Lucisab a její postapokalyptický svět

Jéžišmarjá, takové trable při cestování časem, zajímavě komplikovaný díl A copak je to asi za rostlinu, snad to není ta příšernost, co mě napadla

Parádní dílek Luci!
Já jsem si říkala, co Oxana měla v plánu s těmi vlasy, teď už to vím a ani za mák bych tohle nečekala .
A časová zápletka je taky moc zajímavá. Jsem zvědavá, co Patrik vykoumá a hlavně, co je to za rostlinu!

Ludmi, myslím, že mě možná napadá ta stejná Tak snad nenapáchá tolik škody jako u mě v bunkru
Mě napadlo, že Oxana by nejraději Alexe nějak rozmnožila, ale myslela jsem, že jejím nuceným teleportem na Sixam její plán vzak za své...A ejhle

Díky holky no musím říct, že ta rostlina udělá v bunkru pořádný rozruch, však uvidíte věřte mi, že to bude především Patrik, který bude do poslední chvíle myslet na okamžik, kdy ji zasadil

Fidgety, máš pravdu, Oxana chtěla Alexe určitě rozmnožit. Přímo ji fascinoval, ale byl starý, takže v podstatě hned věděla, co s ním bude chtít dělat jinak to s ní bude ještě složité... ale nebojte, už ji fyzicky pravděpodobně neuvidíte, ale určitě o ní uslyšíte. Xamerius má ještě hodně co vyprávět

Jinak přidám dílek už teď abychom se k "rozkvětu" rostliny brzy dostali


03x41

Patrik chvíli posedával u teleportu a uvažoval. Bylo to jako sen... opravdu viděl klona Alexe? A bylo to vůbec možné? Copak to už nic na světě nedávalo smysl? Kde byla vlastně hranice mezi realitou a fikcí? A nebyl tohle jeden velký sen ze kterého se měl vzbudit? Zatřásl hlavou až mu do tváře popadaly jeho kudrny. Nezamotal svůj osud znova tím, že donesl do bunkru cosi o co údajně požádal v budoucnosti? A byla ta rostlina vůbec dobrá? Opatrně se posunul blíže k ní a letmo z ní sundal starý hadr. Sazenice vypadala jako větší meloun i barvou, rozdíl byl jen v několika tmavších hnědých pruhách po stranách nepravidelného válce a několika lístkách na jeho šťopce.
"Co jsi zač?" Zeptal se nevinně vyhlížející sazenice, která svým tvarem ani vůní nepřipomínala žádnou pro něj známou plodinu. Opatrně se jí dotkl a pocítil pod svými prsty nezvykle hladkou plochu stále živé rostliny. Musel věřit sám sobě, pokud o tuhle věc v budoucnosti sám požádá, bude vědět proč. Oběma rukama zahalil zpět plodinu do špinavého hadru a uchopil ji do náruče. Byla nezvykle těžká a chvílemi měl pocit... pocit jako kdyby něco slyšel... jako kdyby ta věc vydávala zvuky kdykoliv ji hodil na zem. Zavrtěl hlavou, byl to nesmysl. Zlehka vystoupil od teleportu do obýváku a v ten moment se ujistil, že nikomu o své cestě nepoví. Silněji k sobě semkl sazenici a proběhl tichým bunkrem.

Za několik minut si připravil vše potřebné a začal vykopávat tu největší jámu ve svém životě. Skoro měl pocit jako kdyby si kopal vlastní hrob... jako kdyby každou odhozenou hlínou, která zde ležela od jeho narození, měnil i svůj osud. Za hodinu, tak vytvořil dostatečně velkou díru pro tajemnou sazenici. S tváří politou horkým potem přešel k plodině a celou ji vybalil. Opatrně ji uchopil oběma rukama a nastavil ji na světlo. Když se na ni díval zblízka, uvědomil si, že byla rostlina složená z velkých listů, které ji drželi v pravidelném tvaru jako salát. Letmo se dotkl listí na špici a usoudil, že zde bude část, která má být nahoře. Následně umístil plodinu do jámy a začal ji zasypávat hlínou.



"Jistě mi pomůžeš... pomůžeš najít spravedlnost... najít můj klid... a zbavit se veškerých vetřelců," opakoval trhaně němé rostlině zatímco namáhavě naplňoval jámu zeminou. Zhruba za další hodinu už byla plodina bezpečně v zemi, zalitá a ozářená jasným jasem ze solárních lamp nad jejími listy. Patrik těžce vydechl a odložil těžkou konev stranu. Pomalu se sklonil k rostlině a dotkl se jejích jediných viditelných částí.
"Jsem si jistý, že ty mi dáš možnost si vše vyřídit se zelenými bytostmi, které tady nemají co dělat. Budeš pro mě moje eso v rukávu a pak všichni uvidí co vidím já... pak vše bude tak jak má být," pronesl směrem k rostlině a narovnal se. Pevně uchopil lopatu a vykročil do chodby a aniž by si něčeho všiml se několik lístků plodiny stočilo jeho směrem...

Uběhlo několik dní...

"Už se ti pochlubil Patrik s tou věcí, kterou údajně objevil ve skladu?" Začala hovor u oběda Christine.
"Myslíš ten hodně naroubovaný meloun nebo jak to nazval?" Odvětil David.
"Ty moc dobře víš, že to není meloun!" Zvolala rozčileně.
"Nevím co to je, ale věřím Patrikovi a taky tátovi. Pokud nám tady tu sazenici nechal, pak to jistě není nic nebezpečného."
"Mě se to zdá nebezpečné! Včera jsem měla pocit... pocit jako kdyby ta věc bručela..."
"Bručela?"
"Bručela nebo něco takového! Co já vím! Ale mohla bych přísahat, že vydává nějaké zvuky a navíc je obrovská! Nejraději bych ji vykopala a..."
"To ne! Chris, prosím... je to jediná věc, která nutí našeho syna dělat něco jiného než jen sedět bokem a zuřit. Soustředí se na tu rostlinu, tak mu ji nech... ať je to třeba kilometrový meloun..."
"Ten by se nám ani nevešel do bunkru! Zničí nás to tady, věř mi... cítím to!" Vyhrkla rozhořčeně.
"Co nás zničí?" Ozval se hlas jejich syna.



Christine se zahleděla na svého syna.
"Mluvím o té šílenosti co jsi zasadil v zahradě. Co je to vůbec zač? A neříkej mi, že je to meloun, protože vím, že to tak není. Stačí se podívat do kterékoliv encyklopedie a musí to být jasno i tomu největšími idiotovi!" Patrik zavrtěl hlavou a usadil se ke svým rodičům.



"Nejsem si přesně jistý co to je, ale roste to rychle..."
"Právě, roste to rychle! Copak to nechápeš, že je to nějaká šíleně převědovaná šílenost, která nám udělá z bunkru kůlničku na dříví?!" Zvolala. Patrik se hořce pousmál.
"Takže mi chcete naznačit, že máte strach z nevinné rostliny, ale z té zelené štěnice, ne? Copak to pořád nechápete, co nám ten zmetek může provést?!"



"Patriku, nech toho! Už jsme o tom mluvili. Alan dostal šanci a zatím se chová slušně."
"Slušně? Co je podle tebe slušné, tati? Pořád se motá kolem Belinky a ona kolem něj. Je mi na nic když vidím, jak je jím posedlá! Očaroval ji, posedl... jsem si jistý a je jen otázka času, než se to projeví! A my mezitím budeme čekat... ale tohle já dělat nebudu! Já se nevzdám a udělám vše pro to, aby ten mizera vypadl z bunkru a je mi jedno jakým způsobem!" David si promnul spánky.
"Pokud to uděláš, tak ublížíš Belince. Ona ho miluje."
"Ano? A jak jsi to poznal? Je jím omámená jako jsem byl já s tou pijavicí! Ale já ji osvobodím, vás všechny!"
"Patriku! Nejsem fanda Alana, ale to neznamená, že tě nechám mluvit takhle! Jsi plný nenávisti! Koukej se začít chovat normálně! A ne že tady budeš chodit a být vzteklý. Nikdy jsem neřekla, že nechápu, co se ti stalo, ale tohle je moc! Jsi úplně jiný člověk!" Ozvala se Christine.



"Ale já už jsem jiný člověk! Nikdy už nebudu moci být stejný jako dřív! Nenávidím tohle všechno! Tu laxnost, přestože by to bylo tak jednoduché... ale vy ho chráníte, záleží vám na něm víc než na mně!"
"To přeci není pravda!" Zvolali jedním hlasem jeho rodiče.
"Ale je to tak... všichni jste mě opustili..." zašeptal Patrik a v jeho očích se zaleskly slzy.

Mezitím na terase...



"Belinko... Belinko, počkej..." pokusil se zastavit svoji společnici Alan. Anabela zůstala stát na místě a otočila se k němu.





"Copak?" Pronesla jemným hlasem.
"Nemyslím si, že je tohle všechno dobrý nápad. Nemusím jíst s vámi nahoře... mně nevadí jíst dole..."
"Co tím myslíš? Nechci, aby jsi byl pořád odřízlý od ostatních... přála bych si, aby jsi byl plnou součástí mojí rodiny, protože jí už jsi." Alan se usmál.



Bylo to poprvé co ho někdo cizí považoval za vlastní rodinu. Jeho srdce se prudčeji rozbušilo, když si uvědomil, že by si pro ni přál být skutečným člověkem. Toužil po tom, aby kvůli němu nemusela mít rozpory s ostatními, kteří pro ni znamenali také hodně. V ten moment si přál využít zbytek své moci, aby se proměnil ve skutečného člověka. Skoro si tak dokázal představit, jak získá otcovi zelené oči a růžovou pokožku... ale to nebylo možné. S mocí Měsíce mohl měnit podoby, ale nedokázal by změnit svoji podstatu. V jádru by byl stále zeleným mimozemšťanem, s tím nemohl nic dělat. Zavrtěl hlavou. Anabela mu věnovala drobný úsměv.



"Na co myslíš?" Alan se na ni zahleděl.
"Na nic... jen... vždy jsem měl pocit, že jsi jako porcelánová panenka. Křehká, něžná, bojácná... ale teď když se na tebe dívám, cítím, že jsi mnohem statečnější, než jsem si myslel a možná máš i více odvahy, než mám já sám." Anabela zrudla.
"To přeci není pravda," zavrtěla hlavou a sklonila tvář k zemi. Alan ji chytil za dlaň a palcem druhé ruky jí zvedl tvář zpět k němu.
"Ale je. Viděl jsem toho hodně, Belinko... viděl jsem strach, bolest, zkázu světa, vesmír... ale ty... nepotřebovala jsi nic z toho, aby jsi se naučila kráčet po vlastních nohou bez zaváhání. Já musel spadnout nejméně milionkrát, ale ty... stačilo jen, aby jsi vystoupila ze svého úkrytu na světlo a hned jsi byla schopna činit správná rozhodnutí. Jsi velmi moudrá," Anabela sebou škubla a její obličej dostal ještě šarlatovější odstín.
"Já... já... to... přeci... nesmysl..." Alan zavrtěl hlavou a zvedl její dlaň ke svým rtům.



Zlehka jí přitiskl svoje ústa na jemnou kůži hřbetu její dlaně. Dotek jeho rtů se zdál tak jemný a křehký a přesto měla Anabela pocit jako kdyby se pod ní otřásla zem. Najednou jí připadal tak neskutečný... neskutečný jako svět venku, který nikdy nespatřila... neskutečný jako vánek, který nikdy nepročísl její vlasy, ale přesto tak uvěřitelný jako země, která nadále sídlila pod jejich nohami a držela jejich fyzickou existenci při životě. Zalapala po dechu a když se Alan odtrhl od její dlaně a pohlédl na ni svýma křišťálovýma očima, už tehdy věděla, že by udělala vše pro to, aby ho mohli všichni vidět, tak jako ho viděla ona. Jako citlivého, milého muže, který si zasloužil víc než jen pouhou šanci... zasloužil si mnohem více. Přála si pro něj lásku a porozumění ostatních. Její největší tužbou bylo, aby v její rodině našel on tu svou. Alan zlehka pustil její dlaň a urovnal si pramen havraních vlasů za ucho.
"Vážně bych tam neměl chodit. Ale ty tam jdi, počkám na tebe dole," mrkl na ni. Anabela zavrtěla hlavou a prudce...



...ho chytila za druhou paži.
"Prosím, pojď tam se mnou," požádala ho a dívala se do jeho křišťálových očí.
"Udělal bych všechno, co by jsi chtěla, ale... tohle je špatný nápad, cítím to a vím... vím, že tam je Patrik," pronesl. Anabela sebou škubla. Stále si musela zvyknout na zvláštních schopnosti svého milého.
"Ten ať se třeba kousne! Musí si na tebe zvyknout jinak to nejde, jsme přeci v bunkru! Všichni mu tolerujeme tu divnou věc, co zasadil na zahradě, tak ať se kouká k tobě chovat slušně!" Zvolala s plamínky v očích. Alan se pousmál a volnou dlaní jí pohladil po tváři.
"Teď bych se tě i bál, tváříš se jako ďas," mrkl na ni. Anabela znova zrudla až ke kořínkům vlasů.
"Prostě... prostě... je to tak! Já... nenechám tě... já..." koktala nesrozumitelně a mírně sklonila hlavu. Alan jí však uchopil za bradu a zvedl její tvář zpět k své. Zároveň se k ní mírně sklonil.
"Já taky ne," doplnil její myšlenku aniž by Anabela dokončila svoji krkolomnou větu.
"Jak je možné, že rozumíš tomu mému blekotání?" Vyhrkla aniž by přemýšlela nad tím co říká.
"Zaprvé, neblekotáš a zadruhé nevím, prostě to vím a nejsou v tom žádné kouzelné čáry máry..."
"Žádné čáry máry..." zopakovala po něm. Alan se zasmál a vzdálil se od ní.
"Jdi se najíst, ano? Já teď půjdu dolů a..."
"Ne!" Přerušila ho prudce a silněji sevřela jeho prsty.
"Prosím zkus to... jednou... prosím..." Alan se několik vteřin díval do jejích očí, než se zhluboka nadechl a pokýval hlavou. Jak by jí mohl říct ne? Věděl, že to byl špatný nápad, ale pokud jí to mělo učinit šťastnou...
"Dobře, ale pokud se to bude vyvíjet špatně..."
"Jak špatně?"
"Tak špatně, že na tebe bude křičet tvoje rodina, tak odejdu. Nechci, aby na tebe byli zlí..."
"Jenže oni si musí zvyknout! Jsme tady na tom místě zavření a bunkr není žádné velkoměsto! Budeme se tady potkávat každý den, ať už chtějí nebo ne... a já se s tebou nebudu nikde schovávat jako zločinec. Chci tě držet za ruku a být prostě s tebou!" Slova z ní padaly jako vodopád. V ten moment byl její hlas pevný a bez jediného náznaku rozpaků.
"Půjdeš tedy se mnou?" Zeptala se ho znova, když mlčel.
"Půjdu," ujistil ji, než společně vkročili do obýváku.



Sotva se jejich kroky rozezněly jídelnou, už se k nim zvedly všechny tváře zbývajících členů bunkru.
"Co ten tady dělá!" Zakřičel Patrik. Alan sebou škubl, ale jinak na sobě nedal nic znát.



"Přišli jsme se naobědvat!" Ozvala se Anabela.
"Naobědvat?! Já NIKDY nebudu sedět s tímhle u jednoho stolu!"
"Alan není žádné tohle, Alan je můj kluk!" Zvolala Anabela a silněji semkla Alanovu paži.



"Tak kluk... copak to nevidíš, co je to za zelenou kreaturu?! Jsi jím jen omámená!"
"Sklapni, vůbec tomu nerozumíš!" Oponovala mu.
"Belinko, měl bych jít dřív než..." zašeptal jejím směrem. Patrik se na něj ještě víc zamračil.
"Vidíš je to jen mizerný srab, ani se na mě nedokáže podívat, protože moc dobře ví, že mu vidím až do žaludku, pokud nějaký vůbec má!" Alan sebou trhl a ohlédl se na něj. Jeho křišťálové oči se zaměřily do jeho lidských.
"Nebojím se na tebe pohlédnout, nikdy to tak nebylo. Jen nepovažuji za účelné s tebou hovořit, když jsi plný vzteku na osobu, která ani není přítomná... ale rozumím ti, jenže ti nemohu pomoci. Můžeš mě nenávidět třeba až do konce života, ale věř, že i kdybych odešel, ten hněv v tobě zůstane i potom."
"Jak to můžeš vědět?!"
"Protože já nejsem ten co ti to způsobil. Já jsem jen ten, který donutil Oxanu odejít. Vím moc dobře, že by sis přál aby byla tady a mohl sis to s ní vyřídit a rozumím ti. Ale Oxanu by jsi nikdy nedonutil k ničemu, co by ti pomohlo najít rovnováhu, tu musíš najít sám. Mrzí mě to, ale je to tak."
"Takže si budeš hrát na šarlatána?! Nebo se mi hrabeš v hlavě?!"
"Nemusím se ti jak ty říkáš, hrabat v hlavě, abych to viděl. Sžírá tě vztek a zmatek z toho co ti udělala a kompenzuješ si to na mně, protože ti ji připomínám, ale já nejsem ona. Stejně jako každý člověk není stejný, pak to samé platí u Sixamanů. Mým cílem nebylo se vás dotknout, nikdy. Možná jsem jak říkáš zelená kreatura, ale svého času jsem také byl člověkem a s jedním jsem i žil. Můj otec mě toho hodně naučil... musíš se s tím co se ti stalo naučit žít a pokud to dokážeš, pak budeš svobodný, ale do tě doby, budeš jen kopat kolem sebe a zraňovat svoji rodinu a následně i sebe, protože je nadále miluješ. To je jediná pravda, kterou ti mohu sdělit."
"PŘESTAŇ SE MI HRABAT V HLAVĚ!" Zakřičel, popadl sklenici ze stolu a hodil ji po něm. Alan sebou škubl a zachytil ji ve vzduchu těsně předtím než se roztříštila o jeho tvář.
"Znova ti opakuji, že se ti v hlavě nehrabu."
"NEVĚŘÍM TI!" Zrudl až mu vyskočila na čele žíla. Alan prudce vtiskl Anabela do ruky sklenici.
"Ustup ode mě, prosím..." vydechl rychle.
"Cože?" Vyhrkla Anabela ve chvíli, kdy se Patrik rozpřáhl a vrazil pěstí do stěny, kde ještě před chvílí byla Alanova hlava. Anabela si zakryla ústa. Alan měl až příliš dobré reflexy, než aby ho mohl Patrik zranit.
"Tohle nemá cenu a ty to víš! Ublížíš sobě a ostatním!" Snažil se ho diplomaticky přemluvit k rozumu Alan, zatímco se úspěšně vyhýbal každé ráně, kterou se mu snažil Patrik uštědřit. Společně tak zacouvali až do kuchyně.
"PROČ SE PROSTĚ NEMŮŽEŠ PRÁT ASPOŇ JAKO CHLAP?!" Zařval na něj a snažil se ho znova udeřit. V ten moment Alan zachytil jeho pěst ve své.
"Kdybych se skutečně s tebou pral, tak bych... tak..." ani to nestačil doříct, když ucítil bol ve své hrudi.
"To ne..." zašeptal a pustil Patrika. Světlo nad jeho hlavou zablikalo a pocítil známé chvění... jeho moc. Skoro na ni zapomněl, ale ona na něj ne. Stále v něm žila a čekala na příležitost, kdy bude moci vyjít na světlo. Jsi nestabilní... zaslechl Oxanin škodolibý hlas ve své hlavě. Přiložil si ruce k hrudi. Musel najít rovnováhu... musel najít klid. Opakoval si v hlavě.
"NESNAŽ SE VE MNĚ VZBUDIT SOUCIT!" Zvolal Patrik a srazil ho k zemi. Alan dopadl na podlahu a světlo nad ním mohutněji zablikalo. Nesměl se teď Patrika dotknout. Mohl ho popálit... musel zůstat v klidu... za každou cenu. Jeho srdce se rozbušilo a pocítil jak se jeho moc rozlévá jeho žilami jako žíravina, poháněná jeho obavami.
"ALANE!" Vykřikla Anabela. Věděla, že je něco špatně. Prudce vyběhla ke svému bratranci a vší silou ho odstrčila od Alana.
"Koukej se konečně uklidnit! Bitkami nic nevyřešíš!" Zakřičela do jeho tváře.
"Belinka má pravdu!" Zvolal David a chytil svého syna za loket.
"Takže jste všichni na jeho straně? Takže je to pravda!" Vyhrkl a v jeho očích se znova zjevily slzy, které nenechal kanout na svoje tváře.
"Nikdo není na ničí straně, ale nebudete se tady rvát jako zatracení pitomci!" Obula se do něj Christine.
"Ne, je to tak! Jsem sám... sám... ale já to tak nenechám!" Zvolal Patrik, vytrhl se svému otci a...



...utekl pryč. Anabela se rychle posadila k Alanovi a chytila ho za dlaň. Její milý k ní zvedl oči ve kterých mohla spatřit spousty barev.
"Bude to dobré," zašeptala. Alan se váhavě zahleděl na jejich spojené ruce, než přikývl. Až pak pocítil jak se jeho moc začíná uklidňovat a stahovat zpět do svého stínu. Jako kdyby spolu s Anabelou přišel zpět jeho pokoj... klid, který ve chvílích prudkého napětí své moci a vlastního strachu před tím co by mohl dokázat, nedokázal nalézt.
"Miluji tě," vydechl tichým hlasem. Anabela setřela jedním prstem krev, která vytékala z jedné jeho nosní dírky.
"A já tebe," odvětila a přitiskla svoje rty k těm jeho. Až pak se žárovka nad jejich hlavami přestala třást...

Ach jo, co z toho ještě bude, navíc až vyroste ta příšernost

Ten Patrik je neskutečný, už mě začíná vytáčet jako chápu ho, ale už to přehání. Alan mu nikdy nic neudělal a přesně, jak mu Alan řekl, nemá zlost na něj,ale na někoho jiného, jen Alan jí je podobný a s tím nic neudělá. Mám strach, že je Patrik dočista ztracený.
A s tou rostlinou mám taky obavy, to bude ještě humbuku.
Zatím z toho nekouká nic dobrého.

Jsem zvědavá na pokračování.

Díky holky Patrik je chudák hodně otřesený ale ta rostlina mu hodně pomůže, však uvidíte jsem zvědavá co na ni budete v závěru dílu říkat

03x42

Uběhlo několik dnů...



"Alane, nepřijde ti ta rostlina jiná?" Zeptala se Anabela svého společníka. Alan se nahnul od zastřihávání stromu a pokrčil rameny.
"Nejsem si jistý... stejně jako si stále nejsem jistý, co je to za plodinu. Můj otec pěstoval různé rostliny, ale žádná nikdy nevypadala takto..." odvětil. Anabela k němu přistoupila, když zaslechla zvláštní zvuk.
"Co to bylo?" Vyhrkla a její tvář zbledla. Alan přimhouřil oči a snažil se pořádně zaostřit svůj nadlidský sluch. Slyšel to také... znělo to jako sténání? Přejel mu mráz po zádech.
"Myslím, že by jsi měla... měla..." zbytek nestačil doříct, protože se pod nimi zachvěla zem. Alan si prudce přitáhl Anabelu k sobě a s vykulenýma očima sledoval cizí rostlinu, která byla autorem daných skutečností.



Se vší energií, která v něm zbyla se pokusil vzbudit svoji moc, která na jeho naléhání začala zaplavovat jeho krev. Skoro vnímal elektřinu, která začala zachvacovat jeho tělo. Znova pocítil bolest, ale ignoroval ji. Cítil nebezpečí... nebyl si jistý co se děje... nevěděl... až pak se zemina otřásla.
"Co se to děje, Alane?! Co to je?!" Snažila se otočit Anabela, ale Alan ji nenechal. Bál se o ni víc než o sebe. On byl strážce, ale ona? Cosi zamumlal v sixamštině. V ten moment se hlína na povrchu mírně přesypala na stranu a skrz její povrch se vystrčilo několik tenkých, světle zelených proutků. Alan sebou škubl, přitiskl k sobě blíže Anabelu a druhou paži natáhl směrem k podivné rostlině. Světlo nad jeho hlavou prudce zablikalo. Krutý bol zasáhl jeho srdce. Ještě nebyl dostatečně silný po posledním využití moci... ještě nemohl... nemohl... zakašlal a ve svých ústech ucítil pachuť krve. Bolestně hekl.
"Alane!" Vykřikla Anabela a uchopila jeho tvář do svých dlaní.
"Nedělej to! Zabije tě to!" Zakřičela na něj a prudce se otočila za rašící rostlinou. Jen co její oči zamířily směrem k Patrikově plodině, se z hlíny hned za proutky zjevilo cosi co vypadalo... vypadalo... jako dlaně? Anabela vykřikla a divoce skočila na Alana, který se zapotácel, ale i tak dokázal stát na vlastních nohou.



"Proboha Alane ono to má RUCE!" Zakřičela a stiskla jeho ramena. Alan se snažil najít svůj dech, silněji semkl její tělo k sobě a s hrůzou sledoval dvojici dlaní jejíž osamělé prsty se zabodly do hlíny v okolí.



"Při Sixamu, co to je?!" Vyhrkl a snažil se soustředit svoji moc na cokoliv, co by mohl vytvořit na ochranu... ale co by mohl stvořit? Jeho tělo bylo slabé... skoro vnímal, jak jeho moc hledá v jeho nitru energii, kterou by mohla sežehnout. Sice už dokázal chodit a existovat jako člověk, ale jeho životní energie byla po teleportaci Oxany na nízké úrovni. Kdyby se nyní pokusil využít svoji moc na cokoliv... jistě by padl na zem mrtvý. Zavrtěl hlavou. V téhle situaci byl Anabele prospěšnější živý. Věděl, že pokud bude muset bojovat, pak bojovat bude. Stále měl v sobě hrdost strážců, takže pokud nebyl schopen využívat svůj dar, pak měl stále svoje ruce a fyzickou sílu. Zhluboka se nadechl a omezil svoji moc jen na proudění pod jeho kůží. Anabelu popálit nemohl kvůli amuletu, ale pokud by se ho nyní někdo dotkl bylo by to jako kdyby si sáhl na vařící hrnec. V jeho očích se zjevilo více barev a žárovka nad jeho hlavou se omezila na letmé mihotání. Sledoval tu bručící věc pod hlínou s pohledem někoho, kdo byl připraven na cokoliv. Jednou paží si otřel tenký proužek krve, který začal vytékat z jedné jeho nosní dírky a rozhodl se čekat. Podivná rostlina znova zabručela a tenké cosi, co připomínalo prsty se více zabodlo do hlíny okolo. Až pak se koruna listí zachvěla a mírně se nadzvedla vzhůru. Jako kdyby to ani nemělo dost sil, napadlo Alana. Jenže sotva se tato myšlenka dostala do jeho hlavy, se nad zemí z hlíny vynořily za dlaněmi dlouhá předloktí až po loket a prudce se zabořily prsty do zeminy kolem. Ozvalo se další heknutí, když se koruna z listí více zachvěla a z jejího středu se pomalu z hlíny vynořila hlava. Bytost se plnou svojí silou opřela o zeminu až se na světle zjevila i její ramena.
"U Sixamu..." zašeptal Alan šokovaně, když se bytost vzepřela a vytáhla z jámy, kde doposud odpočívala, své štíhlé tělo spolu s nohama. Následně začala podivná lesní bytosti zahrabávat svůj důlek až nakonec zůstal záhon neporušen. Až pak se plně narovnala a začala si oprašovat tělo od hlíny.



"Co to je? Chce nám to ublížit?!" Dožadovala se odpovědi vyděšená Anabela. Alan zalapal po dechu. Nebyl si jistý. Tohle nebyl člověk, ale zároveň to nebyl žádný obyvatel z planet, které znal. Co to mohlo být?
"Co to je, Alane?" Vyhrkla zoufale a pomalu složila nohy z jeho pasu.
"Já nevím..." odvětil. Bytost sebou škubla, jako kdyby je až teprve nyní zaslechla a otočila se k nim. Její oči byly zvláštně zelené stejně jako její pleť, ale její obličej... byl dokonale lidský. Pootevřela ústa, ale vzápětí je zavřela. Zdálo se to Alanovi nebo byla i ona překvapená? Anabela se roztřeseně otočila.



"PROBOHA!" Zakřičela vyděšeně. Bytost sebou prudce trhla, položila si instinktivně dlaně na obličej...



...a vykřikla. Několik vteřin, tak společně křičeli v dokonalé souhře, než se Anabele zamotala hlava a dopadla na Alana.



"Belinko! Jsi v pořádku?!" Snažil se ji vzkřísit Alan.
"Točí se mi hlava... proboha co to tady Patrik zasadil... co to je... kdo to je... já..." koktala, zatímco se celá třásla. Alan pevně uchopil její tělo do náruče a zvedl ji na svoje paže. Anabela se přivinula k jeho ramenu a zavřela oči. V ten moment se snažila zoufale najít pokoj, aby se mohla uklidnit.



Alan se otočil na zelenou bytost, která si je měřila se zvláštním šokem v očích.
"Ze které planety jsi?" Bytost ucouvla, když spatřila jeho křišťálové oči. Alan zaslechl divoký tlukot, který nepatřil Anabele... ta bytost měla srdce a nyní jí sužoval strach... bála se ho.
"Nic ti neudělám, pokud mi povíš, co jsi zač," pokusil se ji ujistit. Bytost znova zacouvala a rozhlédla se, zdálo se mu to, nebo spatřil v jejích očích slzy?
"Kde to jsem?" Zaslechl její téměř neslyšný hlas, který byl neuvěřitelně tenoučký.
"Jsi v protiatomovém krytu na planetě Zemi," odpověděl na otázku, kterou nekladla jemu. Bytost sebou znova škubla a zahleděla se na něj. Skoro v jejích zorničkách mohl spatřit otázky, které nevyslovila nahlas.
"Co je to tady za strašný řev?!" Ozvalo se od schodiště. Christine s Davidem pomalu sešli do zahrady a prudce se zastavili jen co zřeli zelenou bytost mezi záhony.



"Do prkýnka, už zase... tak měl Patrik pravdu! Alan nám sem přivedl dalšího mimozemšťana!" Spráskla rukama Christine. David se zaměřil na Alana.
"Co to má znamenat?" Alan více semkl Anabelu.
"Tahle bytost není ze Sixamu. Vyrostla tady mezi vašimi záhony... je to ta rostlina kterou přinesl Patrik," ozval se rychle Alan. Oba nejstarší členové se zaměřili na místo, kde doposud odpočívala neznámá plodina, kde se ujistili, že již není na svém místě.
"Tohle ale není žádná rostlina! Vypadá to spíš jako... člověk?" Vyhrkla Christine a podrbala se na hlavě.
"Patrik nám toho bude muset hodně vysvětlovat!" Zvolal David.
"Co bych vám měl vysvětlovat?" Pronesl Patrik sotva vstoupil do zahrady.



Bytost sebou škubla, ale pomalu se otočila za Patrikem.



Ten hlas... pamatovala si ho... pamatovala...



"Oxano?" Vyhrkl šokovaně Patrik.



"Ty!" Ukázala na něj prstem a přistoupila k němu blíž.



"Můžeš mi vysvětlit proč jsi mě ukradl z mého rodného palouku? Co si myslíš, že se mnou budeš dělat? Protože já ti rozhodně nebudu pomáhat s nějakými zelenými bytostmi nebo co! Možná vypadám jako křehká nevinná květina, ale to neznamená, že mě vykopeš jako buldozer, ukradneš mě mojí rodině a já ti budu na věčnost zvelebovat zahradu a svěřovat se ti s tajemstvím simorostů! Na to můžeš rovnou zapomenout! Protože ačkoliv jsem zelená a právě jsem vylezla z hlíny, jsem stále lidský bytost jako ty nebo kdokoli jiný tady! I když o támhletom... no... to asi nebude člověk, ale to je fuk... prostě se nenechám zneužívat, šikanovat nebo cokoliv dalšího jenom proto, že mám na hlavě listí! Takže doufám, že sis mě důkladně prohlédl, protože odcházím! Jsem svobodný člověk a patřím ke své rodině!" Zvolala zadýchaně. Patrik si ji změřil.



"Ty... ty... nejsi člověk..."
"Ale jsem! Jsem akorát jiný druh člověka jako červené nebo bílé víno, chápeš? A počkat... ty mě vykopeš z mého rodného palouku a nemáš ani ponětí co jsem? Co jsi to za člověka?! To vykopáváš kdejaký balvan a čekáš na zázrak? To se mi snad jenom zdá!"
"Já..." vydechl zmateně Patrik.
"Nemáš mi co odpovědět? Dobře, odcházím..."
"Počkej!" Zvolal Patrik a chytil ji za předloktí. Bytost sebou škubla a vytrhla se mu.
"Nech mě!"
"Co jsi zač?"
"Jmenuji se Liliana a jsem simorost."
"Co je to simorost?" Liliana nechápavě zavrtěla hlavou.



"Díváš se na něj... a když jsi nevěděl, co jsem... pak proč jsi mě tady zasadil? Co jsi ode mě čekal?"
"Čekal jsem, že vyroste nějaká rostlina a... nečekal jsem... že tady bude další mimozemšťan..."
"Já nejsem mimozemšťan! Pocházím z Květoluk, to bys mohl vědět, když jsi mě tam vyhrabal z mojí rodné země!"
"Já tě nevykopal..."
"Ty jsi mě nevykopal? Tak proč... proč... počkat... já vzpomínám si... moje máma a pak ten muž... ty jsi mě opravdu neukradl... ten muž mě vykopal, dal mě na hrozně chladné místo bez vody a světla... a pak jsem byla hrozně dlouho sama a nikoho jsem neslyšela... myslela jsem, že zemřu, ale pak se zjevil ten další... a daroval mě tobě... proč?" Patrik na ni vykulil oči.
"Musím najít svoji rodinu, jistě si o mě dělají starosti... já..." slzy měla na krajíčku, když udělala jeden krok od Patrika. V ten moment se před ní postavil David.
"Nemůžeš jít ven. Venku je radiace..."
"Radiace? Co to je?" David jí začal trpělivě vysvětlovat. Po jejích tvářích začaly po delší době kanout slzy.
"Jistě jsou mrtví... tohle nemohli přežít... ani je neslyším... simorosti mezi sebou mohou komunikovat, ale... já je neslyším... moje rodina je pryč... jsem sama... proč mě nenechali zemřít s nimi!" Zoufale zamířila mezi záhony, klekla si a zabořila svoje prsty do hlíny.



"Moje máma chtěla abych žila... vzpomínám si na ni... říkala mi... Lily, zachráním tě před lidskou hloupostí. Najdu pro tebe místo... počkat... to zní jako kdyby to věděla! A jestli to tak bylo... tak proč mi nic neřekla? Byla jsem jen malá spóra, ale to neznamená, že... že..." slova se jí zadrhla v hrdle, když se rozplakala naplno. V ten moment se jejím směrem začaly stáčet rostliny kolem ní. Skoro se zdálo jako kdyby ji chtěly upokojit.



"Budeš tady muset zůstat," oznámil jí suše Patrik, který si dobře uvědomoval, že musí pořádně zjistit, proč měl po Xameriusovi v budoucnosti chtít zrovna tuhle neomalenou osobu, rostlinu nebo mimozemšťana. Liliana k němu zvedla tvář.
"Vysvětli mi co se mi to stalo..."
"Nemám ti co říct," odvětil chladně.
"Patriku! Zjemni tón... Lily?" Ozval se Davidův hlas. Liliana se k němu otočila.
"Teď si půjdeme všichni promluvit, nikam se nesnaž odejít, protože odsud stejně není východ. Venku by tě čekala jen smrt..." Liliana zamrkala.
"Proč to tak je? Co se stalo? Proč?" Rozvzlykala se.
"Půjdeš s námi nahoru, aby jsi nám mohla vše vysvětlit?" Liliana zavrtěla hlavou.
"Já nic nevím... vzpomínám si na svoji rodinu a pak na chlad a tmu... a pak jsem se vzbudila tady v téhle hlíně... slyšela jsem jeho a... dál nic... jsem jen simorost..." z jejích očí kanuly slzy.
"Dobře, my ostatní půjdeme nahoru a ty zůstaň tady, ano? Až si promluvíme, přijdeme za tebou," pokusil se ji trpělivě ujistit David.
"Možná bychom ji měli někde zavřít..." pronesl Patrik.
"Nikdo nebude nikoho zavírat! Ověřím si informace v knihovně a rozhodneme co dál, tak se koukej chovat slušně!" Zpražil ho David.
"Nikdy jsem o simorostech neslyšel..."
"To já také ne, ale ty jsi nám jednoho očividně přinesl do bunkru, takže mi máš co vysvětlovat," vyhrkl jeho směrem David.
"Nevím co bych měl říkat, ale jsem pro, abychom ji daly pod zámek, než jí porozumíme."
"Už jsem řekl, že ji nebudeme nikam zamykat! Vypadá jako nešťastná mladá dívka, tak ji přestaň trápit!"
"Všichni jste tak důvěřiví..."
"Tak dost! Nebudeme se dohadovat před ní... David má pravdu, jdeme nahoru HNED!" Ukázala na něj prstem Christine.
"Mami!" Zvolal, když ho chytila za ruku a začala ho táhnout za sebou.
"Jak malej kluk! Jsi horší než můj bratr... paličatý idiot! Sám nám sem zatáhneš bůh ví jakou příšernost a pak tady budeš prskat?! Tak to ani náhodou! Budu chtít vysvětlení a to pořádně dlouhé!"
"MAMI!" Patrik se jí několikrát vyškubl, ale jeho matka ho vždy znova chytila za předloktí.
"Už ani SLOVO! Fajn pustím tě, ale žádné triky! Možná jsem už stará jako Metuzalém ale to neznamená, že tě ještě nezvládnu proplesknout! Mám už plné zuby těch tvých scén!" Společně tak začali kráčet po schodech nahoru.

David zůstal stát na místě a zahleděl se na Alana s Anabelou v náručí, která pomalu otevřela oči.
"A ty... vezmi ji nahoru," oslovil Alana. Sixaman sebou škubl.
"Já mám jít nahoru na vaši poradu? Ale Patrik..."
"Bydlíš tady s námi, takže tam budeš taky. Pojď," vyzval ho. Alan šokovaně zalapal po dechu, ale poslechl ho. Za několik krátkých vteřin, tak začali společně stoupat do horního patra...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak mi doufám odpustíte, že se nakonec žádná Krávokytka nekonala je pravda, že jsem díky Lily porušila pravidla (musím se o tom ještě promluvit s Koli, abych věděla kolik bodů si mám strhnout ), sice je téměř "mimozemšťan", ale nepřišla z Trojjazerska, ale ze Safeplace, nepřímo... vlastně je to s ní složité

Popravdě když jsem vymýšlela linku s Lily ani mě nenapadlo, že by vás nejprve mohla napadnout Krávokytka ale když jsem nad tím později uvažovala, nedopadlo by to s ní moc dobře... určitě by sežrala buď Alana, na kterého by nastražil Patrik past, což by bylo šílené kvůli 4.generaci (a také si myslím, že byste mi neodpustili kdyby Alan zemřel takovým způsobem ) nebo by to odskákal sám Patrik, což by mě moc mrzelo, protože dostal v téhle generaci nejvíce zabrat

Jinak Lily je vlastně oficiální členka třetí generace už od samého začátku. Oxana byla jen taková náplast, než se zjeví ona Původně jsem chtěla, aby byla Lily z mojí početné simorostí rodiny... problém, ale byl, že se mým simorostům rodí hlavně muži, takže se mi nepodařilo je rozmnožit tak abych získala simorostku proto jsem nakonec vytvořila siminku, pořídila jsem jí velkou zahradu a jednoduše jsem jí nechala, aby se simorostkou stala (někdy vám sem musím dát její původní podobu ) ale teď už něco o naší nové postavě



Lilianě moc schází její rodina. Často je tak viděna, jak posedává u rostlin a přemýšlí o tom co se s nimi stalo. Zároveň se snaží splnit přání její matky, aby žila dál. Lily je ve své podstatě neuvěřitelně upovídaná, milá mladá žena, která je nemotorná v technických záležitostech.

Tak takovéto řešení situace mě vůbec nenapadlo Jsem moc ráda, že nakonec na tu krávokytku nedošlo, bylo by mi líto kohokoliv, koho by sežrala Lily je moc krásná, Patrik by s ní mohl přijít na úplně jiné myšlenky

No páááni! To jsou zvraty! Ale musím říct, že příjemně pozitivní. Lily se mi moc líbí, vypadá tak něžně a nevinně.

A možná bude mít na Patrika lepší vliv a on díky ní pozná něco jiného, než zuřivost.

Už se těším na další dílek!

Jj, čekala jsem krávokytku, protože já se simorosty asi nikdy nehrála, i když vím, že tam jsou, tak mě netrkli ani omylem... A o to je to příjemnější překvapení, protože tahle zápletka se mi líbí mnohem víc
Dokonce bych se přimlouvala, aby ti srážka bodů byla odpuštěna

Díky holky už jsem se zeptala naší Koli, tak jsem zvědavá co řekne na tuhle šíleně komplikovanou situaci

Patrik teď opravdu dostane jiné starosti, nemusíte se bát Krávokytka by se mi taky nezamlouvala, jistě by mi ještě skutečně sežrala někoho koho bych si chtěla nechat je pravda, že mám většinu času přeplněný bunkr, takže by to bylo opravdu šílené ji uhlídat, zvláště když nemůže zemřít

Jinak jsem moc ráda, že se vám Lily líbí

Dneska přidám trochu delší dílek, snad vám udělá radost   jinak vás poprosím ať si přimyslíte nebo naopak odmyslíte určité věci (v jednom záběru uvidíte Patrika, i když tam být neměl a pak Alanův proslov na fotce, který tam neměl být... )

03x43



"Nechci, aby tady byl ten zelený mizera! Ať okamžitě vypadne!" Zakřičel Patrik, sotva se všichni usadili na svá místa. Alan sebou škubl, ale nijak na jeho slova nereagoval.
"Ten kluk tady zůstane! Bydlí tady a zatím se chová slušně, tak se chovej podobně!" Usadil ho David. Patrik si ho zle změřil.
"On nemá právo o ničem rozhodovat! Je to jenom obyčejný vetřelec, který..." Christine ho nenechala domluvit.
"A nepřivedl jsi nám sem náhodou teď sám jednoho vetřelce? Protože mě neopiješ rohlíkem s tím, že zrovna tahle zelená, oživlá rostlina tady trčela od samého začátku! Nevěřím ti ani slovo!" Patrik se opřel o opěradlo.
"Mlčíš, takže mám pravdu," procedila. Patrik si pročísl vlasy a očima vyhledal svého otce.
"Ano, máš pravdu..."
"Proč jsi nám lhal?" Zeptal se ho klidně David.



"Neměl jsem na výběr..."
"Pak teď už tuplem nemáš na výběr! Tak to vyklop! Kde jsi vzal tuhle rádoby lesní žínku?" Uhodila na něj Christine. Patrik jí však nevěnoval ani pohled, jeho oči nadále směřovaly k Davidovi.
"Opravil jsem teleport..."
"Ty jsi opravil teleport?! Proč jsi mi nic neřekl?"
"Nebylo to nutné... odcestoval jsem na místo, kterému se říká Safeplace a tam... tam... jsem našel tuhle sazenici..."
"Co je to Safeplace?" Patrik se zahleděl na svoji sestřenici a jeho oči najednou změnily výraz. Nemohl před ní říct, že na Safeplace žije klon jejího otce. Byl si jistý, že by jí to zlomilo... že by toužila neznámého cizince zřít... jenže tím by mohl Patrik narušit čas. Nejprve to musel být on sám, kdo se podívá na Safeplace a potom někdo další... ale na to musel nejprve zjistit, proč tady vlastně tolik chtěl tu bytost.
"To je místo, kde žijí lidé jako jsme my."
"Myslíš mutanty?"
"Ne, myslím lidi, kteří nejsou zasaženi radiací."
"Ty jsi se setkal se zdravými lidmi a nic jsi mi neřekl?!" Vyhrkl David nevěřícně.
"Neměl jsem o tom mluvit, získal jsem tuhle sazenici a znova mohu přijít až zjistím, co je zač. Safeplace zřídil děda Julián a místní ho tam mají moc rádi... ale neviděl jsem je... viděl jsem akorát jednoho z nich..."
"Kdo to byl?" Zvolal David.
"Jmenuje se Xamerius."
"Xamerius..." zašeptal Alan. Patrik se na něj zamračil. Anabela chytila svého milého za ruku.
"Copak?"
"To jméno... na mé planetě znamená nesmrtelný bojovník, divím se, že někdo z vašich lidí pojmenoval dítě zrovna takhle..." vydechl a zahleděl se na Patrika.
"Nevím proč se tak jmenuje," odsekl, ačkoliv mu přejel mráz po zádech. Oxana ho pojmenovala nesmrtelný bojovník... milovala snad Alexe? Vytanulo mu v mysli.
"A co ti ten Xamerius řekl?"
"Že mám tu rostlinu zasadit, zjistit co to je a přijít za ním. Zároveň mi prozradil, že ty štítky co jsme našli v dědových věcech jsou popsané morseovkou..."
"Morseovkou? Jak jsi mi mohl tohle všechno zatajit!" Zvolal rozhořčeně David.
"Chtěl jsem počkat, než zjistím, co je ta rostlina zač... bohužel to ale stále nevíme... ačkoliv by tenhle vetřelec mohl něco vědět," zasyčel na Alana.
"Simorosti nepocházejí ze Sixamu ani z žádných obydlených planet co znám. Nikdy jsem nikoho takového neviděl," odpověděl mu trpělivě aniž by reagoval na jeho nevoli vůči němu.
"Jsi si jistý?" Pohladila ho po ruce Anabela a přiměla ho, aby se na ni podíval.
"Ano, vím zcela jistě, že není ze Sixamu. A v okolí naší planety jsme jediní, co jsou vám fyzicky podobní..."
"Myslím, že na to stejně moc nezáleží. A zjevně ani nemá cenu hlasovat, zda si ji tady necháme nebo snad někdo nechce, aby tady byla?" Ozval se David.
"Jen bych chtěla přesně vědět, co to je za bytost... aby nám tady zase nezalila mozky svojí rádoby mocí nebo čím," procedila otráveně Christine.
"Budeme pátrat v knihovně, jistě tam musí být nějaká zmíňka i kdyby jen malá... podobně jako jsme nalezli nějaké dohady o Sixamu."
"Ve vašich knihách se píše o Sixamu?" Zvolal Alan. David se na něj otočil.
"Jsou tam jen dohady, Alane... nic zvláštního. Takže za ní nyní zajdu a řeknu jí jak jsme se rozhodli, ano? Nebo má snad někdo ještě nějaké námitky?" Oslovil všechny David. Patrik pokrčil rameny.
"Zjistíme, co je zač a poletí spolu s tímhle monstrem odkud přišla," zavrčel.
"SKLAPNI, PATRIKU!" Okřikla ho Anabela. Patrik se ušklíbl.
"Říkám svůj názor, jsi jím očarovaná to vím jistě, ale já to vyřeším, nemusíš se bát," mrkl na ni.
"Ty..." otevřela ústa Anabela, když se ozvalo hlasité otevření dveří.



"Tak jsem si pořádně promluvila s vašimi rostlinami a musím říct... páni! Chci říct, jak je možné, že jste tady vydrželi tak dlouho?" Začala hovořit Lily, aniž by ji někdo vyzval.
"Vy umíte mluvit s rostlinami?" Zvolal David šokovaně.



"Ano, jsem simorost a je to pro mě stejně přirozené jako říkat pravdu," usmála se na něj.
"Takže už nesmutníte pro svoji rodinu?" Liliin obličej zvážněl.
"Vždycky mi budou chybět, ale vzpomněla jsem si... na den kdy mě máma zasazovala na palouk. Chtěla abych jí slíbila, že budu žít dál a já to dodržím ve jménu jí i ostatních. Zařídím, aby oběť kterou pro mě učinila nebylo jen prázdné gesto. Chci aby na mě byla pyšná, takže pokud jsem se měla ocitnout zde, pak to přijímám. Sice nevím jak budu žít bez slunečního svitu, ale vydržím to, pokud budu moci. Nebudu vám činit žádné problémy to vám slibuji," zašeptala a očima obkroužila celou místnost až se zastavila u Patrika. Několik vteřin sledovala jeho nezkrotné vlnité vlasy a prázdný pohled. Skoro se jí zdál unavený... jako kdyby ho obtěžovalo tady jen sedět. Opatrně k němu přistoupila.



"Chtěla jsem se ti omluvit. Nevěděl jsi co jsem a neukradl jsi mě z mého domova. Byl jsi stejně překvapený jako já... takže promiň. Problém byl v tom, že v původním světě nás lidé rádi vyhrabávali, protože umíme dobře zacházet se zahradou a hlavně naše spóry... no... měly velkou cenu ve své době," zašeptala a hleděla na něj. Patrik se k ní pomalu otočil. Jeho čokoládové oči jí pozorovaly se zvláštním zaujetím.



"Mně se nemusíš omlouvat," procedil chladně.
"Ale musím, nemám ráda, když nejsou věci vyřešené..."
"Mně na tom ale nezáleží," rozhodil rukama.
"Copak tobě je jedno, když se na tebe někdo zlobí?"



"Je mi jedno jestli jsi na mě naštvaná, nezáleží mi na tobě ani tobě podobným. Mým cílem je ochránit moji rodinu před zelenáčemi jako jsi ty nebo on," ukázal na Alana.
"Tak moment, nemůžeš dávat dohromady mě a jeho! On není simorost a vůbec ho neznám! A nezdá se mi nebezpečný, akorát je takový... překvapivý... nikdy jsem nikoho jemu podobného neviděla..." podrbala se na hlavě.



"Vůbec mě nezajímají tvoje úvahy, které se ti rodí v těch tvých listech. Chci je vědět, co jsi zač, to je můj úkol a pak budeš moci vypadnout třeba do horoucích pekel," pronesl s jízlivým úsměvem. Liliana se zamračila, jeho slova jí zabolela.
"Takže jsi mě tady zasadil proto, aby jsi mě mohl šikanovat?!"
"Nemám v plánu si s tebou vůbec špinit ruce, bytostně mě nezajímáš. Chci jen vědět, co je to simorost, to je vše."
"A víš co já ti na tohle povím? Ode mě se to nikdy nedozvíš! Chováš se odporně! Takže si trhni!"
"Budeš mi to muset říct, nebo si to zjistím sám."
"A jak by jsi to chtěl provést?"
"Nebude těžké ti vytrhat z hlavy nějaké listy nebo ty podivné bobule, co ti rostou z hlavy. Jsi vlastně neuvěřitelně ošklivá bytost," Liliana zalapala po dechu. Ve tvářích se jí zjevily růžové flíčky, než k němu natáhla prst.
"Za celý můj život jsem se nesetkala s někým tak hrubým a zlým! Mojí hlavy se nedotkneš ani jedním prstem! Možná jsem zelená a na hlavě mám listí, ale aspoň nesmrdím jako kravské vemeno! Ty kudrnatý smraďochu!" Patrikův obličej ztuhl a celá místnost ztichla. Za několik vteřin kdosi tleskl rukama a začal se chichotat.



"KONEČNĚ mu to řekl i někdo jiný! Vidíš Patriku? Já ti říkala, že se máš převléknout! V těhlech hadrech už tady chodíš od doby, co zmizela ta zelená potvora! A v koupelně jsem tě viděla už ani nepamatuju!"



"Mami..." zaprskal Patrik. Liliana se chytila za hlavu.



"Ach můj bože, co jsem to řekla..." zašeptala.
"Ale no tak... byl na tebe hrubý, tak jsi ho setřela! Davide, ta holka se mi líbí a rozhodně proti ní nemám žádné námitky... tedy pokud se nám nechceš vloupat do hlavy!" Zavolala na ni. Liliana se k ní otočila.
"Copak je něco takového vůbec možné?" Vydechla šokovaně.
"To by ses divila, drahá. Tady můj zabedněný syn by mohl vyprávět, kdyby se teď nechystal vybuchnout jako sopka," procedila směrem k vzteky rudému Patrikovi.
"MAMI!" Zakřičel na ni.
"Ale no tak... na mne ječet nebudeš! Nechtěj abych tě musela učit úcty k rodičům!"
"Proč mne musíš zesměšňovat před... těmihle... jsou jako mor! Všichni mi dejte pokoj!" Zařval, než vyběhl z místnosti.

Později večer...

Alan potřeboval přemýšlet, proto jakmile bunkr ztichl, rozhodl se využít vířivku, která mu bubláním vody připomínala jezero na Sixamu.



Zlehka natáhl paži před sebe a nechal si mezi prsty protéct kapky vody. Bude ještě někdy moci využít svoji moc? Ptal se sám sebe, když si vzpomněl na dnešní události. Zlehka se opřel o rám vířivky a zhluboka se nadechl.



Byl slabý, to věděl jistě a možná se nyní jeho život držel drobného kousku energie, která stále proudila v jeho žilách. Ale jak dlouho byl schopen takhle vydržet? Zavrtěl hlavou, nedokázal to odhadnout. Dnes se ujistil o tom, že by mohlo stačit málo, aby zemřel, čímž si uvědomil, že ho to jen tak něco nepřiměje znova vyzkoušet. Jeho moc sice nadále žila v něm, ale byl si jistý, že už ji nebude moci využít v takovém rozměru jako to učinil s Oxanou. Ale záleželo na tom vůbec? Nepotřeboval svoji moc, aby mohl být s Anabelou. Mohl s ní zestárnout, prožívat starosti i okamžiky štěstí. Mohl s ní ukončit svůj nekonečný život a zemřít jako běžný smrtelník, ale ani to mu nepřekáželo. Protože i kdyby měl před sebou jen několik let, nyní je všechny toužil prožít jedině s ní. Zaposlouchal se do šumu vody a zavřel oči. Musel se naučit svoji moc ovládat... musel se naučit být nekonečně klidným, pak jedině mohl udržet sám sebe v chodu. Věděl, že od nynějška bude moci svoji moc využívat jen na drobnosti, ale nikdy už nebude moci s ní činit něco jiného pokud by nezřel Měsíc. Zhluboka se nadechl a pod tíhou vlastních myšlenek si ani nevšiml...



...tiché postavy. Anabele se na tváři usídlil úsměv.



Všimla si někdy, jak byl Alan pěkně stavěný? S obdivem pozorovala jeho tělo obalené pevnými svaly, které nyní objímala zurčivá voda a zanechávala na jeho hrudníku i pažích drobné kapky. Díky odstínu pleti se sice Alan ve vířivce téměř ztrácel, ale pro Anabelu to bylo jako kdyby mohla vidět jen jeho. Sledovala jeho havraní kštici, které se vlnily v širokých vlnách podél jeho obličeje. Očima klouzala po jeho rysech až si všimla několika pramenů vlasů, které měl přilepené ke krku vodou. Zavrtěla hlavou a očima se znova zaměřila na jeho tvář. Dívala se na jeho řasy, které vinikly, když měl zavřené oči. Pozorovala jejich jemnou křiku, která směřovala nahoru. Až pak si všimla jeho nosu, který vystupoval z jeho obličeje a dával tak najevo, že má Alan v sobě i část lidské krve. Zarděla se, když se dostala až k jeho rtům, které střídavě zavíral a zase otvíral, skoro se zdálo jako kdyby si něco prozpěvoval. Znova se musela zeptat sama sebe... všimla si někdy jak krásný opravdu byl? Její obličej dostal ještě brunátnější odstín, když její pohled sklouzl zpět na jeho tělo a uvědomila si, že je ve vířivce jen v plavkách. Z nějakého nepochopitelného důvodu s ní pohled na něj nyní dělal zvláštní věci. Jedna její část ho toužila obejmout a dotknout se jeho odhaleného hrudníku a ta druhá by nejraději studem utekla a zapomněla na všechno, co ji ještě stačilo napadnout. Sklopila zrak.



"Belinko! Co tady děláš?" Ozval se jeho hlas. Anabela sebou trhla a stydlivě k němu zvedla oči. Srdce jí poskočila, když zřela jeho jasný úsměv.
"Já... já... chtěla... a... no..." koktala. Alan se rovněji posadil ve vířivce.
"Copak? Stalo se něco?"
"Ty... já... no... absolutně nic!" Zvolala rudá až za ušima.
"Dobře, doufám, že ti nevadí, že jsem použil vaši vířivku. Ale viděl jsem jak ji pouštěl tvůj strejda a když jsem spatřil, jak v ní bublá voda... připomnělo mi to jedno jezero na Sixamu. Dobře se v něm odpočívalo, když jsi potřebovala najít klid," mrkl na ni. Anabela zalapala po dechu.
"Já..."
"Jsi v pořádku? Je ti špatně? Tvůj obličej..." vydechl a s obavami sledoval její kompletně rudou tvář.
"Co... co... je s ním?" Vykoktala.
"Jsi úplně červená a dokonce i tvoje šíje..."
"Já... to nic... já jsem takhle rudá... úplně běžně!" Rozhodila rukama a začala si v duchu nadávat na svoje příliš viditelné rozpaky. Alan jí věnoval drobný úsměv a zavrtěl hlavou.
"Nevadí ti to tedy?"
"Co? Že jsi... polonahý?"
"Polonahý?" Zamrkal Alan šokovaně. Anabela se plácla do čela.
"To jsem nechtěla říct! Já... já..." drmolila neschopna dát dohromady delší větu.
"Myslel jsem tu vířivku," vydechl se širokým úsměvem a letmo se nadzvedl.
"NE! Hlavně odtamtud nechoď!" Zvolala. Alan se posadil zpět.
"Proč?"
"Protože... protože..." znova se udeřila do čela.
"Co se to s tebou děje?"
"Já nevím!" Zvolala zoufale. Alan zavrtěl hlavou a tiše se zasmál.
"Takže ti nevadí, že jsem tady ve vaší vířivce?"
"Ne..."
"Dobře," mrkl na ni.
"A není divné, když se pod tebou... prohání voda?" Zeptala se zpod opony svých řas. Alan dal hlavu na stranu.
"Prohání voda? Belinko, copak ty jsi tady nikdy neseděla?" Anabela si začala hrát s osamělou nitkou na svém rukávu.
"Ne... nevím proč... asi jsem nikdy neuvažovala nad tím... nad touhle věcí..." natáhla paži směrem k vířivce, aniž by se na Alan znova podívala.
"Pak by jsi ji měla vyzkoušet. Je to moc příjemné," zašeptal jemně.
"To mi říkáš abych... já... tam za tebou..." koktala.
"Nemusíš jít do vířivky se mnou. Myslel jsem, že ji někdy můžeš zkusit. Ale pokud by jsi chtěla jít sem za mnou, nevadí mi to," zahleděl se ji přímo do očí a v ten moment by jedna část Anabely s chutí skočila do vířivé vody za ním i v botech. Otřásla se a odvrátila od něj zrak.
"Copak?" Zeptal se jí, když se díval na její nehybný postoj.
"Já... já... mám strach..."
"Z čeho?"
"Ta voda se moc hýbe... a... a..."
"Nemůže ti ublížit, tohle je vířivka a ne vodopád," pronesl trpělivě. Anabela se na něj otočila.
"A opravdu je to tak fajn?"
"Samozřejmě, opravdu ji musíš někdy vyzkoušet..."
"Jenže já sama... sama... to... bojím se..."
"Jestli se bojíš jít sama a chceš to vyzkoušet, tak můžeme jít spolu. Slibuji ti, že se ti nic nestane," odhrnul si část vlasů, které mu spadaly do očí. Anabela si tak mohla všimnout osamělé kapky vody, která začala klouzat po jeho čelisti až ke konci jeho brady, kde zlehka sklouzla pod ní, kam Anabela v téhle chvíli nemohla vidět. Polkla a zavrtěla hlavou. Jak jí mohla fascinovat jen obyčejná voda? Co se to s ní dělo? Křičela na sebe.
"A zavřeš oči?" Vypadlo z ní po chvíli.
"Cože?"
"Když za tebou půjdu, zavřeš je?" Alan jí věnoval drobný úsměv a přikývl.
"Klidně je budu mít zavřené," ujistil ji.
"Tak můžeš... můžeš..." natáhla k němu paži. Alan se zasmál a poslušně stiskl svoje víčka k sobě. Anabela chvíli hleděla na jeho obličej, než se svlékla do spodního prádla. Po té opatrně vykročila k vířivce a vystoupila po dřevěných schodech. Několik vteřin si měřila bublající vodu, než se zatajeným dechem vložila jednu nohu do teplé vody. V ten moment jí naskočila husí kůže a chloupky na krku se jí zvedly do pozoru. Otřásla se a přidala k jedné noze i tu druhou. Chvíli zůstala stát na místě a pozorovala divokou vodu pod sebou.
"Alane?" Zašeptala s pohledem upřeným na bublinky.
"Ano?"
"Pomůžeš mi?" Vydechla trhaně. Alan se zhluboka nadechl, posunul se blíže k ní natáhl paži směrem, kde tušil její přítomnost. Anabela se chytila jeho nabízené dlaně a s jeho oporou se ponořila do vířivé vody téměř po ramena. Následně jeho ruku pustila. Alan stáhl svoji dlaň zpět k sobě a zůstal na místě se zavřenýma očima.



"Už je můžu otevřít?"
"Já nevím..." vydechla nesměle.
"Dobrá... ale až začnu chrápat, tak do mne šťouchni," pokusil se o vtip Alan.



"Ty přeci nechrápeš," zasmála se Anabela.
"Ale správně bych měl, věk na to mám," odvětil pevně. Anabela se zasmála ještě víc.
"Ty staroušku!" Zvolala...



...a pokropila ho vodou. Alan zakašlal a snažil se dostat vodu z očí, která se mu dostala do zraků i přes zavřená víčka.
"Co to má být?!" Zvolal a zahleděl se na ni.
"Ty se na mě díváš!" Zvolala a zasmála se.
"No ano, když tady na mě cákáš vodu!" Ohradil se a...



...sprchu ji vrátil.
"Alane!" Zvolala a znova na něj šplouchla vodu. Několik vteřin si tak spolu hráli s vodou, než se k ní Alan natáhl...



...a přitiskl si ji za rameno k sobě.
"Už se nebojíš?" Zašeptal z jejich těsné blízkosti.



"Čeho?" Vydechla a dívala se do jeho křišťálových očí. Alan vyhledal pod vodou její dlaň a stiskl ji.
"Vířivky... nebo jsi měla na mysli něco jiného?" Zeptal se klidně. Anabela sebou cukla a její obličej polila nová várka červeně.
"Já... já..." koktala.
"Promiň, nebudu už nic říkat, ano?" Zašeptal. Anabela k němu zvedla obličej a svoji lehce třesoucí dlaň vztáhla k jeho hrudníku. Několika prsty se dotkla jeho lícních kostí pokrytých zelenavou pokožkou.
"Co je to s tebou?" Vydechl tiše a sklonil hlavu, aby na ni lépe viděl.
"Nevím, ale..." slova se jí zadrhla v hrdle. Položila svoji dlaň zezadu na jeho krk a podívala se mu do očí.



"Miluji tě," pronesla, než se přitiskla k jeho rtům.



Někdy stačí jen malá jiskra...



...aby se zažehl oheň,...



...který vás může popálit tím nejzvláštnějším i nejkouzelnějším způsobem.



"Belinko..." zašeptal a kousek se od ní odtáhl.
"Co?" Vydechla a přitáhla si ho zpět.
"Počkej... počkej..." vyhrkl a odtáhl se od ní dál.
"Co? Zlobíš se na mě?"
"Ne, samozřejmě že ne." Anabela se na něj znova natáhla a pokusila se ho znova políbit. Alan jí uhnul a zhluboka se nadechl.
"Proč nechceš abych tě políbila? Opravdu se na mě nezlobíš?" Vydechla nešťastně. Alan se na ni znova zahleděl a věnoval jí úsměv.



"Jak bych se na tebe mohl zlobit? Miluji tě, ale... pokud budeme takhle pokračovat, tak... tak... se dostaneme k něčemu, z čeho už nebude návratu."
"Co tím myslíš? Ty... ty..."
"Nejsem z ledu Belinko... a ty... jsi tak krásná a to jak jsme tady spolu... tomu všemu ještě víc napomáhá... a já... nechci, aby jsi něčeho musela litovat..." šeptal jemně.



"Nikdy nebudu litovat ani jediné minuty s tebou, protože vím, že všechno co s tebou zažiji bude jen dobré. Díky tobě vím jaké je to někoho milovat. Ani nevíš jak šťastná jsem, že... jsi se tady objevil. Sice jsem se tě nejdříve bála, ale později... pochopila jsem jak skvělý jsi a když jsi málem zemřel, myslela jsem, že zemřu také. Chci s tebou prožít všechno co život může nabídnout, nebudu mít strach... chci s tebou být, takže ať už ta část o které mluvíš bude obsahovat cokoliv... vím, že kvůli tomu nebudu nešťastná, protože vím, že všechno co přijde od tebe bude dobré," vydechla a přitiskla znova svoje rty k těm jeho.
"Jsi si jistá?" Zašeptal sotva se od ní kousek odpojil.
"Ano," odvětila pevným hlasem.
"Pak půjdeme někam jinam."
"Proč?"
"Tady nás může kdokoliv vidět," odvětil a přejel špičkou svého nosu po tom jejím.

Za několik minut se tak společně navlékli zpět do svého oblečení.





"Moc ti to sluší," vypadlo z něj. Anabele znova zrůžověl obličej, než se vrhla do jeho náruče, tak prudce, div ho nesrazila na zem.
"Belinko..." zasmál se, pevněji semkl a...



...vtiskl na její šíji polibek, díky kterému jí přejel mráz po zádech. V ten moment si nebyla jistá, zda za to může jeho moc nebo dotek jeho rtů.  
"Kam půjdeme?" Zvolala omámeně.



Alan se usmál.
"Možná až na konec světa," vydechl.



"Dobře, pokud mě nepřestaneš držet u sebe, tak s tebou půjdu kamkoliv i ven před bunkr!" Vyhrkla. Alan zavrtěl hlavou.
"Tam bych tě nikdy nezavedl, pokud by tam nebylo bezpečno. Pojď," zašeptal, pustil ji a stiskl jednu její dlaň. Anabela omotala svoje prsty kolem jeho a nechala se jím vést po schodech dolů.

Díky vlastnímu zaujetí si tak ani nevšimli, že je mezitím pozorovaly dvě oči plné hněvu.



Patrik, který kráčel z dílny se sklenicí v ruce, se třásl zlostí nad tím, co spatřil. Vztekle zahodil křehké nádobí na podlahu, kde se roztříštilo na milion kousků.
"Nenechám ho, aby jí udělal to co se stalo mě... nedovolím mu to! Jestli jí něco provede, zabiju ho!" Zvolal a udělal jeden krok dopředu, když se z místnosti za jeho zády ozval pád nějakého předmětu následovaný divokým šumotem vody.
"U KRÁLIČÍHO BOBKU!" Zakřičel vysoký ženský hlas. Patrik se zasekl a otočil se za zvukem.
"Co se to děje?" Vydechl do prázdna, než se otočil a zamířil opačným směrem, než původně plánoval...

No páni! Moc krásný díl.
K Patrikovi se vyjadřovat už nebudu, protože to nemá smysl , jen musím říct, že mu to Lily pěkně nandala!

A momenty s Bellinkou a Alanem jsou prostě boží.

Jsem zvědavá, co nám přinese další díl.

Patrik by potřeboval nejvíc ze všeho pár facek, třeba by se konečně vzpamatoval A člověk by neřekl, jak se dá krásně popsat milovaná osoba ...

Jééé, to je zase parádní díl - a ženy vládnou! Nejen Lily, ale i Christine byla úžasná, jak srovnávala svého synka do latě No, tuším, že bude ještě veselo
A somzřejmě, Alan s Anabelou, jééé, ti jsou tak sladcí Prostě moooc pěkné počteníčko zase, děkuji

Díky holky jsem moc ráda, že vám můj příběh dělá radost  jinak Patrik bude ještě vyvádět spoustu věcí, však uvidíte každopádně veselo určitě bude

Jinak si prosím domyslete tekoucí kohoutek... nepovedlo se mi ho rozbít


03x44

"U KRÁLIČÍHO BOBKU! PŘESTAŇ!" Křičela Liliana a zoufale se snažila zastavit uvolněný kohoutek.
"Co se to tady děje?!" Ozval se za ní naštvaný hlas. Liliana se prudce otočila a spatřila před sebou Patrika, jehož obličej vypovídal o jeho vzteku.



"Ehm... já... chtěla jsem si vzít trochu vody, ale tahle věc..."



"Rozbila jsi kohoutek?!" Vyjel na ni prudce.
"Já... já... to nechtěla udělat!" Snažila se obhájit. Patrik prudce vydechl...



...a obešel pult.
"Uhni mi z cesty kreaturo! To jsem si mohl myslet, že někdo jako ty za sebou zanechá jen spoušť!" Zvolal a odněkud vytáhl siky.
"O čem to mluvíš? Jak někdo jako já?! Nikdy jsem ti nic neprovedla!"
"Co dělá to nádobí na podlaze?!" Zvolal místo toho, aby reagoval na její protesty.
"Chtěla jsem... myslela jsem... že ta věc nefunguje kvůli plnému dřezu a tak jsem něco vyndala a dala dolů... já nevěděla... já..."
"Už mlč! Jsi naprosto příšerná! Jsi stejná jako ONA!"
"Jako kdo?!" Snažila se z něj vytáhnout odpověď, ale Patrik ji ignoroval. Místo toho ji prudce odstrčil od dřezu, div nespadla na zem.
"Proč jsi na mne tak zlý?! Co jsem ti provedla?!" Patrik se na ni ohlédl, prudká voda mu zmáčela tričko a několik vlnitých pramenů mu ulpělo na obličeji.
"Protože nevěřím cizincům!" Zasyčel.
"Ale vždyť jsi mě tady sám zasadil! Tak jsi to neměl dělat, když máš na cizí lidi takovou alergii! To přeci nedává smysl! Nebo jsi mě sem dal jen proto, aby jsi mohl do někoho kopat? Protože na to se ti můžu z vysoka vykašlat!"
"Je mi jedno co říkáš a teď mi jdi z cesty!"
"Nikam nepůjdu! A nepotřebuji tvoji pomoc! Opravím ten krám sama!" Zakřičela na něj a natáhla svoje útlé paže směrem ke kohoutku. Patrik sebou ucukl a snažil se ji odstrčit od kohoutku.
"Přestaň! Jdi pryč!"
"NIKDY! Musíš si zvyknout, že tady jsem, protože jsi mě sem sám zanesl! Tak se ke mně začni chovat slušně!" Zakřičela do jeho tváře. Patrik vypadal jako kdyby se zasekl. Vzápětí sebou prudce škubl a zamračil se ještě více.
"TY mi nebudeš říkat co musím nebo nemusím! Nikdo mi už nebude nic přikazovat!" Zvolal vztekle.
"Já ti nepřikazuji! Nevím, kdo ti co v minulosti přikazoval, ale já za to nemohu!" Vyhrkla. Patrik se ušklíbl a začal vztekle utahovat uvolněný kohout. Liliana pozorovala jeho zaťatý postoj, vystouplou žílu, která mu tepala na čele i rty, které měl tak sevřené, že z nich mohla zřít jen dlouhou čárku. Patrik byl vzteklý, lépe řečeno zuřil. Ale proč ji tak nenáviděl? Co mu provedla? Kdo mu co provedl? Ptala se sama sebe. Patrik sebou škubl jako kdyby jí mohl slyšet a stočil svůj pohled zpět k ní. Jeho hnědé oči vyhlížely nebezpečně až jí z nich naskočila hustí kůže.
"Přestaň na mě zírat! Jdi pryč!" Zařval. Liliana několikrát zamrkala a zvažovala svoji situaci. Mohla ho nechat být a zmizet z jeho dohledu... nebo... nebo se ho mohla pokusit přimět, aby ji začal brát takovou jaká je pokud to bylo možné.
"NE!" Zakřičela a chopila se kohoutku. Věděla, že možná činí chybu, ale... pokud by se mu začala vyhýbat, nedala by mu za pravdu? Ale kdo se v něm vlastně vyznal? V jeho očích spatřila viditelnou hrozbu, ale byla si jistá, že to musí vydržet. Simorosti byli zvyklí na ledacos. Z vlastních vzpomínek poznala, že lidé měli odjakživa na jejich existenci vlastní názor, proto se musela smířit s tím jeho a naučit se s ním žít. Liliana nebyla zvyklá se vzdávat, ale také nebyla naučená na ponižování. V ten moment si ujasnila, že si na sebe prostě musí zvyknout, ačkoliv může čas který spolu stráví zničit je samotné.
"Okamžitě to pusť!" Zakřičel na ni vztekle. Liliana zavrtěla hlavou
"HNED!"
"NE!" Oponovala mu tvrdohlavě. Patrik cosi zamumlal, než si ji prudce přitáhl za pas k sobě. Jeho široká dlaň jí pálila do boku, když k ní sklonil svůj vzteky rudý obličej.
"Radím ti dobře... přestaň si se mnou hrát, ano? Takže pusť ten kohoutek a jdi mi z očí," slabikoval jednotlivá slova. Liliana se dívala do jeho čokoládových očí, jejichž barva byla vlastním způsobem hřejivá, ale jejich pohled bodal jako jehličky.
"Přestaň mi vyhrožovat! Proč mě tak nenávidíš?" Patrik se ušklíbl.
"Jak myslíš," zavrčel a divoce ji od sebe odstrčil. Liliana se zapotácela, když se jí podklouzla noha. Zoufale zamávala rukama, než se chytila Patrikovi bundy. Vzteklý muž, který nečekal její výpad, šokovaně pustil siku do dřezu a ucouvl. V ten moment se i jeho noha podklouzla. Byl to jen okamžik... možná vteřina... když se jejich pohledy setkaly s jinou intenzitou pocitů. Jejich oči se spojily v dokonalém tanci děsu, který pramenil z jejich zcela očividného pádu. Liliana silněji semkla okraje jeho bundy jako záchranného lana a zoufale se snažila najít cestu jak zůstat na nohou, jenže bylo již pozdě... a v ten nekonečně kratičký moment se v Patrikovi probudilo část jeho starého já... toho, které nemělo zlomené srdce i duši na milion kousků... toho, který dokázal trpět s ostatními. Možná za to mohl děs v očích mladé dívky, kterou v daný moment viděl jen jako trpící ženu nikoliv jako zelenou kreaturu, která mohla každým okamžikem ovládnout jeho mysl. Zlehka pootevřel ústa, než instinktivně, za zvuku vlastního zběsile bušícího srdce, natáhl paži k její hlavě a zezadu ji uchopil dřív, než společně dopadly na mokrou podlahu pokrytou dlaždicemi. Patrik pocítil bolest, když se jednou paží snažil dopadnout co možná nejméně na Lilianu a druhá pak regovala na náraz kloubků prstů do chladné podlahy. Následně se pomalu zvedl na jednu paži a druhou dlaň vytáhl z pod její hlavy.



"Jsi v pořádku?" Vyšlo z jeho úst. Liliana si ho překvapeně změřila. Několik vteřin se dívala do jeho obličeje, který nyní nesl jiné emoce. Bylo to jako kdyby se na ni díval někdo jiný. Jeho čokoládové oči si ji měřily s podivným výrazem. Sklopila zrak a až pak si všimla pih, které se rozprostíraly po jeho obličeji. Díky nim se jí Patrik zdál jemnější. Zlehka pootevřela ústa a zase je zavřela. Skoro se bála promluvit, aby v něm opět neprobudila jeho prudké já. Patrik se zhluboka nadechl a sledoval její duhovky. Byla téměř lidská, její zvláštní zelené oči se na něj dívaly obezřetně, jako kdyby očekávala jeho výbuch. Patrik zavrtěl hlavou a zahleděl se na listí, které vyrůstalo z její hlavy. Letmo natáhl paži k lesklým listům a dotkl se jich. Bylo to jako kdyby se dotýkal kteréhokoliv keře na který narazil v zahradě. Zlehka stiskl jeden list mezi prsty, než si všiml dlouhých výhonků na špičce její hlavy. Ty podivné kuličky ho zvláštně fascinovaly. Několikrát mrkl, než zvedl svoji dlaň a vztáhl ji k nim. Liliana sebou cukla. Její srdce se rozbušilo.
"Nesahat!" Zvolala a zachytila jeho paži, než dosáhla svého cíle. Patrik sebou škubl, ale neřekl ani slovo. Jeho oči se stále dívaly do jejích zatímco jeho natažená paže nadále visela nad jejími spórami.
"Patriku!" Rozezněl se hlas kuchyní.
"To je máma..." vyhrkl Patrik a prudce se postavil, zatímco Liliana zůstala nadále ležet na podlaze. Patrik se prudce rozhlédl, než se k ní sehnul.
"Schovej se!" Přikázal ji. Liliana se posadila.
"Proč?" Vydechla.
"Protože... prostě se schovej!" Vyhrkl, chytil ji za ramena a posunul ji po podlaze blíž ke stěně. Liliana si ho šokovaně změřila, ale než stačila cokoliv namítnout, se v kuchyni zjevila další osoba.



"MÁTI!" Rozhodil rukama Patrik sotva spatřil Christine.
"Co blbneš? Odkdy jsem pro tebe máti?" Procedila Christine.



"Já... někde jsem to četl... co tady děláš?" Zvolal nervózně a nenápadně se zahleděl na Lilianu, která nadále seděla na místě, kde ji nechal.



"Slyšela jsem tady něco spadnout... snad sis neudělal z dřezu antistresový míček," pronesla otráveně a ukázala na nadále unikající dřez. Patrik se podrbal na hlavě a přistoupil blíže ke své matce.



"Opravoval jsem to tady a bokem jsem shodil na podlahu prkénko."
"A co je tohle?" Poukázala na jeho zarudlé kloubky na jedné ruce. Patrik se zahleděl na hřbet své dlaně a zavrtěl hlavou až mu od vlnitých vlasů začalo odlétat kapky.
"Upadl jsem," pokrčil rameny.



"A dál?"
"Nic?" Odvětil a věnoval jí nervózní úsměv. Christine si ho pátravě změřila.
"Proč mám pocit, že mi tady kecáš?"
"Já? Jak tě to napadlo?" Zvolal a znova se zasmál.
"Až přehnaně moc se chechtáš."
"Já se nechechtám..."
"Tak jestli ty se tady nešklíbíš tak já jsem tvůj děda... vidím ti až do žaludku Patriku, nezapomeň, že jsem tě porodila," ukázala na něj prstem. Patrik pokrčil rameny.



"Tak jsem se pousmál, je to snad zlé? Pořád mi nadáváš, že mám špatnou náladu, že štěkám, smrdím a chovám se jako hovado... a když se usmívám, tak se ti to také nelíbí. Co bych tedy měl dělat? Sedět v koutě?"
"Tak klid mladý muži! Je rozdíl mezi tvým přirozeným úsměvem a tímhle, něco skrýváš."
"Nic neskrývám... myslím, že raději půjdu na ten dřez..."
"Fajn pokusím se ti věřit..."
"Věřit, že to opravím?"
"Ne, věřit, že se začínáš zlepšovat. Už tě nechci vidět takhle šíleně vzteklého! Chápu, že ti ta ženská ublížila, ale to neznamená, že budeš kopat kolem sebe! V poslední době mi děláš jen ostudu!" Patrikův obličej ztuhl.
"Tak se ke mně nemusíš hlásit," procedil.
"PATRIKU! Vždycky se k tobě budu hlásit ať se ti to líbit bude nebo ne! Jsi můj syn a strávím klidně celý zbytek mého života tím, že se budu snažit z tebe dostat tvoje staré já! Raději budu celý den poslouchat o tvých šílených vynálezech, než mít pocit, že budeme mít zítra Alana na smetaně! Nebaví mě to! Už se nechci dívat jak si ničíš život a kašleš na sebe! Vždyť se na sebe podívej?! Kdy naposledy jsi se koupal?"
"Mami... jsem už dost starý..." Christine ho přerušila.
"Žádné dítě nebude nikdy dost staré, když se bude chovat jako urvané z řetězu! Nebojím se ti postavit, jsem stále tvoje matka a mám tě ráda, takže si zvykni na moje kázání, dokud se nevrátí tvůj mozek z hlubin stoky, kam ho zahodila ta mizerná zelená potvora!"
"Jsem pořád stejný..."
"Teď víš, že mi lžeš."
"Mami, dost... nechci se už o tom bavit... necháš mě opravit ten dřez?"
"Ano, ale chci aby jsi mi slíbil, že nebudeš ubližovat té nové zelené dívce." Patrik se hořce zasmál.
"Takže už vás stačila všechny omámit?" Christine se praštila do čela.
"Abych spíš já tebe něčím nepraštila, aby jsi se začal chovat jako dřív! Sám jsi sem tu holku zanesl, takže pokud se ti to nelíbí, tak si nadávej sám! Taky nám tady mohla vyrůst nějaká obludnost, která by nám ukradla život!"
"To tahle může taky," procedil.
"Možná, ale to nevíme... takže tě žádám, chovej se jako můj syn a ne jako dítě, co kope kolem sebe, protože mu ukradly jeho dudlík, je ti to jasné? Sice rozumím tvé bolesti, ale trpělivost mám jen jednu." Patrik zavrtěl hlavou.
"A teď jdi dát dohromady ten dřez... já půjdu spát..."
"Dobře..." procedil.
"Vykoupej se a převlékni." Patrik protočil panenky.
"Mami..."
"Dělám si o tebe starosti."
"Já vím..." Christine zavrtěla hlavou...



...než se natáhla k jeho tváři.
"Dobrou noc a chovej se slušně," zašeptala do jeho ucha a odklonila se od něj.
"Dobrou," odvětil aniž by reagoval na její slova. Christine mu věnovala úsměv a pomalým krokem vyšla z kuchyně.



Patrik se chvíli díval za její odcházející postavou, než se vydal zpět ke své společnici.
"Už můžeš vylézt!" Oznámil jí suše. Liliana se pomalu postavila a snažila si rozcvičit ztuhlé nohy ve kterých jí začali pomalu běhat mravenci.



"Ty jsi jí normálně lhal? Ale proč? Proč jsem se jí nemohla ukázat?" Zvolala. Patrik dal hlavu na stranu.
"Do toho ti nic není," zpražil ji. Liliana si dlouze vzdychla, odlesk milejšího Patrika byl pryč.
"Myslím, že je mi do toho hodně! Právě jsi mě donutil sedět vedle koše jako nějaký ohryzek!"
"Možná tam patříš," mrkl na ni.
"TY...!" Patrik jí nenechal domluvit a věnoval jí úšklebek.



"Už jednou jsem ti řekl, že mě tvoje názory nezajímají a na tom se nic nezměnilo a teď jdi pryč," nakázal jí. Liliana zalapala po dechu.
"Co si o sobě myslíš?!"
"Odejdi!"
"Ani náhodou! Jsem jako skála! Nepohneš se mnou ani o píď! Klidně tady i zapustím kořeny, když to bude nutné! Máš zatracenou smůlu! Nenechám se sebou zametat! Jdi se bodnout!" Vyhrkla rozčileně.
"Řekla sis o to..." zvolal a chytil ji za předloktí.
"AU! Pusť mě!" Snažila se mu vyškubnout, ale nebylo jí to platné. Zoufale se snažila odpojit jeho prsty od své paže, když ji odstrčil druhou dlaní. Až pak si všimla jeho zraněných kloubků na ruce.
"Koukej stát! Jsi zraněný!" Zakřičela do jeho zad. Patrik se pomalu zastavil a pustil ji.



"Jsem v pořádku," procedil.
"Ukaž mi to!" Dožadovala se a natáhla se po jeho dlani.
"Nech mě! Nemusí tě to zajímat!" Okřikl ji.
"Jsi zatracený..." Patrik ji přerušil.
"Nezajímá mě to, králičí bobku," odbil ji. Liliana se zamračila.
"Kudrnatý smraďochu," vrátila mu urážku.
"Zelená obludo."
"Zabedněný idiote!"
"Nešikovný, škaredý plevele," mrkl na ni s jízlivým úsměvem.
"TY... TY...!" Ukázala na něj prstem a zhluboka se nadechla, než mu vší silou dupla na nohu.
"AU!" Vyhrkl Patrik a zacouval. Liliana se však znova k němu přiblížila a kopla ho do holeně.
"Nebudeš mě urážet! Nebudeš se ke mně chovat jako kdybych mohla za každou blbost, která se ti stala! Oficiálně nežiju ještě ani den a ty se ke mně chováš jako kdyby jsi tady se mnou byl už celou věčnost! Jsi arogantní, ignorantský..." nadále pokračovala v urážkách a energicky mu šlapala po nohách. Patrik se snažil couvat.
"Nech mě! Přestaň s tím, ty bláznivá zelená..." Liliana mu do toho vstoupila.
"Jmenuji se Liliana a chci aby sis to zapamatoval! Nejsem ledajaká zelená obluda! Já jsem simorost, tak si to zapiš za uši!" Zakřičela na něj a důrazně ho kopla do holeně.
"PŘESTAŇ S TÍM!" Zařval a prudce ji chytil do náruče, čímž jí zamezil přístup k jeho dolním končetinám.



"UKLIDNI SE!" Zavolal na ni z těsné blízkosti.
"To ty se konečně uklidni a přestaň mě urážet! Já nejsem ta druhá! Copak to sis toho nevšiml? Vždyť ani nevím jak vypadala!"
"Jak můžeš vědět, že je to tou druhou?!"
"Před chvílí to řekla tvoje máma, nejsem hloupá! Ale to že jsem zelená ještě neznamená, že jsem jako ona ať už ti provedla cokoliv... i když kdo ví, jestli jsi jí něco spíš neudělal ty!"
"Nevíš o mně nic!" Pokusil se ji usadit.
"To je pravda, stejně jako ty o mně! Tak už mne přestaň konečně soudit!"
"Můžu si dělat co chci!"
"Nemůžeš! A teď mě pusť, ty neandrtálče!" Zvolala a znova se pokusila mu dupnout na nohu. Patrik jí ucukl, její chodidlo tak dopadlo mimo svůj cíl, až se jí podlomila noha. Téměř by spadla, kdyby jí pár silných paží neudržel na místě.



"Nezahrávej si se mnou," zasyčel na ni.
"A ty se mnou," odvětila hrdě. Patrik pootevřel ústa, aby něco řekl, ale vzápětí je zase zavřel. Bylo zvláštní se na ni dívat takhle zblízka. Skoro se mu zdála lidská, ale zároveň věděl, že člověkem nebyla. Stále však nedokázal pochopit, proč by jí tady měl chtít. Snad kvůli tomu, aby se na ni mohl dívat a vždy si vzpomenout na Oxanu? Nebo kvůli čemu by měl být v budoucnu ochotný jít na Safeplace a vyžádat si její sazenici od Xameriuse? Určitě k tomu musel být důvod jen ho nyní neviděl.



"Co se to tady děje?!" Ozval se za nimi Davidův hlas. Patrik prudce pustil Lilianu a otočil se ke svému otci. Copak to se dnešní večer nemohl zamotat ještě více? Ptal se sám sebe a pročísl si vlhké vlasy.

Moc zajímavé pokračování Lily se nezdá, ale zaručeně přivede Patrika na jiné myšlenky

Já tu Christine zbožňuju  Parádní díl A Liliana je skvělá, že se jen tak nedá odbýt a zastrašit, ta jejich slovní přestřelka byla super, a hlavně konečně Patrik ukázal aspoň normálnější "já"

Tak to byl parádní

Musím říct, že jsem se hodně nasmál. Slovní přestřelka mezi Lilianou a Patrikem byla parádní. Jsem ráda, že se ho nebojí a má kuráž! Aspoň ho to trochu vyvede z míry.

Jinak Alan na smetaně mě naprosto dostal

Paráda!

Moc se těším na pokračování!

Díky holky, jsem ráda, že jsem vás pobavila popravdě se snažím situaci v bunkru co nejvíce odlehčit, přeci jen už bylo čistého dramatu dost

03x45



"Co se to tady děje? Proč je rozbitý kohoutek?" Zeptal se David a změřil si nesourodou dvojici zvláštním pohledem.
"Co tady děláš?" Ozval se otráveně Patrik.
"Co bych tady dělal. Bydlím tady a první jsem se ptal já... co se to tady děje?"



"Absolutně nic co bych musel vysvětlovat," procedil suše.
"Proč se hádáš s Lily?"
"To je moje věc," odbyl ho.
"Takhle se mnou mluvit nebudeš!" Patrik zavrtěl hlavou.
"Nic se neděje, už jsem si to s vaším synem vyříkala," ozvala se za jeho zády Liliana. Patrik se na ni ohlédl.
"Tebe se nikdo na názor neptal," pokusil se ji usadit.
"A tebe se zase ptal, ale odpověděl jsi jako klacek ležící někde na dně páchnoucí stoky!" Zvolala.
"Ty zelená...!"
"Přestaň Patriku!"
"CO?!"
"Říkám ti přestaň," David vyslovoval jednotlivá slova pomalu jako kdyby se snažil, aby se je Patrik zapamatoval. Jeho syn se na něj zamračil.
"Všichni jste na straně vetřelců! Jedině já jsem schopen vidět pravdu!"



"Jakou pravdu?"
"Oni nám ublíží!"
"A proto jsi nám sem přivedl ji?"
"Tohle přeci nemůžeš srovnávat... tohle... tohle..." David ho přerušil.
"Patriku! Nemá cenu o tom mluvit! Už je tady a Alan také... nebudu se s tebou pořád hádat o věcech, které stejně nejdou odhadnout nebo vyřešit. Alan se chová slušně a Lily se tady sotva zjevila. Nemá cenu dělat předčasné závěry..."
"Předčasné závěry? Ani si nevšimneš, že to budou dělat! U Oxany to také nikdo nepoznal!"
"Byla zvláštní, to víme všichni... a teď už si budeme dávat pozor. Jsem si jistý, že bychom poznali kdyby se cokoliv dělo," vydechl, ačkoliv i on sám měl o svých slovech drobné pochyby. Patrik se hořce zasmál.
"To nemá cenu..." procedil, než prudce vykročil od svého otce i Liliany.

O hodinu dříve...

Alan tiše kráčel před Anabelou a společně tak směřovali do chodby.



Anabela pozorovala jeho široká ramena a v jejím nitru se začínal usazovat zvláštní pocit. Bylo možné, že jí jeho náruč chyběla ačkoliv byl na dosah ruky? V ten moment se cítila hloupě. Jako kdyby se nedokázala soustředit. Dívala se na jeho tmavé vlasy, které se mu u krku zvedaly do přirozených vln směrem nahoru. Najednou pocítila nutkavou touhu se jich dotknout. Zlehka okusit hladkost jeho kadeří, které se nevinně stáčely jejím směrem. Anabela udělala delší krok k němu, ale vzápětí se zastavila. Co se vlastně snažila udělat? A nebylo to hloupé? Její tvář se zalila červení sotva si vzpomněla na události ve vířivce. Co to vlastně v ten moment cítila v sobě? Byla to láska nebo něco jiného? Nebo to bylo kombinací všeho? Snažila si utřídit myšlenky, zatímco její líce začaly nabírat rudější odstín. Něco v ní... něco co ani netušila, že vlastní... toužila po něčem jiném... jako kdyby už nestačil jen dotek jeho rtů... ale po čem její srdce prahlo? Bylo to snad jeho teplo, které jí dokázalo upokojit, když se cítila sama? Nebo jeho slova, která jí dokázala pohladit na duši? Najednou dostala strach... začaly jí sužovat obavy z budoucnosti. Věděla co obnáší vztah muže a ženy, ale dokázala být taková? Byla vůbec schopna stát se rovnocennou partnerkou někoho tak moudrého jako byl Alan? Občas se jí zdál vzdálený jako hvězda na nebi. Zvláště když ho pozorovala při psaní do jeho deníku. Vždy obdivovala jeho elegantní rukopis, kterým vpisoval do němého papíru slova, která nedokázala přečíst kvůli cizímu jazyku. Alan jí říkával, že píše v sixamštině, protože ho to upokojuje. Zároveň se jí nikdy nebál prozradit, co se píše v jeho řádcích. Často se tak dozvídala o jeho vlastních obavách. Jeho deník vyprávěl o jeho životě na Sixamu i událostech s Oxanou či s ní. Těšívala se tak na každý večer, kdy za ní přicházel a sedal si na její postel a začal jí předčítat ze svých starých deníků, které si psal už od dob, kdy byl malým chlapcem na planetě Zemi. Anabela tak vždy sledovala jeho soustředěný výraz, havraní vlasy, které mu pokaždé sklouzly více do očí i rty, které se mu pohybovaly v rytmu jednotlivých slabik. Občas tak vídávala v jeho zrakách i bolest, zvláště když se dostaly do části, kdy se dostal na Sixam a byl nucen se naučit žít bez svého otce. Anabela tak poznávala jeho mladší já, které mělo podobně jako ona strach z neznámého. Skoro měla občas pocit jako kdyby stála vedle něj, když ho donutily poprvé podstoupit trénink jako strážce. Alan si přál, aby ho mohla skutečně lépe poznat a ona mu za to byla vděčná. Díky jeho večernímu vyprávění začínala chápat jeho myšlenky, obětavou povahu i touhu po spravedlnosti, která v něm dřímala snad od narození. Pochopila, že Alan byl i psychicky skutečným strážcem. Mužem, který se nebál postavit na stranu těch které miloval... který dokázal obětovat vlastní život pro někoho koho chtěl chránit. Byl schopen bojovat se silou, která mu byla dána z vůle jeho mimozemského původu, ale zároveň se dokázal bít s mocí jeho rozumu.
"Belinko?" Přerušil tok jejích myšlenek jeho hlas. Anabela sebou škubla a zvedla k němu oči.
"Děje se něco?"
"Já... já... nic..." vykoktala.
"Jestli myslíš na vířivku... nemusíme nic dělat... nemusíš se bát. Nikdy bych tě k ničemu nenutil, Belinko," vydechl její jméno něžně a věnoval jí úsměv. Vypadal vždy tak klidně a vyrovnaně. Skoro se zdál jako skála o kterou by se mohl opřít třeba hurikán a nepohnulo by to s ním ani o píď. Možná to tak byla jeho povaha, která jí uchvátila mnohem více, než moc se kterou by si dokázal podmanit svět. Až v ten moment pochopila, že by o něj měla zájem i kdyby byl jen obyčejným člověkem... protože pokud by měl stejné srdce i rozum, pak by ho brala ve všech jeho podobách. Z jednoho oka jí vyklouzla osamělá slza.
"Belinko! Ublížil jsem ti nějak?!" Zvolal a udělal krok k ní. Zavrtěla hlavou a natáhla k němu paže. Alan se zatvářil zmateně, ale neprotestoval. Pevně kolem ní semkl paže a snažil se rychle smazat slanou kapku z její tváře.



"Proč pláčeš? Opravdu jsem tě nějak neurazil nebo..."
"Šššš..." zastavila proud jeho slov a znova zakývala hlavou.
"Jen nemohu uvěřit jaké jsem měla štěstí. Můj život měl skončit s Patrikem. Měli jsme tady zůstat žít společně až dokud by nepřišel náš čas... bála jsem se, že tady zůstanu sama, ale teď... teď... pořád tomu nemohu uvěřit."
"Ani já tomu nemohu uvěřit. Měl jsem být mrtvý a místo toho jsem dostal další šanci na život. Proto ti slibuji, že nezáleží na tom kolik času jsem dostal navíc, protože i kdyby to měla být jen minuta... jen vteřina... budu šťastný pokud ty chvíle budeš chtít strávit se mnou. A je mi jedno jakým způsobem bychom je prožili... za ty léta, co jsem strávil sám v Trojjazersku s Oxanou jsem pochopil, že není vzácnější okamžik než ten, který můžeš věnovat někomu koho miluješ jakoukoli láskou... a můžete se spolu jen nadechnout, kýchnout... stačí jen úsměv nebo pokud s ním nejsi z dobrého důvodu, pak stačí prosté vědomí, že to co jsi pro toho druhého učinila má smysl... že bude šťastný a v pořádku, ať už se stane cokliv. Pak víš, že jsi nic neztratila, že veškeré oběti, které jsi položila stály za to."
"Co mi to tady říkáš? Cítíš se snad zle?" Zašeptala. Alan zavrtěl hlavou a usmál se na ni.
"Miluji tě," pronesl aniž by jí jakkoli blíže vysvětlil všechno, co před chvílí vyslovil.
"A já tebe," odvětila se slzami v očích.
"Vidíš? Už jenom proto mi nemůže být špatně," zašeptal a pohladil jí širokou dlaní po tváři.
"Už neplač, ano? Co kdyby jsi mne raději naučila házet šipky? Říkala jsi mi, že jsi v tom mistryně," mrkl na ni. Anabela zavrtěla hlavou a rychle natáhla paži k jeho obličeji. Instinktivně propletla svoje prsty s jeho vlhkými vlasy.
"Chceš jít spát?" Snažil se vytušit na co myslí.
"Ne... chci být s tebou... s tebou," vydechla tiše a v ten moment věděla, že je to pravda. Stiskla jeho zátylek a přitáhla si ho blíže k polibku. Alan vydal překvapený zvuk, když jeho ústa narazila do jejích. Několik vteřin se tak navzájem okrádaly o dech, než...



...ji Alan instinktivně zvedl do vzduchu a přivinul si ji k sobě blíže.
"Belinko... já... tohle... já..." šeptal trhaně mezi jednotlivými polibky. Anabela se od něj kousek odklonila a chytila ho za obličej.
"Chci být s tebou... jen s tebou... rozumíš?" Pronesla s rudými tvářemi. Alan prudce zamrkal. Věděl, co se mu snaží povědět, ale než stačil cokoliv odvětit, mu Anabela opět vzala možnost hovořit. Omámeně zacouval až narazil zády do prosklených dveří. Bunkrem se rozeznělo zazvonění skla. Prudce se od sebe odtrhly, než Alan nahmatal za svými zády otevírání zásuvných dveří a udělal jim cestu do chodby. Pevněji semkl její štíhlé tělo a začal couvat směrem k pokoji.



Jenže jeho smysly byly v ten okamžik natolik opilé vším tím, co nyní vnímal, že nedokázal najít dveře. Několikrát, i přes svoje lepší reflexy, narazil zády do stěny, než konečně poslepu nalezl kliku a společně tak málem spadli otevřenými dveřmi do pokoje. Za několik krátkých okamžiků se ocitli na posteli.



"Neboj se," zašeptal, když si všiml jejích třesoucích paží a vtiskl jí letmý polibek. Jednou dlaní přejel po hraně její tváře až k ramenu, ve snaze ji upokojit.



"Já se nebojím," pronesla do jeho rtů tiše a pohladila ho po tváři. Až pak si všimla, že se v jeho očích zjevily nové barvy, které zatím neměla šanci vidět. Ale neměla z nich strach, spíše naopak... usmála se, než...





...společně klesli na postel.



"Společně všechno zvládneme... vždycky..." šeptal jemně a odhrnul jí vlasy na jedné straně obličeje.
"...ať už to bude trvat jakkoli dlouho," pronesl tiše, než prsty jedné své dlaně propletl s těmi jejími a přitiskl svoje rty k těm jejím...

No páááni! To bylo počteníčko!

Moc se mi líbí, kolik detailů do toho dáváš. Všechno je tak realistické. Úplně vidím sebe, jak bych přemýšlela já sama a to se mi na tvém stylu psaní hrozně líbí. Dokážeš krásně vystihnout všechny drobnosti, které patří k normálnímu životu.

Alan a Bellinka jsou naprosto úžasní! Jsem ráda za každý pozitivně naladěný dílek. Malé odreagování od stále nevrlého Patrika je moc fajn

Moc se těším na další díl!

Krásný díl, ať už romantika mezi Alanem a Belinkou nebo Patrikovy konflikty, které ho snad už brzo přejdou

Díky holky

Jani, moc si vážím tak milých slov

Tenhle dílek bude zase o něco kratší, ale slibuji, že ten příští bude delší a o to zajímavější  


03x46

Tma, kterou nemohli naši obyvatelé spatřit, pomalu zahalila bunkr do svého závoje.





Anabela ležela v náručí svého milého, když sebou náhle škubla. Zdál se jí snad zlý sen? Najednou si nebyla jistá. Prudce otevřela oči dokořán a několik vteřin hleděla na stěnu před sebou. Kde to byla? Ptala se sama sebe, když se jí v hlavě vyjevily vzpomínky na všechno co zažila. Její obličej zrůžověl a letmo natočila tvář k Alanovi, který tiše oddechoval. Usmála se a natáhla několik prstů k jeho tváři. Byl tak hezký... napadlo ji, vzápětí svoji dlaň stáhla níž a dotkla se hladké pokožky na jeho hrudníku. Rostly mu vůbec chloupky? Napadlo jí znova a její obličej polila další várka červeně. Stále se styděla i po tom všem co mezi nimi bylo, ale nelitovala ničeho... jak by také mohla? Milovala ho a cítila se v jeho náručí úplná, jako kdyby se již nemohlo nic stát. Zachumlala se více do jeho hrudě a jednou paží chytila svůj amulet. Byl to pro ni jako instinkt, když stiskla světlý kámen, což mělo za následek, že sebou Alan trhl jako kdyby do něj udeřila.
"ALANE! Jsi v pořádku?" Zvolala zděšeně a hledala v jeho doširoka otevřených očích odpovědi. Alan se nahnul k ní.
"To nic," vydechl, když se ujistil, že je Anabela v pořádku.
"Zdálo se ti něco zlého? Nebo proč jsi sebou tak škubl?" Vyhrkla. Alan jí věnoval široký úsměv.
"Ještě jsem ti to neřekl, ale... když stiskneš talisman, přivoláš mě tím," mrkl na ni.
"Cože?" Její obličej zbledl.
"Kdyby jsi měla jakýkoliv problém a potřebovala by jsi abych se rychle objevil, stačí ho pořádně stisknout a já budu vědět, že mě voláš a přijdu..."
"Ale jak...? Co kdybych byla na druhém konci zeměkoule?"
"Našel bych tě díky amuletu. V tom kameni je moje moc, takže bych tě objevil díky tomu," mrkl na ni.
"A... a..." Anabela najednou nevěděla co povědět, proto jen položila svoji tvář zpět na jeho hruď.



Alan jí vtiskl polibek do vlasů.
"Děsím tě?"
"Ne, ale... přemýšlela jsem..."
"O čem?"
"Proč jsi vlastně ten kámen dal mně a ne Oxaně?"
"Oxana ho nikdy nepotřebovala a... vlastně mě to nikdy nenapadlo. Jsi první osoba, která mě vůbec donutila přemýšlet o tom, abych ten kámen v něco přeměnil," odvětil popravdě.
"Copak on se dá přeměnit ještě v něco jiného?"
"Ano, Rixamin je opravdu mocný nerost, ten nejvzácnější na celém Sixamu. Existuje množství věcí, co se z něj dají udělat, ale já znám především jeho přeměnu na amulet. Nikdy jsem nedokončil výcvik, abych se všechno dozvěděl..." zavrtěl hlavou.
"A můžu se tě zeptat ještě na něco?"
"Ty se můžeš ptát na všechno," zašeptal.
"Ty a Oxana... no... vy dva... vy...."
"Myslíš jestli jsem s ní něco měl?" Pronesl prkenným hlasem.
"Ano," pípla Anabela a schovala svoji tvář do jeho hrudníku.
"Rád bych ti řekl, že ne, ale... ano... byli jsme pár... nějaký čas..." dodal trhaně.
"Takže se tě dotýkala?" Vyhrkla, ale vzápětí svých slov zalitovala a zakryla svůj obličej oběma rukama.
"Ano..."
"A... a... jak jsi to mohl vydržet? Je to sépie... a..." koktala studem rudá Anabela.
"Byla to moje první skutečná dívka, Belinko. Byl jsem tak strašně mladý..."
"Takže jsi ji miloval?"
"Asi ano, ale úplně jiným způsobem než tebe."
"Copak oni existují jiné způsoby jak někoho milovat?" Zvedla k němu tvář.
"Mám být k tobě upřímný?"
"Samozřejmě," pronesla pevně. Alan si znova položil její hlavu na svoje rameno.
"Zažil jsem tři druhý lásky... moje první byla platonická... jmenovala se Sára a byla ti vlastně hodně podobná jen s tím rozdílem, že měla dlouhé plavé vlasy. Nikdy jsem s ní opravdu nemluvil, ale ani to mne neodradilo od toho, abych si nepředstavoval jaké by to bylo kdyby mě někdy měla ráda, tak jako já ji."
"Kolik ti bylo?"
"Byl jsem puberťák. Mutoval mi hlas a obličej mi začaly zaplavovat pupínky. Ta láska mě neopustila až do poslední chvíle, kdy mě poprvé a naposledy spatřila. Na její křik nikdy nezapomenu... bála se mě tak moc, že zapomněla, že nad námi v podstatě hoří nebe. A pak přišla Oxana..." Alan se zadrhl ve vyprávění. Anabela vyhledala jeho volnou dlaň a stiskla ji.
"Jen mi to pověz ať to mohu pochopit," zašeptala nesměle.
"Mezi mnou a Oxanou byla... vášeň... stravovalo mě to... bylo to šílené. Myslím, že jsem jí nikdy neřekl, že bych ji miloval... nebo si to nepamatuji... jediné co si pamatuji je..." odmlčel se a zavrtěl hlavou. Nechtěl jí to říkat. Nechtěl jí do hlavy usazovat myšlenku jeho a Oxany a všech věcí, které spolu provozovali...
"Co?" Ozval se její tenký hlas. Alan se zhluboka nadechl.
"To je jedno... ale vím určitě, že by mě to brzy pohřbilo. Oxana mi kradla rozum, soustředění i všechno ostatní. Byl jsem jako stroj... je to otřesné... když si na to vzpomenu..."
"A jak je možné... možné, že tohle všechno... chci říct, podle toho co jsem četla... tak... spousta mužů... by za tohle dala cokoliv..." vydechla trhaně.
"Jenže tohle není všechno, Belinko. Poznal jsem to později, když mě s ní uvrhli do vyhnanství. Jedna věc byl ukradený moment někde... no... a jiné bylo s ní být 24 hodin denně. Všechno co jsem s ní měl, skončilo hodně brzy poté co mě s ní zavřeli... pak už mi zbyla jen hořkost a touha se od ní vzdálit co nejdále..." Anabela se opřela o jeho hruď, aby mu mohla vidět do obličeje. Zlehka se dotkla jeho tváře.



"Takže mi chceš říct, že jsi nikdy s žádnou mimozemšťankou..."
"Za koho mě máš?" Zasmál se.
"Jsi moc hezký na to, aby si toho žádná z místních nevšimla..."
"Už jsem ti řekl, že nejsem žádný Don Juan a na Sixamu jsem byl jeden z nejošklivějších strážců. Jsem hybrid, takže ani geneticky nejsem žádná výhra a neměl jsem ani čas na nahánění dělnic... a navíc... myslím, že mě odjakživa přitahovali dívky s pěkným nosíkem," mrkl na ni. Anabela zrudla.
"Ale abych ti dořekl co jsem ti chtěl říct... moje poslední láska jsi ty a rozdíl mezi tebou a Oxanou je propastný," zašeptal a pročísl jí vlasy.
"J... ja... jaký?" Vykoktala.
"Miluji tě. Miluji tvůj úsměv, tvoje věčně rudé tváře, tvůj rozum, tvoje srdce, způsob jakým dokážeš bránit ostatní, způsob jakým se na mne díváš... mohl bych říct ještě milion věcí, ale myslím, že tě miluji úplně celou a to jak po fyzické, tak po psychické stránce. Udělal bych pro tebe cokoliv, zemřel bych pro tebe, kdyby jsi chtěla a byl bych toho schopný, klidně bych se svojí mocí zapálil celý svět. Takže máš nejen moji vášeň, ale máš i můj rozum, moje srdce, moji moc. Chci tě chránit a chci pro tebe žít tak dlouho, dokud bude i tvoje srdce bít, protože pak jedině budu mít jistotu, že budeš v pořádku. Máš moji věrnost, moji lásku, moje všechno... rozumíš mi?" Anabele se zamlžily oči. Dlouze popotáhla.
"Jsi v pořádku?" Vydechl zmateně Alan.
"MILUJI TĚ!" Zaskřehotala a vrhla se na jeho rty.



Brzy ráno, tak náš pár v poklidu odpočíval v pokoji,...



... když se v koupelně zjevila nečekaná návštěva.



Patrik se postavil k umyvadlu a dlouze pohlédl do své tváře. Jeho oči byly podivně prázdné a pihy na jeho obličeji byly protkané modrými kruhy z nevyspání. Kdy vlastně naposledy pořádně spal? Ptal se sám sebe. Zavrtěl hlavou a pročísl si vlasy. Kdy se naposledy koupal? V uších mu zazněly slova té nové cizinky. Kudrnatý smraďoch... zamračil se a zvedl jednu svoji paži. Zlehka sklonil svoji hlavu ke svému podpaží a zamračil se ještě více.
"Zatraceně..." procedil a rychle složil ruku zpět. Jak je možné, že si toho nevšiml? Jak je možné, že nevypozoroval svoje vlnité vlasy, které postupně měnily svůj původní vzhled?
"Vypadám jako když mne lízla kráva..." sdělil svému odrazu hořce. Sice mu nezáleželo na tom jak vypadá, ale... nechtěl, aby měla ta nová zelená pravdu. Vztekle si sundal bundu a hodil ji na zem. Vzápětí si přetáhl triko přes hlavu a prudce si stáhl kalhoty i se spodním prádlem na podlahu.
"Nenechám se sebou zametat," oznámil svému odrazu a vystoupil z hromádky svého oblečení. Dlouhým krokem zamířil ke sprše a nastavil vodu na správnou teplotu.



Věděl, že ho čeká pořádná práce, ale chtěl aby si toho všimla... aby odvolala svoje sdělení... aby mu už neříkala kudrnatý smraďoch. Prudce popadl lahvičku se šamponem a umístil si do dlaně jeho pořádnou porci.
"Dnes se ta zelená potvora setká se skutečným Patrikem," šeptal do proudu vody zatímco začal vmasírovávat šampon do svých neuvěřitelně mastných vlnitých vlasů. V půli práce se však zastavil. Záleželo mu snad tolik na tom, co si ta nová myslí? Zavrtěl hlavou. Jistěže ne... tohle byla otázka jeho hrdosti a pro tu byl ochoten podstoupit cokoliv. Stačilo, že za ním chodila stále jeho matka... nesnesl, aby mu říkala ještě i tahle plevelová žena, že smrdí. Toužil jí dokázat, že on rozhodně není žádný ubožák. Sám pro sebe se usmál, když nabral další šampon ve snaze napěnit svoje kadeře. Znova vložil obě ruce do svých vlasů a začal je opět třít.
"Ta se bude divit..." zamumlal, než zintenzivněl svoji práci.

Opět moc krásný moment mezi Belinkou a Alanem A na skutečného Patrika, jak se sám nazval, jsem tuze zvědavá !

Jééé, ještě nestihnu (nebo spíš zapomenu  ) napsat komentář k jednomu dílu, a už je tu další... A oba perfektní, miluji ty hlášky, a žasnu, kam na ně chodíš! "Vypadám jako když mne lízla kráva..." - to mě rozsekalo, taková sebekritika  Ale je dobře, že jde Patrik trochu do sebe, i když z hrdosti (jak si myslí).
No a Alan a Belinka, to je romantika, moc jim to štěstí přeju Snad jim vydrží