Lucisab a její postapokalyptický svět

Holky moc vám děkuju za krásné komentáře omlouvám se, že jsem tak dlouho bunkr zanedbávala, ale jak jsem psala v Nervózním... potřebovala jsem si od něj na chvíli odpočinout ale teď jsem připravena se znova k němu vrátit a držet ho spolu s příběhem Nervózního naživu

Je ale celkem paradoxní, že jsem bunkr opustila těsně před 100.dílem takže nyní vlastně začneme tak trochu jubilejně taky je neuvěřitelné, že jsem bunkr začala psát v srpnu 2018 to znamená, že je příběhu už pět let mě to ale přijde jako včera kdy jsem poprvé začala psát něco na forum a hned jsem začala jednou z nejvýraznějších postav bunkru a to Mathiasem někdy mi i jeho osobnost připadá jako takový maskot celého příběhu (asi by mě nemiloval za to označení ) snad se vám bude pokračování mého bunkru bude líbit


03x100

Liliana se necítila vůbec dobře...



Její žaludek ji zrazoval po všech stránkách, skoro jí její nová dávivá schopnost děsila. Simorosti nezvraceli... nikdy, ale ona teď byla hybridem mezi člověkem a simorostem. Téměř se nedala zařadit ani do jedné ze dvou skupin, ale necítila se kvůli tomu méněcenná... spíše si nebyla jistá, jak bude její tělesná schránka reagovat na určité skutečnosti. Znova se nadechla a snažila se zabránit další vlně nevolnosti.



"Nejsem nemocná?" Zeptala se dlaždiček před sebou. Odpovědí jí bylo ticho, které jí neupokojovalo... možná by snad mohl znát odpověď pomerančovník? Nebo snad David? Hlava se jí zatočila,...



...než ze sebe vydala další část obsahu svého žaludku. Daná událost ji nakonec natolik vyčerpala...



...že později byla schopna jen zamířit do postele. Patrik sledoval svoji ženu s obavami. Byla snad vyčerpaná ze všech testů, které na ni provedli? Opatrně si k ní přisedl až pod jeho vahou zaprotestovala stará matrace. Letmo ji pohladil po vlasech a pousmál se, když zaslechl její nesrozumitelné mumlání.
"Možná bychom měli zpomalit," vydechl tiše než se sklonil a vtiskl jí na čelo, pokryté lehkým potem, polibek.

Uběhl týden, kdy se všichni snažili pracovat ve prospěch bunkru i sebe samých...



Někteří se rozhodli naučit vařit...



...jiní nezapomínali na rostliny, které stále vyžadovaly svoji dávku péče...



...mezitím i Anabela zaznamenala změnu na svém těle a proto se rozhodla nosit širší oblečení, které mělo za úkol skrývat její stav. S úsměvem sledovala tak svoji postavu a ve svém nitru si představovala malé děťátko, které rostlo v jejím bříšku.
"Budeš dokonalé," vydechla něžně a pohladila si svoje zvětšující lůno.

Liliana mezitím prožívala svoje vlastní trable, které se rozhodla řešit s plodinami v zahradě.



"Pomerančovníku! Myslím, že je to pravda..."



"Ten divný pocit tady... a taky tamhle... řekla bych, že jsem těhotná taky! Ne... nebudu pouštět semena... nemám plíseň! Řekla bych, že budu mít malou rostlinku! Chci říct človíčka... asi... chci říct, co když se narodí a bude mít na hlavě listí!" Zhrozila se. Rostliny nesouhlasně zašuměly.



"To rozhodně není nesmysl... do zelenavé zahrady strejdy Hnidopicha! Já asi budu máma! Jak si můžu být jistá? No... nějak to vím?" Pokusila se nastínit svoje pocity nejstarší rostlině z celé zahrady. Pomerančovník znova zašuměl.



"Viděl jsi jich hodně těhotných? Vážně? Mají potom neobyčejně velké středy těla? Tomu moc nerozumím, ale... děkuju, že mi to říkáš! A pak než se malé narodí tak hodně křičí? Ale proč? Je snad k tomu potřeba nějaký rituál?" Podivila se.



"A víš o tom ještě něco?" Zeptala se ho, než za svými zády zaslechla kroky. Pomalu se ohlédla a setkala se s úsměvem svého manžela.



"Zase si povídáš se zahradou?" Zasmál se. Liliana zrudla. Měla by mu to říct... ale jak?



"No... tak trochu? Kdyby jsi s nimi taky mohl mluvit, tak by jsi byl rád. Oni jsou studnice místního vědění a tady pomerančovník zažil ještě dobu před radiací a taky tebe jako miminko," zakřenila se. Patrik zavrtěl hlavou, vždycky mu přišlo zvláštní, jak s nimi dokázala komunikovat.
"Věřím, že by to bylo hodně zajímavé, ale... přijdeš mi nějaká zamyšlená... děje se něco?" Optal se, když si všiml jejího zamyšleného pohledu.
"Já... já..."



"Vždyť víš, že mi můžeš říct úplně cokoliv," pronesl jemně. Liliana zavrtěla hlavou a dlouze se nadechla.



"Víš... jak jsem se necítila dobře... ty sis myslel, že je to kvůli odběrům, ale já... já... myslím, že je to kvůli něčemu jinému..."
"Kvůli tvojí proměně? Zase něco cítíš?" Vyděsil se. Liliana prudce zavrtěla hlavou.
"Já... ne... NE! Chci říct.. ne..." vydechla po delší době zbytek svých slov.
"Víš, že ti teď vůbec nerozumím, i když bych rád," odvětil a pročísl si své divoké kudrny. Liliana k němu zvedla své zelené oči.



"Já... já... myslím, že jsem těhotná!" Vyhrkla možná příliš prudce. Patrik sebou škubl. Několik vteřin se snažil danou informaci zpracovat, než se na jeho tváři zjevil široký úsměv.
"Proboha Lily!" Zvolal a přitáhl si ji k sobě do náruče.







"Jsem tak hrozně moc šťastný!"
"Ale... ale... nejsem si tak úplně jistá, jen... jen... si to myslím a mám takový pocit... asi bych to nazvala jak to říkala Belinka... intuicí nebo nějak tak?" Zabručela do jeho ramene. Patrik ji jemně od sebe odstrčil a zahleděl se jí do očí.



"Určitě budeš mít pravdu! To je skvělé!" Zvolal a zatočil s ní ve vzduchu.
"Oooo pozor nebo mi bude zle!" Vyhrkla se smíchem. Patrik ji postavil na zem.
"Budu na tebe dávat pozor, to ti slibuju. Miluju tě," zašeptal.
"Já tebe taky," vydechla, než...



...se jejich rty setkaly.

Jééé, mám takovou radost! Díky za vydání nového pokračování! Je dobře si od příběhu odpočinout, když přijde taková situace (taky není divu, musí být náročné udržovat příběh jedné rodiny ve více generacích) - potom se k němu vrátíš s větší radostí z postav a novou energií. A je symbolické, že tento díl je zrovna stý v této generaci Tento díl byl perfektní - plný krásných novinek a zase vtipný nikdy mě neomrzí Lily a její hlášky a rozmluvy se zahradou ( ) nebo teď už i s kachličkami:*jokingly*: , krásná a něžná Belinka, Alan, sympatický a hodný mimozemšťan do pohody i nepohody + Patrik, trochu horkokrevný génius Už se těším, jak časem uvidíme zase i Davida. A hrozně moc se těším na pokračování

Jo, jo, jak si Lily povídá s dlaždičkami a s pomerančovníkem, to mě taky hodně pobavilo Vlastně až teď jsem si uvědomila, jak mi tenhle příběh chyběl - je to zase něco jiného než ostatní, které se nám tu krásně rozvíjejí, člověk si počte, zapomene na tvrdou realitu, díky moc, Lucisab ! Nemůžu se dočkat 101. dílu !

Holky, moc děkuji za tolik milých komentářů ani nevím co říct mám radost, že vám udělal radost návrat bunkru je pravda, že jsem si teď musela přečíst pár starých kapitol, abych tuhle mohla správně napsat jinak určitě se brzy setkáte i s ostatními s bunkru opravdu mě hrozně moc těší, že vám příběh z bunkru dělá radost


03x101

Jednoho večera si Patrik dal nový úkol...



...úkol za který by ho jeho těhotná žena nepochválila.



Ale on věděl, že nemohl změnit svoje rozhodnutí. Musel to udělat... musel...



Musel se vydat na SafePlace... musel... musel naplnit svůj osud. Ve svém nitru už dávno tušil, že přišla jeho chvíle, aby Xameriuse požádal o Lilianinu sazenici. Že to bylo bláznovství? Možná... ale co v jejich době bylo nebláznivé? Svoje životy trávili v protiatomovém krytu, který je opatroval před nepřízní venku. Díky dané situaci se z nich stali vězni, ukrytí před radiací, před lidmi tam venku... kteří stále žili. Patrik si vzpomněl na krátký záznam na televizoru, který jim jasně ukázal lidské bytosti z nedávné doby. Stále vypadali jako lidé... stále se chovali jako lidé, ačkoliv působili nemocně. Xamerius mu kdysi řekl, že všechny místní radiace ovlivnila a Patrik věděl, že to byla pravda. Už jen proto toužil najít způsob, jak spustit tajný plán na záchranu světa jeho dědy Juliána. Ten stroj, který se nacházel pod jejich bunkrem, ho děsil, ale zároveň mu dával naději. Kdyby jen dokázal najít přesný recept na formuli, která měla možnost zařídit, aby se vzduch vyčistil od radiace. Patrik si byl jistý, že přijde den, kdy bude uskutečněn Juliánův plán, ať už ho zrealizuje kdokoliv z nich. Byli tak blízko... tak neuvěřitelně blízko k získání potřebné formule. Dlouze se nadechl, než na teleportu určil správné datum i místo. Bylo to nutné... nutné... zavřel oči a vstoupil do starého stroje.

Když později otevřel oči hned poznal, že je na správném místě.





Mathias... jeho pohled ho sledoval z velkého obrazu, který zdobil bývalou restauraci.



Patrik si ho několik vteřin prohlížel a snažil se najít podobnost mezi nimi. Mathias byl divoký, on vlastním způsobem také, byl paličatý, nesmírně hrdý a miloval hudbu. I to je vlastním způsobem spojovalo, ačkoliv Patrik se necítil jako bůh ví jaký muzikant. Možná o něm lidé říkali, že má talent, ale i tak si byl jistý, že jeho srdce spíše patřilo vědě. To ho naopak pojilo k Juliánovi, spolu s jeho vzhledem. Podobal se spíše na Juliána, stejně jako David. Pročísl si svoje divoké vlasy, než zaslechl hlasy. Prudce se ohlédl. Zatím za ním nikdo nestál... prozatím.
"Musím ho najít," zašeptal tiše a vyběhl.



Neměl sebou žádné zbraně... měl po svém boku jen svoji víru a touhu po tom naplnit svůj osud... svoje bytí. SafePlace se zdálo být neuvěřitelně velké, přestože ve své době jeho velikost nemohla nikoho ohromit. Patrik se prodíral mezi starým nábytkem, který náležel k původnímu vybavení restaurace. Jeho oči tak mohli zřít široké stoly pro hosty nebo masivní starý strom, jehož starý kmen se ohýbal uprostřed budovy. Od Xameriuse věděl, že právě on byl ve své době největší lákadlo celé restaurace. Byl potomkem nejstaršího stromu na světě a nyní... nyní byl možná jedinou vetší rostlinou, která v sobě nenesla radiaci. Ale jak to měl s kořeny? I ty byly dostatečně ochráněné před kontaminovanou půdou? Měla snad restaurace i obsáhlé podzemí s ochrannými pláty? Zavrtěl hlavou a přidal na kroku. Jeho chodidla ho dovedla až do horního patra, odkud mohl ještě více obdivovat masivní zelenou korunu stromu. Jeho věkem pokroucené větve, které se natahovaly k prosklené střeše. Patrik byl skoro fascinován tím, že mohl vidět skutečnou oblohu. I tím, že budova stará víc jak sto let nadále dokázala chránit své obyvatele před radiací. Byl si však vědom toho, že toho o SafePlace mnoho nevěděl a jeho originální domov mu zatím nedokázal dát všechny odpovědi. Až pak se v jeho mysli zrodila nová myšlenka. Jediný člověk na světě, který byl schopen zodpovědět všechny otázky byl Julián. Ale ten zmizel, když byl jeho otec ještě v pubertě. Nebyl tedy technicky mrtvý, nebo ano? Patrik se zastavil a dlouze se nadechl. Co kdyby ho dokázal najít? Co kdyby dokázal vystopovat, kam se tenkrát původní obyvatelé bunkru teleportovali, než se Juliánův vynález na několik let umlčel? Proč ho to nikdy nenapadlo? Zalapal po dechu, možná tohle bylo řešení. Najít Juliána, ať už to mělo stát cokoliv.
"Zkusím to," zaslechl svoje tichá slova, než vstoupil do úzké místnosti plné počítačů, kde mohl konečně zřít...



...toho...



...koho tu skutečně hledal.
"Xamy!" Zavolal na něj silným hlasem. Xamerius sebou škubl a otočil se.



"Zatraceně!" zahromoval.



"Ahoj Xamy," vydechl se širokým úsměvem Patrik, zatímco dlouhými kroky mířil ke klonovi svého strýce.



"Poslyš mladej, tohle není vtipný! Já chápu, že je venku celkem nuda... všude je miliarda ruin a dalšího bordelu, ale to neznamená, že sem polezeš za mnou! Koukej si ho hodit zpátečku! To mě chceš zničit?!" Zakřičel na něj vztekle. Vzápětí si zakryl ústa a zamračil se ještě víc.



"Já ale nejsem radioaktivní..." Xamerius si založil ruce na prsa.



"Jasně a já jsem tvoje matka! Vypadni odsud než ti vylepším fasádu ty pitomečku jeden idiotský!"



"Mě ale nechceš vyhodit, věř mi. Jsem Patrik, vnuk Juliána."
"Jasně," zaprskal. Vzápětí sebou škubl.



"Jedna paní povídala a proč si jako myslíš, že bych ti měl věřit? Kvůli tomu tvýmu ksichtu?!"
"Protože o tobě vím spoustu věcí, například vím o Oxaně." Xameriusovi na čele naskočila žíla a zamračil se ještě víc, což přimělo Patrika mírně couvnout. Moc dobře věděl, že byl i pravý Alex neuvěřitelně impulzivní.
"Z kterýho pekla ses o ní dozvěděl?!"
"Sám jsi mi řekl, že tě stvořila, ale bylo to v budoucnosti. Víš přeci o tom, že můj děda sestavil teleport, který se ukázal i jako stroj času," mrkl na něj a věnoval mu opatrný úsměv. Xamerius zamrkal.



"V budoucnosti? Proč bych ti něco takovýho říkal? Nevykládám to ani tý sexy kočce zezdola!"



"Protože jsi mi věřil. Vlastně jsme se rozhodli věřit jeden druhému. Naznačil jsi mi i tu věc, kterou máme pod bunkrem. To dělo..."
"Zatraceně... takže asi budeš Juliánův mladej," procedil.
"Jsem jeho vnuk," odvětil se širokým úsměvem Patrik.



"Sejde snad na vašem příbuzenským vztahu? Spíš by mě zajímalo proč tě sem moje budoucí já poslalo."
"Oxana ti řekla, že jsi klonem Alexe, což je můj strýc, který byl synem Mathiase." Alex sebou trhl v jeho obličeji se mísilo překvapení se šokem.
"To... to... toho Mathiase?" Ukázal směrem k místu, kde pravděpodobně visel Mathiasův obraz v hlavní hale.
"Ano, toho Mathiase. Také máš talent."
"To už dávno vím, hlavoune," procedil otráveně.
"To o tom, že jsi vlastně syn Mathiase?"
"Ne, o tom talentu. Vždyť se na mě podívej! Už jen na první pohled musíš vidět, že jsem naprosto dokonalý ve všem! Ale pokud nekecáš a jsem skutečně klonem Mathiasova syna... pak to je něco jiného! Všechny ženský mi padnou k nohám! Ony ho tady žerou, mladej... to jen aby jsi věděl."
"To mě nepřekvapuje," zazubil se Patrik.
"Otestuju tvoji teorii v praxi, ale hádám, že budeš za tu informaci něco chtít," odvětil prostě Xamerius.



"Pokud se nemýlím, a já vím, že ne... budu od tebe potřebovat laskavost."
"Aha... háček v tom je... vyklop to, hlavoune."
"Chci od tebe sazenici simorosta." Xamerius zbledl.



"Hele, že ty sis nedal pozor a vystrčil si hlavu ven a načuchal ses toho kvalitního matroše tam venku?! Simorostí sazenici? To jsi upad?!"
"Ne, docela dobře vím, že jsi dokázal sehnat v budoucnosti. Nacházela se v nějaké lednici pod laboratoří..."
"Pod laboratoří... vypadám snad jako nějaká krysa, co se dokáže prohrabat do nějakého sklepa?! Vím, kde by ta sazenice mohla být, ale bude NEMOŽNÝ ji dostat nepoškozenou sem! To že jsem imunní vůči radiaci asi taky víš díky mému užvaněnému budoucímu já, ale to neznamená, že jsem kouzelník, co dokáže tuhle schopnost přenést i na další živé! Jseš pošuk!"



"Ale já vím, že to dokážeš. V budoucnosti mi ji předáš."
"Aha, no tak to je skvělý. To jsem měl asi vážně velkou chuť se ti revanžovat..."
"Taky jsi říkal, že ti to zvedlo hodně šance u místních holek," mrkl na něj.
"To věřím, pokud to je pravda. Ověřím si to a pokud máš pravdu, pak se ti pokusím tu věc sehnat..."
"Ale až sem přijdu... budu celkem nepříjemný, poněkud popuzený a nevěš mi hned na nos, že jsi ze Sixamu. Neříkej mi, ale co přesně mi dáváš. Prozraď mi jen, že se známe a že jsem to po tobě chtěl. Nic víc... ani mi nic neříkej o té věci, co je pod bunkrem," mrkl na něj. Xamerius protočil panenky.
"To abych si to celý napsal, hlavoune. Fajn, domluveno... co na mě tak civíš?"
"Vypadáš jako můj strejda... mohu tě..."
"Co?"
"Tak pojď na moje rameno, mladej... proč jsou někteří tak sentimentální..." Patrik pevně semkl klona svého strýce. V ten moment se nemohl ubránit úsměvu.



"Víš, že jsem pořád jen Alexův klon?"
"Ano, ale i tak... je pryč tak dlouho... díky, že jsem tě mohl vidět..."
"Fajn a teď mazej, než tě tady fakt někdo chytne..."



"Díky, Xamy... za všechno..."



"Ještě mi neděkuj, nic tady pro tebe zatím nemám a stále nevím, jestli ta tvoje informace měla cenu takové práce, kterou po mě chceš! Ale teď už plav!"
"Nashledanou, Xamy..."
"Zdarec, Juliánův vnuku," zasalutoval mu na rozloučení, než Patrik stiskl tlačítko na ovladači, které ho mělo donést zpět do jeho bunkru.

No, že by byl Xamerius zrovna příjemný, se říct nedá Ale jak by se člověk tvářil na cizince, který tvrdí, že ho zná a navíc od něj něco potřebuje ? A doufám, že se Juliánovi návrat do bunkru podaří, co by si bez něho počali, hlavně tedy Lily ...

Super díl! Něco takového jsem vůbec nečekala a když Patrik šel k teleportu, moc jsem se o něho bála, jestli se mu něco nestane, jestli se vůbec vrátí... Bylo to ale strašně zajímavé setkání Docela jsem se nasmála u té konverzace s Xameriem příjemný teda je jak osina v... lae hlavní je, když udělá to, na čem se domluvili. A závěr mě uklidnil teda skoro - doufám, že Patrik v pořádku docestoval domů A jsem teda moc zvědavá na pokračování! strašně moc se těším!

Tak jsem se do rodokmenu pustila nakonec taky a jelikož jsem se rozhodla hned nepouštět do rodokmenové rodinky, která má až moc členů rodiny, tak jsem nakonec skočila po simíkách z bunkru

https://www.familyecho.com/?p=OHUTQ&c=o95abc09oyfr7pl7&f=875520292741335172

Aspoň jsem si zopakovala nějaké věci, které jsem už zapomněla do rodokmenu jsem dodala i takové vedlejší postavy jako Mathiasova otce nebo třeba opylovacího technika Alana a dodala jsem i pár poznámek o jednotlivých postavách, aby jsem měla berličku kdybych na něco zapomněla (což se mi už stalo, protože jsem zapomněla, že byl Julián architekt... nikoliv vědec i když jím srdcem samozřejmě byl, ale to by ho nesměli vyhodit z univerzity kvůli nepovoleným pokusům   ) snad se vám to bude líbit

Jinak moc děkuju za tolik krásných komentářů další dílek už mám rozepsaný, jen potřebuji doladit pár fotek abych ho mohla postnout

Je pravda, že Xamerius není moc příjemný popravdě pro Patrika je to jako kdyby se rovnou srazil s Alexem a Mathiasem dohromady naštěstí má i on něco z jejich nátur, takže ho tohle nemohlo rozházet jinak teleport je zatím celkem stabilní, tak snad i takový zůstane v budoucnu

Ahoooj

Tak jsem dočetla zameškané dílky..tu mi utekly jen dva, tak se to dočítalo poměrně rychle.

Jsem ráda, že není Lily nějak vážně nemocná a potvrdilo se jen to, co jsem si myslela . Mám ohromnou radost a strašně jim gratuluji! Už se nemůžu dočkat dalších miminek!

Jinak to rozmlouvání se zahradou..to mě vždycky tak rozesměje . Pomerančovník má dobré hlášky!

Co se týče posledního dílu..tak jsem strašně zvědavá, jestli se Patrikovi podaří najít Juliána. Dal si opravdu velké sousto na talíř. Snad se mu při těch jeho cestách něco nestane.

Už se těším na pokračování!

Ahoj Jani a vítej zpět na fóru moc děkuju za milý komentář   je pravda, že Patrik je v podstatě schopen čehokoliv, takže je možné, že se s Juliánem skutečně setká, což by mohlo možná i vést k nečekaným důsledkům... uvidíme


03x102

Jen co se Patrikova chodidla dotkla staré podlahy bunkru, byl si jistý, že musí naplnit svůj úkol...



...i proto ho jeho mysl dovedla až do obývacího pokoje mezi staré knihy jeho dědy. Toužil ho najít... zřít muže, který stvořil tohle všechno a pak... pak najednou zmizel, pohlcen vlastním vynálezem. Něco v Patrikovi ani nevěřilo tomu, že za to mohl sám. Julián byl na to příliš chytrý... ale jak se to tedy mohlo stát? Proč jeden večer zmizeli všichni původní obyvatelé bunkru? Byl si jistý, že na to nemohl nikdy přijít... ale možná... možná... co kdyby existovala možnost, že by se teleportoval do dne, kdy se to stalo? Dokázal by zabránit, aby jeho prarodiče rozbili teleport? Neporušil by tím, to co se už událo? Podrbal se na hlavě a otočil stránku ve staré knize, která vyprávěla o fyzikálních zákonech. Jak moc byla předena času křehká? Patrik si byl jistý, že na některé otázky nemohl ani on najít odpověď. Ale to byl ochoten risknout, pro dobro všech... pro lidi, kteří venku museli nadále žít v oblaku radiace.

Uběhlo v poklidu několik měsíců...





Anabela s Lilianou se už mohly pochlubit bříšky, které přislibovaly novou budoucnost pro bunkr.



"Občas ho cítím..." pronesla jemně Anabela.
"Ho... myslíš, že to bude chlapec?" Jeho žena mu věnovala jemný úsměv.
"Nevím... jen si někdy říkám, že by bylo dobrý kdyby to byl chlapec."
"Proč Belinko?"
"Vy muži... máte větší sílu přežít a já... moc bych si přála, aby naše dítě dokázalo fungovat další roky jako my tady..."
"Belinko, i ženy mají sílu. Často v sobě chováte větší než my. Nezáleží na tom kdo má větší svaly. Jsem si jistý, že i naše dcera bude dostatečně silná na to, aby mohla žít v téhle době."
"Věříš tomu?"
"Ano, stejně jako mám víru v tebe. Naše dítě bude dokonalé ať už to bude kluk nebo holka. Jak tě vlastně tyhle věci teď napadají?"
"Slyšela jsem Patrika se strejdou spolu mluvit a dělám starosti. Říkali cosi o stabilitě bunkru."
"Stabilitě?"
"Náš úkryt bude mít co nevidět 100 let a my můžeme dělat údržbu jen zevnitř. Moc jsem jim nerozuměla, ale bavili se o tom, že musí pořádně prostudovat plány a případně provést opravy." Vydechla rozrušeně. Alan jí věnoval něžný pohled a jemně ji pohladil po tváři.
"Pak jim musíme věřit. Oba znají tohle místo lépe než my všichni dohromady. Někdy se mi stane, že ani pořádně nevím o čem mluví. Jako kdyby se jejich mozkové pochody nesetkávali s těmi mými... ale pokud by potřebovali pomoc, rád jim podám pomocnou ruku."
"Ne... ne! Ty nemůžeš jít ven!"
"Já a Lily jsme jediní, co dokážou dýchat bez újmy v radiaci a Lily bych tam nikdy nepustil. Jako Sixaman vypadám pořád děsivěji, než křehká blonďatá žena, co působí jak víla," zavrtěl hlavou.
"Ale já nechci, aby jsi chodil ven! Já... já... a naše dítě... my tě potřebujeme!" Alan zlehka položil svoje paže na její ramena a zahleděl se jí do očí.
"Vím, že jsi teď citlivější, ale musím tě ujistit, že se nikam nechystám. Všechno bude v pořádku. David a ani Patrik žádný poplach nevyhlásili, pouze spolu rozmlouvali o údržbě. Bude to dobré, miláčku," pokusil se ji uklidnit. Anabela se dlouze nadechla než zavrtěla hlavou.
"Máš pravdu... jsem nějaká citlivější, včera mě rozrušila prázdná rulička od toaletního papíru. Najednou jsem se prostě rozbrečela, když jsem tam našla jen poslední útržek," zabručela smutně. Alanovi v ten moment zacukaly koutky, ale nedal na sobě nijak nic dalšího znát. Místo jakéhokoli dalšího slova se sehnul k jejímu bříšku a něžně ho pohladil.



"Maličké, musíš maminku vždycky rozveselit, když pocítíš, že je smutná," pronesl směrem k děťátku, které se ukrývalo v jeho ženě. Anabela se zasmála a Alan k ní zvedl svoji tvář.



"A jak by to měl dělat?"
"Myslím, že si poradí," zazubil se. Na chvilku se odmlčeli, než Alan znova promluvil.
"A nebojíš se... že bude zelené?"
"Ne, navíc zelená je moc hezká barva, nemyslíš?" Alan s úsměvem zavrtěl hlavou.
"Ale není to úplně tradiční lidská barva pleti."
"Na tom přeci nezáleží. Navíc, co je teď vlastně tradiční? Vždyť jsme tady zavření v bunkru od narození... co by mohlo být na tomhle klasické," rozhodila rukama. Alan se narovnal.
"Máš pravdu... myslím, že bychom měli oba přestat přemýšlet a užívat si každý den..."
"S tím souhlasím," vydechla jemně.

Později se obě těhotné obyvatelky bunkru setkaly v jídelně...



"Ach jooo..." pronesla nešťastně Liliana. Anabela jí věnovala starostlivý pohled.
"Děje se něco, Lily?"



"Taky máš někdy pocit, že každé jídlo chutná jako kus kamene?"
"Kamene?" Vydechla překvapeně Anabela.
"Ano... vůbec nic mi teď nechutná... myslíš, že za to může, že jsem byla simorostem? Nebo respektive jím pořád trochu jsem?" Zvolala rozrušeně a pokývala hlavou, čímž odhalila své společnici jednu zakrnělou výtrusnici na své hlavě. Anabela zavrtěla hlavou.



"A ptala ses na to, tety Christine?"
"Ne, já... popravdě... můžu být k tobě upřímná? Trochu se jí bojím..."
"Proč?"
"Někdy je taková prudká... myslím, že už vím po kom má tu svoji prudkost Patrik... občas..." procedila. Liliana jí věnovala jemný úsměv.
"Teta je v pohodě. Možná se občas mračí, ale má tě ráda. Zvláště po tom, co jsi přiměla mého bratrance zase používat svůj starý rozum," mrkla na ni.
"Ale i tak... nějak nedokážu za ní jít a ptát se na její těhotenství," zabručela nešťastně Liliana.



"Tak víš ty co? Zeptám se jí na to já."
"To by jsi pro mě udělala?" Vydechla s doširoka otevřenýma očima Liliana.
"Samozřejmě, vždyť jsi jako moje sestra," zazubila se na ni. Liliana se nadšeně zasmála.
"Do zelenavé zahrady strejdy Hnidopicha! Moc děkuju! Přišlo mi hloupé s tím jít i za Patrikem, který v poslední době pořád jen něco kutí se svým tátou..."
"A co kutí?"
"To nesmím říct... je tedy pravda, že mi toho moc neřekl, ale... i tak. Musela jsem mu slíbit, že nevyklopím ani to málo co vím."
"Je to nebezpečné? Co to dělá?"
"Snad ne, aspoň mi to tak říká. Ale ví moc dobře, že kdyby mi řekl, že se chystá na něco šíleného, že bych se mu to pokusila vymluvit. Takže se popravdě bojím, že mi neříká tak úplně všechno..." vydechla s obavami.
"Řekla bych, že by se teď Patrik nepustil do ničeho, co by mohlo ohrozit někoho z nás nebo snad tebe. Vždyť čekáte miminko a moc dobře vím, že se na něj moc těší," pokusila se ji upokojit Anabela.



"Já... asi máš pravdu. Proč by měl teď chuť provozovat ty svoje pýroviny... musím mu víc věřit v tomhle, i když sama moc dobře vím, že se rád pouští do těch svých... věcí..."
"To dělal vždycky..."
"A asi ho to jen tak nepřejde... ale neřekneš mu nic, že ne?" Vydechla naléhavě Liliana.
"Neboj, nepovím mu ani slovo o tom, co jsme tady spolu řešily. Můžeš mi věřit."
"Díky, Belinko," pronesla s úlevou, než se opatrně zvedla ze židle.
"Víš, že si někdy říkám, jak snadný jsem měla život jako simorost? Například to věčné čůrání... a to hlavně teď," vyhrkla se značnou únavou v hlase. Anabela jí věnovala zářivý úsměv.
"To máš pravdu. Záchod je teď náš největší kámoš a teta říká, že se máme připravit na silnější přátelství s ním."
"Ještě víc? Áááá... to abychom si tam odnesly nějakou zábavu snad... i když to by se mi pak rajčata smály," zvolala nešťastně, vzápětí se zarazila.
"Do králičího bobku... já vím, zase mluvím divně."
"To nic, vždyť je to pro tebe přirozené a všichni víme, že s nimi dokážeš mluvit," vydechla s téměř mateřským pohledem.
"Díky, ale teď... musím běžet... nový nejlepší kámoš volá," vyhrkla, než zmizela v chodbě. Anabela se tiše zasmála do vzniklého ticha, ve svém srdci byla moc ráda za to, že se Liliana zjevila v jejich životech.

Zhruba za hodinu...



"Alane!" Zavolal na Alana Patrik sotva ho spatřil. Sixaman sebou škubl a vzhlédl. Pozorně si prohlédl budoucího ochránce bunkru. V jeho mimozemských očích se nedala vyčíst žádná zášť, která by ho pojila k Patrikovi.



"Ahoj Patriku," oslovil ho téměř nesměle Alan.
"Chtěl jsem ti něco říct... respektive se ti omluvit."



"Omluvit?" Vyhrkl překvapeně.
"Ano... nezačali jsme spolu moc dobře a pak... ta věc s Oxanou. Vím, že jsi za to nemohl... ona sama si zvolila svoji vlastní cestu a to co udělala... chci říct nikdy na to nezapomenu, ale vím, že ty jsi v tom byl plně nevinně. Hodil jsem tě s ní do jednoho pytle ačkoliv jsi s tím neměl nic společného. Jednal jsem jen podle toho, že vás pojí Sixam..." Alan zamrkal.



"Já..." vydechl, ale Patrik ho přerušil a věnoval mu rozpačitý úsměv.



"Vím, že často jednám zkratovitě a nemohu říct, že to v budoucnu nebudu dělat zase, ale... chci jen, aby jsi věděl, že mě mrzí všechno to co jsem ti v minulosti řekl. Snad mi dokážeš někdy odpustit."
"Já ti už odpustil. Vytrpěl sis příliš a s tou bolestí jsi se popral po svém. Musel jsi se naučit žít s vinou, kterou sis připsal na svůj vlastní účet. Nic ti nezazlívám. Uznávám, že jsem se tady zjevil s Oxanou jako dělová bomba... bylo těžké nám věřit a Oxana... ta si žádnou důvěru ani nezasloužila. Oklamala nás všechny... jen mě mrzí, že jsem to neprohlédl dříve. Jsem moc rád, že jsem ji později dokázal teleportovat zpět na Sixam, kde ji jistě čekal spravedlivý soud."
"Myslíš, že se nevrátí?"
"Určitě ne a mohu ti slíbit, že pokud by se tu zjevila, což se nestane, pak bych ji odsud rychle dostal."
"Ale ta tvoje moc... vím od Belinky, že pokud se ji pokusíš znova použít... tak tě to zabije. Je to pravda?"
"Ano... je zázrak, že ještě žiju. Někdy si říkám, že jsem chodící zombie... stále mám v sobě svoji moc a občas ji cítím... její brnění, ale... moje životní energie... pokud bych byl přístroj odhaduji, že ji mám v sobě méně než jedno procento..." Patrik zalapal po dechu.
"A není nějaká možnost... jak tě dobít?" Pronesl rychle.
"Ano, pokud bych se dostal na Sixam a mohl bych vidět Měsíc. To by mi pomohlo, ale nejsem si jistý, zda bych zvládl cestu tam."
"Kdyby jsi znal souřadnice, mohl by ses tam dostat přes náš teleport."
"Není to bezpečné, nechci na vás upozornit. Zvládnu to, Patriku. Stačí jen, abych ji vůbec nepoužíval. Už jsem se naučil ji ignorovat, ani už kvůli mě neblikají vaše světla... budu v pořádku."
"Jsi si jistý? Právě jsi mi řekl, že je zázrak, že žiješ. Nechci, aby o tebe Belinka přišla. V poslední době ztratila spoustu milovaných lidí a..." Alan ho přerušil.
"Nikam se nechystám, moje srdce bije a na tom se v dlouhém době nic nezmění. Ale stejně jako mi ty nemůžeš přislíbit, že nebudeš občas jednat prudce, pak já ti nemohu slíbit, že pokud bychom se dostali do nebezpečí a musel bych vás chránit, pak to udělám a je mi jedno že padnu."
"Jako strážce... pamatuji si dobře, že to je tvoje zařazení na Sixamu."
"Ano, je to moje podstata a tvoje vlastně taky.  Vždycky jsem z tebe cítil silného vůdce.. chráníš bunkr a jednou ho budeš vést až tu David nebude."
"Nechci na tu chvíli myslet," zašeptal Patrik a ve své mysli se mu vyjevila vzpomínka na mrtvého Alexe. Ve své duši netušil, zda dokáže unést pohled na svého mrtvého otce.
"Já vím... a rozumím ti..."
"Chtěl jsem tě jen o něco požádat. Dovolil by jsi mi abych... prozkoumal tu tvoji moc? Bez toho aniž bych ji spustil."
"To je nebezpečné, Patriku. Vlastně ani já sám netuším, jak ve mně pořádně funguje..."
"Chtěl bych jen zjistit jestli není možné tě nějak... nabít," poslední slovo vyslovil tak tiše, že mu bylo sotva rozumět.
"Můžeme spolu spojit naše vědění, ale nemyslím, že existuje něco jiného než Měsíc na Sixamu a jeho energetické pole, co mi dá zpátky moji sílu. Ale cením si toho, že mi chceš pomoci."
"Myslíš, že existuje možnost abychom spolu mi dva někdy vycházeli..."
"To se právě děje, Patriku. Já se na tebe nezlobím."
"Díky Alane," vydechl než za sebou zaslechl hlas.
"Do králičího bobku! Vy spolu normálně mluvíte!" Zvolala divoce Liliana a plna dojetí se vrhla na svého muže, div ho nesrazila k zemi.



Patrik se zasmál. V ten moment se od něj Liliana odklonila, v jejích očích byl vidět značný úlek.
"Já to zase řekla NAHLAS! Zdárek Alane! Chci říct... zdárek ALANE! MÁŠ KRÁSNÉ OČI! Teda... jsou jak křišťál... a bože, co to žvaním..." vydechla nešťastně a přikryla si obličej oběma rukama. Oba muži se zasmáli. Patrik jí sundal ruce z obličeje.
"Myslím, že nám nevadí, že jsi to řekla nahlas," mrkl na ni.
"Vážně? Ale když já občas blekotám takové pýroviny... zdárek Alane!" Zamávala mu, než zahanbeně sklonila svůj zrak k zemi.
"Ahoj Lily, nic si z toho nedělej, řekla jsi jen co jsi cítila. Jsi skvělá," ozval se Alan se smíchem.
"Takže si nemyslíš, že jsem pošahaná? Nebo snad že mám plíseň?"
"Nikdo si nemyslí, že máš plíseň," zazubil se Patrik.
"Dobře, tak já... se pokusím vypadat jako slunečnice a... prostě... prostě..."
"Buď pořád jako Lily, slunečnice se nikdy nevyrovná tvojí podstatě. Půjdu teď zkontrolovat Belinku, zatím se tu mějte hezky," mrkl na ni, než se vydal na terasu. Liliana vydala frustrovaný zvuk.
"Myslíš, že se tohle někdy odnaučím?"
"Já doufám, že ne," zachechtal se Patrik. Liliana se zamračila a šťouchla do něj jedním prstem.
"Hele, nesměj se mi... já to myslím vážně!"
"A já taky... nikdy se neměň. Jsi totiž naprosto úžasná se svým rudým obličejem a tím co říkáš. Miluji tě a miluji i naše malé," vtiskl jí polibek, než stačila něco namítnout a sehnul se k jejímu bříšku.



"Už se těším až tu budeš s námi a poznáš náš svět..." vydechl jemně, než se znova šťastně zasmál.

Super díl! Mám radost, že se Patrik dostal bezpečně zpátky do bunkru teleport funguje, jak má.  jsem zvědavá, jestli by se mu opravdu podařilo setkat s Juliánem  zahrávat si s časem je ošemetné - aspoň ve sci-fi žánru to málokdy dopadá dobře a věřím tomu, že kdyby bylo cestování časem možné, že je to reálná hrozba, že když se ovlivní jakákoli (i zdánlivě nesouvisející) maličkost, může to vést k obřím změnám v budoucnosti. Snad by se to nestalo. Nevím, jestli by bylo moudré do čehokoli zasahovat... aby se to Patrikovi nevymstilo   Tyhle časové paradoxy mě hrozně fascinují.
Jsem ráda, že se Patrik s Alanem usmířili a jakž takž spolu teď vycházejí. Moc si přeju, aby to přerostlo v opravdové přátelství. A jestlipak by bylo možné znovu nabít Alanovu energii?   Hlavně, aby to nebylo pro nikoho nebezpečné - obávám se, že výprava na Sixam by mohla dopadnout špatně. A potom taky, kdyby Alan vyšel na povrch, mají v bunkru nějaké zařízení k dekontaminaci od té radiace?  
Už se moc těším na nové potomky  Lily se ani moc nedivím, že se Christine trochu bojí  ale zároveň věřím, že je to tak, jak říká Belinka  je od ní opravdu pěkné, že se na to zeptá sama. A co se týká opravy bunkru, co tak Belinka zaslechla - zní to opravdu děsivě. Snad bunkr vydrží a opravy se povedou, jinak by to mohlo být katastrofální pro naše oblíbené simíčky. Teprve jsem dočetla a už se těším na další pokračování!  

P.S. Rodokmen je moc povedený, líbí se mi ty popisky, shrnutí jejich koníčků atd.

Jak už psala Hellohello, je fajn, že teleport funguje, ale nějaké hrátky s časem by asi nebyly moc dobré. Dámy by se neměly momentálně moc rozrušovat, vypadá to, že noví "miniobyvatelé" bunkru tu budou co nevidět, a na jejich barvě přece vůbec nezáleží

Tak jsem po odmlce zase zpět s novým dílkem tentokrát mám zase víc připraveno, tak bych měla schopna (pokud mi bude čas přát na psaní ) přidávat dílky rychleji

Hello, mě popravdě otázka času taky vlastním způsobem fascinuje někdy mě i třeba napadne, že kdybych neudělala jednu věc, pak by se něco událo jinak... jenže kdyby ta pro mě špatná věc nenastala... pak bych třeba nebyla taková jako teď je to hrozně zajímavé o to spíše bych se téhle otázce chtěla spolu s Patrikem věnovat na jednu stranu by bylo pro Patrika dobré se s Juliánem setkat, ostatně kdo jiný než samotný tvůrce bunkru ví nejvíc o jeho funkcích... první generace zmizela příliš rychle a zanechala za sebou jen změť otázek. Občas si říkám, že možná neměl Julián skočit za nimi do neznáma... ale to by nebyl on. Udělal by to i kdyby to pro něj mělo znamenat smrt, cítil se za ně za všechny zodpovědný. Kdo ví kde je jich konec... je otázka jestli mají v bunkru něco jako dekontaminační sprchu je pravda, že Alan by byl skutečně stabilní, když by měl svoji energii zpět, což by mohlo v něčem pomoci i našim hrdinům, ale jeho zpětné dobití je spíš jen otázkou než něčím co by se dalo řešit v téhle chvíli

Ludmi, máš pravdu, že by se holky neměly rozrušovat pro Patrika by bylo jedině dobře kdyby si svoje cestovatelské ambice po stopách svého dědy nechal pro sebe


03x103



Zatímco někteří se snažili přesvědčit své drahé polovičky o tom, že i v těhotenství lze dělat něco ladného...



...bývalá simorostka četla s neuvěřitelným údivem romantický román plný pikantních popisků...



...zatímco se její muž snažil najít nová pravidla šachových tahů pro svoje osobní zápisky.

Starší generace měla ale jiné starosti...



Christine se často přistihla, že při pohledu do zrcadla začala vyhledávat nové vrásky, které se začaly pevně omotávat kolem její světlé pokožky jako popínavá rostlina. Cítila se snad starší? Možná... Začala mít snad podobné obavy jako kdysi její bratr? Možná... možná to ale uměla maskovat mnohem lépe než mrzutý Alex, který svoje stárnutí považoval za svoji osobní prohru. Několika prsty se pokusila si natáhnout pleť, až se její tvář vytvarovala do podivné grimasy. Frustrovaně vydechla a zanechala svého počínání.
"Přestaň se mi posmívat zrcadlo!" Zavrčela na svůj odraz a vztekla kopla do komody, která po jejím gestě vydala zvláštní zvuk. Christine uskočila až se jí v zádech ozvalo lupnutí. Zahromovala a s námahou se narovnala. Z její páteře se ozvalo křupnutí, což jí přineslo úlevu. Vztekle se zahleděla na starý nábytek, který pamatoval ještě její rodiče.
"Všechno je tu staré jako Metuzalém!" Zahromovala rozčileně a divoce si začala upravovat svoje jemné vlasy.
"Ještě nepatřím do starého železa!" Ukázala na sebe do zrcadla, než vykročila z pokoje se vší hrdostí, která jí byla vlastní již od narození. Christine možná již nebyla nejmladší, ale i nadále dokázala budit v ostatních respekt. Možná to dělal její ostrý pohled i jazyk se kterým se nebála opřít do každého kdo šel proti její vůli. Nadále se nebála vychovávat svého plně dospělého syna nebo snad svého muže, kterého ve svých myšlenkách stále nosila zakódovaného jako někoho na koho musela dávat pozor.



David možná byl ve svém nitru stále tím chlapcem, který se bláznivě zamiloval do jediné ženy, kterou mohl v bunkru potkat, ale něco v něm bylo dávno jiné... byla to jeho odvaha, která mu dávala sílu být stále stejně zarputilým ochráncem bunkru jako zamlada. Někdo by možná řekl, že už dávno měl svoji funkci zcela předat Patrikovi, kterého na jeho úděl připravoval takříkajíc od narození, ale David nebyl takový. Byl přesvědčený, že dokud jeho paže dokázaly utáhnout masivní šrouby ve strojovně, pak má nadále dost sil chránit svoji rodinu i jejich jediné místo, které mohli nazývat domovem. Sám pro sebe se usmál, když pod jeho prsty vznikla nová kytice, kterou měl v plánu dát svojí ženě, která byla v poslední době mrzutější než kdy dřív. Díky jejím poznámkám tak měl pocit jako kdyby se snad znova vrátil Alex. Skoro vnímal jeho stín, který stál každý den za jejich zády a posmíval se jim. Ale proč? Bylo to kvůli jejich věku? Nyní byli již starší než Alex i Dany, jejichž život byl ukončen dřív než bylo nutné. Možná i díky tomu začal David přemýšlet nad svojí vlastní smrtelností... na to jak zabezpečit svoji rodinu, která měla být brzy větší. Avšak ve svém nitru cítil, že se mohl spolehnout na svého syna. Patrik byl možná poněkud vznětlivý a paličatější než všechny palice, které byly ukryté ve strojovně, ale podědil po něm zodpovědnost a právě té jeho otec věřil zcela nejvíc. David se sám pro sebe usmál, když si uvědomil, že bude bunkr s novým, vysoce temperamentním strážcem, pro někoho velké sousto, ale na tom nezáleželo. Byli rodina a museli se brát jací byli. S chybami i bez nich... s bolestí i bez ní... s hněvem i bez něj. To byl úděl skutečného lidství i rodiny, která byla na dobu neurčitou odkázána na stavbu, kterou navrhl jeho vlastní otec. Julián Simlone...

"Kam jsi jen zmizel, tati..." vydechl David do ticha a v jeho očích se zjevily slzy, které již dlouho nenechal vyplout na povrch. Byl puberťák, když přišel o svůj mužský vzor. Spoustu věcí se musel naučit sám bez ohledu na to, jak velké obavy měl. I nyní viděl sám sebe jako chlapce, který na svých ramenou pocítil tíhu své vlastní úlohy. Nebyl připravený... jeho paže neutáhly ani jediný díl ve strojovně... byl příliš malý... příliš slabý... příliš ho sužovaly obavy, o které se nechtěl dělit s Alexem. David chtěl aby na něj byl jeho otec pyšný. I proto se jako mladý sirotek, často ubíral mezi otcovi zápisky. Chtěl být jako on... chtěl mít jeho sílu, jeho odvahu, jeho vytrvalost. Toužil po tom být vším čím byl Julián. Až později pochopil, že nemohl být jako on. Nemohl se stát Juliánem, který mohl dýchat vzduch venku, kreslit budovy, které mohly ožít a stát se skutečností. Mohl být jen Davidem... jeho synem. Ale i tak se cítil hrdý vždy když zřel ve svých očích laskavého architekta, který ho jako dítě nosil na ramenou. Když ve svých pihách poznával svoji matku, jejíž zelené oči mu vždy přišly jako to nejkrásnější na světě. Dlouze se nadechl a otřel si slzy.

Možná vzpomínky na ně vybledly, podobně jako tmavá čerň jeho vlastních kadeří. Možná si s hrůzou uvědomoval, že si už nedokáže vybavit zvuk jejich hlasů... jejich smíchu. Ale to co mu stačili dát za krátkou dobu co s nimi mohl být... jejich láska, jejich trpělivost, jejich opatera... to bylo něco, co zůstalo v jeho nitru až do dnešních dní. David se zahleděl na strop a až pak pochopil, že byl vlastním způsobem připraven... připraven se s nimi zase setkat. Zavrtěl hlavou a znova svůj pohled věnoval svázané kytici, ze které vypadl jeden okvětní list. Na jeho obličeji se zjevil drobný úsměv.
"Ještě ne..." vydechl a pevně uchopil svůj výtvor do svých paží.
"Ještě mám tolik práce... můj syn nezažije to co já... nebude na to sám a jeho syn také ne... určitě ne..." zavrtěl hlavou a vykročil ze dveří.

"Do králičího bobku!" Vyhrkla Liliana a...



...zahleděla se na svoje bříško.
"Stalo... stalo se něco?" Vykoktal Patrik šokovaně. Liliana zvedla svoji tvář k té jeho. Její obličej zdobil široký úsměv.



"Pohnulo se! Jak dlouho, že bych měla být těhotná? Než se narodí..." Patrik se podrbal na hlavě.
"No... těhotenství trvá asi 40 týdnů od prvního dne poslední menstruace do porodu a 38 týdnů od oplodnění v případě 28denního menstruačního cyklu," vydechl mechanicky. Liliana zamrkala.
"Co... cože?"
"Promiň... hodně jsem si o tom četl... a hýbe se ještě?"
"Teď ne, ale sáhni si! To je úžasný!" Zvolala šťastně. Patrik téměř váhavě položil svoji širokou dlaň na její lůno.
"Nic necítím," vydechl smutně.
"Asi se stydí... jen vyčkej. Trpělivost růže přináší," mrkla na něj.
"V tom máš pravdu. Na to správné se vyplatilo počkat," pronesl něžně, což přimělo Lilianu zrudnout. Nervózně se zasmála.
"Mám stejný názor," pípla jemně.

Zhruba o dvě hodiny později...



"Už jsi přemýšlel o dalším plození?" Vytáhla svoji otázku u večeře Christine. David se zakuckal. Namáhavě polkl sousto a věnoval své ženě šokovaný pohled.
"My dva už nemůžeme plodit," pronesl prkenným hlasem, který přiměl Christine se zasmát.



"Hlupáčku! Já přece nemyslím nás dva. Myslím budoucí vytváření nových členů naší rodiny," na poslední slova dala důraz. David pozvedl jedno obočí.



"Já ti opravdu nerozumím, Chris."
"Do háje! Myslím na děti co budou mít ty děti, které teď čekají naše děti!" Vyhrkla možná příliš nahlas. David se podrbal na hlavě.
"Budoucnost může přinést různé věci a nemá cenu to teď řešit. Jen si vezmi jak to dopadlo s našimi dětmi. Mají svoje vlastní partnery skoro z venčí. Možná i jejich děti na tom budou podobně."
"A co když ne? Kdysi jsem něco četla o rodovém křížení... jak moc by bylo špatné kdyby se dali dohromady naše vnoučata?" David se znova zakuckal.



"Chris, kde bereš najednou tyhle úvahy?"
"Říkala jsem si, že by na to do budoucna měl někdo myslet. Neměli bychom sepsat něco jako kodex?"
"Kodex?"
"Jsi hlavoun a teď mě najednou nechápeš! Mluvím snad čínsky?!" David zavrtěl hlavou.
"Jen si myslím, že je brzy na nějaké úvahy v rámci rodového křížení. Možná brzy přijdeme na to, jak žít venku a být v bezpečí..." Christine ho přerušila.



"Povídali, že mu hráli! Víš kolikrát jsem už tyhle pohádky slyšela? A víš kam jsme se dostali? Akorát k tomu, jak vyhodit pojistky bunkru s teleportem co sestrojil tvůj otec! Nechť je mu země lehká... ale prostě jsme se ke kýženému životu venku ještě neposunuli ani o cenťák! Proč myslíš, že to bude za 20 let jinak? Já si myslím, že i za další generaci se budeme pořád válet tady mezi starými krámy! Akorát, že to my dva už neuvidíme... a proto bych ráda sepsala něco jako pravidla bunkru," ukázala na něj prstem. David se zasmál.
"My už máme pravidla..."
"Myslíš ten žlutý papír A4, kde se píše o tom, že se nemá chodit ven? Já myslela něco lepšího! Něco jako zákoník!"
"Zákoník? Ty chceš abych sepsal něco jako ústavu? Chris... ještě jsme něco takového nepotřebovali a..." Christine mu skočila do řeči.
"...a bude to potřeba, kdyby byl někdo čistě náhodou zmaten... uděláš to pro mě? Klidně ti pomohu!"
"O tom nepochybuju, ale... Chris... promluvím si o tom s ostatními, ale pokud ti to udělá radost... udělám průzkum a zjistím je to s tím křížením v rámci vnoučat, ano?"
"A pak dáš dohromady zákoník..." usmála se na něj sladce.
"Pak to možná sepíšu..." pronesl opatrně. Christine se zamračila.
"Tebe spíše přesvědčím než Patrika! A když to sepíšu já, tak to nebude mít takovou váhu! Tvůj otec to tady založil, všechno to tady nese jeho podpis. Takže to MUSÍŠ být ty..." ukázala na něj.
"Pokud to bude nutné, tak ano... ale teď... chci se soustředit na ty drobečky, co mají přijít na svět. Měl bych se podívat na postýlky a tak... je to už dlouho co tady byly děti. Snad chápeš, že než nějaké zákoničení mají naše vnoučata přednost..."
"Fajn... vnoučata mají přednost, s tím s tebou souhlasím... ale pak... pak...!" Ukázala na něj znova ukazovákem. David jemně uchopil její prst a vtiskl jí na něj polibek, čím zastavil vodopád jejich slov.
"Nedělej si už starosti, Chris. Všechno to zvládneme."
"Já o tom nepochybuju, jen někdy..."
"Já vím..." doplnil ji.
"Co bude až tady na to nebudeme dávat pozor? Co když tady bude anarchie?!"
"Ty si myslíš, že náš syn něco takového dopustí?"
"Myslíš Patrika, který byl schopný tady pochodovat smradlavý?" Procedila s přimhouřenýma očima.
"Už se změnil... já mu věřím..."
"Já taky... vlastním způsobem... ale vím, že má jedny pravidla pro sebe a jiné pro druhé. A ty jeho osobní se mi vůbec nelíbí! Pořád leze do teleportu! Co z něj bude? Co když zmizí jako naši rodiče!"
"Patrik ví co dělá... je chytřejší než my všichni dohromady..."
"A to bude možná jednou ten problém. Až někde vyhrábne nějaké tajemství, co mělo zůstat zakopané. Mám zlý pocit a to mi nikdo nevymluví... a to ani ty," vyhrkla, než se zvedla a odkráčela s nedojedenou večeří kamsi do kuchyně.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Doufám, že nevadí, že byl dílek dnes méně obrázkový proto mám pro vás pár bonusových fotek našich mladých párů snad se budou líbit

Pěkný díl, taky už se dostávám pomalu do věku, kdy podobně jako Tví Simíci bilancuji, probírám šedivé vlasy, lupe mi v kloubech a stále častěji vzpomínám na své předky ... Ale umřít se rozhodně ještě nechystám a doufám, že Tví Simíci taky ne !   Ty poslední fotky mladých párů v očekávání jsou krásné, už se těším na tu další generaci !

Krásný díl! Chyběli mi David s Christine, tak mám radost, že v tomto dílu je tu máme Strašně pěkně umíš vystihnout jejich odlišný charakter v tom jejich rozhovoru A Christine má určitě dobrý nápad s tím zákoníkem. V tak omezené společnosti je nutné ty potomky varovat před takovými věcmi. Byla by veliká škoda, kdyby při takové snaze v bunkru přežít došlo ke genetickým problémům a všechno by tím bylo zmařeno. Sice jde o vzdálenější budoucnost, ale roky letí a je dobré to sepsat už teď. Snad na to David nezapomene

Ten výraz Lily nad tou knížkou
A krásné fotky na závěr všem to moc sluší a je to nafoceno při vzácné příležitosti těsně před příchodem další generace.


P.S. K tomu času - přesně - občas stačí úplné náhody a úplně změní celou budoucnost. Občas je to až děsivé, na jakých detailech visí podstatné věci v budoucnosti A jak píšeš o těch špatných věcech, občas platí to rčení, že všechno špatné je pro něco dobré. Taky mám pocit, že hodně špatných věcí, co se mi stalo, mě tak nějak zformovalo a vychovalo tímto určitým způsobem a bez nich bych možná byla jiná, ale asi se to těžko posuzuje, když to nemáme jak srovnat s tou naší hypotetickou alternativní existencí Ale jsou to moc zajímavé otázky
A pokud to případně zakomponuješ do příběhu, bude to určitě úžasné. Jako veškerá tvoje tvorba Úplně chápu Juliána, že za nimi skočil. Kdyby zůstal, podařilo by se mu je vůbec najít a teleportovat zpátky, to je otázka... a ta nejistota, kde skončili a jestli to přežili... Julián byl v každém případě génius

Holky, moc děkuji za milé komentáře zrovna jsem se vrátila od rodičů, kde jsem trávila Vánoce, tak už pomalu začínám přemýšlet, co budu psát nebo číst dřív

Jinak na nejstarší generaci jsem se taky moc těšila až ji zase vrátím do příběhu přeci jen David s Christine jsou nejdéle žijícími simíky v bunkru na to jak jsem si myslela, že budou už dávno mrtví určitě zatím nemají nápady na umírání, i když se jim v hlavě honí ledacos jinak podobně jako u Nervózního jsem se rozhodla s vámi i tady podělit o fotky z focení a to včetně drobných spoilerů do příštího roku













V případě bunkrovštích jsem tentokrát nefotila na žádném vyloženě speciálním místě pokud za speciální místo nepovažujete jejich bunkr i když to vlastním způsobem je, protože technicky se to všechno točí i kolem něj ale teď už k plánům na příští rok:

pozor spoilery:

Překrásné vánoční fotky - i v bunkru se dají slavit Vánoce se vším všudy a všem to tak moc sluší! Líbí se mi úplně všichni a nejvíc na mě zapůsobili asi David s Christine, vypadají tak elegantně i když nejvíc - to asi nemůžu říct, protože stačí scrollovat nahoru a zaujme mě prostě každá fotka jsi moc šikovná a talentovaná a těším se na příští rok s tvými příběhy

Z těch obrázků dýchá nádherná vánoční atmosféra, moc se Ti to povedlo, Lucisab ! A ani nevím, na co se z Tvého spoileru do nového roku těšit víc - či se obávat ?

Moc děkuju za milé komentáře mám velkou radost, že se vám fotky líbí

03x104

Později v jídelně...



"Už se těším až se to malé narodí. Bude tak malé... tak bezbranné... když jsem byl mladší, říkal jsem si, že pro mě otcovství není. Přeci jen jsem odjakživa zelený a... a..." nervózně se zasmál.



"Budeš dokonalý táta, jsem si tím jistá... jen si dělám starosti... o tetu a strejdu."
"Proč?"
"Včera jsem je zaslechla, jak se dohadují. Respektive jak se dohaduje teta se strejdou..."
"Jen se bavili o nových pravidlech, které by tvoje teta chtěla zavést."
"Ty jsi jim rozuměl? A... jaká pravidla měla na mysli?"



"Dělá si starosti kvůli genetickému křížení."
"Proč?" Vydechla šokovaně.
"My dva a ani Lily nebo Patrik nejsme příbuzní. Tedy mimo mě a Patrika..."
"Belinko a o to tu jde. Bojí se o naše děti, které by mohli začít vztahy mezi sebou. Budou příbuzní přes tebe a Patrika."
"Jsme bratranec a sestřenice, to by nemusel být takový problém nebo ano?" Zašeptala jemně.



"Technicky jste ale příbuzní mnohem více, mohli byste být i sourozenci. Vaši rodiče byli navzájem sourozenci a to v obou stranách. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem já a Lily jediný nový přírůstek do vašich genů," pokrčil rameny.



"Bože můj! Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela!" Zvolala roztřeseně. Alan jemně stiskl její volnou paži. V jeho tmavých zrakách se odrážela světla, která připomínala divoký křišťál.



"Bude to v pořádku, Belinko. Budeme tady s nimi a všechno jim to včas vysvětlíme. Navíc to vypadá, že tvůj strejda sepíše pravidla, ve kterých bude všechno řečeno." Anabela se dlouze nadechla. Její tvář se zdála být najednou starší.
"To znamená, že poznají ten pocit, co jsem měla já... budou vědět, že zemřou sami, bez dětí... nejenom bez slunce ale také bez lásky. Je to hrůza... vždycky jsem kvůli tomu byla nešťastná, i když jsem se snažila... být šťastná, jak to jen šlo. Pro někoho jsem spíše byla trochu dětinská, ale... byl to můj způsob, jak na to tolik nemyslet. Patrik se zabavil tím, že neustále něco kutil..."
"Takže vás dva nikdy nenapadlo, že byste...?" Odmlčel se. Anabela vykulila oči a divoce zavrtěla hlavou.
"Ani náhodou! Patrik byl pro mě vždycky jako bratr. Nikdy jsem k němu necítila to co k tobě... on je tak jiný než já sama. Divoký, nepředvídatelný... i kdybychom nebyli příbuzní, tak bychom byli hrozný pár," zavrtěla hlavou při dané představě. Alan tiše pustil její paži a věnoval jí úsměv.



"Je pravda, že jste každý jiný a za to jsem rád," pousmál se.



"Takže bych se ti nelíbila, kdybych byla... víc temperamentní?" Poslední slova dodala s ruměncem na tváři, který jasně naznačoval co si myslela o slově temperamentní. Alan se zasmál.
"Líbila by ses mi vždycky. Je ale pravda, že v téhle tvojí verzi jsi mi nejmilejší," vydechl jemně. Anabela se nervózně zasmála. Tiše si nabrala další sousto chutného jídla, aby zakryla rozpaky.



"A už tě napadají jména pro miminko?" Zeptal se jí tichým hlasem ve snaze změnit téma. Anabela k němu vzhlédla.



"Zatím nevím přesně... nemám tolik nápadů jako Lily," odvětila nesměle.
"Lily má spoustu nápadů? A jaké třeba?" Pousmál se Alan.
"No... Patrik nebude mít radost až je uslyší," zazubila se.



"Cože to? Edgar Kvítko?! Tak to ani náhodou!"



"Proč se ti nelíbí? Vždyť ty jsi mi nekývl zatím na žádné!" Vyhrkla rozmrzele.
"Protože jsou divná! Žádný kluk na světě by se nechtěl jmenovat Edgar Kvítko nebo snad Rajčatovník!"
"A co ty holčičí?"
"Myslíš Slunečnice a Měsíčnice? Desetkrát NE! Chudák dítě!" Liliana cosi nesrozumitelného zamumlala, než se na něj zamračila.



"Ty sám jsi zatím nepřišel se žádným nápadem! Ani nevím jaká jména se ti líbí!" Zabručela na něj naštvaně. Patrik se dlouze nadechl.



"Líbí se mi normální jména... co třeba Oliver?"
"Oliver? Ale to nemá žádný význam," zavrtěla hlavou až se jí na koleno snesla drobná zelená výtrusnice. Zmateně ji zvedla a začala si ji prohlížet. Kdysi byly větší... napadlo ji, než její myšlenky přerušil Patrik.
"Každé jméno něco znamená. Podívám se do knih a určitě tam něco najdu, věř mi."
"Ale tohle jsou krásná jména..."
"U simorostů ano, ale tohle bude malý človíček."
"Do králičího bobku! Takže já snad nejsem člověk?!" Zvolala rozhořčeně. Patrik si promnul spánky.



"Samozřejmě, že jsi... jsi můj speciální člověk. Jsi moje žena a miluju tě... a nechci se dohadovat. Nechci se zase handrkovat kvůli jménům a aby jsi mi pak celý večer říkala kudrnatý smraďochu..."
"A já nechci, aby jsi mi říkal králičí bobku... tak mě napadá, co kdybych vybrala jméno pro holku a ty pro kluka?" Patrik zamrkal.
"Ale já nechci, aby se naše dcera jmenovala Kopřiva..." pronesl nešťastným tónem.



"A co Rosie nebo Rose? Ty by jsi mi dovolil?" Patrik zamrkal.
"To... to by šlo. Proč jsi mi tenhle návrh neřekla hned?" Rozhodil rukama.



"Protože není tak originální... Rose je úplně běžné jméno, ale třeba Hyacint... to je něco jiného," odvětila zasněně. Patrik se zasmál.
"To máš pravdu, ale já hlasuju za Rose nebo Rosie," mrkl na ni.
"Dobře, pak jsme domluveni," pokývala hlavou.
"Souhlasím a kluk bude Oliver," zazubil se. Liliana zavrtěla hlavou, ale nakonec se rozhodla nereagovat. Místo toho se zaměřila na jeho pohlednou tvář.
"Co když se nám narodí simorost?" Vyslovila svoji obavu nahlas.
"Určitě ne a i kdyby, bylo by naše dítě dokonalé." V Lilianiných očích se zjevily slzy, než se divoce vrhla na svého manžela a vtiskla mu polibek.
"Děkuji," zašeptala.
"To já děkuji tobě," odpověděl jí jemně, než si ji těsně přitiskl ke svému tělu.

Je zajímavé vidět, jak má každý z našich mladých párů jiné starosti, a přitom je všechno důležité - vždyť jméno si člověk nese celý život, a pravidla či zákony musíme také všichni dodržovat :*SCRATCH*:Tak ať si ta jména vyberou co nejlépe a shodnou se při tvorbě pravidel ! Moc se těším na další díl !

Boží pokračování      
Strašně se mi líbil ten perfektní přechod z konverzace Alana s Belinkou z „Patrik nebude mít radost" k „Cože to? Edgar Kvítko?!"      šmarjá... úplně chápu Patrikovo rozhořčení  přece jenom jsem taky člověk a taky postrádám to správné estetické cítění pro simorostí jména  Ta věta způsobila, že jsem se začala smát nahlas      
a Rajčatovník už jen dokonal své dílo...    
Slunečnice a Měsíčnice zní pohádkově.     Ale mnohem více se mi líbí Rose  to je krásné jméno - a hlavně přijatelné pro oba  A je pěkné vidět, že našli kompromis, i když se to skoro zdálo nemožné ve skutečnosti to není až tolik těžké, existuje plno hezkých květinových a přírodních jmen, Lily je toho důkazem  
A může být spokojená i s Oliverem = olivy, olivovník   takže perfektní výběr obou jmen.       Hyacint je taky zajímavé jméno, jako král z Arabely
To jsem zvědavá, jestli to bude kluk nebo holka (u obou párů)  Ještě štěstí, že Lily netrvala na tom, aby se kluk jmenoval Králičí bobek, když je to její oblíbená fráze   nebo Hnidopich  

Jinak ten začátek taky byl moc krásný, resp. smutný, to uvědomění, jak se Belinka musela cítit, když věděla, že zbudou v bunkru s Patrikem sami. To je strašně děsivá představa  nakonec by zbyl zřejmě už jenom jeden z nich a musel žít nějakou dobu úplně sám, opuštěný.  Naštěstí se to nevyplnilo.

Holky, moc děkuji za každé vaše slovo

Ludmi, souhlasím plně s tvým komentářem každá z těch věcí je důležitá, i když je pravda, že každý z našich hrdinů to bere po svém

Hello, jsem ráda, že tě dílek tolik pobavil to mi udělalo velkou radost jinak upřímně já také nemám cit pro simorostí jména no kdyby byl kluk Králičí bobek nebo Hnidopich to by byla vůbec pecka máš skvělé nápady to by se ani pořádně zdrobnit nedalo, i když... Králičí bobeček a Hnidopíšek? to je konec máš pravdu, že je hrozná představa, že by tam později zůstal jeden z nich úplně sám bylo by to jako kdyby ten poslední už mohl čekat jen na zubatou... je to příšerná představa


03x105

A jak vypadaly další měsíce? Někdo by je mohl považovat za rutinu,...



...která musela našim hrdinům neodvratně otravovat život, ale...



...dalo se snad něco takové povědět o bydlení v protiatomovém krytu? Pro někoho by mohla daná skutečnost působit jako něco exotického, ale pro někoho...



...naopak. Pro naše obyvatele bunkru byl ale jejich život pod obřími plechovými pláty něčím bez čeho nemohli dýchat... bez čeho si už téměř ani život nedokázali představit. Jen někteří z nich mohli spatřit modrou oblohu a to ať už v minulosti díky teleportu nebo snad díky vlastními stáří, které na nich nebylo na první pohled vidět. Protože paradoxně ti nejstarší z nich nenosili na hlavě stříbrné vlasy. Naopak jím byl lidskými léty, téměř stoletý Alan s bohatou, na uhel černou kšticí a skoro 90 let stará, bývalá simorostka se zlatou korunou, která zdobila její mladistvý obličej. Ani jeden z nich se však na svůj věk necítil. Liliana se svojí rozpustilou povahou a vysokým hlasem, sotva připomínala téměř devadesátiletou dámu a Alan? Ten jediný možná mírně odpovídal tomu, že měl již nespočet zážitků, které si nikdo z jeho přítomných spolubydlících nemohl nikdy představit. Byl u toho, když bylo stisknuto červené tlačítko... jeho tělo muselo rychle dospět, zvláště když v sobě vzbudil svoji moc, aby mohl ochránit svoji platonickou lásku Sáru. Bylo mu tehdy jen 15 let... byl příliš zranitelný... příliš ochraňovaný vlastním otcem před zlobou ostatních lidí, ale najednou... najednou měl poznat Sixam a to čím se měl dříve nebo později stát. Být strážcem, to byl jeho úděl. Ačkoliv nyní strážil jen silou svojí lidské schránky lidi kterým věřil, které miloval. Možná byl stále stejně tichý a pro někoho trochu odtažitý, ale ve svém jádru byl naopak přesvědčený o tom, že kdyby se mělo cokoliv přihodit... pak využije zbytek svojí moci, aby zachránil svoji novou rodinu. Protože když nedokázal zachránit svého otce, pak... nikdy by si neodpustil, kdyby znova zklamal ty, na kterých mu záleželo nejvíc. Položil by za ně svůj prodloužený život, po kterém nikdy přímo netoužil.

Toho odpoledne se všechno zdálo ve starých kolejích. Všichni se věnovali svým činnostem, mimo Anabely, která se v poslední době cítila často hodně unavená. I proto v ten den ulehla do modrého pokoje pod přikrývky, které pamatovaly ještě její babičku a dědu a spokojeně zavřela oči. Těhotenství jí zmáhalo, ačkoliv se nedalo říct, že by ji přímo obtěžovalo. Celým svým srdcem se těšila na příchod svého miminka a svém nitru tajně doufala, že bude podobné jejímu muži. Možná by někoho vyděsilo mít zelené dítě, ale pro Anabelu něco takového nemělo význam. Její muž byl zelený a pokud mělo být i její miminko, pak to rozhodně nebylo špatně.

Mírně sebou škubla, když pocítila zvláštní bolest, která jí přiměla vstát z postele.
"Ach můj bože..." vydechla, když udělala několik kroků podél lůžka. Až pak pocítila vodu, která si začala razit cestu po jejích nohách. Anabela vykulila oči.



"Co... co... CO?" Panika v jejím hlase byla téměř hmatatelná, než se z jejího hrdla vydral křik, který se pomalu vytvaroval do jediného jména.



"ALANE!" Její muž však o ní věděl mnohem dříve než stačila zakřičet. Svými zvýšenými smysly, pocítil její strach a vyběhl jí naproti. Nebyl však jediný kdo se u Anabelina pokoje zjevil.
"Na co se tak díváš Alane? Už jsem rodila, pomůžu Belince," oslovila ho Christine, než společně vstoupili do místnosti.



"Tak a je to tady!" Zalamentovala Christine, než uchopila za ruku svoji neteř a pohladila ji po vlasech. V jejích očích v ten moment Anabela pocítila zvláštní teplo, které její jízlivé tetě nebylo téměř blízké. I tak si však byla odjakživa jistá, že je Christine možná místy hodně nepříjemná, ale uvnitř ní bilo dobré srdce.
"Mám strach teto," zasípala.
"Bude to dobrý. Alan tě bude držet za ruku a já se postarám o zbytek. Nejsem žádný zelenáč. Viděla jsem tvoje narození a svého Patrika jsem dokonce porodila v kuchyni. Tady je to lepší než na dlaždicích, věř mi." Mrkla na ni.

Jak dlouhá doba uběhla? Kdo ví... nikdo z přítomných neodpočítával čas, který uplynul od dob Anabelina prvního výkřiku. Všechna bolest zmizela ve chvíli kdy se bunkrem rozezněl dětský pláč zeleného miminka.



"Ta je krásná!" Oslovovali všichni přítomní malou holčičku s černýma očima.



"Ahoj... ahoj..." šeptal Alan a snažil se zastavit vlastní slzy. Byla jako on.



Hleděla na něj černýma očima ze Sixamu, ve kterých se odrážely odlesky. Vypadaly jak vyplněné drahokamy, jež se leskly na jasném slunci.
"Maličká moje..." šeptal tiše třesoucím hlasem. Mezitím se v místnosti zjevila Liliana a David.
"Do zelenavé zahrady strejdy Hnidopicha, ta je nádherná!" Vypískla Liliana. David věnoval svojí neteři otcovský úsměv.



"Jak se bude jmenovat?"



Anabelin obličej najednou zvážněl, než se ohlédla na svého muže, který nadále nedokázal odtrhnout oči od své malé dcerky.
"Bude to Gabriela... po tvém otci, Alane. Vím, že to pro tebe hodně moc znamená a Gabriela je krásné jméno," odvětila směrem k Alanovi.
"Opravdu? To je... to je... neskutečné... já... já..." koktal.
"Gabriela je opravdu moc krásné jméno," ozval se David a Christine přikývla, než se naklonila k uchu svého muže.
"Než cokoliv řekneš... je nádherná, i když je jako Alan. Myslím, že by se mnou souhlasil i Alex kdyby tu byl," zašeptala. David se pousmál a jemně stiskl její paži. Jeho pohled ji prozradil, že s ní souhlasil. Možná byl Alex excentrický, paličatý a o Alanovi říkal, že je brokoličák, ale kdyby viděl, jak moc s ním byla jeho dcera šťastná... jistě by byl spokojený i on sám, ačkoliv by mu jistě dlouho trvalo než by byl ochotný to přiznat nahlas.
"Chceš si ji pochovat?" Pronesla Alanovým směrem Anabela. Alan váhavě přikývl. Ve své náruči ještě nikdy nedržel žádné dítě. Věnoval své ženě nervózní úsměv, než k ní natáhl svoje paže.



Anabela jemně vložila do jeho náruče drobného novorozence.



Ve chvíli kdy se Alanova pokožka setkala s Gabrielinou se světlo nad jejich hlavami zachvělo. Jediný kdo si toho všiml byl Alan, který překvapené pohlédl na svoji malou dceru. Její pleť se mírně zaleskla a v očích se jí zjevilo několik barev.
"To snad..." vydechl překvapeně. Gabriela nemohla mít moc... nebo snad její podstata nutila jeho vlastní moc se k ní napojovat? O co se mohlo jednat? Gabriela dlouze zívla čímž přerušila zmatené myšlenky vlastního otce.



"Gabrielko... Gaby..." šeptal její nové jméno. Děvčátko se na něj zahledělo a tentokrát již její zraky nenesly žádné odstíny barev. Možná se mu to zdálo... možná... možná... zavrtěl hlavou. Byla příliš malá na něco takového a on sám byl možná až příliš nadšený než aby dokázal rozeznávat realitu od výplod vlastní zmatené mysli.



"Je naprosto dokonalá..." vydechl dojatě.



"Jen... nevadí ti, že je... jako já?" Dodal po chvíli. Anabela zavrtěla hlavou.
"Jsem šťastná, že je jako ty... je naše... moje a tvoje..."
"Naše holčička," vydechl Alan a pevně ji k sobě přitiskl.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Omlouvám se, že to tady takhle utnu, ale říkala jsem si, že bych tenhle díl měla raději nechat na dvě části     snad to nevadí   jsem neuvěřitelně šťastná, že máme na světě konečně 4.generaci   čekali jste na ni opravdu hodně dlouho... za což můžu hlavně já   naposledy se do bunkru narodila 3.generace v roce 2019...   jinak co se týká vzhledu Gabriely, bylo mi jasné, že spíše podědí kompletní vzhled svého otce. Díky tomu, že má Alan pokožku i oči jako custom   ale už se nemůžu dočkat, jakým způsobem se vytvaroval její obličej a komu bude nakonec opravdu podobná  

Moc krásná 4. generace ! :*BRAVO*:Snad se vzápětí připojí i Lily se svým překvapením, abychom to měli komplet    Díky za nový díl a už se nemůžu dočkat dalšího !

Perfektní díl  juchů, mám takovou radost, že nastal tento očekávaný okamžik    Hrozně jsem se na to těšila! Byla jsem strašně zvědavá, jak bude vypadat jejich potomek! A je vidět, že mimozemské geny jsou prostě silnější Vypadá krásně i se zelenou kůží.  Už se těším, jak postupně budeme moct sledovat, jak roste - jak asi bude vypadat, na koho bude podobná?  A naprosto mě dostal ten speciální efekt, když si ji převzal od Belinky Alan.  Mám pocit, že to bude ještě hodně zajímavé
Belince to moc sluší, zvláště na té fotce, kde se dívá přímo do kamery.
Píšeš tak krásně!   Vždycky mě rozesmějí ty vtipné hlášky  a ty zdrobněliny (Králičí bobeček a Hnidopíšek) jsou naprostá bomba     z toho jsem málem spadla ze židle    
A vůbec se neomlouvej, že jsi rozdělila tyto kapitoly, rozdělit to je dobrý nápad  aspoň se soustředíme v této kapitole na toto nové miminko a můžeme se těšit, až přijde čas na druhé

Moc děkuju holky za každé slovo vždycky mi udělá velkou radost každý komentář

Ludmi, můžu ti prozradit, že Lily se svým překvapením možná nebude čekat moc dlouho

Hello, 4.generace bude hodně zajímavá i když si nejsem jistá, zda dosáhne toho co ta třetí v té se toho událo opravdu hodně a dokonce přesáhla 100 částí původně měla jedna generace kolem 40 částí trochu se mi to s třetí generací vymklo z rukou a rozjelo se to úplně neskutečně všemi směry a jsem moc ráda, že jsem tě pobavila

Jinak se musím přiznat, že jsem si musela přečíst znova celou třetí generaci, protože jsem si uvědomila, že si nepamatuju co všechno jsem vám už řekla a co ne dostáváme se do části kde bych se nerada opakovala a řekla vám skutečně něco nového asi bych si už vážně měla začít dělat poznámky jinak tenhle dílek bude kratší, ale ty další už budou mít normální délku opět a hlavně se začneme posouvat zase dál, na to se moc těším


03x106

Den se schýlil k večeru a naši obyvatelé bunkru si mezitím zvykali na nového člena jejich rodiny.



Alan tiše krmil svoji dcerku a stále přemýšlel nad tím co viděl, když ji poprvé vzal do náruče. Mohlo to snad znamenat, že i ona měla moc? Jak by ale něco takového bylo možné? On sám neměl čisté geny, stále byl 10% člověkem a právě oněch několik procent z něj dělalo nečistého Sixamana s mocí strážce. Existovala jen malá pravděpodobnost, že by dokázal přirozeně stvořit někoho jako byl on sám. Bylo to vlastně téměř nemožné. I proto nikdy nebyl vhodný pro reprodukci na své planetě, mimo to, že byl, jak mu rádi všichni připomínali "znetvořený lidským genem". Alanovi ale nikdy nepřekáželo, že se podobal svému lidskému otci. Naopak byl za danou skutečnost rád. Nikdy se nechtěl podobat vyzáblým, vysokým mimozemšťanům s malými nosy, obrovskýma šikmýma očima a téměř neexistujícími rty. Vlastně mu oni připadali oškliví stejně jako on jim. Jeho úsměv se rozšířil, když si uvědomil, že ani Gabriela nepůsobila jako Sixaman. Její knoflíkový nosík a jemně tvarované rty jen poukazovaly na to, že i ona se spíše polidštila.
"Budeš úžasná a nikdy se nebudeš stydět za to, že máš jinou barvu pleti než ostatní," zašeptal miminku, když jí vyndal lahev z úst. Gabriela dlouze zívla a zahleděla se na svého otce. Její mimozemské oči hleděli do těch jeho ve kterých se zobrazilo několik barev. V ten moment ho bodlo u srdce. Těžce se nadechl a silněji semkl svoje dítě k sobě. Ten pocit... pocit... prudce zavrtěl hlavou. Vnímal jak se jeho moc začala probouzet. Skoro jako kdyby dokázal znova vycítit nebezpečí... ale proč? Narovnal se a znova se podíval na drobného človíčka ve své náruči. Gabrieliny oči byly zavřené, tiše oddechovala v jeho rukách. Bylo to snad jí? Ale ona nemohla mít moc strážců a i kdyby jí měla, pak se u ní nemohla projevit takhle brzy... nebo... nebo... Alan znova zavrtěl hlavou. Byl si jistý, že mnoho věcí nevěděl, protože nikdy nedokončil svůj výcvik. Ale čím si byl zcela jistý, pak že moc se projevovala až v pozdějším věku. On předčasně vyspěl, protože se dostal do nebezpečí. V ten moment se mu před očima zjevila zakalená vzpomínka. Znova cítil tu otřesnou bolest, když ze sebe svoji moc doslova vyhodil za účelem vytvoření obrovského štítu složeného z čisté energie jeho vlastní podstaty. Dokázal tím ochránit nejen sebe, ale i Sáru, kterou platonicky miloval. I proto o něm říkali, že byl nestabilní a i nyní vnímal, že jeho nitro bylo stále ve stejném stavu jako na samém začátku, i když nyní se již alespoň dokázal lépe kontrolovat. Už jen proto nemohla mít Gabriela moc a už vůbec ne takhle brzy... jenže... co když jeho vlastní nestabilita stvořila ještě větší anomálii než byl on sám? Prudce zamrkal očima a zakýval hlavou na nesouhlas. Takhle to nefungovalo. Byl nestabilním, protože nedokončil výcvik. Chyba nebyla v jeho daru, ale v něm samotném... v jeho nezkušenostech.
"Přestaň takhle přemýšlet, Alane," napomenul se, než k sobě přivinul svoji dcerku.
"Budeš v pořádku," slíbil jí tiše. Jemně jí vtiskl polibek na čelo a vykročil směrem do spodního patra.

Slunce tiše ozářilo krajinu pod sebou, když se z bunkru ozval křik.



"Aaaaaa!" Křičela Liliana, která nebyla na něco takového připravená. Patrik vyděšené rozhodil rukama.



"Co mám dělat?! Co mám dělat?! Dojdu pro tátu!"
"AŤ TĚ ANI NENAPADNE NĚKAM ODCHÁZET! DO KRÁLIČÍHO BOBKU! NECH MĚ POMERANČOVNÍKU!"
"Tak co mám dělat?!" Panikařil Patrik, kterému nyní z nějakého pro něj nepochopitelného důvodu docházely nápady. Možná byl jedním z nejchytřejších lidí v bunkru, ale v tento okamžik si najednou nevěděl rady.
"DRŽ MĚ!" Vypískla tenkým hlasem. Patrik ji chytil ve chvíli, kdy vypadala že upadne na zem.
"Já... já... pomohu ti," koktal zděšeně.

Za delší dobu se tak rozezněl zahradou dětský pláč.



"Já jsem táta!" Jásal Patrik aniž by si všiml, že je už delší dobu pozoruje David. V jeho starých, moudrých očích se odrážely slzy dojetí. Byl dědečkem... něčím čím si myslel, že se nikdy nestane.



"Chci se na něj podívat!" Poskočil a přešel čelem ke svojí unavené ženě. Liliana mu opatrně nahnula novorozence, aby se na něj mohl lépe podívat.





"Náš Oliver... nebo... nebo..."



"Je to Oliver," ujistila ho jemně.





"Takže ti nevadí, že nebude mít jméno podle tebe?"
"Dohodli jsme se tak a Oliver se mi líbí. Je tak... tak... maličký," vydechla rozněžněle.



"Takže odteď se už nebudeme hádat," oznámil jí s úsměvem.
"Vydržíme to?" Zasmála se. Patrik přikývl.
"Jsme rodiče, takže musíme naučit naše děti jen to dobré," zazubil se.
"Děti? Máme jen Olivera," vydechla zmateně.
"Je tu i Gaby, ale kdo ví... třeba bychom později mohli mít..." odmlčel se, když viděl, jak se jeho žena tváří.
"Moc vám gratuluji," ozval se po chvíli David. Oba novopečení rodiče sebou cukli, když si uvědomili, že je v zahradě s nimi ještě někdo další.
"Ty jsi tu byl celou dobu, tati?" Pronesl šokovaně Patrik. David se zasmál.
"Ano, ale nechtěl jsem ti vzít tu příležitost odrodit vlastní ženu." Patrik zavrtěl hlavou a pevně semkl v náručí svého otce.
"Že je úžasný? Jen se na něj podívej!" Ukazoval mu nadšeně svého syna. David přikývl.
"Je dokonalý... bude z něj skvělý strážce bunkru."
"Všechno ho naučíme! Bude znát v bunkru každý šroubek!"
"Chceš si ho pochovat?" Nabídla mu tiše Liliana. David přikývl, než mu jeho snacha vložila do náruče jeho vnuka.



"Tak tě tady máme maličký..." šeptal něžně David. V ten moment se Liliana zapotácela, její tělo by neodolalo gravitaci, kdyby jí včas nezachytil její muž.
"Lily!" Zavolal na ni zděšeně.
"To nic... jsem jen unavená... unavená..." vydechla tiše. Patrik ji něžně vzal do náruče, než se ohlédl ke svému otci.
"Pohlídáš Olivera prosím?"
"Samozřejmě," přitakal. Patrik mu věnoval drobný úsměv, než se svojí ženou na svých rukách zmizel ve spodním patře bunkru. David zkušenými pohyby k sobě přimkl novorozence a vtiskl mu na hlavičku polibek.



"Všechno to jednou zvládneš..." šeptal mu.



"Nemám tolik času kolik bych si přál, abych ti mohl slíbit, že budu u každého tvého pokroku, ale co ti mohu slíbit... dokud budu tady, povím ti všechno co vím. Nechci aby jsi byl jednou jako já... tak neznalý... tak ztracený... vím, že i tvůj táta ti pomůže. Možná je prudký a tvrdohlavý, ale dá na tebe pozor," vydechl.
"Vítej na světě můj malý Oliverku... a možná to budeš jednou ty na koho bude konečně zářit slunce," zašeptal tiše.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Tak máme konečně 4.generaci na světě a můžu říct, že tady můj plán s geny dopadl přesně jak jsem si přála díky rodokmenové rodince vím, že občas blonďatý gen ve spojení s hnědým vytáhne z hlubin zrzavý gen a tady se mi to povedlo takže máme konečně v bunkru zpět Tereziny zrzavé vlasy ve spojení s Mathiasovýma očima hrozně moc jsem si přála mít zpátky zrzky na scéně už se moc těším, jak bude vypadat Oliver jako starší a také na to, co budete říkat na jeho povahu

Takže máme 4. generaci komplet ? Nebo bude ještě pokračování ? Vypadá to, že malá Gabrielka bude mít hodně genů po tatínkovi, a doufám, že Lily je opravdu jen unavená, že nám nechystáš něco smutného, milá Lucisab