Lucisab a její postapokalyptický svět

Díky Ludmi, no budou se ve všem pěkně plácat ale myslím, že největší šok pro ně budou hlavně mimozemšťané

02x33

Později se Alex rozhodl prohlédnout své nové já v zrcadle...



...chvíli se tak díval do své nové vrásčité tváře a uvažoval, zda je to stále ještě on,...



...proto se zlehka přiblížil ke svému odrazu a sledoval změny ve svém obličeji. Pomalu přejížděl prsty po zralé kůži a v duchu se snažil si představit své rodiče ve se šedivými vlasy... vždycky byl podobný svému otci... vypadal by také takhle? Zavrtěl hlavou a rozhodl se na to nemyslet. Odklonil se od hladké plochy a ušklíbl se na sebe.
"Ačkoliv vypadáš jako děda, stejně jsi pořád neuvěřitelně dokonalý děda!" Zvolal, aby si dodal trochu sebevědomí, jako to dělával dříve jeho otec. Lehkými pohyby si urovnal kožené sako a usmál se na sebe.
"Ještě pořád nepatřím do starého železa," zamumlal, než se rozhodl...



...zahrát na kytaru svoje největší hity. Ve chvíli kdy hrál možná čtvrtou písničku, se v místnosti zjevila Christine s Patrikem.
"Mami, vážně musím?" Bručel nešťastně Patrik a znechuceně vykopával nohy výš než by měl, až podlaha pod jeho nohami duněla.
"Samozřejmě! Minule ti to moc šlo... Alexi... můžeš nás tady nechat?" Oslovila svého bratra. Alex se zasmál.
"Ani náhodou! Teď jsem dostal největší chuť na hraní! A navíc mě napadl nový text k písničce!" Vyhrkl nadšeně. Christine obrátila oči v sloup.
"Nebuď jako malý! Já a Patrik potřebujeme trénovat!" Pokusila se překřičet jeho hlasité jamy.
"Vždyť můžete! Jen ať zkusí tadyhle mladej zpívat některý z mých textů! Ještě jsem neslyšel jeho hlas, i když pořád vykládáš jak moc pěkný ho má!"
"Jestli bude zpívat nějaké texty, tak jedině moje nebo tátovi! V žádném případě ho nenechám pět ty tvoje rýmy ve stylu záchodová mísa!" Alex přestal hrát a zamračil se.
"Moje texty jsou výjimečné!"
"To jistě! Pokud u nich moc nepoužíváš mozek!" Alex zrudl v obličeji. Patrik se díval z jednoho na druhého a zavrtěl hlavou.
"Vy se budete hádat? Protože jestli jo, tak půjdu k sobě do pokoje..." zamumlal do vzniklého napjatého ticha. Oba dospělý se na něj zahleděli a zamračili se ještě víc.
"Potřebuješ hodiny hudby! Teď ještě nikam nepůjdeš!" Zvolala Christine a znova se zaměřila na svého bratra. Patrik si viditelně povzdechl, nejraději by se v téhle chvíli hrabal ve svých vysílačkách, které tajně ukrýval pod matrací, ale místo toho... musel být tady. Vložil si ruce do kapes a rozhodl se raději mlčet, místo jakékoli formy protestu.
"Pokud nehodláš odejít, tak hraj něco jiného než ty tvoje šílenosti," zasyčela.
"Fajn, ale nečekej, že bude vždy po tvém," pokusil se ji ujistit.
"S tebou není nikdy nic jednoduché," odvětila unaveně.
"Tak pojďme na to," mrkl na Patrika, Alex. Patrik se zatvářil vyčerpaně, než se pohnul neuvěřitelně pomalým tempem k mikrofonu.



"Strýčku Alexi... a je ta písnička hodně dlouhá?" Zeptal se ho přes rameno, jen co se jeho malá ručka dotkla drobného černého nástroje.
"Žádná píseň není dost dlouhá! A navíc ji napsal tvůj děda!" Zvolal pohoršeně. Patrik nepatrně pokrčil rameny. Neměl k hudbě žádný vztah a Mathiase znal jen z vyprávění... netušil jaký opravdu byl, neměl ponětí jestli by se ho i on pokoušel dostat ho ke zpěvu a hraní na hudební nástroje. Pevně sevřel mikrofon a zaposlouchal se do tónů, které začala vydávat Alexova kytara. Tuhle píseň moc dobře znal. Věděl, že to byla první skladba, kterou kdy Mathias složil a Alex ji kvůli tomu miloval... protože byla úplně jiná než kterákoli jiná, kterou později Mathias napsal. Patrik tedy začal tiše zpívat známý text...



V ten okamžik se na sebe Christine s Alexem podívali. Oba už v té chvíli věděli, že Patrik podědil část talentu. Jeho hlas nebyl tak čistý jako měl Mathias... ale byl zajímavý a právě toto zjištění přimělo sourozence později uzavřít dohodu o dávání lekcí Patrikovi, protože ani jeden z nich nechtěl, aby jejich talent zemřel spolu s nimi.

Jenže podobně jako Patrik zazářil, někdo jiný naopak...



"Tetičko, proč nemůžu zpívat jako ty a táta?" Zeptala se Anabela své tety, když jí snad po sté nedokázala správně vyjmenovat a namalovat noty.



"Určitě se to ještě zlepší..." pokusila se ji upokojit. Anabela divoce zavrtěla hlavou.
"Ale mě to pořád nejde! Proč to Patrikovi jde lépe?" Daniela se podívala po své dceři a vyměnila si pohled s Christine.
"Nelam si s tím hlavu, holčičko. Teta má pravdu... potřebuješ prostě víc času."
"Ale já mám pocit, že se to nikdy nenaučím, maminko! A Patrik se ani nemusí tolik učit jako já... proč jsem tak divná?" Daniela odložila malířské potřeby a přešla k Anabele.
"Rozhodně nejsi divná. Ne každému jde všechno hned, musíš být trpělivá... a pokud to nepůjde, tak kvůli tomu nebuď smutná, jistě se v tobě skrývá něco jiného v čem budeš vynikat," mrkla na ni. Anabela jí věnovala smutný pohled.
"Ale já chci umět zpívat! Chci udělat radost tatínkovi... vždy je smutný, když to zkazím... vůbec nic mi nejde..."
"To přeci není pravda, vzpomeň si, jak se umíš dobře starat o zahrádku... to neumí každý, mě to třeba moc nejde," Anabela si nešťastně pročísla vlasy.
"Ale maminko... to není to samé jako zpívání... a chtěla jsem udělat překvapení pro Patrika k narozeninám... ale nedokážu to...," rozplakala se. Daniela se natáhla k Anabele a pevně ji stiskla v náručí. Už dávno věděla, že si bude muset pořádně promluvit s Alexem, ohledně jeho pravidelných hodin, které dával jejich dceři.

Naštěstí se situace navečer upokojila a tak mohla v bunkru proběhnout jedna významná událost  











Někde se mi ztratila hlavní fotka Anabely čerstvě po sfouknutí svíček   musím, ale říct, že je to celá Christine nebo Mathias   i když geny se tady zamíchaly slušně... černé vlasy Juliána, pleť Caroline, šedé oči a rty Mathiase... no z Terezy má určitě taky něco, ale bohužel to není nikde vidět   doufám, že se časem někde objeví její zelené oči nebo zrzavé vlasy  

Perfektní! Další moc krásný díl - a Bellinka je nádherná, zdá se být z té poslední fotky moc milá, hodná a taková plachá. Zatím genetika v bunkru funguje dobře a vytváří moc hezké simíky. Jsem zvědavá na Patrika, až vyroste. Je mi líto Bellinky, že si připadá průměrná, zatímco Patrikovi (jak se zdá) jde úplně všechno mám tuto novou generaci moc ráda. Vlastně úplně všechny, kdo v bunkru žili.
Myslím, že vstup mimozemšťanů na scénu bude šok i pro mě Už se těším, jak to zakomponuješ do příběhu.

Tak to bylo moc hezké. Také je mi Bellinky trochu líto, ale věřím, že má v sobě něco, co nám brzy předvede. Navíc z ní vyrostla velmi krásná slečna. Ty geny jsou vážně paráda!

Taky se mi Bellinka moc líbí, určitě u sebe brzy objeví nějaký talent, jen chtít a nepropadat skepsi. Třeba jí nejlíp ze všech půjde komunikace s mimozemšťany

Chudák Belinka. Je těžké být jediným člověkem bez talentu. Určitě je šikovná na něco jiného, ale když něco umí všichni okolo a jen ona ne... Ale vyrostla z ní hezká holčina :)

Díky holky za milé komentáře Belince ani tolik nejde o to mít talent, ale nechci nikoho zklamat a bohužel v téhle chvíli má pocit, že zklamala svého tátu... a když vidí, že Patrikovi se vesměs vše daří... má pocit, že je k ničemu

Můžu ale dopředu naznačit, že v něčem mnohem důležitějším se jí bude dařit lépe... ale o tom až později



02x34

Později došlo v bunkru k malé roztržce mezi Christine a Alexem...



"Měla by ses více věnovat Patrikovi a jeho talentu! Takhle se ten kluk nic nenaučí a to je očividně naší poslední nadějí na zachování našeho hudebního umu!" Rozčiloval se Alex. David je mezitím sledoval jako na tenisovém zápase.
"Alexi, Patrika nebaví hudba..." rozhodl se nakonec zastat svého syna.
"To je mi fuk! Důležité je, aby ho to někdo z nás naučil! Třeba jednou někdo jiný bude potřebovat pomoci... a pak nebude nikdo, kdo by mu poradil!" Christine obrátila oči v sloup.
"Snažím se Patrikovi pomoci, ale víc to už nejde! Stejně pořád utíká za Davidem a hrabe se v encyklopediích! Víc pro to už udělat nemohu, tak se upokoj!" Ozvala se podrážděně.
"Musíme se prostě snažit víc! Táta by to jistě chtěl!" Naléhal dál.
"To možná ano, ale víc to už nejde! Spíš se snaž více pomoci Bele, jsem si jistá, že když jí dáme čas, zlepší se natolik, že se budeme divit..." v ten okamžik Alex zvážněl a jeho tvář dostala ustaraný výraz.
"Obávám se, že to nepůjde... Belinka je zcela bez citu pro hudbu... dokázal jsem jí trochu vysvětlit klavír a svede na něj hrát již předepsané skladby, ale jinak... je to zbytečné... nikdy nebude hrát jako já..."
"Taky by nikdo nechtěl hrát jako ty, zvláště tvoje texty!" Rýpla do něj Christine. Alex se znova zamračil a vydal ze sebe několik nesrozumitelných slov.
"Můžete toho oba nechat!" Vložil se jim do hovoru David a rozmáchl rukama.
"Nemá cenu se hádat. Děti se naučí, co budou potřebovat a není důvod se kvůli tomu nervovat!"
"Jenže... podívej se na mně! Kdo ví, kolik času mi zbývá! Já nemůžu přemýšlet jako ty! Musím toho stihnout co nejvíc... nechci dopadnout jako rodiče..." vyhrkl, než dlouhými kroky zmizel z kuchyně. David si vyměnil s Christine pohled. Oba moc dobře věděli, že Alexova nálada od dob co zestárl kolísala nahoru dolů, podle toho jak se zrovna vyspal. Chvíli se dokonce zdálo, že se nedokáže smířit se stářím a jindy zase vypadal, že je mu skvěle v jakékoliv věku. Jenže ať už to bylo jakkoli... ani jeden v ten okamžik netušil, že jejich divoké dohady zaslechl ještě někdo jiný...



Anebele rezonovala hlavou slova jejího otce... nikdy nebude jako on... nikdy nebude umět hrát... nikdy... slyšela jeho tón hlasu a znova se utvrdila v tom, že je pro něj zklamáním. Chvíli tak zůstala stát v rohu jídelny a tiše plakala a až později se rozhodla, že půjde dělat, to co jí šlo lépe...



...zahradničení. Anabela milovala rostliny a zahradu a ve chvíli kdy uchopila do ruky konev, se cítila lépe. Tím byla podobná své babičce, aniž by to tušila.

Večer se tak Alex setkal se svojí ženou v ložnici...



"Důrazně jsem Christine dal najevo, že musíme víc dbát na hudební výchovu Patrika..." začal hovor. Daniela ho chvíli poslouchala, než mu v nejlepším okamžiku skočila do řeči.
"Myslím, že není nutné Patrika k něčemu nutit..."
"Tak ty už s tím taky začínáš! Kdyby jsi ho slyšela... nemá takový krásný hlas jako měl táta nebo já... ale je dobrý... byla by škoda zahodit poslední možnost na udržení našeho talentu!"
"Alexi, přestaň si už dělat starosti, ano? Vím, že tohle všechno děláš jenom proto, že jsi se konečně ujistil v tom, že Belinka se raději stará o zahradu než o hudbu..."
"Nechápu jak je to možné... už od dětství jsem ji učil... a ono to nefunguje!"
"Budeš se muset smířit s tím, že je Belinka jiná... jen doufám, že jsi ji kvůli tomu nepřestal mít rád!" Zvolala. Alex zavrtěl hlavou.
"Samozřejmě, že ne... je to moje holčička, i když jakmile otevře pusu a snaží se udat tón... tak to zní jako špatně nastavený mixér..."
"Pak doufám, že jí to řekneš... myslím, že jí to moc trápí a byla bych nerada, kdyby měla pocit, že máš kvůli tomu raději Patrika..."
"Co to říkáš za nesmysly!"
"Nemysli, že jsem si nevšimla, že teď raději chodíš za Patrikem a neustále se ho snažíš nutit na něco hrát... už nejsi tolik s Belinkou jako dřív..." odvětila pevně. Alex se zamračil.
"To není možné! Starám se o naši malou stejně jako předtím! Jen jsem si teď vzal do parády i svého synovce, je na tom snad něco zlého?"
"Ne, ale nechci, aby měla Belinka pocit, že ji máš méně rád..."
"Já ji zbožňuji!"
"Tak jí to dej najevo, ano? Nebylo by dobré, kdyby se díky tomu vnesl mezi ní a Patrika klín... jsou jako sourozenci a zbožňují se... a jednou tu budou sami... nechci, aby se hádali... chci aby se tady měli dobře a žili tu jako přátelé až do konce života."
"Nechápu, proč mi to říkáš, ale fajn... řeknu jí to a nedívej se na mně tak! Vážně to udělám... ale dneska už mám jiné plány..."
"Jaké?"
"Je už pozdě... děti spí... a já... no ještě nepatřím do starého železa stejně jako ty," mrkl na ni. Daniela se zasmála.
"Jsi neuvěřitelný!"
"Já vím, a věř mi, že si dám záležet, aby to tak bylo navždy," zašeptal,...



...než si ji přitáhl k sobě blíž.




Druhý den tak došlo na další významnou událost v bunkru



Patrik měl konečně narozeniny! Celou dobu jsem se hrozně těšila, jak moc se změní a jestli bude i nadále jako dvojče svého otce...







A musím říct, že moje domněnky se potvrdily



Patrik je kopií svého táty



Rozděluje je jen špičatá brada a maličkosti jako barva vlasů a hustota obočí

A tady je už máte oba vedle sebe pro snadné porovnání





Už se moc těším, jak se na něm podepíše špičatá brada v dospělosti... a hlavně pevně doufám, že se mi podaří tenhle gen někde vyhodit v průběhu generací

Krásný díl, moc jsem se na nový díl těšila
Co se týká Patrikova hudebního vzdělání - hudba je krásná, ale pro přežití je nutné mít technické znalosti pro údržbu bunkru. Byla by škoda, kdyby hudební/umělecké dovednosti v nové generaci upadly a neměl by je kdo předat dál, ale přece jen by se každý měl věnovat tomu, k čemu ho to táhne. Alex se chová dost impulzivně, docela chápu, jak ho trápí stárnutí.
Patrik je šikovný kluk, jen ta brada! Tak už to v TS je, že hra předává geneticky nějaký extrémní rys do dalších generací
Zato Bellinka se mi asi líbí vzhledově ze všech nejvíc. A určitě se nemusí trápit - bylo mi jí líto, když si vyslechla ty nepříjemné věci od Alexe. Je šikovná a starání se o zahradu je v bunkru jedna z nejdůležitějších věcí.

Mně se Patrik líbí i s tou bradou A co se týče Alexe, moc dobře vím, jak se chovají stárnoucí muži, vždyť jsem mezi nimi pracovala ...

Moc hezký díl. Musím říct, že mi bylo Belinky líto, snad si to nevezme nějak moc osobně, chuděra .
Alex je trochu na ránu, ale chápu, stáří je hrozná věc a kor pro někoho, jako je on.
A Patrik? Ten se vyvedl , líbí se mi i s tou bradou.

Mě se taky líbí i s tou bradou, i když je pravda, že někdy bych mu ji s chutí odčarovala jsem už moc zvědavá, jak bude vypadat s ní jako dospělák

Hello, s tím uměleckým nadáním a technikou máš pravdu... jenže Alex to zatím vidí jinak, pro něj je nejdůležitější zachovat Mathiasův odkaz a za ten bude bojovat až do konce života

Jinak Alex opravdu těžce nese, že stárne a proto mrzutí o něco víc než kdy dřív, ale o to větší s ním bude později legrace

V tomhle dílku se taky konečně dočkáte děravého Davida (respektive děravého trička Davida) myslím, že tentokrát po vás snad ani nemůžu chtít aby jste si toho nevšimli


02x35

Druhý den se tajně vloupal Patrik ke svému otci, který v poslední době věnoval nejvíce času teleportu.



"Tati?" Oslovil ho. David se rychle ohlédl.



"Patriku, co tady děláš? Víš, že k teleportu nikdo nesmí..."
"Já vím, ale chci ti pomoci... vím, že má máma jiný názor, ale... nemusí to vědět..."
"Ty jí chceš lhát?" Patrik rozpačitě pokrčil rameny.
"Pořád chce abych jen trénoval na klavír nebo na kytaru... a nejhorší je, že se k tomu teď přidal i strejda... ale mě to nebaví! Možná mám nějaký umělecký talent nebo jak to máma říká... ale já mám raději tohle," ukázal na teleport za Davidovými zády.
"Jenže tohle je o dost nebezpečnější... chci tě nejdříve pořádně naučit ovládat ve strojovně všechny stroje než tě pustím k tomuhle... tady stačí jen stisknout špatný knoflík... a jsi pryč..."



"Takže už to funguje!" Vyhrkl nadšeně.
"Nejsem si jistý, ale všechny přístroje jsou v normě... teď pracuji hlavně na zpětném ovladači... už nikdy nechci dopustit, aby někdo zůstal trčet kdo ví kde..." zamumlal.
"Tak já ti pomůžu ten ovladač opravit!"
"Neopravuji ho... přidávám mu další funkce..."
"Tak ti pomůžu s tím! Tamhle máš nákresy?" Ukázal na rozprostřené papíry na kterých se jasně vyjímalo několik vzorců a geometrických nákresů. David mu rychle zatarasil výhled.



"Patriku, nejdříve by jsi měl dodělat jiný projekt... vzpomínáš si, co jsem ti kdysi dal za nákres?"
"Jo, ten vysavač..."
"No, a kde je výsledek?"
"Snažil jsem se ty návrhy vylepšit, ale kvůli tomu ta věc přestala fungovat... myslím, že jsem spálil obvody... a teď na něj ani nemám čas... pořád za mnou někdo chodí, ať už strejda nebo máma... nemám čas ani Belince vrátit prohru v šipkách... myslím, že už je na mě kvůli tomu naštvaná..."
"Belinka je moc hodná, jistě se na tebe nezlobí..."



"Jenže já mám pocit, že jo... včera mi neřekla ani dobrou noc a to jsem jí chtěl ukázat, že konečně dosáhnu na tu zastrčenou dózu se sušenkami v kuchyni..." jen co to vyslovil zbledl.
"Já... neberu si ty sušenky... vážně! Možná jen někdy... neříkej to mámě... zabila by mě..." David se zasmál.
"Já jsem to dělal taky, ale ne že to budeš dělat pořád," mrkl na něj.
"Díky, tati... takže můžu ti pomoci?" David zavrtěl hlavou.
"Dobře, ale nejdříve se spolu podíváme na ten vysavač. Chci vidět jak si dokážeš poradit, než tě pustím k teleportu, ano? A taky to zatím neříkej mámě... vím, že má jiný názor, ale ty se to musíš naučit... a když tě to baví... je to jedině dobře, věčně tu nebudeme," to poslední pronesl tak tiše, že ho Patrik sotva slyšel.
"Tati! Nech toho! Vy tu budete ještě hodně dlouho!"
"Každý člověk jednou najde svůj konec, Patriku... s tím se nedá nic dělat. Ale nebudeme to teď řešit... zítra se spolu podíváme na ten vysavač... doufám, že jsi ho nevyhodil..."
"Já? Ani náhodou! Mám ho mezi svými nedokončenými projekty!" Zvolal. David se zasmál jeho zděšenému výrazu.
"Rád se podívám i na ně," mrkl na něj.
"Ty chceš vidět i moje nedokončené projekty? Vážně?" Rozsvítily se mu oči. David přikývl.
"Super!" Vykřikl a začal tančit na místě. David se znova zakřenil.
"Poradíš mi s nimi? Nechápu proč některé věci nefungují."
"Jasně, pokusím se na to přijít."
"Tati, ty jsi fakt třída!" David se pousmál jeho nadšení. Ve svém nitru měl neobyčejnou radost z jeho radosti.

Později narazil Patrik na Anabelu v jídelně. Neslyšně k ní přistoupil a rychle si k ní položil talíř. Anabela nadskočila a věnovala mu vyčítavý pohled.
"Patriku, vyděsil jsi mě!" Patrik se pousmál a posadil se k ní.



Rychle si vložil do úst jedno sousto, než se k ní otočil.
"Proč jsi v poslední době divná?"
"Já nejsem divná..."



"Takže jsi na mě naštvaná?"
"Ne."
"A stejně se pořád tváříš divně... nevím, co mám dělat, aby jsi se ke mě chovala jako dřív... ty už nechceš být moje kamarádka?" Anabela k němu zvedla svoje šedé oči.



"O čem to tady mluvíš? Jasně, že chci být tvoje kamarádka..." vyhrkla tiše.
"Tak proč se mnou v poslední době tak málo mluvíš?"
"Ale vždyť ty jsi pořád pryč... buď jsi s mým tátou nebo s tetou..."
"Takže je to kvůli tomu?" Anabela zavrtěla hlavou.
"Patriku, taky si myslíš, že neumím zpívat ani hrát na hudební nástroje? Myslíš, že se to nikdy nenaučím?"



"Proč se mě na to ptáš? Já hudbě skoro nerozumím..."
"Ale zpíváš líp než já..." Patrik protočil panenkami.
"Ty víš, že je mi to jedno... chci se jednou starat o bunkr a teleport... a ne si tady hrát na dědečka Mathiase... kdo ví jaký byl..."
"Ale máš talent!"
"Je mi to jedno... máma se strejdou budou muset pochopit, že se tomu zatím věnuji jenom proto, že nechci aby máma byla smutná... jinak bych se na to vykašlal... takže kvůli tomuhle jsi taková?" Anabela se začala nepřítomně prohrabávat v talíři.
"Víš, včera jsem slyšela tátu... myslí si, že jsem... že nikdy nebudu dobrá na hudbu... zklamala jsem ho... ale ty... máš jeho plnou pozornost..."
"Ty na mě žárlíš?" Zděsil se Patrik.
"Jasně, že ne!" Ohradila se.
"Tak proč mi něco takového vůbec říkáš? Podle mě hraješ na klavír úžasně a že nesložíš píseň? Můj táta to taky neumí, ale za to je skvělý vědec a poradí si s každým problém!" Zvolal nadšeně.
"A co já?" Patrik jí věnoval široký úsměv.



"Ty máš přeci aspoň milion věcí pro který jsi skvělá! Za prvé jsi ta nejlepší sestřenka, kterou jsem mohl mít! Dokážeš udržet tajemství a jsi moje parťačka, i když se ti do toho nechce... a dokážeš naroubovat snad i ty děsivě velké stromy, které jsem viděl v knize..."
"Topoly..." doplnila ho s červenými tvářemi.
"To je fuk... jednou se budeme skvěle doplňovat! Já se budu hrabat ve strojích a ty dokážeš vypěstovat cokoliv na co pomyslíš! A navíc a to fakt nekecám... jsi odborník na vymýšlení plánů B... tedy hned potom, co mi vynadáš jak jsem hrozný hazardér a osina v zadku," zasmál se a Anabela ho následovala.
"Díky..." po jeho proslovu se opravdu cítila lépe.
"A taky jsi blázen do úklidu, i když s tím mě rozčiluješ... vzpomínám jsi, jak jsi mi vyhodila do kompostu moje návrhy na stroj na výrobu jídla!" Anabela se znova rozesmála.



"A kdo měl vědět, že to jsou nákresy? Vypadalo to spíš jako nekonečná čmáranice na zmuchlaném papíře a navíc se válela pod mojí postelí!" Zvolala na svoji obhajobu.
"Fajn, ale pak už se nedaly použít, protože když jsem je běžel zachránit, tak už nacucly veškerý ten hnus z kompostovače a měl jsem po projektu," pronesl z podtónem rozhořčení, i když se u toho zubil jako sluníčko.
"Díky Patriku... jsi vážně úžasný..." zašeptala.
"To ty jsi skvělá! Neměj pocit, že jsi k ničemu, protože to není pravda... jednou tady budeme spolu a sám to tady nezvládnu na to nezapomeň," mrkl na ni.
"Já bych to taky sama nezvládla..."
"Dobře, takže když jsme si všechno ujasnili... tak ti svěřím další tajemství..."



"Tajemství? Co jsi zase vymyslel... jestli si myslíš, že s tebou půjdu vyzkoušet ten krám tak to..." Patrik ji rychle přerušil.
"Neblázni! Sice ho jednou chci zkusit, ale ne teď... poprosil jsem tátu jestli bych mu mohl pomoci s opravou té věci... a on mi to slíbil, že když dokončím ten zatracený vysavač, tak s ním budu moci pracovat!"
"Vážně? Ale... ten vysavač... když jsem tě s ním viděla naposledy, tak jsi ho na tajňačku hasil hasičákem... a pak jsme společně zapínaly ty šílené větráky ve kterých mi málem zůstala ruka, abychom ten smrad odstranily dřív než na to mohli rodiče přijít... a stejně jim to pak přišlo divné... především tedy tvému tátovi, který když přišel nahoru ze strojovny a vykládal tvojí mámě, že to ve strojovně smrdí spáleninou a že se bojí co se mohlo stát, protože tam nic nenašel a přes to se tam vznášel ozon ještě půl hodiny potom..." Patrik se zatvářil kysele.
"To byl jen drobný zádrhel... už jsem řekl tátovi, že jsem asi spálil obvody..."
"Ty jsi ho doslova zapálil... nechci, aby se to zopakovalo, dost často máš fakt z pekla štěstí..."



"Neboj! Tentokrát u toho bude i táta! Jistě to dáme dohromady!" Zvolal se širokým úsměvem.
"Dobře... strejda snad zabrání nějaké katastrofě..."
"Můj táta je profík... a nebudeš se zlobit, že tě tentokrát nevezmu sebou?" Anabela mu věnoval široký úsměv.
"Ne, nemusím se účastnit všech tvých kravin... víš, že z toho mám strach... i když teď mi spíš dělá starosti... jak chceš před tvojí mámou a mým tátou, že budeš časem pracovat se strejdou na teleportu?"
"Poradíme si... určitě se to dozvíš... ale nikomu to neříkej, ano?" Anabela přikývla.
"Neboj, ale... neudělejte nějaký pitomosti... moje máma by vám jistě vyčiňovala, kdyby musela obvazovat nějaká zranění..."
"Nemaluj čerta na zeď! Drž mi spíš palce, ať to dáme dohromady a táta mi díky tomu, jak mi to půjde dovolí jít s ním k teleportu." Anabela jen přikývla. Svému bratranci přála všechno co chtěl, ale ve svém nitru se také obávala toho děsivého zařízení.

Super! Jsem ráda, že se Patrik nedá a prosadí si to své. Já chápu, že je Chris a Alexovi líto, že nová generace zřejmě bohužel nemá na udržení hudebních dovedností - je to škoda, je to velká ztráta pro budoucí generace (tedy "nemá na udržení" - až na Patrikův talent, ale když ho to táhne jinam, nedá se nic dělat - hlavně když je to důležité pro přežití). Spíše je štěstí, že Patrik a Bellinka budou schopní udržovat bunkr v chodu. Jeden se postará o technickou stránku, druhý o pěstování. Ale na konec Alexovy generace nechci ani pomyslet natož jestli se tam objeví potom i duchové
Moc se mi líbí přátelství mezi Bellinkou a Patrikem Bellinka je moc roztomilá a Patrik je hodný kluk, líbí se mi, jak jí pomohl, aby se cítila zase líp. David dělá dobře, že nenechá technické znalosti svého syna upadnout. To jeho průhledné tričko je vtipné, zase jsem se tu zasmála Fakt díky za to Vůbec to příběhu neškodí - při čtení děje si to odmyslím, ale jsou tam moc vtipné momenty - nejlepší je, jak "zatarasil výhled" na ty plány, přitom je průhledný jako sklo A na jedné té fotce se v tom průhledném tričku odrážejí něčí vlasy (nejspíš Patrikovy) Je to úžasné, perfektní díl

Moc děkuji, Hello na ty duchy se taky vůbec netěším docela se i bojím, že mi jejich chování tak trochu i zprotiví původní postavy doufám, že nebudou tolik obtěžovat jinak konec druhé generace už mám taky v hlavě, teď bude jen na nich kdo se odebere na druhý břeh jako první každopádně si opravdu moc přeji, aby se Alex a Daniela dožili mimozemšťanů což se doufám i povede jo, moje grafika je někdy fakt moc zajímavá hlavně, když hledám simíka a v jedné místnosti najdu jeho tělo (které není funkční) a v druhé místnosti mám levitující hlavu sima, který má virtuální tělo na které se dá klepnout takže pro mě je vždy důležité hledat hlavu protože zbytek šmouh určitě není ten můj tvrdohlavý simík

Já ten tvůj příběh žeru Fakt super napsané, nikdy se nemůžu dočkat pokračování, jen nestíhám komenty Ale z obou dětí vyrostli moc pěkní puboši, a jsem zvědavá, jak to se všemi dopadne...A hlavně co Patrik (nebo snad ještě David?) nakonec vymyslí s tím teleportem

Teda ta Tvoje grafika nabízí netušené efekty Škoda, že z Anabellky a Patrika nemůže být pár, ale samozřejmě vím, že to nejde a už se moc těším na mimozemšťany (ale na tu smutnou záležitost s druhou generací už mnohem míň )

Holky moc děkuji jsem ráda, že vás ti moji simíci baví

Fidgety, k teleportu ti mohu jen prozradit, že už velice brzy někdo teleport zapne... no co se stane... to uvidíte

Ludmi, taky si říkám, že by jim to spolu slušelo... ale takhle budou aspoň velcí parťáci


Jinak k příštímu dílu musím dopředu říct, že nevím jestli ho stihnu přidat včas... připravuji totiž určité věci k příběhu a kvůli tomu nějak nestíhám ale pokud to půjde dobře a práce mi to dovolí, tak bych to měla stihnout držte mi palce


02x36

Všechno v bunkru probíhalo hladce...



...Patrik nadále podléhal hodinám hudby se svojí mámou a Alexem...



...Anabela objevila svoji další oblíbenou činnost - tanec, respektive balet (jo kdyby byla mimo bunkr asi bych z ní udělala baletku )...



...Alex se mimo nahánění Patrika dal do malování obrazů...



...Daniela se rozhodla všem obnovit garderóbu...



...David neúnavně pracoval na nových součástkách do teleportu a vysavače...



...Christine se pustila do čtení kuchařek a tak naši obyvatelé dostávali každý den nové kulinářské zážitky...



...a mimo to se všichni snažili držet pospolu, protože ani jeden z nich nevěděl, jak dlouhý čas spolu všichni ještě stráví.

Později ve večerních hodinách se sešli Patrik s Davidem v obýváku...



"Tati, že ten vysavač vypadá perfektně?!" Zvolal nadšeně, když spatřil na podlaze jejich společný vynález.
"Rozhodně vypadá líp, než když jsi mi ho přinesl... byl celý ohořelý... co jsi s ním dělal?" Patrik se zatvářil zmateně.
"Já... ehm... no... řekněme, že mi něco nevyšlo... no... to je jedno... teď bude určitě fungovat!"
"Měl by..." usmál se na svého syna David. Patrik nadšeně natáhl paži...



...a plácli si spolu.
"Jsi připravený?" Zeptal se David Patrika. Patrik nadšeně přikývl.
"Jasně! A pak se spolu pustíme do větších projektů, že jo?" David si vzdychl.
"Slíbil jsem ti to... takže ano, ale... budeš si dávat pozor a nebudeš nic dělat beze mě, je ti to jasné?"
"Jako facka! Už se nemůžu dočkat až začneme, tati! Bude to paráda!" David se musel pousmát jeho skoro dětskému nadšení. Pomalu se otočil...



...a ovladačem vysavač zapnul. Podivný stroj na podlaze se pohnul a začal tiše vrčet. Zlehka sjel z drobné rampy a začal svojí hubicí něžně přejíždět po podlaze. Oba přítomní členi silnějšího pohlaví se na sebe zahleděli. Ani jeden z nich se nemohl ubránit úsměvu. Vysavač fungoval. Jemným pohybem se pohyboval po podlaze a sbíral ze země připravené drobečky.
"Tati, my jsme to dokázali!" Vykřikl Patrik. David se zářivě usmál.
"Takže teď už ho jenom vylepšíme, aby sbíral drobky i z konferenčáku... myslím, že tvoje máma by nepřežila kdybychom ho naprogramovali i na vysávání nečistot ze stolu v jídelně..."
"No... asi by neměla radost... ale jsi třída, tati!" Vyhrkl a poplácal svého otce po rameni. David se zasmál.



"Neblázni... tohle jsme dokončili spolu..."
"A teď vzhůru do nových projektů! Máš ještě nějaké nákresy?"
"Jsou tam ještě i nějaké po dědečkovi... měl tolik nápadů, které nestihl zrealizovat..."
"Tak je všechny dokončíme!"
"Na některé návrhy nám nebude stačit ani celý život, Patriku... ne všechny nákresy jsou totiž kompletní... bude to složité..."



"A co tam ještě děda má?"
"Auto poháněné sluneční energií, které bude izolované od radiace venku... podivný, jako dělo vypadající přístroj, který by měl radiaci proměňovat na jiné bezpečné sloučeniny vzduchu... jeho prototyp dokonce stojí za bunkrem, ale nedá se k němu našimi možnost dostat... je pravda, že je přes přístroje připojený k hlavnímu panelu bunkru, takže vím, že je v pořádku, ale stále nám chybí to nejdůležitější... ta zvláštní sloučenina, která by měla ničit radiaci... děda sice vytvořil nějaké vzorce, ale zatím jsem nesehnal všechny důležité sloučeniny a hlavně... zatím nevíme, jak se k přístroji dostat bez toho, aniž bychom se vystavily radiaci..."
"A co teleport, tati? Nemyslíš, že děda ho chtěl použít i kvůli tomu dělu?"
"Jenže venku je radiace... i kdybychom se k němu teleportovali, pořád nemáme ten zvláštní oblek, který je hned jako další dědův projekt... takže ani nemysli na to, že by jsi bez něj lezl ven..."
"Ale tati! Takhle nic nezjistíme!"
"Možná ne... ale pokud by jsi vylezl ven, tak by jsi taky nic nedokázal... bez obleku by jsi za chvíli zemřel, pokud by ses rovnou nezbláznil, takže na to ani nemysli... ty hodnoty jsou pořád hodně vysoké... a navíc podle mých propočtů to dělo vycucne hodně energie, kterou vytváří bunkr přes solární panely... myslím, že bychom se museli napojit na ty okolní, které nejsou s námi spojené... a kdo ví jestli bychom nemuseli použít i starou elektrárnu, která už dávno nemusí být funkční... zkrátka nevím co by se s bunkrem stalo kdybychom to dělu pustili... když si vezmu co se stalo ve chvíli, kdy se přetížil teleport a vyhodil nám pojistky... na něco takového pořád ještě nejsme připraveni, Patriku... takže tenhle projekt zatím necháme u ledu..."
"Dobře, tati..."
"Hlavně nikdy nezapomeň na to, že všechny vynálezy které vytvoříš musejí být bezpečné... zkrátka nepřeceňuj svoje a ani síly bunkru... tohle místo musí zůstat funkční i potom co zapojíš nějakou novou věc k elektrickému rozvaděči... když totiž bunkru vypálíš obvody... všechno skončí... dovnitř přestane proudit čištěný vzduch, přestanou svítit světla... protiatomový kryt zemře a všichni v něm s ním, protože venku to pořád není k životu, rozumíš? Takže buď opatrný..." vydechl naléhavě.
"Neboj, tati! Budu skvělý správce bunkru! Nemám v plánu vymýšlet ptákoviny... ale je fakt, že bych se chtěl podívat ven, ale vím že nesmím, takže se neboj! Nikdy bych si neodpustil, kdybych někoho z vás vystavil nějakému nebezpečí... děda byl opravdu génius..." to poslední zašeptal. Před svýma očima si představil svého dědečka. Znal ho jen podle vyprávění, proto byla jeho představa možná trochu zkreslená... ale jemu to muselo stačit. V ten okamžik byl pro něj Julián, ať už vypadal a choval se jakkoli, hrdina. Ve svém nitru si jen přál, aby dostál příkladu svého dědy i otce.
"To byl..." ozval se tichý Davidův hlas.



"A tati? Jsem mu podobný?"
"Už jsem ti kdysi řekl, že trochu ano... jsi chytrý jako on a máš jeho oči jako já..."
"Ty jsi taky chytrý, tati! Ten nejchytřejší na světě! Spolu toho ještě hodně dokážeme! Možná bych mohl vymyslet i nějaký lektvar na zastavené stárnutí... abychom se už nemuseli bát, že..." nebyl schopen dokončit větu. V jeho očích se objevil smutek. David se zlehka usmál.



"S tímhle si už vůbec nedělej starosti... teď se musíme věnovat něčemu reálnějšímu," mrkl na něj, aby mu zahnal chmurné myšlenky.
"Já vím, budeme mít hodně práce... ale strašně se těším!" Zvolal se znova nasazeným úsměvem. Ani jeden z nich, ale v ten okamžik netušil...



...že je někdo zpovzdálí pozoroval.
"Co to tady děláte?" Ozvala se Christine.



"Chris! S Patrikem jsme konečně dokončili vysavač. Co na něj říkáš?" Christine si změřila podivnou robotickou věc na podlaze a zamračila se.
"Ale nebude nás to v noci tahat z postele, že ne?"
"Neboj, mami! Spolu s tátou jsme to správně nakonfigurovali! Bude to šlapat jako hodinky!" Christine pokrčila rameny.
"Hlavně, že se vám nic nestalo... Patriku, už jsi dokončil všechny úkoly?" Patrik se zatvářil unaveně.
"Jasně... dokonce jsem si přečetl i kapitolu navíc, protože jsem chtěl vědět kam velkovévoda Goth, táhnul svoje vojsko... ale pak už tam budou jen samé blbosti... vážně to musím znát?"
"Myslela jsem, že se rád učíš nové věci..."
"To jo... ale u kapitoly s hrabětem Papričkou mě málem kleplo, ten chlap byl očividně šibnutý... jinak nechápu, jak mohl některým šlechticům věřit," protočil panenkami.
"Alespoň se budeš moci učit z jeho chyb... Patriku, mohla bych tě o něco požádat?" Patrik nadšeně přikývl.
"Necháš mě na chvíli s tvým tátou o samotě?"
"Jasně... stejně jsem se chtěl ještě podívat na nějaké staré součástky do myčky... třeba by se daly ještě opravit," zamumlal, než zamířil do vedlejšího pokoje.



"Davide, doufám, že jsi opatrný... Patrik se hrozně snadno něčím nadchne a pak do toho jde po hlavě... nechtěla bych, aby se stalo něco tobě nebo jemu..."
"Neměj strach... dám na Patrika pozor."



"Vím, že ti dělá radost ho vidět šťastného... ale bojím se čeho všeho by mohl být jednou schopný... ničeho se nebojí..."
"Ale to je dobře, Chris... naše situace si žádá odvahu... jednou se mu tady bude dobře s Belou žít... když se na něj dívám a vidím jak silný je... cítím se líp... už teď vím, že to zvládne. Postará se bunkr i o lidi v něm... všechno bude v pořádku."
"Jenže co když ho ta odvaha dovede k tomu, že vyleze ven?"
"Je dost chytrý na to, aby věděl, že venku ho čeká smrt. Myslím, že se spíš vidí jako hrdina, než jako blázen co vystoupí ven jen tak, aby to zkusil."
"Jak si můžeš být jistý?"



"Už jsi viděla nějaké jeho plány? Jsou skvělé! Má to v krvi... zvládne to..."
"Ale on není jenom chytrý... je taky impulzivní... jako já... jak si můžeš být jistý..." David ji rychle přerušil.
"Věř mu, jako věříš mě a vše bude dobré," mrkl na ni. Christine se pomalu nadechla.
"Pokusím se," zašeptala. David si ji přitáhl do náruče.
"Spolu to všechno zvládneme, vždycky..."
"Já vím," vydechla. V ten okamžik tomu chtěla věřit, protože ve svém nitru si stejně uvědomovala, že nemá na výběr.

Moc hezký díl! Líbí se mi, jak spolu vychází David s Patrikem. Doufám, že všechno proběhne bezpečně. Bellince by to jako baletce moc slušelo.

Resty jsem napravila i tu. Patrik je perfektní. Moc se mi líbí jeho nadšení, jen doufám, že nevyvede něco špatného. Ale je pravda, že s Belinkou po boku je to snad nemožné, ona ho zvládne trochu ukočírovat.
Moc se těším až konečně zprovozněj teleport!

Díky holky za milé komentáře Patrik s Belinkou se opravdu doplňují jinak teleport se snad dostane ke slovu už hodně brzy

Tak copak asi chlapi zprovozní nejdřív ? Auto nebo teleport ? Jak se jenom dostanou k těm mimozemšťanům ? To je čím dál tím víc napínavější !

Hurá, tak jsem to stihla dokonce jsem zjistila, že jsem měla v zásobě ještě nějaké fotky navíc

Ludmi, nechám tě překvapit ale včera jsem znova pročítala pravidla a zjistila jsem, že ve třetí generaci přijde ke slovu i Safe place, no jsem už teď zvědavá, jak ho budu stavět ještěže mám už brzy dovolenou a jelikož nemám naplánované nějaké dlouhé cesty, tak snad bude čas


02x37



Patrik se za celou dobu co spolu hovořili jeho rodiče snažil opravit nějaké součástky do myčky. Ve své hlavě mezitím spřádal plány na opravu teleportu. Už se dokonce i viděl, jak stiskne příslušná tlačítka a vydá se na průzkum... a kdo ví... možná... by mohl potkat i svoje prarodiče.
"Patriku?" Ozval se hlas po jeho pravici.



Patrik se ohlédl a spatřil svoji matku.
"Mami, copak?"
"Pojď se mnou trénovat. Mohli bychom si zazpívat tu písničku, která se ti tolik líbila..." Patrik pokrčil rameny.
"Ale mami... teď jsem začal opravovat tyhle věci... chtěl bych to dokončit..." zamumlal nepřítomně.
"Ale no tak... tyhle věci počkají, potřebuješ zdokonalovat svůj talent," mrkla na něj.



"Ale... já mám stejně pocit, že moc velký talent nemám... nechtěla by jsi si spíš zazpívat s Belou? Jsem si jistý, že by měla radost..."
"To možná, ale já chci zkoušet s tebou..." Patrik si vzdychl.
"Fajn... ale jen jednu písničku a zpívat nebudu..."



"To je můj kluk! Uvidíš, že tomu jednou přijdeš na chuť!" Zvolala nadšeně, než se oba přesunuli ke kytaře a mikrofonu.



Bunkrem se tak nakonec rozezněla jedna z nejstarších Mathiasových písní o svobodě a touze po pochopení druhých.



Patrik měl opravdu tuhle píseň moc rád, protože mu připomínala, jak moc by si přál, aby ho ostatní brali takového jaký je... jako milovníka vědy a techniky, nikoliv jako hudebníka.

Čas běžel jako splašený...



Anabela si našla nové zalíbení v umění a snažila se ze všech sil trumfnout svého otce v malování...



...Patrik studoval jednu knihu za druhou, aby pochopil, kde je zakopaný pes ohledně teleportu...



...David na tom nebyl lépe, i on postupně hledal důvod proč teleport nechce pořádně naskočit...

Mezitím se ale řešili i normální věci...



Patrik se začal pomalu starat o bunkr a tím, tak zastával funkci svého otce...



...Christine se začala zdokonalovat ve vázání květin...



...Daniela se pustila do vylepšování svých malířských schopností...



...a Alex? Ten se učil vstávat podle budíka, protože v poslední době se choval jako medvěd v zimě a měl problém vstávat včas.



Jeho největší zálibou, ale nadále zůstávala hudba. Takže pokud nespal, tak hrál na kytaru nebo maloval...

Vzhledem k době která uplynula se Christine rozhodla pro dospělejší vzhled...



... a tím se čas možná rozeběhl ještě rychleji...



...Daniela začala učit svoji dceru vařit...



...a zatím se ukázalo, že vyváření Anabele celkem jde.

A tak se dalo očekávat, že nakonec přijde den D... velká oslava narozenin většiny z bunkru...

Anabela tak postávala u svého otce, který jí neúnavně vysvětlovat jednu malířskou techniku za druhou.
"Tak co už víš? Musíš sledovat každý detail, aby jsi namalovala co si přeješ... stačí totiž vynechat jedinou čáru a najednou ta sklenice prostě nebude skleněná, chápeš?" Otočil se na ni a zamotal se. Jednou paží se chytil stolku a zhluboka se nadechl.
"Tati, jsi v pořádku?" Vyhrkl zděšeně Anabela.



"To víš maličká... tvůj táta je už poněkud přestárlý... ale to neznamená, že bych patřil do šrotu, je ti to jasné? Zraji totiž jako víno," mrkl na ni a pustil se pevného povrchu. Anabela si ho starostlivě prohlédla.



"Ale tohle není poprvé... už jsi se zamotal i v kuchyni... a jsi pořád unavený... i mámě to už dělá starost..." zašeptala.
"Jsem holt na stará kolena trochu lenivý, je na tom snad něco zlého? Hned zajdu za tvojí mámou a vše jí vysvětlím... cítím se totiž naprosto perfektně! Klidně bych mohl kácet lesy!"
"Tati..."
"Nedívej se na mě tak a nemysli na můj pohřeb! Zítra máš narozeniny, tak mi spíš řekni, co by jsi si přála."
"Já nevím... snad jen... aby jste tady byli dlouho... hodně dlouho..." zamumlala s vlhkýma očima. Alex několikrát zamrkal než se k ní natáhl a sevřel ji v náručí.



"Poslouchej mě, děvčátko moje... je jedno kolik už mám křížků... věk je jenom číslo a já se mám báječně... navíc nemůžu být tak starý, když mám tak mladou a krásnou dceru," zašeptal jí do ramene.
"Takže se na mě nezlobíš, že nemám talent?"
"Co to plácáš? Jasně že máš talent!"
"Ale neumím zpívat... a nechápu hudbu... jsem..." Alex jí skočil do řeči.
"Tohle už nikdy neříkej, ty máš talent. Stačí se jen podívat do tvých očí a vím, že tam je... jsem na tebe hrdý, ať už máš talent na cokoliv... například tvoje plněné knedlíky jsou vynikající... kvůli tobě snad i ztloustnu," uchechtl se. Anabela ho pevněji sevřela.



"Mám tě moc ráda," vyhrkla dojatě.
"Však já tebe taky, i když jsem občas osina v zadku... a kdo ví... až jednou ti naši vědátoři opraví tu věc, kterou nesmíme jmenovat, tak ti půjdu i na svatbu... tedy pokud ten dotyčný přežije můj výslech..."
"Tati, já budu sama... nikdy se nevdám, takže nebudeš dělat žádný výslech..." pronesla tiše do jeho koženého saka.
"Ale co jsou mi tohle za řeči? Když dokázal strejda Julián postavit z palet a starých drátů teleport a stroj času, tak mi neříkej, že jeho potomci nedokážou tu věc definitivně spravit a najít ti hodného hipíka."
"Já nechci žádného hipíka," zasmála se tlumeně.
"Fajn, když ne hipíka tak aspoň hodného chlapa, který na tebe dá pozor a který nebude vypadat jako mutant..."



"Díky, tati..."
"Za co mi děkuješ? Za to že tě tady už možná deset minut držím v náručí a ničím si záda?" Anabela se prkenně narovnala, ale Alex si ji přitáhl zpět.
"To byla sranda, tak za co mi děkuješ?"
"Za to že si o mě děláš starost..."
"Jsem tvůj táta a to tátové dělají... je to automatika... takže znova, co by jsi chtěla k narozeninám? Zítra už budeš oficiálně dospělá."
"Zazpíváš mi tu tvoji písničku, co jsi složil mámě?"
"Tu ve které zpívám o jejích zubech?"
"Ano, má krásnou melodii..."
"Dobře, budeš ji mít," odvětil pevně. Anabela se k němu ještě více přitiskla a ve svém nitru doufala, že mají ještě dost času.

A jejeje To se mi vůbec nelíbí, tuším, že příští díl bude poměrně emotivní.
Jinak moc hezké počtení. Povídání Bely a Alexe bylo moc dojemné.

Taky se na příští díl skoro vůbec netěším, ale děj prostě musí pokračovat

Nebojte holky, slíbila jsem vám setkání Alexe s mimozemšťany a to také dodržím o tu legraci vás zkrátka nemohu připravit každopádně se ale snažím do příběhu promítnout jeho skutečný věk (v tomhle díle má aktuálně cca 70 dní ) bohužel jednou děj bude muset být bez nich, i když mě to mrzí podobně jako kdysi u první generace...

Jinak moc děkuji za krásné komentáře


02x38

Později večer naše třetí generace skončila u kulečníkového stolu...



"Co by jsi chtěla k narozeninám?" Zeptal se jí klidně Patrik. Anabela mu věnovala smutný pohled.
"Víš... no... nevím, ale... chtěla jsem se tě zeptat..." vydechla trhavě. Patrik si ji zmateně změřil.
"Děje se něco?"
"Vím, že se rád učíš a kdysi jsi mi řekl, že jsi přečetl skoro celou knihovnu... četl jsi i tu knihu o nemocech?" Patrik sebou prudce škubl a zahleděl se na ni.
"Je ti blbě?!" Zvolal s vyděšeným pohledem.
"Mě ne... ale můj táta... myslím, že mu není moc dobře... nedokáže dlouho stát na nohou..." vydechla zkroušeně.
"Všiml jsem si toho... často se opírá o stěny a popadá dech... už jsem se ho na to ptal, ale strejda mi nechce nic říct. Pořád tvrdí jak je mu skvěle a všichni si vymýšlíme a děláme z něj starého dědka... takže nevím co by mu mohlo být... možná je to jen stáří a nic to není... přeci jen o starých lidech toho moc nevíme," smutně pokrčil rameny.
"Mohu tě tedy o něco poprosit?" Patrik se na ni zahleděl.
"Jasně, udělám cokoliv, co budeš chtít," ujistil ji.
"Ty jsi ten chytrý... a já těmhle věcem nerozumím... latinské výrazy atd... podíval by jsi se na to? Jestli v těch knihách není napsáno, co by mohlo být s tátou?" Patrik přikývl.
"Podívám se na to, slibuji," zašeptal. Anabela mu věnovala smutný úsměv.
"Díky, jsi vážně úžasný bratranec... jsem moc ráda, že tady s tebou... jednou... zkrátka, že tu jednou budeme spolu," vydechla nešťastně.
"Nemysli na to. Tohle všechno nastane až za hodně dlouhou dobu a do té doby zprovozníme teleport," mrkl na ni,...



...než se sklonil na svůj první šťouch.
"Jenže já na to musím myslet... Patriku, co tady jednou budeme dělat... sami? Teď je celý bunkr naplněný, ale pak... a co se týká teleportu... včera jsi mi přeci říkal, že vám se strejdou pořád něco nesedí..."
"Belinko, nemysli na blbosti... až to nastane, tak budeme oba dva dospělí... zvládneme to."
"Takže máš pocit, že nás to bude bolet míň jako dospěláky?"
"To jsem nemyslel... ale poradíme si... musíme. A teleport vyřeší spoustu věcí..."



"A co si vlastně od té věci slibuješ?"
"Že se podíváme ven... a možná tam někoho potkáme... a třeba, že půjdeme do budoucnosti, kde najdeme lék na radiaci... a zachráníme svět," mrkl na ni přes rameno.
"Ale Patriku... to určitě nebude tak jednoduché... naši prarodiče se pomocí teleportu zabili..."
"Nikdo neví jestli je ten přesun zabil... podle mě i táty se prostě nedokázali vrátit, protože sebou nevzali ten ovladač... a navíc teleportu vypálili svým hromadným cestováním obvody, takže i kdyby měli ten ovladač, pravděpodobně by se nemohli vrátit, ale kdyby se to stalo teď... s tátou jsme vylepšili celkové zařízení teleportu, takže teď vydrží víc," ujistil ji nadšeně.
"A jak to víte, když jsi mi říkal, že se teleport nedá pořádně zapnout..."
"Dá se zapnout, ale špatně funguje určení souřadnic... ta věc je pořád hrozně zapeklitá... s tátou si myslíme, že nám uniká nějaká pitomost... třeba jen nesprávně zapojený kabel... určitě na to jednou přijdeme..."
"Takže jste ho ještě nezkoušeli?"
"Jasně, že ne... to by jsi jinak už dávno věděla..."
"Pořád si myslím, že je to hodně nebezpečná věc... opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad? Co když nás to usmaží?"
"Belinko... neboj se... stejně tam půjdu jako první já..."
"COŽE?!! Tak to ani náhodou! Nechci aby se ti něco stalo!" Vyhrkla.
"Bude to dobrý... věř mi... vždyť víš, že nejdu do ničeho čemu nevěřím..."
"Jenže ne každá věc, které věříš je bezpečná! Vzpomeň si na ten vysavač, vždyť jsi ho zapálil!"
"Upokoj se... bude to dobrý... mysli radši na zítřek," mrkl na ni. Na Anabelině tváři se zjevil další odlesk smutku. Co pro ni bude znamenat zítřek? Dokáže ji nadcházející dospělost dodat více odvahy?

Druhý den ráno vše probíhalo v relativním klidu...



..za celou éru bunkru se poprvé rozbil klavír...



...Anabela začala těžit z cenných lekcí svého otce...



...a naši vědátoři se stále snažili najít ztracený důvod, proč teleport stále nefunguje jak by měl...



...i přes všechno ale večer nadešla ta nejdůležitější událost v bunkru...



...Anabela se cítila poněkud nesvá, když viděla ostatní obyvatele, jak se jí snaží pobízet ve sfoukávání svíček...



...nakonec se ale odhodlala...







A tady už ji máme po úpravě   koukám, že se jí nějak dospěláctvím prodloužil nos, ale jinak je moc hezká



(vzhledem k události jsem házela kostkou a padla mi 5   takže jsem naštěstí okradena nebyla   )

A aby příští díl nebyl jen o narozeninách, dodám sem další narozeniny, které se slavili hned druhý den  

Jinak musím bohužel říct, že z narozenin Patrika nemám žádnou fotku, protože moje grafika opět stávkovala a ačkoliv to vypadalo nadějně (obraz se při focení nerozkládal), tak po otevření složky s fotkami nebylo Patrikovi vidět skoro do tváře takže vás té rozložené hrůzy ušetřím a ukážu vám rovnou Patrika po úpravě



Musím říct, že svého tátu rozhodně nezapře

Hned po Patrikovi slavila Christine











Na ní se hra, co se týká modního vkusu, vyřádila

Jako další přišel na řadu David















Popravdě nechápu proč se ostatní tváří tak divně na Davidovo zestárnutí alespoň nedostal teplákovku jako Christine

Každopádně i je jsem trochu upravila



Christine získala bohužel ve stáří propadlé tváře, ale jinak mi přijde pořád hezká (jinak té skučící Daniely vzadu si nevšímejte nemůžu za to, že byl Alex rychlejší a zasedl jí záchod dřív, než tam stačila dojít a to jsem ji tam poslala jako první! Jenže Alex se tam rozhodl jít sám beze mě a byl holt rychlejší )

Na Davida jsem byla hodně zvědavá,...



...ale myslím, že dopadl dobře

(Jinak jsem se rozhodla, že předám pomyslnou štafetu třetí generaci až ve chvíli kdy přijdou na scénu mimozemšťani chci totiž začít v plné sestavě, když už mám připravené jejich úvodní fotky )

Příjemný dílek. Naštěstí se moje obavy nevyplnily a ještě nám všichni zůstali spolu.
Už se nemohu dočkat mimozemšťanů a té úvodní fotky.

Chudák Daniela, co jí to ten Alex provedl Všichni Ti krásně zestárli a určitě jsi potěšila nejen mě, že prozatím nepřišla ta s kosou