Lucisab a její postapokalyptický svět

Nádherný díl! Ty vlasy Alanovi strašně sluší, opravdu v nich vypadá jako princ. Doufám, že se nám Alan brzo uzdraví. Jsem ráda, že ta hypnóza našich milovaných obyvatel bunkru se rozplynula (šel z toho opravdu strach - ještěže Alan byl tak prozíravý a dal amulet Bellince, nebýt toho, nechci ani pomyslet, co by se stalo s bunkrem. Těším se moc na další vývoj a zároveň se obávám budoucnosti. Snad ale nepřinese nic zlého.

Teda Lucisab, takhle nás napínat  Už u toho předchozího dílu jsem tajila dech - prvně "nééééé!!!", pak "uf, probral se!", a hned zase "nééééééé!!!" a teď zase toto Ale jinak samozřejmě parádní pokračování, moc se mi líbilo, jak Belince pomohl amulet rozumět sixamštině, a celkově to byla skvělá tečka za Oxaniným působením v bunkru  Ještě bych teda chtěla vidět, jak dostane od královny na pr...

Moc děkuju holky

Hello, on by to i tak Alan nejspíše nějak zvládl akorát, že ho takhle Anabela vlastním způsobem taky zachránila, když mu vyndala tu jehlu z dlaně  vzbudil by se ať tak či tak, ale chvíli by to trvalo a přišel by o spoustu další energie kdyby mu Anabela nepomohla byla by větší šance, že by to prostě nedal Oxanu by pravděpodobně teleportoval mimo bunkr a sebe také, ale trochu jiným způsobem...

Fidgety, mohu prozradit, že možná o Oxaně ještě uslyšíte

Dneska jen krátce, ale slibuji, že další dílek dodám brzy


03x35

Později David nalezl Patrika a pokusil se s ním promluvit o uplynulých událostech.



"Patriku, jak se cítíš?"
"Mám se fajn," odsekl.
"Nemluv se mnou takhle, ty víš, že ti není dobře... nikomu z nás, ale mám pocit, že tebe to zasáhlo nejvíc, což chápu..."
"Chápeš to?"



"Ano, byl jsi pod mocí té potvory úplně nejdéle z nás. Vím, že nás něčím očarovala... matně si tu věc pamatuji, než mě donutila... donutila před ní pokleknout..."
"Tati... buď rád, že tě donutila jen pokleknout..."
"O čem to tady mluvíš?"



"O něčem co nemůže nikdo nikdy pochopit! Donutila mě cítit věci... věci... mám pocit jako kdyby mě roztrhla vedví... nenávidím se za to! Teď nevím... nevím..." David zavrtěl hlavou a položil mu rozloženou dlaň na rameno.
"Ovládala tě... mrzí mě, že jsem na to nepřišel včas... už od začátku nám přišlo zvláštní jak snadno jsi se do ní zamiloval... ale to nebyla láska, Patriku..." Patrik ho přerušil.
"Ne? Tak co to bylo?!"



"Láska není taková... nesvazuje tě takovým způsobem. Tohle byla jen manipulace vyvolaná něčím pro nás neznámým... něčím... nevím co to bylo..."
"Nevíš to... pak to nevím ani já! Ale jedno vím jistě... chci ji najít!"
"Cože?" Vyhrkl David zděšeně.
"Ano, vložím do toho všechno, ale najdu ji... abych se pomstil!"
"Patriku... tohle nedělej!"
"Opravím teleport! Najdu ji, abych jí dokázal, že nejsem žádná loutka! Že jsem jejím rovnocenným soupeřem a ne jen nafukovacím panákem se kterým si může dělat co ji napadne!"
"Patriku, ta ženská je teď na místě, kde dostane co si zaslouží... my bychom měli prostě zapomenout," snažil se ho klidně přesvědčit.
"Jenže já nedokážu zapomenout, tati! Kdyby jsi jen mohl vědět... vědět..." jeho hlas se ztrácel v jeho roztřeseném dechu.
"Tak mi to řekni," vyzval ho.
"Nemohu... nemohu... nenávidím ji a nenávidím i sám sebe..." vyhrkl, než utekl z místnosti.
"Patriku!" Stačil za ním David zavolat, ale bylo pozdě. Jeho syn ho již nemohl slyšet.

Druhý den ve večerních hodinách..

Anabela se od samého rána starala o svého zeleného přítele. Sama se tak mohla přistihnout, že s obdivem hledí na jeho obličej jako kdyby nikdo jiný už na světě nebyl. Najednou se jí zdál, tak zvláštně hezký... tak... zasmála se, než ve skleničce zamíchala rozmixovanou zeleninu, kterou mu připravila místo pevné stravy. Zlehka tak uchopila jeho hlavu a nadzvedla ji do správného úhlu. Těžce při tom vydechla, když si uvědomila jak byla jeho hlava těžká. Nakonec přiblížila k jeho ústům brčko s nápojem a vložila mu ji do úst.
"Napij se," zašeptala mu. Alan však nevypadal, že by chtěl jakkoli reagovat. Přestal ji snad slyšet? Nebo snad rozuměl jen Davidovi? Zesmutněla a silněji semkla jeho temeno.
"Napij se prosím," vydechla tiše z těsné blízkosti. Až pak se Alanova víčka zachvěla a jeho mírně svraštělé rty semkly hrot slámky. Anabela zamrkala a s bušícím srdcem pozorovala jeho hrudník, který se silněji zvedl, když začal do svého nitra pomalu vtahovat obsah sklenice.
"Jen pij... pij..." vzývala ho třesoucím hlasem a hladila ho palcem na místě, kde mu držela hlavu nad polštářem. Slyšel ji... skutečně rozuměl tomu co říkala, nebo to snad byl jeho instinkt? Zavrtěla hlavou. Jistě ne... jak dlouho už vlastně spal? Byl to už celý den, ale pro ni to byla celá věčnost. Tolik si přála spatřit jeho zvláštní oči připomínající křišťál. Zaměřila se proto na jeho semklá víčka a dokonalou křivku jeho zatočených řas, kterých si nikdo nemohl ani všimnout díky jeho očím, které vždy tento drobný detail dostatečně zakryly.
"Otevři oči," zašeptala. Alan přestal pít a pod jeho víčky spatřila drobný pohyb.
"Alane," oslovila ho a pomalu položila jeho hlavu zpět do polštáře. Alanovi oči se znova zachvěly, ale dál nemohla na jeho klidném obličeji vidět jinou změnu.
"Alane..." vydechla znova jeho jméno. Alan se zhluboka nadechl a letmo pootevřel rty. Skoro se zdálo jako kdyby se snažil něco vyslovit, ale jeho hrdlo zůstalo mlčet.
"Ty mě slyšíš! Slyšíš mě... opravdu... to je zázrak... to je...!" Zasmála se, odložila sklenici na stolek a přitiskla svoji tvář k jeho ramenu.
"Budeš v pořádku, vím to! Potřebuješ jen čas a toho dostaneš tolik, kolik jen budeš potřebovat!" Zvolala a zvedla svoji tvář kousek nad jeho. Alan vypadal opět pokojně jako kdyby znova usnul.
"Jsi hrozně vyčerpaný, ale vím, že tam někde uvnitř se pořád nevzdáváš a za to tě... tě..." najednou nedokázala dokončit myšlenku. Její tváře dostaly rudý odstín a tiše se zasmála.
"Těším se až mi všechno vysvětlíš, až mi řekneš co jsem to vlastně všechno viděla. Až mi řekneš něco o té tvojí elektřině," pronesla jemně a pohladila ho po tváři. Letmo tak přejela zadní částí svých prstů po jeho líci, která byla zvláštně jemná. Rostly mu vůbec vousy? Napadlo ji. Pousmála se svým úvahám a špičkou svého ukazováku se dotkla hrotu jeho nosu. Alan měl větší nos než ona, toho si všimla ve chvíli kdy z něj přestala mít strach. Ale kdy to vlastně bylo? Zavrtěla hlavou. Nebyla si jistá... nebylo to dlouho ani krátce. Najednou měla pocit, že se ho přestala bát mnohem dříve než si sama připustila. Možná za to mohla její matka, nebo sám Alan se svojí tichou povahou, která v ní vzbuzovala pocit klidu... pokoje po kterém toužila od samého počátku kdy si začala uvědomovat, že život není tak dlouhý, jak by si přála. Alan se tak skoro vždy zdál jako kdyby byl o několik kroků napřed... jako kdyby zažil již tolik věcí, že ho nemohlo nic překvapit. Také byl o dost starší než ona. Tahle úvaha jí donutila se široce usmát, vypadal snad na sto let? Ptala se sama sebe a oběma rukama přejela po jeho obličeji. Jeho kůže nenesla jediný náznak stárnutí. Fyzicky tak vypadal stejně starý jako ona sama, ale psychicky... byl rozhodně vyspělejší než ona, ale necítila se vedle něj kvůli tomu méněcenná, spíše naopak. Ráda se dívala na jeho lehký úsměv za kterým ukrýval věci, které nesl sebou už spousty let. Se zvláštním nadšením tak poslouchala jeho vyprávění o životě, který byl pro ni samotný vzdálený jako samotný vesmír, ale pro něj byl tak blízký jako jeho vlastní dech. Bylo zvláštní jak dokázal pro každého pracovat čas. Někdy měl člověk pocit, že utíká příliš rychle, ale jindy spíše naopak. Jako kdyby měl u své nohy pomyslnou kouli, která mu bránila v běhu a to byl nyní případ Anabely, která se zvláštní touhou hleděla do Alanovi tváře a čekala na jeho reakci. I kdyby měl kýchnout... i kdyby měl jen víc rozevřít nosní dírky v touze nabrat více vzduchu do plic, které již nešustily. Mohl se člověk snad tak moc upínat na něco tak malého? Mohl si pak člověk uvědomit, že mnohdy stačí pro zažehnutí malé naděje jen obyčejný jediný nádech milovaného člověka? I když Alan člověkem nebyl, ale záleželo na tom snad nyní? Pomalu se sklonila k jeho tváři vtiskla na jeho líčko polibek.



"Probuď se prosím," zašeptala do jeho ucha. Alan se ani nepohnul, když se nakonec zvedla nad něj a znova si prohlédla jeho obličej. S obdivem tak pozorovala jeho černé vlasy, které se mu vlnily v nepravidelných vlnách podél obličeje. Vypadal jako princ. Napadlo ji znova. Musela se opět podivit nad tím, že si nikdy pořádně nevšimla, jak hezký byl. V ten moment se jí v hlavě zjevila vzpomínka na její matku, která jí vyprávěla před spaním pohádky. Skoro tak zaslechla její hlas, který jí říkal příběh o Šípkové Růžence. Unesena vlastními myšlenkami se tak sklonila blíže k němu. Možná kdyby ho políbila... možná by se probudil, rojilo se jí hlavou, ačkoliv to racionálně nedávalo smysl. Ale co vlastně v poslední době dávalo smysl? A kde tedy byla pomyslná hranice mezi realitou a fikcí? Vždyť se právě skláněla nad mimozemšťanem, který ovládal zvláštní kouzla a co teprve Oxana... skoro jako kdyby se její život nyní vznášel v podivném snu ze kterého se mohla každým okamžikem vzbudit. Ale přála by si to? Chtěla by aby Alan byl pro ní jen výplodem její fantazie? Zavrtěla hlavou. Bylo jedno jak absurdní to bylo... i jak hloupé od ní bylo věřit, že pokud by přitiskla svoje rty k těm jeho, že by byla odměněna jeho pohledem. Letmo pohladila svým nosem ten jeho. Možná nebyla naděje, že by se takhle vzbudil, ale... Anabela si chtěla splnit alespoň jeden drobný sen, i kdyby se to potom již nemělo zopakovat. Pohladila ho po vlasech, než se k němu sklonila blíže. Skoro tak ucítila jeho hřejivý dech blíže toho jejího, když za sebou zaslechla něčí hlas.



"Anabelo!" Anabela sebou škubla. Kdy naposledy slyšela svoje úplné jméno? Prudce se otočila za zvukem a spatřila před sebou svého bratrance.

Nádherně sepsáno krásně popisuješ pocity Bellinky i Patrika - doufám, že se Patrik dá brzo psychicky do pořádku, i všichni ostatní. Je mi tak líto, čím si museli projít

Stále doufám, že Oxana se na Patrikovi "nepodepsala" i jiným způsobem a že ho chuť na pomstu brzy přejde. Anabelka se krásně stará o Alana, snad se jim ten polibek brzy podaří

Krásné počtení, jako vždy. Tvůj styl psaní je úžasný

Také doufám, že se Patrik vzpamatuje a dokáže tohle hrozné období překonat. Jistě to pro něj nebude lehké, ale věřím, že to zvládne. Oxana už snad problémy dělat nebude. Jen je smutné, že zřejmě nebude moci vystát Alana, protože ho bude soudit podobně, jako Oxanu, snad si uvědomí, že jim Alan zachránil životy a ne poprvé!

Bellinka je úžasná, tolik péče, to by probudilo i mrtvého.

Už se těším na pokračování.

Moc děkuju holky Patrik to chudák nemá jednoduché, celá situace mu totiž ublížila úplně nejvíc... uvidíme co bude dál

Patrika je mi moc líto, chudák, snad se z toho brzo dostane I když je mi jasné, že to pro něj musí být opravdu těžké trauma A řekla bych, že z Belinky asi moc radosti mít nebude Ale mně se Belinka líbí moc, jak se poslední díly projevuje, že už to není taková uťáplinka

Fidgety, Patrik z toho mít radost určitě nebude

Jinak vás v tomhle dílku poprosím o trochu fantazie u některých póz některé pózy nejsou k dispozici tak jsem improvizovala jak to jen šlo, aby to bylo alespoň podobné


03x36

"Co tady děláš?" Vydechla.
"Přišel jsem tě zachránit," odvětil pevným hlasem zatímco se v jeho očích odráželo něco zvláštního.
"Nepotřebuji zachraňovat," pronesla, pomalu se zvedla od Alana a přistoupila k němu blíž. Patrik si ji změřil.



"Ale mě se zdá, že ano... když tě vidím... vidím s tímhle..." pronesl hořce. Anabela zavrtěla hlavou.
"Alan nás zachránil, obětoval pro nás málem život a..." Patrik ji přerušil.
"A jak to můžeš vědět? Víš co si myslím? Jsem si jistý, že on zařídil aby sis myslela to co chce on... kdo ví jak to bylo!" Anabela se zamračila.



"Co mi to říkáš? Viděla jsem to na vlastní oči!"
"Někdy tě může i vlastní zrak klamat... a teď jsi pod jeho mocí, nemůžeš mě chápat, ale zbavím tě toho..."
"Patriku! Nech toho! Přísahám ti, že nám Alan pomohl, vždyť se na něj podívej! Vypadá snad, že z celé téhle věci něco získal? Leží tady a nehýbe se... nemůže se probudit... málem vykrvácel! Alan nám pomohl!"
"Ale jak?!!"
"Poslal tu šílenou čarodějnici na Sixam abychom měli klid..." Patrik se zasmál.
"Klid? Pokoj by tady byl kdyby odešel s ní! Proklínám den kdy jsem se rozhodl vyzkoušet teleport!" Zvolal a nakopl postel. Alan se hlasitěji nadechl a sklonil hlavu na stranu.
"Ten vetřelec reaguje," zasyčel. Anabela se prudce postavila před něj, když se pokusil dostat na správnou stranu postele.
"Ať tě to ani nenapadne! Přejdeš jedině přes moji mrtvolu!"
"Proč? Máš strach, že bych mu něco provedl?"
"Já... já... nevím!"
"Jsi pod jeho vlivem jinak by sis o mě nemohla myslet takové věci... nepřipadal bych si jako muž kdybych si to s ním chtěl vyřídit, když je v takovém stavu. Chci mu jen něco říct!"
"Stejně ti to nedovolím! Nebudeš na něj zlý!" Ukázala na něj prstem.
"Řeknu mu jen to co si o něm a jemu podobným myslím!"
"Tak si to radši nech pro sebe! Nebudeš ho trápit!"
"Belinko...!" Vyslovil její jméno prudce, ale zbytek nestačil říct, protože ho Anabela rázně přerušila.
"Vím, že se cítíš ublížený kvůli tomu co se stalo a chápu to... ale Alan je nevinný, tak si na něm nevybíjej zlost! Strejda mi řekl, co se s tebou děje a jsem ochotná tady být pro tebe... ale nestrpím, aby jsi šikanoval někoho kdo nám naopak pomohl!" Patrik se zarazil.
"Co se to s tebou stalo?"
"Mám už toho plné zuby! Celý ten čas jsem se jen dívala, jak jste všichni pomalu ztráceli rozum... a já... už to nestrpím... nebudu se dívat jak někdo někomu dělá zle... už znova ne! Musela jsem se dívat na tu sépii a cítila jsem se před ní tak malá... drobná a nicotná, ale pak jsem pochopila... že takhle to dál nejde... ale víš co na tom bylo nejhorší? Fakt, že jsem se jí nikdy nemohla vyrovnat... nikdy jsem vás nemohla vlastníma rukama vytrhnout z jejích spárů, mohla jsem se jen dívat a kdyby nebylo jeho... i mě by dostala, vím to! Ale on mě zachránil a to nejen mě... přišel, ačkoliv se sotva držel na nohou a dokázal něco, co jsem si nikdy nedokázala představit. Ano, je to mimozemšťan a chápu, že vůči němu nemáš plnou důvěru, ale nemáš důvod ho nenávidět! Protože kdyby nebylo jeho, nikdy bys se mnou nemohl vést tenhle rozhovor, stále by ses držel té potvory a říkal by jsi jí Královno! Takže vůči němu měj alespoň malou úctu!" Zvolala zadýchaně. Patrik zamrkal.
"Musíš být pod jeho vlivem... musíš..."
"Nejsem pod ničím vlivem jenom jsem asi... asi... dospěla? Nevím, prostě už nestrpím další nespravedlnost!"
"Nerozumím ti... ale slíbím ti jediné, osvobodím tě od něj, aby jsi mohla být taková jako předtím," zašeptal.
"Nepotřebuji od nikoho osvobozovat! Jsem taková jaká jsem! Proto tě prosím, neútoč na něj..." Patrik se chytil za hlavu.
"Najdu způsob, jak ti pomoci..." vydechl, než se otočil...



...a dlouhými kroky vyšel z místnosti.
"Patriku!" Zavolala za ním, ale její bratranec ji ignoroval a místo čehokoliv dalšího za sebou zavřel dveře pokoje. Ve své duši věděla, že ji čeká ještě spousta starostí s Patrikem. Nešťastně vydechla. Nechtěla se s nikým hádat, zvláště ne s ním. Patrika vždy milovala, byl jako její mladší bratr, který měl vždy víc odvahy než rozumu. Obdivovala jeho umělecký talent i to jakým způsobem toužil objevovat nepoznané, ale nyní se sám sobě již nepodobal. Jako kdyby v něm něco zemřelo... jako kdyby přestal věřit. V ten moment zaslechla slabé zakašlání. Prudce sebou škubla a otočila se zvukem ve chvíli, kdy Alan pomalu otevřel oči. Bylo to jako kdyby se čas zastavil. S překvapením v očích tak sledovala jeho těžká víčka, která se stále snažila vrátit do své původní polohy, ale Alan se je snažil udržet nahoře, i když mu to očividně dalo mnoho práce. Znova slabě zakašlal.
"Alane!" Zavolala na něj a vyběhla k němu.



Pevně semkla jeho dlaň a hleděla do jeho údivem naplněných nelidských očí.
"To..." vyšlo z jeho úst, než se na jeho tváři zjevil drobný úsměv.



"To...se mi zdá," vydechl sípavým hlasem a z oka mu unikla zbloudilá slza. Anabela se zasmála a pohladila ho po tváři.
"Nezdá," snažila se ho ujistit kolísavým hlasem.
"Takže... takže nejsem... nejsem mrtvý?" Pronesl slabým hlasem. Anabela prudce zavrtěla hlavou a popotáhla. V Alanových zrakách se zjevilo několik barev, které zářily jako křišťál.
"Jsem tak šťastná, že jsi v pořádku!" Zvolala prudce a padla mu do náruče. Alan sebou cukl a vytáhl z pod ní jednu svoji třesoucí paži, kterou zlehka umístil na její záda, ve snaze jí opětovat objetí.
"Nechápu... nerozumím... já... jak to... že..." nebyl schopen dokončit myšlenku. Anabela se od něj odklonila a jednou paží si otřela slanou vodu z tváří.
"A záleží snad na tom?" Zeptala se ho s třesoucí bradou. Alan jí věnoval širší úsměv.
"Ne... určitě ne... a teď... už neplač," vyslovil tiše a vztáhl k její tváři svoji druhou dlaň, která se klepala podobně jako jeho první. Anabela se zasmála a pod tíhou svých vlastních myšlenek se sklonila k němu blíž.



Alan prudce zamrkal, když přitiskla svoje rty k těm jeho.



V ten moment v sobě pocítil prudkou změnu, která v něm rozkvetla jako růže, ale zároveň ho pobodala svými trny. V Alanovi se zachvěla jeho vlastní moc, která doposud spala. Vnímal jak se jeho síla začala natahovat po prvních známcích jeho větší energie za účelem jejího vzkříšení. V Alanovi hrklo, bylo to jako kdyby dostal pěstí. Anabala sebou cukla a prudce se od něj odtrhla.
"Doprčic!" Zvolala, chytila se za ústa a sklouzla z postele na podlahu.
"Belinko!" Vykřikl a pokusil se podepřít jednou paží, aby se na ni mohl podívat. Jeho dlaň ho však nedokázala udržet a tak dopadl zády zpět do podušek. Cosi zamumlal, než se rozhodl využít pro přetočení na bok svoje nohy. Několikrát vykopl, než se mu podařilo získat potřebný úhel díky kterému se mohl podepřít loktem a oběma rukama přitáhnout za deku, která byla zajištěná o pelest postele. Zadýchaně se tak přetočil, jak mu to jeho omezené síly dovolovaly a letmo nahlédl na podlahu.
"Belinko?" Oslovil ji s úsměvem.



"To je ostuda... to je..."



"Co je ostuda?" Zeptal se jí ještě se širším úsměvem, zatímco se snažil jednou rukou udržet na stejném místě, aby nepřepadl čelem do peřin, nebo ještě hůře přímo na zem na ni. Anabela k němu zvedla zarudlý obličej a několik vteřin se dívala do jeho usměvavého obličeje, který se mírně třásl.
"Já... já... neměla bych tě... já..." koktala. Alan se zasmál.
"Proč?"
"Protože ti není dobře... a já... neměla bych se tady na tebe tak vrhat a..."
"Šššš... můžeš dělat co tě jen napadne, Belinko."
"Ale..."
"Žádné ale. Jsem ten nejšťastnější muž na světě i mimo něj! Možná nemám žádnou fyzickou sílu, ale... ty mi dodáváš úplně jiný druh síly. Belinko, jediný důvod proč jsem nejspíše tady jsi ty... protože jinak to nedává smysl. Měl jsem umřít, tohle nikdy žádný strážce nepřežil, zvláště když se do toho pustil sám, což se stávalo skutečně jen výjimečně. Opravdu jsem měl být mrtvý, ale nestalo se tak. Sice mám tělo jako hadrová panna, ale tady uvnitř..." třesoucí dlaň si opatrně přemístil na hrudník.
"...mám pocit, že bych mohl létat. Nejraději bych použil svoji moc a vyhodil do vzduchu nějaké jiskřičky, abych mohl nahradit ohňostroj, který jsi nikdy nemohla spatřit... ale nemohu, ta věc ve mě pořád je, ale asi by mě to zase uspalo na pěknou dlouhou dobu, pokud by to nebylo rovnou na věčnost. A pokud tě dělá šťastnou mě líbat, pak jen do toho, nevadí mi to, spíše naopak. Akorát mě mrzí, že jsem ti nemohl dát takový polibek jaký si zasloužíš, takže..." zavrtěl hlavou a pokusil se jednou paží přitáhnout za deku blíž k ní místo toho však dopadl čelem do matrace. Anabela vykulila oči a rychle se přiblížila blíž k němu. Alan pomalu zvedl hlavu na bok a usmál se na ni. Vypadal ve své zkroucené podobě mnohem menší než ve skutečnosti byl, zvláště když se znova pokusil neúspěšně zvednout.
"Alane... počkej... pomohu ti," zašeptala a jednou dlaní opatrně podepřela jeho tvář a umístila ji z pod nelichotivé pozice pod polštářem na něj. Jakmile byla jeho hlava výš se Alanovi konečně podařilo nadzvednout rukou a zvednout svůj obličej k ní.
"Miluji tě, Belinko," Anabela zalapala po dechu, když spatřila v jeho očích další barvy. Zamlžily se jí zraky, než se prudce vrhla do jeho náruče. Alan zavrávoral, proto se rychle chytil látky na jejím rameni.
"Jsem tak šťastná, že jsi živý!" Vykřikla a její hlas stoupl o několik oktáv výš a zase níž.
"Já jsem taky šťastný... šťastný, že jsem dostal další šanci," zašeptal. Anabela se od něj kousek odklonila a podepřela jeho tvář, aby trochu ulevila jeho unaveným svalům.
"I já jsem šťastná, že jsme dostali šanci," vydechla a zamrkala, aby zahnala slzy.
"My," zopakoval po ní slovo, které téměř nevyslovila. Její obličej dostal ještě brunátnější odstín. Sklopila zrak.
"Jestli nechceš tak já..." Alan ji přerušil.
"Copak jsi mě neslyšela? Miluji tě a chci být tvůj kluk, i když už jím dávno nejsem. Chceš být moje dívka, i když jsem oproti tobě stoletý stařec? Ačkoliv jsem zelený jako brokolice a v mé krvi koluje něco, co nedokážu ani sám pořádně vysvětlit? Chceš mě se všemi mými vadami i výhodami, které nese můj příliš dlouhý život i původ?" Zeptal se jí. Anabela trhaně přikývla.
"Ano! Ano! Stokrát ano! I když mě asi všichni odsoudí a znenávidí... chci být s tebou, protože... i když by mě to nikdy nenapadlo a vlastně se toho trochu bojím, ale... ale... miluji tě!" Zvolala trhaně. Alanovi se mihlo v očích něco zvláštního.
"Taky tě miluji," ujistil ji a pokusil se natáhnout k ní blíž. Anabela zamrkala, když viděla jeho zvláštní počínání, při kterém vypadal jako ryba na suchu.
"Copak?"
"Chtěl bych tě políbit," vydechl a na jeho tvářích se zjevila neuvěřitelně světle růžová barva. Anabela se zasmála.
"Taky bych tě chtěla políbit," přiznala a zrudla ještě víc pokud to vůbec bylo možné.
"Tak pojď ke mě blíž, protože teď jsem... no, myslím, že spíš spadnu z postele, než abych se dostal k tobě," pousmál se. Anabela se nervózně zasmála a přisunula se k němu blíž. Znova chytila jeho hlavu do své dlaně. Alan položil jednu svoji třesoucí paži na její rameno a pozvedl svoji hlavu do úhlu, aby se mohl setkat s jejími rty.





Alan vnímal jak ho daný úkon vysává. Už se v něm neprobouzela jeho moc, ale jeho tělo po něm žádalo další odpočinek. Ale Alan nechtěl odpočívat, chtěl Anabele dát takový polibek o jakém snil od chvíle, kdy o ní začal tajně psát do svého zápisníku. Proto jen pevněji přitiskl svoje rty k těm jejím a třesoucí paží zatahal za látku jejích šatů, aby jí přiměl na něj ulehnout. Anabela tak omámeně poslechla jeho slabou žádost.



Společně tak klesli zpět na postel.





Něžně se mazlil s jejími rty, kradl její dech a tiskl jí k sobě vší silou co mu ještě zbyla ve snaze vytěžit z daného okamžiku maximum. Nechtěl přijít ani o jedinou minutu s ní, protože věděl, jak je čas vrtkavý. Skoro v sobě vnímal pomyslené hodiny, které svými ručičkami ukazovaly jeho čas. Byl si jistý, že pro něj již nastala doba odpočinku, ale nechtěl se vzdát, ne teď... toužil si ukrást další momenty a to jen proto aby ji mohl držet v náručí. V ten okamžik tak cítil, jak si z hloubi duše přeje získat další hodiny svého života, aby je mohl věnovat jí. Byl si jistý, že žádal příliš... už ve chvíli kdy zřel v Královnině knize osudu své jméno a datum úmrtí, které přejel o tolik let, že by mu mohl závidět každý strážce. Měl se vysílit a zemřít na bojovém poli, při ochraně toho komu daroval svoji přízeň a oddanost. Alan si byl v ten moment jistý, že tohle všechno nevědomky daroval Anabele ve chvíli kdy jí dal jeden z nejmocnějších kamenů ze Sixamu. Už jen proto očekával, že se Královnino proroctví vyplní nyní, ale nestalo se tak. Jeho tvrdohlavé srdce nadále vláčelo jeho tělo a nutilo všechno v něm pokračovat v chodu. Byl skutečně rebel... ani nedokázal zemřít kdy mu bylo dáno. Daná myšlenka ho donutila jen více prohloubit jejich polibek. Možná měl víc štěstí než rozumu, možná tady měl jiný úkol... a možná... možná na něj na Zemi čekal úplně jiný osud. Osud, který ani Královna nemohla předvídat.

Nádherný díl mám radost, že se ti dva dali dohromady. Trošku se obávám, aby jim Patrik ve svém přesvědčení neublížil. Doufám, že brzo pozná, že Bellinka není pod žádným očarováním, jako byl on sám.

Tak to konečně vypadá spíš na zeleňátko u Bellinky než u Patrika Snad Patrik brzy pozná, že Alan nemá žádné špatné úmysly, právě naopak

No to bylo krásné počtení. Konečně si navzájem přiznali své city...
O Patrika se trochu bojím, protože si prožil své a má pocit, že je Bellinka taky očarovaná. Je pravda, že očarovaná je, ale trochu jinak než Patrik a je škoda, že to nebude moci také pochopit
Snad jim nebude dělat zle a brzy pochopí, že Alan je z těch dvou zelenáču, ten dobrák!

Díky holky Patrik to bude mít hodně těžké, to je pravda

03x37



Alan semkl Anabelu blíže k sobě, než od ní letmo odpojil své rty.



"Takže teď jsi moje holka," vydechl do jejích úst.
"A ty jsi můj kluk," usmála se na něj s rudými tvářemi.
"A to je ta nejlepší věc na světě i mimo něj," zasmál se. Anabela se pomazlila s jeho nosem a položila svoji tvář k té jeho.
"Belinko? Můžu tě o něco poprosit?" Zašeptal. Anabela se pomalu zvedla  a pohlédla do jeho křišťálových očí.
"Samozřejmě."
"Pomohla bys mi se posadit? Už mě docela bolí záda a..." pokrčil rameny. Anabela se zasmála, odklonila se od něj a chytila ho za paže. Alan pokýval hlavou a semkl její drobné dlaně. Vší silou se vzepřel až se mu konečně podařilo se dostat do sedu.
"Vydržíš tak? Načechrám ti polštář," vyhrkla. Alan přikývl a snažil se přidržet třesoucími pažemi na místě. Anabela rychlými pohyby natřepala podušku za jeho zády. Alan se zhluboka nadechl, než se mu podařilo se mírně posunout dozadu a následně opřít svoje záda o čelo postele.
"Je to lepší?" Zeptala se ho se širokým úsměvem.
"Je to báječné, ale... bylo by to perfektní kdyby jsi šla sem ke mně," mrkl na ni. Anabela se zakřenila a zlehka se přemístila k němu. Pomalu položila svoji hlavu na jeho rameno a volnou ruku natáhla přes něj k jeho. Alan ji tak začal hladit po kloubku jejího ukazováčku.



"Jsou všichni tací jako ty?" Zeptala se ho jemně.
"Jak myslíš?"
"Tak hezcí, milý... tak..." zrudla ještě víc. Alan se pousmál a zavrtěl hlavou.
"Belinko, to ty jsi krásná... víš, že se teď díváš na toho nejošklivějšího Sixamana?" Mrkl na ni. Anabela se zatvářila zmateně.
"Ale... ale... jak by tě někdo... mohl považovat za ošklivého?" Zvolala zmateně.
"Mám lidskou tvář a neskončilo to jen u toho... jsem i fyzicky robustnější než bych měl být..."
"A jaký bys měl být?"
"Vytáhlý, hubený, delší prsty u rukou i nohou... měl bych mít větší oči, drobný nos ze kterého bys měla vidět hlavně jen nosní dírky, tenké rty, protáhlý úzký obličej s vystouplými lícními kostmi... je na mě všechno špatně, ale má to svůj důvod," mrkl na ni.
"Jaký důvod?"
"Jsem hybrid."
"Hy...hybrid?" Vykoktala.
"Jsem kříženec a to je možná důvod, proč se ti líbím," pousmál se.
"Kříženec?" Zvolala šokovaně.
"Víš, nenarodil jsem se běžným způsobem. Je to hrozně složité, ale na samém počátku byl jeden významný pokus, kteří provádějí Sixamané již věky..." na několik vteřin se zasekl jako kdyby hledal slova, než sevřel její dlaň.
"To že jsem takový, má svoje důvody. Někteří z vás... z lidí... v sobě nosí zvláštní gen, který když se spojí s naší speciálně upravenou DNA, vznikne z toho někdo jako já. Já jsem výsledkem pokusu, Belinko. Ale neznamená to, že se na Sixamu strážci rodí jen takovým způsobem, jen se rodí málo..."
"Já... já... ti... nerozumím," vydechla trhaně.
"Chápu to... takže jinak... mám v sobě 90% DNA mimozemšťana a ten zbytek patří vám lidem. Jsem kříženec mezi Sixamanem a člověkem..."
"Takže jeden z tvých rodičů byl člověk?" Vyhrkla šokovaně.
"Ano, mám lidského otce... podědil jsem po něm tvář. Takže když se na mě podíváš, vidíš vlastně jeho... díky tomu si na něj vždy vzpomenu..."
"A tvoje matka byla Sixamanka..."
"Ne, Belinko... já nemám matku. Mám dva otce... a popravdě ani netuším jakým způsobem je to možné... pokusím se ti vyprávět co vím, ale... neboj se mě prosím," zašeptal. Anabela přikývla. Měla v ten okamžik pocit, že by ji snad nepřekvapilo ani to kdyby se jí přiznal, že se v noci proměňuje v netopýra.
"Sixam je malá planeta, tak malá, že ji sotva dokážeš zahlédnout v souhvězdí padlého krále. Jeho obyvatelé nejsou zlí, jen mají trochu jinak nastavené hodnoty než vy. Každý tam pracuje na druhého a drží se své úlohy. Na Sixamu vládne Královna pevnou rukou... je také obdařena mocí jako já, ale trochu jinou. Díky tomu, že vidí do budoucnosti dokáže psát osud. Umí být laskavá, ale také tvrdá a neúprosná. Sixam nemá krále a nikdy ho neměl. V čele je vždy Královna, která má pod sebou své trubce. Než jsem odešel měla jich pod sebou možná 50 a každý z nich by dal cokoliv za jediný okamžik s ní."
"Takže... takže... oni... jsou v harému?"
"Dalo by se to tak nazvat. Královna má ale vždy jednoho oblíbence a s ním má často nejvíce potomků. U té současné to nebylo výjimkou."
"Takže... ty... ty..."
"Ne Belinko, já jsem strážce. Ti měli vždy jedinou úlohu, chránit Královnu. Nikdo s námi ani neměl chuť cokoliv vytvářet, protože buď umíráme příliš mladí, nebo nemáme čistou DNA, takže mi věř, že by o mě ani neměla zájem," mrkl na ni. Anabela zavrtěla hlavou.
"My jsme na druhé příčce, se svojí mocí... s tím co jsi viděla dokážeme dělat neuvěřitelné věci. Kdybych mohl vidět Měsíc..."
"Měsíc?"
"To je jedno z největších vesmírných těles, které krouží kolem Sixamu. Září ze všech nejvíce a pokud se někdo jako já k němu přiblíží, moje moc... ta elektřina... dostane větší sílu..."
"Takže shoříš?"
"Ne, ale dokážu se třeba v něco proměnit. Respektive každý Sixaman může změnit podobu, ale jen strážci se mohou změnit ve zvířata, předměty... dokážu být čímkoliv na co pomyslíš." Anabela pootevřela ústa a zase je zavřela. Tohle se jí muselo zdát... muselo...
"Vím, že to zní divně a já osobně jsem se proměnil jen jednou při tréninku. Byla ze mě vesmírná houba a bylo to ten nejdivnější pocit na světě," uchechtl se. Anabela zamrkala.
"Ještě se mě nebojíš?"
"Já... já... nevím co říct," vydechla.
"Já vím a možná bych měl..."
"Ne! Řekni mi to všechno, ale... mohu se tě nejdříve zeptat?"
"Jen se ptej," vyzval ji.
"Když jsi ten experiment... jsi... jsi..." najednou nedokázala dokončit myšlenku, ale Alan jí rozuměl i tak.
"Jsem zcela kompletní, nemusíš se bát, že bych se někde rozpadl jako špatně složený robot. Nevím jakým způsobem dokázali spojit vaše geny s našimi, ale mohu tě ujistit, že jsem plně v pořádku jako kdybych se narodil běžným způsobem." Anabela přikývla.
"Takže... takže... na vaší planetě... žije jen Královna, strážci a trubci?" Alan zavrtěl hlavou.
"Ještě tam jsou dělníci a dělnice. Ti se starají o to ostatní... o planetu, jídlo, děti Královny a také mezi sebou plodí další Sixamany. A pak už jsou jen opylovací technici z nichž je jeden mým otcem."
"Viděl jsi ho někdy?"
"Ano, byl chladný a zvláštní. Získal jsem z něj jen barvu pleti a oči, jinak nic. Mluvil jsem s ním asi dvakrát, ale choval se jako typický vědec. Zajímal se jen o tabulky a správný výběr genů... protože ve chvíli kdy se stala ta hrozná věc u vás na Zemi, skončil s tím i náš experiment. Radiace vaše geny poškodila a nikdo z našich lidí nechtěl propojit naše DNA s někým takovým, takže v té době prakticky přišel on i jemu podobní o práci."
"A co Oxana?"



"Oxana je kříženec jako já. Má v sobě 50% lidských genů, takže je víc člověkem než já díky čemuž nezískala moc. Možná právě proto se snažila si vybojovat svoje místo ve světě a chovala se tak jak se chovala..." vydechl nepřítomně.
"A kvůli tomu se snažila zničit moji rodinu?"
"Chtěla se zavděčit Královně a následně jí chtěla nahradit. Oxana se vždy cítila jako kdyby nikam nepatřila. Celé svoje dětství prožila zavřená na půdě, kde ji ukrýval její lidský otec před světem i vlastní manželkou a čtyřmi dcerami. Oxaně sice nic nechybělo, ale nikdo si nedokáže představit jaké to pro ni muselo být, když se musela každý den dívat z malého okna na svoje sestry, otce, nevlastní matku... vždycky mi říkávala, že to byla chvíle kdy je všechny začala nenávidět. Cítila se odstrčená a když se dostala na Sixam, kde mohla volně chodit... vyprávěla mi, že to pro ni bylo jako kdyby jí někdo nasadil křídla, byla rozhodnutá za vším udělat tlustou čárou a vyčkávat, zda se v ní vzbudí síla jako ve mně, což se nikdy nestalo. Myslím, že jí to zlomilo srdce podruhé, protože se tím stala nejnižší dělnicí ačkoliv se sama cítila jako vůdkyně. Oxana vždy mířila výš než jí bylo dáno. Chtěla od života všechno co jí mohl nabídnout, protože měla pocit, že si to po tom všem zaslouží..."
"A co ty a tvůj lidský otec? Kde jsi se narodil?"
"Narodil jsem se v Květolukách, můj otec byl farmář, který po nocích sledoval hvězdy. Miloval astrologii a zajímal se o mimozemský život, čímž si mě vlastně vysloužil. Byl zasnoubený, když ho unesli. Jakmile zjistil, že je s ním něco špatně, rozešel se se svojí snoubenkou... později mi řekl, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, co učinil. Mohl tak prý chránit nejen mě, ale i ji. V Květolukách totiž nebylo úplně běžné, aby se po městě pohybovali zelení lidé. Můj otec se podobně jako Oxanin obával reakce okolí, proto jsem svoje dětství prožil ve stodole, kde mi otec vybudoval slušné zázemí..."

A tady si dovolím to od Alana převzít



Alan vyrůstal ve stodole odstřižený od ostatních, ale neznamenalo to že nemohl vyjít ven.



Na rozdíl od Oxany se mohl procházet po zahradě, ale jen za podmínky, že ho nikdo nespatřil. Alan si tak za nějaký čas osvojil dokonalé umění skrývání. Byl schopen se rychle přemístit kamkoliv, aniž by ho někdo spatřil.



Celé dny se tak těšil na chvíli kdy za ním přijde jeho otec, který za ním přicházel kdykoliv, kdy měl volnou chvíli.



"Tati, proč jsem jiný?" Ptal se ho často.



"Protože jsi výjimečný člověk."



"Když jsem výjimečný, tak proč nemohu být s tebou v domě?"
"Protože za mnou chodí spousta cizích lidí. Nechci aby tě pozorovali jako nějaký předmět v muzeu. Nejsi žádný oživlý dinosaurus, ale můj syn. Vyjdeme spolu na světlo až budeš starší, to si pak na tebe nikdo nebude moci nic dovolit."
"Ale co když se ke mě stejně budou chovat divně?"
"Nedám tě, ale nyní... až budeš dostatečně starý, všechno bude jiné..."
"Proč nejsem jako ty? Nechci být zelený ani mít oči jako černé díry... chci vypadat jako ty!"
"Ale ty vypadáš jako já... vidíš? Máš stejný nos," stiskl zmenšenou verzi svého vlastního nosu.
"Ale já bych chtěl být úplně jako ty... jsem jako Hulk z televize akorát, že ten svoji podobu dokázal změnit, ale já... jsem pořád stejný... proč jsem zelený?" Gabriel si promnul spánky. Jak mu to měl vysvětlit?

Jak mu mohl vyprávět o dni, kdy ho unesli mimozemšťané a implantovali ho do něj? Skoro si z toho dne ani nic nepamatoval, snad jen mohutná světla, cizí zvuky, jazyk... a když ho později vrátili domů, měl pocit jako kdyby v něm něco změnili, zvláště když mu začalo narůstat břicho. Jako kdyby v něm začalo něco žít... vnímal pohyby a ve své mysli si tak začal představovat podivného mutanta, který ho sžíral zevnitř. V ten moment se také rozhodl rozejít se svojí snoubenkou, aby jí před tím uchránil. Sám netušil co se s ním děje a podvědomě se obával jít k lékaři. Několik měsíců se tak rozhodl nevycházet z domu a s hrůzou sledoval svoje narůstající břicho, kde se čím dál častěji objevovaly pohyby. Později když ho zasáhly bolesti, měl pocit že zemře... že ho to roztrhá. Jeho mysl se nad ním nakonec smilovala, když ztratil vědomí. Když se za nějakou dobu Gabriel probudil, ležel vedle něj zelený novorozenec, který křičel ze všech svých sil. Nejdříve se ho Gabriel bál, zvláště když si uvědomil, že se jeho tělo vrátilo do normálu a tudíž bylo tohle podivné dítě důvodem jeho větších rozměrů. Ale jak to bylo možné? Byl mužem a jeho tělo nebylo stavěné na možnost nosit v sobě dítě. Několik krátkých vteřin tak pozoroval zelenou drobounkou bytost, která se chovalo jako normální novorozenec. Ale skutečně ho porodil? Jak by mohl? Zavrtěl hlavou, čím více nad tím uvažoval tím více mu to nedávalo smysl. Nemohl přeci... nemohl... jak by mohl? Až pak si uvědomil, že nikde neviděl žádnou krev, která by napovídala o porodu. Miminko bylo zcela čisté, bez náznaku zbytku pupeční šňůry. Bylo to jako kdyby se vedle něj prostě objevil. Gabriel se snažil danou skutečnost vstřebat než se nad plačícím tvorečkem smiloval a vzal ho do náruče. Co teď bude dělat? Ptal se sám sebe. Měl by ho opustit? Jenže sotva mu daná skutečnost vytanula v mysli, se na něj miminko zahledělo svýma černýma očima a v ten okamžik věděl, že to nemůže udělat. Nebyl barbar, aby zahodil nevinného novorozence jen proto, že netušil jak k němu přišel. V tu chvíli ho tak napadlo jedno z nejzvláštnějších jmen, které slyšel... Alan... budeš Alan, zašeptal mu.

Možná by se někdo mohl divit jeho rozhodnutí, zvláště když pro něj byl Alan připomínkou, že se stal pokusným králíkem mimozemšťanů. Jenže Gabriel v něm začal vidět sám sebe a zamiloval si ho pro jeho milou a nápomocnou povahu. Alan byl chytrý a uměl si poradit, když nebyl jeho otec poblíž. Zároveň podobně jako jeho lidský otec miloval psaní do deníku a s velkým nadšením skládal různé drobnosti z větývek, provázků či slámy. Jednou tak svého otce překvapil vlastnoručně upleteným autíčkem, které mu chtěl dát jako dárek. Gabriel věděl, že ho musel chránit. Jenže jak mu mohl někdy vůbec vysvětlit jak k němu přišel? Zavrtěl hlavou.
"Jsi takový jaký jsi, važ si toho, protože pak si tě budou moci vážit i ostatní. Musíš se mít rád takový jaký jsi, rozumíš?"
"Ale..."
"Žádné ale... netrap se s tím, ano? Mám tě rád takový jaký jsi."
"I když jsem divný?"
"Nejsi divný a nikdy jsi nebyl, zapiš si to za uši," vydechl a přitáhl si ho blíž k sobě.
"Pojď se raději na něco podívat v televizi," mrkl na něj, než vytáhl zapadlý ovladač mezi polštáři staré pohovky.



Alan se snažil řídit jeho slovy, i když měl stále víc otázek než odpovědí. Jednoho dne tak při své tiché procházce zahradou spatřil na verandě svého otce ženu s malou holčičkou.







Jeho otec mu později vyprávěl o Alici a její malé dceři Sáře, které žily kde se dalo.



"Nikdy nikoho nesuď, dokud ho pořádně nepoznáš," kladl mu na srdce, když mu vypověděl největší Alicin strach a to ztrátu druhé dcery.



Gabriel se stal v podstatě strážným andělem dané dvojice, zvláště když koupil malé Sáře oblečení, místo starých hadrů ve kterých jí viděl úplně poprvé.



Ve svém nitru tak toužil pomoci i Alici, kterou tajně miloval, ale problémy sužovaná žena od něj nic nechtěla přijmout.
"Mám co si zasloužím," oznámila mu vždy bezbarvě, když odvedla svoji dceru sebou do ráje ulic jako každý jiný den.

Gabriela zlomilo, když se později dozvěděl o Alicině smrti a rozhodl se získat její dceru. Trvalo víc jak jeden rok, než si mohl drobné děvče přivézt domů.



Jenže Sára nebyla jako jiné děti. Byla tichá a nedokázala si pořádně hrát a neznala různé dětské hry. Její největší zálibou byly květiny a tak jí Gabriel pořídil velký truhlík, kde mohla pečovat o vlastní sazenice.

Uběhlo několik let, kdy Sára vyrostla do nesmírně plaché, ale zároveň mimořádně krásné dívky.







Alan ji tajně pozoroval a ve svém nitru si přál být jiný víc než kdy jindy. Obdivoval ji a s radostí pozoroval její plavé vlasy, když se starala o své květiny. Platonicky ji miloval a snil o dni, kdy by se ho nemusela bát... kdy by se nemusel bát i reakce vlastního otce na jeho lásku k ní.



Jeho zápisky se tak pomalu začali měnit podle jeho myšlenek... přání, která se začala čím dál tím více podobat zamilovanému mladíkovi, který mohl o své milé jen snít. Uběhla nějaká doba...



...po kterou Alan trávil většinu času se svým zápisníkem, kterému mohl plně svěřovat svoje pocity. Ten den se tak zdál podobný těm ostatním... byl podivně klidný, tichý, nevinný... nic nemohlo nasvědčovat tomu co mělo nastat. Jenže Alan něco vnímal, jeho nelidsky naladěné smysly, o kterých v té době neměl zdání ho na něco upozorňovali, ačkoliv jim nemohl rozumět. I přes to se však otřásl a otočil se k oknu ačkoliv nebylo slyšet nic zvláštního.





Alan jako omámený vyšel ven a sledoval obzor jako kterýkoliv jiný den a zavrtěl hlavou ve snaze si vyhnat tísnivý pocit z mysli. Co se to s ním dělo? Ptal se sám sebe, když zaslechl obrovskou ránu. Celý se nakrčil a zakryl si instinktivně tvář do dlaní. Jeho srdce se rozbušilo, když se díky jeho strachu aktivovala další část jeho nelidských schopností. V ten moment prostě věděl, že přijde další ráda. Prudce zvedl oči a spatřil na obzoru kupící hutný černý mrak, který téměř zastínil jasné slunce.
"TATI!" Zakřičel a poprvé v životě mu bylo jedno, zda ho někdo uvidí. Udělal jeden dlouhý krok před sebe, když spatřil vyděšenou dívku...



...která utíkala bůh ví kam.
"SÁRO!" Zavolal na ni. Dívka sebou škubla a otočila se na něj. Její tvář byla mírně zarudlá, ale jinak se zdála v pořádku.



Několik vteřin na ni hleděl, než k ní pomalu začal vykračovat.
"Neboj se..." prosil ji klidně. Sára od něj ucouvla a začala neuvěřitelně křičet. Její tvář se pomalu začala ztrácet v podivném oparu.



"Nech mě být, příšero!" Vyhrkla na něj svým jindy sametovým hlasem. Alana její slova zabolela, ale věděl, že ji nemohl nechat být. Musel ji dostat pryč... musel najít svého otce.
"Sáro poslouchej mě já..."
"NEEEE!" Zakřičela, než se prkenně sesypala k zemi.



Alan na ni zděšeně pohlédl, když ucítil něco jiného. Vzduch se změnil... jako kdyby v něm mohl cítit chemikálie. Zvedl hlavu k nebi, když spatřil podivné mraky, které zakryly téměř celé nebe a tím tak obyvatele pod ním uvěznili do polotmy. Alanovi přejel mráz po zádech... jeho vnitřní radar věděl o co se jednalo. Radiace... vnímal jí celou svojí bytostí, skoro z dálky slyšel obyvatele Květoluk, kteří zděšeně utíkali ulicí ve snaze uniknout před něčím, čemu nikdy nemohli utéct. Nikdo z nich si nevšiml mladého mimozemšťana, který odhodlaně hleděl do tmavé oblohy. Skoro se zdálo jako kdyby se zasekl, než se v jeho očích objevily první barvy, které dávaly jasně najevo, že se v něm něco probouzí. V ten okamžik to ale nebyla jeho moc, ale jeho podstata... podstata Sixamana, která v něm dřímala od narození a nyní se začala pomalu dostávat do popředí, aby mohla ochránit mladého poločlověka před radiací, která se hromadila nad jeho hlavou jako tornádo.
"To ne!" Vyhrkl a prudce se sehnul k Sáře. Divoce ji uchopil do náruče a vyběhl s ní přes pole svého otce. Jenže Alan byl možná mimozemšťan se silnými reflexy, ale jak už bylo řečeno, stále nebyl fyzicky zdatnější než průměrný člověk. Věděl, že nemá šanci před něčím takovým uniknout. Zoufale se rozhlédl, když si všiml několika hořících budov v pozadí. Co se to dělo? Padalo snad z nebe něco, co zapalovalo okolí? Zavrtěl hlavou a zakázal si na to myslet. Jenže co jeho otec? Mnohem prudčeji než běžný člověk zastavil, až se kolem jeho pat zakouřilo a zvedlý prach ho tak téměř zahalil do svého roucha.
"TATI!" Zakřičel znova a snažil se volnou rukou rozehnat štiplavé částice kolem své tváře. To co spatřil za jejich oponou mu málem roztrhlo srdce na dvě části. Jeho domov hořel. Viděl hladové plameny, které olizovali střechu farmy, kam se nikdy nepodíval.
"TATI!" Zavolal znova... nemohl být uvnitř... nemohl... nemohl... opakoval si jako mantru. Skoro si tak představoval statnou postavu svého otce, jak mu běží vstříc.
"TATI!" Zkusil to znova, když se na něj z nebe snesl středně velký černý kámen neznámého původu a srazil ho k zemi i se Sárou v náručí. Průměrného člověka by jistě daný předmět přinejmenším zmrzačil, ale Alan nebyl tak úplně člověk. Za několik vteřin se trhaně zvedl, sroloval pod sebe Sáru a vší silou od nich zahodil podivný kámen, který ho pálil jako rozžhavený uhlík. Zmateně se následně zahleděl na svoji paži, když si uvědomil, že jeho kůže začala podivně zářit. V Alanových očích se zaleskly slzy.
"Co se to děje!" Zvolal zničeným hlasem. Několik krátkých okamžiků hleděl na svoji pleť, která jen přirozeně reagovala na vzniklou situaci. V ten moment začal padat z nebe podivný popílek. Alan sebou škubl a instinktivně zakryl Sáru pod svým tělem.



Alan byl imunní vůči radiaci, ale to nemohl tušit. V ten moment byl přesvědčený, že zemře a z celé duše si přál zachránit Sáru. Proto sevřel její drobné tělo pod sebou, aby tak uchránil každou drobnou část její kůže před něčím co padalo z nebes a drtilo Alana k zemi. Jeho tělo statečně bojovalo proti silně radioaktivním látkám, které se snažily dostat přes jeho ochranou bariéru.
"Musíš žít... musíš..." opakoval trhaně a rozplakal se. Bylo to poprvé kdy se na jeho tváři zjevilo víc slz. Plakal nad sebou, svým otcem i jedinou láskou o kterou mohl nyní přijít. Jeho srdce začalo prudce bít, když znova několikrát vyslovil svoje přání nahlas. V ten moment nemohl tušit, že jeho obrovský strach mísený z bolestí, kterou mu způsobovaly různě velké kameny dopadající do jeho zad v něm začaly probouzet něco jiného... něco naprosto nelidského... něco tak obrovského, že si to ani Alan sám nemohl nikdy uvědomit. Jeho moc... tajemná síla, která dřímala v jeho srdci, tiše vyčkávající na správný okamžik, kdy bude jeho nositel dostatečně schopný být skutečným strážcem. Jenže Alan jím byl podvědomě již dávno a nyní... nyní... když v sobě vzbudil tu největší touhu chránit se rozhodla i jeho moc na něj reagovat. Jeho srdce se ještě více rozbušilo, když Alan pocítil silné brnění v celém těle. Prudce otevřel oči, kde se mu začaly mísit barvy jako v odlescích křišťálu. Vykřikl. Jeho příliš mladé tělo nebylo na něco takového připravené. Měl pocit, že ho to roztrhá... že ho to pohltí, když si začala jeho nadlidská síla brát energii z jeho těla, aby mohla dostát svých největších rozměrů. Znova vykřikl a zabodl svoje prsty do trávníku pod sebou. Všude viděl jiskřičky, které se vznášely z jeho zářící kůže do vzduchu, kde začaly se vzniklou radiací prudce praskat ve smrtícím tanci. Prudce zakřičel bolestí, která ho drtila, ale nadále ho nutila se držet při vědomí, když se nad jeho hlavou ozval prudký hrom. Vzduch kolem něj začal houstnout a vítr mu začal tančit ve vlasech. Hekl, když se všechno kolem něj najednou uklidnilo... jako kdyby se ocitl ve vakuu. Zmateně zvedl tvář a pocítil ve svých ústech pachuť krve. Nad ním a Sárou se najednou zjevila podivná průhledná stěna, která je chránila uzavřené v pravidelném půlkruhu. Alan zamrkal a šokovaně hleděl na podivný úkaz o který se nadále opíral podivný popílek, který se snažil dostat skrz vzniklou bariéru. Alan se roztřásl. Jeho srdce... srdce... zalapal po dechu... bolelo to... tak strašně moc... zasípal cosi nesrozumitelného.
"U Sixamu!" Zaslechl nad sebou. Prudce sebou škubl a snažil se skrz svoje slzami naplněné oči někoho spatřit. V ten moment ho přemohla bolest a jeho tvář dopadla na Sáru...



První co zaslechl byl podivný pískot a nesrozumitelné mumlání. Několikrát se nadechl, než obtížně zvedl víčka.



Alan skoro vykřikl, když ho zřel. Nepříliš vysoký útlý mužík se stejně zelenou pletí jako měl on sám si ho prohlížel jako nějaký objekt.



"Co... to... co...?" Koktal nesrozumitelně Alan. Vyzáblý mimozemšťan si ho znova změřil.
"Subjekt reaguje," oznámil do boku jako kdyby vedle něj snad někdo stál, ačkoliv tam mimo něj nikdo nebyl.
"Cože? Kde to jsem?" Vydechl Alan.
"Mozkové funkce se zdají být v pořádku. Xenorixius č. 99871 odolně zdolal vysokou radiaci neznámého původu. Jeho originální DNA zůstalo nepoškozeno. Nadále z něj cítím moc, jedná se o úspěšný exemplář strážce. Opylovací proces proběhl v pořádku," oznámil neviditelné postavě po jeho pravici.
"Kdo jste?" Vyslovil Alan další nezodpovězenou otázku.
"Proběhne další šetření a nutný výcvik. Subjekt je příliš raného mládí, tudíž se jedná o předčasně vyspělého strážce bez jediné vědomosti o svém původu." Alan se zatvářil zmateně. Viděla ho ta bytost vůbec?
"Můžete mi to vysvětlit?"
"Klade příliš mnoho otázek jako člověk. Je nutná socializace sixamské společnosti. Nevykazuje žádné vazby k Měsíci nebo ke Královně. Jeho tělesná konstrukce je zdeformovaná vinou lidských genů. Podle okolního průzkumu i nitrobuněčných testů se jedná o 90% Sixamana. Nyní předám Xenorixiuse č. 99871 jeho výcvikové skupině," pronesl bez náznaku emocí.
"HEJ! CHCI VĚDĚT KDE TO JSEM!" Zakřičel na něj.
"Jeho výchova je pohybná, nemá úctu k nadřazeným jednotkám ani opylovacímu technikovi, který stvořil jeho geny," procedil a otočil se k němu zády.
"PŘESTAŇTE TADY O MĚ MLUVIT JAKO KDYBYCH TADY NEBYL! MÁM PRÁVO VĚDĚT, KDE SE NACHÁZÍM!" Zvolal zatímco se jeho tělo třáslo. Sixaman sebou škubl a otočil se k němu.
"Mojí povinností není hovořit s Xenorixiusy."
"Ale já nevím kde jsem ani co je ten váš xeno...co!" Mimozemšťan si vzdychl.
"Jsi na Sixamu, tohle je tvoje ubikace. Já jsem tvůj opylovací technik, moje geny posvěcené Královnou kolují ve tvém těle, to je vše co ti mohu sdělit," oznámil mu chladně, než se otočil a vykročil od něj. Alan sebou škubl a prudce vystrčil nohy z postele.
"STŮJTE! CHCI VĚDĚT, KDE JE SÁRA A MŮJ OTEC!" Zakřičel na něj. Udělal několik kroků aniž by hleděl pořádně před sebe. Díky tomu se tak jeho hlava s někým srazila až dopadl na zem.



"Zajímavé," zaslechl nad sebou ženský hlas. Alan sebou škubl. Ten hlas... hlas... jako kdyby ho podivně objímal, ale zároveň elektrizoval. Zavřel oči.



"Podívej se na mně," vyzvala ho jemně. Alan zavrtěl hlavou.
"Nemusíš se mě bát, já nejsem jako Ajar. Opylovací technici zrovna přílišnou empatií neoplývají, mají jediný úkol a ten plní skvěle, ale to ostatní je diskutabilní." Otočila se letmo na Ajara, který snad ani nevypadal, že by ho mohla její slova urazit.
"Erxille, můj Xaminku... zažeň strážce, cítím, že sem míří... nechci, aby za účelem mé ochrany ublížili svému vyděšenému druhovi..."
"Jistě má Královno," vydechl něžným hlasem Erxill, než vystrčil hlavu ze dveří a cosi zakřičel do prostoru mimo budovu.
"Postav se Xenorixiusi č. 99871," pronesla k Alanovi, který se stále odmítal zvednout.
"Prosím," požádala ho. Alan sebou škubl a pomalu se se zavřenýma očima postavil.
"Páni, jsi skutečně ještě dítě. Tak mladého strážce jsem za svůj dlouhý život neviděla. Mohu ti povědět všechno, co si budeš přát, ale musíš se na mě podívat. Hovořit s někým se zavřenýma očima ani není slušné," upozornila ho. Alan se těžce nadechl, než se odvážil k ní zvednout svoje zraky.



Zalapal po dechu. Vnímal z ní něco zvláštního... něco co ho k ní vábilo a nutilo ho to k ní cítit nekonečný obdiv.
"Kdo jste?" Zeptal se kolísavě.
"Jsem tvá Královna, v budoucnu spolu zažijeme velké věci Xenorixiusi č. 99871," ujistila ho s úsměvem.
"Co je to Xenorixius č. 99871?"
"To je tvé jméno, přisuzuje tě k tomu, jak jsi vznikl. Ale nemusíš se cítit méněcenný, spíše naopak... ve svém srdci nosíš vzácnou moc, která ti pomohla při katastrofě způsobenou lidskou hloupostí," vydechla klidným hlasem.
"Já vám nerozumím," zašeptal nešťastně.
"Jsi kříženec mezi mojí rasou a lidskou, myslím, že to ve svém srdci tušíš Xenorixiusi č. 99871."
"Já nejsem Xeno..co ... já... jsem Alan... a nemohu být... já... copak to moje matka byla od vás? Nebo snad vy jste...?"



"Samozřejmě, že ne. Já nejsem tvůj stvořitel, i když mám na tvém vzniku podíl. Avšak moje geny nenosíš. Ty jsi strážce Alane, jednou se spolu postavíme před všechno co bude bránit osudu kráčet správným směrem. Spolu zabráníme chaosu ať už to bude trvat jakkoli dlouho..."



"Já... já... nechápu... nerozumím... já... proč... a kde je můj táta a Sára?" Zvolal. Královna zvážněla.
"Tvůj lidský otec splnil svoji úlohu na výbornou. Vychoval z tebe moudrého muže, jak jsme počítali. Jeho úkol již bohužel skončil a ve tvém životě se znova nezjeví, je mi to líto... ale osud je už takový, daruje ti velké věci, proto aby ti mohl jiné vzít. Nesmíš se tomu ale poddávat, věz že můžeš nadále žít v odkazu těch na které nechceš zapomenout, v tom spočívá úděl všech Xenorixiusů. Mají to těžší než my ostatní, ale když dokáží najít správnou cestu, mohou žít stejně spokojeně jako my ostatní ať už získají jakoukoli úlohu. A já vím, že ty to dokážeš. Osud tě bude vláčet po různých cestách, ale ať už uhneš kamkoliv, vždy se dostaneš k cíli, který ti náleží," pokusila se ho ujistit s drobným úsměvem.
"A jaký mám cíl?"
"V tvých očích vidím velkou moc a silného ducha. Pokud se spolehneš na svoje síly, dosáhneš čehokoli. Budeš skvělý strážce. Možná ten nejmladší v dějinách Sixamu, ale ne ten nejslabší nebo nejsilnější. Zapíšeš se do podvědomí svých lidí, i když to nebudeš tušit a v tom spočívá síla skutečného strážce. Nemusíš žít zasypán Měsíčním svitem na to, aby jsi mohl skutečně zářit. Zvládneš to, vím to. Nyní tě čeká výcvik, který ti pomůže s tím, co jsi viděl, když na tebe začal padat radioaktivní déšť. Díky vzpomínkám duší jsem to mohla vidět na vlastní oči. Bylo to působivé na někoho tak mladého jako jsi ty. Většina strážců stvoří jako svoji prvotinu nějaký elektrický výboj, ale ty jsi ze sebe svoji moc v podstatě vyhodil, aby jsi stvořil štít složený z elektrického náboje tvé vlastní duše. Opravdu působivé, máš v sobě velké odhodlání, jinak bys tohle nikdy nemohl dokázat." Alan zalapal po dechu. Z té podivné zelené ženy cítil neuvěřitelnou laskavost, která ho nutila, aby se jí pokusil alespoň dotknout.



Jako kdyby stačil jen její drobný úsměv na to aby se mohl cítit lépe.
"Mám strach..." vyšlo z něj po chvíli.
"Já vím, jsi příliš mladý, ale mohu tě ujistit, že na to nejsi sám. Na Sixam jsme přivedli všechny tobě podobné... všechny křížence mezi námi a lidmi. Jejich společnost ti pomůže se tady zabydlet."
"A vy?" Vypadlo z něj aniž by nad tím více přemýšlel. Bylo možné cítit tak neuvěřitelně silné sympatie k někomu úplně cizímu?
"Já tu budu také, ale jsem Královna Alane, nemohu se účastnit každého výcviku, ale mohu ti slíbit, že nikdy nebudu příliš daleko. I já mám moc jako ty, i když je maličko odlišná a právě ta mi nikdy nedovolí opustit kohokoliv z mých lidí. Jsem vaše Královna a mým údělem je pečovat o vaše štěstí," usmála se na něj. Alan smutně přikývl.
"A pak tady jsou ještě tvý druzi. Budou tě učit skutečná strážci Sixamu, kteří do tebe vloží veškeré svoje vědění, jen jim musíš pečlivě naslouchat. Všichni jsou z podobného těsta jako jsi ty, takže nemusíš mít obavy, že by jsi jim nerozuměl," pokusila se ho ujistit.
"Jenže co když se ve mě mýlíte?"
"Já se nikdy nemýlím, věř mi. Budeš činit přesně to, co máš dané v osudu."
"Já nevím... nevím..."
"Pak by jsi se tady mohl projít, co říkáš? Brzy bude úplněk a sixamský Měsíc je to nejkrásnější vesmírné těleso na obloze. Nemusíš mít strach, že by jsi ztratil zpět cestu do své ubikace, nebo domovu, jak to chceš nazývat. Brzy poznáš, že naše podvědomí je mnohem silnější než lidské a že si dokážeš každou cestu zapamatovat, ačkoliv jsi po ní kráčel jen jedenkrát v životě," vydechla jemně.
"Ale já..."
"Jen jdi. Později dostaneš příležitost mi vyprávět, co jsi na své první cestě po Sixamu objevil," mrkla na něj. Alan udělal několik kroků od ní a krátce se zahleděl na mimozemšťana v červeném úboru.
"Mimochodem já jsem Erxill, hlavní trubec Královny. Až vyjdeš ven, vydej se pořád rovně až dokud neuvidíš středně vysokou horu, která při osvětlení Měsícem vydává zvláštní barvy jako tvoje oči. Jsem si jistý, že z toho budeš nadšený. Pro někoho kdo to vidí poprvé je to jako kouzlo," mrkl na něj, než se pomalým krokem přemístil ke Královně a zlehka položil na její pas svoji dlaň. Královna mu věnovala drobný úsměv.
"Jen běž," vyzvala Alana sotva mu znova věnovala pohled. Alan se ještě zahleděl na opylovacího technika vzadu, který se tvářil, že by mu bylo jedno i kdyby ho někdo přetáhl kladivem po hlavě. Alan zavrtěl hlavou, než se odvážil vyjít ven.



Opatrnými kroky kráčel podivně rozzářenou krajinou, která ho děsila a fascinovala zároveň.





Takže tohle byl Sixam. Planeta plná podobných lidí jako byl on sám, ale co to pro něj vlastně znamenalo? Zoufale se nadechl a před očima se mu zjevil jeho otec a Sára. Byli mrtví... už byl sám... tak strašně sám...



...že netušil co si s prázdnotou, kterou cítil ve své hrudi počít. Bylo to jako kdyby kromě nich zahynul i on sám. Jako kdyby na planetě Zemi nechal i část své duše, která nyní vlála na Sářině chladném těle obklopená lepkavou radiací. Jeho oči se zaleskly.



Opravdu byl tohle jeho úděl? Takhle to mělo skončit od samého začátku? Celý ten čas věděl, že je jiný, ale ani v tom nejdivočejším snu by ho nenapadlo, že až takovým způsobem. Existoval vůbec způsob jak se s něčím takovým smířit? V ten moment ucítil něco podivného. Prudce se otočil a zalapal po dechu.





Velkolepý Měsíc se vznesl nad nízkou horu a svým jasem ho málem oslepil. Vyděšeně sledoval místní rostliny, které se začaly stáčet jeho směrem jako ke slunci. A pak to znova ucítil. Jeho vlastní moc... to brnění se vrátilo, ale tentokrát to bylo jiné. Jeho srdce se rozbušilo rychleji, ale jinak v sobě cítil neobyčejný klid... jako kdyby se po nekonečné době konečně dostal domů. Pokoj naplnil jeho duši, když pomalu zavřel oči a dlouze se nadechl. Při tom Měsíc objímal jeho tělo svým jasem a konejšil ho svojí vlastní energií, kterou vkládal do jeho polámané duše. Najednou měl Alan pocit, že bude všechno v pořádku... jako kdyby už všechno mělo být jen dobré. Při jeho zaujetí Měsícem si ani nevšiml, že ho někdo pozoruje...





"On je strážce," vydechla šokovaně Oxana, když si důkladně prohlédla mladíka ve svém věku, jehož kůže začala zářit téměř stejně jako Měsíc. V ten moment se za Alanovými zády objevil nespočet různě vysokých strážců, kteří svými postoji působili jako dokonalá armáda. Pomalu tak obklopili svého mladého druha a letmo se dotkli jeho ramen, pokud na ně zbylo místo a pakliže ne, snažili se dotekem spojit mezi sebou. Společně tak začali zpívat, zatímco jejich pleť začala zářit podobně jako ta Alanova...



"Přál bych si, aby jsi mohla Měsíc vidět. Mrzí mě, že jsi nemohla nikdy vidět ani ten váš, ale... asi toho na tebe musí být moc," zašeptal a zahleděl se na ni.
"Já... já... nevím co říct, ale... myslím, že Královna věděla, že skončíš tady," pronesla tiše.
"Možná... bojíš se mě teď?"
"Myslím, že... očekávat... vzhledem k tomu... jaký jsi... no... zkrátka jsi Sixaman a zároveň jsi i trochu člověk a... nevím jak to říct," zvolala nervózně.
"Řekni jak to cítíš," vydechl.
"Možná, že si budeš myslet, že jsem blázen a popravdě když nad tím tak přemýšlím asi jím jsem, ale myslím, že tě miluji i s tímhle... a fakt, že jsi i částečně člověk ve mě vyvolává pocit ani nevím jaký... myslím, že se mi líbí obě tvoje stránky a... zkrátka jsem čekala, že nebudeš jen tak obyčejný mimozemšťan," podotkla s rudými tvářemi.
"Takže mě bereš i s tímhle vším?"
"Ano, tedy pokud se nebudeš po nocích proměňovat v brouky, pavouky a... jiné ohavnosti..."
"K tomu bych potřeboval Měsíc," zasmál se.
"A dokázal by ses proměnit v člověka?"
"Ano, to je základní um, kteří zvládají všichni Sixamané, ale podmínkou je opět Měsíc," mrkl na ni.
"Existuje vůbec něco co neumíš?"
"Nedokážu oživovat dlouho mrtvé nebo vidět do budoucnosti. Také nedokážu psát osud, nemám nadlidskou sílu ani rychlost. A ve vašich poměrech stárnu stejně rychle jako ty."
"Takže... takže... ty stárneš?"
"Nejsem nesmrtelný ani nemám dar věčného mládí. Od chvíle kdy jsem překročil práh vašeho bunkru jsem začal stárnout ve stejném rytmu jako ty nebo kdokoli z tvojí rodiny."
"Takže zešedivíš?"
"Ano."
"A budeš mít vrásky?" Alan se zasmál.
"Ano, překáží ti to snad?"
"Ne, to je skvělé! Tedy chci říct... že... že... to..." Anabela zrudla a nebyla schopna dokončit myšlenku. Alan si ji přitiskl k sobě blíže třesoucí dlaní.
"Já vím, vždycky ti budu rozumět," zašeptal než přitiskl svoje rty k jejímu čelu.

 Wow, paráda, krásný díl, a hlavně perfektní pohled do minulosti Takže Alan se setkal se sestrou Caroline, proto ta podoba  Já už si minule říkala, že se musím podívat, kdo byla Sára, že v příběhu určitě byla, ale neseplo mi to..krásná zápletka

A jelikož mě tu načapala při čtení dcerka (prý je ten pán asi nemocný, když je tak zelený), chce vám zase poslat smajlíka:

Opět krásný díl, nádherné počtení Přiznávám, že na Sáru, sestru Caroline jsem tak nějak pozapomněla, myslela jsem, že se Alan setkal přímo s Caroline A ještě musím pochválit perfektně zpracovaný mimozemský svět, ten Měsíc, rostliny

Páááni! Nádherné počtení.

Jsem ráda, že jsem se dozvěděla něco víc o Alanově minulosti a životě celkově. Mile mě překvapilo, že jsem mohla spatřit Sáru, matně si totiž pamatuji, že jsi to v 1.generaci slibovala. A slib splnila!

Alan si své dětství prožil krásně, jeho otec byl úžasný simík, který pro něj chtěl to nejlepší. Je mi moc líto, že neměl možnost se s ním alespoň rozloučit

Jinak musím říct, že jsem nestačila zírat, jakou úžasnou práci sis dala se Sixamem Nádherná práce, všechno přesně tak, jak Alan pokaždé popisoval

A Oxana mě překvapila, ty vlasy z ní udělaly úplně jinou simku

Už se těším na další díl.

Díky holky

Fidgety, tvoje malá má skoro pravdu Alan teď není úplně v pořádku

Ludmi, já si tak nějak myslela, že jste na ni spíše zapomněli ale to nevadí

Jani, jsem ráda, že ti udělala Sára radost je pravda, že jsem ji celou dobu chtěla nějak vrátit do děje, i kdyby jen bokem a tohle mi přišlo vzhledem k Alici jako ta nejlepší možnost jinak Oxana vypadá s vlasy opravdu jinak vlastně to vůbec není škaredá simka, i když podobně jako Alan, i ona je namixovaná se simorostem, i když je to na ní méně vidět, než na Alanovi


03x38

Za několik minut si musel Alan zase lehnout a tak skončili oba na jedné matraci.



"Existuje nějaká možnost, že by se Oxana vrátila?"
"Ne, teleportoval jsem ji na Sixam a tam by měla i zůstat."
"Takže se nemůže teleportovat zpět?"
"Jenom strážci se dokáží teleportovat na různá místa bez různé techniky, ale musí k tomu mít Měsíční moc."
"Ale ty jsi žádnou neměl!" Zvolala a pohlédla na jeho profil. Alan zavrtěl hlavou až mu prameny vlasů popadaly do očí.
"Já vím, proto stále nerozumím tomu jak je možné že jsem tady. Teleportace ze mě měla vysát veškerou energii, mělo mi prakticky prasknout srdce... moje tělo na tohle není stavěné, Belinko. Neměl jsem to přežít, ale z nějakého důvodu ve mě něco zbylo... i kdyby ta energie byla ve velikosti špendlíkové hlavičky, díky které to moje tělo zvládlo... nerozumím tomu, ale..." zavrtěl hlavou ve snaze si odsunout z tváře prameny lesklých vlasů.
"Ale?" Vydechla se smutným výrazem.
"Jsem za to šťastný. Je mi jedno jak je možné, že jsem to zvládl. Nebyl jsem nikdy ten nejnadanější nebo snad nejsilnější strážce a v poslední době jsem ze sebe čerpal hodně moci, takže jsem se i obával abych vůbec zvládl se dostat k mému hlavnímu úkolu, teleportovat Oxanu pryč. Ale stal se zázrak, Oxana je na Sixamu a já jsem stále tady. Získal jsem svůj život i tebe a to je něco v co jsem ani nedoufal, miluji tě... teď už jsem připraven opravdu zemřít." Anabela se podepřela na jednom lokti, aby mu mohla vidět do tváře.
"Co to říkáš? Ty umírat nebudeš! A jestli máš pocit, že ti dochází ta tvoje elektřina, tak najdu způsob jak tě napojit na elektrický náboj bunkru a hned budeš mít dostatek energie!" Zvolala a rychle mu shrnula jeho tmavé vlasy. Alan se pousmál.
"Belinko, já nejsem přístroj, to by nefungovalo. Moje baterky se musí dobít podobně jako ty tvoje, protože i když vypadám jako zelený mužíček se zvláštní silou, moje tělo ve své podstatě žije na stejný pohon jako to tvoje," zašeptal. Třesoucí paží uchopil její volnou dlaň a položil si ji na místo, kde bilo jeho srdce.
"Klíč k tomu abych mohl žít je stejný jako ten tvůj. Takže jídlo, voda, vzduch, spánek a ty... nic dalšího nepotřebuji," mrkl na ni. Anabele zrudly tváře, než se natáhla blíže k němu vtiskla mu polibek na rty. Po chvíli se od něj odklonila a pohladila ho tváři.
"Vidíš a hned je mi líp," zašeptal.
"Opravdu?" Alan přikývl, ačkoliv to nebyla tak úplně pravda. Cítil jak se v něm jeho ozubená kolečka pomalu začínají zasekávat. Vnímal tíhu svých víček, které se chtěli vrátit do původní polohy, kterou měli ještě před krátkým časem. Únava začala drtit jeho údy, že netušil, zda neztratí vědomí během několika vteřin. I tak se však více usmál.
"Pojď ke mně," vyzval ji. Anabela se pohodlně položila do jeho náruče.
"Alane, mohu se tě ještě na něco zeptat?"
"Ty se můžeš ptát na cokoliv," ujistil ji tichým hlasem.
"Jak je možné, že máš tak dlouhé vlasy?"
"Je to vedlejší efekt mojí moci. Někteří mají podobný problém... pokud svoji moc využiji více, pak se vynaložená elektřina projeví ještě někde jinde. U mě to jsou vlasy, u některých jsou to nehty a u jiných výška a jiní to nemají vůbec. Někteří technici tvrdí, že je to nemoc kříženců jako jsem já. Jestli se ti nezamlouvají mohu si je zase oholit..."
"Cože?! Ani náhodou... chci říct... jestli je ti to nepříjemné tak..." vykoktala s kompletně rudým obličejem.
"Mně to vůbec nevadí, Belinko. Je to už sice pořádně dlouhá doba co jsem je měl, ale nevadí mi. Aspoň mi netáhne na hlavu, ale pokud by se ti nelíbili..."
"Mě se právě strašně moc líbí!" Zvolala a znova se podepřela na jednom lokti a začala ho volnou paží výskat ve vlasech.
"Jsou krásné, hebké... a ty... jsi s nimi úžasný... dokonalý... vypadáš jako princ z dětských knížek co tady máme..."
"Zelený princ," podotkl s úsměvem.
"To mi vůbec nevadí, pro mě za mě ať jsi třeba fialový!"
"I takové bytosti existují," mrkl na ni.
"Počkej... takže ty... vy... nejste jediní další kromě nás?"
"Ne, vesmír je obrovský, ale my jsme ti obrazně nejpodobnější vám. Fialovým bytostem se říká Aravové. Jsou maličcí, měří tak do metru, ale jsou nesmírně chytří a výjimeční bojovníci. Jejich největším cílem je Sixam a jeho nerostné bohatství v podobě rixaminu..."
"Počkej není to..." vydechla a dotkla se svého amuletu.
"Ano, ty máš rixamin, je to jeden z nejvzácnějších kamenů na Sixamu. Dokáže vázat atomy, moc a vlastně je to vůbec nesmírně vzácná věc..."
"Ale... to... to... já... vrátím ti ho... já..."
"Ne, nech si ho. Je tvůj, bude tě chránit a možná... možná vám jednou bude moci pomoci i jinak..."
"Jak?"
"Rixamin má spoustu možností využití. Nepochybuji o tom, že bude jednou dobrý i na něco jiného..."
"Takže proto ho ti fialoví chtějí?"
"Ano."
"A viděl jsi někdy nějakého?"
"Ano, sice jsem nikdy nedokončil výcvik, ale viděl jsem je."
"A co jsi dělal?"
"Šli rabovat Sixam, takže jsem je spolu s jinými učenci zmrazil na místě. Myslím, že zrovna nečekali, že se ocitnou v táboře plném začínajících strážců. Většinou jsou hodně chytří, ale tentokrát měli smůlu, řekl bych," pousmál se a zavrtěl hlavou. Anabela zamrkala. Někdy měla pocit jako kdyby se jí všechno tohle jen zdálo.
"A jak vůbec vypadá to tvoje zmrazit?" Vydechla.
"Zastavili jsme energii v jejich těle, v podstatě jim přestala proudit krev."
"Takže jste je zabili?"
"Ne, jenom jsme je omezili v pohybu. Soudila je Královna, tak jak to má být. Ostatně, oni nejsou zrovna na Sixamu vítáni, když činí to co činí." Anabela přikývla a znova si položila hlavu na jeho rameno.
"Takže jsi vlastně hodně nebezpečný..."
"S mocí Měsíce ano, ale bez ní... jsem jen darem obdařený Sixaman, který riskuje svůj život kdykoliv se ho pokusí použít," zašeptal.
"Pak bys... tu svoji moc... už neměl používat... nechci aby jsi... nechci..." nebyla schopna dokončit myšlenku. Odpovědí jí bylo ticho.
"Alane?" Vydechla jeho jméno, ale její společník nereagoval. Zděšeně sebou škubla a prudce se zvedla.



Alan spal. Jeho víčka byla pevně uzavřená a jeho dech se zdál téměř neslyšný. V ten moment se Anabela cítila provinile. Byla tak zaujatá jeho vyprávění a touhou po zjištění nových informací, že si neuvědomila, že byl Alan pořád extrémně vyčerpaný.



"Promiň," zašeptala jeho klidnému obličeji.
"Půjdu ti něco uvařit," pronesla tiše a sehnula se k jeho líci kam mu vtiskla polibek. Alan se ani nepohnul. Vypadal skoro jako kamenná socha. Potřeboval jen jídlo, vodu, vzduch a ji... zaslechla v hlavě jeho slova. V ten moment byla pevně rozhodnutá, že mu donese takovou hromadu jídla, že to nebude moci zdolat ani do noci.
"Hned jsem zpátky," vydechla jeho směrem, než se zvedla a obešla postel směrem ke dveřím. Vzápětí se ale zastavila a znova se zahleděla jeho směrem.



Bylo hloupé cítit podivnou prázdnotu, když se od něj vzdalovala? Najednou cítila na hrudi pocit jako kdyby ho už neměla spatřit. Jako kdyby fakt, že ho necítila po svém boku z něj odebíralo život. Zavrtěla hlavou.
"Nikam nechoď," zavolala na něj. Alan se ani nepohnul. Jen jeho hruď se více zvedla a zase klesla. Musela být rozumná. Potřebovala mu připravit jídlo a ne pociťovat zvláštní bol při myšlence, že jen vystoupá schody do horního patra. Se vší silou, která jí zbyla se proto otočila a vykročila z místnosti.

Cestou minula několik členů své rodiny, ale i tak byla přesvědčená, že prozatím nikomu nepoví o tom, že Alan nabral vědomí. Zlehka otevřela lednici a několik vteřin uvažovala, co by pro svého milého měla připravit. Pocítila zvláštní bolest, když si uvědomila, že ani netušila co má rád. Zavrtěla hlavou a uchopila z chladničky několik potravin.



Nemohla nad tím takhle uvažovat. Pokud to nevěděla nyní, existovala velká možnost, že se to dozví později. S touto myšlenku tak pomalu naplnila kuchyňského robota zeleninou a pustila se do přípravy omáčky na špagety.

Mezitím sebou Alan na posteli škubl a rozkašlal se. Jen co se jeho hrdlo uklidnilo se zhluboka nadechl a pohlédl na místo, kde ještě před chvílí ležela Anabela.
"Belinko?" Pronesl do tiché místnosti, jenže odpovědí mu bylo ticho. Rozhlédl se a pokusil se posadit.
"Belinko!" Zavolal znova, ale bylo to marné. Za několik obtížných pokusů se mu nakonec podařilo se vyhoupnout do sedu. Možná to z jeho strany bylo hloupé, ale ve svém nitru cítil, že se s ní něco děje... jako kdyby znova stiskla amulet. Opatrně vystrčil nohy z postele.



Nebyl dostatečně silný, aby jí dokázal ochránit před čímkoliv, ale nikdy by si neodpustil, kdyby ignoroval její volání. Pomalu se postavil. Jeho tělo se třáslo, nohy se mu podlamovaly, ale i tak...



...udělal několik krátkých kroků, než...



...se mu zhoupl žaludek a jeho vyčerpané tělo znova kleslo k zemi. V Alanovi hrklo a pokusil se podepřít pažemi, aby se zvedl, ale jeho fyzická síla ho neposlouchala. Několik vteřin sebou tak zoufale zaškubal na podlaze, než uznal, že se nedokáže zvednout. Cosi zabručel, jednou nohou se opřel o stěnu a odstrčil se od ní více od postele. Nakonec se po několika odstrkávacích manévrech ocitl před postelí, kde se mu s vypětím všech svých sil podařilo otočit na záda.
"U Sixamu!" Zaklel, když se mu nepodařilo ani z téhle pozice posadit. Zoufale se nadechl a položil si dlaň na čelo.



Musel něco udělat... musel... ale co? Ptal se sám sebe a rozhlédl se. Nebyl schopen se postavit na nohy, byl k ničemu... nemohl jí pomoci... ale nezdálo se mu to? Zamrkal a pozoroval drobné částice prachu, které se vznášely k jeho obličeji. Možná se mu to opravdu zdálo... možná... Nyní nic necítil, Anabela ho přes talisman nevolala k sobě a byl si jistý, že pokud by byla skutečně v nebezpečí a nebyla by již při vědomí, amulet by do něj na dálku bušil, aby jí běžel okamžitě pomoci. Ale on nic takového necítil. Zhluboka se nadechl a usmál se.





Možná už z toho všeho byl blázen. Jedno ale věděl jistě, nyní musel vyčkat, než se zjeví Anabela a pomůže mu se nějakým způsobem dostat zpět do postele, i když si ani on sám nebyl jistý, jak to provést. Zavrtěl hlavou a rozhodl se na to nemyslet. Příliš mu nazáleželo kde leží, hlavní bylo, že ho měla Anabela ráda. Jeho... zeleného mimozemšťana, zvláště když nyní věděla, že není tak úplně tradiční bytostí. Byl vědeckým experimentem, ačkoliv jeho tělo bylo v téhle chvíli jako kdyby se běžně narodil, jeho počátek ale vězel někde úplně jindy, i když neměl ani představu kde. Netušil jakým způsobem pracují opylovací technici. Jediné co věděl bylo to, že museli jeho otce unést na Sixam, aby ho mohli do něj mohli implantovat, ale dál nevěděl nic... možná to tak bylo lepší, prohnalo se mu hlavou. Pak by se možná více cítil jako podivín... jako někdo kdo by tu vůbec neměl být.



Anabela mezitím dokončila špagety a s jejich štědrou porcí, zamířila k Alanovi. Bude ještě spát? Ptala se sama sebe a v ten okamžik jí napadlo, zda se s jídlem neunáhlila.



Jaké překvapení na ni ale čekalo, když otevřela dveře pokoje a spatřila ho ležet na podlaze.
"Proboha co se ti stalo?!" Zvolala zděšeně, rychle odložila voňavý talíř na podlahu a sedla si k němu. Alan jí věnoval úsměv.
"Chtěl jsem jít za tebou," zašeptal.
"Ale proč? Jsi slabý!" Vyhrkla a chytila ho za paži.
"Měl jsem zvláštní pocit a tak jsem chtěl..." zavrtěl hlavou aniž by dokončil myšlenku.
"Jaký zvláštní pocit?"
"Asi se mi zdálo, že máš nějaký problém... myslím, že za to může všechno to co se stalo před nedávnem..." Anabele zrudly tváře.
"Ty jsi milý," vydechla jemně. Alan se na ni zahleděl a usmál se.
"Spíš bláznivý a teď se... nedokážu zvednout..."
"Já ti pomůžu!" Zvolala a silněji se chopila jeho paží. Jenže to co se zdálo na první pohled snadné, bylo v reálu nakonec mnohem složitější. S vypětím všech svých sil donutila Alanovo tělo se mírně nadzvednout nad podlahu, jenže ve chvíli kdy měla pocit, že ho dokáže přimět se posadit, jí její síly opustily a Alan znova padl na zem.
"Promiň!" Zvolala.
"To nic, já... zůstanu tady... nevadí mi to, na Sixamu jsem musel občas spát na šílenějších věcech než je váš měkký koberec," mrkl na ni.
"Ale já tě tady nenechám ležet!" Vyhrkla, zasedla mu jednu nohu a sehnula se k němu, aby ho mohla obejmout kolem ramen.





"Belinko, co to děláš?" Zeptal se jí klidně. Anabela víc zabrala, ale z téhle pozice nebyla už vůbec schopna Alana zvednout.
"Snažím se tě... snažím... ach..." vydechla, když vyčerpaně klesla na jeho hrudník.



"Jen si trochu odpočinu... odpočinu..." šeptala zadýchaně. Alan se pousmál a třesoucí paží jí pohladil po hlavě.
"Belinko, nedělej si se mnou hlavu. Mě je jedno, že jsem na zemi," pronesl tiše.
"Ale mě to není jedno..." zabručela do jeho hrudi.
"Nechci aby ses ztrhla. Mě je tady dobře, vážně..." Anabela se opřela o podlahu a zahleděla se do jeho očí.
"Nenechám tě ležet na zemi, jsi nemocný a potřebuješ být v posteli," podotkla, usadila se na obě jeho nohy a uchopila zezadu za krk.
"Zkusíme... až ti řeknu, zkus se vzepřít rukama, ano?"
"Belinko, už jsem to zkoušel a..."
"Tak ještě jednou, prosím," požádala ho. Alan zamrkal. Byl si jistý, že by jí splnil cokoliv co by si přála. Přikývl a položil obě ruce na zem.
"Takže na tři... raz, dva..." odpočítávala zatímco Alan zabořil svoje prsty do koberce a ve chvíli kdy Anabela začala zvedat jeho šíji se vzepjal vší silou o své dlaně. Nakonec se tak jeho těžké tělo pomalu začalo zvedat do svislé polohy.
"Jsi tady," zašeptala a povolila svoje svaly, když se Alan zakymácel a skoro by znova spadl na zem, kdyby se včas nechytil jejího těla a Anabela ho nezachytila za hlavu. V Alanovi hrklo, ale jeho tělo zůstalo v sedací poloze.



"Dokázali jsme to!" Vyhrkla. Alan se usmál a pomalu složil svoji ruku na podlahu.
"Ano," vydechl a usmál se více. Anabela mu věnovala širší úsměv a opřela svoje čelo o to jeho. Uvědomila si vůbec někdy jak bylo příjemné u něj sedět takhle blízko? Zlehka mu vtiskla polibek na tvář.



Alan se zasmál, když se jeho tělo zapotácelo a Anabela ho chytila za ramínka jeho tílka.
"Nesmíš mi spadnout," zašeptala do jeho ucha, než se od něj letmo odklonila a pohlédla do jeho obličeje.
"Vynasnažím se," pokusil se ji ujistit. Anabela se na něj zkoumavě zadívala... byl tak hezký, když se usmíval, prohnalo se jí hlavou, což přimělo její pleť dostat šarlatový odstín. Pomazlila se s jeho nosem, než se sklonila k jeho pěkně tvarovaným rtům.





Anabela si ho přitáhla k sobě blíž za ramínka jeho tílka, které stále nepřestala držet. Alan sebou škubl, ale ani tak se nepřestal svoje rty držet u těch jejích. Bylo to jako kdyby si potřebovali vynahradit veškeré polibky, které jim byly odepřeny.



"Belinko..." zašeptal do jejích rtů.
"Hmm?" Vydechla po chvíli, aniž by se od něj pokusila odtrhnout.
"Měli bychom... měli... jestli nás takhle někdo uvidí... tak..." Anabela se od něj kousek odtáhla a zahleděla se do jeho očí.
"Co? Vždyť se ti snažím pomoci vstát," vydechla šokovaně.
"Jenže to jak jsme... to... no... někdo by to mohl špatně pochopit."
"Co? Já ti nerozumím... je ti špatně?"
"Ne, je mi právě úžasně... mnohem lépe, než jsem si kdy představoval... ale myslím, že bych se měl pokusit postavit na nohy dřív, než nás někdo takhle uvidí a bude si myslet věci, které nejsou pravda," mrkl na ni.
"Jaké? Jak by si mohl někdo něco zlého myslet? Nerozumím tomu," zaprotestovala se smutným výrazem.
"To nic..."
"Vysvětlíš mi to?" Alan pokýval hlavou.
"Je opravdu tak špatné, že jsme spolu... že jsem tě políbila a že... já vím, že se chovám jako sobec zatímco ty jsi nemocný... vyčerpaný a..."
"Šššš... Belinko poslouchej mě, ty mě děláš šťastným, to co děláš mě dělá šťastným... jsi to nejlepší co mně za můj dlouhý život potkalo, chápeš? A co by přišlo na mně, můžeš se po mě válet, jak tě jenom napadne, ale nechci, aby jsi měla zbytečné problémy kdyby si někdo myslel bůh ví co..."
"Ale co by si mohl myslet?" Alan zavrtěl hlavou.
"Netrap se tím... teď se zkusím zvednout," zhluboka se nadechl.
"Ale jak?" Zeptala se ho. Alan pokýval hlavou, aby si odehnal prameny vlasů z očí. Vzápětí položil svoje ruce na její ramena.
"Zkus se zvednout a nepřestávej mě držet, ano? Já se tě nějak chytím a pokusím se postavit na nohy." Vysvětlil jí svůj plán. Anabela přikývla. Za několik zničujících minut, kdy Alan stačil narazit hlavou i do stěny se mu podařilo postavit na svoje třesoucí chodidla. Anabela ho z jedné strany podepřela a snažila se nést část jeho váhy na sobě.



"Je ti dobře?"
"Už se těším až budu v posteli," zasmál se zadýchaně a snažil se udržet rovnováhu ve svých končetinách. Později se Alan trhaně usadil na postel a opřel se o její čelo. Jeho tvář byla lesklá a ztěžka oddechoval námahou jako kdyby běhal maraton.
"Že už se nikdy nepokusíš sám vstát?" Vydechla a odněkud vytáhla kapesník a začala mu otírat obličej.
"Ne, věř mi, že ne... nikdy by mě nenapadlo... že to bude takhle těžké..." vydechl trhaně.
"Ještě nikdy jsi nebyl v takovém stavu?"
"Ne, tohle je poprvé... kdyby se mi tohle stalo na Sixamu a byl jsem na misi, tak jsem mrtvý. Strážce, který se neudrží na nohou je k ničemu," podotkl.
"Tak jsem moc ráda, že tahle mise, kterou jsi tady podnikl nebyla na Sixamu," mrkla na něj. Alan se zasmál.
"Já jsem taky rád... ale... co to tady tak krásně voní?" Anabela sebou škubla.
"Doprčic! Úplně jsem zapomněla, že jsem ti uvařila špagety! Máš hlad, že jo?" Alan se zakřenil.
"Ano... a ty jsi mi uvařila? To je... jsi na mě tak hodná."
"Stejně jako jsi na mě hodný ty!" Zvolala a odběhla pro plný talíř, který stále ležel na podlaze.
"Zvládneš to sám nebo tě mám nakrmit?"
"To zvládnu," mrkl na ni a uchopil do jedné ruky vidličku. Anabela mu přidržela talíř ve správné poloze, když se Alan pokusil nabrat dávku špaget. Jenže sotva kovový nástroj omotaný špagetami zvedl do vzduchu, jeho ruka se začala tak třást, že nebyl schopen se trefit do pusy. Zoufale natáhl svoje ústa blíž, ale nyní se třásla i jeho tvář.
"Počkej Alane! Pomohu ti!" Zvolala a sebrala mu vidličku z ruky. Alan se znova opřel o čelo postele.
"Teď skutečně vypadám na svůj věk," podotkl a vzdychl si. Anabela ho pohladila po tváři.
"Vypadáš pořád stejně, věř mi. Jsi jen vyčerpaný," vydechla tiše a natáhla vidličku jeho směrem.
"Udělám ti letadýlko." Alan se zasmál a otevřel pusu, kam mu Anabela vložila jeho sousto.
"Jaké to je? Chutná ti to?" Ptala se ho rychle se starostí v očích. Alan chvíli přežvýkával svoje sousto, než polkl a usmál se na ni tak široce, že se její srdce rozbušilo ještě rychleji.
"Je to naprosto vynikající... to nejlepší jídlo jaké jsem kdy jedl," zašeptal.
"Opravdu? Mám velkou radost! Nahoře mám toho ještě spoustu... uvařila jsem ti ještě polévku, ale nemohla jsem najít tác, tak jsem vzala tohle, protože jsem měla strach, že bych polévku jen tak v rukách rozlila na schodech..." vydechla nesměle.
"To je v pořádku, dáš mi ještě?" Mrkl na ni, aby rozehnal její rozpaky. Anabela pokývala hlavou, než nabrala další porci těstovin na vidličku.

Za několik minut, kdy se Alanovi podařilo s pomocí Anabely vyprázdnit talíř mu jeho společnice otírala ústa.
"Tohle už bych mohl zvládnout," zaprotestoval s hravým úsměvem. Anabela zavrtěla hlavou.
"Ani náhodou! Jsi můj pacient."
"Dobře... myslím, že se ti teď asi nemohu bránit," vydechl zamyšleně zatímco mu cukalo pobaveně obočí.
"Copak by ses mi chtěl bránit kdyby jsi mohl?"
"Kdybych mohl tak bych... no..."
"Co?" Zašeptala s překvapením v očích.
"Kdybych mohl, tak bych tě objal. Přitiskl bych tě k sobě tak silně, jak bych jen dokázal a mohli bychom pak tady odpočívat celý den... jenže místo toho jsou moje paže jako želé, takže tě mohu jen požádat, zda by sis nesedla ke mně a já se tě pak se svojí omezenou silou pokusím obejmout těmihle třesoucími ratlíky," natáhl jednu svoji dlaň do vzduchu, čímž se začala divoce třást ve volném prostoru. Anabela zavrtěla hlavou a jednu svoji paži propletla s jeho třesoucí, kterou jí ukazoval.
"Mě se tvoje ruce moc líbí i takhle," mrkla na něj a položila mu ji na břicho. Při tom odložila talíř na stolek a pohodlně se usadila na volnou část postele a uvelebila se na jeho rameni. Znova tak uchopila jeho třesoucí paži a propletla s ní svoje prsty.



"Můžeme odpočívat i takhle," mrkla na něj.
"To můžeme," vydechl tiše.





"Belinko?" Vydechl po chvíli a zahleděl se na ni.
"Hmm?"
"Co tvoje rodina? Divím se, že za mnou ještě nikdo nepřišel... po tom všem..."
"Neví to..."
"Ty jsi jim to neřekla?"
"Nechtěla jsem, aby na tebe hned skočili, i když jsem to sama udělala..." zavrtěla hlavou s rudými tvářemi.
"Musí být naštvaní... možná ze mě mají strach a já to chápu... možná si budou přát, abych odešel..." zašeptal nepřítomně.
"Nikam nepůjdeš! A pokud ano, tak jdu s tebou!" Zvolala odhodlaně.
"Belinko, ale... to není dobrý nápad. Tvoje planeta není v pořádku a moje... Sixam není vůči cizincům extrémně přátelský, nevím jaký by měli na tebe názor a nechci tě ohrozit a..." Anabela přerušila jeho slova, když pevně přitiskla svoje rty k těm jeho.



Po chvíli se od něj odklonila.
"Odteď už budeme věci řešit jen společně, jsi přeci můj kluk, ne?" Alan přikývl.
"Ano a ty jsi moje holka. Ale budeme s tím muset vyjít na světlo brzy, ať to máme za sebou..." v ten moment sebou škubl.
"Někoho slyším," vyhrkl.
"Cože?" Až pak se dveře jejich pokoje otevřely.



"Belinko!"
"Ahoj, strejdo..." vyhrkla rychle Anabela.
"Vy dva... takže už je vzhůru..." podotkl.
"Kdo je vzhůru?" Ozval se za ním ženský hlas. David se ohlédl za zvukem a spatřil svoji ženu a syna. Všichni se tak nahromadili v pokoji.



Alan sebou škubl, ale zůstal sedět na místě. Patrik si ho nepřátelsky změřil.
"Přestaň už balamutit moji sestřenici!" Zavolal na něj.
"Já ji nebalamutím!" Zvolal na svoji obhajobu, Anabela více semkla jeho tělo.
"Přestaň se ho držet! Lže ti! Stejně jako mi lhala ta potvora!" Anabela naopak silněji sevřela Alanovo tělo.
"Alan mi nelže! Miluje mě stejně jako já jeho, tak se s tím smiř! On nám pomohl! Zachránil nás!" Zakřičela na něj.
"A jak?" Ozvala se Christine.
"Všechno vám vysvětlím, abyste se mohli rozhodnout, co se mnou budete chtít udělat," zašeptal Alan a díval se střídavě do všech očí, které na něj hleděly přes postel.

Ach jo, to bude asi složité vysvětlování, doufejme, že to pochopí aspoň David a Christine, u Patrika to moc dobře nevidím, to bude patrně horší

Krásný, romantický díl
Bellinka je vážně roztomilá a ta její nevědomost je někdy docela vtipná záležitost .
Jinak jsem zvědavá, co si budou myslet ostatní a jak jim to Alan vysvětlí, ale já doufám, že alespoň David i Christine to pochopí. S Patrikem to bude hodně složité, trošku mě začíná s tou jeho podezíravostí vytáčet, ale je to pochopitelné vzhledem k tomu, co si prožil + k tomu ani nemůže chápat, jak vypadá opravdová láska.

Těším se na pokračování.

Díky holky mohu říct, že s Patrikem to bude složité... ale je to přesně jak říká Janika, mixuje se to v něm   chudák byl z nich ze všech postižený Oxanou nejvíce, protože s ním měl jakýsi vztah nevztah ze kterého si všechno pamatuje... proto už ničemu nevěří a je jen otázkou času, zda někdy vůbec věřit zase začne  


03x39



Alan mluvil dlouho a výrazy našich obyvatel bunkru se měnily podle uvěřitelnosti jeho slov. Nikdo nemohl pochopit, jak moc je vlastně Alan mocný a také jak není. Co když jim také lže? Ptali se sami sebe a dívali se do očí ostatních. Sice je zachránil od Oxany, ale nebyl to jeho záměr kvůli nějakému plánu?
"Jak bychom ti mohli věřit?" Ozval se David klidným hlasem.
"Vím, že je to těžce uvěřitelné a chápu to. Můj osud je ve vašich rukách. Nebudu se nijak bránit žádnému vašemu rozhodnutí ať už bude vypadat jakkoliv. Jenom vás chci poprosit o jediné... nesuďte Belinku. Nezaslouží si to... ne po tom všem."
"Nesnaž se nás dojmout!" Zakřičel na něj vztekle Patrik.
"Patriku... klid..." usadil ho tiše David. Patrik se na něj zahleděl svýma rudýma očima.
"Copak to nevidíš o co se tady ten zmetek snaží?! Chce nás všechny zblbnout! Ale já se nenechám! Přesně vím o co ti jde, ty parazite! Ale už toho bylo dost!"
"Znova ti opakuji, uklidni se! Co víme jistě je to, že kdyby nebylo Alana... všichni bychom byli nadále pod mocí Oxany..."
"A to víš odkud? Co když se ti dva domluvili? Jak můžeš vůbec věřit tomu, že nám nelže a nečeká na něj někde ta potvora?! Několikrát jsem je viděl spolu... Oxana ho často zmiňovala přede mnou... mluvila o něm jako o Xaminkovi, což je v jejich překladu miláček... říkala, že ho chce získat na svoji stranu navždy. Možná mu slíbila mnohem víc, možná se dali znova dohromady a my jsme jen jako pokusní králíci! Navrhuji ho někde zamknout, opravit teleport a navždy odsud vykopnout!"
"NE!" Zakřičela Anabela a semkla obě Alanovi paže.
"Jsi omámená jeho kouzlem! Vidím to na tobě, udělal z tebe svoji loutku jako to udělala Oxana se mnou, ale já tě zachráním! Když už tahle kreatura ani nemohla zemřít... bylo by to jednodušší!"
"SKLAPNI PATRIKU!" Zakřičela na něj Anabela.
"Ani ses kvůli němu několik dní nepřevlékala, byla jsi tady s ním jako jeho služka, oddaně vyčkávající na jeho probuzení. Nikdo z nás neví, co se dělo, když jsme ztratili vědomí... tenhle elektřinou nabitý pitomec mohl použít to co v něm je a zmást ji!" Otočil se na svého otce. David si promnul spánky.
"Copak to vám nestačí, co jsem vám řekla? Na co mám ještě přísahat? Na smrt mých rodičů? Pak tedy ano... přísahám při mé matce i otci, že nám Alan pomohl, ničím mě neobalamutil ani nepobláznil. Zamilovala jsem se do něj sama a dobrovolně a chci s ním být... a pokud to nehodláte akceptovat... pak dobře... jestli ho chcete zavřít, pak ho zavřete se mnou... a pokud ho teleportujete pryč, pak půjdu s ním a je mi jedno kam! Nedovolím aby mi ho někdo vzal! Už jsem přišla o rodiče... o všechno... a teď mám přijít ještě o něj? Ne, už znova NE!" Vyhrkla se slzami v očích, silněji semkla paže svého milého a otočila se k němu. Alan plakal, jeho křišťálové oči se leskly ještě více než obvykle a po tvářích mu stékala osamělá slza. Ona za něj bojovala... bylo to úplně poprvé co za něj bojoval někdo cizí. Ale čím si tohle zasloužil? Byl tak jiný... příliš zvláštní na samotné lidstvo a upřímně rozuměl každému slovu, které na něj Patrik vyřkl. Měl důvod mu nevěřit, po tom co provedla Oxana ani nic jiného nečekal, ale chtěl před tím ubránit Anabelu, protože podvědomě cítil její bolest. Jenže nemohl nic dělat... jeho tělo bylo ochromené... jeho moc žila v drobné kapce jeho krve ukryté vně jeho srdce, jako doutnající uhlák, který kdyby se vznítil, pak by jistě pohltil jeho samotného ve smrtelném tanci. Byl k ničemu, neschopný... byl nyní odkázaný na druhých. Ale věděl, že musí respektovat jejich rozhodnutí... pokud se rozhodnou ho vyhostit jakýmkoliv způsobem byl pevně rozhodnutý jejich moc nesnižovat. On byl vždycky vetřelcem, nikdy tady neměl co dělat. Ale nechtěl ublížit Anabele, vždy si přál její štěstí... nechtěl ji vidět takhle plakat.
"Nedám tě," vydechla jeho směrem, než pustila jeho paže a semkla jeho hrudník téměř v železném stisku. Ve svém životě neměla nikdy moc přání, protože v bunkru se těžko budoval jakýkoliv sen, ale nyní... leželo její štěstí vedle ní, téměř na dosah ale její vlastní rodina jí ho chtěla vzít. Zavrtala svoji hlavu do důlku na jeho hrudi a zahleděla se zpět na svoji rodinu. Patrik vypadal, že vybuchne.
"Musíme být rozumní..." vydechl David.
"To je pravda, tati," otočil se na něj Patrik odhodlaně.
"To co navrhuješ ty není rozumné, Patriku. Musíme se dohodnout jako celek. Vím co s tebou Oxana provedla, ale o Alanovi musíme rozhodnout zvlášť... takže budeme respektovat slova každého kdo otevře pusu, ano?" Patrik zrudl v obličeji a založil si ruce na prsa.
"Dobře... kdo se chce vyjádřit jako první?" Ozval se znova Davidův hlas. Anabela sebou škubla.
"Já ho tady chci! Zachránil nás a málem pro nás zemřel, co více bychom chtěli jako důkaz, že se nám nesnaží ublížit? Takže já jsem rozhodně pro to, aby tady s námi žil!" Zvolala kolísavým hlasem. David přikývl a ohlédl se na Patrika.
"Chci aby vypadl! A to nejlépe hned!" Zařval. David se zhluboka nadechl, ale nijak jeho slova nekomentoval a zaměřil se na svoji ženu, která doposud mlčela.
"Na co se tak díváš? Já... já nevím... pořád je mi ještě zle z toho co se stalo a sotva dokážu pochopit kde je pravda! Je pro nás tenhle mimozemšťan bezpečný nebo ne? Dá se mu věřit?" Kladla otázky svému muži. Davidova tváři jí ale neposkytovala žádnou pomoc. Jeho čokoládové zraky si jí měřily a vyčkávaly na její konečný verdikt.
"Kdyby tady byl táta nebo Alex... musím se rozhodnout, tak jak by to cítili i oni, je to moje povinnost... do prčic! Ty jsi věděl kdy se zdekovat Alexi!" Zakřičela do vzduchu.
"Takže chceš aby tady Alan zůstal nebo ne?" Zeptal se jí znova David. Christine si upravila klobouk na hlavě.
"Můj táta byl vždy přesvědčený o své pravdě a vím, že by nechtěl... podobně jako Alex... aby se tady pohyboval někdo o němž toho moc nevíme... takže musím mluvit i za ně, slíbila jsem jim to... takže... chtěla bych aby se Alan vrátil zpět na svoji planetu," vydechla těžce.
"NE!" Zakřičela Anabela a s třesoucí bradou sledovala posledního člena své rodiny. David se zhluboka nadechl a zahleděl se na ni. Jeho obličej ji nesoudil. Anabela si otřela obličej a němými rty mu naznačila několik krátkých slov Neber mi ho, prosím... David si pročíl vlasy a odvrátil se od ní.
"Když můj táta zakládal bunkr, jeho vizí bylo ochránit lidstvo před radiací a mutanty venku. Přál si stvořit místo, kde budeme všichni v pořádku. Je pravda, že nepočítal s tím, že tady budeme takhle dlouho, i když si stejně podvědomě myslím, že se připravoval na víc variant... byl dobrotivý a neobyčejně moudrý. Dokázal z několika palet a drátů složit teleport, který si každý dokázal v běžném světě představit jen ve fantazijních knihách. Dokázal vydržet pod jednou střechou s Mathiasem a vydržet s ním ačkoliv byl každý úplně jiný. Ti dva byli skuteční přátelé a bojoval spolu za stejnou věc, i když každý jiným způsobem. Strejda Mathias chtěl být nesmrtelnou celebritou, která udrží všechny v pohybu a můj táta... chtěl zachránit svět... byl tak neobyčejně obětavý, že podobní muži jako je on již neexistují. On byl vůdcem bunkru, i když často nebyl slyšet. Dokazoval to tím, co dělal... nesoudil, nezavrhoval... držel nad námi ochranou ruku a svým způsobem to dělá dodnes díky bunkru ve kterém je náš svět. Opravdu nevím jak přesně by se zachoval kdyby se dostal do podobné situace jako my... ale vím, že by si ověřil velké množství věcí, než by vypustil svůj definitivní verdikt. Rozhodně by nic nestřílel od boku... ale já nejsem jako on, ačkoliv mi chvíli před svojí smrtí řekl, že jsem jeho nástupce... ačkoliv mi odraz v zrcadle pokaždé připomněl jak moc mu jsem fyzicky podobný. Nikdy jsem si nepřipadal dost silný, ale nyní... nyní vím, že musím dostát očekávání mého otce. Tudíž... nemohu tě soudit Alane. Vzpomínám si jak o tobě mluvila Dany, nikdy jsi nebyl moc vidět... skoro ses nám stranil a zjevil ses jedině tehdy, aby jsi od nás odtáhl Oxanu pryč. Dodnes tě vidím na pohřbu Alexe, to bylo po dlouhé době kdy jsi před námi řekl víc slov. Nepovažuji tě za skutečnou hrozbu, protože kdyby to tak bylo už dávno jsi to mohl učinit. Sám jsi nám před chvílí řekl, že jsi mocný... sice nevím co to v tvém podání přesně znamená, ale fakt, že jsi dokázal Oxanu teleportovat vlastníma rukama z bunkru jen vypovídá o tom, jak velkou sílu v sobě chováš. K našemu štěstí jsi svoje kouzla použil v náš prospěch ačkoliv jsi nemusel a málem jsi u toho zemřel, to vím jistě. Viděl jsem všechnu tu krev, je zázrak že jsi tu a proto... vzhledem k mému vlastnímu svědomí ti musím a hlavně chci dát šanci. Tenhle bunkr nikdy nebyl plný katů, vždy jsme tu žili v míru, i když se nám občas rozpálila krev žilách. Nehodlám na tom nic měnit ani teď. Takže já hlasuji ano, zůstaň zde a dokaž nám, že si místo mezi námi zasloužíš, ale bez triků. Získej si naši důvěru svými činy a pak si tě budeme moci všichni plně vážit," vydechl David. Patrikova tvář silněji zrudla.
"To nemyslíš vážně!"
"Ale ano! A řekl jsem že nikdo nebude nikoho kritizovat za svůj názor, takže na mě nekřič a měj ke mě úctu, jsem tvůj otec!" Zpražil ho.
"Ale teď jsme 50:50," pronesla Christine.
"Ano a v tom případě navrhuji ho pozorovat, nedat mu plnou svobodu, ale zároveň ho nikde nezavřít, nejsme žádní barbaři," podotkl směrem k Patrikovi David.
"Souhlasíte s tím?"
"NE!" Zakřičel Patrik.
"A ty Chris?"
"Myslím, že ti věřím Davide..." vydechla jemně.
"VY JSTE SE VŠICHNI NAPROSTO POMÁTLI! TENHLE ZELENÝ VÁM VYMYL MOZKY! DOBROVOLNĚ SE NECHÁTE OKUPOVAT! K ČERTU S TÍM!" Zařval, než vyběhl z místnosti.
"Budu si muset s tou horkou palicí promluvit... takhle s námi mluvit nebude!" Zvolala rozčileně Christine a založila si ruce v bok.
"My oba..." zašeptal David.
"Takže... takže... tady Alan..." koktala Anabela. David se na ni zahleděl.
"Může tady zůstat, alespoň prozatím. Pokud nevyvede nějakou hloupost."
"Já vám přísahám, že..." David ho přerušil.
"Nic neslibuj, ale dokaž nám to, ano? Teď půjdeme za Patrikem a vy... dělejte co chcete," mrkl na ni, než chytil svoji ženu za dlaň a vykročili z pokoje. Sotva se za nimi zavřely dveře Anabela vypískla a prudce narazila do jeho hrudníku a sevřela ho.
"Zůstaneš tady... zůstaneš tady..." opakovala stále dokola. Alan se zasmál a obtočil kolem ní svoje třesoucí paže.
"Vypadá to že ano, i když jsem tomu nevěřil..." Anabela k němu zvedla hlavu a předvedla mu svoje rozčepýřené vlasy.
"Věděla jsem že mě strejda nezklame, je jako moje máma."
"A jako ty," podotkl.
"Moje máma i on jsou mnohem lepší než já, ale... teď jsem strašně moc šťastná!" Zvolala a začala mu spontánně cuchat vlasy.
"Co to má být?" Uchechtl se a pokusil se pohlédnout na svoje čelo. Anabela se zasmála ještě hlasitěji a přitiskla svoje rty k těm jeho.

Od té chvíle začal čas v bunkru plynout jiným směrem...





...někteří se věnovali svým tradičním činnostem jako kdyby se nikdy nic nestalo...





...jiní se snažili přijít na nemožné kvůli jedinému cíli...



...a jiní se snažili naučit stát na vlastních nohou.
"Pojď ke mně!" Pobízela ho nadšeně. Alan se třásl a jeho levá ruka se neustále natahovala ke stěně.
"Belinko... jdi raději dál... nechci na tebe spadnout a něco ti provést," šeptal nervózně zatímco se snažil ukočírovat třes ve vlastních chodidlech.
"Nespadneš, vím to! Pojď!" Pobízela ho a natahovala k němu dlaně. Alan se na ni usmál. Chtěl to pro ni dokázat, ale nebyl si jistý. Zavrtěl hlavou a natáhl nohu před sebe.
"Dobře..." zašeptal a postavil se na jedno svoje chodidlo, vzápětí tak přidal druhé.
"Vidíš? Chodíš!" Zvolala nadšeně. Alan se na ni zářivě usmál a učinil několik dalších neohrabaných kroků, než k ní vztáhl ruce a prudce ji sevřel v náručí. Anabela málem ztratila rovnováhu.



Alan prudce narazil do jejího čela a zahleděl se na svoje chodidla.



"Budu chodit..." pronesl tak tiše, že to v daný okamžik mohla Anabela slyšet jedině kvůli jeho bezprostřední blízkosti.
"Samozřejmě!" Zvolala a...



...a přitiskla se k němu.
"Věděla jsem, že to dokážeš," pokusila se ho ujistit s úsměvem.
"Myslel jsem si... bál jsem se..." koktal. Anabela se zasmála a silněji stiskla jeho ramena.
"Vždycky jsem ti věděla!"
"A co Patrik?"
"Proč se na něj teď ptáš?"
"Dlouho jsem ho neviděl a díky tomu, že se budu víc pohybovat, tak si myslím, že ho budu víc dráždit."
"Patrik to zvládne. Od toho dne jsem s ním nemluvila. Uzavřel se do sebe a nic kromě jeho samého ho nezajímá. Strejda říká, že potřebuje čas a já tomu věřím... takže ať si Patrik říká co chce... miluji tě," vydechla jemným hlasem. Alan se pousmál.
"A já tebe," zašeptal a přitiskl ji k sobě blíž.



Čas se tak pohnul ještě rychleji...



Alan si užíval chvíle kdy mohl být v zahradě s Anabelou. Jeho jistota v nohách se zlepšovala každým dnem. Cítil jak se mu vrací síly kromě jeho moci... ta zůstala umlčená v jeho nitru. Naposledy jí tak pocítil po probuzení, ale poté nic... jako kdyby se ani nechtěla znova vrátit, ale Alanovi to nepřekáželo. Věděl, že tady ji nepotřebuje. Chtěl být pro Anabelu člověkem... chtěl být pro její rodinu vhodným mužem pro ni.
"Podívej Alane! Už rostou!" Nadšeně mu ukazovala nová rajčata.



Alan se pousmál jejímu dětskému nadšením se kterým mu ukazovala každou rostlinu.
"Vypadají krásně," odvětil klidně.
"A co jste vůbec všechno pěstovali na farmě?"
"Většinou obilí nebo kukuřici... podle toho, kde byla poptávka."
"A kde byla nejčastěji poptávka? A měli jste nějaká zvířata?"
"No ta poptávka je na dlouho a zvířata jsme neměli," mrkl na ni.
"Proč?" Vyhrkla a prudce si přisedla k němu. Alan jí přehodil paži přes rameno.
"Vlastně nevím, ale myslím, že to bylo kvůli mně..."



"Ale vždyť jsi tak milý, proč by se tě měla zvířata bát? Nebo měl snad tvůj táta strach, že tě budou atakovat?"
"Nevím, nikdy jsem se na to neptal."
"A jak to bylo s tou poptávkou?"
"Ty jsi nějaká zvědavá, ale jestli ti mám vyprávět jak se vede farma, tak to tady budeme sedět do večera," mrkl na ni.
"To mi vůbec nevadí," odvětila odhodlaně. Alan se zasmál.
"Dobrá..." pronesl a zahleděl se před sebe.



Z jeho úst tak začaly vycházet slova starší než si Anabela dokázala představit. Ráda mu ale naslouchala. Vždy měla přes něj pocit jako kdyby mohla drobným okénkem nahlédnout ven... na místo které nikdy nemohla spatřit, na zářivé slunce, které jí nikdy nemohlo zahřát svými paprsky. Proto se zahřívala alespoň v náruči svého milého.

Mezitím v jádru bunkru...





...postával Patrik u nástroje, který mu kdysi vzal prarodiče a přivedl mu do života cizince. Neměl by vlastně teleport nenávidět? Zatím mu nedal nic užitečného... jen trápení. I přes to se však na něj díval s nadějí, s podobným citem jako kdysi jeho děda, když se teleport poprvé rozsvítil. S nadějí, že pomocí tohoto stroje dokáže změnit svět. Patrik sevřel páku oběma rukama, když se znovuzrozený teleport zářivěji rozzářil a začal vydávat zvláštní zvuk. Patrik se zahleděl na lístek, který choval v dlani. Díval se na neuvěřitelnou dlouhou souřadnici, kterou nalezl ve věcech svého dědy, kde se i nacházela zmínka o planetě Sixam.
"Jdu si pro tebe," zasyčel do vzduchu, když naťukal do příslušného stroje několikamístný kód a silněji stiskl masivní páku, která pod jeho silou zaskřípala. Teleport začal hučet a světlo nad jeho hlavou bliklo, ale Patrik si toho nevšímal. Do jedné ruky uchopil ovladač od teleportu a prudce vykročil do hlavního portálu. Sebevědomě tak uchopil kleštičky a nechal do sebe proudit elektřinu. Světla znova zablikala, když Patrikovo tělo zmizelo.

První co ucítil byla zvláštní vůně... ale byla to vůbec vůně? Ptal se sám sebe, než se odvážil otevřít oči.



Nad ním se skláněl tisíciletý strom, který se svými pokroucenými větvemi sežehlými časem letmo dotýkaly jeho bundy. Takže takhle vypadal Sixam? Položil si další otázku na kterou neznal odpověď. Vzhlédl a srdce se mu sevřelo. Nad jeho hlavou skrz prosklenou střechu spatřil modravé nebe protkané světlými mraky. Najednou měl pocit, že tohle nemohl být Sixam. Tohle přeci...





Rozhlédl se. Kde to byl? Zacouval a narazil do něčeho pevného. Prudce sebou škubl a otočil se k dotčenému předmětu. Před sebou spatřil pohovku složenou ze zvláštních částí. Několik vteřin se jí dotýkal jako kdyby nemohl uvěřit, že u ní stojí. Dále jeho zrak zaujala lucerna. Tohle nemohl být Sixam... tohle vypadalo jako lidské obydlí.
"Haló?" Zavolal, ale odpovědí mu bylo ticho. Nacházel se snad v úkrytu mutantů? Otřásl se a rozhodl se jít na průzkum.





Očima tak klouzal po strohém vybavení prostorné místnosti, když ho zaujala dlouhá prosklená místnost, která ho lákala svými otevřenými dveřmi. Váhavě přijal jejich nabídku a vstoupil do dvoupatrové místnosti skrz jejíž vysoká okna mohl obdivovat nadále starý strom, který téměř nevinně rostl uprostřed budovy.



Zavrtěl hlavou a zaměřil se na prostorné pódium. Najednou měl pocit jako kdyby jeho oči nebyly schopny pobrat tolik informací najednou. Svým zrakem tak klouzal po dlouhé stěně směrem nahoru, kde spatřil známou tvář.



Zaostřil na obličej povědomého muže, jehož rysy byly nadále patrné na velice starém plátně.
"Dědečku?" Zašeptal obrazu před sebou. Až pak si definitivně ujasnil, že tohle není Sixam.
"No to je taky dost, že jsi ráčil zvednout ten svůj kostnatý zadek a dorazil jsi! Uvědomuješ si, že tady na tebe čekám věčnost, ty slečinko jedna zatracená?!" Ozval se jízlivý hlas. Patrik sebou škubl a otočil se.



Jeho rysy ztuhly. To přeci nemohla být pravda... nemohla... musel se pomátnout... musel... musel...



"Netvař se, že hodíš šavli, mladej... protože pak si laskavě zapiš za uši, že si to budeš uklízet! Uvědom si, že tady na Safeplace nemáme tolik možností, tak se koukej sebrat nebo tě nakopnu, aby jsi dostal zpátky barvu!"



"To... to... není... není... možné..." koktal.
"Ale je mladý hlavoune. Konečně si s tebou budu moci vyrovnat účty. KONEČNĚ!" Zvolal a věnoval mu pokřivený úsměv. Ten muž mluvil jako kdyby ho znal... ale... on Mathiase nikdy neviděl... pak kdo to byl?


Jinak bych chtěla Janice moc poděkovat za další výpomoc a to velký obraz s Mathiasem, takže ještě jednou moc děkuji díky němu je moje Safeplace přesně takové jaké mělo být

Krásný dílek, jako vždy.

Jsem moc ráda, že to nakonec dopadlo pozitivně. Alan si určitě zaslouží šanci a Bellinka možnost prožít lásku Jsou krásný pár !
Doufám, že se s tím Patrik brzy smíří.

A ten konec dílku? Pomátla jsem se, nebo je to vážně Mathias? Či jen Mathiasův hologram?

Jsem napnutá, jako kšandy!

btw.: Nemáš zač, jsem ráda, že jsem mohla pomoci!

Přečetla jsem nový díl jedním dechem, doufala jsem, že to pro Alana a Bellinku dopadne dobře. Christine se mi v dané situaci jeví příliš opatrná, a Patrik zase moc zbrklý. Ale třeba mu jeho cesta do Safety Place pomůže A podobně jako Janika i já jsem zvědavá, s kým se to vlastně Patrik setkal - že by nějaký další Mathiasův potomek ?

Díky holky, popravdě ten simík má cosi společného s Mathiasem, však dnes uvidíte

03x40





"Kdo... kdo jsi?" Vykoktal.



"Ach jo... já vím, že jsi mi říkal, že si mě nebudeš pamatovat, protože tohle je pro tebe naše první setkání zatímco pro mně už druhé," zasmál se.
"Naše druhé setkání? My jsme se už viděli? Ty jsi... jsi... můj dědeček... Mathias?" Pronesl trhaně.
"Je to škoda, ale vedle kámo... nejsem Mathias... zkoušej dál," mrkl na něj.
"Tak... tak Alex? Ale toho jsem viděl na vlastní oči mrtvého... a...." zbledl ještě více.
"Hlavně tady sebou nešvihni o zem, jo? Nerad bych si kvůli tobě natáhl svaly... a ne, nejsem Alex. Ten je nadobro mrtvý... i když technicky jsem on i nejsem, záleží podle toho jak to budeš brát..."
"Můžeš mi to vysvětlit? Já... já..."
"První věc, jmenuji se Xamerius, ale říkej mi Xamy, protože to jméno je naprosto šílený... ale co mám dělat, moje stvořitelka měla zjevně pocit, že to je to nejskvělejší jméno na Sixamu... ohavnost..."
"Sixamu?!!!"
"Neječ... každý jsme se někde narodili, ne? Jen pro pořádek, dřív než začneš vyšilovat, protože vím jakou máš na tu planetu alergii... nejsem mimozemšťan, jsem klon tvého strýčka Alexe." Vyhrkl sebevědomě.
"Klon?"
"Jo, jistá mimozemšťanka... jak jen se jmenovala... Oxana? Mě stvořila na Sixamu pomocí vlasů tvého strejdy... ženská bláznivá pak měla pocit, že si ze mě udělá svého nesmrtelného partnera... ale když stvoříš klona, ten člověk má pak ke svému stvořiteli vztah jako k rodiči... takže to nefungovalo, chápeš? Je to dlouhý příběh... nemůžu ti to tady vykládat celé... stejně sis přišel hlavně pro tu věc..."



"Pro jakou věc? A jak ses dostal sem? A jak je možné, že jsi jeho klon? A..."



"Máš až moc otázek a my nemáme moc času! Nejsme tady sami! A pokud ostatní zjistí, že jsi tady budou si myslet, že jsi mutant a mě vypakujou, protože si budou myslet že si sem tahám kamarády zvenčí a moje pověst půjde do kelu!"
"Cože? Ty chodíš ven?"
"Je fakt na nic, že jsi takový zblblý! Když jsem tě viděl poprvé byl jsi chytřejší a řekl jsi mi, že jsem Alexův klon, díky čemuž šla moje pověst nahoru! Zjistil jsem, že mám krásný hlas a ženský... jéje kdyby jsi jen viděl jak mi to zvedlo u nich možnosti... jsem ti vlastně vděčný, kamaráde! A k tomu jsi vnuk Juliána... no nic, pojď radši se mnou..." otočil se k němu a začal kráčet od něj.





Xamerius ho tak vedl přes chodbu kolem starého stromu až k úzkým dveřím na konci místnosti.
"Co je vlastně tohle za místo?" Zeptal se ho, než otevřel dveře do drobné místnosti,...





...která se nakonec ukázala jako jeho pokoj. Patrik si připadal jako ve snu.



Omámeně se usadil na ošuntělou pohovku a pozoroval přízrak před sebou, jak otevřel chladničku.
"Jsi na Safeplace, tak tomu tady říkáme, respektive tvůj děda Julián to tady tak označil. Jinak to byla botanická restaurace, nepříliš známá ani oblíbená. Sice má uprostřed hlavního jídelního sálu potomka jednoho z nejstarších stromů na světě, ale ani tak mu to nezajistilo špici... podnik nešel dobře a byl zavřen jen několik týdnů předtím než se stala ta jaderná katastrofa. A toho využil tvůj děda. Zjistil, že je budova z odolného neprodyšného zdiva a sklo, které nepropouští mimo sluneční svit další škodlivé látky. Přetvořil to tady spolu s dalšími koumáky na druhý protiatomový kryt, akorát povrchový... posloucháš mě ještě vůbec?" Patrik prudce přikývl. Zdálo se mu to? Zbláznil se? Tohle přeci nemohla být pravda.
"Můj děda Julián... on to tady předělal?" Xamerius se na něj ohlédl od chladničky.
"Ty toho asi moc nevíš co? Takže ani nevíš, co máš pod bunkrem, viď?"
"Co mám pod bunkrem?"
"To si musíš zjistit sám, jen nerad bych změnil budoucnost a zkazil si tak vyhlídky... teď ti dám tenhle krám... ani nevíš jak bylo složitý ho získat!" Zvolal a vytáhl z ledničky předmět ve velikosti většího melounu, obaleného v nějakém hadru.
"Co to je?" Zvolal šokovaně.
"Kvůli téhle věci, jsem cestoval podzemím až do izolovaného sklepení jisté laboratoře, kde jsem se musel prodírat bordelem, pavučinami a hlavně strachem abych něco neporušil a nezničil ochranu sklepa před venkovní radiací, to by byl zatracený průšvih!" Patrik zamrkal, nerozuměl mu ani slovo.
"Fajn... tak jinak... až já tě uvidím poprvé a ty mě podruhé... po tom co mi řekneš, že jsem klon Alexe a Mathiasův skoro syn, ti na oplátku budu něco chtít dát... a ty mě požádáš o tohle... je to vzácná rostlina, kterou musíš zasadit v bunkru, chápeš?"
"Tohle je sazenice? Čeho?"
"To si musíš zjistit, ale pochopíš to brzy, neboj... tady vezmi si to. Uchránil jsem to před radiací, takže je to čisté jako briliant a pomůže ti to objasnit některé záhady bunkru... i receptur dědy Juliána," mrkl na něj. Patrik si od něj převzal masivní sazenici. Škubl sebou, když pocítil její váhu.
"Jak velké to bude až to vyroste, bunkr není tak vysoký a..." Xamerius ho přerušil.
"Já vím, ale nemusíš mít strach. Sazenici to má obrovskou, ale nikdy tě to nepřeroste. Ale musíš o to opravdu pečovat! Je to hodně citlivá rostlinka, takže žádná extrémní zálivka je ti to jasný? A chce to hodně světla a trpělivosti, nečekej, že to zítra vyroste. Kvůli tomu, že sis dal tak na čas to tady mám v lednici možná pět let!"
"Pět let?!" Zvolal Patrik a zlehka položil sazenici na podlahu.



"Ty seš vážně ničím nepolíbený... no nic, tak ti aspoň něco připomenu... ten tvůj zázračný teleport je taky stroj času... tak trochu, to jsi aspoň věděl, ne? Hlavně si pamatuj, že mě musíš navštívit o pět let dřív, než je teď můj rok, je ti to jasný? Nesnaž si hrát s časem, nemůžeš vědět, co se může stát."



"Já..."



"Vypadáš nějak zatraceně v šoku, ale nebuď baba! Poradíš si, máš teď jediný úkol... zasadit tuhle rostlinu, zjistit co to je a přijít za mnou o pět let dříve, než je nyní můj rok a hlavně mi musíš říct, co jsem zač! Jen tě musím upozornit, že budu tak trochu vzteklý... ignoruj to, jo? Budu tě mít za jednoho z těch pošahaných mutantů, které mám vždy chuť nakopat zadek, jak jsou vlezlý," podrbal se na bradě se zamračeným výrazem.
"Ty jsi viděl mutanty?"
"No jasně, jsem imunní vůči radiaci a taky stárnu extrémně pomalu, takže mám za sebou docela dost jejich setkání."
"A oni... oni... ti neublížili?"
"Když jdeš do dobrý části, tak ne. Lidi venku nejsou zlý, jen jsou některý tupý jak poleno... dělá to to ozáření. A když narazíš na ty dobrý, tak ti budou i vyprávět zajímavý věci... některý lidi venku jsou jako kronika a snaží se držet město naživu. Ti co byli ozáření víc jsou trochu jako blázni, o nic se nestarají a potulují se po městě jako stíni... na ty když narazíš, tak se jich nemůžeš zbavit, někteří se ti snaží i ublížit... jsou to magoři, naštěstí ti aspoň nežijí tak dlouho jako ostatní..."
"Jak to myslíš?"



"Víš o tom jak tohle všechno vzniklo, viď?" Rozhodil rukama.
"Vědci dělali experiment s prodloužením věku a také jeden tajný, díky kterému měli zjistit, jak vznikl svět." Xamerius na něj ukázal prstem.
"Přesně tak! Popravdě se jim zašmodrchal hlavně jeden z těch experimentů, ale nakonec jim vybuchlo obojí... doslova. Takže se do ovzduší dostaly určité látky, díky kterým buď lidé umírali na místě, magořili, nebo získali delší život..."
"Takže mi chceš naznačit, že jsou venku lidé... pamětníci té události?" Vykoktal šokovaně.
"Ano, hodně lidí z původních obyvatel města jsou stále naživu, i když už uplynulo tolik let. Ale nejsou z toho zrovna odvařený jestli máš ten pocit. Musejí se dívat jak upadá město, někteří se snaží nějak žít dál, ale není to jednoduchý... spousta z nich má různé zdravotní problémy, ale ti co si zachovali nejvíc rozumu, s těmi je nejlepší řeč! Díky nim jsem se naučil poker!"
"Takže oni nejsou radioaktivní?"
"Ale jsou, dokonce tak, že se divím, že dýchají, ale člověk si asi časem dokáže zvyknout na všechno."
"A to nechtějí jít za tebou sem?"
"Ne, říkají, že by nesnesli být zavření a doufají pořád v zázrak... navíc místní by mi urvali hlavu, kdybych se je pokusil sem přitáhnout! Musím si dát vždy několika hodinou antiradioaktivní sprchu v podzemí, abych sem vůbec mohl! Takže ty cesty ven teď hodně omezuji, chodím tam jen pro nejnutnější věci, když se tady náhodou něco zblázní..."
"Kolik vás tady je?"
"Asi třicet, ale buď rád, že jsi je neviděl. Nejsou zrovna k cizincům přátelští. Takže až sem přijdeš, nezapomeň jim říct, že jsi vnuk Juliána, to ti začnou pomalu líbat nohy. Mathiase tady milují pro jeho hudbu, ale Juliána... mají tak trochu za boha... však uvidíš až si o něm pořádně zjistíš nějaké věci."
"Jaké věci?"
"Musíš si to zjistit sám, kámo. S časem není dobrý si hrát..."
"Ale já nevím jak to mám zjistit! Jsem z tebe zmatený a... nechápu tě! Mám pocit jako kdybych byl v nějakém snu a..." Xamerius ho přerušil.
"Neječ a rozhodně nespíš, ale nemůžu ti víc říct, chápeš? Už takhle jsem ti toho řekl dost..."
"A co Oxana?"
"Co je s ní?"
"Kam se poděla?"
"Moje praštěná stvořitelka je teď v definitivním chládku nebo něčem takovém. Dopustila se tolika přestupků, že bych se divil, jestli je vůbec ještě naživu... vlastně se divím i sobě, že žiju," zavrtěl hlavou.
"Jak to že žiješ? Jak jsi se sem dostal?"
"Hele to ti řeknu, až se pro tebe uvidíme podruhý a pro mě poprvý, jo? Teď si zabal tu sazenici, než sem někdo vleze a chytne ho amok. Vypadám sice nadpozemsky silně a dokonale, ale nejsem Herkules, abych přepral polovinu zdejších chytráků a ty... no měl by jsi na sobě zapracovat," podotkl jízlivě.
"Jsi jako Alex... jsi..." v Patrikově se hýbaly emoce o kterých nevěděl ani že je má. V tomhle muži žila malá část jeho strýce a když se na něj díval, když poslouchal jeho hlas... měl pocit jako kdyby mluvil s ním.
"To je dobrý mladej, uvidíme se ještě. Hlavně teď musíš něco zjistit o svým dědovi a týhle sazenici, je ti to jasný?"
"Ale jak? S tátou jsme našli jen nějaké podivné děrované štítky a ani jeden z nás nepřišel na to co to je!" Zvolal rozhořčeně.
"Děrované štítky?"
"Ano, jsou tam znaky... tečka čárka... tečka..."
"To si ze mě děláš srandu? Jak je možný, že jako vnuk Juliána víš jedno velký kulový? To je morseovka, ty pitomečku! A budeš tam mít zprávy odsud, protože podobný štítky mám tady od vás i já."
"Ty jsi s námi komunikoval?"
"Já ne, ale hlavoun přede mnou... a pak jste přestali reagovat, takže jsme to už nezkoušeli."
"Co je to morseovka?"
"Morseova abeceda se používala pro telegrafii, ale to je fuk... zjisti si to v bunkru, určitě tam něco o tom musíš mít, jinak to není možný! Pak možná zjistíš víc a teď už ze mě netahej rozumy, vezmi si ten krám a vypadni odsud dřív, než sem vletí Steve a oběma nám nakope zadek!" Patrik sebou škubl.
"Počkej já jen... mohl bych... mohl..."
"Co?" Patrik k němu natáhl ruce.
"Ach můj bože, ty jsi citlivka," pronesl s tlumeným smíchem, než si ho přitáhl k sobě.





"Měl jsem strejdu Alexe moc rád a není to tak dlouho... a ty... ty... jsi jako on... když tě vidím..."



"To nic, mně to nevadí, vlastně jsme rodina, ne? I když se trochu bojím až tě přejde ta nostalgie a dokyne ti, že jsem ze Sixamu... no nebudu tě zbytečně prudit. Raději běž a pamatuj si, že mi musíš říct, kdo jsem ano? Když mně sem vykopli ze Sixamu za účelem toho, abych zemřel... věděl jsem, že jsem klonem jistého Alexandra, ale to bylo vše. Až ty jsi mi řekl, že jsem i tak trochu syn Mathiase, čímž jsi mi zvedl sebevědomí. A taky si pamatuj, že záchranné heslo je Julián, kdyby ti tady někdo chtěl urazit hlavu. A taky musíš nejdříve vědět, co je tohle za sazenici, ano? Dřív sem nelez, tak šup... ať tě nevidím," vyzval ho a odstoupil od něj. Patrik opatrně zvedl z podlahy objemnou rostlinu.
"Asi... děkuji?"
"Nemáš za co, hlavoune. A drž se jo? Nezapomeň sem přijít o pět let dřív, zatím se měj," zasalutoval mu, když Patrik vytáhl ovládání od teleportu. Zlehka stiskl několik tlačítek a nastavil tak čísla zpět do svého domovského bunkru. Věděl, že měl nyní úkol, jen si nebyl jistý, jak moc absurdní byl. A mohl vůbec tomuto člověku věřit? Ptal se sám sebe, než stiskl knoflík, který ho energicky přenesl zpět do jeho domova...

Wow, parádní překvápko, a parádní setkání Už se moc těším, jako vždy, ale teď ještě víc, na pokračování