Lucisab a její postapokalyptický svět

 Lucisab, ty jsi mi tak dokonale zvedla náladu!!!     

spoiler:

Edit, koukám, že můj koment skočil na další stránku, tak dávám spoiler

Opět zajímavé pokračování, jsem moc ráda, žes nás dlouho nenapínala a že ti dva nezůstali někde na půl cesty časem.

Moc krásný díl, úplně se mi ulevilo Díky, žes ho sem tak rychle přidala jsem tak ráda, že jsou v pořádku a že se někomu konečně rozsvítilo
Simorosti teda mají smutnou historii Jak já jsem ráda, že je protivná Oxana pryč a místo ní máme tuhle hodnou a vtipnou Lily

Holky jsem moc ráda, že jsem vám vylepšila náladu Hello, jsem moc ráda, že se ti Lily líbí

Konečně dneska i přicházím s novým dílkem v novém roce bývala bych ho přidala dříve, ale na chalupě mi zlobil internet a nedařilo se mi načíst forum takže alespoň teď znova vám přeji všechno nejlepší do nového roku


03x73

Za krátkou dobu se naše dvojice přesunula do spodní části bunkru. Patrik mladou simorostku tak dovedl až do svého pokoje.



Liliana se několik vteřin dívala na postel navlečenou do fialového povlečení, než se nervózně otočila k Patrikovi, který se opíral o větší komodu.
"Jsi v pořádku?" Pípla. Patrik se k ní ohlédl a věnoval jí jemný úsměv.
"Jasně... jen si říkám, asi bych si měl něco vzít na sebe. Nebudeme tady přece opakovat ručníkový incident," uchechtl se, než se otočil ke komodě čelem a začal se prohrabovat jejími zásuvkami. Liliana vykulila oči při představě, co kdysi mohla spatřit. Její srdce se prudce rozbušilo. Patrik tiše vytáhl ze šuplíku modré tričko a přetáhl si ho přes hlavu. Jeho společnice ho zatím mlčky pozorovala.
"Na chvíli si lehnu... nevadí ti to?" Vydechl a zahleděl se na ni zpod svých řas. Liliana zalapala po dechu. Věděl, jak na ni působil? Patrik se pousmál, když se nedočkal odpovědi a přešel k posteli a ulehl na matraci. Liliana několik vteřin hleděla na jeho štíhlé tělo na poduškách, než se odvážila si vzít židli od psacího stolu a přisednout si k němu. Opravdu se tohle dělo? Opravdu byl Patrik schopen i ochoten trávit s ní dobrovolně čas ve svém pokoji?



"Je to zvláštní, nemyslíš?" Liliana zamrkala.
"Co?" Vydechla s jemným úsměvem.



"My dva... hádáme se jako koně a pak... pak tady vedle sebe sedíme a jsme v klidu..."
"Vadí ti to? Takže by ses radši hádal?" Pípla. Patrik se zasmál, zavrtěl hlavou a otočil se k ní.



"Co myslíš?"



"Nevím?" Zašeptala tak, že to sotva zaslechl.
"Myslím, že tohle je lepší. Jsem nějaký unavený z hádek, věčných bojů... někdy mám pocit, že si už ani nepamatuju klidnou část vlastního života... a byla vůbec někdy? Narodil jsem se v bunkru, jako skleníková květina, můj život je tady. Vyrůstal jsem se svojí sestřenicí... nikdy jsem se nepopral, ne skutečně... až na dnešek a totálně jsem selhal jako vždycky. Musím se naučit chránit svoji rodinu, musím zesílit všemi prostředky, které si dokážu představit... aspoň už vím jaký mám teď úkol..." pronesl s pohledem, který nepatřil Lilianě. Díval se sice do její tváře, ale bylo to, jako kdyby ji neviděl. Jako kdyby se díval někam daleko, tak daleko, že ho nemohl nikdo dostihnout.
"Ale ty jsi neselhal! Bránil si mě, i když... i když mě nemáš rád..." procedila.
"To si myslíš? Že tě nemám rád?" Liliana zrudla.
"A co jiného bych si měla myslet? Občas se tváříš jako kdybych byla třásněnka ve tvých fialkách a jindy... jindy..."
"Jindy?" Liliana vydala frustrovaný zvuk a zatřásla hlavou až z jejích tobolek vylétl drobný pyl.
"Někdy... někdy... opravdu jen někdy... vlastně skoro vůbec.. vlastně... áááááá! DO ZELENAVÉ ZAHRADY STREJDY HNIDOPICHA!" Patrik se zasmál.
"Ty se mi směješ..." pípla. Patrik se pokusil udržet vážnou tvář.
"Víš, někdy mi přijdeš hrozně nebezpečná. Úplně ti žhnou oči a skoro mám obavy, že mi jednu vrazíš a uškrtíš mně a jindy... jindy jsi tak nevinná, že nevím co s tebou," pokrčil rameny.
"Nevinná?"
"Ano, tak jemná a křehká... jako květina, kterou chceš šlechtit. Zrovna teď tak vypadáš." Liliana zrudla tak silně, že na některých částech její tváře přestala být vidět její originální zelená pokožka.
"U králičího bobku... proč mi to vlastně říkáš?"
"Zachránila jsi mě, myslím, že mám důvod být na tebe hodný. Vlastně jsi jako začarovaná princezna a pak, že kouzla neexistují. Myslím, že moji předci by nikdy nemohli vyjít z údivu..."



"To jo... než by je chytla plíseň a museli by ji zahnat odvarem z mých výtrusnic... stejně je to ujeťárna. Pořád nechápu, co z toho ta naše prapředkyně měla... zezelenali jsme, zdrhli a ji nejspíš upálili nebo něco takového... takže to byla akce úplně k ničemu. Akorát nám všem způsobila problémy a výsledkem bylo jedno velké padlí... prostě k ničemu," vyhrkla prudce. Patrik se zasmál.
"Teď zase vypadáš nebezpečně..." Liliana sklopila zrak.
"Jo... holt nejsem dobrý simorost. Správně bych tě tady teď měla potírat hnojivem pro rajčata a modlit se k přírodě. Místo toho tady kafrám... asi jsem spíš člověk, než simorost," procedila. Patrik se posunul na posteli a zaklepal na volné místo vedle sebe.
"Mně se líbí, že kafráš a teď... lehneš si ke mně?" Liliana vykulila oči.
"Lehnout si... lehnout... lehnout... ale co když dostaneš mšice a... a... a... já... do králičího bobku!"
"Žádné mšice nedostanu, budu v klidu... jako beránek, slibuji ti to. Chci ti jen něco ukázat a to takhle nejde," zašeptal jemně. Liliana si ho změřila, než se opatrně položila vedle něj.
"Vydržíš chvíli potmě?" Jeho společnice se zarazila.
"Jo... ale... proč se ptáš?"
"Vydrž..." zašeptal, než se natáhl za postel a jedním stiskem, zhasl všechna světla v pokoji.
"Co to děláš?" Zašeptala do tmy tenkým hláskem. Patrik cosi zabručel, než stiskl jiné tlačítko na panelu za postelí a na stropě se zjevilo několik drobných světel, které se rozprostíraly po světlé omítce jako hvězdy, které mladý muž z bunkru nikdy nemohl skutečně spatřit. Liliana zamrkala. Do očí se jí vehnaly slzy.
"To... to... je krásný..." vydechla a ohlédla se k němu. Jeho obličej jemně osvětlovala drobná světla a díky tomu jeho tvář působila něžněji a klidněji než kdykoli jindy.
"Tajně jsem je tady nainstaloval asi před deseti lety, podle knihy hvězd. Chtěl jsem mít v bunkru něco... něco co by mi mohlo připodobnit venek. Mým největším přáním vždy bylo se projít venku. Vidět trávu, slyšet bzučet hmyz... možná to zní divně, ale... chtěl jsem se k tomu alespoň přiblížit, proto jsem vymýšlel spoustu věcí... táta vždy říká, že mám moc odvahy a jsem moc divoký. Máma říká, že jsem blbý a že se jednou zabiju, protože jsem moc zvědavý a do všeho se hrnu po hlavě. Možná mají pravdu, ale pokud bych mohl zemřít s pohledem na hvězdy a s myšlenkou, že jsem nikoho nezklamal, pak si myslím, že bude všechno tak jak má," zašeptal opět s pohledem kamsi do dálky.
"Co to říkáš? Takže tohle se odehrává v té tvé makovici? Myslíš na zubaťáka?" Patrik zalapal po dechu, když se nad něj Liliana naklonila a změřila si ho přísným pohledem.
"První věc, co ti řeknu je to, že souhlasím s tvými rodiči. Ano, jsi divoký paličák, jsi horší než pýr... a za druhé na ňáké usychání máš ještě dost času, sice nevím kolik lét už máš, ale pořád nevypadáš jako tvůj táta, takže... takže... si s ňákým umíráčkem prostě trhni stvolem," ukázala na něj prstem, než si znova lehla vedle něj.
"A teď než začneš protestovat a vykládat špenátoviny, tak ti povím své největší přání..." vzápětí se zarazila a odmlčela se. Mohla mu to říct? Bylo to bezpečné? Patrik se na ni zahleděl, v jeho obličeji se neodrážel ani náznak vzteku.
"Jen povídej," vyzval ji bez jediné zášti.
"Dívám se na ty světla a vzpomínám si na skutečné hvězdy. Když jsem byla ještě malá sazenička, máma mě vždycky vodila na palouk a ukazovala mi jednotlivá souhvězdí. Byla stejná jako já... teď už to vím, díky vzpomínkám předků. Vždycky jsme kopií svého stvořitele, takže jsem vlastně její klon, nebo jak to správně nazvat. Vždycky mi vyprávěla o povinnostech, které měla v osadě a o svých přáních a tajných touhách. Asi si myslela, že ji nerozumím, kvůli listové pleně, kterou jsem tenkrát hrdě nosila jako všechny sazeničky. Hrozně si přála být člověkem, jenže zároveň nechtěla zradit svoji rodinu. Říkala, že je těžké udělat tu nejlepší věc a zároveň se nedotknout ostatních. Vyprávěla mi, že se nikdy necítila příliš jako simorost, stejně jako naše matky předtím. Měla velkou odvahu, to ona mě zachránila... viděla jsem ji díky vzpomínám předků... nikdy nezískala své lidství, ale zároveň nikdy nepřestávala doufat a snít. V tomhle jsme obě jako naše původní... pořád cítím to co ona, když mohla jet na koni obkročmo a všichni kdo ji míjeli se křižovali. Milovala vítr ve vlasech. Maria Antonia se nebála jít proti proudu, byla živel, kterého téměř udusila vlastní matka. Skoro ji v sobě cítím a díky tomu vím, co bych chtěla nejvíc na světě... být jako ona. Mít větší odvahu, možná míň křičet... jsem poslední, tak bych taková měla být... měla bych..." Patrik chytil jednu její dlaň do své a zvedl ji do vzduchu. Několik vteřin se tak jemně dotýkali svých prstů.



"Víš co si myslím já?" Pronesl tiše.
"Co?" Pípla.



"Nesnaž se být jako jiný člověk, nebo simorost... buď taková jaká jsi, bez ohledu na to co si myslí ostatní. Tvůj život je jen tvůj a jiný už nikdy nedostaneš."
"Takže ti už nevadí, že jsem zelená?"
"Na mém názoru přece nezáleží, důležité je, že se nás nesnažíš zničit."
"Sice jsi mi neodpověděl, ale aspoň, že už víš, že nejsem nějaká vyšinutá sviluška..." procedila.
"Stejně by ses ode mně měla držet dál, na tom si pořád trvám..." vydechl a položil svoji dlaň na svůj žaludek. Liliana se v jeho náruči zavrtěla a přetočila se na bok.
"Proč?"
"Protože nejsem ten hodný."
"A na to jsi zase přišel jak?"
"Vím to... díky Oxaně..."
"U králičího bobku! Oxana ať si raději vytře kořenový bal! Nikdy v životě jsem ji neviděla, ale už dlouho ji mám chuť postříkat herbicidem!" Patrik se zasmál.
"Myslím, že radši o ní nebudeme mluvit..."
"No... možná to bude lepší nápad," vydechla a dlouze zívla.
"Tobě se chce spát?"
"Simorosti prakticky nespí... nikdy... nikdy... energii získáváme z fotosyntézy a vody... necítíme potřebu spát..." drmolila.
"Tak proč se ti zavírají oči?" Zeptal se jí klidně. Liliana se zavrtěla na jeho rameni a položila mu dlaň na obličej.



"Myslím, že za to můžou... můžou... krtci... krtci... jo krtci..." šeptala trhaně, než její slova nahradil pravidelný dech. Patrik se pousmál.



"Takže simorosti nespí... jsi vážně jiná než ostatní," pronesl tiše a přitiskl ji k sobě pevněji.



"Příště si tě už nenechám ukrást," vydechl a zahleděl se na světla, která zářila na protější stěně.



Patrik si byl již jistý, co musí provést. Musel odhalit způsob, jak obnovit projekt svého dědy. Plán k záchraně světa, kterému tolik věřil a kterému nyní plně důvěřoval i on sám.

Díky, Lucisab, za krásné počtení v novém roce ! A jasně, za všechno můžou krtci

To byl tak krásný díl  Nevadí, že jsme si museli počkat trošku dýl, i když už se mi po příběhu stýskalo  
Už od té pasáže, kdy jsi tam psala o hvězdách, mě to úplně ukolíbalo a sotva jsem dočetla, začala jsem zívat  a to je teprve ráno  Bylo to fakt moc příjemné čtení a jsem ráda, že se to takhle hezky vyvíjí
A navíc - co věta Lily, to perla  Zase jsem se nasmála - jsi horší než pýr, vyšinutá sviluška, krtci apod. :  Tohle mě nikdy neomrzí! A obdivuju tě, žes vymyslela tolik rostlinných přísloví Všechno máš perfektně propracované, ty pózy, jejich rozhovor, jak je to nafoceno, úplně si vždycky vychutnávám každou fotku
A ta závěrečná Patrikova myšlenka mi teď vrtá hlavou...

Opět parádní počtení!   Vůbec mi nevadí, že jsme si museli počkat, v tvém případě se vyplatí počkat! Opět krásně napsané a nafocené. Musím říct, že k sobě opravdu padnou . 

Hlášky Lili mě zase dostaly do kolen, fakt nevím, kde na to chodíš

A poslední myšlenka Patrika mě trochu znervózňuje, jsem zvědavá, co má v plánu.

Moc děkuju holky za krásné komentáře moc mě těší, že vás pořád bunkr baví a také si moc vážím každého vašeho komentáře i toho, že jste stále se mnou, i když jsem teď taková opožděná v obou příbězích

Jinak s Patrikem bude ještě legrace různými směry a s Lily vlastně taky Jinak dneska mám pro vás opět jen kratší dílek, tak mi to snad odpustíte


03x74

Uběhlo několik hodin kdy se nad bunkrem vzneslo slunce, které nemohl nikdo z našich obyvatel spatřit. Patrik se na posteli zavrtěl.



Jeho tělo odpovídalo na každý jeho pohyb štiplavou bolestí, která se neomylně zakusovala do jeho svalů. Patrik věděl proč tomu tak bylo. Ležel v jedné pozici několik hodin... ale proč vlastně? Opravdu mu tolik záleželo na tom, aby neprobudil simorostku, která vlastně vůbec spát neměla? Zavrtěl hlavou. Nebyl si jistý. Možná na tuhle otázku ani neexistovala správná odpověď.
"UÁÁÁ!" Ozvalo se na jeho rameni. Patrik sebou cukl a zahleděl se do zeleného obličeje své společnice. Liliana otevřela oči a zahleděla se do jeho tváře.
"Ahoj babočko... jsi tak... tak... krásný..." vydechla se zasněným výrazem. Vzápětí se zarazila a vydala dlouhý pisklavý zvuk.
"DO KRÁLIČÍHO BOBKU! CO SE STALO?!" Patrik se zasmál a přetočil se na bok.
"Nic... vůbec nic. Jenom jsi usnula," odvětil jemně. Liliana sebou škubla a otočila se k němu.
"Usnula? Já? Vždyť jsem simorost... vždyť... do zelenavé zahrady strejdy Hnidopicha! Co si rostliny pomyslí!" Patrik se uchechtl.
"Co by si měli myslet?"
"Pomerančovník je jak hlíva ústřičná... chytí se tě a nepustí. Je nejstarší, takže se snaží vychovávat, ve výsledku s ním není žádná domluva..." pronesla otráveně. Patrik zamrkal.
"Ty mluvíš s rostlinami?" Liliana zamrkala.
"COŽE? JÁ? NO... NO... JÁ... NO... NEEEE! JASNĚ, ŽE NE! JAK BYCH MOHLA? Vždyť to přece nedává smysl... mluvit s rostlinami... to neee... to... vůbec absolutně ne... to... do králičího bobku, tomu by se i okurky zasmály!" Vyhrkla prudce.
"Takže s nimi mluvíš..." Liliana se zarazila, když jí došlo, co vypustila z úst.
"Víš ty co? Měl jsi pravdu... vážně bych měla míň mluvit... co to žvaním... RADĚJI VŮBEC! Vždyť já na sebe vykafrám i každé zrnko pylu!" Patrik zavrtěl hlavou a lehce si ji přitáhl k sobě blíže za pas.



"Co to děláš?" Pípla. Patrik se uchechtl, zatímco mu několik kudrn spadlo do čela.



"Mně se to líbí."
"Co?" Vydechla téměř neslyšně.
"To jak kafráš... asi vážně nedokážeš lhát," jeho oči se zvláštně zaleskly. Liliana zrudla. Byla zvyklá na jeho zuřivé já... mdlé já... lítostivé já... totálně a naprosto hulvátsky, rozzuřené já... ale tohle? Co bylo tohle za pohled?
"Možná by jsi mi mohla něco povědět."
"A co?" Pípla.



"Řekni mi všechna svá tajemství..." pronesl se zvláštním tónem, který mu nebyl podobný.
"Ta...tajemství? Já... já... já... měla... měla... bych jít sklidit z pomerančovníku jahody!" Patrik se zatvářil zmateně.
"...nebo bych měla prostě jít pryč a mlčet jako kámen," zašeptala zahanbeně.
"Ne... počkej... nechoď pryč..."
"Proč?"
"Nechci, aby jsi odešla..." Liliana se nadechla, ale vzápětí se zarazila.
"Ty... ty... nechceš, abych rychle zmizela?" Vykoktala s rudými tvářemi.
"Ne, chci aby jsi zůstala..."
"Ale proč?"
"Proč... proč... a záleží na tom?" Vydechl nahlas, než...



...přitiskl své rty k těm jejím. Liliana vydala omámený vzdech, když si ji k sobě Patrik přitiskl ještě pevněji.



Co se to dělo? A bylo možné vůbec něco takového specifikovat? Co se to s nimi dělo? Mohl ji milovat? Mohl? Nebo to byl všechno jen klam stvořený chvílemi plné strachu? Nebo ho natolik udeřil ten blázen do hlavy, že zapomněl na svoji nevoli vůči Lilianě?



Liliana se nikdy necítila ničím výjimečná nebo snad podřazená, ale nyní... ten polibek, tak něžný a plný zvláštní energie v ní vzbuzoval cosi, co se cítilo svázané s potrhanou duší nejmladšího lidského obyvatele bunkru. V ten moment měla pocit... jako kdyby byla zvláštní už jen tím, že ho mohla políbit. Líbat jeho zamračená ústa, která neznala nic jiného než nadávky a čistý vztek. Ty rty, které se smály tak málo, že se skoro zdálo jako kdyby to neuměly. Ale jaký byl Patrik předtím? Jaký? Ptala se sama sebe, zatímco začala zaplétat své prsty do jeho neposedných vlasů.

Patrik se zhluboka nadechl a vtiskl ji další polibek. Co se to odehrávalo v jeho hlavě? V jeho srdci? Jako kdyby se v něm hádali dvě části jeho osobnosti. Jako kdyby... nedokázal dát ruce od jejího štíhlého těla, ale zároveň... stále slyšel v hlavě ta slova. Jeho děda dělal vždy věci pro vyšší dobro... všechno co kdy učinil bylo pro všechny, nebyl domýšlivý... byl... moudrý. Ale co by teď udělal on? Co? Ptal se sám sebe Patrik zatímco se jeho široká dlaň začala přemísťovat po Lilianině rameni směrem nahoru. Možná měl klíč ke všemu mnohem blíž než si myslel... možná by mohl... možná by měl... možná... možná... Za zvuku svého zapleteného rozumu tak doputovala jeho ruka až k hlavě jeho společnice, kde mezi listím, jež nahrazovaly vlasy, nalezl co hledal. Jemně stiskl hebkou výtrusnici mezi prsty. Vlastně nevěděl co chce udělat, ale v jedné chvíli ji jen tiše držel mezi svými prsty, než za ni zatáhl.
"AU!" Vyjekla Liliana a odtrhla se od něj. Zděšeně si ho změřila.
"Co to děláš?!" Zvolala vyděšeně a zacouvala od něj.
"Tebe to bolí..." zašeptal. Liliana zamrkala, když zaslechla ve své hlavě další vzpomínky předků...

"Všichni vždycky chtěli ty výtrusnice. Ta žena nás proklela..." slyšela ve své hlavě hlas starší ženy.
"K čemu jsou lidem naše výtrusnice?" Ozval se viditelně mladší hlásek.
"Koluje v nich kouzlo života mé drahé dítě... moje Rose. Nikdy nesmíš nikomu dovolit, aby se k nim přiblížil..."
"Kouzlo života?"
"Ano, díky tomu jsou pro nás darem i prokletím... nikdy nesmíš dovolit, aby na ně někdo cizí sahal, slibuješ?"
"Slibuji, maminko..."

Hlasy v Lilianině hlavě utichly. Několik vteřin tak hleděla do hnědých očí svého společníka.
"Nesmíš na ně sahat," zašeptala, než prudce...



...vyběhla z pokoje. Patrik zůstal sedět na posteli. Zavrtěl hlavou a zvedl svoje dlaně ke svému obličeji. Proč se nyní cítil jako hrozný mizera? Proč?

Jak by nás mohlo tvoje krásné psaní přestat bavit? Za sebe můžu říct, že se to nikdy nestane. Vždycky jsem nadšená, když přijdu na fórum a najdu tady od tebe nový díl
Tenhle díl je moc pěkný, přečetla jsem ho jedním dechem. Zase byl nabitý vtipnými průpovídkami Lily jen z toho závěru je mi trochu divně. Už se moc těším na další díl, jak tohle bude pokračovat.

Bože, co to ten Patrik zase provedl - to by určitě jeho děda neudělal ... Už jsem si myslela, že se nám v bunkru třeba začne rýsovat další generace, a ono nic, bohužel Ty nás ale napínáš, Lucisab !

Hezký dílek!  Rozhodně se na tebe nezlobím, že přidáváš dílky pomaleji, co mám říkat já...jeden díl za půl roku :-D:Navíc na tvoje dílky se vyplatí počkat, protože je to vždy bomba.

Jinak Patrik mě trochu zklamal, myslím, že to šlo udělat i jinak než využít momentální slabosti. :-(Jsem si jistá, že kdyby se Liliany aspoň zeptal, třeba by nakonec souhlasila, ale tohle bylo podlé.

Jsem zvědavá, jak to vyřeší a alespoň se omluví.

Těším se na další dílek.

Baví, baví, já pořád vyhlížím nové díly  Jen s tím Nervózním mám vroubek, nabrala jsem tam takové zpoždění, že ho nedokážu dohnat
A plně souhlasím s Hello - krásné pokračování, ale ten závěr mě malinko zaskočil a trochu se bojím, k čemu to povede

Moc děkuju holky za tak krásné komentáře strašně moc si toho vážím když vidím, že vás to pořád baví, hned mám chuť psát dál

Jinak jak už víte, přesunula jsem své simíky do nového počítače, takže už se nikdo nebude rozpadat jako to měli ve zvyku pořád rozhodla jsem se tedy i se změnou pc o kvalitnější snímky do příběhu tak snad se bude nové rozlišení zamlouvat


03x75

Uběhlo několik dnů kdy se všichni věnovali své práci. Nikdo z našich obyvatel si tak nevšiml malého cestování v čase, kterého se dopustil Patrik s Lilianou.

Jediná změna, která nastala byla v Lilianě. Mladá simorostka měla celé dny najednou pocit jako kdyby se nemohla soustředit. Stále nedokázala uvěřit tomu co se dozvěděla o svém původu. Vždycky věděla, že v ní bije lidské srdce, ale nikdy by jí nenapadlo, že simorostí gen nebyl její zcela původní... že byla uměle přiotrávena před spousty let, aby z ní byla rostlinná bytost. Jak se nyní měla na sebe dívat do zrcadla a vidět osobu, kterou být vlastně neměla? Ale dokázala by být vůbec člověkem? V hlavě se jí zjevila tvář její předkyně. Stále ji viděla na koni, jak cválá zasněženou krajinou, zatímco její dlouhé blonďaté lokny vlály ve větru. Byla krásná a nespoutaná... byla silná a odvážná. Maria Antonia se nikdy nesmířila se svojí proměnou... bylo to skoro jako kdyby mohla najednou slyšet její hlas ve své hlavě a to tak jasně, že měla často problém oddělit svoje myšlenky od těch jejích. Ale Liliana takhle nechtěla uvažovat. Nemohla stále přemýšlet nad tužbami ženy, jejíž krev proudila v jejích žilách. Proč najednou bylo všechno tak složité? Proč měla najednou pocit, že se nedokáže soustředit na nic jiného? A pak tu byl Patrik, který od toho večera jí byl ještě vzdálenější než slunce na obloze. Skoro jako kdyby se styděl za to co se stalo. Nebo se mu snad ještě víc hnusila? Ale... ale... Liliana se otřásla když si vzpomněla na bolest na své hlavě. Její výtrusnice byly pro ní darem i prokletím. Ale opravdu je Patrik chtěl? Opravu by toho byl schopen? Ale kdyby to chtěl učinit... mohl to udělat, když spala, ale to se nestalo... pak proč potom? Nebo to byla náhoda? Jak mohou být jeho činy náhodné? On sám jí nic nevysvětlil, místo toho nasadil zpět svoji tvrdou masku a vystavěl proti ní ještě vyšší zeď přes kterou ho nemohla spatřit ani jedním okem. Skrýval se před ní i ostatními psychicky a nyní i fyzicky. Často tak slýchávala slova jeho matky, která ustavičně napadala svého muže s tím, že je Patrik naprosto stejný jako on.

Patrik se opravdu ukrýval. Věděl, že potřebuje čas, aby dokázal pochopit věci, které se udály. V přítmí těch nejméně navštěvovaných částí bunkru, tak hledal něco, co ani nalézt nemohl. Strojovna byla nyní jeho druhým domovem, i když občas zašel nahoru na světlo, aby upokojil svoji rodinu, které děsil svojí zamlklostí. Jenže co měl jiného dělat?



Jeho ruce se chvěly kdykoliv si vzpomněl na to co objevil.



Ale Patrik na to nechtěl myslet. Možná se toho objevu i bál. Zhluboka se nadechl, když se rozhodl raději zaměřit na odbornou knihu, která se nacházela v hlavní knihovně v obýváku.



Zhluboka se nadechl, když hledal mezi známými tituly ten správný. Opatrně si sehnul ke spodní poličce,...



...když konečně zřel co hledal. Lehkým pohybem vyjmul správnou knihu z police a několikrát si ji přehodil z jedné ruky do druhé. V ten moment si vzpomněl na tvrdé tréninky, kterým se snažil zapracovat na svém těle. Už nikdy se nechtěl cítit tak bezmocný jako při své poslední návštěvě minulosti. Hrdě se zvedl a otočil se k masivním zrcadlům na protější stěně.



Chtěl být silnější po všech stránkách. Přál se cítit jako skutečný muž... jako člověk, který někoho může ochránit a ne jako figurka, která může spoléhat jen na vlastní štěstí. Několik vteřin se díval do své tváře, která už dlouho nedokázala držet šťastný výraz. Kdy naposledy viděl sám sebe šťastného? Kdy? Zavrtěl hlavou až mu kudrny dopadaly do obličeje. Nezáleželo na tom... už dávno si byl jistý, že nebyl stvořen pro něco takového jako štěstí. Jeho údělem bylo vézt bunkr a najít cestu pro ostatní. Odvrátil zrak od své pihami pokryté pleti a zamířil ke křeslu. Opatrně usedl a s podivnou úctou...



...pohladil její časem zasaženou obálku.
"Proč to museli udělat... proč? Proč museli stisknout to červené tlačítko? Proč?" Frustrovaně vydechl. Kdyby se nestalo tolik věcí v minulosti... nic z toho co nyní řeší by nemusel. Možná by ani nebyl na světě... a možná by tím ani nepřišla na jejich svět Oxana... možná by všechno bylo jednotvárně snadné, ale zároveň by to tak bylo v pořádku. Nikoho by nemusela ovládat radiace jež si razila cestu lidskými dušemi jako nemoc ke které nikdo neznal lék. Nikdo by se nemusel ukrývat a izolovat před tím co plulo ve vzduchu jako neviditelný nepřítel jehož výpad jste nikdy nemohli předvídat. Někdo dokázal přežít, jiní si odnesli šrámy na těle a ti další... ti už dokázali poznat svého stvořitele. Nemuselo se to stát... nemuselo... Tiše se nadechl a opatrně rozevřel knihu na správné straně.





Kniha zvláštně zašustila, když nalezl správnou stranu. Jeho nos zašimral zápach starého papíru, který podvědomě miloval.



Ta kniha byla o tolik starší než on sám a choval k ní tak silnou úctu, že měl obavy se jí i více dotýkat. Proto jen s letmo nataženým prstem zkoumal jednotlivé odstavce až nalezl co hledal. Tiše se začetl do slov, která znal téměř nazpaměť, ale zároveň z nich měl pocit, že čím častěji je čte, tím více chápe jejich význam. A aniž by si toho všiml...



...se v místnosti zjevil někdo, jehož přítomnost si přál nejméně na světě. Liliana se zarazila když spatřila jeho štíhlou postavu v křesle. Jak dlouho ho vlastně neviděla? A proč se její srdce znova povědomě rozbušilo když si uvědomila jeho blízkost?



Na její tváři se proti její vůli zjevil úsměv. Cítila se znova jako slunečnice, která se otáčí za světlem. Věděla, že by se na něj měla zlobit, ale z nějakého nepochopitelného důvodu toho nyní nebyla schopna. Nejdůležitější bylo, že byl nyní tady. Že mohla sledovat jeho štíhlé prsty pevně držící starý svazek, jeho vlnité vlasy, které byly stále stejně neposlušné jako vždy. Proč jí musel tak neuvěřitelně přitahovat? Proč zrovna on? Občas se zdál skoro jako blázen a jindy skoro vnímala jeho zraněné srdce, které bilo s bolestí pro něj známou už celou věčnost. Věděla, že byl na dosah ruky, ale zároveň byl tak daleko, že i vesmír se zdál blíže. Stále však věřila, že v něm byl ten muž o kterém jí tolik vyprávěli. Ten hodný Patrik, který byl odvážný jako nikdo na světě. Někde v něm stále byl, byla si tím téměř tak jistá jako každým vlastním nádechem. V ten moment k ní Patrik zvedl svůj zrak a několik vteřin se díval do jejích zorniček. Jeho srdce se také divočeji rozbušilo, když ji spatřil. Co to s ním bylo? Ptal se sám sebe. Co to bylo? Prudce se nadechl. Nechtěl aby byla v jeho přítomnosti... nechtěl aby se na něj dívala... nechtěl... nechtěl... protože když byl s ní, uvědomoval si věci... věci...
"Patriku!" Zvolala a přistoupila k němu blíže. Oslovený se zamračil.





"Copak to tady nemůžu mít klid!" Vyhrkl příliš prudce ve snaze ji od sebe co nejrychleji odehnat. Liliana sebou cukla, ale jinak se nehnula z místa.
"Chtěla jsem s tebou mluvit a..." Patrik ji nenechal domluvit.
"Nemám čas," odsekl.



"Ale myslela jsem, že bychom si mohli promluvit o tom co se stalo... když..." zavrtěla hlavou neschopna dokončit myšlenku.
"Nic se nestalo..."
"Do králičího bobku, jak to můžeš říct?" Patrik vydal zvláštní zvuk a prudce zaklapl knihu. Divoce se zvedl a uložil výtisk na správné místo, než se otočil a bez jediného slova vyrazil na terasu.
"HEJ! ZASTAV SE!" Zakřičela za ním a rychle zamířila za ním.



"KOUKEJ SE ZASTAVIT TY TVDOHLAVÝ KEDLUBE!" Patrik sebou cukl a zastavil se. Pomalu se k ní otočil.
"Jak jsi mi to řekla?"
"Kedlube... a můžeš se přestat chovat jako zatracená masařka a zůstat chvíli na jednom místě? Chci ti jen něco říct..." procedila. Patrik vydal neartikulovaný zvuk.



"Jenže já s tebou nechci mluvit! Chápeš to vůbec?"
"Je to kvůli tomu, že jsem ti nedovolila utrhnout moji výtrusnici?" Patrik zrudl a založil si ruce na prsa.



"NE! Absolutně ne... a mám teď jinou důležitější práci než řešit nějaké výtrusnice, kterých jsem se ani nechtěl dotýkat!"



"Takže... ty ses jich nechtěl... zmocnit?" Vykoktala šokovaně. Patrik zamrkal.
"Na tohle žvanění nemám čas! Znova a naposledy ti říkám... nedívej se na mně, nepřibližuj se a nemluv na mně!"
"Ale co to všechno co jsme spolu teď..."
"CO? Já si nic zvláštního nepamatuji! Prostě jsme oba zažili stresující věci a ty nás přiměli dělat věci, které bychom jinak nikdy nedělali... takže teď už víš jak to je a můžeš mi dát pokoj!" Zaprskal. Liliana zesmutněla.
"Takže to co jsi řekl a to... to... takže..."
"NIC! Nech mě už být!"
"Ale... ale... je to snad kvůli tomu, že jsem simorost?" Patrik sebou škubl a zamračil se.



"Proč mě nemůžeš prostě nechat na pokoji a snažíš se ze mě tahat rozumy? Musím se teď věnovat jiným věcem než tobě!"
"A čemu?"
"Do toho ti nic není!"
"Přestaň se ke mě chovat takhle! Nic jsem ti neprovedla!"
"Ale ano, provedla jsi mi!" Zakřičel zadýchaně.
"Co jsem ti udělala?" Patrik si zuřivě pročísl vlasy. Udělala jsi mi toho víc než dost... mnohem víc než ti budu chtít kdy přiznat... ozval se tenký hlas v jeho hlavě.
"Musím jít pryč..." procedil místo pravé odpovědi, která cloumala jeho nitrem.
"To není žádná odpověď! Chci vědět proč měníš svoje chování jako šílenec! Odpověz mi konečně! Jaký máš se mnou skutečný problém?! Je to protože jsem zelená? Protože jsem simorost? Nebo protože si na mě musíš kompenzovat co se stalo s Oxanou? Nebo kvůli tvému strýci a tetě, kteří zemřeli podle tebe kvůli tobě?!" Vzápětí se zarazila když si uvědomila co vypustila z úst. Patrik zbledl a v jeho očích se zjevil zvláštní lesk. Bylo to jako kdyby ho bodla tím nejostřejším nožem.
"Odkud to víš? Odkud víš, co se stalo?!"
"Já... já... do králičího bobku... já... slyšela jsem tě v kapličce a..."
"Už mi to nikdy nepřipomínej!"
"Já... já... nechtěla... promiň... já..." natáhla k němu paži, ale Patrik od ní uskočil až narazil zády do zábradlí.
"A víš co ti povím?! Chceš opravdu vědět proč tě nesnáším?! Je to kvůli tomu, že jsi simorost! Nenávidím simorosty! Slyšíš mě?! NENÁVIDÍM JE! JSOU MI ODPORNÍ!" Zařval vztekle a utekl div se nezřítil střemhlav ze schodů. Liliana zalapala po dechu a z očí jí začaly kanout slzy.
"Patriku..." vydechla tenkým hláskem a rozplakala se.

Za několik minut se tak tiše přesunula do zahrady.



Rostliny se tiše skláněly jejím směrem ve snaze ji upokojit.
"Neměla jsem mu to říkat," štkala do tichého prostoru, který v jejích uších ozvučovaly jen všudypřítomné plodiny, které se jí snažily dodat pokoj.
"Ne, nechytil plíseň... a má pravdu. Jsem kreatura, vždyť jsem otrávený člověk! Ani k vám nepatřím... díky papriko, ale vždyť se na mě podívej... nejsem ani rostlina ani člověk... taky tě mám ráda pomeranči a je mi jedno jestli jsi muchomůrka nebo ořech... má pravdu jsem odporná kreatura... určitě je teď rád za to, že mi to řekl..."



...aspoň může nyní v klidu spát...



"...teď už vím proč byl vůči mě vždy takový odmítavý... je to kvůli tomu čím jsem, jak by mě někdy mohl mít rád? Povězte mi... jak?"



Nejsem nic... moje rodina je mrtvá a na hlavě mám hotový poklad, ale k čemu mi to je? Nikdy nebudu dost dobrá pro nikoho... nikdy... a víte co si myslím?



"Měla jsem zemřít spolu s mojí rodinou, aspoň bych konečně ukončila veškerý tenhle nesmysl co s námi udělala moje prapředkyně... byl by svatý klid a Patrik..."



...ten by konečně mohl být šťastný, když by mě nepoznal. Mohl by svobodně dýchat... určitě by mu bylo lépe kdyby nebylo mně...

Měla jsem tak strašnou radost, když jsem tu našla další díl! Zbožňuju tvůj příběh jsi mistr příběhů  díky moc za další díl! Čtení tvých příběhů mě hrozně baví (Nervózního se snažím dohnat) a u tohoto vždycky vyhlížím nové díly.
Tenhle díl na mě zapůsobil dost smutně (ale samozřejmě se mi líbil a je tak krásně napsaný, jako je vždycky u tebe zvykem opravdu radost číst), je mi tak líto Lily... a místo aby se Patrik (opravdu je tvrdohlavý jako kedluben ) sám omluvil za to, co udělal, ať už ho k tomu vedlo cokoli, tak si to ještě na ní vylívá a chová se k ní hnusně  doufám, že se z té své depky dostane a uvědomí si, že k Lily patří a že není čeho se bát. Mám ji moc ráda, je hrozně sympatická a vtipná a moc se mi líbí její rozmluvy se zeleninou a ovocem  taky bych potřebovala někdy utěšit třeba od pomeranče
Kéž by si to Patrik uvědomil a pořádně se jí omluvil a vynahradil jí všechno to trápení, které jí způsobuje. Není fér, aby se cítila podřadně, je to přece úplně mimořádná bytost se srdcem na správném místě (pokud teda srdce má, to by mě zajímalo - ale ať má nebo ne, určitě se od ní jiní můžou učit).

Grafika je moc pěkná! Já si vždycky vychutnávám každou fotku, máš to vždycky tak krásně nafoceno   a na 6. fotce mě pobavilo, že Patrik vypadá, jako by měl korunku od páva  to se ti podařilo zachytit v ten pravý moment (poslední dobou si toho všímám, protože se mi omylem stalo něco podobného a až skončí můj současný příběh, tak to hodím k sobě do tématu).

Ti dva by patrně potřebovali někoho, kdo by jim důkladně promluvil do duše - oběma by se hodilo dodat více sebevědomí, spolu s tím, že k sobě patří, ať se jim to líbí nebo ne

:'(:Ach jo....co mi to děláš? Já to normálně obrečela...

Tohle se Liliana nezasloužila. Patrik by potřeboval proplesknout a to pořádně. Nejdřív se zachová tak jak se zachoval a pak nemá ani tu čest, aby se omluvil a dělal, jakože nic? A ve finále ještě raní její city...

Nakopla bych ho a to pořádně, aby se konečně vzpamatoval

Jinak nádherně napsáno, jako vždy   dáváš do toho duši, miluju tvůj styl psaní, je to tak realistické! 

btw.: Nový rozměr fotek je naprostá bomba! Vypadá to úžasně 

Díky moc holky za krásné komentáře, strašně moc si jich vážím

Hello, je pravda, že jsem si té paví korunky všimla až díky tobě už se moc těším na tvoje vydařené vyfocené momenty z příběhu  jinak co se týká Liliany, tak ta je skoro jako člověk, takže srdce má

Ludmi, máš pravdu že by oba potřebovali někoho kdo by si s nimi pořádně promluvil každopádně Patrik by někoho takového potřeboval víc než ty svoje hokusy pokusy jenže takhle... uvidíme kam se to vyvine

Jani, moc mě mrzí, že tě vývoj tak rozesmutnil každopádně v bunkru nás budou ještě čekat i pozitivní věci, ať už to bude u kohokoli


03x76



"Co jsem to provedl? Co?" Ozval se jeho třesoucí hlas v jiné části bunkru, než se rozplakal stejnými slzami jako žena kterou v hloubi duše ctil stejně jako poslední části svého já na které už skoro zapomněl. Jeho hrudník se třásl... stále si všechno pamatoval. Každé slovo, každý pohled, každý okamžik...





Jeho strýc neměl šanci přežít jen díky němu...



...jen díky slabosti, kterou v něm vzbudila ta příšerná mimozemšťanka, jež rozbila jeho ideály a donutila ho věřit...





...v lásku, která nebyla skutečná.



Občas ji slyšel ve své hlavě. Její zvláštní hlas, který rozechvíval jeho touhy, které v té době nepoznal. Opakovala mu do ucha jednotlivá slova, kterým dokázal věřit... kterým si přál věřit....

Jsi můj... slyšel její hlas. Cítil její paže, které se dotýkaly jeho pleti tak důvěrně jako nikdo jiný na světě. Daroval jí svoji duši i tělo. Byl její loutkou, což předtím netušil.
Budeme navždy spolu, ale jedině pokud mi dokážeš, že mi budeš hodným druhem... otřásl se, když si uvědomil, že by byl pro její uznání schopen udělat cokoliv... cokoliv co by ji přimělo se na něj dívat jako na svého partnera jako na muže, který ji mohl provázet životem. Chtěl jí být hoden... chtěl zapomenout na to, že jen člověk, přál si být víc než jen trubcem... toužil po tom, aby se na něj dívala jako na Alana na kterého žárlil vždy když zřel pohled kterým se na něj Oxana dívala. Jemu říkala tónem jakým jemu nikdy... vlastně nikdy s ním nehovořila jako s Alanem, který si jí nikdy nevšímal více než špíny za svým nehtem. Alan jí pohrdal a za to ho Patrik nenáviděl. Pro něj byla Oxana bohyně, které se nesměl nikdo dotknout.



Každý její rozmar nebo nápad pro něj byl posvátný. Ona si mohla dělat co jen chtěla a bylo jedno jestli se jednalo o něj nebo jeho rodinu. S ní měl utkvělý pocit, že díky ní bude konečně svět na správné cestě.
Nastolíme rovnováhu, která tady vždy chyběla... šeptala mu do ucha každou noc, kdy se snažil usnout na několik vteřin, aby nabral energii, kterou z něj vysávala. Nikdy o ní nepochyboval ačkoliv se v jeho hlavě občas ozval tenoučký hlásek, který se ho snažil před něčím varovat... jenže on ho ignoroval. Vždy tak stačilo jediné její slovo, které ho přimělo ten hlas ještě více potlačit.
Copak to nevidíš, že tě miluju? Chci tě... ale na to abych tě mohla vzít sebou na Sixam musíš splnit úkoly. Musíš mi dokázat, že si zasloužíš moji důvěru... jsi můj hlavní trubec... vždy budu mít pro tebe místo ve svém srdci... Patrik chtěl splnit každé její přání...



...úplně každé... za každou cenu. Jenže v ten den kdy zřel slzy své sestřenice se v něm něco pohnulo. Skoro vnímal jak do něj buší jiná část jeho osobnosti a cosi na něj křičí skrz hustou mlhu, kterou nemohl přehlédnout. Byl ztracený... byl hluchý i slepý... udělal by to, i přes to, že ho cosi trhalo na dva kusy. Ublížil by své sestřenici pro osobu, která málem zničila celou jeho rodinu. Věděl to, když k ní vztáhl paži. V ten moment nedokázal rozumět ničemu jinému než jen uspokojení potřeby své vyvolené. Dokonce si ani nevšiml značně vyčerpaného Alana, který mu v jeho úmyslu zabránil svojí vlastní fyzickou silou. Dobře si vzpomínal na jeho pohublou postavu, která zastínila drobnou Anabelu... až pak všechno zčernalo... všechno... když se jeho oči znova otevřely, dokázal slyšet jen vlastní svědomí. Začal se nenávidět, tak strašně moc, že nevěděl co se svými pocity dělat. Nesnášel dny kdy si vzpomněl na Oxaniny doteky, které se jako neviditelné tetování nacházely na každém milimetru jeho kůže. Cítil se potřísnění po všech stránkách... studem, bolestí, vinou, nenávistí k sobě samému i k osobě, která to celé způsobila. Možná by ji nejraději zabil, ale byl si jistý, že ani tak by nemohl nalézt svůj klid, protože ten už pro něj neexistoval. Byl vrah vlastního strýce... on za to mohl... jeho oči se znova zakalily, když zaslechl kroky, které se rozezněly chodbou. Zanedlouho se dveře koupelny otevřely dokořán a do drobné místnosti vstoupila...



...osoba, kterou si nepřál dnes již potkat.



"Patriku..." vydechla jeho jméno překvapeně. Patrik zavrtěl hlavou a otřel si oči pravým předloktím. Hořce se zasmál, když si stoupl zády ke své společnici.
"Kdo jiný než ty by to mohl být? Kdo jiný?" Jeho hlas zněl jinak.
"Ty brečíš?" Zašeptala. Patrik sebou škubl a rychle si setřel další slanou vodu z tváří.



"Myslím, že nemá cenu abych tě posílal pryč, protože by jsi mě stejně neposlechla..." pronesl tak tiše, že to sotva slyšela.
"Patriku..." Patrik ji přerušil. Sklonil hlavu až se jeho tvář ztratila v jeho nezkrotných vlasech.
"Pořád se divím, že jsi tady... že se mě ptáš, jestli brečím nebo ne. Chovám se k tobě ohavně, tak jak si nikdo ani nezaslouží a ty jsi přesto pořád tady. Neměla by ses tak snadno nechat oklamat někým jako jsem já... zapamatuj si, že mám černou duši. Nezasloužím si tvůj soucit ani nic jiného. Měla by jsi mě prostě nenávidět, to si zasloužím..." vydechl.
"Ale já tě nedokážu nenávidět..." Patrik sebou cukl a ohlédl se k ní. Liliana sebou cukla, když zahlédla jeho oči plné slz.
"Asi bych ti měl říct pravdu... aby jsi konečně rozuměla tomu co ti říkám..." pomalu zvedl obě své paže do vzduchu.
"To já mohu za smrt mého strejdy. Nepomohl jsem mu, víš co jsem místo toho abych mu dal první pomoc udělal? Šel jsem ji líbat a objímat... dělal jsem s ní věci, které... které... ani nedokážu vyslovit. Oxana mě infikovala jako nějaká divná nemoc... rozežrala mé nitro jako hniloba, dostala se do mě a já... já... někdy mám pocit, že ji tam pořád cítím, rozumíš?"
"Oxana je pryč Patriku a ta vina co cítíš... nebyl jsi sám sebou u králičího bobku!"
"A jak můžeš vědět kdy jsem byl sám sebou? Neznáš mě!"
"Cítím to z tebe!"
"Pak se zatraceně mýlíš! Víš co jsem ještě málem udělal? Málem jsem uškrtil Belinku, těmahle rukama! Chtěl jsem to udělat!" Liliana se otřásla.
"Ale neudělal jsi to!"
"Jenom proto, že mi v tom zabránil Alan! Jenom kvůli němu... Jsem netvor, chápeš?!" Liliana si ho změřila. Pozorovala jeho zarudlý obličej a rty, které se chvěly. Zavrtěla hlavou a prudce k němu vykročila. Instinktivně ho chytila za ramena a přitáhla ho k sobě div nespadl na zem.



"Je pravda, že jsem tady nebyla a při podzemních orchidejích ti přísahám, že bych dala cokoliv na světě abych tu byla... ptáš se proč? Nevím... necítím se jako velkolepá hrdinka, ale udělala by mi jen radost, kdybych mohla nasypat té zatracené megeře aspoň všechen svůj pyl do očí!" Patrik zalapal po dechu když spatřil drobné ohníčky v jejích očích.



"Jedno ale vím jistě... tamto jsi nebyl ty. Byl jsi očarován jako všichni tady. Nemohl jsi za to co jsi dělal nebo jak jsi myslel... protože kdyby jsi to byl ty, kdyby to bylo tvé rozhodnutí, tak se nebudeš chovat takhle. A víš co si myslím? Zoufale chceš aby tě všichni nenáviděli a nedaří se ti to. Možná proto stále narážíš do mně... víš, že jsem cizí a chtěl by jsi abych tě nenáviděla, aby jsi konečně pocítil něco co si myslíš, že si zasloužíš, ale to nestane," procedila. Patrik zamrkal.



"Měla... měla... měla... by jsi mě nechat samotného..." vykoktal.
"Tam uvnitř jsi to pořád ty, ten kluk o kterém mi všichni vyprávěli. Vím to a věřím, že si brzy probojuje cestu na světlo. Všechno co se stalo se již stalo. Nemůžeš věci obrátit naruby a otočit je jiným směrem. Všechno má svoji cenu, poznala jsem to ze vzpomínek předků. Není dobré se moc často obracet za starými křivdami, proto se musíš přestat nenávidět a toužit po tom se potrestat. I kdyby sis urazil hlavu stejně se nic nezmění a jediní kdo tím budou skutečně trpět jsou ti které miluješ. Proto s tím přestaň... přestaň už nenávidět sám sebe," zašeptala. Patrik zavrtěl hlavou.
"To nejde... nejde... nemůžeš mě přimět cítit něco jiného... to... to..." Liliana ho přiměla, aby se na ni znova zpříma zadíval.
"Musíš konečně pochopit jaký jsem... musíš si uvědomit..." Liliana ho nechala domluvit a prudce přitiskla své rty k těm jeho.



V Patrikovi hrklo a mírně ucouvl směrem k umyvadlu do kterého narazil zády. Liliana si vlastně neuvědomovala co činí. Z její strany to byl instinkt... cosi co vyvěralo z její duše jako ten nejvzácnější léčivý pramen na světě. Skoro díky tomu i zapomněla na všechna zlá slova, která vůči ní vypustil. Bylo normální, že ho toužila zachránit? Jemně propletla své prsty mezi jeho hebké kudrny. Patrik vydal zvláštní zvuk, než...



...konečně zavřel oči, zatímco se snažilo jeho srdce dostat skrz hrudní koš ven. Co se to s ním dělo? Skoro vnímal jak jedna část jeho osobnosti touží po útěku zatímco druhá...



...ho přiměla přiložit své široké dlaně na její útlé tělo. Tenhle kousek jeho já ji toužilo k sobě přitisknout a nikdy nepustit. Opatrně ji nadzvedl a posadil ji na pult mezi umyvadla.



Cítil se jako blázen. Jako někdo poháněný něčím tak silným, že netušil jak se chovat správně. V ten moment se ztrácel sám v sobě... ve svých pocitech, bolestech... ve všem co ho činilo jím samotným.





Liliana se od něj kousek odklonila a zahleděla se do jeho zarudlé tváře.
"Nemohu tě nenávidět, protože... protože... tě miluji," zašeptala jeho směrem. Patrik prudce otevřel oči a setkal se s jejími zvláštně zelenými. Ten pohled... pohled... Miluji tě, slyšel Oxanin hlas. Její oči vypadaly téměř výsměšně, ale Lilianiny... její pohled ho nesoudil... ty zraky... zachvěl se.
"To... to... nemohu... nemohu..." vykoktal, než prudce...



...utekl z místnosti příliš vyděšený tím, co ve skutečnosti nikdy nepoznal.

Další krásný díl, hned když jsem uviděla, že je tu nový příspěvek, skočila jsem sem a nemohla se odtrhnout od čtení.
Samozřejmě je mi líto Patrika. Byl pod tím nejhorším Oxaniným vlivem a vytrpěl si svoje (což mu dochází až zpětně), i když pro okolí se tehdy choval jako magor, mohlo jim časem dojít, že je očarovaný.
Lily si zaslouží obdiv, že to nevzdává a pokouší se s ním mluvit, díky tomu se určitě všechno dá zase do pořádku. Ale myslím, že u takového traumatu to bude ještě nějakou chvíli trvat (přeju si, aby to bylo co nejdřív ). Je mi líto, že si myslí, že má černou duši a je špatný a podobné věci. Musí mu být samotnému ze sebe hodně špatně... snad najde cestu, jak se s tím vším vyrovnat a doufám, že si uvědomí, že za nic nemůže. Když si jenom vzpomenu, jak chytrý, šikovný, bezstarostný a akční kluk to býval.

Nádherný dílek! 

Je mi Patrika taky líto, vytrpěl si dost a dává si to stále za vinu. 
Ovšem stejně jsem na něj pořád naštvaná za to, jak se zachoval posledně. Chápu, že je to jakási jeho obrana, ale Liliana si to nezasloužila a nehledě na to, že ona je ta, která je mu neustále v patách ať už náhodou nebo úmyslně   . Měl by se jí omluvit, ale možná to ještě někdy přijde.

Přemýšlím, jestli je dobré, že se mu Liliana takhle otevřela se svými city.  Snad neprovede nějakou ptákovinu.

btw.: Už se těším na ty pozitivní chvíle, které nás čekají!  

Takhle se vyděsit z láskyplného vyznání, ještě navíc od krásné Lily ? Ale, Patriku, správný muž přece z boje neutíká Už aby se dal psychicky trochu do kupy ! A co ostatní obyvatelé bunkru - dlouho o nich nebyla zmínka ...

Aaaaaaa  Krasny dilek, i kdyz me moc mrzi, ze s tim Patrik stale tak bojuje  Snad brzo pochopi, ze mela Liliana pravdu a ten hrozny pocit viny prekona, a konecne bude stastny
(Pardon za text bez hacku. Zlobi nam PC, a zkousime, jestli je v haji disk, nebo zakladni deska. Tak tu ted mam nahradni disk, a ocividne bez podpory CJ)

Moc děkuju holky za krásné komentáře moc si vážím každého slova a i toho, že vás můj příběh nadále baví, i když jsem teď tak málo aktivní čas mi bohužel dává zabrat a hra taky... mám za sebou řešení problémů a hledání vadných downloadů už jsem popravdě několikrát myslela na to, že snad vyhodím pc z okna nebo svoje simíky přesunu do TS4, zvláště když jsem musela hledat vadné downloady na dvakrát hra mi dělala docela psí kusy a pak se přidalo ještě trochu i pc... ale teď už se zdá všechno funguje největší radost mám z toho, že přežili moji simíci v originální podobě a taky většina downů, které dotvářejí bunkr nebo Nervózního... bohužel, ale pár věcí muselo pryč, i když mi to lámalo srdce, ale co se dá dělat nyní mám obrovskou radost, že se mohu opět vrátit ke psaní a mít nějakou zásobu fotek do dílků v zásobě doufám, že díky tomu znova obnovím svoji tradici s přidáváním dílků pravidelně a ne jednou za měsíc...



03x77

Čas neúprosně běžel dál... skoro se zdálo jako kdyby se každá vteřina ztrácela v myšlenkách našich hrdinů... jako kdyby už na čase ani nezáleželo, ale možná byl opak pravdou.



Anabela se nadále věnovala šití čímž se snažila zaplnit podivnou prázdnotu, kterou začala tiše pociťovat ve svém nitru. Možná za to mohlo několik nenápadných, drobných vrásek, jež se začaly zjevovat na její tváři a které jí neúprosně připomínaly čas, který tu byl stále, ačkoliv se ho ostatní snažili ignorovat ze všech sil. Jediná dcera Alexe, tak často vnímala podobné myšlenky jako míval její otec. Jaká byla pomíjivost života? A co bude s nimi dál? Ptávala se sama sebe. Ve snaze najít svůj ztracený klid tak často ukrývala svoji tvář do ramene svého manžela, jehož zelená pokožka občas zvláštně světélkovala.



Alan ve svém srdci nadále cítil svoji moc, která ho hřála i chladila zároveň. Stále s ním žila, ale zároveň... nikdy ji nesměl znova použít. Věděl, že musel být vděčný za každou vteřinu, kterou mu osud dopřál... kterou mu daroval proto, aby mohly jeho paže sevřít v náručí ženu, kterou miloval. I on však nadále bojoval sám se sebou. Jeho zápisky v denících tak změnily směr. Jeho příliš silné instinkty ho na něco upozorňovaly... na něco... a to něco vedlo jeho kroky...



...k muži, který měl na svých bedrech v budoucnu nést vedení bunkru. Alan vnímal celým svým srdcem temnotu, která ho obklopovala. Patrik žil ve stínu. Ukrýval se před každým kdo se k němu snažil najít cestu. Utíkal... skrýval se... ale před někým uniknout nemohl a to ho rozlaďovalo nejvíce. Liliana... to jméno nechtěl slyšet ani vidět napsané... nedokázal s ní mluvit... nedokázal se na ni dívat. Stále se cítil jako příliš velký démon pro někoho tak čistého jako byla mladá simorostka. Už jenom proto ji musel chránit sám před sebou. Možná kdyby ji poznal dříve... kdyby poznala odvážného, leč mírně nerozumného mladíka s nepoddajnými vlasy... možná ten by jí mohl úsměv opětovat, ale on? Copak tomu ještě dokázal porozumět? Přál si být jen samotářem... mužem, který hledá pravdu ve starých knihách... který netouží zachránit svoji duši, ale duše milionů jiných lidí, kteří nadále přežívali v nekonečné radiaci tam venku. Proto z něj Alan nadále cítil laskavost, která ležela uložená v jeho srdci jako zakopaný poklad. Patrik se zdál na první pohled jako muž bez citu, ale ve skutečnosti byl pravým opakem. Oxana ho zlomila, ale zároveň z něj udělala někoho kdo by možná mohl své lidi dovézt ke světlu. S těmito myšlenkami, tak Alan opět od něj odešel a ponechal ho se svými démony samotného.

Mladá generace však nebyla jediná, která uvažovala nad časem...



Christine často chodila do dětského pokoje a ve svém nitru uvažovala jestli tuto místnost ještě někdy naplní dětský smích. A nebylo to pro ni spíše pošetilé?



Možná už prostě jen stárla... možná si prostě jen toužila představit jak její dlaně sevřou malého človíčka, který jí bude říkat babi. Ale něco takového se nemohlo nikdy přihodit. Už dávno si byla jistá, že Patrik byl posledním narozeným dítětem bunkru. Kdysi její hlavu zaplavovaly myšlenky na dítě Anabely a Alana, ale ti jak se zdálo, nedokázali počít dítě. Dlouze se nadechla, když si vzpomněla na svého syna. Stále si nebyla jistá co se s ním vlastně děje.
"Chris! Tak tady jsi!" Ozval se za ní hlas.



Christine se ani neohlédla.
"Chris co tady děláš?" Zeptal se jí klidným hlasem David, zatímco pozoroval záda své ženy. Christine sebou cukla a otočila se ke svému muži.
"Nic extra..." odvětila bezbarvě.



"To není žádná odpověď," vydechl a rozhodil rukama.
"Prostě jsem tady poklízela, to je vše... a co náš syn?"
"Patrik?"



"Máš snad pocit, že máme víc dětí?! Samozřejmě, že Patrik! Už jsi s ním mluvil?"
"Ne... nechce se mnou moc mluvit."
"Pak by jsi ho měl přimět, aby tě vyslechl... mně totiž vůbec neposlouchá... říká mi máti a tvrdí, že jsem moc autoritativní, což není pravda..." procedila otráveně.



"Snažím se s ním mluvit každý den, ale nestojí o to. Je už dospělý, je těžké s ním komunikovat, když nechce..."
"Pak by to chtělo mu být víc v patách... chová se jako ty! Viděl jsi jak se změnil? Začal trénovat!" Zvolala dramaticky.



To že začal cvičit ještě nic neznamená... možná se prostě snaží přijít na jiné myšlenky...



"A proto si ze starých zbytků vyrobil věc do které ustavičně mlátí?"


(vím, že jsem tady trošku porušila pravidla, ale věřte mi, že se tam ten boxovací pytel často neobjeví spíš je tam jen teď )

Myslíš, boxovací pytel? Já to spíš považuju za zázrak, odvětil s úsměvem její muž.
Zázrak? Takže se ti líbí, že se náš syn učí dávat rány? Co když půjde vylepšit fasádu našemu mimozemšťanovi?



David se zasmál.
"Nemyslím si, že by se stalo něco takového. Patrik je už rozumnější než byl předtím."
"Tak mi vysvětli... proč to dělá?!"



Víš Chris... pro nás muže je občas...



...osvěžující do něčeho praštit. Vím, že to zní zvláštně, ale je to tak. Není v tom nic špatného. Nemyslím si, že by Patrik trénoval kvůli něčemu zvláštnímu. Určitě tak činí jen proto, aby přišel na jiné myšlenky.



Zcela jistě v tom není žádný jiný účel...



Patrik mezitím sledoval svůj odraz. Skoro se zdálo jako kdyby se ani nepoznával. Možná za to mohl ale i fakt, že se na sebe do zrcadla často nedíval. Opatrně si přejel po obličeji jednou paží a dlouze se nadechl. Cítil se unavený, ale zároveň věděl, že nemůže polevit. Skoro měl pocit, že se může dotknout svého cíle, toho který znal jen on sám. Natáhl před sebe své dlaně a díval se na jednotlivé vrásky, které je protínaly. Zlehka natáhl prsty a následně je ohnul do měkké části své dlaně. Znova se na sebe zahleděl. Cítil se připraven, i když si úplně nebyl jistý co to pro něj znamená. Při svém zahloubaní si ani nevšiml, že ho mezitím pozoroval jeden pár...



...zvláštně zelených očí.



Liliana se opřela o rám dveří a v jejích očích se zjevil smutek. Kdysi v jedné knize četla, že vyznání lásky může kohokoli povznést, ale u Patrika to mělo spíše opačný účinek. Skoro se zdálo jako kdyby vědění, že ho miluje od ní ještě víc vzdálilo. Patrik nestál o její lásku.



Ale po čem pak prahl? Proč se stále zdál jako když něco hledá? A co to vlastně bylo? Nebo to byla všechno jen její představa? Možná prostě jen chtěl být sám se sebou... možná... možná... opravdu už nic nedokázal cítit. Těžce se nadechla, když se Patrik otočil jejím směrem. Divoce sebou škubl, když zřel její pohled. Udělal letmý krok k ní, ale vzápětí se zastavil. Liliana jeho gesto instinktivně napodobila. Oba tak zůstali stát naproti sobě v bezpečné vzdálenosti.



Liliana pevně stiskla obě své dlaně, zatímco nadále hleděla do jeho čokoládových duhovek. Proč jí ale musel pohled na něj tolik bolet? Proč? Proč to nemohla přejít jako on sám? Proč? Zlehka pootevřela ústa.
"Patriku..." vyšlo z jejích rtů. Patrik sebou cukl.



Zvuk jejího hlasu přejížděl po jeho postavě jako blesk po hromosvodu. Zachvěl se. Sklopil zrak, ale vzápětí se na ni znova podíval. Byli chvíle kdy jí toho toužil tolik povědět ale jindy... jindy... nemohl, ale nyní... v tento drobný okamžik si dokázal představit, jak sevře její útlý pas a poprvé po dlouhé době se odváží promluvit... vyprávět o věcech, které se dozvěděl. Ve svém srdci prahl někomu povědět o svých objevech, ale zároveň měl obavy... strach, který pramenil z něj samotného... strach z toho uvěřit a dát tak znova svoji důvěru někomu dalšímu. Zavrtěl hlavou. Stále si nebyl jistý proč by si ze všech lidí z bunkru vybral právě ji. Proč právě jí toužil vyprávět o všem? Ona byla nadále cizinka... pak proč raději nešel za svým otcem? Už si připadal jako blázen.
"Já... já..." znova zavrtěl hlavou.
"Ano?" Vydechla prudce. Patrik na ni pohlédl zpod svých řas.
"Nic Lily... nic..." zašeptal a divoce vykročil z místnosti dříve...



...než v něm mohl ten pocit zvítězit.

Mám takovou radost, že je tu další díl! Úplně ve mně zatlo, když jsem si četla, jaké máš problémy se hrou Díky moc, žes to nevzdala a že díky tomu můžeme číst dál tento krásný příběh. Už se mi po něm hrozně stýskalo. Naštěstí mezitím čtu i Nervózního, tak je čím se kochat. Už mi ale hodně chyběli hrdinové tohoto příběhu
Je to moc hezký díl, líbí se mi, že jsme mohli vidět všechny členy domácnosti a co se jim odehrává v hlavě. Doufám, že se to pro všechny bude odvíjet dobře (když jsem začala číst, napadlo mě to samé, co Christine snad se brzo dočkáme nové generace). Ale hlavně bych si moc přála, kdyby Patrik mohl v sobě vyřešit všechny problémy a zase se cítit dobře mezi svojí rodinou.

Krásný dílek!   
Mrzí mě, že máš takové problémy.  :-(S TS2 je to občas obtížné, ale jsem ráda, že se podařilo to dát dohromady. Jinak se netrap tím, že není tolik času. Každý máme osobní život a někdy ten čas prostě není, jsem si jistá, že to všichni chápou   

Jinak krásně jsem s početla. Já osobně si myslím, že Patrik začal cvičit i z jiného důvodu než jen aby vybil svou zlost   Jsem ráda, že už není tolik protivný, jako před tím.

Doufám, že si brzy uvědomí, že se do něj Liliana zamilovala do takového, jaký je. Ona neměla možnost ho poznat takového, jaký byl ale i přes to všechno se do něj zamilovala. Ona v něm to dobro cítí i když on sám je přesvědčen, že je hrozným člověkem. 

Těším se na pokračování.   A taky tajně doufám, že se dočkáme nějakého malého drobečka. 

Taky jsem moc ráda, že je tu další povedený díl ke čtení ! Sice jsem i já doufala, že se Anabel s Alanem podaří spáchat nějakého potomka, ale jak to vypadá, budeme si muset počkat, jak píšou i ostatní A Patrikovi bych doporučovala, ať se svěří aspoň někomu, sdělená starost, poloviční starost ...