Hellohello: Kolekce příběhů

Děkuju moc vám oběma za super komentáře
Bylo vtipné, jak se ho snažili vystrnadit Bohužel byl až moc nesmělý, slušný a zdvořilý na vlastní úkor. Taky je mi ho líto, že tak dopadl, určitě si to nezasloužil (po zhlédnutí fotek níže možná změníte názor   ).

@Ludmila - tak to mě moc těší, že tu knížku znáš! To určitě budeš znát i nějaké další povídky, které budu dělat v budoucnosti Potěšila mě taková pěkná vzpomínka na knihovnu a čtení všeho, k čemu ses dostala určitě i díky tomu máš takový velký přehled a krásnou češtinu. Děkuju za moc milá slova    

@Lucisab - někdy je to fakt těžké odejít, ještě když někdo začne takhle přemlouvat je to nefér, že ho svojí „pohostinností" úplně zbavili vlastní vůle přesně jak říkáš, měli to respektovat a pustit ho domů Stejně se ho chtěli už zbavit    Díky za moc krásnou pochvalu    
Naopak, kam já se hrabu na tebe s úpravou fotek, ty je máš vždy krásně zpracované a upravené! Vždycky si s různými kolážemi vyhraješ do detailů    Na těch starých fotkách nemám žádnou zásluhu, právě jsem neměla čas je nějak více upravovat a hrát si s tím, určitě by mi to trvalo dlouho, než bych dosáhla toho, čeho bych chtěla, takže ve spěchu jsem akorát změnila zabarvní na sépiové - jenom takto třeba...

fotky:

Pak mi svitlo v hlavě, že existují stránky s efekty, tak jsem nějaké našla, myslím, že jsem nakonec použila tuto. Stačí fotku jen nahrát    
https://funny.pho.to/old-photo-effect/
A děkuju moc za krásnou pochvalu, jsem tak ráda, že čteš tyto moje příběhy.      Strašně moc si toho vážím


Mám tu zas nějaké ty fotky z tvorby

1. Vypravěč: „případ mého ubohého přítele Melpomena Jonese, kuráta – takového milého mladého muže, jemuž bylo teprve třiadvacet"
- milého, mladého muže, říká?  To určitě  Ten milý mladý muž se na všechny kolem sebe vztekal, jakápak příjemná návštěva  



vůbec nevypadá jako kurát, spíš naopak...  jen rohy mu přidělat  



tady se obořil i na chudáka kluka



trvalo to strašně dlouho, vlastně jsem měla problém udělat nějakou hezčí fotku, kde by po sobě nerafali  



Že by mu z toho všeho hráblo už na začátku návštěvy?  



Vypadá na to...





2. S paní domu taky nebylo lehké pořízení





3. Přehlídka ksichtů Melpomena



















4. Tady vypadá jako démon    úplně se ho bojím  



5. Opravdu se z toho všeho pomátl...



...a musel přijít psychiatr



Dostává mě ten smajlík připnutý na plášti



6. Samozřejmě vás nemůžu ochudit o prohlídku fotek z rodinného alba   (ale doufám, že vás tím nevystrnadím z tohoto tématu   to bych opravdu nechtěla   ). Tohle jsou barevné originály a jejich popisky z příběhu:

– fotky tatínkova strýčka a jeho ženy...



...a maminčina bratra a jeho malého chlapce...



...strašně zajímavou fotku přítele tatínkova strýčka v jeho bengálské uniformě...



...strašně dobře vyfocenou fotku psa partnera tatínkova dědečka...



...a strašně uličnickou fotku tatínka jako čerta na maškarním plese.



7. Pro zajímavost, jestlipak poznáváte tatínkova strýčka z této fotky?  Asi ne - je to až moc těžká hádanka. Už se sice objevil v jednom příběhu, ale jen jako vedlejší postava nedůležitá pro příběh, zato ve fotkách z natáčení hrál „dost velkou roli"  

Odpověď na hádanku:

Tak to je pro tento příběh vše  už mám rozpracovaný nový (strašidelný) příběh a někdy během příštího týdne sem dám první kapitolu, jakmile to bude možné   mějte se hezky a užijte si neděli

Taky dobré fotky, Hellohello, z tech ksichtů pana Jonese padám A když se pořád hádali, proč neodešel nebo ho nenechali odejít ?  Muselo to dát hodně práce, nechat je spolu !  Btw. ta úprava fotek ve srovnání s originály je perfektní, to se Ti moc povedlo ! 

Díky moc, Ludmi      Byl fakt problém je tam udržet při tak nepříjemném hovoru a hlavně najít použitelnou fotku Za to, že ho nenechali odejít, jsem mohla já   nějak jsem je donutila ale někdy to se simíky fakt není lehké a dělají si, co chtějí  a mám pocit, že neovládám já je, ale oni mě     btw. úprava těchto fotek je nejjednodušší, jaká může být, pomocí online filtru - fotka se jen nahraje, chvilku se počká a stáhne se např. zde https://funny.pho.to/old-photo-effect

---

Jak jsem slibovala, nový příběh je tu. Tenhle příběh bude místy dost strašidelný, tak vám ho nedoporučuju číst před spaním. A pokud nemáte rádi horory, raději počkejte na další příběh  tento bude dost krátký, jen 5 kapitol. Děj začíná v září, ale bude pokračovat do března, takže se pokusím sem přidávat díly tak, aby to odpovídalo tomu březnovému dění



Ztracená srdce

(M. R. James)

KAPITOLA 1


Událo se to, pokud to mohu dohledat, v září roku 1811, kdy před dveře Aswarby Hall v srdci Lincolnshire přijel poštovní kočár.



Malý chlapec, který byl jediným cestujícím v kočáře a který vyskočil ven, jakmile se vůz zastavil, se během krátkého intervalu, který uplynul mezi zazvoněním na zvonek a otevřením dveří do haly, rozhlédl kolem sebe s největší zvědavostí.





Viděl vysoký čtvercový dům z červených cihel postavený za vlády Anny; k němu byla přistavěna krytá veranda s kamennými sloupy v čistě klasickém stylu z roku 1790; oken bylo mnoho, vysokých a úzkých, s malými tabulkami skla a tlustým bílým dřevěným obložením.





Průčelí korunoval štít s kulatým okénkem.



Napravo a nalevo se nacházela křídla domu spojená zvláštními prosklenými galeriemi podepřenými kolonádami, s centrálním blokem. Tato křídla zjevně obsahovala stáje a kanceláře domu. Obě byla ozdobena okrasnou kupolí se zlacenou korouhvičkou.





Budovu osvětlovalo večerní světlo, takže okenní tabule zářily jako mnoho ohňů. Dále od domu se vpředu rozprostíral rovinatý park posetý duby a lemovaný jedlemi, který vyčníval proti obloze. Hodiny na kostelní věži zanořené ve stromech na kraji parku – šla vidět jen jejich zlatá korouhvička zachycující světlo - odbíjely šestou a zvuk se jemně ozýval po větru.



Dělalo to zcela příjemný dojem, i když podbarvený melancholií příhodnou k večeru časného podzimu, jež se přenesla do mysli chlapce, který stál na verandě a čekal, až se mu otevřou dveře.





Poštovní kočár ho přivezl z Warwickshiru, kde asi před šesti měsíci zůstal sirotkem. Nyní, díky velkorysé nabídce svého postaršího bratrance, pana Abneyho, přijel bydlet do Aswarby.



Nabídka byla nečekaná, protože všichni, kdo o panu Abneym něco věděli, na něj pohlíželi jako na poněkud odměřeného samotáře, do jehož domácnosti jdoucí neměnně jako hodiny by příchod malého chlapce vnesl nový a zdálo se, že nemístný element. Pravdou je, že o tom, čemu se věnoval pan Abney, nebo o jeho povaze se vědělo velmi málo.





Jeden profesor řečtiny z Cambridge se nechal slyšet, že nikdo neznal náboženské přesvědčení pozdních pohanů více než majitel Aswarby. Jeho knihovna jistě obsahovala všechny tehdy dostupné knihy týkající se mystérií, orfických básní, uctívání Mithry a novoplatoniků.













V mramorem dlážděné hale stálo exkluzivní sousoší Mithry zabíjejícího býka, které majitel za velkých nákladů nechal dovézt z Levanty.





Jeho popisem přispěl do Gentlemanova magazínu a do Kritického muzea napsal pozoruhodnou sérii článků o pověrách Římanů pozdní Římské říše.





Pohlíželo se na něj konečně jako na člověka ponořeného do svých knih, a mezi jeho sousedy bylo velkým překvapením, že by se kdy mohl doslechnout o svém osiřelém bratranci Stephenu Elliottovi, a co víc, že by se měl dobrovolně přihlásit k tomu, že z něj učiní obyvatele sídla Aswarby Hall.







Ať už jeho sousedé očekávali cokoli, je jisté, že pan Abney – vysoký, hubený, vážný – se zdál být nakloněn tomu, aby svého mladého bratrance vlídně přijal.





Ve chvíli, kdy se otevřely přední dveře...



...vyběhl ze své pracovny a potěšením si mnul ruce.



„Jak se ti daří, chlapče? – jak se ti daří? Kolik je ti let?" řekl -  „Tedy - nejsi, doufám, příliš unavený svou cestou na to, aby sis mohl sníst večeři?"





„Ne, děkuji vám, pane," řekl mladý pan Elliott; „Daří se mi docela dobře."





„To je hodný chlapec," prohlásil pan Abney. „A kolik je ti let, chlapče?"



Vypadalo trochu zvláštně, že tu otázku položit dvakrát během prvních dvou minut jejich známosti.
„Příští narozeniny mi bude dvanáct, pane," řekl Stephen.



„A kdypak máš narozeniny, můj drahý chlapče? Jedenáctého září, co?"



„To je dobře – to je velmi dobře. Skoro rok ode dneška, že? Rád – ha, ha! – Rád si tyto věci zapisuji do své knihy. Určitě je to dvanáct? Jistě?"



„Ano, zcela jistě, pane."





„No, tak! Vezměte ho do pokoje paní Bunchové, Parkesi...



...a dejte mu svačinu  – večeři – ať už je to cokoliv.“





„Ano, pane," odpověděl usedlý pan Parkes...



...a vedl Stephena do pokojů dole.

Ó, to vypadá velmi zajímavě - ta doba, prostředí, Tvé nádherné zpracování, to bude opět zážitek ! :*BRAVO*:Už se těším na pokračování ! 

@Ludmila - Ludmi, děkuju moc za milý komentář!      doufám, že tě příběh nezklame


Opět přidávám varování, že se jedná o horor, tak kdyžtak nečtěte následující kapitoly na noc.


Ztracená srdce

(M. R. James)

KAPITOLA 2




Paní Bunchová byla tou nejpříjemnější a nejlidštější osobou, kterou Stephen v Aswarby dosud potkal.



Díky ní se cítil úplně jako doma; do čtvrthodiny se stali skvělými přáteli a skvělými přáteli zůstali.





Paní Bunchová se narodila v sousedství asi pětapadesát let před datem Stephenova příjezdu a v sídle přebývala již dvacet let. Pokud tedy někdo znal detaily toho, jak to chodí v domě a celé čtvrti, byla to paní Bunchová; a v žádném případě se nezdráhala své informace sdělovat.





Existovalo jistě mnoho věcí o Hall a přilehlých zahradách, jež Stephen, který byl dobrodružné a zvídavé povahy, chtěl vysvětlit. „Kdo postavil ten chrám na konci vavřínové aleje? Kdo byl ten starý muž sedící u stolu s lebkou pod rukou, jehož obraz visí na schodišti?



Tyto a mnohé podobné body byly objasněny prostřednictvím mocného intelektu paní Bunchové.



Byly však i jiné, jejichž vysvětlení byla méně uspokojivá.

* * *



Jednoho listopadového večera Stephen seděl u ohně v pokoji hospodyně a přemítal o svém okolí.





„Je pan Abney dobrý člověk a půjde do nebe?" zeptal se náhle se zvláštní důvěrou, kterou děti vkládají ve schopnost starších lidí zodpovězet tyto otázky, o jejichž rozhodování se věří, že je vyhrazeno jiným tribunálům.



„Jestli je dobrý? - Bože, požehnej tomu dítěti!" řekla paní Bunchová.



„Pán je tak laskavá duše, jakou jsem kdy viděla!"



„Copak jsem vám nikdy nevyprávěla o tom malém chlapci, kterého sem před sedmi lety, jak byste mohl říct, vzal přímo z ulice? A tu malou holčičku dva roky poté, co jsem sem poprvé přišla?"



„Ne. Povězte mi o nich všechno, paní Bunchová – hned teď, v tuto chvíli!“



„No," řekla paní Bunchová, „na tu malou dívenku si zase tolik nepamatuji."



„Vím, že ji pán jednoho dne přivedl s sebou z procházky...





...a dal rozkazy paní Ellisové, která byla tehdy hospodyní, jak by o ni mělo být postaráno."









„A to ubohé dítě nemělo nikoho, ke komu by patřilo – sama mi to pověděla – a tady s námi bydlela možná tři týdny...







...a pak, ať už měa v krvi něco cikánského nebo ne, ale jednoho rána vstala z postele, než kdokoli z nás otevřel oko, a od té doby jsem po ní nenašla ani stopu, ani stopu. Pán byl strašně rozrušený a nechal prohledat všechny rybníky...





...ale já věřím v to, že ji unesli ti cikáni, protože v noci, kdy odešla, bylo kolem domu slyšet celou hodinu zpívání, a Parkes prohlásil, že je celé odpoledne slyšel halekat v lesích."





„Božínku, božínku! Bylo to zvláštní dítě, svým způsobem tak tiché a všechno, ale já jsem jí byla úžasně okouzlená, tak domácká byla –









– překvapivé.“



„A co ten malý chlapec?" zeptal se Stephen.



„Ách, ten uhohý chlapec!" povzdechla si paní Bunchová.





„Byl to cizinec – říkal si Dževany –



–a jednoho zimního dne šel a po cestě hrál na svoji niněru, a pán ho v tu chvíli vzal dovnitř...

citace :

*Pozn.: niněra – hudební nástroj https://cs.wikipedia.org/wiki/Nin%C4%9Bra

...a ptal se na všechno o tom, odkud přišel a jak je starý a jak se probíjí světem a kde jsou jeho příbuzní...





... a vše tak laskavě, jak by si jen srdce mohlo přát."





„S ním to ale dopadlo stejně. Je to vzpurná sebranka, tyhle cizí národy, hádám -



- a on byl jednoho krásného rána pryč stejně jako ta dívka. Proč odešel a co dělal, to byla naše otázka ještě rok poté; protože si nevzal svoji niněru a támhle na polici dodnes leží."



Zbytek večera strávil Stephen různorodým křížovým výslechem paní Bunchové a snahou vydolovat nějakou melodii z niněry.










* * *



Té noci se mu zdál zvláštní sen.



Na konci chodby v horní části domu, v níž se nacházela jeho ložnice, byla stará nepoužívaná koupelna. Bývala zamčená, ale horní polovina dveří byla prosklená, a protože mušelínové záclonky, které tam visívaly, už dávno byly pryč, mohli jste nahlédnout dovnitř...



...a spatřit olověnou vanu připevněnou ke stěně po pravé ruce, s hlavou směrem k oknu.





Té noci, o které mluvím, se Stephen Elliott přistihl (jak si myslel),  jak se dívá skrz prosklené dveře.



Oknem dovnitř svítil měsíc a on hleděl na postavu, která ležela ve vaně.







Jeho popis toho, co viděl, mi připomíná něco, co jsem kdysi sám spatřil ve slavných kryptách kostela svatého Michana v Dublinu*, které mají tu strašnou vlastnost, že po staletí chrání mrtvá těla před rozkladem. Postava nevýslovně hubená a ubohá, zaprášené olověné barvy, zahalená do rubáše, tenké rty zkřivené do slabého a děsivého úsměvu, ruce pevně přitisknuté na oblast srdce.

citace :

*Pozn. Kostel sv. Michana
https://en.wikipedia.org/wiki/St._Michan%27s_Church,_Dublin

Jak se na to díval, zdálo se, jako by postavě ze rtů vyšel jakési vzdálené, téměř neslyšitelné zasténání a paže se začaly hýbat.





Děs toho pohledu přinutil Stephena ustoupit vzad...







... a probudil se s tím, že skutečně stojí na studené prkenné podlaze chodby v plném světle měsíce.



S odvahou, která, myslím, nemůže být u chlapců jeho věku běžná, šel ke dveřím koupelny, aby se přesvědčil, zda tam ta postava z jeho snu skutečně je.





Nebyla tam...  



...a vrátil se do postele.

No, to vypadá na velice zajímavý horůrek ! Ač tento druh literatury (či spíše filmů) moc nevyhledávám, toto si rozhodně nenechám ujít, obzvláště když nám to tak hezky podáš, naše milá Hellohello  Mimochodem, ten titulek "Ztracená srdce" v nově objevené souvislosti vyznívá sám o sobě strašidelně, a k tomu ty dotazy pana Abenyho na Stephenův věk ...

@Ludmila - moc děkuju za milý komentář, Ludmi      vážím si toho, že tento příběh čteš, i když to není tvůj oblíbený žánr  Já si sem tam nějaký ten starý hororový příběh přečtu, na filmy se většinou taky moc necítím.


Ztracená srdce

(M. R. James)

KAPITOLA 3


Na paní Bunchovou jeho příběh příští ráno udělal velký dojem...



...a zašla tak daleko, že na prosklené dveře koupelny vrátila mušelínovou záclonu.



Navíc se o to pan Abney, kterému se u snídaně svěřil se svými zkušenostmi, velmi zajímal...







...a zapsal si o té záležitosti poznámky do toho, co nazýval „svou knihou“.



Blížila se jarní rovnodennost, jak pan Abney často připomínal svému bratranci a dodával, že toto období lidé starodávných civilizací vždy považovali za kritické období pro mladé...



...že Stephen by udělal dobře, kdyby na sebe dával pozor a zavíral na noc okno ve své ložnici; a že na toto téma měl nějaké cenné poznámky Censorinus.



* * *

Dvě události, ke kterým došlo v této době, zanechaly dojem na Stephenově mysli.
První byla po neobvykle neklidné a tíživé noci, kterou prožil –





– ačkoli si nemohl vzpomenout na žádný konkrétní sen, který se mu zdál.



Následující večer se paní Bunchová zaměstnávala zašíváním jeho noční košile.
„Proboha, mladý pane Stephene!" vyhrkla poněkud podrážděně:





„Jak se vám jen podařilo si tímto způsobem roztrhat noční košili na cáry?"





„Podívejte se, pane, jaké potíže děláte ubohým služebníkům, kteří to po vás musí látat a zašívat!"



Na oděvu skutečně byla nanejvýš ničivá a zjevně chaotická řada rozparků nebo rozervaných děr, k jejichž nápravě by nepochybně byla zapotřebí šikovná jehla. Omezovaly se na levou stranu hrudi – dlouhé, rovnoběžné díry, asi šest palců dlouhé, některé z nich úplně neprotrhly texturu plátna.



Stephen mohl vyjádřit pouze svou naprostou nevědomost ohledně jejich původu: byl si jistý, že tam noc předtím nebyly.



„Ale," pokračoval, „paní Bunchová, jsou úplně stejné jako ty škrábance na dveřích mé ložnice; a jsem si jistý, že s jejich výrobou jsem neměl nic společného.“





Paní Bunchová na něj zírala s otevřenými ústy, pak popadla svíčku, spěšně odešla z místnosti...





...a bylo slyšet, jak kráčí nahoru.



* * *

Za pár minut šla zase dolů.



„No," řekla, „mladý pane Stephene, je mně divné, jak se tam mohly objevit takové šrámy a škrábance - příliš vysoko na to, aby je udělala jakákoliv kočka nebo pes, natož krysa...





... úplně jako nehty Číňana, jak nám vyprávěl můj strýc, který měl obchod s čajem, když jsme byly ještě dívky. Neříkala bych nic pánovi, kdybych byla vámi, mladý pane Stephene, můj drahý...



...a až půjdete do postele, akorát otočte klíčem u dveří."



„To dělám vždycky, paní Bunchová, hned jakmile se pomodlím."



„Ach, vy jste hodné dítě: vždy odříkejte své modlitby, a pak vám nikdo nemůže ublížit."







S tímto se paní Bunchová začala věnovat spravování poničené noční košile s přestávkami na přemítání, až byl čas jít spát.





Toto se událo pátečního večera v březnu 1812.




* * *



Následujícího večera bylo obvyklé duo Stephena a paní Bunchové rozšířeno náhlým příchodem pana Parkese, komorníka, který zpravidla býval spíše sám ve své vlastní spíži.







Nevšiml si, že je tu Stephen: byl navíc nervózní a mluvil méně pomalu, než bylo jeho zvykem.





„Pán si může jít pro své vlastní víno sám, když ho chce večer," zněla jeho první poznámka. „Buď to udělám ve dne, nebo vůbec, paní Bunchová. Nevím, čím to může být: buď by to mohly být krysy nebo se dostal do sklepů vítr; ale já už nejsem tak mladý, jako jsem býval, a nemůžu to už dělat tak, jak jsem dělával."



„No, pane Parkesi, víte, že to pro krysy není překvapivé místo, toto sídlo."





„To nepopírám, paní Bunchová; a jistěže, mnohokrát jsem od mužů v loděnicích slyšel příběh o kryse, co uměla mluvit."



„Nikdy předtím jsem tomu nevěřil; ale kdybych se dnes večer snížil k tomu, abych přiložil ucho ke dveřím u těch polic tam vzadu, hezky bych snad mohl slyšet i to, o čem mluvily."



„Och, pane Parkesi, já nemám trpělivost na vaše představy! Mluvící krysy ve vinném sklepě, no tedy!"



„No, paní Bunchová, já se s vámi nechci hádat...



...říkám jen to, že pokud se rozhodnete jít až tam dozadu a dáte ucho ke dveřím, můžete má slova hned v tuto chvíli prokázat."



„Co to povídáte za nesmysly, pane Parkesi - nehodí se k tomu, aby to poslouchaly děti! Ještě vystrašíte támhle mladého pana Stephena k smrti."





„Cože! Pana Stephena?" řekl Parkes a uvědomil si chlapcovu přítomnosti.



„Mladý pan Stephen dobře ví, kdy si z vás dělám legraci, paní Bunchová."








Ve skutečnosti mladý pan Stephen věděl až příliš moc na to, aby se domníval, že pan Parkes měl v první řadě v úmyslu žerty. Začal se zajímat, ne zrovna příjemně, o tu situaci...



...ale všechny jeho otázky padly na neúrodnou půdu a nepřiměly komorníka, aby podal podrobnější zprávu o svých zkušenostech ve vinném sklepě.

Tak ještě že jsem si tento dílek přečetla potají v práci, jinak bych teď asi neusnula Pročpak asi pan Abney malého Stephena varuje před jarní rovnodenností ? Kdo nebo co rozškrábalo tu noční košili a dveře ? A jaké tajemství asi skrývá ten sklep, mluvící krysy to určitě nebudou, že ano ?! Opravdu bude mít tento příběh jen 5 kapitol ? To se mi nechce ani věřit, když je tam tolik záhad

Tvoje fotky z natáčení jsou vždycky bomba možná se mračil už na to co ho čeká Ty jeho obličeje každopádně ty fotky se ti hrozně moc povedly a vůbec nevadí, že jsi se sem dala znova

Ale teď už k novému příběhu, upřímně nejsem fanda hororů (většinu si z nich nesu bobky ještě několik dní ) ale tvůj příběh si určitě přečtu, protože to bude jistě stát za to už se moc těším jaký jsi pro nás vybrala

Ten pan Abney je zvláštní, jak Stephena tak nadšeně vítal... kdo ví co má za lubem... jinak se nemůžu vynadívat na ten dům dokonale jsi ho zařídila

Co jen proboha udělal pan Abney s těmi dětmi? Nezdá se mi, že by jen tak zmizely... Chudák Stephen, co se po něm nebo kdo sápe v noci? Co ty škrábance na dveřích... jede mi z toho mráz po zádech, snad to s ním dopadne dobře tohle všechno určitě nebude jen tak

@Ludmila - je to neuvěřitelné, ale fakt je takhle kraťoučký, taky se mi to nezdálo, ale všechno se vysvětlí (aspoň myslím), jinak to dění je opravdu dost děsivé. Nechápu, jak to může Stephen snést - a vlastně i ti sloužící. Líbilo se mi, jak se to pan Parkes snažil s tím sklepem zamluvit, ale Stephen není hloupý, aby to neprokoukl  Děkuju za moc hezký komentář    

@Lucisab - Díky moc za super komentář k těm fotkám      Taky nejsem fanda hororů a vyhýbám se jim, protože bych to nezvládla, ale kupodivu to neplatí pro knihy, občas v těchto starších knížkách narazím na něco, co se mi líbí (nebo spíš „líbí"   ). S tím Abneyho vítáním Stephena to mohlo být zvláštní, když byl takový samotář, ale mohl mít takovou radost ze znovuobjeveného člena rodiny a dědice - ale může v tom být i něco jiného? Myslíš tedy, že za to zmizení dětí může pan Abney, i když byl tak rozrušený a nechal i prohledat rybníky? Možné je všechno; nakonec uvidíme, co přesně se tam stalo. Děkuju moc, že sis přečetla i tento příběh a děkuju za tak krásnou pochvalu domu     

---

Doufala jsem, že se mi to podaří načasovat tak, ať dnešní díl vyjde na 24. březen, který je zmíněný v úvodu.    I ten větrný den by seděl, aspoň včera u nás byl strašný vichr. Tohle je předposlední kapitola.
Pozor, raději to nečtěte na noc.


Ztracená srdce

(M. R. James)

KAPITOLA 4


Nyní se dostáváme k 24. březnu 1812. Pro Stephena to byl den kuriózních zážitků: větrný, hlučný den, který naplnil dům i zahrady neklidným dojmem.







Když Stephen stál u plotu pozemku a díval se do parku, měl pocit, jako by se kolem něj ve větru valil nekonečný průvod neviditelných lidí, kteří byli bez odporu a bez cíle unášeni a marně se snažili zastavit a zachytit něčeho, co by mohlo zarazit jejich let a přivést je tak znovu do kontaktu se živým světem, jehož byli součástí.



* * *

Po obědě toho dne pan Abney řekl:
„Stephene, můj chlapče, myslíš, že bys mohl zvládnout přijít za mnou dnes večer až v jedenáct hodin do mé pracovny?"



„Do té doby budu zaneprázdněn a přeji si ti ukázat něco spojeného s tvým budoucím životem, něco, co je nanejvýš důležité a co bys měl vědět."



„Nesmíš se o této záležitosti zmiňovat paní Bunchové ani nikomu jinému v domě; a raději bys měl jít do svého pokoje v obvyklou dobu."



Tady se do života přidalo nové vzrušení: Stephen se dychtivě chopil příležitosti zůstat vzhůru až do jedenácti hodin.



Toho večera cestou nahoru nahlédl do dveří knihovny...



...a uviděl, že koš na oheň, kterého si často předtím povšiml v rohu místnosti, byl posunut před oheň...



...na stole stál starý postříbřený pohár naplněný červeným vínem a poblíž něj ležely nějaké popsané listy papíru.



Když Stephen procházel okolo, pan Abney sypal do koše na oheň trochu kadidla z kulaté stříbrné krabičky...







...ale nevypadalo to, že by si jeho kroků všiml.




* * *

Vítr se ztišil a byla klidná noc a úplněk.



Kolem desáté hodiny stál Stephen u otevřeného okna své ložnice a díval se na krajinu.





Jakkoli byla noc klidná, tajemné obyvatelstvo vzdálených měsíčním světlem osvětlených lesů ještě nebylo ukolébano k odpočinku. Čas od času se přes rybníky ozývalo podivné vytí, jakoby od ztracených a zoufalých tuláků. Mohly to být zvuky sov nebo vodních ptáků, přesto ani jeden z těchto zvuků tak docela nepřipomínaly.



Nepřiblížovaly se? Teď to znělo, jako by přicházely z bližší strany vody a za pár okamžiků se zdálo, že se vznášely mezi křovím.







Pak ustaly; ale právě ve chvíli, kdy Stephen uvažoval o tom, že zavře okno a bude pokračovat ve čtení Robinsona Crusoe...



...zahlédl dvě postavy stojící na štěrkové terase, která se táhla podél strany sídla, kde byla zahrada –



– postavy chlapce a dívky, jak se zdálo; stáli bok po boku a dívali se nahoru do oken.



Něco na podobě dívky mu neodolatelně připomínalo jeho sen o postavě ve vaně.





Zato chlapec v něm probouzel prudší strach.





Zatímco dívka stála nehybně, napůl se usmívala s rukama sepjatýma na srdci...



...chlapec, hubené postavy, s černými vlasy a otrhaným oblečením, zvedl ruce do vzduchu s výrazem hrozby, neutišitelného hladu a dychtivosti.



Měsíc svítil na jeho téměř průhledné ruce a Stephen viděl, že nehty byly strašně dlouhé a že světlo prosvítá skrz ně. Jak stál s takto zvednutými pažemi, odhalil děsivou podívanou. Na levé straně jeho hrudi se otevírala černá a zející rána;



...a na Stephenův mozek, spíše než na jeho ucho, padl dojem jednoho z těch hladových a deprimujících výkřiků, které celý ten večer slyšel rozléhat se nad lesy Aswarby.



V dalším okamžiku se tato strašlivá dvojice začala rychle a nehlučně pohybovat po suchém štěrku...
 




...a on je už neviděl.





I když byl nepopsatelně vyděšený, rozhodl se vzít svíčku a jít dolů do pracovny pana Abneyho, protože hodina určená pro jejich setkání se blížila.





Pracovna či knihovna se otevírala z přední haly na jedné straně a Stephenovi, popoháněnému svými děsy, netrvalo dlouho se tam dostat.



Uskutečnit vstup dovnitř však nebylo tak snadné. Nebylo zamčeno, tím si byl jistý, protože klíč byl jako obvykle na vnější straně dveří.



Jeho opakované klepání nepřinášelo žádnou odpověď.



Pan Abney byl zaneprázdněný: mluvil. Co! Proč se teď snažil vykřiknout? A proč se mu ten výkřik přiškrtil v krku? Viděl snad i on ty záhadné děti?



Ale teď už bylo vše tiché a dveře povolily pod Stephenovým vyděšeným a zběsilým tlakem.



(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

Když jsem znovu přemýšlela o tom Stephenově podivném a strašidelném snu a následně o těch škrábancím, napadla mě nějaká podobná bytost, jako byla Carmila, tedy nějaký ten nemrtvý A teď to fakt vypadá na nějaké upíry či zombíky, že by se přišli panu Abenymu pomstít ? Jak to asi dopadne se Stephenem, podaří se mu všemu nebezpečí bez úhony uniknout ?

Já se spíš bojím, že dělá pan Abney nějaké starodávné rituály kvůli bůh ví čemu bojím se, co bude se Stephenem a co ty chudáci mrtvé děti, kterým bylo očividně vyříznuto srdce z těla a podle té roztrhané Stephenovi košile to vypadá, že to něco už jde i po jeho srdci snad to všechno dobře dopadne

Děkuju moooooc vám oběma za vaše krásné komentáře a moc zajímavé úvahy!      

Mám pro vás poslední díl - zase to raději nečtěte na noc. Tenhle díl je silné kafe.  


Ztracená srdce

(M. R. James)

KAPITOLA 5


Na stole v pracovně pana Abneyho byly nalezeny určité papíry...



...které Stephenu Elliottovi vysvětlily situaci, až byl ve věku, kdy jim mohl porozumět.



Nejdůležitější věty byly následující:





„Bylo vírou velmi silně a obecně zastávanou starověkými lidmi – o jejichž moudrostí v těchto věcech jsem se přesvědčil natolik, že mě nutí vložit důvěru jejich tvrzením – že prováděním určitých procesů, které pro nás, moderní lidi, mají poněkud barbarský ráz, lze dosáhnout velmi pozoruhodného osvícení duchovních schopností člověka...



...že například pohlcením osobností určitého počtu svých bližních může jedinec získat úplnou nadvládu nad těmi řády duchovních bytostí, které ovládají elementární síly našeho vesmíru."



„O Šimonu Mágovi je zaznamenáno, že byl schopen létat ve vzduchu, stát se neviditelným nebo na sebe vzít jakoukoli podobu, kterou chtěl, prostřednictvím duše chlapce, kterého, abychom použili hanlivé fráze použité autorem knihy Clementine Recognitions, „zavraždil“.



„Navíc jsem našel záznamy se značnými podrobnostmi ve spisech Herma Trismegista, kde je uvedeno, že podobné šťastné výsledky může přinést pohlcení srdcí ne méně než tří lidských bytostí mladších jednadvaceti let."

citace :

Šimon Mág - https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0imon_M%C3%A1g
Hermes Trigmegistos  - https://cs.wikipedia.org/wiki/Hermes_Trismegistos

„Testování pravdivosti tohoto potvrzení jsem zasvětil větší část posledních dvaceti let a jako corpora vilia* svého experimentu jsem vybral takové osoby, které mohly být pohodlně odstraněny, aniž by ve společnosti vznikly citelné mezery."

citace :

*Pozn.: corpus vile, corpora vilia – osoba nebo věc, která jako jediná je vhodná k určitému experimentu

„První krok jsem podnikl odstraněním jedné Phoebe Stanleyové, dívky cikánského původu, 24. března 1792."







„Druhý odstraněním potulného italského mladíka jménem Giovanni Paoli v noci 23. března 1805."





„Poslední „obětí“ – abych použil slovo v nejvyšší míře odporné mým pocitům – musí být můj bratranec Stephen Elliott. Jeho dnem musí být 24. březen 1812."





„Nejlepším způsobem, jak dosáhnout požadovaného pohlcení, je odstranit srdce ze živého subjektu...

Spoiler: Pozor, drastické záběry:

...přeměnit ho na popel a smíchat ho s asi půllitrem červeného vína, nejlépe portského."

Spoiler: Pozor, drastické záběry:

„Ostatky alespoň prvních dvou subjektů bude dobré utajit: k takovému účelu bude vhodná nepoužívaná koupelna nebo vinný sklep."



„Může dojít k určité zlosti ze strany psychické části subjektů, kterou lidový jazyk ctí názvem duch. Ale člověk s filozofickým temperamentem – jedině pro takového je experiment vhodný – bude jen málo náchylný k tomu, aby přikládal důležitost chabým snahám těchto bytostí pomstít se mu."



„S nejživějším uspokojením rozjímám o rozšířené a emancipované existenci, kterou mi experiment, bude-li úspěšný, poskytne...





...nejen, že mě postaví mimo dosah lidské spravedlnosti (takzvané), ale do značné míry eliminuje vyhlídku na samotnou smrt."





* * *

Pan Abney byl nalezen ve svém křesle s hlavou zvrácenou dozadu, tvář poznamenaná výrazem vzteku, zděšení a smrtelné bolesti. Na levém boku měl hroznou tržnou ránu, odhalující srdce.









Na rukou neměl žádnou krev a dlouhý nůž, který ležel na stole, byl dokonale čistý. Zranění mu mohla způsobit zuřivá divoká kočka.



Okno pracovny bylo otevřené a koroner se domníval, že pan Abney zemřel prostřednictvím útoku nějakého divokého tvora.





Ale prostudování papírů, které jsem citoval, dovedlo Stephena Elliotta k velmi odlišnému závěru.




KONEC.

---

Tak a tento krátký hororový příběh je za námi.  Musím vás moc pochválit za perfektní intuici       vždycky mě těší, když sem píšete svoje různé úvahy (ať už se nakonec ukážou přímo v příběhu nebo ne, vždycky jsou to zajímavé možnosti, kudy by se příběh mohl ubírat  ) - tentokrát trefa do černého!  
V příštích dnech zase přeberu složku, jestli najdu nějaké zajímavé fotky z natáčení a pak bude následovat příběh z úplně jiného soudku, ať se odreagujeme po této hrůze hrůzoucí  

Šmankote, to bylo neuvěřitelné nakonec ho dostihla jeho vlastní posedlost a nejenom tím, že si ho smrt přeci jen našla, ale i duše těch dětí o kterých očividně neměl valné mínění a považoval je za nižší než byl on sám, mu nakonec ukázaly opak radši si ani nechci představovat, co ty děti musely zažívat, když jim doslova zaživa vytrhl srdce z těla ještěže se pomstily jen jemu a ne malému Stephenovi upřímně být jím bych v tom domě už být nechtěla ani minutu ještěže se mu podařilo přežít, i když za to mohly hlavně ty mrtvé děti

Každopádně to byl další úžasný příběh, který jsem díky tobě a tvým úžasným simíkům poznala moc ti za něj děkuju a těším se na fotky z natáčení a i další příběh

Takjsem ráda, že jsem poslechla Tvé varování, Hellohello, a zase si to dočetla potajmu při obědě v práci, jinak bych patrně neusnula Byl to perfektní hororový příběh, ten konec nabral grády - prostě s čím kdo zachází, s tím také schází ... Co to mohlo být za člověka, když jen kvůli své víře a touze po pofidérní nesmrtelnosti zcela bez skrupulí zavraždil dvě děti a chystal se zabít i svého jediného příbuzného ?! Jo, on vlastně nevraždil, on "jen odstraňoval, aby nevznikly citelné mezery" ... Dědictví po tomhle člověku (dá-li se takto vůbec nazvat) bych se určitě vzdala, i kdyby to měly být miliony !
Jinak to byl jako vždycky pkrásně a do nejmenších detailů zpracovaný dům, okolí, ty pokoje a jejich zařízení, a tentokrát mě asi nejvíc zaujaly ty prostřené stoly, s tím sis fakt vyhrála, milá Hellohello !
Už se moc těším, co pro nás zase nachystáš ! 

Děkuju vám za strašně krásné komentáře a tolik milých slov  a díky moc, že jste četly tento strašidelný příběh, moc si toho vážím  

@Lucisab - jsem tak ráda, že ho to nakonec dostihlo, nemohl v té své zvrácenosti pokračovat dál  teď by to byl chudáček Stephen a kdo ví, koho by si našel příště? To největší monstrum je on sám. A jak píšeš, považoval je za cosi nižšího. Ještě se ani neštítil je vědecky nazvat „subjektem" v těch svých hnusných zápiscích. Taky si nepředstavuju, co musely prožívat, z té myšlenky se mi dělá zle. Naštěstí díky jim to přežil Stephen, ale hrozné na tom je, že šly i po něm. Říkám si, proč asi?   A není vůbec zač, pro mě je radost pro vás tyto příběhy dělat a číst tak nádherné komentáře  děkuju moc za tolik krásných slov  

@Ludmila - přesně a moudře napsáno... a na začátku to vypadalo, že má takovou radost ze Stephenova příjezdu. No, taky že měl. Ale z úplně jiného důvodu. Hrozná nestvůra, tenhle Abney. Určitě by v tom pokračoval dál, kdyby nebyl zastaven. A je vtipné, jak je podcenil a sebe vyzdvilh jako člověka s filozofickým temperamentem. Je to odporné  A mockrát děkuju za tak milou pochvalu, mám velkou radost, že se ti ten dům líbil taky mě vždycky moc potěší, když si všímáte detailů      

Jak říkáte, taky bych na tom místě v žádném případě nezůstala... i když se dá předpokládat, že tam potom už byl klid, ale člověk nikdy neví.


Tady jsou slibované fotky z natáčení

1. Hned první fotka po chvilce, co jsem spustila hraní a věnovala se na chvilku jiné části domu  



když jsem to uviděla, pobavila mě ta nesourodá skupinka,  ty dvě monstra s doprovodem  
 Jinak ta simka je jeho první hospodyně Ellisová, ještě než jsem ji stihla převléct


2. Abney byl fakt šílený ve hře - jeho prudká změna nálady to dosvědčuje. Tady ve vší vážnosti...



...a v příští vteřině:




3. Tohle sousoší jsem myslela, že nikdy nedám dohromady, bylo nazváno Mithra zabíjející býka, nic takového ve hře samozřejmě nemám, tak jsem si s tím dlouho dopředu lámala hlavu, až jsem došla k tomu, že ten záběr vynechám, protože mi nic jiného nezbude. Nakonec jsem se ale hrabala v kolekci soch a nějak to poskládala (myslím, že je to ze tří kusů celkem), i když je to nesmyslné zobrazení    Mithra tak nemá vypadat a ani býk není ve skutečnosti býk, jak uvidíte za chvilku



býk...



...je ve skutečnosti jakýsi démon     co jsem to stvořila za patvar      
Na druhou stranu - taková socha je hodná svého kupce. Kdo jiný než Abney by si pořídil takové nestvůry?  


4. Vypadalo první setkání Abneyho a Stephena idylicky a vesele?

Ve skutečnosti:



(co to je? stěžuje si, že pršelo? )



Tady už se oba rozveselili  možná za to může ten neobvyklý astronomický úkaz na nebi  



Zato v příštím okamžiku se Stephen doslova štítí toho, co Abney říká





a Abney nezůstává pozadu a vyčítá mu to




5. A není sám, kdo už nechce od Stephena slyšet ani slovo dokonce paní Bunchová! Bylo to poté, co zaběhla nahoru podívat se na ty škrábance



Z toho šití ji bolí za krkem jak realistické



Dokonce ani s Parkesem se nepohodli





Ten ksicht




6. Netvor Abney spřádá své intriky a tady do nich chytá svou hospodyni  




7. Teď se dostáváme k opravdovému hororu! Jako by už tento záběr nebyl dost nechutný...



... sotva do místnosti vstoupil Stephen, mrtvola otočila hlavu!  





Z toho mě málem kleplo  




8. Teď tu mám snad nejodpornější ksichty, které jsem kdy ve hře měla  







hlavně tady, jak cení ty zuby..    



dělá se mi z něho špatně





Tomu říkám čiré zlo      Tady ještě ve své namyšlenosti neví, co ho čeká  


9. „Rozhovor" Phoebe a paní Bunchové













A teď jiné duo, Bunchová a Parkes. Nevím, co proti sobě ti dva pořád mají  hádali se v různých érách



Giovanni & Abney, co to mají oba za divný výraz?  Zajímalo by mě, o čem se baví




10. Opět hádanka na závěr     poznáte, kdo se mi to vkradl na pozemek a prodírá se křovím?
(škoda, že jsem to zapauzovala pozdě a nezachytila ho, jak jde přímo skrz keř  btw. to si opravdu nemohl najít jinou cestu?  ještě si zašpiní to svoje nóbl oblečení.   )

Spoiler: Odpověď na hádanku:

Tak to jsou zase úžasné fotky ta první fotka je teda pravda, že já tam vidím monstra 3, pan Abney sice nevypadá jako přízrak, ale je to pořádný mizera

Jinak je pravda, že simík pana Abneyho mě dost děsil od samého začátku... ty jeho výrazy, ty ostré rysy sám vypadá jako nějaký pekelník, takže se nedivím, že ti bylo zle z jeho ksichtů jeho postava se ti každopádně podařila dokonale ztvárnit

A ta socha nestačím zírat, vůbec bych nepoznala, že jsi ji složila z několika soch vypadá naprosto parádně a vůbec nevadí, že je tam místo býka démon je to dokonalé

A ten simík na závěr nemůžu uvěřit, že přijel z Francie jen proto, aby se prošel keřem pana Abneyho asi čeká, že taky získá nějakou nesmrtelnost bez toho všeho vraždění kolem

Moc děkuju za krásné fotky, které mě moc pobavily

Bože, to jsou zase ksichty, člověk neví, čemu se smát dřív A Simíci si opět dělají, co chtějí, a vůbec nerespektují pokyny paní režisérky (včetně toho ministra z jiného příběhu).  Ta socha mě taky zaujala, říkala jsem si, z čeho a jak jsi ji asi vytvořila.

Děkuju vám oběma za super komentáře      vždycky mě rozesmějete, díky za prodloužení života    
@Lucisab - to je fakt! Jak jsem mohla opomenout to největší monstrum ze všech na té první fotce   btw. ten sim Abney mě taky děsil, ten jeho výraz a ostrý pohled    

---

Nevím, nakolik vás bude nový příběh bavit, protože je vlastně z knihy pro děti, já jsem našla tento jeden příběh ve sbírce různých příběhů a při čtení mi to přímo učarovalo - a když jsem zjistila, že existuje celá kniha s těmito příběhy (přeložila jsem její název jako Průzkumníci úsvitu), hned jsem si ji našla a přečetla si ji celou. Bylo to napsáno tak krásně čtivě a poutavě, že jsem neodolala, je to milé a trošku dobrodružné čtení o třech klucích. Je to tak pěkná knížka, že se divím, jestli ještě nebyla přeložena do češtiny nebo zfilmovaná, byl by to super seriál nejen pro děti, kdyby se toho ujal někdo dobrý. Ale těžko říct, jestli by to dnešnímu modernímu publiku ještě něco řeklo. Ale třeba jo

Celkem je v knize 10 příběhů a prvním z nich je právě tento - skládá se z 5 kapitol, ale každou kromě prvního dílu budu muset ještě rozdělit, takže počítám, že bude 10 dílů   První díl je takové představení hlavních postav (je zajímavé, že v té sbírce příběhů byl ten příběh až od druhé kapitoly, to mě překvapilo, když jsem si našla celou knihu a tam byla ještě tato úvodní kapitola navíc vlastně totiž ani nebyla potřeba, protože to bylo napsáno tak dobře, že šlo vše pochopit i z druhé kapitoly a tam se vlastně děj rozjíždí).
Říkala jsem si, že udělám aspoň tento první desetikapitolový príběh, je to risk, protože nevím, nakolik se vám to bude líbit, když tu asi nikdo nejsme přímo cílová skupina    Kdybyste měli později ale zájem i o další, tak můžu některé další vybrat a zpracovat  budu ráda, když mi potom dáte vědět, jestli by to mělo smysl nebo bude stačit tento jeden příběh  

Přeju vám hezké čtení  


Zakopaný poklad

(M. de la Roche)


KAPITOLA 1

Část 1/1


Náš otec by si pravděpodobně nikdy nevybral paní Handsomebodyovou za naši guvernantku a opatrovnici na téměř dva roky, které strávil v Jižní Americe...



...kdyby se nezdálo přirozené předat nás té obdivuhodné ženě, která byla v době jeho dětství jeho vlastní učitelkou.





Kdyby nebyl zmaten náhlým skonem naší mladé matky...





...možná by si vybavil scény mezi ním a paní Handsomebodyovou, které by ho přiměly zaváhat nad tím, jestli nechat tři neklidné chlapce zcela pod její kontrolou.







Možná zapomněl, že ještě měl své rodiče a jednu nebo dvě milující tety, aby tak obložili vycpávkami hranatost vlády paní Handsomebodyové a řekli, zda by její pohotová hůl měla či neměla vyhledávat ty nejbaculatější a nejjemnější partie.





A pak také byla tehdy paní Handsomebodyová ještě svobodná. Jako slečna Wigmoreová se tehdy ještě nezmocnila a nepotlačila mužného ducha pana Handsomebodyho. Mary Ellen říkala, že se z bouřlivého muže stal velmi mírným a bojácným.



Po jeho smrti zůstala paní Handsomebodyová v osamělém vlastnictví vysokého, úzkého domu ve stínu šedé katedrály v dosti šedém a ponurém starém městečku Misthorpe. Tady jsme Anděl a Seraf a Já byli jednoho dubnového rána vysazeni; čerstvě z venkovského domu, kde jsme se narodili; dalo by se říci, že polibky naší matky byly na našich kulatých mladých tvářích ještě teplé.





Nebyli jsme zvyklí na restrikce a byli jsme uvedeni do atmosféry jednotvárnosti a kázně...





...což bude možná nejlépe znázorněné přesunem z našeho jemného, ​​pružného venkovského trávníku...



...na suchá, oprýskaná prkna na dvorku paní Handsomebodyové.



Anděl, výbušný, upřímný, nestálý; nedbalý majitel krásného chlapeckého sopránu, který se měl vyvinout do dnešního s tím nesrovnatelného tenoru –







– jako další já sám, o rok mladší, ale stejně vysoký a odvážný, ještě zarputilejším způsobem –



– pak Seraf, o tři roky mladší než já, bylo mu pouhých pět a následoval nás, kamkoli jsme ho vedli, se slepou loajalitou: „Tvrdohlavý, silný a veselý jako koláč."





Opravdu, když na nás pomyslím, jací jsme tehdy byli, a když si vzpomenu, jak jsme do toho vážného domu vtrhli jako divoký rušivý vítr, mám tendenci paní Handsomebodyovou litovat.



I když nás uprostřed odpoledne poslala do kolosální postele se čtyřmi sloupky, jen sotva jsme byli skleslí...





...protože to nakonec nebylo tak špatné hřiště...



...a zatažením závěsů jsme se mohli úplně odstřihnout od světa ovládaného spodničkami.



Pak tu byla Mary Ellen se svými „příznivci“, vždy náš pevný spojenec, překypující halasným dobrým zdravím.



Když se ohlédnu zpět, jsem přesvědčen, že si paní Handsomebodyová zaslouží náš soucit.

To vypadá na něco docela jiného než byly předchozí příběhy, ale proč nezměnit žánr, že ano Je jaro, chce to něco nového, nějakou příjemnou změnu. Už tento úvod vyzněl velmi zajímavě - tři malí kluci v neznámém prostředí a postarší guvernantka, to bude asi boj

Taky si myslím, že bude tenhle příběh příjemná změna už se moc těším na lumpárny, které budou kluci vyvádět a jak se jim bude dařit pod odborným dozorem přísné guvernantky už se moc těším na pokračování

Jinak musím opět obdivovat tvoje simíky guvernantka vypadá opravdu děsivě a autoritativně, že bych se jí obávala i já a to jsem dospělá

Děkuju vám mooc za tak krásné a motivační komentáře!          Přesně jak píšete, chtělo to zase nějakou změnu, taky kvůli tomu, že je jaro, chtěla jsem něco příjemnějšího - a vlastně taky hlavně kvůli tomu, že se ten příběh odehrává na konci března a začátku dubna  jenom je mi líto, že jsem netrefila den a nevydala dnešní díl včera v sobotu   mohlo to odpovídat úplně přesně.

Mě taky ta Handsomebodyová trochu děsí    btw. taková zajímavost, tohle je její druhá verze, měla jsem ji vytvořenou a chtěla už začít hrát, ale připadala mi, že nevypadá tak přísně, tak jsem na to šla znova

---

Jinak co se týká hledání příběhů... i když čtu skoro všechny různé žánry knih a přečtu toho kvanta, je pro mě dost těžké najít na zpracování takový nějaký normální příběh ze života, který by: měl (pro mě) vhodnou délku, byl čtivý (ne každý autor z té doby píše zrovna tak, aby se to i dnes dobře četlo), měl spád (aby tam nebylo 50% popisu a něco se tam aspoň místy dělo, i když třeba nic převratného nebo moc akčního), byl něčím zajímavý (to je individuální - zase jenom podle mého pocitu) a aby šel vůbec udělat v sims, se vším si ani zdaleka neporadím... aby pózy a objekty šly jakž takž znázornit -  a taky, aby se mi do toho v TS2 chtělo, prostě aby to mělo nějaké své kouzlo (je ne sais quoi)...  takže kdejaká sebeúžasnější knížka, u které si užiju čtení, bohužel neprojde těmito mými požadavky na zpracování v sims...   problém je, že tyto obyčejné příběhy bez nadpřirozena často bývají strašně dlouhé a chybí jim ten spád - a mně se nechce překládat příliš dlouhé knihy, kratší se dělají líp   a taky kvůli tomu, že to tady není to stejné, jako když člověk čte knihu a zas až tak nevadí, když se tam dýl nic neděje, ale tady mám pocit, že sem nemůžu dát příběh rozdělený na kapitoly, kde se ani trošičku neposune, nebylo by to ono  

---

Jenom ještě připomínka k těm dílům (celkový počet tady bude asi 10) - můžete se orientovat stejně jako jindy podle názvu příspěvku nahoře, kde bude napsaná aktuální kapitola bez ohledu na dělení v knížce a moje dělení na části  nahoře je vždycky uvedeno číslo kapitoly popořadě.


Zakopaný poklad

(M. de la Roche)


KAPITOLA 2

Část 1/2


Byla sobota ráno a my tři jsme byli spolu v salonu paní Handsomebodyové – Anděl, Seraf a Já.



Sotva se vstupní dveře zavřely za vysokou hranatou postavou té dámy, nesoucí svůj košík na trhy...





...zavřeli jsme s cvaknutím naše knihy...





... po špičkách jsme běželi na vrchol schodiště...



...a po chvíli poslouchání bez dechu...



...jsme naše mladistvé postavy vrhli na hladké zábradlí z ořechového dřeva a nádherně jsme se sklouzli dolů.



V sobotu ráno pravidelně paní Handsomebodyová chodívala na trh a se stejnou pravidelností jsme my, její žáci, okamžitě shodili jho její kázně, sklouzli se po zábradlí dolů...



...a vstoupili do zakázaných prostor Salónku.



Jiné dny v týdnu bývaly okenice této ponuré komnaty zavřené a zvídavé oko přiložené ke klíčové dírce...



...mohlo jen slabě rozeznat portrét zesnulého pana Handsomebodyho kreslený pastelem, který jako jakýsi vousatý duch předsedal radovánkám vycpaných ptáků ve skleněné vitríně pod ním.





Zato v sobotu ráno tam Mary Ellen zametala a utírala prach. Okenice se otevřely a klavíru s tenkými nohami a nábytku potaženému kůží byl tak na zítřek dán nový vzhled.



Mary Ellen si navíc naši společnost oblíbila. Ze salónku měla strašidelný pocit.



Pan Handsomebody jí naháněl husí kůži, říkala; a jednou, když se otočila zády, zaslechla cvrlikání jednoho z vycpaných ptáků. Bylo to příšerné pomyšlení.






Když jsme tam k ní vpadli, Mary Ellen slabě tahala koště po gigantických zeleno-červených liliích koberce a její holé červené paže se pohybovaly jako netečná tykadla.





Uměla, když se jí chtělo, pracovat energicky a dobře; ale nikdo nevěděl, kdy se jí může zmocnit pokleslá nálada a učinit ji tak nepoužitelnou, jak jen to bylo slučitelné s udržením její pozice.





„Och, kluci!" zasténala a opřela se o koště.





„Z tohohle jarního počasí jsem čilá jako slepé kotě! Jasně, dneska ráno se cítím, jako bych si na břicho položila kámen, a hlavu mám lehkou jako chmýří bodláku."







„Přála bych si, aby se tak slečna zapomněla vrátit domů a já bych si mohla vzít den volna —



— ale Mary Ellen takové štěstí nemá!"




Ještě párkrát přejela koštětem sem a tam a pak si povzdechla.



„Myslím, že tohle místo brzičko opustím," řekla.



Vize domu bez rozveselující přítomnosti Mary Ellen se před námi zjevila černě. Nahrnuli jsme se kolem ní.



„No tak, podívej," prohlásil Anděl velitelsky a objal ji kolem tlustého pasu. „Moc dobře víš, že otec se brzy vrátí z Jižní Ameriky, aby nám vytvořil domov, a že ty máš taky přijít a staneš se naší kuchařkou a budeš dělat jablečné knedlíky a budeš mít všecky své příznivce, které máš ráda."



Anděl teď věděl, o čem mluví, protože „příznivci" Mary Ellen byli jablkem sváru mezi ní a její paní.

„Ách, mladý paně Anděli," řekla, „jaký jazyk to máte v hlavě, to tedy ano!"



„Příznivci, co? Jasně, oni jsou prokletí mého života!"



„Teď běžte pryč z toho prachu, vy všichni, nebo vám dám za uši!“ A začala energicky máchat koštětem.



Běželi jsme k oknu a vyhlédli jsme ven; ale sotva jsme se podívali ven, už jsme hvízdli úžasem nad tím, co jsme viděli.



Ale nejdřív vám musím povědět, že ulice, ve které jsme bydleli, vedla na východ a na západ. Na rohu na západ od domu paní Handsomebodyové stála stará šedá katedrála; vedle ní byl biskupův dům, také z šedého kamene...



...pak pár špinavých bílých cihlových domů, navlas stejných.



V jednom z nich jsme bydleli my s paní Handsomebodyovou a ten druhý byl domovem pana a paní Mortimer Peggových a jejich tří služebníků.





Připadali nám jako velmi elegantní, i když poněkud nezajímaví lidé. Paní Mortimer Peggová často mívala návštěvníky, kteří jezdili kočáry a nezřídka se sama vydávala na cesty v klidném lehkém čtyřkolovém kočáru ze stájí.





Ale kromě občasného chvění ze vzrušení, když jejich koně zastavili u naší brány, nás tento škrobený pár jen málo zajímal. Byli tak uhlazení a akurátní, když spolu klopýtalí po ulici, že jsme jim (daleko z doslechu paní Handsomebodyové) říkali pan a paní ,Cribbage Peggovi.'

citace :

*Pozn.:  cribbage – karetní hra

Když jsme se však dnes ráno brzy na jaře podívali z okna, naše oči objevily v předzahrádce Peggových objekt tak neodolatelného zájmu, že jsme si je znovu protřeli, abychom se ujistili, že jsme úplně vzhůru.



Malým oploceným pozemkem procházel sem a tam vysoký starý muž v zářivém květovaném županu, který mu u krku volně visel a odhaloval tak jeho dlouhý opálený krk a chlupatou hruď a nedbale mu třepotal kolem pat, jak tak kráčel.




Měl huňaté šedivé vlasy a knír a kolem brady a uší mu rostly chomáče kudrnatých šedých vousů. Nos měl velký a spálený od slunce; a každou chvíli se zastavil ve své chůzi, která připomínala zvíře v kleci, a nadechoval se vzduchu, jako by se mu to líbilo.



Ten starý pán se mi líbil od samého začátku.

Úplně mi málem vypadly oči z té ulice tak krásně jsi ji vytvořila, že vůbec nevím kam se dívat dříve jinak je vtipné, že ti první paní Handsomebodyová nepřišla dost děsivá docela by mě zajímalo jak vypadala

Jinak všechny příběhy, které jsi sem přidala byly úžasné a popravdě se ti nedivím, že máš takové síto na příběhy. Je ale pravda, že věřím, že ve tvém podání by byl skvělý jakýkoliv příběh samozřejmě ti rozumím, že ne všechno se dá plně přetvořit do sims i naše hra má bohužel své limity a často s nimi nejde hnout

Jinak k dílku řekla bych, že ten starý pán bude mít pro naše kluky nějaký další význam jsem moc zvědavá, co se z něj v budoucnu vyklube

Paní Handsomebodyové se moc nedivím, mít najednou v domácnosti 3 taková kvítka, taky bych byla patrně přísná a nepříjemná (tedy z pohledu těch kluků) - tehdy to bylo prostě zvykem, jedna rána či podobný trest byl lepší než půlhodina vysvětlování   Chlapci ovšem nevypadají na nějaké velké uličníky, když si je tak oblíbila i služebná. A copak je asi ten starý pán zač a jakou bude mít roli v tomto příběhu ?

Jéé, děkuju za tak nádherné komentáře!         můžu prozradit, že máte správnou intuici, ten starý pán rozhodně bude hrát v příběhu roli

@Lucisab - děkuju za krásnou pochvalu        mám radost, že se ti ta ulice líbila, protože mně připadala taková nic moc  strašně moc si toho vážím! Musím se podívat, jestli mám ještě vůbec tu starší Mrs. Handsomebody ve hře, nepamatuju si, jestli jsem ji někam odstěhovala nebo úplně vymazala     děkuju za tak milá slova       těší mě stgrašně moc, že se ti tyto vybrané příběhy líbily    je pravda, že hra má svoje limity, i když se v ní dá udělat překvapivě dost věcí, ale bohužel i já mám dost limitů    věřím, že někdo jiný by si s některými věcmi poradil líp nebo byl schopný udělat dlouhý seriózní příběh. Díky za motivaci! Je možné, že někdy v budoucnu se pustím i do něčeho o dost delšího je pravda, že jeden takový už delší dobu překládám, ale nějak to pořád neubývá a musím si dávat dlouhé přestávky a překládat mezitím i něco svižnějšího     S mým tempem to bude tak za 5 let, jestli vůbec někdy    ale mám kromě něj v plánu ještě celou řadu příběhů, tak doufám, že i nadále vás to bude bavit číst  

@Ludmila - díky za super komentář      docela se divím, že s tím souhlasila, přece jen vzít si 3 děti k sobě domů je velká zátěž Ale zřejmě se na to díky svým pedagogickým a výchovným zkušenostem cítila  snad to obě strany s nervy vydrží    škoda, že toho jejich tatínka nenapadlo je dát někomu z rodiny. Máš naprostou pravdu, tehdy se vše bralo jinak a byly jiné standardy slušného chování. Taky je přísnost a „přísnost" - uvidíme, do které kategorie bude spadat paní Handsomebodyová  
 ale tihle kluci zlí nejsou, aspoň mně nepřipadali, i když občas něco zajímavého vyvedli  -  spíš na tuto sešněrovanou dámu je úplně všechno až příliš     Jinak taky nejsem zastánce naprosto volné výchovy (vlídné ano, ale ne volné a nechat dítě, ať si roste jak dříví v lese - trocha přísnosti a nějaká pravidla musí být), když vidím, co to pak vyroste za arogantní lidi  a ani bití (hlavně když jde o něco víc než dát výchovně přes zadek, když je to opravdu potřeba, jenže někteří rodiče jsou tyrani a nechápu, jak svoje děti můžou přímo řezat a ublížit jim nejen fyzicky, ale i psychicky...).  A záleží na dítěti, myslím, že u většiny fyzický trest není potřeba, občas se vyskytne tak necitlivý lotr a šikanátor, že mu snad ani nejde jinak vysvětlit, že nesmí dělat špatné věcí.    lepší to podchytit včas, než aby z něj vyrostl třeba až vrah 

---

Btw. doufám, že se vám nebude špatně číst mluva malého Serafa    snažila jsem se zachovat to, že neumí pořádně vyslovovat nejen R   občas možná bude jako hlavolam to rozluštit


Zakopaný poklad

(M. de la Roche)


KAPITOLA 2

Část 2/2


„Oo-o! Podívejte se na toho leglačního stažíka!“ chichotal se Seraf. „Plášť jako Jákob a jeho blatši*!"

citace :

*Pozn.:  Jákob a jeho bratři – plášť mnoha barev, biblický příběh -
https://en.wikipedia.org/wiki/Coat_of_many_colors

Anděl a Já jsme Mary Ellen zasypali otázkami. Kdo je to? Bydlí s Peggovými? Myslí si, že je to cizinec?



Mary Ellen podepřená koštětem zírala z okna.

„Pro lásku boží!" vykřikla. „No jestlipak to není pěkný pohled!"



„Kluci, to je vlastní otec pana Pegga, který se vrátil domů odněkud ze Západní Indie*."

citace :

*Pozn.: v knize uvedeno jen Indies -  předpokládám, že je tím myšlena Britská Západní Indie = Karibik

„Jejich kuchařka mi vyprávěla o čase, který s ním strávili."



„Má trochu závrať, víte, a všecïčko jídlo mívá donesené do svého vlastního pokoje – ty nejroztodivnější pokrmy, o jakých jste kdy slyšeli -





– a má špačka za domácího mazlíčka, chápete!"




V tu chvíli si starý pán všiml, že je pozorován, a galantně zasalutoval Mary Ellen a zvolal:
„Dobré ráno, madam!'







Mary Ellen, plná zmatku, se stáhla za závěs.



Už už jsem se chystal vhodně odpovědět...



...když jsem spatřil samotnou paní Mortimer Peggovou, jak vychází ven ze svého domu s velmi rudou tváří...



...a rázně popadla svého tchána za paži.



Mluvila na něj rychlým tlumeným hlasem...



...a po chvíli váhání ji pokorně následoval do domu.





Jak jsem s ním soucítil! Až příliš dobře jsem věděl, jaké ponížení zažívá ten bezmocný muž, když ho panovačná žena potupně táhne pryč od jeho neškodného osvěžení. Zdálo se, jako by se mezi námi okamžitě vytvořilo pouto porozumění.



Do mého rozjímání se vloupal hlas Mary Ellen. Škádlila Anděla, aby zpíval.
„Ó, zazpívejte nám písničku, mladý paně Anděli, než se slečna vrátí!"





„Buďte zlatíčko! Nasypu vám plnou kapsu rozinek tak jistě, jako je jistý osud!"



Anděl byl vlastníkem sopránu připomínajícího flétnu a uměl zabrnkat nějaký druh doprovodu na klavír k jakékoli písni. V sobotu ráno bylo potěšením Mary Ellen vylít si své zadržované pocity v jedné z populárních písní, přičemž Anděl ji udržoval při melodii a bouchal k ní pár akordů.





Byl to riskantní podnik. Ale Seraf se postavil na stráž u okna...



...zatímco já jsem přitiskl nos na skleněnou vitrínu, která v sobě skýtala vycpané ptáky, a přemýšlel, jestli náhodou některý z nich nepochází z Jižní Ameriky, kde byl otec.



Tum-te-tum-te-tum, brnkal Anděl.



♪♫   ,Casey would waltz with the strawberry blonde,
And the—band—played—on.'   ♪♫

citace :

♪♫  Je to tato písnička:  ♪♫
https://youtu.be/0dIHa0PRJzI?si=eEvdQXUn7PZvvw-a&t=177

https://www.youtube.com/watch?v=7H2xNhrHFcw

https://en.wikipedia.org/wiki/The_Band_Played_On

Jeho sladké pištivé tóny rozechvívaly dubnový vzduch.



A hlas Mary Ellen, mohutný jako hvizd lokomotivy překypující zdravím a duchem, přímo otřásal pavučinami, které nesmetla.
,Casey would waltz wid th' strawberry blonde,
And—the—band—play—don!'  ♪♫





Obvykle jsme měli v Serafovi věrného podřízeného. Měl poměrně silný smysl pro čest. Tohoto jarního rána si však myslím, že zpěv Mary Ellen musel otupit jeho citlivost, protože místo toho, aby dával jasný pozor na ulici na obávanou postavu paní Handsomebodyové, válel se po okenním parapetu a hrál si s kouskem provázku, s dubnovým sluníčkem hřejícím na jeho zakulacená záda.



A jak si hrál s visícím provázkem, paní Handsomebodyová se přibližovala blíž a blíž.



Vstoupila do brány –



- vstoupila do domu -



– byla v salonu!





Anděl a Mary Ellen právě vydali svůj poslední vítězný výkřik...





... když paní Handsomebodyová prohlásila hlasem chladné zuřivosti:



„Mary Ellen, laskavě přestaň s tím sprostým vřeštěním."





„Davide [David je Andělovo řádné jméno], okamžitě vstaň z té klavírní stoličky a postav se ke mně čelem! Johne, Alexandre, postavte se mi čelem!“







Třesouce se jsme to udělali.



„A teď,“ řekla paní Handsomebodyová, „vy tři chlapci jděte do své ložnice – ne do učebny, pozor -



– a ať už od vás dnes neslyším žádný další zvuk!"



„Nedostanete žádný oběd."



„Ve čtyři přijdu a proberu s vámi vaše hanebné chování."



„Teď pochodem vchod!“



Podržela nám dveře otevřené, zatímco jsme provinile pochodovali v řadě pod její paží.



Pak se za námi dveře s rozhodným bouchnutím zavřely...



...a ubohá Mary Ellen zůstala v mučírně s paní Handsomebodyovou a vycpanými ptáky.