Hellohello: Kolekce příběhů

@visty - moc děkuju za komentář - vůbec není za co se omlouvat! O nic nejde, to se tak stává, že přijde hektické období a není na nic pořádně čas... hlavně držím palce, ať všechno dobře dopadne (a co nejvíce bez starostí). Moc mě těší, že si je potom chceš dočíst, ale jsou to jenom příběhy není to nic tak důležitého, když se v životě vyrojí nějaké věci k řešení. Držím palce, ať se ti dobře daří a ještě jednou děkuju za zprávu  
Ty příběhy mezitím nikam neutečou (aspoň doufám, že fórum bude fungovat ještě hodně dlouho ), budou tady na tebe čekat, až bude více času, kdyby sis je v budoucnosti chtěla někdy přečíst  

Nakonec mi to trvalo dýl, než jsem myslela. Nějak nestíhám přidávat díly tak často jako dříve, snad se to spraví, ale raději nic neslibuju (jenom můžu slíbit, že se budu snažit přidávat pravidelně dál   a mám v plánu ještě hodně příběhů do budoucnosti, kratších i delších).



Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 12


Na návštěvy chodívali přísní staří pastoři.





Při takových příležitostech si Grace Hicksonová oblékala čistou zástěru a čistý čepec a přivítala je ještě srdečněji, než to viděla kdekoli jinde...







...přinesla ze spíže to nejlepší a postavila to vše před ně.





Také byla přinesena velká Bible a Hoseu a Nattee přivolali od práce, ať také poslouchají, zatímco pastor četl kapitolu z Bible. A jak tak četl, dlouze ji vysvětloval.



Poté všichni poklekli, zatímco on vestoje pozvedl pravou ruku a modlil se za všechny možné křesťanské lidi, za všechny možné případy duchovní potřeby...





... a nakonec si vzal každého jednotlivce před sebe a každému předložil svou osobní úpěnlivou prosbu, podle jeho představy o jejich přáních.





Zpočátku Lois uvažovala o výstižnosti tohoto popisu vnějších okolností každého případu; ale když si uvědomila, že její teta většinou mívala s pastorem v rané fázi jeho návštěvy docela dlouhý důvěrný rozhovor, uvědomila si, že své dojmy a znalosti získal prostřednictvím „té zbožné ženy, Grace Hicksonové“; a obávám se, že nevěnovala tolik pozornosti modlitbě za tu „holku z jiné země, která si s sebou přitáhla chyby té země jako semeno, dokonce i přes ten veliký oceán, a která i dnes nechává tato malá semínka vyrůst do zlého stromu, ve kterém mohou najít úkryt všechna nečistá stvoření.“







„Více se mi líbí modlitby naší církve," řekla Lois jednoho dne Faith.



„Žádný kněz v Anglii se nemůže modlit svými vlastními slovy, a proto nemůže soudit ostatní a přizpůsobovat své modlitby tomu, co považuje za jejich případ, jak to dnes ráno udělal pan Tappau."



„Nenávidím pana Tappaua!" řekla Faith úsečně, z jejích tmavých, těžkých očí vyšlehl prudký záblesk světla.



„Proč, sestřenko? Vypadá, že je dobrý člověk, i když se mi nelíbí jeho modlitby.“



Faith jen zopakovala svá slova: „Nenávidím ho.“

Lois bylo líto tohoto silného špatného pocitu; instinktivně jí to bylo líto, protože sama milovala, sama byla ráda, že ji někdo miluje; a cítila, jak jí při každém náznaku nedostatku lásky u ostatních tělem projede otřes. Ale nevěděla, co říct a byla zticha. Také Faith vehementně otáčela kolem, ale neřekla ani slovo, dokud se její nit nepřetrhla, a pak rychle odstrčila kolo od sebe a odešla z místnosti.



Potom se tiše přikradla k Loisině boku Prudence. Zdálo se, že toto podivné dítě bylo zmítáno měnícími se náladami: dnes byla laskavá a komunikativní, zítra mohla být prolhaná, posmívající se  a natolik lhostejná k bolesti nebo trápení ostatních, že byste ji mohli nazvat téměř nelidskou.



„Takže tobě se nelíbí modlitby pastora Tappaua?" zašeptala.

Lois bylo líto, že ji někdo slyšel, ale nemohla vzít zpět svá slova.



„Nelíbí se mi tolik jako modlitby, které jsem slýchávala doma."
„Matka říká, že tvůj domov byl mezi bezbožnými. Ne, nedívej se na mě takhle – nebyla jsem to já, kdo to řekl. Sama nemám ráda modlení, ani pastora Tappaua. Ale Faith ho nemůže vystát a já vím proč. Mám ti to říct, sestřenko Lois?"



„Ne! Faith mi to sama nepověděla a byla by jedinou osobou, která by mohla uvést své vlastní důvody.“

„Zeptej se jí, kam šel mladý pan Nolan, a uslyšíš. Viděla jsem Faith, jak každou hodinu brečí kvůli panu Nolanovi.“



„Ticho, dítě, pššššt!" řekla Lois, protože zaslechla blížící se kroky Faith a bála se, aby nezaslechla, co říkají.





Pravdou bylo, že rok nebo dva předtím došlo ve vesnici Salemu k velkému zápasu, k velkému rozdělení v náboženském vedení...












... a pastor Tappau byl vůdcem násilnější a nakonec i úspěšné strany.





V důsledku toho musel méně populární pastor, pan Nolan, opustit místo.



A jeho Faith Hicksonová milovala vší silou svého vášnivého srdce, i když on si neuvědomoval náklonnost, kterou v ní vzbuzoval, a její vlastní rodina nebrala ohledy na projevy pouhého pocitu, aby si vůbec všimla známek jakýchkoli emocí z její strany.



Zato stará indiánská služka Nattee to viděla a pozorovala je všechny. Věděla, úplně jako kdyby jí byl sdělen důvod, proč Faith ztratila veškerou starost o otce nebo matku, bratra a sestru, o práci v domácnosti a každodenní povinnosti, dokonce i o dodržování víry.



Nattee hned prokoukla význam Faithiny hluboké nenávisti vůči pastorovi Tappauovi; indiánská žena pochopila, proč se dívka (kterou ze všech bílých lidí jako jedinou milovala) vyhýbala starému pastorovi - raději by se schovala do hromady dřeva, než aby byla zavolána k poslechu jeho nabádání a modliteb. U divokých, nevzdělaných lidí neexistuje rčení „Miluj mě, miluj mého psa“; často žárlí na milovaného tvora; je to: ‚Koho nenávidíš, toho budu nenávidět";  a pocit Nattee vůči pastorovi Tappauovi byl dokonce ještě přehnanější než tichá nevyslovená nenávist Faith.



Dlouhou dobu byla příčina nechutí a vyhýbání se pastorovi pro Lois záhadou; ale jméno Nolan jí utkvělo v paměti, ať chtěla, nebo ne. A byl to spíše dívčí zájem o podezření na milostný vztah, než lhostejná a bezcitná zvědavost, která vedla k tomu, že si nemohla pomoct, ale dala si dohromady úryvky vět a činů, co se týká Faithina zájmu o nepřítomného vyhoštěného pastora, dokud už o tom neměla sebemenší pochybnost.



A to vše bez další komunikace s Prudence, protože Lois odmítala slyšet o tom tématu od ní víc -  



- a tím ji hluboce urazila.

---

Díky moc za všechny předešlé komentáře   mám vždycky radost, když mi píšete svoje domněnky, jak to asi bude pokračovat dál, nebo co může být příčinou chování některé postavy, kolikrát se takhle správně trefíte jako třeba Janika v minulém komentáři o Faith  
... a i když ne, všechny vaše nápady by bylo pěkné rozvinout a vidět, kam to až povede, všechny jsou moc zajímavé. Je vidět, že pokaždé existuje nespočet možností, kudy by se mohl příběh ubírat a všechny ty cesty by stály za prozkoumání

Zajímavý dílek ! Takže i Faith je zamilovaná, to jsem zvědavá, jak se to dál vyvine ! Doufám jen, že uražená Prudence nic neprovede, stejně jako služka Nattee ...

Pěkný dílek! Jako vždy 

A teda páni, že jsem se trefila   Tak opravdu je Faith zamilovaná. Rozhodně bych byla raději za Nolana než za další takovou hroznou postavu v podobě pastora Tappaua. 
Jinak mě trochu zarazilo, když jsem viděla první fotku s ním. Jako bych viděla starší podobu Manasseha, ale asi jde jen o shodu náhod v tvorbě simíků a nebo nám tetička něco tají? 

Podobně jako Ludmi doufám, že malá Prudence nebude moc prudit a neprovede něco špatného Lois. 

btw.: Jsem ráda, že jsem Tě v předchozím komentáři rozesmála. 

Moc děkuju za krásné komentáře! Jsem ráda, že se vám díl líbil

Co se týká Prudence, už se hodněkrát projevila a dobře jste odhadly její charakter, tak se máme bohužel ještě na co „těšit"    

A pastor Tappau vs. Manasseh - vůbec jsem si tu podobu neuvědomila, ale opravdu tam je...    ale je to jenom náhoda při tvorbě simů, i když máš opravdu dobrý postřeh, Jani      
To by byla teprve zajímavá zápletka a příběh by dostal jiné grády, kdyby se zjistilo, že Manasseh není Ralphův syn   Ale podle všeho (ledaže by nám to tajila samotná autorka příběhu   ) jeho syn je. Ani se mi tomu nechce věřit.
Připadá mi, že ty jejich děti zdědily všechno po Grace (vůbec bych se nedivila, kdyby měla Manasseha s Tappauem, když ho tak fanaticky obdivuje a uznává, zatímco svého manžela jenom peskuje a je na něho sprostá   )
Podle mých poznámek měli vypadat zhruba takto:

• Manasseh - věk 23-24 let, přísná tvář, tmavé zarostlé obočí; tmavé upřené oči, pohybující se pomalu a ztěžka, zplihlé černé vlasy
  
• Tappau - starý přísný pastor,  šedivý a vychrtlý
  

Teď jsem si uvědomila, že od chvíle, kdy jsem všechny ty postavy vytvořila jako simíky, úplně jsem zapomněla na to, jak jsem si je představovala původně, když jsem četla tu knihu poprvé...    a myslím, že jestli to budu ještě někdy číst, že v představách uvidím už jenom podobu těch simíků, je to takové divné  

Tak jsem konečně dočetla co mi uniklo a musím říct, že je to neuvěřitelně zajímavé

V předchozí části jsem měla pocit z Fath, že je neuvěřitelně chladná, ale teď už vím proč tomu tak je a jsem zvědavá zda se tam Nolan někdy ještě objeví A co se týká Prudence... ona je opravdu rozmazlený fracek, docela se bojím co z ní vyroste... i když je pravda že díky ní by aspoň mohla mít časem trochu Lois klid, když by Prudence vyváděla nějaké bezbožnosti například... to by její máti asi kleplo

Jinak jsem už moc zvědavá jak bude příběh dál pokračovat a co čeká dál naši Lois, stále doufám, že se věci povedou v její prospěch

@Lucisab - moc děkuju za krásný komentář

Faith má (stejně jako všichni ostatní v této rodině) tak trochu komplikovanou osobnost - aspoň já ji tak vnímám, ale třeba je to jenom můj dojem. Uvidíme, jak bude časem působit na vás. Tak jako tak si myslím, že mohla být k Lois trochu srdečnější. Je pravda, že její zamilovanost ji mohla takto ovlivnit, určitě to má teď se svými pocity dost těžké... rozhodně se v budoucnosti dozvíme o téhle zápletce víc.
S Prudence máš naprostou pravdu a zase je tu zajímavá myšlenka, co by Prudence vyváděla, až trochu povyroste Pochybuju, že by se mohla chovat tak, jak si Grace představuje
No, rozhodně se od ní už brzo dočkáme zajímavých věcí

Příprava dalšího dílu mi zase nějaký čas zabere, ale předpokládám, že do konce týdne by to tu mělo zase být

Tak jsem tu před víkendem s dalším dílem! Myslím, že se vám nebude moc zamlouvat + raději přidávám varování, ať nečtete přímo před spaním.
Přesto vám přeju příjemné čtení a taky hezký víkend


Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 13


Jak se blížil podzim, Faith byla čím dál smutnější a bez zájmu. Ztratila chuť k jídlu, její nahnědlá pleť zbledla a ztratila barvu a její tmavé oči vypadaly prázdně a divoce. První listopad byl blízko.



Lois ve své instinktivní a dobře míněné snaze vnést do monotónní domácnosti trochu života a veselosti vyprávěla Faith o mnoha anglických zvycích, bezpochyby dost hloupých -  a které v mysli americké dívky sotva rozsvítily záblesk zájmu.
Sestřenice ležely ve své posteli ve velké neomítnuté místnosti, která byla z části sklad, z části ložnice.



Lois byla té noci plná soucitu vůči Faith.
Dlouho mlčky naslouchala těžkým nepotlačitelným vzdechům své sestřenice. Faith si povzdechla, protože její zármutek byl už příliš starý na to, aby projevila násilné emoce nebo pláč.



Lois dlouho poslouchala bez mluvení v temných, tichých nočních hodinách. Mlčela, protože si myslela, že když dá volný průchod smutku, může pomoct uklidnit unavené srdce sestřenice.
Ale když se zdálo, že Faith namísto nehybného ležení začíná být neklidná, Lois začala mluvit, mluvila o Anglii a drahých starých zvycích doma, aniž by ze strany Faith vzbudila velkou pozornost, dokud se nakonec nedostala k tématu Halloweenu, a vyprávěla o tehdejších zvycích, dlouho poté praktikovaných v Anglii, které ve Skotsku vymřely teprve nedávno.



Když vyprávěla o věcech, které často dělávala, o jezení jablka před zrcadlem, o odkapávajícím prostěradle, o mísách s vodou, pečení oříšků a o mnoha dalších takových nevinných způsobech věštění, kterými se smějící se rozechvělé anglické dívky snažily spatřit podobu svých budoucích manželů a jestli vůbec manžela budou mít; tehdy Faith napjatě poslouchala a kladla krátké a dychtivé otázky, jako by do jejího pochmurného srdce vstoupil paprsek naděje. Lois pokračovala v mluvení a vyprávěla jí o všech příbězích, které potvrzovaly pravdivost takového věštění, napůl tomu sama věřila, napůl ne, ale přála si především rozveselit ubohou Faith.



Náhle Prudence vstala ze své postele v temném rohu místnosti. Nemyslely si, že je vzhůru, přitom byla a dlouho poslouchala.



„Sestřenka Lois klidně může jít ven a setkat se se Satanem u potoka, jestli chce, ale pokud půjdeš ty, Faith, řeknu to matce - jo a řeknu to taky pastorovi Tappauovi."



„Nech si své příběhy, sestřenko  Lois, bojím se o svůj život. Raději bych se vůbec nikdy nevdala, než abych cítila dotek stvoření, které mi vezme jablko z ruky, když ho budu držet přes levé rameno."
Rozrušená dívka hlasitě zakřičela hrůzou při představě, kterou její fantazie vykouzlila.





Faith a Lois k ní vyskočily a letěly přes pokoj ozářený měsícem ve svých bílých nočních košilích.







Ve stejný okamžik, přivolána tím samým výkřikem, přišla ke svému dítěti Grace Hicksonová.



„Ticho! Ticho!' řekla Faith autoritativně.





„Co se děje, moje holčičko?" zeptala se Grace. Zatímco Lois mlčela, cítila, jako by způsobila všechnu tu spoušť.









„Vezmi ji pryč, vezmi ji pryč!" ječela Prudence. „Podívej se přes její rameno – její levé rameno – je tam ten Zlý, vidím ho, jak se natahuje pro to nakousnuté jablko."
„Co to říká?" řekla stroze Grace.



„Něco se jí zdá," řekla Faith; „Prudence, drž jazyk za zuby." A silně to dítě štípla ...



... zatímco Lois se snažila uklidnit Prudence něžněji, protože cítila, že ten děs způsobila .
„Buď potichu, Prudence,“ řekla, „a jdi spát. Zůstanu u tebe, dokud neusneš.“









„Ne, běž! Běž pryč,“ vzlykala Prudence, která byla zpočátku opravdu vyděšená, ale teď začal její křik gradovat -  dělala větší poplach, než jaký cítila, z potěšení, které pociťovala, když vnímala samu sebe ve středu pozornosti.








„Faith zůstane se mnou, ne ty, ty zlá anglická čarodějnice!"





A tak Faith seděla u své sestry; a Grace, nespokojená a zmatená, se odebrala do své vlastní postele a chtěla ráno celou tuto záležitost vyšetřit.





Lois jen doufala, že se na to všechno do té doby zapomene a rozhodla se, že už nikdy o takových věcech nebude mluvit.
Ale ve zbývajících nočních hodinách se stala událost, která změnila aktuální situaci.



Zatímco Grace nebyla ve svém pokoji, její manžel dostal další paralytickou mrtvici: jestli i on byl znepokojen tím strašným křikem, to už nikdo nikdy nemohl zjistit.



U slabého světla svíčky hořící u postele si jeho žena všimla, že v jeho tváři došlo po jejím návratu k velké změně: nepravidelné dýchání přicházelo téměř jako frkání - konec se blížil. Rodina byla probuzena  a byla poskytnuta veškerá pomoc, kterou mohl navrhnout lékař nebo s kterou mohly pomoct dlouhodobé zkušenosti s léčením. Ale ještě před listopadovým ranním světlem vše pro Ralpha Hicksona skončilo.

No, to tedy vypadá pro Lois dost špatně - jediný, kdo by se jí teoreticky mohl zastat, zemřel, a Prudence, to je hodně vychytralé stvoření, navíc zmatené náboženstvím, bude určitě pro Lois chtít to nejhorší

Ta malá zmije mi pije krev.   Já ji dám čarodějnici, na holou by potřebovala a pořádně. Spratek jeden rozmazlenej, nevychovanej.  *evil*Doufám, že se Lois nic špatného nestane a rodina jí nebude trestat 

Je mi líto, že strýc zemřel. Malá útěcha, která tam pro ni byla. Snad se teď neotočí proti ní, hlavně ,, sympatická'' tetička.   Musím říct, že mám obavy, ale i přes to se těším na další dílek! 

Mockrát děkuju za krásné a trefné komentáře
Máte naprostou pravdu s Prudence, je to vychytralý spratek, tohle všechno se navíc děje v takovém prostředí. Je to vůči Lois tak nefér, je ze všech ta nejhodnější a tohle zacházení od nich dostává zpět.

Prudence bych nejraději vystřelila na Měsíc co si o sobě myslí takhle vyvádět jenom proto aby měla pozornost... z ní opravdu vyroste naprosto šílená osoba

Jinak Lois je mi líto, bojím se jak to s ní bude dál, když je strýc po smrti a většina lidí v domě se k ní chová divně nebo zle hrozně moc bych si přála, aby si pro ní zase přijel kapitán a zachránil ji z tohohle pekla

Už se moc těším na pokračování

Lucisab napsal:

Prudence bych nejraději vystřelila na Měsíc

Tak s tím bych ti hned pomohla a moc ráda. Ještě se to (nejen kvůli ní) všechno dost zamotá. Přesně jsi to pojmenovala, že se k Lois všichni v domě chovají zle nebo divně - to je taky můj dojem z toho všeho. Kdyby tak mohl přijet pro Lois kapitán, tím by se všechno vyřešilo a už by v téhle rodině nemusela trpět.

Moc děkuju za krásný komentář
Další díl by se tu mohl objevit zase o víkendu, jestli všechno stihnu aspoň tak, jak bych chtěla

Nakonec jsem to stihla o něco dřív. Po kouskách jsem to dala dohromady a rovnou to sem ve volné chvilce hážu.
Přeju vám příjemné čtení  


Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 14


Celý následující den seděli nebo chodili po potemnělých místnostech a mluvilo se jen málo a jen potichu.



Manasseh zůstal doma, bezpochyby litoval svého otce, ale projevoval jen málo emocí.



Faith byla dítětem, které plakalo nad ztrátou nejsmutněji; někde pod svým pochmurným zevnějškem měla ukryté vřelé srdce a její otec jí projevoval mnohem pasivnější laskavost, než kdy její matka, protože pro Grace byli favority Manasseh, její jediný syn, a Prudence, její nejmladší dítě.



Lois byla stejně tak nešťastná jako ostatní, protože k strýci cítila silnou náklonnost jako ke svému nejlaskavějšímu příteli a pocit jeho ztráty obnovil starý zármutek, který zažila při smrti svých rodičů.
Ale neměla čas ani místo, kde by mohla plakat. Na ni bylo přeneseno mnoho starostí, u kterých by se u nich jako u bližších příbuzných považovalo za neslušné, kdyby měli tyto věci sami aktivně obstarat: změna vyžadovaná v jejich oblečení, přípravy domácnosti na smuteční hostinu - Lois musela vše zařídit pod přísným dohledem své tety.










Ale asi den nebo dva poté - poslední den před pohřbem - šla na dvůr, aby přinesla pár polínek do trouby.





Byl to krásný hvězdný večer a jakýsi náhlý pocit opuštěnosti uprostřed obrovského vesmíru...



...zasáhl Loisino srdce a ona se posadila za hromadu dřeva a začala plakat.



Vyděsil ji Manasseh, který najednou vyšel zpoza rohu hromady dřeva a postavil se před ni.
„Lois pláče!"



„Jen trochu," řekla...



... vstala a sebrala svazek polínek, protože se děsila, že ji její pochmurný, ​​chladný bratranec bude vyslýchat.
K jejímu překvapení jí položil ruku na paži a řekl: „Počkej minutu. Proč pláčeš, sestřenko?"



„Nevím," řekla stejně, jako by odpovědělo nějaké dítě, kterého by se vyptávali stejným způsobem; a znovu se rozplakala.



„Můj otec byl k tobě velmi laskavý, Lois; Nedivím se, že truchlíš. Ale Pán, který sebere, může desetkrát navrátit."



Budu stejně laskavý jako můj otec - ano, laskavější. Teď není čas hovořit o svatbě. Ale až pohřbíme naše mrtvé, přeji si s tebou mluvit.“



Lois teď už neplakala, ale se strachem se odtáhla. Co tím myslel její bratranec? Byla by mnohem raději, kdyby na ni byl naštvaný kvůli nerozumnému truchlení, kvůli její pošetilosti.





Po několik příštích dní se mu důkladně vyhýbala - tak důkladně, jak jen mohla, aniž by vzbudila zdání, že se ho bojí. Občas si myslela, že to musel být jen špatný sen; protože i kdyby neexistoval žádný anglický ctitel, i kdyby neexistoval žádný jiný muž na celém světě, nikdy by si nemohla myslet na Manasseha jako na svého manžela; ve skutečnosti až doposud nebylo v jeho slovech ani činech nic, co by nějaký takový nápad naznačovalo.



Nyní, když  to bylo naznačeno, nedalo se ani vyslovit, jak moc ho nesnášela.
Mohl být dobrý a zbožný – což nepochybně byl – ale jeho tmavé upřené oči, pohybující se tak pomalu a ztěžka...



... jeho zplihlé černé vlasy...



... jeho našedlá hrubá kůže...



... to vše způsobovalo, že k němu teď cítila odpor - veškerá jeho osobní ošklivost a topornost působila na její smysly nepříjemně od doby, kdy bylo řečeno těch pár slov za kupou sena.





Věděla, že dříve nebo později musí přijít čas na další diskuzi o tomto tématu; ale jako zbabělec se to pokusila odložit tím, že se držela tetiny zástěry, protože si byla jistá, že Grace Hicksonová má pro  svého jediného syna úplně jiné plány.



Což opravdu ve skutečnosti měla, protože byla tolik ambiciózní, jako byla pobožná; a raným nákupem pozemků ve vesnici Salem se Hicksonovi stali bohatými lidmi, aniž by museli vynaložit velké úsilí; částečně také tichým procesem akumulace, protože celou dobu neprojevili zájem o změnu způsobu života od doby, kdy měli mnohem menší příjem, než jakého si v současné době užívali. Tolik k světským okolnostem. Pokud jde o jejich světský charakter, byl považován stejně tak vysoko. Nikdo nemohl říct ani slovo proti žádnému z jejich zvyků nebo činů.



Počestnost a zbožnost byly pro každého zjevné. Grace Hicksonová si tedy myslela, že je oprávněna si mezi dívkami vybírat, než najde takovou, která bude nejvhodnější na to, aby se stala Manassehovou manželkou. Žádná taková ale v Salemu nedosahovala jejího domnělého standardu.



Měla tu věc na mysli i v této chvíli - tak brzy po smrti jejího manžela – že pojede do Bostonu a poradí se s tamními předními kazateli, se ctihodným panem Cottonem Matherem v jejich čele, a uvidí, jestli jí můžou povědět o nějakých hezkých a zbožných mladých dívkách ve svých kongregacích, které by byly hodné toho stát se manželkou jejího syna.





Ale kromě dobrého vzhledu a zbožnosti musí děvče také pocházet z dobré a bohaté rodiny, jinak by ji Grace Hicksonová pohrdavě postavila stranou. Až by se takový ideál našel a pastoři by ho schválili, Grace nepředpokládala žádné potíže ze strany jejího syna.



Takže Lois měla pravdu, když cítila, že její teta by nesnesla jakékoli řeči o manželství mezi ní a Manassehem.

To by mě ani nenapadlo, že by Manasseh mohl mít spadeno na Lois Jestlipak by byl schopen se postavit matince na odpor v téhle záležitosti s nevěstami
A mimochodem, ten popis hvězdného večera, kdy Lois pocit opuštěnosti přivede k pláči, to se Ti, Hellohello, moc povedlo, i ten krásný obrázek k tomu

Mockrát děkuju za pěkný komentář, Ludmi  Vážím si tvých krásných slov  
Vypadá to, že tohle byl jeho záměr od chvíle, co se Lois objevila v domě a důvod toho divného chování a pozorování  Ještě to bude s Manassehem hodně zajímavé a zamotané, jsem zvědavá, co na to budete říkat.
Myslím, že tohle je to poslední, co Lois potřebuje - za chvilku se s takovou bude muset vyhýbat už úplně všem

Díky moc za pochvalu    největší zásluhu na tom ale má samotná autorka, která to tak hezky popsala, opravdu to dobře vystihla.
Líbí se mi, jak píše, její příběhy jsou zajímavé a bývají i napínavé a díky tomu se docela dobře dělají v Sims, i když místy mám s některými situacemi hodně velký problém, jak to vymyslet. V budoucnu mám od ní v plánu ještě dva takové delší Tak snad se všechno povede a doufám, že se vám budou líbit. Ale mezitím bude ještě pár dalších A moc moc děkuju za veškerou dosavadní podporu ani nevíte, co to pro mě znamená.

No teda   Já osobně jsem z něj měla takový zvláštní pocit už jak se Lois poprvé objevila ve dveřích. Přesně, jak Hello píšeš. To podivné pozorování, pokukování už tehdy jsem věděla, že se mu něco rodí v hlavě. Myslela jsem si, že ji začne časem trochu nadbíhat, ale že na ni vybalí hned svatbu, to mě šokoval nad míru.  

Tajně doufám, že to tetička nepovolí a Lois bude zachráněna od spár svého bratrance.   


Jinak opět krásně sepsáno a nafoceno   Tolik úžasných detailů 

Moc se těším na pokračování!

Mockrát děkuju za krásný komentář, Jani hrozně si vážím tvojí pochvaly!
Že jo, takhle to na někoho rovnou vybalit bez jakéhokoli náznaku předem je dost šílené... A tohle ještě není všechno, co je kolem Manasseha divné... uvidíte v dalších dílech
Moc vám všem ještě jednou děkuju, že ty moje příběhy čtete

Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 15


Ale dívce byl jednoho dne dán šach tímto způsobem: Manasseh vyrazil pryč kvůli nějakému obchodu, o kterém každý říkal, že bude trvat celý den...



... ale poté, co se setkal s mužem, se kterým měl obchodovat, vrátil se dříve, než ostatní čekali.



Hned si všiml, že Lois chybí v místnosti, kde jeho sestry spřádaly vlnu.



Jeho matka seděla u pletení – přes otevřené dveře viděl v kuchyni Nattee. Byl příliš zdrženlivý na to, aby se zeptal, kde je Lois, ale tiše hledal, dokud ji nenašel - ve velkém podkroví, které už bylo plné zásob ovoce a zeleniny na zimu.



Teta ji tam poslala, aby prohlížela jablka jedno po druhém a vybírala taková, která nevypadají zdravě, k okamžitému použití.





Byla skloněná a zamyšlená nad touto prací a ani si nevšimla, že přišel, dokud nezvedla hlavu a neuviděla ho stát těsně před sebou. Upustila jablko, které držela, zbledla a mlčky k němu stála tváří v tvář.



„Lois,“ řekl, „pamatuješ si slova, která jsem ti řekl, když jsme ještě truchlili nad mým otcem. Myslím, že bych se nyní měl oženit, jako hlava této domácnosti. A neviděl jsem ještě žádnou dívku tak příjemnou pro moje oči, jako jsi ty, Lois!"  
Pokusil se ji chytit za ruku.



Ale ona ji s dětinským zavrtěním hlavy dala za sebe a napůl plačtivě řekla:
„Prosím, bratranče Manassehe, neříkej mi to. Troufám si říci, že by ses měl oženit, když jsi teď hlavou domácnosti; ale já se nechci vdávat. Raději ne.“



„To je dobře řečeno," odpověděl a přesto se trochu zamračil.



„Nechtěl bych si vzít za ženu troufalou dívku, která je připravená skočit do manželství. Kromě toho by kongregace mohla něco namítat, kdybychom se vzali příliš brzy po smrti mého otce. Možná jsme si řekli dost, pro tentokrát. Ale přál jsem si, abys měla klidnou mysl, pokud jde o tvé budoucí dobro. Budeš mít dost času, abys o tom přemýšlela a lépe si to promyslela.“



Znovu natáhl ruku. Tentokrát se ho chopila volným, upřímným gestem.





„Jsem ti dlužna za tvou laskavost od chvíle, co jsem přijela, bratranče Manassehe; a nemůžu ti to ničím oplatit, jen tím, že ti řeknu pravdu – že tě mohu milovat jako drahá přítelkyně, pokud mi to dovolíš, ale nikdy jako manželka.“



Odhodil její ruku pryč, aniž by spustil oči z její tváře, ačkoli jeho pohled byl čím dál ponuřejší. Zamumlal něco, co tak úplně neslyšela, a tak statečně pokračovala, i když se pořád trochu chvěla a musela se hodně přemáhat, aby se nerozplakala.



„Dovol mi, abych ti o všem řekla. V Barfordu byl jeden mladý muž - ne, Manassehe, nemůžu mluvit, když jsi tak naštvaný; už tak je těžké s tebou o tom mluvit - řekl, že si mě chce vzít; ale byla jsem chudá a jeho otec by z toho nic neměl a nechci se vdávat, ale kdybych to udělala, byl by to –  "



Její hlas utichl a její začervenání prozradilo zbytek.
Manasseh stál a díval se na ni mrzutýma, prázdnýma očima, které v sobě měly třpytivý dotek divočiny, a pak řekl:
„Sneslo se ke mně - opravdu to vidím jako ve vizi - že ty musíš být moje choť a nikoho jiného. Nemůžeš uniknout tomu, co je předurčeno."





„Před několika měsíci, když jsem četl staré posvátné knihy, ze kterých se moje duše radovala až do tvého příchodu, jsem na stránce neviděl žádná písmena tiskařského inkoustu, zato jsem viděl zlaté a rudé písmo nějakého neznámého jazyka, jehož význam mi byl pošeptán přímo do duše; bylo to: ,Vezmi si Lois! Vezmi si Lois!' A když můj otec skonal, věděl jsem, že to byl začátek konce. Je to Pánova vůle, Lois, a od toho nemůžeš uniknout.“



A znovu ji chtěl vzít za ruku a přitáhnout k sobě.
Tentokrát se mu ale pohotově vyhnula.



„Já to ale neuznávám, že je to vůle Páně, Manassehe," řekla. „Ke mně se to ,nesneslo', jak tomu říkáte vy, puritáni, že se mám stát tvojí ženou. Nejsem tak rozhodnutá pro svatbu, abych si tě vzala, i kdyby pro mě neexistovala žádná jiná šance. Protože tě nemám ráda tak, jako bych měla mít ráda svého manžela. Ale mohla bych tě mít ráda strašně moc jako bratrance - jako svého milého bratrance.“



Přestala mluvit; nemohla zvolit správná slova, kterými by mu mohla vyjádřit svou vděčnost a přátelství, která však nikdy nemohla být citem o nic bližším a dražším, jako se nikdy nemohou setkat dvě rovnoběžné čáry.



Ale tím, co považoval za ducha proroctví, že Lois se má stát jeho ženou, byl natolik přesvědčen, že se cítil ještě rozhořčenější kvůli tomu, co považoval za její odpor vůči předem stanovenému rozhodnutí, než aby byl znepokojený výsledkem.



Znovu se ji pokusil přesvědčit, že ani on, ani ona neměli v této věci žádné slovo:
„Hlas mi řekl:  'Vezmi si Lois' a já jsem odpověděl: 'Vezmu, Pane.' "



„Ale," odvětila Lois, „ten hlas, jak tomu říkáš, ke mně nikdy nepromluvil."
„Lois,“ odpověděl vážně, „on promluví. A pak uposlechneš, stejně jako to udělal Samuel?"





„Ne, opravdu nemůžu!" odpověděla rázně. „Možná si můžu vyložit sen jako pravdu a poslechnout své vlastní fantazie, když o nich budu přemýšlet příliš dlouho. Ale z poslušnosti si nemohu vzít nikoho.“



„Lois, Lois, jsi dosud nepřesvědčená; ale spatřil jsem tě ve vidění jako jednu z vyvolených, oblečenou celou v bílém. Dosud je tvá víra příliš slabá, než abys mohla pokorně poslouchat, ale nebude tomu tak vždy. Budu se modlit, abys spatřila svůj předurčený směr. Mezitím uhladím všechny světské překážky.“





„Bratranče Manassehe! Bratranče Manassehe!" vykřikla Lois za ním, když odcházel z místnosti, „vrať se. Nemohu to vyjádřit dostatečně silnými slovy. Manassehe, na nebi ani na zemi není moc, která by mě mohla přimět tě milovat natolik, abych se za tebe provdala, nebo abych se za tebe provdala bez takové lásky. A to říkám vážně, protože je lepší, aby to skončilo hned.“



Na okamžik se zapotácel...



... pak zvedl ruce a řekl:
„Bůh ať ti odpustí tvé rouhání! Vzpomeň na Hazaela, který řekl: ,Je tvůj služebník psem, aby udělal tuto velkou věc?' a šel rovnou a udělal to, protože jeho zlé cesty byly pevně stanoveny a ustanoveny pro něj už před založením světa. Což nebudou tvé cesty položeny mezi zbožnými, jak mi bylo předpovězeno?"



Odešel pryč; a na minutu nebo dvě měla Lois pocit, že se jeho slova musí naplnit, a že jakkoli by proti tomu bojovala, nenáviděla by svůj osud, jak by jen mohla; musí se stát jeho ženou; a za daných okolností by mnoho dívek podlehlo svému zjevnému osudu.



Izolovaná od všech předchozích vazeb, z Anglie neslyšela ani slovo, žila v těžké monotónní rutině v rodině s jedním mužem jako hlavou rodiny, a tento muž byl většinou lidí kolem považován za hrdinu, jednoduše proto, že byl jediným mužem v rodině  - tato fakta sama o sobě by vytvořila silný předpoklad proto, aby se většina dívek podvolila takové nabídce k sňatku.





POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

---

Tady mám takovou otázku - jak byste oslovovaly (5. pádem) Manasseha? Strašně dlouho si s tím lámu hlavu, myslím, že snad už někdy od prosince (jednou jsem se i vzbudila v půlce noci a nemohla jsem kvůli tomu usnout   už mi ty příběhy asi lezou na mozek ) -  Manassehu nebo Manassehe? Případně jinak?
Já jsem původně chtěla použít Manassehu, protože mi to připadá v češtině přirozenější kvůli tomu h na konci, jenže v anglině je to h v tomto případě neznělé, tak jsem se nakonec rozhodla pro oslovení Manassehe, protože to tak nějak líp splyne do ztracena. A taky jsem se pídila po tom, co je to za jméno, protože je opravdu nezvyklé a našla jsem toto - https://cs.wikipedia.org/wiki/Mena%C5%A1e_(judsk%C3%BD_kr%C3%A1l)  - takže v češtině Menaše...  tak i z toho důvodu jsem se přiklonila k tomu Manassehe. Možná to není až tak podstatné, ale kdyby vám to hodně vadilo v tom textu, tak to ráda předělám, aby to znělo líp a správně

Rozhodně nic předělávat nemusíš, skloňování jména je to poslední, co mi na Manassehovi vadí Povahu, tu mu, bohužel, předělat nemůžeš, někoho takového bych si taky vzít nechtěla, i kdyby byl poslední na světě

Parádní dílek   

Respektive na jednu stranu dost mrazivý. Mám trochu obavy, co Manasseh ještě provede. Dost se bojím, že ji do toho sňatku stejně nakonec dokope a to zřejmě po zlém   Strašně se toho bojím. Na Lois místě bych utekla a to hodně daleko, protože z toho nekouká vůbec nic dobrého   

Manasseh je zaslepený a nedokáže přijmout odmítnutí, tak to jednoduše ignoruje s tím, že ji přesvědčí, ale když někoho nemiluješ tak ho prostě nemiluješ a to se jen těžko dokáže změnit. 

Jsem zvědavá, jak tohle dopadne. 

btw.: Ohledně skloňování si nelam hlavu. Čeština je v tomhle na hlavu   Osobně by mi vůbec nevadilo, kdyby jsi to neskloňovala vůbec, protože někdy je to dost zákeřné a některá cizí jména (hlavně složitá jako Manasseh) naopak zní víc přirozeně, když se neskloňují.  Ale ty jsi si s tím poradila na výbornou a zní to fajn, ať už Manassehe nebo Manassehu, já myslím, že ve finále je to vážně jedno. Nikdo Tě tu za to neukamenuje. 

Moc vám oběma děkuju za krásné a rychlé reakce

Naprosto s vámi souhlasím... Manasseh na mě působí úplně pomateně. Ještě jak do toho motá ty svoje utkvělé fanatické představy, jakési vize... všechno prokládá těmi náboženskými větami...
Nejhorší je člověk, co není schopný respektovat, že ten druhý si přeje něco jiného a ani neuzná „ne" jako odpověď.. šílený přístup. Na Lois se mi líbí, že mu vzdoruje a že si to nenechá nakukat do hlavy - alespoň prozatím, uvidíme, co se bude dít dál. Zatím se taky spoléhá na to, že její teta by se nesnížila k tomu, aby něco takového dovolila, když má pro Manasseha vyhlídnuté jiné nevěsty, tak nám nezbývá, než doufat. Já teda vím, jak se to bude vyvíjet, ale nechci nic prozradit dopředu

A díky moc i za vyjádření k tomu skloňování jmen Je to někdy dost složité tahá to za uši tak jako tak u některých těch jmen. Já to teda nechám tak, jak to je. Vím, že mi neutrhnete hlavu, jste opravdu zlaté. Chtěla jsem to akorát přizpůsobit tak, aby se vám to četlo co nejlépe

Ještě jednou děkuju za každé slovíčko Mám z vašich komentářů opravdu velkou radost!

Tak jsem konečně dočetla zmeškané a opět jen nestačím valit oči takže Manasseh si chce vzít Lois? ani se nedivím, že ho odmítla, při tom jaký je zvláštní... působí opravdu trochu pomateně se svými řečmi a vystupováním... a ještě jak se jí teď snaží donutit ke svatbě chudák Lois, opravdu se o ní bojím... měla si vzít mladíka ze své domoviny po smrti rodičů a měla by klid, takhle si vůbec nejsem jistá co jí ještě čeká mám o ni opravdu velký strach

Jinak se skloňováním si opravdu nelam hlavu, za mě jsi to zvládla na výbornou a navíc při tom, že i celý příběh překládáš, vážně si s tím dáváš obrovskou práci i s tím jak všechny lokace udělat v TS2, je to paráda a moc hezky se to čte i dívá na přiložené snímky

Už se moc těším na další dílek

Mockrát děkuju za krásný komentář, Luci    Udělal mi opravdu velkou radost!  
Mám z toho stejné pocity. Měla si vzít toho mlynáře v Anglii a vůbec neplout do Ameriky. Ale obávám se, že i tam by jí mohli lidi dělat ze života peklo, hlavně ten jeho otec. Přesto si myslím, že kdyby se vzali a její manžel ji podpořil, že by to období snad šlo nějak překlenout. Rozhodně lepší, než na tomhle místě s touto podivnou rodinkou.    

Chtěla jsem i dneska odehrát ještě další kousek příběhu, ale mám problém s načítáním. Hodina a půl a vůbec nic, ani načítací lišta nenajela     Tak nevím, co se s tím děje a jak to vyřešit. Možná v tom má prsty nějaký vadný download. Ale v poslední době jsem nic moc nestahovala, tak nevím. Doufám, že to půjde nějak snadno vyřešit, protože představa, že bych musela přestat s příběhy je pro mě v téhle chvíli strašná  

Naštěstí teď můžu přidat tuhle kapitolu, tak snad se vám bude líbit   Nebo spíš „líbit" v uvozovkách - děj celého tohohle příběhu je takový pochmurný, proto jsem si i říkala, jestli se do něj mám vůbec pouštět. Ale chci vám moc poděkovat za dosavadní krásné ohlasy    

---

Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 16


Ale kromě toho v té době na tom místě bylo hodně co  říct o představivosti.
Především se věřilo, že v průběhu lidského života se neustále objevují projevy duchovního vlivu – přímého vlivu dobrých i špatných duchů. Spousta z nich byla vykreslena jako vedení od Pána; Bible byla otevřena a listy se nechaly vypadnout a první text, na který oko padlo, se považoval za vybraný shůry.

Byly slyšet zvuky, které nebylo možné vysvětlit – protože byly vytvořeny zlými duchy, kteří ještě nebyli vyhnáni z opuštěných míst, nad kterými tak dlouho drželi vládu. Vidění, nevysvětlitelné a záhadné věci, které byly matně spatřeny – Satan v nějaké formě hledal, koho by mohl pohltit.



A na začátku dlouhé zimní sezóny měly být takové šeptem sdělené příběhy, taková stará pokušení a ďábelské hrůzy obzvláště běžné. Salem byl takříkajíc zasněžený a kvůli podléhání takovým představám sám sebe požíral.



Dlouhé, temné večery, tlumeně osvětlené místnosti, skřípající chodby, kam byly různé předměty nashromážděny, aby byly pryč z dosahu pronikavého mrazu, a kde občas v hloubi noci bylo slyšet zvuk jako od nějakého těžkého padajícího těla, přitom příštího rána se zdálo, že je všechno opět na správném místě – bílá mlha, která se plížila každý večer k oknům blíž a blíž...



... v podivných patvarech, které vypadaly jako přízraky – všechny  tyto a mnoho dalších okolností, jako je vzdálený pád velkých stromů v tajemných lesích, které je obklopovaly, slabé halekání a výkřik nějakého indiána hledajícího svůj tábor a nevědomky se blížícího k osadě bílých mužů blíže, než by si on nebo oni přáli; hladové výkřiky divokých zvířat blížících se k ohradám pro dobytek - to byly věci, kvůli nimž život v zimě v Salemu v té nezapomenutelné době v letech 1691-2 působil divně a strašidelně a pro mnohé ohromně - to vše bylo pro anglickou dívku zvláštní a příšerné během jejího prvního roku pobytu v Americe.



A teď si představte, jak Lois neustále nahlodával Mannaseh svým přesvědčením, že bylo rozhodnuto o tom, že by se měla stát jeho manželkou, a uvidíte, že nebyla bez odvahy a ducha vzdorovat tak, jak to dělala: vytrvale, pevně a přesto sladce. Vezměte si jeden příklad z mnoha, kdy byly její nervy vystaveny šoku, sice mírnému, to je pravda, ale pak si vzpomeňte, že byla celý den a po mnoho dní zavřená uvnitř, v tlumeném světle, že i v poledne byla skoro tma kvůli trvající sněhové bouří.



Večer se blížil a oheň byl veselejší než kdokoli z lidí sedících okolo; monotónní vrčení menších kolovratů bylo slyšet celý den...







... a zásoba lnu byla téměř vyčerpaná, když Grace Hicksonová přikázala Lois, aby přinesla další ze skladu, než světlo úplně zmizí, protože by len nebylo možné najít bez svíčky a svíčku by bylo nebezpečné nosit do té místnosti plné hořlavých materiálů, zvláště v této době tuhého mrazu, kdy byla každá kapka vody uzamčena a vázána ledovou tvrdostí.





Lois tedy šla dlouhou chodbou ke schodům vedoucím nahoru do skladiště, protože právě v této chodbě bývaly slyšet podivné noční zvuky, kterých si začal všímat každý a všichni o nich mluvili  tlumenými hlasy.



Zpívala si, jak šla, „aby si udržela odvahu“ - zpívala však tlumeným hlasem večerní chvalozpěv, který tak často kdysi zpívávala v barfordském kostele:
     „Sláva tobě, můj bože, o této noci – "

♪♫    Glory to thee, my God, this night    ♪♫  
https://www.youtube.com/watch?v=VqKgGqvSiW4




... a tak se stalo, že neslyšela dech ani pohyb žádného tvora ve své blízkosti, dokud neuslyšela někoho –    



– byl to Manasseh – přímo u ucha:
„Už ten hlas promluvil? Mluv, Lois! Už k tobě promluvil ten hlas - který ke mně promlouvá dnem i nocí: ,Vezmi si Lois?' “



Lekla se a bylo jí trochu špatně, ale odpoěděla téměř hned statečným a jasným hlasem:
„Ne! Bratranče Manassehe. A nikdy nepromluví.“



„Pak musím počkat ještě déle," odpověděl chraplavě, jakoby pro sebe. „Ale jen se podrobit - podrobit se."







Nakonec došlo v jednotvárnosti dlouhé temné zimy k průlomu. Farníci znovu vznesli diskusi o tom, zda – kvůli tomu, jak se rozšiřuje farnost – není bezpodmínečně nutné, aby pastor Tappau získal pomocníka.



Tato otázka již byla jednou zmíněna; a tehdy se pastor Tappau smířil s nutností pomoci a vše pokračovalo hladce několik měsíců po jmenování jeho asistenta, dokud se u staršího pastora  neobjevil pocit, který by se dal nazvat žárlivostí na mladšího, kdyby ovšem tak zbožný muž jako pastor Tappau mohl vůbec pociťovat něco tak zlého.









Ať už to bylo jakkoli, rychle se vytvořily dvě strany, mladší a horlivější byla na straně pana Nolana...



...starší a vytrvalejší - a v té době početnější – lpěla na starém šedohlavém, dogmatickém panu Tappauovi, který je oddával, křtil jejich děti a byl pro ně doslova jako „pilíř církve“.



Takže pan Nolan opustil Salem...



... a odnesl s sebou možná i více srdcí, než jen srdce Faith Hicksonové; ale od té doby už nikdy nebyla stejná jako dříve.



Ale teď – o Vánocích 1691 – jeden nebo dva ze starších členů kongregace byli už mrtví a do Salemu se přišli usadit někteří mladší muži – pan Tappau byl už také starší a – jak někteří šlechetně říkali – také moudřejší – proto bylo vynaloženo nové úsilí a pan Nolan se vrátil.



Lois se o průběh těch událostí kvůli Faith velmi zajímala – mnohem více než sama Faith, jak by řekl každý pozorovatel. Faithin kolovrat nikdy nejel rychleji ani pomaleji, nit se jí nikdy nepřetrhla, barva se jí nikdy nevrátila do tváře, oči se nikdy nezatřpytily náhlým zájmem celou tu dobu, co probíhaly tyto diskuse o návratu pana Nolana.



Ale Lois po náznacích od Prudence našla porozumění pro mnoho povzdechů a pohledů plných zoufalého smutku, a to i bez pomoci improvizovaných písní Nattee, ve kterých zněly podivné alegorie bezmocné lásky její oblíbenkyně, které nikomu nevyzradily pravý význam – kromě něžné a soucitné Lois.



Občas naslouchala podivnému chorálu té staré indiánky – napůl v jejím vlastním jazyce, napůl v lámané angličtině – hučela tu píseň nad bublajícím rendlíkem, ze kterého se linul  přinejmenším nadpozemský zápach.



Jakmile Grace Hicksonová ucítila tento puch v pokoji, hned  zvolala:
„Nattee zase užívá svoje pohanské způsoby; dojde k neštěstí, když ji nezastavíme. “







Ale Faith, která vstala rychleji než obvykle, řekla něco o tom, že ji zastaví – a tak zabránila evidentnímu úmyslu své matky jít do kuchyně. Faith zavřela dveře mezi oběma místnostmi a něco rozebírala s Nattee; i když nikdo ta slova neslyšel.







Lois někdy měla pocit, jako by její přítomnost jako třetí osoby přerušila důvěrné rozhovory mezi její sestřenicí a starou služebnicí.
A přesto měla Faith ráda a téměř si mohla myslet, že ji Faith měla raději než svou matku, bratra nebo sestru; protože první dva z těchto byli lhostejní k jakýmkoli nevysloveným pocitům...



...zatímco Prudence se tyto pocity snažila vypátrat, jen aby si z nich mohla utahovat.

Moc hezké vylíčení zimní atmosféry - i dnes, i když člověk na duchy a přízraky nevěří, tak přece jen, v časném zimním ránu, mezi temnými poli, mimo obydlenou oblast, ty pocity jsou někdy nepopsatelné ... Na místě Lois, kdyby na mě Manasseh takhle "vybafnul", asi bych se už neubránila a pořádně ho majzla prvním, co by mi přišlo pod ruku, třeba by se mu pak rozsvítilo A copak asi Faith tajně páchá s Nattee ?