Lucisab a její postapokalyptický svět

Moc hezké rozloučení. Je to tak smutné, jakým způsobem jsme přišli o Alexe a Danielu, ale nedá se nic dělat. Bojím se o Alana, když se takhle vysiluje. Doufám, že se mu nic nestane. Oxanu by to chtělo teleportovat mimo bunkr.

Nádherné a tak dojemné rozloučení . Myslím, že Dany i Alex nám všem budou moc chybět, ale i přes to je budeme mít už ve svém srdci na vždy. Oba dva byli velmi výjimeční simíci.
Všechno bohužel jednou končí a já jsem na Bellinku pyšná, že to takhle krásně zvládla a i na Alan, že ji poslal nějakou tu malou pomoc.

Těším se na další díl a doufám, že už bude trošku veselejší.

Moc děkuji holky mohu slíbit, že se brzy na naše obyvatele usměje sluníčko, ale musíme vydržet

03x29

Uběhlo několik dní po pohřbu, kdy se Alan poprvé odvážil na několik kroků vzdálit od Oxany.



Jeho nohy ho tak zavedly k Anabele, která se v poslední době zaměřila jen na zahradu. S obdivem tak sledoval její paže, které něžně opečovávaly plodiny.



Ve své hlavě si tak vzpomněl na vlastní období, kdy dělal něco podobného jako ona a musel se usmát. Kdysi se hodně věnoval pozemským rostlinám a při té představě zaplavilo jeho nitro zvláštní teplo. Zavrtěl hlavou.
"Belinko?" Oslovená sebou škubla, div nepřevrhla obsah svého košíku.
"Alane?" Vydechla překvapeně a její srdce se podivně rozbušilo. Neviděla ho už celou věčnost. Skoro to vypadalo jako kdyby se před ní skrýval.
"Mohu ti pomoci?" Zeptal se jí klidně.
"Copak ty umíš... umíš..." vykoktala. Alan si vzal do ruky druhý koš a sehnul se k fazolím.



"Ano a navíc sbírání zralých plodů není zas tak těžké," podotkl a jemným tahem utrhl zralou fazoli od rostliny.
"Takže ty umíš... dokážeš..." netušila proč v jeho přítomnosti nedokázala souvisle hovořit.
"Myslíš jestli se umím starat o vaše rostliny? Ano, umím. Kdysi jsem tady strávil nějaký čas na farmě," pohlédl na ni ze svého předklonu téměř nesměle.
"Ty jsi byl na farmě?" Vyhrkla tentokrát souvisle.
"Byl a byli to ty nejlepší časy mého života. Možná by mě za to spousta Sixamanů odsoudila, ale... každé rostliny jsou krásné, ale ty vaše... možná působí jednodušeji než ty na Sixamu, ale... těžce se to vysvětluje..." podotkl.
"Tak mi to vysvětli," vyzvala ho stydlivě Anabela. Alan si přiklekl rostlině a nabral do ruky trochu hlíny.
"Na Sixamu nemáme slunce. Přes den je tam skoro stejná tma jako v noci. Jedinou věcí, která rozjasňuje planetu jsou její rostliny. Skoro všechny září a vydávají zvláštní vůni, ale některé jsou jedinečné a kvetou jen jednou za rok při nejvyšším úplňku Měsíce. Vaše rostliny jsou zvyklé na slunce a otáčejí k němu svoje listy i květy. Díky tomu je krásně vidět, jak živé jsou. Často je spojuje stejná zelená barva, ale... jsou jiné. Když se projdeš po Sixamu... všude vidíš kamení a záři rostlin nebo obyvatel a..." zavrtěl hlavou, najednou se ztratil v myšlenkách, když na sobě cítil plný pohled Anabely.
"Vaši obyvatelé září?" Vydechla šokovaně. Alan se k ní otočil.
"Ano," vydechl jemně.
"Takže i ty...?" Vykoktala.
"Ano, dokonce trochu víc než ostatní..."
"Ale... ale... proč?"
"Dělá to naše zbarvení. Víš, kdyby nebylo toho co nám koluje pod kůži. Je klidně možné, že bychom měli stejnou růžovou pokožku jako ty... naše krev je rudá jako ta vaše, v tomhle jsme stejní..."
"A co vám koluje pod kůží?"
"Říkají tomu xyntium, zvláštní látka, která nás chrání před radiací..."
"Počkej... takže... ty... ty... jsi radioaktivní?"
"Ne tak úplně, ale na Sixamu je radiace prakticky pořád," mrkl na ni. Anabela zalapala po dechu, jak se snažila vstřebat nové informace.
"Tak proč záříš víc než ostatní?"
"Protože jsem jiný..."
"Je to kvůli tomuhle?" Ukázala na svůj amulet.
"Také kvůli tomu," odvětil pevně.
"A kvůli čemu dalšímu?"
"Protože jsem strážce..."
"Strážce Sixamu?"
"Dalo by se to tak nazvat..."
"Tak proč jsi tady?"
"Protože jsem rebel," Anabela zalapala po dechu.
"Počkej, takže když jste odolní vůči radiaci... pak byste mohli jít... ven?" Vyhrkla šokovaně.
"Teoreticky ano," přiznal.
"Tak proč jste pořád tady?"
"Protože nás venku nic nečeká... byli bychom jako terče..."
"A tady v bunkru jimi nejste?"
"Chrání nás kov a všechno ostatní z čeho je váš protiatomový kryt, ale kdybychom byli venku... brzy by nás znova umístili do vyhnanství."
"Takže jsi tady jenom kvůli tomu? Kvůli tomu, aby vás nechytili?" Vyhrkla bezmyšlenkovitě. Alan zbledl a zavrtěl hlavou. Nemohl jí říct všechny důvody pro které nechtěl nikdy opustit bunkr. Zhluboka se nadechl a znova se zahleděl na rostlinu před sebou.
"Nevím jak Oxana... ale já tady chci být. Vím, že mě za to můžeš nenávidět, ale... za celé století své existence jsem se nikdy necítil tak dobře... je to sobecké, ale odejdu až to bude nutné... věř mi..."
"Ty chceš odejít?" Vypadlo jí z úst dřív než si to stačila promyslet. Alan se k ní prudce otočil a v jeho očích se mihlo několik barev.
"Ty nechceš abych odešel?" Anabela otevřela ústa, ale vzápětí je zase zavřela. Odvrátila se od něj.
"Měla bych... měla... bych... pokračovat... v tomhle... moje teta," vykoktala a znova uchopila košík z části naplněný rajčaty. Alan jí věnoval drobný úsměv a nechal zrnka hlíny dopadnout zpět na původní místo.

Mezitím v horním patře prožíval Patrik s Oxanou svoji osobní chvilku...





"Musíme se zase v noci sejít," šeptal tiše Patrik mezi jednotlivými polibky. Oxana se zasmála, ale nijak nereagovala na jeho slova.
"TO BY HÁDÁM STAČILO!" Ozval se silný hlas.



Patrik s Oxanou se od sebe odtrhli.
"Tati?" Vydechl Patrik a postavil se.
"Že se nestydíš, tvoje teta zemřela sotva před pár dny a ty se tady šmajchluješ s touhle..." znechuceně ukázal na Oxanu.
"Ale tati, tohle je přeci život! Nemůžu celé týdny truchlit! A navíc Oxana je moje láska!"
"Tohle není láska, ale posedlost!" Zvolal rozčilený David. Oxana předstoupila před Patrika.



"Copak ty tolik rozumíš lásce?" Zeptala se ho jemným hlasem Oxana. David se zamračil.
"Vím toho o ní rozhodně víc než ty! Vím moc dobře co jsi způsobila Alexovi! Jsem si víc než jen jistý, že nebýt tebe, tak by tady ještě byl a spolu s ním i moje sestra!"
"To jsou jen dohady, človíčku."
"Přesně tak! Moje Oxana za nic nemůže!" Zvolal Patrik na obhajobu své milenky.
"Jen klid miláčku... zvládnu ho," ozvala se Oxana aniž by mu věnovala pohled.
"Okamžitě přestaň obtěžovat mého syna! Sice nevím čím jsi ošálila jeho jindy moudrou mysl, ale jsem si jistý, že je Patrik mimo sebe!" Zakřičel jí do tváře.
"Máš odvahu, mohl by ses mi hodit, človíčku," odvětila nepřítomně.
"Co to říkáš?!" Oxana dala hlavu na stranu.
"Škoda, že jsi tak starý... nechci tě za svého trubce, od toho mám tvého syna, ale mohl bys... co já vím..."
"O co ti jde, to jsi se zbláznila?! Patriku, jdeme!" Zavelel. Patrik však zůstal nadále stát za Oxanou, která mezitím odněkud vytáhla panenku.
"Možná by jsi mohl ukázat Alanovi, jak vypadá skutečný strážce, co na to říkáš?" Mrkla na něj a pevně zasunula špendlík na správné místo. David se chytil za hlavu.
"Co to..." vyšlo z jeho úst, než se mechanicky sesunul k podlaze na jedno koleno.



"Má Královno, všechna Vaše slova jsou mými a každé Vaše přání mým bytím. Jsem Váš stín i Vaše stráž. Můj život a moc, jež mi nadělil Osud, patří jen Vám, pro Sixam a Vaše bezpečí položím jakékoliv obětiny, to Vám čestně slibuji při Měsíci," vyšlo z jeho úst. Oxana se zasmála.



"Vidíš? A jaký to byl chytrák! Ale sluší mu tahle pozice, nemyslíš človíčku?" Patrik se zatvářil zmateně. Najednou si nebyl jistý na co se vlastně dívá.
"Takže pro mě uděláš cokoliv?" Zeptala se Davida, který se nadále krčil na podlaze.
"Samozřejmě, má Královno."
"Dobře... hmm... co bych tak mohla... už vím! Rozčiluje mě Alan, stále zneužívá svoji moc proti mě a to je přeci špatně, nebo se mýlím?" David se mechanicky zvedl ze země.
"Pokud si přejete abych ho uvěznil v Sixamské strži, pak..." Oxana ho přerušila.
"Nezapomeň na svoje schopnosti... respektive na ty které nemáš a nesplňuj něco, co nemůžeš splnit," poukázala na jeho možnosti. David se zatvářil smutně.
"Ale to nevadí... jsi chytrý... mnohdy je moudrost mnohem víc než síla. Takže... nemůžeš Alanovi ublížit, protože je na tebe až příliš velké sousto... na vás oba je příliš těžký soupeř, ale je naivní a na nikoho z vás svoji moc nepoužije, tím jsme si jistá. Takže ho můžeš přechytračit, bez toho aniž by tobě nebo ty jemu něco provedl. Navíc chci svého Xaminka stále celého, takže?"
"Udělám co si jen budete přát, má Královno." Oxana se spokojeně usmála.
"Pro svůj plán potřebuji mít svého Alana ze hry, ale musí zůstat naživu. Xaminek je oslabený a bez Měsíce je jen stínem toho, čím by mohl ve skutečnosti být. Stačí když ho někde zamkneš a zajistíš, aby se nedostal ven. Alan není schopen otvírat fyzické zámky bez toho aniž by nevyzkratoval celý bunkr, čímž by zabil vás i sebe. Něco takového by si jistě nevzal na svědomí. Tvým úkolem tedy je, zamknout Alana do nějaké místnosti v bunkru, je ti to jasné?"
"Samozřejmě, má Královno..."
"Ale chovej se tak, aby na tobě nepoznal co máš za lubem. Nezapomeň, že je až příliš nápomocný než aby ti něco odmítl. Zahraj si na starého člověka v nesnázích, na to bude jistě reagovat... hlavně mě ho zbav, abych mohla pokračovat v plánu."
"Jistě má Královno," odvětil pevně David.

Uběhlo několik dní, kdy David tajně pozoroval Alana, který se jako můra lapená ve světle často pohyboval kolem Anabely. Mohl tak pozorovat jeho vysokou postavu, jak s obdivem sleduje Anabelu při práci v kuchyni nebo jen při drhnutí podlahy. Často ho tak spatřil jak i sám pomáhá Anabele s jejími každodenními činnostmi a i když občas u toho ani jeden nepromluvil, zdálo se jako kdyby to ani nepotřebovali.

Anabela si tak začala na přítomnost tichého mimozemšťana zvykat. Patrik ani David jí už delší dobu nevěnovali ani jediné zrnko pozornosti a Christine se sice často u ní objevila, aby jí vyjádřila podporu. Bohužel však měla víc starostí se svým manželem a synem, kteří se začali chovat oba podivně. Jako kdyby se oba uvazovali k Oxaně... jako kdyby od ní nedokázali pořádně odejít. Anabela tak trávila většinu času o samotě, pokud s ní nebyl Alan, který se vždy jako tichý stín zjevil po jejím boku.



Společně se tak starali o zahradu, kde si Anabela všimla Alanových schopností o kterých neměla ani zdání. Alan vypadal, že přesně ví co dělá... dokázal roubovat, uhrabávat zeminu a aplikovat hnojivo jako skutečný zahradník. Chvílemi se tak přistihla, že na něj jen šokovaně hledí, když ho sledovala při shrabávání... možná to znělo hloupě, ale nikdy neviděla nikoho takovým způsobem držet hrábě, Alan si s ním dokázal i zvláštně hrát při čemž působil, že strávil s tímto nástrojem velkou část svého života. A to nebylo jediné, co jí na chování Sixamana překvapilo. Občas když společně seděli v zahradě a chytali další síly na pečování o zahradu, Alan začal jako by nic splétat z různých větviček a kousků provázku různé drobnosti. Jednou jí tak do rukou vložil drobnou hvězdu.
"Jak jsi to... to..." vykoktala s doširoka otevřenýma očima. Alan jí věnoval drobný úsměv, ze kterého jí proti její vůli poskočilo srdce.
"Kdysi jsem tady měl spoustu času na podobné věci," mrkl na ni, postavil se a oprášil si dlaně o kalhoty. Stále byl stejně tajemný, i když s ní trávil víc času než kdy předtím. Pomalu se postavila a následovala ho k záhonu. Alan se od ní o kousek vzdálil, když uchopil konev a až po okraj ji naplnil čistou vodou z hadice, která ležela ukrytá pod schody. Vzápětí se k ní vrátil a začal na jednotlivé rostlinky nalévat správný poměr vody.
"Kde ses to naučil?" Vydechla. Alan k ní zvedl svoje zraky, ve kterých se odrazilo několik barev.
"Tady na Zemi," odpověděl popravdě.
"Ale proč?"
"Protože jsem to chtěl umět," odvětil. Anabela zavrtěla hlavou a začala sypat do správně vyhloubených důlků semínka.



"Ale proč by chtěl někdo jako ty... ty..."
"Myslíš mimozemšťan jako já?" Podotkl tiše. Anabela se zadrhla v sypání semínek a narovnala se.
"To... to... jsem... nechtěla... nechtěla..." drmolila.
"Ale já jsem mimozemšťan," pokusil se ji ujistit.
"Ale ty nejsi jen... jen... jen..." nebyla schopna dokončit myšlenku. Alan se usmál.



"Pak co tedy jsem?" Anabela se k němu trhaně otočila.
"Já... já... nevím," vydechla tak tiše, že by to běžný smrtelník nemohl slyšet.
"Ani já nevím co jsem vlastně doopravdy..."
"Ale vždyť jsi řekl..."
"Já vím, ale když na tebe někdo ukáže prstem a řekne ti... budeš vůdce, myslíš, že se jím staneš?" Anabela šokovaně zamrkala.
"Ty jsi... vůdce?" Vykoktala.
"Ne, já jsem strážce, ale nikdy jsem se jím doopravdy nestal..."
"Takže..." Anabele došly slova. Alan jí věnoval drobný úsměv.





"Nejsem ani člověk, ani skutečný Sixaman, protože se tak necítím. Nikdy jsem nechtěl být strážcem, stejně tak jako jsem nikdy nechtěl být rebelem... osud mě zavedl do zvláštních uliček a nechal mě prožít nekonečný čas po boku někoho, kdo mi otevřel oči. A nyní... nyní už přesně vím, co bych si přál, ale nikdy... nikdy se mi to nesplní, to vím zcela jistě."
"Proč?"
"Protože jsem jiný, zvláštní bytosti nemají nárok na podobné myšlenky..."
"Proč?"
"Belinko... rád bych ti to vysvětlil, ale... je to složité."
"Tak mi to vysvětli," vybídla ho.
"Ani celý život by mi na to nestačil, nechci ti ublížit, nebo tě vyděsit."
"Mám... snad... důvod... důvod mít strach?" Vydechla zděšeně.
"Ne, nikdy v životě bych ti neublížil, to ti slibuji. Možná jsem zelený jako brokolice, jak by řekl tvůj táta, ale... ale..." zavrtěl hlavou, když ucítil cizí myšlenky. Zmateně zvedl hlavu k příchozímu a jeho srdce se rozbušilo.



"Hej ty tam!" Zavolal na něj David. Bylo to jako kdyby Alana někdo uhodil. Jeho silné smysly mu napovídaly zradu, skoro cítil jak ho jeho vnitřní radar nutí použít na příchozího svoji moc. Pocítil v konečkách svých prstů elektřinu. Něco takového naposledy pocítil, když se před ním zjevil jiný strážce za účelem ho chytit. Zhluboka se nadechl. David nebyl nebezpečný... nemohl nic udělat... nemohl... musel se mýlit. Nesměl se nechat vykolejit... nesměl před Anabelou vypustit svoji moc z uzdy. Byl nekonečně šťastný, že se ho přestala částečně bát, ale kdyby jen z poloviny tušila čeho je skutečně schopný... nezačala by ho nenávidět? Bát se ho? Opovrhovat jím? Zavrtěl hlavou.
"Potřebuji pomoci!" Zavolal na něj David. Alan sebou škubl a udělal několik mechanických kroků od Anabely, čímž ji zakryl za svými zády.
"S čím potřebujete pomoci?" Zeptal se a snažil se o klidný tón.
"Pojď se mnou," vyzval ho mechanicky David.
"Ale..." vydechl Alan. Trhaně se ohlédl na Anabelu, která mu věnovala pohled. Očividně byl jediný, který měl pocit, že se něco děje. Pomalu se vydal za starým mužem,...



..., který ho dovedl až ke dveřím herny.
"Kam mě to vedete?" David neodpověděl, otevřel dveře drobné místnosti a rukou mu pokynul, aby vešel.
"Vzadu za křesly... trčí ze zdi nějaké kabely, ale nejsem si jistý zda je dokážu sám znova propojit dohromady. Jsou tak drobné... pomohl bys mi s nimi?"
"Já?" Vyhrkl Alan.
"Ano, ty. Můj syn má teď jiné starosti, snad bys mi neodepřel pomoc?" Alan se zatvářil zmateně, ale nakonec se rozhodl vejít do pokoje.



"Říkáte, že jsou ty kabely za křesly?"
"Ano," ujistil ho, zatímco zůstal sám stát u dveří. Alan se opřel opěrku křesla a pohlédl za ně.
"Žádné kabely nevidím," zvolal.
"Ale jsou tam, musíš se jen sklonit níž," navigoval ho. Alan vydal nechápavý zvuk, ale i tak Davida poslechl a více se sklonil za křesla, čímž se dostal do neuvěřitelně nepohodlné zkroucené polohy. V ten moment David prudce zabouchl dveře. Alan sebou škubl a divoce vyběhl ke dveřím. Bohužel však i přes jeho lepší reflexy, nebyl schopen zabránit Davidovi v zamčení dveří. Alan zabušil na dveře.
"Pusťte mě ven!" Zakřičel. Odpovědí mu bylo ticho. Něco tady nehrálo... něco... zoufale se chytil za hlavu. Oxana... jistě za to mohla ona... ale jak? Bouchl se do čela. Mysli Alane! Zakřičel na sebe. Byl si jistý, že na danou skutečnost brzy přijde, ale... teď se potřeboval dostat rychle věn... čímž si nyní hlavně uvědomoval, že nemůže ty dveře otevřít, ale musel existovat způsob... v ten moment si vzpomněl na Anabelu. Pokud na tomhle místě existoval někdo, kdo by ho mohl dostat rychle ven, pak to mohla být jedině ona.

Co nám to děláš? Tohle se mi vůbec nelíbí!!! Oblbnout Patrika je jedna věc, ale teď už i Davida?
Ach jo, Oxana by zasloužila vystřelit na měsíc, minimálně
Jsem zvědavá, jestli se Alanovi povede dostat ze zamčeného pokoje a jestli přijde na to, co ta nádhera zelená vyvádí a podaří se mu zmařit její plán, ať už je jakýkoliv.

Těším se na pokračování.

Oxanu by patřilo kopnout tak, že by doletěla zpátky na Sixam Snad Bellinka osvobodí Alana dostatečně brzo a spolu vymyslí něco proti té zelené intrikánce !

Mně ta Oxana pěkně hýbe žlučí Ale věřím, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě, a už se moc těším, až tuhle vesmírnou příšeru pěkně podrtí
A jinak opět moc krásný díl, a moc se mi líbí, jak se Alan Belince začal svěřovat se svou minulostí, že se o něm dozvídáme více a více

Neeeeeee jak já tu Oxanu nesnáším bojím se, čeho všeho je schopná. ještěže Alan dal prozíravě Bellince ten amulet, jinak myslím, že by bylo vše ztraceno A chudák Christine z toho všeho musí být taky strašně zmatená.

Celou dobu jsem se musela upínat na tuhle tvoji větu, dodávala mi naději, že zas bude líp. Ale kdo ví, čeho všeho se ještě od Oxany dočkáme... je to ztělesnění zla.

Lucisab napsal:

...že se brzy na naše obyvatele usměje sluníčko, ale musíme vydržet

Je mi líto, s čím se musí naši milovaní obyvatelé bunkru potýkat...

Tak jsem původně myslela, že dnes přidám dílek k Nervóznímu, ale rozhodla jsem se, že přidám dílek sem abych trochu vylepšila příběhu atmosféru

Mohu vám slíbit, že v mých příbězích vždy melou boží mlýny pomalu ale jistě, takže vyčkejte až Alan doslova vytáhne paty z pokoje... pak i chlupy budou lítat

Jinak Oxana má díky panence slušnou moc, ale rozhodně není silnější než Alan, protože právě on kdysi stvořil panenku, takže si bude vědět rady až na všechno přijde. Problém bude jenom v tom, že Oxana není hloupá a hodně zná Alana, takže dokáže předvídat jeho rozhodnutí... ale nebojte, nějak to dopadne


03x30

Později v noci Anabela pomalu ulehala do postele,...



...když si všimla, že Patrikovo lůžko zelo prázdnotou. Smutně zavrtěla hlavou. Nebylo to poprvé. Patrik trávil čím dál tím více času mimo jejich společný pokoj, ve snaze každou minutu svého života věnovat Oxaně. Anabela nechápala jeho nenadálou nutkavou touhu vůči zelené mimozemšťance. Opravdu takhle vypadala láska? Měl snad ten druhý vždy pocit, že musí být k tomu druhému tak silně vázán? Před očima se jí zjevila krátká vzpomínka. Viděla v ní Patrika s Oxanou ve vířivce. Nechtěla ani vědět, kam už dokázali jejich vztah posunout, ale byla si jistá, že něco bylo špatně. Patrik nikdy nebyl takový... byl rozumný, možná přehnaně odvážný, ale nikdy by se nevrhnul do takového vztahu. Nebo snad ano? Zavrtěla hlavou a zlehka se uložila do podušek. Nechtělo se jí spát. Necítila se unavená a proti své vůli se jí před očima zjevil Alan. Jeho široký úsměv a křišťálové oči. Kam se jen poděl? Napadlo ji. Věděla, že ho někam odvedl David, ale nebyla si jistá kam. Zakrátko co jejich chodidla opustila zahradu jí její teta zavolala do kuchyně. Skrýval se teď snad před ní? Frustrovaně vzdychla. Byla zvyklá, že ho potkávala před spaním, kdy ho mohla zřít s deníkem v obýváku. Alan byl vždy tichý a skoro se zdálo, že při psaní ani nevnímá svět, ale vždy když kolem něj prošla, věnoval jí široký úsměv a nyní... nyní... jí ten hřejivý pocit v hrudníku, který vždy vnímala, chyběl. Dal mu snad David tak složitý úkol, že porušil svoji rutinu a neobjevil se v obýváku? Zavrtěla hlavou... z nějakého nepochopitelného důvodu byla přesvědčená o tom, že to tak nemohlo být. Ale pak proč nepřišel? Byl snad tak zaneprázdněný? Zapomněl na ni? Unavovala ho snad její přítomnost, když spolu občas neprohodily ani slovo? Zoufale stiskla polštář a pocítila slzy. Plakala snad pro něj? Upnula se snad na něj po smrti rodičů? Bylo to možné? Bylo možné, že se nyní bez přítomnosti Sixamana cítila osamělá? Jako kdyby snad pro ni na světě už nikdo nezbyl? Nešťastně si otřela tvář dlaní a zavrtěla hlavou. Musela se upokojit. Žádná z jejích myšlenek nedávala smysl. Nemohla mít kvůli němu sevřené hrdlo, když ho neviděla. Nemohla se o něj začít bát... nemohla... Alan byl dospělý a o hodně starší než ona... nemohl se o ni starat, proč by taky měl? Byla jen obyčejným člověkem, ale on... byl jiný... byl tak... vzdychla si a přikryla si tvář dlaněmi. V ten moment si přála usnout a ztratit se ve svých myšlenkách nadobro.

Alan mezitím pochodoval po pokoji jako lev v kleci...



Prudce se zastavil, když se z jeho útrob ozvalo zakručení, až pak si uvědomil, že naposledy jedl ráno. Zavrtěl hlavou. Nemohl se nyní zabývat něčím tak malicherným jako primitivní potřeby jeho těla. Musel přijít na to, proč se ho rozhodl David zamknout v pokoji. Měl snad z toho nějaký užitek? Nenáviděl ho snad? Opravdu za tím mohla stát Oxana? Alan si pomalu sedl na koberec a vložil si dlaně do klína. Zavřel oči a ucítil brnění své moci, která se začala hlásit o slovo. Snažil se soustředit. Patrik se choval podivně, ale kdy se u něj objevila ta podivná změna? Před očima se mu zjevila vzpomínka jako starý film, kde spatřil Patrikovu vytáhlou postavu na Alexově pohřbu... to bylo poprvé kdy Oxanu nazval svojí láskou a pak ten pocit, když se ho snažil poslat na správnou cestu... bylo to jako kdyby byl Patrik pod něčím vlivem. Ale on na něj svoji moc nevyslal, tím si byl jistý, ale pak kdo tedy? V bunkru nebyl nikdo další jako on a Oxana byla schopna jen udělat zmatek v hlavě pozemšťanů, nebyla schopna někoho až takovým způsobem ovlivnit nebo to snad mohlo být možné? Zavrtěl hlavou. Nemohla se v ní probudit moc, to by věděl... stejně tak jako dnes cítil z Davida tichou hrozbu jako kdyby před ním stál skutečný jemu rovný strážce. Proč ale jeho instinkty reagovaly? Měly k tomu snad důvod? Mohl snad být David také pod zvláštním vlivem? Hlasitě si vzdychl a snažil si zrekapitulovat vše co by mohlo vést k jeho uvěznění. Oxana jím nyní pohrdala, protože jí vždy dokázal zbavit svobody nad její myslí... to ona na něj měla skutečný vztek, David nikoliv... neměl důvod. Vždy se k němu choval slušně a byl k němu naopak milý. Alan stále považoval Davida za jednoho z nejsrdečnějších obyvatel bunkru. Fakt, že ho chladnokrevně zavřel v herně k němu zcela jistě neseděla. Jenže jediný v bunkru kdo byl schopný měnit něčí povahu byl on sám, pak kdo by mohl přimět Davida změnit sebe sama? Alan si byl jistý, že ještě není takový blázen, aby si nepamatoval kdy na někoho využil svůj um, navíc by to na něm jistě zanechalo nějaké následky. Jenže pokud ne on, tak kdo? Lidští obyvatelé jistě ne a Oxana... Oxana... Alan otevřel oči. Jediný způsob jak mohl někdo bez moci využít sílu na ovládání mysli, bylo přes kouzelné předměty... přes věci, které si přinesl ze Sixamu. Jenže žádný z lidských obyvatel nemohl vědět, jak ty věci využívat, nikdo z nich neznal správná slova, která dokázala cizí předmět přimět k funkci. Jediný kdo k nim znal klíč byl on sám... a Oxana.
"U Sixamu!" Zvolal. Elektřina v jeho prstech zajiskřila a nad hlavou mu zablikalo světlo.
"Tohle nemohla udělat!" Ale mohla... ozval se tenký hlásek jeho svědomí. Oxana toužila po moci... po síle kterou jí osud nedal. Chtěla být na piedestalu, přála si vládnout a věřila svému plánu. Alan moc dobře znal její úmysly. Věděl, že chtěla poslední radiací nezasažené pozemšťany dostat na Sixam, kde by mohli opylovací technici pokračovat ve své vědecké práci. Tím si chtěla zajistit, slávu a uznání. Ale Alan věděl, že takhle by to nedopadlo. Sixamané si vždy svoje testovací subjekty vybírali sami podle krve a vzácného mozkového nervu, který v sobě nechoval každý obyvatel planety Země. Pravděpodobně by se zdejších lidí zbavili, pokud by uznali, že jsou pro jejich práci zbyteční. Zavrtěl hlavou. Tohle bylo proti jeho vlastnímu svědomí i kodexu strážců, kteří nikdy nemrhali zbytečně životy druhých. Bouchl do země. Oxana se ale nemohla bez něj dostat na Sixam, pokud by ovšem... nepoužila teleport, kteří si místní postavili. Jenže ten byl rozbitý, nebo se snad něco změnilo? Frustrovaně si vzdychl... musel se dostat zpět do centra dění a zjistit všemi dostupnými prostředky, co přesně mu mohla Oxana ukrást. Jenže jak se mohl dostat ven? Rozhlédl se. Kdyby byl pod mocí Měsíce, existovala by malá možnost, že dokáže pohnout se zámkem, ale takhle? Možná mu jeho původ nadělil velkou moc, ale jinak byl fyzicky průměrný jako obyčejný pozemšťan. Nedokázal procházet zdmi, ani vyrážet dveře jako tornádo. Nebyl ani rychlejší nebo robustnější než průměrný lidský muž. Od obyčejného člověka ho odlišovali jen jeho reflexy. Dokázal zachytit komára v letu, ale nezvládl běhat jako gazela, bez toho aniž by ztratil vzduch z plic. Neměl trénink, ale ani ten by mu nezajistil, že by byl fyzicky silnější než běžný muž. Zavrtěl hlavou. Sice by se mohl pokusit vyrazit dveře, ale už dříve se ujistil, že zdejší průchody jsou z neobyčejně bytelného materiálu. Jistě by si narazil rameno a ztratil by tím víc vlastní energie, kterou potřeboval pro svoji moc. A pokud by na složitý zámek využil svoji moc... jistě by vyzkratoval bunkr a něco takového si nemohl dovolit. Podrbal se na hlavě. Jediný člověk, který by ho mohl dobrovolně pustit ven byla Anabela, o tom se ujistil už předtím, protože... protože... ani si nebyl jistý, proč jí v tomhle tolik věřil. Ale jak by ji mohl kontaktovat? Napadlo ho. Podepřel si hlavu rukou a zahleděl se na světlý povrch dveří. Nedokázal křičet, že by ho slyšeli až ven na ulici, i v tomhle byl jako průměrný člověk, ale uměl něco jiného... dokázal se vloupat do cizích snů. Jenže nebylo by to narušení Anebelina soukromí? Nezačala by ho nenávidět, pokud by pochopila, že se jí dostal do hlavy? Vzápětí mu však došla další skutečnost... Anabela vlastnila jeho amulet... nemohl se tedy dostat do její hlavy úplně, ale mohl... v ten moment si vzpomněl na den, kdy talisman stvořil. Sixamský kámen měl chránit Anabelu před mocí mimozemšťanů, ale pokud by svoji moc využil k Anabelinu dobru... pokud by jí splnil sen. Zhluboka se nadechl. Ale bylo to reálné? Dokázal se dostat do jejích myšlenek jako pokorný host se kterým si mohla ve své hlavě dělat, co ji napadlo? Mohlo to fungovat a neměl ani jinou možnost. Amulet ho mohl spálit, pokud by se pokusil o něco, co bylo proti pravidlům, které do něj vložil, ale byl ochoten to podstoupit. Anabela pro něj byla stále křehká bytost, ve které nechtěl zlomit důvěru, kterou mu věnovala. Ve svém nitru jen doufal, že ho nechá promluvit, že se ho nepokusí vyhodit, protože by ji až příliš vyděsil. Trhaně se nadechl a zavřel oči. Prudce rozhodil rukama a snažil se ji najít.



Byl si jistý, že díky amuletu ji nebude schopen cítit, ale mohl vnímat talisman, pokud se na něj silně zaměřil. Cítil jak jeho moc vysává energii z jeho těla a jeho hrudník tak zasáhla pro něj již známá bolest. Musel vydržet... musel...



Anabela se na lůžku zavrtěla. Stále nedokázala najít klid, který by ji přiměl podlehnout spánku. Proč byl Alan pryč? Honilo se jí hlavou, když ucítila teplo na svém krku. Zmateně otevřela oči a zahleděla se na světlý kámen na svém krku. Téměř vykřikla, když si uvědomila že přívěšek začal vydávat tlumené světlo.
"Co to...?" Vydechla, než jí ztěžkla víčka a její tvář dopadla zpět do polštáře.

První co si uvědomil bylo silné světlo. Alan věděl, že se sen bude odehrávat podle přání Anabely. Proto se mohl zjevit kdekoliv, kde nyní Anabela toužila být. V tu chvíli byl zkrátka zcela pod její mocí a mohla si s ním dělat co chtěla. Zmateně zamrkal, když konečně rozeznal její postavu před sebou.



"Belinko," vydechl její jméno a pokusil se k ní udělat krok. Jenže se nedokázal pohnout. Zmateně se zahleděl na svoje nohy, ale rozhodl se zachovat klid. Stále mohl hýbat ústy, to mu stačilo, i kdyby ho nenechala se ani podrbat.



"Alane? Jsi to ty?" Vydechla překvapeně. Alan se na ni široce usmál.



"Ano, jsem to já. Tak rád tě vidím! Měl jsem obavy..." zbytek nestačil doříct, protože se Anabela prudce vrhla do jeho náruče. V ten moment dokázal Alan hýbat rukama a tak ji sevřel ve svém objetí.





Anabela natáhla jednu paži k jeho tváři a dotkla se jí. Alan se překvapeně zasmál, když zlehka přejela bokem své dlaně až k jeho bradě.
"Jsi skutečně tady," vydechla.



"Ano."
"Bála jsem se, že už tě nikdy neuvidím... že mě opustíš, i když jsi mi slíbil opak... vím, že je to ode mě sobecké, ale..." její tvář zrudla.
"Nemusíš se stydět i já jsem teď pořádně velký sobec," ujistil ji.
"Proč?" Zeptala se nevinně. Alan znejistěl. Nemohl jí říct proč... protože kdyby jí řekl, že by ji dokázal takhle držet až dokud by jeho fyzickému tělu nedošla energie, jistě by ji vyděsil. Zavrtěl hlavou a rozhodl se raději zaměřit na to kvůli čemu se jí rozhodl narušit snění.
"Potřebuji ti něco říct a..." Anabela ho přerušila.
"Cítím se najednou tak svobodná... tak lehká... bože můj, mám pocit, že bych mohla dělat cokoliv!" Zvolala vesele. Alan se zasmál jejímu téměř dětskému veselí. Věděl, že to bylo kvůli jeho uměle vyvolanému snu, ale byl šťastný, že ji viděl takovou.
"Pak dělej co tě napadne," vydechl jemně.
"Mohu?"
"Samozřejmě," odvětil.
"Vždycky jsem si přála... já..." zašeptala.
"Pak si splň svoje přání," vyzval ji. Anabela zamrkala, než...



...rychle přitiskla svoje rty k těm jeho. Alan vykulil oči a jeho srdce se rozbušilo tak silně, že pocítil další vlnu bolesti, která dávala jasně najevo, že by si měl pospíšit. Jenže jak by mohl? Jak?



Když po tomhle toužil víc, než po návratu na Sixam?



Pomalu zavřel oči a polibek jí vrátil s intenzitou muže, který léta trpěl, ale ve svém nitru nikdy nepřestal věřit... doufat, že se k němu jeho osud stále neotočil zády.



A že má ještě naději... naději na život ve kterém by mohl skutečně zářit. Naději poznat ženu, která by ho milovala s jeho zvláštnostmi a ne jen pro jeho moc a postavení v hierarchii.



Anabela udělala bližší krok k němu, čímž mu přišlápla nohu. Alan sebou cukl a tím se od sebe oddělili.
"Promiň!" Zvolala, když si uvědomila, že mu stoupla na nohu. Alan se zasmál.



"To nic," vydechl tiše a položil svoje čelo na to její. Byl tohle její sen nebo jeho? Opravdu bylo tohle její přání? Chtěla ho líbat a objímat? Znova se tiše zasmál. Cítil se jako opilec... jako někdo kdo cítil bolest, ale zároveň byl pohlcený svými city. Na jednu stranu měl pocit, že by mohl lámat skály a na druhé vnímal, jak jeho fyzické tělo prakticky zmírá bolestí nad vysokou spotřebou jeho moci. Kvůli čemu, že vlastně vyvolal tenhle sen? Zavrtěl hlavou a místo dalšího uvažování znova nalezl její rty...



...a okusil je.



Najednou si byl jistý, že pokud by svoji moc využil až do dna pro jediný její polibek, pak by to učinil s nekonečnou radostí. Protože pokud by měl zemřít tímto způsobem...



...pak by mohl sám sebe skutečně považovat za šťastlivce. Silněji ji semkl k sobě, když pocítil další vlnu bolu ve svém nitru. Docházel mu čas... čas, který měl věnovat tomu, aby uvědomil Anabelu o tom kde se nachází. Až pak mu došlo kvůli čemu se rozhodl pro tenhle krok. Nemohl být takový sobec, aby zemřel zrovna teď... musel si nejdříve vyřídit účty s Oxanou, aby nemohla už vytvářet chaos... aby mohlo být znova ve světě Anabely vše v pořádku. Zlehka se od ní odtrhl.



"Belinko... Belinko... poslouchej... mě..." šeptal trhaně, zatímco mu Anabela stále kradla další polibky.
"Hmm?" Ozvalo se z jejího hrdla, aniž by se nechala vyrušit.



"Musím ti povědět... povědět... já... jsem zamčený... zamčený... v herně," podařilo se mu po kouscích vyslovit, vždy když jeho rty dostaly kousek svobody.
"Cože?" Vydechla Anabela a kousek se od něj vzdálila.
"David mě zamkl v herně... dostaň mě prosím ven a já ti slibuji, že dám do pořádku všechno co budu moci," vyhrkl rychle a snažil se ignorovat bolest, která začala pomalu ovládat jeho nervy.
"David tě zamkl? Já..." koktala, vzápětí vykulila oči a natáhla paži pod jeho nos, kde mu rychle setřela tenký proužek krve.
"Ty krvácíš! Je ti dobře?!" Vykřikla a začala stírat i další kapku životadárné tekutiny, která se rozhodla vyjít na světlo.
"Je mi dobře... nevšímej si toho, jen mi slib... dostaň mě ven, prosím," vydechl z posledních sil, než se chytil za hrudník jednou paží.
"Co ti je?! Co se to s tebou děje?! Bolí tě něco?!" Volala s upřímným děsem v očích. Alan se pokusil o úsměv. Pootevřel ústa, ale byl si jistý, že nedokáže vydat už ani hlásku bez náznaku bolesti, která v něm dezénovala.
"Odpověz mi!" Dožadovala se jeho reakce zoufale.
"Nezapomeň," zašeptal tenkým hláskem, než k ní vztáhl ruce...



...a vtiskl jí polibek na rozloučenou.

V ten moment se Alanovi oči v herně prudce otevřely a rozkašlal se. Až pak jeho tělo vyčerpaně kleslo k zemi.



Mezitím sebou Anabela v pokoji prudce škubla a posadila se. Co to bylo? Co to bylo za sen? Ona... líbala Alana!
"Do prkýnka!" Zvolala a divoce se postavila. Ten sen byl tak skutečný, tak zvláštní... reálný... že měla skoro pocit, jako kdyby na svých rtech mohla stále cítit jeho dotek... jako kdyby mohla stále vnímat jeho krev na svých prstech. Zmateně natáhla paži před sebe, aby se ujistila o absurdnosti svých myšlenek. Když vykulila oči a vykřikla. Na svých prstech spatřila drobné, téměř zaschlé kapky krve. Ucukla a začala třást rukou ve vzduchu. Vzápětí se znova zahleděla na svoje prsty a vykřikla znova. Ta krev tam byla pořád... nebyla blázen, ale pokud tam byla... pak bylo by možné... bylo by... zalapala po dechu a přitiskla...



...potřísněnou ruku na svůj hrudník. Pak existovala možnost, že daný sen byl skutečností...

Nádherný díl, četla jsem jedním dechem.

Jsem ráda, že Alanovi začíná pomalu docházet o co kráčí a že v tom má prsty Oxana.

Nádherná snová část i s malým bonusem Ti dva k sobě pasují neskutečným způsobem.

Doufám, že ho Bellinka osvobodí!

Těším se na další díl.

Moc krásnou schopnost jsi dala Alanovi do vínku - vloudit se milované do snu Snad jeho uvěznění tedy nebude moc dlouhé a nepodepíše se na jeho zdraví !

Díky holky za milé komentáře

03x31

Slunce se pomalu dostalo nad obzor, když se v malé místnosti otevřely dvě tmavé oči.



Alan zakašlal, cítil se slabý, ale zároveň...



...měl pocit jako kdyby někdo uvnitř něj rozsvítil milion světýlek. Zasmál se a urovnal si čepici na hlavě. Anabela ho chtěla políbit... chtěla s ním být... znova se zasmál a pomalu se zvedl do sedu. Z nějakého důvodu mu bylo najednou naprosto ukradené, že je zamčený v pokoji, že má hlad a žízeň... že se cítí jako kdyby ho někdo přejel... měl pocit, že by mohl létat, tančit... mohl by být kýmkoliv by chtěl být. Zabubnoval prsty do koberce, ze kterého se vznesly drobné prachové částice. Alan zavrtěl hlavou a s úsměvem je zachytil do jedné ruky. Vzápětí svoji dlaň rozevřel a foukl na téměř neviditelná smítka, která začala v širokých kruzích stoupat ke stropu. Znova se zasmál a prudce se postavil. V ten moment se mu zamotala hlava až se musel chytit stěny. Ani to mu ale neubralo na štěstí, které cítil v sobě. Anabela ho měla ráda... jeho... zeleného mimozemšťana... cizince, který se k nim v podstatě vloupal. Možná to ani sama nyní nevěděla, ale někde tam uvnitř... zasmál se. Bylo od něj pošetilé cítit se tak šťastně, ačkoliv byl v pasti? Zavrtěl hlavou. V životě neměl moc příležitostí ke štěstí, proto se rozhodl na to nemyslet. Zlehka odlepil svoje prsty od stěny a rozhlédl se. Byl si jistý, že brzy opustí tuhle místnost a pak... pak bude muset udělat, co je správné. Až tahle myšlenka ho přiměla zvážnět a natáhl paže před sebe. Byl mocný, ale jeho tělo... netušil kolik fyzických sil mu ještě zbylo, ale byl si jistý, že musí splnit svoji misi. Pomalu otočil svoje dlaně ve vzduchu, než si jednu paži přiložil k hrudníku. Žádný sixamský strážce se nevzdával, když měl cíl a on nyní jeden měl. Jimi to začalo a jimi to také skončí, tím si byl jistý. Pomalu obkreslil rukama kruh a začal cvičit starodávné cvičení. Věděl, že se musí upokojit a uchovat v sobě tolik síly kolik jen dokáže.



Mezitím v horním patře Oxana snídala obklopená svými lidmi.
"Chceš ještě něco, miláčku?" Šeptal něžně Patrik.



"Možná by nebyl špatný jablečný koláč," zavrněla jeho směrem. Patrik jí věnoval široký úsměv. Ani jeden si v ten okamžik nevšiml...



...tiché postavy, která se zjevila v jídelně.
"To už by stačilo, vy idioti! Přestaňte lézt do zadku téhle... téhle... zelené megeře!" Zakřičela na ně vzteky rudá Christine.
"Ale mami! Moje láska není žádná megera, ona je dokonalá... a chci aby měla všechno," zašeptal. Christine se zamračila ještě víc, pokud to bylo vůbec možné.
"Přestaň žvanit kraviny! A ty! JÁ JSEM TVOJE ŽENA! Takže se nebudeš držet u téhle kreatury nebo si to s tebou vyřídím!" Zakřičela na něj. David se k ní mechanicky otočil. Jeho pohled byl prázdný.
"Já plním rozkazy jen mé Královny," odvětil prkenně.
"A tou královnou myslíš tuhle sixamskou mrchu?! TAK NA TO ZAPOMEŇ! MĚ NEDÁŠ KOPAČKY KVŮLI TÉHLE...! ČEMU SE SMĚJEŠ TY BROKOLICOVÁ NÁDHERO?! JÁ JSEM MNOHEM VĚTŠÍ CHARAKTER NEŽ JSI TY! Můj otec byl Mathias! A nikdo se mi NIKDY nebude posmívat! Počkej až s tebou vytřu podlahu, to uvidíš ten tanec! Jsem mnohem silnější než si myslíš! A nedovolím ti, aby jsi mi ukradla moji rodinu!" Zařvala na ni a vykročila k ní. Jenže sotva stačila dokončit jediný krok, jí pár silných paží zabránil v dalším postupu k jejímu cíli.
"CO TO DĚLÁŠ, DAVIDE?! OKAMŽITĚ MĚ PUSŤ!" Zvolala vztekle a snažila se mu vyškubnout.
"Musím chránit moji Královnu," vydechl. Oxana se zatvářila znuděně, než se pomalu zvedla ze židle a předstoupila k rozčilené Christine.
"Nikdy by mě nenapadlo, že se z tohohle všeho stane taková zábava... ale mohla bych si tě přidat do sbírky, co na to říkáš? Mohla by sis vyzkoušet jaké je to být dělnice, co ty na to?"
"COŽE...?!!" a dodala k tomu několik ostrých slov. Oxana zavrtěla hlavou a odněkud vytáhla panenku...

Ve spodním patře se zatím Anabela oblékla. Stále se nemohla zbavit toho podivného pocitu. Byl to opravdu jen sen, nebo skutečnost? Zmateně natáhla paže před sebe a pozorovala svoje prsty na kterých v noci viděla krev. Možná se zranila sama... přeci nebylo možné... nebylo... zavrtěla hlavou a vydala se na chodbu. Chvíli zůstala stát u dveří svého pokoje, když ji zaujala herna. Skutečně tam byl Alan?



Mohl tam být? Udělala několik drobných kroků k němému vchodu...



Nebylo od ní bláznivé, když částečně věřila, že by tam Alan mohl být?



Pomalu natáhla paži k dřevěnému povrchu dveří. V půlce cesty, ale svoji dlaň zastavila. Možná už začínala šílet... možná... prudce zavrtěla hlavou a vyběhla směrem k zahradě. V ten moment sebou Alan škubl a postavil se. Díky amuletu ji nemohl cítit, ale byl si jistý, že někoho slyšel.
"Haló?!" Zabušil na dveře, ale bylo již pozdě. Anabela už byla z doslechu.



Rychle vyběhla do horního patra, kde spatřila v kuchyni svoji tetu.
"Teto?" Vydechla. Christine sebou škubla, ale nepodívala se na ni.



"Teto?" Zkusila to znova. Christine se mechanicky otočila a přistoupila k barovému pultu.
"Ty mě neslyšíš?" Zeptala se Anabela a přistoupila k ní blíž. Christine k ní pomalu zvedla hlavu.
"Nemohu se při své práci vybavovat," odsekla jí. Anabela se zatvářila zmateně.



"Ale vždyť děláš jenom salát a..."
"Přestaň mě rušit! Moje Královna má hlad!" Osočila ji. Anabela se podrbala na hlavě a její pohled upoutala jídelna. Dlouhými kroky tak zamířila k velkému jídelnímu stolu.



"Co se to tady děje? Strejdo? Patriku?" Vydechla vyděšeným hlasem. David jí nevěnoval ani pohled. Patrik se na ni od stolu usmál.
"Že je moje láska nádherná?" Anabelino srdce se rozbušilo. Něco se dělo... něco... zoufale se otočila k Davidovi a chytila ho za předloktí.
"Řekni něco!" Vyzvala ho. David jí věnoval prázdný pohled.
"Co potřebuješ?"
"Proč jste tak zvláštní... tak... proč tady stojíš?"
"Protože chráním svoji Královnu," odvětil pevným hlasem. Anabele přejel mráz po zádech.
"Co to s vámi je... co..." koktala. Oxana jí věnovala od stolu úsměv.
"Tak už mi chybíš jen ty... byla by škoda kdyby sis tohle všechno taky nezkusila, nemyslíš?"
"Co...cože?" Zadrmolila na smrt bílá Anabela.
"Mohla bys být součástí něčeho výjimečného, moje malá. Zažiješ jaké je to být skutečně loajální vůči pravé Královně," vydechla. Anabela zamrkala a v ten moment začal její amulet, skrytý pod jejími šaty, zvláštně brnět. Prudce zavrtěla hlavou a dřív než stačila Oxana vytáhnout panenku, vyběhla z místnosti.



Anabela se zastavila až v zahradě.



Něco bylo špatně... něco... vnímala v sobě narůstající paniku. Co jí to Oxana říkala? Co měla znamenat loajalita ke Královně? Považovala ona sama sebe za Královnu? Otřásla se. Kde byl Alan? Prudce se rozhlédla. Najednou měla nutkavý pocit, že kdyby tu byl on... nic takového by se nestalo. Promnula si spánky. Pokud byl její sen skutečností, pak byl opravdu zamčený v herně. Zavrtěla hlavou. Věděla, že nic nezkazí tím, pokud se tam podívá. Avšak podvědomě se obávala setkání s Alanem, protože ten sen... sen... Její tváře dostaly rudý odstín, když se letmo dotkla svého obličeje. Nemohla teď na něco takového myslet. Musela jednat... věděla, že jí David nedá klíče, ale znala místo, kde byly náhradní. Prudce se otočila a zamířila do pokoje své matky.



Zoufale se zahleděla na svůj odraz v zrcadle vedle komody. Naposledy tady byla když... když... otřásla se. Stále si pamatovala místo, kde našla svoji matku na podlaze. Její strnulý výraz a bledou pleť. Do očí se jí vehnaly slzy... musela být silná... musela... silně semkla madlo u komody a otevřela šuplík dokořán.



Uvnitř se nacházely perfektně naskládané věci jejích rodičů. Bolestně se dotkla jejich oděvů, přikryla si ústa jednou dlaní a znova vyhledala svůj pohled v zrcadle. Její rodiče by chtěli aby byla silná, tím si byla jistá, proto si otřela slzy a sklonila se nad obsahem zásuvky. Za několik krátkých okamžiků tak vyndala těžký svazek klíčů. Pomalu zasunula šuplík a otočila se k posteli, při tom si přitiskla klíče k hrudi.
"Dejte mi sílu, prosím," zašeptala a otočila se k lůžku zády. V ten moment ve svém nejhlubším nitru cítila, že dělá tu jedinou správnou věc, která šla v tento okamžik učinit.



Pomalu se zastavila u dveří a začala se přehrabovat množstvím klíčů. Netušila, který z nich je ten správný. Zavrtěla hlavou a zkusila nejdříve kliku. Dveře pod jejím stiskem, ale nepovolily. Alan sebou na druhé konci místnosti škubl a postavil se.
"Je tam někdo?!" Zavolal. Anabela sebou škubla. Alan tam byl... ten sen... zrudla, ale věděla, že nemůže uhnout. Musela tu místnost odemknout. Proto třesoucí paží začala zkoušet jeden klíč za druhým. Až na několikátý pokus se jí podařilo zasunout do zámku správný klíč. Dveře pod její rukou povolily. Anabela tak váhavým krokem vstoupila do herny.





Alan jí věnoval široký úsměv.
"Přišla jsi..." vydechl jemně a jeho koutky se roztáhly ještě do širšího úsměvu. Anabele zrudly tváře a přistoupila k němu blíž.
"Jsi tady..." zašeptala. Alan přikývl a v jeho očích se zjevilo několik barev.
"Rád tě vidím," pronesl do ticha a v jeho zrakách spatřila něco zvláštního. Díval se na ni tak... tak... její srdce se rozbušilo a její koutky se roztáhly do stejně širokého úsměvu jako měl on.



"Já... já... tebe taky," vykoktala a před očima se jí zjevil její sen. Jak moc skutečný byl? A jaká byla vlastně teď hranice mezi realitou a fikcí? Nebyla jen ona bláznem, který si vyfantazíroval všechno? Zavrtěla hlavou. Alan k ní udělal několik kroků a zastavil se kousek od ní.



"Děkuji," pronesl jejím směrem. Anabela se zarděla ještě víc.
"Nemáš za co," odvětila po chvíli. Bylo divné, že jí teď fascinovaly jeho rty? S obdivem hleděla na jeho pěkně vytvarovaná ústa, že málem zapomněla na věci, co zažila v horním patře. Z nepochopitelného důvodu pocítila zvláštní pocit bezpečí. Jako kdyby jí právě tenhle zvláštní mimozemšťan mohl uchránit před vším čeho se bála. Škubla sebou a pokusila svoje zraky odtrhnout od jeho rtů a podívala se mu do očí. Všiml si snad jejího zaujetí? Alan se však tvářil stále stejně, jen se jeho úsměv zmenšil.



"Belinko, kde je Oxana?" Anabela se otřásla.
"Je nahoře... a... dějí se divné věci... a... já... mám strach," vydechla trhaně. Alan k ní přistoupil blíž. V jeho očích se zjevily další barvy.
"Všechno bude dobré. Věříš mi?" Zeptal se jí. Anabela sebou škubla. Věřila mu? Zalapala po dechu. Alan zvážněl.
"To nic, pokus se mi věřit. Dám to všechno do pořádku. To ti slibuji na svoji čest," vydechl klidným hlasem. Anabela pootevřela ústa a zase je zavřela. Proč se nyní vedle něj cítila tak nepatřičně? Alan pokýval hlavou.
"Zůstaň tady prosím. Nahoru vyjdi až za hodinu možná malinko víc."
"P... p...roč?" Vykoktala.
"Protože je to tak lepší. Už musím jít," zašeptal. Anabela zamrkala, když ji Alan obešel a zamířil ke dveřím.





"P... po... počkej!" Vyhrkla trhaně. Rychle se otočila, chytila ho za předloktí a otočila ho čelem k sobě.
"Nechci abys tam šel sám!" Zvolala, než se pod tlakem vlastním rozjitřených nervů...



...vrhla do jeho náruče. Alan semkl její třesoucí tělo k sobě ve snaze ji upokojit.
"Já tam musím jít sám," zašeptal do jejího ramene.
"Proč?"
"Tady je málo místa a pro tebe to není bezpečné."
"Proč?"
"Vím, že je pro tebe těžké mi věřit, ale v tomhle mi důvěřuj... je těžké to vysvětlit."
"Ale já ti věřím! Jen... jen... mám strach... v poslední době... už jsem přišla o mnohé... a... a... nechci přijít o nikoho dalšího... a... já..."
"Všechno bude dobré..." Anabela se od něj kousek odklonila, aby mu mohla vidět do tváře. Po tvářích jí kanuly slzy.
"Ale... ona... ona... stalo se toho tolik... a... teď... mám pocit... vím, že budu znít jako blázen, ale... myslím si, že si podmanila moji rodinu! Oni se chovají tak divně... říkají jí královno a já... nerozumím tomu! Nechci aby něco takového udělala i tobě! Nechci být sama... bojím se... já...," koktala. Alan si ji znova přimkl k sobě.



"Povím ti tajemství, pamatuješ si, jak jsem ti řekl, že jsem strážce?" Anabela přikývla.
"Dobře... někdo jako já, nemůže být ovlivněn. Vlastně existuje jen málo věcí, které by mohly někomu jako jsem já zabránit v tom udělat to, co je nutné a i kdyby něco takového Oxana znala, stejně by ty věci na mě fungovaly jen chvíli."
"Jak... jak... ty..." koktala.
"Nosím v sobě něco, co ona nemá, ale netrap se s tím. Dám všechno do pořádku," zašeptal.
"Ale..."
"Šššš, budu muset jít..." Anabela silněji semkla jeho paže.
"Ne... ne... prosím ještě nechoď... já..." netušila proč ho nechtěla pustit. Jako kdyby cítila... jako kdyby... Alan silněji sevřel její drobné tělo. Věděl, že bude muset udělat co je nutné, ale pokud si mohl dopřát jeden poslední okamžik s Anabelou a pakliže si to i ona přála... pak si dovolil alespoň na chvíli snít.

No teda. To jsem se zase rozpálila do běla nad tou potvorou!

To snad není pravda, co vyvádí!

Doufám, že teď už to Alan dá vše do pořádku a bude od ní zase na chvilku pokoj!

Jsem zvědavá na další pokračování:)

Teda krásné pokračování, moc to těm dvěma sluší  Teď už konečně Oxana dostane, co si zaslouží Jen doufám, že to Alan ustojí

Taky pevně doufám, že Alan střetnutí s Oxanou zvládne bez úhony

Díky holky

03x32



Alan k sobě pevně tiskl Anabelu, které silně mačkala jeho rameno.
"Belinko, já musím už..."
"Dovol mi tam jít s tebou," pípla do jeho bundy.
"To nejde... nejde..." v ten moment se jeho srdce rozbušilo silněji a pocítil něčí přítomnost. Škubl sebou a otočil se ke dveřím.
"Oxana..." zasyčel.
"Cože?" Vydechla Anabela, která nerozuměla jeho tichému hlasu.
"Musíš se schovat! Díky amuletu nebude vědět, že tu jsi!" Zvolal a udělal několik dlouhých kroků ke křeslům. Oběma rukama tak jednoho z nich odsunul stranou a udělal, tak Anabele decentní místo.
"Ale..."
"Pojď," vyzval ji a pomohl jí se ukrýt mezi křesly.
"Ale já nechci... já..."
"Ať se stane cokoliv, nevycházej, ano? Nezapomeň na to, co jsem ti řekl," zašeptal, než přisunul křesla tak, aby nebylo nic vidět a vykročil ke dveřím ve chvíli...



...kdy Oxana vstoupila do místnosti.
"Xaminku! Kdo ti otevřel?" Zvolala se širokým úsměvem. Alan se zamračil.



"U Sixamu! Jak si vůbec představuješ mě tady nechat zavřít!" Oxana si založila ruce na prsa.
"Ale to jsem nebyla já... prostě jen nejsi u místních tak oblíbený, Xaminku. Měl by sis to uvědomit... kdo ví co by bylo kdybych tě teď nepřišla vysvobodit... možná by tě nechali vyhladovět k smrti," zavrněla.



"Za koho mě máš?! Já nejsem žádný trubec, abych věřil takovým pitomostem! Vím moc dobře, co jsi provedla! Něco jsi mi ukradla a já to chci zpět!" Zařval na ni.
"Ty ses tady asi zbláznil... já? Něco ti ukrást? A co asi Xaminku? Co myslíš, že bych ti tak mohla ukrást?"
"Moje věci ze Sixamu a nedělej, že nevíš o čem mluvím!"
"A co bych s nimi tak asi dělala? Vždyť já ani nevím, k čemu ty drobnosti slouží!" Zvolala nevinně.
"Přestaň už lhát! Pokud mi to neřekneš po dobrém, tak tě donutím říkat pravdu," zasyčel divoce a v jeho očích se zjevilo několik barev. Oxana se zasmála.
"Jen to zkus a uvidíš co se s tebou stane. Už jsi zapomněl? Tvoje moc si vybírá daň na tvém těle a toho je opravdu škoda, sice jsi pro ostatní byl vždy neobyčejně škaredý, ale pro mě jsi byl a stále budeš neuvěřitelně okouzlující," zašeptala a zabubnovala do jeho hrudníku. Alan od ní prudce ustoupil.
"Nech mě! Vím moc dobře, že jsi zdejší obyvatele zmanipulovala!"



"Bla bla... to si chceš říkat strážce, když se chováš takhle? Nezapomeň co bude pro náš svět přínosem, co z nás udělá vládce... já budu Královna a ty..." Alan ji nenechal domluvit.



"Ty víš, že nikdy nemůžeš být Královnou! Vytváříš chaos, manipuluješ s ostatními... skutečná Královna ovládá ostatní přes svoji moudrost... opravdová Královna dokáže vést bez toho, aniž by za sebou nechávala nekonečnou hromady padlých, to se tebe netýká... nedokážeš rozumě vést sebe natož ostatní. Jak by sis představovala svoji vládu? Že by kolem tebe všichni skákali? Skutečná Královna jen nevyužívá svoji moc, dokáže zařídit, aby ostatní stáli na její straně kvůli ní samotné... Královna dokáže cítit osud, zvládne ho i psát... umí si poradit s nepřáteli, dokáže najít řešení téměř na cokoliv a nyní už vím... vím, proč jsem skončil s tebou ve vyhnanství, ačkoliv jsem měl jako strážce nárok na převýchovu. Královna věděla, že jsi jako Xarská sopka a já měl za úkol po tvém boku dospět, abych konečně pochopil, kým mám být a jaký mám úkol," vydechl. Oxana se ušklíbla.
"A jaký?" Zavrčela.
"Mám zařídit spravedlnost, to je můj úkol i trest... mám tě ochránit před tebou samotnou..."
"Při Sixamu, zjevně ti vzduch v tomhle pokoji pořádně poškodil hlavu! Nepotřebuji, aby jsi mě chránil přede mnou, chci aby jsi byl na mojí straně jako můj hlavní trubec!" Alan se zvláštně zasmál.
"Nikdy jsem nemohl být tvůj trubec! Jsem strážce, pokud jsi chtěla někoho takového, pak sis vybrala špatného Sixamana."
"Právě, že jsem si vybrala správně, než jsi se pomátl... ale já tě napravím, jen uvidíš."
"Nevyhrožuj mi..." natáhl k ní doširoka rozevřenou dlaň.
"...a vrať mi tu věc, protože já vím, že ji máš u sebe." Alan věděl, že nemohl v drobné herně rozpoutat svůj skutečný plán, proto se nakonec rozhodl být mírnější. Oxana zalapala po dechu.
"Nechtěj, abych ti to vzal násilím, protože na to ani moc nepotřebuji," vydechl tiše. Oxana rozhodila rukama.
"Jsi zatracený mizera! FAJN! Dám ti co chceš," zavrčela. Byl to jen okamžik, možná vteřina, když Oxana vytáhla ze své kapsy dlouhý špendlík a zapíchla ho do Alanovi dlaně. Alan prudce zamrkal a chytil se za postiženou ruku, ze které se začaly vznášet drobné jiskřičky.
"Ach..." jeho mysl se zakalila, než se jeho štíhlé tělo složilo k zemi. Anabela si musela zakrýt ústa oběma rukama, aby nevykřikla. Čeho to byla právě svědkem?



"I já znám triky, ty pitomče! Jsi jako nevybuchlá bomba, to je tvůj problém. Vím, že tě tohle nezastaví na dlouho, ale to nevadí... mezitím si poradím s tím ostatním," zasyčela a prudce vyšla z pokoje. Anabela pomalu vytáhl tvář z úkrytu a začala se proplétat škvírou mezi křesly.
"Alane," vydechla tiše a po čtyřech se připlazila k jeho tělu. Letmo se dotkla jeho tváře, ale Alan nereagoval.



Zmateně se zahleděla na jeho postiženou dlaň a zvedla ji k sobě. Podivný špendlík zasunutý v jeho zelené pokožce zvláštně zářil a skoro se zdál jako kdyby pulzoval.
"Co ti to udělala?" Zeptala se ho nešťastně a uchopila mezi prsty kus tenkého kovu. V ten moment její amulet začal hřát. Šokovaně se zahleděla na svůj hrudník, než prudce škubla a špendlík z jeho ruky vytáhla. Pomalu tak ostrý předmět nastavila blíže ke svým zrakům... zdálo se jí to nebo bylo něco na té věci napsané? Zavrtěla hlavou a znechuceně špendlík zahodila. Hned poté sevřela Alanův obličej.
"Probuď se... slíbil jsi mi, že tě nemůže ovlivnit... že tě... ta zatracená sépie! Všechny tady jenom šikanuje... a to i tebe... a to jsi... její druh... nebo něco takového... a já... já..." v ten moment se její pohled změnil. Otočila se na svého dědu, který na ni trpělivě hleděl z plakátu na stěně. Její oči se najednou začaly podobat těm jeho. Jako kdyby v sobě Anabela začala probouzet podstatu svého otce i dědy... jako kdyby dokázala cítit jejich sílu... sílu, kterou ona jinak necítila. Znova se zahleděla na Alana.
"Však já jí ukážu! Nebude ubližovat mojí rodině! Nechám tě tady... vrátím se pro tebe," slíbila mu a pomalu položila jeho hlavu na podlahu. Prudce se tak postavila na nohy a oprášila si šaty. Hrdě zvedla hlavu a zahleděla se na svého dědu.
"Zvládnu to," ujistila ho a vyšla z pokoje. Odhodlaně kráčela bunkrem...



...až nalezla, co hledala.
"TY!" Zakřičela na Oxanu, sotva ji zřela. Oxana překvapeně zamrkala a změřila si drobnou lidskou ženu s křídovou pletí.
"Copak malá? Už nebudeš utíkat?"



"TY ČARODĚJNICE! CO SI VLASTNĚ O SOBĚ MYSLÍŠ? PROČ MUSÍŠ VŠEM JEN UBLIŽOVAT!" Křičela vztekle. Oxana se zasmála.
"Kde se tohle v tobě bere, maličká?"
"Už ti nedovolím, aby jsi ubližovala mojí rodině! Nech je už konečně na pokoji!"
"Nic jim nedělám, přidali se na moji stranu, protože jim to vyhovuje," mrkla na ni.



"Lžeš! Něco jsi s nimi udělala a teď jsi zranila i Alana, ty sépie!" Oxana dala hlavu na stranu.
"Tak se to Alanovi nakonec povedlo, ale musím tě varovat maličká... někdo jako on nemá silné city, strážci milují Královnu a nikoho dalšího... vlastně je jen hora svalů, toužící po obraně Královny a ne po tobě. Alan je vlastně jeden z nejnižších bytostí, které můžeš potkat ve vesmíru... jako další jsi ty, maličká," v ten moment se Anabele zatmělo před očima, když se rozpřáhla a uštědřila jí políček. Oxana se vztekle chytila za tvář.
"SKLAPNI! Přestaň ho urážet! Nevěřím ti ani slovo!" Oxana zamrkala... její oči... bylo to jako kdyby se dívala na Alexe... jako kdyby z ní mohla cítit sílu jeho osobnosti.
"Všechno jsi mi vzala! Vím, že jsi byla poslední, která viděla mého tátu na nohou! A teď sis podmanila moji rodinu! Ale s tím už je konec... možná jsem jenom člověk, ale nebojím se tě!" Oxana cosi zaprskala a sundala si dlaň z tváře.
"Myslím, že už bylo dost hraní... budeš ta nejnižší dělnice, aby tě přešla tahle hloupá pýcha, která se k tobě vůbec nehodí!" Zakřičela a odněkud vytáhla panenku. Anabela překvapeně zamrkala, když Oxana zdvihla kouzelný předmět výše. Opatrně z jeho hlavy vyjmula tenký špendlík.
"Na tohle jsem se dlouho těšila, Alan bude mít pořádný vztek, než uzná, že všechno tohle dělám pro naše dobro," pronesla sama pro sebe než namířila ostrý hrot směrem k hlavě panenky. V ten moment začal Anabelin amulet hřát a brnět. Oxana tak svižněji přiblížila špendlík, když jí tenký předmět vylétl z ruky na druhou stranu pokoje.
"Co to má být?" Zvolala překvapeně a rozhodla se využít druhý špendlík. Situace se opakovala, ale Oxana se odmítala vzdát. Proto neúnavně stiskla další tenký kus kovu, který jí pro změnu začal pálit mezi prsty tak silně, že ho musela sama hodit na podlahu.
"Co se to děje?! Vždycky to funguje!"
"Třeba tě to už nechce poslouchat, protože jsi strašně zlá osoba!"
"Ne tím to není... počkat... cítím z tebe... cítím... máš něco Sixamského... ty máš... Rixamin, že ano?!" Anabela šokovaně zamrkala.
"Alan ti vyrobil talisman! Ten kámen měl být můj! Okamžitě mi ho vydej!"
"Až naprší a uschne! Nic ti nedám! To spíš ty propusť moji rodinu!"
"Ty drzá, mrňavá... ty... ty... nemůžu tě ovládnout, ale... počkat, pořád můžeš dostat za vyučenou, že miláčku?" Zavrněla směrem k Patrikovi, který vypadal jako socha.
"Co kdyby jsi mi ukázal, jak mě umíš bránit ty?" Vyzvala ho.
"Samozřejmě, má Královno," ozval se jeho hlas bez emocí. Anabela zbledla a začala před ním couvat. Patrik vypadal jako stroj a jeho oči byly chladné jako kov. Anabela tak před ním začala dělat čím dál tím delší kroky až narazila zády do stěny.



"Patriku, co chceš dělat... co... chceš... co?" Koktala zděšeně a po tvářích jí začaly stékat slzy.
"Musím se starat o svoji Královnu, aby mě nepřestala mít ráda..."
"Co to říkáš? Copak to nevíš... já jsem... tvoje sestřenice... já..." Patrik se zastavil.
"Já ale vím kdo jsi a vím co musím udělat..." vydechl a začal znova zkracovat vzdálenost mezi nimi.
"Patriku ne... ne," vzlykala a sevřela přes látku svých šatů amulet tak silně, že sebou Alan ve spodním patře škubl jako kdyby dostal pěstí.
"Belinko..." vydechl a prudce se postavil na nohy, což mělo za následek, že se mu zamotala hlava. Alan se chytil za tvář, ale i tak vyběhl, co mu síly stačily. Do obýváku dorazil ve chvíli, kdy Patrik začal pomalu natahovat svoji dlaň k Anabele, která plna děsu stála u stěny se zavřenýma očima jako mučedník.
"Nech ji!" Zavelel Alan a odstrčil ho od ní. Vzápětí chytil Anabelu za pas a přitáhl si ji k sobě.





"Jsem tady," ujistil ji a zahleděl se na Oxanu, která nadále třímala v paži panenku.
"Varoval jsem tě," oznámil jí, než zavřel oči a prudce škubl dlaní do vzduchu. Následně pomalu stočil zápěstí jedné ruky a roztáhl prsty od sebe. Skoro tak cítil jak se jednotlivá předena času pomalu zastavují, až vyplněný prostor naplňoval jen jeho a Anabelin dech...

No nazdar!

Bellinka mě neskutečně překvapila. Konečně se v ní probudily geny, o kterých snad ani netušila, že má. Ale Mathias a Alex se nezapřou! Obdivuji její kuráž!

A Oxana? Tu bych už nejradši nakopala do toho jejího brokolicového pozadí Tu potvoru nesnáším.

Tleskám Anabelce za její odvahu, ona správně naštvaná žena dokáže leckdy víc, než si lidé kolem ní dokážou představit Krásně napínavý díl, a to vyvrcholení - zastavení času

Teda, takhle nás napínat! Takže se pořád musím bát, co se stane, ach jo!
Ale Belinka se teda rozjela, no jo, tichá voda břehy mele  

Díky holky  Belinka je teď holt plná vzteku a myslím, že se jí není čemu divit jinak už vás nebudu napínat a přidám další dílek ještě dnes

Jinak prosím ignorujte, že některé pózy tady tak nějak nefungují úplně dobře (např. Alan propadající se do podlahy   ), ale líbily se mi i tak, tak jsem je zachovala  


03x33



Anabela pomalu otevřela oči. Co se to děje? Ptala se sama sebe, když spatřila ostatní obyvatele bunkru v podivných strnulých pozicích. Šokovaně pozorovala Oxaniny podivně zkroucené rty, Patrikovo tělo visící těsně nad zemí... byl tohle nějaký divný sen? Pomalu otočila hlavu k Alanovi a z nějakého nepochopitelného důvodu jí přejel mráz po zádech. Alan se třásl, oči měl pevně semklé a po kraji jeho tváře stékal drobný proužek potu.
"Alane?" Vyslovila jeho jméno váhavě. Alan sebou škubl a vydechl, skoro se zdálo jako kdyby mu dělalo problém i používat plíce.
"Belinko... Belinko..." sýpal.
"Co se to děje? Jsi v pořádku?" Alan přikývl.
"Potřebuji... potřebuji... aby jsi Oxaně... vzala tu panenku..."
"Panenku?"
"Tu věc co má v ruce... nemusíš se bát... amulet tě ochrání, aby ti to nemohlo nic provést..." šeptal. Anabela se letmo dotkla jeho líce. Jeho pokožka byla podivně teplá.
"Jsi v pořádku?" Zeptala se znova. Alan se ztěžka nadechl.
"Vem jí tu věc... prosím..." Anabela se od něj pomalu odlepila a drobnými kroky se začala přibližovat k Oxaně.
"Co se to tady stalo?" Vydechla. Věděla, že musela věřit Alanovi... proto odhodlaně zdvihla svoje paže k Oxaně a chytila oběma dlaněmi panenku. Znova pocítila zvláštní teplo na hrudi a začala kouzelný předmět páčit z jejích zatnutých prstů. Zoufale se tak musela vzepřít i nohama, než se jí podařilo voodoo panenku dostat z jejích rukou. Anabela tak zůstala hledět na podivnou věc a otočila se k Alanovi, který stál stále na stejném místě se zavřenýma očima.
"Mám to," oznámila mu a pomalu vykročila k němu zpět.
"Až ti povím... musíš najednou vyndat všechny špendlíky, co jsou zabodnuté v její hlavě... musíš říct dost, ano? Vytrhneš je a řekneš dost... a pak... se schováš... nesmíš se ke mě přiblížit..." Anabela vykulila oči a dotkla se jeho ramene.
"Proč? Já..."
"Prostě to udělej... a drž se ode mě dál... budu stokrát nebezpečnější než Oxana... kdyby jsi stála moc blízko," vypadal jako když nemůže dýchat. Druhou paží se chytil za hrudník a sklonil tvář k zemi.
"Alane!"
"Připrav se..." vydechl a prudce švihl dlaní ve vzduchu. V ten moment Patrik dopadl na podlahu a Oxana s hrůzou zjistila, že má prázdné ruce.
"Teď!" Zavolal Alan.
"Dost!" Vykřikla, pevně uchopila všechny špendlíky a prudkým trhnutím je vytáhla z měkké hlavy panenky. V tu chvíli se lidští obyvatelé, kromě Anabely, ocitli na zemi v bezvědomí. Anabela zalapala po dechu.
"Budou v pořádku," zašeptal Alan jako kdyby jí mohl rozumět.



"Co to má být... co... já... Alane!"
"Už toho bylo dost... stačilo to Oxano, pohár přetekl..."



"Co to říkáš? Já... nevím o čem mluvíš... a ta věc... našla jsem ji... a já..."



"Dost bylo lží! Ty víš co teď musím udělat..." Oxana vytřeštila oči.
"NE! Ne to neuděláš... nemůžeš... nezvládneš to... umřeš!"
"Já vím, ale smrti se nebojím... vždy to tak bylo, podstatou strážců je, že se nebojí ničeho... pamatuj si to, než budeš zase balamutit nějakého pitomce... Belinko..." oslovil na smrt vyděšenou Anabelu.
"Drž se ode mě dál," vydechl. Bylo děsivé hledět do jeho zavřených očí, proč je neotevřel? Roztřeseně přikývla...



...a schovala se za křeslo s nehybným Patrikem na klíně. Mezitím se Oxana prudce otočila ve snaze se ukrýt, když Alan bez toho aniž by se na ní podíval, škubl paží a Oxana se zastavila na místě.
"Zůstaň tam kde jsi!" Zvolal a trhl dlaní ve vzduchu. V ten moment se Oxana nepřirozeně otočila k němu čelem.
"Chtěla jsi kralovat... chtěla jsi vládnout, ale zapomněla jsi na zákony... nemusíš se bát, připomenu ti je," ujistil ji a přemístil se blíže ke vchodu bunkru.
"Zabije tě to! Slyšíš mě! Zabije tě to!" Zakřičela na něj v marné snaze ho přimět změnit názor. Alan ji ignoroval a prudce klesl na jedno koleno k zemi.



Světlo nad jeho hlavou mohutně zablikalo, když začal podivně zpívat. Jeho hlas byl melodický a slova toho zvláštního jazyka byla podivně elektrizující jako on sám. Prudce položil obě ruce na podlahu a vzápětí začala jeho kůže matně zářit. Anabele se rozbušilo srdce... vypadal najednou tak nadpozemsky... tak zvláštně tak... ale co to říkal? Co? Roztřesenou paží se dotkla amuletu, když najednou ve svých uších zaslechla jeho hlas, ale tentokrát v řeči, které mohla rozumět. Prudce zdvihla hlavu a zahleděla se na něj a sundala prsty z talismanu.



V ten okamžik začal Alan opět mluvit tou svojí podivnou řečí. Zavrtěla hlavou a znova se dotkla vesmírného kamene, až pak mohla slyšet jeho hlas hovořit v jejím jazyce. Bylo snad možné, že díky amuletu mohla rozumět sixamštině?
"Sixame... Sixame... vzývám tě Sixame!" Říkal kamenným hlasem, zatímco se jeho tělo třáslo. Anabela si přikryla oči. Co to dělal? Až pak pocítila podivnou elektřinu, která nutila magnetizovat její vlasy... jako kdyby kolem ní byla všude elektřina, která nebezpečně prskala ve vzduchu. Jednotlivé prameny jejích vlasů, včetně kadeří jejího bratrance, tak začaly vstávat do nepřirozených úhlů vzhůru.
"Já Alan Xenorixius č. 99871 ve výcviku, strážce Sixamský, rebel, vyhnanec, z vůle Královny narozený pod hvězdou Slunce. Vzývám tebe Sixame! Přijmi na své půdě Oxanu Xenorixius č. 99890, dělnici nižší třídy, rebelku, vyhnankyni, z vůle Královny zrozené pod hvězdou Slunce... přijmi ji a suď ji podle zákonů naší Královny a Měsíce, jenž nám dává naši Moc!" Zvolal, v ten moment světlo nad jeho hlavou prudce zaprskalo a několikrát mohutně zablikalo, čímž se jen ukázalo, jak Alanova kůže ve skutečnosti zářila.
"NE!" Vykřikla Oxana a snažila se pohnout, ale nebylo jí to nic platné. Najednou se vzduch v místnosti změnil. Anabela pocítila podivnou vůni. Byly to snad květiny?
"Má Královno, vím, že mě nemůžete slyšet, ale Duše vám jistě donesou můj vzkaz. Žádám o odpuštěné za mé prohřešky a žádám Vás o spravedlnost a zachování života na jiných planetách v jejich původních verzích. Vím, že jste neobyčejně moudrá, proto Vám i bez mého slibu, patří můj život, který Vám vkládám do Vašich rukou. Ctím Vás a vždy budu, má Královno. Nechť Měsíc doprovází každý Váš krok, který budete muset učinit. Nechť rozhodnutí, které učiníte vůči Oxaně, budou plna Vaší moudrosti. Věřím Vaším úvahám, má Královno," vydechl a pomalu se postavil na nohy.
"Nepřibližuj se ke mě! Zrádče!" Křičela na něj Oxana a snažila se vyškubnout z podivného sevření, které ji stále drželo u země. Alan ji ignoroval a popadl ji za pas. Rychle ji zdvihl do vzduchu, aby se její chodidla nemohla dotýkat podlahy.



"Nezvládneš nás přemístit oba na Sixam! Okamžitě toho nech!" Vyhrkla s pohledem upřeným do jeho zavřených očí.
"Nikdy jsem neřekl, že tam půjdeme oba," zasýpal a z jeho nosu začala pomalu vytékat krev.



"Vzpamatuj se! Zabije tě to!" Zakřičela na něj hystericky.
"Mlč! Už toho bylo dost! Už přišel tvůj čas... připrav se na soud..."
"NE!" Zvolala, když Alan pomalu otevřel oči.



Jeho zraky byly nejdříve normální, ale vzápětí v nich začaly vířit barvy jako kdyby dal někdo dokonale vybroušený křišťál do záře slunce. Oxana zůstala hledět do jeho očí a její rysy pomalu ztuhly.
"Opakuj po mě... Sixam..." zašeptal a díval se na ni.
"Sixam," pronesla prkenně. Alan silněji semkl její pas a společně v dokonalé souhře opakovali to jediné slovo. Světla nad jejich hlavami zoufale zaprotestovala mohutným zablikáním, když Alan ještě silněji sevřel Oxanu. Věděl, že mu nezbývají síly. Skoro cítil, jak moc která proudila jeho žilami pálí poslední živá vlákna jeho bytosti. Vnímal jak se mohutná elektřina noří do jeho srdce, které bilo tak rychle, že bylo s podivem, že stále dokázal stát na nohou. Nejhorší byla bolest... mohutný bol, který řezal jako žiletky a zabíjel tak jeho rozum. Alan věděl, že musí vydržet. Nemohl couvnout zpět jen, aby se zachránil. Už to započal a musel to i zakončit... teď nebo nikdy. Zoufale vydechl a z jeho úst tak unikl bolestný sten a z očí mu začaly téct slzy. Nedokázal se kontrolovat. Neměl moc času, věděl, že podobnou teleportaci vždy dělalo víc strážců najednou a nyní už chápal proč. Více ji k sobě přimkl a z úst mu uniklo další bolestné kníknutí, až pak se začalo Oxanino tělo pomalu odlehčovat. Jako kdyby už nedokázal cítit váhu jejího těla. Světlo nad jeho hlavou mohutně bliklo. Anabela zamrkala, bylo to pro ni jako kdyby se čas zastavil, když světlo bliklo a po opětovném rozsvícení žárovky tam najednou stál jen jeden mimozemšťan. Alan se zapotácel. Zoufale se snažil najít správný rytmus svého dechu, ale bylo to jako kdyby to nedokázal. Zasýpal a snažil se popadnout dech, prudce si přiložil dlaň k hrudi a klesl k zemi.



Vydrž, vydrž! Křičel na sebe. Zvedl se mu žaludek.



Vydal dávivý zvuk a začal divoce kašlat.
"Alane!" Vykřikla Anabela, když před ním spatřila krev, kterou kašlal na podlahu. Alanovi šumělo v uších, ale i tak k ní zvedl tvář a zavrtěl hlavou. Nechtěl, aby k němu šla. Jeho tělo bylo až příliš nabité elektřinou... kdyby se nyní dotkl obvodů bunkru, jistě by je okamžitě spálil... ani nechtěl pomyslet, kdyby... zavrtěl hlavou. Pokusil se postavit na nohy, aby se před Anabelou mohl ukrýt, ale jeho chodidla byla jako z gumy. Znova se zapotácel, než ztratil rovnováhu a dopadl zády k zemi. Najednou spatřil podivné jiskřičky před svýma očima. Jeho víčka začala být neuvěřitelně těžká, jako kdyby mu je neviditelná síla mačkala dolů. Vnímal jak jeho tělo nadále elektrizovalo, ale zároveň pocítil podivný chlad... studeno, které se neslo jeho končetinami. Zoufale se nadechl a jeho plíce při tom vydaly podivný šustivý zvuk. Pootevřel ústa, když se jeho oči zcela zavřely...



"Alane! Alane! ALANE!" Zakřičela Anabela. Nemohlo se to dít znova. Nemohl někdo další zemřít... nemohl!
"ALANE!" Zakřičela hystericky a vymotala se z pod Patrika. Po čtyřech se začala plazit k němu, při tom cítila mohutnou elektřinu, která se rozléhala kolem jeho těla jako silové pole. Mohutná síla, tak začala objímat její tělo. V ten moment začal její talisman na krku skoro pálit, jak se snažil zahnat moc, která vycházela z Alana a chránila jeho vyčerpané tělo.
"ALANE!" Zkusila ho znova zavolat a ignorovala při tom zápach spálených chlupů, které netušila zda patřily jí nebo jemu. Zoufale se tak dostala až k němu a uchopila ho oběma rukama za ramena. Bolestně při tom vykřikla a chytila se za postižené dlaně. Jeho dotek jí bolel... jeho tělo podivně žhnulo, ale nebylo to jen podivné teplo, ale ještě něco jiného. Skoro z něj slyšela praskot statické elektřiny. Zavrtěla hlavou a znova ho sevřela a přemístila ho k sobě na klín. Musela ho vzbudit... bylo jedno jak moc jí to bolelo, nezáleželo na tom... nechtěla ho vidět mrtvého... chtěla aby se vzbudil, aby se usmál a řekl jí že všechno bude v pořádku... chtěla... otřela si slzy hřbetem ruky a zvedla jeho tvář k té své.



"Alane... vzbuď se. Nemůžeš mě tady nechat," vzlykala a volnou paží se mu snažila setřít stopy krve z tváře.



"Slibuji ti, že když se vzbudíš... uvařím ti co budeš chtít, přenechám ti postel... ušiju ti další oblečení... jen... jen... mě neopouštěj," šeptala třesoucím hlasem.
"Jsi jako můj strážný anděl... jsi tak hodný, milý a... nezvládnu to bez tebe... už nikoho nemám... jsem sama... ale ty... donutil jsi mě věřit, pomohl jsi mi... oni jsou moje rodina, ale ty... ty jsi..." slova jí zadrhla v hrdle a pohladila ho po tváři. Bylo jí jedno jak moc jí to bolelo, jak moc jí pálila dlaň při setkání s jeho kůží. Nemohla s tím přestat a ani nechtěla. V hlavě se jí přehrávala Alanova slova, skoro tak měla pocit, že může slyšet jeho hlas ...nemohu chytit to, co již není k dispozici.... Prudce zavrtěla hlavou. Alan tu byl. Jeho fyzické tělo nadále tlumeně zářilo a jeho šustivý dech narušoval ticho pokoje. Byl stále živý.
"Prosím... prosím... zůstaň se mnou!" Zvolala a silněji přitiskla jeho tvář k té své.
"Otevři oči!" Zakřičela. V ten moment sebou Alan škubl a začal znova kašlat, vzápětí otevřel oči a zahleděl se na ni.



"Alane!" Zavolala na něj. Alan jí věnoval zvláštní pohled. Díval se na ni jako kdyby snad ani netušil na koho se dívá. Na jeho rtech se usídlil drobný úsměv, než znova zakašlal.
"Řekni něco!" Alan se zhluboka nadechl.
"Sáro... Sáro... postarej se o ni... postarej... ona je můj život..." sýpal. Anabela vykulila oči.
"Kdo je Sára?" Alan znova zakašlal a vydal ze sebe další životadárnou tekutinu. Jeho oči se znova zavřely.
"Alane!" Vykřikla a zatřásla s ním. Alan vydal bolestný sten, ale nakonec se jeho víčka znova zvedla.



Chvíli se zdál zmatený, než zvedl tvář k té její.
"Belinko?" Vydechl těžce. Anabela se začala smát, ale nebyl to veselý smích. Začala ho hladit po tvářích.
"Říkal jsem ti... říkal... že nemáš... že máš... být daleko... já..." koktal.
"Snad si nemyslíš, že zůstanu sedět vzadu zatímco ty tady budeš ležet v kaluži krve!" Zvolala a její hlas se při tom třásl.
"Oxana... ona... je pryč... už se jí nemusíte bát... je na Sixamu..."
"Ať si je ta sépie třeba v horoucím pekle! Ale co ty... ty... krvácíš... a... nesmíš umřít... nesmíš..." vzlykala. Alan k ní vztáhl paži ve snaze dotknout se její líce.



"Neplač..." vydechl, zatímco jeho pleť přestávala zářit a v jeho očích se zmizely odlesky barev. Jeho zraky byly nyní černé jen s drobným třpytem světla za které mohly zářivky nad jejich hlavami.
"Tvoje oči!" Vyhrkla. Alan se zhluboka nadechl a zavrtěl hlavou.
"Nechci, aby jsi umřel? Slyšíš mě?" Vydechla tenkým hláskem.



"Jenže já... já už měl... být mrtvý, Belinko... to že jsem tady... je jen náhoda... četl jsem to... bylo to napsané..." Anabela ho přerušila.
"Nikdo nemůže vědět jak dlouho tady budeš! Je mi jedno, kdo o tobě napsal, že zemřeš mladý... ty... ty musíš žít... musíš!" Alan jí věnoval letmý úsměv.
"Nikdy nebudu litovat času... který jsem... tady strávil... nikdy... to že jsem potkal tebe... mi změnilo život..."
"Co mi to říkáš?" Alan mírně zakašlal.
"Miluji tě... tak moc... moc... a pokud mám zemřít takhle... s tebou... chci se na tebe dívat... jsi ta nejkrásnější bytost ve vesmíru... máš čisté srdce a..." z jeho hrdla se ozval podivný zvuk, který ho přiměl znova mohutně zakašlat.
"Alane!" Zavolala na něj. Alan se chytil za hrudník a znova se na ni podíval.
"Žádný strážce neměl takové štěstí jako já... žádný... naše životy končí stejně, ale většinou... většinou jsme pak jen bezejmenní služebníci Královny... kteří položily svůj život za ni... staneme se součástí galaxie... ale nikdo nás nezná... ale ty... díky tobě se nestanu jen číslem... budu Alanem, který na chvíli... narušil... narušil tvůj klid... chci aby jsi byla šťastná..."
"Alane!" Z jejích očí kanuly slzy, že na něj skoro neviděla.
"Miluji tě," vydechl, než mu klesla víčka.
"ALANE!" Vykřikla a začala s ním třást.
"Probuď se! PROBUĎ SE!" Volala na něj, než si přitáhla jeho tvář k sobě.



"ZNOVA UŽ NE! Jen to ne... to ne... ty mi nemůžeš umřít! Nesmíš mi umřít! Nedovolím ti to, slyšíš mě? Ne... ne... NE!" Křičela a hladila ho po tvářích.



"Zůstaň tady se mnou... neopouštěj mě... nezvládnu to tady... nezvládnu... bez tebe," vzlykala a aniž by tomu věnovala pozornost se kousek od ní otevřely dvě hnědé oči obklopené vráskami...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Teď jsem si uvědomila, že by bylo dobré udělat shrnutí i pro Oxanu, která mi podle pravidel tak trochu zmutovala skoro bych na ni zapomněla



- Oxana strávila v bunkru cca 10 dní (popravdě tím číslem si nejsem tak úplně jistá )
- nijak se nepodílela na zvětšování rozpočtu bunkru
- jejím celoživotním přáním bylo stát se iluzionistou, což by na ni i docela sedělo
- měla jedinou dovednost na maximum a to uklízení
- nestačila si splnit svoji aspiraci
- povahou byla v reálu hravá a celkem hodná, takový střed mezi mrzoutem a hodným simíkem
- další zajímavostí je, že byla nejlepší kamarádka se všemi v bunkru, takže ve skutečnosti to nebyla tak zlá siminka  

No tohle  to bylo napínavé a pořád ještě je! Doufám, že se všechno dá zase do normálních kolejí. Je neuvěřitelné, co Alan dokázal!    Strašně moc se těším na další díl a jsem zvědavá, co nám přinese budoucnost, je mi jasné, že o napínavé okamžiky nebude nouze. Ve tvém podání je ten příběh opravdu skvost.
A shrnutí Oxaniny povahy na závěr mě strašně překvapilo to jsem nečekala.

To byl nádherný díl!

Konečně se Oxaně dostalo spravedlnosti, kterou si zasloužila!

Jinak jsem chtěla říct, že pasáž s Alanem a Bellinkou pro mě byla vážně hrozně těžká. Popravdě jsem ji dost obrečela , tohle se mi snad ještě nestalo. Doufám, že bude Alan v pořádku, protože jeho smrt bych nezvládla a co teprve Bellinka?

Už se těším na další díl!

P.S. Zajímavé shrnutí pro Oxanu a podobně jako Hello, mě velice překvapilo

To je dobře, že je ta zelená nádhera pryč, ale co Alan ? Doufám, že to s ním dobře dopadne, to by Belinka nesla hodně špatně a taky jak by vznikla další generace. Jedině že by Oxana páchala na Davidovi nějaké pokusy
A jak píše Hellohello, to závěrečné shrnutí Oxaniny účasti v bunkru je fakt překvapivé

Díky holky, moc si toho vážím mrzí mě že vás to tak zasáhlo, ale bohužel to jinak nešlo Alan měl tohle udělat od samého začátku, je to vlastně hrozně obětavý chlap, ale zároveň hrdina abych vás moc netrápila tak přidám dílek už teď  



03x34



"Alane... Alane..." šeptala jeho jméno a houpala jeho tělo ve své náruči jako dítě.
"Belinko?" Ozval se David a pokusil se postavit. Zoufale se chytil za hlavu, která ho bolela jako střep.
"Belinko!" Zkusil to znova, ale jeho neteř ho neposlouchala. Nadále k sobě tiskla Alanovu tvář a houpala ho v mechanickém tempu.



Co se to stalo? Honilo se mu hlavou, když pozoroval stopy krve po Alanově obličeji. Vlastně nyní vypadal poněkud děsivě. Jako kdyby se snad popral s nějakou velkou příšerou.
"Belinko!" Zavolal na ni a pokusil se k ní přiblížit. Jenže sotva se jeho nohy dostaly blíže, ozval se vzduchem praskavý zvuk elektřiny. David sebou cukl a zacouval.
"Co to..." vydechl a znova se zahleděl na Anabelu.



"Belinko!" Oslovil ji rázně, jenže mu to nebylo nic platné. Prudce vydechl a rozhodl se překonat tu podivnou elektřinu, která se vznášela kolem Alana. Se zaťatými zuby tak vstoupil do ohniska až mu začaly po nohách běhat mravenci. Pomalu si klekl k Anabele.
"Belinko," vydechl jemněji až poté se na něj Anabela zahleděla. Oči měla zarudlé a její tváře měly jasně karmínový nádech. David vykulil oči, když si všiml jejích paží, které téměř ladily s jejími líci.
"Belinko! Jsi popálená!" Natáhl k ní paži, ale Anabela mu uhnula. David tak pokračoval se svojí paží k Alanovi, ale Anabela ho nenechala, prudce ho sevřela víc k sobě.
"Ne! Nedovolím ti, aby jsi zase řekl, že je na lepším místě!"
"Belinko já musím..."
"Nemusíš! NEDOVOLÍM TI, ABY JSI Z NĚJ UDĚLAL JEN HROMÁDKU POPELA!" Vykřikla téměř hystericky. David zavrtěl hlavou.
"Dovol mi se na něj podívat, ano?" Anabela prudce zamrkala.
"Nevypadá, že je mrtvý," zalhal a zahleděl se jí do očí. Anabela prudce vydechla a dovolila, aby David opatrně položil svoji dlaň na Alanův hrudník. David sebou škubl, když pocítil bodavé brnění, které se dostávalo do jeho kůže. Alan skutečně žhnul, jako kdyby povrchem jeho kůže kolovala několika voltová elektřina. Nakonec sebou David prudce cukl, vzápětí však svoje prsty přitiskl k místu, kde tušil jeho srdce.
"CO? Nenechám tě, abys mi ho vzal!" Zakřičela na něj prudce.
"Počkej!" Vyhrkl, když mu Anabela sundala paži z Alana. Anabela prudce zamrkala, když David položil rozloženou dlaň na jeho hrudník podruhé.
"Bije..." vydechl.
"Cože?"
"Jeho srdce! Musíš to cítit taky... tady... přímo tady," nasměřoval její chladnou ruku a přiložil ji na správné místo. Anabela se zhluboka nadechla.
"Ale to... to..." koktala a zahleděla se do nehybného obličeje svého společníka.
"JSI ŽIVÝ!" Vykřikla a přitiskla si jeho obličej k rameni. David se letmo pousmál, když zaslechl za svými zády svoji ženu.



"Do prkýnka to mě ale bolí hlava... ta zatracená potvora... až já si ji podám..." vrčela Christine a zuřivě si mačkala spánky. David jí věnoval úsměv a zaměřil se na svého syna, který objímal svoje kolena.



"Patriku? Patriku?" Patrik k němu zvedl tvář. Jeho oči se zdáli jiné, jako kdyby v něm něco vyhaslo.
"Pojď mi s ním pomoct," oslovil ho pevným hlasem. Patrik zavrtěl hlavou.
"Vím, že tě taky bolí hlava, ale musíme ho dostat někam jinam, rozumíš?"
"Už nebudu pomáhat žádnému vetřelci," zasyčel Patrik, prudce vstal a utekl z obýváku. David šokovaně zalapal po dechu.
"Ale..." ozval se tenký hlásek Anabely. David se ohlédl za jejím hlasem.
"To nic, promluvím s ním... ale teď... zvládneme to... ten mimozemšťan nevypadá těžší než já, takže..." Anabela přikývla a udělala mu kousek místo, aby ho mohl David podepřít. Bolestně přitom vydechl nejen nad novou tíhou, ale také nad elektřinou, která se začala dobývat do jeho pokožky. Jak jen tohle mohla Anabela vydržet? Napadlo ho. Než však stačil jakkoli začít víc uvažovat nad něčím takovým se Anabela objevila na druhé straně Alanova těla. Sama si tak přehodila jeho těžkou ruku kolem krku a pokusila se nést část jeho váhy. Alan tak sklonil hlavu ke své hrudi a na podlaze se začaly objevovat kapičky krve. David zavrtěl hlavou a pokusil se nést větší část jeho váhy na sobě.
"Co se tomu klukovi vlastně stalo?" Vydechl zatímco se pokusil udělat s novým zátěžím několik kroků.
"Těžce se to vysvětluje..."
"Tak mi aspoň něco řekni... jestli se ho mám pokusit vyléčit, tak musím pochopit, proč krvácí takovým způsobem," poukázal na kapičky, které za sebou zanechávali. Anabela znejistěla. Existoval vůbec nějaký rozumný způsob, jak svému strýci vysvětlit, že Alan teleportoval Oxanu mimo bunkr vlastníma rukama? Že pravděpodobně zastavil čas? A nezdálo se jí to? Zavrtěla hlavou a rozhodla se mu sdělit alespoň část pravdy.
"On... teleportoval Oxanu na Sixam..." vydechla tiše, zatímco si David přehodil Alana více k sobě, aby mohli zdolat schody.
"Teleportoval? Ale... ale... jak? On... opravil teleport?" Zvolal šokovaně a zastavil se na schodech. Anabela zbledla.
"Ne..."
"Tak jak? Snad mi nechceš říct, že ji teleportoval vlastníma rukama?" Pronesl a jeho výraz okamžitě ztuhl. Anabela přikývla.
"Počkat... tak proto... proto... já... musím přemýšlet," vykoktal a prudce sevřel Alana. Za několik minut tak odtáhli nehybného mimozemšťana do volné postele.



Anabela znaveně klesla na volné místo u postele a David zůstal stát nad Alanem a pozoroval ho. Teleportoval ji vlastníma rukama... teleportoval... zavrtěl hlavou. Tohle bylo nad jeho rozumové chápání. Čeho by vlastně mohl být Alan ještě schopný? Udělal několik kroků od něj a rozhodl se učinit pokus. Ze šuplete tak vytáhl osamělou žárovku obklopenou malými drátky. Tichým krokem přistoupil k Alanovi a vložil ji správnou stranou do jeho dlaně. V ten moment se žárovka jasně rozzářila a Alan sebou škubl. Vydal zvláštní zvuk a přetočil se do středu postele hlavou do podušek. Anabela sebou trhla a zvedla hlavu k Davidovi, který rozpálenou žárovku sebral z matrace, kde zůstala ležet.
"Co to děláš?!" Zvolala šokovaně.
"Nic... jen jsem chtěl zjistit, zda mi nezačíná harašit," vydechl a odložil skleněný předmět na komodu. Anabela zavrtěla hlavou. Kolenem se opřela o postel a podepřela Alana oběma rukama a otočila ho čelem k sobě. Jeho čepice se tak posunula víc do jeho očí. Anabela natáhla paži k jeho hlavě, aby ji upravila zpět, když si všimla černých kadeří, které se vlnily z pod tmavé čepice. Šokovaně zalapala po dechu a stáhla mu pokrývku hlavy.
"Alane..." vydechla překvapeně...



...a hleděla na jeho lesklé, husté, mírně zvlněné vlasy. Její srdce se rozbušilo... bylo hloupé, že jí v té chvíli připadal jako princ? Jako někdo tak neskutečný, že by si ho nemohla vysnít ani v nejdivočejších snech? S posvátnou úctou tak vztáhla dlaň k jeho kadeřím. Jenže sotva se její prsty stačily dotknout prvních pramenů se ozval ošklivý praskot statické elektřiny. Anabela sebou cukla a kousek se od něj vzdálila. Alan se na lůžku zavrtěl a mohutně zakašlal.
"Alane!" Zvolala a okamžitě se k němu sehnula zpátky.



"Klid... klid," šeptala tenoučkým hláskem. Alan se trhaně nadechl, než jeho hlava zůstala ležet na jednom místě.



"Hlavně dýchej... dýchej... nepouštěj mě, slyšíš mě? Nedovol, aby se tvoje srdce zastavilo," prosila ho s očima plných slz.
"Belinko... Belinko, pojď sem..." zaslechla Davidův hlas, skoro by tak na něj zapomněla. Zvedla k němu tvář.
"Ano?" Zašeptala skoro jako kdyby se bála, že Alana vzbudí.
"Budeš teď muset jít pryč..."
"Proč?!" Vyhrkla a silněji stiskla Alanovu paži.
"Musím ho prohlédnout... musím zjistit, jak moc je nám vlastně podobný, chápeš? Možná takhle vypadá jako běžný muž... ale... může to být jinak... už víme, že má srdce na stejném místě jako my, ale co to ostatní? A proč vlastně tolik krvácí? A co ta jeho divná elektřina, nebo jak to nazvat?"
"Já ti můžu pomoci!" Zvolala.
"Ne, tvoji rodiče by mi nikdy neodpustili kdybych ti dovolil ho vidět..."
"Jak?"
"Nahého..."
"Ale... ale... proč?" Zrudla Anabela.
"Alan má na sobě pravděpodobně něco na způsob statické elektřiny... na to abych ho mohl pořádně prohlédnout se jí potřebuji zbavit... jsem si jistý, že i jemu to pomůže..."
"A jak to chceš udělat?"
"Mám tady po domácku vyrobený krém, mohlo by to pomoci... ale musím ho s tím pomazat, kde bude možné a ty... prostě nechci, abys to dělala když vidím... no..."
"Co?"
"Nic, já to udělám a až bude Alan připravený, tak tě zavolám, ano?"
"Ale mě nevadí ho vidět nahého!" Zvolala s rudě zářícím obličejem.
"Belinko, myslím to vážně... bude to jen chvíle, ano? Zavolám tě zpátky," vydechl a podrbal se na hlavě.
"Ale... já ho nechci nechat tady... nechci..." koktala a propletla svoje prsty s těmi jeho i za cenu bolesti, kterou jí jeho elektřina způsobovala. V ten moment měla pocit, že pokud odejde... zopakuje se to co se s její mámou... že odejde... a pak skutečně už nebude moci zachytit to, co nebude k dispozici.
"Belinko, buď rozumná... teď dojdu pro ten krém, nějakou vodu a taky oblečení... nevím, kam si ten kluk dává věci, takže mu půjčím něco po sobě, když jsem byl v jeho věku... zůstaň tady," vydechl. Anabela prudce přikývla.

Za několik minut se David vrátil se vším potřebným.
"A pak také budu chtít vysvětlení... zkusím mu nějak pomoci, ale... potřebuji vědět, proč se to stalo, chápeš?" Anabela přikývla a věnovala mu drobný úsměv.



"Děkuji, že jsi ho nezavrhl jako Patrik... já... děkuji," zvolala a sevřela ho v náručí.
"Popravdě zatím nevím co si myslet, ale vzhledem k tomu, že na něm tak visíš a on teď vypadá jako kdyby ho přejel kombajn... přijde mi jako kdyby se s někým popral a říkej si tomu jak chceš... úsudek starého chlapa, co se vyzná ve vědě a taky jako muž, který ho pozoroval a poslouchal tvoji matku... prostě mám pocit, že nás ten kluk vytáhl z kaše... matně si totiž vzpomínám na to co provedla ta druhá... Oxana... myslím, že mě zhypnotizovala..." vydechl a zavrtěl hlavou. Anabela se od něj odtáhla.
"To je pravda," pronesla. David si promnul spánky.
"Myslel jsem si to... no nic... půjdu ho prohlédnout... běž prosím na chvíli ven a já tě pak zavolám, ano?" Anabela pootevřela ústa, ve snaze něco namítnout.



"Myslím to vážně!" Rozhodil rukama. Anabela sklonila hlavu a zpod svých řas pohlédla na nehybně ležícího Alana, kterému se nenápadně zvedal a klesal hrudník. Udělala několik drobných kroků směrem k němu a přiložila mu dlaň na lýtko.
"Vrátím se, nikam nechoď, ano?" Zašeptala jeho směrem. Vzápětí se otočila ke svému strýci.
"Ať to netrvá moc dlouho, prosím," požádala Davida.
"Budu pracovat tak rychle jak to jen půjde... a Belinko... tady máš krém na ty tvoje popáleniny, můžeš si je zatím ošetřit," vydechl a předal jí drobný kelímek s šedivou hmotou. Anabela přikývla a pomalým krokem opustila pokoj.

Anabela pochodovala po chodbě jako lev v kleci. Věděla, že by David nic Alanovi neprovedl, ale v hlavě jí stále zůstávala myšlenka na její matku. Možná kdyby u ní zůstala... možná kdyby neodešla... možná... možná by tady ještě byla. Zavrtěla hlavou a pokusila si nanést vrstvu podivně zapáchajícího krému na vlastní paže. Nejdříve si těch rudých fleků nevšímala, ale nyní cítila jak jí postižená místa pálí a trochu bolí. Jak je možné, že si toho předtím nevšimla? Zavrtěla hlavou a začala počítat vlastní kroky, aby se zabavila. Zanedlouho tak pocítila únavu v chodidlech, když se její počty dostaly k 350 krokům. Kolik času vlastně uběhlo? A byl Alan stále naživu? Zděšeně se tak postavila ke dveřím a ve chvíli kdy zvedla paži aby zaklepala jí David otevřel.
"Ty mi čteš myšlenky?" Zeptal se jí s úsměvem. Anabela se snažila přes něj pohlédnout do pokoje.
"Co Alan? Jak je na tom?" Vyhrkla rychle, div se jí nezamotal jazyk.



"Je pomazaný jako vánočka. A mám pár dobrých zpráv," mrkl na ni.
"Jaké?!" Zvolala příliš nahlas.
"Nenašel jsem na něm žádné viditelné zranění, už nekašle ani nekrvácí. Ten kluk má stejnou stavbu těla jako my, akorát je docela pohublý. Napočítal jsem stejný počet žeber, identicky umístěné jiné kosti, které se daly nalézt. A jeho orgány jsou na tom podobně, alespoň v případě těch, co se dají nasáhnout. Ten kluk by mohl být člověk, kdyby nebylo zelené kůže, očí a faktu, že z něj šlehá elektřina." Zavrtěl hlavou.
"A... a...," Anabela nebyla schopna dát dohromady celou větu.
"...a má hlad, zřejmě... když jsem mu dával ten krém z jeho žaludku se ozvalo hodně silné zakručení. Zkusil jsem mu tedy dát pomocí brčka trochu vody a díky tomu jsem objevil, že nás asi slyší."
"On... on... to je...!" Koktala a rozzářila se.
"ALANE!" Zakřičela na něj tak silně, že by probudila i mrtvého. Udělala dlouhý krok k němu, čímž její chodidlo zavadilo o roh postele. Anabela ztratila rovnováhu a dopadla na zem.
"Belinko, proboha opatrně! Vždyť ti nikam neuteče!" Zavolal na ni a snažil se ji pomoci zpátky na nohy. Anabela zavrtěla hlavou a v okamžiku se jí podařilo postavit jen, aby se ho mohla dotknout. Se širokým úsměvem tak pevně semkla jeho dlaň, která už nepálila, jen byla neuvěřitelně kluzká.



"A... a... mám mu něco uvařit? Já... udělám mu kaši... vývar... cokoliv!" Její hlas stoupal v úrovni jejího rozrušení. David se podrbal na hlavě. Ještě nikdy ji neviděl v takovém rozpoložení.
"Teď ne, sice už přestal krvácet, ale nejsem si jistý, co to v jeho případě znamená. Zkusíme mu něco dát večer, pokud se u něj něco nezmění. Zatím mu můžeš dávat vodu," Anabela se k němu otočila.
"A jak jsi vlastně přišel na to, že tě slyší?"
"Řekl jsem mu, že mu dám trochu vody a když jsem mu vložil brčko do úst, začal pít." Anabela se zasmála.
"Tak já mu dám taky trochu! Kde je ta sklenice?"
"Belinko, musíme opatrně. Dáš mu napít až zase chvíli, ano?" Anabela přikývla.
"Dobře, udělám všechno co mi řekneš," ujistila ho pevným hlasem.
"Fajn, já teď půjdu zkontrolovat ostatní a uvařím si nějaký čaj na hlavu... mám ji jako střep. Asi tady u něj chceš zůstat..."
"Ano," vydechla a otočila se zpět k Alanovi.
"Nechci ho nechat samotného," zašeptala a letmo ho pohladila po tváři. David zamrkal. Kde se najednou u ní objevila tak velká náklonnost vůči Alanovi? Ptal se sám sebe, ale byl si jistý, že to možná netušila ani ona sama.
"Půjdu tedy, kdyby cokoliv, zavolej mě. Pak od tebe budu chtít vysvětlení."
"Povím ti všechno strejdo," vydechla a při tom kreslila na Alanovi tváře pokryté krémem různé obrazce. David pokýval hlavou, než vyšel z místnosti a nechal jí tam s Alanem o samotě. Anabela se opřela o jeho polštář a zasunula si zbloudilý pramen za ucho.



"Jestli mě opravdu slyšíš..." zašeptala a váhavě natáhla svoji paži k jeho vlasům. Pomalu tak vložila svoje prsty mezi jednotlivé prameny a užívala si pocit, že už z nich nejde elektřina. Opatrně mu upravila příliš dlouhé kadeře až dokud nebyla spokojená. Všimla si vůbec někdy, jak hezký ve skutečnosti byl? Rozbušilo se jí srdce.
"Alane... všechny jsi nás zachránil... všechny... jsi tak úžasný, milý a..." najednou nevěděla, co povědět.
"Zůstaň tady, prosím. Budu tady, dokud se nevzbudíš a pak... pak... chci ti toho tolik říct, ale nejde to když máš zavřené oči... takže je budeš muset otevřít, aby ses to dozvěděl," pokusila se s ním vyjednávat s drobným úsměvem a rudými tvářemi.
"Neopustím tě... tak to prosím taky nedělej... prosím," zašeptala a jednou paží mu posunula sepnuté ruce na hrudi níže, aby mohla zkontrolovat jeho srdce. Spokojeně se usmála, když se ujistila, že jeho statečný orgán nadále nevzdával svoji funkci ve vysíleném těle. Anabela pomalu sklonila hlavu k jeho hrudi a přiložila si ucho na místě, kde slyšela pravidelný tlukot.



"Budu tě hlídat, aby jsi nikam neodešel..." pronesla tiše a uvelebila se na jeho těle.
"Budu tady..." zašeptala a sevřela jeho rameno. Chvíli tak poslouchala tiché buch buch... než se její oči začaly klížit.



Několik vteřin se tak bránila spánku,...



...než mu nakonec po celodenním stresu, podlehla.


Jinak chtěla jsem znova poděkovat Janice, za to, že stvořila ty nejlepší vlasy pro našeho Alana opravdu na něj sedly jak poklice na hrnec a vypadá v nich skutečně jako princ takže ještě jednou moc děkuju, jsi úžasná

Nádherný díl!

Jsem ráda, že je s Alanem na dobré cestě Je to silák a věřím, že si s tím poradí! Bellinka je roztomilá, jak se o něj chce za každou cenu starat, je to od ní tak hezké, ale podobně, jak si myslí David asi si možná ani sama neuvědomuje, jak je v té zamilovanosti až po uši

A musím říct, když došlo na odhalení vlasů, vyrazilo mi to dech. Vážně na něj padnou krásně, je to velký fešák!

A nemáš vůbec zač

Už se těším na další díl!

Ano, moc krásné vlasy, i celý díl byl krásný, díky za optimistické vyhlídky !