Hellohello: Kolekce příběhů

Luci, moc děkuju za perfektní komentář! Moc pěkně jsi to shrnula a ve všem souhlasím... Pro Lois je to hodně nebezpečné. Ta její rodina se k ní nechovala hezky už od samého začátku
Je fakt, že i pro Nolana by bylo jednodušší se spíš odstěhovat jinam, když tady si Tappau udržuje svoje příznivce a má hodně pevnou základnu. A kdyby tak ještě mohl Nolan vzít Lois s sebou, nebo jí nějak jinak pomoct, to by bylo nejlepší řešení, když kapitán Holdernesse je někde daleko a není tu nikdo jiný, kdo by jí mohl pomoct. Máte obě dvě s Janikou dobrý nápad

Ale uvidíme, co bude dál, teď jsme vlastně zhruba v polovině příběhu, ještě se stanou různé věci.
Nevím jistě, kdy se dostanu k dalšímu dílu, ale nejpozději do týdne by snad měl být hotový. Spíš dřív

Tak jsem konečně zase tady s dalším dílkem... tohle bude dvojkapitola, kterou jsem musela rozdělit na dvě části, takže druhá část vyprávění bude až příště

Bohužel i k téhle kapitole musím přidat varování, že není moc příjemná na čtení, ke konci jsou tam takové horší scény. Příště to bude už trošku lepší, ale celkově se příběh dostává do temnější roviny. Jakmile se dostaneme přes tyto dvě kapitoly, začíná třetí část knihy a musím říct už teď, že to není moc pozitivní čtení. Tak se předem omlouvám... vybrala jsem dost drsný příběh, ale když už jsem až tady, tak ho dodělám do konce. Když jsem ho četla poprvé, tak na mě hodně zapůsobil... a právě proto jsem se ho rozhodla udělat i v sims.
Až ho dokončím, tak po něm přijdou už nějaké odlehčenější   Mám už plán na příběhy až do konce roku (podle toho, jak budu stíhat)  - i tenhle rok mám v plánu jeden delší vánoční příběh (takže to určitě vyjde na celý advent) a něco menšího i na Silvestra  ale to bude až za půl roku tak nebudu předbíhat. U Lois nás čeká ještě docela dost kapitol...

Snad se vám bude tato kapitola líbit, i když je taková drsnější...  

---

Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 20


Nyní máme co do činění s událostmi, které se odehrály v Salemu mimo úzký okruh rodiny Hicksonových; ale protože se nás týkají jen do té míry, do jaké ponesou důsledky pro budoucnost těch, kteří jsou součástí rodiny, budu vyprávět příběh velmi stručně.



Město Salem přišlo ve velmi krátké době před zahájením mého příběhu o téměř všechny své ctihodné muže a přední občany – muže zralé moudrosti, kteří poskytovali dobré rady. Lidé se jen stěží vzpamatovali ze šoku z této ztráty, když patriarchové této primitivní malé komunity jeden po druhém rychle následovali jeden druhého do hrobu. Byli milováni jako otcové a vzhlíželo se k nim jako k soudcům této země.



První špatný dopad jejich ztráty byl patrný v prudké neshodě, která se objevila mezi pastorem Tappauem a kandidátem Nolanem. Zjevně došlo k jejímu urovnání; ale pan Nolan ještě nebyl v Salemu po svém druhém příchodu mnoho týdnů, než se znovu rozpoutal spor a způsobil, že se na celý život odcizilo mnoho lidí, kteří byli do té doby k sobě poutáni přátelskými nebo příbuzenskými svazky.









I v Hicksonově rodině se stala podobná věc; Grace byla vehementní přívrženkyní chmurnějších doktrín staršího pastora...



...zatímco Faith byla vášnivou, i když bezmocnou obhájkyní pana Nolana.



Manassehovo rostoucí pohlcení svými vlastními fantaziemi a jeho vlastní domnělý dar proroctví, díky němuž se stal relativně lhostejným ke všem vnějším událostem, neměly sklon k naplnění vizí ani k objasnění temných tajemných doktrín, nad nimiž příliš dlouho přemýšlel...



...zatímco Prudence těšilo, že všechny dráždí obhajobou svých názorů, proti nimž se nejvíce stavěli, a rozšiřováním klepů osobě, která by jim nejpravděpodobněji ani nevěřila a přitom se rozhořčila nad tím, co Prudence řekla.









Hodně se mluvilo o potížích a neshodách v kongregaci, které by mohly dojít až k soudu a každá strana přirozeně doufala, že pokud by k tomu došlo, opoziční kněz a část kongregace, která se ho zastává, by mohly v tomto boji padnout.

***

Takový byl stav věcí v městečku, když se jednoho dne ke konci měsíce února vrátila Grace Hicksonová ve stavu extrémního rozrušení z každotýdenního modlitebního setkání; které měla ve zvyku navštěvovat v domě pastora Tappaua.



Při vstupu do svého vlastního domu se posadila, houpala se dopředu a dozadu a modlila se...





...a jak Faith, tak Lois v údivu nad jejím rozčilením přestaly spřádat na kolovrátku, než se kterákoli z nich odvážila ji oslovit.





Nakonec Faith vstala a promluvila:
„Matko, co se děje? Stalo se něco zlého?"



Odvážná, přísná tvář staré ženy byla vybledlá a oči byly plné hrůzy; velké slzy jí stékaly po tvářích.
Vypadalo to, jako by musela vynaložit mnoho síly, aby se vzpamatovala a vrátila zpět do současného domáckého života, na který byla zvyklá, než našla slova, kterými by mohla odpovědět:
„Zlo! Dcery, Satan chodí mezi námi - je nám blízko."



„Právě v tuto hodinu jsem viděla, jak sužuje dvě nevinné děti, jako kdysi trápil ty, kteří jím byli posedlí v Judeji...





...Hester a Abigail Tappauovy jsou jím a jeho služebníky celé zkroucené v křeči do takových tvarů, že se bojím na to i jen pomyslet."



„A když je jejich otec, zbožný pan Tappau, začal nabádat k následování a modlit se...





... jejich vytí bylo jako vytí divokých zvířat v polích. Satan je opravdu vypuštěn mezi nás. Dívky na něj neustále volaly, jako by byl i v té chvíli přítomen mezi námi."





„Abigail vykřikla, že stál přímo za mými zády v přestrojení za černocha; a opravdu, když jsem se otočila...





...viděla jsem, jak mizí stvoření jako stín, a celou mě polil studený pot."



„Kdo ví, kde je teď? Faith, polož slámu na práh dveří.“



„Ale když už je uvnitř," zeptala se Prudence, „nemůže mu to ztěžovat odchod?"




- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -

---

A protože se do samotného centra města ještě v dalších dílech podíváme - tak kdyby někoho zajímalo, jak vypadal Salem v minulosti, tady jsem našla aspoň tento obrázek (podle něho jsem zhruba i stavěla tuto  ulici, bylo to pro mě dost těžké napodobit, tak to odpovídá opravdu jenom tak zhruba a u některých dalších domů jsem se inspirovala některými fotkami starých domů ze Salemu)


Myslím si, že tenhle obrázek ale zachycuje Salem v o dost pozdější době. Náš příběh je z roku 1691/2, ale tento obrázek by měl být snad až z roku 1839 (autorem je J.W.Barber), tak předpokládám, že zachycuje tehdejší podobu Washington a Court Street v Salemu - taky to tak na mě působí podle oblečení a stylu budov. Všimla jsem si toho bohužel až o něco později, když už jsem měla dávno dostavěno (teď si říkám, že jsem měla spíš použít nějaké dřevěné obložení na většinu těch domů).
Ale přece jen ten obrázek aspoň zachycuje soudní budovu a radnici, tak jsem se rozhodla to použít a potom už nepředělávat, i když ta ulice v roce 1692 určitě vypadala o dost jinak.  
A nějaké zobrazení z konce 17. století jsem bohužel nenašla, tak jsem vycházela z tohoto obrázku. Podle informací, co jsem našla, by ta soudní budova měla být přibližně stejná jako na obrázku. A později byla stržena, dnes už neexistuje.

Teeeda. Tak to se to začíná ubírat dost zajímavým směrem.

Hned mě napadla jedna věc..( Prudence je ten ďábel , to jen tak pro odlehčení situace u ní to bude opravdu spíše výchovou )

Jsem strašně zvědavá, jak se to bude dál vyvíjet, vůbec z toho nemám dobrý pocit a bojím se o Lois, každým dílem víc a víc.

Jsem zvědavá na pokračování.

Máš pravdu, Hellohello, drsný díl, hlavně ty zkroucené holčičky v křečích To, že město v krátké době přišlo o své staršiny, to bude zřejmě mít vliv i na věci příští A s tou stavbou města sis dala fakt práci, to je nutno ocenit, že zacházíš až do takových detailů

Děkuju vám oběma strašně moc za krásné a rychlé reakce!
Opravdu hrozně moc si vážím toho, že tyhle „moje" příběhy čtete! Mám neskutečnou radost z každého komentáře.

Janika31 napsal:

Prudence je ten ďábel

Přesně A tu její výchovu fakt nechápu... v rodině, kde se tak dbá na „správné chování" a všechno je tak upjaté, tak Prudence nechají řádit, jak se jí zlíbí. Ještě se dočkáme dost věcí od ní...

@Ludmila - díky moc za krásnou pochvalu ale zase až takovou práci jsem si s tím nedala... akorát když byly v knize zmíněné přesné lokace, tak jsem se snažila najít aspoň přibližně něco, čím bych se mohla řídit, jinak většinou stavím jen tak, podle nějaké svojí představy. A většinou to dopadne úplně jinak Ale je to docela zábava zkusit stavět podle nějakého obrázku, jak to známe teda už ze soutěží tady na fóru

Konečně sem můžu přidat druhou část Graceina vyprávění:


Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 21


Její matka si té otázky vůbec nevšímala, dál se kolébala a modlila se...



...dokud znovu nezačala vyprávět:

„Ctihodný pan Tappau říkal, že právě včera v noci zaslechl zvuk jakoby těžkého těla taženého přes celý dům nějakou velkou silou; jednou bylo vrženo proti dveřím jeho ložnice a nepochybně by je prolomilo...



... kdyby se právě v tu dobu usilovně nahlas nemodlil...





... a při jeho modlitbě zazněl výkřik, až mu vlasy hrůzou stály.



„A dnes ráno bylo veškeré nádobí v domě nalezeno rozbité a nahromaděné uprostřed kuchyňské podlahy; a pastor Tappau říká, že jakmile požádal o požehnání ranního jídla, Abigail a Hester vykřikly, jako by je někdo štípal. Pane, smiluj se nad námi všemi! Satan byl opravdu vypuštěn mezi nás.“



„To zní jako staré příběhy, které jsem slýchala v Barfordu," řekla Lois a strachem nemohla ani dýchat.



Faith vypadala méně znepokojeně; ale pak – její nechuť k pastorovi Tappauovi byla tak velká, že těžko dokázala soucítit s jakýmkoliv neštěstím, která postihlo jeho nebo jeho rodinu.



K večeru přišel pan Nolan. Tak silně všude panovalo napětí mezi oběma frakcemi, že Grace Hicksonová jen tak tak tolerovala jeho návštěvy, často byla v té době zaměstnána svými myšlenkami příliš na to, aby mu ukázala pohostinnost, která bývala jednou z jejích nejvýznamnějších ctnosti.



Ale dnes ho přivítala neobvyklým způsobem. Zdálo se, že je sklíčený kvůli událostem toho dne: zpočátku to vypadalo, že je pro něj úleva jen tak sedět na místě a přemýšlet o nich...





...a jeho hostitelé začali být téměř netrpěliví a přáli si, aby řekl něco víc než jen jednoslabičné odpovědi, když spustil:



„V takovém dni, jako je ten dnešní, se modlím, abych už nic takového nezažil. Je to, jako by ďáblům, které náš Pán vyhnal mezi stádo prasat, bylo dovoleno znovu přijít na zemi. A chtěl bych, aby nás trápily jen ztracené duše; ale velmi se obávám, že někteří z těch, kterých si vážíme jako Božího lidu, zaprodali své duše satanovi, aby jim dal aspoň trochu své zlé moci  a oni jí tak mohli po nějaký čas sužovat ostatní. Starý Sherringham dnes ztratil dobrého a cenného koně, který vozil celou jeho rodinu na mše a jeho žena je upoutána na lůžko.“



„Možná," řekla Lois, „ten kůň zemřel na nějakou nemoc."



„Pravda," řekl pastor Nolan; „ale chtěl jsem říci, že když vstoupil do svého domu, plný bolesti ze ztráty svého zvířete...



přeběhla před ním myš tak náhle, že o ni téměř zakopl, i když před okamžikem tam nic takového nebylo k vidění...



... a hodil po ní botou a trefil ji...



...a ona vykřikla jako lidské stvoření v bolesti...



...a vyběhla přímo komínem...





...přitom se vůbec nezajímala o horký plamen a kouř.“





Manasseh dychtivě poslouchal celý tento příběh, a když skončil, udeřil se do prsou a nahlas se modlil za vysvobození z moci toho Zlého; a celý večer se neustále modlil se známkami nepříjemného strachu na tváři a v chování – on, ten nejstatečnější a nejodvážnější lovec v celé osadě.



Ve skutečnosti se celá rodina choulila v tichém strachu a sotva nacházeli zájem o obvyklé práce v domácnosti. Faith a Lois seděly s propletenými pažemi, jako kdysi dávno, než první z nich začala žárlit na tu druhou.



Prudence kladla matce a pastorovi bázlivé otázky, co se týče stvůr, které chodí volně mezi nimi, a způsobů, jakými stvůry postihly ostatní lidi...



...a když Grace prosila pastora, aby se za ni a za její domácnost modlil, vyslovil dlouhou a úpěnlivou prosbu, aby nikdo z toho malého stáda neupadl do beznadějného zatracení a aby se nikdo neprovinil hříchem bez možnosti odpuštění – hříchem čarodějnictví.

Jak to vypadá, strach spojuje i lidi, kteří se moc v lásce nemají, ale k jakým koncům to povede ... Zajímavé čtení, a ty detaily, jako třeba ta myš, na tom sis zase dala záležet, Hellohello !

Děkuji za nový dílek, četla jsem jedním dechem, jako vždy.

Začíná to být dosti ponuré a teď to nemyslím nějak zle. Začínám se obávat o obyvatele Salemu ( Nejvíc o Lois samozřejmě) vůbec to nevypadá růžově... a vůbec netuším, kam tohle povede.

Jsem ráda, že tetička toleruje Nolanovu přítomnost a musím ocenit, podobně, jako Ludmi, že je moc hezké jak se semkli, skoro se zdá, že je tyto okolnosti spojili dohromady, jako rodinu

Moc se těším na další díl

Děkuju hrozně moc za krásné a rychlé reakce, vždycky mi uděláte velikou radost

@Ludmila - moc krásný postřeh, strach opravdu může sbližovat, tak aspoň tento moment naše postavy snad konečně trošku sblížil.    
A děkuju za hezkou pochvalu, zrovna ta část se Sherringhamem a myší mě zatím z celého příběhu bavila úplně nejvíc na tvorbu  bylo to vtipné a v té hře takové zajímavé    Ale kdyby se to stalo mně ve skutečnosti, tak by mě asi kleplo

@Janika31 - děkuju za nádherný komentář!  Máš pravdu, bohužel je to už hodně ponuré a v podobném duchu se to ponese dál  Ještě se tam stane dost divných a nepěkných věcí (mírně řečeno). Od začátku to není moc veselé čtení, pořád tam čteme o nějakých ústrcích a jak to Lois po celou dobu měla těžké. Ale jak se dostáváme do téhle ponuré části knihy, tak si teď občas říkám, jestli jsem se do toho měla vůbec pouštět  rozhodně jsem si měla pro vás vybrat nějaké veselejší čtení. Tenhle příběh jsem si vybrala, protože mě dost zasáhl, když jsem ho četla poprvé, ale teď si zase říkám, proč jsem se vůbec pustila do zrovna tohoto. Vlastně - mj. asi taky proto, že byl ve stejné knížce jako předchozí Příběh staré chůvy. A někdy později mám v plánu ještě jeden z té stejné knihy, ten je dost napínavý a taky delší. Ale už mě párkrát napadlo, že jsem Lois měla raději přeskočit, protože je to fakt smutné čtení.

@Hellohello : Vůbec si nelam hlavu, že ses do příběhu pustila. Já osobně jsem ráda i když je to smutné čtení i tak je to moc pěkný a poutavý příběh a jsem ráda, že jsi ho nepřeskočila. Každý příběh není veselý, to tak prostě je a já jsem za něj i tak ráda. A jsem moc zvědavá, jak to celé dopadne.

@Janika31 - Díky za moc milá slova Opravdu si toho hrozně moc vážím! Jsem ráda, že tě to baví, i když je to takové smutné Pokusím se přidat další díl brzo, ale asi mi to zase ještě pár dnů zabere, než se k tomu dostanu

Jsem tu konečně zase s další kapitolou
Tímto dílem začíná třetí nejponuřejší část příběhu, jak už jsem tu psala někdy předtím. Tahle kapitola zase není až tak dějově výrazná, moc se tu toho neděje.



Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 22


„Hřích čarodějnictví."
Čítáváme o něm, díváme se na něj zvenčí; ale těžko si můžeme uvědomit strach, který vyvolávalo.



Každá impulzivní nebo nezvyklá činnost, každé malé nervové rozrušení, každá bolest  - toho všeho si všímali nejen lidé kolem trpícího, ale i samotná tato osoba, ať už to byl kdokoli, kdo jednal jinak, než tím nejprostším a nejběžnějším způsobem.

On nebo ona (protože nejčastěji to byla žena nebo dívka) pocítili touhu po nějakém neobvyklém druhu jídla – nebo udělali nějaký neobvyklý pohyb, když jim škubla ruka, noha zdřevěněla nebo měli křeč v noze; hned vyvstala strašná otázka: „Má snad někdo nade mnou zlou moc, s pomocí satana?“ a možná si dál pomysleli: „Je tolik špatné si myslet, že moje tělo může být přinuceno trpět skrz moc nějakého neznámého člověka, co mi přeje zlé věci – ale co když jim Satan dá ještě větší  moc a mohou se dotknout mé duše a vložit do mě odporné myšlenky, které mě povedou k zločinům, které v současné době odsuzuji? ' a tak dále, až samotná hrůza z toho, co by se mohlo stát a neustálé omílání myšlenek a strachu opravdu přinášely zkažené a zlé myšlenky,  nad jakými by se předtím otřásli.



Kromě toho panovala jakási nejistota ohledně toho, kdo by mohl být takto nakažen – ani se to nelišilo od zdrcujícího strachu z moru, který způsobil, že se někteří odvrátili od svých nejmilejších kvůli nepotlačitelnému strachu. Bratr nebo sestra, kteří byli nejdražšími přáteli jejich dětství a mládí, by teď mohli být poutáni záhadnou smrtící úmluvou se zlými duchy toho nejstrašnějšího druhu - kdo by to mohl vědět? A v takovém případě se stalo povinností, posvátnou povinností, vzdát se pozemského těla, které bylo kdysi tak milováno, které však nyní bylo sídlem zkorumpované duše, duše se sklonem ke zlu. Je možné, že strach ze smrti může přinést zpověď, pokání a očistu. Nebo pokud by tomu tak nebylo - pryč se zlým stvořením, čarodějnicí, ze světa, dolů do království jejího pána, jehož příkazy byly prováděny na zemi ve všech možných podobách korupce a mučení božích tvorů!



Potom byli jiní, kteří k těmto jednodušším pocitům strachu z čarodějnic a čarodějnictví přidali touhu, ať už vědomou nebo nevědomou, pomstít se těm, jejichž chování jim bylo jakýmkoli způsobem nepříjemné.
Když důkazy mají nadpřirozený charakter, nelze je vyvrátit. Objeví se tento argument: „Máte pouze přirozené síly; já mám nadpřirozené. Přiznáváte existenci nadpřirozeného odsouzením právě tohoto zločinu čarodějnictví. Sotva znáte hranice přírodních sil; jak tedy můžete definovat nadpřirozeno? Říkám, že v hloubi noci, kdy se zdálo všem přítomným, že mé tělo leží v tichém spánku, jsem byl při tom nejúplnějším a nejbdělejším vědomí tělesně přítomný na shromáždění čarodějnic a čarodějů se Satanem v čele; že jsem jimi byl mučen; a že jsem byl svědkem takových a takových činů. Jaká byla povaha toho, kdo vypadal jako já a tiše spal v posteli, zatímco já jsem byl tam, to nevím; ale když připustíte možnost čarodějnictví, nemůžete vyvrátit mé důkazy.“ Tyto důkazy mohou být poskytovány pravdivě nebo nepravdivě, podle toho, jak tomu svědek buď věřil nebo ne; ale každý musí vědět, jak obrovská a hrozná moc kolovala mezi lidmi kvůli pomstám.

Potom znovu sami obvinění přispívali k obecné panice. Někteří se pod pohrůžkou smrti ze zbabělosti přiznali k imaginárním zločinům, z nichž byli obviněni a za které jim byla slíbena milost, když se přiznají. Někteří, slabí a vyděšení, upřímně uvěřili ve svou vlastní vinu, a to kvůli nemocem mysli, které v takových chvílích propukaly.

***

Lois seděla s Faith a obě předly. Mlčely a přemýšlely o příbězích, které se šířily.



Lois promluvila jako první.
„Ach, Faith! Tato země je horší než byla kdy předtím Anglie, dokonce i za dob pana Matthewa Hopkinse, hledače čarodějnic. Myslím, že už se bojím každého. Někdy se dokonce bojím i Nattee!“



Faith zčervenala. Pak se zeptala: „Proč? Proč bys neměla důvěřovat té indiánce? “



„Och! Stydím se za svůj strach, jakmile se objeví v mé mysli. Ale víš, její vzhled a barva kůže pro mě byly zvláštní, když jsem k vám přišla poprvé; a ona není pokřtěná; a vyprávějí se příběhy o indiánských čarodějích; a nevím, jaké směsi to občas míchá nad ohněm; ani neznám význam zvláštních popěvků, které si sama zpívá."



„A jednou jsem ji potkala za soumraku, těsně u domu pastora Tappaua, ve společnosti s Hotou, jeho služkou – bylo to těsně předtím, než jsme slyšeli o těch bolestných nepokojích v jeho domě – a já jsem si říkala, jestli s tím neměla náhodou něco společného."



Faith seděla velmi tiše, jako by přemýšlela. Nakonec řekla:
„Pokud má Nattee síly větší, než ty a já, nevyužije je ke zlu; přinejmenším ne ke zlu vůči těm, které miluje.“



„To mě moc neutěšuje," řekla Lois. „Pokud má nějakou větší moc, než by měla mít, bojím se jí, i když jsem jí nikdy neprovedla nic zlého; ne, i když bych skoro mohla říct, že je ke mně laskavá. Ale takové moci dává pouze Zlý; a důkazem toho je, jak naznačuješ, že by je Nattee použila i na ty, kteří ji urazí.“



„A proč by neměla?" zeptala se Faith, zvedla oči a při té otázce z nich vyšlehl silný oheň.





„Protože,“ řekla Lois, aniž by viděla Faithin pohled, „se nám říká, abychom se modlili za ty, kteří nás škodolibě využívají, a abychom činili dobro těm, kteří nás pronásledují. Ale chudák Nattee není pokřtěná. Chtěla bych, aby ji pan Nolan pokřtil; možná by ji to zbavilo moci Satanova pokušení.“



„A tebe nikdy nepokouší?" zeptala se Faith napůl opovržlivě; „a přesto nepochybuji, že jsi byla pokřtěná!"



„To je pravda," řekla Lois smutně. „Často dělám špatné věci, ale možná bych dělala ještě horší, kdyby nebyla dodržena svatá forma."



Na nějaký čas opět mlčely.



„Lois,“ řekla Faith, „neměla jsem na mysli žádný přestupek. Ale nikdy nemáš pocit, že by ses raději vzdala všeho toho budoucího života, o kterém mluví kneží, a který se zdá být tak vágní a tak vzdálený – za několik let skutečného, živoucího požehnání, které by začalo zítra – nebo ještě v tuto hodinu, tuto minutu? Ach! Napadá mě štěstí, pro které bych se ochotně vzdala všech těch mlhavých šancí na ráj  --— “




„Faith, Faith!" vykřikla Lois zděšeně a držela ruku před ústy své sestřenice a vyděšeně se rozhlížela kolem. „Ticho! Nevíš, kdo může poslouchat; dáváš se do jeho moci. “



Ale Faith jí ruku odstrčila a řekla: „Lois, já nevěřím v něj víc, než věřím v ráj. Obojí může existovat, ale je to tak daleko, že je neuznávám. Všechen ten povyk kvůli domu pana Tappaua - slib mi, že to nikdy neřekneš žádné živé bytosti a já ti povím tajemství.“



„Ne!" řekla Lois vyděšeně. „Bojím se všech tajemství. Žádné nechci slyšet. Udělám pro tebe vše, co jen budu moct, sestřenko Faith; ale právě v této době se snažím udržet svůj život a myšlenky v nejpřísnějších mezích zbožné prostoty a bojím se zavázat k něčemu, co je skryté a tajné.“



„Jak chceš, ty zbabělá holko, plná strachů, které, kdybys mě poslouchala, by mohly být menší, nebo by ses jich možná úplně zbavila."





A Faith už neřekla ani slovo, i když se ji Lois pokorně snažila  nalákat na rozhovor o nějakém jiném tématu.

Takže Faith je méně věřící než Lois ? To mě docela překvapilo Že by za tím byla láska nebo ta indiánská služebná nebo snad oboje dohromady ?

Ludmi, mockrát děkuju za hezký komentář! Já to vidím stejně jako ty, myslím, že mluví o Nolanovi. Nebo možná obojím dohromady. A jak se to bude dál vyvíjet s Nolanem, to se taky dozvíme během pár příštích kapitol. I když v téhle se děj nějak moc neposunul, příště to bude stát za to.

A ohledně Faith je to opravdu překvapivé. Myslela jsem, že až na Prudence jsou v té rodině všichni silně věřící, spíš že to hraničí až s fanatismem.
Já třeba věřící nejsem, ale nic proti nim nemám. Vybrala jsem si ten příběh kvůli historii, ale o náboženství mi nevadí číst, pokud teda nejde až o fanatismus, ten nesnáším v jakékoli podobě... tady ho bohužel bude ještě plno.

Dala jsem dohromady další kapitolu, tahle je delší a obsahuje hodně fotek. Ve městě se dějí divné věci:


Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 23




Zvěsti o čarodějnictví byly jako ozvěna hromů mezi horami. Propuklo to v domě pana Tappaua a jeho dvě malé dcery byly první, které měly být očarovány; ale odevšad okolo, z každé čtvrti města, přicházely historky o lidech trpících kvůli čarodějnictví. Sotva existovala rodina bez nějaké z těchto domnělých obětí. Potom se z mnoha domácností ozvalo vrčení a hrozby pomsty - hrozby se prohlubovaly a nezastrašily je ani strach, ani tajemnost utrpení, které je vyvolalo.



Nakonec byl stanoven den, kdy po slavnostním půstu a modlitbě svolal pan Tappau sousední kněze a všechny zbožné lidi, aby se shromáždili v jeho domě a sjednotili se při tomto dnu věnovaném  slavnostním bohoslužbám a prosbě o vysvobození jeho dětí a těch, kteří byli podobně postiženi, ze zlé moci. Celý Salem se vydal k domu pastora.











Na všech jejich tvářích bylo vidět vzrušení; na mnoha se zrcadlily dychtivost a strach, zatímco na jiných bylo vidět přísné odhodlání, které až hraničilo s krutosti, kdyby k ní mělo dojít.













***













Uprostřed modlitby upadla mladší dívka Hester Tappauová do křeče; přicházel záchvat za záchvatem a její výkřiky se mísily s křikem shromážděného sboru.


















V první přestávce, kdy se dítě částečně vzpamatovalo a lidé stáli vyčerpaní a bez dechu, její otec, pastor Tappau, zvedl pravou ruku a vyzval ji jménem Svaté Trojice, aby řekla, kdo ji mučí. Nastalo hrobové ticho; nepohnul se nikdo ze všech těch stovek lidí kolem.



Hester se unaveně a neklidně otočila a zasténala jméno Hoty, indiánské služky jejího otce.







Hota byla přítomna, očividně ve stejném rozpoložení jako kdokoli jiný; ale byla celou dobu zaneprázdněná tím, že dávala léky trpícímu dítěti. Ale teď zděšeně stála celá ohromená, zatímco její jméno pochytil dav kolem ní a křičel ho v tónech zatracení a nenávisti.









Ještě okamžik a skočili by na to třesoucí se stvoření a utrhali by jí úd za údem - zbledlá, temná, chvějící se Hota, napůl tvářící se provinile kvůli své zmatenosti.





Ale pastor Tappau, ten vychrtlý, šedivý muž, se narovnal do své nejvyšší výšky a naznačil jim, aby couvli, aby zůstali v klidu; a pak jim řekl, že okamžitá pomsta není spravedlivý dobře uvážený trest; že bude potřeba odsouzení, možná zpovědi - doufal v nějakou nápravu pro své trpící děti, které by mohla prozradit, kdyby byla přivedena ke zpovědi. Dav musí tedy nechat viníka v jeho rukou a v rukou jeho bratří pastorů, aby mohli nejprve zápasit se Satanem, než ji vydají do moci lidu.



Mluvil dobře, protože mluvil srdcem otce, který viděl, jak jsou jeho děti vystaveny strašlivému a tajemnému utrpení; a pevně věřil, že nyní drží v ruce vodítko, které by je mělo nakonec vysvobodit je i jejich trpící spoluobčany.





A sbor sténal, až se neuspokojeně podrobil a poslouchal jeho dlouhou, horlivou modlitbu, kterou pronášel, zatímco tam stála Hota celá nešťastná, hlídaná a držená dvěma muži, kteří na ni hleděli jako krvelační psi připraveni po ní skočit, i když modlitba končila slovy milosrdného Spasitele.





Lois bylo z celé té  scény špatně a třásla se; nebylo to intelektuální otřesení kvůli pošetilosti a pověrčivosti lidí, ale něžné morální otřesení při pohledu na vinu, ve kterou věřila; a na důkazy o lidské nenávisti a odporu, které se projevovaly k vinným, ale přesto znepokojovaly a zarmoutily její milosrdné srdce.



Následovala svou tetu a sestřenice ven pod širé nebe se sklopenýma očima a bledým obličejem.







Grace Hicksonová odcházela domů s pocitem triumfální úlevy, protože byl nalezen viník. Jen Faith vypadala neklidně a rozrušeně, protože Manasseh přijal celou tu věc jako naplnění proroctví ...



... a Prudence byla těmi novými událostmi vzrušena až do výšin.



„Jsem skoro stejně stará jako Hester Tappauová," prohlásila; „její narozeniny jsou v září a moje v říjnu."



„Co to má s tím co dělat?" řekla Faith ostře.





„Nic, jenom se zdála být taková maličká; a všichni tihle vážní pastoři se za ni modlili, a tolik lidí přišlo z takové dálky - někteří prý až z Bostonu – a to všechno kvůli ní."



„Nevidělas snad, že zbožný pan Henwick ji držel za hlavu, když se tak kroutila, a stará madam Holbrooková samotná vylezla na židli, aby líp viděla?







Zajímalo by mě, jak dlouho bych se musela takhle svíjet, než by si mě velký a zbožný lid takhle všiml? Ale hádám, že to je kvůli tomu, že je pastorova dcera. Teď s ní ani nepůjde mluvit. Faith! Myslíš si, že ji Hota opravdu očarovala? Dala mi kukuřičné koláče minule, co jsem byla u pastora Tappaua, byla stejná jako každá jiná ženská, jen snad trošičku dobrosrdečnější; a nakonec je to čarodějnice!“



Vypadalo to, že Faith spěchá domů, nevěnovala pozornost řečem Prudence. Lois si pospíšila, aby šla s Faith, protože Manasseh kráčel po boku své matky a Lois se držela svého plánu vyhýbat se mu, přestože svou společnost vnutila Faith, která se jí v poslední době vyhýbala.

Je mi líto Hoty, ničím se neprovinila, jedině se snad nějak znelíbila Tappauovým dcerám
Obávám se, že Prudence zamýšlí něco podobného, aby se dostala "do centra dění" ... Jak se na to asi dívá Lois, taky Hoty považuje za čarodějnici jak zřejmě všichni v Salemu ?

Moc děkuju za komentář, Ludmi
Taky je mi jí hrozně líto, je to tak strašně nefér - ještě se přímo starala o tu holku, dávala jí léky a tohle má za to. Šílená doba...

Lois taky věří v to, že je Hota vinná, v tomhle úryvku se o tom píše:

E. Gaskell napsal:

Lois bylo z celé té  scény špatně a třásla se; nebylo to intelektuální otřesení kvůli pošetilosti a pověrčivosti lidí, ale něžné morální otřesení při pohledu na vinu, ve kterou věřila; a na důkazy o lidské nenávisti a odporu, které se projevovaly k vinným, ale přesto znepokojovaly a zarmoutily její milosrdné srdce.

Teď si vzpomínám, že vlastně už jako malá viděla tu čarodějnici v tom jezeře v Anglii, od té doby z nich má strach. Ani se nedivím, že se jich bojí, já bych to určitě brala stejně, kdybych se nenarodila do dnešní racionální doby... Ale bere to aspoň jinak než ten zuřivý dav, takhle by se nikdy nezachovala.

Focení těch hromadných scén dává mojí hře (a tím pádem i mně) zabrat každou chvilku to padalo

Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 24


Toho večera se Salemem rozšířila zpráva, že Hota se přiznala k hříchu - přiznala, že je čarodějnice.
Nattee byla první, kdo tu zprávu slyšel. Vpadla do místnosti, kde dívky seděly ve vší vážnosti  s Grace Hicksonovou  a nedělaly nic -  kvůli tomu velkému rannímu modlitebnímu setkání -





-  a zvolala: „Milost, milost, paní, všichni! Postarejte se o ubohou indiánku Nattee, která nikdy nedělá nic špatného a stará se o paní a rodinu!"







„Hota, ta jedna zlá zkažená čarodějnice, sama to říká! Ach ne! Ach ne!" a naklonila se nad Faith a řekla něco tichým, zkroušeným hlasem, ze kterého Lois pochytila jen slovo „mučení“.



Ale Faith to všechno slyšela a velmi zbledla, napůl vedla, napůl byla vedena Nattee zpět do kuchyně.



Grace Hicksonová byla předtím venku navštívit sousedy; nebylo by pěkné říkat, že tak zbožná žena byla na klevetách; a skutečně předmět rozhovoru, který vedla, byl příliš vážný na to, abych na jeho označení použila tak lehké slovo.







Na každý útržek zpráv týkajících se domácnosti pana Tappaua se lidé dychtivě vrhali; jak jeho pes vyl po celou dlouhou noc a nemohl být utišen; jak jeho kráva ztratila mléko jen dva měsíce poté, co se otelila; jak mu jednou ráno na minutu nebo na dvě vypověděla paměť při přeříkávání modlitby Páně, a dokonce vynechal celou jednu pasáž ve svém náhlém rozrušení; a jak by nyní mohly být vykládány a chápány všechny tyto události předcházející podivné nemoci jeho dětí - to tvořilo jádro rozhovoru mezi Grace Hicksonovou a jejími přáteli.





Nakonec mezi nimi došlo ke sporu o to, do jaké míry by tyto projevy zlé moci měly být považovány za soud nad pastorem Tappauem za nějaký jeho hřích; a pokud ano, co to bylo? Nebyla to nepříjemná diskuze, i když zde byl značný rozdíl v názorech; protože žádný z nich neměl ve své rodině takový problém, brali to spíše jako důkaz, že nikdo z nich se nedopustil žádného hříchu.







Uprostřed těchto řečí přinesl někdo z ulice zprávu, že Hota všechno přiznala – řekla, že podepsala  určitou malou červenou knihu, kterou jí Satan předložil - byla přítomna při bezbožných svátostech – létala vzduchem do Newbury Falls - a že opravdu kývla na všechny otázky, které  jí položili starší občané a soudci a pečlivě četli doznání čarodějnic, které byly dříve souzeny v Anglii, aby se nic při procesu nevynechalo.







Přiznala se k více věcem, a to věcem s podřadným významem, které měly spíše povahu pozemských skutků než duchovní moci. Mluvila o pečlivě uvázaných provázcích, kterými bylo možné strhnout všechno nádobí v domě pastora Tappaua; ale takových dobře srozumitelných nekalých praktik si salemské drby málo všímaly. Jeden tvrdil, že takový čin dokazuje satanovo nabádání, ale všichni byli zaujati tou větší vinou rouhání a nadpřirozených letů.





Vypravěč ukončil hovor poznámkou, že Hota má být příští ráno oběšena, i navzdory její zpovědi, když jí bylo přislíbeno, že bude žít, pokud uzná svůj hřích; protože bude dobré udělat ostrašující příklad z první objevené čarodějnice a také proto, že je to indiánka, pohanka, jejíž život pro komunitu stejně není žádná velká ztráta.





Grace Hicksonová na to promluvila, že je to dobře, že čarodějnice mají být smeteny z povrchu zemského, ať indiánka nebo Angličanka, pohanka, nebo ještě hůř, pokřtěná křesťanka, která zradila Pána stejně jako Jidáš a přešla k Satanovi. Sama si přála, aby první objevená čarodějnice byla členem zbožné domácnosti, aby bylo vidět, že pobožní lidé budou ochotni uříznout pravou ruku a vyloupnout pravé oko, když je poskvrněné tímto ďábelským hříchem. Mluvila přísně a dobře.





Poslední příchozí řekla, že její slova lze dokázat, protože se šeptalo, že Hota jmenovala další a někteří z nich jsou z nejvíce pobožných rodin Salemu, které viděla při rejdech zla. A Grace odpověděla, že si to všechno zodpoví, všichni zbožní lidé by obstáli ve zkoušce a uhasili by v sobě veškerou náklonnost, spíše než aby takový hřích měl mezi nimi růst a šířit se. Ona sama měla slabý strach z toho být svědkem násilné smrti i pouhého zvířete; ale nedovolila by, aby ji to odradilo od stoupnutí si mezi ty, kteří zítra ráno vypudí to prokletého stvoření z jejich středu.



Oproti svému zvyku řekla Grace Hicksonová své rodině velkou část z tohoto rozhovoru. Byla to známka jejího vzrušení z tohoto tématu a vzrušení se v její rodině šířilo v různých podobách. Faith byla zčervenalá a neklidná, bloudila mezi pokojem a kuchyní a vyptávala se matky na specifické části Hotina doznání, jako by se chtěla přesvědčit, že indiánská čarodějnice skutečně provedla ty hrozné a tajemné skutky.





Lois se při vyprávění a představě, že takové věci jsou možné, třásla. Občas se přistihla, jak v myšlenkách bloudí a cítí soucit k ženě, která má zemřít, nenáviděná všemi lidmi a bez božího odpuštění – Boha, kterého tak strašně zradila, a která právě v tuto chvíli – zatímco Lois seděla mezi svými příbuznými před teplým a veselým ohněm a očekávala mnoho mírumilovných, možná i šťastných zítřků –





- nyní byla osamělá, třesoucí se, zasažena panikou, provinilá, bez kohokoli, kdo by při ní stál a pomohl jí, zavřená ve tmě mezi chladnými zdmi městského žaláře.



Ale Lois se téměř odtrhla od myšlenky soucitu k tak odpornému komplici Satana a modlila se za odpuštění za svou šlechetnou myšlenku; a přesto si znovu vzpomněla na něžného ducha Spasitele a vrátila se k lítosti, až ji nakonec její smysl pro dobro a zlo zmátl natolik, že mohla nechat vše jen v rukách božích a pouze jeho požádat, aby vzal všechna stvoření a všechny události do svých rukou.

Bože, chudák Hota, kvůli náboženskému fanatismu přijít o život a navíc takovým způsobem ! Ostatně v té době to vlastně nebylo nic tak nenormálního, bohužel ... Kolik takových zbytečných obětí v průběhu věků bylo, těžko spočítat, vždyť i u nás řádil pověstný inkvizitor Boblig

Přesně, Ludmi Já nemám ani slov, jak hrozné to je. Je mi tak strašně líto všech těch nevinných lidí, co museli trpět a přijít o život kvůli fanatikům, kteří měli v ruce moc. Je to hnusná temná skvrna v dějinách, jako by bylo málo válek a pohrom, ještě tohle k tomu a to všechno úplně zbytečně

Tak a máme tu už 25. kapitolu, utíká to. Samozřejmě ve stejném ponurém duchu jako předtím.
Teď bude nějakou dobu trvat, než dám dohromady další díl, konečně budu mít od víkendu dovolenou na týden (juchů, už se moc těším, kéž by byla delší    ale co se dá dělat   ).

Teď už k novému dílu - pokračujeme rozhovorem Grace s Faith, Prudence a Lois, kdy jim vypráví o procesu s Hotou.


Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 25






Prudence byla tak rozzářená, jako by poslouchala nějaký veselý příběh – byla více zvědavá, než by jí její matka chtěla povědět – a zdálo se, že nemá žádnou zvláštní hrůzu z čarodějnic nebo čarodějnictví, a přesto si zvlášť přála doprovázet svou matku příští ráno k šibenici.





Lois se odtáhla od kruté a nedočkavé tváře té mladé dívky, když prosila matku, aby jí dovolila jít.



Dokonce i Grace byla znepokojena a zmatena zarytostí své dcery.



„Ne!" řekla. „Už mě o to nežádej. Nepůjdeš. Takový pohled není pro mladé. Já jdu a mně samotné je špatně při pomyšlení na to. Ale jdu ukázat, že já, křesťanská žena, se zúčastním na Boží straně proti té ďáblově. Nepůjdeš, říkám ti. Mohla bych tě zbít, kdybys na to jen pomyslela. “



„Manasseh říkal, že Hota byla pěkně zbita pastorem Tappauem, než byla přivedena ke zpovědi," řekla Prudence, jako by chtěla změnit téma hovoru.



Manasseh zvedl hlavu od velké Bible, kterou přivezl kdysi jeho otec z Anglie a kterou studoval. Neslyšel, co Prudence řekla, ale vzhlédl, když slyšel svoje jméno.





Všichni přítomní se lekli jeho divokých očí, jeho bledé tváře jako bez krve.





Ale jeho zjevně naštval výraz jejich tváří.
„Proč se na mě tak díváte?" zeptal se. A jeho chování bylo úzkostné a rozrušené.



Jeho matka si pospíšila, aby řekla: „Jen Prudence řekla něco, co jsi jí předtím pověděl - že pastor Tappau si ušpinil ruce tím, že bičoval čarodějnici Hotu. Jaká to zlá myšlenka se tě zmocnila? Promluv s námi a nerozbij si lebku učením člověka.“



„Není to učení člověka, co studuji: je to slovo Boží. Chtěl bych vědět víc o povaze tohoto čarodějnického hříchu a o tom, zda jde skutečně o neodpustitelný hřích proti Duchu svatému. Občas pociťuji plíživý vliv, který na mě přichází, vyvolává všechny zlé myšlenky a neslýchané činy, a ptám se sám sebe: ,Není to síla čarodějnictví?' a je mi špatně a nenávidím všechno, co dělám nebo říkám, a přesto nad mnou vládne nějaké zlé stvoření, a já musím dělat a říkat to, co se mi hnusí a děsí."



„Proč se divíš, matko, že zrovna já ze všech lidí se snažím pochopit přesnou povahu čarodějnictví a za tímto účelem studovat Boží slovo? Cožpak jsi mě neviděla, když jsem byl posedlý ďáblem?"



Mluvil klidně, smutně, ale jakoby tím byl hluboce přesvědčen. Jeho matka vstala, aby ho uklidnila.

„Můj synu,“ řekla, „nikdo tě nikdy neviděl dělat skutky, ani tě neslyšel vyslovit slova, o kterých by kdokoli mohl říci, že byla podnícena ďábly. Viděli jsme tě, ubohý chlapče, jak tvůj rozum po nějakou dobu bloudil, ale všechny tvé myšlenky hledaly spíše Boží vůli na zakázaných místech, než aby na okamžik ztratily vodítko k tomu, aby toužily po silách temnoty. Ty dny jsou už dávno minulostí; budoucnost leží před tebou. Nemysli na čarodějnice nebo na to, že bys byl vystaven čarodějnické moci."




„Udělala jsem zle, že jsem o tom mluvila před tebou. Dovol Lois přijít, posadit se k tobě a mluvit s tebou.“



Lois přišla ke svému bratranci, ve svém srdci byla zarmoucena jeho depresí, toužila ho uklidnit a utěšit, a přesto více než kdy jindy se hrozila myšlenky, že se nakonec stane jeho manželkou –



– myšlenky, při které přistihla svou tetu, jak se podvědomě usmívá čím dál více, když vnímala moc anglické dívky, s jejíž pomocí uklidňovala a utěšovala svého bratrance, dokonce už i samotným tónem jejího sladkého hlasu.



Vzal Lois za ruku.
„Nech mě ji držet. Dělá mi to dobře,“ řekl. „Ach, Lois, když jsem u tebe, zapomínám na všechny své potíže – copak nikdy nepřijde den, kdy budeš naslouchat tomu hlasu, který ke mně neustále mluví?"



„Nikdy jsem ho neslyšela, bratranče Manassehe,“ řekla tiše; „ale nemysli na hlasy. Pověz mi o zemi, kterou chceš vyčlenit z lesa – jaký druh stromů na ní roste? “



A tak jednoduchými otázkami o praktických záležitostech ho tedy ve své nevědomé moudrosti přivedla zpět k tématům, u kterých vždy projevoval silný praktický smysl.



Mluvil o nich se vší diskrétností, dokud nepřišla hodina rodinné modlitby, která bývala v těchto dnech brzy. Bylo na Manassehovi, aby ji vedl jako hlava rodiny; toto místo mu jeho matka vždycky toužila přidělit už od smrti jejího manžela. Modlil se improvizovaně; a dnes večer jeho prosby bloudily v divokých, nespojených fragmentech modlitby, o které si všichni, kteří klečeli kolem, mysleli, že nikdy neskončí.



Uplynuly minuty, ze kterých se stala čtvrthodina, a jeho slova byla čím dál důraznější a divočejší, modlil se sám za sebe a odhaloval hlubiny svého srdce.



Nakonec vstala jeho matka a vzala Lois za ruku, protože věřila v Loisinu moc nad jejím synem, podobnou té, kterou měl pastýř David, hrající na své harfě, nad králem Saulem, který seděl na svém trůnu.



Přitáhla ji k němu, kde klečel čelem k rodinnému kruhu s očima obrácenýma a agonie v jeho obličeji v tranzu zobrazovala zápas jeho zmítané duše.



„Tady máš Lois," vyslovila Grace téměř něžně; raději by odešla do svého pokoje (po dívčině tváři tekly slzy).  „Vstaň a dokonči svou modlitbu ve svém pokoji.“

Ale při přiblížení Lois vyskočil – a odskočil stranou.





„Vezmi ji pryč, matko! Neuváděj mě v pokušení. Ona mi přináší zlé a hříšné myšlenky. Zastíňuje mě, dokonce i v přítomnosti mého Boha. Není žádným andělem světla, jinak by to nedělala. Trápí mě zvukem hlasu, který mě vybízí, abych si ji vzal, i když jsem uprostřed svých modliteb. Vari! Vezmi ji pryč! “









Byl by Lois udeřil, kdyby se nelekla a neodtáhla pryč. Jeho matka, i když stejně ohromená, nebyla zděšena. Takto ho už kdysi viděla; a věděla, jak zvládnout jeho záchvat.
„Běž pryč, Lois! Pohled na tebe ho dráždí, stejně jako kdysi pohled Faith. Nech to na mně.“

Už to tu bylo určitě řečeno, ten Manasseh je docela regulérní cvok - náboženský maniak, možná trpí nějakým rozdvojením osobnosti, když se chvíli chová normálně a pak je zase schopen někomu i ublížit Prudence chce být zřejmě středem pozornosti i na popravě nevinné Hoty, to už taky začíná pomalu zavánět diagnózou Snad to vše Lois přežije ve zdraví, držím jí palce ! A díky, Hellohello, za zajímavé počtení, které člověka nutí k zamyšlení nad tím, jak žili naši předkové a jak se doba změnila - nebo že by ne ?

Moc děkuju za krásný a trefný komentář, Ludmi Úplně přesně jsi to shrnula, myslím si o Manassehovi a Prudence to samé.

A na závěr opravdu hodně zajímavá otázka! Na první pohled by se řeklo, jak moc se doba změnila, jak lidi pokročili a že něco takového už nehrozí. Ale hon na čarodějnice vlastně pořád pokračuje, jenom v jiné podobě i ve „vyspělé" civilizaci (teď nemluvím o místech jako Afrika nebo Asie, kde přetrvávají víry v nadpřirozené schopnosti ještě dnes a lidi bývají nařknuti z čarodějnictví a zabiti kvůli tomu) - jenom už nejde o kouzla a čáry, ale jiné věci, ať už jde o politické smýšlení nebo rasismus apod., nebo třeba zrovna aktuální situace - lidi, kteří se rozhodnout neočkovat proti covidu nebo ani nemůžou být očkovaní (mají zdravotní důvody nebo mají dobrý důvod se toho obávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a nechtějí riskovat) a různé státy jim začaly znemožňovat každodenní život, že je tím ve skutečnosti nutí. A očkované naopak zvýhodňovat až tím způsobem, že může dojít k zanedbání a nemoc se může kvůli tomu nepozorovaně šířit.
Očkování je samozřejmě moc důležité a bez toho se asi nepodaří zvládnout tu nemoc (i když jsou země, kde jsou lidi masivně proočkovaní a zase tam dochází ke krizi, jak se ta nemoc rozmáhá) - ale je otázka, jestli by se na jedné straně mělo jednu skupinu až tak znevýhodnit a u druhé naopak přestat testovat a předstírat, že tam k ničemu nemůže dojít, vždyť to může naopak napomoct k většímu a nepozorovanému šíření. Je jasné, že je tím chtějí motivovat k očkování, ale myslím, že tady vzniká potenciálně nebezpečná situace.
No ale to jsem dost odbočila, i když to svým způsobem souvisí a co člověk, to názor. A co horšího, taky co odborník, to názor.

Pořád je na světě tolik válek a nespravedlnosti a nejsem v tomhle moc optimista, tak zbývá jen doufat, že v budoucnosti se bude dařit posouvat úroveň smýšlení, aby lidstvo dokázalo být opravdu tolerantní, ne to jenom hlásat v různých mezinárodních úmluvách.

Já si říkám, že v tom příběhu jsou cvoci skoro všichni - resp. jich postupně přibývá  Ale máš to parádně zpracované
K dnešní situaci se tu moc nechci vyjadřovat, i když na palici to je, hlavně přístup k protilátkám. "Odborníci" říkají, že to není záruka toho, že nemoc člověk nebude šířit. Ale to přece není ani očkování, ne? Prostě fakt šikana skoro  Ale nebudu tu spamovat.
Zpět k honu na čarodějnice - byla to děsná doba, ale informace se šířily typem jedna paní povídala, osvěta nulová, lidi fanatičtí, věda stále v počátcích. Vybavuji si správně, že za hodně obviněním z čarodějnictví stála obyčejná plíseň v obilí??  A kam to až dospělo. No, opravdu nezbývá doufat, že lidi jednou dostanou rozum

Fidgety, moc děkuju za krásný komentář! Mám radost, že příběh pořád čteš moc děkuju za pochvalu.
Souhlas, že tady jsou cvoci skoro všichni, Lois měla opravdu smůlu na tuhle šílenou rodinku.
Pamatuješ si to správně, já jsem taky četla, že za tím stál námel v obilí. Aspoň se tedy prý shodují období čarodějnických procesů s obdobími, kdy má být prokázáno, že byl hlad a mouka se mlela z toho, co bylo k dispozici - takže i z tohohle napadeného obilí. Je to úplně neskutečné. Ale asi i pochopitelné, že když viděli člověka v takovém záchvatu, tak si to spojili s nějakými temnými silami. A stačilo obvinit nějakého jim nepohodlného člověka... strašná doba. A moc pěkně jsi to popsala a shrnula

A přesně, to s těmi protilátkami vůbec nechápu. Taky mi to připadá jako šikana. Kdyby aspoň platilo na 100%, že očkovaní nemůžou šířit nemoc a dalo se na to spolehnout, tak by bylo všechno v pořádku a na dobré cestě ven z toho pekla. Ale takhle... jednu skupinu lidí vyřadit ze společnosti a druhou zvýhodnit, i když je tu pořád riziko šíření... Už se hrozně těším, až bude po té pandemii, snad se toho dočkáme