Historie jednoho rodu

Ludmi, moc mě mrzí, že máš za sebou tak smutné období    A pokud jsem ti mohla na chvíli zlepšit náladu, jsem za to opravdu ráda  A jen doufám, že každým dnem bude zase o něco lépe

Konečně jsem se dnes dostala k tomu dokončit popis dalšího dílu. Fotek do zásoby by bylo, ale najít chvíli s mozkem schopným dát dokupy dvě věty, je horší Ale už to muselo na "papír", v hlavě se mi kupí myšlenky a dialogy na dalších X kapitol, tak je třeba trochu uvolnit kapacitu mému "harddisku"

65. KAPITOLA – Silvestrovské setkání

Filip se sice tvářil, že trávit Silvestra s bandou puberťáků není žádná hitparáda. Gabriela mu ovšem pár dobře mířenými pohlavky připomněla, že ona teda rozhodně není žádný puberťák, navíc Patrik, Valerie a jejich sestřenice Eva jsou prakticky také dospělí. A tak se všichni jmenovaní sešli v jeho bytě v San Myshunu, aby společně oslavili příchod nového roku.
„Aaaa, to budou oni!“ jásala Gabriela, když zaslechla klíče v zámku. „Se tomu borcovi divím, že leze takto do jámy lvové.“ zakroutil hlavou Filip a odebral se ke dveřím přivítat významného hosta. „Přežil naše, co horšího ho tady může potkat.“ zaslechl ještě poznámku Patrika a smích děvčat.
„Ahoj, jsem rád, že tě konečně poznávám, já jsem Filip.“ vítal se hned s Beliným přítelem. „Robert, těší mě!“ přijal mladík nabízenou ruku.


„Čauec, neříkej, že jsme poslední.“ zaúpěla Bela, při pohledu na přehlídku bot a kabátů v předsíni. „Neříkám, ale jste.“ potvrdil jí Filip. „Promiň, zlato, doufala jsem, že se seznámíš postupně, ale bojím se, že se na tebe vrhnou jako kobylky.“ obrátila se omluvně na svého přítele. „Lásko, tím se netrap, aspoň nebudu muset vše opakovat pětkrát.“ mrkl na ní Robert. Pak už se společně odebrali mezi ostatní.


„Ahojte všichni!“ pozdravila Bela osazenstvo. „Tak vám vedu toho, na koho všichni čekáte…no nedělejte jako že ne!... Takže tohle je Robert.“ šla rovnou k věci. „Ahoj – čau – těší mě!“ ozývali se ostatní jeden přes druhého. „A tohle je Gabriela, Filipova sestra, mého bratra už znáš, Valerie, to je druhá Filipova ségra, a Eva, jejich sestřenice. Prostě to nejlepší z naší rodiny.“ představovala naopak Robertovi své příbuzné. „Nesmíš se od nich nechat trápit, miláčku, někteří umí být vlezlí.“ dodala ještě naoko pohoršeně.


„Tady vedle mě je volno, jen se nestyď a klidně si sedni.“ vybídla hned nováčka Gabriela. „Gabi, buď na něj hodná!“ sykla jen Isabela, a s omluvným pohledem věnovaným Robiemu si šla sednout do volného křesílka pokecat s Evou, která vypadala, že se zatím moc do party nezapojuje. Znala ji jen zběžně z pár rodinných oslav. Filip se zatím postavil za bar a zahlásil: „Tak mládeži, hlaste objednávky!“


Pak už se zábava postupně rozjížděla. Pouštěly se super pecky na podkres atmosféry, hosté mezi sebou korzovali, samozřejmě všichni si na chvíli chtěli ukrást Belina přítele pro sebe, zejména děvčata ho podrobovala výslechu. Robert rád unikl z jejich spárů na bar, zatímco se dívky přesunuly do kuchyně, aby doplnily občerstvení.
„Hele, kámo, musím říct, že jsem rád, že si Bela našla někoho tak fajnovýho.“ složil mu poklonu Filip, který si k němu zrovna přisednul.


„Dík za pochvalu. Já jsem zase moc rád, že mě sem vzala. Pořád o vás básní a není to asi nejhorší příležitost vás poznat v uvolněné silvestrovské atmosféře.“ dal se s ním Robert do řeči. „A tak povídej, co vlastně děláš?“ vyzvídal Filip. „Původně jsem začal u policie, ale pochůzkaření a rozdávání pokut nebylo nic pro mě, tak jsem teď něco jako detektiv.“ naznačil Robert. „Panejo, to může být pěkný vzrůšo!“ pokýval uznale hostitel. „Ani ne, často je to spíš otravné papírování.“ snažil se mírnit jeho fantazii Robert.


„A jakto, že vlastně ty tu nemáš žádnou přítelkyni?“ zajímal se Robert. „Pač mi to Isabela zatrhla.“ přiznal se Filip. „Co prosím?“ nechápal jeho společník. „No, prostě mi zatrhla přivést si na rodinný večírek nějakou ‚jednorázovku‘!“ upřesnil Filip, a naznačil uvozovky při slově „jednorázovku“. Robert jen nechápavě zdvihnul obočí. „Tak jako já na vztahy moc nejsem, holt dlouhodobá známost by mi pokazila pověst, chápeš? Mému renomé svědčí být dostupný všem dámám, co projeví zájem.“ objasnil mu Filip strategii svého marketingu, což Robieho zrovna nepotěšilo.


Kousek vedle si pro změnu povídala Valerie s Patrikem. „Ty jo, já tě stejně obdivuju, že si troufáš na vejšku.“ navázal Patrik na jejich předchozí rozhovor. „Prosím tě, kdybys chtěl, tak se tam dostaneš levou zadní taky.“ odpověděla Valerie. „Néé, to není nic pro mě. Chci se věnovat hudbě, a přijde mi, že všechna ta teorie by byla jen ztráta času. Já chci hudbu hlavně prožít, chápeš.“ vysvětlil jí Patrik.


„Jo, myslím, že chápu. A moc bych ti přála, aby se ti povedlo prorazit.“ usmála se na něj vlídně. „Díky, bylo by to fajn, jen máma při té představě šílí.“ postěžoval si. „Proč proboha?“ zajímala se Val. „Tak nějak doufala, že někdo půjde v jejích stopách. Jenže ségra se snaží prorazit jako herečka, já se vytasil s hudbou, tak hudruje, že jsme se oba spíš potatili po našem pisálkovi.“ vysvětlil Patrik.


„Ale teda tebe bych taky tipnul spíš na nějaké umění, než na informatiku.“ podivil se nad volbou jejího oboru. „No, nejsi jediný.“ zasmála se Valerie. „Ale taky nejsi ani daleko od pravdy, ráda totiž maluju, ale naši mi vštípili touhu po vědění a pátrání, a v dnešní době věda bez počítačů nefunguje. Takže malování je jen koníček na odreagování od jedniček a nul. Je fajn přepnout z té technické roviny a moct vyventilovat všechny ty emoce.“ pokrčila rameny Valerie a na chvíli se odmlčela, jakoby sama přemýšlela o svých slovech a myšlenkách.


Robert byl s rozhovoru s Filipem stále vyjašený, a tak vyhledal Belu ihned, jakmile na chvíli osaměla. „Lásko, tady jsi. Poslyš, ten tvůj spolubydlící, trochu se mi nelíbí.“ svěřil se jí. „Jako Filip? Proboha proč? Vždyť já snad neznám pohodovějšího kluka.“ odpověděla automaticky, aby ho uklidnila, aniž by si uvědomila, že v tu chvíli spíš přilila olej do ohně. „Vy jste spolu něco měli, že jo?“ udeřil na ni Robert. „To mi opravdu nevěříš?“ zarazila se Isabela, když jí došlo, že její přítel nežertuje.


„Promiň, to víš, že věřím. Jen, sám se mi přiznal, že je trochu na holky, tak spíš bych podezříval jeho.“ uvědomil si vzápětí Robert svoji chybu. „Opravdu nemusíš žárlit. Já vím, že ty naše rodinné vztahy jsou zamotané, ale naše mámy byly vždy jako sestry, my jsme vyrůstaly jako bratranec a sestřenice, na tom se nikdy nic nezmění. Navíc mám tebe.“ připomněla mu Bela.


Tím byla malá krize zažehnána, a pak už se všichni bavili, jak se na správnou silvestrovskou párty sluší. Tancovalo se, vtipkovalo se, samozřejmě nesměly chybět přípitky – každý měl co říct, dokonce Robert se s pokročilejší hodinou zapojil a v partě už dokonale zapadnul. Společně pak odpočítali poslední vteřiny starého roku, a přivítali rok nový.


Než se rozloučili, nahnal Filip všechny do svého ateliéru, aby si udělali společnou památeční fotku. Pěkně si je srovnal, nastavil samospoušť a připojil se ke skupince. „Ták, nehýbat a vyletí ptáček – tři, dva, jedna, sýýýýr!“
A když nad ránem Robert odcházel domů, loučili se s Filipem už jako velmi dobří kamarádi.

Pěkný večírek, sympatické osazenstvo, i ta závěrečná fotka se zadařila

Páni to jsou pořádně zamotané rodinné vztahy jsem ráda, že nakonec Robert přijal Filipa, i když je to tak trochu proutník jsem zvědavá, která dáma si ho nakonec přeci jen uloví a zda se vrátí i naše celebrita jenom mám takovou otázku Valérie má něco s bratrem Bely? Že tak spolu pěkně pózují na poslední fotce

Každopádně se už moc těším na pokračování

Děkuji dámy
Zamotané jsou, hlavně těžko definovatelné Filipovi to asi ještě chvíli trvat bude, ale díky tomu dostanou prostor i jiné postavy Valerie a Patrik spolu nic nemají (aspoň zatím), jen si na večírku rozuměli. A hlavně už se mi nechtělo hledat nějakou další skupinovou pózu , tak to tak vyšlo - i tak tam myslím chybí jeden člověk a min dvě skleničky šampusu    

Moc hezký dílek!
Jsem ráda, že se Robert trošku uklidnil a pochopil, že mu žádné nebezpečí ze strany Filipa nehrozí.
A ta poslední fotka je moc parádní, všem to moc sluší!

Děkuji Janiko Uklidnil se, jen ještě nevím, jestli napořád - zdá se mi, že mí simíci to mají někdy moc lehké Ale v příštích dílech bude pokoj, chytla jsem slinu a mám jich pár do zásoby, tak snad se vám bude líbit i ten dnešní, věnovaný Valerii. Ta teď totiž dostane trochu větší prostor

66. KAPITOLA - Nový domov

Nový rok se rozeběhl zběsilým tempem a najednou se ocitnul daleko za svoji polovinou. Léto se chýlilo ke konci a studenti se brzy měli vrátit do škol. Valerii čekal nástup na univerzitu a s tím spojené bydlení na kolejích. S jejím odchodem se blížilo i stěhování jejích rodičů do nového domku, který však pro ni i sourozence zůstával tajemným hradem v Karpatech. A právě Valerie měla tu čest spatřit jejich nový domov v Brindleton Bay jako první. „Tak, a jsme tady!“ zahlásila Andrea, když se z pěšiny vyloupli na malou mýtinu, které dominoval dřevěný dům.


„Ale drahý, slíbil jsi posekat tu trávu!“ napomenula hned svého manžela. „Promiň, maminko, to víš, na stará kolena si chci dopřát trochu lenosti.“ hájil se Radek. Valerie zůstala chvíli stát v němém úžasu. „Ehm, neříkali jste, že to je jen taková malá chatička?“ ozvala se nakonec. „To byla. Když jsme to kupovali, byla to opravdu napůl rozpadlá chata, ale znáš svou matku.“ pokrčil rameny Radek.


„Byla v hrozném stavu.“ zavzpomínala s útrpným výrazem Andrea. „Ale ta lokalita byla pro náš záměr dokonalá, stačilo ji trochu zrekonstruovat.“ vysvětlovala. „Trochu?“ prerušil ji Radek. „Tady rozšíříme obývák, sem přistavíme pracovnu, a taky verandu.“ vyjmenovával některé rozšiřující požadavky své ženy. „No co, pořád se nevzdávám naděje na to, že se dožiju vnoučat a kde bychom je tady jinak uložili? A vůbec, budeme se tu dohadovat, nebo chceme Valince ukázat, jak to vypadá uvnitř?“ utnula  jejich přestřelku Andrea.


A tak přes malou předsíňku vešli dovnitř. Rekonstrukcí v domě vznikla otevřená prostorná místnost s kuchyňským koutem, jídelním stolem a obývacím pokojem. Přes kuchyň se dalo projít do přistavěné pracovny, kde byla sklápěcí postel, na které mohlo kterékoli z dětí kdykoli přespat. „Otec se tváří, jak tu dál studuje, aby mu neměkl mozek, ale pak ho přistihnu, jak chrápe na pohovce se zapnutou televizí.“ špitla Andrea dceři. V přízemí se nacházela ještě koupelna a v patře malá ložnice.


„Mami, to je nádherné! Já myslím, že líp bych to sama nezařídila.“ pochválila maminku už asi po sté Valerie. „Héj, a co já?“ ozval se Radek, ale Andrea ho umlčela přísným pohledem a obrátila se k dívce. „To jsem moc ráda, Val, že se ti to tady líbí. Protože jsme si s tatínkem říkali, že jednou by tento dům byl tvůj, až tady nebudeme.“ přiznala jí. „Co-cože?“ zarazila se Valerie a těkala pohledem mezi rodiči, jestli si z ní nestřílí. „A co Filip a Gabriela, vždyť to není fér?“ napadlo ji hned vzápětí. „Klid, zlatíčko, my víme, co děláme.“ mírnil její šok Radek.


„Filip od nás má přece byt, to nebyla taky nejmenší investice, a Gabriela určitě zkrátka nepřijde, ale nemyslím si, že by zrovna ona dokázala žít takto v ústraní, za to by nás nepochválila.“ vysvětlil jí Radek, že myslí na všechny své potomky. „Ale stejně, pro ně jsem nevlastní, a nechci aby byli ukřivdění.“ pochybovala dál Val. „Zlatíčko, jednak takoví nejsou, a navíc je jen na tobě, kdy jim řekneš, jak se věci ve skutečnosti mají. A hlavně je víc důvodů, proč jsme se takto rozhodli.“ ujišťoval jí dál Radek, že mají vše dobře promyšleno. „Myslím, drahý, že je načase ukázat Valerii zbytek.“ mrkla na něj šibalsky  Andrea.


„Zbytek? Ono je toho tady víc? Viděla jsem jen stodolu za domem…“ divila se Valerie, ale Andrea ji přerušila. „Neboj, brzy uvidíš, pojď se mnou.“ vybídla dceru a namířila si to do pracovny. „Tady už jsme byli, chceš mi ukázat, jak se skládá ta postel?“ nechápala stále Valerie. „Drahoušku, od kdy jsi tak netrpělivá.“ napomenula ji Andrea. „Měla by sis něco přečíst.“ dodala, a natáhla se pro knihu do jedné z knihoven. „No, páni!“ vydechla obdivně Val, když se knihovna vyklopila dozadu a odhalila schodiště směřující do útrob domu.  


„Tak pojď!“ vybídl jí Radek a společně se všichni odebrali dolů. Těžké pancéřové dveře v podzemní chodbě dávaly tušit, že toto nebude obyčejný sklep. Radek vyťukal kód do panelu u prvních dveří, které se s pípnutím odemkly, a vešel dovnitř. Dámy ho následovaly, přičemž Valerie opět oněměla úžasem. Chvíli se rozhlížela kolem a snažila se zpracovat, kde se ocitla. „Propáníčka, vždyť vy máte pod domem vědeckou laboratoř.“ špitla poté, co se třikrát štípla, jestli náhodou nespí. „Myslím, že jsme ji dostali, co?“ usmál se Radek potěšeně na svoji ženu.


„Ano, drahoušku. Jsou tu věci, které jsme potřebovali k tomu, abychom se tehdy dopídili, co se děje s tvým otcem a přivedli tě na svět. Přístroj na analýzu DNA, operační stůl, a další. Je tu i tvá kolébka, která se u nás objevila krátce poté, co jsi přišla na svět. Nikdy jsme ji nepoužili, ale schovali jsme ji – patří k tobě a tušili jsem, že by mohla být užitečná.“ popisovala Andrea. „Ale to všechno vybavení muselo stát hotové jmění!“ poznamenala Valerie.


„Ale kdeže!“ máchla rukou její matka. „V našem ústavu se rozhodli poslat do starého železa nejen přestárlou vedoucí, ale i všechny tyhle přístroje. O některých ani nevěděli, že je tam mám ty celé roky schované. Ale nikdy jsme nevěděli, jestli nenarazíme na další takový případ, takže jsme chtěli být připraveni pomoci. Naštěstí vědátoři jsou většinou tak zažraní do svých výzkumů, že ostatní ignorují. A když mě poslali do důchodu, tak nás s tatínkem napadlo pár kousků zachránit a využít je zde.“ objasnila jí Andrea. „A to není všechno! Pojď vedle.“ vybídla jí.


Přesunuli se tedy do vedlejší místnosti, kterou Radek opět otevřel zadáním kódu. „A to je zase co?“ zeptala se Valerie, když vešli. „Můj starý konstruktér vynálezů.“ odpověděla Andy. „Myslím, ten světélkující rám.“ upřesnila Val. „Já věděl, že tě zaujme!“ zaradoval se Radek a chopil se slova. „To je portál pro meziplanetární cestování, který vyvíjela maminka poslední roky. Byla myslím na dobré cestě, bohužel zatím se ho nepodařilo správně naprogramovat.“ vysvětloval s nadšením vesmírného cestovatele.


„Myslíme si, že ta tvá kolébka je také určitý tip transportního, nebo alespoň komunikačního zařízení. Je na ní totiž umístěné tlačítko ‚Poslat domů‘. Snažili jsme se z ní dostat souřadnice planety, kam tvého otce unesli, ale zatím bezúspěšně.“ přidala se k výkladu Andrea. „My už to možná nikdy nedokončíme, ale doufali jsme, pokud bys tedy chtěla, že bys v tom mohla pokračovat. Proto jsme tě vedli ke studiu informatiky, promiň.“ přiznal omluvně Radek. „Tati, to je v pořádku, vždyť mě to baví.“ uklidnila ho Valerie.


„To jsem rád, je to vidět, jsi opravdu dobrá.“ pochválil jí Radek. „Ale než tvoje geniální hlavička přijde na to, jak zprovoznit tento portál, je tu ještě jedna možnost.“ usmál se opět Radek. „To ještě není všechno?“ nechápala dívka. „Nene, pojď za mnou!“ vybídl jí, a očička už mu zase zářily jako malému klukovi o Vánocích. Přes další dveře se dostali do obrovského prostoru otevřeného přes několik pater, od kterého je odděloval bezpečnostní plot. Pohled na strop dával tušit, že se dostali pod stodolu. „Tohle je taky jeden z kousků, co jste zachránili?“ zeptala se otce.


„Jistě. Pořád fungovala bez větších poruch, přesto ji prohlásili za zastaralou a rozebrali do šrotu. Tak jsme ji odvezli sem a zase složili. Ale pojďme dolů, ať ti vše můžu ukázat.“ pokynul Radek hlavou k plechovému schodišti. Po něm se dostali až na dno celého prostoru. Valerie těžko hledala slova a užasle si prohlížela stroj před sebou. „Pořád nemůžu uvěřit, že máte pod stodolou raketu!“ kroutila hlavou.


„A vidíš, máme. Lepší než traktor, nemyslíš?“ mrknul na ni Radek a usadil se k řídícímu pultu. „Všechno je plně funkční, stačí jen zadat souřadnice a můžeš se vydat na cestu.“ objasnil jí. „Já? To ty jsi astronaut!“ nechápala Valerie. „Přestárlý astronaut, i když zkušební let jsem si dovolil absolvovat, tahle raketa je ale připravená pro tebe!“ oznámil jí Radek


„Pro mě? Proč?“ divila se dál dívka. „Protože si myslíme, že pokud bys někdy chtěla znát víc o svém původu, měla bys k tomu mít všechny dostupné možnosti. Pokud se nám podaří získat souřadnice z kolébky, můžeš se vydat zjistit, odkud pocházíš a proč tu jsi. A třeba najdeš i svou matku.“ vysvětlila jí Andrea.


„Ale vždyť moje máma jsi ty, ta nejlepší, jinou nepotřebuji.“ namítla Valerie. „Pojď sem drahoušku.“ přitáhla si ji Andrea do náruče. „Ty budeš vždy má dcera a vždy tu budu pro tebe. Ale jako tvoje máma vím, že jednou to budeš chtít vědět, a proto je mou povinností ti s tím pomoct.“ dodala se slzami dojetí na krajíčku.

No, to je tedy fakt zajímavé bydlení pro osamělý starší pár ! Vlastní raketa ve stodole, ve sklepě laboratoř, průchod do jiného vesmíru, to jsou mi věci

No pááni Nestačím zírat, co za překvapení se ukrývá za dveřmi tak nevinného dřevěného domečku.

Musím říct, že interiér je nádherný!

Jsem moc zvědavá, jestli se Val podaří najít vlastní matku.

Fidgety ten domek je naprosto úžasný! Ale je pravda, že raketu, vědeckou laboratoř, teleport... to bych od něj na první pohled vůbec nečekala! Skvělý nápad také jsem moc zvědavá, zda Valerie najde svoje kořeny a hlavně co jí tam čeká už se moc těším na další pokračování a mám radost, že máš jak dost materiálu, tak i pořádnou slinu pro pokračování

Děkuji, jsem ráda, že se domek líbí, a že vás trochu i překvapilo, co ukrývá  Já to plánovala už dlouho, jen nějak příběh se posouval pomaleji, takže jsem ten nápad využila u podivného souseda  A nakonec dobře tak - tam jsem ještě raketu musela zmenšovat, protože se dal stavět jen omezený počet pater do hloubky, ale teď už se mi vejde celá
Valerie určitě jednou využije možnosti, které pro ni rodiče připravili, ale teď bude mít chvíli asi ještě jiné starosti Příští díly budou hlavně o ní, ale můj materiál i slina skončily na kapitole 69, ale možná je ještě rozdělím, abych vás jejich délkou neunudila    Každopádně první z pokračování máte tady

67. KAPITOLA - Festival lásky

O pár dní později začal školní rok a Valerie odjela spolu s Gabrielou na univerzitu do Britechesteru. Obě studovaly ve Foxburském institutu, Valerie byla čerstvě přijata na informatiku a Gabriela měla brzy ukončit studium biologie, a tak se společně sešly v jednom pokoji na kolejích. „Gabi, opravdu ti nevadí mít pokoj s mladší ségrou?“ ujišťovala se Valerie, když si vybalily základní věci a svalily se na postele. „Jasně, že ne ségra. Minulé spolubydlící děsně smrděly nohy, a taky se mi po tobě docela stýskalo.“ ujistila ji Gabriela. Val věděla, že jí sestra nekecá, a tak se tím dál nezabývaly a věnovaly se lenošení a holčičímu pokecu.


V dalších dnech ovšem na nějaké povalování neměly čas. Profesoři se do nich pustili zostra a bez slitování je zahrnovali požadavky na prezentace, semestrální práce a další hromadou úkolů. Obě dívky braly studium poctivě, a nechtěly nechávat všechno učení na konec semestru. Zejména Valerie si musela na nový způsob učení zvykat, a tak volného času ubylo.


Ale bez odpočinku by to nešlo, a tak samozřejmě alespoň část víkendu byla vyhrazena zábavě, zejména o pátečních a sobotních večerech bylo veselo. Někdy děvčata vyrazila se spolužáky do místní putyky, jindy na návštěvu k rodičům, a občas se jim podařilo ukecat Filipa, aby je vzal na pořádnou městskou pařbu.
Tento páteční večer však byl výjimečný – jejich rodiče totiž slavili výročí svatby. Na počest této události uspořádali rodinnou večeři v San Myshunské italské restauraci, která v posledním roce získala na velmi dobré pověsti. „Holčičko, to nemáš nějaké ehm.. vhodnější šaty?“ pohoršoval se Radek nad outfitem své starší dcery. „Tati, nemontuj se do dámské módy, když jí nerozumíš, jo? Já myslím, že mi náhodou docela sluší.“ hrála si na neviňátko Gabriela.


„Anjo, konečně jste tady.“ radovala se Andrea, když zahlédla poslední příchozí. „Andy, promiň to zpoždění. A mám vyřídit pozdrav od Bely a Roberta, jsou teď na pár dní u jeho rodičů, tatínek se necítil dobře. Tak tě prosí, ať omluvíš jejich neúčast. “ vysvětlovala se Anja. „To je v pořádku, hlavně jestli mu už je lépe. A vůbec se tím netrap, můj drahý bratr taky nedorazí, s rodinou vyjeli za teplem. Sladit termín pro tolik lidí není holt jednoduché.“ postěžovala si Andrea. „Ale hlavně že tu mám tebe!“ usmála se na svoji nejlepší přítelkyni a tetu v jedné osobě.


Když se všichni konečně usadili na místa, objevil se jako na povel číšník a rozdal jim jídelní lístky. Radek všechny ubezpečil, že si mají objednat, na co mají chuť, ať už k jídlu nebo pití, hlavně žádný ostych. Během čekání se rozjela příjemná konverzace mezi jednotlivými účastníky – o práci, o škole a o dalších běžných radostech i starostech. „Teda Val, musím říct, že jsem tě málem nepoznal. Fakt ti to dnes sluší.“ pokusil se Patrik složit poklonu Valerii. „Děkuji.“ odpověděla zdvořile Val.



„Chceš tím ale říct, že mi to jindy neluší?“ popíchla ho vzápětí.  „Néé, to, nééé…. Teda ano… sakra… Jistěže ti to sluší i jindy… Jen, dnes ti to prostě sluší…jinak.“ koktal zaskočený Patrik. Valerie vycítila jeho rozpaky, a rozhodla se ho dál netrápit. Měla sice Gabrielinu školu rejpavých poznámek, ale na rozdíl od sestry neměla to srdce nebohého chlapce více dusit. „V tom případě ještě jednou děkuji za poklonu.“ usmála se na něj jako sluníčko.


O něco později už před hosty přistávaly talíře a sklenky s jejich objednávkami. Jakmile bylo vše na stole, Radek si významně odkašlal. „Drahá rodino, chtěl bych vám poděkovat, že jste s námi přišli oslavit náš významný den. Ale především velký dík patří mé nádherné ženě, že to se mnou tolik let vydržela, a pomohla mi vychovat tři nádherné děti.“ pronesl úvodní řeč a poslal vzdušný polibek ke své ženě. „Drahoušku, myslím, že naše společné úsilí se vyplatilo, a dík patří tobě.“ usmála se na něj přes stůl Andrea.


Pak už se rozezněly cinkající skleničky a jeden přípitek střídal druhý, manželům se přálo štěstí a láska, ještě jednou tolik společných let, hromada vnoučat, a vše možné. Vlnu přání utnul opět Radek. „Přátelé, myslím, že dosti bylo řečí. Nevím, jak jste na tom vy, ale moje jídlo voní naprosto neodolatelně, a já bych se do něj rád pustil.“ prohlásil a snažil se zadržet sbíhající se sliny.


Přání k výročí tak vystřídalo sborové „dobrou chuť“ a všichni se pustili do výtečného jídla. Číšník pravidelně kontroloval, zda mají všichni co pít, a každé přání plnil obratem. Restaurace tedy dostála své pověsti, a celé osazenstvo si užívalo velmi příjemný večer.
(Až na vegetariána Karla, kterému jsem omylem objednala maso - pozn. autora)


Všichni společně seděli až do zavíračky, kdy Radek zaplatil útratu, a starší generace se rozloučila se svými dětmi. „Noc je ještě mladá, kam vyrazíme?“ hlásila Gabriela, načež Filip zívnul. „No tak starochu, i naši beztak jedou k tetě a strýcovi na afterparty, tak nedělej bačkoru, a vyklop, kde a co se dnes večer ve městě děje zajímavého.“ nedala se odbýt. „Fajn, no tak v jedné čtvrti je dnes nějaký festival.“ rezignoval Filip. Byl to festival lásky, takže sester by se raději zbavil, ale pochopil, že Gabi se nevzdá.
O chvíli později už si všichni dopřávali sakurový čaj z růžové fontánky.


Nápoj je zahřál, a tak i v chladném večeru vydrželi chvíli venku. Filip se pokusil od společnosti vzdálit a sbalit místní barmanku, Gabriela objevila stánek s prskavkami, a Patrik někde ukradl misku s okvětními lístky, kterými zasypal Valerii. Všichni se dobře bavili, ale po půlnoci už byla taková zima, že už ani sakurový čaj nezabíral – na tohle nebyla děvčata oblečená.


Filip tedy vnutil barmance svoji vizitku, že u něj bude mít první focení gratis, a zahnal děvčata do nejbližšího podniku, aby se všichni trochu ohřáli. „Jééé, tady mají karaoke, pojďte, zazpíváme si něco!“ zaradovala se Gabriela a už je táhla k jednomu z přístrojů. Hned se chopila mikrofonu a zatímco vybírala nějaký song, ostatní se usadili. Bohužel Gabi nebyla úplně talentovanou zpěvačkou. Chvíli její falešné kvílení zkoušeli tolerovat a naoko ji povzbuzovali, ale Filip to nakonec nevydržel. „Dost, ségra, už nás netrap.“ zaúpěl.


Gabriela ho probodla pohledem, ale sebekriticky vyklidila pole a nabídla mu mikrofon, ať se předvede sám, chytrák jeden. Filip hozenou rukavici přijal, ovšem i jeho výkon byl hoden spíše hvězdné pěchoty, než superstar. Jako další se k aparatuře postavila nejistě Valerie.  Její ostych nebyl úplně na místě, měla celkem příjemný melodický hlas. Ale zlatý hřeb večera přišel s Patrikem a jeho rockovou peckou – svůj talent pro hudbu opravdu nemohl popřít.


Jeho vystoupení skupinku dokonale nabudilo, a tak se rozhodli, že noc je ještě mladá, a vydali se do nočního klubu, rozjet to pořádně na parketu. „Ou, nemyslím, že jsme sem úplně vhodně oblečeni.“ poznamenala Valerie, když vystoupili z výtahu v horním patře jednoho ze San Myshunských mrakodrapů. „Máš se ode mě ještě co učit sestřičko, protože moje šaty jsou víceúčelové.“ nakrucovala se Gabriela.


Pak už se všichni ponořili do dalšího víru zábavy. Na oblíbený song si střihli skupinový taneček, se kterým sklidili u přihlížejících úspěch. Filip rozdal u baru pár svých dalších vizitek (v některých případech dokonce i bez postranních úmyslů). Gabriela svými šaty budila pozornost u pánského osazenstva, a jelikož byla toho času bez přítele, náramně jí to lichotilo. Naproti tomu Valerie se raději držela v Patrikově společnosti, aby se ubránila nechtěným návrhům.


Jeden návrh přece jen obdržela, a to přímo od svého společníka. „Val, tak mě napadlo, kdybys náhodou měla někdy trochu času odtrhnout se od učení, jestli bys se mnou nevyrazila jen tak ven.“ snažil se Patrik překřičet hlučnou hudbu. Valerie byla malinko zaskočená, ale souhlasila. „Moc ráda. Moje číslo máš, že jo?“ křičela pro změnu na něj. „Počkej, raději kouknu.“ hulákal Patrik a vytáhl telefon. „Jo, je tam.“ potvrdil po chvilce hledání. „Fajn, tak si dáme vědět.“ houkla na něj.


Nad ránem pak Filip všechny vzal k sobě domů, jako nejstarší za ně cítil odpovědnost, a máma by ho hnala, kdyby v této hodině nechal sestry cestovat samotné zpět na kolej. Děvčata přespala u Bely, Patrik u Filipa, a ten raději hlídkoval na gauči, kdyby se někomu udělalo po sakurovém čaji nevolno.

Moc pěkný díl mladí to umí pořádně rozjet! Jinak Valerii a Patrikovi to spolu bude moc slušet a hvězdná pěchota mě moc pobavila

Náhodou, obě děvuchy mají moc hezké šatičky, vhodné pro podobné příležitosti Doufám, že se jim bude studium dařit !

Nádherný díl. Doufám, že ty dvě hrdličky dáš dohromady, musím uznat, že by jim to moc slušelo!

Jinak podobně, jako Luci mě pobavila hvězdná pěchota, měla jsi ten jejich zpěv nahrát, docela by mě zajímalo, jestli to bylo tak hrozné

A musím říct, že to všem moc slušelo!

Díky, dámy Jak to bude dál s hrdličkami uvidíte příště, ale chvíli si ten díl musím šetřit - svědomí už se ozývá, že mi tu stojí projekty, a na dárek k narozeninám našeho miminka jsem ještě ani nešáhla
Janiko, to je super nápad, škoda že mě netrklo zapnout video - jako kvílela slušně :-D Příště napravím

68. KAPITOLA - Rande

Patrik se Valerii ozval během pár dní, a hned se domluvili, že příští sobotu spolu vyrazí někam ven. Podzimní sychravé počasí si dávalo načas, a tak je čekalo krásné slunné odpoledne. Protože učení přibývalo, nebránil se Patrik tomu, že by zajel za Valerií do Britechesteru. „Vůbec jsem netušil, že je to tady tak kouzelné.“ pochvaloval si městečko Patrik.


„Ano, je. Ale popravdě si toho zatím moc neužívám. Pendluju mezi přednáškovkou a kolejemi, a náš kampus stojí v moderní části města.“ vysvětlila mu Valerie. „Neboj, věřím, že až se tu trochu otrkáš, budeš mít i víc času na poznávání okolí.“ pokusil se jí Patrik nastínit lepší zítřky. „Naši pořád tlačí, abych šel taky studovat. Možná mají pravdu, zatím jsem svým drnkáním na klavír nebo kytaru moc díru do světa neudělal, akorát jim pořád visím na krku.“ povzdechl si vzápětí.


„Hele, jak jsem tě slyšela zpívat, myslím, že ta správná příležitost na tebe už čeká. A než k ní dojde, je jen na tobě, jestli má pro tebe větší smysl zdokonalovat se sám, nebo zkusit nějaké studium. Navíc seknout s tím můžeš vlastně kdykoli.“ snažila se ho povzbudit Valerie. „Zvláštní, od tebe to zní tak mile, rozumně, ale z našich mám pocit, jako bych slyšel jen zklamání.“ kroutil hlavou. „Patriku, nemyslím si, že by tví rodiče byli zklamaní. Chtějí pro vás jen to nejlepší!“ pokračovala Valerie. Bylo jí líto, že se mladík tak trápí.


„Díky, Val.“ pousmál se nakonec. Její dotek byl tak uklidňující. „Nesedneme si chvíli?“ ukázal na lavičku, kolem které zrovna procházeli. „Takže ty si myslíš, že bych na studium měl?“ vrátil se k předchozímu tématu. „Jistě, a proč by ne. Jsi chytrý a Britechester má i umělecké obory, určitě by se našlo něco, co by tě mohlo bavit a rozvíjet tě. Za zkoušku nic moc nedáš, jen trochu času, a s dobrým stipendiem to nemusí ani tolik stát.“ potvrdila mu Valerie. „Máš pravdu, mohl bych zkusit podat aspoň přihlášku!“ nadchnul se Patrik.


„A třeba bychom se… pak mohli vídat častěji.“ přihodil opatrně jednu z výhod svého potenciálního studia. „To by bylo moc fajn!“ usmála se na něj Val. Chvíli ještě seděli na lavičce a plánovali, jak by mohla vypadat jejich budoucnost. Ke konci diskuze se dostávali už do absurdních teorií, ale náramně se u toho bavili.


Z fantazírování je vytrhnul zvláštní zvuk. „Co to bylo?“ zpozorněl Patrik. „Je mi to trochu trapné, ale to byl asi můj žaludek.“ provinile identifikovala původce Valerie. „Proboha, vždyť je tolik hodin. Já tě tu trápím hlady.“ vyděsil je její společník. „Ale vůbec ne, samotné mi nedošlo, že je čas něco sníst.“ uklidňovala ho dívka. To už Patrik ale stál na nohou. „Tak šup, jdeme sehnat něco na zub. Jen mi musíš říct, kam jít, protože vůbec nevím, kde tady nějaké občerstvení sehnat.“ přiznal.


Valerie ho tedy dovedla k v podstatě jedinému místnímu podniku. Před dveřmi však oba zaváhali a vyměnili si tázavé pohledy. „Taky se ti nechce mezi lidi?“ zeptal se Patrik jako první. „Ne, ani moc ne.“ potvrdila mu Valerie, která si nechtěla hezký den pokazit neurvalými spolužáky. „Mám nápad, víš co, počkej na mě tam dole u řeky.“ navrhnul jí Patrik a vydal se do útrob budovy sám.
O chvíli později už opékal několik párků na grilu, který se byl součástí vybavení u malého parčíku na břehu řeky. „Jak jsi toho morouse přesvědčil?“ nechápala Valerie. „To víš, kouzlo osobnosti. Navíc to takový morous není, spíš citlivka.“ naznačil jí Patrik, ale svoji vyjednávací taktiku si nechal pro sebe.


„No, večeře na úrovni to zrovna není.“ zhodnotil výsledek Patrik, když naplnil housky a naložil je na vypůjčené talíře. „Blázníš, je to náhodou naprosto dokonalé.“ odporovala mu nadšeně Valerie. Popřáli si tedy dobrou chuť a pustili se do jídla. „Opravdu vynikající.“ chválila ho dál Val. „Asi ti začnu věřit. Protože mám pocit, že úplně záříš!“ složil jí poklonu Patrik. „Moc krásně záříš!“ dodal ještě rychle, jelikož si vybavil malé faux pax z minulého setkání. „Myslíš? To bude asi tím zapadajícím sluníčkem.“ začervenala se Valerie.  „Holka, uklidni se!“ nadávala si v duchu, ale bylo jí to houby platné, své aury se v tu chvíli tak snadno zbavit nedokázala.


Když dojedli, přesunuli se na břeh řeky a pozorovali vodí hladinu, poslední kachny hledající v řece potravu, a dál si povídali. Vydrželi tam do setmění, kdy jim chlad, stejně jako minulý týden, připomněl, že na ponocování venku už to není. Když tedy přišel čas se rozloučit, Patrik neodolal a přitáhl si Valerii do náruče. „Děkuji ti Val, byl to nádherný den. Lepší, než bych čekal.“ pošeptal jí. Valerie najednou nevěděla, co říct, nedokázala z něj spustit oči.


Chvíli se tam jen tak vzájemně prohlíželi. Jelikož se dívka jeho objetí nijak nebránila, a proč taky, když bylo tak příjemné, dospěl Patrik k závěru, že může zajít dál. V dalším okamžiku tak Valerii opatrně políbil. Pro dívku to byl první polibek v životě.  Kvůli svému tajemství se většinou stranila kolektivu a chlapců obzvlášť, byla v tomto protikladem své sestry. Spolužáci jí přezdívali ledová královna.


Jenže ona ledová nebyla, naopak – měla neuvěřitelnou schopnost se vcítit do emocí ostatních, ale musela vyvinout často velkou sílu ovládnout se a neprozradit se, držela si proto raději odstup. V tento krátký moment však zažila takový emocionální výbuch, že měla co dělat, aby ho ustála. Jakoby jí projel elektrický proud a ona cítila, že nadobro přestává kontrolovat své schopnosti. V tu ránu se od Patrika odtáhla. „Promiň, tohle jsem neměla… To se nemělo stát.“ vykoktala ze sebe.


„Valerie, jsi v pořádku… já myslel, že…že víš, o co… že to vidíme stejně… vždyť celý den…“ snažil se v situaci zorientovat Patrik, ale dívka už jen vrtěla hlavou. „Promiň.“ přerušila ho nakonec a rozeběhla se pryč. Než se Patrik vzpamatoval, byla na druhém konci parčíku. „Co jsem zase podělal?“ pomyslel si pro sebe zoufale.

Chudák Val doufám, že se brzy otrká a dá Patrikovi šanci i přes svoje tajemství, tak moc jim to spolu sluší jsem si jistá, že ji Patrik nebude kritizovat nebo se jí bát moc se těším na další díl

No teeda, tak krásně to začalo.
Doufám, že mu dá šanci a nebude se bát mu své tajemství prozradit. Musím říct, že jim to neskutečně sluší! Patrik je kouzelnej

Jsem zvědavá, jak tohle dopadne.

Každé tajemství jednou musí přestat být tajemstvím, pokud to člověk myslí s partnerem vážně ...

Uvidíme, uvidíme Ale musím říct, že i mně se ti dva líbí (do "Silvestra" jsem sama netušila, že Patrika do příběhu zatáhnu   ). Ale Valerie se musí se svým tajemstvím vypořádat tak nějak postupně, ostatně o tom je dnešní pokračování. To se mi nakonec nějak protáhlo, takže bude rozděleno na dva díly

69. KAPITOLA - Přiznání

Valerie doběhla na kolej bez zastavení. Její sestra byla naštěstí ještě pryč, dívka nikdy nebyla tak šťastná za vysokoškolské večírky. V pokoji lapla svůj župan a zapadla do umývárek. Ani tady nikdo nebyl, za což byla vděčná jako nikdy. Zapadla do sprchy a nechala studenou vodu, aby jí proudila do obličeje. Snažila se uklidnit, ale nepolevující záře značila, že se její snaha míjí účinkem.


Pokoušela si v hlavě srovnat své pocity, ale takový zmatek nikdy nezažila. Vypnula tedy sprchu, hodila na sebe župan, a když se přesvědčila, že na chodbě je vzduch čistý, přeběhla zpět do pokoje. Tam už svým emocím podlehla úplně, padla na postel a rozplakala se. To jí sebralo zbytky sil a Valerie usnula, aniž by se vyškrábala do postele.
O pár hodin později ji probudil vyděšený jekot. „Uuááá, u všech čertů, co to doprkvančic je! Valerie, co je s tebou?“ ječela Gabriela.


Valerie rozespale zaostřila na ruku pod svou hlavou a okamžitě jí došlo, že vyčerpáním neuhlídala svoji lidskou podobu. Stačila chvilka soustředění a barva její kůže se jako mávnutím proutku změnila. To už ale její sestra, přikovaná k podlaze neviděla, zděšením si zakrývala oči a něco si mumlala. „Gabi, jsem v pohodě, uklidni se prosím.“ promluvila na ni Valerie. Gabriela vykoukla jedním okem mezi prsty, a když uviděla, že sestra vypadá naprosto normálně, svalila se vedle ní. „Teda Val, asi už nemůžu tolik chlastat. Začínám z toho mít halucinace!“ poznamenala sebekriticky. „Myslím, že za to, cos viděla, alkohol nemůže.“ ubezpečila ji Valerie a chytila se za bolavou hlavu.


„Co to povídáš, vždyť jsem tě viděla úplně modrou. Mohla jsi být v bezvědomí nebo…“ nedokončila větu Gabriela myšlenku, jen se při představě mrtvé sestry oklepala. „Místo toho, abych se ti snažila pomoct, tak jsem přemlouvala sama sebe, že se mi to zdá. Promiň.“ špitla nakonec. Valerie už neměla sílu dál zapírat. „Nezdálo, taková prostě já jsem, tak trochu modrá holka.“ přiznala se starší sestře. „Počkej, tobě se nějak vrací ta nemoc, co jsi měla jako mimino?“ vzpomněla si Gabriela na jejich dětství. „Když ona to není tak úplně nemoc, je to prostě podstata mého já.“ přiznala Valerie a zabořila si hlavu do dlaní.


„Počkej, tohle nechápu!“ připustila Gabriela. „Nemám zavolat našim? Asi by o tom měli vědět.“ zeptala se ještě starostlivě. „Ti všechno dávno ví, od začátku. Jen tobě a Filipovi jsem nikdy neměla odvahu říct pravdu.“ odpověděla nešťastná dívka. „Val, zlato, vždyť nám přece můžeš říct všechno. Jsme sice trochu prdlí, ale jsi naše sestra, jasný?“ připomněla jí Gabriela. „Já vím, promiň, když já se tak strašně styděla, a bála, že vás budu děsit.“ svěřila se Valerie. „Neboj, my něco vydržíme. Ale asi je čas nám to vyklopit, nemyslíš? Nemusíš na to přece být sama.“ snažila se jí povzbudit Gabriela a pohladila jí po vlasech.


Díky tomu doteku se Valerii potvrdila její slova – sestře může věřit. A Filipovi přece taky, vždy ji chránil, když se jí děti posmívali, že si hraje sama a je divná. „Gabi, nebudeš se zlobit, když vám to řeknu oběma najednou? Nevím, jestli mám sílu to vysvětlovat nadvakrát.“ obrátila se na ní uplakaná Valerie. „Nebudu. Upřímně nevím, jestli já bych měla sílu to teď pobrat nějak hlouběji. Asi jsem dnes v noci zabila moc mozkových buněk.“ pokrčila rameny Gabriela a přitáhla si mladší sestru do náruče.


Druhý den se obě dívky vydaly do San Myshuna, aby si promluvili s Filipem. K jeho bytu dorazili ještě před polednem. „Můžete mi u všech svatých říct, co tady vy dvě děláte v neděli ráno?“ rozčiloval se Filip. „Dobré dopoledne, bratře! Heleď, taky jsme toho moc nenaspaly. Tak přestaň být protiva, vzpomeň si na slušné vychování a pozvi nás dál. Potřebujeme s tebou nutně mluvit.“ zpražila ho Gabriela.


Filip je tedy vpustil dovnitř, zamumlal něco ve stylu „Nechtě mě aspoň obléct.“ a odšoural se zpět do ložnice. „Doufám, že nejde zase spát.“ polekala se Gabriela, připravena na něj vletět. Mlácení šuplíků jim ale dalo jasně najevo, že se bratra snad dočkají. Za chvíli byl opět zpět a svalil se k nim na pohovku. „Tak spusťte, díky čemu vděčím za vaši nečekanou návštěvu?“ vybídl je.


„Je tu Bela?“ sondovala ještě Gabriela. „Né, je u Roberta, vrátí se až večer. A k věci nebo usnu.“ zívnul naoko Filip. Valerie marně hledala, jak začít, a tak se slova chopila opět Gabča. „Jde o to, že včera jsme s Val měly menší… ehm, incident. No, jak to říct… Prostě trochu mě polekala. A na základě toho by nám ráda vysvětlila, jak se to mělo s tou její nemocí v dětství. Pamatuješ přece, jak byla jako miminko celá modrá. Ale pak se uzdravila, aspoň jsme si to mysleli.“ začala vyprávět Gabriela.


V tom ji bratr přerušil. „Vy jste si to mysleli. Já jsem tvrdil, že je beztak nějaký ufoun.“ uchechtl se při té vzpomínce. „No, tak to sis myslel částečně správně.“ promluvila konečně Valerie. „COŽE???“ ozvali se oba sourozenci současně a nechápavě na ni vyvalili oči. „Moje DNA je z části mimozemská. Nevím, proč to tak je. Ale očividně existuje alespoň jedna další obydlená planeta, jejíž obyvatelé se z nějakého důvodu kříží se simíky. Já jakožto hybrid mohu vypadat stejně jako vy, nebo na sebe mohu vzít jejich podobu.“ přiznala šokovaným sourozencům. „Holky, takové žertíky se hodí spíš na jaro. Do toho tě navezla Gabriela, že jo.“ odmítal tuto myšlenku Filip.


„Proč bych to dělala? Já jsem jí v noci našla na posteli úplně modrou. Tak modrou, jako byla jako miminko. Víš jak jsem se vyděsila, když jsem si celé dětství myslela, že je chudák nemocná, a bála se, jestli přežije.“ hájila se Gabriela. „Ty jsi schopná všeho Gabi, když si z někoho střílíš, tak se nediv, že ti pak nikdo nevěří.“ připomněl jí bratr. „Měl bys jí věřit.“ ozvala se opět Valerie, a v tom odhalila svoji mimozemskou podobu. Filipovi spadla brada a došla mu řeč. „Co to je sakra za čáry!“ ozval se vyděšený ženský výkřik. Gabrielin hlas to ale nebyl.

No, tak už ono tajemství není tajemstvím jen pro sourozence, to jsem zvědavá na další důsledky

Šmarjá doufám, že to sourozenci vezmou dobře a to samé i Bela tak moc bych Val přála pořádnou dávku štěstí

No nazdar. To se nám to pěkně komplikuje, tak už to budou vědět všichni až na Patrika

Ale určitě to tak pro Val bude lepší, protože nést takové břímě sama není lehké.

Jsem zvědavá, jak to dopadne!

Nebojte, já mám svoje simíky ráda  I když si říkám, že občas bych jim měla trochu zatopit, nebo s nimi bude úplná nuda
Tady máte pokračování... Úplně nejsem spokojená s některými dialogy, ale nedaří se mi to nějak vylepšit, a když to sem nedám teď, ještě to celé smažu, tak snad mi odpustíte, že je to místy trochu kostrbaté  

70. KAPITOLA – Nebýt v tom sám

„Krucipísek, neříkal jsi, že přijede až večer?“ zaúpěla Valerie na adresu příchozí Isabely, a honem se vrátila do své lidské podoby. „Však měla!“ bránil se Filip a probodával Belu pohledem. „Jo, měla, a asi se příště budu držet plánu. Co to…ty jsi teď…“ potvrdila dívka jeho tvrzení, ale dál jí došla slova.  „Tohle mělo zůstat mezi námi.“ posteskla si zoufale Valerie. „Val, neboj, Bele můžeš věřit, ona nikomu nic neřekne. Na udržení tajemství je ona machr, že jo?“ obrátil se na blondýnku Filip. „No, o tom bych mohla psát romány.“ pomyslela si Isabela v duchu. „Jasně, slibuju, že u mě to zůstane jak v hrobě, pokud mi už konečně vysvětlíte, co to mělo znamenat.“ odpověděla nahlas.


Valerie vycítila, že to myslí upřímně, stejně jako to, že s sebou opravdu nosí tíhu několika tajemství. Nemusela umět číst myšlenky, aby věděla, že tahle dívka zažila neuvěřitelné věci, ale neměla je potřebu veřejně ventilovat. Gabriela na rozdíl od sestry sice nevycítila nic, ale jednoduchou úvahou došla k závěru, že tady nemá smysl zapírat, a tak se ozvala jako první. „Tady Val nám právě sdělila, že je tak trochu z jiné planety. Ale než nám řekla podrobnosti, tak jsi jsem vpadla ty. Takže díky tvému entrée víme taky celkem kulový.“ seznámila po svém Isabelu se situací.


„A do prkýnka dubovýho! A pak že jsou mimozemšťané zelení.“ zhodnotila informaci Bela, která už vstřebala prvotní šok, a odstrčila Filipa, aby si k nim mohla přisednout. Po upírech a duchovi přivedenému zpět k životu myslela, že ji už nic překvapit nemůže. A vida, mohlo. „Někteří myslím zelení opravdu jsou.“ prohlásila mimoděk Valerie. „Čert vem barvy, klidně ať jsou duhoví. Ale jak se to stalo, že zrovna ty jsi… ufounka?“ zeptala se rozpačitě Isabela. „Jen poloviční ufounka.“ upřesnila Valerie. Pak na okamžik zavřela oči a hledala správná slova, jak sourozencům sdělit, že mají společného otce. „Já netuším, proč vznikají míšenci, jako jsem já. Vím jen, že nějaká mimozemská rasa unáší simíky a zkoumá je. A některým odeberou DNA, smísí jí se svou, a vzniklá embrya pak unesenému implantují. K tomu si, nevím proč, vybírají muže. A jedním z nich byl i náš táta.“ dostala se konečně k hlavní části informace.


„Počkej, jako náš táta byl unesený ufouny?“ zarazil se Filip. „Náš táta byl těhotný?!“ vyjekla Gabriela. „Ehm, pokud to tedy chápu dobře, tak v tom případě by Valerie měla být vaše poloviční sestra, ne? I když já tu nejsem ten, kdo studuje biologii.“ řekla nakonec Bela, která přece jen nebyla vyvedená z míry tolik, jako její společníci. „Do pytle, Val, proč jsi nám to neřekla dávno???“ zvolala rozčíleně Gabriela.


„Nějak jsem nenašla správnou chvíli. Dokud jsme byli malí, naši se báli, aby se někdo z vás neprořekl. A pak už to nechali na mně. Ale já měla strach, že se mě budete bát, že mě zavrhnete.“ svěřila se Valerie. Gabi se už už nadechovala, aby sestře vyčinila, ale zasáhnul Filip, jakožto nejstarší a dle svého neskromného názoru i nejmoudřejší. Přiskočil k Valerii a zmáčkl se vedle ní. „Ségra, ty jsi neuvěřitelný trdlo! Vždyť my jsme se už jako malí zařekli, že tě budeme chránit, ať se děje, co se děje. Ani jako ufounku bychom tě nezavrhli ani omylem. Stejně jsem si to hned myslel. Aspoň do doby, než jsi získala normální…no prostě naši barvu. Vždy jsi byla naše malinká sestřička, jasný?“ konejšil ji.


„Promiňte, já se fakt bála.“ špitla Valerie a schoulila se mu do náruče. „Tak už se nemusíš bát, a když budeš něco potřebovat, za námi můžeš přijít kdykoli.“ ujistil ji bratr. „Jo, na to vem jed, ségra, my jsme s tebou.“ potvrdila Gabriela. „A i u nás jsi vždy vítaná, Val, na tom se nic nemění, jasný!“ přidala se Isabela. Valerii spadl ze srdce neuvěřitelný balvan. Najednou nechápala, proč se reakce sourozenců tolik bála. Vždyť to byli JEJÍ sourozenci. Vždy byli na její straně a bránili ji. Ale tohle tajemství se nedalo srovnat s ničím, co dosud zažili, proto se tolik let utápěla v nejistotě, zda by je svým přiznáním přece jen neodehnala. Bylo neuvěřitelně osvobozující, že ji všichni, včetně Bely, přijali bez výhrad takovou, jaká ve skutečnosti je.
„Hele, ségra, a co se vlastně včera stalo, že ses…no, víš co,…?“ napadlo najednou Gabrielu.


„Nebyla jsi náhodou na…“ začínala si vzpomínat, když jí utnula Bela. „Ehmmm, Filipe, je dávno po poledni. Myslím, že na pyžamo už není úplně vhodná doba.“ odvedla řeč jinam a probodávala u toho Gabrielu pohledem „tohle před bráchou nevytahuj“. Filipovi naštěstí nedořečená sestřina otázka unikla. „Jo, myslím, že i sprcha by mi bodla, nevadí Val?“ ujistil se u své sestřičky, že se může vzdálit. Valerie jen zavrtěla hlavou. „A my si dáme kafe, co vy na to?“ mrkla Isabela na děvčata.
O chvíli později se k tématu vracely už s hrnkem horké voňavé kávy. „Tak co se stalo? Byla jsi přece odpoledne s Patrikem, ne?“ zeptala se znovu Gabriela.


„Jo byla. Ale jsem tak blbá, blbá, blbá, naprosto vypatlaná slepice.“ nadávala si Valerie. „Udělal ti něco?“ začínala se strachovat Gabi a zatínala pěsti, připravena sestru bránit. „On mně? Proboha ne, spíš já jemu.“ vyvedla ji z omylu Valerie. „Bylo to strašně fajn odpoledne, zůstali jsme venku až do večera. Skvěle jsme se bavili. Jenže já byla tak nervózní, že jsem se těžko ovládala. Poslední dobou s tím mám problém, ten ruch na koleji mi dává zabrat, abych se izolovala od pocitů ostatních na 24 hodin denně. Takže když mě pak Patrik políbil, tak… já nevím…“ vzpomínala Valerie a hledala správná slova. „Bylo v tom prostě najednou tolik emocí, mých i jeho, že jsem zazmatkovala. Chtěla jsem vědět, jestli… ehm, jestli mu nejde jen.. no, o to jedno. A tak jsem mu tak trochu vlezla do hlavy.“ přiznala nakonec.


„Počkej, chceš říct, že umíš číst myšlenky? Vrtáš se nám jako v mozku?“ vyděsila se Gabi, až si málem vylila kafe do výstřihu. „Nevrtám, aspoň běžně ne! A myšlenky ani číst neumím. Vnímám jen pocity a nálady a podobné věci, které lidi tak nějak přirozeně vyzařují. Poznám taky, když někdo lže.“ vysvětlovala Val. „Ahááá, tak proto se s tebou nedá hrát poker, co?“ dovtípila se hned Gabriela „Promiň, pokračuj.“ omluvila se vzápětí za vyrušení a Valerie vyprávěla dál. „Hlouběji jsem zašla jen s našima, chtěli abych poznala své schopnosti a učila se je ovládat. Ale na nikoho jiného jsem nic takového vážně nikdy nepoužila. Až včera jsem zpanikařila. Chtěla jsem vědět, jestli to Patrik myslí opravdu upřímně. Proto jsem zkusila dostat se k hlubším pocitům, k těm, které člověk vědomě i nevědomě potlačuje. Jsem táák neuvěřitelně blbá. Teď si o mě myslí, že jsem zrůda!“ zaskuhrala a chytla si hlavu do dlaní.


„Ale nemyslí.“ vložila se do toho Isabela, která doteď jen pečlivě naslouchala. „A co by si měl myslet jiného? Sice jsem přestala hned, jak jsem začala, ale i tak jsem to definitivně zvorala. Bude mě nenávidět.“ stála si za svým Valerie. Bela ji objala. „Zlato, ten je z tebe tak paf, že vůbec neví, že ses mu pokusila dostat do hlavy. Naopak se bojí, že něco pokazil on, nebo že ti dokonce nějak ublížil, když jsi tak najednou utekla. Mimochodem zkoušel ti dnes několikrát volat, pak ti i psal, jestli si v pořádku. A když jsi neodpovídala, dal mi za úkol to zjistit. A protože tu očividně dnes nikdo nebere telefony, přijela jsem domů dřív.“ vysvětlila nešťastné dívce.


„Vážně?“ podívala se na ni Valerie štěněcím pohledem. „Vážně! Však se podívej na mobil.“ navrhla jí Bela. „No jo, můj mobil, asi jsem ho nechala na kolejích. Co mám teď dělat?“ polekala se dívka. „Co kdyby sis půjčila můj a zavolala mu.“ navrhla jí Gabriela. „Ale má to cenu? Co když mě nakonec stejně zavrhne, až zjistí pravdu?“ znejistěla znovu Valerie. „Vlezla jsi mu do hlavy, a pořád pochybuješ?“ připomněla jí sestra. „Brácha je fajn kluk, vezme to dobře. Ale celou pravdu mu řekni klidně, až se na to budeš cítit. Nemusíš hned, ale zkus to prosím před svatbou.“ dodala Bela. Na to se Val už jen pousmála.
O chvíli později už starší dívky sledovaly Valerii, jak vrká po telefonu a září u toho jak sluníčko. „Holky, já vám tu lásku tak závidím. Proč mám na ty chlapy takovou smůlu?“ povzdechla si Gabriela. „Neboj, taky se dočkáš.“ snažila se jí povzbudit Bela.

Tak tajemství už je venku, všichni zúčastnění se uklidnili, a Gábi si určitě taky někoho najde, pěkná, inteligentní děvucha, o tu se můžou i poprat