Lucisab a její postapokalyptický svět

Jééé, on je takový miláček jak chce, aby to bylo dokonalé  A super, že má takovou podporu - i to vzpomínání bylo krásné  
Super díl, moc mě pokračovaní potěšilo. A ještě víc se těším na tu žádost o ruku

Perfektní díl! Hrozně jsem se těšila na tenhle okamžik, kdy se tu objeví a konečně jsem se dostala ke čtení

Chudák Patrik, musí být opravdu hodně nervózní. Ale myslím si, že ať už vyblekotá cokoli, že Lily bude nadšeně souhlasit mají se oba rádi, to je víc než jasné. A určitě je to správné rozhodnutí, ti dva k sobě patří. Už se moc těším na jejich svatbu (snad to Patrik zvládne a dojde k ní).

Líbil se mi rozhovor Davida s Patrikem a vzpomínky na minulost. Je to už tak dávno.
To uvědomění si, že život jednoho člověka může být až moc krátký na to, aby něco víc dokázal nebo vynalezl, je hrozně smutné. Ale snad děti budou moct pokračovat v úkolu dál. A to, že na povrchu jsou divocí lidé a kdo ví, co dalšího - to zní opravdu hrůzostrašně.

Je dobře, že Mathias sem nechal dát tu houpací síť, sama bych tam trávila hodně času. Vůbec celý ten bunkr je geniálně vymyšlený

A ten záběr na představu hvězd v Patrikově mysli je strašně pěkný.

Teprve jsem dočetla a už se zase nemůžu dočkat pokračování

Moc děkuju holky zase za krásné komentáře jste nejlepší    

Ludmi, musím ti dát dohromady všechny věci, co se ti líbily a dát ti odkazy  

Jani, opravdu to trochu driják je, Mathias nikdy nic nedělal jen tak    každopádně kdyby to složení skutečně existovalo, tak ti ho ráda poskytnu    jinak mohu slíbit, že rostliny v bunkru jen tak mlčet nebudou  

Fidgety, doufám, že se ti bude to co se bude dít dál zamlouvat  

Hello, máš pravdu, že Lily bude Patrikovi naslouchat ať už na ni spustí cokoliv  

Jinak teď jsem zjistila, že bunkr bude mít 8.4. narozeniny, bude tady na foru už neuvěřitelné 4 roky je to neuvěřitelné


03x94

O hodně později...

Christine tiše ukládala knihu do police, když za sebou zaslechla známý hlas...



"Chris!" Christine sebou cukla a ohlédla se. Před svými zraky zřela známou postavu svého muže, který k ní zvláštním krokem mířil.



"Vypadáš divně," konstatovala jeho vzhled s jízlivým podtónem, který na Davida po tolika letech společného soužití dávno neměl valný účinek.
"Zatímco ty vypadáš krásně," vydechl...



...než jí vtiskl polibek hodný mladého muže. Christine ho od sebe šokovaně odstrčila.



"Co se to s tebou děje? Počkat... že ty jsi míchal tátův koktejl?" Ukázala na něj prstem. David se zasmál.
"S Patrikem jsme si dali jen dva... potřeboval poradit a dodat odvahu..."
"Náš syn? Náš syn potřeboval dodat odvahu? Jsi si jistý, že jsi popíjel s naším Patrikem?"
"Samozřejmě," zazubil se.
"K čemu zrovna jemu chybí odvaha? Vždyť se do všeho vrhá jak dělová střela! Ani se neptá nikoho na názor! A nakonec na něco nemá odvahu?" Vyhrkla šokovaně.



"Možná budeme v budoucnu něco slavit," mrkl na ni.
"Lily je těhotná..." vyhrkla prudce.
"Ne... ale možná bude... tahle věc s tím přímo nesouvisí."
"Takže?"
"Patrik by si ji rád vzal..."
"Vzít si ji... sňatek... do prkýnka! Ale co ten její podivný stav nestav... jak na tom je? Nerada bych, aby se tady rozpadla a náš syn potom s ní!"
"Její buňky se mění na lidské, pravděpodobně. S Patrikem jsme se ale rozhodli, že jí dáme vypít odvar z Půlnoční byliny. Ta rostlina má opravdu zvláštní účinky... dokáže vázat... vázat..." jakmile zřel výraz své ženy, okamžitě se rozhodl přestat hovořit odborně.
"Zkrátka se s Patrikem domníváme, že jí dokáže ten odvar udržet takovou jaká je nyní. Ani jeden z nás dvou neví jaké následky může mít její proměna."
"Třeba zase zezelená a naše vnoučata taky," procedila.
"A i kdyby tak co. Belinka má za muže mimozemšťana, co dalšího by se mohlo stát?"
"Třeba by se mohla vrátit Oxana..."
"To jméno ani nevyslovuj nahlas, bude to všechno v pořádku. Ta žena je pryč a spolu s ní i veškeré zlo, které se tady pokusila napáchat," zašeptal smířlivě.
"Takže náš syn se bude ženit. Bojím se toho... víš, na jednu stranu je to hlavička, ale na druhou stranu je to palice dubová! Ani bych se nedivila kdyby mu Lily dala košem! Vždyť se v poslední době choval jako páchnoucí hulvát!"
"Ale to už je za ním."
"Snad ano, protože jestli se tady ještě jednou pokusí chodit ve stylu skunka, tak ho dovleču do koupelny, i třeba jako vzteklé batole jestli to bude třeba! Už nikdy nám nebude dělat takovou ostudu!" David jí položil smířlivě doširoka rozevřenou dlaň na rameno.
"Bude to všechno dobré a třeba si opravdu brzy pochováme naše vnoučata." Christine si vzdychla.
"Snad to ten náš trouba nepohnojí..." zavrčela.
"Jen klid moje, pojď raději spát. Je už dlouho," zašeptal jemně. Christine dlouze zívla a zavěsila se do rámě svého chotě.
"Asi máš pravdu, možná byste mohli místo blbostí sem někam nainstalovat hodiny, vždycky se tady zapomenu..."
"Chris, s knihou se vždycky zapomeneš, vždyť to víš," mrkl na ni.
"Ale... nebuď takový rozumbrada..." zabručela, než se společně vydali směrem do dolního patra.

O několik minut později se v zahradě rozhodla Liliana zasadit několik rostlin...



V její mysli se při tom odehrávala bouře, kterou nedokázala zahnat ani uklidňující slova rajčat.



"Já vím, máte pravdu... asi bych nad tím neměla přemýšlet, ale Patrik se teď chová divně... co když se bojí, že se stanu co já vím... třeba kamenem... já vím, že jsou kameny důležité, ale nedá se s nimi randit! Do králičího bobku nebuďte uražení! Choval se divně... nejsem člověkem tak dlouho ještě... co když se mu nelíbím? Dobře, díky okurko, ale necítím se jako lidská samice? Vážně jsi mě tak nazvala?" Liliana zavrtěla hlavou, až jí blonďaté vlasy zakryly výhled. Dlouhým výdechem zbloudilý pramen odvála ze svého výhledu.
"Stejně je zajímavé mít vlasy... a taky bolestivé, když se zacuchají... nikdy mě to nenapadlo, ale je těžké je udržovat, aby nevypadaly hrozně... ne, nebudu si je stříhat, nikdy jsem vlasy neměla... je to jenom jiné, musím si zvyknout. Vážně si myslíte, že by mě nemohl Patrik začít nesnášet?" Rostliny frustrovaně zašuměly, že to mohli zaslechnout i lidští obyvatelé bunkru.
"Dobře... dobře... už mlčím... vážně... a nejsem jím infikovaná! Jen... tomu nerozumím a není tady nikdo z mojí rodiny, i když ti by asi taky nic nevěděli, simorosti nerandí, jenom výjimečně..." to poslední vydechla tak tiše, že by se její slova mohla klidně schovat jako zavanutí drobného větru. Dlouze vydechla a zahleděla se na strop nad sebou. Byla poslední simorost... pravděpodobně, ale nyní... nyní byla lidskou bytostí. Možná by její změnu brali její druhové jako zradu. Díky vzpomínkám předků věděla, že proměna zpět byla možná, ale žádné vědění jí nikdy neprozradilo, jaký status získali bývalí simorosti v jejich domovině. Tiše si začala natáčet zvlněný pramen na prst. Vlastně na tom už nezáleželo, neměla se kam vrátit a ani by nechtěla. Simorosti by nepřijali Patrika, byl by pro ně narušitel, ačkoliv žádný simorost nikdy nebyl agresivní vůči nikomu, to neměli v povaze. Byli dobráčtí, společenští, ale zároveň ctili svoji komunitu i rodinu, pro kterou by byli ochotni zemřít. I z toho důvodu ji její matka ukryla před radiací a zachránila ji. Liliana si už ani nedokázala vzpomenout na její jméno, její mysl se zdála být prázdnější než dřív. Mohla za to snad proměna? Podrbala se na hlavě. Možná za to mohl čas... technicky neměla za sebou ještě ani jeden celý rok v dospělé podobě. Co se týkalo její existence, bylo to horší. Byla o dost starší než Patrik, její spóra znala ještě doby kdy Květoluky neznaly radiaci. Možná byla existenčně stejně stará jako Alan, který se mohl chlubit tím, že měl celých 15 lidských let, když celá apokalypsa začala. Ale Liliana neměla jak zjistit, kdy ji její matka vyklepala a zasadila do země, ani jak dlouho si hrála na palouku jako malý simorostík, v té době měla jiné starosti, ale samotní simorosti nikdy čas neřešili, mimo postavení slunce, ale to nebylo kvůli klasickému pojetí času.



V její hlavě se jí zjevili její druhové, které potkala v minulosti. Co oni? Přežili ten požár? A co Edmund? Je snad ještě i on na světě začarovaný ve strom? Její srdce se rozbušilo, když si uvědomila, že by ráda na to místo šla a zjistila to. Ve své mysli si představila Edmundův strom, pokroucený věkem, jak nadále stojí uprostřed lesa a odolává času. Možná by ji ani už nepoznal. Kolik lidskosti by v něm ještě muselo zůstat? Ani v minulosti již dávno nebyl lidskou bytostí. Pokud by stále žil, jistě by neměl zájem o konverzaci, pokusil by se ji zabít. Jenže... co kdyby se ho pokusila pokropit tím podivným odvarem, který sama stvořila? Dokázala by Edmunda z jeho prokletí vyléčit? Tiše zaklepala na květináč, který nadále třímala v pažích. Možná by se na to mohla zeptat Patrika... možná... možná...
"Do králičího bobku vždyť já stejně nevím, co všechno jsem tam dala!" Zvolala rozhořčeně, když si uvědomila, že si není jistá, zda by dokázala lektvar znova namíchat.
"Jsem ztracený případ," zabručela.



"To si nemyslím," ozval se vedle ní hlas. Liliana vykřikla. Její hlas byl tenký a pronikavý až Patrik uskočil dozadu. Vzápětí zrudla a postavila se.



"Jejda..." procedila a na její tváři se usadil nervózní úsměv.



Patrik zavrtěl hlavou a s úsměvem si ji prohlížel. Byla pořád stejná. Od jiskrných očí, které dříve nechtěl vidět ani ve snu, od štíhlé postavy, které jen doplňovala její jemnost a drobnost se kterou na něj působila již od samého počátku. Jenže Liliana možná působila zranitelně, ale občas byl opak pravdou. Dokázala bojovat jako lvice, když bylo nutné a měla zbrklou odvahu podobně jako on sám. A byla tak tvrdohlavá... skoro on sám. Proto ji také miloval. Tiše se zasmál.
"Vlastně asi ano... jsi ztracený případ."



"Proč?" Vyhrkla divoce.
"Protože jsi to ty," odvětil neurčitě. Na Lilianině tváři se zjevila drobná vráska mezi očima.
"Ale... to přeci není žádné odůvodnění!" Zvolala a vykročila k němu prudce. Těsně před ním se zastavila a skoro zapomněla co chtěla povědět, když viděla jeho široký úsměv.
"Já... nejsem žádný zmijovec, který můžeš oblafnout! Vím, že se občas chovám podivně a... a... ach jo... ty se mi směješ," zašeptala a zacukaly jí koutky.
"Trochu se bojím, že už se nebudeme umět hádat," pronesl jemně Patrik, než...



...si ji přitáhl za pas blíže k sobě.



"A to ti vadí?" Pípla.
"Myslím, že ne nebo ti snad naše hádky už nestačily?" Lilianino srdce se rozbušilo.



"Takže ty se na mě nezlobíš?"



"Proč bych měl?"
"Začal ses mi vyhýbat a... a..." Patrik se tiše sklonil blíže k jejímu obličeji až mohla zřít drobné černé pigmentové skvrny v jeho čokoládových očích.
"To jen znamená, že mám hodně přemýšlení. Na tebe bych se zlobit nemohl."
"Bála jsem se... já..."
"Šššš co kdybychom si zatančili?"
"Cože? Ale já to neumím."
"Pak tě to naučím," mrkl na ni. Tiše natáhl jednu paži.



"Stačí když se mě chytíš a já tě povedu," ujistil ji mile. Liliana zalapala po dechu a jemně uchopila jeho nabízenou dlaň.
"Hlavně neměj strach," zašeptal.

O několik vteřin, tak spolu přešlapovali na místě. Možná se nejednalo o žádný skutečný tanec a odborník by je pravděpodobně odsoudil, ale jim to nevadilo.



Svět kolem nich se bouřil a ztrácel se v nekonečně radiaci, proč by tedy nemohli mít svůj kousek štěstí? Bylo snad něco takového na jejich planetě zakázané? Ale jak vlastně žili ti lidé venku? Věděli, že existují ti v bunkrech? Patrik však na něco takového myslet nechtěl.





Toužil se jen dívat do očí své společnice. Chtěl s ní na chvíli zapomenout na utrpení tam venku. Toužil po tom ze své mysli na chvíli vyhnat troufalou myšlenku jeho dědy, který chtěl vyléčit svět. "Chamtivost a touha po moci je to, co jednou zahubí svět. Nikoliv příroda nebo vesmír, to my se zničíme sami" vytanula mu najednou v hlavě krátká poznámka Juliána, když sepisoval první zprávu o možné katastrofě. Věděl toho víc než ostatní, ale nikdy se na tohle nemohl plně připravit. To snad žádný smrtelník. I přes to se však snažil, spolu se svými druhy si vyměňoval krátké zprávy ještě v době kdy nebylo stisknuto červené tlačítko. Julián v tom nebyl sám a dokonce ani nyní osamělý nebyl, ačkoliv jeho lidské srdce již dávno nemohlo tlouct. Kolik by mu vlastně bylo? Už by měl dávno přes sto let a přesto jeho nápady a vynálezy žily dál, to bylo vítězství ve které mohl doufat jen málokdo. Možná tak měli ještě všichni naději a tu se rozhodl Patrik držet, dokud to jen bude možné.
"Patriku? Děje se něco?" Vytáhla ho z myšlenek Liliana. Patrik se pousmál a zavrtěl hlavou.
"Jak by sis představovala budoucnost?"



"Nevím, chtěla bych abychom byli všichni v pořádku a spolu, to je to co bych si přála nejvíc."



"Jenom tohle? Co kdybych ti řekl, že ti splním co si budeš přát, co by to bylo? Ale musí být tvoje přání splnitelné," mrkl na ni. Liliana polkla.
"Já... do zelenavé zahrady strejdy Hnidopicha... vždycky jsem tě chtěla slyšet zpívat," pípla.
"Zpívat? Vždyť jsi mě slyšela."
"To ano, ale většinou to bylo jen na chvíli..."



Patrik si ji tiše k sobě přitiskl. Její tvář ovanoval jeho hřejivý dech.



"Pak ti mohu zazpívat. Žádné písně jsem nikdy nesložil, ale máme tady hodně písní po dědovi Mathiasovi nebo i po ostatních, nechám tě vybrat."



"Vážně? Ty... ty..."



"Ano, věř mi," pronesl jemně. V jeho očích se odrážela upřímnost se kterou k ní hovořil.

Zhruba o hodinu později...



...se Patrik chopil nejmilejšího nástroje svého dědy.
"Vybrala sis jen samé písničky, které má děda označené hvězdou," uchechtl se.
"Asi je má tak kvůli něčemu a vzala jsem jen pár," pokrčila rameny.
"To asi ano, ale jejich příběh dneska už bude znát možná jen máma. Já vím akorát pro koho napsal děda tu poslední," pronesl, než letmo pohladil...



...staré struny. Jejich zvuk ho skoro vyděsil. Patrik vždycky hrál více na klavír, ale pro dnešní den, s arzenálem Mathiasových písní, se rozhodl jít v dědových šlépějích. Zhluboka se nadechl. Znal nazpaměť slova Christine a Alexe, kteří ho při učení vždy nabádali k tomu aby cítil hudbu. Patrik se vždycky snažil, ale nikdy nebyla hudba jeho sen, ačkoliv všichni mluvili o talentu, který měl. Asi opravdu měl zvučný hlas, ale nebylo to pro něj důležité, čímž částečně zlomil srdce nejen své matce, ale i svému strejdovi. I nyní tak pocítil znova starý nátlak ze strany své rodiny, ale zavrtěl nad tím hlavou. Liliana neznala všechno ohledně jeho učení zpěvu, nechtěl ji zklamat, proto nohou stiskl tlačítko na reproduktoru a spustil správnou melodii, která ho měla doprovodit ke kytaře. Stará nahrávka sebou několikrát škubla, než se z útrob ozval správný tón.



Patrik zavřel oči a snažil se soustředit na jednotlivé tóny, které se po něm v dané skladbě očekávali. Věděl, že s tím nebude mít problém, ale zároveň v sobě začínal cítit odeznívající alkohol. Znova natáhl do svých plic kyslík, než začal hrát. Prsty mu hbitě klouzaly po strunách a starý nástroj pevně reagoval na jeho počiny.



Liliana mezitím pozorovala jeho obličej, ve kterém se začaly ukazovat různé emoce.



Začal tak zpívat poněkud temnou píseň, kterou Mathias složil jako puberťák.

(jedná se o tuhle písničku   https://youtu.be/LmJspx8hrBU je původně myšlena jako píseň, kde měl Mathias zpívat o svém dětství s otcem, který ho vlastně nikdy nemiloval. O jeho útěku i životu na ulici. Je pravda, že text až tolik neodpovídá, i když mi to stejně tónem připomíná něco, co by mohl Mathias zpívat v té době   snad se vám bude líbit tohle krátké vzpomínání na naši celebritu   )



Lilianě začal běhat mráz po zádech, když vnímala slova té písně. Nikdy by jí nenapadlo jakou skladbu si ve skutečnosti zvolila. Skoro si dokázala představit malého chlapce o kterém bylo v zpíváno. Patrikův hlas zněl hluboce, ale zároveň pevně skoro se zdála jeho hlasem omámená. Zalapala po dechu, když začal zpívat vyšší tóny. Měl opravdu talent. Jeho um byl srovnatelný s jeho dědou. Když zpíval vnímala v něm vášeň, která z něj přímo zářila. Patrik měl na to být profesionálním zpěvákem, to by řekl každý, kdo by ho měl šanci vidět i slyšet.

Po chvíli změnil píseň, která byla o dost méně temná než ta první.


(toho bambusu co roste skrz podlahu si nevšímejte     )

(jedná se o tuhle písničku: https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/fall-out-boy/heaven-s-gate-861122 tentokrát vám ji dávám i s překladem   tohle je prostě píseň se kterou Mathias sváděl své fanynky z pódia   )

Liliana zrudla, když viděla jakým způsobem Patrik danou skladbu zpíval.



Skoro měla pocit jako kdyby jí jeho oči mohly svlékat. Nebyla si jistá jestli za to mohla jeho slova nebo samotný pohled jakým se na ni díval, když zpíval. Zalapala po dechu a začala si nervózně pohrávat se svými dlouhými vlasy.

Za krátkou chvíli začal Patrik zpívat úplně poslední píseň.



(jedná se o tuhle: https://www.milujemehudbu.cz/index.php?pisen=Stand%20By%20You&autor=Rachel%20Platten&preklad=Matri&id=5077   tuhle měl Mathias napsat pro Caroline a text na ty dva skutečně sedí jako poklice na hrnec   Mathias chtěl opravdu Caroline ukázat, že s ní půjde kamkoliv a bude stát při ní za každých okolností   )




Liliana vnímala, jak se jí do očí začínají dostávat slzy. Ten text byl krásný, jemný... napsal ji snad Mathias pro někoho speciálního? Honilo se jí hlavou a aniž by si toho mohla všimnout...



...se ve vedlejší místnosti zjevil někdo další.



Christine sebou škubla, když zaslechla známou píseň svého otce. Tiše nahlédla do místnosti a její srdce se málem zastavilo, když zřela svého syna s kytarou Mathiase. Byl mu tak podobný... tak... zhluboka se nadechla a rychle se schovala, aby ji neviděl.



Její oči se zaleskly. Mohla být snad hrdější? Jeho hlas zněl krásně, čistě a jasně... tak moc jí připomínal jejího tátu, že se jí chtělo plakat. Až nyní věděla, že byl její Patrik zpět. Byla si nadále jistá, že zpěv nebude jeho hlavní koníček, ale zároveň... nebránil se tomu tam jít a zpívat.
"Dokázal jsi to, tati..." vydechla tak tiše, že to nemohl slyšet vůbec nikdo. Zavřela oči...



...a představila si jeho milý obličej.



Její nohy se roztřásly. Část jejího otce žila v jejím synovi, to bylo něco, v co doufala celou dobu. Milovala by však Patrika i kdyby to v sobě neměl, tím si byla jistá. Ale nyní když ho slyšela... uvědomila si, že byla Lilianě vděčná. Tiše si utřela slzy a pokývala hlavou. Možná už jí nezbývalo tolik let života, ale v ten moment bývalé simorostce slíbila, že bude na její straně kdykoliv bude potřebovat. Až pak si urovnala vlasy a bez toho, aniž by dokončila kvůli čemu sem vlastně šla, se vrátila zpět za Davidem.

Ani nevíš, jakou jsem měla radost, když jsem tu viděla nový díl!  A samozřejmě mě nezklamal, právě naopak  Díky moc za něj!
Už na začátku mě rozesmál David s tím svým šviháckým krokem to bych nikdy nečekala, ten začátek mi vyrazil dech
A zbožňuju ty pasáže, kde si Liliana povídá s rostlinami ty její hlášky mě nikdy neomrzí. Líbí se mi její šaty. A z Patrika mám taky radost, že se dokázal dostat z toho svého smradlavého období a že je zase normální Moc jim to spolu sluší a těším se na jejich svatbu.
Moc pěkně mu šlo to hraní na kytaru - a je to taková pěkná vzpomínka i na Mathiase (ta fotka s Mathiasem se ti taky moc povedla). Strašně moc se mi líbil závěr a Christininy myšlenky.    

EDIT: Málem jsem zapomněla po přečtení dílu! Hrozně moc gratuluju ke 4 letům příběhu a děkuju za každý jednotlivý díl u všech tvých příběhů  Přinesly mi plno hodin zábavy a napětí a kvalitního počtení    Je opravdu neuvěřitelné, jak rychle ten čas letí. Jsem tak ráda, že máme tohle pěkné fórum a s ním tolik příběhů, výtvorů, fotek z hraní...
A do dalších roků ti přeju, ať ti tvorba v simíkách/hraní jde jako doposud a ať máš tolik času na koníčky, kolik bys chtěla a samozřejmě hodně štěstí a zdraví, to je nejdůležitější

Jupííí, nový díleček

Moc mě potěšil .

Hned v úvodu, podobně jako Hello, jsem se nasmála. Jak si David napochodoval ke Christin a pak jí ještě mále udusil polibkem . Koukám, že ten koktejl má parádní účinky. Navíc, jak to Christine hned odhadla .

A pak to rozjímání rostlin a Liliany . Chudák, měla by si raději zajít pro radu k Bellince, než k rajčatům a okurkám .

Moc se mi líbilo, jak se tam zjevil Patrik . A náhodou ten tanec Lily šel výborně

A k závěru malé vzpomínání na Mathiase až mi skoro slzička ukápla. Patrikovi to za kytarou taky moc sluší a jsem si jistá, že by ohromil více než jednu siminku.

Nádherný dílek

A velká gratulace k 4.výročí Letí to teda neskutečně

Lucisab, konečně se dostávám k tomu, aby ti pochválila pokračování. Sice jsem malinko doufala, že dojde už i na samotnou žádost, ale napínáš nás, co? Každopádně i tak to bylo opět krásně romantické Poslechla jsem si k tomu i skladby, a moc se ti to povedlo sladit. A že to slyšela i Christine,... no, to už byla třešnička na dortu

Moc děkuju holky, za přání i za krásná slova, moc si toho vážím     . Snad vás bude pořád příběh bavit jako doposud   , ačkoliv už nepřidávám dílky tak často jako dřív  


03x95



Patrikovi prsty jemně klouzaly po strunách dědovi kytary. Skoro se zdálo jako kdyby splynul s hudbou. Jako kdyby se v něm probudil Mathias se svojí nekonečnou láskou pro muziku.



Liliana ho mlčky pozorovala a ve svém nitru nemohla uvěřit tomu, že právě tenhle muž se do ní zamiloval... právě on, který pro ní neměl dříve jediné dobré slovo a ona pro něj vlastně také ne. Dříve si byli tak cizí stejně jako si byli nyní tak blízcí. Život byl nevyzpytatelný a bez skrupulí si dělal s jejich osudy co chtěl. Liliana zamrkala a sundala si z ramene neviditelné smítko. Patrik jí věnoval široký úsměv...



...než naposledy rozezněl starý hudební nástroj. Tiše odložil kytaru na podlahu a přistoupil k Lilianě.
"Líbilo se ti to?" Vydechl nadšeně, aniž by si uvědomoval jaké potěšení mu vlastně hudba dokázala přinést. Liliana trhaně přikývla, než...





...ho k sobě prudce přimkla.
"Bylo to naprosto úžasné, máš krásný hlas..." zvolala kolísavým hlasem, zatímco mu cuchala divoké vlasy. Patrik se zasmál a jemně se od ní odklonil.



"Nezpívám často, jsem rád, že se ti to líbilo," zašeptal jemně, zatímco se na jeho tvářích zjevila lehká červeň. Liliana prudce zamrkala a pohladila jeho pihami pokrytou tvář.
"Děje se něco?" Pronesla nesměle.



Patrik jemně stiskl její ruku a snažil se zklidnit své prudce bijící srdce.
"Všechno je v pořádku, jen jsem ti chtěl něco říct," odvětil s jemným úsměvem.
"A co?" Patrik si navlhčil rty, než před ní pomalu klesl na jedno koleno.



Liliana vykulila oči. Co to dělal? Honilo se jí hlavou. Její nohy se roztřásly. Patrik tiše vytáhl z kapsy malou krabičku a otevřel ji, zároveň ji nastavil tak, aby do ní mohla Liliana vidět.



"Víš, dlouho jsem přemýšlel... i když asi ne tak dlouho... ale... ach... to je fuk. Nevím kolik toho víš o manželství nebo o něčem takovém. Znám tvoji minulost, byla jsi simorost a ti na něco takového nejsou zvyklí. Jsi výjimka, která dokázala něco neobyčejného." Začal svoji řeč, zatímco upřeně hleděl do jejích vyjevených očí. Liliana si přikryla ústa a hleděla střídavě na nabízený prsten i jeho obličej.



"Nikdy jsem nebyl žádný přehnaný snílek, ani před... Oxanou. Dokonce jsem ani nevěřil na to, že se někdy ožením. Věřil jsem, že můj úděl na tomhle světě je být společníkem Belinky na cestě životem a zároveň být někým kdo dokončí náš rodinný projekt, který se už táhne neuvěřitelné tři generace. Jenže jak roky plynuly pochopil jsem, že to nestačí... že mi nestačí se jen zaměřit na vědu, ale začal jsem přemýšlet o tom jaké by to bylo kdybych byl venku a mohl dýchat čerstvý vzduch a mohl bych... držet za ruku někoho koho bych mohl nazývat svojí dívkou. Když jsem si to uvědomil, pochopil jsem, že v sobě mám i kousek snílka, avšak byl jsem i natolik velký realista, že jsem danou myšlenku nikdy nevyřkl nahlas. Možná jsem se i bál říci, že bych si přál něco takového zažít, zvláště v naší situaci... bral jsem to jako něco, co se nikdy nemůže stát skutečností a pak... pak přišla Oxana..." na chvilku se odmlčel, než pokračoval.

"Ona nebyla dokonalým příkladem vztahu ani ničemu tomu podobnému. Když vynecháme tu část, kdy mi v podstatě vymyla mozek... to co mezi námi bylo, bylo bouřlivé, divoké a rozhodně to nemělo šanci přežít. Nyní už vím, že kdybych byl sám sebou, jistě bych to ukončil sám, možná po pár dnech, možná po týdnu.. netrvalo by to tak dlouho. Oxana mě nikdy nebrala jako sobě rovného, byl jsem jen trubec, snadná oběť a kusové lidské zboží... jenže, pak jsem potkal tebe a všechno najednou bylo jinak. Poznala jsi mě v době, kdy jsem byl idiot, skálopevně toužící po pomstě, kterou jsem nikdy nemohl získat. Byl jsem k tobě hrubý a neurvalý... jak jen jsem toužil, aby jsi odešla a zcela jsem nechápal slova Xameriuse, který tvrdil, že moje budoucí já, tě tady chtělo... to byl vlastně jediný důvod proč jsem tě tenkrát hned na začátku nevyhnal pryč. Protože komu jinému jsem mohl věřit více než sobě? V té době jsem dokázal důvěřovat jen svému já. Zasadil jsem tě když jsi nebyla větší než průměrný meloun, doufal jsem v zázrak, v cokoliv co by mi pomohlo zapomenout na to co se stalo a znova najít vnitřní klid. A to se stalo. Ta obří sazenice mi nejen dala naději, dala mi i důvod proč znova začít věřit v život jako takový, v sebe, v moji rodinu i v můj osud. Díky tobě jsem znova začal věřit v lásku, v něco tak pro mne neznámého, že ani dodnes nevím, jak něco takového správně popsat." Liliana popotáhla a natáhla jednu paži k Patrikovi, ten její nabízenou dlaň jemně stiskl.



"Moje rodina si mě vždycky ráda idealizovala. Ale nikdy jsem nebyl dokonalý člověk nebo bytost. Vždycky jsem si připadal zcela průměrný a obyčejný. Bral jsem sám sebe jen jako nástroj pro záchranu lidstva, protože i nadále věřím, že jeden lidský život je oproti milionům jiným jen kapkou v oceánu a všichni máme tak málo času. Každá minuta nebo vteřina, kterou si necháme protéct mezi prsty, už se nikdy nevrátí. Proto jsem se k tomuhle rozhodl..." odmlčel se.



"Rozhodl jsem se svůj čas zužitkovat i jinak. Dát ho do rukou někomu dalšímu, někomu komu mohu opravdu věřit a tím někým jsi ty. Pochopil jsem, jak hloupý jsem byl, když jsem ti ubližoval. Věřím tomu, že jsi má spřízněná duše, ať už to zní jakkoliv nesmyslně a naprosto iracionálně... ale v našem světě pro taková slova není místo. Venku je radiace, v rodině mám mimozemšťana a ty jsi mi doslova vyrostla na zahradě. Takže tady opravdu není místo pro slovo iracionální, protože nyní je už normální zcela všechno. Nevím, co všechno ti můžu slíbit nebo dát, protože budoucnost je něco, do čeho nevidím a co nemohu vypočítat v klasických rovnicích. Co ti ovšem slíbit mohu je to, že budu nadále stejně tvrdohlavý, prudký, slon v porcelánu... budu se snažit dělat věci správně, budu dělat chyby, ale můžeš si být jistá, že tě budu milovat, jako moji ženu, partnerku, kamarádku... proto ti nabízím svůj vlastní čas a moji příliš divokou povahu. Chceš být mojí ženou?" Lilianě se roztřásla brada a zavřela oči.



Bylo to skutečné? Nezdálo se jí to jen? Opravdu nyní před ní Patrik klečel a chtěl, aby se stala jeho ženou ať už znamenalo cokoliv? Avšak ve svém nitru věděla, že toužila být jeho ženou ve všech směrem, které jí její vlastní život dával. Ačkoliv byla jen polovičním člověkem... ačkoliv hovořila s rostlinami... ačkoliv nesnášela spodní prádlo a stále nerozuměla proč z ní musí odcházet ty divné věci. Možná se nevyznala zcela v lidských potřebách, ale cítila se vnitřně spojená s tímto komplikovaným mužem s kudrnatými vlasy. Roztřeseně se nadechla, než divoce přikývla.
"Ano... ano..." vypískla a otevřela oči. Patrikovi se rozzářila tvář, než jí navlékl prsten. Vzápětí se postavil a Liliana se mu vrhla do náruče.



V ten moment svět patřil jen jim...



...dvěma ztraceným duším, ukrytým ve starém protiatomovém krytu, který nadále odolával radiaci a chránil tím osudy svých obyvatel.



Ale to nyní bylo pro naše hrdiny zapomenuté...





...v ten moment jejich čas skutečně patřil jen jim...



...a tomu čeho se měli stát součástí...





...a to něco bylo tak velké, že si to ani nemohli představit.

Tak to byl boží dílek!!

Ti dva se k sobě neskutečně hodí.

Hrozně se mi líbí, jak popisuješ jejich pocity a myšlenky. A ty krásné pózy, které nádherně zapadají do daného okamžiku .

Jsem moc ráda, že se Patrik konečně odhodlal k velkému kroku . Jeho žádost o ruku byla překrásná, já osobně bych se rozbrečela, jako želva. Tolik krásných slov. Jsem neskutečně ráda, že se vrátila jeho stará povaha, i když události, které se staly v něm zanechaly rány, ale zase je díky nim o něco silnější. Jsem na něj pyšná a i na Lily, že to s ním nevzdala a z toho bručouna, kterého jsem ještě nedávno vídali vyprostila toho milého Patrika, kterého jsme se tolik oblíbili.

Hrozně moc se těším na reakce ostatních a vlastně na celou svatbu. Jsem zvědavá, jakou svatební řeč si přichystají pomerančovník a rajčata .

Moc děkuji za krásný dílek .

Nádherné! Na tenhle okamžik už čekám dlouho a moc jsem se těšila, až se Patrik dá psychicky do pořádku a odhodlá se k tomuto kroku
A zhostil se toho opravdu dobře. Moc hezky shrnul celou jejich historii. Jen ta zmínka o Oxaně mě přimrazila. Když si na tu hroznou potvoru jenom vzpomenu Doufám, že jí na rodné planetě dali co proto Vzpomínám si, jak jsem byla nešťastná, když hrozilo, že tou stálou partnerkou Patrika zůstane Oxana. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že by se ji podařilo odstranit a že by se mohl nachomýtnout někdo jiný, natož někdo tak milý jako Lily.

Obdivuju tě, jak krásně to dokážeš sepsat. Je to moc krásné... a zároveň mě berou ty perfektní záběry na různé detaily (nohy, ruce, detaily oblečení, boty), samozřejmě i celkové záběry a naprosto mě dostala poslední fotka, kde jsou 2x. Moc hezký detail jejich objetí s celkovým odrazem v zrcadle v dálce... boží!
Souhlasím s Janikou, ty pózy jsou vždycky perfektně vybrané pro každou situaci. A je pravda, že nebýt Lily, Patrik by nadále byl zapšklý a smrděl přes celý bunkr.

Taky už se hrozně moc těším na svatbu A jsem moc zvědavá na další vývoj. Tvůj bunkr je prostě perfektní příběh...

Moc děkuju holky za krásné komentáře, moc si jich vážím     ani nevím jak pořádně vyjádřit co pro mně znamenají  

Jani, rostliny budou mít vždycky ke všemu nějaký komentář, to se nemusíš bát  

Hello, Oxana by asi Patrika brzy přivedla do hrobu, každopádně ti můžu slíbit, že o ní ještě zmíňka padne   s Patrikem by byly každopádně hrozný pár a jejich dítě by bylo totální chudák  



03x96

Brzy se po celém bunkru roznesly dobré zprávy ohledně nadcházejících událostí...



"Mám z vás neskutečnou radost!" Vyhrkla Anabela sotva spatřila svoji budoucí švagrovou.



"Děkuju, sama nevím co na to říct."
"Buď prostě šťastná, pokud tě Patrik požádal o ruku, pak to s tebou opravdu myslí vážně. Z takových věcí by si nikdy legraci nedělal," pokusila se ji ujistit s jemným úsměvem.
"Vím, že by si ze mě nestřílel, i rajčata to říkají..." pronesla klidně, vzápětí se zarazila, když si uvědomila, že to vyslovila nahlas. Anabela se zasmála.



"Takže je pořád slyšíš?"
"Ano, dokonce mám na hlavě mimo vlasů i zakrnělé listí, dneska ráno jsem na to přišla..."
"Páni... a ví to Patrik?"
"Zatím ne, myslím že to nic neznamená. Podle Davida mám už víceméně lidskou DNA, takže jsem už více člověk," vydechla tiše. Anabela přikývla.



"Chci jen aby jsi věděla, že jsme tě měli rádi i jako simorostku, takže i kdyby ses jednoho dne probudila zase s listím na hlavě, tak už budeš stejně navždy patřit mezi nás," mrkla na ni.
"Díky... chtěla jsem tě o něco poprosit..." zašeptala.
"Ano?"



"Já... já... do králičího bobku... slyšela jsem Christine mluvit o svatebních šatech... jak by ty šaty měly vypadat?" Pípla nesměle a pohlédla na ni svými zelenými duhovkami. Anabela jí věnovala téměř mateřský pohled.



"Měly by být nejkrásnější na světě, mohu ti jedny ušít."
"Ušít?" Vydechla šokovaně.
"Ano, už jsem ti ušila hodně oblečení a svatební šaty taky zvládnu. Můžeš mi i říct svoje nápady."
"Když já ani nevím jak by měly vypadat."
"Můžou být dlouhé, můžou být krátké... většinou jsou bílé, ale ani to nemusí být pravidlo..."
"Dlouhé... jako s dlouhou sukní?" Vydechla a před očima se jí zjevila krátká vzpomínka na její prapředkyni v dlouhých šatech.
"Ano, můžeš mít ale i kalhotové," mrkla na ni.
"Se sukní, určitě se sukní a..." V ten moment si vzpomněla na Marii Antoniu a její odraz v jezeře. Až pak pochopila, že si přála šaty jaké nosívala ona.
"Mohu ti to nakreslit?" Zeptala se nesměle Liliana.
"Samozřejmě!" Vyhrkla Anabela nadšeně.



"Pojď se mnou, určitě budou podle tvých představ!" Zvolala natěšeně a zavedla bývalou simorostku do své šicí svatyně.

Uběhlo v poklidu několik dní...



Anabela neúnavně pracovala na svatebních šatech Liliany...



...zatímco jiní se snažili ze sebe vydat nejlepší kvůli velkému dni, který...



...když nastal...



...pak nemohlo být nic...



...špatné...



"Trvá jim to dlouho," procedila Christine podrážděně a zahleděla se na svého syna, který k nim stál zády.
"Lily byla hodně nervózní," odvětila tiše Anabela a upravila si neviditelný záhyb na své sukni.
"Ale to jsou všechny nevěsty i ženichové... věř mi, už jsem to zažila několikrát... ne vlastní svatbu, tu jsem měla jednu, ale ty nervózní svatebčany. Například Alex byl den před svatbou na odstřel... a to si v podstatě manželství s Danielou vydupal. Nedívej se na mne tak, tvůj táta tvoji mámu v podstatě uhnal, což se mu v bunkru podařilo docela snadno," mrkla na ni šibalsky. Anabela se nervózně zasmála.
"Ale slušelo jim to spolu, i když bych to před Alexem nikdy neřekla nahlas, on to totiž věděl a nijak se tím netajil. Rád říkával, že on s Dany jsou mnohem lepší pár než já s Davidem... ale ať si škubne bráška... škoda, že tu není," vydechla nakonec a rozhlédla se. Bylo to už dlouho, co s nimi Alex s Danielou nebyli, ale pro Christine nebylo dne, kdy by si nepřála, aby tady její otravný bratr byl s ní.
"Kolik je hodin?" Přerušil tok jejích myšlenek Patrik. Christine k němu vzhlédla a obrátila oči vsloup.
"Padá ti kšanda," procedila suše a postavila se. Jemným pohybem upravila danou nedokonalost a usmála se na něj.



"Řeknu ti tajemství... i když budeš kontrolovat čas každých 15 sekund, to stejně ten proces neurychlí... musíš počkat, trpělivost růže přináší..."
"Víš jak to mám s trpělivostí..."
"A ty víš jak to mám já s trpělivostí. Sice bych mohla Davida trochu popohnat, aby Lily přivedl co nejdříve, ale neděláme tady přeci dostihy... takže se nadechni a užívej si to..."
"Napadlo mne, aby si to Lily nerozmyslela..."



Patriku, jestli něco vím jistě, tak to, že tě ta holka miluje, i když jsi se většinu času k ní choval jako totální pozér... byl jsi ostuda celého bunkru... málem jsem se kvůli TOBĚ dala na modlení! Zvolala dramaticky.



Patrik se usmál.
"Mrzí mě, že jsem byl pozér a že jste se museli za mne s tátou stydět," vydechl jemně. V Christininých očích se zjevilo něco zvláštního. Možná mateřská pýcha?



"Oceňuji, že dokážeš uznat když se zmýlíš, jsem na tebe pyšná a nejen já, ale i táta. Zvládl jsi to dobře, i když s pár poznámkami. Vím, co se ti stalo... ta vesmírná kráva... teda Oxana... čert aby ji vzal, i když tady Alan tvrdí, že se o ni její druzi dobře postarali a já mu to i věřím... takže... kde jsem to skončila... no ano... popletla ti hlavu a to nejen metaforicky, nemohl jsi za to, takže trocha té hysterie byla na místě a nedivím se ti. Máš moji povahu, která ti pomohla přežít, ale málem zadupala ty ostatní kolem tebe... a pak máš ještě cosi z tvého táty, co z tebe dělá mistra útěků, ale i tak... jsem na tebe pyšná, pamatuj si to dobře, ano? A nezáleží na tom, že zpěv není tvoje nejoblíbenější činnost, ačkoliv si myslím, že máš neuvěřitelně výjimečný hlas, dělej co ti je blízké a pokud to je věda, tak se jí nevzdávej, to ti radím jako tvoje matka... a nedívej se na mě tak, každý z naší rodiny má jednou za čas svoje osobní prozření, ber to jako výhodu, protože se to často nestává," mrkla na něj. Patrik se zasmál a pevně...



...ji semkl ve své náruči.
"Mám tě rád, mami."
"A já tebe, ty můj všeználku... tak a teď se hezky narovnej..."



...jsem si jistá, že tvůj táta, brzy přivede...



...tvoji nevěstu mezi nás. Nezapomeň na to kým jsi, můj malý...

"Už nejsem malý," oponoval jí s úsměvem. Christine se zasmála.
"Zklamal by jsi mě kdyby jsi to neřekl. Buď trpělivý alespoň dnes a neudělej mi ostudu!" Ukázala na něj prstem. Patrik se zakřenil.
"Jak si přeješ, mami," odvětil se smíchem. Christine ještě letmo oprášila jeho rameno, než se vrátila zpět na své místo. Patrik se mezitím nadechl a své oči znova upřel na prosklené dveře, které ho oddělovali od jeho milé.

Krásný úvod před velkým životním krokem pro Patrika a Lily, tak ať si to všichni v bunkru užijí, jak jen můžou !

To byl moc krásný díl Díky moc za pokračování!
Chudák Lily musí být hodně nervózní, jak ani neví, co pořádně od toho může čekat. A z toho nervózního Patrika na konci jsem pomalu nervózní i já ne že bych se bála, že Lily mu uteče, to vůbec. Ale celkově na mě padá ta atmosféra toho očekávání, že to cítím i na sobě (to je důkaz toho, jak dobře jsi to napsala ).
Opět musím vyzdvihnout, jak nádherně máš všechno nafoceno. Co mě dostalo nejvíc, byl záběr na svatební šaty zezadu - jsou nádherné!
Vychutnávám si každý záběr a je tu hodně fotek, to je paráda, takto se to dobře čte všechno je nádherné. Vždycky se zasměju u těch průpovídek Lily. Poslední záběr na svatební kytici mi vnukl nápad - jestlipak si bude Lily moct se svojí kytkou povídat?

Tak to byl dechberoucí dílek. Konečně jsme se dočkali a naše hrdličky si brzy řeknou své ano ( snad) . Patrika naprosto chápu, je to pro ně velký krok, ne že by svatba něco tak moc na situaci měnila, ale stejně. Je to životní rozhodnutí, které bývá emotivní pro obě strany o občas přináší pár změm Dokážu si představit, jak nervózní je Lily. Ta pomalu ani neví, co to obnáší...Je to pro ni něco nového, co zřejmě nikdy za život nepoznala.

Už se nemůžu dočkat až ji uvidíme v plné kráse .

Takí musím pochválit nádherné zpracování fotek a celý, nádherně čtivý text

btw.: Uplně mě dostala ta poslední fotka . Ten pohled na tu květinu, která je mimochodem moc krásná, který mě naprosto napnul, protože už ted jsem hrozně zvědavá, jak Lily vypadá.

Moc se těším na pokračování.

Tak vám sem konečně po tak nekonečné době přidám pokračování je to opravdu příšerná ostuda už každopádně jsem moc vděčná za vaše milá slova moc si vážím každého z nich



03x97



"Proč se mi tak klepou nohy?" Ozval se vysoký hlásek Liliany. David se pousmál.



"Jsi nervózní děvče, ale to je normální. Nemusíš se ale ničeho bát," pokusil se ji jemně ujistit.



"Já vím..." pípla a sklopila zrak.
"Víš než tam vstoupíme... chtěl jsem ti něco povědět."
"Co?" Vyhrkla a upřela své zraky do těch jeho.
"Jsem moc rád, že si Patrik zvolil tebe a že tě mu osud nebo cokoliv co existuje, přivedlo do cesty. Nebýt tebe, jistě by byl můj syn dávno v dalekých vodách ze kterých bychom ho už nikdy nedostali. Je to tvrdohlavec a netvrdím, že s ním bude život vždy snadný, ale má zlaté srdce, které jsi mu pomohla znova najít. Jsem za to moc rád, opravdu..."
"Ale... ale..." Liliana nevěděla, co odpovědět na něco takového. Její tváře zrůžověly.
"Nebudeme to ale již zdržovat... půjdeme?" Vyzval ji a natáhl k ní svoji dlaň.



Liliana se zahleděla na jeho stářím poznamenané prsty. Patrikův otec již dávno počítal své křížky na obou rukách, ale jeho tvář nadále působila jako by v ní sídlil mladý duch, který se nápadně podobal Patrikovi. Občas když se na něj Liliana dívala, měla pocit jako kdyby se dívala do starší tváře svého milého, natolik si byli fyzicky podobní. Zalapala po dechu a přikývla. Nebyla si jistá na co měla být připravena a proč se zdálo jako kdyby svatba byl obřad důležitý podobně jako souboj na život a na smrt. I tak však nakonec přijala hřejivou dlaň starého muže. Ten si její třesoucí paži zavěsil do svého rámě a tiše vyšel spolu s ní z pokoje.





"Víš, že jsem byl kdysi dávno podobně nervózní jako ty?"
"Opravdu?" Vydechla překvapeně.
"Ano, Christine je skvělá žena, ale umí být hodně tvrdá, když se něco neodehrává přesně podle plánu... nechtěl jsem ji zklamat, ale nakonec... naše svatba byla opravdu moc krásná a všechno bylo dokonalé," vydechl zasněně. Liliana se usmála.



"Máte se moc rádi," pronesla jemně. David přikývl.



"Nevím jaký by byl náš vztah tam venku, ale tady... musíme umět žít spolu každý den, zavření v protiatomovém krytu... nic jiného vlastně neznáme, ale i tak... každý den umí být i výzva, ale to už dávno víš," mrkl na ni. Liliana se tiše zasmála, když si vzpomněla na její začátky s Patrikem. Její myšlenky ji natolik zaměstnaly, že si skoro nevšimla, že vstoupili do zahrady.



Jen co Patrik zřel svoji nevěstu...



...jeho koutky se roztáhly do obrovského úsměvu. Opravdu byla tohle ona? Jeho budoucí žena? Mohl být vůbec ještě víc požehnán? Stále nerozuměl tomu, že ho mohla milovat... jeho grobiána s hlavou tvrdší než diamant... ale přesto tady byla... tady s ním, připravena stát se jeho ženou ačkoliv stále nemohla rozumět významu daného slova.



Liliana k němu pozvedla tvář a její líce okamžitě zaplavila červeň. Sledovala jeho pihami pokrytou tvář. Ten pohled... díval se na ni jako kdyby nikdo jiný neexistoval... jen ona... žena, která nebyla zcela člověkem a které již ani nebyla simorostkou. Čím se vlastně mohla identifikovat? Působila jako lidská žena, ale cítila se tak? Jaký byl rozdíl mezi simorostkou a ženou? Dlouze se nadechla. Až pak jí došlo, že na tom nezáleželo. Nyní byla tady, ať už její tělesná schránka byla čímkoliv, a mohla se dívat do očí muži, kterého milovala. David jemně předal drobnou Lilianinu paži Patrikovi, jehož úsměv se ještě více prohloubil. Vnímal, jak se jeho srdce bije jako splašené.



"Jsi moc krásná," vydechla něžně a semkl obě její ruce. Liliana se zarděla a zachvěla se.



V jeho očích mohla spatřit lásku, něhu, ale i něco jiného... něco jiného divočejšího co rozeznívalo v její duši neznámé struny o kterých nic nevěděla. Co to bylo za žár, který z něj vyzařoval, co znamenal? Polkla.



"Tobě to taky moc sluší," kuňkla. Patrik se pousmál a odhalil jí své rovné zuby.



"Taky jsi nervózní, že ano?" Liliana přikývla.
"To nic, spolu to zvládneme. Jako všechno ostatní co by mohlo přijít, všechno... i kdyby nás osud přiměl kráčet v jiných časových linkách, jsem si jistý, že spolu dokážeme najít své štěstí prakticky kdekoliv," pronesl tiše, než pustil její dlaně. Liliana si ho zmateně změřila.
"Ale..."
"Šššš," přiložil k jejím rtům svůj prst.
"Abych pravdu řekl, teď budu potřebovat prostor k mluvení ačkoliv si nejsem jistý, zda to zvládnu, takže... takže... no... nejsem prostě někdo kdo si píše zápisky," uchechtl se. Začal se přehrabovat v kapsách a za několik vteřin vyjmul drobný zlatý kroužek.





"Máme takovou rodinnou tradici... každý muž musí vytvořit vlastní svatební prsteny. Můj otec říká, že je to něco jako způsob, jak ženě dokázat, že zvládneme být odolní a praktičtí... já si ale myslím, že je to něco, čím chceme své vyvolené ukázat, že jsme hodni toho být jejich druhy. Každý z nás pojme výrobu prstenu po svém, něco podobného jsem udělal i já. Je v nich nejenom má píle a touha po tom, aby moje svatební prsteny byli takové jaké jsem si je představoval, ale je v nich i něco z nás dvou. Když je otočíš zevnitř, spatříš na nich něco," zašeptal a vložil jí drobný kroužek do dlaně. Liliana se zaměřila na nabízené místo a zalapala po dechu. Vnitřní strana byla pokrytá drobnými květy, do kterých se zamotávala tenoučká zvlněná stuha.
"To je nádherné," zašeptala dojatě.
"Ty květy jsou symbolem naší lásky a ta stuha představuje vytrvalost a sílu našeho vztahu, protože to drží nás dva pohromadě. Není to jen láska a přitažlivost, je to touha po tom se jen tak nevzdat... jen tak nezahodit, to co nás dva pojí. Jsme oba tvrdohlaví, oba odolní a to z nás dělá něco, co můj otec nazývá pilířem. Mým osudem je vést bunkr a nést odkaz mého dědy i otce do dalších generací a jsem si jistý, že s tebou a tvojí povahou, která mě dokáže zkrotit, se neztratíme v ničem co má přijít." Vydechl pevným hlasem a jemně si od ní vzal prsten a znova ho nastavil tak aby na něj mohla vidět.



"Ale to není to hlavní co jsem ti chtěl říct. Když jsem byl malý, nikdy jsem nevěřil, že se ožením nebo poznám lásku. Dokonce jsem něco takového natolik zavrhoval, že jsem si myslel, že něčeho takového snad ani nejsem schopen. Jako puberťák jsem toužil především po tom být dobrým synem a i dědicem odkazu své rodiny, protože jsem to chtěl a protože se to ode mne, jako od jediného syna s podobnou náturou a sklonem k vědě, očekávalo. Nikdy jsem však neměl pocit, že by to bylo špatně. Vždycky jsem miloval vědu a milovat ji budu vždy. Proto jsem neměl potřebu se něčemu takovému bránit, mimo hudebních lekcí mé matky, promiň mami," zamumlal cosi za sebe. Christine se pousmála a z oka ji ukápla slza.



"Můj otec mi říkal malý génius, polykal jsem jednu knihu za druhou a byl hrdý na každý vynález. Můj svět tak byl téměř dokonalý a nepokřivený... jenže pak... pak... jsem opravil teleport a spolu s Belinkou jsme objevili Alana a... Oxanu. Ti dva narušili moji dokonalou bublinu. Najednou tu byl někdo další... někdo jiný... ale v té době jsem nežárlil, neměl jsem potřebu, jen... bylo to jiné... tak jiné. Nakonec jsem se přistihl, že začínám vnímat jistý zvláštní pocit, který mě naplňoval smutkem. Začal jsem si víc uvědomovat, že se mezi Belinkou a Alanem něco děje... něco, co jsem neuměl pojmenovat a měl jsem pocit, že bych před tím měl svoji sestřenici chránit. Jenže jsem netušil, že jsem svůj obranářský instinkt měl obrátit jiným směrem... Oxana mě zastihla nepřipraveného. Byl jsem nezkušený mladíček, který nevěděl, co dokážou lidské instinkty. To co se stalo bylo něčím co jsem nikdy nemohl najít v knihách a stejně jako mě to spláchlo jako vlna v úvodu, podobným stylem mě to roztrhalo v závěru. Protože když jsem pak procitl, už jsem nebyl ten nevinný mladík s láskou k vědě, byl jsem někdo kdo okusil něco, co by neměl zažít vůbec žádný smrtelník. Byl jsem podveden, zrazen, oklamán, zlomen něčím co ani nebylo skutečné a přesto mi trvalo dlouho, než jsem pochopil, co se vlastně stalo. Nenáviděl jsem sebe, protože jsem se cítil vinný, že jsem do svého domova pustil škodnou a zároveň jsem vnitřně krvácel. Myslím, že bych dokázal Oxanu zabít kdybych ji potkal, tak moc jsem se jí chtěl pomstít... za Alexe, za sebe, za všechny. Zaměřil jsem na to všechny svoje síly co mi zbyly. Ignoroval jsem svoji rodinu a pracoval jsem jako robot. Zapomínal jsem na svoje lidské potřeby. Byl jsem jako anděl pomsty, natolik nepodobný sám sobě. Nezáleželo mi na mém životě, jediné co jsem chtěl bylo ochránit moji rodinu, to byla jediná věc na které mi záleželo. Byli i dny kdy jsem si přál abych mohl zemřít... to byli ty dny kdy se ve mně ozývalo moje staré já. Pak jsem proklínal svůj osud... avšak věděl jsem, že potřebuji trest za svoje selhání, proto jsem nemohl zemřít. Stále jsem cítil povinnost chránit svoje blízké. A pak... pak jsem od Xameriuse získal podivnou sazenici, kterou jsem od něj měl chtít v budoucnosti. Přijal jsem ten dar jako něco, čemu jsem snad mohl věřit. Možná to bylo z mé strany poněkud naivní, ale... když jsem Xameriuse viděl. Jeho tvář, která se podobala Alexovi... měl jsem pocit, že jsem mu mohl věřit. Tak jsem tě zasadil v ten den a chránil jsem tvoji sazenici před ostatními a jejich dotěrnými dotazy. K mé smůle jsi však vyrostla do své úplné podoby bez mé přítomnosti. Vzpomínám si na Belinčin křik a když jsem tě poprvé spatřil. Byla jsi zelená a z očí ti šlehaly blesky. Vůbec jsi ze mě neměla strach a dokonce jsi mi vynadala, že jsem tě odněkud ukradl. V ten moment jsem si myslel, že jsi danajský dar a další druh škodné..." zavrtěl hlavou.
"Ale ačkoliv jsem byl mezi prvními co tě chtěli prostě vyrazit, ostatní se tě z nějakého důvodu, i přes veškeré zkušenosti s cizinci, rozhodli zde ponechat. A tak když jsem tě nemohl vyhnat, rozhodl jsem se tě hlídat. Jenže situace se nakonec poněkud obrátila. Byla jsi stále někde za mými zády. Něco ve mně tě chtělo zlomit, aby jsi konečně přestala být tak temperamentní a tvrdohlavá. Toužil jsem po tom, aby jsi sama uznala svoji prohru a odešla z našich životů. Jenže tobě se tady začalo líbit, ačkoliv jsem byl kretén všech kreténů. Chodila jsi za mnou, ačkoliv pro to nebyl žádný běžný důvod. Začal jsem si myslet, že jsi masochistka, která si užívá když ji urážím. Proto jsem se rozhodl přitvrdit, jenže ty jsi udělala to samé, byla jsi příliš tvrdý soupeř i na moji rozedranou, vzteklou povahu. Dodnes nevím co tě ke mně tak táhlo. Trpěla jsi se mnou když jsi mě našla v kapličce u uren tety a strejdy, oponovala jsi mi a zachránila jsi Belinčinu svatbu s Alanem, když jsi mě omámila a já... já tě pak políbil, abych tě potrestal, jenže místo toho jsem poněkud potrestal sám sebe. Protože pak už moje sebedůvěra šla úplně do kopru. Fascinovala jsi mě, i když jsem si to zakazoval. Dokonce jsem ti i odpustil, když jsi mi ukradla oblečení z koupelny a mě pak spadl ručník, čímž jsi odhalila celé mé tělo před mojí rodinou. Ano, i to jsem ti odpustil," zakřenil se. Liliana si utřela slzy a zasmála se taky.



"Myslel jsem na tebe dnem i nocí, cítil jsem se jako blázen. A pak když jsi se mnou skončila v minulosti, mojí jedinou touhou bylo tě chránit... za každou cenu. Až pak jsem si doma uvědomil, že se něco ve mně mění. Moje myšlenky začaly být méně temné, více jsem se zabýval tebou než mým raněným egem. Nejhorším dnem v mém životě bylo když jsem tě našel ležet na zemi v kuchyni. V ten den jsem pochopil, že jsem mohl ztratit cokoliv mimo tebe. To co jsi ve mně vzbudila ty, se nikdy nedá srovnat s ničím co jsem kdy v životě pocítil. Zamiloval jsem se do tebe, netuším kdy ani jak... možná to bylo v ten den, kdy jsi utekla z koupelny s mým oblečením v rukách," zasmál se znova.
"Stala jsi se pro mně někým natolik výjimečným, že nedokážu ani řádně pojmenovat, co pro mě znamenáš. Vím jen tolik, že chci strávit zbytek svého života po tvém boku. A to se všemi tvými králičími bobky i promluvami s rostlinami, které mimochodem teď srdečně zdravím, ačkoliv si myslím, že mě jistě považují za osinu v zadku, protože o ně nepečuji tolik kolik by si zasloužili," zakřenil se.
"Proto se tě ptám má Lily, moje simorostko, moje princezno, chceš mě za svého muže ačkoliv ti nikdy nemohu slíbit život bez občasných bojů? Vždycky budu mít svoji hlavu, ale mohu ti slíbit, že i kdybych se choval jako sebevětší blbec, vždycky tě milovat," vydechl jemně. Liliana se pousmála a přikývla.
"Ano, chci si tě vzít," vydechla třesoucím hlasem. Patrik jí věnoval široký úsměv, než ji uchopil za ruku...





"Slibuji ti tímto prstenem..."



"...že se pokusím být tím nejlepším manželem,..."



"...druhem, milencem, přítelem..."



"...někým komu budeš moci svěřit svou duši beze strachu..."



"...slibuji ti, že tě budu milovat, i kdyby se pod námi třásl svět, i kdyby jsme se ztráceli v čase, vždycky budu tady abych tě chytil za ruku a připomněl ti kým jsme. Miluji tě, Liliano a to nezmění ani radiace venku nebo špatně proměřená věda," vydechl a zvedl k ní tvář.



"Věříš mi?"
"Ano," zašeptala a odněkud vytáhla druhý prsten.



"Já... jen stěží dokážu mluvit jako ty, ale pokusím se ti zodpovědět pár otázek. Ptal jsi se proč jsem za tebou vytrvale chodila, nebylo to kvůli masochismu, bylo to kvůli Belince, která mi vyprávěla o tvém starém já... a já... byla jsem zvědavá a zároveň jsi mě fascinoval také, i když jsi byl nepříjemný a vnitřně jsem neměla pocit, že bych ti mohla plně věřit. Ale přesto jsem se nedokázala k tobě otočit zády. Dráždil jsi mě a nutil jsi mě být jinou než by simorosti, kteří se nikdy nehádají, měli být. Možná to bylo z mé strany hloupé, ale nikdy jsem nebyla tradiční simorost. To jsem věděla, ačkoliv jsem mezi svými druhy žila jen velmi málo času."



"A důvod proč jsem na tebe byla hned zlá sotva jsem vyrostla? Měla jsem pocit, že jsi to byl ty kdo mne ukradl z mého rodného palouku a zavřel jsi mě na to chladné místo. Měla jsem opravdu velkou zlost, ale zároveň... později jsem pochopila, že příchod sem bylo to nejlepší co mě mohlo potkat. Setkání s tebou a tvojí rodinou... najednou jsem nebyla sama. Najednou jsem měla pocit, že mám znova rodinu, i když ty jsi se tak moc nechoval. Z počátku jsem na tebe měla opravdu velkou zlost, nerozuměla jsem tvému chování ani jsem netušila co jsi prožil. Brala jsem tě jako vzteklou sršeň, ale pak jsem pochopila, že to bylo jinak. To že tě miluji jsem pochopila ani netuším kdy, chvíli jsem si dokonce nerozuměla... jenom jsem se často přistihla, že vyhlížím tvoje kudrnaté kučery každé ráno, kdy se zjevíš jako slunce, které sem nikdy nebude moci nahlédnout. Stal jsi se pro mě jistotou, ačkoliv jsi to sám nemohl tušit. Chtěla jsem tě poznat a pochopit, možná později jsem skutečně byla masochistka nebo snílek... možná... možná jsem prostě jen byla zamilovaná, do tebe do toho muže, kterého jsem zahlédla v kapličce, když jsem podléhala dehydrataci. Chtěl jsi mě zachránit, i když jsi všude propagoval jak moc mě nesnášíš, v ten den jsem zcela pochopila, že nejsi jen pýrem obecným, ale že v sobě máš toho muže o kterém mi vyprávěla Belinka. A dnes už vím, že to byla skutečně pravda. Možná naše cesta k dnešnímu dni nebyla úplně dokonalá, ale já vím... jsem si jistá, že bych neměnila. Netěší mě, že je venku radiace, ale... jsem ráda tady, s vámi, s tebou. A proto ti tady před rostlinami, tvojí rodinou slíbím, že nebudeš litovat toho, že sis mě vybral za manželku, i když nejsem úplným člověkem, protože jsem se tak nenarodila. Nikdy se nepřestanu snažit být hodna toho tady být s vámi a hlavně toho být s tebou. Miluji tě Patriku a doufám, že nás spolu ještě čeká spousta krásných věcí," vydechla jemně a natáhla k němu ruku s prstenem. Patrik se pousmál.
"Ano, rád si tě vezmu," zašeptal a nastavil ji dlaň tak, aby mu mohla zlatý kroužek snadno navléknout.









"A co se bude dít teď?" Zeptala se tiše Liliana.



"Teď si dáme pusu," mrkl na ni.



"A pak?"



"Pak už si budeme psát novou budoucnost," vydechl něžně, než si ji k sobě přitiskl...





...a spojil svoje rty s těmi jejími.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Při příležitosti svatby Patrika a Lily jsem nafotila několik speciálních fotek snad se budou líbit



















Jinak na jejich svatbu jsem chtěla mít nějaké speciální oblečení, takže jsem ze všeho nejdříve prohledala internet až jsem našla několik variant, ale to bych nebyla já abych si nakonec nevybrala tu složitější cestu... Lily tak měla mít původně jiné šaty než jste teď viděli, dokonce mi s těmi původními pomohla Janika, za co jí hrozně moc děkuju (určitě ty šaty použiji na jinou svatbu) jenže pak vyšel svatební pack ze čtyřek a tam jsem uviděla tyhle s květinovými ornamenty a bylo vymalováno takže jsem je nakonec pro Lily stvořila, ačkoliv jsem na nich pracovala několik týdnů, protože byly opravdu příšerné na konvertnutí a ani teď nejsou zcela dokonalé bohužel, ačkoliv do příběhu svému účelu posloužily naštěstí u Patrika to bylo "jednodušší" pro něj jsem konvertovala jen jednu verzi oblečení doufám, že se vám to oblečení líbilo i tak

No teda! Očekávaná událost je tady! Moc jsem se na to těšila! Ten díl je tak krásný, ani nemůžu vyjádřit, jak moc se mi líbí, jak krásně jsi všechno nafotila a sepsala.
Už ten úvod a Davidova citlivá rozmluva s Lily... potom samotná svatba a shrnutí jejich setkání a historie celkově, až po šťastný závěr a samozřejmě to, co mi vyrazilo dech na úplném konci - ty překrásné, přímo kouzelné fotky!!! Nemůžu se na ně vynadívat, jsou opravdu nádherné a strašně moc se ti to všechno povedlo!
Mám strašnou radost, že to takto šťastně dopadlo. A snad se jim v životě bude dobře dařit a hezky spolu žít jsem tak ráda, že Oxana byla vykopnuta a máme místo ní tuhle sympatickou Lily (které to hrozně sluší, mimochodem)
Tohle byl přímo pohádkově krásný díl. Moc ti za něj děkuju!

P.S. Je v tom vložený opravdu velký kus práce a je to vidět Jsem zvědavá i na ty původní šaty, na kterých jste pracovaly s Janikou, těším se na to, až je jednou udivíme, pokud tedy nějaká taková svatba bude v příběhu. I tyto použité šaty jsou samozřejmě nádherné a Lily moc sluší. A vlastně celému osazenstvu to sluší v jejich oblečení a na fotkách vypadají perfektně.

Moc krásný obřad, ta vzájemná vyznání, šaty, fotky, prostě všechno ! Nemůžu se vynadívat, muselo Ti to dát hodně práce, Lucisab !

To byla nááádherná svatba  A Lily byla naprosto dokonalá  Ty šaty k ní sedí perfektně, ale co se mi líbí nejvíc, je účes. Opravdu tady byla jako princezna - tak krásná, něžná, prostě nádhera. Snad spolu budou dlooooouhoooo šťastní - žádné zlobišárny na ně, jasný?!

To byl nádherný, dojemný dílek .

Hned mi spadla čelist, když jsem spatřila první fotku Lily ...naprosto si vystihla její křehkou povahu. Vypadá, jako princezna . Ty vlasy jí neskutečně padnout a co teprve ty šaty? Moc jí to sluší . Se vším sis dala ohroumnou práci .

Moc se mi líbil celý obřad a Patrikův proslov. Shrnul skoro celý svůj život do pár vět. Ocenila jsem, jak procitl a uznal, že se choval, jako hlupák i když k tomu měl pádný důvod. Jsem ráda, že už se slepě nehoní za pomstou..teď před ním čeká lepší budoucnost .

Jsem ráda, že to s ním Lily nevzdala .

Hodí se k sobě opravdu nádherně. Naprosto kouzelný pár

Do jejich společného života jim přeji hodně štěstí . Snad už to u nich bude trochu poklidnější .

P.S. Nádherné fotky na závěr . Moc se ti to vše povedlp. Budou mít krásnou vzpomínku do alba .

Jsem zvědavá, jestli ty druhé šaty někdy použiješ a komu by mohly pěkně padnout a nemáš vůbec zač, to byla přeci maličkost

Moc se těším na pokračování.

Moc děkuji holky za krásná slova a jsem moc ráda, že se vám svatba líbila svatba v bunkru je pro mně vždycky jako mezník, takže mám opravdu velkou radost, že jsem ji dokázala vytvořit, tak aby se vám líbila


03x98

Svatební veselí se v bunkru táhlo až do pozdních hodin...















Možná to bylo bunkrem a faktem, že v jeho pevném jádru se nikdy nedalo bez hodin rozeznat den či noc. Možná tak lidé z protiatomového krytu nemysleli, možná ani nemohli... a tak se stalo, že oslavovali až do hluboké noci. Někteří dokázali vydržet dlouho a jiní... jiní se rozhodli si najít klidný koutek, ve kterém mohli najít pokoj. Jednou z těchto osob byla Anabela. Alan si její nepřítomnosti všiml celkem brzy a nedalo mu ani moc práce ji nalézt.



"Belinko..." oslovil ji v rozzářené kuchyni, ve které se vznášela vůně několika pokrmů. Anabela sebou cukla. Skoro se zdálo, že ani nepočítala s tím, že by ji mohl někdo hledat. Jemně se zachvěla, než se ohlédla ke svému muži. Několik vteřin hleděla do jeho mimozemských očí aniž by řekla jediné slovo.
"Děje se něco?" Domáhal se reakce.



"Všechno je v pořádku..." odvětila. Z nějakého důvodu, ale Alana její slova neuklidnila. Jeho zvláštní silnější smysly mu něco napovídalo... něco, čemu nedokázal a možná se i bál uvěřit.
"Opravdu?"
"Ano."
"Zmizela jsi z oslavy," snažil se zahájit konverzaci.
"Však jsou už čtyři ráno, divím se, že teta se strejdou ještě nespí."
"Myslím, že už brzy budou. Dokonce i Lily s Patrikem se už mají k odchodu."
"A jak jsi to poznal?" Alan na ni mrkl, než pochopila.
"Promiň, občas zapomínám, že jsi víc vnímavý než ostatní."
"A proto by jsi měla vědět, že i teď vím, že nad něčím přemýšlíš a z nějakého důvodu máš strach mi to říct."
"To proto, že mám obavy... že by se to nemuselo splnit..."



"Co tím myslíš?"
"Víš jak jsme mluvili... o... o... dětech?"
"Samozřejmě." Anabela se nervózně zasmála.



"Já... já... bych řekla... že..." odmlčela se. Alan zamrkal, než Anabela prudce rozhodila rukama div ho nepraštila.



"Prostě bych řekla, že jsem těhotná!" V Alanových očích se mihlo několik barev. Bylo něco takového vůbec možné? On byl hybrid... copak mohl mít někdo jako on děti? Když Anabele sliboval, že se o ně budou snažit, v jádru své duši téměř věřil, že on díky svému původu je nikdy nebude moci mít. Vždyť jeho geny byly už teď neuvěřitelně překroucené... sám byl narozen díky experimentu a nyní... nyní se měl stát otcem? On? Zrovna on? Zatočil se s ním celý svět.
"Copak to mi nic neřekneš?"



Alan znova zamrkal a na tváři se mu objevil letmý úsměv. Dítě... jeho dítě... jeho... a Anabely.
"Jsem jen překvapený... a... bože můj," vydechl, než...



...přitiskl svoji dlaň na její břicho.



"Ale je to vůbec možné?"
"Řekla bych, že ano," zašeptala téměř nesměle.
"A nebojíš se toho, jak... jak by to dítě mohlo vypadat? Co když bude zelené?"
"To mi nevadí. Bude určitě úžasné a je jedno jak bude vypadat."
"Sixamani mají protáhlé obličeje, miniaturní nosy a šikmé oči... co když tak bude naše dítě vypadat? Já mám spíše lidskou tvář a..."
"Šššš nemyslím si, že by na tom záleželo. Bude to naše dítě a bude dokonalé pro každého o to se postaráme," vydechla sebejistě. Alan jí věnoval široký úsměv.
"Doufám, že se nemýlím..."
"Také v to doufám," pronesl tiše, než...



...přitiskl své rty k těm jejím.

Mezitím ve spodním patře prožíval své štěstí jiný pár...





"Do králičího bobku, nechápu jak jsem dokázala sníst tolik dortu!" Patrik se zasmál.



"A já nechápu, jak je možné, že jsem si dříve o svatbách myslel, že jsou hloupé. Ještě nikdy jsem neviděl tátu tancovat takovým způsobem. Konečně se jednou máma nestyděla jen za mně," uchechtl se.



"Bylo to krásné, Patriku. Miluji tě."
"A já tebe."
"Takže teď už půjdeme spát?" Pípla.
"To také," mrkl na ni.
"Víš Belinka mi něco říkala, ale... moc jsem to nepochopila..."
"Co jsi nepochopila?"
"To... to... to... do zelenavé zahrady strejdy Hnidopicha!" Patrik se zasmál.
"Mluvila o svatební noci?" Liliana divoce přikývla.
"Nikdy v životě by mě nenapadlo, že ti bude o tomhle vykládat."
"Neměla?"
"Myslím, že to zvládnu sám... spolu s tebou..."
"Ale já... nic o tom... nevím... simorosti takhle nefungují... nikdy. Ani ve vzpomínkách předků jsem nic takového neviděla..." pronesla s rudým obličejem. Patrik zavrtěl hlavou a zlehka přistoupil k posteli a položil ji do podušek. O několik vteřin ji sám následoval.



"Řekl bych, že na tyhle věci není manuál. Musíš se řídit tím co cítíš a potom... to bude všechno takové jaké to má být..."



"Ale co když... to nezvládnu... byla jsem simorost a... nevím, jak funguji ve všech směrech," zašeptala nesměle.
"Všechno bude v pořádku, ale budeme to dělat, jen pokud to budeš chtít." Liliana zamrkala, opravdu jí dával na výběr. Pootevřela ústa, ale vzápětí je zase zavřela. Tiše se přitiskla k jeho rameni a vdechla jeho vůni. Milovala ho a vnímala jak jejím tělem procházelo to zvláštní teplo, které ji nutilo myslet na to, co jí naznačila Anabela. Polkla...
"Chtěla bych," ozval se její hlas, než si to mohla rozmyslet. Patrik ji odklonila od svého ramene a jemně jí odhrnul kadeře z tváře.
"Chci jen, aby jsi věděla, že jsi ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl a nechci, aby jsi mi teď říkala, že jsme tady zavření a to co říkám nedává smysl... pro mě to má smysl... ty máš pro mě hodně velký význam. Chci s tebou zestárnout... je to neuvěřitelné, co jsi se mnou udělala, ale jsem šťastný... moc šťastný."
"Já také," pronesla tiše, než....



...mu vtiskla polibek, který mohl v dané chvíli znamenat úplně cokoliv...

Krásné pokračování svatby, vypadá to, že je vše, jak má být - teda samozřejmě až na to, že všichni musí žít v bunkru ... Belle s Alanem moc přeju to malé, ať už bílé nebo zelené, určitě bude pro všechny krásné. Hodně mě pobavila fotka Patrika, jak cpe Lily dortem, jen aby z toho neměla zažívací problémy, to by nebylo příliš dobré zakončení svatební noci

Perfektní pokračování té nádherné svatby!  Zase sis se vším dala práci a tak krásně vše nafotila. Všem simům to moc sluší!
Mám velkou radost ze šťastných novinek v úvodu!  Nějak jsem měla tušení, že to tak bude a jsem ráda, že se to potvrdilo  Vůbec nezáleží na tom, jestli bude nový přírůstek bílý nebo zelený, i když i na to jsem zvědavá, jak zafungují geny a už se moc těším, až přivítáme novou generaci.  Doufám, že bude vše v pořádku. V to samé doufám i u Patrika a Lily samozřejmě!
U té fotky, jak se Lily málem zalkla dortem, jsem se lekla a pak mě to rozesmálo  pěkně zachycený moment

Moc děkuji holky za krásné komentáře . Vždycky jsem zvědavá kdo použije jakou animaci u dortu, ale je pravda, že mě Patrik se svým pokusem Lily udusit dortem nepřekvapil

03x99

Uběhl měsíc... který se obyvatelům bunkru zdál jako celý rok. Možná za to mohl fakt, že v bunkru čas plynul jinak než ve světě mimo jeho stěny... nebo to bylo tím, že měli naši nájemníci konečně důvod k radostem?

Anabela toho rána seděla v jídelně velice časně. Její tělo reagovalo na těhotenství celkem dobře mimo občasné žaludeční problémy. I tak však nadále toužila po různorodých chutích, které k sobě často ani nepasovaly. Nyní se tak rozhodla snídat něco, co by nikdy nevzala do úst při ranním úsvitu. Jednalo se o obrovský burger, který svojí rozmanitostí jen sotva zapadal do tabulek běžné stravy pro těhotné. K jejímu překvapení se však ve stejné místnosti zjevila i druhá mladá žena bunkru, kterou v poslední době sužovaly zvláštní pocity.



"Ahoj Lily," začala jemně rozhovor. Liliana sebou škubla, skoro se zdálo jako kdyby si nevšimla, že tam Anabela předtím seděla.
"Ahoj," pípla a zahanbeně se zahleděla na svoje jídlo, které předtím téměř nenápadně vzala z kuchyně.
"Ten burger byl tvůj?"



"Byl, ale nevadí, že ho máš. Nevím proč jsem dělala ještě jeden... jsem sice těhotná, ale to neznamená, že musím vyjíst všechny zásoby," zasmála se nervózně.



"Jaké... jaké je to být těhotná?" Poslední slovo vyslovila natolik podivně, že měla Anabela pocit jako kdyby měla Liliana strach ho vyslovit.
"Je to skvělé... víš, je báječné myslet na to, že ve mně roste malý človíček. Cítím se najednou taková... nevím jak to říct správně, poctěná... myslím, že to je to správné slovo," pokývala hlavou. Anabela zamrkala.
"Jsem ráda, že máš Alana."
"A já jsem ráda, že má Patrik tebe, ale přijdeš mi nějaká smutná, děje se něco?"



"Nic jen... mám v poslední době zvláštní pocit. Nechtěla jsem o tom Patrikovi říkat... se svým tátou stále pracují na výzkumu mojí proměny. Sama tomu vlastně nerozumím..."



"Máš strach z toho na co by mohli přijít?"
"To taky. Nejsem tradiční člověk a to ani teď... víš na co přišli? Mám na hlavě stále výtrusnice, jsou sice hodně malé, ale jsou tam. A když nasvítíš moji kůži, tak můžeš pořád vidět moje ornamenty na kůži. Jsem teď asi nějaký super hybrid nebo co... ach jo..." zabručela.



"Je ti nepříjemné, že tě zkoumají?"



"Ani nevím... ale je to divné. Předtím jsem byla simorost, ale teď jsem něco mezi člověkem a simorostem. Do zelenavé zahrady strejdy Hnidopicha! A navíc... ještě mám teď pořád hlad."
"Hlad?"
"Ano, je to divné... nikdy jsem neměla tak absurdní chutě," zaprotestovala otráveně. Anabela divoce zamrkala. Bylo to možné? Mohla být Liliana taky těhotná? Nebo se jednalo o něco co souviselo s její proměnou?



"A jinak se cítíš dobře?" Snažila se opatrně dozvědět. Liliana přikývla zatímco začala uždibovat housku burgeru.
"Patrik je na tebe hodný?"



"Je naprosto úžasný! Jsem moc ráda, že se už nehádáme... nebo aspoň ne tak jako dřív..."
"Vy se hádáte?"
"No... snažím se mu vymluvit jeden projekt... ale... do králičího bobku, je tvrdší než zkamenělý pařez! Prý se nemám bát, ale jak bych si o něj neměla dělat starosti! Byl vždycky takový dobrodruh?" Anabela divoce zamrkala, než jí věnovala téměř mateřský pohled.



"Patrik byl vždycky divočejší, hlavně když si něco umanul. Většinou, ale pak jeho plány dávaly smysl, i když to tak nejdříve nevypadalo," mrkla na ni. Liliana se podrbala na hlavě.
"Takže není možný mu to vymluvit?"
"Záleží podle toho co."
"Když já ti to nemůžu říct!" Zvolala zoufale a promnula si spánky.
"Slíbila jsem Patrikovi, že budu mlčet jako kámen..." Anabela se letmo dotkla její paže a věnovala jí hřejivý úsměv.
"Dobrá, nemusíš mi to říkat. Určitě to navíc souvisí s radiací venku, teleportem a vědou. Možná bych tomu stejně nerozuměla," uchechtla se.

Mezitím v zastrčené místnosti v nejnižším patře bunkru...



"Co jsi zjistil tati?"



"Ta půlnoční bylina, kterou Liliana použila pro svoji proměnu v člověka, je 200 let vyhynulou bylinou, která se celým jménem jmenovala Orialis Benedikt. Nemůžu pořád uvěřit, že tady máme tak neuvěřitelně vzácnou rostlinu," zamumlal.



"Jak jsi ji v herbáři našel?"
"Liliana mi ji namalovala. Prošel jsem veškeré svazky co máme, včetně starých encyklopedií a tam jsem ji objevil. Používala se hlavně ve starém lékařství. Nebyla tam sice nikde jmenovaná jako půlnoční bylina, ale zjevně se jednalo o nějaký místní slang," pokrčil rameny.
"Myslíš, že má ta rostlina nějaké zvláštní... účinky?"
"Nevím, zatím nám pomalu roste na zahradě a nezdá se být ničím jiná, než ostatní. Jinak jsem už otestoval svoji část vzorků od Lily..."
"A? Co jsi objevil?" Vyhrkl divoce Patrik třesoucím hlasem.



"Oba jsme měli jisté podezření... a tvoje odpověď na můj výzkum je ano, Liliana je imunní vůči radiaci. Existuje tedy vysoká pravděpodobnost, že simorosti jsou stále někde venku v nezměněné podobě. Ba co víc... její výtrusnice, byť zakrnělé, obsahují shluk toxinů, které při správném zahřátí vážou radioaktivní látky, to znamená, že je Lily v podstatě lékem na naši situaci." Patrik zbledl.



"To nic nemění na mém rozhodnutí! Lily nikdy nebude použita jako návnada pro radiaci! Je mi jedno, že je pravděpodobně tím ztraceným dílkem k osvobození světa!" Vyhrkl prudce. David sebou škubl.



"Synku, vím, že jsem ti při prvním podezření řekl, že bychom měli využít šanci, kterou jsme dostali, ale tím jsem nemyslel, že Lily zpátky proměníme v simorosta a budeme ji chovat jako kur domácí. Naší nadějí je půlnoční bylina. Když si Lily vzpomene na přesně složení toho odvaru... mohli bychom ho zkusit umíchat a spolu s jeho pomocí dále testovat jeho efekty vůči radiaci. Lily totiž není tou ztracenou ingrediencí... ten odvar, ale je..."



"Jenže Lily si složení nepamatuje."
"Pak budeme muset pokračovat v badání..." David chtěl ještě něco povědět, ale Patrik mu vstoupil do řeči.
"...nebo najít simorosty..."
"A k čemu by nám to bylo? Pochybuji, že by nám chtěli prozradit recept. Navíc současní simorosti ho nebudou ani znát. Podle toho co mi Lily vyprávěla o tom jejich propojení... některé informace se k nim donesou až ve správný čas. Řekl bych, že Lily ten odvar umíchala bezmyšlenkovitě. Je jasné, že recept podvědomě zná, ale její mysl jí ho odmítá vydat."
"Pak nevím co budeme dělat..."
"Budeme experimentovat. Až vykvete ta rostlina, dáme všechno do pořádku a zjistíme co bude třeba."



"Nechci ohrozit Lily... a... nechci jí to ani říct."



"Nechceš ji říct pravdu o simorostech?"



"A k čemu by jí to bylo? Když bude vědět, že je lékem na radiaci... nic to nezmění a fakt, že její rodina v jakékoliv podobě pravděpodobně běhá někde tam venku... co to změní?"
"Možná by je chtěla potkat..."
"Jenže já Lily ven NEPUSTÍM. Je mi jedno jak moc to omezuje naše bádání. Tam venku je neznámý svět, kterému nerozumí nikdo z nás. Pochodují tam lidé napěchovaní radiací... nikdo z nás netuší jaké nátury jsou. Neohrozím svoji ženu... neřeknu jí o simorostech."
"Pak by jsi jí měl ale říct alespoň o tom, že ta půlnoční bylina by nám mohla pomoci s radiací." Patrik vypadal jako když se zasekl, než poraženecky sklonil hlavu. Jeho moudrá mysl musela uznat, že by měl Lilianě prozradit alespoň část pravdy.



"Dobrá, uznávám, že to bych jí říct měl... ale nic dalšího. Slib mi, že jí to neřekneš." David zamrkal. Lhaní mu nedělalo dobře, ale nechtěl zradit svého syna.
"Pokud to považuješ za správné rozhodnutí..."
"Je to určitě to nejlepší co můžeme pro bezpečí Lily udělat," pronesl pevným hlasem.

Jé, paráda, máme tu další díl ! Anabela je zjevně při chuti, snad nám v těhotenství moc nepřibere, a že by Lily na tom byla stejně ? To by bylo moc fajn ! Pánové kují vědecké pikle, na tu půlnoční květinu jsem tedy hodně zvědavá !

Nemohla jsem se dočkat, až se dostanu ke čtení, když jsem tu včera objevila nové díly u obou příběhů
Perfektní díl plný zajímavých informací!
Že by Lily taky čekala potomka? Ten hlad tomu nasvědčuje, ale může to být způsobené i tou její proměnou, tak těžko říct... už se moc těším, až nám to objasníš v příštích dílech I když při pohledu na ten burger se nedivím, i mně sbíhají sliny, mňam a to jsem neměla burger už léta letoucí.
A ta jejich vědecká debata mě moc bavila! Doufám
Je to zajímavé, to propojení mezi simorosty je fascinující. A vůbec, lék na radiaci? To mě dostalo! Kdyby tak bylo možné vyjít ven a vidět, v jakém stavu je svět... i když to bude asi smutný pohled. A zmutovaní lidi žijící na povrchu - teď si zrovna nevybavuju, jak o jejich existenci David s Patrikem ví, měla bych se podívat na některé minulé díly. Ale kdyby se tak s nimi mohli setkat... nebo raději ne? Kdo ví, co by to přineslo. Tento příběh je tak zajímavý! máš to perfektně vymyšleno! A taky krásně a výstižně nafoceno a ti simíci i objekty v bunkru vypadají s tvojí grafikou nádherně A rozesmál mě Patrikův vykulený výraz na té fotce, jak zbledl
Díky moc za tuto zajímavou kapitolu! Už se moc těším na další pokračování

Juhůůů! Další díleček je tu! Mám ohromnou radost . Koukám obě holky si dopřály snídani králů, na ten burger jsem dostala chuť i já. Vrtá mi hlavou podobná úvaha, jako Bellince. Jestli pak není Liliana přeci jen taky těhotná. To by byla panečku pořádná novinka. Třeba by to i Patrika trochu sklidnilo a nebyl by tak urputný ve zjištění pravdy.

Chápu ho, že chce s pomocí Davida přijít konečně na něco kloudného, nejlíp na složení lektvaru a následnému vynálezu léku proti radiaci, ale všeho s mírou. Aby se mu náhodou někde něco nepřihodilo při těch jeho cestách časem..
Naprosto rozumím Lily, která má o něj strach. A zatajit jí takové věci asi taky není nejlepší nápad, ale pokud by měla být těhotná asi líp než aby byla vystavená nadměrnému stresu.

Jsem zvědavá, na co se jim podaří přijít a co prozradí květina.

Už se těším na pokračování.