Lucisab a její postapokalyptický svět

Tak se vám hlásím s dalším dílkem po delší době je pravda, že teď mám mnohem méně času než dříve, ale to určitě neznamená, že chci s příběhy skončit mám ještě milion plánů, které budu chtít zrealizovat


03x66

Později se David srazil s Lilianou v jídelně.



"Lily... přemýšlel jsem o té události v kapličce..."
"V kapličce?" Vyhrkla nechápavě.



"Chtěl jsem jen vědět jak se k tobě Patrik choval. Co se tam mezi vámi přihodilo?"



"Mezi námi dvěma? Absolutně nic! Nic... nic... u králičího bobku, NIC!" Vyhrkla zatímco její hlas poskakoval po oktávách.
"Opravdu?"
"JASNĚ!" Zvolala a divoce zavrtěla hlavou na souhlas až jí z hlavy vylétlo množství pylu.



"Dobře... jsem za to rád. Patrik se k tobě nechová moc dobře, to víme všichni. Nerad bych, kdyby ztratil i poslední část sám sebe a něco zlého ti provedl. Ve své podstatě je pořád stejně hodný jako byl vždy, ale získal špatnou zkušenost, kterou si nikdo z nás neumí představit. Měj to prosím na paměti kdykoliv by vypustil nějakou ohavnost, ano?"



"Vím, že se mu něco přihodilo s tou... Oxanou... sice si nedokážu představit co, ale..." zavrtěla hlavou. David se zhluboka nadechl a zahleděl se do jejích zvláštně zelených očí, které neviděly množství utrpení, které se točilo kolem jejich drobného bunkru, jež nadále odolával zkáze zvenčí.
"Zlomila ho. Nechci ho omlouvat, protože to jak se často chová není správné, ale vím, že se z toho dostane, jen potřebuje čas a spoustu trpělivosti. A kdo ví... možná mu s tím pomůžeš ty," mrkl na ni. Liliana zalapala po dechu.
"Já?" Vyhrkla s vykulenýma očima.
"Ty. Vždyť už dávno jsi ho přiměla jinak uvažovat. Než jsi přišla byl jen stínem, pořád se někde schovával, nemyl se, prakticky nejedl... dokázal se věnovat jen knihám a když na něj někdo promluvil většinou si to později raději rozmyslel. Ale když ses objevila ty... něco se v něm změnilo a za to ti jsem vděčný. Myslím, že s tvým příchodem se zjevila větší naděje, že se starý Patrik vrátí dříve." Liliana zamrkala a nervózně se zasmála.
"J...já? Vždyť na mně většinu času hlavně ječí... respektive se hádáme navzájem," pronesla s rudými tvářemi.



"Ano, ale změnil se k lepšímu... věř mi Lily, měníš jeho postoj k světu i k jeho samému."
"Ale... ale... to přeci... já... nic nedělám... jsem jen zelená simorostka, ne zahradní guru... chci říct... že... že... do zeleného háje strejdy Hnidopicha!" Zvolala a plácla se do čela. Nebyla si jistá proč se najednou nedokázala vyjádřit srozumitelně. David zdvihl obočí.
"Chtěla jsem říct... jen... jen... že bych pro vašeho syna klidně vypěstovala nový druh orchideje!" Vyhrkla příliš nahlas, vzápětí se zarazila a zrudla ještě více pokud to bylo vůbec možné. David jí věnoval drobný úsměv.
"To je šlechetné, vážně..."
"Já... zapomeňte na to... já... absolutně nevím co to žvaním... do háje! Ve skutečnosti jsem chtěla říct, že nemám pocit, že by... by... se snad kvůli mně měnil nebo co... já... já..."
"Ale já to vidím, věř mi," Liliana se uchechtla a aniž by si toho někdo z nich všiml...



...se v místnosti zjevil někdo další.
"Tati! Něco tady pro tebe mám!" Ozval se Patrikův silný hlas, až oba nadskočili.
"Patriku?" Oslovil ho David, zatímco jeho syn usedl po jeho pravici.





"Potřebuju, aby ses podíval na nějaké zprávy od dědy... co víš o profesoru Adamcovi a Čtvrtníčkovi? Říkají ti ta jména něco?"
"Byli to jeho blízcí kamarádi. Párkrát jsem ho o nich slyšel mluvit, ale... kde jsi o nich slyšel?"
"Našel jsem nějaké další šifrované zprávy! Už víme, že bunkrů je víc, ale... tohle je to neuvěřitelné..."
"Myslím, že v naší situaci se dá už věřit čemukoliv..." David dál mluvil, ale jedna osoba ho v místnosti naprosto ignorovala.



Vlastně ignorovala celý jejich rozhovor. Zatímco Patrik nadále zarytě hovořil se svým otcem, se ona sama nechala unášet vlastní zvědavostí. Očima klouzala po jeho tváři a uvažovala. Bylo možné, že by se kvůli ní měnil? Tenhle krásný muž s pihovatým obličejem a kudrny do kterých toužila ponořit svůj obličej jako do nejjemnějšího polštáře? Zavrtěla hlavou. Nad čím to uvažovala a proč se od něj nemohla odtrhnout? Proč? Ptala se sama sebe zatímco hleděla do jeho obličeje. Patrik sebou cukl a pod vahou jejího pohledu se k ní ohlédl. Skoro se vyděsil, když zřel způsob jakým se na něj dívala.



"Na co tak zíráš?" Procedil po chvíli. Liliana dlouze vydechla. Mluvil na ni... mluvil... jeho rty se pohybovaly... ale co to vlastně říkal? Byl tak krásný... tak... tak...
"Mluvím s tebou!" Zavolal na ni. Liliana sebou cukla a vzdychla.



"Do králičího bobku... jsi tak krásný..." Patrik zbledl.
"Co...co...cože?" Vykoktal šokovaně.



"Tak prďácký... jsi jako pampeliška... jako... jako..." najednou jí docházela slova. Patrikovu tvář polila červeň. Opravdu o něm řekla, že je prďácký?



"Prďácký?" Zopakoval po ní s vykulenýma očima. Liliana zamrkala a škubla sebou.
"Já to říkala nahlas?" David se tiše zasmál zatímco Patrik vypadal, že se zasekl. Liliana zrudla až ke kořínkům vlasů a divoce si odkašlala.
"To... to... to... já... do králičího bobku! Já... já... měla bych... jít... zkontrolovat na střechu... mravence! Jasně... mravence... a mech... nebo možná dýně... já... do háje... žvaním samé špenátoviny! Já... už musím běžet! A vy... klidně si tu povídejte... o... o... koňských koblihách do pařníku... já... mějte slunný den! ZDÁREK!" Vyhrkla a divoce vstala ze židle. David se pousmál. Patrik se letmo otočil za její odcházející postavou.
"Ta holka je vážně praštěná..."
"Ale je praštěná tím nejsprávnějším způsobem," mrkl na něj David. Patrik, který téměř zapomněl na přítomnost svého otce, sebou trhl a nervózně se zasmál.
"A líbíš se jí," podotkl. Patrik se nervózně podrbal na hlavě až mu vlasy začaly trčet do všech stran.
"Můžeme se věnovat normálním věcem? Lily... ona... ona..."
"Ona?"
"Nic... nebudu o ní mluvit... radši bychom se měli jít věnovat těm starým zprávám, co na to říkáš? Pojď..." vybídl ho a postavil se. David zavrtěl hlavou. Byl si jistý, že přijde den kdy se bude muset Patrik všemu postavit čelem.

Už jsem netrpělivě čekala na pokračování, co zase ti dva vyvedou a Lily mě opět nezklamala Prý "zkontrolovat mravence na střeše" - kam na to, prosím Tě, Lucisab, chodíš

Lily je úžasná  Taky jsem netrpělivě vyhlížela pokračování a nezklamala - "...jsi jako pampeliška..." - "Já to říkala nahlas?" Prostě nezklamala

Tak jsem opět dočetla zameškané a hned mi to zpříjemnilo večer Takovejch vešplechtů, Liliana vážně hází jednu perlu za druhou..

Prý ''Jsi tak prďácký'' , mravenci na střeše apod. Je v tom holka až po uši.

Co se týče přechozích dílů, jsem hrozně zvědavá, co se jim podaří vypátrat ohledně dalších bunkrů a jestli je stále někdo na živu .

btw.: Christine za záchodě s Davidem mě také odrovnala

Moc se těším na pokračování.

Jsem ráda, že jsem vás holky pobavila Lily je holt slon v porcelánu

Jinak po delší době konečně přidávám další dílek


03x67

O několik hodin později...



Liliana bloumala po bunkru jako zbloudilá duše.
"Do králičího bobku, co jsem to zase žvanila! Jak jsem mohla říct na hlas, že je prďácký! A co jsem to vlastně říkala dál? Do zelenavé zahrady strejdy Hnidopicha! Nikdy se nepoučím... nikdy! Co teď budu dělat? Co když mi bude něco říkat? Co když... co když... do sedmikrásek!" Zvolala rozčileně a zavrtěla hlavou. Vzápětí sebou cukla a zahleděla se na mikrofon před sebou... hudba, to bylo něco co ji lákalo.



Pousmála se. Pro simorosty nebylo typické prahnout po obyčejné lidské hudbě. Simorosty vždy zajímaly jen rostliny a příroda, jenže Liliana byla zjevně jiná... nebo za to snad mohl fakt, že ji znova zasadil člověk? Znova zavrtěla hlavou. Byly věci na které neznala odpovědi a možná je ani nechtěla znát. Pomalu se otočila a zahleděla se na majestátně vyhlížející klavír. Byl tak působivý... tak jiný. Zhluboka se nadechla...



...a usadila se k němu. Vlastně netušila, proč ji tolik lákal. Mohl za to snad fakt, že na něj hrál Patrik? A netočil se nyní její život až příliš kolem jejího nerudného spolubydlícího a zachránce v jedné osobě? Zachránil ji... to byla pravda, protože jak dlouho by její sazenice byla ještě schopna vydržet? Sama si dokázala jen vzpomenout na velkou zimu a osamění, které ji ničilo. Na něco takového nebyla připravena, žádný simorost nebyl na něco takového stavěný. Promnula si spánky...



...a přitiskla obě své dlaně k hladkým klávesám. Byla stále simorost, ale co jí tady mohlo čekat? Měla by snad zde začít pěstovat simorostíky? Jaký byl její úděl? Její lid strávil celý svůj život péčí o rostliny a své druhy, ale ona? Byla tu sama a příroda se tu sotva držela na nohou. Technicky tu skoro neměla co na práci, ale přesto ji v ní cosi napovídalo něco, co si nechtěla připouštět. Kdyby měla na výběr... dokázala by svoji nově získanou rodinu opustit?



Zahleděla se na své paže a dlouze vydechla. Svoji skutečnou simorostí rodinu si téměř nepamatovala, ale obyvatele bunkru vídala každý den. Byla to Anabela, která ji ušila oblečení ačkoliv nic takového nemusela činit. Byla tu Christine, která jí většinu času sledovala jako nový objekt a pak David se svojí bezednou laskavostí, se kterou jí byl schopen odpovědět na její mnohdy hloupé dotazy. A pak... pak tu byl Patrik. Patrik... její srdce se rozbušilo v okamžiku kdy si vzpomněla na jeho tvář. Co se to s ní dělo? Zhluboka se nadechla a začala namátkově tisknout několik kláves. Díky jejímu hraní se ve vzduchu rozezněla směsice nesourodých tónů, jež nelahodily uším ani omylem. Liliana to ale ignorovala. Chtěla mít alespoň pocit, že může na chvíli hrát na piano. Toužila po tom vnímat víc z muže, jež nedával své úsměvy zadarmo... který vypadal, že ho život netěší... který...



"Můžeš mi vysvětlit proč tady zase mlátíš do toho klavíru?! Vždyť ho rozladíš!" Zakřičel na ni známý hlas. Liliana sebou cukla a zahleděla se správným směrem. V ten moment se její zrak srazil s jeho očima, které bodaly jako tisíce jehel. Polkla.
"Nazdárek..." pípla a zamávala mu. Patrik zrudl.
"Proč to děláš?!" Vyjel na ni prudce.
"Co?"
"Pořád děláš věci, co mě rozčilují!" Liliana si zkřížila paže na prsou a zamračila se.
"A proč ty máš pořád pocit, že se točím jen kolem tebe?! Trhni si stvolem a najdi si jiný záhon do kterého budeš kopat!" Zakřičela na něj vysokým hlasem.
"Přestaň už ničit klavír a jdi pryč!"
"Ani se odsud nehnu! Můžeš si ječet jak chceš, ale stejně to se mnou nehne! Ty bedno zabedněná!"
"Říkám jdi pryč!"
"A já říkám TRHNI SI STVOLEM!" Zařvala na něj. Patrik sebou škubl. Prudce vydechl a pročísl si své nezkrotné vlasy až mu začaly v neupravených pramenech trčet kolem hlavy jako pokřivená svatozář. Cosi zamumlal a popadl ji za paži, prudce ji tak přiměl vstát ze stoličky. Liliana zalapala po dechu, když se její obličej dostal příliš blízko k tomu jeho. Patrik zvážněl a nahnul se jejím směrem. Vzápětí sebou divoce trhl a pustil ji.
"Do háje!" Ulevil si. Liliana zmateně zamrkala.
"Copak to jsi minule nic nepochytala?" Procedil ve snaze smazat, co málem provedl.
"Já..." zmohla se na jedinou odpověď Liliana.
"FAJN! Tak ti teď názorně ukážu, jak se na klavír hraje a jak ne!" Vyhrkl a posadil se k pianu. Liliana si ho změřila,...



...když začal namátkově tisknout několik kláves najednou.
"Takhle se nehraje," procedil a přestal se dotýkat klavíru.
"Hudbu se musíš nejdříve naučit cítit, to že mačkáš náhodné tóny neznamená, že hraješ na klavír. Tvoje hudba by měla těšit lidi v okolí a ne nutit zmutované obyvatele města tam venku utíkat tisíce kilometrů daleko!" Zvolal a začal na piano hrát jemnou melodii, která se absolutně nehodila k jeho zamračenému obličeji.

(mohlo by se jednat o tuhle   https://www.youtube.com/watch?v=hAcD0oIDGYY)

"Než začneš opravdu hrát, musíš znát základy a ne si jen sednout sem a třískat do toho jak šílená. Můj děda by ti řekl, že hudební nástroje jsou posvátné... vsadím se, že by ti dal co pro to kdyby tě slyšel vytvářet ty tvoje šílenosti..." zamumlal zatímco jeho prsty nadále tančily po klávesách. Liliana zalapala po dechu. Očima klouzala po jeho postavě, která se vyjímala u krásného klavíru jako nic jiného na světě. Pozorovala jeho ramena, která se pohybovala podle rytmu melodie, kterou neznala. Proč se vůči ní takhle choval? Proč byl často nerudný a jindy... jindy se zdál téměř něžný... proč to tak bylo? Zamrkala a zavrtěla hlavou. Tak moc se ho chtěla dotknout, ale jak by zareagoval? Udělala krok k jeho zádům a pomalu vztáhla paže k jeho ramenům.



Patrik ji vlastním způsobem fascinoval. Byl odhodlaný, popudivý... a zlomený, což na sobě nedával často znát. Tak moc si ho přála pochopit...



...tak moc, že dokázala nyní jen vnímat jakým způsobem dokázalo tlouct její srdce, když pocítila pod svými prsty látku jeho trička. Patrik sebou trhl, když si uvědomil co jeho společnice provádí, než však stačil jakkoliv zareagovat ho Liliana objala kolem ramen a natáhla se ke klávesám.



"Takže takhle se to dělá?" Vydechla s úsměvem vedle jeho ucha, které ovanul její hřejivý dech. Patrik se zachvěl a dlouze vydechl.
"Je tohle C?" Pronesla klidně a otočila se k němu.



Patrik vypadal jako kdyby zkameněl, jeho ruce ustaly v hraní.
"Proč to děláš?" Zašeptal třesoucím hlasem.
"Co?" Odvětila nechápavě.
"Měl bych jít pryč... hned... my dva... je lepší, když nejsme spolu o samotě..."
"Proč?" Patrik se k ní otočil.
"Neptej se mě... už jsem ti jednou řekl, že není dobré se v různých věcech přehrabovat a ve mně už vůbec ne... nejsem dobrý člověk..."
"Proč to říkáš? Je pravda, že jsi často jako tříska v palci, ale... myslím, že jsi v jádru jiný..."
"Proč si to myslíš? Nechovám se k tobě hezky. Nedává to smysl! Jsi vážně masochistka..."
"Říkám co cítím a nestydím se za to, tak si na to zvykni..."
"Nechci si na nic zvykat... prostě bych měl jít pryč... hned... a..."
"Máš tady něco na tváři," přerušila ho jemně. Patrik sebou škubl, když s lehkostí sundala z jeho obličeje smítko neznámého původu. Patrik zamrkal. Liliana pozorovala jeho jemnou křivku řas i pihy, které se působily tmavším dojmem. Proč se najednou cítila tak poctěná, že si ho může tak zblízka prohlížet? Patrik se ztěžka nadechl, když se Liliana jako ve snu natáhla k jeho tváři...



...a vtiskla na ni polibek. Patrik zalapal po dechu, jeho srdce se při otisku jejích jemných rtů otřáslo jako při masivním zemětřesení. Najednou pocítil něco zvláštního... něco... něco co mu nahánělo strach. Zavrtěl hlavou a vymotal se z jejího sevření.
"Já... dost... tohle... tohle..." koktal a otočil se na stoličce směrem k ní. Liliana ho nadále bez jediného slova pozorovala.
"Tohle není dobré," pokusil se ji ujistit.
"Mně se to zdá krásné," zašeptala...



...a naklonila se nad něj. Patrik zachytil její tvář jen kousek od své.



"Tohle je špatný nápad... hodně špatný... je to pořádná blbina... špenátovina... drž se ode mě dál," drmolil. Liliana se zahleděla do jeho očí a v ten moment věděl jedinou věc... on nebude ten, který ji pustí. Jak by to mohl udělat? Jak? Liliana očima zamířila k jeho rtům a pomalu...



...se k nim sklonila. Patrik narazil zády více do klavíru až se ozvalo několik zbloudilých tónů, které přiměly naši dvojici se od sebe kousek odtrhnout.



Chvíli si měřili jeden druhého jako naprosté cizince, než Liliana prolomila mlčení.
"Chtěla bych ti rozumět..." vydechla, že to mohl slyšet jen Patrik.



"Vyděsila by ses kdyby jsi mi rozuměla..."
"To si nemyslím..."
"Věř mi aspoň tohle... nejsem pro tebe..."
"To já také ne... simorosti by tohle dělat neměli..." odvětila tiše, než vyšplhala na stoličku ve snaze k němu být blíže. Patrik ji silněji chytil za pas.



"Pak se chovej tak jak máš... nejsi člověk a já nejsem ten hodný," zašeptal jemným hlasem zatímco se jeho hrudník začínal otřásat pod prudšími nádechy. Bylo jí jedno co říkal... ve své podstatě ho vlastně ani neposlouchala. Důležité bylo, že byl tady... že se na ni díval... Liliana ho pohladila po tváři a bez jediného slova...



...přitiskla svoje rty k těm jeho. Patrik se nezmohl na odpor a vlastně to ani nechtěl. Místo toho ji k sobě více semkl a opětoval ji polibek s pocity, které si nechtěl připustit, protože měl strach... obavy si připustit cokoliv co by mohlo narušit jeho život... co by mu mohlo připomenout Oxanu...

Oba si tak ve vlastním rozpoložení nevšimli...



...tiché postavy, která sotva dokázala skrýt...



...svůj úlek. Co se to tady děje? Ptala se ve své hlavě Anabela zatímco její čelist zůstala nadále téměř spadlá na podlaze.

Hudba může být v lásce někdy mocnou zbraní ... Krásná melodie

P.S. Jen aby Anabela ještě někdy dala čelisti k sobě

Díky Ludmi on je to pro ni dost velký šok


03x68



Anabela zůstala několik vteřin hledět na výjev před sebou. Oni... oni...



...se líbají? Honilo se jí hlavou, když sledovala jejich propletené paže. Ale vždyť se přeci nenáviděli, nebo ne? Jak je možné, že si toho nevšimla? Co se to mezi nimi děje? Ptala se sama sebe stále dokola. Zamilovali se do sebe? Ale kdy k tomu došlo? Nebo to bylo jen chvilkové pobláznění? Ale jak by mohlo, když na sebe většinu času jen křičeli? Zavrtěla hlavou, zatímco se Liliana silněji opřela o Patrika, který se zády více přitiskl ke klavíru, až se ozvalo několik tónů. Anabela sebou cukla jako kdyby vedle ní vybuchla bomba. Proč tady vlastně ještě pořád stála? Divoce sebou škubla, než rychlým krokem vyrazila z dílny. Se skloněnou hlavou, tak neomylně kráčela směrem, který neznala ani ona sama. Ve vlastním pohroužení si tak nevšimla známé postavy, která se jí připletla do cesty.



Anabela tak do ní vrazila, div ji nesrazila ze schodů dolů.



Alan hekl, ale zachytil ji oběma rukama na místě. Anabela se od něj odklonila a její tvář znatelně zbledla.
"Miláčku! Promiň já... já...." koktala a odstoupila od něj. Alan se pousmál.



"Copak se děje? Proč jsi vyděšená?" Anabela zavrtěla hlavou až jí začaly kolem hlavy divoce poletovat vlasy.



"Neuvěříš tomu co jsem před chvílí viděla! Oni... oni..."
"Kdo?" Vydechl s úsměvem Alan.
"Lily a Patrik... oni... oni..."



"Co?"
"Viděla jsem je jak se líbají! To je... to je... vždyť se pořád tak strašně moc nenáviděli! A teď... já... co když... co... když si s ní Patrik bude jen hrát? V poslední době není ve své kůži a..." kotkala.



Alan se zasmál.
"Nemusíš mít strach. Patrik to s ní myslí vážně," mrkl na ni.



"Jak to víš?"



Cítil jsem to z nich obou, když jsme je vysvobodili z kapličky. Milují se... nejdříve jsem si nebyl jistý, ale potom když jsem se snažil vcítit do Patrika, jsem to pochopil. On sám to jistě ještě neví...



...ale zcela určitě ji miluje.



"Takže ji miluje?" Vyhrkla nadšeně.
"Ano, ale má v sobě zmatek. Cítil jsem to z něj, myslím, že si prostě není jistý tím jak by se měl k Lily chovat, proto zadržuje pořád masku naštvaného muže. Je nejistý, rozzlobený sám na sebe... osobně si myslím, že se mezi ním a Oxanou přihodilo ještě něco jiného... něco, o čem nic nevíme a to je to co ho dusí nejvíc. Často z něj cítím hlubokou nervozitu, uniká pohledu a občas se zdá, že chce od sebe lidi odehnat." Vydechl klidně.
"Máš pravdu, taky jsem měla ten pocit, ale... co myslíš, že by se mezi nimi muselo ještě stát?"
"Oxana je jako démon. Nedá se v ní vyznat... nevím co všechno se muselo stát, že v něm něco zlomila ještě víc."
"Zlomila mu srdce..."
"Ano, ale jsem si jistý, že v tom musí být ještě něco jiného kvůli čemu se Patrik takhle chová. Jeho povaha mi vždy přišla pevná, ale nyní se zdá ztracený a zmatený a to co cítí k Lily... přijde mi, že mu to dělá v hlavě ještě větší guláš. Nedokáže se tomu bránit jak by si přál a to ho možná rozlaďuje ještě více. Ale miluje ji, tím jsem si jistý... možná proto se i více otevírá. Předtím to s ním přeci bylo složitější než teď," mrkl na ni. Anabela se rozesmála...



...a s výskotem se vrhla do jeho náruče.



"To znamená, že by se mohl zase najít! Když ji k sobě takhle pustí! Kéž by kdyby se to stalo! Chtěla bych, aby se měl dobře!" Zvolala. Alan sebou škubl, když jeho neobyčejně citlivé uši zaslechly...



...škubnutí zamilované dvojice, která zaslechla neznámý zvuk.



"Belinko... měli bychom rychle odejít..."
"Proč?"
"Slyšeli nás... jistě se tady jeden z nich brzy objeví. Nesmíš jim říct, že jsi je viděla," zašeptal do jejího ucha. Anabela sebou cukla.
"To bych nikdy neudělala," vydechla rychle.
"Pojďme rychle," pronesl tiše Alan, než rychle vykročil se svojí manželku v náručí do spodního patra bunkru.

Patrik s Lily se mezitím zcela probrali ze zvláštního transu.



"Co to proboha děláme... co to..." koktal se zarudlými tvářemi Patrik. Liliana zamrkala a snažila se utřídit myšlenky. Najednou měla pocit jako kdyby jí tělo vypovídalo službu... jako kdyby nedokázala již souvisle přemýšlet. V ten moment ze sebe dokázala dostat jen slabý povzdech. Patrik sebou trhl jako kdyby na něj divoce zakřičela.
"Musím jít pryč... hned..." pronesl do vzniklého ticha a prudce ji pustil. Liliana se zakymácela a pocítila chlad, který nahradil jeho hřejivé paže.
"Pryč..." zopakoval a zacouval od ní jako kdyby byla snad démonem, který ho mohl uřknout.
"Patriku," vyslovila jeho jméno třesoucím hlasem. Patrik divoce zavrtěl hlavou až mu kudrny napadaly do čela.
"Nepřibližuj se ke mně." Jednotlivá slova vyslovoval pomalu a opatrně a ukázal na ni prstem.
"Už nikdy se nenechám obalamutit... nikdy... nikdy..." šeptal, než se k ní otočil zády...



...a divoce vyběhl.
"PATRIKU!" Zakřičela za ním, ale nebylo jí to nic platné.
"Neodcházej..." vydechla tiše, když zmizel z místnosti. Proč se jí tohle muselo dít? Byla snad prokletá? Natáhla před sebe paže a sledovala svoji zelenou pokožku. Možná... možná kdyby byla člověk... možná... zavrtěla hlavou. Na tohle nesměla myslet... nikdy. Žádný simorost takhle neuvažoval... nebo alespoň ne ti ztracení. Ale nebyla ona sama již dávno ztracená? A co vlastně cítili ztracení simorosti, jež se odvážili porušit pravidla a umíchali podivný lektvar na zabití jejich rostlinného já? Otřásla se. Tohle přeci nemohla chtít... přát si to. Nemohla... nemohla... nebo ano? Co se to s ní dělo?

Tééda, obdivuju Belinku, že nevyjekla a stihla nenápadně vycouvat Ale Patrikovi bych přála, aby tu krizi konečně překonal. A Lily samozřejmě taky

Je fajn, že je Alan po delší době opět na scéně, jako nejrozumnější osoba v bunkru. Mohl by si s Lily promluvit o tom, co se v Patrikovi odehrává, třeba by pak neuvažovala o podivných lektvarech

Tak jsem dočetla zameškané po mé 14ti denní dovolené v ČR .

Nádherný díl. Budu se opakovat, ale ty jejich chvilky naprosto miluju... cítím jejich pocity až sem

Snad Patrikovi brzy dojde, že před tím a před Lili nemůže utíkat a postaví se tomu, jako chlap

A Alan opět nezklamal, ten hned ví o co se jedná!

Těším se na pokračování!

Díky holky Alan je hlavička, to je pravda možná, že s ním bude mít později Lily rozhovor


03x69

Uběhlo několik dní...

Patrik se čím dál tím více uzavíral do sebe i svého světa, ve kterém se snažil pochopit tajný život svého dědy.



Často tak vysedával nad horou jeho dokumentů i poznámek a snažil se v nich najít souvislosti, které mohl předtím přehlédnout. Zmateně se prohrabával jejich obsahem. Stále měl pocit, že mu něco uniká... něco zásadního... něco...



Zničeně se narovnal, než se znova zaměřil na papíry kolem sebe. Ze změti starých dokladů, tak vyjmul starý náčrtek podivného vynálezu, jehož název již nebyl k přečtení. Patrik zamrkal a snažil se pochopit co vlastně vidí.
"Co to je... co..." ptal se sám sebe a pokoušel se svoje smysly naostřit natolik, aby dokázaly porozumět neuvěřitelně starým náčrtkům.
"10.10.2019..." zašeptal do vzduchu jedinou věc, kterou byl schopen pořádně přečíst. Kolik to vlastně bylo let? Zavrtěl hlavou. Nezáleželo na tom a možná to ani nechtěl vědět. Znova narovnal list starého papíru před sebe a vydal frustrovaný zvuk. Vlastně nevěděl, zda je mu daná věc k užitku, ale něco v něm... cosi se upínalo ke každému střípku, který by mu mohl prozradit více o Juliánu Simlonovi, který měl s bunkrem očividně mnohem hlubší plány, než všem sděloval. Ale proč to dělal? Proč? Zavrtěl hlavou a sklonil ji k zemi. Za několik vteřin ji zvedl. Xamerius... i ten věděl víc než on. Možná už nastala chvíle, aby se s ním znova sešel... možná... možná by on mohl vědět víc. Prudce se zvedl a urovnal si svoji bundu. Byla to jeho jediná skutečná stopa.

Jeho nohy ho tak zavedly...



...až na místo, které mu bylo zapovězené už z principu.
"Safe place... kde jen..." šeptal, zatímco hledal v dokumentech u teleportu správnou souřadnici. Rychle prohledával jednotlivé listiny až nalezl co hledal, divoce daný kód vložil do teleportu, zasunul si ovladač do kapsy a otočil se, když se mu podařilo na zem shodit krabici se součástkami.
"DO HÁJE!" Zaklel a divoce začal uklízet spoušť, kterou vytvořil. Jeho hlas...



...tak přilákal pozornost někoho o koho v ten moment vůbec nestál. Liliana ustala v chůzi.
"To byl Patrik..." vydechla a zamrkala. Ale ta místnost... tam přeci je... je...
"Teleport!" Zvolala a se zamračeným výrazem vtrhla do drobného pokoje bez zaklepání. Patrik sebou škubl a zvedl se ze země.
"CO TADY K ČERTU DĚLÁŠ?!" Zařval.



"Nedovolím, aby ses teleportoval někam do pekelných děr!" Vyjela na něj divoce.
"Nic ti do toho není! Můžu si dělat, co mě napadne a teď VYPADNI!" Zakřičel.
"Nikam nejdu! Co máš zase v plánu?!"
"Nejsem povinen ti cokoliv říkat! Okamžitě zmiz!"
"Ani se odsud nepohnu!"
"VEN!"
"NIKDY!" Patrik zhluboka vydechl, jeho obličej připomínal rajče.
"Fajn, dělej si co chceš. Stejně mi nemůžeš v ničem zabránit!" Zakřičel divoce a vlezl do teleportu. Liliana zalapala po dechu a vrhla se za ním, cestou svým loktem, tak nešikovně zavadila o panel a změnila tak už předem zavedené souřadnice. Patrik, který mezitím nečekal její výpad, stiskl páky na aktivaci teleportu. Světla nad jejich hlavami zapraskala, když začal podivný přístroj konat svoji práci. Liliana pevně semkla Patrikův hrudník, který zachvátila silná elektřina. Ani jeden z nich se už nedokázal soustředit na nic jiného a tak se oba brzy...



...ocitli někde úplně jinde.
"Ty jsi vážně úplně blbá!" Ulevil si Patrik...



...jen co se zvedl z jejího těla.
"Já nejsem blbá, ty pitomečku!"
"Že nejsi?! Uvědomuješ si, že jsi rostlina?! Mohlo tě to spálit! Zatraceně! K čertu s tebou!" Zahromoval a vstal z ní. Liliana se otřásla. Stále měla pocit jako kdyby uvnitř jejího těla pochodovalo snad milion mravenců.
"A taky... teleport byl nastaven na jednoho člověka! Do háje! Doufám, že jsme nevypálili obvody! A počkat..." vydechl a ztichl.





"Tohle není Safe place," zašeptal a rozhlížel se po přeplněné místnosti.
"No... je tady pořádný bordel," procedila Liliana téměř nesměle.

















"Kde to jsme..."
"Řekla bych, že někde kde nikdo neuklízel aspoň 150 let," ozvala se tiše Liliana. Patrik zavrtěl hlavou a přešel blíže k počítači. Liliana ho tiše následovala.





"Mapa světa..." vydechla s úsměvem na rtech. Patrik se letmo naklonil k obrazovce.
"Julián Simlone... zadejte heslo..." pronesl nahlas a přejel mu mráz po zádech. Divoce zamrkal a zvedl svůj zrak k vedlejší stěně, kde viselo hned několik diplomů, které nesly jediné jméno... Julián Simlone... Julián Simlone...
"Tohle... tohle je kancelář mého dědy!" Zvolal šokovaně, když si přečetl jméno svého dědy i na drobné vizitce, která Juliánovi přikřtila i titul architekt.
"Tvého dědy?" Vydechla překvapeně Liliana.
"Ano, ale... ale..."
"Co radiace?!" Vypískla divoce Liliana a zakryla si ústa oběma rukama. Patrik zavrtěl hlavou, když si všiml drobných digitálních hodin, které hlásily, že nyní bylo 12.října roku 2019.
"My jsme... v minulosti!" Zvolal Patrik a uskočil. Liliana jeho gesto napodobila.
"U všemohoucího kravského bobku! Co budeme dělat?! CO KDYŽ PŘESTANEME EXISTOVAT?!"
"Nemyslím si, že by se to stalo... jen... jen... asi bychom neměli zasahovat do minulosti... asi... asi... já... je říjen 2019..." koktal.
"Říjen 2019... to jsem už existovala... asi... asi... já nevím! Ale kdyby jo... jsem tady dvakrát!" Liliana se pleskla do čela a začala divoce dýchat. Patrik se k ní ohlédl a instinktivně si ji přitáhl do náruče. Její tělo se třáslo.
"Klid... jestli ti to pomůže, tak ze mě v téhle době není vůbec nic kromě nějakých genů v mých prarodičích," šeptal tiše zatímco ji třesoucí paží hladil v listech na hlavě. Byl v minulosti... v době, kdy radiace ještě nezasáhla svět. Mohl konečně spatřit slunce... projít se po ulici a vidět svět, který znal jen z fotografií. Najednou jeho tělem projel zvláštní pocit. Skoro jako kdyby dostal šanci roztáhnout křídla... ale bylo tohle v téhle chvíli skutečně důležité? Nacházel se v kanceláři svého dědy... možná tady vytvořil bunkr... možná se právě nacházel na jediném místě, které mu mohlo říci plnou pravdu. Škubl sebou a pustil svoji společnici.
"Jsme v minulosti... to znamená, že by tady mohli být důležité doklady k bunkru!" Vyhrkl až sebou Liliana trhla.
"A neměli bychom se spíše teleportovat zpět? Pro jistotu? Dřív než nás tady někdo překvapí a změníme budoucnost? Já nechci, aby ses nenarodil!" Zvolala a vzápětí se zarazila. Její obličej polila červeň, když se k ní Patrik otočil.
"Tím, že tady zvednu jednu knihu se nezmění názor vědců na pokusy ohledně vzniku světa. Stejně moji předci skončí v bunkru, chápeš? Tohle nic nezmění..." vydechl a dotkl se letmo jedné knihy.
"Pane Simlone!" Zaslechli zpoza dveří. Oba cestovatelé v čase se ohlédli za zvukem a zbledli.
"Ano?" Ozval se jemný mužský hlas.
"Jen jsem vám chtěl říct, že pan Čtvrtníček vám nechal balíček na vrátnici."
"A proč nešel nahoru? Mluvil jste s ním?"
"Ne, ale vyzvedával jsem si u Aničky oběd, tak mi řekla ať vám to vzkážu, prý je to balík jako hrom. Copak to máte narozeniny?"
"Nemám, netuším co mi pan Čtvrtníček posílá, ale děkuji za informaci, dojdu si pro to," odvětil. Naše dvojice zaslechla už jen vzdalující kroky.
"To je můj děda..." zašeptal Patrik.
"Okamžitě nás teleportuj pryč, dřív než sem půjde! HONEM!" Vyhrkla a začala mu lomcovat s jednou paží. Jenže Patrik se nedokázal pohnout. Byl téměř fascinován myšlenkou... myšlenkou, že by se mohl setkat se svým dědou... s mužem, který stvořil bunkr... teleport... který dokázal téměř nemožné... který... jeho myšlenky přerušila rána do jeho tváře. Cukl sebou.
"Proč mě zase biješ?!" Vyjel na ni.
"Vypadal jsi jako zatracený šutrák! Nastartuj už konečně ten příšerný krám a dostaň nás domů!" Patrik zamrkal, než drobná část jeho reálného úsudku uznala její slova za rozumná. Rychle vytáhl z kapsy ovladač od teleportu a zahleděl se na pohaslý displej.
"Do háje!"
"Co?" Patrik začal divoce lomcovat s ovladačem ve vzduchu.
"Co se děje?" Dožadovala se odpovědi Liliana.
"Nemám tady správný signál!"
"Signál k čemu?"
"K satelitu, který... to je fuk! Potřebuju najít jiné místo, které..." zbytek nestačil doříct, protože zaslechl kroky na chodbě.
"Musíme se schovat..." vydechl tiše, prudce semkl ruku své společnice a začal ji táhnout do nejzaplněnější části místnosti. Za několik vteřin tak skončili...



...ukrytí...



...za množstvím krabic, které k nim Patrik ještě blíže přitáhl. Divoce tak upravil jejich úkryt dříve, než se...



...v místnosti zjevil muž z minulosti...

Ta záležitost s teleportem se Lily moc nepovedla, ale omlouvá ji, že chtěla Patrika zachránit. A jestli se teď setkají s Juliánem, to by mohlo být zajímavé Krásně napínavý díl

Wow, tak to je parádní zvrat  Jsem zvědavá, co Patrik od dědy zjistí, protože tahle náhoda, že se tam ocitli, určitě nebude jen tak Už se těším na pokračování - moc, moc, moc!

No teda To je nečekaný zvrat, ale možná zjistí nějakou klíčovou informaci Jsem strašně zvědavá, jestli se jim podařilo dobře ukrýt a co zjistí a taky se těším až uvidím starou, známou tvář.

Parádní dílek!

Díky holky popravdě určitě to nebyla jen tak obyčejná náhoda ale uvidíte


03x70

Patrik s Lilianou se k sobě více schoulili, když mohli zřít obličej muže, jehož srdce přestalo bít již před spoustou let.



Julián tiše vstoupil do místnosti, v půlce kroku se zastavil a rozhlédl se.





Skoro se zdálo jako kdyby je mohl přes horu nepořádku spatřit.



Ale Liliana spolu s Patrikem věděli, že to není možné. Nebylo to možné... nebo snad ano? Nemohl být Julián i v tomhle napřed? Patrikovi přejel mráz po zádech, když si mohl prohlédnout svého dědu. S téměř posvátnou úctou sledoval jeho vysokou postavu a husté černé vlasy, které mu stály na hlavě jako ostny dikobraze. Julián zavrtěl hlavou a zavřel za sebou dveře.
"Všechno je to k ničemu..." zamumlal a zamířil ke svému pracovnímu stolu.



Opatrně přiložil na jedinou čistou desku v místnosti tenký list papíru a prohlížel si jeho obsah. Chvíli bylo ticho, než se jeho hlas rozezněl znova.
"Takže jedním z protilátek proti radiaci jsou simorostí výtrusnice?" Zvolal do vzduchu. Oba návštěvníci z minulosti sebou cukli a ohlédli se na sebe.
"To přeci nedává smysl... nedává... tohle..." vydechl a pročísl si vlasy. Vzápětí vytáhl z kapsy plochý mobil a začal vytáčet pro něj známé telefonní číslo. Opatrně si přitiskl aparát k uchu a přemístil se blíže do středu místnosti.
"Ahoj Arture... můžeš mi objasnit, co má ten lístek znamenat?"
Jaký lístek? Ozvalo se příliš nahlas z mobilu až si musel Julián telefon vzdálit od hlavy.
"Proč tak křičíš?"
Zkoušel jsem dneska ty nová vylepšená sluchátka a tak trochu jsem si pustil do uší víc decibelů, než jsem měl... takže asi tak... ale slyším tě úplně parádně! Jen nechápu o jakém lístku to mluvíš... Julián si pročísl vlasy.
"Tvůj bratr mi poslal balíček, který je plný sušených simorostích výtrusnic. Nechápu proč... nemůžu ho nikde zastihnout... a navíc je nelegální převážet simorostí výtrusnice! Proboha! Kdyby ho někdo viděl... kdyby..." zvolal rozčileně.
Vždyť víš, že Kája tohle neřeší. Prostě chce jen vyřešit naši situaci než vůbec nastane a ty víš, že se to stane. Ty rádoby chytráky už nikdo nezastaví a tak příští rok všichni zkapeme na radiaci, pokud něco nevymyslíme... pronesl otrávený hlas z mobilu.
"Kde vzal ty výtrusnice? Snad nenavštívil simorostí kolonii v Květolukách, protože to by..." muž v aparátu ho přerušil.
Nemyslím si, že by je napadl. Prostě to sehnal, není to tak složité a navíc i já věřím tomu, že simorostí výtrusnice dokážou vyléčit ledacos.
"Ty jsi se snad zbláznil! To že jsou simorosti modifikovaní lidé ještě neznamená, že se k nim budeme chovat jako k vědeckým objevům prvního století! Znova ti říkám, že je to nelegální... s tímhle já nechci nic mít..."
Co kdyby jsi přestal zuřit a zkusil je prostě využít. Víš přeci jakým způsobem vznikli simorosti, že ano?
"Nikdo neví jestli je to vůbec pravda..."
Teď se mi snažíš lhát zase ty. Věříš tomu stejně jako já. Ta ženská byla sice šílená, ale zároveň byla génius!
"Nepovažuji za geniální uvěznit svoji rodinu ve sklepě a postupně na nich zkoušet rostlinné sérum jen za účelem, aby začali věřit tomu, že květiny mluví. Byla blázen!"
Je pravda, že její první syn to trochu nezvládl... aspoň co se říká... ale z těch dalších vznikli rostlinní hybridi, kteří s námi žijí dodnes. Jsou neškodní, mírumilovní a milují přírodu... a ani jeden z nich pořádně netuší co nosí na hlavě za zázrak. Ty výtrusnice jsou mnohem víc, než si dokážeš představit... rodí se z nich oni, ale zároveň... skrývají v sobě skutečně tajemství začátku života. Někteří věří, že dokážou oživit mrtvé a...
"To by už stačilo. Víš, že právě kvůli těmhle báchorkám se nás simorosti především bojí? Přestože to jsou oni kteří jsou oběťmi, měli bychom jim spíš pomoci..."
Jak? Myslíš udělat z nich obyčejný lidi?
"Oni jsou lidé Arture, je jedno kolik desetiletí uběhlo. Ta žena byla blázen, co otrávila svoji rodinu a ta následně zdivočela a zmizela v lesích. Je to katastrofa. Jejich přirozeností je lidskost, nikoliv očarovávání rostlin. Zasloužili by si žít normální život a ne tohle... kdy je nahání kdejaký trouba, co má pocit, že mají jejich výtrusnice kouzelnou moc."
Jenže oni ji skutečně mají! Udělej ten rozbor, do prkýnka! Ty látky dobře fungují s naší formulí! A teď si ještě představ kdybychom měli živé výtrusnice a ne ty sušené! Dokáží proměnit radioaktivní látky do jejich původní formy. Viděl jsem to na vlastní oči!
"Ani nemysli na to, že budeme shánět simorostí výtrusnice!"
Ale... Julián ho tvrdě přerušil.
"I kdyby měli tu moc o které se mě tady snažíš přesvědčit, nikdy nepůjdeme po simorostech! Já tohle všechno platím, nedovolím to! My máme lidi chránit a ne si tady hrát na zatracené šarlatány!"
Ale Juliáne...!
"Říkám dost a uvědom o tom i svého bratra. Poradíme si jinak. Sice potřebujeme nalézt antiradioaktivní formuli, ale do tohohle nejdu... nikdy do toho nepůjdu," zavrčel do aparátu Julián.
Fajn, ale všechno to jenom prodlužuješ... nakonec budeme hledat tu správnou látku, když si nebudeme moci zajít ani do baru...
"Život není jenom zábava, je to boj a já se ho nebojím."
Proto jsi vyměnil naši společnost za společnost toho ujetého Mathiase?
"Mathias je můj spolužák ze školy a byl jediný kdo mi byl ochotný půjčit peníze. Nemůžu ho poslat pryč..."
Tak sis od něj měl půjčit a nechat ho být. Nemůže nám pomoci najít tu zatracenou formuli, je to jenom namachrovaný frajírek, který se snaží si na celé věci ještě víc zvětšit popularitu... a ty to víš.
"Možná to tak je, ale já si nebudu z lidí vybírat a přestaň mi do toho už kecat. Řekni svému bratrovi ať se dál nehrabe v simorostech a nechá je žít, budeme hledat jinde..."
Ale co spolek? Jestli to zvořeme, tak to bude všechno na tebe a ty to víš!
"Umím nést svoji zodpovědnost. Dostal jsi ten plánek?"
Jasně... takže propojené bunkry, zní to jako zajímavý plán, ale nevím k čemu to bude...
"Řeknu vám to někde o samotě. Teď musím pracovat na té látce..."
Prostě jen zkus tu lahvičku! Uvidíš jak to bude fungovat a hned změníš názor!
"Nebudeme šikanovat simorosty s našimi nápady! Říkám ti znova NE! Radši se zaměř na vodní plánky... já teď musím jít pracovat... zatím se měj..." vydechl, nečekal na odpověď a zavěsil. Zoufale si pročísl vlasy.
"Musím si ještě s těmi magory promluvit... zastavit je... dřív než moji přátelé začnou ze zoufalství dělat totální blbosti..." zamumlal si sám pro sebe a odložil lesklý přístroj mezi nahromaděný nepořádek na stole. Pomalu se opřel o naplněný kus nábytku a zahleděl se skrz svoje řasy směrem ke dveřím. Najednou působil o dost starší než ve skutečnosti byl. Zlehka si sáhl do kapsy a vytáhl z ní lahvičku s podivnou nažloutlou tekutinou. Pomalu natáhl paži před sebe a pozoroval zvláštní látku v nádobce.
"Tohle přeci nemůžu nikdy udělat... nikdy... je to nesmysl..." vydechl a vhodil lahvičku do koše pod svým psacím stolem.
"Musím pracovat na tom co je skutečně důležité..." pronesl a vydal se zpět k rýsovacím stolu.



"Možná bych k tomu dělu mohl ještě něco... něco... dodat..." šeptal,...



...zatímco začal okusovat tužku.



"Mám to!" Zvolal...



...a začal trpělivě zakreslovat na nákres další linky.

O několik hodin později, kdy už naše dvojice pomalu začínala ztrácet cit v nohách...



...kdosi vstoupil bez zaklepání do Juliánovi kanceláře.



"Zdárek hlavoune!" Ozval se provokativní hlas, který se vzápětí zarazil.



"Páni! Tolik donutů! Ty ses rozhodl ještě víc nabrat?" Julián sebou škubl a otočil se k narušiteli.
"Mathiasi..." vydechl unaveně, postavil se a přistoupil k němu.



"Co tady děláš?" Procedil.



"Napadlo mě, že tě vytáhnu z tohohle shnilého doupěte... vážně Juliáne... umíš vůbec uklízet? I moje popelnice vypadá líp, než tvůj kancl," procedil jedovatě.



"Jestli jsi mi přišel nadávat, tak víš kde jsou dveře... nemám čas na tvoje nálady Mathiasi..."
"Hej... hej... nebuď jako ženská! I když možná za tvoji náladu... vyhoď každého super sexy poloboha, který ti sníží tvoji dávku testosteronu vždy když se zjeví ve dveřích... docela chápu. Vím od koho máš ty donuty. Ty sis je dneska ráno nekupoval," mrkl na něj.



"Nevím o čem to tady mluvíš..."
"Přeci o té zrzce, co by se ti s chutí podívala do kalhot a já bych ti důrazně doporučoval, aby jsi jí to dovolil... nebo aby sis je stáhl sám. Jinak se totiž nikdy nezbavíš syndromu Juliána..." Julián si dlouze vzdychl.
"Co to plácáš?"



"Mám ti ji popsat, ty natvrdlá palice? Takže dlouhé zrzavé vlasy asi sem, zelené oči, dlouhé nohy a její prsa... jsou více než..." Julián vykulil oči a přerušil ho.
"Přestaň s tím! Vždyť ani pomalu nevím jak se jmenuje..."
"A stejně sis od ní ty donuty vzal. Tohle zavání protislužbou a já být tebou bych jí ochotně vykonal. Sám jsi mi řekl, že ji potkáváš každý den v kavárně a já moc dobře vím, že tě vždycky pozoruje dokud nevypadneš se staženým ocasem jako totální idiot. Měl by sis trochu užívat života! Navíc mám pocit, že jsi snad ještě nikdy neměl ženskou... pořád se jen točíš tady a tváříš se pomalu jako eunuch... nebo seš snad na chlapy?" Pronesl se zvednutým obočím. Julián zmateně rozhodil rukama.
"Mathiasi, můžeš mi sakra vysvětlit proč jsi opravdu přišel? Na rozdíl od tebe jsem totiž pořád ještě v práci!" Zvolal se zarudlým obličejem.
"Takže jsi na chlapy?"
"Jasně že ne! Zapomněl jsi na Lindu? A přestaň už plácat nesmysly!" Vyhrkl a otočil se k němu zády. Mathias povytáhl jedno obočí a pomalu přešel ke stolu do U, kde nalezl jedinou volnou židli na kterou se uvelebil po svém.



"Ty máš prostě strach, že jo? Jsi bábovka... vážně... takhle promarnit šanci. Ta holka tě chce. Nosí ti donuty, tlemí se na tebe jako klaun v cirkuse... myslím, že po tobě šílí." Julián sebou cukl a proti své vůli se usmál.



Opravdu by se mohl té krásné zrzavé ženě líbit? On? Jak by mohl? Nikdy nebyl magnetem na ženy... nikdy. Proto se většinu času raději zabýval vědou, protože ta mu přišla často jednodušší, než okouzlování žen.
"Už přemýšlíš o tom, jak by ses jí dotkl a..." Julián se k němu prudce otočil a oběma rukama bouchl do stolu až se Mathias zarazil.



"Proč jsi tady?!"
"Fajn, řveš jako jelen v říji... chtěl jsem jít do Ikey, do MÉHO bunkru potřebujeme pořádnou červenou pohovku. Už jsem jednu vybral, ale nechci tam jít sám... nakupování nábytku je nuda, takže tě vezmu sebou," procedil.
"Jsem v práci... proč neřekneš někomu z té hory kamarádů o kterých mi pořád vykládáš?"
"Protože jsou otravní! Pořád vyvolávají a Mathiasi tamto a tamhleto... jsou pomalu jako můj komorník, který umí říkat jen ano pane Mathiasi... někdy si říkám, že se ho musím zeptat jestli by se mnou spal v jedné posteli... možná bych pak od něj konečně slyšel něco jinýho, ale trochu se bojím, že by se nebránil a to by mi zatraceně zkazilo pověst u ženských... takže jsem si vypnul mobil a vybral jsem si dneska tebe, protože jsi hlavoun, který se neumí pořádně bránit a bude s tebou sranda..." Julián se bouchl do čela.
"Jsi vážně jako malej kluk..."



"Malej kluk? Já jsem sexy polobůh! Viděl jsi ten článek v novinách? Kdyby jsi viděl ty komentáře... holky jsou z něj hotový, moje popularita roste až do vesmíru. Když budu pokračovat takhle dál, tak budu slavnější než Judith Wardová! Vlastně co to žvaním?! Já už jsem slavnější než ona!" Julián protočil panenky, když se tichým prostorem rozezněl jasný Mathiasův hlas. Mathias sebou cukl a vytáhl z džín svůj mobil, který jedním tahem umlčel.
"Neříkal jsi, že jsi ho vypnul, aby tě nikdo neotravoval?" Mathias se ušklíbl.
"Netahej mě za fusekli! Můj mobil se sám zapíná, když mě někdo nutně potřebuje... a netvař se jako Einstein! Máš teď pauzu, takže se mnou můžeš vyrazit do Ikey... nebo snad chceš abych přestal vkládat svoje vlastní, potem a krví potřísněné peníze do tvého břidkého projektu?"
"Snažíš se mě vydírat?"
"Snažím se tě vytáhnout z téhle myší díry! Koukej už zvednout ten svůj zadek!"
"Nepotřebuješ mě v Ikee, můžeš si to objednat online..."
"Jenže já nikdy nevybírám gauč bez toho aniž bych si na něj sedl! Přestaň se chovat jako zatracený hlavoun a pojď se mnou!"
"Zase po nás půjdou novináři..."
"Nesmíš být taková citlivka a hlavně... i tobě to zvedá reputaci, mysli na tu zrzku až tě uvidí telce..." mrkl na něj a zvedl se ze židle.
"Mathiasi... opravdu si myslíš, že se jí líbím, protože mně se to nezdá..." Mathias se k němu otočil a věnoval mu jízlivý úsměv.
"Vsadil bych na to svého otce..." Julián se zarazil, ale nakonec uchopil svůj mobil ze stolu a vydal se za celebritou.
"Proč na svého otce?"
"A proč ne?" Procedil Mathias, než vyšel z místnosti s Juliánem v patách.

Po chvíli naše dvojice z budoucnosti vyšla ze svého úkrytu.
"To byli mí dědové... bože můj... byli na dosah... oba dva... oba..." mumlal Patrik a hleděl do stěny.



"A taky mluvili o mně... nevěděla jsem, že... že jsem modifi... co člověk... já... u králičího bobku..." drmolila.
"Všechno je tady... tady... a já... najednou nevím co dělat..."
"Takže jsem modivovaný člověk... vytvořila mě bláznivá ženská!" Mumlali oba naprosto odlišné věci. Patrik udělal několik dlouhých kroků, když si všiml lahvičky v odpadkovém koši. Opatrně ji zvedl a bez toho aniž by si toho Liliana všimla si ji zasunul do bundy.
"Chápeš to? Vždycky jsem věděla, že jsem člověk, ale... ale... já jsem vlastně naočkovaná! Moje prapředkyně neměla všechny šišky v hlavě pohromadě a tak se rozhodla... že budu zelená!" Zvolala a v očích se jí zjevily slzy. Patrik zamrkal. Něco v něm nechtělo aby plakala... nechtělo...
"Šššš... dostanu nás odsud... jen... ten nákres..." vydechl a natáhl paži směrem k osamělým deskám na rýsovacím stole.
"Co to děláš? Nemůžeš si ho vzít! Změníš budoucnost!"
"Jenže co když jsem ji už změnil? Co když bude všechno jinak?"
"Nikdo nás zatím neviděl, takže neříkej špenátoviny... musíme jít domů... domů..."
"Ale co když je tohle náš domov?"
"Tohle je past a já... já chci zpět do bunkru..."
"Neláká tě jít ven?"
"Co to žvaníš? Nemáme na tohle čas! Pojď!" Vyzvala ho prudce. Patrik sebou škubl a zahleděl se skrz prosklenou výplň ven. Jeho oči tak mohli zřít lesklá auta, která ujížděla podél budovy kamsi do dáli. Zamrkal, když se nahnul a zřel jasně modrou oblohu ozářenou sluncem. Jeho srdce se rozbušilo.
"Slunce," zašeptal a v jeho zracích se zjevily slzy. Liliana k němu prudce přistoupila a chytila ho za ruku.
"Patriku! Já vím, že je to pro tebe šok, ale... prosím... prosím... vezmi nás domů," vydechla naléhavě. Patrik odtrhl zrak od jasného nebe a otočil se ke své společnici.
"Máš tam rodinu," pokusila se mu připomenout. Patrik poraženecky sklonil hlavu.
"Vím, že to nedává smysl, ale přál bych si... se projít venku, cítit vzduch... jaké to je? Dívám se tam a..." jeho rty se třásly.
"Patriku, poslouchej mě..."
"Chci jít jen na chvíli ven... jen na chvíli... jen..." šeptal a vykročil ke dveřím.
"Patriku!" Zavolala na něj téměř hlasitě a prudce vyběhla za ním div nenarazila do jeho zad, když se její společník prudce zastavil.



"Kdo jste?" Ozval se cizí hlas. Liliana sebou škubla. Patrik pootevřel ústa a vzápětí je zase zavřel.
"Co tady děláte?"



"Hledali jsme mého dě... chci říct, Juliána Simlona. Ale není tady takže... sbohem," procedil Patrik prkenně.



"Počkejte... vy jste si ochočil simorostku? Ještě nikdy jsem žádnou neviděl v lidských šatech..." Lilianě přejel mráz po zádech a instinktivně se ukryla za Patrika, který v prvním okamžiku nedokázal porozumět slovům neznámého muže.
"Cože?"
"Odkud ji máte? Vypadá to, že má zralé výtrusnice. Koupím je od vás." Liliana zbledla.
"Nikdo a nic tady není na prodej a máme naspěch takže..."
"A co kdybych vám dal nabídku, co by nešla odmítnout?"
"Nic od vás nechci," procedil Patrik a chytil Lilianu za ruku.
"Ona vás nechá abyste na ni sahal? Zajímavé... možná bychom si mohli pořádně promluvit, jak jste to udělal?"
"Co?"
"Jak jste si získal důvěru simorostů?" Patrik zamrkal.
"Nemusím vám nic vysvětlovat," odsekl.
"Tak mě nechte aspoň minutu mluvit a pak vás nechám být... dojednáno?" Usmál se na něj. Patrik sebou cukl a jeho pohled najednou začal matně připomínat Mathiase. Byl dobrý nápad ho nechat mluvit? Nebo měl rychle utéct s Lilianou? Jenže kam? Neznal to tady... a nedostali by se spíše do větších potíží? Co bylo nyní dobrým nápadem a co nikoliv?

Julián a Mathias  Parádní díl, a wow, úplně zírám, jak by mohla být Lily důležitá pro příběh Tak doufám, že se z toho vykecají, třeba se dozví ještě něco dalšího a hlavně, snad se včas vrátí domů

Bože, Lucisab, Ty vždycky skončíš v tom nejlepším - krásně nás napínáš ! Doufám, že se pobyt v minulosti pro naši dvojici příliš nezkomplikuje A Patrika chápu, že se chtěl porozhlédnout venku - nikdy neviděl slunce, oblohu ...

To jsem si krásně početla Mathias mi neskutečně chyběl, vždy tomu nasadí korunu. Jeho peprné hlášky mě dostávaj do kolen

Jsem zvědavá, jak tohle dopadne a co ti dva ještě vyvedou za neplechu, už ted se to trochu zkomplikovalo

Moc se těším na pokračování, protože si to utnula zase v nejlepším, jako vždy...

Tak poslušně hlásím, že jsem konečně dočetla všechny díly, které jsem zameškala. Celou dobu jsem věděla, že přicházím o hodně, ale bohužel bylo tak strašně hektické obdobi, že snad nebyl čas se ani pořádně nadechnout. Uteklo mi pár dílů a pak už se to vezlo. Jsem ráda, že je to za mnou, teď už bude volněji a nechci si nechat ujít ani jeden díl.
Musím ti říct, že píšeš úplně dokonale a tenhle příběh má tu správnou dávku úplně všeho -  zajímavé zvraty, příjemné postavy, krásně sepsané rozhovory, nechybí ani romantika, psychologie, sci-fi a spousta vtipu   Poslední dobou jsem postupně dočítala dílky a hlavně od příchodu Lily se tady směju nahlas u počítače, nechápu, jak někdo může vymyslet takhle vtipné hlášky  fakt boží!    
Jsem hrozně ráda, že se Alan uzdravil, snad získá zpátky ztracenou sílu. Hrozně se mi ulevilo, když Oxanu odstranil z bunkru. Všem tam ničila život.
Je mi tak líto Patrika. Musím říct, že mě strašně štval, když pořád napadal Alana (sice ho chápu, že byl tak moc zasažený jednáním Oxany, ale Alana mi bylo hrozně líto! Nejraději bych Patrika nakopala, bála jsem se, že už takový zůstane ) a ještě jak se přestal mýt a smrděl, ještěže to nemůžeme při čtení příběhů cítit   - doufám, že Lily Patrika úplně uzdraví a dá do pořádku po psychické stránce. Zdá se to být na dobré cestě     Hrozně mě baví ty jejich špenátoviny a hádky, je s nima sranda. Taky jsem se nasmála při WC konverzaci Davida s Christine. Nebo jak se Lily občas prořekne a prozradí, co nemá     Jsem ráda, že Davidovi je sympatická, snad i Chris (a Patrik) přestanou mít podezření.
Taky tě hrozně obdivuju za všechny ty rostlinné rčení a průpovídky jak se umíš doslova vcítit do života rostlin/simorostů a takhle bravurně to popisovat. Taky to, jak Lily umí mluvit s rostlinami! Perfektně vymyšleno!
Líbí se mi, jak simíci postupně objevují minulost své rodiny. Je to strašně napínavé! Takový zvrat jsem vůbec nečekala, že bys nás vzala zpátky do minulosti na Zemi. Můžeme znovu vidět Juliána a Mathiase!
Doufám, že ta sebraná lahvička neovlivní minulost. A že setkání s tím pozemšťanem z minulosti dopadne dobře.  Jsem moc zvědavá na budoucí vývoj!

Díky holky celá tahle scéna bude ještě hodně zajímavá a možná to našim hrdinům ještě dost přinese nebo taky vezme jinak jsem moc ráda, že se vám chvilkový návrat Juliána a Mathiase líbil moc jsem si psaní jejich pasáže užila, hned jsem si vzpomněla, jak lehce se jejich scény psaly byli nejlepší přátelé, i když byl každý úplně jiný a povahově se k sobě nikdy nehodili o to víc k sobě vždycky ladili

Hello, moc si vážím každého tvého slova vůbec nevím co říct opravdu moc děkuji doufám, že ti bude můj příběh pořád dělat radost a bavit tě


03x71

"Nemám čas na žádné dohady," ozval se Patrik chladně.



"Ale po mé nabídce královsky zbohatnete! Jistě jste začínající vědec, který nemá ani na vlastní laboratoř, proto jste se rozhodl vyhledat pana Simlona, který je nejenom skvělý architekt, ale také vědec. Věděl jste to o něm, že?"
"Nemusím vám nic vysvětlovat... pojď Lily..."
"Lily? Simorosti mají vždy přírodní jména, ale neměl byste si je tolik pouštět k tělu. Mohli by vám zmást myšlenky," mrkl na něj. Patrik se zarazil a věnoval mu dlouhý pohled.
"O čem to tady mluvíte?"
"Ty výtrusnice... jsou kouzelné... dokáží toho mnohem víc, než si umíte představit. Můžete z nich vypěstovat vlastní armádu simorostů nebo... nebo je použít k jiným věcem. Udělejme spolu domluvu a já vám slíbím, že vám pomůžu najít jejich skutečnou podstatu," Liliana se zachvěla a střídavě hleděla do tváře svého společníka a muže, ze kterého jí vstávali chloupky na těle hrůzou.
"Myslím, že ty výtrusnice chcete sám. Nejsem hloupý a znova vám opakuji, že tady není nic ani nikdo na prodej. A to ani já nebo moje přítelkyně... takže pardon, máme naspěch," procedil. Přítelkyně? Lilianiny tváře zrudly. Jak to myslel? Patrik jí nevěnoval ani pohled a silněji semkl její paži, když vykročil. Neznámý muž mu ale zatarasil cestu.
"Počkejte, proč máte naspěch?"
"Do toho vám nic není," zavrčel na něj Patrik, jehož tón nyní nápadně připomínal Mathiase.
"Je mi do toho hodně. Chtěl jsem se s vámi domluvit, ale... když jinak nedáte... ta simorostka musí zůstat tady."
"Co...cože?" Vykoktal Patrik šokovaně.
"Tohle je vládní institut a... potřebuji tu bytost pro jeden významný projekt... takže vy můžete jít, ale ona... potřebuju ji," vydechl pevným hlasem muž. Patrik zamrkal a Liliana se více stáhla za jeho záda.
"Co si vlastně myslíte, že jste? ONA přišla se MNOU a taky se MNOU odejde! Je mi jedno, co máte v plánu nebo co potřebujete! Já ji taky potřebuju a nikdy vám ji tady nenechám jako nějaký paket!" Zakřičel mu do tváře.
"Nebude jí ublíženo, potřebuji jen ty výtrusnice. Pak si tu bytost budete moci odvézt..." Liliana se zachvěla. Odebrání nezralých výtrusnic bylo bolestivé, na to ani nepotřebovala znát vzpomínky předků... vzpomínky předků! Rozezněla se hlavou její hlas. V tenhle okamžik její rodina žila... tudíž by mohla... mohla... zhluboka se nadechla a snažila se napnout uši. Jenže jak se mohla napojit na své předky? Jak? Existoval snad na to nějaký způsob? Zavrtěla hlavou.



"Znova vám opakuji, že mě nezajímá vaše nabídka. Lily se mnou odejde a vy se třeba kousněte!"
"Jste drzý. Nacházíte se ve vládním institutu, absolutně nevím kdo jste a nemáte ani vstupní průkazku. Jak jste se sem dostal?"
"Jak můžete vědět, že ji nemám?"
"Návštěvy ji nosí na krku. To jste sem vlezl oknem? A nejste náhodou jen obyčejný zloděj?" Patrik se hořce zasmál.
"Už s vámi nebudu mluvit. Mojí povinností není vám cokoliv vysvětlovat. Přišel jsem za panem Simlonem, nikoliv za vámi. Sbohem..." procedil a vykročil směrem ke druhému konci chodby.
"Zavolám na vás policii!" Ohradil se muž a zatarasil Patrikovi cestu.
"Volejte si komu chcete," odsekl mu Patrik.
"Jak se jmenujete?"
"Přestaňte nás už konečně obtěžovat a dejte nám pokoj!" Zařval na něj Patrik. V očích cizího muže se zjevil zvláštní lesk, když se natáhl po Lilianě, Patrik od sebe Lily odstrčil, aby tím muži zamezil se ji dotknout a sám postavil ještě blíže k podivnému muži.
"Copak to nerozumíte co jsem vám řekl? Dejte nám pokoj a táhněte do horoucích pekel!"
"Jste agresivní..."
"Jen chráním svoji rodinu, tak nás nechte být!"
"Vy ale nejste simorost... nebo jste snad vyléčený?"
"Nejsem vyléčený, dejte nám prostě pokoj!"
"Ta bytost tady musí zůstat..."
"Vy si nedáte pokoj..."
"Ne, simorosti jsou vzácní... zvláště ti, kteří jsou schopni zapadnout mezi nás, což se vám zřejmě podařilo. Víte, že prakticky nikdy neopouštějí svoji komunitu? Starají se o naše parky a zahrady, ale jsou prakticky neviditelní. Jsou mírumilovní, ale nikdy si nás nepustí blíže k tělu. Osobně si myslím, že jste tuhle sazenici někde ukradl a proto je s vámi. Proto bude lepší když ji tady necháte."
"Lily není žádná sazenice!" Zvolal s rudým obličejem.
"Pokud mi ji nevydáte po dobrém..."
"Tak co?" Muž mu věnoval široký úsměv, než se rozpřáhl...



...a jednu mu vrazil. Patrik zavrávoral a chytil se za tvář. V jeho očích se zjevily ohníčky. Nikdy v životě ho nikdo neudeřil... nikdy se nepral... i přes to všechno, ale jeho tělo zareagovalo s nahromaděným vztekem stejnou mincí. K vlastní smůle o několik milimetrů minul obličej útočníka, který narozdíl od něj měl očividně s podobným chováním větší zkušenosti. Patrik bolestně vydechl, když mu muž zkroutil jeho paží za záda a poslal ho směrem k Lilianě, která celou scénu sledovala s vytřeštěnýma očima. Patrik tak dopadl k jejím nohám čelem k podlaze.
"Nechám vás být, když mi přestanete stát v cestě k výtrusnicím!" Liliana se sehnula ke svému milému, ale Patrik její pomoc odmítl. Prudce se stočil do sedu a zvedl se z podlahy. Jeho vlnité vlasy mu stály na hlavě v neuspořádaných chumlech jako pokřivená svatozář. Vypadal divoce... tak divoce, že by se ho možná někdo mohl vylekat.
"TÁHNĚTE K ČERTU!" Zakřičel Patrik a znova se mu pokusil uštědřit ránu.
"Nechte se!" Zvolala zoufale Liliana, když pozorovala jejich nerovný souboj ve kterém Patrik prohrával. Liliana nechtěla, aby mu někdo ubližoval... aby ho někdo bil. Nemohla se dívat na to jak cizí muž stále útočí na Patrikovu tvář... na obličej, který tolik milovala.
"Nech ho!" Volala nešťastně, jenže ji nikdo neposlouchal. Patrik tak dopadl znova na podlahu, tentokrát zády k zemi. Liliana si k němu rychle přisedla.



"Patriku..." zašeptala do jeho oděrkami zaplněného obličeje. Patrik jí však nemohl slyšet. jeho mysl se zasekla kdesi v dáli.
"Co jsi mu to provedl ty zatracený bodláku!" Zakřičela na muže svým vysokým hlasem.
"Ty jdeš se mnou," odvětil bez toho aniž by reagoval na její slova.
"NIKAM NEJDU! TRHNI SI STVOLEM!"
"Fascinující... nikdy jsem neslyšel simorosty nadávat. Pěkně si tě vytrénoval... všechno mi povíš..." vydechl tiše a začal k ní kráčet. Liliana začala po podlaze couvat směrem od něj, ale jeho ruce ji stejně dostihly dřív, než se jí podařilo skutečně uniknout. Během několika vteřin...



...tak skončila naložená na jeho rameni.



"U králičího bobku, okamžitě mě postav na zem! Co si o sobě myslíš!!" Křičela vztekle.
"Temperamentní simorost, zajímavá kombinace..."
"Začaruju tě! My simorosti umíme mnohem víc než si myslíš!"
"Vím přesně co dokážete a proto vím, že mi takhle nemůžeš nijak ublížit," pronesl klidným hlasem, než začal odhodlaně kráčet s kopající Lilianou přes rameno pryč. Mezitím se na podlaze otevřely něčí oči. Patrik tiše zakašlala, když se pokoušel zaostřit na strop nad sebou. Kde to byl? Proč se mu tak točila hlava? Co se to stalo? Honilo se mu hlavou zatímco opatrně hýbal prsty u rukou. Ve svých ústech cítil podivnou kovovou příchuť, která vyvolávala v jeho žaludku zvláštní pocit. Vzápětí však zaslechl zvláštní slova, kterým nejdříve nedokázal rozumět.
"ODPORNÝ SLIMÁKU! SVILUŠKO! MŠICE!" Až za několik vteřin mu došel jejich obsah.
"Lily..." zašeptal a ohlédl se za zvukem. Jeho srdce se málem zastavilo, když konečně pochopil co se děje. Divoce se zvedl ze země až se mu zamotala hlava a i přes mrákoty prudce vyrazil za nimi. Oběma rukama popadl Lilianu za pas, muž který nečekal jeho výpad tak uvolnil své sevření, a Patrikovi se tím podařilo ji strhnout na sebe. Mladá simorostka tak dopadla celou svojí vahou na jeho tělo. V Patrikovi hrklo a instinktivně ji přetočil na záda pod sebe.
"Vy si nedáte pokoj?" Zavrčel muž, když si konečně řádně uvědomil co se stalo. Patrik se k němu otočil, zatímco jeho hustá kštice téměř zakryla jeho obličej.
"Nikdo nebude ubližovat MÉ rodině!" Zvolal, než divoce odstrčil muže před sebou. Za několik vteřin se mezi nimi znova spustila bitka, kterou neměl Patrik šanci vyhrát. Moc dobře si uvědomoval sílu, která se ukrývala v jeho mladých pažích, ale neuměl ji použít... nedokázal to. Zoufale vydechl, když znova skončil na zemi. Cizinec se nad ním sklonil. Liliana s hrůzou sledovala mužovo počínání, když poprvé pocítila ve své hlavě ten pocit, který téměř zapomněla... její předci... její... v jejích očích se zjevil zvláštní lesk.
"PODÍVEJ SE NA MNĚ TY SLIMÁKU!" Zakřičela. Muž, který nečekal, že promluví k ní zvedl tvář ve chvíli, kdy Liliana prudce škubla hlavou. Z jejích výtrusnic se zvedl slabý pyl, který neomylně napadal do očí muže.
"AU!" Zaprotestoval a začal si divoce mnout oči. Patrik divoce zamrkal a zahleděl se na Lilianu, které se třásly ruce.
"Lily..." zašeptal její jméno, než se zvedl a jediným úderem muže zbavil vědomí. Patrik k ní prudce přistoupil a chytil ji za pas.
"Třeseš se..." šeptal. Liliana k němu zvedla tvář a setřela krev pod jeho nosem.
"Patriku... vezmi... vezmi nás... domů..." šeptala se slzami v očích. Patrik přikývl aniž by spustil z jejích očí svůj pohled. Rychle si sáhl do kapsy a vyjmul ovladač. Divoce s ním zacloumal a pokusil se chytit správný signál.
"No tak... no tak..." pronášel tiše, než drobný nástroj zvedl do vzduchu. Až pak se na displeji rozsvítila správná kontrolka.



Patrik k sobě silněji přitiskl svoji společnici. Vnímal jak jeho tělo zasáhla podivná bolest, kterou neznal, ale rozhodl se to ignorovat.



"Drž se mně... nepouštěj se mě i kdyby se mělo dít cokoliv, ano?" Vydechl chraplavým hlasem.



"Nikdy se tě nepustím," pípla Liliana. Patrik přikývl a vší silou stiskl knoflík na ovladači. Jejich těla v ten okamžik ovládla podivná elektřina, která je nutila myslet na to, že je roztrhne vedví. Oba zavřely oči...

Lilianě se zvedl žaludek, když konečně znova pocítila pod svýma nohama pevnou zem. Zoufale vydechla, když oba cestovatelé v čase spadli na podlahu. Liliana otevřela oči a snažila se rozeznat obrysy před sebou. Byli zpátky... byli v bunkru... byli doma... až nyní si dokázala uvědomit váhu tohoto slova... tohle byl její domov, ať se dělo cokoliv. Zavrtěla hlavou a až pak si uvědomila, že na někom leží.
"Patriku!" Zvolala, když spatřila pod sebou tvář svého potlučeného společníka.



"Patriku!" Zavolala na něj znova, jenže oslovený nereagoval. Skoro se zdál jako kdyby usnul.



"PATRIKU!" Zkusila to znova a zacloumala s ním. Proč se neprobouzel? Proč?
"PROBUĎ SE!" Zavolala na něj téměř hystericky a rozvzlykala se. Co se to dělo?
"Vzbuď se," poprosila ho znova než svoji tvář ukryla do jeho hrudníku...

No nazdar, to se nám to zkomplikovalo. Ten dotyčný muž mi byl tak protivný, že bych ho nejraději nakopala do oněch míst. Co si jako myslel, brát si Lilianu proti její vůli, brr.

Jsem ráda, že se Patrik pokusil mu postavit i když ne moc úspěšně a že by Liliana nalezla nějakou svou tajnou schopnost výtrusnic?

Ovšem konec mě moc nepotěšil... Snad Patrikovi nic není, už tak toho prodělal víc než dost...

Moc jsem se těšila na nový díl, ale že se vyvine takhle, to jsem nečekala. Nedošlo mi, že Patrik neměl s kým trénovat rvačky Doufám, že to s oběma výletníky v čase dopadne dobře !

 Proboha, ještěže se jim podařilo dostat zpátky do bezpečí - aspoň doufám, že Patrik bude v pořádku! U té bitky jsem se o něho a Lily strašně bála. Ten chlap byl fakt nechutný.  
Patrik se zachoval správně, nenechal Lily napospas tomu idiotovi, i když se mu bohužel nepodařilo ubránit, ale nová schopnost Lily je moc zajímavá
Obdivuju tě, jak pěkně umíš používat ty pózy. A je to tak krásně napsáno, čte se to jedna báseň!   I když to bylo tak napínavé, zase jsem se nemohla přestat u některých vtipných hlášek smát („a vy se třeba kousněte",   „ODPORNÝ SLIMÁKU! SVILUŠKO! MŠICE!"   - tyhle nadávky se musím naučit, někdy se to může hodit   )

Tak to byl parádně napínavý díl, až z toho mám husinu Lily a její nadávky nezklamaly, já tu simorostku miluju Jsem moc ráda, že se jim podařilo zavčasu uniknout a jen doufám, že bude Patrik v pořádku

Díky holky moc si vážím každého slova a jsem moc ráda, že vás ti moji simíci pořád baví

Jinak přidám dílek rovnou teď, abyste nebyly napnuté moc dlouho mám teď maličko víc času, tak aspoň částečně doženu svoji neaktivitu tady


03x72

Liliana ležela na Patrikově hrudníku a snažila se soustředit na pravidelný rytmus jeho srdce.
"Achhh...." ozvalo se nad její hlavou. Liliana se prudce zvedla...



...a odhrnula z jeho tváře několik kudrn.
"Patriku... Patriku..." šeptala něžně, zatímco jí po tvářích stékaly slzy. Patrik se snažil otevřít oči dokořán, ale měl pocit, že to nedokáže. Cítil se tak unavený... vyčerpaný. Odkašlal si a se vší silou rozevřel své zraky dokořán.
"Lily?" Vydechl chraplavě. Liliana se smutně zasmála.
"U králičího bobku, už jsem si myslela, že tě ten... ten... slimák zavraždil..." rozvzlykala se. Patrik dlouze vydechl a v jeho mysli se vyjevila vzpomínka na neznámého muže, jež tolik toužil po Lilianě a jejích výtrusnicích.
"Nic se nestalo... nic..." pokusil se ji ujistit a nepatrně se zvedl. Liliana se překulila z jeho těla. Její společník se mezitím snažil postavit na nohy, jenže jeho hlava ho neposlouchala. Jako kdyby najednou netušil, jak stát... chodit... jak existovat. Vydal frustrovaný zvuk, když znova skončil na podlaze. Liliana zděšeně pozorovala jeho počínání a jakmile se jeho postava znova ocitla na zádech na zemi se k němu přisunula a vložila si jeho hlavu do klína.



Patrik si zkřížil ruce na břiše a věnoval jí zahanbený pohled.



"Jsem k ničemu..." procedil.



"To přeci není pravda... za to může ten zatracený slimák! Ty za nic nemůžeš... vždycky jsem věděla, že nás tvoji lidé chtěli kvůli těm výtrusnicím, ale nikdy jsem si nedokázala představit kam až dokázali zajít se svojí posedlostí... ani jsem netušila, že jsem... jsem..." koktala a rozplakala se. Patrik k ní natáhl svoji dlaň, ale vzápětí se zarazil a stáhl ji zpět na své tělo. Co by měl udělat? Měl by ji upokojit? Liliana zavrtěla hlavou a otřela si oči hřbetem dlaně. Vzápětí mu věnovala smutný úsměv.
"Ale aspoň už víš, že jsem člověk... jenom jsem otrávený člověk..."
"Třeba to nebyla pravda," pokusil se ji povzbudit.
"Ale já vím, že ano. Jak jsem tam stála... tak jsem se na chvíli spojila s paměťmi předků... je to pravda Patriku... viděla jsem tu ženu, co nás donutila zezelenat... byla krásná s plavými vlasy... chtěla, aby jí její děti uvěřily... aby mohly slyšet přírodu mluvit... vzpomněla jsem si na Edmunda, který se v podstatě proměnil ve strom a zešílel kvůli tomu. Ta žena nás zničila a potom dávní obyvatelé Květoluk... honili nás jako štvanou zvěř... byli jsme pro ně dílem čarodějnice... teď už chápu, proč jsme k sobě všichni byli vždycky jako příbuzní... protože my vlastně jsme všichni příbuzní... proto to tak bylo," zašeptala nešťastně. Patrik zamrkal. Takže to byla pravda... Liliana byla začarovaná. Co všechno se ještě mohl dozvědět? Jak moc byl svět jiný a on nebo nikdo z moderních lidí dřívějších dob to nevěděli? Liliana pohlédla do jeho tiché tváře. Vlastně nevěděla proč mu to všechno říká. Věděla, že by měla mlčet, ale jak by to mohla dokázat? Celý její život byl jako špatně napsaná pohádka, která nedávala smysl. Vždycky si byla jistá, že je člověk, ale nikdy by ji nenapadlo, jak přišla ke své rostlinné podstatě... nikdy. Popotáhla.
"Lily... a ti původní simorosti... žijí ještě?"
"Ne, to že jsme něčím otrávení z nás neděla nesmrtelné. Jsou mrtví, ale v podstatě žijí díky nám. Každý z nás je potomkem jednoho z nich. Moje původní se jmenovala Maria Antonia... milovala jízdu na koni a byla nejdivočejší ze všech sedmi sourozenců. Vzpomínám si na ni díky ostatním... skoro ji v sobě cítím... je to divný pocit. Ona chtěla žít Patriku... chtěla napravit svoji matku, chtěla pochopit proč to doopravdy udělala, ale nikdy nedostala šanci. Zemřela v hlubokých lesích s ostatními. Báli jsme se opustit svůj úkryt... odvážili jsme se vyjít ven až o sto let později. Nejdříve nás lidé brali jako lesní skřítky a potom si na nás zvykli... a pak se zjevili lidé jako on... ten muž, kterého jsme viděli před chvíli a začali nás nahánět... ale to už byla jiná doba a lidé nás nechtěli kamenovat kvůli čarodějnictví... takže už to bylo jednodušší než předtím, proto jsme se znova neukryli..." slova z ní padala jako vodopád a Patrik se jí ani neodvažoval přerušovat. Takže takhle to bylo... oni byli jen obětí... a byli lidmi jako byl on sám.
"Já... já... myslím... myslím... že už se dokážu zvednout," pronesl trhaně místo čehokoliv, co chtěl původně vyslovit. Liliana popotáhla a přikývla.
"Pomohu ti..." vydechla. Za několik minut...



...ho tak začala vést nezvykle tichým bunkrem.



"Máte někde nějaké věci na ošetření?"
"Lily... já nic nepotřebuji..."
"Na to se tě neptám... kde něco máte?"
"V kuchyni je lékárnička..." vydechl po chvíli. Liliana přikývla. Se vší silou co v ní zbyla se mu pokusila pomoci sednout na barovou židli, ale Patrik se nedokázal udržet na vysoké židli...



...s heknutím, tak skončil na podlaze.
"Patriku!" Vyjekla svým vysokým hlasem Liliana a sehnula se k němu.
"Ne... ne... to je dobrý... nevadí mi sedět na zemi," pronesl s váhavým úsměvem Patrik. Liliana vykulila oči a odhrnula více jeho koženou bundu. Na modrém tričku mohla zřít několik kapek krve.
"Co ti to provedl!" Vykřikla a začala mu divoce sundávat svrchník. Patrikovi zrudly tváře.
"Co... co..." koktal s vykulenýma očima, když se jí podařilo mu vrchní oděv svléknout. Vzápětí se začala dobývat pod jeho tričko.
"Po... počkej!" Vyhrkl a chytil ji za ruce. Liliana mu věnovala pohled a až pak jí došlo, co vlastně činí. Její tváře polila červeň.
"Do zelenavé zahrady strejdy Hnidopicha!" Vykřikla a zacouvala od něj. Patrik si ji několik vteřin měřil, než si sám přetáhl potřísněné tričko přes hlavu. Liliana klouzala očima po jeho odhaleném hrudníku a vnímala, jak se její srdce poplašeně rozbušilo. Už ho takhle mohla vidět dvakrát, ale nyní... nyní se to zdálo jiné. Pozorovala křivku jeho širokých ramen i důlek jeho pupíku. Vykulila oči a dlouze vydechla. Odvrátila se od něj. Polilo jí horko.
"Do... králičího bobku... já... já... já... já... no... asi ti půjdu... ošetřit svaly... chlupy... vlasy... chci říct... KOSTI! Cože... já... co... to plácám," třískla se do čela, zvedla se a začala se nervózně přehrabovat kuchyňskou linkou. Místností se tak rozeznělo zvoněné hrnců a dalších nádob, kterým svým nešikovným jednáním narušovala klid. Na Patrikově tváři se usídlil drobný úsměv. Nevěděl proč, ale jeho rozum mu nyní nabídl jediné slovo, které se k nervózní Lilianě hodilo... roztomilá... přišla mu tak neskutečně roztomilá, že nevěděl, jak se správně zachovat, aby ji ještě více nevyděsil. Pročísl si své neposedné vlasy ve chvíli, kdy se Liliana k němu otočila s lékárničkou v rukách. Trhla sebou a krátkou chvíli se zahleděla na jeho hustou kštici.
"Copak?" Zeptal se jí tiše Patrik. Liliana zavrtěla hlavou a sedla si k němu na dlaždičky.
"Vždycky jsem chtěla vědět... jaké je to mít vlasy a... přála bych si je mít," vydechla nesměle. Patrik zamrkal, nikdy by ho nenapadlo, že bude Liliana uvažovat takto.
"Lily... máš krásné listy na hlavě," pronesl první věc, co ho napadla.
"Ano a mezi nimi mám něco, co chtějí překupníci po celém světě," smutně se zasmála a začala mu opatrně ošetřovat ranky. Patrik sebou škubl, když se dezinfekce zakousla do jeho těla. Liliana sebou trhla a vytáhla naplást, kterou začala zbavovat ochranného obalu.



"Lily... Lily... já..."
"Ještě nikdy jsem se necítila, tak zle jako dneska. Ani ty jsi to nedokázal. Ten muž mě měl jako tovar, ani nepřipustil, že jsem rovnocenný člověk jako on sám. Měl mě za bytost... za nosiče simorostích výtrusnic... je to... je to..." z oka ji vyklouzla zbloudilá slza.
"Lily... Lily... počkej..." vydechl a volnou rukou ji chytil za bok. Liliana sebou prudce škubla jako kdyby ji udeřil.



A zůstala hledět do jeho čokoládových očí.
"Co?" Pípla. Byl tak blízko... tak neuvěřitelně blízko, že mohla cítit teplo jeho těla.
"Mrzí mě, že jsem tě nedokázal chránit. Nakonec jsi ho zastavila ty... ani nevím jak..."
"Prostě jsem mu nasypala pyl do očí... není to žádná věda... možná jsem zelená, ale nedokážu šlehat blesky holýma rukama... kdybych to totiž dokázala, tak bych ho sežehla hned..."
"Jsi statečná," zašeptal. Liliana zavrtěla hlavou.
"Hrozně jsem se bála, Patriku. Strašně moc... vzpomněla jsem si na to místo, kde jsem strávila celou věčnost... na tu zimu... bála jsem se, že by mě tam ten muž zavřel a tebe... tebe... že by zabil... že bych tě už nikdy neviděla..." rozvzlykala se.
"Lily..." vydechl a přitáhl si ji k sobě.



"Slib mi, že už se mě nikdy nepokusíš následovat..." vydechl do jejího ramene. Liliana se od něj kousek odklonila.
"Ale... ale... ty máš snad v plánu... v plánu... ještě cestovat v čase?"
"Musím minimálně ještě na jednu cestu, abych nenarušil věci co se už staly..."
"Jaké věci?"
"Tebe... musím jít Xameriuse požádat o tebe. Myslím, že už vím, proč jsem tě tady měl tolik chtít," mrkl na ni.
"Proč?" Patrik zavrtěl hlavou až mu napadaly vlasy do očí a znova k ní vzhlédl. Jeho pohled byl najednou tak zvláštní... tak... Liliana zalapala po dechu, když Patrik něžně uchopil její zátylek a přitiskl svoje rty k těm jejím.



Několik vteřin se navzájem okrádaly o dech...



...skoro se pro ně zdálo, že se zastavil čas.



Po chvíli se od sebe odtrhli a zůstali si hledět do očí.
"Teď ti nerozumím," vydechla zadýchaně.
"Já si taky nerozumím... možná je to i tím, že mě hrozně bolí hlava..." Liliana instinktivně zvedla ruce k jeho tváři.
"Ten muž ti několikrát udeřil s hlavou o zeď nebo zem... bála jsem se... já..."
"Šššš," přerušil ji.



"Nemysli už na to... teď si půjdu nahoru lehnout, ale spát nebudu..."
"Proč?"
"Dostal jsem několik ran do hlavy... bude lepší, když nebudu spát..."
"Ale co když usneš? To by znamenalo... JÁ PŮJDU S TEBOU!" Zvolala divoce. Patrik zamrkal, než jí věnoval drobný úsměv.
"Tak můžeš jít se mnou. V mém pokoji je dost místa pro nás pro oba," vydechl jemně s očima vpitýma do těch jejích. Lilianě se proti její vůli silněji rozbušilo srdce. Proč byla najednou z této myšlenky tak nervózní? Proč? Mohlo se snad něco stát? Ale co? Dlouze vydechla, než s kompletně rudou tváří přikývla.