Historie jednoho rodu

Úžasný díl  Vypadá to tam kouzelně, moc se mi to tam líbí. Jak nemám svoji hru ještě až tak prozkoumanou, ještě jsem se svými simíky ani nebyla mimo rodnou planetu, tak jsem z fotek ze Sixamu pokaždé úplně ohromená. Ty rostliny a to nebe... pokaždé mě to dostane. Zase máš všechno krásně nafoceno a sepsáno  je to radost číst a prohlížet! Vůbec nevadí, že je díl trochu kratší, zase se to dobře čte a dá se líp soustředit na detaily. A navíc je úplně nabitý zajímavým děním!
A to suché prohlášení téhle mimozemšťanky mi vyrazilo dech Holt jiný kraj, jiný mrav
Hodně mě zaujalo i to jejich oblečení.
Jsem moc zvědavá, co se Val dozví v dalším díle! Zatím to probíhá dobře. A snad se nám potom v pořádku i vrátí domů.

Já nestačím žasnout, jedna zápletka lepší, než druhá. Je to pěkné a napínavé čtení od začátku do konce (a jsem strašně ráda, že konec ještě dlouho nebude - že těch situací a dialogů máš hodně promyšlených do budoucnosti díky moc za to, pro nás to znamená zásobu kvalitního čtení a krásných fotek  

P.S.  Moc děkuju za pochvalu      Strašně moc si toho vážím! Nečekala jsem, že se ještě někdo přidá ke čtení   Mám z toho úplně neskutečnou radost a ještě o to větší, že se ti to líbilo   ještě jednou moc děkuju

Tak to byl parádní dílek  . Sixam je naprosto úžasný, tam bych se sama ráda podívala  . Jsem ráda, že Valerie zvládla cestu bez problémů  .

Jinak opravdu rychlé seznámení se svou biologickou matkou, to jsem nečekala  . Jak to na ni hned vybalila.  
Jsem strašně zvědavá, jestli se jejich vztah nějak prohloubí a o čem si popovídají apod.   Je trochu smutné, že o ni neprojevila zájem už někdy dřív.   Ale chápu, že mají jiné myšlení a ona pro ni nebyla prioritou  .

Hrozně se mi líbí to sixamské oblečení a Val dokonale padne! 

Jinak bych ráda pogratulovala ke kulatému dílku    a zároveň poděkovala za tak krásné čtení, kterým nás zásobuješ. Je to takové příjemné číst a sledovat, jak krásně se ti vyvíjí family tree  .

Moc se těším na další dílek. 

Velmi pěkné prostředí a taky zajímavé přijetí - že se tak rychle setká se svou biologickou matkou, to asi nikdo nečekal

Moc děkuji za krásná slova, vždy mě moc potěší
A přidávám slíbené pokračování sixamského setkání. Tentokrát je hodně okecávací, ale snad vám nabídne odpovědi na to, jak Sixam funguje - alespoň dle mých představ Ale tak pěkně jako Lucisab to promyšlené nemám

91. KAPITOLA - Tajemství Sixamu

Když se Valerie upravila, vrátila se do přízemí, kde našla svoji hostitelku v kuchyni. “Pojď dál a přisedni si. Jídlo bude za chvíli. My, co přicházíme do kontaktu s návštěvníky z vaší planety, máme za sebou kurz vaření tamější kuchyně.” uvítala ji, aniž by odtrhla pohled od zeleniny, jejímuž krájení se tak soustředěně věnovala. Valerie se tedy usadila k pultu.


“Děkuji, vypadá to dobře.” pochválila její snahu Val. Až pak Ofélie vzhlédla ke svému hostu. “Ó, koukám, že ses nám vybarvila.” okomentovala její proměnu. “Ano, přišlo mi to tak nějak... patřičnější.” odpověděla, když našla správný výraz.  “Myslím, že je to moc milé.” usmála se Ofélie a vrátila se k vaření. “Ehm, takže vy jste tedy moje matka?” odvážila se nakonec zeptat Val.


“Ano, ve smyslu reprodukce ano. Ale zde na Sixamu nemáme rodiny, tak jak je znáš. My všichni jsme v podstatě jedna rodina. Naše rasa ale bohužel ztratila možnost se rozmnožovat již před několika staletími. Málem jsme dokonce vyhynuli. Naštěstí naši vědci zjistili, že se naše geny mohou spojit s jinou, avšak velmi podobnou rasou. Většina aktuálně žijících Sixamanů jsou tedy již kříženci. A ti s nejsilnějším původním genomem předávají své buňky k dalšímu množení.” vysvětlila jí na rovinu. “A vy jste tedy jedna z nich?” ujišťovala se Val, zda dobře chápe.


“Přesně tak, moje DNA je z 90 % sixamská. Proto jsem své buňky spojila mimo jiné s těmi od tvého otce.” potvrdila jí Ofélie a odnesla zeleninu k nachystané míse na protějším pultu. “Nejsme na to vůbec hrdí, že dárce musíme unášet. Ale když jsme se na začátku snažili vyjednávat o možnostech spojení našich genů otevřeně, narazili jsme na nepřekonatelné nepochopení. Takže jiná cesta, jak zachránit naši rasu, nebyla možná.” pokračovala ve svém výkladu. “To je hrozné. Nechápu ale, jak tak vyspělá rasa, jakou očividně jste, mohla dospět až na pokraj vyhynutí. Se všemi těmi technologiemi, jak je to vůbec možné?” divila se Valerie.


“Och, dítě, někdy méně je více. Těch technologií bylo všude kolem už tolik, až jsme si přestali všímat jeden druhého. A když jsme přišli na to, k čemu to vedlo, bylo už pozdě.” odpověděla Ofélie. “To vlastně asi dává smysl. Až děsivě to dává smysl.” oklepala se Val. “Ano, bylo to děsivé. Naštěstí nám nakonec ty stejné technologie pomohli přežít. Byť za cenu toho, že se z nás stali v podstatě parazité.” povzdechla si Sixamanka.


“Myslím, že parazité je silné slovo.” odporovala Valerie. “Vždyť jde o vaše přežití. Navíc v našem světě o vás prakticky nikdo nic neví. Nepřijde mi, že byste někomu nějakým způsobem škodili. Táta si dlouho myslel, že vše byly jen sny, než jsem se narodila. A i maminka dlouho neměla důkazy o vaši existenci. Jistě, není to ideální, ale pochybuji, že oni by se na vašem místě chovali jinak. Pud sebezáchovy vždy vyhraje.” popsala jí svou zkušenost a názor na věc.  


“Ano, v jistém ohledu máš pravdu. Kdybychom měli jinou možnost, nikdy bychom se něčeho takového nedopustili.” připustila žena, položila před Valerii mísu salátu a naložila každé jednu porci. Pak si přisedla vedle své biologické dcery, jedné z mnoha potomků, kterými pomáhala zaplnit Sixam. “Přesto se jako paraziti cítíme, i když nic jiného nám nezbývá.” trvala však na svém označení. “Takže, i po naší planetě chodí více kříženců, jako jsem já?” zeptala se nakonec dívka.


“Není jich mnoho, ale jsou tací, co zůstali. Většina z našich společných potomků se však vrací na Sixam.” odpověděla Ofélie. “A jak to tedy funguje?” zajímala se dál Valerie. “Vybíráme si z řad simíků jedince, které přivedeme sem na Sixam. Máme lepší lodě než vy, takže cesta zabere obvykle jen pár minut. Pokud je dotyčný vhodný, pak mu odebereme buňky, které spojíme s našimi. Vzniklá embrya pak do několika hodin implantujeme do hostitele a vracíme ho zpět domů.” popsala jí.


“To si dokážu představit. Co ale nechápu, proč si vybíráte i muže? U nás děti totiž rodí výhradně ženy.” ptala se dál dívka. “Pro reprodukci si vybíráme JENOM muže. Dokud jsme se mohli množit sami, potomky mohla mít obě naše pohlaví. Občas zkoumáme i ženy, ale panuje značná obava, že bychom mohli omezit jejich vlastní budoucí reprodukci. Proto je pro naše rozmnožování nepoužíváme.” odpověděla opět upřímně Ofélie. “Vidíte, proto nejste parazité - ti by ohledy nebrali.” usmála se na ni vlídně Val.


“Jsi milá dívka.” poděkovala jí za její slova Sixamanka. “Máš nějaké další otázky?” vybídla ji vzápětí. “Ach, ano. Co nebo kdo rozhoduje o tom, kdo se vrátí na Sixam a kdo zůstane na Světě?” zajímala se Val. “O tom rozhodují hostitelé. Když je dítě dostatečně vyvinuté, obvykle se objeví náš tým, který dítě vyjme a po ošetření umístí do transportní kolébky, na které je jediné tlačítko ‘Poslat domů’. Pak vyčkávají poblíž, a nechají na otci, aby se rozhodl, zda ho zmáčkne, či nikoli.” vysvětlila Ofélie a nabrala si sousto.  “Ano, toho tlačítka jsem si všimla. Ale pokud vím, rodiče mě přivedli na svět společně v nemocnici.” vybavila si Valerie, co jí o jejím narození říkali.


“Jistě, tví rodiče jsou výjimeční lidé. Za celou historii našich mezirasových spojení se něco takového snad ještě nestalo. Jak jsem říkala, zřídkakdy naši potomci zůstanou v pozemské rodině. Jsou to jen ty nejsilnější osobnosti, které jsou ochotny uchovat naše tajemství a připraveni takové dítě vychovat.” připomněla Ofélie. “Dědeček mojí maminky si takové dítě údajně nechal.” vzpomínala dál Valerie. “Ano, vím o něm. Silný člověk, škoda že mu nebyl dopřán delší život.” povzdechla si žena.


“Byl pro maminku vzorem. Pardon, až teď mi došlo, že.. před vámi..o ní pořád mluvím.” zarazila se najednou Valerie. “To je v pořádku. Je dobře, že máš milující rodinu. My takové vztahy neudržujeme. Čím víc jsme Sixamané, tím více držíme emoce na uzdě. Asi bych ti nikdy nedokázala být takovou matkou, jakou by sis představovala. Netvoříme si rodičovské pouto.” ubezpečila jí, že na její adoptivní matku nehodlá v žádném případě žárlit. “Nečekala bych to, ale svým způsobem mě to uklidnilo.” usmála se Valerie.


“Jak se ale daří, že vše držíte v tajnosti? Vždyť tech dětí musely být už stovky.” vrátila se vzápětí k dotazování. “Naše technologie a také naše schopnosti, kterých sis na sobě jistě už všimla, nám umožňují pozměnit paměť hostitelů. Pokud se tedy rozhodnou vrátit dítě na Sixam, přijde jim vše mimozemské jako sen. A vzpomínky na těhotenství a porod vnímají jako nečekané tloustnutí a operaci na odstranění nadbytečného tuku. Je to asi nejpřijatelnější vysvětlení pro hostitele i jeho okolí.” seznámila jí Ofélie s posledním střípkem jejich reprodukčního kolotoče.

Další zajímavý díl Tvého příběhu, Fidgety ! To vylíčení poměrů na Sixamu nebo výklad o plození potomků - to jsou vskutku pozoruhodné myšlenky A jakpak se asi Val rozhodne, zůstane na Sixamu u své biologické matky nebo se tam zařídí jinak anebo se vrátí na Zemi ?

Hurá, konečně se načetly fotky a můžu si novou kapitolu přečíst! Úplně mě uchvátila, líbí se mi, jak to máš perfektně promyšlené a tahle verze Sixamu je moc zajímavá
Je od nich pěkné, že prostředí i jídlo přizpůsobili pro Val, aby se tam cítila dobře.
Jsem ráda, že jsme se dozvěděli něco víc o fungování té společnosti. Musí být smutné, když se civilizace dostane do takové fáze. Chtělo by to ještě, aby vynalezli jiný způsob, co by nebyl tak invazivní pro jiné rasy - Radek s Andreou to ustáli perfektně, smekám před nimi a jsem strašně ráda, že si Val nechali (je mi sympatická a mám ji hrozně ráda), ale absolutně se nedivím, že se takové návrhy setkávají s nepochopením, jak říká Ofélie Zato je to ale perfektně promyšleno z tvé strany, dokonale to zapadá do celé té teorie s únosy

Děkuji, jsem ráda, že vás Sixam nezklamal. Oni to tam mají přizpůsobené pro simíky obecně, nejen pro Valerii. Přece jen, i když si to nepamatují, stráví tam často pár hodin. A uvidíme, třeba se Sixamanům v budoucnu přece jen blýskne na lepší časy

Dnešní dílek je tak od každého trochu. Kdybych to rozdělila na dva, přišly mi už moc krátké, tak jsem to nakonec spojila do jednoho. Aspoň vás nebudu dlouho napínat

92. KAPITOLA - Překvapení!

Kayla se věnovala natáčení intenzivně, ale samozřejmě ne neustále. Volné dny si tak užívala plně ve společnosti své dcery. Nepotřebovaly k tomu mnoho, někdy jim stačilo, že mohly společný čas strávit v pohodlí jejich bytečku, který jim Valerie pomohla krásně zařídit. Katie se naprosto zamilovala do domečku pro panenky a svým nadšením pro hru nakazila i Kaylu.


“Ehm, ehm.” odkašlala si mladá žena. “Zlatíčko, až uložíme panenky, mohla bych s tebou mluvit?” zeptala se dcerky.
“Děje se něco mami? Řekni mi to hned!” nechtěla Katie čekat.
Kayla už jí znala, takže netrvala na tom, že nejprve uklidí hračky. “Nic se neděje. Jen tvůj táta měl takový nápad. Pokud budeš souhlasit, rád by tě vzal na hory.” přiznala narovinu.
“Cože? Hory? Jako ty se sněhem?” jásala hned Katie.
“Ano, ty. Ale má to malý háček.” dodala Kayla a rozpačitě se podrbala za uchem.


“Háček, jaký háček?” nechápala holčička.
“Pojď, sedneme si, a já ti to vysvětlím.” vybídla ji Kayla, a společně se usadily u kuchyňského pultu. “Jde jednoduše o to, že táta má na dovolenou čas jen do konce roku, a to já budu ještě pořád natáčet. Takže se prostě letošní zimu termínově nesejdeme. Tím pádem byste spolu museli jet sami, chápeš?” vylíčila jí, na čem se včera s Filipem domlouvali.


“A to je jako nějaký problém?” podivila se Katie.
“No, já nevím. To záleží na tobě, jestli bys vydržela pár dní beze mě, jen s tátou.” pokrčila rameny Kayla.
“Jako bylo by mnohem víc super, kdybychom jeli všichni tři. Ale já moc moc moc chci vidět sníh. Prosím, že můžu jet, maminkoooo!” žadonila holčička.
“Takže to zvládneš?” ujisťovala se Kayla.
“Mamko, že váháš. Já už jsem velká holka, já se o sebe umím postarat.” naparovala se Katie.


A tak bylo ujednáno.
Druhý den odvezla Kayla svoji dcerku opět k Filipovi. Dnes měla točit dlouho do noci, a tak se předem domluvili, že Katie u otce přespí. Filip už se nemohl dcerky dočkat, a netrpělivě přecházel u výtahu. Když se z cinknutím otevřely jeho dveře, nadskočil jak na trní. “No, konečně jsi tady!” vítal ji nadšeně. “Mám pro tebe překvapení.” pochlubil se a spiklenecky na ni mrknul.


“Ale já vím, pojedeme prý na hory.” tipla si hned Katie a na tváři se jí roztáhl nadšený úsměv.
“To je moje milá Kitty pravda, ale to přece není už žádné překvápko, ale jasná věc.” usmál se na ni otec.
“Takže ještě něco?” žasla holčička.
“Jasně. Neměl jsem na to moc času, tak je to zatím takové provizorní, ale běž dál a podívej se sama.” vybídl ji Filip. Zatímco Katie vešla do bytu, sám zůstal stát v chodbě a vyčkával. Nemusel holčičce vidět do obličeje, ale z jejího povzdechu “No, páni!” vytušil, že jí nadšeně zazářila očka.


Chvíli ji nechal rozkoukat se, než se k ní připojil. “Tati, ty jsi mi tu nachystal pokojíček?” žasla ještě pořád Katie.
“No, zatím je to spíš jen takový koutek, nebylo moc času. Ale v budoucnu doufám, že za mnou budeš jezdit, tak plánuju nechat tu postavit příčku, abys měla opravdový pokojík.” vysvětlil jí Filip. “A líbí se ti vlastně?” zajímal se ještě.


“Je peckovní! Vždyť je tady i houpačka. To je ta nejhustější věc, mít v pokoji houpačku. Děkuju moc tati!” jásalo děvčátko, skočilo otci kolem krku, vlepilo mu pusu, a hned si hupslo na zavěšené sedátko. Filip si k ní přisedl na postel.
“Tati, ale co všechny tvoje věci? Nevyhodil jsi je kvůli mě, že ne?” strachovala se Katie.
“Jasně že ne. Jsou nahoře v ateliéru. Stejně tam už moc nefotím, takže jsem si tam nechal jen jedno plátno a v druhé půlce udělal pracovnu.” objasnil jí, kam se věci poděly. “Ale minule jsi tu neměla ani pyžamo, tak teď už si ho máš i kam dát.” vysvětlil jí, jak na ten nápad došel.



O pár týdnů později, někde hodně daleko

Valerie strávila na Sixamu několik týdnů. Poznávala planetu ze všech možných úhlů, aby lépe pochopila samu sebe a svůj původ. Ráda se procházela po okolí a prohlížela si místní rostliny. Neustále světélkovaly, což bylo velmi poutavé. A na první pohled bylo zřejmé, jak jimi pulzuje život.


Pravidelně se setkávala i s místními obyvateli. Poznala hrstku několika původních Sixamanů, kterých už bylo opravdu poskrovnu, a především spoustu míšenců, jako byla ona sama. Byli to ti, jejichž otcové se rozhodli vrátit je na cizí planetu. Výchova na Sixamu však byla jiná. Všichni tu sice byli přátelští, usmívali se, ale jejich úsměvy byly spíš zdvořilé, než osobní.


Samozřejmě nejvíce času trávila v návštěvním domě s Ofélií. Její biologická matka se ji snažila podrobně seznámit se způsobem života na Sixamu. Především jí ale učila, jak ovládat schopnosti, které jí byly dány, a které dosud používala spíše instinktivně.


“Ou, páni!” oddechla si Val, když se vzpamatovala z Oféliina pokusu o vcítění se. Bylo to zvláštní, stát na druhé straně tohoto spojení. Ale pro Valerii přínosné, protože pak lépe dokázala pochopit, jak to na ostatní působí.
“Tak, a teď další lekce, změna nálady. Simíky umíme uklidnit i dotekem, někdy dokonce pouhou přítomností. Ale v některých situacích to nestačí.” vysvětlovala Ofélie. Valerie se tedy soustředila a vysla k Ofélii povzbudivé myšlenky.


“Výborně!” pochválila ji Sixamanka s nezvyklým nadšením v hlase. “Myslím, že víc tě už nemám co učit.” zhodnotila její dovednosti. “Tedy, až na jednu maličkost. Pojď se mnou ven.” dodala vzápětí zamyšleně a pokynula jí, aby ji následovala. “Tohohle sis jistě už všimla, a moc dobře vím, že jeden mají i tvoji pozemští rodiče.” ukazála na oblouk, který stál na terase před domem.


“Ano, ale nikdy se nám nepodařilo přijít na to, k čemu vlastně slouží. Mamka ho několikrát úspěšně aktivovala, přijala dokonce nějaký zašifrovaný signál. Předpokládala, že se jedná o nějakou zprávu, ale nedokázala ji rozkódovat.” potvrdila jí Valerie.
“Ano, tento portál může sloužit i pro komunikaci mezi našimi světy.” potvrdila Andreinu domněnku Ofélie.


“Především je to ale transportní zařízení. Ty vaše rakety jsou neuvěřitelně zastaralé. Cestovat s nimi je zdlouhavé a neskutečně nepohodlné. My sami sice využíváme stále létající zařízení, protože portály jsou ve vašem světě vzácné. Byly by příliš nápadné, a bylo by nebezpečné je u vás nechávat. Tvoji matku jsme si ale prověřili, a když jsme ji shledali za důvěryhodnou, portál jsme jí ponechali.” vysvětlila žena své dceři.


“Páni, takže je to nějaký druh červí díry?” zajímala se Valerie a vybavovala si informace, které o této teorii znala od rodičů.
“Přesně tak.” přikývla Ofélie. “Ale nikdy se vám ho nemohlo podařit aktivovat, protože jste neměli kompletní vybavení. Aby se přes portál dalo cestovat, potřebuješ tento lokátor.” pokračovala s výkladem a z kapsy vytáhla malé zařízení, které Valerii podala.
“Takže s tímto bych se dostala domů, pokud bych chtěla?” zajímala se dívka.


“Ano, je tvůj. Je jen na tobě, zda se rozhodneš zůstat nebo vrátit. Můžeš se s ním dostat domů během pár vteřin. A stejně snadno nás můžeš v budoucnu kdykoli navštívit.” potvrdila jí Ofélie.
“A co moje raketa? Měla bych se vrátit v ní, naše stála spoustu práce.” uvažovala nahlas Valerie. “Myslím, že v tvém stavu bude lepší použít portál.” odporovala ji Ofélie.
“V mém stavu?” nechápala dívka.
“Ano, v raketě dochází k velkému přetížení. Naproti tomu cesta červí dírou je pro děťátko naprosto bezpečná.” usmála se na ni matka.
“Pro děťátko?... Jakože já?... To snad…” zakoktala se šokovaná Valerie.


“Ty sis opravdu ničeho nevšimla?” kroutila hlavou Ofélie.
“Ne. Ale.. Jak jsem tu vůbec dlouho?” ptala se Val sama sebe a začala počítat na prstech. “Sakra, no jo, vždyť to už je pekelné zpoždění.” povzdechla, když se dobrala výsledku.
“Samozřejmě můžeš tu zůstat, bude tady o tebe i malé dobře postaráno.” nabídla jí matka. “Děkuji, ale ne. Už od začátku jsem věděla, že se chci vrátit. Je to tady úchvatné, ale můj domov je jinde.” odpověděla Valerie.


“Ale budu ráda, když sem budu moci občas zaskočit.” usmála se ještě na svoji biologickou matku.
“I my budeme rádi. A stejně rádi poznáme tvoji rodinu. Za ty roky, co ti pomáhají střežit tvé tajemství, už dobře víme, že jim můžeme věřit. Není mnoho takových, jako oni. Většina by nás chtěla pitvat a zkoumat. Jsou opravdu výjimeční. A ty, buď na sebe proto dál opatrná, ano?” poradila jí Ofélie.
“Děkuji! Děkuji za všechno.” řekla Val, a matku objala. Ta její objetí opětovala, i když pro ni nebylo úplně přirozené, potěšilo ji.


Sixamané neměli rodičovské pudy, jak jsme na ně zvyklí. Výchovu svých potomků brali čistě pragmaticky a city do ní nezapojovali. Přesto musela přiznat, že si tuhle dívku svým způsobem oblíbila. Pak už Ofélie ukázala Valerii, jak portál aktivovat a správně nastavit souřadnice, a za chvíli už sledovala, jak jedna z jejích dcer mizí ve vlnách červí díry.

Obě překvapení Tvých Simíků se velice vydařila, a troufám si tvrdit, že překvapeni jsme i my, Tvoji čtenáři Katie je nadšená z výletu do hor i z pokojíčku, jak jen může dítě v jejím věku být, moc hezky jsi to vystihla A Val - tam bude ještě překvápko pokračovat u jejích pozemských rodičů

No tohle obě části tohoto dílu se mi moc líbily stejně jako Kaylin byt i pokojíček ve Filipově bytě - všechno je tak nádherně vybavené! Úplně mě to okouzlilo A stejně jako Katie se už moc těším na ty hory
Co se týká Val, myslela jsem si od začátku, že se bude chtít vrátit domů. Je to tam moc pěkné, i když nezvyklé, ale doma je doma a to překvapení mi vyrazilo dech! Jak píše Ludmi, bude to mít ještě dohru doma na to se taky moc těším, jsem zvědavá, co se bude dít dál.

Díky - jsem ráda, že jsem vás trochu překvapila  Můžu slíbit, že dohru to doma samozřejmě mít bude, a je to nachystané hned na příští díl Ale pár dní vás musím nechat počkat, nebo mi dojdou zásoby moc rychle

Tak jsem dohnala resty! 

A nestačím žasnout  . Krásně a poutavě napsáno!   Moc se mi líbilo, jak se Ofélie své dceři svým způsobem otevřela, zřejmě na ni měla Val velmi dobrý vliv a bylo milé vidět, jak ji s nadšením objetí opětovala. 

A musím říct, že Sixam je naprosto úžasný   nevěděla jsem, kam dřív s očima, tam bych se sama ráda podívala 

A těhotná Val? To mě teda dostala, nečekaný zvrat..  jsem zvědavá na reakci Patrika 

Jinak malá odbočka ke Kayle, Katie a Filipovi byla taky moc milá. Musím pochválit krásný pokojíček, který Filip Katie připravil.   

Už jsem moc zvědavá na jejich společnou dovolenou na horách 

Janiko, děkuji za milý komentář  A pokud jde o reakci Patrika, nebudu vás dlouho napínat. Dnešní pokračování je ale už opravdu kratší. Tentokrát mi totiž nepřišlo vhodné to míchat dohromady, protože v dalším ději se pojede na hory - konečně

93. KAPITOLA - Jsem zpět!

O pár vteřin později se Valerie vynořila z portálu uprostřed jejich “sklepa”. Malinko se jí zamotala hlava, ale když zjistila, že všechny části těla má na svém místě, jen se pousmála nad novým a nezvyklým zážitkem. “Z toho si naši sednou na zadek.” pomyslela si, a vydala se hledat svoji rodinu. Když vešla do pracovny, zjistila, že je krátce před svítáním. Mnohem příjemnější objev ji však čekal na skládací posteli. “Vážně tu na mě čekal!” dojala se při pohledu na spícího Patrika.


Ten jakoby vycítil její pohled nebo přítomnost. Neklidně se převalil na druhý bok a pomalu otevřel oči. Chvíli mžoural v šeru, které v místnosti panovalo, než mu došlo, že tu není sám. V tu ránu byl na nohou a začal divoce poskakovat. “Proboha,... co to… sakra...zdá se mi to? ...nebo fakt?” mlel páté přes deváté a třeštil na Valerii oči.


“Miláčku, promiň, nechtěla jsem tě vyděsit. A bylo mi líto tě budit. Ale teď už vážně nespíš, nic se ti nezdá. Prostě jsem zpátky.” potvrdila mu dívka, že už nesní. “Pořád nevěřím vlastním, jsi to vážně ty?” pochyboval neustále Patrik. “Vážně jsem.” usmála se Val. “A jo, vlastně, teď mi došlo, že mám pořád…” uvědomila si, ale doříct myšlenku nestihla. Patrik ji popadl do náruče. “Jsem tak rád, že jsi zpět!” vykřikl a pevně ji stiskl v objetí.


“Hlavně mě neumačkej!” smála se Val.  “Promiň, ale tolik jsi mě chyběla.” omlouval se Patrik. “Však ty mě taky, ani nevíš jak. Chtěla jsem jen Sixam pořádně poznat, tak jsem se zdržela déle, než jsem původně plánovala.” vysvětlila mu. “Takže si v pořádku dorazila? A našla jsi matku? Chovali se k tobě hezky?” zasypával jí dotazy. “Brzdi, ano. Vše ti povím, ale teď mám na srdci něco důležitějšího.” přerušila ho jemně Valerie.


“Promiň, máš pravdu. Taky mám něco, co ti musím hned říct. Jen vydrž, chce to trochu místa.” chytil se toho Patrik a začal rychle sklízet lůžko. Val si jen povzdechla, a využila čas pro změnu podoby. Tady se v modré kůži cítila nesvá. “Fajn, lepší.” pochválil se Patrik, když se mu podařilo postel složit. Pak se otočil zpátky ke své přítelkyni a v okamžiku padnul na koleno. “Lásko, nebyl den, kdy bych nelitoval, že jsem to neudělal, než jsi odletěla. A tak se ptám hned teď, vezmeš si mě?” vypadlo z něj a z kapsy vylovil prsten.


“Páni!” povzdechla Valerie. Tohle opravdu nečekala. “Ty to víš?” zarazila se najednou. “Co bych měl vědět? Že tě miluju, a chci s tebou být do konce života?” nechápal Patrik. “Ne, v to jsem tajně doufala. Myslela jsem o tom, že já… Ale ne, to přece vědět nemůžeš.” blekotala dívka. “Val, stalo se tam něco?” zeptal se Patrik, vyhoupl se zpět na obě nohy a měřil si ji pohledem.


“Tam ani ne… Spíš tady.” odpověděla mu nejasně. “Valerie Svobodová, můžeš být konkrétnější. Možná sis nevšimla, ale právě jsem se tě pokusil požádat o ruku. Takže bych rád věděl, co se děje. Nemluvě o tom, že bych docela rád znal tvoji odpověď. Pokud tedy bude znít ANO.” vybídl ji k vysvětlení. “Děje se to, že to naše raketové dostaveníčko neskončilo tak úplně bez následků.” naznačila mu opatrně.


“Jak bez následků? Vždyť jsme si dávali pozor ne? Nebo jsme snad přece jen drbli do nějaké páčky? Něco jsme přenastavili?” strachoval se Patrik, zda jeho nápad užít si s Valerií vzrušující chvilky stroj nějak poškodil. “Na raketu jsme si pozor dali, ale na něco jiného ne. Já vím, že jsme se domluvili, že tomu nebudeme bránit. Ve snu by mě ale nenapadlo, že zrovna v takovou chvíli…” naznačovala dál. Jenže chytrému napověz, hloupého… Nebo v případě Patrika spíš bdělému napověz, rozespalého trkni. Mladíkovi tedy jen tázavě povyjelo obočí ještě výš.


“Ach jo, prostě tím chci říct, že jsem těhotná. S tebou, samozřejmě. Se Sixamem to stoprocentně nemá nic společného. Jen jsem chtěla, abys to věděl, než se se mnou zasnoubíš.” vychrlila na něj. “Těhotná?... No ty kráso.” hlesl Patrik. “Pořád si mě chceš vzít?” koukla na něj Val. “Pořád víc a víc lituju, že jsem to neudělal dávno.” odpověděl jí. “To ty jsi mi ale neodpověděla.” rýpnul si do ní, když se trochu vzpamatoval. “Ano, samozřejmě že ano.” usmála se na něj Val. Víc Patrik slyšet nepotřeboval. Přitáhl si Valerii do náruče a konečně ji políbil.

Krásné pokračování! Jsem ráda, že Val se podařilo bezpečně dostat zpátky.
Dopadlo to nejlíp, jak jen mohlo Myslím, že spolu se budou mít moc dobře a už se moc těším na svatbu a samozřejmě taky na ten výlet do hor

Taky jsem ráda, že se Valerii při návratu nic nestalo. A setkání s Patrikem - no, domluvit se s rozespalým chlapem je někdy vážně problém Ale jeho vyznání bylo krásné ! Jsem hodně zvědavá na reakce rodiny, na svatbu i na to malé a těším se na další díly !

Páni! Konečně jsem dočetla zmeškané a nestačím zírat Sixam byl naprosto úžasný a místní politika včetně důvodu proč se takto "rozmnožují" byla dokonale vymyšlená máš dokonalou fantazii Fidgety mám radost i z Filipa a jeho malé a ten její pokojíček pořád tajně doufám, že se dá Filip s Kaylou dohromady

Jinak poslední díl mě pobavil i dojal Patrik je roztomilý jak se s ní pokusil hned zasnoubit jsem hrozně zvědavá jak bude jejich miminko vypadat a jak moc bude mimozemské

Moc se těším na pokračování

Kráný díl!   Oni jsou naprosto boží. 

Jsem ráda, že se Val dostala v pořádku domů! 
Moc jim to přeju. Patrik je slaďouš  . 

Těším se na pokračování.

Děkuji, jsem ráda, že vás vývoj potěšil Reakci rodičů můžu přidat asi rovnou, páč do příběhu se mi nevejde Andrea samozřejmě vše opláče dojetím - další vnouče v tak krátké době na cestě, navíc si tohle užije od miminka (snad - já už totiž ty dva jednou musela oživovat ), a k tomu svatba - prostě potoky slz z radosti Radek to vezme s nadhledem - aneb ženská nešil, no tak se budou brát a budou mít mimino, však na to mají věk. A Patrikovi rodiče budou samozřejmě také nadšení, i když oni už si z toho na zadek nesednou - přece jen mají v baráku Anju s rodinkou, která se každým dne rozroste. Ale o svatbu vás neochudím, jen nevím, jak tu bandu ukočíruju

94. KAPITOLA - Hurá, jsme na horách

Jak Filip slíbil, tak učinil, a krátce před Vánocemi vyrazil s Katie na hory. Hned jak dorazili do Yukimatsu  k pronajaté chatě, měla Katie pocit, že se ocitla v ráji. Vrhla se okamžitě do sněhu, a začala ho pozorně zkoumat. Zavrtala se do něj rukama a za chvíli už si nabírala plné hrsti bílé hmoty, aby ji vzápětí vysypala a zvídavě pozorovala, jak padá zpátky na zem.
“Tak co, nejsi zklamaná?” zeptal se Filip naoko vážně.
“Blázníš, tati? Je to tu dokonalé!” jásala holčička.


“Poslyšte vy dva, nechcete se nejprve ubytovat.” napomenula je Andrea s Radkem v patách. Poté, co se Valerie bezpečně vrátila domů, se rozhodli, že by také rádi vyrazili na dovolenou se svou prvorozenou vnučkou. Filip ani Katie nic nenamítali, a Kayla byla ráda, že bude o Katie postárano ještě lépe.
“Ani ne.” pokrčil rameny Filip a hodil po dcerce připravenou sněhovou kouli. Trefil se tak skvěle, až jí shodil čepici.
“Hééééj!” ohradila se Katie. Filip chtěl něco namítnout, ale i on koupil jednu ránu.


“Na moji vnučku nikdo bez varování útočit nebude.” přiznal se k útoku Radek a vyplázl na syna jazyk. Během chvíle se tak u chaty strhla koulovačka, do které se zapojily i Katie s Andreou. Prarodiče řádili se svými potomky jak zamlada.
“Netrefila, netrefila!” posmíval se Radek holčičce, když minula.
“A mojí dceři se nebude nikdo posmívat.” oplatil mu Filip jeho první střelu další dobře mířenou ranou.


Chvíli se tam všichni čtyři pošťuchovali a sněhové koule svištěly jedna za druhou. jejich sněhové zápolení utnul až Radkův pád. Zrovna když se chtěl vyhnout jedné ze střel, kterou proti němu vyslala Katie, podklouzla mu noha na malém kousku ušlapaného a zmrzlého sněhu, a on se natáhl jak široký tak dlouhý.
“Jejda, promiň, dědo! Jsi v pohodě?” křičela polekaná dívenka.
“Ale jistě, koťátko. Jen vyhlašuji kapitulaci a prohlašuji bitvu za ukončenou.” odpověděl jí dědeček a škrábal se zpět na nohy.


“Dobrý nápad, drahý!” pochválila ho Andy.
“Kitty, když jsem viděl dědu, jak se tam válí, něco mě napadlo. Koukej!” řekl Filip dcerce, a také sebou praštil do sněhu. Začal však mávat rukama a nohama. “Takto se dělají sněhoví andílci.” vysvětlil jí.
“Jůůů, to je žůžo!” zaradovala se Katie, plácla sebou o kousek dál a začala otce napodobovat.
“Tak si tu vy dva hrajte, my jdeme zatopit, a nachystat něco do žaludku.” zakroutila hlavou Andrea, než se s Radkem odebrali do chaty.


Katie byla ze sněhu nadšená. Studil ji sice malinko za krk, ale jinak to nemělo chybu. Ležela na zemi, máchala končetinami a byla zvědavá, jak její andílek bude vypadat. Pozorovala nebe a představovala si, že by sama měla křídla, a jako pták by tu nádheru mohla pozorovat shora.


“Myslím, že to by stačilo. Hlavní fígl je opatrně vstát, abys toho andílka neponičila.” instruoval ji Filip a pomohl jí na nohy.
“Juuu, ti se nám povedli!” pochvalovala si Katie.
“To jo, hlavně ten tvůj.” přikyvoval Filip. “A co? Ještě nemáš dost? Není ti už zima?” vyptával se starostlivě, ale holčička zavrtěla sebejistě hlavou. “Tak zkusíme ještě toho slíbeného sněhuláka?” navrhl jí.
“Jooo, anooo, prosím.” jásala dívenka. O chvíli později už měli nakupenou slušnou hromadu. “Hele, jsi si jistý, že víš, co děláš?” zeptala se otce pochybovačně nad beztvarou hroudou sněhu.


“Kitty, ty mi nevěříš? V Oasis Springs sice nikdy pořádně nesněžilo, ale u tety Anjy jsme sněhuláků postavili kolikrát celou armádu.” pochlubil se Filip svými zkušenostmi. “Vždycky potřebuješ co nejvíc sněhu, abys pak mohla ubírat a tvarovat, chápeš?” vysvětloval jí.
Holčička si ho dál měřila nedůvěřivým pohledem. Filip jen zakroutil hlavou a naložil na hromadu další vrstvu. “To by myslím stačilo, tak tam nestůj jak tvrdý Y a pomoz mi to uplácat.” popíchl ji. Toho se Katie chytila a pustili se do úprav té neforemné hroudy.


Tahle část stavění Katie chytla o poznání více. Jakmile sněhulák začal dostávat tvar, zahodila svoje pochyby a pečlivě ladila každý detail jeho studeného těla. Když byli oba s výsledkem spokojení, zaběhla Katie do chalupy vyškemrat od babičky mrkev, a cestou našla rukavice zapomenuté někým z předchozích nájemníků. Filip mezitím ve sklepě uzmul pár kousků uhlí a před chatou ulomil dvě větvičky. Společně pak sněhuláka dozdobili. Katie mu nakonec zapůjčila svoji čepici.
“Myslím, že dobrý ne?” okomentoval jejich výtvor Filip.
“Je naprosto super!” odpověděla mu Katie. “Těší mě pane sněhuláku.” obrátila se na jejich němého přítele.


Z jejich radovánek je vyrušil hlahol kousek od chaty. Podívali se tím směrem a Katie se rozzářila očička ještě víc. “Wow, kdo to je?” zajímala se hned.
“To je Yamachan, maskot zdejšího střediska.” objasnil jí Filip. “Asi se na nás přišel podívat.”
“Můžu?” zeptala se Katie nadšeně a Filip jen přikývl. Holčička neváhala a rozběhla se k tomu legračnímu tvorovi.


Filip jí byl samozřejmě v patách. Yamachan byl moc milý, opravdu přišel přivítat nové nájemníky chaty a pozvat je na zítřejší festival. Hned neváhal dívence pochválit sněhuláka a zeptal se jí, jak se jí tu líbí. Katie mu přiznala mu, že je na horách poprvé, ale že už teď je ze sněhu naprosto nadšená.
“Oooo, tak to mě těší, že jsi v sobě objevila zimní živel.” pokýval hlavou Yamachan. “Myslím, že si za toho krásného sněhuláka zasloužíš odměnu.” dodal, a z kostýmu vytáhl krabičku.


“To je vážně pro mě?” divila se Katie a Yamachan přikývl svoji velkou hlavou. “Páni, děkuji!” dodala holčička a dárek si převzala. Uvnitř našla jeden z místních suvenýrů - simítko. Yamachan jí vysvětlil, že je ze série sběratelských předmětů a může si sestavit celou sadu.
“Můžu se s vámi ještě vyfotit?” zeptala se nesměle Katie.
“No jasně, to je moje oblíbená povinnost.” souhlasil vesele Yamachan. A tak Katie vylovila z bundy mobil, a na rozloučenou si střihli společné selfíčko.


Pak už byl ale opravdu nejvyšší čas jít se zahřát do chaty. Katie chtěla něco namítat, ale Filip jí rázně utnul. “Zítra je taky den, a přece nechceš dovolenou prostonat. Tak šup, mazej, babička jistě už čeká s večeří.”

Hurá, očekávaný horský díl je tady! Taková krásná horská idylka tak pěkně jsi to popsala, že i když už přichází jaro, úplně jsem zatoužila tam být s nimi a zapojit se do všech těch aktivit Moc hezký díl! Katie je moc milá a jsem ráda, že mohla takhle poznat svoji rodinu byla opravdu statečná, když si Filipa sama našla.

Krásný zasněžený díl ! Katie si vyzkoušela snad všechny možné zimní aktivity v jeden den, jsem zvědavá, co podniknou dál !

To byl boží dílek sněhové hrátky byly super a Filip se projevuje jako skvělý táta jsem už moc zvědavá na pokračování

Parádní dílek!    Moc jsem si to užila, jako bych tam byla s nima. 

U koulovačky jsem se nasmála, jak se navzájem zbombardovali.   

A sněhulák se jim také moc povedl. 

Těším se na pokračování. 

Díky moc, jsem ráda, že se vám na horách líbilo, protože ještě jeden dva dílky tam zůstaneme   Možná tři, mám nějak moc fotek, protože, Ludmi, aktivit je tam ještě spousta     Ale zase vás nechci unudit  Jenže já jsem si teprve až s příběhovou rodinkou ty hory ošahala Mimochodem asi jste poznali, na jakou chatu vyrazili, že ?
A dobrá zpráva je, že večer mám kopr k čemukoli užitečnému, tak hraju dál. I když včera jsem strávila dvě hodiny štelováním simíků, a čekám, že z toho do příběhu půjdou tak dvě fotky Jenže, když všechny nastavíte, kam potřebujete, a u toho posledního se ukliknete, a místo převlečení outfitu pustíte CAS, tak holt musíte zase začít od nuly Dnes už to šlo naštěstí lépe, tak jen ještě najít čas na psaní

Myslím, že nemluvím jen za sebe, když píšu, že nás rozhodně neunudíš kapitolami z hor Pro mě je to moc příjemné čtení a ještě se nestalo, že by mě nějaká kapitola od tebe zklamala. Všechny byly krásně sepsané a nafocené a u všech jsem si čtení moc užila, tak se těším na další horské kapitoly, i kdyby jich bylo 10 nebo 100 a taky na ty, co budou následovat po nich V tvém podání je zaručená kvalita Tohle fórum má opravdu štěstí na šikovné a talentované tvůrce.

Je mi líto, že je to tak složité s tím nastavováním simů Taky s tím mívám problémy, i když v TS2 ne přímo tenhle s CAS... to musí být ke vzteku. Taky se mi občas stává, že se překliknu a musím všechno dělat znova, nebo se mi všichni nezkoordinují a můžu to dělat pořád dokola, většinou trvá několik hodin nafotit jenom jeden díl a to nepočítám stavění prostředí nebo tvorbu simů. „Vtipné" je, když do toho ještě padá hra

Držím palce, ať ti jde tvorba jako po másle už se moc těším na další díly! Moc mě to baví a jsem zvědavá, co dalšího na horách ještě budou dělat

Hellohello, děkuji i tobě - zase jsem se tu musela červenat při tak krásných slovech  Jinak ano, simíci zlobí, ale bez póz jsi příběh už nedovedu představit - někdy by to ani nešlo. Ale někdy pak v tom kvantu najít tu pravou je taky oříšek  Ale když se to pak povede, mám z toho radost, takže i přes zádrhely mě to pořád baví  Byť pro okolí je to nepochopitelné. Ještěže máme fórum, jinak bych si připadala jako exot
Každopádně si také moc užívám dílky, kdy pózy nejsou vůbec potřeba a vycházím jen ze hry. A to mám pak někdy naopak tolik materiálu z chvilky hraní, že těžko vybírám, co použít. Takže v posledních dílcích musím sahat ke kolážím, a dnes dokonce i k videím

95. KAPITOLA - Z kopce dolů

Druhý den konečně vyrazili prozkoumat místní lyžařský areál. Od chaty to bylo coby kamenem dohodil, takže stačila chvíle chůze a už se ocitli u lanovky na úpatí jedné ze sjezdovek. “Páni, tenhle kopec budeme sjíždět?” zkoumala Katie svah, nad kterým se plynule posouvaly kabinky lanovky.
“Kitty, na ten si asi ještě chvíli počkáš. Zatím najdeme něco vhodnějšího na rozkoukání.” naznačil jí plán Filip.


Pak ji zavedl na malý tréninkový svah. “Myslím, že než si stoupneme na lyže, měli bychom zkusit sjet kopec na něčem jednodušším.” vysvětlil jí a zavedl jí k hromadě předchystaných bobů.
“Jupí, budeme bobovat, to jsem vždy chtěla zkusit.” jásala Katie, nadšená z jakékoli zimní aktivity. Vzali si tedy jeden pekáč a přesunuli se na start.
“Tak co? Připravená?” hukl na Katie Filip.
“Jasně, jedéééém!” zavelela holčička.


Filip se tedy odrazil, aby dostal boby na svah. Pak už zafungovala gravitace a jezdci začali nabírat rychlost. Filip se rozhodl, že pro Katie připraví opravdu ostrý test a namířil si to přímo přes skokánek. To holčička nečekala, což dala najevo vyděšeným jekotem. Skok naštěstí ustáli a frčeli dál.


Menší úspěch mělo brždění v cílové rovince, když Filip přehlédl několik hromádek odhrnutého sněhu, a oba se vyklopili.
“Promiň, Kitty, měl jsem se míň předvádět a dávat víc pozor. Máma by měl zabila. Jsi v pořádku?” omlouval se Filip.
“Moje máme, nebo tvoje?” žádala si upřesnění Katie.
“Myslím, že obě.” povzdechl si Filip. “Asi si dáme po takové jízdě pauzu, co?” navrhl, když se vyškrábali na nohy.
“Šílíš? Byla to bomba! Naprostý žůžo vzrůšo!” odpověděla Katie s nadšeným úsměvem. ”Jedeme znovu, že jooo?” ujišťovala se holčička, když viděla otcův překvapený výraz.


“Téda, ty se jen tak nezalekneš, co?” složil jí pochvalu. Katie jen pyšně zavrtěla hlavou, a za chvíli už se oba s úsměvem chystali k dalšímu sjezdu. Tentokrát už věděli, na co si dát pozor, takže už dojížděli hladce bez dalších karambolů.


Bobování jim vydrželo několik hodin. Přesně až do chvíle, kdy na ně naběhla Andrea, a dala Filipovi rodičovské kázání, že nedorazili k obědu. Nahnala je tedy ke stánku s jídlem, které vonělo tak lahodně, že mu neodolal ani Radek. “Tys jedl! Budeš tlustej!” komentovala to Andy a sama si koupila jen kávu. Společně se pak usadili na hřejivé kožešiny u stolku.
“Mami, tak už se nemrač, trochu jsme zapomněli na čas.” snažil se matku obměkčit Filip.


“Jednou si otec, tak musíš mít trochu zodpovědnosti. Vždyť to děvče je ve vývinu, potřebuje se pořádně a pravidelně stravovat.” kárala ho dál Andrea.
“Babí, ale já fakt neměla hlad.” zastala se otce Katie. “Bylo to fakt moc super, skákali jsme přes skokánky. A už umím jezdit i sama.” líčila jí nadšeně. Tu část o jejich prvním přistání chytře vynechala.
“Koťátko, vy děti snadno na hlad zapomenete, když máte zábavu. Ale dospělí už by měli mít rozum.” trvala na svém babička a propalovala syna pohledem, než si nakonec mohutně lokla kávy.
“Slibuji, že se polepšíme, že jo tati?” mrkla na otce Kitty a ten jen s plnou pusou přikyvoval.


V areálu pak zůstali společně do setmění, aby si užili alespoň začátek dnešního festivalu. Andrea a Filip vyrazili ještě sjet si párkrát svah na lyžích, a Radek dostal na starost Katie. Poté co zakoupili dalších pár suvenýrů, obsadila Katie pozici kormidelníka na sněhové lodi. A dědeček jí s až dětskou radostí sekundoval a předváděl útok nebezpečné příšery.
“Co to bylo?” lekla se najednou dívenka, když jí za zády něco hlasitě bouchlo.


“Á, to bude ten ohlášený ohňostroj!” vysvětlit jí Radek a ukázal na oblohu nad sněhovými sochami, které tu během dnešního dne vyrostly. “Pojď, půjdeme se podívat blíž.” vybídl jí.
Za chvíli se k nim připojili i Filip a Andrea, kteří zrovna ukončili poslední jízdu. Společně si tak mohli vychutnat jedinečnou světelnou šou.


Když ohňostroj skončil, vydali se zpátky do chaty. Katie už sotva pletla nohama a odpadla, jen co zalehla do postele. “Byla úplně hotová. Ale myslím, že je nadšená.” okomentoval to Filip, když se připojil k rodičům v horké lázni. “A neboj, zítra budu víc dbát na její stravování.” dodal ještě rychle, když viděl, jak se Andrea nadechuje.
Ta polkla původní poznámku, ale svoji myšlenku dál rozvinula: “To budeš hodný. Nechceš přece, aby se Kayla bála nám ji ještě někdy svěřit. Jak to vůbec plánujete v budoucnu?” zeptala se nakonec.
“To ještě budeme muset vyřešit.” povzdechl si Filip a zahleděl se na vodní hladinu.


Přes noc se počasí trochu pokazilo. Nebe se zatáhlo a na zem se sypal sníh. Naštěstí sněžení nebylo natolik husté, aby se nedalo pokračovat v zimních radovánkách. Katie se konečně dočkala a Filip jí zapsal do lyžařské školy na kurz pro začátečníky. Holčička si nazula lyže, a po krátké instruktáži ze strany lektora si pokusila poprvé sjet tréninkový svah. Opatrně se odrazila a zamířila dolů. Ze začátku to vypadalo slibně, ale pak se každá z lyží rozhodla pro svou vlastní trasu. “Uááá, jak se ty prkýnka řídí.” zaskučela Katie, než se poroučela k zemi.


Ale nebyla by to Katie, aby se prvním pádem nechala odradit. Za chvíli už stála na kopci znovu. Zatímco se holčička snažila naučit ovládat lyže, Andrea a Filip vyrazili na svah provětrat ty svoje. Andrea se spouštěla dolů rozvážnými obloučky, zatímco Filip si užíval jízdu naplno. Radek si na lyže nikdy netroufl, a rozhodně s tím nehodlal na stará kolena začínat. Aby si ukrátil čas, šel se věnovat dle jeho uvážení bezpečnému bobování.


Během dopoledne udělala Katie takové pokroky, že dostala svolení pro jízdu na zelné, tedy nejmírnější sjezdovce. Tentokrát se však Filip poučil, a zavčas ji nahnal ke stánku s občerstvením. Poté, co snědli teplý oběd a nechali si náležitě slehnout, vyjeli společně nahoru lanovkou. “Kitty, myslíš, že to opravdu zvládneš?” ujišťoval se Filip. Holčička horlivě přikyvovala. “Dobrá, pojedu první, ty jeď pořád za mnou. Hlavně pomalu, a kdyby něco, křič!” vydal jí poslední instrukce.


Pak už spustil z kopce dolů, pro něj opravdu nezvykle pomalým tempem. Katie chvíli počkala, než se vydala v jeho stopách. Filip jí celou dobu po očku sledoval a musel uznat, že na začátečníka se jí vede bezvadně. V půlce kopce sice zavrávorala, ale sedla si bezpečně na zadek. Její otec se ani nestihl vydrápat zpět na její úroveň, a už na něj ukazovala zdvižený palec, že je v pohodě, a jede dál. Pod sjezdovkou Filip rychle shodil lyže, aby případně mohl dcerce vyběhnout na pomoc při dojezdu, ale to nebylo vůbec potřeba.


“Téda, jsi machr. Já jsem svoji první opravdovou sjzedovku zakončil slušným kotoulem.” složil jí poklonu. Celou jízdu si ještě dvakrát zopakovali, a pak už je zima hnala zpět do chaty.
Andrea s Radkem šli zpět už po obědě, přece jen v jejich věku už by nebylo rozumné dovádět na sjezdovce celý den. Díky tomu Katie a Filipa už ve dveřích vítala lákavá vůně pečeně. “Ještě chviličku, ať se udělá kůrčička, a budeme servírovat.” hlásila Andrea od sporáku.


Byla opravdu výtečná kuchařka, a tak si všichni náramně pochutnali. S nacpanými břichy se uvelebili v obýváku. Katie si hned vyžádala dědečkovu pozornost a líčila mu, jak parádně zvládla jízdu na lyžích. On íi na oplátku vykládal zážitky ze svých vesmírných cest. Malinko svá dobrodružství okořenil, takže z nich k nadšení vnučky vyšel jako pravý vesmírný kovboj. Byla jeho příběhy naprosto pohlcena.


Andrea ho musela nakonec trochu krotit, aby chudák holka neměla divoké spaní. A tak přešli k poklidnějšímu vyprávění. Povídali si jeden o druhém, aby se ještě lépe poznali.
“Pojď sem, ty naše princezno.” přitáhl si nakonec Radek holčičku blíž k sobě. “Ani si nedokážeš představit, jaké štěstí jsi do naší rodiny přinesla.” přiznal jí upřímně, od srdce.
“To možná ne, ale vždycky jsem chtěla mít tak príma dědečka a babičku. Budete mě mít pořád rádi, i když bude mít teta Val miminko?” zajímala se Katie malinko ustaraně.
“Blázínku, neboj se, my máme v srdcích místa dost pro tucet vnoučátek. Ale ty budeš navždy to první.” ujistil ji láskyplně.