Lucisab a její postapokalyptický svět

No, a zase se tu usmívám jak měsíček nad hnojem  Děkuji za vylepšení dne, ta jejich hádka neměla chybu (kam na ty nadávky a hlášky chodíš?)  No, a ten závěr - dobře, že mu to vše vyklopila, i když je Patrik pěkný oříšek, to by bylo, aby nezačal měknout

To jsem se zase nasmála Liliana je boží a ukecané rostliny taky
A ty hlášky Prej koňský zadek, ach jo

Jinak nádherná romantická chvilka mezi Patrikem a Lilianou... Koukám, že v tom Liliana začíná být až o uši

btw.: Šaty jí moc sluší!

Díky holky, moc si toho vážím jsem moc ráda, že vás ti moji simíci pořád baví


03x58



Anabela se nehnula od šicího stroje po celé odpoledne, kdy vytvářela na novou obyvatelku bunkru různorodé oblečení. S nadšením tak pozorovala látku, která se za zvuku starého přístroje měnila na oděv. Milovala šití, milovala pocit, že něco vytváří vlastníma rukama a může tím někomu udělat radost. Díky vlastnímu pohroužení do tvoření si ani nevšimla...



...že se v dílně zjevil někdo další.



Alan ji pozoroval se širokým úsměvem.
"Belinko?" Oslovil ji klidným hlasem. Anabela sebou škubla a vzhlédla.
"Alane!" Zvolala nadšeně, prudce vstala a vrhla se do jeho náruče, aby ho mohla přivítat.



Vzápětí se od něj odtrhla, chytila ho za paže a přimělo ho, aby se s ní několikrát zatočil.



"To máš takovou radost, že mě vidíš?" Zasmál se Alan.
"To taky! Ale neuvěříš na koho můžu šít oblečení!" Vyhrkla.
"Že by na Lily?"
"Ano! Jsem tak ráda, že to pro ni mohu udělat! Už chápu proč byla máma tak nadšená, když pro tebe mohla začít šít. Oba jste úplně jiní!"
"Tak teď nevím jestli mám mít radost nebo se urazit," zasmál se. Anabela zrudla.
"Promiň... já... já..." Alan zavrtěl hlavou a přivinul si ji k sobě.



"Já přeci vím, jak to myslíš," zašeptal do jejích vlasů. Anabela k němu zvedla tvář.
"Našel jsi všechny svoje věci?"
"Ano a už jsem se i k tobě nastěhoval. Jen mám trochu problém s mými sixamskými věcmi..."
"Proč?"
"Nechci je nechat jen tak někde ležet a navíc... objevil jsem jeden poklad," mrkl na ni.
"Jaký?" Vydechla.
"Mám ještě jeden Rixamin sice není tak velký jako ten tvůj, ale i tak by z něj byl dobrý další amulet," mrkl na ni.
"Alane, ty nemůžeš vyrábět další talisman!" Zvolala zděšeně.
"Neboj, ale třeba jednou... se bude hodit. Rixamin je jedním z nejsilnější kamenů na Sixamu... vůbec nechápu, proč mi Královna všechny tyhle věci nechala. Mám pocit... pocit, že celou dobu věděla, co se stane a možná i zařídila, abych viděl tu stránku v knize osudu... pokud to vůbec byla kniha osudu..."
"Myslíš, že to mohla vědět? Myslíš... myslíš, že věděla že se poznáme?"
"Nevím... Královny mají velkou moc, dokáží vracet čas, psát budoucnost, ale nejsou všemohoucí... to není nikdo z nás... ale když teď nad tím přemýšlím... myslím, že to věděla a udělala vše pro to, abych se zachoval, tak jak si přála. Ale nevyčítám jí to... pokud je to pravda, pak jsem díky ní získal tebe a to je ten největší dar, který mi kdo mohl dát."
"Máš pravdu, jestli je to pravda, pak jsem jí také vděčná... ale skutečnost se asi nikdy nedozvíme..."
"Ne, i kdybych měl moc, nikdy nedokážu prohlédnout Královniny myšlenky... ona moje ano, ale já její ne..."
"Mohla ti číst myšlenky?"
"Nevím jestli doslova číst myšlenky, ale dokázala hodně porozumět věcem, co se ve mně tenkrát odehrávaly... byla ke mě hodně vstřícná, mnohem víc než jsem si zasloužil..." Alan zesmutněl.
"Ššš Alane, nebudeme na to myslet. Máme toho spoustu před sebou a navíc jsi mi přeci slíbil prohlídku těch zvláštních sixamských relikvií," mrkla na něj. Alan se pousmál.
"To máš pravdu... tak pojď," pevně propletl svoje prsty s jejími a dlouhými kroky zamířili do obýváku.

O několik hodin později...

Liliana potřebovala najít zpět svoji rovnováhu. Jenže jak? Proč musela pořád myslet na Patrikovy rty? Proč? A proč v ní více narůstal vztek vůči Oxaně, kterou ani neznala? Simorosti tací nikdy nebyli... tak proč ona byla jiná? Narodila se jako simorost, ale přesto s ní nyní cloumaly emoce, které jí vnutil ten věčně rozzuřený kudrnatý muž. Musela se toho všeho zbavit a to hned. Proto zamířila do obýváku, kde měla v plánu vypustit svoje trable do vzduchu pomocí písně, která jí napadla. Sotva se její chodidla dotkla podlahy, začala zpívat svým vysokým hlasem svůj podivný text, jehož významu mohla rozumět jen ona sama.



"ÁÁÁ borůvky se modrají ÁÁÁ moje listy doutnají ÁÁÁ hopsÁÁ!" Halekala na celé horní patro za doprovodu podivného dupavého tanečku.



"JÓÓ drnky brnky, starý trenky! ÁÁÁ zelená nádhera v hnoji se válí! ÁÁÁ všechno mi tady mozek pálí ÁÁÁ ať se jdou vycpat všichni zlouni!"



"ÁÁÁ proč nemůže být hnědoočko milejší ÁÁÁ co to tady vlastně žvaním..." zvolala a na několik krátkých vteřin ustala ve svém křepčení, než pokrčila rameny a rozkřičela se nanovo.
"JÓÓ výtrusnice se sypají a vši se podělají ÁÁÁ jabloně, hrušně, potoky, hráze... JEDEM!" Začala divoce trsat, že si ani nevšimla...



...Patrika, který si ji měřil se zdviženým obočím. Co to mělo znamenat? Ptal se sám sebe, když viděl její počínání.
"ÁÁÁ zahradní trpaslíci hlídají můj záhonek JOOHOHO!" Patrik zamrkal. Liliana neuměla zpívat a její texty byly praštěnější než cokoliv, co kdy slyšel od svého strýce... ale proč se tady rozhodla tak vykřikovat? To se zbláznila?
"ÁÁÁ louky jsou barevné ÁÁÁ do králičího bobku, ta podprsenka mě mačká... ÁÁÁ!" Na Patrikově tváři se proti jeho vůli zjevil úsměv,...



...který rozzářil jeho jindy rozčilenou tvář jako paprsek slunce. Tiše se zasmál. Liliana byla bezpochyby ta nejdivnější bytost, kterou kdy viděl.



"ÁÁÁ světla svítí, květiny se otáčejí! ÁÁÁ Patrikovi vlasy se vlní!" Hřměla do tichého prostoru. Patrik sebou škubl. Takže už se i on dostal do jejího podivného křepčení? A proč zmínila jeho vlasy? Zmateně si sáhl na svoje kudrny.
"ÁÁÁ vzteká se až mu cuká obočí! ÁÁÁ proč musí být takový a proč musí být jeho..." Prudce se otočila...



...hlas se jí zadrhl v hrdle. Patrik si ji měřil pátravým pohledem.
"ÁÁÁHH!" Zařvala zděšeně, zacouvala až se jí chodidlo zamotalo pod křeslo, což mělo za následek, že ztratila rovnováhu a dopadla na podlahu.





Patrik na ni nepřestával hledět jeho dlaň se mírně pohnula jejím směrem. Skoro se zdálo, že ji chce jí nabídnou, aby se mohla znova postavit na nohy.
"Proč tak řveš?" Zeptal se jí bezbarvě a složil svoji ruku podél svého boku.
"Proč se plížíš jako duch?!"
"Já se neplížím, ale s tím tvým ječením by jsi sem klidně přitáhla i mutanty zvenku... můžeš mi říct, co to tady vyvádíš?" Lilianu polilo horko.
"Já..." Patrik ji nenechal domluvit.
"Víš ty co? Je mi to vlastně jedno... šel jsem si původně jen pro něco do kuchyně," zvolal a vykročil. Rytmickým krokem došel až k ní, kde letmým pohybem vlastního chodidla...



...ji přiměl, aby odsunula svoji dlaň kousek dál. Liliana zalapala po dechu, neschopna v daný okamžik jakkoliv okomentovat jeho jednání. Patrik se po ní ohlédl, než definitivně zamířil do kuchyně. Liliana se zamračila a prudce se zvedla z podlahy. Za několik krátkých vteřin, tak energicky mířila ke svému cílu.



"Koukej stát, blbečku!" Zaútočila na něj. Patrik sebou škubl a otočil se k ní.



"Co ti zase je?"
"Jak se mě můžeš na něco takového ptát? Před chvílí jsi do mě kopl!" Vyjela na něj.
"Nic takového jsem neudělal."
"Ale udělal!" Zakřičela.



"Odsunul jsem tě... to je rozdíl a nestalo by se to kdyby jsi se zase neválela po podlaze, jak rejnok..." odvětil suše.



"Ať už je ten rejnok cokoliv, nejsem to ani náhodou! A nebyla bych na zemi kdyby jsi mě zase nevyděsil!"
"Já tě nevyděsil. Za to že jsi upadla si můžeš jedině sama, jsi totiž naprosto levá a nejsi schopna ani stát na podlaze jako člověk... i když co to říkám... ty vlastně nejsi člověk," pronesl otráveně.
"Já jsem člověk!" Patrik se k ní sklonil blíže.



"Nejsi! Jsi zelená jak brokolice!"
"A ty jsi světlý jak rybí potěr!"
"Listnatko!"
"Rozcuchaný orangutane!"
"Halekající rostlinatko!"
"Vyvztekaný idiote! Trhni si stvolem!" Nastalo ticho, které přerušilo až Patrikův prudký výdech.



"Mám toho dost! Jdu pryč, nebudu se tady hádat s takovou příšerou!"
"Já nejsem žádná příšera!"
"Ale jsi!"
"Nejsem a koukej si to už zapsat za uši pitomečku, co se tváříš, že jsi spolkl přinejmenším všechny chytrosti světa, i když si sám nedokáže udržet ani ručník na zadku!" Patrik zrudl.
"Ale to byla tvoje vina! A nepřipomínej mi to!" Zařval.
"Můžu ti připomínat co chci, když si sám nevidíš ani na špičku nosu! Proč jsi na mě tak alergický?! Já nejsem ta druhá! To si mám dát na krk cedulku, aby ti to došlo kdykoliv mě uvidíš?!"
"To nemusíš dělat! Pro mě budeš stejně vždycky jen divná osoba, co má šílený plány!"
"Mě se spíš zdá, že máš šílený plány ty! Trhni si už konečně stvolem a neházej na mě něco co jsem nezavinila! Můžeš mi už konečně začít věřit?!"
"Nikdy bych nemohl začít věřit někomu jako jsi ty... určitě jsi stejně zrádná jako ta druhá... možná, že jste ze stejného těsta jenom se to u tebe ještě neprojevilo!"
"Ty jsi slušně paranoidní idiot! Které části jsi nerozuměl? Já nejsem ONA! Ona byla mimozemšťan, já jsem simorost! A jsem si jistá, že by se s tebou ani takhle nehádala jako já!"
"Jak můžeš vědět co by udělala?"
"Stačí se jen na tebe podívat a vím určitě, že jsi vzteklý, protože sis s ní nemohl vyřídit účty, tak si to kompenzuješ přese mně! Jenže zároveň asi v koutku duše víš, že nejsem ona, takže ti to naše hádání vlastně nic nepřináší a proto zuříš ještě víc! Ale víš co ti na to povím? Já nejsem trávník, aby jsi mě posekal a já znova vyraším, aby jsi mě mohl zase otrhat! Nauč se ke mně už konečně chovat slušně!"
"Budu se k tobě chovat tak, jak si jako divná bytost zasloužíš!"
"Já nejsem divná!"
"Jsi ta nejdivnější osoba, která se ráda nazývá člověkem, ačkoliv z něj nemá vůbec nic... docela by mě zajímalo jak vypadali tvoji rodiče," zamumlal. V Lilianiných očích se mihla bolest, když se instinktivně natáhla...



...dala mu políček. Patrik sebou trhl a chytil se za tvář.
"Moji rodinu do toho netahej..." vyhrkla a zapíchla ukazovák do jeho hrudníku. Patrik zamrkal, z jeho rysů vymizela veškerá ostrost. Zdálo se jí to nebo viděla v jeho očích upřímnou lítost? Zalapala po dechu. Patrik opatrně uchopil jednu její drobnou dlaň, která ho chladila do jeho horoucí.



Liliana sebou trhla.
"Nech mě!" Zvolala. Patrik zavrtěl hlavou a letmo ji chytil za tvář.



"Máš pravdu... omlouvám se... neměl jsem to říkat... neměl... promiň... jsem opravdu idiot," mumlal jednu omluvu za druhou zatímco něžně přejížděl palcem po její líci.



"Jsi ten největší idiot na světě," pronesla kolísavým hlasem.
"Ano, to jsem... rodina je posvátná a já tu svoji nedokázal uchránit... to je jeden z důvodů proč se nenávidím... proč si nikdy neodpustím... jak bych mohl někdy převzít vedení bunkru, když se nedokážu postarat o ty které mám rád? Odpusť mi, že jsem sáhl na tvoji rodinu..." zašeptal a zavrtěl hlavou. Liliana v jeho duhovkách spatřila bolest... bol, který bublal v jeho nitru ukrytý za jeho vztekem. Ale co bylo skutečnou příčinou? Proč měl pocit, že nedokáže uchránit svoji rodinu? Proč? Patrik zavrtěl hlavou a v jeho hlavě se zjevila vzpomínka na jeho strýce. Znova tak mohl zřít Alexovo zhroucené tělo, které se téměř ztrácela v koberci. Zhluboka se nadechl.
"Co se stalo?" Vydechla tiše. Patrik sebou škubl a zvedl k ní zrak. Jeho oči byly neuvěřitelně smutné... poraženecké... v ten moment Liliana věděla, že se dívá do očí skutečného Patrika... toho o kterém jí Anabela vyprávěla.
"Neměl bych s tebou mluvit... neměl..." vydechl třesoucím hlasem.
"Proč by jsi nemohl?"
"Protože jsou chvíle kdy mám pocit... pocit, že kdybych se díval do tvých očí příliš dlouho... už nikdy bych si nedokázal udržet pevnou půdu pod nohama..."
"Proč?" Patrik zavrtěl hlavou, než si ji přitáhl k sobě...



...a políbil ji. Zlehka pročísl jemné listí na její hlavě a tiskl ji k sobě tak silně, že se skoro zdálo, že ji nechce pustit.



V tomhle polibku Liliana cítila i něco jiného... jako kdyby jí spolu se svými rty dával i něco jiného... něco co rozehřívalo její duši jako letní slunce na obloze. Přivinula se k němu a zlehka stiskla látku jeho vesty.



Ale proč se musela k jeho milejší části dostat vždy přes jeho vztek? Proč? Proč se v jedné chvíli tvářil, že by ji vystřelil na Mars a ve druhé jí k sobě zase tiskl jako drahocenný poklad?

Za krátký čas se od sebe odtrhli. Patrik několik vteřin hleděl do jejích zorniček, než konečně promluvil.



"Přál bych si abych dokázal některé věci vymazat... změnit... obrátit naruby... ty sis někdy něco takového nepřála?"



Liliana přikývla, neschopna jakékoliv hlubší reakce.
"A také bych si přál... ani nevíš jak moc... aby jsi mi vždy nevědomky nepřipomněla Oxanu. Někdy když tě vidím... mám pocit jako kdyby přede mnou stála ona... a pak jsou chvíle... momenty když tě políbím... a já vím, že nejsi ona... škoda... škoda, že jsem tě nepoznal dříve..." zašeptal. Liliana zalapala po dechu. V ten moment věděla, že jí říká pravdu.
"Promiň," vydechl, než se vymotal z jejího sevření...



...a utekl před ní, před sebou, před vinou i před tím co si odmítal připustit. Liliana se za ním nešťastně dívala, dokud nezmizel kdesi v nitru bunkru.
"Proč jsi mě nemohl sem přinést dříve," vydechla tiše do němého prostoru a semkla svoje paže před sebou.

Ale, Patriku, nejsou všechny ženské stejné, na potvoru bys klidně narazil i v běžném životě, nejen v uzavřeném bunkru A měl bys Lilianě poděkovat za tu facku, asi se Ti po ní poněkud rozsvítilo

Máš pravdu Ludmi ve všech směrech Patrikovi se opravdu po té facce rozsvítilo

Tak už jsem zpět z dovči, tak vám sem rovnou přidám další dílek   snad zítra dodám dílek i k Nervóznímu, abych dohnala co jsem tady zmeškala


03x59

Za krátkou dobu se Liliana vydala do zahrady. Jejím nitrem cloumal hluboký vztek.
"K čertu s nějakou Oxanou!" Zvolala vztekle a sehnula se k záhonu.



"Kdybych mohla..." zvolala a utrhla kus plevele.



"...pěkně takhle bych ti natrhla zadnici! Čarodějnice jedna!" Vyhrkla a semkla v dlani nevinný kus plevele. Vzápětí ho hodila na zem.
"Zametla bych s tebou! To by jsi viděla kopřivy i ve snu! Naučila bych tě jak se chovat k druhým! Posypala bych tě pylem a pak bych tě zasypala výtrusnicemi, že by jsi neviděla na metr před sebe!" Zuřila a začala dupat po vytržené, nechtěné zeleni.
"Tu máš! Semetriko! Bodláku! Sviluško! Jsi jako plíseň! Tu máš! A TY SE DO TOHO NEPLEŤ POMERANČI!" Zakřičela zatímco pokračovala ve své práci.
"Nejsem napadená houbou, do králičího bobku! Řeším tady svůj osobní problém!" Otočila se k pomerančovníku, vzápětí se ohlédla k záhonku.
"Můžete už všichni mlčet?!" Jakmile rostliny přestaly komentovat její jednání, se znova sehnula k dalšímu plevelu a vytrhla ho ze země. Znova zahodila další trs na zem a začala po něm šlapat.
"Polila bych tě nejraději insekticidem nebo biolitem! K čertu! Do zeleného háje strejdy hnidopicha! Všechno je to tvoje vina... jen tvoje! Otrávila jsi ho!" Zařvala svým vysokým hláskem. Díky svému vlastnímu rozpoložení si ani nevšimla tiché postavy za svými zády. Anabela si ji udiveně měřila a ve své hlavě se snažila pochopit její jednání. Co jí tak rozčílilo? A proč tak zuřivě dupala po plevelu? Byl to snad nějaký tanec, kterým zaříkávali simorosti plodiny k větší úrodě?
"Do pekla s tebou! Už odmítám pykat za tvoje chyby! Trhni si stvolem!" Zvolala, divoce vykopla nohou až jí odlétla pantofle a svým palcem narazila do sloupu.
"AUUU!" Zaprotestovala a chytila se za postiženou část těla.
"Do králičího bobku..." zvolala.
"Jsi v pořádku, Lily?" Zaslechla za sebou hlas. Liliana sebou cukla a divoce se otočila, až se jí zatočila hlava.
"Jéééé Belinko! Už jsem ti řekla, že máš moc pěkné listy?" Vypadlo z ní prudce bez přemýšlení.
"Já..." vydechla nechápavě Anabela. Liliana se plácla do čela.
"Co to žvaním... co to do zeleného háje žvaním... promiň... nevšímej si mne... asi se do mne dostalo zdejší hnojivo... pardon..." mumlala jednu omluvu za druhou, zatímco si nasadila pantofel zpět na chodidlo. Anabela, která nerozuměla ani jednomu jejímu slovu, zavrtěla hlavou.
"To nic... můžu s tebou na chvíli mluvit?" Vyzvala ji. Liliana jí věnovala zahanbený pohled.
"Jasně," pípla. Anabela k ní s úsměvem přistoupila a odněkud vytáhla velkou krabici obalenou bílým papírem a ovázanou rudou mašlí.



"Dokončila jsem to tvoje oblečení," vydechla tiše. Liliana vykulila oči.



"Moje... moje... moje oblečení?" Vykoktala šokovaně.



"Ano, dokončila jsem pár rozdělaných projektů, takže máš dokonce i něco slavnostnějšího. Máš tam další spodní prádlo, pyžama, normální oblečení, něco na sportování... doufám, že se ti budou líbit," usmála se na ni.
"Ale... ale... je to tak velká krabice... a... je to strašně moc! Tolik oblečení žádný simorost nikdy neměl!" Vydechla.
"Ale tady ho budeš mít... nebo ho nechceš? Podívej se dovnitř jestli se ti líbí..."
"Jak by se mi to mohlo nelíbit? Vždyť já sama si nedokážu spíchnout ani moskytiéru!" Vyhrkla a přijala balíček.



"Je tak velký a těžký... tolik věcí si ani nezasloužím... já nevím co říct..." mumlala zatímco si prohlížela balíček, úhledně převázaný stuhu.
"Podívej se dovnitř," vyzvala ji Anabela.
"Ale já nevím jak," pronesla tiše Liliana.
"Takhle," letmo zatáhla za volný konec stuhy a rozvázala ji. Později se tak Liliana začala s posvátnou úctou prohrabovat obsahem krabice.
"To je... to je... já nevěřím vlastním očím... to je nádhera!" Vyhrkla a zvedla z nitra daru modré šaty, které si přiložila na tělo. V ten moment se jí znova před očima zjevil Patrik. Líbila by se mu v nich? Prohnalo se jí hlavou. Divoce sebou cukla, co jí to napadá?
"Děje se něco?" Zeptala se jí Anabela. Liliana zalapala po dechu a rychle uložila šaty zpět do krabice.
"Všechno je úžasné! Opravdu... opravdu mi chceš tohle všechno dát?"
"Samozřejmě," mrkla na ni.
"Já... já... strašně moc děkuju! Děkuju! Budu se až do konce života starat o vaši zahradu! Přísahám!" Zvolala. Anabela zavrtěla hlavou.
"Mně udělá největší radost, když je budeš nosit a budou ti dělat radost," usmála se na ni mile.
"To budou! Už se moc těším až si je všechny vyzkouším! To bude Patrik koukat... co... to... já... do háje! No... záhonek... je... záhonek..." drmolila nesmysly za účelem schování její poznámky ohledně Anabelina bratrance. Anabela se rozhodla ignorovat její slova o Patrikovi.
"Co kdybychom šly vytrhat plevel?" Vyzvala ji. Lilianě se rozsvítil obličej.
"Jasně! Aspoň přestanou rajčata konečně kafrat!" Vyhrkla bezmyšlenkovitě a rychle se sehnula k plodinám. Anabela zamrkala, ale následovala ji.



Druhý den, brzy ráno se Patrik rozhodl ulevit svému svědomí...



Jeho nohy ho zavedly na místo, kde odpočívali jeho příbuzní. Patrik tak několik vteřin hleděl na němé urny, než se rozhodl promluvit.
"Tak moc mě to mrzí..." zašeptal zahanbeně.
"Nikdy jsem to neměl nechat zajít tak daleko... měl jsem ti pomoci strejdo... měl... neměl jsem dovolit, aby ta osoba... osoba... je to moje vina... kdybych se nenechal jako blázen očarovat... byl by jsi tady ty i teta... vy oba..." vydechl nešťastně a z jeho očí začaly kanout slzy.



"Nechal jsem tě tam samotného... ležet na podlaze... ani jsem ti nezavolal pomoc... promiň... ani nevíš jak moc mě to mrzí... ani netušíš... pořád tě vidím... ve snech... vidím jak z tebe uniká život, ale nemohu... nemohu se k tobě dostat... jako kdyby mě někdo svázal... měl jsi tolik plánů... tak moc... rád jsi mi je vyprávěl... každičký... a já... kvůli mně jsi skončil v téhle krabici a teta... to já měl být mrtvý, vy ne..." štkal. Mezitím se u dveří zjevila Liliana, která se toho dne rozhodla prozkoumat bunkr.



Její uši tak zaznamenaly vzlykot. Zarazila se.



Zamrazilo ji v zádech. Zdálo se jí to nebo to byl Patrik?



"To já měl tady být... rozsypaný na prach, protože nejsem dost silný... nejsem dost silný, abych ubránil svoji rodinu. Táta říká, že po něm převezmu vedení bunkru... že je to můj úděl... ale já toho nejsem hoden, strejdo... nedokázal jsem nikoho uchránit a málem jsem ublížil Belince! Nikdy nezapomenu na strach v jejích očích... a co je nejhorší... ani v té chvíli mi nedošlo, že je to špatně... já vím, že bych jí něco provedl kdyby nezasáhl ten zelený... zelený... už se nemohu považovat za nástupce svého dědy, který to tady dal dohromady... určitě by se za mě styděl, kdyby znal pravdu... kdyby všichni znali pravdu... znenáviděli by mě... Belinka říká, že mě Oxana očarovala, ale... měl jsem být silný! Měl! Podlehl jsem jí fyzicky i psychicky jako úplný idiot... byl jsem její loutka... její nástroj... dělala si se mnou co chtěla... bože můj... nemohu se na sebe ani podívat... Oxanu nenávidím celou svojí duší, ale sebe... sebe nenávidím ještě víc!" Liliana sebou za dveřmi škubla a bezmyšlenkovitě se rozhodla narušit jeho úvahy.



"PATRIKU! To je náhodička! Co kdybychom spolu zaseli pár rajčat a přestali se už konečně hádat? Co na to říkáš?" Vpadla do drobné místnosti bez zaklepání. Patrik sebou divoce škubl, cosi zamumlal a zády k ní zamířil ke stěně.



"Ty se mnou nemluvíš?"
"Co tady chceš..." ozval se jeho tichý hlas.
"Nic, jen se procházím po bunkru! Máte tady tolik knih a dokonce aranžovací stůl! To je paráda... ale odpovíš mi? Co kdybychom začali od začátku? No co říkáš?" Patrik se těžce nadechl a pročísl si vlasy. Jeho mlčení donutilo Lilianu k dalším slovům.
"Řekni prosím aspoň něco..." Patrik sebou trhl a otočil se k ní. Liliana pohlédla do jeho slzami zmáčeného obličeje. Jeho zraky byly zarudlé a hleděly na ni s jistou dávkou obezřetnosti.



"Proč zrovna já? Proč? Nejsem na tebe ani milý! A přesto mám pocit, že tě mám pořád za zády! Dokonce už ani spát nemohu! I ve snu se mi zjevíš! Mám toho dost! Copak to nemá bunkr dost místností? Proč se musíš vždy objevit tam kde jsem já?! Je tohle snad nějaké prokletí?!" Zvolal rozčileně.



Liliana na něj hleděla. Její oči ho nesoudily a to ho děsilo více než její vztek. Až pak si uvědomil, že se její přítomnosti obával víc než čehokoliv jiného... protože když byl s ní... tak...
"Asi máme na sebe štěstí," pronesla nahlas a přerušila tím tok jeho myšlenek.
"Spíš smůlu," procedil jedovatě.
"Proč brečíš?" Zeptala se ho na rovinu.
"Do toho ti nic není," odsekl.
"Myslím, že je... protože si to, co tě trápí, často kompenzuješ na mně," pronesla klidným hlasem.
"Pak by ses měla ode mě držet dál..."
"Co tě přesně trápí?"
"Nemusím se ti s ničím svěřovat." Liliana zavrtěla hlavou a pomalým krokem přistoupila k němu. Jednu svoji paži natáhla k jeho tváři, ale Patrik se jí pokusil vyhnout.



"Nech mě!" Zaprskal a otočil se směrem k policím. Liliana se dlouze nadechla,



...než se natáhla po jeho paži a chytila ho za zápěstí. Patrik sebou cukl, když její druhá dlaň...



...dosáhla svého původního cíle. Letmo mu jedním prstem setřela slzu z tváře. Jeho pleť se zdála téměř hebká, protkaná drobnými pigmentovými skvrnami, které ozvláštňovali jeho pokožku jako nic jiného na světě.



Několik vteřin přejížděla po jeho líci svými prsty a nechávala se unášet podivnou atmosférou, která se mezi nimi rozprostřela. Patrik pomalu otevřel oči.



"Proč to děláš... proč? Jsi snad masochistka? Nejsem na tebe ani hodný... jsem k tobě neurvalý a přesto... proč to děláš? Proč sis mě vybrala? Je tady tolik lidí, kteří jsou na tebe milejší a přesto... přesto chodíš za mnou... proč?" Zašeptal.
"Já nevím... nevím... myslím, že někdy ani nemusí být pořádný důvod, nemyslíš? Někdy prostě lidé dělají to co cítí a nehledají příčinu svého jednání... prostě činí," pronesla tiše s očima vpitýma do těch jeho. Patrik zalapal po dechu. Pomalu sundal její dlaň ze svého obličeje a obešel ji. Letmo se opřel o zeď jednou rukou. Skoro se zdálo jako kdyby rezignoval... ale před čím ustoupil? Byla to snad ona? Nebo se konečně rozhodl odpoutat od bolesti, kterou znal jen on sám?



"Neměla by jsi tady být... tohle místo není pro tebe..."



"Proč?"
"Prostě to tak je... měla by jsi mě ignorovat, nejsem dobrý člověk," zašeptal.
"Ale..." pokusila se něco namítnout, ale Patrik ji přerušil.
"Prostě jdi pryč... odejdi..."



"Ale já..."
"VEN!" Liliana sebou při hlasitějším zvuku jeho hlasu cukla.
"Dobře... ale... ale... no nic..." vydechla tiše a vydala se ke dveřím. Jemně stiskla kliku, když se z druhé strany ozval pád nějakého předmětu. Zmateně sebou škubla a pokusila se dveře otevřít. K jejímu zděšení, ale nedokázala ani se svojí největší silou vchod zpřístupnit.
"Do králičího bobku!" Vypadlo z ní, když znova vší silou zalomcovala držadlem.
"Ty jsi ještě tady?" Vydechl Patrik a otočil se k ní.
"Copak to jsi nepochopila..." tentokrát ho prudce přerušila Liliana.
"...nejdou mi otevřít dveře ty troubo!" Zakřičela na něj, než na ni stačil vypustit horu ostrých slov.
"Jakto?" Pronesl tiše, udělal několik kroků k ní, odstrčil ji od vchodu a sám začal zmítat s klikou.
"Do prčic!" Ulevil si po chvíli a začal do nich bušit.
"TATI! TATI!" Křičel skrz ně, ale odpovědí mu bylo ticho. Patrik moc dobře věděl, že tohle byla méně používaná část bunkru a naděje, že by byl zrovna teď někdo zde byla téměř mizivá.
"TATI!" Zkusil to znova, než sklonil hlavu ke dveřím.



"Takže... takže... zvládneš to opravit?" Patrik sebou škubl a otočil se k ní čelem.
"Vypadám snad na to?! Nemám tady ani nářadí a holýma rukama nic nezmůžu! Rozbila jsi bezpečnostní dveře! Je to tvoje vina!" Zařval na ni.
"Já..."
"Už radši nic neříkej! Nejraději bych tě neviděl! Nejdříve mi narušíš soukromí a teď mě ještě přinutíš, abych tady s tebou zůstal zavřený! Kdo ví jestli jsi to neplánovala!"
"Copak se ti zdá, že tyhle ruce dokážou rozbít ty tvoje supertechnický dveře?! Přestaň být paranoidní!" Patrik k ní přistoupil blíže.



"Nejsem paranoidní!"
"Ale jsi! Vymýšlíš totální špenátoviny! Trhni si už stvolem s těmi tvými podezřeními!"
"Já si můžu dělat co chci... a teď... musíme počkat až někdo půjde okolo, nebo až jim dojde, že nejsme nikde vidět a půjdou nás hledat... a do té doby... nemluv na mne... nepřibližuj se ke mně a nedívej se na mne! Je ti to jasné?!"
"Ale..." Patrik ji přerušil.
"Jdi na svoji stranu místnosti!" Zaburácel.
"Heleď se ty mizerný diktátore, nemysli si, že na mě budeš ječet jak páv v říji! Trhni si stvolem! A aby jsi věděl, mileráda se odeberu do své části místnosti, protože tam určitě nebude tolik cibulových výparů jako na té tvé!" Zasalutovala mu a sedla si na podlahu na opačné straně než stál.
"Tam jsem chtěl jít já!" Zaprotestoval.
"Tak to máš blbý a neříkal jsi, že na tebe nemám mluvit? Tak proč na mne ty mluvíš?" Patrik se zhluboka nadechl a sedl si na podlahu. Z jeho úst už nevyšlo ani slovo.

To jsem si zase parádně početla, krásný díl Doufám, že se těm dvěma nic nestane a že se brzo najdou !

Krásné počtení.

Lili se s tím moc nepáře. Snaží se z Patrika dolovat, jak jen to jde. Jen možná ho měla nechat být, když měl takovouhle chvilku. Pro chlapi to není jednoduché ukázat city a natož slzy. A navíc Patrik je totálně zlomený, vím, že mu chtěla pomoci, ale je to těžké.

Snad se v tom jejich uvěznění nepovraždí.

Jinak začátek s nadávající Lili mě dostal. Chudák plevel, dostal to i s úrokama.

Díky holky no jsem zvědavá jak se vám bude líbit vývoj v tomhle dílku...


03x60

Hodiny neúprosně ubíhaly, zatímco se Liliana s Patrikem snažili navzájem ignorovat.



Liliana se při každém letmém bliknutí žárovky zachvěla. Proč se jí tohle muselo stát? Proč musela skončit zavřená s ním? Letmo se otočila a tělem jí projel chlad. Moc dobře vnímala nedostatek vláhy v jejím těle, což ještě více umocňoval Patrikův kamenný pohled, který směřoval ke dveřím. Nenáviděl ji? Ptala se sama sebe. Pocítila letmé bodnutí ve svém nitru. A záleželo jí na tom? Proč měla pocit, že jí jeho odmítavý postoj ubližoval? Proč jí na tom záleželo? Proč se na něj nedokázala podívat a říct si, že je to ten největší pitomec, kterého kdy viděla? Proč? Místo toho jí přitahovaly jeho pěkně tvarované dlaně, které matně připomínaly ruce umělce, jež spočívaly na jeho kolenou. Opatrně se nahnula, aby na něj mohla lépe vidět. Na pevnou křivku jeho špičaté brady a nosu, které se tyčily ve stejném směru. Očima klouzala po jeho postavě až se zastavila u jeho vlnitých kadeří, ve kterých se odráželo světlo. Patrik pomalu zavřel oči a zhluboka se nadechl, zalapala po dechu. Co se to s ní dělo? Proč na něj takhle reagovala? Proč?
"Na co tak koukáš?!" Obul se do ní podrážděně Patrik, když pocítil její pohled na svém těle. Liliana sebou cukla.
"Absolutně na nic, ty náfuko. Jen pozoruji okolí..."
"Ale ty nepozoruješ okolí, ty se díváš na mně!"
"Nedívám se na tebe, ale skrz tebe!" Odsekla nepřesvědčivě a stočila hlavu ke stěně.
"Jak myslíš," procedil a napodobil její gesto. V ten moment sebou Liliana cukla a začala silněji pociťovat nedostatek vody v jejím těle. Otřásla se a semkla svoje ramena. To vydržíš... šeptala ve své hlavě. Začala vnímat slabost, který ještě více umocňoval tenký hlásek, který jí tiše snažil přesvědčit o Patrikově nenávisti. Těžce se nadechla... nechtěla si to připouštět... nechtěla cítit jeho nenávist, chtěla uniknout a najít klid... jenže nemohla. Její srdce se mezitím začalo naplňovat tísní, která jí ubíjela. Její listy začaly pomalu vadnout na její hlavě a v jejím životadárném orgánu pocítila chlad... byla nenáviděná... nevítaná... nechtěná. Její tělo se začalo třást.

Za několik dalších minut, kdy Liliana už nebyla schopna ovládat své chvění, se k ní Patrik otočil.



"Co se to s tebou děje? Je ti špatně?" Zaslechla jeho hlas. Trhla sebou a zvedla k němu pobledlou tvář.



"N...n....ni....c...c.... mi... ne... ní..." pronesla trhaně třesoucími rty. Patrik zamrkal.
"Vím, že ti není dobře. Co ti je? Proč se třeseš?"
"Já... já... se... n...n... ne...třesu," pokusila se odporovat vší silou, která v ní zbyla. Patrik se zhluboka nadechl a dlouze se na ni zahleděl.
"Nevěřím ti ani slovo! Řekni mi, co se to s tebou děje!"
"Tebe... tebe... to... t... přeci... neza... jímá..." Patrik prudce zavrtěl hlavou a postavil se. Jedním dlouhým krokem se přemístil blíže k ní a poklekl před ní na jedno koleno. Liliana si ho šokovaně změřila a pokusila se od něj vzdálit. Její třesoucí paže však nebyly tak rychlé jak si přála a tak...



...dokázaly jeho prsty dosáhnout svého cíle.
"Kdysi jsi mi řekla, že simorosti neumějí lhát, tak mi to dokaž a pověz mi pravdu," zašeptal. Liliana fascinovaně pozorovala jeho růžové rty, které našpulil, když vyslovil slovo pravda. Proč ji musel tak nesnášet? Proč? Otřásla se více.
"Řekni mi to," vydechl a pohladil palcem její bradu. Její zraky se zvedly z jeho rtů k jeho hnědým duhovkám, které byly nyní tak tmavé, že jejich barva připomínala tu nejtmavší hořkou čokoládu.
"Já... já... m...mám straš...nou žízeň," vykoktala.
"Žízeň? A to vždy reaguješ takhle?"
"Jsem... rostli... na..." pronesla trhaně.
"Kdy naposledy jsi pila?"
"Ne...nevím..."
"Jak nevíš? Říkáš, že jsi rostlina a nepostaráš se o to, aby jsi nebyla dehydrovaná?" Zvolal šokovaně.
"Nepo...čítala... jsem... že zůst..tanu ta...dddy s tebou, blb... blbečku..." procedila. Patrik se zasmál.
"Koukám, že ti může být sebehůř, ale stejně mi dokážeš nadávat... jak dlouho dokážeš vydržet bez vody?"
"Ne...nevím..."
"To se mi snad jenom zdá! A když nedostaneš vodu tak... uschneš?" Liliana sebou silněji trhla a konečně se jí podařilo od něj vyprostit.
"Stejně... ti... nna... ttom... ne... nezáleží..." pronesla. Patrik se před ní posadil na podlahu. V jeho očích se odráželo něco co neznala. Jeho pohled ji nebodal ani nehladil... bylo v tom něco jiného... něco...
"Takže uschneš," zašeptal. Jeho hlas se zdál téměř bezbarvý jako kdyby jen konstatoval skutečnost, která ho příliš nezajímala. Liliana pocítila slzy, které se draly z jejích očí. Bylo mu to opravdu jedno... nezáleželo mu na ní... a možná si to i přál, možná toužil po tom aby uschla a definitivně zmizela z jeho života. Zachvěla se a z jejích úst vyšel zvláštní zvuk, který přiměl Patrika se na ní lépe podívat.
"Ty pláčeš!" Zvolal prudce. Liliana sklonila hlavu. Nechtěla se na něj dívat. Nechtěla v jeho očích vidět radost z jejího pomalého skonu. Vlastně si nebyla jistá, zda existovala možnost, že by mohla takhle zemřít, protože byla nadále bytostí složenou ze dvou částí... její rostlinné já nyní opravdu usychalo, ale její lidské... jak na tom byla její lidská stránka? Najednou si nebyla jistá.
"Nesmíš brečet, rozumíš?! Proč brečíš?!" Vyhrkl prudce, rychle se posunul po podlaze blíže k jejímu tělu a divoce si ji přitáhl k sobě. Liliana padla do jeho náruče jako hadrová panenka. Její údy se otřásaly způsobem, který neznala. Patrik přiložil jednu svoji hřejivou dlaň k její líci.
"Nesmíš brečet, ano? Nesmíš! Slyšíš mě? Všechno bude dobrý! Hlavně už neplakej... musím ti nějak dát vodu... nějak... jak... BOŽE MŮJ! Hlavně mi neumři! Slyšíš mě? Nesmíš mi umřít!" Křičel. Liliana zamrkala. Zdálo se jí to nebo slyšela v jeho hlase paniku? Nebo se jí to zdálo?
"Mysli Patriku... mysli!" Volal dokola zatímco se jednou dlaní několikrát udeřil do čela. Proč se bil? Ptala se sama sebe a snažila se ignorovat ostré světlo, které se jí zařezávalo do očí.
"Voda... voda... tady není žádná voda, ani trubky tady nejsou vedené, že bych se pokusil odhalit nějaký panel... do háje!" Zahromoval a otřel si obličej doširoka otevřenou dlaní. Škubl sebou, když pocítil slabou vlhkost na vnitřní straně své ruky. Zmateně pohlédl na vlhčí místo, když pochopil odkud se daná voda vzala. On zatím žízeň neměl a v jeho ústech se nadále nacházeli jeho sliny v běžné podobě. Jeho obličej nabral brunátný odstín. Tohle nebylo něco co hledal... ale... sliny byly z 99% složené z vody, to věděl jistě. Pomalu se k ní otočil. Liliana ho pozorovala s vykulenýma očima.
"Já vím, že vypadám jako idiot, ale... možná... možná mě napadlo, jak ti trochu pomoct... nevím jestli to bude fungovat, ale... už nikdy se nebudu jen dívat na někoho z koho uniká život... takže promiň... věř mi, že tohle je mnohem lepší než druhá tekutina, která mě ještě napadla..." pronesl s kompletně rudým obličejem. Tekutina? Jaká tekutina? Honilo se jí hlavou. Patrik zavrtěl hlavou a sklonil se nad ní.
"Omlouvám se ti a doufám, že jen co tohle skončí... že na to rovnou zapomeneš," zašeptal. Liliana zalapala po dechu. Patrik pomalu natáhl prsty k jejímu obličeji a něžně ji pohladil po hraně její čelisti. Tolikrát ji políbil, ale tohle mělo být jiné... věděl, že z tohohle polibku mohl ztratit dech i vlastní rozum, ale byl to ochoten podstoupit. Musel dokázat sám sobě, že je silný... dostatečně silný, protože ji nechtěl vidět mrtvou. Jenom to samotné slovo ho děsilo natolik, že skoro vnímal, jak se jen při samotné představě prodírá jeho srdcem podivný chlad, který se jako ostří nože nořilo do jeho posledních částí duše, která chtěla věřit... která doufala, že ještě může napravit svůj život. Zavrtěl hlavou.
"Odpusť mi," zašeptal, zlehka přitiskl její třesoucí tělo ke svému a přitiskl svoje rty k těm jejím.



Jeho ústa byla nejdříve něžná, skoro se zdálo jako kdyby zkoumal její rty jako nějaký křehký předmět. Opatrně tiskl svoje ústa k jejím hrubým a třesoucím, což přimělo její srdce ještě rychleji začít bít.
"Promiň," vydechl mezi jednotlivými polibky, než jejich políbení prohloubil způsobem, který Lily neznala. Omámená simorostka zalapala po dechu, čehož Patrik okamžitě využil, aby jí mohl ještě více okradnout o kyslík.



Tiskl ji k sobě jako nikdy předtím. Lilianino srdce se ještě více roztančilo v její hrudi, že měla pocit, že ho může slyšet až ve svých uších. Co se to s ní dělo? Instinktivně vztáhla svoje dlaně k jeho kštici a propletla svoje prsty do jeho hebkých kudrn. Vnímala jak začal chlad v jejím životadárném orgánu nahrazovat něco jiného... něco hřejivého... něco silného... něco co bylo silnější než ona sama. Pevněji přitiskla svoji tvář k té jeho a aniž by si toho všimla, se její listy na hlavě začaly pomalu zvedat, ale nebylo to kvůli vodě... bylo v tom něco jiného... něco... unášena tím zvláštním pocitem, začala po chvíli šplhat více do jeho náruče ve snaze mu být blíž. Opatrně se od něj odpojila...



...a zahleděla se do jeho hřejivých očí, které se na ni dívaly jako nikdy předtím. Byl v nich zvláštní náboj, kouzlo... zvláštní lesk, který ji lákal víc, než nejvzácnější rostliny na světě. Na jejím obličeji se objevil úsměv, který přiměl Patrikovo srdce divočeji poskočit v hrudi. Zmateně zamrkal, než vztáhla dlaň k jeho tváři a pohladila ho po jeho líci. Patrik přivřel oči, ale vzápětí se na ni znova podíval a jeho rty se roztáhly do úplně prvního úsměvu, který na něm mohla spatřit. V ten moment ji napadla jediná věc... byl tak hezký, sympatický... tak jiný, když se usmíval.
"Patriku," vydechla jeho jméno a zamotala svoje prsty do jeho vlasů. Patrikův úsměv se ještě prohloubil. V jejím nitru se rozhořel ohňostroj, který ji šimral jako laskavé paprsky slunce a rozechvíval její duši jako něco, co nedokázala nijak pojmenovat. Zalapala po dechu, než se instinktivně znova přitiskla k jeho rtům.



Až pak pochopila tu zvláštní věc v ní... Simorosti toho k životu moc nepotřebovali... aby mohli žít potřebovali vodu, jasnou záři slunce a...



...lásku, kterou běžně získávali z rostlin nebo ze své rodiny. Ale tohle byla jiná láska... tahle ji pálila, ale zároveň hřála jako jemná přikrývka v zimě... tahle ji svazovala, ale zároveň jí dávala křídla... tahle jí brala dech, ale zároveň jí dávala život. Tahle láska byla tak silná, že měla skoro pocit, že by z ní mohla žít ještě dalších deset let.



Liliana zbožňovala přírodu, svoji rodinu, přátele... ale tohohle lidského muže s komplikovanou povahou i duší ztraceného poutníka milovala tak silně, že nevěděla jak se zachovat. Jediné co věděla, bylo to, že milovala jeho pohled, když se nemračil... milovala jeho úsměv... jeho laskavost, která se uvnitř něj ukrývala pod tím nejtěžším kamenem. Silněji se k němu přimkla a její listí na hlavě se narovnalo do normální podoby. Možná stále neměla dostatek vody, ale její srdce nyní čerpalo svoji sílu z něčeho jiného... cítila se být s ním propojená, tak silně, že měla pocit, že nikdy žádný simorost něco takového nezažil... skoro se ztrácela v jeho hřejivém objetí, které nechtěla nikdy opustit. Milovala ho... nevěděla sice od kdy ani jak se jí to podařilo, ale bylo to tak a už nyní si byla jistá, že by klidně položila svůj život za jeho klid... za to, aby ho už nikdy neviděla plakat... za to, aby mohl zapomenout... aby mohl vymazat všechny špatnosti, které se staly... aby se zase dokázal radovat... ještě silněji se k němu přimkla a až si ve svém nitru slíbila, že se pokusí najít uvnitř Patrika jeho skutečné já, které mohla občas zahlédnout...

Toho jsem se bála, že se Lily něco stane Snad se ji Patrikovi podaří zachránit i vodou, nejen láskou !

Tak to byla paráda! Konečně se v Patrikovi projevily city a jak se zdá, Lili pro něj znamená víc, než si připouští.

Nádherně napsané, mám radost, že to vše dobře dopadlo a Lili nám neuschne!

Jsem moc zvědavá, co se z toho vyklube

Díky holky musím říct, že Patrik má teď pořádně zamotanou hlavu


03x61

"Kde je Patrik?" Ozvala se po chvíli Anabela.



"Nevím! To David mi řekl, že mu mám dát prostor!" Zvolala rozčileně Christine.
"Ten kluk ví, že se každý pátek scházíme kvůli informacím z přístrojů a teď se rozhodne nepřijít? To mu není podobné!"
"Možná se prostě zasekl, protože dostal moc prostoru," pronesla otráveně Christine.
"Chris, Patrik si potřebuje věci utřídit v hlavě, ale na bunkru mu nadále záleží stejně jako na nás," vydechl klidným hlasem.



"Jenom mě napadá... neviděli jste Lily?"
"Lily?" Zopakovala po ní udiveně Christine jako kdyby vyslovila nějaké zvláštní slovo.
"Ano, celý den jsem ji neviděla stejně jako Patrika... docela se bojím..."



"Není možný, aby byli spolu..."



...protože to by se určitě povraždili... zvolala pevným hlasem Christine.



"Chris má pravdu, ti dva se nesnáší..."



...určitě bychom už dávno slyšeli Lily, jak na něj křičí...



...stejně jako Patrika,...





...který by jistě nevynechal příležitost, aby jí ublížil.



"Je tedy naprosto vyloučené, že by byli spolu, protože to bychom o nich už určitě dávno věděli," pokrčil rameny.



"Jenže Lily nebyla ani na zahradě a ona nikdy nevynechá příležitost se postarat o záhony. Mám strach... neměli bychom je jít hledat?"



Co když se Patrik rozhodl ji teleportovat mimo bunkr?



A co když už se nedokáže vrátit zpět?



"Nevěřím, že by Patrik udělal takovou blbost."



Je pravda, že Lily nesnáší celým svým srdcem, ale vím určitě, že by nikdy nebyl schopen někomu ublížit...



...a to by ho mohl ten někdo zranit jakkoliv. Patrik je pořád ten samý hodný kluk, je to můj syn. Má zlomené srdce, ale není Oxanou. Vím určitě, že přijde den, kdy bude stejný jako předtím...



"Ale já jsem nechtěla říct, že by jí chtěl vědomě ublížit... jen se chce zbavit připomínky na Oxanu, to víme všichni. Já vím, že je Patrik v jádru pořád stejný, ale... je pravda, že teď nedokážu odhadnout, jak se zachová," pokrčila rameny smutně Anabela.
"Pak bychom je měli jít hledat," ozval se tiše Alan. Všichni stálí obyvatelé bunkru se zahleděli jeho směrem.
"Máš pravdu!" Vyhrkla Anabela a chytila ho za paži.



Jsem si jistá, že potřebují naši pomoc.

Za necelou hodinu hledání, tak zbylá sestava dorazila do správné části bunkru.
"Tady je upadlá klika!" Vykřikla Anabela a zvedla těžký předmět ze země.
"To snad..." zamumlal David a úchyt jí vzal.
"PATRIKU!" Zavolal do dveří a zabušil do nich. Patrik sebou cukl a okamžitě se odtrhl od simorostky.
"Tati?" Vyšlo z jeho úst, než se postavil a zabouchal nazpět.
"TADY JSME! VYPADLA KLIKA A NEMŮŽEME VEN!" Zakřičel.
"My? Počkat... PATRIKU, ONA JE TAM S TEBOU LILY?!" Postavila se rázně ke dveřím jeho matka. Chvíli bylo ticho, než se ozval Patrikův hlas.
"Ano..." zašeptal, že mu pomalu nebylo rozumět.
"JAK TO, ŽE JSTE SE NEZAVRAŽDILI?!" Zavolal skrz vchod, odpovědí jí bylo ticho.
"Tady něco smrdí..." procedila otráveně.
"Já nic necítím," odvětil pohotově David, který začal z obří komody vytahovat krabici s nářadím.
"Nemyslím to doslova, Davide! Ale nezdá se ti divné, že se nehádají?" Mezi ostatními obyvateli se ozval šum. Jak bylo možné, že se nehádali a to dokonce ani teď?

Za necelou půl hodinu, se Davidovi konečně podařilo dveře otevřít, čímž se všem naskytl pohled...



...na dva ztracené obyvatele bunkru polité červení.
"Ty teda vypadáš..." konstatovala stav svého syna Christine.



Patrik zamrkal a nijak nereagoval na její poznámku.
"To jsi oněměl?! Vlastně... oba vypadáte jako kdyby jste sami se sebou vytřeli podlahu... co se tady stalo? Snad jsi se s Lily nepopral?!" Vykřikla Christine pohoršeně.
"Máti... co tě to napadá?! Určitě jsem se s Lily neporval!" Zvolal rozčileně.
"Vidím ti až do žaludku! Okamžitě mi řekni, co se tady stalo? Proč jste oba tak umorousaní? Vypadáte jako kdyby jste svým oblečením drhly celou kapličku! A to nemluvím o tvých vlasech!" Patrik si začal divoce urovnávat svoje kudrny a zamračil se.
"Nic se nestalo! Kdybych se s Lily opravdu pobil, tak by nevypadala takhle!" Christine k němu přistoupila a změřila si ho orlím pohledem.
"Co se tady mezi vámi stalo?" Vydechla svoji otázku trpělivě. Patrik se zamračil.
"Nenechám se vyslýchat! Nic jsem neudělal! A Lily... ona potřebuje vodu, takže se nebudu zabývat s takovými špenátovinami!" Vyhrkl podrážděně a divoce se sehnul k Lily, kterou prudce nabral do náruče. Všichni zbylí obyvatelé bunkru si je němě změřili, když Patrik vykročil směrem k východu...





...a se zamračeným výrazem jim zmizel z dohledu.
"Zdálo se mi to, nebo Patrik řekl špenátoviny?" Ozval se po delší době hlas Christine, zatímco její jedno obočí divoce cukalo.
"Co se tady vlastně stalo?" Vydechla Anabela a přimkla se k Alanovi, který se rozhodl mlčet.
"To nevím... ale myslím, že se to dřív nebo později dozvíme," zašeptal David.

Myslím, že všem brzy dojde, co se asi mezi Patrikem a Lily odehrálo Anabele a Alanovi nový zamilovaný pár určitě vadit nebude, a starším se Patrikova změna k lepšímu bude taky zamlouvat - snad moc nepředbíhám událostem ?

Jeden díl lepší než druhý  To dohadování mezi Lily a Patrikem nemá chybu, ale jejich sbližování je ještě lepší   No, a dnešní díl je třešnička na dortu, jak o nich smýšlejí ostatní, zatímco oni se tam muchlují  A jsem ráda, že "špenátoviny" nezarazily jen mě, i když mě to hlavně potěšilo, jak se Patrik od Lily "nakazil" jejím výrazy

Tak to byla pecka Musím říct, že mě pobavila část diskutujících o Patrikovi a Lily, kteří by podle ostatních nevydrželi spolu ani minutu bez toho aniž by si nevytrhaly vlasy. Proložené fotky muchlujícího se ,,páru'' vypovídají o jiném faktu

A špenátoviny na konec mě dostaly do kolen.

Parádní práce Luci!

Díky holky

Ludmi, tvoje úvahy ohledně ostatních sedí na míru přesně nikomu z místních nebude vadit pokud spolu tihle dva něco budou mít i když možná Christine by mohla vypustit pár poznámek ale nebylo by to tak dramatické

Fidgety, možná že se Patrik brzy nakazí i dalšími věcmi

Jani, myslím, že ještě nějakou dobu budou mít všichni pocit, že se budou vraždit...



03x62

Patrik opatrně došel až do kuchyně,...



...když si všiml, že jeho společnice podezřele ztichla.



"Lily?" Zašeptal její jméno. Liliana se ze spánku usmála a cosi zamumlala o rajčatech.



Patrik se pousmál a přitiskl si ji k sobě blíže. Proč to pro něj bylo nyní tak přirozené? Proč se mu líbilo ji nosit? A co se to vlastně mezi nimi odehrálo? Divoce zamrkal.
"Lily... vzbuď se..." pronesl více nahlas. Liliana pomalu otevřela oči a věnovala mu hřejivý úsměv, který proti jeho vůli rozehrál strunu jeho srdce tím nejzvláštnějším způsobem.
"Máš obličej jako rajče," vydechla s omámeným úsměvem. Patrik zalapal po dechu. Až pak si uvědomil žhnoucí teplo ve svých tvářích. Všiml si toho někdo další? Nebo zrudl až teď? Odkašlal si a zahleděl se na podlahu.



"Jak ti je?" Zamumlal s pohledem upřeným do země. Skoro se tak zdálo, že mluví k dlaždicím pod svýma nohama než k ní. Liliana zalapala po dechu a natáhla svoje prsty k pramenu jeho neposedných vlasů, které jí vinou jeho skloněné hlavy dopadl do obličeje. S podivnou úctou tak začala kudrny natahovat a namotávat na svůj prst. Sama vlasy neměla a proto jimi byla tajně fascinovaná, i když ty Patrikovi jí zajímaly nejvíce. Možná to dělal fakt, že byly vlnité... nebo za to mohl jejich věčně rozčilený majitel. Plná viditelného úžasu tak sledovala vlnu namotanou na své zelené pokožce. Jeho vlasy byly tak hebké a působily na jeho hlavě jako měkký polštář ke kterému by se ráda přitiskla. Instinktivně se k nim více natáhla a přičichla si. Cítila z nich vůni něčeho neznámého a substanci jejich majitele. Odmotala ze svého prstu jeho pramen vlasů a celou svojí rukou pročísla jeho nezkrotnou kštici.
"Jako mech..." zašeptala. Patrik sebou cukl a nepatrně zvedl svoji tvář k té její.
"Co to děláš?" Vydechl tiše. Liliana zbledla. Jeho oči ji netrpělivě pozorovaly.
"Já... já..." koktala.
"Měli bychom tohohle nechat," pronesl, než ji postavil na nohy.
"Če...čeho?" Zeptala se ho šokovaně.
"Omlouvám se ti... za ten... incident. Doufal jsem, že ti tím pomohu, což se zřejmě stalo... takže... víš, kde teď najdeš vodu a já... já... půjdu..." oznámil jí trhaně.
"Co...cože? Takže... takže... to pro tebe nic... neznamenalo?" Vykoktala. Patrik se k ní otočil zády. Co jí měl odpovědět? Co?
"Odpověz mi!" Patrik se trhaně nadechl.
"Chtěl jsem ti pomoct... nic jiného v tom nehledej... já..." letmo se ohlédl jejím směrem.
"...já nejsem dost dobrý... nejsem... měl bych jít..."
"Patriku!" Zavolala za ním, ale nebylo jí to nic platné.



Patrik ignoroval její prosby a naopak více natáhl svoje dlouhé nohy, aby byl co nejdále od ní. Lilianě se roztřásla ramena.

Za několik hodin, tak naše dvojice hledala svůj klid po svém.



"Něco jsem udělala špatně?" Ptala se sama sebe, zatímco se snažila ignorovat rostliny, které se jí snažily přesvědčit o kvalitních insekticidech proti houbám, které zjevně někde chytila a proto jí z očí vytékala podivná tekutina.



"Jsem opravdu tak špatná? Proč řekl, že není dost dobrý?" Vyslovila svoje otázky nahlas, aniž by očekávala odpověď.



Nebo pro něj nebyla dobrá ona sama? Byla simorost a nad něčím takovým nikdy neměla začít uvažovat...



...ale jak měla zastavit svoje srdce, které bylo lidské? Jak? Jak ho měla umlčet? Jak si měla toho lidského muže zakázat? Vloupal se do jejího života jako lavina, která začala bourat všechno co měla v cestě.



Ale přesto se pro ní stal někým zvláštním... někým jiným... někým koho by nikdy nepoznala ve své rodině. Patrik ji dokázal zahřát svými činy... svojí něžností, když se dostala pod jeho slupku. Zároveň jí však dokázal dohánět k šílenství, že by ho nejraději nakopala do jeho pěkného pozadí. Proč se jí tohle muselo dít? Proč nemohla prožít průměrný život mezi svými druhy? A chtěla by to vlastně nyní? Nechyběl by jí tenhle podivně komplikovaný muž?



Po tvářích jí začaly kanout slzy, které nechala stékat na svoje šortky.
"Proč jsi mě nepřivedl dřív," zašeptala po chvíli do vzniklého ticha. Věděla, že to byla věc, která se jí v poslední době často honila hlavou. Jaké by to bylo kdyby ho poznala před Oxanou? Jaký by byl? A co všechno se muselo mezi ním a Oxanou stát, že se tak změnil? Co? Zavrtěla hlavou. To bylo něco, co znal jen on sám.

Mezitím jen o několik metrů dál....



...vysedával Patrik s hlavou v dlani.
"K čertu co to s tebou je?!" Udeřil se do čela rozevřenou dlaní.



Proč na ni nedokázal přestat myslet? Proč nedokázal ze své mysli vytěsnit její rty... její dlaně... její teplo, které se proti jeho vůli dostávalo hloub, než si přál.



Tohle bylo jiné, než s Oxanou. Tohle bylo... tak zvláštní, že pro to nedokázal najít pojmenování.



V té malé místnosti se o ní opravdu bál. Měl strach, že by jí mohl ztratit, ale proč ho to tolik trápilo? Proč měl v ten okamžik, kdy viděl její tělo se chvět podivným třesem, pocit jako kdyby se v něm něco lámalo? Proč? Proč jí tolik toužil zachránit? Proč měl pocit, že nemůže plně dýchat, když viděl její bledý obličej? Bylo to snad kvůli ztrátě jeho rodiny? Proto? Ale ona nebyla jeho rodina. Nebo... čím pro něj byla?



Možná už začínal bláznit... možná... možná začal něco cítit... něco... něco co nechápal. Oxana mu ukradla rozum, rozdrtila jeho ideály, ukradla z něj cosi co z něj dělalo jeho samého... ale nyní to něco začínal cítit. Jako kdyby ten kousek jeho osobnosti se pomalu zvedl z prachu a začal na něj hledět. Znova pocítil bolest... bolest svých blízkých... bolest nad ztrátou Alexe za jehož smrt se cítil vinný... bolest nad ztrátou vlastního já, rozumu, duše i srdce, které jistého času bilo jen pro vetřelkyni. Patrik Oxanu miloval drsnou láskou... láskou, která ho zabíjela a okrádala o všechno co mu bylo svaté. Nyní už nemohl být jako dřív. Ten mladý chlapec, který měl více odvahy než rozumu byl pryč. Již tu byl jen muž v jehož duši zel chlad, který ho ničil... jenže... nyní tu byla ona.



Zelená žena, která nebyla ženou... nebo byla? Simorostka, která mu dokázala vynadat jako nikdo jiný na světě. Bytost, která se ho nebála, ale zároveň se ho nesnažila podmanit. Lily ho nesvazovala jako Oxana... Liliana byla jako slunce, jako něco co nikdy nemohl spatřit, zatímco Oxana byla jako nejtemnější komora v bunkru. Liliana byla zvláštní, křehká, jemná, nevinná... byla bytostí kterou neznal a kterou se bál pochopit, protože kdyby to učinil... možná by dal všanc poslední část svého pravého já. Toho které v něm nadále zůstávalo a s tichou výtkou mu nadále připomínalo jeho chyby, ale zároveň... zároveň mu dodávalo naději na lepší život. Život ve kterém by se mohl zase smát... život ve kterém by si dokázal odpustit.



Jenže jak mohl na to všechno zapomenout? Jak měl zapomenout na vyhasínající život Alexe? Jak by dokázal vyřadit ze své mysli vzpomínku na strach v očích Anabely? A jak měl vytěsnit ze svého rozumu doteky Oxany, které se mu hnusily? Cítil se pošpiněný, špatný, k ničemu, jako loutka... někdy si přál prostě umřít... zmizet ze života všem, kterým ublížil. Zoufale vydechl. Jenže zároveň... nedokázal je opustit. Nadále v něm dřímala zodpovědnost, která byla kdysi vlastní jeho dědovi Juliánovi. Muži, který stvořil bunkr a nikdy nepřestal věřit v lepší zítřky. Možná i on chtěl věřit... a možná svoji víru nacházel na tom nejpodivnějším místě na světě... v očích cizinky, která se občas podobala vzteklému dítěti. Která ho ochotně nakopala do nohou až měl díky ní modřiny. Liliana... neznal ani její příjmení nebo původ... věděl jen, že jeho budoucí já si ji vyžádalo od Alexova klona, Xameriuse a možná už nyní rozuměl... možná už chápal proč jí tady chtěl mít... proč... možná to byla ta malá, nadále žijící část jeho pravého já, která ležela uvnitř jeho výčitkami a studem zasaženého srdce. Možná to byl ten střípek, který se začal více hlásit o slovo, když ji mohl spatřit. Když mohl zřít její listím porostlou hlavu a oči, které se zdály starší, než ve skutečnosti byly.



Mohla snad tahle podivná osoba donutit něco v něm fungovat jinak? A dokázal být vůbec jiný? A co pro něj znamenalo slovo jiný? Dokázal to vůbec chápat? A neměl by spíše Lilianu chránit? Chránit před ním samým? Co bylo správně? A existovala na tuhle otázku vůbec cokoliv jako vyhovující odpověď?

Tak mi po přečtení tohoto krásného dílu na mysli vytanula slova jedné písničky :
"Posečkej, lásko má, okamžik,
vždyť svět je veliký otazník,
pořád se jenom ptáš
a odpovědi, tý se nedočkáš ...

Ludmi, ta slova té písně krásně sedí


03x63

Liliana se snažila celou situaci s Patrikem udržet pod pokličkou, zvláště když se jí od daného incidentu vyhýbal ještě více než předtím. Začal jí snad více nenávidět? Ptala se sama sebe.



Odpovědí jí bylo jen ticho. Kdo se v Patrikovi vyznal? Ona zcela jistě ne, nikdy k tomu ani nedostala příležitost. A toužila po ní snad? Její srdce se zachvělo. Ve svém nitru si byla jistá, že ano. Chtěla toho muže rozluštit jako tu největší hádanku nejen kvůli sobě, ale především kvůli němu. Chtěla ho vidět se usmívat... přála si aby mohl být šťastný. Zhluboka se nadechla a raději se zaměřila na další stříhání keřů.

Po chvíli odložila nůžky a zahleděla se na strop. Pro ni to nebylo dlouho co neviděla oblohu, ale technicky to byla spousta let. Dokáže si vůbec na to někdy zvyknout? Z jejích myšlenek jí vytrhl známý hlas.



"Lily! Jak se dneska máš?" Liliana sebou cukla a ohlédla se k narušitelce. Věnovala jí široký úsměv.
"Přijde mi, že dneska lépe fungují čističky vzduchu... hned se tady líp dýchá," mrkla na ni. Anabela k ní přistoupila.
"Takže se ti tady špatně dýchá?"



"Ne, jen vnímám, že to není úplně čerstvý vzduch, ale to nevadí. Jsem tady jak ve skleníku a nic mi tady nechybí," odvětila s přívětivým úsměvem.
"Kdyby ti ale něco nevyhovovalo nebo ti bylo zle...," vydechla s mírnou panikou v hlase Anabela.
"Je mi dobře, přísahám na zelenou louku."
"Dobře, ale... chtěla jsem se tě na něco zeptat..."
"Jen povídej..."



"Včera ty a Patrik... nooo... ehm... co jste tam dělali?" Lilianě mírně zrudly tváře, když si proti své vůli vzpomněla na hebkost Patrikových rtů... jeho teplo... otřásla se.
"Niiiic!" Vyhrkla nervózně.
"Nic?"



"Vůbec nic..." její hlas přitom nepřirozeně poskakoval v různých tónech.
"Víš, měli jsme strach, když nám začalo pomalu docházet, že jste spolu. Vím, že se k tobě Patrik nechová moc hezky... takže na tebe nebyl zlý?"
"Ne... naopak mi pomohl, když mi docházela voda a necítila jsem se dobře, tak..." slova se jí zadrhla v hrdle.
"Tak?" Dožadovala se odpovědi Anabela.
"Stál při mě abych zůstala při vědomí..."
"A jak při tobě stál?"
"Mluvil na mě..." a líbal mě, dodal tenký hlásek v její hlavě.
"A co ti říkal?"
"Jenom hlouposti, ale zlý na mně nebyl... to si nemysli!" Ukázala na ni prstem.
"Dobře, jsem ráda, že se choval slušně. A co by jsi řekla kdybych ti vzala míry na dlouhé kalhoty?"
"Kalhoty?"



"Ano! Bude to paráda! Máš teď chvíli čas?" Zvolala nadšeně. Liliana pokrčila rameny.
"Zahradu už mám hotovou," usmála se na ni plaše.
"Tak pojď!" Vyzvala ji nadšeně...



...a společně zamířily do dílny.
"Mám tady už připravené nějaké střihy a nákresy... povíš mi co se ti líbí víc? Mám toho tady hodně," mluvila k šicímu stroji, zatímco se Liliana otočila jiným směrem. Klavír... v její mysli se zjevila vzpomínka na Patrika a jeho štíhlé prsty na klávesách. V ten moment zatoužila po tom něco takového umět také.
"Lily... Lily?" Zopakovala její jméno, když na ni nereagovala a otočila se jejím směrem.
"Stalo se něco?"
"Já... tahle věc, je moc hezká..." Anabela si stoupla vedle ní.



"Ty myslíš klavír?" Liliana přikývla.
"Moc se mi líbí jak zní... a..." odmlčela se, její pohled se zdál najednou vzdálený.



"Chtěla bys na něj umět hrát?" Vydechla do ticha Anabela.
"Já?" Vyhrkla Liliana a otočila se ke své společnici.
"Proč bys nemohla? Klavír je úžasný hudební nástroj a pokud budeš mít hudební sluch, tak na tom budeš parádně!"
"Hudební sluch? Co to je?"
"To je něco co nemám... proto dokážu hrát jen na klavír, mám pevně naučené nějaké melodie, ale dál jsem marná. Ale Patrik, ten dokáže hrát na cokoliv jakoukoliv píseň... jistě by dokázal skládat kdyby chtěl..."
"A na co ještě umí hrát?"
"Na kytaru, housle, píšťalku, malé bubny a taky krásně zpívá. Má všestranné nadání a neuvěřitelné logické myšlení. Dokáže vypočítat i ty nejsložitější rovnice. Je opravdu chytrý a talentovaný..."
"...a krásný..." dodala se zvláštním tónem v hlase Liliana. Anabela se zarazila.
"Krásný?"
"Chci říct krásně nepříjemný! Já... ech... no... ukážeš mi něco na... klavíru?" Zvolala nervózně, než se divoce usadila před klávesy. Anabela zamrkala. Byla si jistá, že se mezi ní a Patrikem dělo něco zvláštního, ale bylo to oboustranné?



"Já... jasně... takže..." Anabela jí začala pomalu vysvětlovat hrubé základy hudby. Liliana tak občas stiskla některou s kláves, což vylákalo jiného obyvatele bunkru k nim do dílny.
"Kdo to tady tříská do klavíru!" Zakřičel, vzápětí se zarazil.



Obě ženy se ohlédly za známým hlasem.
"Patriku..." vydechly obě. Patrik zamrkal.
"Lily?" Zareagoval na jednu z nich.
"Do králičího bobku," ozvala se Liliana a okamžitě složila svoje dlaně do klína.
"Můžete mi obě vysvětlit co tady vyvádíte?! Vždyť ten klavír rozladíte! Takové nesmyslné třískání!"
"Chtěla jsem Lily naučit hrát na klavír!" Oponovala mu Anabela.
"Proč? Ona nic takového nepotřebuje znát!" Odsekl.
"Nebuď zlý! Lily se to chtěla naučit, takže to bude umět!"
"To nezvládne!" V Lilianě hrklo a zamračila se.
"Já to zvládnu, ty blbečku!" Zakřičela na něj svým vysokým hlasem. Patrik si ji vztekle změřil.
"Nezvládneš!"
"Zvládnu!"
"Nezvládneš!"
"ZVLÁDNU!!" Anabela si zakryla uši, než se rozhodla jejich nikam vedoucí konverzaci utnout.
"DOST!!!" Zařvala. Patrik sebou cukl, ještě nikdy neslyšel svoji sestřenici křičet.
"Přestaňte na sebe ječet! Tohle stejně nikam nevede!"
"Tak přestaň dělat tak zbytečné věci! Ona nepotřebuje hrát na klavír! Navíc takovým způsobem se to ani nenaučí!"
"A proč by neměla?!"
"Nezná teorii, nezná nic! Takhle se akorát dozví jak ničit klavír!" Zakřičel.
"Tak jí to nauč sám!"
"Cože?" Vyhrkl tišeji.
"Ano! Umíš to z nás dvou nejlépe!"
"Já ji nechci nic učit!" Zakřičel.
"Ale naučíš jí to! Už jenom proto jak se chováš! Vždyť tě skoro nepoznávám Patriku!" Patrik ztuhl. Několik vteřin se díval do očí své sestřenice než sklonil hlavu. Anabela vnímala jak jí srdce bilo snad až v krku.
"Dobře, já teď půjdu... ale ne že se na to vykašleš! Věřím ti," zašeptala jeho směrem Anabela, než se pomalým krokem vydala pryč. Patrik zůstal chvíli potichu. Liliana se postavila a předstoupila před něj ve chvíli, kdy zvedl hlavu.



"Pojedeme podle pravidel... budu tě učit jen dnes, víc po mně nechtěj..."
"Fajn..." vydechla tiše.
"Pravidlo číslo jedna... v žádném případě na mě nesahej těma svýma zelenýma rukama!" Zakřičel. Liliana se zamračila.
"Co si vlastně myslíš, že jsi? Západní podzemní orchidej?! Trhni si stvolem! Než na tebe bych raději sahala na býčí koule!" Zařvala a založila si ruce na prsa. Patrik zbledl. Nastalo mezi nimi ticho.
"Takže jestli jsou tohle tvoje podmínky, tak se někam posuneme? Nebo mám jít pryč?!" Patrik zamrkal, Liliana frustrovaně vydechla a otočila se ke klavíru.
"Stůj! Nejdříve se musíš naučit základy! Už tě nenechám mlátit do klavíru!" Zakřičel na ni. Liliana si ho změřila.

O několik hodin později tak spolu skončili v obýváku.



"Houslový klíč... absolutně nechápu proč tam musí být..." Patrik si promnul spánky.
"Pomocí klíče se určuje, jaké výšky tónů reprezentují jednotlivé noty... kolikrát ti to mám opakovat!"
"Celé je to hrozně složité!"
"Pak by ses měla vzdát!" Usadil ji.
"Tak na to se načekáš! Já se jen tak nedám!" Vyhrkla hrdě. Patrik si vzdychl.

O další hodiny později...

"Co je tohle?"
"Čárka?" Pípla. Patrik vydal frustrovaný zvuk a hodil papíry na zem.



"To je pomlka! Jak dlouho ti to mám opakovat!"
"Nevím? Možná by pomohlo, kdyby jsi přestal tak ječet!"
"Já neječím, jen jsem z tebe na nervy!"
"To já taky!" Zakřičela. Chvíli bylo ticho. Patrik si pročísl vlasy a zvedl ze země papír.
"Tak jinak... hudba není jenom drnkání na jakýkoliv nástroj. Samozřejmě potřebuješ znát noty a další věci, ale nejdůležitější je... umět hudbu cítit..."



"Cítit?" Zašeptala téměř nesměle.
"Ano, když ji dokážeš vnímat zevnitř, pak teprve si ji dokážeš plně užít, splynout s ní... pak už se jen nedotýkáš klavíru, pak jsi součástí něčeho výjimečného, pak hraješ nejen svými prsty, ale také srdcem, rozumíš?" Liliana zamrkala.
"To je... krásné..." Patrik jí několik vteřin hleděl do očí, než se prudce odtrhl od jejího pohledu.
"Takže znova a naposledy... co je tohle?" Ukázal svým štíhlým prstem na houslový klíč.
"Já..." vydechla neschopna odtrhnout oči od jeho tváře. Patrik k ní znova zvedl obličej.
"To mi chceš naznačit, že zase nevíš?" Zvolal unaveně. Liliana pootevřela ústa a zase je zavřela. Byl tak hezký... byl tak... v ten moment se v ní cosi zlomilo a to něco ji přimělo se k němu blíže natáhnout...



...a vtisknout mu polibek na ústa. Patrik sebou cukl a papír mu vypadl z ruky. Liliana pevně semkla jednu z jeho paží, která ležela na jeho stehně.



Něžně tiskla svoje rty k těm jeho a vnímala jak její srdce běží další svůj závod. Patrik se ani nepohnul. Skoro se zdálo jako kdyby políbila sochu. Za krátkou chvíli se od něj odtrhla a pohlédla do jeho čokoládových očí, které jí nenapovídaly nic o jeho myšlenkách.
"U králičího bobku!" Zvolala, odsunula se od něj a zahanbeně ukryla svoji tvář do dlaní.





"Co to dělám... co to dělám... do králičího bobku... do zeleného háje strejdy Hnidopicha... dělám jen samé špenátoviny..." mumlala téměř nesrozumitelně, zatímco se Patrik začal pomalu hýbat ze zjevného šoku, který ho nečekaně dostihl.
"Nejsi sama, která dělá jednu velkou špenátovinu za druhou," zašeptal, že to mohla slyšet jen ona. Natáhl svoje paže k ní a přitáhl si ji blíž k sobě. Vzápětí pevně přitiskl svoje rty k těm jejím.



Po chvíli se od ní odtrhl.
"Dost... dost... měl bych... prostě jít pryč... hned..." drmolil. Chtěl se zvednout z gauče, když si uvědomil, že stojí na papírech. Zavrtěl hlavou a chodidlo položil na podušky pohovky. Pomalým tahem se tak odsunul od Liliany, která ho pozorovala. Lehkými tahy narazil až do opěradla, zatímco hleděl do jejích zraků. Liliana pootevřela ústa a poháněna silou svého srdce se vrhla do jeho náruče.



V Patrikovi hrklo, ale neodstrčil ji.

Za několik okamžiků tak společně spočinuli propletení jako vánočka na pohovce.



Co ho to k ní tolik vábilo? Co to bylo? Porč se s ní cítil tak silný a slabý zároveň? Proč se mu to dělo? Honilo se mu hlavou zatímco se utápěl ve vlastních zmatených citech. Tiskli se k sobě jako kdyby už nikdy nechtěl jeden druhého pustit. Opatrně se přetočili na gauči, až se jim povedlo dostat mimo jeho podušky a tím Patrik dopadl zády na podlahu. Vydal bolestný zvuk, což přimělo Lilianu, aby se od něj odtrhla a zahleděla se mu do očí.
"PROBOHA!" Zaslechli cizí hlas.





Oba se otočili za zvukem.



"Nechcete mi vysvětlit, co se to tady děje?!" Ozvala se podrážděně Christine.



"Ahoj máti," procedil nervózně Patrik, aniž by ze sebe setřásl Lilianu, která si v ten moment přála být neviditelná.

To zase nemělo chybu Strašně se mi líbí, jak v tom lítají, od urážek po tu neodolatelnou touhu  A jsem móc zvědavá, jak se z toho vykecají před Christine

Plně souhlasím s příspěvkem Fidgety A navíc se mi moc líbí oblečení Lily a taky ta póza na posledním obrázku

Tak to už asi nezakecají Christine si to pěkně načasovala.

Jinak se mi ty jejich momenty moc líbí tolik urážek, co si ti dva dokážou říct, neslyšíš ani v hospodě a pak je tu druhá stránka. Nezkrotná touha jejich srdcí.

Jsem moc zvědavá na pokračování.

Díky holky ti dva jsou opravdu kvítka a můžu slíbit, že vás i je samotné čeká ještě spousta zajímavých momentů

Dnes jen krátce, ale slibuji, že vám to příště vynahradím



03x64

"Co tady děláš?" Procedil Patrik nervózním hlasem.



"TY se ptáš MNE co tady dělám?! Spíš co vy tady děláte a proč se tady po sobě válíte?!" Uhodila na ně. Liliana silněji zbledla a rychle z Patrika vstala. Jen co její tělo neokupovalo to jeho, se i on postavil na nohy a předstoupil před svoji matku, při tom odhodlaně pohlédl do jejích očí. Liliana se skryla v jeho stínu a v ten moment ucítila vůči němu neuvěřitelný obdiv kvůli způsobu, jakým stál před svojí matkou. Čišela z něj odvaha, kterou nikdy úplně neztratil a o které mohla slyšet od Anabely.



"Můžeš mi to už konečně vysvětlit?! Že ty ses tady s ní pral! Vidím ti až do žaludku!" Zakřičela na něj.



"Máti... kolikrát ti mám opakovat, že s Lily se prát nebudu! Nejsem žádný zatracená násilník! Nemlátím ženy!" Zvolal popuzeně.
"A kolikrát já ti mám říkat ať mě nenazýváš máti! Nesnáším to!"
"Tak mě přestaň obviňovat, že mlátím Lily! Ani ve snu bych ji neudeřil! To bych raději vlezl do radiace!" Lilianě přejel mráz po zádech.
"Tak co jste tady dělali?" Pohlédla na něj podezřívavým pohledem Christine.
"Lily upadla, já ztratil rovnováhu... to je vše... konec příběhu..." odsekl.
"A proč jsi zase rozcuchaný?" Patrik zavrtěl hlavou až mu kudrny dopadly do očí a začal si zuřivě urovnávat svoje nezkrotné vlasy.
"Já nejsem rozcuchaný!"
"Jsem tvá matka a vím moc dobře, jak vypadají tvoje vlasy když jsou upravené!" Patrik si vzdychl.
"Prostě jsem se dneska rozhodl vypadat takhle a hotovo!"
"Přestaň být drzý! Nejdříve tady pochoduješ po bunkru jako vzor umaštěné, páchnoucí fusekle a teď tady budeš rozvádět styl rozstřelené koště?! Tak to ani náhodou! Takhle jsem tě nevychovala!" Pokusila se mu nakázat přísně.



"Mami... není nutný dělat takový drama kvůli blbým vlasům!"
"Ale já nemluvím jen o nich! Navíc pořád nevěřím té historce o pádu Lily! Řekni mi pravdu!"
"Říkám ti jak to bylo... prostě jsme spadli na zem, to je vše! Přeci mi nebudeš za to nadávat!" Christine se ušklíbla.



"Neříkáš mi celou pravdu... vím to! Jen tě varuji... Lily je možná zelená jak břečťan, ale to neznamená, že se budu dívat na to jak jí ubližuješ. Jsem tvá matka a nestrpím takové eskapády!" Liliana zamrkala, udělala krok blíže k Patrikovým zádům, aby mohla lépe vidět na starší ženu.
"Patrik mi opravdu neubližoval! On mě učil hrát na klavír!" Zvolala. Christine se zatvářila zmateně, Patrik zrudl a Liliana si zakryla ústa oběma rukama.
"Ty jsi ji učil hrát na klavír?" Vydechla svoji otázku pomalu Christine.
"Naverbovala mě do toho Belinka! A nedívej se na mne tak!"
"Ty jsi ji učil hrát na klavír? A jak do hry na piano spadá válení se na podlaze?!"
"Nijak máti! Prostě jsme spadli! Kolikrát ti to mám opakovat!"
"Tak spadli... kdy ses rozhodl překročit svůj stín, že ses rozhodl ji něco naučit? Ještě před nedávnem to byla nesnesitelná rostlinatka, kterou by jsi odsud nejraději poslal komínem, který ani nemáme!"
"Zaprvé komín máme, zadruhé mě k tomu přemluvila Belinka! Toť vše, nehledej v tom ňáké blbiny!" Christine si ho změřila.
"Něco se s tebou děje a já přijdu na to co!" Ukázala na něj prstem. Patrik zavrtěl hlavou, ale rozhodl se její poznámku nekomentovat.
"Zjistím to," ujistila ho,...



...než vyšla z místnosti na terasu a následně zamířila do spodního patra. Liliana si odkašlala.
"Ehm... myslím, že jsem jí asi neměla říkat o tom klavíru..." pípla. Patrik frustrovaně vydechl a otočil k ní svoji tvář. Jeho oči působily nebezpečně.
"Ty vážně neumíš lhát... ještěže jsi jí neřekla, co jsme tady... co..." zavrtěl hlavou až mu jeho nezkrotné vlasy znova popadaly více do čela.
"To bych nikdy nevyklopila! To je... je... to co jsme tady... to... bylo divný..." podrbala se na hlavě. Patrik zamrkal a naklonil se nad ní.
"Tak divný," procedil a při tom se na ni díval jako nikdo jiný na světě... jako kdyby jí mohl vidět až do duše.
"Divný... jakože divný... nebo divný... do králičího bobku! Neptej se mě na nic!" Zvolala.
"Fajn... jen tě varuji... příště nech mluvit mě," vydechl pomalu.
"Myslíš si, že si nedokážu poradit s tvojí mámou? Já se jí nebojím!"
"Možná bys měla..."
"Ale nebudu! Nebojím se ani tebe!"
"To děláš taky chybu!" Liliana se pousmála.
"Přestaň si přede mnou tahat triko. Stejně si myslím, že jsi jen pes co štěká, ale nekouše!"
"Je vidět, že mě neznáš..."
"Stejně jako ty neznáš mě a nehraj si přede mnou na kopřivu... ať žahneš sebevíc, stejně mě nesložíš," zašeptala s jistou výzvou v hlase. Patrik se zahleděl do jejích zraků a cosi v něm se pohnulo.
"Možná tě nechci složit," zašeptal, než se prudce natáhla jejím směrem...



...a přitáhl si její tvář...



...k té své. Liliana sebou cukla, ale nevytrhla se mu, spíše naopak. Ochotně mu opětovala polibek stejnou mincí. Za nějakou dobu se od ní Patrik odklonil a snažil se spolu s ní popadnout dech.
"Co to... co... to dělám do háje!" Zvolal. Rychle ji pustil a udělal od ní několik kroků.
"Já..." vydechl a jeho oči mezitím klouzaly po její tváři. S podivným obdivem sledoval její růžové líce a v ten moment znova zatoužil ji políbit. Divoce zavrtěl hlavou. Co to s ním bylo? Proč se nedokázal ovládat? Frustrovaně vydechl.
"Musím si od tebe udělat odstup dřív, než udělám blbost... totální blbost... naprostou kravinu..." drmolil a zahleděl se na podlahu.
"Jakou blbost?" Vydechla se zvláštním tónem v hlase. Patrik k ní opatrně zvedl oči. Lilianě se proti její vůli rozbušilo srdce. Vlasy mu opět trčely do různých směrů a jeho zraky... bylo v nich něco jiného, něco zvláštního... něco díky čemu vypadal téměř divoce, ale zároveň z něj vyzařovalo cosi, co neuměla pojmenovat. Patrik si pročísl vlasy čímž přiměl svoje kudrny ještě k větší rebelii.
"Na to se mě neptej... nikdy. A drž se ode mě dál, slyšíš? Nejsem dobrý člověk... udělal jsem spoustu špatných věcí, které kdyby jsi znala, tak by sis ode mě sama chtěla udržovat odstup... takže mi věř aspoň tohle," zašeptal, než poraženecky sklonil obličej k zemi a vykročil od ní směrem na terasu. Liliana se za ním dívala, dokud jeho postava nezmizela v dolním patře. Co tím myslel? Co myslel těmi špatnými věcmi? Co myslel tou blbostí? A co se to s nimi vlastně dělo?

Kdyby tak Christine tušila A ten obrat "nehraj si přede mnou na kopřivu" , ten mě teda dostal !

Ludmi, myslím, že kdyby Christine věděla přesně co se mezi nimi děje, tak by jí kleplo


03x65

Christine pochodovala po bunkru jako hladový vlk. Moc dobře věděla, že se něco dělo, ale nebyla si jistá co. Patrik Lily nenáviděl, to věděla jistě, ale proč ji najednou učil na klavír? A proč je našla na podlaze? Zavrtěla prudce hlavou a vstoupila do koupelny bez zaklepání.



David, sedící na míse, sebou cukl div mu nespadl starý denní tisk na podlahu.
"Chris!" Vyhrkl a složil noviny.
"Ty si čteš tyhle stoletý krámy na záchodě?" Procedila otráveně zatímco její obočí cukalo.
"Tebe někdo naštval?" Uhodil na ni, aniž by se namáhal na její jízlivost zareagovat. Christine si vzdychla a nechala svého muže, aby se oblékl.



"Cítím v kostech zradu!" Zvolala sotva před ní stál David plně oděný. S lehkým úsměvem jen pokrčil rameny, moc dobře věděl, že Christine často dokázaly rozhodit jen maličkosti.
"Co se děje?" Mrkl na ni.



"Před chvílí jsem načapala našeho syna s tou... tou... Lilianou," zabručela.



"Takže se zase hádali?"
"Ne... váleli se po sobě..."
"Cože? To snad... to není možné... a nebyla to spíš Belinka s Alanem?" Christine se zamračila a dala si ruce v bok.



"To snad nemyslíš vážně! To máš pocit, že už ani nepoznám vlastního syna?!" Zuřila.
"Já jen nechápu... musel k tomu být nějaký důvod..."
"Prý na sebe spadli, ale já tomu nevěřím!"



"A co si myslíš, že se stalo?"
"NEVÍM! Není možný, aby... aby..."
"Co?"
"Aby se po sobě váleli kvůli... kvůli... náš syn je tak nezkušený a ta Oxana mizerná... co když ho zprasila?!" Zakřičela. David sebou cukl.



"Co myslíš tím zprasila?"
"Proč mám pocit, že mi dneska vůbec nerozumíš?! Ty si myslíš, že mu vyprávěla o vesmíru, když byli spolu?! I když co to říkám... myslím, že mu nejenom vykládala ale taky ukazovala jiný vesmír... vesmír, který my dva známe až moc dobře!"



"Chris... oba víme co se mezi nimi odehrálo. Nemohli jsme tomu zabránit, Patrik si nedal poradit... byl hluchý i slepý ke všemu..."
"Ale co když je teď náchylný víc k zeleným ženám? Co když vidí tu Lily a něco se v něm zase probouzí?! Co když je ta Lily přeci jen... něco jako Oxana?" David se zasmál a rozhodil rukama.



"Lily? Ty myslíš tu zelenou dívku co se omlouvá když si kýchne, zakopává o vlastní nohu a hádá se s pomerančovníkem? Myslím, že to už je pomalu nebezpečnější ten záchod na kterém jsem zrovna seděl," uchechtl se.
"Možná je to skrytá spojka a chce obalamutit Patrika!"
"A proč by to dělala?"



"JÁ NEVÍM! Jen mi tady něco smrdí a JÁ chci vědět co!"
"Před chvílí jsem tady..." Christine zamumlala cosi nesrozumitelného.
"Nemyslím to doslova! Někdy jsi vážně nesnesitelný..." David ji přerušil.
"...ale pořád tě miluju," mrkl na ni. Christine pootevřela ústa a vzápětí je zase zavřela.
"Nedívej se na mně tak," zavrčela. David se zasmál.



"Jak?"
"Pořád nechápu, jak je možný že i ve svém věku se dokážeš dívat jako patnáctiletý kluk..." David se více zakřenil, už dávno věděl, že měl její prudkou povahu pod kontrolou.
"No tak... nečerti se už..."
"Jak se nemám čertit, když... co když budeme mít zelená vnoučata?" David zavrtěl hlavou a přivinul ji k sobě.



"Tak je budeme mít... už budeme mít zelené prasynovce a praneteře, tak jen vyrovnáme počet," zašeptal.
"Tobě by to bylo jedno?"
"Myslím, že jsme v situaci kdy musíme počítat se vším a navíc... když si dáš věci na váhu, tak Lily se mi líbí víc. Je zelená a na hlavě má listí, ale přijde nevinná a zvláštně legrační. Možná by mohla Patrika přivézt na jiné myšlenky a znova rozsvítit jeho oči. Víš, že je teď takový věčně nabroušený..." odmlčel se. Christine se od něj odklonila a změřila si ho.
"Snad nechceš naznačit, že je jako JÁ?! JÁ se rozčiluju jen kvůli důležitým věcem!"
"To je mi jasné, Chris. Ale zároveň vím, že si děláš hodně starostí a to nemusíš... teď už ne..."



"Vždycky si budu dělat starosti a je jedno kolik vám všem bude. Proto tě chci požádat... domluv Patrikovi a zkus si promluvit i s Lily... mně se ta holka vyhýbá... řekla bych, že působím na lidi podobně jako Alex, takže se mnou nechce nikdo se slabší povahou mluvit..." zabručela.
"Dobře, zkusím to..."
"Slib mi to."
"Slibuji," vydechl, než si ji znova k sobě přitiskl.
"Patrik bude v pořádku, to ti slibuji. Nikdo už našemu synovi neublíží... nepřijdeme o něj..."
"To doufám," zašeptala do jeho ramene.

Patrik mezitím ve svém pokoji pročítal staré zápisky svého dědy.



Opatrně listoval starými knihami a sledoval tabulku s morseovkou. Pořád měl pocit jako kdyby mu něco unikalo... něco zásadního... něco... zavrtěl hlavou a vzal do ruky další svazek ze kterého se vysypalo množství zažloutlých papírů pokrytých další šifrovanou zprávou. Tiše před sebe začal skládat jednotlivé listy, které vyprávěly o dlouholeté konverzaci mezi Juliánem a Safe place. Patrik se stále snažil pochopit svého dědu. Proč nikomu nic neřekl? Proč mlčel o existenci další skupiny lidí mimo jejich bunkr? Byl snad součástí něčeho většího? Zavrtěl hlavou a zvedl další těžkou knihu, která obsahovala několik další zpráv. Co tím chtěl Julián docílit? Díky videu věděl, že byl ve své době rebel, který se snažil lidi dotáhnout k rozumu. Jenže nikdo ho neposlouchal... pro všechny byl jen zvláštním člověkem, co se snaží ostatní přesvědčit k věcem, které nebyly skutečné. Julián neměl žádnou váženost ačkoliv mu očividně několik lidí naslouchalo, čemuž nasvědčovaly šifrované dokumenty ze Safe place. Až po apokalypse mu začali ti co zbyli věřit celým srdcem. Možná se z něj pak stal nevědomky jejich vůdce... člověk na kterého se obraceli se svými prosbami o pomoc o čem nasvědčovali i dokumenty. Ale kým byl Julián? Co vlastně ve skutečnosti chtěl? Zhluboka se nadechl. Od svého otce věděl, že byl Julián nesmírně trpělivý a moudrý muž, který je toužil dovézt ke slunci... a to doslova. Jeho úplné myšlenky zněly... ochránit rodinu a zbylé lidstvo za každou cenu. Pro neznalého člověka se zdál skoro jako někdo kdo si přál být hrdinou, avšak nejen pro své dobro, ale pro dobro všech. Byl ale opravdu tak šlechetný? Patrik zalistoval dalšími listinami až ho zaujal jiný lístek pokrytý morseovkou. Zmateně ho zdvihl, když si uvědomil, že daný list ještě neviděl. Přiblížil si ho blíže ke svému zraku a začal pomocí legendy luštit jednotlivé znaky.

Juliane, vsechno se borti. Podarilo se mi na chvili opravit ten pristroj ve strojovne. Obavam se vsak, ze bunkr12887 nebude schopen fungovat pro nasi vec. Minuly tyden zemrel prof. Adamec a ani ja se necitim dobre. Doufam, ze tobe a tve rodine se dari lepe. Budu cekat na dalsi zpravu. Prof. Ctvrtnicek l.p.2048.

Patrik vykulil oči. Kdo byl profesor Čtvrtníček a o jakém bunkru to mluvil? Začal divoce listovat knihou, když na něj vypadly další listiny.



Systemy stale funguji, ale obavam se, ze nas vyznamne ohrozily zaplavy. Posilam data z vyzkumneho bloku Safe place. Lide venku ziji vlastnim zivotem a kamery prestavaji fungovat. Obavam se, ze se s mistnimi neco deje. Nekteri zacinaji silet a jini umiraji v silenych bolestech, alespon o tom nam prozatim svedci zbyle kamery. Radiace si zacina vybirat dan na hladu, budu cekat na dalsi zpravy. Prof. Adamec l.p.2021.

Stary priteli, dnes jsem vyzkousel ovladani u del, jak jsi mi rekl. Myslim, ze je problem v jinem bloku. Dale se obavam, ze cestovani na povrch nebude nadale mozne. Prof. Adamec l.p.2026.

S profesorem Ctvrtnickem nadale pokracujeme ve vyzkumu antiradiomu, myslim, ze atmosfericke vrstvy jsou nadale naplnene radioaktivitou. Podle tvych poslednich dat se zda, ze je voda silne kontaminovana. Uz delsi dobu jsem venku nevidel zive lidi. Je ale pravda, ze vetsina kamer podlehla postupne destrukci mesta. Prof. Adamec l.p.2030.

Mam radost, ze se ti narodil chlapec. Kazdy den prosim vsechny svate a ty vis, ze jsem drive na podobne veci neveril, abych se mohl dostat ven a videt tve deti i bezny svet. Na nasich zivotech ale nezalezi, stary priteli v tom jsi mel vzdy pravdu. Musime znova napravit system, ale ptam se... je to vubec jeste mozne? Prof. Adamec l.p.2034.

Juliane, prof. Adamec zacina cim dal tim vice propadat melancholii. Nas protiatomovy kryt znova vykazuje jiste potize. Pokusim se ti zaslat chybne udaje ze strojovny. Prof. Ctvrtnicek l.p.2040.

Prestali nam svitit svetla. S profesorem Ctvrtnickem uvazujeme o nahradnim zdroji. Tvoje posledni data nam vyznamne pomohla v oprave tepelneho telesa. Jen uplne nerozumim tve posledni zprave, kde jsi naznacil, ze by jsi nas mohl navstivit. Pobyt venku je nadale nebezpecny a ostatni lide na tebe spolehaji. Stal jsi se tvari nadeje, i kdyz si to odmitas priznat. Musime nadale pokracovat ve vyzkumu a ty se nesmis zabyvat s nami, i kdyz tady sedime po tme jako potkani. Pokracuj dal v praci, drz se priteli. Prof. Adamec l.p.2048.

To ticho je nekdy nesnesitelne. Diky za nove souradnice v ramci korespondence se Safe place. Tesim se na nejake zpravy od vas vsech. Antiradiom zacina vykazovat jiste vysledky. Vcera vecer jsem prisel na to, jak upravit substanci, aby zacala pohcovat radiaci. Pokusim se ti znova zaslat dalsi udaje. Na pristrojich se objevily dalsi chyby. Obavam se predevsim poruchy cisticky vzduchu. Ovladaci panel k delu vsak nadale vypovida o plne funkci. Snad budeme nas plan moci brzy uskutecnit. Prof. Ctvrtnicek l.p.2049.

Tesi me od tebe slyset, ze se ti podarilo spojit se zbylymi bunkry a ze jsou prozatim vsichni zivi a zdravi. Nechapu vsak tvůj projekt teleportu. Opravdu veris tomu, ze nas nase technika dokaze dostat tak daleko? V posledni dobe mi neni moc dobre. Doufam, ze tobe je lepe. Hlavne se nesmime vzdavat, to si opakuji kazdy den... ani nevis co bych za to kdybych mohl videt svoji mamu, ženu a dceru. Nikdy si neprestanu vycitat, ze jsem je ztratil. Jedine co me tesi, ze ziji v jinem bunkru. Diky ti za tyhle zpravy, priteli. Kez by svet nam byl konecne naklonen. Pokusim se jim napsat, mozna ale budu znit jako stary blazen... skoro třicet let je dlouha doba, nemyslis? Budu cekat na dalsi dobre zpravy. Prof. Ctvrtnicek l.p.2049.

Patrikovi vypadly staré lístky z rukou. Kdo byl profesor Čtvrtníček a Adamec? Znova se zahleděl na rok. Bylo to datum kdy zmizeli jeho prarodiče. Co se dělo potom? Patrik zvedl hlavu. Ty lístky vycházely ze starého přístroje ve strojovně... možná tam některé byly ještě pořád i po tolika letech. Možná ještě existovala možnost se dozvědět co následovalo potom, kdy Julián přestal odpovídat na zprávy. Prudce se zvedl a sevřel dva lístky v ruce. Jediný člověk, který mu mohl s danou věcí byl jeho otec. S těmito myšlenkami prudce vyběhl ze svého pokoje... v ten moment toužil po jediném... pochopit... porozumět tomu, co se vlastně stalo. V jaké komunitě tajně žil jeho děda?

Ta diskuse na WC byla velmi zajímavá A co teprve ten Patrikův nález starých zápisků - copak se z toho asi vyvine ?

Jj, diskuze na WC neměla chybu "... tady něco smrdí..." A i já jsem moc zvědavá, co Patrik vypátrá