Hellohello: Kolekce příběhů

Po pravdě řečeno, mě to utonutí taky napadlo, s ohledem na to, že příběh se jmenuje "Pouhé interludium" - tedy něco jako mezihra, ale to by nám Hellohello neslibovala další díly V tom případě by vlastně Baptista ani nemusela nic vysvětlovat, prostě by se vdala, byť asi nerada, podruhé...
Jo, a ten útes, to je fakt paráda, ta přírodní scenerie, byla bych jí fascinována stejně jako Baptista

Ahooj, jsem zase zpátky na fóru a hrozně mě potěšily vaše krásné komentáře!     Překvapilo mě, že vás všechny napadla stejná věc, přitom se může stát úplně cokoliv - pár dalších kapitol všechno zodpoví    Moc vám všem děkuju za úvahy!    

@Havranice - děkuju moc za milé přání ia za krásnou pochvalu těch pozemků     stavění jsem se docela bála, nevěděla jsem, jestli to vyjde aspoň trošičku podle představ, tak jsem ráda, že se ti pozemky líbily     Musím říct, že mně se taky nelíbí jeho přístup. Představovala bych si to celé jinak. Přitom by mohl být takovým dobrým východiskem a únikem od té nechtěné svatby. Ale mně na jeho chování nevyhovuje přesně to, co jsi vypsala.

@Fidgety - moc děkuju i tobě, Fidgety!    Kdyby se měl vyplnit to, co říkáš, bylo by to pro Baptistu strašné. Ta představa, že by to všechno musela vysvětlovat a stejně se vdát za toho nechtěného ženicha (nebo „mizerného starocha", jak ho nazval Charlie), je opravdu zdrcující. Nechtěla bych vůbec být v Baptistině kůži tak jako tak - Charles se mi zamlouvá ještě míň, než když jsem za něho hrála. A ta druhá možnost je taky příšerná. A ještě jednou díky, mám radost, že se ti příběh líbí  

@Ludmila - Moc zajímavá úvaha s tím interludiem    mě při čtení napadlo to stejné. Taky moc zajímavá myšlenka - kdyby se to mělo stát takto a Baptista by ani nic neřekla a vdala by se podruhé, bylo by to od ní nečestné něco takového zatajit.
Mockrát ti děkuju za krásnou pochvalu toho pozemku    

---

Pouhé interludium

(T. Hardy)


KAPITOLA 9


Její úzkost z hodiny odjezdu a to, jak se bude muset rychle vypořádat s blížícím se incidentem, jak s tím bude muset zacházet, jak nejlépe dovede, ji uvrhly do snění.

Teď bylo úterý; domů dorazí večer –



–  řeknou, že je to dost pozdní doba; ale protože to zpoždění byla čistá nehoda, budou si myslet, že její sňatek s panem Heddeganem bude zítra stále ještě proveditelný. Pak by Charles musel být z pozadí uveden do popředí.



Bylo hrozné myslet na takový závazek a téměř litovala své smělosti, že se toho rána tak spěšně vdala.





Vztek jejího otce bude tak zdrcující; výčitky její matky tak hořké; a možná Charles na to odpoví prudce a možná způsobí odcizení až do smrti.





Zjevně na ostrově sv. Marie nezazněly žádné obavy týkající se jí, jinak by se někdo sem přeplavil a ptal by se po ní.



V dopise napsaném na začátku týdne psala o hodině, kdy hodlá opustit svou venkovskou školní budovu; a podle toho si její přátelé pravděpodobně byli vědomi, že při takovém načasování riskuje, že zmešká sobotní loď. Zmeškala ji a v důsledku toho seděla tady na břehu jako paní Stowová.





To ji přivedlo zpět k současnosti a ona se otočila od obrysu hory Sv. Michala a dívala se po postavě svého manžela.



Pokud mohla vidět, už nebyl v moři. Pak se tedy oblékal. Pohla se o několik kroků a viděla, kde leží jeho šaty. Charles však nebyl u nich.



Baptista se zmateně podívala zpět na vodu, jako by její smysly byly obětí nějakého podvodu. Nikde se neobjevila ani skvrnka nebo místo připomínající lidskou hlavu nebo obličej. Teď už byla vyděšená a její strach zesílil, když kousek za místem koupání svého manžela uviděla malou plochu vody, jejíž povrch se lišil od okolí, jako se hrubý škaredý porost  na louce liší od jemné zeleně jejího zbytku. Všude to vypadalo plynule, jen tady byly nepravidelné vlnky a boule a její námořní zkušenosti jí v tom okamžiku napověděly, že se na tomto místě setkávají dva proudy a způsobují  chaos.


 
Sestoupila dolů tak spěšně, jak jí to jen chvějící se končetiny dovolovaly. Cesta dolů byla strašně dlouhá...










... a než se dostala k hromádce šatů, napadlo ji, že nakonec by bylo nejlepší utíkat pro pomoc.









Rychle spěchala více do vnitrozemí...





... až potkala nějakého člověka...



...a brzy nato další dva.



Zavolala na ně: „Myslím, že nějaký pán, který se koupal, je v nebezpečí. Nikde ho teď nevidím, i když předtím na něj šlo vidět. Prosím, poběžíte hned a pomůžete mu, jestli budete tak laskaví?“





Ani ji nenapadlo se otočit, aby jim ukázala přesné místo, naznačila ho neurčitě směrem své ruky...







... a stále pokračovala v cestě s myšlenkou najít další pomoc.



Cítila, že na ni jdou mdloby a  usoudila, že poplach udělala dostatečný, tak se otočila a vlekla se zpátky.







Než dorazila na nyní obávané místo, potkala jednoho z mužů.



„Nevidíme vůbec nic, slečno," prohlásil.

---

Tak zatím to vypadá, že příběh jede podle vámi očekávaného scénáře  dobrá intuice! Všechno ještě může být úplně jinak, nebo přesně tak, jak jste naznačily -  uvidíme v příštích dílech.

To nevypadá moc dobře, a nejen pro Baptistu ! Že bychom se všechny ve svých odhadech dalšího děje vážně trefily ? Ale jak píšeš, Hellohello, všechno může být nakonec úplně jinak ...
Edit.: A samozřejmě Tě vítám opět mezi námi na fóru a doufám, že sis dostatečně odpočinula

Ale já nechci, aby to pokračovalo podle mé domněnky Strašně jsem chtěla, abych se mýlila, a přála jsem si hlavně pro Baptistu šťastný konec. No, tak snad se to ještě nějak obrátí k lepšímu

Jinak vítej zpět, taky doufám, že sis léto užila a jsi nabitá energií, nejen na simíky

Oběma vám moc děkuju za krásné komentáře a uvítání         opravdu moc si jich vážím!    
Já si taky strašně moc přeju šťastný konec pro Baptistu. Je mi jí líto, ať už by zůstala ve škole jako učitelka, nebo na druhé straně vidina domluvené svatby - obojí je pro ni hrozné a když už měla možnost se z toho vymanit, najednou do toho skočí tohle a Charley není k nalezení...  
Mám hotový další díl, tak hned uvidíme, co se bude dít dál:


Pouhé interludium

(T. Hardy)


KAPITOLA 10


Když došla na pláž, viděla, že příliv postoupil výš a nebyly tu žádné stopy po Charleyho oblečení. Ostatní muži, které naléhavě prosila, aby přišli, zmizeli; muselo to být nějakým jiným směrem, protože žádného z nich nepotkala, jak odchází. Když nic nenašli, pravděpodobně si mysleli, že její poplach je pouhou domněnkou, a hledání vzdali.



Baptista klesla na balvany poblíž.



Tam, kde se Charley svlékal, bylo nyní moře. O tom, že se utopil a jeho tělo bylo odneseno proudem, nemohlo být nejmenší pochybnosti; zatímco jeho oblečení, ležící až za čárou vysoké vody, bylo pravděpodobně odneseno stoupajícím přílivem.





Několik minut zůstala ve strnutí, dokud výše zmíněné vjemy nevystřídal zvláštní pocit, mátl její mysl a zanechal ji fyzicky téměř nehybnou. S jeho osobním zmizením se zdálo, že poslední tři dny jejího života byly pohlceny zároveň s ním, a také se jeho obraz v její mysli podivně ztrácel, ustupoval daleko, byl stále více a více cizí, čím dál tím méně skutečný. Jejich setkání a svatba byly tak náhlé, neuvážené, dobrodružné, že jen stěží mohla uvěřit, že sehrála svou roli v tak lehkomyslném dramatu.







Ze všech těch pár hodin jejího života s Charlesem bylo tou částí, která se jí nejvíce vracela na mysl, jejich náhodné setkání minulou sobotu a to hořké kárání, kterým začal svůj útok, jak by se to dalo nazvat, který ji měl podnítil až k nečekanému dovršení.





Charlese Stowa charakterizovala jakási krutost, panovačnost, dokonce i v jeho vřelosti. Jako nápadník byl tak trochu tyran; a dalo by se hezky pravdivě říci, že ji svými žihadly dohnal až ke svatbě s ním. Tyto úvahy ho učinily ještě více cizím v jejím životě; a pak je zahnal interval prudkého pláče a šílené lítosti.











Nakonec se do zmatené mysli mladé manželky vrátila vzpomínka, že byla na cestě domů a že parník odplouvá za tři čtvrtě hodiny.

Kromě slunečníku v ruce bylo vše, co měla, na nádraží a čekalo to tam na její další cestu.

Pohlédla tímto směrem; a vstoupila do jedné z těch nedemonstrativních fází, které u ní byly tak běžné, tiše kráčela dál.



Nejprve zamířila přímo na nádraží; ale najednou se otočila, vešla do obchodu a napsala anonymní zprávu oznamující jeho smrt utonutím jedinému člověku, o kterém kdy slyšela Charlese zmínit se jako o příbuzném.




Když to tajně odeslala a s pohledem plným strachu se rozhlédla kolem sebe, zdálo se, že si uvědomila hrůzu z minulých událostí a pokračovala na nádraží, jako by ji pronásledoval přízrak.



Když se dostala do kanceláře, požádala o zavazadla, která tam nechala v sobotu, a také o kufřík, co tam byl nechán toto ráno, které právě uplynulo.



Všechno to bylo naloženo na loď a ona sama následovala.











Jakmile byly tyto věci provedeny, celý postup byl nicméně z Baptistiny strany téměř automatický, než došla k nějakému konečnému rozhodnutí.





Těsně předtím, než zazvonil zvonek, zaslechla na molu rozhovor, který ji zbavil posledního stínu pochybnosti, pokud něco takového vůbec existovalo – že je vdovou po Charlesi Stowovi.





Věty byly jen útržkovité, ale snadno je dokázala dát dohromady.

„Nějaký člověk se utopil - plaval příliš daleko - byl na tom místě cizincem - lidé v lodi - viděli ho jít ke dnu - nemohli se tam dostat včas."









Nové zprávy byly prozatím jen o něco málo průkazné než tyto; i když lze také jednou provždy konstatovat, že toto tvrzení bylo pravdivé.

Charley, s přílišným sebevědomím, které patřilo k jeho nátuře...



... se vydal příliš daleko, než na co měl sílu...



... a podlehl, nablízko nebyla žádná pomoc, jeho bezvládné tělo bylo v tuto chvíli drženo v průhledných středních hloubkách zálivu. Jeho oděv však stoupající příliv jen jemně zvedl a zanesl do zákoutí poblíž, kde ležel z dohledu kolemjdoucích ještě asi den nebo dva poté.

Tak že by přece jen došlo k nejhoršímu a z Baptisty je opravdu vdova ? Fakt nevím, jak bych se na jejím místě zachovala - zatajovat rodičům by to určitě neměla, ovšem hned se znovu vdávat, to by asi taky nebylo v té době společensky přijatelné Ovšem stále může být všechno jinak, jak naznačuješ, milá Hellohello, že ano ...
Mimochodem moc chválím dobové kostýmy, krásně zapadají dobově do příběhu !

To je tedy situace 🥺 Charlie se mi moc nelíbil a nezdálo se mi, že by s ním Batista mohla být šťastná, ale takový zvrat.. nedovedu si představit tehdejší úřady, zda by se mohla do svatby s 'původním ženichem' zjistit skutečnost, že nevěsta je již vdaná? Ať už je Charlie utopený nebo nezvěstný, asi není možné sňatek s ním zatajit navždy? Také mi vrtá hlavou, zda má Batista Charlieho ráda, nebo ho brala jen jako únik před domluveným manželstvím?

Mockrát vám děkuju za vaše krásné komentáře!
@Ludmila - je to hrozné, taky si absolutně neumím představit, co bych na jejím místě dělala. Pořádně se to zamotalo. Už jenom tajně se vdát proti přání rodičů bylo hodně odvážné. Ale pořád to jelo podle určitého jejich plánu... co teď, když je najednou Baptista úplně sama ponechána svému dalšímu osudu. Díky za pochvalu oblečení  mám opravdu štěstí, že se mi podařilo najít tolik toho historického. Moc obdivuju ty tvůrce a jejich talent.
@Havranice - Je to fakt příšerná situace. Já bych jí přála někoho jako Charlese, jen s jinou povahou. Docela chápu, že pod kouzlem okamžiku se dala přemluvit ke svatbě s ním, když se jí zřejmě už předtím líbil, ale taky myslím, že by s ním v budoucnosti nebyla šťastná. Jestli ho brala jako únik před manželstvím, to se dozvíme na úplném konci příběhu. On je úplně jiná povaha, která se nehodí k té její, aspoň tak si to myslím já...    A taky mě napadla přesně ta samá věc s úřady, jestli byly v té době schopné něco takového zjistit, myslím, že tehdy bylo dost podvodníků - bigamistů, na které se přišlo až později.  


Tímto dílem odehrávajícím se na parníku přeplujeme do druhé poloviny příběhu, myslím, že to nakonec vyjde na 21 dílů. Ještě je před námi spousta děje


Pouhé interludium

(T. Hardy)


KAPITOLA 11




Za deset minut už v parníku z přístavu vypluli na svou čtyř- nebo pětihodinovou plavbu, na jejímž konci bude muset vyprávět svůj podivný příběh.





Když Pen-zephyr a všechny jeho okolní scény zmizely za Mousehole a St Clement's Isle, Baptistin manžel, pomíjivý jako meteor, na ni působil ještě více jen jako fantazie.



Stále byla v takovém stavu tranzu, že byla na malém parníku už hodinu, než si uvědomila znepokojivý fakt, že s ní na palubě je pan Heddegan.





Bezděčně si z levé ruky stáhla symbol svého manželství.





„Hí-hí! Pravda je, že jsem tě nechtěl rušit."





„Říkám si, ona mě nevidí, nebo mě nechce vidět, říkal jsem si, a na co pospíchat?"





„Brzy toho ze mě uvidí dost!"



„Doufám, že se máš dobře, má drahá?“



Byl to zdravý muž v dobré kondici, ve věku asi pětapadesáti let, barvu pleti měl společnou s těmi, jejichž životy se odbývají na útesech a plážích oceánského ostrova. Žoviálním úsměvem roztáhl čtyři čtvrtiny obličeje a ruku natáhl ve stejné velikosti, aby sevřel tu Baptistinu.



V překvapené poslušnosti mu vložila svou ruku do té jeho...





... a on pokračoval:
„Nemohl jsem si pomoct, musel jsem přeplout, abych se s tebou setkal."



„Jaká to smůla, že jsi zmeškala loď a nepřijela v sobotu! Chtěli tě varovat, že se čas změnil, ale na poslední chvíli na to zapomněli."





„Pravdou je, že jsem tě o tom měl informovat já sám, ale byl jsem minulý týden tak zaneprázdněný dokončováním jedné práce, abych měl tento týden volno, že jsem věřil tvému otci, že se postará o tyto maličkosti. Je to však tak obyčejné a tiché, jak to všechno má být, opravdu na tom nezáleží, jak by za jiných okolností mohlo, a doufám, že jsi nebyla nijak zvlášť rozladěná."



„A teď, pokud bys byla radši, abych nebyl viděn, jak s tebou mluvím – jestli se vůbec stydíš před cizími lidmi – tak to jen řekni. Ponechám tě samu se sebou, dokud se nedostaneme domů."



„Děkuji mnohokrát. Jsem opravdu trochu unavená, pane Heddegane.“



Zdvořile přikývl na znamení souhlasu, okamžitě odkráčel pryč a začal si podrobně prohlížet povrch komínu...







... dokud se některé cestující z Giant's Town nezačaly chichotat nad tím, o čem si asi myslely, že bylo odmítnutí – protože s blížící se svatbou mnozí na ostrově sv. Marie byli obeznámeni, i když o tom nevěděl nikdo odjinud.







Baptista při jejich posměchu zčervenala...





... a zavolala ho zpět a donutila se s ním komunikovat alespoň mechanicky přátelským tónem.



Počáteční události se tolik lišily od jejího očekávání.









Vyvedená z míry tak pasivně dovolila okolnostem, aby ji řídily; a tak byla ta cesta uskutečněna.

"brzy toho ze mě uvidí dost"  to mě rozesmálo.. jinak jsem si představila, že by Charlie byl na parníku také věkový rozdíl je větší, než jsem čekala, i když pan Heddegan vypadá zachovale.. líbilo se mi, jak k Babtistě šel s těmi srdíčky a její podobiznou nad hlavou (to muselo dát práci, takhle to načasovat). celkově je tak nějak ohleduplnější a laskavější než Charlie, škoda, že z těch dvou nejde udělat jeden. ale nic není ideální. ten parník se Ti moc povedl, i ty záběry s vodou a sluncem

:d legendarni hlaska, rekla bych mu,ze ma slepost nezna hranic xD trochu mi ta lod pripomina titanic xD

Už se Baptistě nedivím, že se jí do sňatku s tímto pánem nechtělo a hledala případnou "jinou variantu". Na jejím místě bych asi radši zůstala učitelkou, i když by mě to nebavilo, přece jen bych byla svým způsobem svobodná ... Jinak taky obdivuji, jak sis, Hellohello, krásně poradila s tím parníkem, to je prostě paráda !

Já si pořád přála, abych se mýlila a Charlie se neutopil I když, podle toho, co píšeš o jeho povaze, tak pokud by nebyla ani s ním šťastná, no budiž, autorovi tuto zápletku odpustím
A pokud jde o pana Heddegena, ten jeho proslov mě taky pobavil  "Brzy toho ze mě uvidí dost!" No, jsem zvědavá, co se z něj vyvrbí, a jak z toho Baptista vybruslí

No teda, vůbec jsem nečekala takovou úrodu komentářů     Moc vám všem děkuju za tak krásné překvápko Ta Heddeganova hláška mě při čtení taky dostala  

@Havranice -  fíha, to by byl gól, kdyby Charlie přežil a byl na parníku zároveň s Baptistou a Heddeganem   to by bylo něco, zajímalo by mě, jak by potom ten příběh dopadl. Mně taky nepřipadá Heddegan při prvním dojmu špatný - hned jí nabídl, že ji nechá být během cesty, máš pravdu, že se k ní chová laskavěji než Charlie. A přesně - škoda, že nejdou zkombinovat to by bylo úplně nejlepší. A díky za milý komentář a pochvalu té lodi!  Dlouho dopředu jsem si s tím lámala hlavu, jak to vůbec udělám. Nakonec jsem to nějak splácala, nejsem s tím úplně spokojená, ale neuměla jsem to vymyslet nějak líp  

@NiQush1 - jsem ráda, že tě vidím zase na fóru po delší době!   A nasmála jsem se při té tvé odpovědi pro Heddegana   Snad ta plavba dopadne dobře a loď nepůjde taky ke dnu  

@Ludmila - Jejich věkový rozdíl je fakt veliký, což nemusí vadit, některým párům to klape. Ale ta představa, že už jako malé jí říkával, že si ji jednoho dne vezme... přitom on už byl delší dobu dospělý, to je fakt divné. No, Baptista už měla nakročeno do jiného života a najednou je na tom parníku zase sama.. je mi jí opravdu líto. Klidně mohla dál učit, zase chápu tu její nechuť k tomu povolání, když to popisovala, bylo to hrozné. Asi to není pro každého. A mockrát děkuju za krásnou pochvalu!  

@Fidgety -  chudák Charlie, ten dopadl nejhůř, taky is přeju, aby se neutopil   těžko říct, třeba by k sobě našli nějakou cestu, ale bylo by pěkné, kdyby si rozuměli. Ta zápletka byla perfektní,  co víc si přát, než v takové blbé situaci mezi nechtěnou svatbou a nechtěnou školou najít třetí variantu - a Charles vypadal slibně. Ale opravdu nevím, jestli by jim to nakonec vyšlo. Třeba jo, v každém případě je škoda mladého života. A Baptista to teď (zase) nebude mít lehké.

Mám pro vás další díl, tak jdu hned na to    

Pouhé interludium

(T. Hardy)


KAPITOLA 12


Byl už téměř soumrak, když se dotkli mola v Giant's Town, kde na ně čekalo několik přátel a sousedů.



Její otec měl v ruce lucernu.











Byla tam také její matka, s výčitkami, ale ráda, že zpoždění nakonec dopadlo tak jednoduše.








Paní Trewthenová a její dcera kráčely společně po Giant's Walk, nebo-li  promenádě, k domu...



... dost napřed před jejím manželem a panem Heddeganem, kteří mluvili hlasitými tóny, již se k ženám nesly přes jejich ramena.





Někteří by označili paní Trewthenovou za dobrou matku; ale i když to bylo dobře míněno, byla netaktní a její úmysly nezasáhly jejich cíl. To mohlo být částečně způsobeno mírnou hluchotou, kterou trpěla. Nyní, jako obvykle, hlavní výroky vycházely z jejích rtů.



„Á ano, jsem tak ráda, mé dítě, že ses sem dostala v bezpečí."



„Vše je připraveno a vše je tak dobře zařízeno, že vám nic jiného než neštěstí nemůže bránit v tom, abyste se usadili, jak ti s boží milostí náleží. Jsem si jistá, že mít blízko ke dveřím tvé matky je to největší požehnání a byla jsem velmi ráda, když jsem z tvých dopisů vyčetla, že své slovo považuješ za posvátné."



„Tak je to správně – vždy ze svého slova učiň pouto. Paní Waceová se zdá být rozumnou ženou. Doufám, že pro ni Pán udělá to, co udělal před nedávnem pro vás. A jak ses dostala přes tu strašlivou cestu z Tor-upon-Sea do Pen-zephyru?"





„Jakmile ses dostala z dráhy, samozřejmě jsi byla jako doma."



„No, Baptisto, chovej se slušně a všechno bude v pořádku.“



Takto pokáraná vstoupila Baptista do domu, její otec a pan Heddegan hned za ní.



Její matka byla tolik pedantská, že Baptista cítila, že absolutně není schopná začít mluvit o tématech v hloubi své mysli.



Známá místnost s tmavým stropem, dobře prostřeným stolem a starými židlemi nikdy předtím nepromlouvala tak výmluvně o časech, než poznala Charleyho Stowa, nebo kdy o něm vůbec slyšela.









Šla nahoru, aby si sundala věci, její matka zůstala dole, aby dokončila rozmístění večeře a dohlédla na přípravu zítřejšího jídla, které se dohromady skládalo z takové řady koláčů (od rybích koláčů až po tuřínové), jak o tom nikdy nebylo slyšet nikde mimo západní vévodství.



Baptista, když byla sama, se posadila a nedělala nic...



... a byla zavolána, ještě než si sundala čepec.



„Už jdu,“ vykřikla...



... vyskočila a rychle se převlékla, učesala si vlasy...



....  a šla dolů.

---

Teď jsem si všimla, že jsem Baptistě zapomněla na cestu dát čepec.   Myslím, že jsem jí ho už dávno při tvorbě i vybírala, ale žádný mi na ni neseděl, tak vás prosím, jestli můžete omluvit tyhle moje (bohužel obvyklé) chyby  
A co se týká Charlese - ten vyloženě měl mít klobouk, ale tam byl zase jiný problém, na jeho vlasy žádný neseděl, v jednom mu prorůstaly vlasy kloboukem ven, druhý klobouk zase blikal modře a odskakoval od hlavy (asi vadný download nebo nějaká chyba s meshem? Ale v CAS se všechno jevilo správně, tak myslím, že to není problém meshe) - tak jsem ho musela nechat bez klobouku.
Co říkáte na příjezd domů?  Příští díl bude rovnou navazovat a v jídelně bude večeře s rodinou a přáteli + další děj.
Přeju vám hezký víkend!

No, Baptisto, holka, nebudeš to mít zjevně jednoduché - všechno už je prakticky hotovo, ujednáno, uvařeno, očekává se vlastně jen tvé "Ano" ... Ale zeptá se vůbec někdo, co si doopravdy myslíš, co cítíš, zda se ti něco nestalo ? Já bych se na místě Baptisty obávala, že sňatek s Charlesem vyjde brzy najevo, jenže komu se svěřit ? Napadají mě jen samé otázky, a žádné řešení
A mimochodem, Hellohello, ty domy na promenádě se Ti taky moc povedly, nejvíc se mi líbí ten s červenými dveřmi a tím zajímavým reliéfním pruhem !

Normalne to dycha tim starym historickym dojmem, obdivuji, jak si s tim vzdy dokazes pohrat.
A dekuji za uvitani, sleduji to tu, jen ne vzdy stiham odpovidat :)

@Ludmila - moc ti děkuju za tak krásný, trefný a citlivě napsaný komentář! Zachycuje přesně, čím si Baptista musí procházet. To riziko prozrazení svatby tady je... mohla by to sama prozradit, ale pomohla by si tím? Je to prekérní situace, zvlášť v té době. Mockrát ti děkuju i za krásnou pochvalu! Hrozně moc mě potěšila

@NiQush1 - moc děkuju i tobě za tak hezkou pochvalu Jestli se mi aspoň trošinku daří přenést ten dojem starší doby, tak jsem za to hrozně moc ráda

A další díl je na světě, mám docela dost fotek, doufám, že vám to nebude moc při čtení vadit.

Pouhé interludium

(T. Hardy)


KAPITOLA 13


Dva nebo tři přátelé pana Heddegana a Baptistina otce se stavili a vyjádřili svůj soucit kvůli zpoždění, kterému byla vystavena.

Večeře byla ta nejveselejší pro všechny...





... kromě Baptisty.



Toužila po soukromí a žádné nebylo; a prolomit tu novinu teď už bylo ještě obtížnější, než tomu bylo zpočátku.



Všechno kolem ní, živé i neživé, velké i malé, trvalo na tom, že se přijela domů vdát; a nemohla dostat příležitost říct ne.













Jeden nebo dva lidé zpívali písně, jako předehry k zítřejší melodii...















...až nakonec nastal čas jít spát; a všichni odešli, její matka šla spát trochu dříve.

Když se Baptista znovu ocitla sama ve své ložnici, případ byl stejný jako předtím: přišla domů s mnoha věcmi, které chtěla říct –





– a neřekla nic.



Teď už bylo čím dál jasnější i jí samotné, že i když je Charles mrtvý, nemá v sobě dostatečné odhodlání vyřknout ty noviny, které by, kdyby byl naživu, rozhodně oznámili. A tak s úderem půlnoci přišel obrat; její příběh by měl zůstat nevyřčen.







Nebylo to tak, že by si celkově myslela, že bude nejlepší se ani nepokusit to říct; ale že nemohla podniknout tak výbušnou záležitost. Zastavit teď svatbu by způsobilo nepokoje v Giant's Town, které by byly téměř vulkanické.



Oslabená, unavená a vyděšená ze zážitků toho dne se nemohla sama stát autorkou takové katastrofy. Jak ale Heddegana odmítnout, aniž by to musela říct? Opravdu jí připadalo, jako by její manželství s panem Heddeganem mělo začít, jako by se mezitím nic nestalo.





* * *

Přišlo ráno. Události z předchozích dnů byly odříznuty od její současné existence scénami a pocity ještě více než předtím. Charles Stow se stal zvláštní bytostí, na kterou (díky jeho charakteru) měla spíše strašlivé než láskyplné vzpomínky. Baptista slyšela, když se probudila, že její rodiče už dole chodí.



Ale nevstala, dokud se nahoru po schodech nevznesl matčin poměrně drsný hlas, jako tomu bylo předešlého večera.



„Baptisto! Pojď, je čas se hýbat! Za tři čtvrtě hodiny tu bude, s božím požehnáním, ten člověk. Už se tady stavil na jednu nebo dvě minuty - a říkal, že jde do kostela, aby se podíval, jestli je všechno v pořádku. “



Baptista vstala, podívala se z okna a nabrala prostý kurz.



Když se vynořila z regionu nahoře, byla oblečena ve svém novém hedvábném šatu a nejlepších punčochách.





Na snídani měla přes vršek přehozený plátěný kabátek a na nohou měla obuté obyčejné střevíce, aby si nezničila nové v drsném prostoru obydlí.





S touto částí dopoledních událostí není nutné se příliš dlouho zdržovat.
Nic neprozradila; a v tento stanovený srpnový den si vzala Heddegana, jak dala své slovo.

Tedy, stalo se vše, co bylo předem domluveno, bez jakékoliv diskuse s Baptistou, jako by byla jen figurkou na šachovnici ... Bohužel, tenkrát to bývalo běžné, dnes si sňatek domluvený rodiči a bez lásky nedovedeme vůbec představit. Ovšem Baptista má nádherné šaty a ten prostřený stůl - to bych si dala říct, jen kdyby mě pozvali !

@Ludmila - moc ti děkuju za krásný komentář!      určitě by tě rádi na tu hostinu pozvali       Trefně napsáno, opravdu jako figurka na šachovnici. Je to tak nefér... škoda, že Baptista nesebrala odvahu a neřekla jim o tom všem, ale kdo ví, jestli by to nakonec k něčemu vedlo. Mám takový pocit, že hlavně ta její mamka by ji k tomu stejně donutila. A muselo by se to ututlat, jinak by  z toho byl hrozný skandál v tom malém ostrovním městečku, kde se každý zná s každým. Myšlenka nuceného manželství je pro mě strašná - a nepředstavitelná.

Tentokrát mám pro vás delší díl než obvykle   přeju vám hezký víkend!


Pouhé interludium

(T. Hardy)


KAPITOLA 14


Pan Heddegan odpustil své nevěstě chladné chování během svatebního obřadu i po něm, byl si plně vědom toho, že z její strany tu byla značná neochota vyhovět tomuto sousedskému uspořádání...



...a jako dlouholetý filozof si myslel, že ať už byl teď Baptistin postoj jakýkoli, poměry by pravděpodobně byly téměř stejné šest měsíců odteď jako poměry, které vládly mezi ostatními manželskými páry.



Asi hodinu po svatebním obřadu dostala Baptistina netečná mysl absolutně nečekaný šok.



Téměř už dojedli polední jídlo, když novomanžel řekl jejímu otci: „Myslíme, že vyrazíme asi ve dvě."





„A větřík  je tak mírný, že dorazíme na nové molo Pen-zephyru nejdříve asi v šest.“



„Co – my jedeme do Pen-zephyru?" řekla Baptista.





„O tom nic nevím."



„Neřekl jste jí to?" zeptal se Heddegana její otec.



Ukázalo se, že kvůli zpoždění jejího příjezdu jí mimo jiné ani tento návrh nebyl zmíněn, kromě toho, že před nějakou dobou padl jen nějaký obecný návrh, že někam pojedou. Heddegan měl představu, že jakákoli cesta bude příjemná - a cesta na pevninu ta nejpříjemnější ze všech.



Při tom oznámení vypadala tak zoufale...







... že její manžel ochotně nabídl, že se toho vzdá i přesto, že celý rok neměl dovolenou mimo ostrov.












Pak přemýšlela o nepříjemnosti pobytu v Giant's Town, kde všechny obyvatele propojovaly okolnosti jejich bydliště v jakousi rodinnou společnost, což umožňovalo a povzbuzovalo při takových příležitostech ústní kritiku, která mohla narušit vyrovnanost čerstvě vdaných dívek - a obzvláště Baptistu v její podivné situaci by znepokojily. Proto neočekávaně souhlasila s tím, že nebude rozvracet plány svého manžela na svatební cestu a bylo rozhodnuto, že podle původního záměru by měli pokračovat na sousedově plachetnici do metropole okresu.




* * *

Tímto způsobem dorazili do Pen-zephyru bez potíží a bez nehod. Řekli adieu Jenkinovi a jeho muži, kteří je přeplavili a kráčeli ruku v ruce z mola, Baptista tichá, chladná a poslušná. Heddegan zařídil, že ji před jejich návratem vezme až do Plymouthu, ale že ten den nepojedou dál, než kde přistáli.



Jejich první starostí bylo najít hostinec; a s tím měli nečekané potíže, protože z nějakého důvodu - možná kvůli pěknému počasí - byly mnohé z těch nejbližších po ruce plné turistů a obchodních cestujících.





Vedl ji dál, dokud nedošel k hostinci, který, i když byl poměrně skromný, stál na tak atraktivním místě jako kterýkoli jiný ve městě; a našli ho docela prázdný, což je trochu překvapilo po jejich předchozím zážitku.







Taktní postarší muž, který si myslel, že Baptista byla vzdělaná v uměleckých představách, přestože on sám v nich měl nedostatky, se rozhodl, že je nanejvýš žádoucí mít při takové příležitosti, jako je současná situace, pokoje s „dobrým výhledem“ (výraz, který často slýchával mezi turisty)...



... a proto požádal o nejoblíbenější místnost v prvním patře, ze které vyčnívalo arkýřové okno, a to výslovně za účelem umožňujícím takový výhled.





Majitelka po nějakém váhání řekla, že je jí líto, že tento konkrétní pokoj je zamluvený; ale že hned ten vedlejší nebo jakýkoli jiný v domě je neobsazený.





„Ten pán, který má ten nejlepší, ho zítra opustí a pak se do něj můžete přestěhovat," dodala, když pan Heddegan váhal, zda si vzít ten sousední a méně impozantní.





„Zítra už budeme pryč a nebudeme ho chtít," řekl.



Majitelka, která nechtěla přijít o zákazníky, naléhavě sdělila, že když chce mít ten nejlepší pokoj, možná by ten druhý džentlmen neměl námitky, aby se hned přestěhoval do toho, kterým pohrdli; i když z okna nebylo nic vidět, pokoj byl stejně velký.



„Nu, jestli se nestará o výhled," řekl pan Heddegan s tónem vysoce umělecky založeného člověka, kterému na výhledu záleží.





„Ó ne - jsem si jistá, že ne," řekla. „Mohu slíbit, že budete mít pokoj, který chcete."



„Pokud byste nic nenamítali proti tomu jít na půlhodinku na procházku, mohla bych to připravit a vaše věci dát do něj a naservírovat vám dobrý čaj do arkýřového okna, než se vrátíte?"



Tento návrh považoval náročný starý obchodník za uspokojivý, a tak vyšli ven.



Baptista ho nervózně vedla opačným směrem, než probíhala její procházka minulý den v jiné společnosti; a její ochablá tvář (kdyby to zpozoroval) ukazovala, jak moc začínala litovat svého ranního obětavého kroku za účelem nápravy věcí.



Využila okamžiku, kdy se její manžel otočil zády, aby se nenápadně v obchodě zeptala, jestli něco nebylo slyšet o tom pánovi, kterého při koupání vtáhl vír.





Obchodník odpověděl: „Ano, jeho tělo bylo vyplaveno na břeh,“...



... a právě podal Baptistě noviny, na  kterých si všimla nadpisu „Učitel se utopil při koupání“ ...







... když se její manžel otočil, aby se k ní přidal.



Mohla pokračovat v hovoru, aniž by vzbudila podezření; ale to bylo víc, než maso a krev zmohly...





...a tak dokončila malý nákup a z obchodu téměř vyběhla ven.



„Proč ten strašný spěch, má drahá?" řekl Heddegan a spěchal za ní.



„Já nevím – nechci zůstat v obchodech," zalapala po dechu.



„A taky nezůstaneme," řekl. „V tomhle počasí je tam k zalknutí. Pojďme zpátky a dáme si nějaký čaj!“

Babtista je tak zvláštně přizpůsobivá ve všech těch situacích, které jí osud připravil.. jsem ráda, že se snad netrápí steskem po zesnulému manželovi, jak bylo zmíněno. ale nebude to hádám jen tak, že se vrátila na 'místo činu' (mohla jistě požádat, ať jedou jinam, ale pokud jsou na ostrově, těžko se vyhnou přístavu). ten sňatek 'z donucení' si také neumím představit, nicméně často prý z toho vznikly hezké a pevné svazky. moc bych to Baptistě přála, aby k sobě našli s chotěm cestu, ale ten stín 'dočasného' manželství ji bude, obávám se, dohánět.
on je laskavý a vstřícný, ona submisivní. mohli by si nakonec 'sednout', uvidíme..
každopádně musím opět obdivovat městečko, musela sis s tím dát neskutečně práce. i ta drožka, všechny detaily, kostýmy vážně smekám

@Havranice - moc ti děkuju za krásnou a rychlou reakci  Máš pravdu, má takovou přizpůsobivou povahu. Myslím, že je nejistá, bojácná a vychovaná v tom duchu, aby poslouchala, aspoň tak na mě působí, že když už udělá něco nečekaného, stojí ji to hodně sil. Takže je obdivuhodné, že se vdala za Charlese. Přesně tak, to město Giant's Town je na nějakém ostrůvku, přímé spojení parníkem je do toho přístavu Pen-zephyr, takže vlastně jak píšeš, dává smysl, že zrovna tam se ubytovali, než se vydají na další cestu. Nad tím jsem nepřemýšlela, teď jsem si to uvědomila díky tobě  A rozhodně souhlasím i s tím, že ty sňatky z donucení nebyly černobílé, občas měli na sebe ti lidé štěstí, sedli si a v životě jim to klapalo perfektně. Uvidíme, co David a Baptista. Moc pěkně jsi to napsala, rozhodně pro Baptistu nebude lehké jen tak skočit do tohoto nového manželství... taky po takové tragédii. Docela ji obdivuju, že to vůbec takto zvládla. I když je nefér něco takového zamlčovat. Myslím, že to měla říct, ale taky chápu, že se bála.
Díky moc za krásnou pochvalu  pozemky do příběhu jsem stavěla už před nějakou dobou, protože těch lokací je v tomto příběhu habaděj, docela mi to dalo zabrat. Hlavně ty venkovní lokace, u těch se vždycky bojím, že mi hra bude často padat, když je tam hodně objektů. Zlaté příběhy s 1 nebo 2 pozemky ale je to samozřejmě i zábava stavět podle nějakého popisu připomíná mi to naše soutěže na fóru.

Chudák Baptista - hned po nechtěném sňatku cestovat do místa předchozího nedávného neštěstí ... Jsem zvědavá, zda se setkají s tím pánem z pokoje s výhledem - snad to nebude někdo známý Moc se mi líbí nejen ta ulice, kterou náš pár jde, ale i ten obchod a hlavně ten hotýlek ! Ten se Ti vážně moc povedl, tam tak strávit dovolenou, případně i líbánky, ovšem s někým, koho člověk miluje ...

Ludmi, mockrát děkuju i tobě za krásný komentář!     udělal mi velkou radost! Přesně, taky je mi líto Baptisty. Dostala se zrovna na to hrozné místo, ale tím to ještě nekončí.
Děkuju ti za tak nádhernou pochvalu, moc si toho vážím!



Pouhé interludium

(T. Hardy)


KAPITOLA 15


Našli svůj vytoužený pokoj, jak jen čeká na jejich vstup.



Byla to jakási kombinace ložnice a obývacího pokoje...





... a stůl byl nádherně prostřený s čajem v arkýři, s kyticí květin uprostřed a těmi nejlepšími salónovými židlemi na každé straně.





Zde se podělili o jídlo při rudém světle zapadajícího slunce.





Ale i když byl tento výhled zamluven bez ohledu na výdaje, výlučně pro Baptistino potěšení, nevěnovala výhledu z okna žádnou horlivou pozornost. Její pohled tak stejně často dopadal na podlahu a stěny místnosti jako kdekoli jinde; a na stůl stejně jako na kterékoli jiné místo, přesto neviděla vůbec nic.



Ale došlo ke změně. Naproti jejímu sedátku byly dveře, na které se její oči teď začaly upírat jako oči malého ptáčka na hada.



Protože na kolíku na  zadní části dveří visel klobouk; takový klobouk - jistě podle toho zvláštního provedení - skutečný klobouk - který nosíval Charles. Přesvědčení přerostlo v jistotu, když uviděla, jak z pásky trčí lístek na vlak. Charles tam zasunul lístek – toho činu si všimla.



Zuby jí skoro cvakaly; zamumlala něco nesouvislého.



Její manžel vyskočil a řekl: „Není ti dobře! Co je to? Co ti mám přinést?“



„Čichací soli!" řekla rychle a zoufale;  „od lékarníka, kde jsi právě byl."





Vyskočil jako úzkostlivý stařec, kterým byl, popadl svůj vlastní klobouk ze zadního stolku a aniž by ji pozoroval, spěchal ven a dolů.



Když zůstala sama, hleděla a zírala na zadní část dveří, potom křečovitě zazvonila na zvonek. Jako na odpověď se objevila čestně vypadající venkovská služebná.





„Klobouk!" zamumlala Baptista a ukázala prstem. „Nepatří nám."



„Ó ano, odnesu ho," řekla mladá žena spěšně. „Patří tomu druhému pánovi."



Mluvila s jistými rozpaky a vzala klobouk, aby ho z místnosti odnesla. Baptista se vzpamatovala a pokusila se o vnější vyrovnanost.



„Ten druhý pán?" zeptala se. „Kde je ten druhý pán?"
„Je ve vedlejší místnosti, madam. Opustil tento pokoj, aby vám vyšel vstříc."
„Jak to můžete říct? Slyšela bych ho, kdyby tam byl,“ řekla Baptista, dostatečně vzpamatovaná na to, aby argumentovala a vyvrátila tu zjevnou nepravdu.

Ježkovy zraky, to je jeden šok za druhým ! Že by to přece jen Charles přežil ? Ale co potom ten článek v novinách a řeči spolucestujících na lodi - že by jen shoda náhod ? Napínáš nás, Hellohello, já se snad nedožiju dalšího dílu ! A opět musím pochválit to krásné prostředí, ten prostřený stůl k čaji i ta služebná perfektně zapadá do příběhu !

@Ludmila - děkuju ti za nádherný komentář! Spěchala jsem s dalším dílem, ať nemusíte čekat dlouho na odpověď, jak to s tím Charlesem bylo. Díky moc za krásnou pochvalu! Ani nevíš, jakou mi vždycky uděláš radost a tak krásnými slovy namotivuješ do další tvorby příběhů      Strašně moc si toho vážím!  


Jak jsem před nějakou dobou psala, že jsem Charlesovi nemohla dát klobouk (nepodařilo se mi sehnat download, který by byl funkční a nečouhaly z něj vlasy nebo aby to neblikalo modře) - je mi moc líto, že jsem mu ten klobouk nemohla dát, protože je pro příběh důležitý (viz minulý a tento díl). A i v tom minulém jsem nevychytala, kde přesně ten klobouk měl být (na dveřích, ne na háčku vedle dveří) a nesedí ještě pár maličkostí, třeba i pozice postele. To jsem si nějak špatně zapsala, když jsem ten příběh překládala. Pardon za tyto nedostatky

Tak jdem na další díl! První věta přímo navazuje na poslední z minulého dílu, kde se Baptista ptala:

citace :

„Jak to můžete říct? Slyšela bych ho, kdyby tam byl,“ řekla Baptista, dostatečně vzpamatovaná na to, aby argumentovala a vyvrátila tu zjevnou nepravdu.

Pouhé interludium

(T. Hardy)


KAPITOLA 16



„Je tam," trvala na svém dívka.



„Pak je divné, že nevydává žádný zvuk," řekla paní Heddeganová a pohledem dívku usvědčila ze lži.
„Nedělá žádný hluk; ale není to divné,“ řekla služka.



Najednou se nevěstina srdce zmocnila hrůza jako studená ruka položená na její srdce; bleskově jí proběhlo hlavou, že existuje možnost sladit dívčin výrok s její vlastní znalostí faktů.

„Proč nevydává žádný zvuk?" řekla slabě.

Služebná mlčela a podívala se na tazatelku. „Když vám to řeknu, madam, neřeknete to paní?" zašeptala.



Baptista to slíbila.

„Protože leží mrtvý!" řekla dívka. „Je to ten učitel, který se včera utopil."



„Ó!" řekla nevěsta a zakryla si oči. „Pak tedy byl v této místnosti až doteď?"



„Ano," řekla služebná a myslela si, že je rozrušení té mladé dámy dostatečně přirozené.





„A řekla jsem paní, že si myslím, že to neměla udělat, protože nemyslím, že je správné udržovat návštěvníky takto v nevědomí, pokud jde o smrt; ale řekla, že pán nezemřel na nic infekčního; že je chudá, upřímná manželka hostinského, jak řekla, která se musí živit děláním sena, dokud slunce svítí."



„A vzhledem k tomu, že sem byl ten utopený džentlmen přinesen, drželo se tolik lidí pryč odtud, že jsme byli prázdní, i když všechny ostatní domy jsou plné. Takže když se váš dobrý manžel  upnul na tu místnost a ona by přišla o dobře platící lidi, kdyby ji nedostal, bylo nemyslitelné, jak řekla, aby dopustila, aby jí něco stálo v cestě. Že jí neřeknete, že jsem vám to řekla, prosím, madam?"



„Všechno prádlo bylo vyměněno, a protože vyšetřování proběhne až zítra, až poté, co budete pryč, tak si myslela, že se o tom nedozvíte ani slovo, když jste tady cizí.“



Vracející se kroky jejího manžela přerušily další vyprávění. Baptista mávla rukou, protože nemohla mluvit.



Služka se rychle stáhla a odešla a dovnitř vstoupil pan Heddegan s čichacími solemi a dalšími lektvary.
„Je to o něco lepší?" zeptal se.



„Nelíbí se mi ten hotel," zvolala téměř současně. „Nemohu to tu snést – nesedí mi to!"



„To je všechno, o co jde?" řekl podrážděně (toto bylo poprvé, co projevil takovou náladu).



„Na moje srdce a život - taková maličkost je úmorná pro každého člověka, Baptisto! Posíláš mě odsud kamsi pryč, a pak se vrátím a ty říkáš, že se ti nelíbí to místo, kde jsem utopil tolik peněz a slov, abych ho získal pro tebe. Bože, sakra, to už je dost, aby – ale teď už nic neřeknu, moje drahá, i když je od tebe příliš očekávat, že teď z domu odejdeme. V tuto večerní dobu už nemůžeme sehnat další klidné místo – každý druhý hostinec ve městě se hemží hlasitými lidmi jednoho nebo onoho druhu, zatímco tady je to tiché jako v hrobě – jako na venkově, řekl bych. Tak buď v klidu, slyšíš, a zítra už budeme úplně mimo město – tak brzo, jak jen budeš chtít.“





Tvrdohlavost stáří zkrátka přemohla jeho vlídnost a mladá žena už nic dalšího neřekla. Zdálo by se, že jednoduchý způsob prozradit mu, že v sousední místnosti leží mrtvola, která předtím byla v jejích vlastním pokoji, by byl účinný bez dalšího odhalení, ale narážka na toto téma, jakkoli by byla maskovaná, byla víc, než na co měla Heddeganova mladá žena sílu.



Zděsila se, jímala se jí hrůza.



V té nouzi se jen jedna věc ukázala jejímu paralyzovanému rozumu jasně – že zde byla odsouzena k tomu, aby setrvávala ve strašlivé blízkosti s mrtvým manželem a s tím živým – a její domněnka se ve skutečnosti potvrdila.



Té noci ležela mezi dvěma muži, které si vzala – Heddeganem na jedné straně a na druhé straně přes přepážku, proti které stála postel, Charlesem Stowem.

Opravdu trefné přirovnání pana Heddegana - klidné a tiché místo, jako v hrobě, kdyby jen věděl, kdo leží za zdí, ve vedlejším pokoji ... Vůbec se Baptistě a jejím nervovým projevům nedivím, taková zvláštní, až hororová situace !
A díky za nový díl, tak rychle jsem ho ani nečekala !