Hellohello: Kolekce příběhů

Tak už jsem dohnala všechny resty! 

A tenhle příběh je další bomba, čte se to naprosto báječně. Vtáhlo mě to do děje a nemohla jsem se odtrhnout.   Jsem moc zvědavá, jak se to bude vyvíjet. Tohle staré sídlo je opředeno záhadami a já se nemůžu dočkat až některým přijdeme na kloub.

Zajímalo by mě, kdo tam hraje na ty varhany? Že by opravdu duch lorda nebo nějaká další záhadná postava? 

A co teprve ta část, do které je vstup zakázán?   No jsem napnutá, jako kšandy, co se dozvíme!

Moc se těším na pokračování! 

btw.: Musím pochválit nádherné fotky, ze kterých dýchá tajemná atmosféra a co teprve sídlo, které se Ti povedlo postavit na výbornou. Dodává to příběhu tu správnou atmosféru.   Sama osobně bych se bála tam strávit noc.. 

Luci, Jani, hrozně moc děkuju vám oběma, jste úplně zlaté strašně moc mě těší, že se vám příběh líbí! Tu největší záslohu na tom má Elizabeth Gaskell, že píše tak napínavě mockrát děkuju za pochvalu prostředí, opravdu hrozně moc si toho vážím!
Pokusím se další díl přidat co nejdřív, ať vás moc dlouho nenapínám možná do zítřka by se mi to mohlo podařit dát dohromady. Jinak musím říct, že bych do takového záhadného sídla nechtěla ani páchnout, není to nic pro mě. Ráda si o tom přečtu, ale to je asi tak moje maximum

Tak změna, během dneška jsem to dala dohromady a tady je slibovaná další kapitola


Příběh staré chůvy

(E. Gaskell)


KAPITOLA 6


Ještě jsem vám neřekla, že slečna Furnivallová a paní Starková nikdy nechodily do kostela; předčítaly modlitby společně svým tichým a pochmurným způsobem; neděle se jim zdála moc dlouhá, když nepracovaly na svém gobelínu.







Takže když jsem přišla za Dorothy do kuchyně, abych si vyzvedla slečnu Rosamond a vzala ji s sebou nahoru, moc mě ani nepřekvapilo, když mi ta stará žena řekla, že si dámy nechaly dítě u sebe a že celou dobu do kuchyně nepřišla, až by byla unavená z toho, že se musí v salónu chovat hezky, jak jsem jí nakázala.









Sundala jsem si tedy věci a šla jsem ji najít a přivést ji k večeři do dětského pokoje. Ale když jsem vešla do parádního salonu, seděly tam ty dvě staré dámy, velmi klidně a zticha, občas tu a tam prohodily nějaké slovo, ale nevypadaly na to, že by v jejich blízkosti bylo něco tak zářícího a veselého jako slečna Rosamond.



Přesto jsem si myslela, že se přede mnou schovává; to byl jeden z jejích hezkých způsobů - a že je přesvědčila, aby se tvářily, jako by o ní nic nevěděly; tak jsem tiše nakoukla pod jednu pohovku a za tamtu židli a dělala jsem, jako že jsem vyděšená, že ji nemůžu najít.







„Co se děje, Hester?" řekla ostře paní Starková.



Nevím, jestli mě slečna Furnivallová viděla, protože, jak jsem vám říkala, byla velmi hluchá a seděla docela nehybně a nečinně hleděla do ohně se svou tváří bez naděje.
„Hledám tu jen svou malou květinku Rosy," odpověděla jsem a stále jsem si myslela, že dítě je tady někde blízko mě, i když ji nevidím.



„Slečna Rosamond tu není," řekla paní Starková. „Odešla před více než hodinou pryč, aby našla Dorothy." A také se otočila a dál hleděla do ohně.





Srdce mi přitom pokleslo a začala jsem si přát, abych svého miláčka nikdy neopustila.

Vrátila jsem se k Dorothy a řekla jsem jí to.








James byl pryč na celý den, ale ona, já a Bessy jsme vzaly světlo a šly nejprve do dětského pokoje; a pak jsme bloudily po velkém, převelikém domě, volaly a prosily slečnu Rosamond, aby vyšla ze svého úkrytu a neděsila nás tak až k smrti. Ale žádná odpověď nepřišla; žádný zvuk.







„Och!" řekl jsem nakonec: „Mohla se dostat do východního křídla a schovat se tam?“



Dorothy ale odpověděla, že to není možné, protože ona sama tam nikdy nebyla; že dveře byly vždy zamčené a že věří, že klíče má správce mého lorda; každopádně je ani ona ani James nikdy neviděli: tak jsem řekla, že půjdu zpátky a podívám se, jestli nakonec není ukrytá někde v salonu, aniž by třeba o tom staré dámy věděly; a kdybych ji tam našla, řekla jsem, že ji seřežu za ten strach, který mi způsobila; ale ve skutečnosti jsem to nechtěla udělat.





Vrátila jsem se tedy do západního salonu a řekla jsem paní Starkové, že ji nikde nemůžeme najít a požádala jsem o dovolení, ať můžu prohledat nábytek, protože jsem si myslela, že mohla třeba usnout v nějakém teplém skrytém rohu; ale ne!



Dívaly jsme se - slečna Furnivallová vstala a rozhlédla se, celá se třásla – Rosamond tam nikde nebyla.





Pak jsme znovu vyrazily, úplně každý v domě, a dívaly jsme se na všechna místa, která jsme předtím prohledaly, ale nemohly jsme ji najít.





Slečna Furnivallová se tak chvěla a třásla, že ji paní Starková doprovodila zpět do teplého salónu; ale ne dříve, než mě přinutily jim slíbit, že ji k nim přivedu, až bude nalezena. To byl den!

Ach bože, snad se té malé nic nestalo ! Doufám, že to dobře dopadne a všem, nejen osobám z příběhu, ale i nám čtenářům se od toho napětí uleví !

No nazdar   , co nám to děláš? Teď z toho nebudu spát, jak budu na tu malou myslet, aby se jí nic nestalo. Doufám, že je v pořádku!   A snad se nevydala sama do těch strašidelných míst. 

Děkuju moc vám oběma za tak rychlé reakce! Taky jsem se o Rosamond bála, neumím si ani představit, jak strašné to muselo být pro všechny obyvatele sídla. Mě by z toho kleplo
Pokusím se nový díl přidat brzo, ať dlouho nečekáte na další děj.     Hned příští kapitola nám ukáže, co se stalo.

Spoiler:

Minule jsem doufala, že další díl přidám brzo, ale bohužel jsem se k tomu dostala až teď. Je to trošku delší kapitola než jindy. Snad se vám bude líbit   Některé věci se mi nepodařily napodobit, tak vás prosím o představivost (třeba stopy ve sněhu, sukně ohrnutá přes hlavu)



Příběh staré chůvy

(E. Gaskell)


KAPITOLA 7


Začala jsem si myslet, že ji snad nikdy nenajdou, když mě napadlo, že se podívám na velký přední dvůr, celý pokrytý sněhem.



Když jsem se podívala ven, byla jsem v horním patře; ale měsíční světlo bylo tak jasné, že jsem spatřila docela jasně dvě malé stopy, které vedly ze dveří haly až za roh východního křídla.





Nevím, jak jsem se dostala dolů, ale těžko jsem otevřela velké zaseklé dveře v hale a přehodila si sukni šatů přes hlavu místo pláště a vyběhla jsem ven. Zahla jsem okolo východního rohu a tam na sníh padal černý stín; ale když jsem znovu vyšla do měsíčního svitu, byly tam malé stopy vedoucí nahoru – nahoru až k Fells.





Byla tuhá zima; bylo tak chladno, že mi vzduch při běhu téměř odíral kůži z obličeje; ale běžela jsem dál a dál s pláčem, když jsem jen pomyslela na to, jak můj ubohý miláček musí být vyčerpaný a vystrašený.



Byla jsem na dohled od cesmínových stromů, když jsem spatřila pastýře sestupujícího z kopce, nesoucího něco v náručí zabaleného v jeho plédu.





Křičel na mě a ptal se, jestli jsem ztratila dítě a když jsem ani pro samotný pláč nemohla mluvit, došel až ke mně a spatřila jsem svoje maličké děťátko, jako leží nehybně a je celé bílé a ztuhlé v jeho náručí, jako by byla mrtvá.



Řekl mi, že byl nahoře na Fells, aby shromáždil své ovce, než nastane hluboká chladná noc, a že pod cesmínami (černé značky na úbočí, kde na míle okolo nebyl žádný jiný keř), našel moji malou dámu - moje jehňátko - moji královnu – mého miláčka – ztuhlého a studeného ve strašlivém spánku, který způsobil mráz.





Ach! Ta radost a slzy, že ji mám znovu v náručí!

Nenechala bych ho ji znovu nést; ale vzala jsem ji, pléd a to všechno, do svých vlastních paží a držela ji blízko mého vlastního teplého krku a srdce a cítila, jak se život pomalu znovu vkrádá do jejích malých jemných údů. Ale když jsme dorazily do haly, byla stále v bezvědomí a já jsem nemohla mluvit ani dýchat.



Vešly jsme dveřmi dovnitř do kuchyně.
„Přines mi ohřívací pánev," řekla jsem a odnesla jsem ji nahoru a začala ji svlékat v dětském pokoji u ohně, který Bessy udržovala.













Svému malému jehňátku jsem říkala všemi těmi sladkými a hravými jmény, na která jsem si dokázala vzpomenout - i když mi oči zaslepily slzy; a konečně, och! -  nakonec otevřela své velké modré oči.





Potom jsem ji uložila do její teplé postýlky a poslala Dorothy dolů, aby slečně Furnivallové řekla, že je vše v pořádku; a rozhodla jsem se, že budu sedět u svého miláčka celou noc.





Upadla do jemného spánku, jakmile se její hezká hlavička dotkla polštáře, a já jsem ji hlídala až do ranního světla; když se probudila celá rozzářená a svěží - nebo jsem si to alespoň zpočátku myslela - a moji milí, to samé si myslím i teď.







Pověděla mi, že ji napadlo, že by chtěla jít za Dorothy, protože obě staré dámy usnuly a v salonu byla velká nuda; a že když procházela západní halou, viděla přes vysoké okno, jak venku padá sníh –  





– padá – měkce a ustavičně; ale chtěla vidět, jak leží pěkně bíle na zemi; tak se vydala do velké haly.



A pak, když šla k oknu, viděla, že na cestě leží sníh tak zářivý a jemný; ale když tam stála, uviděla malou holčičku, ani ne tak starou, jako byla ona sama,





„ale tak hezká,“ řekl můj miláček, „a tato malá holčička mi naznačila, abych vyšla ven; a ach, byla tak krásná a tak sladká, že jsem nemohla udělat nic jiného, než jít ven.“



A pak ji ta druhá holčička chytila ​​za ruku a bok po boku obě prošly kolem východního rohu.











„Teď jsi ale zlobivá holčička a vymýšlíš si příběhy,“ řekla jsem. „Co by na to řekla tvá hodná maminka, která je teď v nebi a nikdy v životě si nevymyslela historku, co by asi řekla své malé Rosamond, kdyby ji slyšela - a troufám si říci, že slyší – jak si vymýšlí příběhy! “
„Opravdu, Hester,“ vzlykalo moje dítě, „říkám ti pravdu. Skutečně. “



„Neříkej!" řekla jsem velmi přísně. „Sledovala jsem tě podle tvých stop ve sněhu; byly vidět jen tvoje: a kdybys měla malou holčičku, která by s tebou šla ruku v ruce na kopec, nemyslíš, že by její stopy šly spolu s tvými? “





„Nemohu si pomoct, drahá, drahá Hester,“ řekla s pláčem, „i kdyby ne; nedívala jsem se jí na nohy, ale ona držela moji ruku pevně a silně ve té své malé a byla taková velká zima. Vzala mě po cestě k Fells, až k cesmínovým stromům.





A tam jsem uviděla nějakou dámu, jak pláče a naříká; ale když mě spatřila, utišila svůj pláč a velmi pyšně a vznešeně se usmála...







...vzala mě na klín a začala mě uspávat; a to je všechno, Hester - ale to je pravda; a moje drahá maminka ví, že je,“ řekla s pláčem.















Tak jsem si myslela, že to dítě má horečku a předstírala jsem, že jí věřím, když vyprávěla svůj příběh - pořád dokola a vždycky to samé. Nakonec Dorothy zaklepala na dveře se snídaní pro slečnu Rosamond; a řekla mi, že staré dámy jsou dole v jídelním salónku a že se mnou chtějí mluvit.



Obě byly večer předtím v dětském pokoji, ale bylo to až poté, co slečna Rosamond usnula; takže se na ni jen podívaly – neptaly se mě na nic.



„Schytám to,“ pomyslela jsem si pro sebe, když jsem procházela severní galerií.

„A přesto,“ pomyslela jsem si odvážně, „nechala jsem ji na starosti jim; to ony mohou za to, že ji nechaly odejít bez jejich vědomí a nehlídaly ji.“

Odvážně jsem tedy vstoupila a vyprávěla svůj příběh.

Doufám, že se všechno nějak vysvětlí a chůva nebude mít potíže ten dům je opravdu plný duchů a docela se bojím, co dalšího by se mohlo ještě stát chudák Rosamond! Doufám, se brzy dozvíme co se tam děje už se moc těším na další dílek

Ajajaj, že by nějaké zbloudilé duše z nepřístupné části sídla ? Je to čím dál tím napínavější a záhadnější ! Ty nás ale napínáš, Hellohello, krásně se to četlo !

Moc a moc vám děkuju za tak krásné reakce pro vás je opravdu radost dělat příběhy. I když tenhle je takový dost strašidelný a plný záhad. Ale už brzo se dozvíme víc ještě tak 3-4 kapitoly zbývají do konce, tak už nejsme daleko od vysvětlení toho všeho. Já za sebe musím říct, že bych tady vůbec nechtěla bydlet. Asi bych se tam strachem zbláznila, ještě kdybych byla na jejich místě a ztratila se mi Rosamond. Ale naštěstí tahle epizoda už je za náma

:=-O:To byla paráda. Hezky jsem si početla!
Mám radost, že se malé nic nestalo a našla se!

Jinak je to docela záhada, začíná to být docela strašidelné. Kdopak je asi ta malá holčička a co teprve ta překrásná dáma?  Jsem neskutečně zvědavá až se ta záhada rozluští.

P.S. Krásné fotky    *4YOU*Máš to vždy tak krásně propracované.

Děkuju za krásný komentář! mám z něho velkou radost!!
Je pro mě obrovská pochvala, když se vám ty díly a fotky líbí a baví vás to číst! Ještě jednou moc děkuju, Jani

Ještě jsem zapomněla pochválit zajímavou animaci uspávání Rosamund, krásně náladové A není náhodou ta dáma tatáž jako na tom schovaném obraze ?

Dobrý postřeh (a dobrá paměť k tomu, přece jenom už je to delší doba od toho dílu)!   je to přesně tak, Ludmi!
Akorát tohle je ta nevýhoda oproti knize, že tam vlastně celou dobu nevíme, o koho se jedná, zatímco tady je to ukázané na fotce. Mám ale velkou radost, že sis toho všimla
Bližší věci k této dámě se dozvíme už brzo mezitím bude ještě jedna kapitolka.
A díky moc i za pochvalu animace   sem tam je do některých příběhů vkládám, když mám víc fotek a chci je umístit všechny, ale aby to zase nezabralo tunu místa (a když nejsou až tak významné, protože by si člověk nestihl všimnout některých detailů na nich), případně aby to mohlo naznačit nějaký moment, jako tady.  

Což mi připomíná - chtěla jsem se zeptat, jestli těch fotek dávám třeba až moc, jestli vás to třeba ruší při čtení? Nebo je to tak akorát?
Jde mi o to, aby se vám příjemně četlo, protože místy dávám těch fotek dost a říkám si, jestli to není už moc.

Tak to je prima postřeh Ludmi!

To už jsem teda vážně zvědavá!

Jinak já jsem typ- čím víc fotek, tím líp   Takže za mě je to absolutní bomba.  Navíc si to člověk krásně představí a vžije do situace.  Za mě rozhodně to hodně fotek není.
Navíc se mi líbí i jakou si s tím dáváš práci, každý detail, tak si myslím, že by to byla škoda nás o to ochudit. Já osobně si každou fotku prohlížím a dodává mi to tu správnou atmosféru. 

Děkuju moc, Jani děkuju za tak krásnou pochvalu, úplně mě to hřeje u srdce. Neskutečně mě to nabíjí do další tvorby. a už pracuju na dalším dílu, do pár dnů by se tu mohl objevit.

Mám to vlastně stejně u vašich příběhů, hrozně obdivuju, jak krásně máte vše nafoceno a úplně si užívám prohlížení každé té fotky a detailů Vždycky je to neuvěřitelně pěkně propracované a mě baví si všímat různých detailů v exteriéru nebo interiéru, je radost se kochat tak krásnými fotkami, jaké do svých příběhů dáváte.
¨
Jinak kdyby se ještě někdo jiný chtěl vyjádřit a třeba preferoval méně fotek, nebojte se mi to napsat

Dala jsem dohromady nový díl. Možná raději doporučuju to nečíst úplně před spaním, není tam sice nic až tak hrozného, ale přes den je to vždycky lepší s tímhle tajuplným příběhem  snad se bude tento díl líbit.


Příběh staré chůvy

(E. Gaskell)


KAPITOLA 8



Řekla jsem to všechno slečně Furnivallové a křičela jsem jí to zblízka do ucha; ale když jsem se zmínila o druhé malé holčičce ve sněhu, jak ji přemlouvala a lákala ven a dovedla ji nahoru k té vznešené a krásné paní u cesmíny, vztáhla ruce nahoru - své staré a vyschlé paže - a nahlas vykřikla: „Ach! Nebe, odpusť! Měj slitování!'



Paní Starková ji chytila dost hrubě, pomyslel jsem si; ale kdy ji paní Starková zklidnila, promluvila ke mně s jakýmsi zdivočelým varováním a autoritou.







„Hester! Drž ji dál od toho dítěte! Přivede ji k smrti! To zlé děcko! Řekni jí, že je to zlé a nezbedné děcko.“  



Potom mě paní Starková vyhnala z místnosti; a byla jsem opravdu ráda, že můžu jít; ale slečna Furnivallová stále křičela: „Ach, slituj se! Cožpak nikdy neodpustíš! Už je to tolik let — “






Poté jsem se cítila velmi znepokojená. Nikdy jsem si netroufala opustit slečnu Rosamond, ani v noci, ani ve dne, ze strachu, aby znovu nevyklouzla ven; a také protože jsem si myslela, že slečna Furnivallová je šílená podle toho, jak divně se chovala; a bála jsem se, aby se něco podobného nestalo mému miláčkovi (může to být v rodině, víte).









A ten velký mráz za celou tu dobu nepřestal; a kdykoli byla bouřlivější noc než obvykle, mezi poryvy větru jsme slyšely starého lorda hrát na velké varhany.



Starý lord nebo ne, kamkoli šla slečna Rosamond, tam jsem ji následovala, hezkého nebohého sirotka, protože  celá moje láska k ní byla silnější, než můj strach z toho hrozného zvuku. Kromě toho bylo na mně, abych ji udržovala veselou a radostnou, jak odpovídá jejímu věku. Takže jsme si spolu hrály a bloumaly sem a tam a všude možně, protože jsem se neodvažovala ji znovu spustit z dohledu v tom velkém rozlehlém domě.







A tak se přihodilo, že jednoho odpoledne, nedlouho před Štědrým dnem, jsme si spolu hrály na kulečníkovém stole ve velké hale (ne že bychom znaly správný způsob hraní, ale ona ráda koulela hladké slonovinové koule svýma hezkýma ručkama a já jsem dělala ráda cokoli, co dělala ona).





A postupně, aniž bychom si toho všimly, se uvnitř setmělo, i když venku bylo stále světlo, a já jsem přemýšlela, že ji vezmu zpět do dětského pokoje, když náhle vykřikla: „Podívej, Hester! Podívej! Tam je moje ubohá holčička, venku ve sněhu!"





Otočila jsem se k dlouhým úzkým oknům a tam jsem opravdu spatřila malou holčičku, menší než moje slečna Rosamond – byla oblečená nedostatečně na to, aby byla venku, o tak mrazivé noci - plakala a tloukla o okenní tabule, jako by chtěla být vpuštěna dovnitř.



Zdálo se, že vzlyká a naříká, dokud to slečna Rosamond už nevydržela, a letěla ke dveřím, aby je otevřela, když se najednou blízko u nás velké varhany ozvaly tak hlasitě a burácely, až jsem se celá třásla; a o to víc, když jsem si potom uvědomila, že ani v klidu toho chladného počasí jsem neslyšela žádný zvuk drobných rukou na okenním skle, i když se zdálo, že to přízračné dítě na to vyvíjí veškerou svou sílu; a přestože jsem ho viděla naříkat a plakat, do uší mi nepadl ani slabý dotek zvuku.









Zda jsem si toto vše uvědomovala v té chvíli, to nevím; hlasitý zvuk varhan mě tolik ochromil hrůzou; ale vím jedno, popadla jsem slečnu Rosamond, ještě než otevřela dveře haly, svírala jsem ji pevně a odnesla pryč, kopající a křičící, do velké světlé kuchyně, kde měly Dorothy a Agnes plné ruce práce s plněnými koláčky.






„Co se děje s mou sladkou?" zvolala Dorothy, když jsem přinesla slečnu Rosamond, která vzlykala, jako by se jí mělo zlomit srdce.



„Nenechá mě otevřít dveře, aby mohla vejít  moje holčička; a ona zemře, když bude celou noc venku na Fells. Krutá, zlá Hester,“ řekla a udeřila mě; ale mohla mě zasáhnout silněji, protože jsem na Dorothině tváři viděla výraz příšerného strachu, ze kterého by se ve mně krve nedořezali.







„Rychle zavři zadní kuchyňské dveře a pořádně zatáhni závoru," řekla Agnes.



Neřekla nic dalšího; dala mi rozinky a mandle, abych utišila slečnu Rosamond; ale ta pořád vzlykala a mluvila o malé holčičce ve sněhu a nedotkla se žádné z těch dobrot. Byla jsem vděčná, když se pláčem vyčerpala tak, že usnula v postýlce.



Potom jsem se vkradla dolů do kuchyně a řekla Dorothy, že jsem se právě rozhodla.
Odvedu svého miláčka zpět do domu svého otce v Applethwaite; kde, i když žijeme skromně, žijeme v klidu a míru. Řekla jsem, že jsem byla už tak dost vyděšená hrou starého pána na varhany; ale teď, když jsem na vlastní oči viděla to sténající dítě, celé vyšňořené, jak žádné dítě v sousedství nemohlo být, jak mlátí a tluče, aby se dostalo dovnitř, přesto pokaždé bez jakéhokoli zvuku nebo hluku - s temnou ranou na pravém rameni; a že slečna Rosamond ji poznala, že to je ten stejný přízrak, který ji téměř vylákal na smrt (o čemž Dorothy věděla, že je to pravda). Řekla jsem, že už to nebudu trpět.



Viděla jsem, jak tvář Dorothy změnila jednou nebo dvakrát barvu. Když jsem skončila, řekla mi, že si nemyslí, že bych mohla odvést slečnu Rosamondovou s sebou, protože byla pod ochranou mého lorda a já jsem na ni neměla žádné právo; a zeptala se mě, jestli bych opustila dítě, které jsem tolik milovala, jen pro nějaké zvuky a přízraky, které mi nemohly ublížit; a že si na ně oni všichni museli každý za sebe zvyknout.




Cítila jsem horkost a třes; a řekla jsem, že pro ni je lehké takhle mluvit; když ví, co tyto přízraky a zvuky znamenají a že mají asi něco společného s přízračným dítětem, když bylo ještě naživu. A popichovala jsem ji tak, že mi řekla konečně vše, co věděla; a pak jsem si přála, aby mi to raději nikdy nikdo neřekl, protože jsem se jen bála víc, než kdy jindy.



Řekla, že ten příběh slyšela od starých sousedů, kteří byli naživu, když se před lety vdala; když do domu chodili ještě občas lidé, než na venkově získal tak špatné jméno: možná to, co jí řekli ani nebyla pravda, možná ano.

---

A v příštích kapitolách (zbývají do konce 3) nás už čeká postupné objasnění toho všeho. Těším se, až to dotáhneme do konce. Pak se vrhneme zase na jiný literární žánr.
Omlouvám se za třetí fotku shora, kde jsem najela tak blízko k chůvě Hester, že je vidět skrz ni
A taky ty pózy, kde Hester drží Rosamond, byly dost oříšek. Nešlo mi vymyslet, jak to udělat a vypadá to trochu nepřirozeně a divně  ale určitě bude takových případů víc i v budoucnosti. Ne všechno mi jde v sims udělat podle představ

No pááni   Nádhera. 

Vzala jsem si tvou radu k srdci a četla to raději za světla a musím říct, že to byl dobrý nápad.   Jinak já jsem se totálně zamilovala, je to úžasný příběh, je škoda, že už bude brzy končit, miluju takovéto tajemné věci a v tvém podání je to balada. 

Jsem opravdu zvědavá na celý příběh malé holčičky a co se vlastně stalo. Bude mi to šrotovat v hlavě do dalšího dílku  .

Každopádně se vůbec neomlouvej za některé pózy a momenty. Je vážně náročné vše vystihnout a kolikrát to ani nejde podle představ. Tvoje fotky jsou úžasné a všechny ztvárněné momenty mi vůbec nepřijdou nepřirozené. Budu se opakovat, ale máš to moc hezky zpracované! 

Těším se na další dílek! 

Janiko já vůbec nemám slov, moc děkuju za tak krásný příspěvek! Tvé pochvaly si neskutečně vážím! Opravdu moc to pro mě znamená, ani nemůžu říct, jak moc

Mám velkou radost, že tě tenhlě příběh tak moc zaujal, mě taky. A tahle tvorba mě moc baví.
Líbí se mi více příběhů od Elizabeth Gaskell, takže jich budu ještě několik zpracovávat (a hned ten další bude od ní, i když je spíše historický). A určitě i v budoucnosti se pustím do něčeho podobného záhadného, jako je tento.

Hellohello, Ty nás teda napínáš ! Copak se tam asi stalo - že by ta dáma s holčičkou přišly o život, třeba nechtíc přičiněním paní Furnivallové ? Díl jsem si stihla přečíst v práci a celou dobu na to musím myslet. Budu napnutá jak špagát, než sem dáš další pokračování ! Díky za tu práci, kterou si s příběhem dáváš

Ludmi, děkuju za krásný komentář! I za to, že sis díl přečetla už během dne a nezapomněla mi sem večer napsat tolik pěkných slov.
Moc děkuju!  

Pozor, spoiler:

Tak jsem zrovna dočetla dílek a nestačím se divit jsem strašně moc napnutá! Co se asi mohlo stát té malé holčičce? Už se moc těším na další dílky jinak mám podobné úvahy jako Ludmila

Každopádně se moc těším na další tvé zpracování i jiných příběhů, jistě to bude stejně úžasné jako všechny, které jsi prozatím stvořila v TS2

Hrozně moc děkuju i tobě, Luci  
Mám velikou radost z tvých krásných slov! Ani se nedá říct, jak moc mě těší, že se vám ty moje příběhy líbí  nebo bych spíš měla napsat „moje" tak teda moje sims verze jejich krásných příběhů.
Budu se snažit, aby tu do pár dnů přibyl další díl ať se konečně dostaneme k Dorothinu vyprávění.

Slíbené pokračování je tady zbytek Dorothina vyprávění příběhu z minulosti bude hned v další kapitole a za ní už nás čeká finále příběhu.


Příběh staré chůvy

(E. Gaskell)


KAPITOLA 9

Dorothy vypráví příběh – PRVNÍ ČÁST





MINULOST:





Starý lord byl otcem slečny Furnivallové - slečny Grace, jak jí říkala Dorothy, protože slečna Maude byla starší a  právoplatně se jí říkalo slečna Furnivallová.





Starý lord byl pohlcen pýchou. O tak hrdém muži široko daleko neviděli ani neslyšeli; a jeho dcery byly jako on.





Nikdo nebyl dost dobrý na to, aby se s nimi oženil, i když měly dost příležitostí, protože to byly obě velké krásky ve své době, jak jsem viděla na jejich portrétech, které visely v salonu. Ale jak zní staré rčení: ‚Pýcha předchází pád";  a tyto dvě pyšné  krásky se zamilovaly do stejného muže. A on nebyl o nic lepší než pouhý cizí muzikant, kterého pozval jejich otec z Londýna, aby s ním hrál v panském sídle.









Protože starý pán kromě své pýchy ze všech věcí nejvíc miloval hudbu. Dokázal hrát téměř na každý nástroj, o kterém kdy bylo slyšet, a bylo zvláštní, že mu to nezměkčilo srce; byl to tvrdohlavý nelítostný starý muž a zlomil srdce své ubohé manželky svou krutostí, říkali.





Byl šílený po hudbě a zaplatil by za ni jakékoli peníze. Takže přiměl tohoto cizince, aby přijel; hrál tak krásnou hudbu, že se říkávalo, že ptáci na stromech přestali zpívat, aby poslouchali.









A tento cizí gentleman natolik zaujal starého lorda, že ​​mu nezbývalo nic jiného než to, že musí každý rok přijet; a byl to on, který nechal přivézt velké varhany z Holandska a postavit je v hale, kde nyní stojí.







Naučil na nich starého pána hrát...





... ale mnohokrát, když lord Furnivall nemyslel na nic jiného než na své jemné varhany a svou ještě jemnější hudbu, temný cizinec kráčel lesy s jednou z mladých dam;

   

jednou to byla slečna Maude...







... a podruhé slečna Grace.







Slečna Maude v tomto souboji zvítězila a odnesla si cenu, jak se říká; a on a ona byli oddáni, aniž by o tom někdo věděl.






A ještě než přijel příště na svou každoroční návštěvu, byla obtěžkána malou holčičkou na statku v Moors, zatímco její otec a slečna Grace si mysleli, že je pryč na Doncasterských dostizích.





Ale i když byla manželkou a matkou, nebyla o nic přívětivější, byla pořád tak pyšná a povýšená jako kdykoli předtím; a možná ještě víc, protože žárlila na slečnu Grace, které se její cizí manžel dvořil - tak, aby ji ošálil - jak řekl své ženě.











Ale slečna Grace nad slečnou Maude zvítězila a slečna Maude byla čím dál krutější, a to jak ke svému manželovi, tak k sestře; a on - který mohl snadno setřást to, co bylo nepříjemné a skrýt se v cizích zemích – odjel toho léta měsíc před svým obvyklým časem odjezdu a tak napůl hrozil, že už se nikdy nevrátí.





Mezitím byla malá holčička ponechána na statku a její matka si vždy nechala osedlat svého koně a divoce cválala přes kopce, aby ji alespoň jednou týdně viděla; protože kde milovala, milovala pořádně a kde nenáviděla, nenáviděla pořádně.






(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

Ledacos se nám tedy začíná tímto dílem vyjasňovat Tomu cizímu hudebníkovi by asi neodolala málokterá žena, že ? Jen škoda, že už se blíží konec příběhu ...