Lucisab a její postapokalyptický svět

Liliana perfektně zachránila situaci a dostalo se jí za to zajímavé odměny

Tak to byla bomba!
Lili zareagovala parádně, klobouk dolů za takovou kuráž! Ale je pravda, že z Patrika žádné bobky nemá.

Jinak jejich romantická chvilka mě dostala, vůbec jsem to nečekala ale alespoň je vidět, že Patrik je v hloubi duše pořád ten hodný, zkoumavý klučina, jak si ho pamatujeme před Oxanou.

Moc se těším na pokračování.

Moc děkuju holky

Fidgety, koukám, že ti pěkně zavářím s těmi zelenými lidičkami každopádně má ta nejstarší dobré postřehy mohu říct, že ta paní zatím neví co si má o věčně vzteklém Patrikovi myslet

Ludmi, mohu tě ujistit, že Lily nebude moci na tenhle druh odměny jen tak zapomenout

Jani, Lily se ho opravdu ani trochu nebojí nebo aspoň zatím... každopádně na Patrika platí to co kdysi řekl Shrek... že zlobři jsou jako cibule (jen Patrik samozřejmě není zlobr, akorát se tak občas chová )


03x53

"Co se stalo?" Rozeznělo se zahradou jen co ze vzduchu vyprchaly veškeré výtrusnice štěstí. Alan zavrtěl hlavou a odtrhl se od své novomanželky s kompletně rudým obličejem. Trhaně se ohlédl, když spatřil Christine s Davidem.



"Vy dva byste se měli laskavě krotit! To že jste mladí a čerstvě sezdaní neznamená, že nám tu budete dělat takové divadlo! Na to bych si ještě posvítila!" Ukázala na ně prstem zamračená Christine. Anabela zrudla ještě více pokud to bylo vůbec možné.
"Promiň teto... já vůbec nevím... nevím..." mumlala a začala si nervózně pohrávat s amuletem na krku.
"Omlouvám se," ozval se Alanův pevný hlas.
"Kde je Patrik?" Zeptal se David. Všichni se rozhlédli. Ani jeden z nich si nebyl jistý kdy odešel.
"Copak já vím?! Měl jsi ho hlídat! Kdo ví kde ten zatracený vzteklouš lítá! Hlavně, že tady neskalpoval... novomanžela..." procedila Christine. Alan zamrkal, než se mu před očima zjevila vzpomínka... ty podivné věci, které vylétávaly z Lilianiny hlavy... to nebyla náhoda... to ona byla autorkou téhle podivné situace, ale proč to udělala? Promnul si spánky... až pak si vzpomněl na její slova. Ona je chránila, postavila se před Patrika a posypala ho tou podivnou substancí díky které se všichni sice začali chovat podivně, ale zároveň se díky ní... nic horšího nestalo a pak ho někam odvedla... co se nyní muselo mezi nimi odehrávat? Křičeli na sebe jako vždy? Liliana musela vědět, že jen co se Patrik vzbudí z podivného tranzu, že se bude chovat jako dříve... neměl ji jít najít? Neměl zkontrolovat, zda je v bezpečí? Zavřel oči a snažil se vzbudit svoje lepší smysly. Snažil si představit její rostlinnou podstatu i zvláštní vůni, která vycházela z jejího těla. Pocítil brnění ve svých prstech, když se začala k jeho úmyslům připojovat i jeho ochablá moc. Alan zalapal po dechu a prudce otevřel oči. Jeho dech byl těžký Skoro se zdálo jako kdyby se nedokázal nadechnout.
"Alane!" Vykřikla Anabela a chytila ho kolem ramen.
"Co je to s tebou? Co se děje?!" Křičela zatímco její hlas stoupal a klesal. Alan sklonil hlavu. Nesměl svoji moc používat... nesměl... zhluboka se nadechl a snažil se soustředit na trávník pod svýma nohama. Musel vydržet... musel... přiložil si dlaň k hrudi. Věděl, že měl po teleportaci Oxany málo životní energie... už jenom proto nesměl zapomenout, že jeho moc se pro něj stala zapovězenou. Byl si jistý, že by si nikdy neodpustil, kdyby Anabelu opustil v den jejich svatby. Anabela ho podepřela, její dlaně se třásly.
"ALANE!" Zakřičela se slzami v očích. Alan k ní pomalu zvedl hlavu a usmál se. V jeho očích se odrážely barvy, které ještě nikdy neviděla.
"Nepůjdeme si dát... dát dort?" Zašeptal. Anabele se rozklepala brada, když semkla jeho hrudník a ukryla svoji tvář do jeho ramene.
"Šššš Belinko... jenom jsem trochu ztratil dech... jsem jen příliš komplikovaný mimozemšťan," Anabela k němu zvedla obličej.
"Takže je ti dobře?"
"Jak by mi nemohlo být? Jsem ženatý s tou nejkrásnější ženou v celém vesmíru. Miluji tě..."
"A já tebe... už mě neděs prosím," vydechla a přitiskla svoje rty k jeho tváři. Alan se usmál.
"Vážně chlapče... jsi nějaký bledý..." podotkl David a zkoumal jeho pleť. Alan zavrtěl hlavou.
"Jsem prostě jen divný mimozemšťan, nedělejte si o mě starosti," odvětil.
"A nekecáš?" Změřila si ho dravčím pohledem Christine. Alan zavrtěl hlavou.
"Fajn... jen si zapamatuj, že tě mám pořád v hledáčku! Pojď Davide," zavelela a vykročila směrem ke schodům. Alan se několik vteřin díval za jejich odcházejícími postavami, než se sklonil k Anabele.
"Pojď Belinko," vyzval ji něžně. Anabela si otřela slzy a pokusila se o úsměv.
"Opravdu ti je dobře?"
"Samozřejmě, miláčku můj... nechci tě vidět plakat... běž napřed, vedle sebe se na schody nevejdeme..."
"Ale..."
"Budu hned za tebou," zašeptal. Anabela si ho váhavě změřila, než se pustila jeho boku. Udělala několik váhavých kroků od něj a ohlédla se zpět k němu.
"A nechceš jít první ty?"
"Co bych to byl za muže kdybych tě nejistil kdyby jsi náhodou upadla?" Mrkl na ni.
"Alane..."
"Netrap se a jdi... vidíš? Už jdu za tebou," vydechl a vykročil k ní. Anabela sklopila zrak a rozhodla se ho poslechnout. Pomalým krokem začala mířit do schodů. Alan se mezitím zastavil a zhluboka se nadechl. Vnímal svoje chodidla, která se zdála jako z gumy. Namáhavě se opřel o zábradlí a zahleděl se vzhůru za svojí ženou. Nesměla na něm nic poznat... musel se soustředit... nesměl jí zkazit její den... musel být manželem, kterého si zasloužila... ne vyhasínajícím strážcem. Znova se těžce nadechl a vykročil do schodů. Věděl, že nyní potřeboval dvě věci... čas a trochu štěstí...

Za několik minut se tak ocitli všichni čtyři v kuchyni u dortu...



"Ten dort je úžasný," podotkl se širokým úsměvem.
"Opravdu? Pekla jsem ho sama," vydechla s růžovými tvářemi Anabela. Alan se k ní ohlédl.
"Ty jsi opravdu ta nejlepší žena na světě. Dokážeš péct dorty, šít oblečení, usmívat se jako nikdo jiný a rozzářit každé místo kam vstoupíš. Mám to největší štěstí ve vesmíru," vydechl a jeho oči se zvláštně zaleskly.
"Alane..." zašeptala a natáhla se k němu pro polibek.
"To spíš já nemůžu uvěřit tomu jaké mám štěstí... proto mám strach, že bych o něj mohla přijít, protože vím... že život si s námi dělá co chce... už mi vzal rodiče a pokud ty teď..." Alan přiložil k jejím rtům ukazováček.
"Jsem skoro stoletý stařec a hodlám s tebou strávit tak odhadem dalších padesát až sedmdesát let, takže tě mohu ujistit, že se v dohledné době nikam nechystám... i když teď vlastně ano. Těším se až ochutnám tvůj báječný dort, necháš mě ho ukrojit?" Usmál se na ni. Anabela zavrtěla hlavou a kousek od něj ustoupila. Alan se otočil zpět k dortu a vytáhl z baru nůž.



Opatrně začal nořit ostrý nástroj do měkké buchty...



...až se mu podařilo ukrojit pravidelný kousek dortu.



Se širokým úsměvem se otočil ke své ženě.
"Jako první má na sousto nárok nevěsta," mrkl na ni. Anabela se zasmála a poslušně otevřela ústa.



"Je dobrý?" Zeptal se jí Alan. Anabela přikývla.
"Myslím, že jsem nepopletla recept," vydechla s růžovými tvářemi.
"Určitě by byl dobrý i kdyby jsi do něj dala i jiné přísady," mrkl na ni a otočil se. Anabela ho chytila za předloktí a přiměla ho se otočit.
"Počkej!"
"Copak?"
"Ještě ty..."
"Já?" Anabela mu vytrhla vidličku. Alan zavrtěl hlavou, když jeho žena nakrojila jeho sousto.
"Otevři pusu," vyzvala ho. Alan se zasmál, ale vyhověl jí. Anabela opatrně umístila do jeho úst část dortu a trpělivě vyčkávala, než byl schopen jí sdělit, co si o jejím cukrářském počinu myslí.
"To je ten nejlepší dort jaký jsem kdy jedl," oznámil jí.
"Skutečně?"
"Na mou duši," pokusil se ji ujistit. Anabele se v očích mihlo něco zvláštního, než se prudce vrhla do jeho náruče, div mu nevyrazila talíř z ruky.
"Belinko," zakřenil se, když mu začala zasypávat obličej polibky.
"Už jsem ti řekla, jak moc milý jsi?" Šeptala.
"Dnes už ano a myslím... myslím, že bychom se měli vrátit zpět k dortu dřív, než nás usmaží pohledem tvoje teta," pronesl tiše. Anabela zvedla oči správným směrem, kde mohla spatřit svoji tetu i strýce. Opatrně od něj ustoupila.



"Jak dlouho tam stojíte?" Zvolala.
"Vlastně jsme tady už od chvíle kdy ti tvůj choť dal ten dort, ale jak se zdá... tak klidně můžete svatbu slavit sami, protože byste si ničeho nevšimli i kdyby tady místo nás stál pár klokanů," procedila Christine.
"Chris..."
"Nedívej se na mě tak Davide! Jen říkám pravdu," zkřížila si ruce na prsa.
"Ale teto... pojďte si raději vzít dort!" Ozvala se Anabela. Davidovi se rozzářily oči.
"Už se těším až si dám kousek!" Vyhrkl a jako mladík vykročil k pultu.
"To mě mohlo napadnout, že poletíš za moučníkem, jak malý kluk..." David sebou cukl a ohlédl se ke své ženě.
"Přestaň se zlobit a pojď slavit. Oslavy jsi vždy milovala..."
"To je pravda, jenže co Patrik? Co když se někde válí jako zatracená fusekle? Neměla bych ho jít odněkud vytáhnout a ukázat mu, jak by se měl chovat? Co když se teleportoval do nějaké mizerné díry!"
"Teleport nikdo nepoužil, kontroloval jsem ho. Nic se neděje, Chris. Pravděpodobně jen někde hudruje a nebude s námi ráno mluvit... zvládneme to." Christine si vzdychla.
"Fajn, jak myslíš... a chci tu marcipánovou květinu," David se zasmál, než se pustil do ukrajování dalších dílků dortu.

Večer se už nesl v klidnějším tónu...



...naše páry se pustily do poklidného ploužení po parketu...



...za doprovodu jemného Christinina hlasu.



Společně se tak protančili...



...až k samotnému závěru dne, který už každý trávil se svojí polovičkou.



Alan se cítil nesmírně unavený. Skoro cítil jak se jeho víčka lepí k sobě, ale zároveň věděl, že nemůže jen tak usnout, i když jeho nitro doslova křičelo po odpočinku.
"Miluji tě," šeptala. Alan se k ní více přitiskl.
"A já tebe..."
"Jsem ta nejšťastnější žena na světě. Těším se na všechno co nás spolu čeká... ať už to bude cokoliv," vydechla.
"Budou to jen samé dobré věci," zašeptal pevným hlasem.
"Chci být s tebou navždy..."
"Já také... vždy to tak bude... vždy," odvětil tiše...



...než se k ní sklonil a spojil svoje rty s těmi jejími...

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A tradičně tady mám pro vás pár svatebních fotek našeho páru doufám, že mi odpustíte, že nejsou focené z bunkru, ale chtěla jsem, aby byly maličko jiné

Hezky zaver svatebniho dnes a moc krasne fotky :)

Nádherný díl!
Moc jim to štěstí přeji! Jinak by mě zajímalo, co se to stalo s Alanem? Bylo to proto, že je stále zesláblý z posledního užití své moci, nebo v tom hrály roli ty výtrusnice v kombinaci s jeho mocí?
Jinak třešnička na dortu v podobě svatebních fotek, je nádherná Moc jim to sluší!! Dala sis s tím obrovskou práci

Moc děkuji holky

Jani, Alan je celkově oslabený tím co udělal s Oxanou podle běžných pravidel by měl být opravdu mrtvý, protože se naprosto vyčerpal, ale měl štěstí a nějaká část jeho životní energie, a to ať už je jakkoli velká, v něm zůstala (vím, že jsem kdysi zmínila, že strážci většinou umírají na vyčerpání moci, což je pravda. Ale v případě Alana to má ještě hlubší význam, o kterém toho ani moc neví... díky tomu, že Měsíc už neviděl pořádnou řádku let, tak nejenom ždíme svoji moc, ale také svoji životní energii, která mu v případě, že chce svoji sílu využít nahrazuje to, co by jinak získal z Měsíce   ). Problém, ale je že ta část v něm není dost silná aby utáhla jeho moc, takže když se v tomhle dílku pokusil najít Lily přes svoje smysly a omylem spustil i svoji moc ve větším měřítku (holt je to pořád strážce s nedokončeným výcvikem a některé věci pořád příliš neovládá ), jeho síla z něj tak začala čerpat to poslední co v něm zbylo a drží ho naživu naštěstí se ale dokázal ukrotit, aby nepadl k zemi mrtvý... ale vyčerpal se tím neskutečně Alan tak musí být opravdu opatrný, aby udržel sám sebe v chodu... v jeho případě opravdu stačí jen malý zádrhel, aby to s ním nedopadlo dobře jinak výtrusnice Lily s tím naštěstí neměly co dělat, měly na něj jen účinek, že se cítil neobyčejně šťastný a pokusil se o ten pocit podělit s Belinkou, která chtěla udělat to samé a zbytek snad ani nemusím popisovat...  

Krásný konec svatebního obřadu, ten dort, ty fotky

Jéé, moc krásné Snad si Alan už dá pozor, a svoji moc pošle k šípku, byla by ho škoda A ty fotky jsou nádherné - vůbec se nedivím, že si je zasadila do prostředí, které by si pro svou svatbu zasloužili

Moc děkuju holky


03x54

V pozdních nočních hodinách se Patrik procházel po bunkru. Cítil se zvláštně... podivně zmateně... jako kdyby nedokázal pochopit, co vlastně provedl. S plnou hlavou, tak nakonec skončil v obýváku na pohovce.



Několik vteřin tak hleděl do vstupních dveří a uvažoval. Proč ji vlastně políbil? Proč ho to vůbec napadlo? Mohl jí jen odstrčit jako to dělal vždy... nebo jí mohl vynadat, ale místo toho... si přitiskl její rty k těm svým. Vydal frustrovaný zvuk a vložil si hlavu do dlaní.



Liliana ho rozčilovala... fascinovala... vytáčela do běla... ale zároveň... prudce zavrtěl hlavou. Nesměl si ani na okamžik připustit, že by se mu mohl ten polibek zamlouvat. Sám si slíbil, že už se nikdy nenechá omámit nějakou zelenou potvorou. Sám sebe tím tak uvrhl do jisté budoucnosti v osamění. Ne snad, že by kdy uvažoval nad tím, že mezi ním a Lily... znova divoce zakýval hlavou na nesouhlas. On byl tím posledním, který by kdy toužil po tom s ní cokoliv provozovat. Nenáviděl ji a jí podobné. Stále před svýma očima zřel Oxanu... viděl její ruce, jež se jako pařáty natahovaly po jeho kůži. Hnusila se mu tak moc, že netušil co dělat se vší nenávistí, která se nahromadila v jeho srdci. Přál si ji znova spatřit a dokázat jí, že si s ním nemůže dělat co jí napadne a zároveň prahnul po pomstě. Chtěl jí dát pocítit, co provedla Alaxovi. Patrik stále neměl klid a nyní... nyní jeho klid ještě více narušily nevinné rty jeho nové spolubydlící. Moc dobře věděl, že byla jako nepopsaný papír a on se díky tomu zachoval téměř stejně jako Oxana. Využil ji... kvůli ničemu.



Tohle nebylo něco, co by plánoval. Dokázal si představit milion jiných věcí, ale tohle ne... nebyl teď náhodou stejný netvor jako Oxana? Nezneužil nevinnou rostlinnou dívku stejně jako kdysi zneužila jeho zelená mimozemšťanka? Ale on neměl v plánu zajít tak daleko... už se jí nikdy nesměl dotknout... nikdy... i kdyby se mělo dít cokoliv, musel se udržet. Zoufale vydechl a položil svoje unavené tělo na pohovku. Až pak si vzpomněl, že díky ní úplně zapomněl na svoji touhu po tom důkladně nakopat Alanovi zadek. Škubl sebou. Jak je možné, že se celý zbytek odpoledne ukrýval před ní i sám před sebou a zapomněl na svůj původní plán? Jak se mohlo stát, že jeho myšlenky plně zaměstnal podivný zmatek z jejich polibku? Zbláznil se snad? Zuřivě bouchl do gauče a zavřel oči. Potřeboval spát... toužil po tom uniknout z tolika otázek, které zaměstnávaly jeho rozum. Zítra musel být den stejný jako kterýkoliv jiný a tohle... tohle se muselo proměnit na něco, co se nikdy nemělo přihodit.

Za několik minut tak jeho mysl nakonec poslechla jeho tužbu...



...a odnesla jeho myšlenky mnohem dál, než by ho mohlo napadnout. Liliana se mezitím podobně jako on sám procházela po bunkru a snažila se ze své hlavy vytěsnit jejich polibek. Pomalu kráčela po protiatomovém krytu a naslouchala klidu, který se rozléhal po chodbách. Simorosti nepotřebovali spát, i když to neznamenalo, že by nemohli. Jenže Lilianě by se stejně jistě nepodařilo usnout, nebo o tom byla alespoň přesvědčená. Proč jí ten muž políbil? Proč to udělal? Copak tohle byl nějaký způsob jak se mezi sebou lidé umlčovali? Mohlo to tak být? Nebo si to snad podvědomě přál udělat? Ale proč by to tak mělo být? Zavrtěla hlavou a znova pocítila na svých rtech dotek těch jeho. Jeho ústa byla nejdříve podivně divoká, že jejím jediným přáním bylo mu rychle uniknout, ale pak... pak... byl najednou tak něžný, že se nemohla zbavit touhy po tom, aby ji znova políbil. Znova si vybavila jeho pohled. Jeho čokoládové oči ve kterých se neodrážela žádná zloba... skoro jí způsob jakým se na ni díval děsil, ale zároveň začala hřejivost jeho duhovek dělat legrační věci s jejím žaludkem. Co se to s ní dělo?  Zavrtěla hlavou a pevným krokem zamířila do obýváku. První co zaslechla byl něčí dech. Cukla sebou a natočila se správným směrem. Byl tohle snad už osud? Proč se všude kam se pohnula musel nacházet i on? Byla pravda, že byli oba v bunkru, ale... proč byl zrovna v tuhle pozdní hodinu zde? Byl snad stejně zmatený jako ona? Ne, to jistě ne... Patrik už na tu událost zapomněl, tím si byla jistá. Podrbala se na hlavě a udělala několik kroků směrem ke kuchyni. Jenže v půli cesty se zastavila a znova se otočila k Patrikovi.



Pozorovala jeho kudrnaté vlasy, které měl spadané do obličeje. Nekonečné množství pih, které zdobily jeho tváře a díky kterým působil o dost mladší než ve skutečnosti byl. Prohlížela si jeho paže, které lehce spočívaly na rudém potahu pohovky a skoro se zdálo jako kdyby jednou z nich něco hledal.



Až pak se jí do hlavy proti její vůli vehnala další myšlenka. Působil opuštěně. Většinu času býval sám a stranil se svojí rodiny, i když ji očividně miloval. Ale proč to dělal? Proč se dobrovolně odřízl od těch kteří mu byli drazí? Liliana si byla jistá, že ona by tohle nikdy dobrovolně neudělala. Rodina jí byla svatá a kdyby jí osud nedohnal až sem jistě by už dávno byla mrtvá jako řádová simorostka, které by se podařilo vychovat několik vlastních simorostíků. Jenže takhle... tady nemohla být přímo simorostem, ale ani člověkem... musela být něčím jiným... ale čím? V mluvení příliš neoplývala... byla zelená jako kopřiva a na hlavě měla listí. V ten moment nabyla dojmu, že už na světě snad nemohl být nikdo podivnější než ona sama, který by sem mohl přijít. I když ona technicky do bunkru nevstoupila... donesl jí sem Patrik. Ten nejvzteklejší a zároveň nejzvláštnější muž bunkru... jaký jen mohl být předtím? Byl opravdu tak hodný? Opravdu by se o ni dříve zajímal jako o bytost a neponižoval by ji? Patrik se zavrtěl jako kdyby jí mohl slyšet až mu kudrny více klesly do očí. Liliana sebou cukla. Jeho vlasy byly krásné a nikdy... nikdy neměla šanci se žádných lidských vlasů dotknout, zvláště ne takových jako měl on... byly tak nezkrotné jako on sám. Odráželo se v nich světlo a jejich konce se kroutily různými směry jako hlavičky slunečnic. Polkla. Tolik si přála se jich jen jedenkrát dotknout... jen jednou... jen jednou... opakovala si v hlavě, když udělala několik váhavých kroků k pohovce. Nemusel se to dozvědět. Mohlo by to zůstat jako její malé tajemství ačkoliv v zamlčování příliš dobrá nebyla. Zhluboka se nadechla, když klesla vedle něj na podlahu. Zblízka vypadal Patrik jako velké dítě. Jeho štíhlé tělo perfektně pasovalo k pohovce jako kdyby tady měl ležet odjakživa a jedna jeho široká dlaň nesoucí silné dlouhé prsty směřovala k ní. Liliana se zahleděla na kloubky jeho prstů na kterých se vyjímalo několik starých strupů. Zavrtěla hlavou. Stále to byl on. Muž který dělal nepředloženosti... který se nechoval podle pravidel nebo očekávání. Podrbala se na hlavě a letmo vztáhla svoji dlaň k té jeho. Její ruka se zasekla v polovině cesty, když si všimla středně dlouhých chloupků na hřbetu jeho paže. Zamrkala a její oči sklouzly po odhalené kůži jeho předloktí, kde mohla zřít delší tmavší chloupky, které se kroutily v různých směrech. Liliana šokovaně zalapala po dechu. Lidští muži byli i tady tak chlupatí? Zoufale si snažila vzpomenout na simorostí muže, ale v jejích očích měli všichni neporušenou pleť plnou rostlinných ornamentů jako měla ona. Zavrtěla hlavou, když jí její rozum nabídl další vzpomínku, která přiměla její tváře zrudnout ještě více. Nechtěla vzpomínat na chvíli kdy Patrikovi spadl ručník. Bylo to příliš divné... děsivé... nečekané, že by na tu chvíli s chutí zapomněla hned v moment, kdy se to stalo. Zakryla si oči jako kdyby to mohla znova spatřit. Uklidni se, Lily! nabádala se prudce. Patrik se znova zavrtěl. Liliana sebou škubla a stáhla obě své dlaně zpět do svého klína. Vypadal tak klidně. Skoro se zdálo, že se neměl nikdy probudit. Dala hlavu na stranu. Věděla, že už nikdy nebude mít možnost si ho takhle bezpečně zblízka prohlédnout. Ale proč si ho chtěla prohlížet? Proč zrovna jeho? V bunkru byli další lidé, ale... ale on mezi nimi podivně vyčníval. Byl jako nevybuchlá bomba... jako radiace vznášející se venku ve vzduchu, tak kontaminující a přesto tak podivně zvláštní, že jí člověk chtěl přijít na kloub jen proto, aby jí mohl proměnit na něco lepšího. Nebyl něčím takovým i Patrik? Jehož srdce bylo podle jeho sestřenice zlaté předtím než mu ublížila ta podivná mimozemšťanka? V ten moment Liliana zatoužila po tom poznat jeho staré já. Pod tíhou vlastních myšlenek tak nakonec vztáhla svoji dlaň k jeho kadeřím.



Letmo sebou trhla, když její prsty dosáhly svého cíle. Patrik se ani nepohnul a Lilianino srdce se rozbušilo. Jeho vlasy byly zvláštně hebké a díky vlnám mu vytvářely na hlavě měkký koberec utkaný z jeho kštice.



Bylo to poprvé kdy Lilianu napadlo jaké by to bylo kdyby i ona mohla mít vlasy. Jaké by byly? Jakou barvu by měly? Možná by byly světlé? Byla by snad blondýna? Možná... podle světlého obočí, které vídala v zrcadle. Snažila si tedy představit samu sebe se světlou pokožkou a plavými vlasy... jak by se k ní pak Patrik choval? Kdyby její DNA bylo čistě lidské. I nyní byla člověkem, ale díky simorostí DNA byla zvláštní lidskou bytostí. Zavrtěla hlavou. Nemělo to smysl. Možná si to ani nechtěla představovat. Možná by ji nenáviděl stejně jako nyní, protože by byla vetřelec a možná... možná... zhluboka se nadechla a znova pročísla jeho kadeře. Patrik sebou trhl a otevřel oči.
"Co to..." vydechl ohlédl se ke své narušitelce.
"AHHHH!" Zařvala Liliana, pokusila se zvednout, ale její noha se podivně zamotala, když zády dopadla na podlahu. Patrik vykulil oči a její výkřik napodobil. Podobně jako ona se pokusil uniknout, ale místo toho se mu podařilo spadnout z pohovky na všechny čtyři přímo na ni.



"K ČERTU! CO TADY DĚLÁŠ!?!" Zakřičel. Liliana zrudla.
"Do toho ti nic není!"
"Proč si na mne sahala?!"
"Já? Já... to... neee... ne... to bych nikdy..." koktala. Patrik se nahnul více nad ní.



"Nelži, vím, že jsi na mne sahala a já chci vědět proč!"
"Protože... protože... máš na hlavě oklobáka!" Zvolala, když si všimla rudého fleku, který se vyjímal na jeho čele ukrytý pod vrstvou jeho vlasů.
"COŽE?"
"Ano, máš přímo tady... tady... pod vlasy oklobáka... a teď ze mě koukej slézt!"
"Lžeš mi!"
"Mysli si co chceš! A slez ze mě... ty... pošuku jeden pošukatá!"
"Tak já jsem pošuk, když ty mě prachsprostě ve spánku osaháváš?!"
"Já tě neosahávala! A pošuk jsi, protože máš neustále potřebu mi znemožňovat normální pohyb!"
"Lžeš jako když tiskne! A co ti jde?!"
"O co jde tobě?!"
"Chci aby jsi mi řekla všechna svoje tajemství, to je můj cíl!"
"Až naprší a uschne! A teď se ze mě kliď, nebo tě kopnu tak, že uvidíš celý vesmír!"
"Přestaň mi vyhrožovat! A vyklop celou pravdu!"
"Nic ti neřeknu! Moje ústa jsou zamčená na milion západů a ty od nich nikdy nenajdeš klíč!"
"Aby jsi se nedivila, ty králičí bobku," procedil.
"Aby jsi se spíš nedivil ty, kudrnatý smraďochu," vrátila mu úder. Patrik cosi zamumlal, když k ní blíže přiblížil svůj obličej.
"Nezahrávej si se mnou, slyšíš? My dva nejsme stejní," zavrčel.
"Díky bohu že ne! Já být tebou, tak se někde zavřu abych neotravovala ostatní svým vztekem a zlobou!"
"Nic o mě nevíš."
"To ty taky ne a přesto se tady po mě válíš jako po rohožce! Říkám ti naposledy, slez ze mě!"
"A já ti říkám naposledy, vyklop pravdu!"
"Uvědomuješ si, že touhle debatou se nikam nedostaneme?! Tímhle tempem se tady budeme takhle válet až do rána, protože ani jeden neustoupíme! A pak sem přijdou ostatní a budou si myslet bůh ví co!"
"Nikdo by si nemohl myslet, že bych si kdy něco začal s takovou příšerou jako jsi ty!"
"A ty si snad myslíš, že by si někdo mohl myslet, že bych si snad já něco kdy začala s takovým nesnesitelným kudrnatým pitomečkem, který se ani neumí učesat?! Ani náhodou!"
"Sklapni!"
"To ty sklapni a slez ze mě!"
"Nehnu se z místa!" Zakřičel.
"Fajn!" Liliana se pokusila z jeho sevření vyvléknout, ale Patrik ji místo čehokoliv co by očekávala doslova zalehl, aby se nemohla pohnout.
"Jsi slon! Přestaň si ze mě dělat matraci!" Patrik se na ni pohlédl ze své těsné blízkosti. V jeho čokoládových očích se zjevilo něco zvláštního co přimělo Lilianu mlčet.
"Řekni mi pravdu..." zašeptal.
"A co by jsi chtěl slyšet?"
"Co ode mě chceš? Proč jsi tak důležitá pro budoucnost mojí rodiny?"
"Já to nevím. Neptej se mě na něco, co není jasné ani mě..."
"Proč zrovna ty? Proč?" Vydechl a natáhl dlaň k její tváři. Letmo se dotkl svými prsty její líce.
"Jsi simorost, ne žádný vědátor... tak proč jsi důležitá? Proč? Proč bych si tě měl za několik let sám vyžádat? Proč?" Pronesl tiše.
"Já nevím," vydechla popravdě a hleděla do jeho duhovek. Patrik vypadal zblízka tak zvláštně... tak jinak... tak... téměř mile, když se nemračil. Zlehka se k ní sklonil a Liliana zavřela oči. Instinktivně našpulila pusu, očekávajíc jeho rty.



Patrik nechápavě zamrkal, když spatřil její němou nabídku. Chtěla aby ji políbil... chtěla to... ale proč? Zlehka přejel jednou paží po její líci a zhluboka se nadechl, než se k ní trhaně sklonil blíž. Skoro by ji políbil, kdyby se v jeho hlavě nezjevila myšlenka na slib, který si dal sotva před několika hodinami. Polkl a odtáhl se od ní.
"O co se tady snažíš?" Vypadlo z něj. Liliana sebou trhla a otevřela oči.
"Já... já..." koktala, zatímco se její mysl otáčela v podivných kruzích. Patrik zavrtěl hlavou a pomalu se z ní zvedl.
"Jdi pryč..." vydechl tiše. Liliana zamrkala a posadila se. Několikrát se posunula po podlaze, opřela se o špičky svých prstů a pokusila se zvednout, jenže ve chvíli kdy přenesla svoji váhu do nich, její zápěstí povolilo. Liliana by málem dopadla na podlahu kdyby ji někdo nechytil za ramena.



"Proč se pořád snažíš zavraždit?" Zeptal se jí klidně.



"Já... já..." drmolila, neschopna složit srozumitelnou myšlenku.



Patrik si ji prohlížel a na jeho tváři se zjevil drobný úsměv.
"Víš, že máš moc hezké oči?" Zarazil se, když si uvědomil, co vypustil z úst. Proč to řekl? Liliana prudce zamrkala a pootevřela ústa. Patrik se k ní blíže naklonil, ale vzápětí se stáhl.
"Ty... ty... už musím jít," vyhrkl a pokusil se zvednout, jenže cosi drželo jeho oblečení na místě.
"Kruci..." zamumlal, když sebou cukl až se ozval ošklivý škubavý zvuk. Patrik zbledl a vyměnil si s Lilianou zděšený pohled. Simorostka se tak zahleděla správným směrem, kde spatřila poškozený materiál vlastních šatů za což mohl Patrikův řetízek u kalhot.
"Moje šaty..." pronesla nešťastně. Patrik se zahleděl na svůj řetízek u kalhot v jehož očkách byl zbytek materiálu z jejího oblečení.
"Pro... promiň," vykoktal a...



...zbaběle utekl z jejího dosahu.

No teda, koukám, že se nám tu začíná něco pomalu, ale jistě rýsovat

Ty jejich chvilky jsou boží.

Jinak jsem si jistá, že teď už to nové oblečení od Bellinky bude Liliana potřebovat

Těším se na další dílek!

No jo, co se škádlivá.... Ale to jejich škádlení a dohadování je skvělé, moc jsem se pobavila

To je moc dobře, že Patrik už začíná myslet i na něco jiného než na Oxanu a pomstu ! A do čeho se asi nešťastná Lily bude moci převléknout ?

Díky holky můžete si být jisté, že Belinka nenechá Lily ve štychu, co se týká oblečení  



03x55

Na samém počátku bylo ticho... podivný klid, který se k bunkru skoro nehodil. Jako kdyby se najednou i jindy bzučící zářivky rozhodly mlčet...



...jako kdyby nic nechtělo narušit chvíli, která měla nastat,...



...která měla obránit něčí srdce naruby...



Anabela se zachvěla...



...a letmo sebou škubla. Skoro vnímala podivný chlad, který se vetřel do její mysli a snažil se jí přesvědčit o věcech, které si nechtěla připustit. Zhluboka vydechla, než...



...otevřela oči. Nebyla sama, jak se jí její rozum snažil přesvědčit.



Alan byl s ní. Havraní vlasy měl spadané do čela a jeho víčka byla pevně semknutá k sobě. Pak proč nadále cítila to podivné úzko ve svém srdci... proč? Bylo to snad proto, že oba leželi bez přikrývek a jejich těla byla díky tomu značně prochladlá? Bylo za tím snad něco jiného? Zavrtěla hlavou a natáhla svoji dlaň k jeho tváři.
"Miláčku můj... probuď se," šeptala. Alan se ani nepohnul. Jeho obličej zůstal nadále stejně klidný jako předtím.
"No tak... otevři oči... nebuď takový ospalec," škádlila ho. Jenže ani další letmé šťouchance nedokázaly Alana přivézt k vědomí. Anabela zavrtěla hlavou a vtiskla letmý polibek na jeho tvář. Vzápětí sebou škubla a odtáhla se od něj.
"Proboha Alane... ty jsi studený... takhle budeš nemocný! Muselo se něco stát s topením... dám to vědět strejdovi... je tady zima, jak v lednici... musíme se oba zabalit do pokrývek... Alane, no tak... to přeci není možné, že by jsi spal takhle tvrdě..." vydechla a letmo znova zacloumala s jeho ramenem.
"Alane... Alane... ALANE!" Zakřičela, její milý jí však neslyšel. Anabela ho převalila na záda a s hrůzou hleděla na jeho bezvládnou paži, která padla vinou zemské přitažlivosti na matraci. Sevřelo se jí hrdlo, několikrát zamrkala, než se jí v očích zjevily slzy. Zoufale vztáhla svoje dlaně k jeho obličeji.



Byl tak neuvěřitelně chladný. Jeho pokožka byla studená jako led.
"ALANE!" Zakřičela. Nemohlo se to dít znova... znova už ne... už ne...
"VZBUĎ SE!" Vyjekla prudce, uchopila jeho ramena a začala s ním vší silou cloumat.
"TOHLE MI NEMŮŽEŠ UDĚLAT! TY NE! NE... NE! ŘÍKAL JSI, ŽE SE MNOU ZŮSTANEŠ, ŽE MĚ NEOPUSTÍŠ! NEMOHLO SE TO ZASE STÁT... NE!" Vzlykala a přestala s ním škubat.



"ALANE! TY NEJSI MRTVÝ, SLYŠÍŠ MĚ?! NEJSI! PŘESTAŇ SI SE MNOU HRÁT!" Křičela.
"PROBUDÍM TĚ, SLYŠÍŠ MĚ?! PROBUDÍM... probudím..." její hlas se třásl, když se sklonila k jeho tváři...



...a začala ji zasypávat polibky.
"Ty... ty... nejsi mrtvý... nejsi..." opakovala stále dokola a vnímala, jak jí začala ovládat bolest. Bol tak velký, že měla pocit, že nemůže dýchat. Nebyla s ním tak dlouho... nestačila s ním prožít tolik věcí... nestačila... až pak zaslechla jeho slova.

Nikdo nežije věčně, ale nikdy... nikdy nepřestanu být vděčný za šanci, kterou jsem dostal. Vlastně bych měl být šťastný... žádný strážce nežil tak dlouho jako já. Nevím kolik času mi zbývá, ale vím, že ho chci prožít celý jen s tebou...

"Tohle mi nedělej, prosím... ty ne... ne... vždycky jsi na mě byl tak hodný... vždycky... slyšíš mě? Prosím... prosím!" Zavolala na něj, než ulehla na jeho hrudník.



"Přestaň si už ze mě dělat legraci... otevři oči!" Zakřičela a rozplakala se.
"Ty jsi to věděl... vždycky jsi to věděl... vždycky... nic jsi mi neřekl... nic... nic..." opakovala do jeho hrudníku.
"Nesmíš být mrtvý, rozumíš? NESMÍŠ!" Zvolala a začala svými třesoucími prsty malovat po jeho kůži různé obrazce. Vnímala jak pomalu začíná ztrácet pojem o realitě... jako kdyby už pod ní nebyla zem... jako kdyby všechno skončilo a s jeho srdcem utichlo i to její spolu s celým jejím světem.
"ALANE!" Vykřikla a začala neuvěřitelně hlasitě plakat. V ten moment se chodbou rozezněly kroky...



Za několik vteřin se tak v místnosti zjevil někdo další.
"Belinko... co se stalo?" Anabela mu nebyla schopna odpovědět.
"Myslím, že je mrtvý," ozval se jiný hlas.



David se otočil ke svému synovi.
"ON NENÍ MRTVÝ!" Zakřičela Anabela prudce. Oba muži sebou cukli.
"Musíš ji odsud odvézt... dej jí něco na spaní... já se postarám o zbytek," začal dirigovat svého syna David. Patrik se na něj ohlédl.
"Co když je těhotná? Pak jí nemohu dát nic..." zašeptal Patrik.
"Na to nemysli... musíme ji odsud odvézt pryč..." Anabela prudce zavrtěla hlavou.
"NEVEZMETE MI HO! NIKDO MI HO NEVEZME! ON JE MŮJ! JENOM MŮJ! NEUDĚLÁTE MI Z NĚJ JEN HROMÁDKU POPELA! NEDOVOLÍM VÁM TO! ANI JEDNOMU!" Křičela.
"Belinko, tohle není zdravé..." snažil se ji přesvědčit David.
"Alan není mrtvý! On spí! Jen spí... vidíte? SPÍ!"
"Belinko..."
"NE! NECHTE MĚ S NÍM SAMOTNOU!"
"Je mrtvý Belinko..."
"JE MI TO JEDNO! JESTLI ZEMŘEL, PAK JÁ CHCI ZEMŘÍT S NÍM!" Vykřikla a omotala kolem něj své paže.
Belinko... Belinko... slyšela podivný hlas.



Zmateně se rozhlédla.
Belinko... Belinko, vzbuď se! Vzbuď se! Volal jí ten hlas. Jeho hlas.  
"Alane..." pípla.
Otevři oči, probuď se už! Prosil jí odněkud zdaleka. Anabela sebou cukla a celý svět se s ní zatočil, když konečně otevřela oči v jediné realitě, která byla skutečná. První co spatřila byly jeho křišťálové zraky ve kterých se odráželo několik barev.
"Alane..." zašeptala a natáhla paži k jeho boku, aby se ujistila, že je skutečný.



"Belinko, něco se ti muselo zdát... hrozně jsi sebou házela, plakala jsi... a pak jsi říkala, že chceš s někým zemřít... proboha co se ti to zdálo?" Vyhrkl zděšeně.
"ALANE!" Zaskřehotala jeho jméno, než kolem něj pevně omotala svoje paže...



...a prudce ho stáhla na sebe až o sebe jejich zuby cvakly. Alan vydal překvapený zvuk, když Anabela instinktivně přitiskla svoje rty k těm jeho, které byly měkké a hřály podobně jako celé jeho tělo, které spočívalo na tom jejím.
"Hmpf... Belinko... Belinko počkej..." šeptal, jen co jeho ústa dostala prostor ke slovům. Jenže Anabela nechtěla, aby ji přestal líbat. Chtěla vymazat veškerou bolest, kterou před chvílí ještě cítila... chtěla si být jistá, že je Alan v pořádku.
"Belinko... počkej... já... povíš mi co se ti zdálo?" Odtáhl se od ní na kratičkou vzdálenost. Zavrtěla hlavou.
"Prosím, pověz mi to," požádal ji s obavami v hlase a začal jí stírat slzy jednou rukou z tváří.
"Byl jsi mrtvý... vzbudila jsem se a ty... nedýchal jsi... byl jsi studený... tvoje tělo bylo chladné jako mámino... bylo to strašný!" Vykřikla a rozvzlykala se. Alan zamrkal a přitiskl ji k sobě.
"Šššš to je dobré. Nejsem mrtvý, vidíš mě? Jsem živý, nic mi není a studený nejsem ani trochu... slyšíš mě?" Anabela přikývla.
"A to je ta nejlepší zpráva na světě!" Vyhrkla a znova ho připravila o dech. Po chvíli se od ní Alan pokusil znova odtrhnout.
"Jsi hrozně zpocená a máš úplně suché rty... dojdu ti pro vodu," pomalu se z ní zvedl, ale neuplynula ani vteřina, než se Anabela přimkla k jeho tělu.





"NIKAM NECHOĎ!" Zvolala téměř hystericky. Alan sebou cukl a zlehka si sedl zpátky na postel, aby jí mohl vidět do očí.



"Nikam nezmizím, to ti přísahám, ale potřebuješ vodu." Anabela prudce zavrtěla hlavou.
"Jediné co potřebuji jsi ty! Nesmíš mi nikam odejít... nikam... ten sen byl tak živý..."
"Proč tě tvoje krásná hlavička takhle trápí? Včera jsme se vzali, není důvod být takhle nešťastná..."



"Ale tobě nebylo dobře... viděla jsem to na tobě, i když jsi se snažil chovat normálně. Co se ti to včera stalo? Řekni mi pravdu!"
"Belinko..."
"Umíráš snad? Proto pořád tolik mluvíš o tom, že chceš se mnou prožít veškerý čas, který ti zbyl ať už by byl jakkoliv dlouhý?"
"Každý jednou zemřeme..." vydechl.
"Odpověz mi na to, na co se tě ptám! Co se ti včera stalo?" Alan zesmutněl, nechtěl jí to říkat. Nechtěl ji trápit.



"Nic zvláštního..."
"Nelži mi, prosím!" Vyhrkla a z očí jí začaly kanout další slzy. Alan se zhluboka nadechl a poraženecky sklonil hlavu.
"Vyhasínám..."
"Co to znamená?!"
"To co vidíš... to nejsem skutečně já Belinko. Kdyby jsi viděla moje pravé já... bála by ses mě. Strážci září o dost víc než ostatní... naše kůže je neustále podbarvená jistým druhem jasu. Dokážeme to trochu skrývat, ale ne úplně... ale já... já už nesvítím... vůbec. Celý život jsem zářil, jako malý kluk jsem si září vlastní pokožky svítil do svých deníků... nebylo to žádné mohutné světlo, ale dokázal jsem s ní číst. Zní to divně, já vím... ale je to tak... každý na Sixamu září a někdo jako já nejvíc, zvláště když jsem pod mocí Měsíce..."
"Proč už nezáříš?" Vyhrkla.
"Já nevím... nikdy jsem nedokončil výcvik, ani netuším jak vypadají strážci, kteří jsou na pokraji vyčerpání své moci i životní energie."



"Jak dlouho se ti to děje?" Vydechla zatímco její hlas stoupal a klesal.
"Od té chvíle kdy jsem teleportoval Oxanu se ve mně něco změnilo. Moje moc... vždy když se ji snažím použít, byť jen omylem, mám pocit jako kdyby mě zabíjela... zevnitř. Myslím, že moje životní energie není dostatečně silná pro můj sixamský dar... vyčerpal jsem se..."
"Tak svoji moc nepoužívej!" Vykřikla.
"Snažím se... ale občas se ve mě probouzí sama... nikdy jsem nedokončil trénink, nevím jak ji správně držet pod pokličkou, nikdo mi to neřekl. Umím se proměnit v mravence, ale jinak... jinak jsem strašně nestabilní," vydechl nešťastně.
"Tak mi řekni, jak ti mám pomoci a já to udělám! Hlavně... hlavně... mě nepouštěj..." rozvzlykala se.



"Šššš nikam nejdu, ano? A ty mi už pomáháš, dáváš mi klid, který nutí i moji moc někde vyspávat, ale občas... občas..."
"Půjdu zaškrtit Patrika! Za to může on! Vždycky tě rozhodí a..." Alan ji přerušil.
"Ne, nedělá to on... dělá to hlavně moje podstata strážce..."
"A jaká je tvoje podstata strážce?"
"Chránit, to je moje podstata, takže kdykoliv vycítím nebezpečí moje moc se vzbudí. Jsem pořád přirozeně připravený bojovat, Belinko. Skuteční strážci nikdy opravdu nespí. Spíme s jedním okem otevřeným a vždy když někdo zaútočí na Královnu, víme to..."
"A ty snad tady něco takového cítíš?"
"Ne, nikdy jsem nedal svoji věrnost Královně. Mám k ní slabé pouto, ale nikdy nedostálo svého naplnění. Takže dokážu vnímat veškeré nebezpečí, které se tady mihne a je jedno jestli jen někomu spadne koště na nohu..."
"Tak to nedělej!"
"Snažím se... a proti některým věcem jsem už imunní, ale je to těžké. Pořád jsem tím čím jsem, stačí se jen podívat do zrcadla... jsem hybrid, kříženec a nikdy nebudu čistým člověkem..."



"To je mi jedno, rozumíš? Je mi to fuk! Ať jsi třeba dinosaurus! Miluji tě! A chci aby jsi žil! Chci s tebou prožít ještě milion věcí a minimálně osmdesát let!"
"To už budu pořádný stařec," zamumlal ve snaze jí vykouzlit drobný úsměv na tváři. Anabela zavrtěla hlavou.
"Nezáleží mi na tvém skutečném věku, chci aby jsi mi slíbil, že už svoji moc nepoužiješ, ano? Slib mi to!" Alan zamrkal.
"Udělám všechno co bude v mých silách, abych ji nepoužil. Slíbím ti, že se pokusím najít pořádný způsob, jak ji udržet ve mně a začnu s tím hned zítra..."
"Pomáhá ti něco? Cokoliv?"
"Teplá voda, vířivka, Tai-chi, hluboká meditace a ty," usmál se na ni zlehka.
"S tím ti mohu se vším pomoci!"
"Ale všechno je to jen na chvíli, musím najít silnější způsob... něco..."
"Pokud jsem na tvém seznamu uklidňovačů, tak tě budu objímat až do konce svého života a nic jiného nebudeš potřebovat," rozhodila rukama. Alan s úsměvem zavrtěl hlavou.
"To přeci nejde..."
"Ale jde!" Zvolala.
"Přijdu ještě na něco jiného, ale teď..." zbytek svých slov nechal viset ve vzduchu, když přitiskl svoje rty k těm jejím, aby zabránil dalším jejím úvahám...



--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Já vím, asi mě za tenhle dílek nemáte rádi, ale je pravda, že se to muselo Belince zdát, aby jí to Alan všechno řekl jinak by se tomu vždy nějak vyhl a to jsem nechtěla takže se moc omlouvám za šok a doufám, že mi to odpustíte

To se dělá, takhle nás na začátek vyděsit ? Ale to pokračování je hodně uklidňující, díky za další pěkný dílek !

No...málem jsem dostala infarkt! Takhle ostře hned na začátku, to mi nedělej, málem jsem to ořvala

Jinak naštěstí to byl jen sen a doufám, že se jim podaří udržet jeho moc pod pokličkou!

Teda Lucisab Při čtení mi zněla pořád ta tvoje reakce od mého příběhu o házení klacků pod nohy, takže jsem měla fakt nahnáno Ale naštěstí to dobře dopadlo, a já si mohla oddechnout, jací jsou ti dva zlatíčka Takže doufám, že jim dáš pokoj už!!!

Omlouvám se holky   nejdříve jsem myslela, že tam ten sen dám jen jako že jí Alan vzbudí a ona bude křičet atd... ale pak mi to přišlo takové divné, zvláště u takového snu, kde se Belince vlastně smontovala i smrt rodičů takže jsem to opět udělala takhle do hloubky   nebojte klacky jim určitě pod nohy házet nechci, myslím, že toho mají za sebou už hodně, ale nechat je úplně být nemohu


...přeci jen 4.generace se nevyrobí sama    


Jinak jsem sem chtěla dát spoiler, ale forum mě nějak nepochopilo a spoiler mi dávalo k červenajícímu smajlíkovi, nechápu proč

No, tak 4.generace mohla vzniknout hned po svatbě, a to už by Alan (pardon) nebyl potřeba   Ale takhle to bylo nakonec moc krásně vymyšleno
Spoiler, nebo i jiné příkazy blbnou, když smajlíci obsahují hranaté závorky, což ten červenající obsahuje. Pak to prostě neumí převést. Ale když si vzpomenu, můžu zkusit smajlíky poladit, samotnou už mě to párkrát pozlobilo.

To máš pravdu, Fidgety taky mě to napadlo, ale myslím, že byste mi to neodpustili kdybych použila Alana jen jako materiál pro výrobu miminek a nechala bych ho umřít navíc pro Anabelu by to bylo hodně kruté, takže to ani nešlo každopádně jsem moc ráda, že se ti taky víc zamlouvá verze s tím, že žije

A moc děkuji za dovysvětlení ohledně spoileru

03x56



"Belinko... Belinko..." šeptal její jméno Alan a letmo ji pohladil po rameni.
"Hmmm...."
"Měli bychom vstát dřív, než nás někdo půjde tahat z postele," zašeptal.
"Jen ať si to někdo zkusí... a vyrazím ho," zamumlala do jeho hrudníku a obepnula kolem něj své paže. Alan se zasmál.
"To bych chtěl na vlastní oči vidět," vydechl tiše s hravým úsměvem na tváři. Anabela pootevřela jedno oko a podívala se na něj z pod svých řas.
"Ty mi nevěříš?"
"Jsi ta nejroztomilejší, nejmilejší žena na světě a nedokážu si představit, že by jsi někoho vykopla kvůli tomu, že nechceš vstát z postele," pronesl tiše.
"Ale já umím být děsivá!" Oponovala mu s oběma očima otevřenýma. Alan se zasmál.
"Když tě někdo správné rozčílí tak ano, ale kvůli spánku? To si nedokážu představit..." Anabela se zatvářila zklamaně.
"Ty mi nevěříš! Ale já to opravdu umím!" Zvolala. Alan se zakřenil.
"Dobrá... tak mě vyděs," vyzval ji. Anabela se zvedla a dlouze se na něj zahleděla,...



...než vydala zvláštní zvuk a ukryla svůj obličej do jeho ramene.
"Když to nejde!" Zaúpěla. Alan opatrně zvedl její hlavu, aby se mohl zahledět do její rudolící tváře.
"Proč?"
"Já nevím... dívám se na tebe a nejde to... já... já... ale umím být zlá!" Zvolala třesoucím hlasem ve snaze ho přesvědčit.
"Samozřejmě," mrkl na ni s jemným úsměvem.
"Proč mi nevěříš?"
"Já ti přeci věřím, Belinko moje zlatá..."
"Ale... ale... když to nejde jen tak lusknout prsty a někoho vyděsit... copak ty by jsi to dokázal?"
"Já ano... a kdysi jsem ani nemusel nic dělat, abych tě pořádně vyděsil," mrkl na ni.
"Já vím... bylo to ode mě pořádně hloupé..." zamumlala. Alan ji něžně chytil za špičku brady.
"Co to povídáš? Nebylo to ani trochu hloupé. Jsem mimozemšťan, nikdy jsi žádného neviděla. Bylo normální ze mě mít strach," zašeptal a přitiskl svoje rty k jejímu čelu.
"Stejně jsem se neměla chovat... tak... tak... mrzí mě to, opravdu," vydechla tiše.
"To nic, Belinko. Nikdy jsem se za to na tebe nezlobil, tak si s tím nelam svoji krásnou hlavičku." Anabela se dlouze nadechla a položila svoji hlavu zpět na jeho rameno.



"Alane?" Ozvala se po chvíli.
"Hm?"
"A kdyby jsi mě chtěl opravdu vyděsit... co by jsi udělal?"
"Tebe bych nikdy nechtěl vyděsit," pronesl suše.
"Ale kdyby jsi chtěl... představ si, že jsem někdo kdo ti ublížil... někdo... někdo jiný..." zvedla k němu znova oči. Alan vypadal, že přemýšlí.
"Jediná bytost na kterou se nikdy nepřestanu zlobit je můj opylovací technik... díky němu se otcův život změnil. Kdybych se nikdy nenarodil... mohl by mít rodinu jakou si celý život přál a ne mít mě... zelené dítě o kterém toho moc nevěděl... říkával, že jsem pro něj dar, ale já vím, že jsem pro něj byl i břímě. Musel mě pořád hlídat a chránit před ostatními. Díky tomu byl hrozně osamělý, i když to byl ve skutečnosti ten nejhodnější muž na světě."
"Vím, že se budeš možná zlobit za to co řeknu a bude to hrozně sobecké, ale... já jsem vděčná, že jsi se narodil! Co bych bez tebe dělala? Můj život by byl prázdný... nikdy bych nikoho nemilovala... nikdy... možná, že byl tvůj sixamský otec necitlivý pitomec, ale... stvořil toho nejbáječnějšího muže na světě! Jsi tak neuvěřitelně hodný, milý, krásný po všech stránkách!" V Alanových očích se objevilo několik barev, skoro to vypadalo jako kdyby nemohl uvěřit tomu co řekla.
"Ale jsem umělá bytost Belinko... porodil mě muž, ani to se ti nehnusí?" Anabela prudce zavrtěla hlavou až se jí vlasy rozlétly kolem tváře.
"Mě se nezdáš ani trochu umělý! Nevidím nikde žádné součástky navíc, ani šrouby nebo něco takového... a to že tě porodil muž mi nepřijde až tak důležité. Podstatný jsi jedině ty sám a tebe miluji. Tvoje srdce, tvůj rozum, tvoje vlasy, tvoje rty, tvoje oči, tvoje..." Anabela nadále pokračovala ve vyjmenovávání Alanových částí čímž ho donutila se zasmát.
"Dobrá... dobrá... takže jsem asi dobrý mezigalaktický výrobek?"
"Ten nejlepší na světě i mimo něj," zašeptala a přitiskla svoje rty k těm jeho.



Po chvíli se od sebe odtrhly.
"Belinko, už vážně budeme muset vstávat," vydechl tiše.
"Ne... ještě ne..." přimkla se k němu silněji.
"Belinko..."
"Nechci jít z postele a navíc... navíc jsi mi pořád neřekl, co by jsi dělal, kdyby jsi chtěl někoho vyděsit," pohlédla na něj nevinně. Alan se zasmál.
"Podívej se na můj obličej a víc nepotřebuješ slyšet... navíc jsem teď neškodný jako moucha..."
"Moucha... ale vždyť já ani nevím jaké je to, když kolem tebe letí moucha," vydechla smutně. Alan se podrbal na hlavě.
"Myslím, že to ti dokážu napodobit i bez mé moci," zasmál se a zvedl do vzduchu jednu svoji paži, pevně semkl špičku palce, ukazováku a prostředníku k sobě a začal ve vzduchu vytvářet různé obrazce za zvuku vlastního bzukotu.
"Co to děláš?" Zasmála se. Alan silněji zabzučel a zamířil svoji dlaní k jejímu obličej do kterého letmo opakovaně narazil. Anabela se se smíchem ohnala.
"Co to má být?" Vydechla se smíchem.
"Moucha. Tyhle potvůrky existovaly v různých velikostech, ale všechny byly stejně otravné a bzučivé. Dokonce i ty nejmenší, když se mihly kolem tvých uší bzučely tak otravně, že by jsi je nejraději něčím přetáhla a to ani nemluvím, když se náhodou procházeli po tvém jídle nebo dokonce plavali v polévce nebo v pití... to byl teprve pořádný hnus," zasmál se. Anabela si podepřela hlavu jednou dlaní a věnovala mu drobný úsměv. Alan byl mimozemšťan, ale zároveň toho věděl o Zemi mnohem více než ona sama. Byl dokonalým příkladem obou světů... dokázal být člověkem, ale i Sixamanem.
"A co teprve komáři! Ty jsem byl schopen i v noci honit po celé stodole... tyhle potvory ze mě nikdy neměli respekt, i když jsem byl zelený jak brokolice a v noci jsem svítil jak zářivka... i když je pravda, že tím jsem je spíš na sebe ještě víc lákal," zavrtěl hlavou. Anabela nadále mlčela.
"Copak?" Vydechl.
"Přála bych si... aby byl svět normální, aby... abych mohla něco takového zažít. Abych nebyla jen skleníková květina... ale vím, že musím být vděčná za to co mám... a jsem za to vděčná, opravdu.... jen občas přemýšlím jaký život bych měla nebýt bunkru... kdybych chodila do skutečné školy, znala a viděla všechno co ty... muselo to být skvělé," zašeptala s jistou lítostí v hlase.
"Šššš Belinko... věř mi, že na komářím štípnutí není nic hezkého. To je například jedna z věcí, která mi opravdu nechybí a ten zbytek... dal bych všechno na světě, abych bych silnější... abych dokázal vytvářet iluze, pak bych tě vzal kamkoliv by jsi jen chtěla," zašeptal.
"Iluze?"
"Ano, na to jsme my strážci experti. Moje moc není o fyzické síle... dokážu především ovládat emoce, myšlenky, vzpomínky. Ovládáme psychiku... před chvílí ses mě ptala, jak bych dokázal někoho vyděsit... stačilo by jen ho přimět žít v jeho nočních můrách. Svojí mocí bych toho nebožáka mohl přesvědčit, že žije v horoucím pekle, ale také bych ho mohl dostat do ráje. Jsem jako siréna dá se říci a kdybych svoji moc nyní mohl použít... vzal bych tě k sobě domů. Ukázal bych ti farmu, pole, louky... viděla by jsi všechno co jsem kdy spatřil já sám, slyšela by jsi zvuky přírody i její vůni. Donutil bych tě uvěřit, že jsi venku a můžeš dělat co tě napadne, ale... nedokážu to, alespoň nyní ne," vydechl smutně.
"Takže ty dokážeš očarovat cizí mysl?" Vykoktala. Alan se zarazil.
"Ano..."
"A použil jsi tohle... tu iluzi někdy na mě?" Alan si vzdychl.
"Takže použil?" Alan trhavě přikývl.
"Kdy?" Vydechla šokovaně.
"Skutečnou iluzi jsem na tebe použil jen jednou... ale bylo to v den pohřbu tvé mámy..."
"Co jsi udělal?" Pronesla překvapeně.
"Donutil jsem tě uvěřit, že nejsi sama... vytvořil jsem vlastně iluzi sám sebe a udělal jsem něco, co jsem si přál v ten okamžik činit. Jenže jsem nebyl dostatečně silný, možná jsi to ani nezaznamenala..." zamumlal. Anabela prudce zamrkala. Před očima se jí jako zrychlený film vrátila vzpomínka na pohřeb Daniely. Cítila se tak opuštěná, ale pak... pak měla pocit, že ji semkl kolem ramen.
"Já... já to cítila! Najednou jsem se cítila lépe... jako kdybych nebyla sama... měla jsem pocit jako kdyby mě někdo objal kolem ramen..." vydechla. Alan přikývl.
"Chtěl jsem tě obejmout," zašeptal jemně.
"Takže jsi to cítil taky?"
"Ne, už tenkrát jsem byl příliš slabý, ale jsem moc rád, že jsem to dokázal. Že jsem tě objal, alespoň takhle... bojíš se mě?"
"Ne, vůbec ne. Chtěl jsi mi pomoci, vím to... jsi hrozně moc hodný... a já ti tenkrát dávala tak málo, vlastně vůbec nic." Zavrtěla hlavou.
"Mohl jsem s tebou mluvit, to byl pro mě největší dar. A tohle co všechno spolu nyní prožíváme... ani nevíš co všechno to pro mě znamená. Dnes vím, že jsem možná kdysi toužil po několika ženách, ale milovat jsem začal až tebe. Láska je to nejzvláštnější kouzlo. Ani moje moc se s něčím takovým nedá srovnávat. Mohl bych mít tu největší sílu jakou kdy Sixam nosil, ale pokud bych neměl tebe byl bych jen napodobeninou sám sebe. Zemřel bych pro tebe, to vím jistě. Už jsem ti to jednou řekl, ale zbytek toho co ve mně nadále je... patří jen tobě a pokud někdy přijde den kdy to budu muset pro tvoje bezpečí použít pak to udělám. Svoji věrnost jsem neslíbil Královně, ale tobě... protože ty jsi má královna... moje jediná královna. Nejsem sice ten nejsilnější strážce, dokonce se mohu považovat za podprůměrného kvůli mé neznalosti a nedokončenému výcviku, ale přísahám ti, že tě nikdy nenechám ve štychu... nikdy... to ti slibuji, Belinko," vydechl pevným hlasem. Anabele po tvářích začaly kanout slzy.
"Nechci, aby jsi pro mě umíral... chci aby jsi žil... pořád tě vidím... v tom snu a... chce se mi zemřít také..." rozvzlykala se. Alan ji k sobě přitiskl.



"Ššš... nic takového se nestane, rozumíš? Neplač už... miluji tě."
"A já tebe," vydechla skřehotavým hlasem. Alan jí vtiskl polibek do vlasů.
"Měli bychom vstát a dát si pořádnou snídani, co na to říkáš?" Odpovědí mu byl Anabelin dlouhý vzlyk do jeho hrudník.
"Dobrá, tak vymyslím jiný plán," zvolal, letmo ji políbil do vlasů, než se vymotal z jejího sevření a vystrčil nohy z postele.
"Alane!" Zavolala na něj, když její oči spočinuly na holé kůži jeho zadní části těla. Její obličej okamžitě polila červeň.



Alan se k ní otočil až mu tmavé vlasy popadaly do čela a věnoval jí široký úsměv.



"Mojí novou misí je tě rozptýlit má drahá manželko, takže... čím začnu?" Podrbal se na hlavě až mu černá kštice vytvořila na hlavě účes v podobě dokonalého ježka.
"Půjdu si dát sprchu, ale nejdříve... si něco půjčím z tvojí komody, co na to říkáš? Kdysi jsi mi řekla, že tvůj táta tam uschoval nějaké věci po tvém dědovi a taky že jsi tam sama nechala nějaké jeho věci... jsou tam pořád?" Anabela trhaně přikývla, neschopna jakéhokoli slova a věnovala mu přitroublý úsměv.





"To je super, ale dnes se k tobě konečně přestěhuji, nemusíš mít strach. Takže už si půjčovat oblečení od tvé rodiny nebudu muset.." mrkl na ni. Anabela mlčela. Chvíli mezi nimi nastalo ticho. Alan si odkašlal.



"Dobrá... myslím, že bych se měl pohnout, nebo místo ve sprše skončím zpátky v posteli," zasmál se a otočil se k ní zády. Anabela se na posteli narovnala a pozorovala jeho kroky směrem ke komodě.



Všimla si někdy jak hezky stavěný byl? Napadlo jí, když pozorovala jeho zelenavou pokožku do které se opíralo světlo. Až pak jí napadlo, jak by vypadal kdyby jeho pleť dokázala zářit jako dřív.



Alan opatrně vytáhl první šuplík a zahleděl se do jeho obsahu.
"Takže... tohle mi asi nepůjde, co myslíš?" Otočil se na ni a přidržel před sebou její růžové tričko. Anabela se zasmála a zavrtěla hlavou. Kde se to v něm bralo? Alan na ni mrkl a otočil se zpět ke skříni. Prohrabal tak několik zásuvek, než se konečně dostal k tomu co hledal.
"U Sixamu tohle vypadá jako župan! Počkej... čí byl?" Vydechl a ukázal jí ho. Anabela se snažila soustředit na látku v jeho pažích. Nastalo dlouhé ticho, kdy se snažila svoje myšlenky soustředit na jeho otázku a ne na jeho odhalené tělo. Zarděla se ještě více. Alan se zakřenil, když pochopil, že není schopna hovořit.
"Víš co se mi na tobě líbí nejvíc? Jak se červenáš i po tom všem co jsme spolu prožili... jsi pořád tak nevinná, stydlivá," vydechl tiše. Anabela zrudla ještě více pokud to bylo vůbec možné a zakryla si obličej oběma rukama.
"Já... já..." koktala.
"Dobře, takže budu odhadovat. Koukám, že to má ještě cedulku originálního výrobce to znamená, že je to oblečení ještě z venku. Páni... tohle musí být župan Mathiase," vydechl téměř s posvátnou úctou a prohlédl si lehký župan z hebkého materiálu.
"Jsi jeho vnučka. Tvůj děda byl neuvěřitelně velká hvězda. Pamatuji si pár jeho koncertů, které dávali v televizi. Nikdy nezapomněl na svoje fanoušky... i když nejvíce trpěl na fanynky, které se kvůli němu přebarvily na blond nebo kvůli němu nosily paruky. Byla z toho docela kauza... můj táta ho neměl rád, pro něj to byl nafoukaný frajírek..." Anabela si sundala dlaně z tváře a váhavě se zahleděla do jeho očí.
"A ty?" Alan pokrčil rameny.
"Nevím, nikdy jsem o něm nepřemýšlel. Poslouchal jsem některé jeho písně, ale nikdy jsem nebyl jeho velký fanoušek. Věděl jsem, že existuje, ale nijak jsem kvůli tomu nešílel ani jsem si nepřál vypadat jako on. Vlastně jsem nikdy nebyl fanda žádné celebrity... asi jsem měl více starostí s mým otcem, Sárou... sám sebe a mojí divností..." Zavrtěl hlavou.
"Alane... a neslyšel jsi někdy něco i o Juliánu Simlonovi?"
"Julián Simlone? Kdo to je?"
"To je můj druhý děda. Byl to architekt a navrhoval bunkry po městě. Patrik mi vyprávěl, že dával hodně rozhovorů do televize kvůli hrozbě, která se nakonec vyplnila... s tím rudým tlačítkem nebo čím, co nás poslalo do situace ve které jsme dnes..." Alan zamrkal.
"Julián Simlone... nevím, je to už hrozně moc let, Belinko, ale je pravda, že si pamatuji, že v televizi hodně vystupoval jeden muž... tenkrát vedl i nějakou demonstraci proti pokusům se stvořením světa nebo co. Byl často vidět, i když většině lidí byl pro smích. Možná, že to byl on... nejsem si jistý," podrbal se na hlavě.
"To nic... jen je zvláštní a zároveň hezké, že jsi je mohl potkat naživo. Že jsi viděl mého dědu koncertovat... jaké to bylo?"
"Vždycky měl obrovské koncerty se spoustou světel. Mathias byl velký showman, dokázal lidi rozproudit, že museli zpívat s ním. Běhal po celém parketu a nebál se ani akrobatických vystoupení... jednou dokonce vystoupil zavěšený vzhůru nohama. Ženy ho milovaly, většinou končil tím, že měl kolem nohou podprsenky snad všech, které byly v ten moment na koncertě. Někdy se za ním snažily i dostat na parket, ale nikdy se ničím takovým nenechal vyvézt z míry, i když neměl ani minutu klidu. Muselo to být pro něj někdy nervy drásající... popravdě já bych něco takového nedokázal. Ani si nemohl dojít do obchodu. Vzpomínám si na jednu reportáž, kde vystoupil z kavárny a vrhly se na něj dvě ženy na ulici. Nedaly mu pokoj, dokud jim nepodepsal snad všechny části těla a nedaroval jim něco svého... bylo to šílené. Musel mít hodně silnou osobnost," podotkl. Anabela přikývla.
"Dědu jsem nikdy nepoznala, ale můj táta mu prý byl podobný. Říkal mi o něm, že byl hodně sebevědomý, hrdý a nesmírně talentovaný. Byl odhodlaný, charismatický a všude ho bylo plno. To mi vždy vyprávěl táta... popravdě, myslím, že by byl ze mě zklamaný. Já bych takovou slávu nikdy nevydržela. A ani nemám talent... jsem prostě jen vnučka velké celebrity. Vsadím se, že i táta by byl slavný nebýt té katastrofy a já bych byla jako škraloup rodiny... naprosto netalentovaná, obyčejná, věčně ze všeho vyděšená... nikdy bych netoužila po tom být vidět. Myslím, že bych nevydržela žádný druh slávy a to ani té přenesené. Byla bych jako šedá myš, která by utíkala před světlem reflektorů a tím bych zklamala všechny lidi, které bych měla kolem sebe," vydechla smutně.
"Belinko, co to proboha říkáš? Ty jsi úžasná! Krásná, dokonalá a talent máš! Dokážeš šít neuvěřitelné věci... tvoje svatební šaty byly nádherné! Pro mě jsi a vždy budeš ta nejbáječnější žena na světě!" Zvolal. Anabela mu věnovala plachý úsměv.
"Jsi na mě hodný, ale sama to vidím, jak se do své rodiny nehodím. Moje máma byla odvážná a s ničím si nelámala hlavu, ale já jsem často jak pod kamenem... pořád přemýšlím nad věcmi co by se mohli přihodit. Máma mi říkala, že se zbytečně trápím věcmi, které ostatní už dávno zahodily za hlavu, ale já si nemohu pomoci... jsem prostě zvláštní," zavrtěla hlavou. Alan se k ní natáhl přes postel, aby mohl zvednout jedním prstem její obličej ke svému.
"Poslouchej mě. Máš to největší srdce na světě... jsi zvláštní tím, jaká jsi úžasná a milá a to není zlé. Nemusíš být velká showmanka, aby jsi se mohla cítit dokonale. Měj se ráda taková jaká jsi, protože ty jsi originál... ten nejkrásnější originál. Nikdo není stejný a pokud se tak cítí, pak si to namlouvá. Jen se podívej na mě, já už jsem podivnost povýšil na tu nejvyšší úroveň... jsem hybrid mezi člověkem a mimozemšťanem... Ale ty... vůbec nechápu, jak se můžeš cítit méněcenná, když jsi dokonalá. Kdybychom byli v normálním světě a já bych se za podivných okolností dožil téhle doby... díval bych se na tebe jen z dálky jako na tu nejkrásnější hvězdu, protože bych věděl, že tě nejsem hoden. Já jsem divný, ale ty ne... máš krásnou duši i tělo, miluji tě celou, rozumíš? A pokud tě bude něco trápit, jen mi to pověz a já to ponesu s tebou. Spolu všechno zvládneme... vždycky," zašeptal a přitiskl svoje rty k těm jejím. Po chvíli se od sebe odtrhly.
"Pořád nerozumím tomu, jak jsem mohl mít tak velké štěstí, i když si ho vůbec nezasloužím..."
"Proč to říkáš?"
"Zradil jsem své druhy, měl bych se smažit v Xarské sopce jako zrádce a ne být tady s tebou," zašeptal.
"Co to povídáš? A jak jsi je zradil? Jak jsi se vlastně dostal do vyhnanství?" Alan jí věnoval zvláštní pohled. Najednou vypadal smutně.
"Povím ti to až si sem k tobě přenesu všechny věci, které mám ze Sixamu. Ale bojím se... že mě pak budeš nenávidět..."
"Proč? Zabil jsi snad někoho?"
"Úplně ne, nikdy jsem neměl na něco takového dost odvahy, i když bych to tenkrát dokázal... ale tenkrát jsem byl někdo jiný... byl jsem posedlý Oxanou, touhou po tom ji učinit šťastnou. Kdyby jsi mě poznala v té době, bála by ses mě... byl jsem jako démon... není nic horšího, než poblázněný strážce," zavrtěl zahanbeně hlavou.
"Jako démon? Jak?"
"Měl jsem veškerou moc Měsíce, Belinko. Oxana byla hodně chytrá na vytváření různých plánů, takže bylo všechno dobře propočítané a já jsem byl hlavní hrdina... přesně věděla, jak mě využít... dodnes se za to strašně moc stydím," vydechl nešťastně.
"Alane..." zašeptala a pohladila ho po vlasech. Alan se ni zahleděl zpod svých řas.
"Ale vsadím se, že i kdybych tě poznal tenkrát... stačil by jediný tvůj pohled a já bych nikdy tolik nepropadl Oxaně. K Oxaně jsem nikdy necítil to co k tobě a když jsem tě poprvé viděl Trojjazersku... něco se ve mě pohnulo. Předtím jsem byl živá mrtvola, ale potom... viděl jsem tvé smutné oči... ten strach... už tenkrát jsem tě chtěl chránit, vím to. Tolik mě mrzí, co jsem udělal... ale nemohu s tím nic udělat... jen s tím žít... ale nelam si se mnou hlavu. Teď si půjdu zkusit ten báječný župan, co na to říkáš?" Mrkl na ni.
"Alane, nechci aby tě něco tížilo. Na mě se můžeš vždycky spolehnout. Nikdy tě nebudu soudit, miluji tě a na tom se nic nezmění. Minulost je věc, která se nedá změnit... současnost je to co je nyní nejdůležitější," usmála se na něj ve snaze mu zlepšit náladu.
"Já vím," zašeptal a pomalu se vrátil zpět ke komodě a začal na sebe soukat příjemný župan.
"To snad... přeci není možné, že by byl Mathias menší než já... já nejsem žádný obr, ale... tohle přeci... nebo si myslíš, že takhle můžu jít ven?" Vyhrkl a zapózoval ji v neuvěřitelně krátkém županu. Anabele zrudl celý obličej a rozesmála se.
"Bože můj... je ti všechno vidět!" Zvolala se smíchem a ukryla svůj obličej do matrace.
"Tak ty se posmíváš polonahému mimozemšťanovi, to není fér!" Zakřenil se. Anabela se nepatrně nadzvedla obličej.
"To bych si nedovolila..." odvětila, ačkoliv nadále nemohla ukrotit svůj smích.
"To vidím, takže takhle mohu jít na chodbu?"
"NE! To ne!" Zvolala prudce a hodila po něm polštář, který se Alan ani nesnažil zachytit a tak dopadl na podlahu.
"Jsi nějaká nebezpečná... no dobře, zkusím najít nějaké kalhoty nebo něco... nechci si brát na sebe hned džíny..." zamumlal a začal se přehrabovat obsahem zásuvky. Za několik vteřin tak vytáhl z jejích útrob šedivé pyžamové kalhoty, opatřené další mírně opranou originální cedulkou z obchodu, které si natáhl.
"Tak jak vypadám?" Usmál se na ni. Anabela mu věnovala úsměv, než vstala z postele a došla až k němu a položila mu hlavu na rameno.



"Jsi naprosto dokonalý," zašeptala a přitulila se k jeho zádům. Alan se zasmál.
"Zrovna mám na sobě oblečení po tvém dědovi, ale jsem rád, že se ti líbím i tak," zachechtal se.
"Mě by ses líbil v čemkoliv a tenhle župan... je tak heboučký," zašeptala a přimkla se více k jeho ramenu. Alan se zakřenil.
"Takže se ti líbí župan nebo já?"
"Oba, ale ty nejvíc," zašeptala do jeho ucha. Alan zavrtěl hlavou a vzal ji jednou paží kolem ramen.
"Pak bych ho asi měl nosit častěji," pronesl tiše,...



...než se k ní sklonil. Uběhlo několik vteřin, než...



...Alan znova promluvil.
"Belinko?"
"Hmmm," vydechla do jeho rtů.
"Měl bych jít do koupelny..."
"Nechoď..." Alan se zasmál.
"Ale já musím... my oba musíme nebo nás brzy začnou hledat tvoji příbuzní a budou si myslet, že s tebou provádím nějaké šílené pokusy," zamumlal, aniž by ji pustil.
"Ať si všichni trhnou nohou..." procedila. Alan se zasmál a odtáhl se od ní.
"Asi tě začínám pěkně kazit," zazubil se.
"Tak ať... nejdůležitější je, že se ten sen nesplnil, takže ať si každý myslí co chce... navíc jsi říkal, že pokud tě budu objímat, tak tvoje moc zůstane pod pokličkou... musíš si tedy zvyknout, že se mě jen tak nezbavíš," vydechla se zvláštním pohledem.
"Na to si ani nemusím zvykat, protože s tebou budu rád trávit každou minutu mého života," mrkl na ni. Anabela se znova natáhla k jeho ústům, ale Alan jí se smíchem uhnul.
"Počkej... nejsem z kamene a musíme taky jíst a žít jako lidé... lidé... jako člověk a mimozemšťan," pronesl po chvíli, udělal od ní krok a z pod postele vytáhl hromádku svého čistého oblečení. Anabela vykulila oči.
"Ty tady máš oblečení!" Zvolala.
"No... ale nechtěl jsem se do něj oblékat, když jsem ještě nebyl ve sprše... a zapomněl jsem si vzít něco na cestu přes chodbu..."
"A kde máš vlastně věci?"
"Všude po bunkru," zasmál se.
"Proč sis je už nevzal sem ke mně?"
"Nevím, ale dnes to napravím," mrkl na ni.
"Počkej! Já... já... půjdu s tebou... aspoň budeme kratší dobu zabírat koupelnu," vydechla s rudými tvářemi. Alan se zakřenil.
"Dobře," pokýval hlavou a...



...v nestřeženém okamžiku si ji hodil na záda.
"Vítejte ve vlaku Alan Express za chvíli vyrážíme směr koupelna, takže si naberte zavazadla a pevně se držte," pronesl změněným hlasem. Anabela se zasmála.
"Co to děláš?"
"Jsem šťastný," odvětil a vtiskl ji polibek na tvář. Anabela kolem něj silněji omotala své paže. Alan se mezitím otočil ke komodě a jednou paží se začal prohrabávat jejím šuplíkem dokud nevytáhl její šaty.
"Tyhle jsem na tobě ještě nikdy neviděl, budeš v nich určitě nádherná," zašeptal a podal jí je.
"Díky," vydechla.

Za nějakou dobu již oba stáli před koupelnou...



"Já teď půjdu najít svoje věci..."
"Dobře a nechceš pomoct?"
"Ne, to zvládnu sám," pousmál se.



"Nechci tě pustit," zaprotestovala.
"Ale no tak... i ty máš určitě nějakou práci," mrkl na ni.
"A co tvoje moc? Zvládneš ji udržet?"
"Samozřejmě," přislíbil jí. Anabela si vzdychla.
"Ale budeš se vyhýbat Patrikovi..."
"Slibuji."
"Fajn, ale... dáš mi jednu pusu?" Zeptala se ho nevinně. Alan se zasmál.
"Dobře... takže jedna pusa pro tebe," zašeptal a přitiskl svoje rty k těm jejím.
"...a jedna pro mě, druhá, třetí, čtvrtá, pátá..." počítal, zatímco ji okrádal o polibky. Anabela se od něj se smíchem odtáhla.
"Co to má být?" Zvolala.
"Ty jsi chtěla jednu pusu a já padesát, takže si odebírám svůj příděl, abych dnes vydržel pracovat bez tebe," mrkl na ni.
"Ty jsi blázínek..."
"To jsem a slibuji ti, že se jen tak nikam nechystám... hodlám si totiž odebírat svoje pracovní příděly po celou dobu předplatného..."
"Předplatného? Co to proboha je?" Zasmála se.
"To znamená, že jsem si tě zabral na příštích osmdesát let bez přestávky. Nikdo mi tě nesebere nebo vzbudím svoji moc a donutím toho někoho věřit, že je pes co nutně potřebuje najít nějaký patník pro určitou potřebu." Anabela zavrtěla se smíchem hlavou.
"Jsi neuvěřitelný..."
"Už musím běžet, pak si tě najdu," zašeptal, než jí vtiskl další polibek a pustil ji.



Anabela se dlouze dívala do jeho zad a ve svém nitru už cítila stesk po něm, ačkoliv se od ní zatím nevzdálil na delší vzdálenost než několik metrů. Dlouze vydechla, než zamířila do zahrady...

Mezitím Liliana vysedávala mezi záhony.



"U králičího bobku, co teď budu dělat?" Mumlala nešťastně a snažila se držet vlastní paží natrženou část šatů. Moc dobře věděla, že kdyby byla na svém palouku, jistě by dokázala svoje šaty spravit, jenže tady? Copak mohla tady objevit správný materiál na svůj oděv? Zoufale vydechla.



Co teď bude dělat? Její šaty se jistě rozpadnou a ona pak bude chodit po bunkru... nahá? Otřásla se. K něčemu takovému nesmělo nikdy dojít... nikdy. Díky vlastnímu rozpoložení si ani nevšimla postavy, která pomalu vyšla z chodby do zahrady.



Anabela několik vteřin pozorovala nešťastnou simorostku, než se ji rozhodla oslovit.
"Lily?" Liliana sebou škubla a zvedla k ní tvář.
"Do hlávkového zelí! Do háje... chci říct... dobré ráno!" Zvolala a rychle se postavila, zatímco jednou dlaní nadále držela svoje šaty pohromadě.



"Jsi v pořádku?" Liliana prudce přikývla až se jí od hlavy začalo vznášet drobné množství pylu.
"Jasňačka!" Zvolala nervózně. Anabela si ji zkoumavě změřil až si všimla její zaťaté paže na jedné straně jejího těla.
"Co se ti to stalo? Počkej... ty máš natržené šaty!" Vyhrkla. Liliana zrudla.
"Já vím, ale netuším jak je opravit... kdybych byla venku tak vím, ale tady... nevím co mám dělat," vydechla zahanbeně. Anabela jí věnovala široký úsměv.



"Co kdybych ti něco ušila?" Zvolala nadšeně.



"Ty... ty... ty... mě?" Vykoktala.
"Samozřejmě! Tedy jestli budeš chtít..."
"Já... do zelenavé zahrady strejdy hýžďopicha, jasně že jo!" Anabela se zasmála.
"Tak pojď se mnou," vyzvala ji...



...a pomalu ji odvedla do dílny.

O několik hodin později...



"Ehm... ta věc hrozně mačká... k čemu to vlastně potřebuju?" Ozvala se Liliana, když stála kompletně ustrojená před Anabelou.
"Podprsenka je spodní prádlo a každá žena ji nosí," upozornila ji znova.
"A nešlo by to bez ní? Nebo proč mě tak hrozně mačká?"
"To dělají kostice, ale zvykneš si na to..."
"Dobře..."
"A jak se ti to oblečení líbí? Je skvělé, že máme stejnou velikost!" Vyhrkla nadšeně Anabela.
"Je to trochu zvláštní, ale je to skvělé!" Zvolala, udělal prudčí krok díky kterému ji vylétla jedna pantofel do vzduchu.
"Jsem nemehlo..." procedila a znova si navlékla botu. Anabela se pousmála.
"To bude dobré... ušiju ti ještě další oblečení! Do večera toho ještě hodně stihnu!" Liliana si ji užasle změřila.
"Ty mi chceš ušít další oblečení?"
"Ano, budeš ho potřebovat," vydechla se širokým úsměvem.
"Já nevím co říct... děkuju, opravdu... ještě nikdo na mě nebyl tak hodný," vydechla se slzami v očích. Anabela zavrtěla hlavou.
"Nemáš za co, zasloužíš si to. Staráš se nám o zahradu jako nikdo na světě. Od té doby co jsi tady máme tu největší úrodu," usmála se na ni.
"To dělá to moje simorostí já... jsem skoro zaříkávač zahrady," vydechla a zavrtěla hlavou.
"Ať už děláš cokoliv, děkuji ti za to také. Připadáš mi jako moc milý člověk," pronesla pevným hlasem Anabela.
"Ty mi také přijdeš jako fajn holka! Chci říct... děkuju, že mi věříš... vážím si toho," odvětila Liliana.
"Zatím nemám důvod ti nevěřit... počkej, ještě upravím tady jeden šev a budeš moci jít," Liliana přikývla a trpělivě zůstala stát na místě. V ten moment si byla jistá, že nechce nikdy udělat něco, čím by ztratila její důvěru.

Paráda, vůbec mi nedošlo, že Alan mohl znát Mathiase i Juliána ! Že Belinka nezná komáry, toho vůbec nemusí litovat A jsem moc zvědavá, co vlastně ušila pro Lily !

Krásný dílek, opět dokonalý Teda téměř - chybí ti tam fotka Lily v šatech
Já myslím, že o Mathiasovi se snad už Alan i zmiňoval, ale stále jsem zvědavá, zda někdy přijde na to, jak je Belinka spřízněná se Sárou
Každopádně se opět moooc těším na pokračování - nejen kvůli těm šatům, které je mi jasné, že chybí záměrně

To bylo příjemné, dlouhé počtení!
Souhlasím, to že Bellinka nepoznala komáry je určitá výhoda. Sama bych je nejraději neznala . Jinak moc krásný dílek. Ti dva jsou vážně kouzelný pár.

Jsem i trochu zvědavá, co Bellinka pro Lily ušila, jinak podle bot maličko tuším

Těším se na pokračování

Díky holky je pravda, že ani já bych komáry nejraději neznala a to ani nemluvím o pavoucích...

Jinak Alan se opravdu kdysi o Mathiasovi zmínil je fakt, že je takové divné, že je příběhově vlastně jen o pár let mladší než první generace... oproti Belince tak působí dost jako dědeček, i když jím fyzicky samozřejmě není

Fidgety, se Sárou je to složité díky tomu, že Caroline o ní vyprávěla jen Mathiasovi a ten to nikde nevykecal (tady platí Mathiasova hláška že drbnou byl v bunkru vždy Julián i když to si myslel hlavně on sám, Julián byl vždy spíš solidní ), tak si to tajemství vzali vlastně do "hrobu" ale člověk nikdy neví, co se kde může objevit každopádně by to byl pro Alana docela šok

Jani, já si myslela, že budeš maličko tušit



03x57



"A můžu v tom chodit na zahradu?" Ozval se po chvíli Lilianin nervózní hlas. Anabele si ji s úsměvem změřila.
"Můžeš v nich dělat co tě napadne."
"Opravdu? Chci říct... jsou úplně jiné než ty moje původní... a páni je to strašně zvláštní!" Zvolala.
"Takže se ti nelíbí?"
"Jsou perfektní! Připadám si jak v hlávkovém salátu! Paráda! Teda až na tu podprsenku... strašně to tlačí, ale vydržím to! Je to bájo!" Vyhrkla a udělala několik kroků do prostoru při kterém se jí povedlo udržet pantofle na nohou. Anabela si ji zvláštně změřila.
"Takže jsi spokojená? Nevěděla jsem co se ti líbí a..." Liliana se k ní otočila.
"Tohle se mi strašně moc líbí! Jsou pohodlné a příjemné! Moc děkuji! Páni... a myslíš, že se to bude líbit Patrikovi?" Anabela prudce zamrkala. Liliana zbledla a divoce se udeřila do čela. Tichu místností se rozlehlo mlasknutí.
"U králičího bobku, co to žvaním?! Zapomeň na to co jsem řekla... zapomeň... do háje, proč musíme být my simorosti tak ukecaní... do horoucí řiti skunka pruhovaného!" Anabela se musela zasmála jejímu kletí. Liliana byla zvláštní, ale něco v ní bylo tak příjemné, že měla  vždy problém se v její přítomnosti neusmívat. Byla legrační, srdečná... oproti ní Oxana... bylo to jako kdyby se dívala na dva protipóly. Obě byly zelené a byly ženami, ale zároveň byly rozdílné jako nikdo jiný na světě. Co by se stalo kdyby se potkaly? Dokázala by ji Oxana také proklít? Její myšlenky se točily v divokém tornádu, než vypustila do vzduchu jedinou větu...
"Škoda, že jsi nepřišla dříve..." vydechla. V ten moment Liliana přestala nadávat sama sobě a ohlédla se na svoji společnici.
"Proč to říkáš?" Zašeptala.
"Možná by pak bylo všechno jiné. Přála bych si, aby jsi mohla poznat skutečného Patrika, ne to co z něj udělala Oxana..."
"A co se mezi nimi vlastně stalo?"
"Přesně to ví jen Patrik... zlomila ho po všech stránkách, vím to i když mi to nechce přiznat. Tvrdí, že je nad věcí a nechce se mnou o tom mluvit. Uzavírá se do sebe a je nerudný na své okolí ačkoliv si jsem jistá, že uvnitř něj pořád bije stejné milé srdce jako měl předtím. Potřebuje spoustu času a trpělivosti... i když je pravda, že i mě dochází. Nelíbí se mi, že pořád útočí na Alana, který nás vlastně z celé téhle šlamastiky dostal. Patrik to ale nechápe a kope kolem sebe čím dál víc. Bojím se co přijde zítra, co udělá? Kdyby o tom chtěl alespoň se mnou mluvit... vždy jsme si byli tak blízcí..." Anabela sklonila hlavu k zemi a z jednoho oka ji unikla slza. Liliana zalapala po dechu a přistoupila k ní blíž.
"Nevím jaký byl předtím, ale věřím tomu co mi vyprávíš. I já si jsem jistá, že tam někde ta jeho milá stránka je, jen je hodně hluboko zakopaná a objeví se jen když se nenechá ovládat vztekem. Jednou se ti určitě se vším svěří, protože komu jinému? Říká se, že čas zahojí všechny rány a jsem si jistá, že to bude podobně i u něj. Za chvíli na to budeš už jen myslet jako na vzpomínku, která bude tak bledá, že nebudeš vědět jestli se vůbec stala," mrkla na ni. Anabela se na ni usmála.
"Jsi úplně jiná, než Oxana..." Liliana zavrtěla hlavou.
"To jsem moc ráda, že nejsem stejná jako ona! Podle toho co jsem tady zatím slyšela, tak to byla pěkná megera! To tak ještě si takhle otravovat každý den... to by mi určitě opadaly výtrusnice!" Zvolala rozhořčeně. Anabela se tiše zasmála, nerozuměla ji ani slovo.
"Dobře, takže teď popádím do zahrady! Nechci, aby měly okurky pocit, že jsem se na ně vypr... chci říct vykašlala... dneska ráno měly blbou náladu," podrbala se na hlavě.
"Okurky měly blbou náladu?" Zopakovala po ní Anabela nechápavě.
"Jo, asi mají ponorku nebo co... ale vždycky jim pomůže když je pořádně zaliji nebo jim povyprávím o svém palouku. Vždycky se hrozně diví, protože nic takového nikdy neviděli. Je divné, že mají pocit, že kromě vaší zahrady nic jiného neexistuje," zavrtěla hlavou. Anabela vykulila oči.
"Ty s nimi komunikuješ?" Vykoktala. Liliana se podrbala na hlavě.
"No... jo... vlastně máte docela ukecané rostliny, ale nejraději mám pomerančovník, ten je hotová kronika! Už jsem od něj slyšela vyprávět i o jistém... jak že se jmenoval... už nevím, ale hrozně se hádal s jednou z vás, ale prý se potom všichni navlékli jako vy posledně na svatbě. Vlastně o vás váš pomerančovník nemá zrovna vysoké mínění," pousmála se.
"Nemá nás rád?" Vydechla zmateně.
"Určitě vás má rád, ale má z vás divadlo. Jste jediná dostupná zábava kolem a navíc si jako jeden z mála pamatuje pár věci z venku. Je to moc chytrý strom," podotkla se širokým úsměvem prostě. Anabela prudce zamrkala. Takže mají chytrý pomerančovník... podrbala se na hlavě.
"To je moc zajímavé," vydechla.
"Já vím, že to zní divně... vždycky žvaním blbosti... no nic... asi poběžím... zatím pa! A moc děkuji za nové oblečení!" Zvolala zahanbeně a zmizela dříve, než jí stačila Anabela cokoliv odpovědět.



"Já vím, že jsem to neměla říkat, ale mohu za to?" Sdělovala svoje zážitky drobné sazenici rajčete. Tiše se zasmála pro běžné smrtelníky neslyšné reakci jejích společníků.



"Netvrdím, že jste divní, ale já jsem. Jsem simorost a to není běžná značka člověka... díky papriko, taky tě mám ráda, ale musíš uznat, že to je pravda... mám vás ráda všechny, vážně..." mumlala nahlas rostlinám před sebou. Po chvíli si protáhla záda a přešla k dalším plodinám v zadní části záhonu a aniž by si toho všimla...



...se v její blízkosti...



...zjevil někdo další.



Patrik několik vteřin hleděl na simorostku před sebou téměř s otevřenými ústy. Byla to ona? Proč měla na sobě tohle oblečení? Až pak se mu zjevila v hlavě vzpomínka na chvíli, kdy jí omylem roztrhl šaty. Zavrtěl hlavou.
"Ach... kdyby jste jen věděli jak moc mě ta podprsenka mačká! Život běžných lidských žen je tak složitý... ne, jahodníku, nemohu si ji sundat, Belinka říkala, že ji nosí všechny ženy a že je to nedílná součást dámského šatníku... u králičího bobku, to je přeci nesmysl! Nemohu tady chodit nahá... já vím, že je to u vás běžné, ale my lidé tak prostě nechodíme... já vím, že jsem řekla, že jsem jiná, ale zase nejsem vadná... ne netvrdím, že jsi vadná okurko a nebudu se tady s tebou handrkovat, do háje! Díky papriko..." S kým to tam mluvila? Ptal se sám sebe Patrik. Jeho oči mezitím pomalu klouzaly po její pleti poznačení zvláštními ornamenty. Byla zvláštní to věděl vždy, ale všiml si někdy jaká opravdu byla? Vypozoroval její štíhlé nohy nebo labutí krk? A proč ho vůbec nyní tyhle věci napadaly? Zavrtěl hlavou až mu kudrny dopadly do očí.
"Já už to nevydržím..." vyhrkla a začala si upravovat spodní prádlo. Patrik vykulil oči a jeho tvář polila červeň. Prudce stočil hlavu ke stěně. Proč se musel zjevit vždy na tom nejméně příhodném místě? Proč? Copak to si na něj někdo zasedl? Nejdříve kvůli ní skončil nahý před všemi obyvateli bunkru a nyní... nyní ho nutila uvažovat... prudce vydechl. Musel rychle zmizet... divoce vykročil ve chvíli, kdy se Liliana s očima přikovanýma k zemi vydala s konví jeho směrem. Díky tomu tak čelem narazila do Patrikova hrudníku a zbytek vody vylila na jeho nohy.
"ZATRACENĚ!" Zařval a začal oklepávat svoje chodidla.



"Ach jo... pardon... já nechtěla... já..." koktala. Takhle si setkání s ním rozhodně nepředstavovala.



"Můžeš mi vysvětlit proč jsi jako chodící katastrofa?! To mi nemůžeš dát pokoj?!" Zaječel vztekle.



"Já ti přeci nic nedělám! Já... já... nechtěla... já..."
"UHNI MI Z CESTY!" Přerušil ji prudce a vykročil směrem ke dveřím. Vzápětí sebou trhl a zastavil se.



"Proč já bych někam chodil... JÁ jsem tady doma, takže ty se kliď z místa, kde jsem já!"
"Cože? Co to žvaníš?!"
"Jen pravdu a teď koukej zmizet!" Nastalo mezi nimi ticho, Liliana si založila paže na prsa.



"A teď si myslíš, že co udělám? To očekáváš, že zděšeně uteču? Tak to se načekáš! Klidně spolkni svoji žluč, ale nehnu se z místa i kdyby ses měl proměnit v masožravku! Trhni si stvolem!"
"Říkám ti po dobrém, zmiz!"
"Tak to zkus rovnou po zlém, protože se nehnu odsud ani ve snu!"
"VEN!"
"Máš úplně rudý obličej a za chvíli tě klepne kvůli tvojí vlastní blbosti!"



"I kdyby mě kleplo, mohlo by ti to být jedno! A teď odejdi!"
"Nemohlo by mi to být fuk, protože by ses mi vyválel s tím svým zadkem v MÝCH rajčatech!"
"Ta rajčata nejsou tvoje!"
"Já je tady zasadila! Ale to je fuk... i když jsou všech, to neznamená, že tě nechám jim ubližovat, když se vztekáš kvůli totální skunkovinám! Konečně se smiř, že tady jsem, protože já odsud neodejdu, i kdyby ses měl postavit třeba na palici!"
"Ty jedna brokolicová nádhero, oblečená v pěkných šatech!" Liliana sebou škubla. Řekl, že má hezké šaty... zahleděla se do jeho čokoládových očí, které bodaly jako tisíce jehel. Patrik vypadal, že každou chvíli vybuchne.
"Vůbec nechápu, proč na tebe Belinka šije!"
"A já vůbec nechápu proč se divíš, když jsi to byl ty sám kdo mi roztrhl šaty, ty bedno zabedněná! To tady mám chodit nahatá nebo co?!" Patrik se ušklíbl.
"Určitě jsi to všem vyžvanila, že? Řekla jsi jim jaký jsem tyran, že jsem ti natrhl šaty, ačkoliv jsi mě TY jako vadná osoba pozorovala ve spaní a sahala jsi na mne!"
"To... to... není pravda!"
"Ale je! Už jsi mě zesměšnila jednou, když jsem kvůli tobě skončil nahý před celou rodinou, ale nenechám ze sebe dělat blbce podruhé! Mám toho dost! Všude kde se zjevíš mi děláš jen potíže! Jsi jako špatně vypočítaná rovnice, otravná, nevyřešitelná, nesnesitelná... zelená mimozemšťanka!"
"Tak aby bylo jasný... já nejsem mimozemšťan, ale simorost a jsem člověk! Můžeš si to už konečně zapsat za uši?! A přitáhl jsi mě sem sám, takže jestli chceš někomu nadávat, tak si zajdi do koupelny a podívej se do zrcadla a tam uvidíš osobu, která může za to, že jsem zde!"
"Jsi zatracená příšera!"
"A ty jsi pošahaný, kudrnatý idiot!"
"Králičí bobku!"
"Smraďochu!"
"Shnilé zelí!"
"Od much pokálený tácku!"
"MŮŽETE TOHO KONEČNĚ NECHAT!" Ozval se ostřejší hlas za účelem je přehlušit.



Oba oslovení se otočili za autorem zvuku.
"Tati?"
"Díky bohu, že aspoň pořád víš, že jsem tvůj otec. Můžete si jít laskavě lichotit někam jinam? Řvete, že byste vzbudili přinejmenším mrtvolu. Tvá máma celou noc pracovala na písni k příležitosti výročí úmrtí tvého dědy a teď by ráda chvíli spala... nechápu co se to mezi vámi děje, ale tím, že na sebe budete ječet celý den nic nevyřešíte. Můžete toho tedy nechat?" Vydechl klidně a měřil si je přísným pohledem.
"Tati, nejsem malý a vím co mám dělat," uzemnil ho. David se zamračil a přistoupil k němu blíž.
"Jsem pořád tvůj otec, tak se podle toho koukej chovat. Věz, že jednou přijde chvíle kdy si budeš přát aby jsi mohl přijít za jedním ze svých rodičů a požádat je o radu. Tak si koukej vážit toho co teď máš... budu si s tebou pak chtít promluvit... o samotě, ale nyní ne... neubližuj už sám sobě ani druhým..." Patrik se zhluboka nadechl.
"Tati, mám tě rád, ale tahle osoba mě hrozně vyvádí z míry!"
"Tak se ji nauč tolerovat jako dospělý muž, o kterém mě neustále přesvědčuješ, že jím jsi. Teď půjdu, ale pak si spolu promluvíme," vydechl než zamířil do schodů. Jen co byly jeho kroky z doslechu se k sobě Patrik s Lilianou zahleděli.
"Myslím, že taky půjdu... dostala jsem chuť na pořádnou sklenici vody," procedila a udělala krok ve chvíli kdy Patrik vykročil také. Díky tomu se její tvář srazila s jeho ramenem.



"Umíš vůbec chodit?!" Vyhrkl a odstrčil ji od sebe na délku svých paží. Liliana se zahleděla do jeho zraků. Proč byl na ni tak zlý? Proč ji nedokázal vystát?
"Na co tak zíráš?! O co ti jde?!" Liliana se vytrhla z jeho sevření.
"Vůbec o nic a přestaň se už vztekat!
"Tak se mi nepleť pod nohy, ty jedna odpudivá rostlinatko!"
"Já nejsem žádná rostlinatka, ty přerostlý opičáku!"
"Jsi rostlinatka a taky jsi divná, škaredá, nesnesitelná, šílená..." zbytek nestačil doříct, protože ho Liliana kopla do holeně.
"AU!" Zařval.
"A co si myslíš, že jsi ty?! Když jsem tě poznala, smrděl jsi jako koňský zadek! Tak si přestaň hrát na nějakého dokonalého modela! Trhni si stvolem!"
"Jsi příšerná!"
"A ty jsi ještě horší!" Zakřičela na něj svým vysokým hlasem a kopla ho do druhé holeně.
"Přestaň s tím a koukej mlčet!" Zvolal.
"Ani náhodou! Nejraději bych tě vykopla na Mars!" A zuřivě dupla na jeho nohu. Patrik sebou trhl. Liliana začala dupat po obou jeho chodidlech.
"K ČERTU S TEBOU!" Vyhrkl, než si ji prudce přitáhl k sobě...





...a přitiskl svoje rty k těm jejím. Lilianino srdce se rozbušilo. Jeho hřejivé rty, které většinu času jen zuřily, ji překvapily. Kdy naposledy ji políbil? Jednu svoji dlaň přiložila k jeho boku a druhou zamířila k jeho tváři, jenže něž stačila dosáhnout svého cíle, Patrik ji pustil, div nespadla na zem.
"Vidíš jak umíš mlčet. Já budu mít vždycky poslední slovo," zašeptal, otočil se k ní zády a zamířil ke schodům. Liliana zalapala po dechu a zamračila se.



"To si jenom myslíš, blbečku," zamumlala si sama pro sebe, než ho doběhla, zuřivě uchopila jeho kapuci a prudce s ní trhla, aby ho zastavila. Patrik, který nečekal její výpad, málem přepadl dozadu. Šokovaně se otočil za narušitelkou. Liliana ho chytila za obličej a stáhla ho do své výšky.
"Uvidíme, jak budeš umět mlčet ty... pošuku jeden," vydechla tiše. Patrik vykulil oči, když se přimkla k jeho ústům.



Patrik zacouval, ale neodtrhl se od ní.



Místo toho ji k sobě přitiskl blíž a polibek jí opětoval. Ani jeden netušil, jak dlouho se navzájem okrádali o dech, ani jakým způsobem se nakonec ocitli u stěny. Liliana zapletla svoje prsty do jeho vlasů a užívala si příjemný dotek jeho jemných kudrn. Patrik sebou škubl a odtáhl se od ní. Pevně se opřel jednou dlaní o zeď, aby nabral zpět ztracený kyslík.
"Dost... proboha... dost... s tímhle musíme přestat, rozumíš?"



"Já si nezačala..." odvětila zadýchaně.



"Nemáš mě provokovat..."



"Můžeš už konečně všechno přestat svalovat na mně? Co jsem ti provedla? Ani mě pořádně neznáš a připodobňovat mě k té druhé je pěkná blbost. Určitě jí nejsem ani podobná!"



"Ale ty jí jsi podobná..."
"A čím?"
"Jsi zelená..."
"A to je všechno? Čekala bych dlouhý seznam našich podobností a ne jen konstatování, že jsme obě zelené! Ať jsme třeba fialové, ale stejné určitě nejsme! Když vidím co všechno tady napáchala... už teď vím, že bych tu nádheru nejraději nakopala do její zelené zadnice! Mám toho všeho tak akorát dost! Proč bych měla za ní všechno snášet?" Patrik zamrkal.
"Ty by jsi z ní neměla strach?"
"Proč bych z ní měla mít bobky? Nemám strach ani z tebe, tak proč bych měla mít z ní?"
"Oxana dokázala lidi očarovat... donutila ostatní dělat co si sama přála... je mnohem horší než já..."
"Ale to nic nemění na tom, že pokud by se ke mě chovala zle, tak než by mě očarovala, tak bych ji nakopala podobně jako tebe... sice jsem o tom dříve pochybovala, ale když teď poslouchám ostatní a vidím tebe, vzteklouna vyvztekaného, který se kvůli ní otočil úplně naruby... tak bych ji s chutí nakopala." Patrik šokovaně vydechl.
"Jsi statečná..."
"Nejsem statečná, jsem divná, neměla bych se vůbec do těhlech věcí zamotávat. Víš co dělají běžní simorosti? Popíjí čerstvou vodu z řek a starají se o přírodu. Společně bydlí v jedné velké osadě, kde jsou na sebe všichni neobyčejně přátelští. Jsme ty nejméně konfliktní osoby na světě, ale podívej se na mě... nejsem tady ani rok, ale už se moje vrozená nekonfliktní povaha změnila v něco jiného... hádám se s tebou a jsem si jistá, že neuvěřitelně nesnáším tu Oxanu za to co tady vyváděla s ostatními a především... s tebou, ačkoliv by mi to mělo být naprosto ukradené, ale z nějakého důvodu není... a já nevím proč. Takže jsem divná simorostka, které se handrkuje, i když by neměla a teď se tady svěřuje se svými pocity osobě, které jsou moje myšlenky naprosto volné, protože neumím lhát... u králičího bobku!" Zvolala rozhořčeně. Patrik zamrkal a nijak nereagoval na její zpověď.
"No tak... to ses zasekl? Do toho... můžeš mě zesměšnit, když jsem ti teď vyklopila, co jsem neměla..." zamumlala hořce. Patrik nadále nereagoval. Jeho hnědé oči nadále směřoval do těch jejích.
"Haló? Jsi v pohodě?" Zamávala mu před obličejem.
"Snad mi nechceš říct, že jsi zkameněl a teď..." zbytek nestačila doříct, protože si ji...



...instinktivně přitáhl za tvář k sobě.





Jeho rty se zlehka otíraly o ty její tím nejzvláštnějším způsobem, který rozechvěl její nitro. Zlehka semkla látku jeho vesty a vychutnávala si jeho těsnou blízkost. Po chvíli se od ní odtáhl a zůstal na ni hledět s jejím obličejem ve svých dlaních.



"Nemusíš na sebe přenášet trápení druhých a to ani nevoli k Oxaně... tobě nikdy nic neprovedla..."
"Ale ublížila tobě, zničila v tobě tvé ideály a všechno ostatní! A taky... samozřejmě narušila život i ostatním..." dodala po chvíli s rozpaky. Patrik zavrtěl hlavou.
"Proč tě tolik zajímám? Proč?"
"Já nevím... možná proto, že jsi zvláštní? Jiný? Já nevím..."
"Já to také nevím, ale jedno vím jistě... neměl bych tě líbat..."
"Proč?" Vyhrkla aniž by nad tím více přemýšlela. Patrik zalapal po dechu.
"Na tohle se mě neptej... měl bych raději jít..." zašeptal a rychle vykročil do schodů.



"Počkej!" Zavolala za ním Liliana, ale Patrik ji ignoroval. Proč jí začala podivně bolet představa, že by ji už nikdy nepolíbil? Proč? Ptala se sama sebe a objala se oběma rukama.

Lilianě to moc sluší v těch nových šatech A vypadá to, že se Patrik konečně začíná uklidňovat, to je fajn !