Hellohello: Kolekce příběhů

Opět se nám tu rozvíjí krásný a zajímavý příběh, lidské osudy jsou tak nevyzpytatelné a Ty, milá Hellohello, je dokážeš tak dokonale přenést do světa Simíků

zatím je to hodně smutný příběh, hlavně ten poslední díl jediné plus je, že paní Wilsonová změnila své chování k lepšímu, ale i tak je mi Alice moc líto, tak mladá a má jen samé trápení.. snad se na ni štěstí brzy usměje, jsem zvědavá, jaká cestička ji dovede k současnému manželovi

Jé, vůbec jsem nečekala, že tu něco přibude Mockrát vám oběma děkuju za krásné příspěvky!  hrozně moc jste mě potěšily!

@Ludmila - jsem moc ráda, že tě vidím zpátky na fóru Děkuju za nádhernou pochvalu Je fakt, že jsou někdy ty osudy tak hrozně zamotané.

@Havranice - mám velkou radost, že čteš i tento příběh    Máš pravdu, Alice to vůbec neměla v životě lehké  (připadá mi, že je to taková specialita této autorky, že čím hodnější je hlavní hrdinka, tím více ji nechává trápit, ale zase jsou to docela zajímavé příběhy). A ta paní Wilsonová mě hrozně štvala, naštěstí se trochu umírnila. Moc děkuju za krásný komentář

Mám tu pro vás další díl  a už vím definitivně, kolik ten příběh bude mít kapitol: 19.


Manchesterské manželství

(E. Gaskell)


KAPITOLA 5


Zanedlouho k nim přišel pan Openshaw a ubytoval se u nich.





Začal v životě jako poslíček a zametač ve skladu; zde se probojoval přes všechny stupně zaměstnání, prorážel si cestu tvrdým a usilovným manchesterským životem se silnou energií svého charakteru. Každou volnou chvíli se přísně věnoval samostudiu.





Byl skvělým účetním, dobrým studentem francouzštiny a němčiny, horlivým a prozíravým obchodníkem – rozuměl trhům a dopadu událostí, blízkých i vzdálených, na obchod; a přesto věnoval tak živou pozornost detailům v přítomnosti, že si nemyslím, že na polích někdy viděl skupinu květin, aniž by nepřemýšlel, zda jejich barva bude nebo nebude vytvářet harmonické kontrasty na nadcházejících jarních mušelínech a potiscích.



Chodil do debatních spolků a vrhl se celým svým srdcem a duší do politiky; respekoval každého člověka, ať už to bude blázen nebo lump, co se od něj čímkoli liší; a svrhl své oponenty spíše hlasitou silou svého jazyka než klidnou silou své logiky. V tom všem bylo něco yankeeovského. Jeho teorie skutečně běžela rovnoběžně se slavným heslem Yankeeů - „Anglie bičuje stvoření a Manchester bičuje Anglii“.



Takový muž, jak si lze představit, neměl čas na zamilování se, ani na jiné podobné nesmysly. Ve věku, kdy většina mladých mužů prochází namlouváním a manželstvím, neměl prostředky k tomu, aby si vydržoval manželku, a byl příliš praktický na to, aby pomýšlel, že by nějakou měl mít.
A teď, když se mu naskytly snadné podmínky, jakožto muži stoupajícímu po žebříčku společnosti nahoru, považoval ženy téměř za zátěž světa, s nimiž by raději člověk měl mít do činění co nejméně.



Jeho první dojem z Alice byl neurčitý a nezaujala ho dost na to, aby byl určitý.
„Pěkná žena typu jo-ne“ - tak by zněl jeho popis Alice, kdyby byl zatlačen do kouta.





Zpočátku se bál, že její tiché způsoby vycházejí z lhostejnosti a lenivosti její povahy, což by se absolutně neshodovalo s jeho aktivní, energickou povahou. Když však zjistil přesnost, s jakou se jeho přání vyřizovala; a jak byla udělána její práce; když ho ráno zavolala přesně v okamžiku, když odbily hodiny; jeho voda na holení byla horká...



... jeho oheň jasný...



jeho káva udělána přesně tak, jak to jeho zvláštní představa diktovala...





... (byl to muž, který měl svou teorii o všem založenou na tom, co věděl o vědě; a často tato teorie byla naprosto originální) - pak začal přemýšlet: ne, že by Alice na tom měla nějaké zvláštní zásluhy, ale že se dostal do pozoruhodně dobrého podnájmu; jeho neklid se vytratil a začal o sobě přemýšlet, jako by byl u nich téměř usazený na celý život.



Pan Openshaw byl celé dny příliš zaneprázdněný, než aby mohl být introspektivní. Nevěděl, že má ve své nátuře něžnost; a kdyby si uvědomil její abstraktní existenci, považoval by to za projev nemoci v nějaké části jeho těla.



Ale byl nevědomě vlákán do soucitu – a soucit vedl k něžnosti. To malé bezmocné dítě - vždy nošené jednou ze tří zaneprázdněných žen v domě - nebo trpělivě navlékající barevné korálky na židli, ze které by se vlastní námahou nikdy nemohlo ani pohnout –







– ty velké pochmurné modré oči, plné vážného neveselého výrazu, dávajícího malému jemnému obličeji pohled přesahující její věk – jemný žalostný hlas vydával sem tam jen málo slov, narozdíl od neustálého žvanění jiného dítěte – to upoutalo pozornost pana Openshawa i přes to všechno.







Jednoho dne - napůl sebou za to opovrhoval - zkrátil svoji hodinu, kterou měl vyhrazenou na oběd, a šel ven hledat nějakou hračku, která by mohla nahradit ty věčné korálky.



Zapomněla jsem, co koupil; ale když přinesl dárek (který zaobstaral takovým rychlým a náhlým způsobem a když nebyl poblíž nikdo, kdo by ho mohl vidět), byl téměř nadšený zábleskem radosti, která se objevila na tváři toho dítěte...













... a nemohl si pomoct, celé to odpoledne si v hlavě znovu a znovu promítal obraz, který mu zůstal v paměti, díky jasnému účinku neočekávané radosti na tváři té malé dívky.





Když se později vrátil domů, našel své pantofle umístěné u ohně v obývacím pokoji; a jeho představám byla věnována dokonce ještě větší pozornost, než bylo jindy obvyklé v tomto příkladném ubytovacím zařízení.

Takže pan Openshaw vlastně zcela nevědomky přišel na to, jak nejlépe dobýt srdce ženy - přes srdce a úsměv jejího dítěte ... Jen mu to asi prozatím samotnému nedochází, že To je krásně zpracovaný příběh, moc se mi líbí Tvé provedení, Hellohello !

Ludmilo, tak teď jsi vystihla mé pocity - krásně řečeno "přes srdce a úsměv jejího dítěte"
A Hellohello, vybrala jsi opět krásný příběh. I když nekomentuji, čtu ho pravidelně, a opět si ho užívám. A jako vždy obdivuji to krásné zpracování, kostýmy, zařízení interiérů, prostě vše do posledního puntíku. už se moc těším na další a další díly

@Ludmila - moc děkuju za krásný komentář -

Ludmila napsal:

jak nejlépe dobýt srdce ženy - přes srdce a úsměv jejího dítěte ... Jen mu to asi prozatím samotnému nedochází"

  to je opravdu nádherně napsáno a přesně shrnuto. Děkuju za krásnou pochvalu, jsem hrozně ráda, že se ti i tento příběh líbí

@Fidgety - Mockrát děkuju i tobě, Fidgety  Mám velkou radost, že stíháš číst i tento příběh a že se ti líbí a děkuju za tak krásnou pochvalu. Ještě jednou moc děkuju!

A chci moc poděkovat všem, kdo ty příběhy čtete a zvlášť za to, když si uděláte čas i na tak milé komentáře Fakt si jich hrozně moc vážím! Kromě toho, že mi to pokaždé udělá hrozně velkou radost, když tu najdu komentáře, tak vlastně taky nebýt těchto komentářů, vůbec ani nepoznám, jestli se ten příběh líbí nebo ne, nebo jestli to vůbec někdo čte a jestli tahle tvorba má aspoň trochu smysl    tak moc děkuju za veškerou podporu. Hrozně moc mi to pomáhá         Zároveň kdybyste někdo měli nějaké připomínky/konstruktivní kritiku, tak i za to budu moc ráda  nebojte se mi dát vědět, kdyby vás něco napadlo.

---

Manchesterské manželství

(E. Gaskell)


KAPITOLA 6


Když Alice odnášela poslední z jeho čajových věcí - do té doby mlčela jako obvykle - na okamžik zůstala stát s klikou v ruce.



Pan Openshaw vypadal, jako by byl začtený hluboko ve své knize, i když ve skutečnosti neviděl ani čárku, ale vroucně si přál, aby ta žena už odešla a nevytvářela žádné komplikace kvůli vděčnosti.



Ale řekla jen:
„Jsem vám velmi zavázána, pane. Velice vám děkuji," ...



... a byla tatam, ještě než ji sám mohl poslat pryč se slovy: „No tak, má dobrá ženo, to stačí!"





Nějakou dobu si toho dítěte zdánlivě nevšímal.



Dokonce zatvrdil své srdce, aby ignoroval její náhlé začervenání a malý plachý úsměv, když ji náhodou uviděl.



Koneckonců to ale nemohlo trvat věčně; a poté, co podruhé ustoupil něze, se už znovu nevrátil ke svým starým způsobům. Ten zákeřný nepřítel v převleku za soucit s dítětem, který takto pronikl do jeho srdce, brzy přejal nebezpečnější podobu zájmu o matku.



Byl si vědom této změny pocitu – nesnášel se za to – bojoval s tím; ale ne, vnitřně se tomu poddal a opatroval to ještě dlouho předtím, než dovolil, aby ho prozradil sebemenší výraz, slovíčko, čin nebo pohled.

Sledoval Aliciny poslušné a poddajné způsoby vůči její nevlastní matce; lásku, kterou vzbuzovala v drsné Noře (zdrsnělé opotřebením způsobeném trápením a roky)...



... ale především viděl divokou a hlubokou náklonnost mezi ní a jejím dítětem.





Mluvily málo s kýmkoli jiným, nebo když byl kdokoli jiný nablízku; ale když spolu byly samy, mluvily a šeptaly, vrkaly a štěbetaly tak nepřetržitě, že pan Openshaw se nejprve divil, jaká témata mohou najít, aby si o nich společně povídaly, a poté se cítil podrážděně, protože s ním byly vždy tak vážné a mlčely.











Celou tu dobu neustále vymýšlel nová malá potěšení pro to dítě. Jeho myšlenky běžely a pronikavě poukazovaly na osamělý život, co před ní ležel. A často se vracel ze své celodenní práce právě s takovými věcmi, po kterých Alice toužila, ale nedokázala je obstarat.



Jednou to bylo malé pojízdné křesílko na vození té maličké trpící po ulicích...



...a mnoho večerů následujícího léta ji pan Openshaw vozil po venku...









... bez ohledu na poznámky svých známých.

Tak mam konecne docteno i tu!

A nestacim zirat . Tehle pribeh je moc krasny. Opravdu se dotkl meho srdce. Jak ta nevinna, mala holcicka dokazala obmekcit zatvrzele srdce, ktere se soustredilo jen na praci a na sebe sama. Je to neco neskutecneho

Jak uz to tak vypada, Pan Openshaw se zamiloval a hned 2x . Myslim si, ze tohle mu prave v zivote chybelo.

Jinak jsem i rada, ze srdce tety se ponekud zmenilo a dala sanci, jak Alici tak Nore. Urcite se jim vsem zilo hezky a v harmonii az tedy na tu krizi, kdyz je opustili najemnici, ale tajne doufam, ze ta uz je zazehnana diky panu Openshawovi.

Moc dekuji za krasne dilky. Opet se nemuzu vynadivat na vsechny krasne detaily.

Moc se tesim na pokracovani.

btw.: Je mi lito, ze to tu na foru trosku utichlo, ale neboj, ja na forum nikdy neprstanu chodit. Mam obcas sva obdobi, kdy simiky moc nehraju a na forum zapomenu na nejakou dobu, ale vzdy se vratim a snazim se dohnat zameskane. Ale vetsinou si treba dilek prectu hned, jen me v tu danou chvili nenapadaji vhodna slova, tak si komentar odsunu ne lepsi dobu . Snad se na me za to nezlobis.

@Janika31 - Fíha, moc děkuju za tak rychlou reakci! Moc krásně řečeno
Ve všem s tebou souhlasím, je mi té rodiny tak líto. Navíc je ta malá Ailsie polosirotek a ještě se nemůže moc hýbat, musí to být hrozný handicap - je jako zázrak, že takový zásadový člověk jako pan Openshaw byl vůbec schopný si všimnout té holčičky (a taky její maminky, aniž by si to uvědomil ). Tohle mě docela naplňuje optimismem, je pěkné si taky přečíst něco pozitivního než samé negativní zprávy, co pořád čteme v poslední době (covid, válka, divní lidi, kteří podporují zlo, co se tam páchá...nepochopitelné ).
A pravda, ještěže ta krize s nájemníky neměla dlouhé trvání. I když to vypadalo, že to bude pro tu rodinu hodně drsné a Alice se bála, jak se to zvládne. Naštěstí je pan Openshaw svým příchodem zachránil od úplného krachu. Moc děkuju za krásnou pochvalu!

P.S. Nééé, naopak! Hrozně moc ti děkuju za nádherný komentář!  To vůbec nebylo myšleno jako výtka - něco takového bych si ani nepomyslela   Chtěla jsem tím říct, jak moc jsem vděčná za každý komentář     Vždycky se jich tu sejde tolik hezkých.    Všichni z fóra jste úplně zlatí moc děkuju ještě jednou tobě i všem ostatním, kteří mě tak pěkně podporují!
A opravdu chápu, že není na komentář hned po přečtení čas nebo třeba nejde najít správná slova, někdy se to musí „uležet"  Taky to tak někdy mívám  A taky máme všichni čím dál tím míň času nebo přijdou do toho jiné starosti, tak někdy prostě nejde stíhat číst a komentovat a stavět a tvořit, to je jasné   Taky mívám období, kdy se sem moc nedostanu a pak doháním a pokaždé je pro mě radost tu objevit nějaké pěkné nové věci. Někdy fórum dost utichne, tak je to tu takové smutné, ale věřím, že to udržíme   já sem taky nikdy nepřestanu chodit.

"vroucně si přál, aby ta žena už odešla a nevytvářela žádné komplikace kvůli vděčnosti" i přes neveselé téma jsem se musela pousmát nad tou formulací. pan Openshaw se zjevně nesnaží 'sbalit' maminku přes její dcerku, spíše se v něm odehrávají vnitřní procesy, se kterými si úplně neví rady. zamilovaný asi ještě není, jen neví, že brzy bude

Díky moc za krásný komentář, @Havranice Popsala jsi to úplně přesně aspoň já si teda taky myslím, že takhle to pan Openshaw cítí. Brzo uvidíme, jak to bude dál i když vlastně víme, že ti dva skončí spolu, jenom nevíme, jak přesně k tomu dojde. A taky co se bude dít dál. Je to takové zajímavé, protože ten příběh vlastně začíná kdesi uprostřed, potom se vrací hluboko do minulosti Alice, dostane se zase do přítomnosti a odtud už dál do budoucnosti. Další díl přidám nejpozději o víkendu
Btw. ta formulace mi dala strašně zabrat... není to vůbec ono, zní to tak krkolomně a určitě by to šlo nějak jinak přepsat, ať to zní v češtině přirozeněji, ale já jsem nepřišla na to, jak to udělat Snažím se vždycky držet originálních vět co nejvíc, ale často narazím na nějaký problém a nevím si s tím rady

Přináším nový díl a přeju vám všem pěkný víkend!

Manchesterské manželství

(E. Gaskell)


KAPITOLA 7






Jednoho podzimního dne...



... odložil noviny, když Alice přišla se snídaní...






...  a prohlásil tak lhostejným hlasem, jak jen mohl:
„Paní Franková, existuje nějaký důvod, proč bychom my dva neměli spolu ustájit naše koně?"



Alice zůstala stát v úžasu a rozpacích. Co tím myslel?



Začal znovu číst své noviny, jako by neočekával žádnou odpověď; proto si usmyslela, že ticho bude jejím nejbezpečnějším postupem a pokračovala v tichosti s přípravou jeho snídaně, aniž by mezi nimi padlo další slovo.



Právě když odcházel z domu, aby se vydal do skladu jako obvykle, otočil se a strčil hlavu do světlé, upravené a uklizené kuchyně, kde ráno všechny ženy snídaly:





„Přemýšlejte o tom, co jsem řekl, paní Franková“ (takové jméno používali jejich podnájemníci), „a dovolte mi znát na to dnes večer váš názor.“



Alice byla vděčná za to, že její tchyně a Nora byly příliš zaneprázdněné svým rozhovorem, než aby této řeči něco přikládaly.







Rozhodla se, že na to nebude celý den myslet; a samozřejmě snaha nemyslet ji přiměla myslet na to o to víc.



V noci poslala Noru nahoru s jeho čajem.





Ale pan Openshaw málem srazil Noru k zemi, když šla ke dveřím, aby vyšla ven, protlačil se kolem ní a netrpělivým hlasem od horní části schodiště zvolal: „Paní Franková!"



Alice šla nahoru, nepřipisovala jeho slovům příliš velký význam.

„Paní Franková,“ řekl, „jaká odpověď? Neprotahujte to na moc dlouho; protože dnes večer mám spoustu kancelářské práce.“



„Sotva vím, co jste tím myslel, pane," řekla pravdomluvná Alice.





„Nu! Myslel jsem si, že jste to mohla uhodnout. Nejste v tomto oboru nováček, zato já ano. Nicméně vám to tentokrát objasním."



Vezmeš si mě, abych byl tvým manželem a budeš mi sloužit a milovat mě a ctít mě, a tak podobně? Protože pokud chceš, udělám pro tebe totéž a budu otcem tvému dítěti - a to je víc, než se uvádí v modlitební knize.



No, jsem mužem, co drží slovo; a co říkám, to cítím; a co slíbím, to udělám. A teď - tvá odpověď!“



Alice mlčela. Začal si připravovat čaj, jako by její odpověď pro něj byla otázkou naprosté lhostejnosti; ale jakmile to bylo hotové, začal být netrpělivý.





„No?" řekl.



„Jak dlouho, pane, si mohu vzít na rozmyšlení?"



„Tři minuty!" (podíval se na hodinky). „Už jste měla dvě - to dává dohromady pět."

Tak jsem se konecne dostala k precteni dilku!

Tak ten to na ni vybalil, jakoby se nechumelilo . Vubec z toho nejsou citit emoce, nebo city, jakoby to byl nejaky obchod, ktery hodla uzavrit. Chapu, ze je v tomhle ohledu nepoliben, ale trochu citu nekde v koutku duse mohl najit. Takhle se preci o ruku nezada . A to slovni spojeni, ktere pouzil hned v uvodu . Prej spolu ustajit kone, to jsem teda nikdy neslysela . Byla bych z toho podobne zmatena, jako Alice

Jsem zvedava, jak mu odpovi A jestli pan Openshaw v sobe najde kousek citu . Jeho projev lasky je ponekud podivny .
Sice z uvodniho dilku vime, ze jsou manzele, ale treba mu na to hned nekyvla . Jsem moc zvedava na dalsi pokracovani!

@Janika31 - Jé, hrozně moc děkuju za krásný komentář!  Zrovna jsem plánovala, že dneska ráno sem přidám nový díl a nečekala jsem, že tu ještě za včerejší večer přibude reakce          Díky, moc mě to potěšilo!  
No, já jsem na tom úplně stejně, měla jsem z toho minulého dílu hrozně rozporuplné pocity. Je to hrozně divná žádost o ruku! Ta poznámka o ustájení koní mě taky překvapila no, proč ne. Mně se z těchto dvou více zamlouval Frank s jeho projevy citu, které byly pro Alici přehnané. Tadyhle pan Openshaw je úplně jiný typ člověka - mě osobně vůbec nebere tohle až obchodní jednání, jak jsi to nazvala - přesně tak to na mě působí a odpuzuje mě to. Ale Alice je jiná - s Frankem jí to nevyhovovalo, tak uvidíme, jak na ni zapůsobí pan Openshaw...


Manchesterské manželství

(E. Gaskell)


KAPITOLA 8




„Buďte rozumnou ženou, řekněte Ano, posaďte se se mnou k čaji a společně si o tom pohovoříme; protože po čaji budu zaneprázdněn; řekněte Ne" (na okamžik zaváhal, aby se pokusil udržet svůj hlas ve stejném tónu)...



... „a já už o tom nepromluvím ani slovo, jen zítra zaplatím roční nájem za své pokoje a odjedu pryč. Čas vypršel! Ano nebo ne?"



„Prosím, pane – byl jste tolik hodný k malé Ailsie -"




„No, pohodlně si sedněte ke mně na pohovku a dáme si společně čaj. Jsem rád, že jsem zjistil, že jste tak dobrá a rozumná, jak jsem si o vás myslel. “



A toto bylo druhé dvoření se Alici Wilsonové.



Vůle pana Openshawa byla příliš silná a jeho poměry příliš dobré na to, aby to vše nedovedl do konce.
Paní Wilsonovou usadil v jejím vlastním pohodlném domě a učinil ji zcela nezávislou na nájemnících.



To málo, co Alice zmiňovala ohledně budoucích plánů, se týkalo Nory.



„Ne," řekl pan Openshaw. „Nora se bude starat o starou dámu, dokud ta bude naživu; a poté buď přijde a bude žít s námi, nebo pokud se jí to bude tak líbit více, dostane zabezpečení na celý život – to kvůli tobě, paní. Nikdo, kdo byl k tobě nebo k dítěti hodný, nezůstane bez odměny."



„Ale i té maličké bude lépe s novými věcmi okolo."



„Sežeň pro ni bystrou a rozumnou dívku jako ošetřovatelku; nějakou, která ji nebude mazat mastí z telecích kopyt jako Nora; plýtvat tak dobrými věcmi zvenčí, které by měly jít dovnitř, zato se bude řídit pokyny lékařů; což, jak sis musela doteď jasně všimnout, to Nora nedělá; protože způsobují tomu ubohému malému děvčátku bolest."



„Sám teď nejsem nadtolik nad věcí, abych se necítil slabě vůči ostatním lidem. Vydržím dobrou ránu a ani nezměním barvu ve tváři; ale hoď mě na operační sál na ošetřovně a bude mi špatně jako malé holce."



„Přesto - kdyby to bylo potřeba, sám bych držel tu malou děvenku na kolenou, i kdyby křičela bolestí, pokud by to mělo jejím nemocným zádům prospět."



„Ne, ne, děvče! Nech si svoji bledost na dobu, až to přijde - neříkám, že to tak někdy bude. Ale vím jedno, že Nora ušetří dítě a obejde doktora, pokud bude moct. Teď tedy říkám: dej děťátku šanci na rok nebo dva, a pak, když smečka doktorů udělá vše, co bude v jejich silách - a možná i ta stará paní odejde - budeme mít Noru zpět nebo se o ni postaráme lépe."





Smečka doktorů však nemohla pro malou Ailsie udělat nic. Byla nad jejich síly.

Ale její otec (protože trval na tom, aby tak byl nazýván, a také na tom, že si Alice již nenechá říkat  mami, ale bude nadále nazývána matkou), díky své zdravé veselosti, jasnému účelnému rozhodování, svým zvláštním obratům a vtipům, přinesl bezmocné holčičce skutečnou silnou lásku...





... přinesl do jejího života nový prvek zářivosti a důvěry; a přestože její záda zůstala stejná, její celkové zdraví bylo posíleno...







... a Alice - nikdy sama nepřekračovala svůj úsměv - měla to potěšení vidět, jak se její dítě učí smát.



Pokud jde o Alicin vlastní život, byl šťastnější, než kdy předtím. Pan Openshaw od ní nevyžadoval žádnou demonstraci, žádné projevy náklonnosti. Ve skutečnosti by ho tyto spíše znechutily. Alice dovedla hluboce milovat, ale neuměla o tom mluvit. Věčný požadavek láskyplných slov, pohledů a pohlazení a nesprávná interpretace jejich nepřítomnosti jako nepřítomnosti lásky byly velkou zkouškou jejího předchozího manželského života.








Nyní šlo všechno jasně a přímo, pod vedením silného rozumu jejího manžela, jeho vřelého srdce a silné vůle. Rok od roku se jejich světská prosperita zvyšovala.



Po smrti paní Wilsonové se k nim Nora vrátila jako chůva pro nově narozeného malého Edwina...





... na tuto pozici nebyla přijata bez pěkně silného proslovu pyšného a šťastného otce, který prohlásil, že kdyby zjistil, že Nora se někdy pokusila chlapce krýt lží, nebo kdyby z něj chtěla vychovat slabocha buď v těle nebo v mysli, byla by hned ten den vyhozena.





Nora a pan Openshaw spolu nevycházeli nejsrdečněji; ani jeden z nich plně neuznával nebo nedocenil nejlepší vlastnosti toho druhého.




Toto byla předchozí historie lancashirské rodiny, která se nyní přestěhovala do Londýna.

---

Takže touto odbočkou do historie se konečně dostáváme zase do současnosti  
Tak co říkáte na tu žádost o ruku?
Pro mě osobně je to dost odpudivé. Ale důležité je, jaké je to pro Alici, protože každý člověk má jiné preference a očekávání od partnera -  ona je taková, že nemusí projevy citu, ten předchozí vztah s Frankem ji dost vyčerpával - a tenhle pan Openshaw je zřejmě pro ni ten pravý. Věcný, stručný, všechno je s ním jasné, Ailsie si adoptoval a má ji rád i přes její postižení. A Alici taky, i když takovým jiným způsobem, než by si možná většina z nás představovala (ale právě proč ne - je perfektní, že se našli dva lidi, kteří si navzájem sedí ).
Myslím, že Openshaw je dobrý chlap, i když působí občas tak stroze a nepříjemně. Ale je obdivuhodné, jak pozitivně změnil život Alice i Ailsie.

Tak ta žádost o ruku byla... no vskutku originální Jako oba jsou trochu takoví dva podivíni, ale tehdy neznali Asperga, nebo něco podobného, tak bylo prostě jen podivní. Nejsem lékař, ale minimálně jeden by na to mohl být adept.
Důležité je, že Alici to vyhovovalo - autor to vystihl přesně: Pokud jde o Alicin vlastní život, byl šťastnější, než kdy předtím... Alice dovedla hluboce milovat, ale neuměla o tom mluvit. Věčný požadavek láskyplných slov, pohledů a pohlazení a nesprávná interpretace jejich nepřítomnosti jako nepřítomnosti lásky byly velkou zkouškou jejího předchozího manželského života.
Takže pokud byla šťastná Alice i její dcera, čert vem, jakým způsobem k sobě našli cestu a jak jejich manželství vzniklo. Hlavně že to fungovalo

Jsem spíš pragmatik než romantik a docela se mi ulevilo, že nedošlo na sladké řečičky, to nemám moc ráda.. i když tohle byl opravdu bizár četla jsem kdysi rozhovor s psychologem, kde vysvětloval, že manželství z rozumu bývají spokojenější než svazky z vášně. No, nakonec mají potomka, tak snad v tomto směru to také funguje každopádně jsem zvědavá na další osudy tohoto sympatického páru a snad se dozvíme víc i o jejich dětech

Jsem na tom podobně, jako Havranice - o romantice si ráda počtu, jinak jsem spíše praktického ražení, obzvláště poslední dobou ... V životě už to tak občas chodí, že je lepší k některým věcem přistupovat raději s rozumem než pouze srdcem, to zjevně vidíme i na tomto zajímavém příběhu, který nám Hellohello tak krásně předvádí

Fíha, děkuju vám všem! Strašně moc mě potěšily vaše komentáře!  Ani nevíte jak! A souhlasím s vámi všemi

Je zajímavé, jak je každý z nás jiný (a to je na tom právě to pěkné!) To samé je vidět u Alice: Frank pro ni nebyl vhodný manžel, i když na ni byl hodný a staral se o ni (až na to vynucování citů). Zato s Openshawem jí to vyhovuje.
Já osobně jsem takový divný mix - nesnáším přeslazenou literaturu nebo romantické filmy (kromě nějakých historických, ale ta romantická stránka tu nesmí pro mě být taková ta až moc přeslazená a převažující v tom filmu/knize, ale zase respektuju tuto tvorbu, protože se líbí jiným lidem), nevydržela bych se na to dívat/číst, i když do určité malinké míry to snesu Ale zase ve vztahu pro mě aspoň nějaká romantika musí být - ne ta přeslazená nebo nějaká velká romantická gesta, to vůbec ne, ale spíš taková pěkná něžnost plynoucí ze vzájemné náklonnosti, nebo jak to vyjádřit
Ideální je, když každý (kdo tedy o to stojí) najde svůj protějšek, který mu vyhovuje  a jsem ráda, že Alici se to povedlo, když už to její první manželství skončilo takhle tragicky  Kromě toho je samozřejmě dobře, že nemusela jít někam tvrdě dřít, aby zabezpečila rodinu. Měla by hrozné vyhlídky.

@Fidgety - zajímavá úvaha, je možné, že někdo z nich tuhle diagnózu má. A moc krásně jsi to napsala   Opravdu nádherně shrnuto.   Hlavně, že jim to spolu fungovalo, je pravda, že na tom způsobu moc nezáleží, když si ti dva lidi sednou.

@Havranice - s tím se taky ztotožňuju, nemám ráda přehnanou sladkost (aspoň tedy v těch knihách/filmech). A další věc je, jestli je to myšleno upřímně a není to takové to mazání medu kolem huby   Moc zajímavá poznámka o těch manželstvích z rozumu - je to dost možné (pokud to manželství není uzavřeno z donucení a ti lidi k sobě nemají odpor, jak se v minulosti často bohužel stávalo). Já bych do něčeho takového nešla, ale pokud to těm lidem klapne, tak je to pro ně dobře.  
O dětech bude ještě v příběhu řeč (hlavně o Ailsie). Teď se příběh stočí do trochu jiné roviny, možná neočekávané (aspoń pro mě - protože kolikrát vy tady na fóru uhodnete celý budoucí vývoj!)  Na mě taky tihle dva působí docela sympaticky tím, jak se k sobě hodí, jenom ta žádost o ruku mě trochu rozhodila  

@Ludmila - moc děkuju za krásnou pochvalu.    Rozhodně máš pravdu, že je často v životě lepší poslechnout rozum, někdy dobře radí  Jenom tak umět vždycky vystihnout v tom správném okamžiku, kdy poslechnout rozum a kdy srdce   Někdy má pravdu jedno a jindy druhé.

Tentokrát jsem stihla dodělat novou kapitolu o něco dřív, tak jsem se hned teď vrhla na to, ať to sem můžu rovnou přidat


Manchesterské manželství

(E. Gaskell)


KAPITOLA 9




Bydleli tam asi rok, když pan Openshaw najednou informoval svou manželku, že se rozhodl vyléčit dlouholeté rodinné spory, a pozval svého strýce a tetu Chadwickovy, aby je přijeli navštívit a viděli Londýn.



Paní Openshawová nikdy tohoto strýce a tetu svého manžela neviděla. Roky předtím, než si ho vzala, došlo k hádce. Věděla jen, že pan Chadwick byl drobný výrobce v jednom venkovském městečku v jižním Lancashiru. Byla nesmírně potěšena, že rozvrat měl být urovnán, a začala se připravovat na zpříjemnění jejich návštěvy.



Konečně dorazili.









Vidět Londýn pro ně byla taková událost, že paní Chadwicková si pro tuto příležitost nechala ušít všechno prádlo nové - od nočních čepiček dolů; a co se týče šatů, stužek a límců, mohla by klidně jet do divočiny v Kanadě, kde není žádný obchod, tak velká byla její zásoba.







Čtrnáct dní před dnem odjezdu do Londýna formálně informovala o svém odchodu všechny své známé; a tvrdila, že bude potřebovat každičkou chvilku mezičasu na sbalení věcí. Bylo to v jejích představách jako druhá svatba.





A aby doplnil tuto podobnost, kterou mezi těmito dvěma událostmi představoval zcela nový šatník, její manžel jí přivezl zpět z Manchesteru na poslední pracovní den před tím, než vyrazili, nádhernou brož s perlami a ametystem, a prohlásil: „»Lundýn« by měl vědět, že lidi z Lancashiru poznají hezkou věc, když ji vidí.“



* * *

Nějakou dobu poté, co pan a paní Chadwickovi dorazili k Openshawovým, nebyla žádná příležitost tuto brož nosit...



... ale nakonec dostali možnost navštívit Buckinghamský palác a duch loajality vyžadoval, aby si paní Chadwicková při návštěvě sídla svého panovníka oblékla nejlepší šaty.

Po svém návratu si spěšně převlékla šaty...





... protože pan Openshaw plánoval, že by měli jet do Richmondu, dát si čaj a vrátit se za svitu měsíce.



Proto asi v pět hodin manželé Openshawovi s manželi Chadwickovými vyrazili na cestu.





* * *

Služka a kuchařka seděly dole, Nora stěží věděla kde.



Vždy byla naprosto zabraná do práce v dětském pokoji a pečovala o své dvě děti...







... a seděla u neklidné, rozrušené Ailsie, dokud neusnula.





Později služebná Bessy jemně zaklepala na dveře.



Nora šla za ní a mluvily spolu šeptem.





„Chůvo! Někdo je dole a ptá se po vás."
„Ptá se po mně? Kdo je to?"





„Nějaký džentlmen — "
„Džentlmen? Nesmysl!"





„No! Tak tedy nějaký člověk a ptá se po vás, zazvonil na zvonek u předních dveří a vešel do jídelny.“



„Neměla jste ho pouštět," zvolala Nora. „Pán a paní pryč -"



„Nechtěla jsem, aby šel dovnitř, ale když slyšel, že tady bydlíte..."



...prošel kolem mě, posadil se na první židli a prohlásil: »Řekněte jí, ať za mnou přijde si promluvit.« V místnosti není rozsvícený plyn a večeře je celá prostřená.“



„Uteče se lžícemi!" vykřikla Nora a vyjádřila tak strach služebné ve slovech a připravovala se opustit místnost...



... nejdříve se však podívala na Ailsie, jak tiše a klidně spí.



Šla dolů a její nitro čeřily nepříjemné obavy.





Než vstoupila do jídelny, opatřila si svíčku a s ní v ruce vešla dovnitř a ve tmě se rozhlížela po svém návštěvníkovi.

---

Tady to musím přerušit...     příště se podíváme na to, kdo bude ta návštěva  

Teda ta tetička je dobrá Čtrnáct dní na balení, kolika kočáry jeli?
A teda jsem moc zvědavá na tu návštěvu.

Spoiler:

Děkuji za krásný díl Hned mi zpříjemnil ráno u kávičky  

Oba dva dílky byly super!
Moc děkuji za parádní čtení!

Tak přeci jen se Alice nechala ke sňatku ukecat , i když romantika byla hodně daleko, ale na jednu stranu si jsem jistá, že pan Openshaw se o ní dobře postará, ale hlavně o malou

Jejich manželství je hodně zvláštní, úplně odlišné od předchozího a díku tomu mě docela překvapilo, že se jim narodil syn, čekala jsem, že jejich manželství bude fungovat na trochu jiné bázi. Ovšem klučina je moc roztomilý . Moc se jim povedl.

A poslední dílek mi nasadil brouka do hlavy .

Kdo se asi skrývá v té temnotě a chce vidět Noru? Snad to nebude někdo nebezpečný.. ( napadá mě jen bývalý manžel Alice, že by nějakým zázrakem přežil? Ale proč by chtěl vidět Noru? )

A ta tetička mě teda pobavila . To si s sebou zabalila celej barák ne? Prej 14 dní . To já bych už do kufru neměla, po 14 dnech, co dát .

Jsem hrozně zvědavá na pokračování

Ani nevíte, jakou radost jste mi udělaly svými milými komentáři!      A nemáte vůbec zač, to mě těší, že se vám to líbí  

@Fidgety - nasmála jsem se u tvého komentu  to je fakt - to mě nenapadlo, kam to všechno šatstvo zabalili? Pěkně náročná tetička (i když zas chápu, když jela do královského sídla ale snad by jí stačilo i míň oblečení ) - fakt by potřebovali víc kočárů. A já jsem jim tam dala jenom takovou pidi dvousedadlovou drožku    To jsem teda vůbec nevychytala    

@Janika31 - To je pravda a možná i myslela na zabezpečení Ailsie, vůbec by to sama neměla jednoduché. Ale je vidět, že jí to v tomhle manželství vyhovuje, tak to pro ni dopadlo dobře   To teda, taková nálož oblečení na 14 dnů já si vždycky beru pár nejnutnějších věcí a i tak je taška plná a nadávám si za to.

Tak pojďme rovnou na tento díl, ať se dozvíme, kdo to čeká v té tmě. Jestlipak jste se trefily?  


Manchesterské manželství

(E. Gaskell)


KAPITOLA 10



Vstal, držel se za stůl. Nora a on se na sebe podívali; v očích se jim objevilo postupné rozpoznání.





„Noro?" zeptal se nakonec.



„Kdo jste?' zeptala se Nora s ostrým tónem znepokojení a nedůvěry.
„Neznám vás“; marnými slovy nevěřícnosti se pokoušela zbavit se té hrozné skutečnosti před sebou.



„Tak moc jsem se změnil?" řekl žalostně. „Troufám si říci, že ano. Ale Noro, řekni mi!"  těžce vydechl: „Kde je moje žena? Je - je naživu? “



Přišel blíž k Noře a byl by ji vzal za ruku; ale ona od něj couvla; dívala se na něj celou dobu civějícíma očima, jako by to byl nějaký hrozný předmět.



Byl to však pohledný, opálený, dobře vypadající chlapík s vousy a knírem, který mu dodával cizokrajný vzhled; ale ty jeho oči! Nešlo si splést ty nedočkavé, krásné oči – přesně ty samé, do kterých se Nora dívala ještě ani ne před půlhodinou, dokud se do nich tiše nevkradl spánek.





„Řekni mi to, Noro - vydržím to - tak často jsem se toho bál. Je mrtvá?"



Nora stále mlčela.

„Je mrtvá!" Visel na Nořiných rtech a výrazu, jako by chtěl vypozorovat potvrzení nebo rozpor.



„Co budu dělat?" zasténala Nora. „Och, pane! Proč jste přišel? Jak jste mě našel? Kde jste byl? Myslely jsme si, že jste mrtvý, skutečně!“  Chrlila slova a otázky, aby získala čas, jako by jí čas mohl pomoct.



„Noro! Odpověz mi na tuto otázku přímo, ano nebo ne - je moje žena mrtvá? “



„Ne, není," vyslovila Nora pomalu a těžce.

„Ach, jaká úleva! Dostala moje dopisy? Ale možná to ani nevíš. Proč jsi ji opustila? Kde je? Ach, Noro, řekni mi to všechno rychle!“



„Pane Franku!" řekla Nora konečně, téměř k tomu dohnaná hrůzou z toho, aby se její paní každou chvilkou nevrátila a nenašla ho tam - nemohla ani uvažovat o tom, co by bylo nejlepší udělat nebo říct – spěchala, aby udělala něco rozhodného, protože už nemohla vydržet svůj současný stav.

„Pane Franku! Za celou dobu jsme od vás neslyšely ani řádku a majitelé lodě říkali, že jste se potopili, vy i všichni ostatní. Myslely jsme si, že jste mrtvý a chudák slečna Alice a její malé, nemocné, bezmocné děťátko!"



„Ach, pane, musel jste to uhodnout,“ vykřikla nakonec ta ubohá bytost a vybuchla v bouřlivém záchvatu pláče, „protože to opravdu nemohu říct. Nebyla to však ničí chyba. Bože, pomož nám všem o této noci! “





Nora si sedla. Příliš se třásla na to, aby mohla stát.

Vzal její ruce do svých.



Silně je stiskl, jako by z ní fyzickým tlakem mohla být pravda vyždímána.



„Noro." Tentokrát byl jeho tón klidný, stagnoval jako jeho zoufalství. „Znovu se vdala!"



Nora smutně zavrtěla hlavou.

Sevření se pomalu uvolnilo.

Muž omdlel.



V místnosti byla brandy. Nora nalila panu Frankovi pár kapek do úst, třela mu ruce a -



- když se částečně probral, než se jeho mozek zalil záplavou vzpomínek a myšlenek - zvedla ho a položila mu hlavu na svá kolena. Potom mu do úst vložila pár kousků chleba z večeře, nasáklých brandy.





Najednou vyskočil na nohy.



„Kde je? Řekni mi to okamžitě.“ Vypadal tak divoce, tak šíleně a tak zoufale, že Nora cítila, že je v nebezpečí; ale čas strachu už pro ni pominul. Předtím se mu bála říct pravdu a pak byla zbabělá.



Nyní se její rozum vyjasnil, když cítila stav jeho zoufalosti. Musí opustit dům. Poté ho bude litovat; ale teď musí spíše rozkázat a kárat; protože on musí být pryč z domu, než se její paní vrátí. Ta jediná nutnost před ní vyvstávala jasně.



„Není tady: to je vše, co potřebujete vědět. Nemohu ani přesně říci, kde je“ (což bylo pravdivé do posledního písmenka). „Jděte pryč a řekněte mi, kde vás zítra můžu najít, a já vám povím vše. Můj pán a paní se mohou každou chvíli vrátit a co by se potom stalo se mnou, s cizím člověkem v domě?“



Takový argument byl příliš nicotný, než aby se dotkl jeho rozrušené mysli.
„Nestarám se o tvého pána a paní."



„Pokud je tvůj pán opravdový muž, musí ke mně cítit soucit - ubohý ztroskotaný námořník, jakým jsem já - držený po celá léta vězněm mezi divochy, celou tu dobu, vždy a pořád jsem myslel na svou ženu a svůj domov – sníl jsem o ní v noci, mluvil jsem s ní přes den, i když to nemohla slyšet. Miloval jsem ji víc než celé nebe a zem dohromady."







„Pověz mi hned v tuhle chvíli, kde je, ty jedna ubožačko, cos tak ohavně uklidňovala ji, stejně jako teď i mě!“






(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

---

V tomto místě to musím přerušit a příště se podíváme na další dění. Já být Norou, hrozně bych se bála po těch jeho posledních slovech - co když mu hráblo po všem tom příkoří... Btw. omlouvám se za tu krkolomnou větu na konci dílu, ale nevěděla jsem, jak to nějak líp přepsat, aby se to neodchýlilo moc od originálu.

Jste opravdu dobré, obě jste tipovaly Franka!   Sice to byla snad jediná nám známá postava, která nám zmizela z dohledu, ale bylo nám řečeno, že jeho loď se potopila, tak to vůbec nevypadalo na něj - no a mohl to nakonec být kdokoli jiný, nějaká zatím neznámá postava. Ale byl to on  máte opravdu perfektní intuici  

No nazdar!

Tak my se opravdu s Fidgety trefily . Tak to je pořádný průser..

Musím říct, že je mi ho líto. Určitě si prošel peklem a jediná věc, která ho držela při životě a síla nevzdávat se, byla myšlenka na jeho milovanou. Vůbec se mu nedivím, že je tak rozhořčený, možná mu i trochu přeskočilo, vůbec nevíme, co s ním pobyt s domorodci udělal .

Opravdu z něj jde až strach, ale jak říkám, nedivím se mu. Snad Noře nějak neublíží...

Tohle bude ještě hodně zajímavé .

Strašně se těším na nové pokračování .

( Frank je tedy více můj typ, myslím, teď vzhledově povahou je až moc urputný, ale na druhou stranu je hezké, ukázat tomu druhému city)

To je zajímavé, já jsem si na Franka vůbec nevzpomněla, spíš jsem tipovala nějakou zatím neznámou osobu. Chudák Nora i její paní, co teď budou dělat ? A Frankovo chování se mi vůbec nezamlouvá, asi bych se ho taky bála

Ludmi, jsem na tom stejně, také mě to nenapadlo. Obdivuji holky, jak jste na to káply. Frank bude asi hodně emotivní týpek, ale vůbec bych mu neměla nic za zlé, naopak je mi ho líto, jak ho představa shledání se ženou držela v zajetí nad vodou, a pak takové zjištění. Což se sice dalo čekat, že nezůstane sama, ale na to se nelze připravit..