Hellohello: Kolekce příběhů

Souhlasím s Ludmi jsem zvědavá, jak se charakter krásné dámy změní v průběhu příběhu snad pochopí, co je v životě opravdu důležité už se moc těším na pokračování

Děkuju vám oběma za krásné komentáře!      
@Ludmila - to je fakt, zřejmě neví, co chce. Uznává jenom luxus, zjevně si neváží toho, co má. Přitom si žije dobře, mají i služebnou, ale vadí jí i tři dny starý ubrus, což mi připadá jako něco katastrofálního. Přesně jak píšeš, nedochází jí, že by se mohla mít i mnohem hůře.
@Lucisab - hezky napsáno! Chtělo by to, aby pochopila, co je opravdu důležité. Připadá mi, že se až příliš zabývá malichernými a nedůležitými věcmi a je to velká škoda, protože se tím sama otravuje, nemá z ničeho radost a žije jen svými sny.


Náhrdelník

(G. de Maupassant)

KAPITOLA 2


Ale jednoho večera se její manžel vrátil domů s vítězoslavným nádechem a v ruce držel velkou obálku.



„Tady," řekl, „tady je něco pro tebe."



Prudce ten papír roztrhla a vytáhla tištěnou kartičku, na které stála tato slova:
„Ministr veřejného vzdělávání a madame Ramponneauovi žádají mít tu čest společnosti pana a paní Loiselových v paláci ministerstva v pondělí 18. ledna večer."



Místo toho, aby byla potěšena, jak její manžel doufal, hodila pozvánku na stůl s pohrdáním a zamumlala:  „Co chceš, abych s tím dělala?"



„Ale má drahá, myslel jsem, že budeš ráda. Ty nikdy nechodíš ven, a toto je skvělá příležitost. Měl jsem hrozný problém s tím, abych to získal."



„Každý chce jít, je to velmi exkluzivní a nedávají mnoho pozvánek úředníkům. Bude tam celý vládní svět.“



Podívala se na něj podrážděným pohledem a netrpělivě řekla:
„A co chceš, abych si navlíkla na záda?"



Na to nepomyslel; koktal:
„No, ty šaty, ve kterých chodíváš do divadla. Mně se to moc líbí."





Zarazil se roztržitě, když viděl, že jeho žena pláče. Dvě velké slzy pomalu stékaly z koutků očí ke koutkům jejích úst.





Zakoktal: „Co se děje? Co se děje?"



Ale ona velkým úsilím přemohla svůj smutek a odpověděla klidným hlasem, zatímco si otírala vlhké tváře: „Nic. Jenže já nemám žádné šaty, a proto nemohu jít na tento ples."





„Dej svou pozvánku nějakému kolegovi, jehož žena je vybavena lépe než já."



Byl zoufalý. Pokračoval:
„No tak, podívej, Mathilde. Kolik by tak stály nějaké vhodné šaty, které bys mohla použít i při jiných příležitostech, něco velmi jednoduchého?"



Několik vteřin přemítala, počítala a také přemýšlela, jakou částku by mohla žádat, aniž by si  přivodila okamžité odmítnutí a zděšené výkřiky šetrného úředníka.



Nakonec váhavě odpověděla:
„Nevím přesně, ale myslím, že bych to mohla zvládnout se čtyřmi sty franky."





Trochu zbledl, protože právě tuto částku si odkládal stranou, aby si koupil zbraň a dopřál si příští léto trošku střelby s několika přáteli na Nanterreské nížině, kteří tam každou neděli chodívali střílet skřivany.





Ale řekl: „Dobrá. Dám ti čtyři sta franků. A pokus se sehnat hezké šaty."






* * *

Blížil se den plesu a madame Loiselová vypadala smutně, neklidně a úzkostně.
Její šaty však byly připraveny.





Manžel jí jednoho večera řekl: „Co se děje? No tak, poslední tři dny jsi tak divná."



A ona odpověděla:
„Rozčiluje mě, že nemám jediný šperk, ani jediný kámen, nic, co bych si mohla vzít."



„Budu vypadat jako zoufalec. Skoro bych tam raději vůbec ani nešla."



Pokračoval: „Můžeš na sobě mít přírodní květiny."



„V tuto roční dobu je to velmi stylové. Za deset franků můžeš dostat dvě nebo tři nádherné růže."





To ji nepřesvědčilo.



„Ne, není nic ponižujícího, než vypadat chudě mezi ostatními ženami, které jsou bohaté."



Ale její manžel křičel: „Jak jsi hloupá! Tak si jdi za svou přítelkyní, paní Forestierovou, a požádej ji, aby ti půjčila nějaké drahokamy. Jsi si s ní dost blízká, aby sis to mohla dovolit."




Pozn.:  Paní Forestierová
 

Vykřikla radostí: „To je pravda. Vůbec mě to nenapadlo."

Myslím, že jsme se do povahy mladé paní docela trefily  Má samé klasické problémy, jako mnoho jiných "nešťastnic"  - nemá co na sebe, nemá vhodné šperky, nemá náladu, raději svému šikovnému a oddanému muži vynadá, jako kdyby za to všechno mohl on :Jakpak to asi bude dál ? 
Mimochodem, ty Mathildiny pózy, to je podívaná, ta deprese z ní úplně vyzařuje !

Páni, Mathilde je tedy neuvěřitelná jsem zvědavá, jak to s ní půjde dál a jestli s ní její nebohý manžel vydrží už se moc těším na pokračování

Moc vám děkuju za hezké komentáře!    
@Ludmila - rozhodně jste se trefily   jako vždy máte perfektní odhad Přesně - ještě mu vynadá, na mě působí, že ji má rád a snaží se jí vyhovět v rámci jejich rozpočtu, jak taky jinak. A zrovna ten jeho návrh mě osobně nadchl - živé květy musí vypadat překrásně, to je ta pravá ozdoba. Ale asi do toho nemám správný vhled, jestli by to opravdu působilo uboze v tehdejší vysoké společnosti. Taky je to palác samotného ministra!    

@Lucisab - mně je jejího manžela taky líto, určitě už tak hodně dře, aby měli společný domov a ona akorát přemýšlí nad hloupostmi a neváží si toho, co má.  

Mám pro vás hotový další díl, je hodně obrazový, málo textu, hodně fotek... snad se vám i tak bude líbit.

Náhrdelník

(G. de Maupassant)

KAPITOLA 3

Druhý den šla za svou přítelkyní...











...a pověděla jí o svém trápení.



Madame Forestierová šla ke skříni s prosklenými dvířky...



...vytáhla velkou šperkovnici...



...přinesla ji zpět, otevřela ji a řekla madame Loiselové:  „Vyber si, má drahá."



Nejprve si prohlížela nějaké náramky, pak perlový náhrdelník, pak benátský kříž, zlato a drahé kameny obdivuhodně vybroušené.



Zkoušela si ty ozdoby před zrcadlem...





...váhala,  nemohla se odhodlat se s nimi rozloučit, vrátit je zpět.  





Pořád se ptala:  „Nic dalšího už nemáš?"



„No, ano. Podívej. Nevím, co se ti líbí."



Najednou objevila v černé saténové krabičce nádherný náhrdelník z diamantů a její srdce začalo bít nesmírnou touhou.





Ruce se jí třásly, když jej uchopila. Připnula si ho kolem krku a dala přes šaty, které měla ke krku...





...a při pohledu na sebe zůstala ztracená v extázi.







Pak se zeptala, váhavě, plná úzkosti:  „Můžeš mi to půjčit, jen to?"



„No ano, jistěže."



Skočila své přítelkyni na krk...







...vášnivě ji políbila...





...a pak se svým pokladem utekla.





* * *

Nadešel den plesu.









Madame Loiselová zaznamenala velký úspěch.

Byla ještě krásnější než všichni ostatní, elegantní, laskavá, usměvavá a radostí celá bláznivá.





Všichni muži se na ni dívali, ptali se na její jméno a snažili se o to, aby jí byli představeni. Všichni atašé kabinetu si s ní chtěli zatančit.















Všiml si ji dokonce i sám ministr.









Tančila v opojení, s vášní...













...opíjela se rozkoší, zapomněla na všechno v triumfu své krásy, ve slávě svého úspěchu, v jakémsi oblaku štěstí složeném ze vší té pocty, ze všeho toho obdivu, z veškeré této probuzené touhy...







...a z pocitu naprostého vítězství, který je tak sladký pro srdce ženy.

Madame Forestierová je zjevně velmi dobře situovaná, ty její šperky by okouzlily snad každého, a co teprve ten diamantový náhrdelník ! Mathilde vyloženě okřála, moc jí to sluší, ale stejně si myslím, že by zaujala i těmi prostými ozdobami z čerstvých květin a svým krásným úsměvem  Ale nač jí kazit radost, kterou právě prožívá Jenže se taky říká, že s jídlem roste chuť ...

Ty šperky byly moc krásné, ale pořád si myslím, že je Mathilde hrozně povrchní trochu se bojím kam ta její touha po vyšších sférách půjde určitě se bude chtít častěji ocitat na takových místech a možná si i najít movitějšího manžela už se moc těším na pokračování

jejda, úplně jsem přehlédla nový příběh, dlouho jsem tu nebyla.. od Maupassanta jsem kdysi přečetla vše, co bylo k dispozici v překladu*), ale tento příběh se mi nevybavuje, buď jsem ho nečetla, nebo dokonale zapomněla. Pokud si vzpomínám, zaobíral se ve své tvorbě dost často rozdílným postavením lidí ve společnosti?
Mathilde je opravdu velmi marnivá dívka, pokud má navíc kamarádku z bohatší vrstvy, jistě se s ní srovnává. Neodsuzovala bych ji za to, jakkoli je to pošetilé. Těžko říct, co vedlo jejího muže ke sňatku s ní, možná její krása a půvab, není to také pošetilé? Nebo ji má vážně rád? Uvidíme, kam je vývoj příběhu posune

spoiler:

Za sebe bych měla strach, že kamarádčin šperk nějak poškodím nebo ztratím. Název příběhu napovídá, že náhrdelník nezůstane pouze ozdobou.
Ty luxusní interiéry jsou skutečně luxusně ztvárněny, skvělý je i kontrast se skromnějším příbytkem mladých manželů. A Mathilde je tedy opravdu krásná na pohled    

*) jak Ti Hello závidím a obdivuji, že čteš originály

Děkuju moc vám všem!      

@Ludmila - to je pravda, obě pocházely ze stejného prostředí a jedna z nich „udělala štěstí"  a dostala se do přepychově bohatého domu a pro Mathilde to musí být nepříjemné, teda s tím smýšlením, které má  naprosto souhlasím, že úsměv a květiny by jí slušely stejně tak. A správně píšeš, že s jídlem roste chuť   kdo ví, kde se ta její touha po luxusu může zastavit.   Teda - tak to často bývá u podobně smýšlejících lidí.

@Lucisab - taky výstižně napsáno    naznačuje to to, jak se kolem ní motá tolik lidí, dokonce i ministr. S takovou by se přece jen mohla dostat do luxusnějšího prostředí, může to pěkně špatně skončit. V tom případě by mi bylo hrozně líto jejího manžela, občas je mi ho líto už teď ne, že by ona byla vyloženě špatný člověk, jenom se utápí v těch svých snech o luxusu a mně to připadá hloupé a nedůležité. No, každý jsme nějaký  

@Havranice - jsem ráda, že tě vidím zase na fóru! Já si pamatuju, žes to už kdysi říkala a pokaždé si na tebe vzpomenu, když vidím nějakou knihu od něj  Je možné, že je to nějaká dost neznámá povídka, co se nedostala do překladu. A já jsem vlastně dělala překlad překladu   (měla jsem to v angličtině v jedné kolekci povídek od různých spisovatelů, odkud byla vlastně i ten předchozí Maupassantův příběh Nepohodlná postel a budu odsud dělat asi ještě dva příběhy, jestli to půjde).
Hezky řečeno, taky ji nechci moc odsuzovat za to její smýšlení (nepřála bych jí nic špatného, to v žádném případě), jenom bych si přála, aby si uvědomila, co je v životě důležité - myslím si, že je to hodně pošetilé, jak píšeš. Ale může si to uvědomit jen tak, sama od sebe? Nebo většinu lidí v tomto formují jen nějaké šoky a životní katastrofy?
Správná připomínka, proč si vlastně on vybral zrovna ji? Myslím si, že v té době neměl možnost poznat její nitro a sny, určitě je pořádně rodiče během námluv hlídali a těch pár promluv (často za jejich účasti) nemůže stačit k tomu, aby se poznali. Taky se málokdy někdo takový jako Mathilde svěří se svými sny o luxusu. Zřejmě je to domluvená svatba, její otec je úředník, tak asi znal tohoto mladého pana Loisela pracovně a zamlouval se mu. A další logická úvaha, že název povídky nasvědčuje, že to nebude jen tak  Děkuju za krásnou pochvalu.  
Btw. nikdy není pozdě na učení se jazyků nebo zlepšování se v nich, navíc je to zábava a cvičí se tím mozek. Stačí se tomu věnovat aspoň chviličku každý den nebo skoro každý den a krůček po krůčku se to zlepšuje a každý nový jazyk otevře celý nový svět. Ale české překlady taky mají co do sebe


Náhrdelník

(G. de Maupassant)

KAPITOLA 4


Odešla asi ve čtyři hodiny ráno.



Její manžel spal od půlnoci v malé opuštěné předsíni se třemi dalšími pány, jejichž manželky se velmi dobře bavily.







Přehodil jí přes ramena přehozy, které přinesl, skromné přehozy obyčejného života, jejichž bída  kontrastovala s elegancí plesových šatů.





Cítila to a chtěla utéct, aby ji ostatní ženy, které se zahalovaly do drahých kožešin, nepostřehly.







Loisel ji zadržel.
„Počkej chvíli. Venku nastydneš. Půjdu a zavolám drožku."



Ale ona ho neposlechla a rychle sestoupila po schodech.





Když byli na ulici, nenašli tam žádný kočár; a tak začali nějaký hledat a křičeli po kočích, které viděli z dálky míjet.





V zoufalství šli dolů  k Seině a třásli se zimou. Nakonec našli na nábřeží jedno z těch starodávných nočních kupé, která, jako by se styděla ukázat svou bídu ve dne, se v Paříži nevidí až do soumraku.





Zavezlo je k jejich dveřím v Rue des Martyrs a zase smutně stoupali nahoru domů.



Vše pro ni skončilo.



A pokud jde o něj, uvažoval o tom, že musí být v deset hodin na ministerstvu.



Sundala si před zrcadlem přehozy, které jí zakrývaly ramena, aby se znovu viděla v celé své kráse.



Ale najednou ze sebe vydala výkřik. Už neměla náhrdelník na krku!





Její manžel, již napůl vysvlečený, se zeptal:
„Co je to s tebou?"



Horečnatě se k němu otočila:
„Já – já – já jsem ztratila náhrdelník paní Forestierové."



Vstal, celý roztržitý.
„Cože! — jak? — Nemožné!"





A dívali se do záhybů jejích šatů, do záhybů jejího pláště, do kapes, všude. Nenašli to.





Zeptal se:
„Jsi si jistá, že jsi ho měla na sobě, když jsi odcházela z toho bálu?"



„Ano, cítila jsem ho ve vestibulu paláce."



„Ale kdybys ho ztratila na ulici, slyšeli bychom ho spadnout. Musí to být v té drožce."
„Ano. Pravděpodobně. Podíval ses na její číslo?"



„Ne. A ty, ty sis ho nevšimla?"
„Ne."



Podívali se jeden na druhého, jako by do nich uhodil blesk.



Loisel se nakonec oblékl.
„Půjdu zpátky pěšky," řekl...



... „celou cestu, kterou jsme se vydali, abych se podíval, jestli to nenajdu."



A šel ven.

Seděla a čekala na židli v plesových šatech, neměla sílu jít spát...





...byla zdrcená, bez zápalu, bez myšlenky.

---

P.S. Omlouvám se za ten přehoz, který je jenom jako kapuce přes hlavu a ne jako delší plášť takto by se určitě nachladila, ale nějak jsem nemohla najít plášť, který jsem potřebovala.

Vůbec se neomlouvej za to, že jsi nemohla najít takový down jaký jsi chtěla, je to úžasné takové jaké to je tvůj příběh je dokonalý a to jak ho vždy ztvárníš, úžasně se na něj dívá... na každý detail

Jsem moc zvědavá kde se nakonec ten náhrdelník objeví určitě byli natolik zabraní do toho, aby se dostali domů, že si ani neuvědomila, kdy jí spadl na zem snad se brzy najde, protože si nejsem jistá, co by jí paní Forestierová na to řekla

A jejda, máme tady problém - co když se ten náhrdelník nenajde ? To by byl patrně hodně velký průšvih, jakpak by tu ztrátu šperku asi nahradili ?  A jak píše Lucisab, netřeba se omlouvat, Hellohello, všichni přece víme, jak to s downloady bývá - když člověk něco potřebuje, nikdy to nemůže najít 

Děkuju mooc za vaše milé komentáře      strašně moc si jich vážím, úplně každého slova!    
Určitě bude těžké najít ten náhrdelník, mohlo se to ztratit na tolika místech. A já bych si vůbec neuvědomila, kdy jsem to ztratila. Na takové věci se těžko vzpomíná. To je pravda, co by na to řekla ta její kamarádka Forestierová? A kdyby se to vůbec nenašlo, byl by to velký problém. Kdyby si raději vzala ty květiny, jak jí radil manžel. Teď se to lehce říká, ale kdyby jenom věděla dopředu, co se stane.
Další smutná věc je, že nejvíc obdivovaný na plese je ten, kdo má na sobě nejdražší šperk. I když od takové události se to dá samozřejmě čekat, přesto je škoda, že se lidi odjakživa posuzují jen podle takového povrchního pozlátka.    I když je to opravdu nádhera na pohled.  Ale najednou si jí každý všímal, každý ji obdivoval, hlavně ji, ne ostatní na tom plese. Je dobře, že si užila krásný večer, není na tom nic špatného, ale když se celkově nad společností zamyslí člověk víc do hloubky, tak je to ve skutečnosti takové... nic moc... prostě smutné nebo aspoň pro mě  

Přeju vám hezký pátek a víkend

Náhrdelník

(G. de Maupassant)

KAPITOLA 5


Její manžel se vrátil kolem sedmé hodiny. Nic nenašel.



Šel na policejní ředitelství, do kanceláří novin nabídnout odměnu; šel do společností provozujících drožky – vlastně všude tam, kam ho pobízel sebemenší nádech naděje.



Ona čekala celý den ve stejném stavu šíleného strachu z této hrozné kalamity.



Loisel se v noci vrátil s propadlou bledou tváří...





...nic neobjevil.



„Musíš napsat své přítelkyni," prohlásil, „že jsi ulomila zavírání jejího náhrdelníku a že ho necháváš opravit. To nám dá čas."



Psala podle jeho diktátu.



Na konci týdne však už přišli o veškerou naději.



A Loisel, který zestárl o pět let, prohlásil: „Musíme přemýšlet, jak ten šperk nahradit."







* * *

Druhý den vzali krabici, ve které to bylo uloženo, a šli ke klenotníkovi, jehož jméno bylo nalezeno uvnitř.







Nahlížel do svých knih.



„Nebyl jsem to já, madame, kdo ten náhrdelník prodal; musel jsem prostě jen dodat to pouzdro."



Poté chodili od klenotníka ke klenotníkovi, hledali nějaký náhrdelník, který by vypadal jako ten druhý, procházeli své vzpomínky, oběma bylo špatně starostmi a úzkostí.



V jednom obchodě v Palais Royal našli šňůru diamantů, která se jim zdála přesně jako ta, kterou hledali.





Měla hodnotu čtyřicet tisíc franků. Mohli ji dostat za třicet šest.





Prosili tedy klenotníka, aby to ještě tři dny neprodal. A domluvili se, že by to od nich odkoupil zpět za třicet čtyři tisíc franků, pokud do konce února najdou ten druhý.





Loisel vlastnil osmnáct tisíc franků, které mu zanechal jeho otec. Zbytek by si půjčil.



Půjčil si tedy, žádal tisíc franků od jednoho, pět set od druhého, pět louisů sem, tři louisy tam. Rozdával stvrzenky, bral na sebe zničující obligace, jednal s lichváři a celou tou rasou věřitelů.



Ohrozil celý zbytek svého života, riskoval svůj podpis, aniž by věděl, jestli vše bude moct splatit...



...a vyděšený bolestmi, které teprve měly přijít, černou bídou, která na něj měla dopadnout, vyhlídkou na celé to fyzické strádání a na všechna morální muka, která měl podstoupit, si šel pro nový náhrdelník a položil na obchodníkův pult třicet šest tisíc franků.

Je mi jich líto chudák Loisel, snad dokáže potom splatit všechny svoje dluhy je mi ho hrozně líto, zvláště když se musel tolik zadlužit kvůli ztracenému náhrdelníku co s nimi teď jen bude? A hlavně co když paní Forestierová pozná, že to není její šperk? mám strach za ně jinak s tebou plně souhlasím s názorem vůči společnosti taky si myslím, že je to smutné... že hodně lidí soudí druhé podle hodnoty jejich majetku

Přesně jak píšeš, Hellohello, kdyby se ozdobila květinami, nemuselo se to stát a třeba by právě tím také ohromila - nikdo jiný by to neměl  Ale pozdě bycha honit, teď se kvůli tomu šperku museli zadlužit a čertví, jak to dopadne   Snad si Mathilde uvědomí, co je vlastně na světě důležité ...

ježkovy voči, takhle si zničit budoucnost kvůli jednomu cinkrlátku.. připomnělo mi to film Pretty woman, tam snad měli šperk pojištěný, ale dřív to asi nebylo běžné
ten manžel ji má asi opravdu rád, takto se zadlužit kvůli rozmaru, ani jí nic nevyčetl. stejně si nedovedu představit, že by majitelka šperku nepoznala záměnu, já bych se musela přiznat, nevydržela bych to. náhradu ať si kamarádka vybere sama
jinak bych to s tou společností neviděla tak černě, smetánka je smetánka, ale není to snad velká část společnosti. horší je to s lidmi, kteří si chtějí žít nad poměry, které jsou schopni si sami zajistit, a jedou v dluzích, tohle je vlastně asi také ten případ..

Díky moc vám všem za krásné komentáře!    

@Lucisab - mně je jich taky líto, je hrozné, že si na sebe museli nabrat takové dluhy. Aspoň je od nich čestné, že se na to nevykašlali a snažili se tu ztrátu ze všech sil vynahradit, zato na druhou stranu vůbec od nich čestné není o tom neříct paní Forestierové ani slovo a vydávat tenhle náhrdelník za ten původní. Teď ještě mají strach, že si toho všimne...   Jinak ohledně těch mnoha lidí posuzujících ostatní souhlasím, vidím to v dnešní době všude.

@Ludmila - na tom taky něco je, kdyby tam přišla s květinami, třeba by právě tím zaujala. Ale kdo ví, jestli by ji všichni akorát nepomluvili. Já teda taky doufám, že si uvědomí, co je důležité, už by na to byl nejvyšší čas. Ale teď asi budou mít jiné starosti se splácením všech těch dluhů, je to hrozné...

@Havranice - dobrá trefa, jak jsi minule psala o tom, co kdyby se ten náhrdelník ztratil.    A dobrá otázka - co kdyby ta paní Forestierová měla šperk pojištěný? Třeba by se to dalo úplně jinak vyřešit. Já osobně bych to taky kamarádce přiznala a nabídla bych jí odškodnění přímo. Vůbec by mě nenapadlo jí to zamlčet a takhle tajně bokem kupovat stejný nebo podobný náhrdelník. Nepřipadalo by mi to fér vůči ní. Stejně by se museli zadlužit, kdyby jim to přímo neprominula a nenechala být. A díky i za pozitivnější pohled na společnost, je pravda, že tu máme zrovna vybranou smetánku. Já to občas vidím až moc černě    a doufám, že se pletu. 


Příště už bude poslední díl


Náhrdelník

(G. de Maupassant)

KAPITOLA 6




Když madame Loiselová donesla náhrdelník zpět, madame Forestierová chladně odvětila:
„Měla jsi ho vrátit dříve, mohla jsem ho potřebovat."





Pouzdro neotevřela, toho se přitom její přítelkyně tolik obávala. Pokud by zjistila tu záměnu, co by si pomyslela, co by řekla? Nebrala by madame Loiselovou jako zlodějku?



Madame Loiselová nyní už znala strašlivé bytí nuzných lidí.



Svou roli však, celkově vzato, brala statečně. Ten strašný dluh se musí zaplatit. Ona ho zaplatí.



Propustili svou služebnici; změnili své ubytování; pronajali si podkroví pod střechou.







Poznala, co znamenají těžké domácí práce a ohavné práce v kuchyni.



Myla nádobí a svými růžovými nehty přejížděla po mastných hrncích a pánvích.



Prala špinavé prádlo, košile a utěrky, které sušila na šňůře...



... každé ráno vynášela odpadky dolů na ulici a nosila vodu nahoru a na každém mezipatře se zastavovala, aby popadla dech.



A oblečená jako žena z lidu šla k ovocnáři, hokynáři, řezníkovi s košíkem na paži...





...smlouvala o cenách, urážela, hájila své mizerné peníze, sou za sou*.





*Pozn.: sou – mince o hodnotě pět centimů francouzského franku, nebo obecně výraz pro minci malé hodnoty

Každý měsíc museli splatit nějaké směnky, obnovit jiné, získat více času.
Její manžel večer pracoval na vytváření věrných kopií účtů některých obchodníků a pozdě v noci často opisoval rukopis za pět sous na stránku.



A tento život trval deset let.





Ke konci deseti let splatili všechno, všechno, i se sazbami lichvy a nárůstem složeného úroku.





Madame Loiselová teď vypadala staře. Stala se ženou zbídačených domácností – silnou, tvrdou a drsnou.



S neupravenými vlasy, sukněmi nakřivo a červenýma rukama mluvila halasně, zatímco umývala podlahu velkými stříkajícími proudy vody.



Ale někdy, když byl její manžel v kanceláři, se posadila k oknu a vzpomínala na ten zářivý večer kdysi dávno...





...na ten ples, kde byla tak krásná a oslavovaná.







Co by se stalo, kdyby ten náhrdelník neztratila? Kdo ví? Kdo ví? Jak je život zvláštní a proměnlivý! Jak málo stačí k tomu, abychom byli ztraceni nebo spaseni!

Ta poslední věta přesně vystihuje nejen celý příběh, ale vlastně každý lidský osud ... Je mi Mathilde líto, jak dopadla, jak se změnila, ale pevně doufám, že se změnilo i její myšlení   Taky je zajímavé, že madame Forestierová tu šperkovnici ani neotevřela, to jí na tom náhrdelníku vůbec nezáleželo, že si ho nechtěla zkontrolovat ?  Copak nás asi ještě čeká v posledním díle ?

Ludmi, ten poslední odstavec na mě taky zapůsobil Maupassant to pěkně vystihl a platilo to tehdy, dnes a bude to platit vždycky. Bohužel je to hodně smutné, Mathilde si to opravdu i s manželem „vyžrala", to vše kvůli jednomu jedinému večeru. Taky jsem čekala, že paní Forestierová tu šperkovnici otevře moc ti děkuju za krásný komentář    

Poslední díl už je takový kraťoučký doslov


Náhrdelník

(G. de Maupassant)

KAPITOLA 7


Ale jednou v neděli, když se šla projít na Champs Élysées, aby se osvěžila od dřiny týdne...



...najednou spatřila ženu, která vedla dítě.



Byla to madame Forestierová, stále mladá, stále krásná, stále okouzlující.





Madame Loiselová se cítila dojatá. Měla by s ní promluvit?



Ano, jistě. A teď, když zaplatila, hodlala jí o tom všechno povědět. Proč ne?



Šla nahoru. „Dobrý den, Jeanne."





Druhá, udivená, že ji taková obyčejná žena důvěrně oslovila, ji vůbec nepoznala a zakoktala:
„Ale - madame! - Já nevím - musela jste se splést."





„Ne. Já jsem Mathilde Loiselová."



Její kamarádka vykřikla.
„Ach, má ubohá Mathilde! Jak ses změnila!"



„Ano, prožila jsem si dost těžké dny od doby, co jsem tě viděla, dny dost mizerné - a to kvůli tobě!"



„Kvůli mně! Jak to?"



„Vzpomínáš si na ten diamantový náhrdelník, který jsi mi půjčila na ministerský bál?"



„Ano. No a?"



„No, já jsem ho ztratila."





„Co tím myslíš? Přinesla jsi ho zpátky."





„Přinesla jsem ti jiný, který vypadal jako tamten. A tento jsme deset let spláceli. Můžeš pochopit, že to pro nás, kteří jsme neměli nic, nebylo jednoduché."





„Konečně je všemu konec a jsem za to moc ráda."



Madame Forestierová se zarazila.
„Říkáš, že jsi koupila náhrdelník s diamanty, abys nahradila ten můj?"



„Ano. Nikdy sis toho tedy ani nevšimla! Byly si velmi podobné."



A usmála se s radostí, která byla hrdá i naivní zároveň.





Madame Forestierová, silně pohnutá, ji vzala za obě ruce.



„Ach, má ubohá Mathilde!"





„Můj náhrdelník byl z umělých démantů. Měl hodnotu nanejvýš pěti set franků!"



KONEC.

Ach bože, takové zjištění, to by mě asi kleplo ! Kdyby si řekly hned o té ztrátě náhrdelníku, nemusela Mathilde takhle dopadnout ! Ale řekněme, že všechno zlé je pro něco dobré a Mathilde si už bude vážit toho, co má, i svého milého manžela. Byl to moc zajímavý a dokonale zpracovaný příběh, děkuji Ti za něj, milá Hellohello !

Děkuju moc, Ludmi  strašně moc si vážím tvé podpory
Ten závěr mě taky dostal, to se mu povedlo . Občas bývají tyto příběhy předvídatelné, ale tohle  jsem vůbec nečekala      Doufám, že si Mathilde bude vážit svého manžela, zasloužil by si to.   přesně jak píšeš - kdyby si jenom řekly o tom náhrdelníku dříve! Všemu by se dalo předejít, její kamarádka by to určitě pochopila.


Jako vždycky tu mám pár fotek z tvorby

1. Když jsem načetla pozemek, ještě než jsem stačila vypnout svobodnou vůli, jsem tam jako první našla tohohle sima, jak před samotným panem ministrem někoho pomlouvá     pěkná a trefná ukázka společnosti




2. Mathilde a její proměnlivé nálady -

tady se jí nelíbí vybavení bytu a takto hodnotí tři dny starý ubrus...



...a tady sní o přepychových komnatách




3. A když už jsme u těch komnat - jeden z ospalých lokajů to už nevydržel a usnul přímo na zemi a jeho kolega se nad ním vzteká



Za chvilku už jsem je tam našla spát oba



tak jsem je probudila a pobavilo mě, jak se synchronizovaně budí a vstávají








4. Jenže došlo k obřímu požáru, mohl za to koberec před krbem



Mezitím mi problikla obrazovka, tak jsem se šla podívat, co se stalo a asi blesk trefil strom, na tržišti začalo hořet, nebo to tak aspoň vypadá (pobavil mě ten sim vlevo, jak si v klídku kráčí pryč, zatímco tam ostatní panikaří    i když - teď jsem si všimla, že většina to pozoruje s klidem nebo se dívají na panikařící simy )




5. Málem bych zapomněla, že hoří i vedle v místnosti a ten jeden sluha, místo aby hasil, tak chytá infarkt, ale nechává svého kolegu uhořet...





to už jsem dlouho neviděla, jak ten sim jen tak zprůhlední    chudák! Samozřejmě jsem to neuložila a znova načetla

6. Pár ksichtů z domova Loiselových











a následná hádka poté, co si Mathilde říká o šperky   taková změna oproti fotce nahoře









to by mě naštvalo, kdyby se mi tak smála do obličeje během hádky...  a evidentně nejsem sama  








7. Mathilde a její velká kamarádka... tak velká, že se nechce nechat obejmout







Chudák Mathilde, je jí to trapné  





A paní Forestierovou to pěkně naštvalo  



Mathilde se snaží zachránit situaci a o něčem jí vykládá...



... ale ani to ji nezaujalo















Mathilde si vrazila pouzdro do hlavy





Ještě jeden ksicht  



Tady se pro změnu nechce nechat obejmout Mathilde





karta se obrátila, teď je zklamaná paní Forestierová



...a Mathilde se to moc nelíbilo




8. Tady to vypadá, že s ministrem flirtuje (vůbec si nepamatuju, že bych jí něco takového zadávala   )



zato tady nechce o ničem ani slyšet




9. Pan Loisel a jeho kytarové sólo u klenotníka



ten klenotník se zrovna netváří, že by ho to nějak oslovilo  



U druhého klenotníka zase začal dirigovat    hudba asi bude jeho velkým koníčkem



Nevypadá, že by měl takové trápení, když se tu tak usmívá




10. A na závěr Mathilde usmívající se na holčičku od paní Forestierové  to mě překvapilo, jak propracované mají simíci animace! Nikdy jsem si nevšimla, že by se takto během hovoru s někým mohli ohlížet po okolí a dívat se a usmívat se na jiné simy  je to takové milé.



Chudák, to muselo bolet!  






Na novém příběhu už se pracuje možná o víkendu by tu mohl být. Mějte se hezky  

Krásné fotky z "natáčení", vlastně jako vždycky Ty proměnlivé nálady hlavní hrdinky, usínající a synchronizovaně se probouzející sluhové, a co teprve ta šperkovnice nebo ruce v hlavě !  A taky mě překvapila ta mimovolná komunikace Simíků s okolím, tedy v tomto případě Mathildy s holčičkou, když přitom hovoří s paní Forestierovou, toho jsem si taky nikdy nevšimla !  
Už se moc těším na nový příběh, jsem zvědavá, co sis pro nás nachystala tentokrát

Tak ten konec mě úplně dostal že měl nakonec ten náhrdelník úplně jinou cenu... kdyby jí to tenkrát řekli... ale je mi jasné, že by se jim to neříkalo dobře a hlavně kdyby ten náhrdelník měl nakonec přeci jen velkou hodnotu, tak by to bylo pro naše hrdiny hrozné... jinak taky ti moc děkuji za tak úžasný příběh, moc jsem si užila každý díl

A fotky z natáčení... to je dokonalost sama jako vždy jak ti lokajové leží na zemi, ksichty Mathilde a že nakonec ten jeden lokaj uhořel a co teprve velké přátelství Mathilde nebo vražená kazeta s náhrdelníkem v hlavě. U pana Loisela a jeho kytarovém sólu u klenotníka... to jsem si málem poprskala stůl i pc to je konec

Už se moc těším na další tvůj příběh

Děkuju mooooc za super komentáře!   strašně moc si vážím všeho, co mi sem píšete  
Vždycky mě strašně baví číst vaše dojmy z příběhů a speciálně z těch závěrečných fotek, vždycky se nasměju u vašich komentářů    
@Lucisab - není vůbec zač, to já děkuju, že tyto příběhy čteš díky za moc milý komentář! Mám radost, že se ti ten příběh líbil

---

Tak to stíhám ještě před víkendem  Tentokrát jsem se rozhodla pustit zase do jednoho z Leacockových příběhů. Přeju vám krásný pátek a víkend!  


Hrozný osud Melpomena Jonese

(S. Leacock)




Někteří lidé – ne vy, ani já, protože my jsme tak strašně vyrovnaní –



– ale někteří lidé mají velký problém se rozloučit, když jsou na návštěvě a tráví tam večer. Když se blíží okamžik, kdy má návštěvník pocit, že už má právo odejít, zvedne se a náhle řekne: „No, myslím, že už bych..."  



Pak ti lidé řeknou: „Och, to už musíte jít? Určitě je ještě brzy!" a následuje žalostný zápas.




Myslím, že nejsmutnější případ tohoto druhu, s jakým jsem se kdy setkal, byl případ mého ubohého přítele Melpomena Jonese, kuráta – takového milého mladého muže, jemuž bylo teprve třiadvacet!



Prostě se nemohl dostat pryč od lidí. Byl příliš skromný na to, aby lhal, a příliš pobožný na to, aby chtěl vypadat hrubě.






No a tak se stalo, že hned první odpoledne svých letních prázdnin šel navštívit nějaké své přátele. Následujících šest týdnů mělo zcela patřit jen jemu samotnému – nebylo absolutně nic co dělat.





Chvíli si povídal, vypil dva šálky čaje, pak se duševně odhodlal na úsilí...



...a najednou řekl:
„No, myslím, že už bych..."





Ale paní domu řekla: „Ale ne! Pane Jonesi, opravdu nemůžete ještě chvíli zůstat?"





Jones byl vždy pravdomluvný. „Ó, ano," řekl, „samozřejmě, že - ehm - mohu zůstat."



„Pak, prosím, ještě neodcházejte."





Zůstal. Vypil jedenáct šálků čaje.





* * *

Padla noc. Znovu vstal.



„No a teď," řekl stydlivě, „myslím, že bych opravdu..."



„Musíte už jít?" řekla paní zdvořile. „Myslela jsem, že byste možná mohl zůstat na večeři..."



„No, to bych mohl, víte," řekl Jones, „kdyby..."



„Tak prosím zůstaňte, jsem si jistá, že můj manžel bude nadšen."





„Dobrá," řekl chabě, „zůstanu," a zanořil se zpátky do křesla, plný čaje a zkroušený.








* * *

Papá přišel domů. Jedli večeři.





Po celou dobu jídla Jones seděl a plánoval, že odejde v půl deváté.



Celá rodina přemýšlela, zda je pan Jones hloupý a mrzutý, nebo jen hloupý.







Po večeři mamá vzala na sebe, že ho „vystrnadí“ a ukázala mu fotografie.



Ukázala mu celé rodinné muzeum, několik veletuctů –



– fotky tatínkova strýčka a jeho ženy...



...a maminčina bratra a jeho malého chlapce...



...strašně zajímavou fotku přítele tatínkova strýčka v jeho bengálské uniformě...



...strašně dobře vyfocenou fotku psa partnera tatínkova dědečka...



...a strašně uličnickou fotku tatínka jako čerta na maškarním plese.



V půl deváté už Jones zhlédl sedmdesát jedna fotografií. Ještě měl asi šedesát devět dalších před sebou.





Jones vstal.
„Musím vám teď popřát dobrou noc," úpěnlivě prosil.



„Popřát dobrou noc!" řekli na to oni: „Proč, vždyť je teprve půl deváté! Máte snad něco na práci?"





„Nic," připustil a zamumlal něco o tom, že by mohl zůstat šest týdnů, a pak se ztrápeně zasmál.



* * *

Právě v tu chvíli se ukázalo, že oblíbené dítě rodiny, takový milý maličký rošťák, schovalo klobouk pana Jonese...







... tak papá řekl, že musí zůstat, a pozval ho na dýmku a popovídání.



Papá si dal dýmku a popovídal si s Jonesem...



...a ten přesto zůstal.



Každičký moment se na to chtěl vrhnout, ale nemohl.



Pak začal být papá z Jonese už velmi unavený, ošíval se...





... a nakonec s humornou ironií prohlásil, že Jones by raději měl zůstat přes noc, že by mu mohli ustlat.






Jones špatně porozuměl jeho významu a se slzami v očích mu poděkoval...



...a papá uložil Jonese do postele v pokoji pro hosty...





...a srdečně ho proklínal.



* * *

Příští den po snídani papá odešel do své práce do města a zanechal Jonese hrát si s děťátkem, celého zdrceného.





Nervy mu vypověděly službu. Celý den měl v úmyslu odejít, ale ta věc se mu usadila na mysli a on prostě nemohl.



* * *

Když se papá večer vrátil domů, byl překvapený a rozhořčený, když zjistil, že tam Jones stále ještě je.





Myslel si, že ho vyžene vtipem, a řekl, že si myslí, že mu bude muset účtovat stravu, he! he!



Nešťastný mladík chvíli divoce zíral, pak sevřel tatínkovu ruku, zaplatil mu stravné na měsíc dopředu...



...zhroutil se a vzlykal jako dítě.





Ve dnech, které následovaly, byl náladový a nepřístupný. Zůstával samozřejmě celou dobu v salonu a nedostatek vzduchu a pohybu se začal smutně podepisovat na jeho zdraví.



Trávil čas pitím čaje a prohlížením fotografií. Stál celé hodiny a díval se na fotografie přítele tatínkova strýčka v bengálské uniformě – mluvil k ní, někdy jí hořce nadával.





Rozum mu viditelně selhával.



Nakonec přišla rána. Vynesli ho nahoru v zuřivém deliriu horečky.





Nemoc, která následovala, byla hrozná. Nikoho nepoznával, dokonce ani přítele tatínkova strýčka v bengálské uniformě.




Občas vstal z postele a zakřičel: „No, myslím, že už bych...“



...a pak se strašlivým smíchem padl zpátky na polštář.





Pak znovu vyskočil a zakřičel: „Další šálek čaje a další fotografie! Další fotografie! Ha! Ha!"



Nakonec, po měsíci agónie v poslední den své dovolené skonal. Říkají, že když nastala poslední chvíle, posadil se na posteli s krásným sebevědomým úsměvem na tváři a řekl:



„No – andělé mě volají; obávám se, že teď už opravdu musím jít. Dobré odpoledne."



A kvap jeho duše z jejího vězení byl rychlý jako štvaná kočka skákající přes zahradní plot.




KONEC.

Chudák mladý pan Jones, a vlastně i jeho přátelé ! Byla to moc krásná povídka !   I když jsem ji už kdysi četla, Tvé zpracování, naše milá Hellohello, mi ji připomnělo a oživilo vzpomínky na dobu, kdy jsem systematicky četla takřka vše, co bylo v naší vesnické knihovně - jéžišmarjá, to už je let ... Díky moc, Hellohello

Chudák pan Jones až mu z toho, že nemohl odejít trefilo je pravda, že i já mám problém někdy z nějakých návštěv odejít člověk nechce být nezdvořilý, ale zároveň když už jednou řeknu že bych šla, tak by to měli ostatní respektovat a ne mě přesvědčovat ještě na několik dalších hodin

Každopádně musím doslova zírat u tvých starých fotek! kam se hrabu já s těmi mými, tvoje jsou naprosto dokonalé to prostředí, způsob vyfocení a ten efekt staré fotky, prostě naprosto dokonalé nemůžu se vynadívat musím se přiznat, že se vždycky nejen těším na příběh, ale i na tvoje fotky, protože je vždy na co se dívat a čím se kochat když si vezmu, že stále čerpáš z možností naší, sice už dvacetileté, ale přesto dokonalé hry už se moc těším na další tvůj příběh