Příběhy z Krasohlídkova

Moc děkuji děvčata za krásné komentáře. Aspoň mě to nakopne pokračovat.

Luci: Vybavení domu?  Abych byla upřímná, vybavila jsem jen ložnici  a to strašně na rychlo, protože jsem díl fotila poměrně pozdě a i tak jsem u toho skejsla hrozně dlouho, protože jsem zapomněla, že Dina má vztah ještě s Mortimerem a trochu s Donem, takže při novomanželském polibku ji hoši přispěchali proplesknout, jestli je jako normální. A tak vůbec si všichni dělali, co se jim chtělo, hrozná to práce občas je vyfotit v té pravé pozici, kterou si představujeme.
Ale moc děkuji.

S těmi pozicemi s tebou musím jedině souhlasit někdy si říkám, že by bylo nejjednodušší je dát, aby pózovali, ale to pak mají všichni naprosto stejný zářivý úsměv a točí se za mnou, jak pitomci jinak doufám, že Dině ty facky pomohly k tomu, aby si uvědomila, že nemá Michaelovi ublížit no každopádně budeš mít zase práci jim ten vztah napravit hlavně, že ti nakonec svatba nedopadla jako v Slunce, seno a pár facek

6. Kapitola
Den D - 2. Část

Po obřadu přišel na řadu přípitek novomanželů. Toho se nečekaně ujala Bella.
Všichni se shromáždili do malého hloučku, za hlasitého švitoření.
Bella se chopila zdobené, skleněné číše a jemným gestem zaťukala na okraj skleničky. Jemné cinkání se rozléhalo okolo a lidé věděli, že je to pokyn, aby utichli a věnovali tak pozornost Belle.



,, V první řadě bych Vám chtěla moc pogratulovat a popřát do společného života plno radosti, štěstí, lásky a hodně trpělivosti.'' Dina s Michaelem se na sebe podívali a věnovali si nepatrný úsměv. Pak se jejich pohledy vrátily zpět k Belle.
,, Manželství není vždy jen procházka růžovým sadem, ale občas pěkně trnitá stezka plná propastí a nástrah a záleží jen na vás, jak se s tím dokážete poprat. Je to cesta vzájemného poznávání, což v některých případech není na škodu.'' Dina se nechápavě na Bellu podívala, zdálo se jí to, nebo tato věta měla nějaký skrytý podtón?



,, Já však ve Vás věřím a věřím i v to, že se dokážete s nelehkými úkoly poprat a překonat tak věci společně, protože o tom to teď bude, už nefungujete, jako jednotlivci, ale jako parťáci, co si navzájem podají pomocnou ruku, když bude přituhovat a na to myslete. Myslete na to, že vaše láska je silnější než cokoliv jiného na světě a nic a nikdo ji nedokáže zlomit. ''




Bella novomanželům věnovala upřímný pohled, letmě pozvedla hlavu a její ústa se proměnila v dokonalý půlměsíc. Pozvedla svou číši.
,, Buďte spolu šťastni. Na novomanžele. ''



Všichni ostatní Bellu následovali: ,, Na novomanžele.'' a pak se společně napili.









Po přípitku se nedočkavý Michael hrnul k dortu. Ostatní ho s úsměvem pozorovali.
,, Mistr dorto-kráječ přichází na scénu.'' S radostí v hlase pronesl.





Dina se jen nevěřícně chytila za hlavu, za koho se to vlastně provdala.
Michael tak nakrájel a rozdal všem přítomným talířky s kouskem výborného, tvarohové dortu a pak přišla nejdůležitější věc a to nakrmit svou milovanou.











,, Brzdi trochu, nemusím ten dort mít všude. '' Se smíchem Dina dodala, když se ji Michael pokoušel zadusit velkým přídělem.
,, Promiň lásko, ale musíš mi trochu přibrat, nebo se mi za chvilku ztratíš před očima.'' Starostlivě Michael dodal.
Dina nesouhlasně kývala hlavou, její linie pro ni byla stejně důležitá, jako láska k Michaelovi.

O hodinu později v pokoji pro hosty

,, Máme problém.'' Nervózně Nina přešlapovala po pokoji.
,, O co jde? '' Překvapeně se otázal Don.



,, Zdá se mi, že se Dina nechce držet plánu, měli bychom mít něco v záloze. ''
,, Jak nechce držet plánu? Tak ji donuť, v těhle věcech jsi přece přeborník. ''



,, To sice ano, ale ne na moji sestru, na ni tohle nefunguje a pokud už se v sobě nějak rozhodla, nepodaří se mi s tím nic udělat, ledaže....'' Nina se chvilku zamyslela.
,, Ledaže co? '' Napjatě se Don otázal
,, Ale nic, to by bylo hodně riskantní, musím si to ještě promyslet, raději bychom měli mít záložní plán, pro případ nouze.''



,, A co navrhuješ?
,, Co říkáš na tu mladou žábu? Cassandru?''
,, No není to zrovna žádná krasavice, ale s tím se asi dokážu poprat. ''
,, Měl bys zasadit naději, je do tebe celá hotová. Nespustila z tebe celej den oči, toho bychom měli využít.''
,, Tady někdo trochu žárlí. '' S malým popíchnutím se přiblížil k Nině.
,, Já nežárlím, jen se snažím upozornit na to, co by nám mohlo usnadnit situaci.'' Dala si Nina ruce křížem a zadívala se z okna.





Don se k ní pomalu přiblížil a lehce ji políbil na krk.
,, Já vím, že nežárlíš, ale i kdyby přeci jen, víš, že jsem celej tvůj a to všechno dělám pro tebe, pro nás a někdy je nutné přinášet oběti. ''
,, Já vím. ''
,, Je tu ovšem ještě jedna věc, co mi dělá starosti.'' Nervózně dodala.



,, Co máš na mysli? '' Nechápavě se na ni Don podíval.
,, Bella....''
,, Bella? '' Se smíchem se zeptal Don.
,, Ano, ta potvora slídí, kde se dá, dělá mi to starosti, mohla by na něco přijít a to by nám zrovna nenahrálo do karet, musíme něco vymyslet.''
,, Neměj obavy o Bellu se postarám. '' Dodal Don, jako by to nebyla žádná překážka.



Nina mu věnovala letmý úsměv, věděla, že když Don něco řekne, tak to taky dodrží, proto momentálně Bellu brala, jako vyřízenou věc.
Don ji úsměv opětoval,ale s šibalským podtónem.  Dlouho neotálel, přitáhl si ji blíž k tělu a začal ji vášnivě líbat.



To, co se odehrálo po té nepotřebuje žádný komentář.



Mezitím venku

Čas pokročil a nebe se změnilo do tmavého odstínu.

Zbytek svatby probíhal v poklidu, lidé jedli, tančili, bavili se.
Dina s Michaelem se už nějakou tu chvilku pohupovali po parketu a užívali si jejich svatební tanec.



,, Můj nejšťastnější den v životě.'' Zašeptal Dině do ucha a políbil jeji jemnou ruku.
,, A co den, kdy jsi mě poznal?'' Zvědavě na něj pohlédla.
,, Je asi hloupost říct, že je hned v těsném závěsu, protože bez něho bychom tu dnes nebyli, tedy druhý nejšťastnější.'' Omluvně dodal.
Dina se na něj jen lehce usmála, pak opět přitiskla svou hlavu, co nejblíž jeho hrudi. Milovala teplo, které z ní vyzařovalo, cítila se v bezpečí.



Kousek opodál je zamyšleně pozorovala Bella. Věděla, že je to špatně, věděla, že měla zasáhnout už při obřadu, ale neměla pádné důkazy, aby ty dvě podivínky usvědčila, proto se zatím rozhodla hrát podle jiných pravidel, než bude mít dostatek důkazů je od její rodiny a příbuzných odříznout nadobro.





(Malý střih dovnitř)

,, Běž nenápadně napřed, potřebuji si ještě něco promyslet a navíc aspoň nepadne žádné podezření, že mezi námi něco je.''
Dodala Nina, když si ladným pohybem ruky zapnula zadní zip u šatů.
Don jen kývnul hlavou, věnoval jí jemný polibek do vlasů a pak zmizel.



Otevřel venkovní dveře a do tváře ho uhodil jemný vánek přicházejícího večera. Poupravil si své lehce pocuchané vlasy a vydal se na lov.
,, Krásný pár, že?'' Nesměle zašeptal zamyšlené Belle do ucha.
Bella nikoho tak blízko sebe nečekala, proto její vylekaný pohled měl odůvodnění.
,, Promiň, nechtěl jsem Tě vylekat. Viděl jsem Tě už nějakou tu chvilku zamyšleně postávat, tak mě napadlo, Tě trochu rozveselit, nevypadáš moc nadšeně.'' Dodal Don.
Bella mu věnovala nechápavý výraz. Tenhle kasanova se ji nezamlouval o nic víc, než ty dvě podivínky. Moc o Donovi nevěděla, jen že je velmi oblíbený u zdejších žen a je to velmi blízký přítel Diny i Niny. Pak se jí najednou rozsvítilo. Možná by Don mohl být klíčem k jejím nevyřešeným odpovědím. Rozhodla se mu dát šanci.
,, Ne nic se neděje, jen jsem nikoho nečekala, proto mě to trochu zaskočilo, když jsem uslyšela tvůj hlas tak blízko mě. ''
,,A rozveselit? '' Pousmála se Bella. ,, Je to od tebe milé, ale to nebude potřeba.  Jsem jen trochu unavená, byl to náročný den.'' Dívajíc se na Dona odvětila.



,, Nicméně máš pravdu, opravdu jim to moc sluší. Jsem za svého bratra moc šťastná, zaslouží si být konečně šťastný a zdá se, že s Dinou opravdu je.'' Letmým otočením hlavy vrátila svůj zrak na tančící novomanžele.
,, Ano jsou pro sebe, jako stvoření. Musím říct, že jsem Dinu takhle ještě nezažil, něco uvnitř ní se změnilo.'' Dodal zamyšlený Don.



Bella mu věnovala jen úsměv, nevěděla, co víc říct. Dinu skoro neznala, ale i tak ji tato slova nepřesvědčila jí věřit.
,, Chtěl jsem Ti říct, že sice je tento večer hlavně o Dině a Michaelovi, ale Tobě to taky neskutečně sluší. '' Mrknul na ni Don troufale.



Bella mu věnovala dlouhý pohled a snažila si utřídit myšlenky a nezareágovat špatně, věděla, že Don je klíčová osoba a musí začít hrát podle jeho stylu.
,, To je od tebe moc milé Done, tobě tento oblek také na míru padne.'' Nic lepšího ji nenapadlo, lichotky jí nikdy moc nešly. Její povaha ji zradila.



Don se zaraženě pousmál. Tohle opravdu nečekal, možná to bude těžší, než čekal. Bella byla trochu náročnější oříšek, než ostatní ženy, ale nic co by nezvládl.
,, Nezlob se Done, ale už se pomalu vydáme k domovu. Půjdu najít Mortimera, doufám, že opět nepřebral se skotskou, to by mu bylo podobné.'' Dodala Bella spíš jen pro sebe a ztratila se Donovi z dohledu.



( pzn. Jak jste si možná všimli, Mortimer to rozjíždí, jako Dj, těžko říct, jestli to jsou nějaké skryté geny, nebo vážně ta skotská      )

Mladičká Cassandra seděla na zdobené židli a dopíjela zbytek vína a užívala si jeden z posledních letních večerů. Snažila se svůj zrak směřovat k obloze, už tak věděla, že je až moc nápadná se svým ''nenápadným'' pozorováním Dona. Byla do něj tajně zamilovaná už od první chvíle, kdy ho spatřila, ale byla si jistá, že u někoho, jako je on nemá absolutně žádnou šanci.
,, Nazdárek krásko.'' Vyrušil ji příjemný mužský hlas.
Otočila své tmavě čokoládové oči na narušitele jejího rozjímání.
O můj bože, byl to Don a nazval ji kráskou, je to snad sen? Prolétávalo jí hlavou.
Nevěřícně na něj hleděla, nebyla schopná slova.



,, Neříkej mi, že neumíš mluvit, protože to by byla hrozná škoda.  Jestli je tvůj hlas aspoň tak z poloviny krásný, jako ty tak to by mě neskutečně mrzelo.'' Posadil se Don vedle Cassandry.
Cassandře se tváře zbarvily do odstínu rudé, byla ráda, že už je tma a tak kontrast tolik nevynikne. Sklopila zrak do země a nohou se jí malém podařilo udělat díru do středu země, jak s ní nervózně kreslila obrazce.
Nebyla zvyklá mluvit s muži. Zvláště pokud se jednalo o někoho, jako Don.
,, Já....'' Snažila se ze sebe něco kloudného vykoktat.
,, Já umím mluvit...'' Dodala a stále sdružovala svůj zrak do země. Nemohla se na něj podívat.
,, No to jsem moc rád, protože tvůj hlas je překrásný a neměla by ses bát ho použít. Mohl bych Ti donést něco k pití? Tvá sklenka je už skoro prázdná.''
Cassandra si byla téměř jistá, že další sklenka vína by ji mohla pomoci trochu rozvázat jazyk a dodat ji větší sebejistotu.
,, To by bylo moc hezké gesto. '' Vypravila ze sebe a letmo podala Donovi svou sklenici.
Don byl vmžiku zpět s plnou sklenicí.
,, Tady, pro tu nejkrásnější dívku.'' Mrkl na ni.
Cassandra nevěřila svým uším. To mluví s ní? Mohla být cokoli, ale rozhodně ne krásná a co teprve nejkrásnější? Holý nesmysl. Don musel být slepý, nebo něčím omámený.
Natáhla svou ruku pro sklenku.
,, Moc děkuji.'' Neváhala a lehce si usrkla ze sklenky.
,, Nejsem nejkrásnější Done, zřejmě sis mě s někým spletl.'' Dodala. Možná ji opravdu víno pomohlo, říct více než jedno slovo.



,, Když se na tebe podívám, mám jiný pocit, měla by sis trochu věřit.'' Opět se posadil vedle ní.
Cassandra mu věnovala nejistý úsměv a opět si usrkla ze skleničky.
Don nepřestával povolovat, věděl, že Cassandra je velmi snadný cíl.
,, Máš moc překrásné oči, člověk by se v nich dokázal ztratit.'' Zasněně lichotil Cassandře.



Na Cassandru toho bylo nějak moc, ještě před pár minutama si nedokázala představit, že by se na ni Don někdy podíval, natož promluvil a teď tu spolu sedí  a on jí předhazuje jednu lichotku za druhou. Tohle nemohlo být reálné. Nebo už snad vypila tolik vína, že má halucinace?
,, Done, já nevím, co na to říct, já ...'' Její tvář žhnula.
,, Nemusíš nic říkat, jen by bylo hezké Tě zas vidět, v klidu si popovídat. Jen my dva u dobré večeře. Co na to říkáš?'' A troufale ji chytil za ruku.
Cassandra se rozklepala. Potřebovala svoji dávku vína. Neváhala a opět si usrkla, tentokrát až do dna.
Podívala se na něj. Zamrkala, aby se přesvědčila, že je Don stále na stejném místě vedle ní a nezdá se jí.
,, To by bylo moc hezké.'' Stroze dodala.



,, To mi jako odpověď stačí.'' Usmál se na ni Don.
Cassandra cítila, že potřebuje být sama. Tohle pro ni bylo opravdu veliké vypětí. Její obrovský sen se najednou stal skutečností a ona to nedokázala vstřebat.
,, Done, já už se pomalu vydám k domovu.'' Omluvně dodala.
,, A mohu Tě doprovodit?'' S nadějí v hlase se otázal.
Cassandru to zaskočilo, i když by si nejvíc na světě přála jeho přítomnost celý den i noc, teď chtěla být sama, musela ho odmítnout.
,, To je dobré. Já to sama zvládnu, ale moc děkuju společnost.''



Don se na ni sklesle podíval.
,, Chápu. Já také děkuji za společnost a v nejbližší době mě očekávej, tu večeři mi neodepřeš.'' Mrkl na ni.



Cassandra se zvedla a s nejistým pousmátím na něj pohlédla.
,, Ahoj.'' Nakonec dodala a pak se vydala domů.
Po cestě se ještě Cassandra rozloučila s Michaelem a Dinou, poděkovala za krásný den a popřála jim vše nejlepší do jejich společného života.



Hosté pomalu odjížděli či odcházeli do svých domovů až Dina a Michael osiřeli.
,, Byl to opravdu náročný den. '' Dodala Dina snažíc se dostat ze svatebních šatů.
,, Počkej, já Ti pomůžu, nebo si ještě ublížíš.'' Se smíchem dodal Michael, když pozoroval nemotornou Dinu, která zápasila se zadním zipem.
,, A když už Tě tady mám takhle na lehko, tak toho musím využít.'' Mrkl na ni Michael.
Dina provokativně protočila oči v sloup, ale neprotestovala, přeci jen to je jejich první společná, manželská noc, nemohla jim to odepřít navíc Michael by ji ani nedal prostor.
Michael neváhal ani minut, popadl Dinu do náruče a přenesl ji do načechraných peřin.
Dina na něj zamilovaně hleděla a pak už se jen nechala unášet jeho vášnivými polibky.






Pokračování příště

--------------

Jinak Luci, bohužel se to trochu ještě zvrhlo a troufám si říct, že to bylo, jako Slunce seno a pár facek, protože tentokrát Cassandra běžela ještě profackovat Dona a tak nějak všichni měli dost podivné vztahy v červené oblasti . I lidé, kteří si vzájemně nic neudělali. Divný , naštěstí to překousli i tak a nikdo se nepopral i když bylo namále, Michael mi málem zaútočil na Ninu.
A na pár fotkách se mi objevují bugy, tak se omlouvám, jako například chybějící skleničky u přípitku, takže si připijí s něčím imaginárním. Musím říct, že jsem se docela nasmála, ale dalo mi to teda zabrat.
+ Jsem nějak zapomněla dodat společné fotky novomanželů, tak je očekávejte v dalším díl, jako malý bonus.

Moc pěkně se Ti příběh rozjíždí, čím dál tím zajímavější ... Bugů jsem si ani nevšimla, zato mě docela pobavily ty světlušky, co se drží kolem Belly

Tak to byla paráda! Úplně jsem při čtení zapomněla vnímat čas! Moc hezky napsané! Nina s Donem u mě zatím tedy nemají dobrou reputaci... docela by mně zajímalo co ti dva chystají... myslím, že to budou právě oni, kteří ublíží Michaelovi jinak jsem zvědavá jestli se časem Dina od své úžasné sestry oprostí, nebo se z ní stane časem stejná potvora... jinak Bella je tedy na tenkém ledě... zapletení s Donem jí bude stát mnohem víc než jen pár informací... každopádně doufám, že se jí přeci jen něco podaří zjistit (a hlavně, že se bude ochotná s námi podělit ) každopádně se moc těším na pokračování!

Mortimer jako dj mě rozsekal asi si chtěl odpočinout od rvaček a facek jinak přípitky bez skleniček moc dobře znám a co se týká Michaela tak bych ho snad nechala na Ninu zaútočit, myslím, že k tomu měl pořádný důvod třeba je slyšel jinak tohle je právě to co na příbězích miluji nejvíc, ty věci, které se dějí "za kamerou" simíci si prostě dělají co chtějí a to je ta největší legrace

A už se moc těším na svatební fotky

Já moc děkuju za hezké komentáře.

Luci: Jsem ráda, že se ty bugy nedějí jen mně. Je to občas sranda sledovat. A máš pravdu, je fakt, že si hodně z nich dělalo, co se jim zlíbilo, proto ten Mortimer, jako dj....a nebo klábosející Cassandra s Donem, jakoby se nechumelilo a přitom je její povaha tak stydlivá na podobné situace. Je hodně náročné je koordinovat všechny kor když je na pozemku kolem 8 simíků. Občas to dá hroznou práci je vyfotit, jak si člověk představuje.

A ještě jednou moc děkuju.

Jinak přicházím s novým dílkem. Některé momenty si prosím domyslete, jako třeba chybějící hrníček na stole, nemám žádný download momentálně hrnků + pár póz, musela jsem trošku experimentovat, nenašla jsem na internetu to pravé ořechové..
A také se předem trochu omlouvám, díl je se smutným nádechem, ale bohužel tak to občas chodí, ale nebojte přijdou i hezké chvilky.

---------------------------------

7. Část- Nebezpečné zjištění

Přítomnost

Dina se prodírala hustou tmou. Pomocnou ruku ji občas podávaly pouliční lampy. Její hlava byla plná nečekaných událostí.



Opravdu se ji Mortimer pokusil políbit? Nebo se jí jen něco zdálo? Je pravda, že na ni byl vždy až příliš hodný, víc než kdokoliv jiný, krom Michaela, ale to bylo oprávněné, protože to byl její manžel. Bylo v tom snad něco víc než přátelský záměr? Mohl ji snad Mortimer tajně milovat?
Dina se musela chvíli zastavit. Chytla se za hlavu, zavřela oči, zhluboka dýchala a snažila se uklidnit, už tak toho na ni bylo moc.
Ke všemu se už pár dní necítila ve své kůži, podivné nevolnosti ji pronásledovali každý den.
,, Konečně'' Pronesla s úlevou, když se objevila před svým domem.





Vešla do tmavého domu. Rozprostíralo se tu husté ticho, které nahánělo hrůzu. Dina ovšem nic takového nevnímala, byl to její domov, jejich společný domov. Michael se jí zjevil v myšlenkách, zamilovaně se na ni díval.
Dina si povzdechla, otřela slzy, které se ji hrnuly na povrch a vydala se rozdělat oheň v krbu.
,,Už je to nějakou tu chvilku, kdy tu oheň plál naposledy.'' Pomyslela si.




Oheň vzplál v mžiku a dodal tak místnosti hřejivější podobu. Dina odložila sirky na stolek a vydala se převléknout do pohodlného oblečení.



S šálkem voňavého čaje se usadila do pohodlné sedačky a zahleděla se do tančících plamenů v krbu, jen letmé praskání dřeva rušilo ticho okolo. V jejich myšlenkách se jí zjevil obraz z minulosti, kdy si tyto útulné chvilky vychutnávala s Michaelem. Stále cítila jeho vůni, byla nasáklá všude kolem. Další várka slz se jí hrnula na povrch, ale tentokrát je nechala volně stékat po tvářích, potřebovala ze sebe tyto emoce dostat, věděla, že se jí uleví.









Cítila únavu, oči se jí začaly pomalu klížit a netrvalo dlouho a Dina na pohovce usnula.



Octila se uprostřed zvláštní místnosti, kterou zaplavovalo zvláštní bílé světlo.
,, Dinuško...'' Ozval se tlumený, mužský hlas za jejími zady.
Dina se ostře otočila, ale nikoho nespatřila, byla si téměř jistá, že hlas patřil Michaelovi.
,,Haló.'' Zareágovala
,, Je tu někdo?'' Opatrně se otázala.



Ale místnost zůstala bez odezvy.
Dina se vystrašně otáčela kolem, necítila se tu dobře, chtěla pryč, ale smysly jí přikázaly zůstat.
,, Dinuško...'' Opět se ozvalo, ale tentokrát byl hlas blíž než Dina čekala.
Dina zamrzla v pozici, ve které byla jako socha a ani nedutala. Cítila něčí přítomnost, byla tak vyděšená, chtěla se rozeběhnout, ale nohy ji zklamaly, nedokázala to.
Ucítila jemné, teplé ruce, které ji opatrně zakryly výhled.
Sebrala v sobě veškerou odvahu, pozvedla ruce a dotkla se rukou neznámého a opatrně je odstranila ze svého výhledu, její odvaha byla najednou na tolik velká, že se odhodlala a otočila hlavu na onoho neznámého. Její zděšení se rázem proměnilo v obrovskou úlevu a radost. Vzhlížel k ní ten nejmilejší obličej pod sluncem, byl to ON, její Míša.



,, Mi...'' Nestačila doříct jeho jméno, Michael ji rychlým pohybem zakryl ústa. Dina na něj nechápavě vytřeštila oči.
Pohledem se tázala, co se to děje?
Michael ji ukazováčkem před ústy naznačil, aby zůstala potichu.
Michael zvážněl a zaposlouchal se. Jeho soustředěný  pohled naznačoval nebezpečí, o co tady jde? Vrtalo Dině hlavou.
Michael polevil, zadíval se na ni, pevně stiskl její ruce a pak ji políbil.



Pak se odklonil a Dina na něj stále nechápavě zírala.
,, Promiň, musel jsem, hrozně jsi mi chyběla.'' Tichým hlasem dodal.
,, Taky jsi mi hrozně chyběl, ale co se to tu děje? A kde to jsme?'' Dina na něj chrlila své otázky.
,, Poslouchej mě Dino, nemáme moc času. Jste v nebezpečí.''



Dina na něj opět vytřeštila oči. Koho myslí tím ''Jsme''?
,, Jsme?'' Nechápavě na něj pohlédla
Michael ji popadl za ruce.
,, Není čas na nějaké dlouhé vysvětlování, musíš mě teď dobře poslouchat, ano?''
Dina přikývla, Michael byl jediný člověk, kterému mohla věřit, ale zdál se být tak jiný, tak vážný. Skoro ho nepoznávala.
,, Musíš si dávat pozor na osoby ve tvém okolí, nikomu nevěř, nikomu nic nesděluj a zvláště ne TVOJÍ sestře.'' Na Ninu upozornil velmi výrazným tónem.



Dina nechápala, co má tohle vše znamenat.
,, Ale Nina je, jako mé druhé já, ta by mi nikdy neublížila.'' Snažila se obhájit svou sestru.
Michael zavrtěl hlavou
,, Na to nemůžeš spoléhat, sice jste s Ninou dvojčata, ale každá jste úplně jiná. Ty jsi mi ukázala, že máš srdce a dokážeš milovat, ale Nina takové štěstí neměla, respektive pro ni to štěstí je, protože bojuje za temnou stranu a ty si musíš uvědomit, že je to jen obal, maska, co Ti předhazuje, při nejbližší příležitosti Ti s radostí podrazí nohy. Tak mi prosím slib, že budeš opatrná a dáš si na ni pozor i když je to tvoje sestra.'' Starostlivým pohledem Michael probodával Dinu.



Dina vyděšeně přikývla. Svoji sestru milovala, vždy táhly za jeden provaz, vždy si podaly pomocnou ruku, když bylo třeba, ale bylo vážně možné, že existovala i temná strana, kterou Dina neznala, kterou Nina dokázala obstojně skrýt? Nechtělo se jí něčemu takovému věřit, ale Michael ji nasadil brouka do hlavy.
Michael opět utichl a nervózně otáčel hlavou sem a tam. Něco se změnilo, už nebyli sami.
Michael se svižně otočil na Dinu.
,, A teď se musíš probudit.''  Dina cítila podivný pocit, pocit strachu, cítila jinou přítomnost v místnosti než jen Michaelovu.
,, Dino, probuď se.''
,, Probuď se.''
Beznadějně Michael Dinu prosil.
,, Dino.''
Dina cítila, že se vznáší, vzdalovala se. Pozorovala Michaela z výšky, který klečel a prosil ji, aby se probudila. Poslední, co Dina zahlédla byly podivné osoby, které obklíčily Michaela a pak se obraz rozplynul a vystřídal jej vyděšený pohled Niny.





Nina pevně držela její paže a třásla s ní.
,, Dino, probuď se.'' Vyšlo z jejich úst.
Dina rozespale zamrkala, pořád si nebyla jistá, kde se nachází a kde je Michael, proč se na ni dívá Nina a ne on. Byl to snad sen? Udělalo se jí zle.



V mžiku vstala a rozeběhla se na záchod. Věděla, že pokud nebude dostatečně rychlá, obsah jejího obědu bude nejen na pohovce, ale i na její sestře.



Spláchla, pustila kohoutek a jemně si omyla obličej ledovou vodou.





Podívala se na sebe do zrcadla. ,, Vypadám otřesně, co se to se mnou děje?'' Problesklo jí hlavou.



Zavřela proud tekoucí vody, otočila se a vydala se za Ninou, která už nervózně stepovala u dveří.
,, Jsi v pořádku? Vůbec se mi nelíbíš, možná bychom měly zajít na pohotovost.'' Vyděšeně na ni Nina hleděla.
Dina rozhodně zavrtěla hlavou na nesouhlas.
,, Nikam nejdu Nino, to nic není, zřejmě jsem jen něco špatného snědla a poruchy spánku mému tělu taky zrovna dvakrát neprospívají, už je to pěkně dlouho, co jsem se pořádně vyspala.'' Povzdychla si Dina  usadila se na gauč.
,, Chceš o tom mluvit?'' Opatrně se Nina zeptala.



Dina se zarazila, vybavil se jí podivný sen o Michaelovi a jeho varovná slova. Nevěděla, jestli má být upřímná, nebo si pravdu trochu přibarvit. Věděla, že to byl jen sen, ale zůstával v ní pocit nejistoty, co když přeci jen něco z toho byla pravda, možná by měla být víc opatrnější, proto se rozhodla Nině neříct nic ohledně podivného snu.
,, Víš Nino ono není ani v podstatě o čem mluvit.  Stejný sen opakující se dokola. Michaelova ztráta mě neskutečně zasáhla. Ty a ani nikdo jiný s tím nic neuděláte v tomhle případě pomůže jen čas.'' Cítila další příval slz, snažila se je potlačit vší silou.
Nina se přesunula na pohovku, musela být  sestře oporou, jak jen to šlo. Přiblížila se k ní a opatrně ji objala.
,, Dinuško, však Michael je pořád mezi živými, nějaká šance stále existuje. Nesmíš to vzdávat.''Chlácholila ji Nina.

Dina se od ní odtáhla. Mokré oči od slz, které nezvládla udržet. Roztřeseným hlasem odpověděla.
,, Nino, sama dobře víš, jak nesnáším falešné naděje, tak mi prosím nemaž med kolem pusy, obě dobře známe tu hořkou realitu. ''



,, Já ti nemažu med kolem pusy, jen chci, aby jsi nic předčasně nevzdávala, protože vždy nějaká naděje existuje i když malá, vždy tam je a ty si to musíš uvědomit, když přestaneš věřit, Michael nebude mít žádnou šanci. Možná Ti to přijde absurdní, ale on to cítí, cítí tvou energii a ty si musíš zachovat pozitivní myšlení, tak dáváš šanci i jemu.''



Dina pozorně naslouchala, musela uznat, že v řečnění byla její sestra machr ovšem něco na tom bylo. Měla pravdu, nesmí to vzdát, naděje tu stále byla.
,, Musím jí jen pořádně chytit za pačesy'' Pomyslela si.
Podívala se na Ninu a jemně se usmála, chytila ji za ruku a stiskla ji.
,, Moc děkuju.'' Vděčně dodala.
Nina jí úsměv oplatila a pak ji sestersky objala.
,, Měla by sis jít odpočinout, spánek je to nejdůležitější, co potřebuješ. Budu vedle v pokoji pro hosty, kdyby jsi něco potřebovala.''



Dina jen lehce přikývla a pomalu se zvedla a zamířila do ložnice. Doufala, že bude mít větší štěstí a konečně se jí podaří řádně prospat.



Nina osaměla. Zadívala se do téměř vyhaslého krbu. Něco se jí nezdálo. Hluboce se zamyslela,v její hlavě se vytvořila jedna malá teorie a tušila, že si ji brzy ověří.



Pokračování příště

--------------------------------------
Malý bonus svatebních fotek Fotila jsem to až teď tak tam ani nebudou všichni..:( Tak se nezlobte.

Chudák Michael tak moc bych si přála, aby byl nakonec v pořádku jinak Dina asi opravdu nebude tak špatná každopádně Nina mi je neskutečně nesympatická... něco mi říká, že má něco společného s tím, že tam Michael není... že mu něco provedla, ať už to bylo cokoliv ale bylo od něj tak krásné, že ji chtěl varovat jinak ta snová pasáž se ti moc povedla! Nepřestávám žasnout nad barvami i stylem celé scenerie

Jinak co se týká 8 simíků, tak s tím mám taky pořádnou zkušenost někdy bych je nejraději nakopala, když vidím, že jdou dělat něco úplně jiného a pózy je opravdu složité najít... nedávno jsem taky spoustu věcí sháněla... ale nedařilo se mi... pak je také nejlepší, když zjistím, že mám některé vhodné pózy už ve hře dávno, ale zapomněla jsem na ně každopádně už se moc těším na veselejší chvilky je pravda, že to k příběhu patří... kdyby bylo všechno pořád růžové, tak by nebylo o čem pořádně psát (moje příběhy jedou taky většinou nahoru dolů ) ale už se neuvěřitelně těším, jak celý příběh vymyslíš (už máš v hlavě i konec? ) bude to určitě moc zajímavé

A ty svatební fotky jsou dokonalé!

Luci moc děkuju. Jsem ráda, že má někdo moje blábolení rád.
Jinak popravdě něco málo v hlavě mám, ale tak nějak se mi to tam všelijak honí, abych to udělala zajímavé + nějaké zápletky, takže konec promyšlený ještě na 100% nemám. I dílky píšu tak nějak spontánně, ale dělám si už i nějaké poznámky, abych to nějak nedomotala nesmyslama tak se předem omlouvám, když tam budou nějaké nesrovnalosti, pokusím se to hlídat.

A jsem ráda, že fotky ze svatby se líbí i když mi přijde, že jsem to trošku odflákla...

Tak přicházím s dalším dílem. Chtěla jsme říct, že se v mém příběhu bude hodně objevovat, jak současnost tak minulost, ale toho jste si už možná všimly. Jen pro upřesnění, aby jste nebyly zmatené.
Jinak možná bude nutné si pár detailů domyslet, jako rozlitá barva na koberečku apod.
Snad se bude líbit.

8.část

Neodbytný nápadník

Současnost

Dny plynuly a Dina se stále necítila dobře. Nevolnosti neodezněly ba naopak se zhoršily. Její nálady byly také dosti kolísavé. Dokázalo ji dojmout tolik věcí, nad kterými by kdysi mávla rukou, jako když ji posledně ujel  autobus. Doběhla a rozplakala se. Trochu ji to znervóznělo, ale moc dobře věděla o co jde, jen si to nechtěla připustit.
,, To přeci není možné.'' Starostlivě si ulevila, když odložila těhotenský test na chladný roh vany a pak se se slzami v očích sesunula na zem.



-------------------------------------------------

Minulost

Domem se rozezněl pronikavý zvuk telefonu. To by jeden nevěřil, jak tak starý aparát, co pamatuje první republiku dokáže vydat tolik randálu.
Cassandra byla ve svém pokoji a malovala výhled ze svého okna. Pomalé tahy štětcem a barva vpíjející se do plátna ji uklidňovaly,  ale to i malování obecně. Dokázala tak vyjádřit své nálady i neduhy, co ji trápily, ale i je ze sebe infiltrovat a to jí přinášelo úlevu. Cassandra nebyla, jako ostatní dívky. Byla velmi uzavřená a hodně plachá. Nevyžívala se v diskotékách či večírcích, byla raději doma s nežnou hudbou, malířským stojanem, nebo knihou v ruce.



Nemálo zdědila po tajemné Lolitě Goth. Obě tak tajemně uzavřené, bez uznání okolního světa, nemilované a přeci tak jiné. Cassandra o své skoro zapomenuté příbuzné neznala téměř nic. Popravdě skoro nikdo z žijících Gothů o ní nedokázal říct víc jen to, že byla blízce spojená s pradědou Victorem Gothem a že zemřela za podivných okolností po zásahu elektrickým proudem. Zemřela opravdu jen náhodou, nebo cizím zaviněním? Cassandra o Lolitě přemýšlela poslední dobou velmi často. Je to jen pár týdnu zpět, kdy si Cassandra procházela staré záznamy příbuzenstva a tahle podivná dívenka ji spadla přímo do klína z jedné staré,zaprašené knihy, kterou našla zastrčenou ve staré knihovně na půdě. I přes to, jak byla fotografie stará, ona dívenka působila vesele, ale zároveň zranitelně.  Chtěla o ní vědět víc, chtěla přijít této rodinné záhadě na kloub. Tato osoba ji přitahovala až magickou silou, nechápala proč, ale uvnitř sebe věděla, že jí celá Gothova rodina něco dluží.







Cassandra sebou cukla, když uslyšela telefon. Srdce se jí rozbušilo. Na jednu stranu tajně doufala, že je to ON, ale ta druhá menší čast nechtěla slyšet jeho hlas, tolik se styděla s ním mluvit, nevěřila si, že jí z úst nepůjdou jen samé nesmysly. Nešikovně odložila štětec do nádoby s vodou, která se převrhla a vylila se na světlý koberec a zanechala tak nepěknou barevnou stopu.
,,Sakra.'' Ulevila si Cassandra.
Pomyslela si, že tu pohromu uklidí později, jediné na co se teď dokázala soustředit, byl jen příchozí telefonát. Jemně pootevřela dveře a naslouchala.
,, Prosím?'' Zaslechla rozespalý hlas Mortimera, který zvedl sluchátko.
,, Hm, dobrá. Zavolám ji, ale nezaručuju, že s tebou bude chtít mluvit.'' Odpověděl Mortimer.
,, Cass, máš telefon!'' Hlasitě ji Mortimer oznámil.
Cassandra skoro přestala dýchat. Srdce jí vyvádělo psí kusy.
''A je to tu znovu.'' Pomyslela si. Tentokrát nesmím selhat, nebo už další šanci nedostanu.
Skousla si spodní ret, zaťala pěsti a vydala se vstříc hrozbě jménem telefon. V hlavě si připravovala svou řeč, ale tušila, že jí to stejně bude k ničemu.



Ruka se jí klepala, jako by měla svalovou křeč. Přitiskla si sluchátko k uchu a vydala ze sebe něco jako pozdrav, ale zvuk, který z ní vyšel  připomínal spíš, jako by se jí právě udělalo zle.
,, Cassandro? Jsi tam? '' Ozval se nedočkavý, mužský hlas.
,, Ano.'' Stroze z ní po chvilce váhání vypadlo.
,, Tak rád Tě slyším, jak se dnes máš?''
,, Mám se dobře. Co ty?'' Odvětila



,, Teď už se mám výborně, když konečně slyším tvůj přenádherný hlas.'' Zalichotil Don.
Cassandře růž zalila obě líce, tolik se styděla, nevěděla, jak zareágovat. Nebyla na nic podobného zvyklá.
Proto Donovi bylo odpovědí jen mlčení. Brzy to pochopil a neostýchal se pokračovat ve svém monologu.
,, Chtěl bych Tě konečně vidět, stále mi dáváš košem. Nemusíš se mě bát, já nekoušu.'' Zasmál se svému fádnímu vtipu.



Cassandra opět mlčela. V hlavě se jí honily myšlenky různého typu. Tolik chtěla s Donem někam vyrazit, ale její strach měl stále navrch. Nervózně si pohrávala s telefoní šňůrou, kterou měla omotanou už skoro okolo celé ruky a přemýšlela, jak by Dona slušně odmítla.
,, Co by jsi říkala tomu, kdybychom dnes zašli na večeři a pak se trochu pobavit?''



Cassandra se vyděsila.
,, Víš Done, já...já..ehm...'' Začala koktat.



,, Cass, než mě opět odmítneš, mohla by jsi to aspoň zvážit? Co jiného máš na práci? Tvůj malířský stojan Ti nikam neuteče a knihy už tuplem ne. Já vím, že hrdinové v knihách jsou pro tebe možná zajímavější, romantičtější společníci, než nějakej trapák Juan, který rozhodně není princ na bílém koni, ale mohla by jsi mu dát jednu malou, malinkatou šanci? Možná budeš šokovaná, ale dokážu být taky dobrým společníkem. '' Sebevědomě se naparoval.

Cass se musela jeho proslovu zasmát.

,, Co jen to slyším? Konečně se mi povedlo Ti vykouzlit úsměv na tvářit? Škoda jen, že to nevidím.'' Dodal Don smutně.
,, Done, moc ráda bych s tebou dnes vyrazila, ale nejde to, nezlob se.'' Odmítla Cassandra Dona.



,, Tohle mi nestačí Cass, tvoje odmítnutí nepřijímám. Vyzvednu Tě dnes v 7 a žádné odmlouvání. Nedala jsi mi pádné vysvětlení, proč by to dnes nešlo.
Budu se na tebe těšit a s nějakou parádou to nepřeháněj, musím se ovládat, abych Ti snadno nepodlehl, i když na to už je skoro pozdě.'' Šibalsky dodal.
,, Ale Done...'' Snažila se Cass oponovat.
,, Žádné ALE, to na mě neplatí. Zatím se měj krásko a v 7 se uvidíme. Ahoj.'' Nečekal na další výmluvy a s těmito slovy zavěsil.
,, Done, počkej.....'' Snažila se Cass ještě na poslední chvíli zabránit pohromě, ale tlumené pípání na druhé straně, jí bylo jasnou odpovědí.



Položila sluchátko na své původní místo. Celá se třásla, bylo to tu a ona už nedokázala vycouvat. Musí se tomu postavit, musí konečně se svým strachem bojovat.
,, Cass, jsi v pořádku?'' Vyrušil ji něžný hlas její matky.



Cass se vylekaně otočila na Bellu.
Cass nevěděla, jestli má přiznat barvu. Měly s Bellou velmi zvláštní vztah. Nedalo se říct, že by byla Bella vzornou mámou. Cassandru milovala, jen své city nedokázala projevit. Nepřidala tomu ani její povaha, která byla v mnoha případech silnější než ona sama a její touha objevovat nové věci vždy zvítězila. Často bývala pryč, nebo zasněná u hraní na klavír. Nebyla Cassandře na blízku, když jí potřebovala. Cassandra z ní necítila tu mateřskou lásku, kterou chtěla okusit, alespoň jednou, ale později pochopila, že tohle Belle chybí. Snažila se zahnat myšlenky, které ji často napadaly, ale nemohla se zbavit dojmu, že je jen nechtěným dítětem, jen omylem, který se přihodil, když si Bella s Mortimerem nedali pozor, nebo snad donucením ze strany Mortimera, který na Bellu tolik naléhal, protože si tuze přál syna. Jaké to ovšem bylo zklamání, když se místo chlapce narodila ONA.
Mortimer neměl v plánu se vzdát, chtěl syna za každou cenu. Touha zachovat Gothův rod byla silnější než jeho sebeúcta. Jaká to byla náramná událost, když se narodil Alexander, Mortimerův vymodlený syn, který po něm převezme Gothovic žezlo a tak rod Gothů nezanikne.
Po té, co se narodil Alexander se Cassandra cítila mnohem víc osamělá než, kdy dřív. Nebyla odstavena na druhou kolej, ale nejblíž tak na 10tou.

,, Cass?'' Ustaraně Bella hleděla na Cassandru.



Cassandra se probrala ze svého hlubokého zamyšlení, neměla ani sebemenší touhu s Bellou cokoliv rozebírat a i kdyby měla, nevěděla jak. Tohle pro ni nebylo denním chlebem, Cassandra byla zvyklá si vše urovnat sama a to tak, že své pocity vyjevila na plátno, nebo do svého deníčku, který si vede od doby, kdy se naučila psát.
Letmě zavrtěla hlavou a usmála se.
,, To je dobré, nic se neděje.'' Snažila se ujistit Bellu.
Na Belle byly znát zřejmé pochybnosti, ale respektovala Cassandřino soukromí, proto se jí nesnažila oponovat. Úsměv jí oplatila a vydala se zpět ke klavíru.

Cassandra se mlčky vydala do svého pokoje a zamkla dveře na dva západy. Nechala své tělo volně padnout na měkkou matraci a zahleděla se na bílý strop, na kterém byly znatelné stopy zaschlé vody. Cassandru tento fakt nepřekvapil. Jejich sídlo bylo poměrně staré a zub času tvrdě zapracoval, byla si jistá, že v brzké době, bude malá rekonstrukce nevyhnutelná.

Z pod postele vytáhla útlou knihu v novinovém obalu a otevřela ji přesně v místech, kde měla umístěnou malou, pletenou záložku, kterou kdysi dostala od babičky Cornelie.



Začetla se do svého oblíbeného románu a prožívala osudy hrdinů. Milovala vzdálit se od svého reálného života a sledovat spád životů jiných, často smyšlených osob. Dávalo jí to možnost zapomenout, alespoň na chvilku, na život, který nesnášela.

Netrvalo dlouho a Cassandra usnula.



Cassandru ze spánku vytrhl podivný zvuk. Venku už se setmělo a Cassandra neměla ponětí, kde se momentálně nachází. Byla ještě jednou nohou ve svém lahodně příjemném snění.
Zvuk se ozval znovu, Cassandra zamrkala, aby si rozvzpomněla, kde se nachází. Po chvilce jí došlo, že je ve svém pokoji a na dveře jí s vervou buší její matka.
,, Haló, Cass jsi tam? Jsi v pořádku? Proč si se zamknula? Ozvi se.'' Nevzdávala se Bella.
,, Ano, jsem. Neměj obavy, už jdu.'' Konečně byla schopná odpovědět.
Svěsila své zesláblé nohy na chladnou zem a vydala se ke dveřím.



Jemným pootočením klíčku uvolnila dveře. Bella na nic nečekala a vrthla dovnitř.
,, Co blázníš? Proč se zamykáš? Měla jsem o tebe hrozný strach, že se Ti něco stalo.'' Vyšilovala.
,, Uklidni se mami, jsem v pořádku, jen se mi povedlo usnout u knihy a zamkla jsem se, protože jsem chtěla mít klid.'' S klidným hlasem odpověděla.
,, Dobře, ale už to nedělej,  může se stát cokoliv a teď nechci malovat čerta na zeď, ale může se Ti udělat zle a co potom? Jak se k tobě dostaneme? Slib mi, že už dveře necháš odemčené.'' Domlouvala ji vyřízená Bella.
,, Ano, slibuju.'' Cassandra neochotně dodala, cítila se opět, jako pětiletá dívka, která vyvedla něco velmi špatného.
,, A teď k tomu hlavnímu, máš tu návštěvu.'' Už klidná Bella dodala.



Do Cassandry, jako by uhodil blesk, to už bylo tolik hodin? Opravdu se jí povedlo usnout na 3 hodiny? To snad není možné.
,, Hergot, můžeš Dona chvilku zaměstnat? Udělat mu kávu, nebo čaj? Musím se dát dohromady.'' Nervózně kmitala očima sem a tam a přemítala, co všechno musí za tak krátký časový úsek zvládnout.
,, Jistě, ale hoď sebou ať nejsme za opozdilce. To by tak ještě scházelo, aby se o nás opět něco šuškalo.'' Dodala Bella a vytratila se pohostit Dona.

Cassandra rozrazila dveře od komody a začala se zběsile přehrabovat ve svých věcech.
Pomalu začala propadat panice, bylo to tu, neměla nic vhodného na sebe.
,, Fajn tak tyhle.'' Pro sebe si prohodila, když jí do oka konečně padly jedny tmavé šaty, zapomenuté v rohu.
V rychlosti si je oblékla, upravila vlasy a jemné malování a mohla vyrazit.



Pokračování příště

Páni, to byla paráda četla jsem to jedním dechem! Moc se mi líbí jak píšeš o těch detailech jako mokrý strop, omotaná telefonní šňůra kolem paže nebo stará záložka je to úžasné a Cassandra má opravdu zajímavý styl malování každopádně má moc zajímavý pokoj, který jasně vypovídá o její osobnosti už teď jsem moc zvědavá jak dopadne její rande s Donem Musím říct, že na to, že v podstatě na sebe tahala věci tak nějak narychlo tak jí to moc sluší a také jsem zvědavá na tu Lolitu a co se jí tenkrát stalo

Jinak jsem také zvědavá, jak Dina zvládne těhotenství a doufám, že si miminko nedá vzít nebo, že ho nedá k adopci... a také samozřejmě tajně doufám, že bude přeci jen Michael v pořádku

Už se strašně moc těším na pokračování tvůj příběh je opravdu moc zajímavý

Lucisab napsal:

Páni, to byla paráda četla jsem to jedním dechem! Moc se mi líbí jak píšeš o těch detailech jako mokrý strop, omotaná telefonní šňůra kolem paže nebo stará záložka je to úžasné a Cassandra má opravdu zajímavý styl malování každopádně má moc zajímavý pokoj, který jasně vypovídá o její osobnosti už teď jsem moc zvědavá jak dopadne její rande s Donem Musím říct, že na to, že v podstatě na sebe tahala věci tak nějak narychlo tak jí to moc sluší a také jsem zvědavá na tu Lolitu a co se jí tenkrát stalo

Jinak jsem také zvědavá, jak Dina zvládne těhotenství a doufám, že si miminko nedá vzít nebo, že ho nedá k adopci... a také samozřejmě tajně doufám, že bude přeci jen Michael v pořádku

Už se strašně moc těším na pokračování tvůj příběh je opravdu moc zajímavý

Moc děkuji Luci za krásný komentář . Je pravda, že Cass maluje zatím, jako dítě první třídy , to jsem nějak nedomyslela, ale nechala jsem to tam pak už i záměrně, aby jste se pobavily .

Jinak pokoj Cassandry jsem moc od originálu neměnila, jen podlahu a zdi a pár drobných detailů, ale přemýšlím, že ho ještě trochu pozměním, ale i tak v podobném duchu, aby zapadl do prostředí Gothovic sídla.

Taky se mi moc líbí Cassandřin pokoj, třeba ten obraz (to je Alfons Mucha, že ?) a to povlečení, to by sxe mi zamlouvalo i v reále Jen to její chování, takhle se nechat "zblbnout" chlapem tohoto typu

Moc děkuji Ludmi i tobě za hezký komentář.  Já myslím, že to Mucha bude, ale nějaká jeho simíkovská verze .
No a co ti budu povídat ohledně Dona. On je pro ní velkou láskou už když ho viděla poprvé. Tak jaké to pro ni musí být, když o ni projevil zájem. Srdci neporučíš, bohužel.

Jinak jsem se konečně dokopala k dalšímu dílu. Tak snad se bude líbit. Jen bych vás poprosila o trošku fantazie s tou flaškou vína na jejich stole.

9.část

Kouzlo Cassanovi

Minulost:

''Moc děkuji za kávu.'' Strojeně Don poděkoval Belle.



Bella na něj pohlédla a beze slova se usmála a pokynula hlavou. Don ji úsměv oplatil a neodpustil si přímý pohled se zvláštním nábojem.
Belle se rozbušilo srdce.



Vyvedená z míry  nešikovně natáhla ruku, která se jí roztřásla, po hrnku s malým zbytkem kávy a převrhla jej.
''Ježiši.'' Vypadlo z jejich slušně vychovaných úst. Popadla úhledně složený ubrousek, který se válel na stole a snažila se rychle se rozpíjící, černý flek ukočírovat.
''Počkej, pomůžu ti.'' S těmito slovy popadl druhý ubrousek po jeho pravici.
Jejich ruce se pohybovaly tak nebezpečně blízko. To co se mělo stát, bylo nevyhnutelné.
Donova ruka nechtěně narazila na tu Bellinu, jemným pohybem ji pohladil a setrval se svou rukou na té její. Bella pocítila zvláštní náboj ve svém těle, zachvěla se. Don zvedl hlavu a upřeně se zahleděl Belle do očí. Mlčky na sebe hleděli a oba cítili, že se odehrává něco, co nedokážou popsat. Neviditelná energie mezi nimi pulzovala, jako splašená střela.

''Ahoj Done.''





Vyrušil je jemný hlásek příchozí.
Oba sebou trhli. Don  svou ruku okamžitě stáhl zpět a otočil se za hlasem.
Se zářivým úsměvem odpověděl.
''Ahoj krásko, moc Ti to sluší.''
Cassandra se začervenala.
''Moc děkuji.'' Vypravila ze sebe.
''Co se stalo?'' Zvědavě se zeptala.
''Ale podařilo se nám vylít trochu kávy na ubrus, tak jsme se pokoušeli tu pohromu trochu minimalizovat.'' Neutrálně Don odpověděl a snažil se nedat na sobě nic znát.
Bella jen přitakala na souhlas a rychlostí světla poskládala špinavé nádobí na sebe.
Pohlédla na Cassandru a uvnitř sebe cítila obrovskou vinu, ale dokázala se přetvařovat, musela i když šlo o její dceru. Musela být silná, věděla, že i když se to teď nezdá a Cassandra by to nikdy nepochopila, mohlo to zachránit jejich rodinu.
Cítila, že zatím jde vše podle plánu.
Věnovala jí malý úsměv a se slovy, aby si užili hezký večer zmizela z jídelny.
''Tak připravená?''
Cassandra stydlivě přitakala.
Don, jako správný gentleman otevřel Cassandře  dveře. Ta překročila práh a zmizela ve tmě a Don ji vzápětí následoval.
Mlčky usedli do tmavého auta a zmizeli z dohledu Gohtovic domu.



''Kam jedeme?'' Prolomila téměř tichou atmosféru, v pozadí hrála jen něžná, romantická hudba z rádia, Cassandra a otočila hlavu na řidiče.
''Nech se překvapit.'' Tajemně odvětil Don a dál se beze slova věnoval řízení.



Cassandra na něm chvíli setrvala pohledem, zda-li si to nerozmyslí a nesdělí jí to obrovské tajemství, ale když jí odpovědí bylo jen Donovo pobrukování a klepání prsty na volant do rytmu, otočila svou hlavu zpět a zahleděla se ven na krajinu, která byla zahalená hustou tmou. Viděla téměř jen svůj odraz ve skle a občas světlo pouliční lampy, či světlo z domů okolo cesty.
Cesta trvale přibližně 30 minut, než dorazili do centra Krasohlídkova. Don zaparkoval u příjemné, venkovní restaurace, lemované stromy, keři a různým kvítím. Byla to velice známá Bernardova Botanická restaurace. Věnovala se charitativním účelům, zejména botanického rázu.
75%  z každé objednávky poputuje do nadace ''Rozkvétající kaktus'', která se věnuje záchraně květin po celém Krasohlídkově. Stálo na venkovní tabuli, kterou míjeli.
Cassandra by nečekala, že by zrovna Don vybral restauraci, jako je tato, odhadovala by ho spíše na restauraci 50.let U Reda, která se nacházela dva bloky od Botanické Bernardovi restaurace a voněla po smažených hranolkách a skořicových koblihách, ale zřejmě Dona neznala tak, jak si myslela. Musela uznat, že si u ní vyčaroval malé plus do kapsy.



U vstupu stála mladá dívka, zřejmě se stále zaučovala, chvilku listovala knihou rezervací a jinými papíry, které se válely všude okolo. Nemohla najít Donovu rezervaci. Sáhla pro poslední naději a to byl telefonát zkušenější kolegyni. Ta mladou dívku se jménem Ronda na jmenovce, kterou měla připnutou na bílé košili, nasměrovala do další knihy, která byla zastrčená ve vedlejším šuplíku a přikrytá haldou papírů tak, že nebyla vidět, proto ji dívka snadno přehlédla. Vše dobře dopadlo a jejich začínající večer byl zachráněn. Za nedlouho už seděli u stolu a listovali jídelním lístkem, dalo by se říct, že to byla spíše hrstka z recyklovaných papírů, přidělaná ke dřevěnému prkénku.
''Jednu flašku Vašeho nejlepšího červeného vína  bych  poprosil.'' S úsměvem prolomil ticho Don, když objednával u místní číšnice.
Ta mu věnovala vlídný úsměv, pokynula hlavou a zmizela.
Cassandra byla tak začtená do lístku, že si nevšimla příchozí a po té, když Don promluvil, lehce nadskočila.



Zastyděla se. Doufala, že její trapná chvilka nezmaří jejich slibně vypadající večer. Tak moc si nevěřila.
Don na ni pohlédl a lehce se usmál. Využil chvilky a chytil Cassandru za ruku.



''Jsi překrásná žena, víš to? '' Zasněně se Don díval na Cassandru.
Její tváře žhnuly tak, že by byly schopné zapálit nejbližší stodolu. Sklopila zrak a druhou rukou si začala nervózně upravovat sukni od šatů.
''Nech toho. Překrásná nejsem, jsem jen normální holka. Nic víc.'' Nakonec z Cassandry vypadlo.
''Pro mě nejsi jen normální holka. Pro mě jsi velmi výjimečná, víš to? Nevím, jak se Ti to povedlo, ale myslím na tebe od té svatby. Máš v sobě zvláštní kouzlo, které mě nenechá spát.''
Cassandra začínala žhnout víc a víc. ''Kde je sakra ta číšnice s tím vínem?'' Pomyslela si.
Potřebuju ze sebe odbourat ten hloupý stud, co mě obklopuje a nenechá mě chvilku dýchat.
Nervózně uchopila sklenici vody a usrkla si malý doušek. Potřebovala si ovlažit ústa, která měla vyprahlá.



''Done...já...'' Nervózně koktala.
''Nemusíš mi nic říkat. Já na tebe nechci spěchat, chci Ti dát prostor, aby sis ujasnila své city. Jen mi něco říká, že to cítíš stejně.''



Cassandra se nadechla, ale Don pokračoval.
''Víš to je ten důvod, proč jsem to nevzdal, proč jsem Tě stále bombardoval telefonáty. To proto, protože z tebe cítím, že ani já Ti nejsem lhostejný.



Nemusíš se mě bát Cass, jsem normální člověk, co je do tebe blázen, nic víc.'' Upřímně řekl a napil se ze své sklenice vody.



Cassandra byla lehce v šoku, nevěděla, jak se zachovat. Mlčky seděla a pohrávala si s orosenou sklenicí vody.
Vyrušil je sympatický číšník, který jim na stůl položil výborné, místní Krasohlídkovské víno, dvě zdobené sklenky na víno a skleněnou karafu s vodou.
''Máte vybráno?'' Vesele se otázal.



''Ano, dáme si tu Vaší specialitku Humrový Thuodor, nebo jako se to vyslovuje.''
Cassandra vyprskla smíchy a rychle si zakryla ústa.
Don se na ni nechápavě otočil.
''Pardon'' Vypadlo z jejich úst a pokusila se opět nasadit vážnou tvář.
Číšník si zachoval neutrální výraz  a zcela vážně bez přídavku výsměšného podtónu pravil:
''Myslíte Humrový Thermidor, předpokládám.'' Jemně opravil Dona.
''Ano.'' Don přitakal a dál se v tom nepitval.
''Něco jiného Vám ještě nabídnu?'' Slušně se číšník otázal.
Don se otočil na svoji společnici, ale ta pokynutím hlavy naznačila, že je vše v naprostém pořádku.
Číšník zdvořile poděkoval a zmizel s objednávkou.



''Co to mělo znamenat?'' Se smíchem se otočil na Cassandru.
''Neříkej mi, že se mi opět povedlo tě rozesmát.''
Cassandra se oddala smíchu a kývala na souhlas.
''No co, hold nejsem z takové rodiny, jako ty, kde se tihle Theodoři nebo Thuodoři jí, každý den.''
Cassandra se smála, až jí bolely tváře. Pořád to nedokázal vyslovit správně.
''A víš co? Je mi jedno, že ti jsem k smíchu. Konečně vidím a slyším tvůj krásný smích a je mi to šuma fuk, že je to na můj účet. '' Dodal Don, i když se cítil možná malinko  trapně.
Netrvalo dlouho a jejich jídlo bylo tu. S chutí se do něj pustili.



A pak  zbytek jejich večera probíhal klidně.
Ovšem netušili, že jsou na mušce neznámého pozorovatele, který je mlčky sledoval z protějšího rohu restaurace.

Pokračování příště

------------------------------

Chystám se ještě postupně dodat informace k ostatním postávám z příběhu, tak jak to bylo na začátku u Dona a asi je připíchnu k první dílu, aby to bylo přehledné.

Krásný díl Bella asi brzy uhne ze svého plánu ať už je jakýkoliv, protože pomalu ale jistě propadá kouzlu Dona... a chudák Cassandra škoda, že se musela zamilovat zrovna do tohohle profesionálního baliče doufám, že jí v budoucnu bude čekat nějaká příjemná budoucnost

Jinak moc se mi líbí jak se dokážeš vcítit do děje a také se mi moc líbila ta část, kde jsi nechala aby byl Don taky trochu lidský, tím že nedokázal správně vyslovit jméno toho humra (já bych to popravdě taky nedokázala ) ani se nedivím, že se Cassandra smála, zvláště když se Don vždy tváří jako mistr světa

Už se moc těším na pokračování

Vidím, že Don se pokouší zaujmout humorem a dobrým drahým jídlem - to je těžká věc, tomuto odolat !

Děkuju děvčata za krásné komentáře, jsem ráda, že vás to moje ''kecání'' ještě baví.

Luci: Popravdě mi je Cassandry taky líto, ale nedá se nic dělat on patří částečně k jejímu osudu, ale slibuju, že budoucnost ji čeká jistě zajímavá.
A máš pravdu, tváří se, jak mistr světa pořád i to jeho chování, vážně mě tenhle simík nikdy nepřestane udivovat

Ludmi: Ano, máš pravdu a pro Cassandru kor, když ji na rande pozval její vysněný princ.

Jinak přináším nový díl po trošku menší odmlce než posledně Je to taková rychlovka, tak snad neurazí. Někdy jsou dny, kdy se píše samo, slova a věty mě napadají okamžitě a někdy nad tím sedím půl dne a ne a ne vymyslet kloudnou větu      

10.část

Kdo váhá, nemá nic

Minulost

David seděl ve své oblíbené restauraci a vychutnával si svou večeři tak, jako každý pátek.
(Tady poprosím o malou fantazii, co se týče talíře s jídlem. Bohužel starší pán, po kterém jsem chtěla aby Davida usadil mě 3x zavedl na to stejné místo   , které mi prostě nevyhovovalo, tak jsem ho jednoduše poslala posadit na židli, bez jídla      )



Byl to pro něj jakýsi rituál. Dávno už byl známým zákazníkem. Vždy stejné jídlo i pití, nikdy neudělal změnu . I když byl umělcem, kteří mívají většinou bohémský styl života, ON ne, on byl naprosto odlišný, měl rád řád. Jeho kresby o něm dost vypovídaly, ostré obrazce, mívající nějaký hlubší smysl. Ne jen hloupé fleky na bílém plátně, to nebyl on a ze srdce to nesnášel, nic takového nepovažoval za umění.
Jeho osobnost a následné umění, které vyobrazil na plátně se pomalu tvarovali s věkem a zkušenostmi, které získal.
K velkému skoku došlo po té, co přišel o svou ženu a stal se tak singel rodičem dospívajícího puberťáka Ondřeje. Nebyly to lehké časy, Davidovi došlo o co vše se musí najednou starat, nehledě na zlomená srdce obou dvou. Ztráta milované osoby, je v životě jednou z nejtěžších situací a každý se s tímto soustem vyrovnává po svém.
David se více ponořil do svého umění, snažil se svůj smutek vyhnat ven na bílé plátno a každým tahem štětcem cítil značnou úlevu, cítil jak se jeho truchlící stránka pomalu, ale jistě ztrácí z jeho nitra. Jeho obrazy měly velmi zvláštní, temný nádech, ale on se cítil každým dnem silnější a silnější.

A Ondřej? Ten našel útěchu u Lenky. Otci se vyhýbal velkým obloukem, nechtěl zažít tu trapnou chvilku ticha, kdy ani jeden netuší, co říct, ale tušil že jednou ten den přijde a oni si budou muset o jejich situaci otevřeně promluvit.

Další zlomová situace přišla, když David poznal Cassandru. Cítil, že jeho život konečně nabírá nový smysl i jeho obrazy změnily podobu. Opět sáhl po živějších barvách, které najednou dominovaly ve všech jeho obrazech.
Cassandra byla výjimečná osoba s obrovským srdcem, ale tolik zranitelná a plachá, zdálo se ovšem, že před ním nemá zábrany, dokázali spolu mluvit celé hodiny, pozorovat oblohu a zasněně mluvit o jejich budoucnosti, kterou si každý z nich vysnil.
Čím častěji se vídali, tím víc David pozoroval velkou změnu uvnitř. Jeho srdce se zaplňovalo novou nadějí. Tolik si přál Cassandře říct, co k ní cítí, ale bál se, že ji vystraší, proto radši držel své rty pevně zamknuté a vychutnával si každou chvilku s ní strávenou.





Napíchl si zbylou krevetu na vidličku, smočil ji v limetkové omáčce a s chutí si své poslední sousto vložil do úst. Zvedl zrak a málem se zadusil, když spatřil dvě osoby sedící  nedaleko od něj. Měl pocit, že se ocitl v té nejhorší noční můře.



To čeho byl svědkem mu trhalo srdce na tisíc kousků. To přeci nemohla být pravda. Přál si být neviditelný a zmizet bez povšimnutí, nejlépe na kouzelném koštěti, ale jeho druhá polovina se vehementněji hlásila ke slovu. Chtěl zabránit slzám, které dříve nebo později Cassandru dostihnou, pokud svojí budoucnost zahodí s tímhle mizerou. Cassandru si nezasloužil, ne tenhle místní Cassanova, co zkouší štěstí na každou. Cassandra si zasloužila víc, než jen dokonalý přelud, který měla před sebou.
Neměl ponětí, jak se zachovat. Věděl, že když zakročí, riskuje tak ztrátu Cassandry. Je otupělá přihlouplým úsměvem a zdánlivou dokonalostí jejího společníka, protože její růžové brýle se zdají být napevno.
Nechtěl ji vidět trpět, ale nechtěl ji ani ztratit. Objevil v sobě vztek i na něj samotného, že se nedokázal vzchopit a říct Cassandře pravdu o jeho citech, kdyby to udělal mohlo to vše být jinak, mohli tu teď sedět spolu, nebo třeba ne, protože by ho odmítla, ale aspoň by věděl na čem je. Měl pocit, že se mu uvaří mozek.
Rozhodl se danou situaci momentálně ignorovat, nechtěl jednat v zápalu emocí, potřeboval se uklidnit. S chladnou hlavou to vše půjde líp, snažil se zoufale potlačit jeho hrdinské, ochranářské pudy, které se stále draly na první příčku.
Vyprázdnil půl skleničky vína na ex, setřel si rudé vousy jemným, heřmánkovým ubrouskem, který měl položený vedle talíře, vložil papírovou bankovku do koženého obalu, tak jako vždy a zvedl se k odchodu.



Zamířil k pánským toaletám. Musel, jeho potřeba byla silnější, než čekal i když riskoval jeho odhalení, protože toalety se nacházeli přímo za stolem Cassandry a Dona.
Míjel jejich stůl a snažil se tvářit nenápadně, k jeho štěstí, byla dvojice ponořena do zajímavého rozhovoru, tak hladce proklouzl aniž by si ho kdokoliv z nich všiml.
Na toaletách se potkal s dalším mladíkem, se kterým si vyměnil letmý pozdrav pokynutím hlavy a pak si každý pokračoval svým směrem.
Po malé chvilce se už konečně mohl odebrat k domovu. Dotkl se chladné kliky dveří, zabral a otevřel dveře zpět do restaurace. Udělal pouhý jeden krok, když v tom z pravé strany uslyšel:
''Davideeeee... ahoooooj, co tady děláááš?'' Hrnula se k němu Cassandra a následně ho prudce objala.



David ještě jemně v šoku jí objetí opětoval.
''Ahoj Cass, jsem tu na večeři, jako každý pátek, vzpomínáš?''
''No jo, máš pravdu, promiň jsem trochu myšlenkama mimo.'' Zastyděla se.
'' A sám? '' Rozverně do něj dloubla prstem.
David z jejího chování vycítil, že už má za sebou nějakou tu skleničku červeného, jeho obavy se začínaly stupňovat.
'' Ano sám, víš, že tradice neměním.'' Dodal neutrálně.
'' Ale tak nebuď takový bručoun, vždyť jsem se jenom zeptala.'' Omluvně na něj pohlédla.
'' Já nejsem bručoun Cass, jen nemám svůj den, to je celé. Co ty? Jak si užíváš večer? Všiml jsem si, že v té nejlepší společnosti. '' Ironicky prohodil.



Cassandra z něj vycítila podivné vibrace.

'' O co Ti jde Davide? Proč se ke mně najednou chováš tak divně? '' Víno jí dodávalo potřebnou kuráž.
'' O nic mi nejde, jen si myslím, že máš na víc Cass. ''
V Cassandře vybouchla sopka, už jí nebavilo, jak ji každej poučoval a radil, co by měla a neměla dělat, byla dospělá, ona sama věděla nejlíp, co je pro ni dobré a co naopak ne.
'' Na víc? Narážíš na Dona? Víš co Davide, možná by ses měl starat o sebe.  Navíc, jak dobře Dona znáš, že si bereš to právo ho soudit? Byl si s ním někde? Měl si snad tu možnost si s ním normálně popovídat nebo usuzuješ jen z nějakých hloupých povídaček, ke kterým ani nemáš důkazy? Až zas dostaneš chuť někoho poučovat, najdi si jinou oběť. '' Spražila ho Cassandra a otočila se k odchodu.
'' Cass, počkej, to jsem nechtěl, já....'' Na chvilku se odmlčel.
''jen mám o tebe strach, to je celé.'' Smutně dodal.



'' To nemusíš, už jsem dospělá a dokážu se o sebe postarat. Dobrou noc Davide.'' Ledově na něj pohlédla a pak se vrátila zpět na místo k Donovi.
David posmutněl, tohle přesně nechtěl, aby se stalo. Měl pocit, že ji ztratil...na dobro.
S hořkostí v ústech i v srdci opustil restauraci.



Pokračování příště

S tím psaním s tebou musím plně souhlasit mám to úplně stejně... někdy se mi prostě nechce a mám pocit, že nenapíšu nic, co by se dalo číst ale jindy bych klidně psala celou noc i den většinou tak když nemám chuť psát, tak se pokusím si nahodit náladu na psaní přes písničky, což mi hodně pomáhá, protože každý můj příběh má svůj vlastní playlist samozřejmě ne vždy to funguje, ale někdy mě to nakopne tím správným směrem

Ale k dnešnímu dílku moc jsem se těšila až se objeví David (v mojí hře s ním dokonce Cassandra skončila ) jsem zvědavá jestli jí někdy prozradí co k ní cítí... popravdě by si to zasloužila, než být s tím mizerou Donem... jinak vím, že některé věci nejdou jinak (popravdě já bych taky ráda vyhodila Kádinkovi z mého příběhu, ale to by pak všechno postrádalo smysl ) už jsem moc zvědavá jakou zajímavou budoucnost jsi pro Cassandru vymyslela jinak musím říct, že obdivuji jakým způsobem jsi vypsala všechny detaily v dílku (tedy jestli takhle vypadá ta tvoje nechuť k psaní, tak tvoje nadšení by vydalo na bestseller ) líbí se mi, že nám všem říkáš, co dané postavy dělají a to včetně vůně ubrousků nebo vložených peněz za účet v restauraci je to opravdu krásně napsané

Už se moc těším na pokračování

Lucisab napsal:

S tím psaním s tebou musím plně souhlasit mám to úplně stejně... někdy se mi prostě nechce a mám pocit, že nenapíšu nic, co by se dalo číst ale jindy bych klidně psala celou noc i den většinou tak když nemám chuť psát, tak se pokusím si nahodit náladu na psaní přes písničky, což mi hodně pomáhá, protože každý můj příběh má svůj vlastní playlist samozřejmě ne vždy to funguje, ale někdy mě to nakopne tím správným směrem

Ale k dnešnímu dílku moc jsem se těšila až se objeví David (v mojí hře s ním dokonce Cassandra skončila ) jsem zvědavá jestli jí někdy prozradí co k ní cítí... popravdě by si to zasloužila, než být s tím mizerou Donem... jinak vím, že některé věci nejdou jinak (popravdě já bych taky ráda vyhodila Kádinkovi z mého příběhu, ale to by pak všechno postrádalo smysl ) už jsem moc zvědavá jakou zajímavou budoucnost jsi pro Cassandru vymyslela jinak musím říct, že obdivuji jakým způsobem jsi vypsala všechny detaily v dílku (tedy jestli takhle vypadá ta tvoje nechuť k psaní, tak tvoje nadšení by vydalo na bestseller ) líbí se mi, že nám všem říkáš, co dané postavy dělají a to včetně vůně ubrousků nebo vložených peněz za účet v restauraci je to opravdu krásně napsané

Už se moc těším na pokračování

Luci Já nemám slov, málem jsi mě rozbrečela, taková hezká slova si ani nezasloužím. Moc děkuju, jsi moc milá.
Já se snažím ty detaily psát, aby se člověk vcítil do dané situace, ale to Ti nemusím vysvětlovat, tvoje detaily v příbězích jsou také velmi kvalitně popsány!

Jinak písničky si taky pouštím a hodně často, ale někdy mi to tam nesedne a nemohu se koncentrovat, ale někdy zas úplně naopak, záleží na rozpoložení.

Janika31 napsal:

Lucisab napsal:

S tím psaním s tebou musím plně souhlasit mám to úplně stejně... někdy se mi prostě nechce a mám pocit, že nenapíšu nic, co by se dalo číst ale jindy bych klidně psala celou noc i den většinou tak když nemám chuť psát, tak se pokusím si nahodit náladu na psaní přes písničky, což mi hodně pomáhá, protože každý můj příběh má svůj vlastní playlist samozřejmě ne vždy to funguje, ale někdy mě to nakopne tím správným směrem

Ale k dnešnímu dílku moc jsem se těšila až se objeví David (v mojí hře s ním dokonce Cassandra skončila ) jsem zvědavá jestli jí někdy prozradí co k ní cítí... popravdě by si to zasloužila, než být s tím mizerou Donem... jinak vím, že některé věci nejdou jinak (popravdě já bych taky ráda vyhodila Kádinkovi z mého příběhu, ale to by pak všechno postrádalo smysl ) už jsem moc zvědavá jakou zajímavou budoucnost jsi pro Cassandru vymyslela jinak musím říct, že obdivuji jakým způsobem jsi vypsala všechny detaily v dílku (tedy jestli takhle vypadá ta tvoje nechuť k psaní, tak tvoje nadšení by vydalo na bestseller ) líbí se mi, že nám všem říkáš, co dané postavy dělají a to včetně vůně ubrousků nebo vložených peněz za účet v restauraci je to opravdu krásně napsané

Už se moc těším na pokračování

Luci Já nemám slov, málem jsi mě rozbrečela, taková hezká slova si ani nezasloužím. Moc děkuju, jsi moc milá.
Já se snažím ty detaily psát, aby se člověk vcítil do dané situace, ale to Ti nemusím vysvětlovat, tvoje detaily v příbězích jsou také velmi kvalitně popsány!

Jinak písničky si taky pouštím a hodně často, ale někdy mi to tam nesedne a nemohu se koncentrovat, ale někdy zas úplně naopak, záleží na rozpoložení.

Ale zasloužíš tvůj příběh je moc povedený a vždy se těším až se tady objeví další dílek

Jinak taky moc děkuji za tak milá slova detaily jsou hodně zajímavé k psaní taky se snažím se do postav vžít a prožívat jejich strachy či touhy naplno o to horší to je, když mě někdo vyruší, což se stává často vždy bych se pak nejraději odstěhovala s pc na půdu, kterou ani nemáme (a i kdybychom jí měli tak by mi tam nestačily kabely ), protože je pro mě pak vždy těžké udržet ten správný pocit nebo je taky hrozné, když potřebuji odběhnout třeba na záchod, kde mě napadne milion skvělých hlášek a vždy když se vrátím zpět tak vím jen polovinu z toho, co jsem vymyslela

Luci, ještě jednou děkuji.

A já konečně přicházím s novým dílkem, vím, že to docela trvalo, ale je občas těžké se do toho dokopat a když už se člověk dokope, tak pak nenachází ta správná slova
Plánovala jsem ho ještě trochu delší, ale nakonec jsem to utnula takto, nebo bych to nikdy nedopsala
Snad se bude dílek líbit.

11.Část
Minulost

Po prvé

''Je vše v pořádku Cass? '' Znepokojeně se Don otázal Cassandry, která se s těžkostí usadila zpět na židli vedle něj.
Cassandra jen beze slova přitakala a dopila malý doušek vína, který se povaloval na dně sklenice už skoro půl hodiny.
''Já jen...'' Ztěžka se nadechla a pokračovala.
''Nebaví mě, jak mi všichni mluví do života, jakoby nejlíp věděli, co je pro mě dobré a co naopak špatné, copak jsou mnou? Do háje, jsem už dospělá žena, která se o sebe dokáže postarat sama a ví nejlíp, co je pro ni nejlepší. '' Ulevila si Cassandra.
Don ji nepoznával, tuhle její stránku ještě nikdy dřív neviděl, byla to poměrně rarita pro málo mluvnou, slušnou dívku, jako byla Cassandra. Nevěřil vlastním uším, doopravdy řekla slovo ''Do háje''?
''Promiň, jestli to teď bude znít, že Tě neberu vážně, ale doopravdy jsi právě řekla - Do háje? ''
S údivem na ni Don hleděl a neodpustil si i malý tón úsměvu.
Cassandra na něj nevěřícně pohlédla. Její vážná tvář s malými rysy vrásek na čele, které značily její rozčilení, vzápětí zmizely a vystřídala je udivená tvář. Netrvalo dlouho a Cassandře se na tváři objevily známky malého úsměvu.
''Ach jo Done, tohle měla být vážná konverzace.'' Zakroutila Cassandra hlavou, ale úsměv na její tváři stále převládal.
''Ale ty víš, že miluji tvůj úsměv a rozhodně Ti sedí víc, než ta tvoje zakaboněná maska, ale promiň, chtěl jsem jen trochu odlehčit situaci.'' Omluvně rozhodil rukama
''Ale aby sis nemyslela, že také nedokážu brát věci vážně, tak to se pleteš a teď mě poslouchej.'' Zhluboka se nadechl a pokračoval.



''Plno lidí je hold takových a ty s tím nic neuděláš i kdybys víc chtěla, jediné co pro to můžeš udělat je jen nad tím mávnout rukou a říct si sama uvnitř sebe, ať si říkají, co chtějí, není to jejich život a já si budu žít, jak já sama chci a nikdo a nic s tím nenadělá. Hlavně se tím nesmíš zatěžovat, nemyslet na to, že bys možná měla udělat něco, co Ti ostatní radí, oni nevědí, jak se cítíš, v jakém rozpoložení se zrovna nacházíš, co se Ti odehrává v hlavě. Oni možná mají nějaké zkušenosti, ale to je neopravňuje Ti říkat, že bys měla jednat přesně, jako oni, ty sama potřebuješ ty zkušenosti získat a ty nezískáš, když si občas ten nos nenatlučeš. Chci jen prostě říct, žij život, jaký vyhovuje Tobě a ne tvému okolí, nikdy se nezavděčíš všem a na to pamatuj a hlavně buď sama sebou.'' Sevřel její dlaň v té jeho a věnoval jí naplňující úsměv.

''Podívej se na mě, co se kde o mně proslýchá, jaký jsem, jen proto, že se chovám slušně a občas věnuju nějaké dámě úsměv, hned je ze mě záletník, který to zkouší na každou a beru si z toho něco? Myslíš, že mě to trápí? Ani náhodou, jen se tomu zasměju , když má někdo potřebu o mně tohle vykládat, tak prosím, jsme svobodní  lidé s právem vlastního názoru a já nikomu nebráním svůj názor vyjádřit ať je jakýkoliv. Tihle lidé  mě neznají, nevědí o mě ani špetku, proto mě to nechává chladným a bavím se nad jejich stupiditou.''



''Páni Done, já nevím, co říct. Popravdě bych nevěřila, že s v Tobě něco takového ukrývá. Tím nechci být nezdvořilá, ale prostě mě překvapuješ čím dál víc.'' Šokovaně Cassandra odvětila.
Don se pousmál
'' To víš, jsem hold muž nečekaných událostí, je ještě plno věcí, co o mně nevíš.'' Šibalsky na ni mrknul.
Cassandra se začervenala.
'' Myslím, že už bylo dost vážných řečí, co myslíš? Ani jednomu z nás to neprospívá! Ty jsi akorát smutná a já dostávám větší chuť na další flašku vína a to by nedopadlo dobře, takže tohle téma uzavřeme.'' Zavelel Don.
Cassandra se opět pousmála, nedokázala pochopit, že ji Don pokaždé vylepšil náladu ať už se cítila jakkoliv.
'' Naprosto souhlasím, popravdě jsem Ti chtěla navrhnout zda-li bychom to neukončili, začínám být lehce ospalá a to už pak se mnou není zábava, sice si nejsem jistá, jestli se mnou je zábava i v čerstvém stavu, ale to je jedno.'' Posmutněla.



'' Přestaň se pořád tak podceňovat! Jsi naprosto úžasná osoba, které si moc vážím a mohu s jistotou říct i mám moc rád. Původně jsem Ti chtěl ještě navrhnout návštěvu místního baru i s malým tanečním prostorem, který mám moc rád, ale naprosto chápu, pokud už toho máš dost. Jsem si vědom, že trávit tolik času s někým tak božským, jako jsem já dokáže být vyčerpávající.'' Nasadil sebevědomý tón a jeho ústa se protáhla do koňského úsměvu.
Cassandra se škodolibě pousmála a pravila: '' Tvoje vysoké sebevědomí bych chtěla mít.''
A jemným pohybem opustila jeho teplé sevření ruky.
''Omluv mě na malou chvilku.'' Pronesl Don a vytratil se kamsi za roh.
Cassandra osaměla.
Zadívala se na krémový ubrus, který silně obepínal stůl. Její zrak zaujalo jemné vyšívání uprostřed stolu. Byla si jistá, že už někdy takový styl viděla, ale nebyla si jistá, kde. Její paměť ji zklamala.
'' Připravena? '' Vytrhl ji ze zamyšlení dunivý, mužský hlas.
Prudce s sebou trhla, obrátila zrak na Dona a letmě přikývla.

O chvilku později

'' Děkuji za příjemný večer Done.'' Loučila se Casssandra s Donem před starobylými dveřmi jejich sídla, které vypadaly v této časové době víc zpuchřele, než normálně. ''Ta rekonstrukce bude vážně třeba, nebo nám to tu brzy spadne na hlavu. '' Zamyslela se nad zcela jiným problémem.
'' I já děkuju, bylo to moc příjemné, jsem rád, že jsi mi konečně dala šanci, i když mě to stálo hrozného přemlouvání. '' S dotčeným podtónem v hlase dodal a záhy nasadil jeho neodolatelný pohled.



Nastala tak chvilka napjatého ticha. Oba dva si hleděli do očí. Cassandře se rozbušilo srdce a tváře, jako by ji někdo namaloval na vínově červeno. V hlavě se jí hromadily nemravné myšlenky, které chtěla zahnat, ale marně, nemohla si pomoct, Don byl nesmírně okouzlující. Bála se, že nedokáže ovládnout svou touhu. Přála si, aby ji políbil.
Don se lehce usmál, pozvedl ruku a pohladil Cassandru po tváři. Ta se rozechvěla, jako struna od houslí.





'' Jsi překrásná, víš to? '' Cassandra sklopila zrak, tak hrozně se styděla, ale zároveň jí tato slova hřála u srdce.



Don vycítil její obavy.
Prsty se dotkl její brady a lehkým pohybem pozvedl její hlavu zpět tak, aby jí mohl hledět do očí. V očích se jí odrážel strach, strach z nepoznaného, ale to Dona neodradilo udělat to, co měl v plánu, naopak ho to hnalo kupředu. Chtěl být tím princem, tím hrdinou, který poprvé pocítí teplo jejich vínových rtů.
A pak se to stalo. Naklonil svou hlavu a pomalu se přiblížil svými rty k těm Cassandřiným, cítil její zrychlený dech s přídavkem Dornfeldera. Znovu se na ni podíval, věnoval jí úsměv, po kterém tají ledovce a dokončil, co započal.
Jejich rty se dotkly. V Cassandře se odehrával ohňostroj pocitů, jako by v ní vybuchla sopka.  Nedokázala se dál držet na uzdě a tak nechala své srdce rozhodovat za ni. Nevěděla, kde se to v ní vzalo, ale opětovala Donovi polibky bez sebemenšího zaváhání. Jejich romantická chvilka, kdy pro ně neexistoval vnější svět, trvala několik minut. Ani jeden tuhle vlnu plnou vášně nechtěl opustit.



Nakonec to byla Cassandra, která se vrátila do reality a odtáhla se od Dona.
'' Done, já už vážně musím jít. '' Nemusela, jen se bála, kam až by to mohlo dojít.
'' Bylo to nádherné, moc děkuji, ještě jednou. '' Dodala.
'' Nemusíš děkovat, to já bych měl, nejmíň tisíckrát, že jsi mi dala šanci.''
Cassandra se zasmála.
''Dobrou.'' Zašeptala a opatrně otevřela vstupní dveře, které nesdílely její tichý přístup a řádně zavrzaly.
Don se škodolibě pousmál a nakonec zašeptal: '' Dobrou.'' A zmizel ve tmě.
Cassandra zabouchla dveře a temnou tmou se pomalu plížila po schodech do svého pokoje.
Ve vzduchu voněla skořice a badyán. Cassandře tato vůně připomínala dětství, ale hlavně vánoční čas, kdy ještě babička Cornelie a děda Gunther byli naživu i s jejich chlupáčema Hecubou a Menealusem, kterým se stále něco nelíbilo, a jejich pronikavé mňoukání toho bylo důkazem, trávili každé Vánoce s nimi.
Milovala, když už byla venku tma, přes kterou i sousedovic dům byl v nedohlednu a to byl vzdálený jen pár kroků. Celá rodina seděla u rozehřátého krbu, opálená vůně dřeva se linula celou místností a okna zdobil zářivě bílý, ale na dotek ledově pichlavý sníh. Vypadal, jako načechraná peřinka, do které by jste s chutí skočili. A ona seděla v hřejivém objetí babičky Cornelie , která voněla po vanilce , dodnes si tu sladkou vůni pamatuje, jako by se ji navěky zaryla pod kůži. Společně poslouchali poutavé historky dědy Gunthera, které byly nedílnou součástí každých Vánoc. Na stole byla plná mísa Belliných skořicovo-badýnových sušenek zvaných Badellinky, které se rozplývaly na jazyku, hned po té, co je člověk vložil do úst.










Babička Cornelie pro ni byla vším, neskutečně ji milovala a s její ztrátou se zdaleka ještě nevyrovnala.
Cassandra si setřela zbloudilou slzu z tváře a dál se věnovala své misi dostat se do pokoje, co možná v nejkratším časovém úseku a bez toho aniž by vzbudila půlku baráku.

Pootevřela dřevěné dveře  do svého pokoje a lehounce vplula do tmy, která spolkla celý její pokoj. Neměla v úmyslu dotknout se vypínače a tak ji zapudit, chtěla v ní setrvat až do rána, kdy se sama plánovala odebrat ke spánku. Vyklouzla z těžkých šatů a zabalila se do péřové deky. Její mysl se vrátila zpět k dnešnímu večeru. Před očima se jí zjevil obraz jejich polibku, bylo to takové, jak se to psalo v jejich románech, které po večerech hltala. On byl její princ na bílém koni a byla si jistá, že by za to dala ruku do ohně. Konečně dostala svojí první a opravdickou pusu od muže, kterého si vysnila.
S úsměvem na rtech spadla do světa možného i nemožného.



Pokračování příště

Teda ten Don je ale neskutečný proutník... prý, že je slušný k ženám, když se na ně usměje a není kvůli tomu záletník v jeho případě, ale všichni víme, že on skutečný záletník je... jen umí moc dobře mluvit jsem zvědavá jak se bude ke Cassandře dál chovat a kam až s ní dojde (vím, že má dojít k zasnoubení, ale kdo ví, co bude dál ) věřím, že polibek to musel být dobrý, zvláště když má Don tolik zkušeností

Jinak Jani, to byl opravdu úžasný dílek dokážeš skvěle popsat pocity postav! Paráda už se moc těším na další dílek

Luci, úplně jsem zapomněla poděkovat . Moc děkuji za krásný komentář, dokážeš člověka vždy tak krásně povzbudit. Jsem ráda, že se Ti můj příběh líbí .
A máš pravdu, Don umí velmi dobře používat svá ústa, v mnoha směrech

Jinak konečně přináším další díl. Původně jsem to celé chtěla stihnout do Vánoc, jako takový, malý dárek pro vás, ale bohužel se mi to nepovedlo , tak snad se nebude zlobit, když vám ten dárek nadělím se zpožděním a ještě na víc částí .


12. část

Vánoční povídky od dědy Gunthera

První povídka
Zimní víla - 1.část

Cassandru probudily jasné paprsky slunce, které se prodíraly skrz zpuchřelé, dřevěné žaluzie.
Vykouzlily jí na tváři hřejivý pocit. Venku už zdaleka nepřevládaly rekordní, prohřáté teploty a o to víc si toho Cassandra vážila. Sychravo, šedivo a decentně pošmourno bylo denním chlebem. Všechny listy, které podzim zabarvil do duhových barev, nabrali nudný, hnědý odstín a osaměle se povalovaly na vlhké zemi.
Cassandra odhrnula vyhřátou pokrývku a přehodila přes sebe saténový župan. Rozcuchané vlasy si pečlivě rozčesala a stáhla do pohodlného ohonu, několik zbloudilých pramínků neposedně vyklouzlo a obepnulo její líce.
Cassandra nad nimi mávla rukou, byla doma, nemusela vypadat dokonale.



S pozitivní náladou, která pulzovala celým jejím tělem se vydala do koupelny. Provedla své každodenní návyky a jako nová se vydala pro pohodlné oblečení.
Celým domem se linula silná vůně arabiky, která se mísila s nasládlým tónem javorového sirupu.
Cassandra měla jasno, snídaně už byla na stole  a nemohlo to být nic jiného než její oblíbené pomerančové palačinky s javorovým sirupem posypané praženými mandlemi.
Ta vůně jí byla známější, než její vlastní jméno.
Pomalými krůčky sešla dolů a vydala se do jídelny, kde už seděla celá rodina, jen ona chyběla. Zastyděla se. Snad na ni dlouho nečekali.





'' Dobré ráno.'' Zvesela pozdravila.
Bella, Mortimer i mladší bratr Alex se otočili jejím směrem a s úsměvem jí pozdrav oplatili.
Cassandra odsunula židli, která doposud zela prázdnotou a usadila se na jemný, saténově červený polštářek, který pamatoval krušné chvíle.
Cassandra opět pocítila nostalgickou náladu. Vzpomněla si, když se jí poprvé povedlo zdolat tak velkou překážku, jako byla tato židle a jen svépomocí na ni vylézt, nebo když se jí podařilo na červený polštářek vylít půl hrnku horké čokolády. Zaschlé mapy horkého nápoje nikdy nevymizely, i když se je Bella snažila pracně vyčistit.
Celá rodina seděla u stolu a beze slova snídala. Jen na Belle byly patrné známky nervozity.
Nevydržela to a prolomila ticho.
'' Jak sis užila včerejší večer? '' S úsměvem pohlédla na Cassandru, na kterou byl dotaz směřován.



Cassandře se zastavilo sousto v krku. Těžce polkla a podívala se na Bellu.
'' Bylo to příjemné.'' Neutrálně odpověděla a chopila se hrnku s tmavou, horkou tekutinou.
Bellu píchlo u srdce. Posmutněla. Zamrzela ji Cassandry odtažitost. V nitru ovšem věděla, že je to její chyba a o to víc ji to tížilo. Nikdy jí nebyla pořádnou oporou, nikdy se nestarala o její křehkou schránku a lehce zranitelné city. Většinu času byla zahleděná sama do sebe, tak co mohla čekat. Belle se orosila víčka, ale své selhání i slzy opět zametla za oponu.
Vynutila ze sebe malý úsměv.
'' To jsem ráda, že sis to užila.'' Nakonec dodala a uloupla si malý kousek ze své porce palačinky, kterou těžce přežvykovala, jako by to byl týden starý chléb.
Cassandra svou snídani dokončila poměrně rychle, touha najít staré sbírky povídek od dědy Gunthera byla silnější, než pomalé přežvykování každého sousta a to nesnesitelné ticho u jídelního stolu, jako každé ráno, nechtěla snášet déle než jen nezbytně nutnou dobu.  Měla neskutečnou touhu si ty povídky přečíst i když je znala i pozpátku. Cítila, že si potřebuje připomenout jejich přítomnost, zaplnit to prázdné místo, které vzniklo, když ji oba opustili.
'' Děkuji za skvělou snídani. Pokud vám to nebude vadit, odebrala bych se na půdu prohrabovat pár starými knihami.'' Poděkovala a omluvně se postavila.
Mortimer i Bella pozvedli hlavy.
'' Ale vůbec ne, holčičko. '' Hřejivým hlasem dodal Mortimer a dál se věnoval dennímu tisku.
Bella zakroutila hlavou na souhlas.
'' Jen běž.'' tiše dodala.
Cassandra odnesla špinavé nádobí, které opláchla proudem tekoucí vody a vložila do myčky.
Za nedlouho stanula pod padacími schody, které vedly do tajů jejich půdy.



Za pronikavého skřípání schodů při každém kroku se konečně ocitla uprostřed malé, tmavé místnosti plné harampádí ještě z doby Eleany de Goth.
Vzduch byl silně cítit po zatuchlině se štiplavým přívlastkem prachu, který každou chvilku dráždil ke kýchnutí, ale i přesto toto místo mělo své tajemné kouzlo. Tolik časových linek na jednom místě.
''A pak, že se nedá cestovat časem, naše půda je jasným důkazem, že možné je cokoliv.''
Pomyslela si Cassandra a vydala se mezi komínky krabic, které byly zahaleny tenkým povlakem prachu a pavučin.
Přistoupila k jedné z nich, na které bylo černým fixem, který už za ty roky ztratil svoji barvu, napsáno VŠEMOŽNÉ.
Pokusila se jemným fouknutím odstranit nános, který se nacházel na vrchní straně, ale vzápětí se přesvědčila o tom, že to nebyl nejmoudřejší nápad, který dostala. Dráždivé složky se dostaly do prostoru a Cassandra se rozkašlala.
Otevřela víko krabice, plná očekávání, co za poklady objeví.  Krabice obsahovala vážně všemožné, její název neklamal. Různé fotografie až po lapače prachů, jako byl například malý keramický stojánek ve tvaru ježka, který tvarem spíše připomínal bramboru, ale i tak na něj byla pyšná. Bylo to její první dílo v mateřské škole. V živých barvách ten den stále viděla před očima. Tolik se těšila až ho ukáže Belle.
Posmutněla. Očekávala větší nadšení a pochvalu, než se jí ve skutečnosti dostalo.
Umístila víko zpět na krabici a vydala se na další průzkum. Na zdi si všimla svých starých baletních špiček.



Opět se zasnila do dob, kdy byla nucena chodit do baletu, který jí nikdy nešel a vlastně ani nijak výrazně nebavil. Bylo to pro ni utrpení než pobavení a radost. Naštěstí to Bella i Mortimer brzy pochopili a ona tak nebyla nucena tato muka dále podstupovat.  Její baletní špičky jí zůstaly už jen jako trpká vzpomínka.
Cassandra otočila hlavu a spatřila malou krabici po její levici. Opět si všimla nápisu, který oznamoval na všechny strany, co se ukrývá uvnitř- KNIHY CASSANDRA. Byla si jistá, že je konečně u cíle.  Vydala se ke svému pokladu a rukou odhrnula nános času a otevřela víko krabice.
Vyděšeně vypískla když se z tajů krabice vyřítil dlouhý, vyzáblý pavouček Franta alias sekáč.
Označení Franta si zapamatovala z dob, kdy trávila prázdniny u babičky Cornelie a dědy Gunthera. Babička Cornelie je s oblibou tak nazývala. Měli jich plný dům, téměř každý roh měl svého vlastníka. A oba dva byli pyšní na to, že si zrovna vybrali jejich příbytek k žití.
A to díky jednoduchému přísloví. Pavouci nosí štěstí a kde se drží, drží se i peníze, proto je z jejich domova nikdy nevyhnali. A toto se snažila vštípit i Cassandře.

Se svou misí byla úspěšná poměrně rychle. Povídky ležely hned na vrchu všech ostatních knih. Neváhala ani minutu, popadla tmavou, koženou knihu a pomocí dlaně ji zbavila křehkých pavučin a drobných schránek vyschlých much.
Posadila se na kamennou podlahu a s nadšením knihu otevřela. Jemně obrátila úvodní prázdný list zašlého papíru a spatřila tak malé, poměrně vybledlé věnování.



''Pro moji nejmilejší vnučku Cassandru.
Opatruj tyto povídky, tak laskavě, jako je laskavé tvé srdce.
S láskou děda Gunter.''

Potichu si přečetla tyto řádky a rukou jemně po věnování přejela, jako by doufala, že z něj načerpá novou sílu. Utřela si malou slzu, která jí doputovala až do poloviny tváře a opatrně obrátila další list.
Moc dobře si pamatovala o čem je první povídka a osobně ji pokládala za jednu z nejhezčích.
Vypustila změť myšlenek a nechala se pohltit příběhem, který na ni už nedočkavě čekal.





Praskání téměř pohlceného dřeva, na kterém zběsile hodovaly plameny ohně, byl jediným zvukem, který zněl do jinak tiché, dřevěné světničky. Uprostřed místnosti stál stůl z robustního dřeva a okolo něj nasázené 4 malé židličky.
U krbu se krčil menší stůl, na kterém stála malá mísa s oříšky a hrnek mléka. Krbová římsa byla ozdobena smrkovým jehličím, které se pyšnilo drobnými, perníkovými ozdobami.
Byla zimní, vánoční noc a všechny děti, sirotci, batolata, zvířata, ale i dospělí jedinci čekali na příchod zimní víly. Dětem nadělovala zejména hračky, ovoce, knihy, ale občas i různé pomůcky na výpomoc v chodu hospodářství. Zvířátkům pak hlavně jídlo a seno, ve kterém se mohli ukrýt před zimou.
Dospělí žádné dary neočekávali. Vyčkávali pouze na znamení, které jim každou vánoční noc udělovala v podobě rozkvetlých proutků Zlatice v keramické váze, kterou nechávali postávat u venkovních dveří.
Pokud proutí rozkvetlo, lidé věděli, že krutá Zima brzy ukončí svou vládu a vystřídá ji svěží panovnice Jara.
Jara svou silnou paží dokázala pohladit stromy, keře, ale i louky, rybníky a jezera tak, že po doteku začali měnit svou unavenou podobu. Keře a stromy nabrali veselejší barvu a jejich zárodky nových lístků se pomalu začali drát na povrch. Led z rybníků a jezer téměř zmizel pod hladinou, kde se zcela rozpustil a změnil svou tuhou, neprůhlednou podobu na tekutou a průzračnou. Půda povolila a vyčkávala na nový příchod sazeniček, kterým by umožnila život. Jednou větou probouzela spící krajinu k novému životu.
Byla tu ovšem i druhá stránka, kterou si nikdo nechtěl představovat ani v těch nejčernějších představách.
Pokud by proutí Zlatice nevykazovalo žádnou změnu, zůstalo nedotčené a bez známky života, předurčovalo by to dlouhé panování kruté vládkyně Zimy, která by nepovolila ničem živému přežít. Znamenalo by to rychlé vyčerpání zásob a hladomor.
Naštěstí se nikdy ještě nic takového nestalo a tak se lidé po čase přestali obávat, věřili, že každé ráno po vánoční noci, najdou u dveří Zlatici v plném rozkvětu.

V malé, bukové postýlce spokojeně oddychovala malá dívka jménem Daisy.





Její jméno nebylo zvoleno náhodně.  Už jako malá většinu času trávila venku, v louce plné květin. Květiny si s oblibou brávala i domů, kde jimi zdobila téměř celý příbytek. Tohle neviditelné poutu ji uklidňovalo a jen díky tomu se dokázala do vteřiny ponořit do říše snů, které byly veselého rázu. O přírodě, zrodu nových květin, zvířat a celkově o kráse života.
Byl to zázrak nebo jen nevysvětlitelné spojení mezi přírodou a její duší?

Naopak v zimě to pro ni bylo utrpení. Její sny byly naplněné temnotou, chladem a strachem. Často se tak uprostřed noci budila s vyděšenou tváří a mokrým tělem od potu. Každý den tak netrpělivě očekávala příchod Jary.

Venku řádila sněhová vichřice. Se vší vervou bušila do skleněných tabulek dřevěných oken, které pod tímto nátlakem vydávaly podivný, skřípavý zvuk.
Daisyin spánek už nebyl zdaleka tak klidný, jak se zdál. Křehká dívka sebou začala neklidně házet. Její hlava poletovala ze strany na stranu a její tělo se ocitlo v podivné křeči.
Její mysl se ocitla uprostřed zasněžené krajiny. Rozdivočená vichřice s radostí posílala obrovské vločky vstříc Daisyiné tváři. Šlehající sníh zanechával na její tváři pálivý pocit a jemné, červené zabarvení kůže. Daisy cítila chlad, který se jí zahlodával až do morku kostí.



Zcela ztracená stála uprostřed tichého lesa a nedokázala si rozumně vysvětlit, proč je zrovna tu. Přála si být zpět v teplém objetí péřové přikrývky.
Temný les nevykazoval ničí jinou přítomnost, než tu její. Vichřice si pohrávala s vysokými stromy, které se pod nátlakem ohýbaly do podivných tvarů, jiné se jen lehce pohupovaly.

Daisy si přála z tohoto místa zmizet. To, co cítila uvnitř sebe, se nedalo popsat, jako hřejivý pocit. Připadala si, jako uzavřená ve velké skleněné nádobě dnem vzhůru. Nemohla se nadechnout, panika se jí zmocňovala, cítila, že se každou chvíli udusí.
Do těchto pocitů se jí vkradlo velmi tiché a větrem skoro rozfoukané volání.
''Daisy...'' Zaslechla své jméno a srdce se jí málem zastavilo.

''Daisy..'' Opakovalo se a Daisy věděla, že se jí to nezdálo. Nebyla zde sama, jak si myslela a i když se tomu těžko věří, někdo potřeboval její pomoc. Sebrala odvahu, nadechla se studeného vzduchu a vydala se za hlasem.

''Daisy...'' Opět zaslechla ten jemný hlas a její smysly jí napovídaly, že už je jen malý kousek od cíle.

Přibližovala se, věděla to, okolí bylo zahalenou podivnou energií, kterou před tím necítila. Vnímala bolest a vyčerpání.

''Daisy...pomoz mi.''  Zaslechla pár metrů od sebe. Udělala pár těžkých kroků, když v tom spatřila zdroj prosebných výkřiků.

Děvčátko otevřelo oči. Nad sebou spatřilo dřevěnou pokrývku stropu, na které se vyjímalo několik pavučin. Vůně ohořelého dřeva se linula celým prostorem.
Trvalo jí pár minut, než si uvědomila, kde se nachází. Byl to jen sen. Hrálo ji v mysli. Nic víc, jen sen.
Oddychla si a jako tělo bez duše se posadila.



Setřela si vlhký pot z čela a postavila se. Potřebovala doplnit tekutiny. Bosky se vydala k dřevěné lince, na které byl postaven malý džbán s vodou. Odlila si malý doušek do hrnku a celý obsah vyprázdnila dřív, než by luskla prstem. To jisté zopakovala ještě dvakrát, než se opět cítila plně hydratována.
Hrnek odložila na linku a posadila se na dřevěnou podlahu před krbem. Zahleděla se na dřevo, které už jen unaveně doutnalo.
''Daisy...'' Jemný hlásek vplul komínem do místnosti.
Daisy zpozorněla. Vytřeštila oči. Tohle přeci nemohla být pravda, byl to jen sen, nic víc.
''Trpím přeludy, to je vše.'' Zatřepala hlavou a rozhodla se slabé volání ignorovat.

''Daisy...'' Znovu se ozvalo. Malé dívky se zmocňovala panika.

''Nech mě být.'' Vykřikla. Tolik se bála, ale v tom nejvzdálenějším koutu duše věděla, že bude muset podstoupit oběť. Její myšlenky jí utvrdily, že to nebyl jen pouhý sen, byla to skutečnost, tak jako, že se Daisy jmenovala.

''Daisy...pomoz mi.'' Opakovalo se, tak jako v jejím snu. Nemohla už dál čekat, hlava jí třeštila. Musela jednat.

Popadla huňatý kožíšek a vydala se do útrob sněhové vichřice, která byla v plné parádě.





''Cass, máš návštěvu.'' Dunivé zvolání vytrhlo Cassandru z napínavého čtení.
''Zrovna v ten nejnapínavější moment'' Povzdechla si a odložila rozevřenou knihu na podlahu. V místech, kde byla nucena příběh utnout, vložila papírovou záložku, zdobenou květinami, kterou našla v jedné z krabic a vydala se pozdravit neznámého návštěvníka.



Pokračování příště

Bože, to by mě taky kleplo, přerušit čtení v tom nejlepším ! Moc pěkný a napínavý díl !

Souhlasím s Ludmilou takhle ji vyrušit! Už se nemůžu dočkat, co bude následovat Jani, ty jsi hotový básník, píšeš tak krásně, že se nestačím divit dokážeš člověka plně vnést do děje, že i zapomene, že není v místnosti sám a začne tím ignorovat ostatní máš opravdu talent! Už se moc těším na pokračování

Jinak to věnování od Gunthera je opravdu krásně napsané a můžu se tě ještě na něco zeptat? zdá se mi to nebo Mortimer čte staré noviny a na stole mají všichni spálené palačinky?

Moc děkuji děvčata. Jsem ráda, že vás dílek potěšil a možná trošku naštval, že byl ukončen v tom napínavém .

Jinak Luci, doufala jsem, že si toho nevšimnete, ale marně Je to tak. Mortimer si vzal noviny ke čtení a jen, co je otevřel, byly doručeny nové . Tak jsem to už nechala být

No a co se týče palačinek, řekněme, že Bella není zas tak dobrá kuchařka, jak si myslí a tajně doufala, že to na chuti nebude moc znát .