Hellohello: Kolekce příběhů

Pane, to jsem ale fakt zvědavá, co se ještě o tom podivném staříkovi dozvíme Popravdě, moc důvěry ve mně nevzbuzuje ...

Děkuju moc, Ludmi!        Je to celé hodně zvláštní. Mě při čtení potěšilo, že i Edward měl svoje pochybnosti a nebyl naivní, když na něho ten stařík vysypal tu informaci. Asi i taková věc se může stát, že někdo, kdo nemá nikoho, komu by odkázal dědictví, se informuje na univerzitě a je mu doporučen nějaký důvěryhodný student, i když taková pravděpodobnost je malá a celé je to podivné  

Mám hotový další díl a přeju vám pěkné čtení a hlavně krásný víkend  
(konečně tu máme víkend  )

---

Příběh zesnulého pana Elveshama

(H. G. Wells)


KAPITOLA 4


Jeho trvání na tělesném zdraví bylo zvláštní.
V souladu s ujednáním, které jsme uzavřeli...



... jsem toho dne požádal o životní pojistku u Loyal Insurance Company na vysokou částku...



...a v následujícím týdnu jsem byl důkladně zkontrolován lékařskými poradci této společnosti.





Ani to ho ale neuspokojilo...





... a trval na tom, že mě musí znovu vyšetřit sám velký doktor Henderson.
















* * *

Než dospěl k rozhodnutí, byl už pátek svatodušního týdne.



Nechal si mě dolů zavolat, docela pozdě večer – bylo už skoro devět – od šprtání se chemických rovnic pro mou předběžnou vědeckou zkoušku.







Stál v chodbě pod chabým světlem plynové lampy a jeho tvář byla groteskní souhrou stínů.



Vypadal ještě více sehnutě, než když jsem ho viděl poprvé, a jeho tváře byly trochu propadlé.







Hlas se mu třásl emocemi. „Všechno je uspokojivé, pane Edene," řekl.





„Všechno je docela, docela uspokojivé. A právě tuto noc ze všech nocí se mnou musíte povečeřet a oslavit své - nastoupení."



Přerušil ho kašel.





„Také nebudete muset dlouho čekat," řekl, otřel si kapesník přes rty...



... a sevřel mou ruku svým dlouhým kostnatým drápem, který byl volný. „Určitě nebudete čekat moc dlouho."



Vyšli jsme na ulici a zavolali si drožku.

Stále bych měla pochybnosti o čestných úmyslech tohoto podivného pána, který je, zdá se, hrobu blíže než kdokoliv jiný Tvé ilustrace k příběhu jsou velmi sugestivní, milá Hellohello, člověk se hned vcítí do možných pocitů hlavního hrdiny !

Ludmi    mockrát ti děkuju za krásný a vtipný komentář!  ta poznámka o tom staříkovi je fakt trefná  Jsem ráda, že se ti doprovodné fotky líbí, moc to pro mě znamená!    

Zvláštní věci tím ještě nekončí. Aspoň něco nám objasní další kapitola - teď už můžeme jít s oba protagonisty na slíbenou večeři  


Příběh zesnulého pana Elveshama

(H. G. Wells)


KAPITOLA 5

Živě si pamatuji každý incident této jízdy, ten rychlý, snadný pohyb...





... ten živý kontrast plynu, petroleje a elektrického světla, ty davy lidí v ulicích...



...místo v Regent Street, kam jsme jeli...









... a přepychovou večeři, kterou nám tam podávali.










Nejprve mě vyvedly z míry pohledy dobře oblečeného číšníka na moje hrubé oblečení...









... vadily mi pecky v olivách, ale jak mi šampaňské rozehřálo krev, moje sebevědomí ožilo.





Starý muž nejprve mluvil o sobě.





Své jméno mi řekl už předtím v drožce...



... byl to Egbert Elvesham, ten velký filozof, jehož jméno jsem znal už jako chlapec ve škole.



Připadalo mi neuvěřitelné, že tento muž, jehož inteligence tak dávno převýšila mou, tato velká abstrakce, by najednou měla nabýt podoby této vetché, známé postavičky.



Troufám si říct, že každý mladý člověk, který náhle padl mezi celebrity, pocítil něco z mého zklamání.



Nyní mi vyprávěl o budoucnosti, že slabé proudy jeho života brzy vyschnou a zanechají pro mě domy, autorská práva, investice...





...nikdy jsem ani netušil, že filozofové jsou tak bohatí.



Se špetkou závisti mě sledoval, jak piju a jím. „Jakou schopnost žít máte!" prohlásil a pak dodal s povzdechem -  povzdechem úlevy, pomyslel jsem si -  „nebude to už dlouho trvat."



„Ano," řekl jsem a v hlavě mi teď plavalo šampaňské. „Možná mám budoucnost – pomíjivě příjemného druhu – díky vám. Teď budu mít čest vašeho jména."



„Ale vy máte minulost. Takovou minulost, která má hodnotu celé mé budoucnosti."



Zavrtěl hlavou a usmál se, jak jsem si myslel, s napůl smutnou vděčností za můj lichotivý obdiv.
„Ta budoucnost," řekl, „opravdu byste ji chtěl změnit?"



Přišel číšník s likéry.



„Možná vám nebude vadit, že si vezmete mé jméno, zaujmete mou pozici, ale opravdu byste si - dobrovolně - vzal i můj věk?"



„S vašimi úspěchy," řekl jsem galantně.





Znovu se usmál. „Kmínku – pro oba," řekl číšníkovi...





... a obrátil svou pozornost k malému papírovému balíčku, který vytáhl z kapsy.
„Tato hodina," řekl, „tato hodina po večeři je hodinou malých věcí. Zde je kousek z mé nepublikované moudrosti."





Roztřesenými nažloutlými prsty otevřel balíček a na papírku se ukázal drobný narůžovělý prášek. „Tohle," řekl - „no, musíte uhodnout, co to je. Ale kmínka" - dal do ní jen špetku tohoto prášku - „to je ráj."





Jeho velké šedé oči s nevyzpytatelným výrazem sledovaly ty mé.



Byl pro mě trochu šok, když jsem zjistil, že tento velký učitel věnoval tolik pozornosti chuti likérů. Předstíral jsem však zájem o tuto jeho slabost, protože jsem byl dost opilý na takové malé pochlebování.

Páni, musím říct, že je to hodně zajímavý příběh už od začátku  Napjatě s každým dílem čekám, co se z toho staříka vyklube Ale teda věta "...ale opravdu byste si - dobrovolně - vzal i můj věk?" mě teda docela vyděsila Teď jsem tuplem zvědavá, co se z toho vyklube.

A jinak musím pochválit opravdu skvělé prostředí. Žasnu co s tou hrou dokážeš, kolik detailů věrně zachytíš - ať už boty v koutě, nebo teď olivy na stole. Prostě dokonalé

Mám pocit, že ten nepříliš sympatický stařík Edwarda opil zcela záměrně a teď chystá něco špatného Proč se asi tak zajímal o jeho zdraví ? A ta zmínka v úvodu o zabránění dalším obětem - nevím proč, ale vybavila se mi pohádka Deváté srdce a taky Wildeův Obraz Doriana Graye ...

No právě Ludmi, ten úvodní odstavec nevěstí nic dobrého a teď nějaký růžový prášek, to se mi také nelíbí.. je to divné a obávám se, že se chystá něco, co nestojí za žádné peníze ani bohatství každopádně ta zlověstná atmosféra čiší z každého záběru, je to skvěle vystiženo, luxusní prostředí a přepych, ale stejně je tam nějaké ALE

Mám velkou radost, že jsem tu od vás našla tolik pěkných komentářů! Moc vám za ně děkuju      Tak krásná odezva pro mě moc znamená         Moc si vážím každého komentáře, ještě jednou díky!    

@Fidgety - Jsem strašně moc ráda, že tě příběh baví!     Děkuju ti za tak nádhernou pochvalu! I za to, že si při čtení všímáš takových detailů     Ta jeho věta zněla opravdu zlověstně, ten starý filozof pronáší občas opravdu divné věci...

@Ludmila - Děkuju za krásný komentář  Prý se Elvesham tolik zajímal o jeho zdraví proto, že chtěl odkázat dědictví někomu, kdo je naprosto zdravý a perspektivní, ale je opravdu divné, že na to kladl až takový důraz, že? Jako by mu nestačili doktoři z pojišťovny, ještě ho poslal k tomu renomovanému starému doktorovi Hendersonovi  

@Havranice -  moc děkuju i tobě za krásný komentář a díky i za pochvalu prostředí! Já nechápu, že Edward se ani nezeptal na to, co je ten prášek zač. A to sám studuje medicínu, tak by se mohl o to víc zajímat, co to je. Zřejmě panu Elveshamovi důvěřuje... nebo už je tak opilý, že nad tím nepřemýšlí. Nebo si to vzal ze slušnosti a pod vlivem vidiny zářné budoucnosti, když dostane dědictví. Pro mě by to bylo podezřelé a nic takového bych si nevzala.


Příběh zesnulého pana Elveshama

(H. G. Wells)


KAPITOLA 6


Rozdělil prášek mezi skleničky a náhle vstal, s podivnou nečekanou důstojností a natáhl ke mně ruku. Napodobil jsem jeho čin a skleničky cinkly.



„Na rychlé následovnictví," řekl a zvedl sklenici ke rtům.



„To ne," vyhrkl jsem rychle. „To ne."



Udělal pauzu s likérem u brady a jeho oči planuly a vpíjely se do mých.



„Na dlouhý život," řekl jsem.



Zaváhal.
„Na dlouhý život," řekl s náhlým vyštěknutím smíchu a s očima upřenýma na sebe jsme naklonili skleničky.



Jeho oči se dívaly přímo do mých, a když jsem tu věc pil, cítil jsem podivně intenzivní pocit.





Už první dotek toho pití uvedl můj mozek do zuřivé vřavy...



...zdálo se, že jsem ve své lebce cítil skutečný fyzický vzruch a uši mi naplnilo těkající hučení.





Nevšiml jsem si ani chuti v mých ústech, ani aromatu, které mi naplnilo hrdlo, viděl jsem jen tu šedou intenzitu jeho pohledu, který se vpaloval do mého.





Nápoj, zmatek v mysli, hluk a neklid v mé hlavě jako by trvaly nekonečnou dobu. Podivné nejasné dojmy polozapomenutých věcí tančily a mizely na okraji mého vědomí.





Nakonec to kouzlo prolomil. S náhlým výbušným povzdechem odložil sklenici.

„Nu?" řekl.
„Je to vynikající," řekl jsem, i když jsem ani necítil chuť.






Hlava se mi točila. Sedl jsem si. Můj mozek byl chaos sám. Pak se mé vnímání vyjasnilo a bylo to, jako bych viděl věci v konkávním zrcadle.









Zdálo se, jako by se jeho chování změnilo v cosi nervózního a zbrklého.



Vytáhl hodinky a zašklebil se. „Jedenáct - sedm! A dnes večer musím - sedm dvacet pět. Waterloo! Musím okamžitě jít."



Zavolal si o účet a zápasil s kabátem.



Na pomoc nám přišli přehnaně vlezlí číšníci.









V další chvíli jsem mu už přál sbohem přes stupínek drožky - a stále s tím absurdním pocitem nepatrné odlišnosti, jako bych – jak to jen mohu vyjádřit? –  jako bych nejen viděl, ale i cítil skrz obrácené divadelní kukátko.



„Ta věc," řekl. Položil si ruku na čelo. „Neměl jsem vám to dávat. Zítra vám z toho bude třeštit hlava. Počkejte minutku."



„Tady." Podal mi malou plochou věc, něco jako Sedlecké prášky*.

*Pozn. Sedlecké prášky – WIKI odkaz
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sedleck%C3%A9_pr%C3%A1%C5%A1ky




„Vypijte si to s vodou, až půjdete spát. Tamta druhá věc byla droga. Ale pozor, jen až když budete připravený jít spát. Vyčistí vám to hlavu. To je vše. Ještě jedno potřesení rukou - Futurus!"



Sevřel jsem jeho scvrklý dráp. „Sbohem," řekl a podle pokleslých víček jsem usoudil, že i on je tak trochu pod vlivem toho mozkomorného likéru.



S leknutím si vzpomněl ještě na něco dalšího...



...nahmatal to v náprsní kapse a vytáhl další balíček, tentokrát váleček velikosti a tvaru břitvy na holení.
„Tady," řekl. „Skoro bych zapomněl. Neotevírejte to, dokud zítra nepřijdu - ale vezměte si to hned."

Bylo to tak těžké, že jsem to skoro upustil.



„Dobrá!" řekl jsem a on se na mě zazubil skrz okno drožky, když drožkář pobídl koně.



Byl to bílý balíček, co mi dal, s červenými pečetěmi na obou koncích a podél jeho okraje.



„Jestli tohle nejsou peníze," řekl jsem, „je to platina nebo olovo."

No nazdar, to opravdu vypadá na nějakou manipulaci s osobností či duší Edwarda - aneb co všechno je schopen člověk udělat při vidině peněz bez pořádného rozmyšlení nebo pod vlivem alkoholu, tady to vypadá dokonce snad i na hypnózu Ten uhrančivý pohled starého muže je fakt hodně sugestivní, to se Ti povedlo Hellohello, stejně jako to prostředí luxusní restaurace

Ludmi, děkuju za tak krásný komentář!      Díky moc, potěšilo mě, že se ti líbilo prostředí!       Edward udělal opravdu chybu, že se nechal opít. Přitom na začátku si dával pozor, aby nenaletěl a snažil se chovat obezřetně. Opravdu velká škoda, je mi ho líto, jak je mu teď špatně a má v tomhle stavu dojít domů.


Příběh zesnulého pana Elveshama

(H. G. Wells)


KAPITOLA 7



Strčil jsem si jej s obzvláštní pečlivostí do kapsy a s vířícím mozkem jsem kráčel domů mezi povaleči po Regent Street a přes temné zadní uličky za Portland Road.





Pamatuji si pocity z té chůze velmi živě, jakkoli byly zvláštní. Byl jsem stále natolik sám sebou, že jsem si mohl povšimnout svého zvláštního duševního stavu a přemýšlel jsem, zda ta věc, co jsem požil, nebylo opium – droga, se kterou jsem neměl žádné zkušenosti.



Je těžké nyní popsat zvláštnost mého duševního odcizení - dalo by se to zhruba vyjádřit jako duševní zdvojení.

Když jsem se ubíral po Regent Street, našel jsem ve své mysli podivné přesvědčení, že to je nádraží Waterloo a cítil jsem zvláštní impuls nastoupit na Polytechniku, stejně jako člověk nastupuje do vlaku.







Kloubem ruky jsem si protřel oko...



... a byla to Regent Street. Jak to jen mohu vyjádřit? Vidíte dovedného herce, jak se na vás tiše dívá, ušklíbne se a hle! – je to najednou jiná osoba.



Je příliš extravagantní, když vám řeknu, že mi to připadalo, jako kdyby to v tuto chvíli udělala Regent Street?



Potom, když jsem byl přesvědčen, že je to znovu Regent Street, jsem byl podivně zmatený kvůli některým fantastickým vzpomínkám, které se vynořily.



„Před třiceti lety," pomyslel jsem si, „to bylo tady, co jsem se pohádal se svým bratrem."





Pak jsem vybuchl smíchy...





... k údivu skupiny nočních tuláků. Před třiceti lety jsem ani neexistoval a nikdy v životě jsem se nemohl pochlubit bratrem.





Tamta věc byla jistě tekuté bláznovství, protože na mně stále lpěla bolestná lítost nad tímto ztraceným bratrem.





Podél Portland Road nabralo to šílenství další směr. Začal jsem si vybavovat zmizelé obchody a srovnávat ulici s tím, co kdysi bývala. Zmatené a ustarané myšlení je po takovém pití dost pochopitelné, ale co mě mátlo, byly tyto podivně živé přízračné vzpomínky, které se mi vkrádaly do mysli, a nejen vzpomínky, které se vloudily, ale i vzpomínky, které vyklouzly ven.  



Zastavil jsem se naproti Stevensovi, obchodníkovi s přírodninami...





... a namáhal jsem si mozek a přemýšlel, co ten má se mnou společného.



Okolo projel omnibus a znělo to přesně jako rachot vlaku.







Zdálo se, že se nořím do nějaké temné, hluboké jámy, abych si vzpomněl.







„Samozřejmě," řekl jsem nakonec, „slíbil mi na zítra tři žáby. Zvláštní, že jsem na to mohl zapomenout."





Ukazují stále dětem měnící se obrázky*?
*Pozn.:  promítací přístroj na principu laterny magiky, více info na anglické wiki: https://en.wikipedia.org/wiki/Dissolving_views


V těch, které si pamatuji, jeden pohled začínal jako slabý stín a rostl a vytlačoval ostatní. Právě tímto způsobem se mi zdálo, že přízračný soubor nových pocitů zápasí s těmi od mého obyčejného já.



Šel jsem přes Euston Road na Tottenham Court Road, zmatený a trochu vyděšený...





... a sotva jsem si všímal neobvyklé cesty, kterou jsem se vydal, protože normálně jsem chodíval zkratkou přes síť křížících se uliček.



Zabočil jsem do University Street...



...jen abych zjistil, že jsem zapomněl číslo svého domu.





Jen přes velké úsilí jsem si vybavil 11A a už tehdy se mi zdálo, že to byla jen věc, kterou mi řekla nějaká zapomenutá osoba.







(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

---

Více info k Dissolving Views (Měnící se obrázky)
https://www.youtube.com/watch?v=aRf8CXOHrn4
https://en.wikipedia.org/wiki/Dissolving_views

A tady jsou i nějaké ty příklady obrázků  
https://www.luikerwaal.com/newframe_uk.htm?/dissolving_uk.htm
https://www.luikerwaal.com/newframe_uk.htm?/dissolving2_uk.htm
- tenhle je docela hororový
https://www.youtube.com/watch?v=Mbu7y-Ym-Vs
- a ještě jsem našla tuto kolekci
https://www.youtube.com/watch?v=b3VKO5YeMHI

začíná to do sebe zapadat, bohužel pro Edwarda. už ten rozhovor o tom, jestli by si Edward vzal dobrovolně věk pana Elveshama a řeči o minulosti a budoucnosti. opiát asi nebyl 'obyčejný' opiát (kousek nepublikované moudrosti, ha!) a ten intenzivný pohled.. zdá se, že Edward má část vzpomínek toho starce. a co ty podezřelé prášky na 'vyčištění hlavy' a balíček, který se nesmí otevřít? snad to Edward prokoukne dřív, než se ráno probudí jako někdo jiný

z toho podání úplně běhá mráz po zádech a noční uličky, jako bych tam byla. a ty slovní narážky (na dlouhý život..) jsou geniální

Bože, chudák Edward, vypadá to pro něho čím dál tím hůř - zjevně se mu v hlavě míchají myšlenky a vzpomínky toho starého podivína, ano, rozdvojená osobnost je ten správný výraz

Přesně, Havranice, už od toho rozhovoru se bojím, že si pan Elvesham chce vzít Edwardovo mládí, ať už výměnou mysli, nebo že z něj ten věk nějak vysaje. A bojím se čím dál víc, že to pro toho mladého muže nedopadne dobře. Moc by mě zajímalo, co je zač ten další prášek a co skrývá balíček.
Jinak opět krásně zachyceno, zmatené potloukání nočními ulicemi.

Děkuju vám všem za bohatou nadílku komentářů!         mám z nich obrovskou radost! Hned jdu přidat další díl - mám na to jenom chviličku, tak se omlouvám, že nemám čas odepsat delší zprávu    ale chci vám všem strašně moc poděkovat za tak krásnou pochvalu! Mám radost, že se vám  to líbilo.      
Hezký pátek & víkend vám všem

Příběh zesnulého pana Elveshama

(H. G. Wells)


KAPITOLA 8




Snažil jsem se uklidnit svou mysl tím, že jsem si vzpomínal na události z večeře - a ani za život jsem si nedokázal vybavit obrázek tváře svého hostitele; viděl jsem ho jen jako stínový obrys, tak jako by člověk mohl spatřit svůj odraz v okně, kterým se díval.
Na jeho místě jsem však viděl zvláštní vnější pohled na sebe, jak sedím u stolu, zrudlý, s rozzářenýma očima a upovídaný.









„Musím si vzít tento další prášek," řekl jsem. „Tohle začíná být nemožné."





Šátral jsem na špatné straně chodby po svíčce a zápalkách a nevěděl jsem jistě, na jakém odpočívadle by měl být můj pokoj.



„Jsem opilý," řekl jsem, „to je jisté," a zbytečně jsem na schodišti klopýtl, abych tuto otázku stvrdil.



Na první pohled se mi můj pokoj zdál cizí.



„Jaká blbost!" řekl jsem a zíral jsem kolem sebe.



Zdálo se, že jsem se díky tomuto úsilí vrátil zpět a zvláštní přízračnost přešla do konkrétní známosti. Stále tu bylo moje staré sklo s mými poznámkami na vaječných bílcích v rohu rámu, můj starý každodenní oblek pohozený na podlaze.



A přece to nakonec nebylo tak skutečné. Cítil jsem idiotské přesvědčení, které se mi snažilo vkrást do mysli, že jsem v železničním vagónu v právě zastavujícím vlaku, že vyhlížím z okna na nějaké neznámé stanici.



Pevně ​​jsem sevřel rám postele, abych se uklidil.



„Možná je to jasnozřivost," řekl jsem si. „Musím napsat Společnosti pro parapsychologický výzkum."



Položil jsem ruličku na toaletní stolek...



...sedl si na postel a začal si zouvat boty.



Bylo to, jako by byl obraz mých současných pocitů namalován přes nějaký jiný obraz, který se snažil přes něj prosvítat.






„Ksakru!" vyhrkl jsem; „rozum mi odchází, nebo jsem na dvou místech najednou?"





Napůl svlečený jsem prášek hodil do sklenice...



... a vypil. Šumělo to a proměnilo se ve fluorescenční jantarovou barvu.





Než jsem šel do postele, moje mysl už byla klidná.








Ucítil jsem polštář na své tváři a hned nato jsem musel usnout.

Děsí mě onen pojem "obraz mých současných pocitů namalován přes nějaký jiný obraz", uvidíme, v jakém stavu se Edward vzbudí Je to napínavé i odrazující zároveň, je mi Edwarda líto a přitom jsem zvědavá na další díl, jak rozporuplné ... Mimochodem, Edward má krásnou noční košili, sluší mu to i ve spánku, milá Hellohello !

Pěkně nás Edward napíná, doufala jsem, že si ten druhý utrejch už nevezme.. je to opravdu temný příběh, i když název a úvod dost napovídá, pořád to nemůžu složit.
Ludmi, ty pojmy a slovní obraty jsou skutečně děsivé a zároveň trefné, skvěle to vystihuje Edwardův stav. Hello, máš můj obdiv a dík za překlad těchto hříček z originálu, věřím, že to není vůbec snadné

Děkuju za tak n ádherné ohlasy, nevím, jak vám můžu poděkovat!

@Ludmila - Moc pěkně řečeno, já taky Edwardovi nepřeju nic špatného (jako sim se mi moc líbí a ta předposlední fotka je snad moje nejoblíbenější za celou dobu   ) - jsem ráda, že se ti taky líbí a moc ti děkuju za tak krásný komentář!      Škoda, že jsem si Edwarda nevybrala do nějakého optimističtějšího příběhu tenhle je hodně ponurý.

@Havranice - Moc ti děkuju za tak nádhernou pochvalu a komentář!      Je fakt, že některé ty obraty mi dají fakt zabrat      můj problém je, že tomu rozumím, ale mám problém s převedením do češtiny, aby to znělo nějak normálně, občas se mi to nepovede     Taky jsem doufala, že tu další věc už nevypije... asi je dost pod vlivem a nemyslí mu to. Jak snadný cíl se pak z člověka stane pro případné nečestné úmysly jiných lidí...


Příběh zesnulého pana Elveshama

(H. G. Wells)


KAPITOLA 9


Náhle jsem se probudil ze snu o podivných bestiích a zjistil jsem, že ležím na zádech. Asi každý zná ten skličující emocionální sen, ze kterého člověk uniká, sice je už vzhůru, ale podivně vyděšený. V ústech jsem měl zvláštní pachuť, v končetinách jsem cítil únavu, pocit svědění na kůži. Ležel jsem s hlavou nehybně na polštáři a očekával, že můj pocit divnosti a hrůzy pomine a že pak budu moct zase usnout.



Ale místo toho se mé podivné pocity ještě zhoršily. Zpočátku jsem nevnímal, že by se mnou bylo něco špatného. V místnosti bylo slabé světlo, tak slabé, že to byla skoro temnota a nábytek z ní vystupoval jako nejasné skvrny z absolutní tmy. Zíral jsem očima přes peřinu.



Přišlo mi na mysl, že někdo vstoupil do místnosti, aby mě okradl o tu ruličku peněz, ale když jsem tam tak chvíli ležel a pravidelně dýchal, abych tím simuloval spánek, uvědomil jsem si, že je to pouhá fantazie. Neklidné ujištění, že něco není v pořádku, se mě však pevně drželo. S námahou jsem zvedl hlavu z polštáře a rozhlížel se kolem sebe do tmy. Co to bylo – to jsem si nemohl uvědomit. Díval jsem se na matné tvary kolem sebe, na větší a menší temnotu, které naznačovaly  závěsy, stůl, krb, police na knihy a tak dále. Pak jsem začal ve tvarech temnoty vnímat něco neznámého. Otočila se snad postel? Támhle měly být police s knihami a tyčilo se tu něco zahaleného a bledého, něco, co neodpovídalo policím s knihami, ať jsem se na to díval jakkoli. Bylo to příliš velká na to, aby to byla moje košile pohozená na židli.



Překonal jsem dětinský strach, odhodil jsem peřinu a vystrčil nohu ven z postele. Místo toho, abych dosáhl ze svojí nízké rozkládací postele rovnou na podlahu, zjistil jsem, že moje noha stěží dosahuje okraje matrace. Udělal jsem další krok a posadil se na kraj postele.







U mé postele měla být svíčka a zápalky na rozbité židli. Natáhl jsem ruku a dotkl se – nic. Zamával jsem rukou ve tmě a ta narazila na nějaký těžký závěs, měkký a dost tlustý, který při mém dotyku vydal šustivý zvuk. Uchopil jsem ho a zatáhl; zdálo se to být závěsem zavěšeným hned nad mou postelí.



Teď už jsem byl úplně vzhůru a začínal jsem si uvědomovat, že jsem v cizí místnosti. Byl jsem zmatený. Pokusil jsem se vybavit si noční události a nyní jsem je, kupodivu, živě v paměti nalezl:

... večeře ...







... mé přijetí těch  malých balíčků ...





... můj údiv, zda jsem nebyl opilý ...



... moje pomalé svlékání ...



... chlad polštáře na mé horké tváři.





Pocítil jsem náhlou nedůvěru. Bylo to minulou noc, nebo noc předtím?

V každém případě pro mě tato místnost byla cizí a nedokázal jsem si ani představit, jak jsem se do ní dostal.



Nejasný bledý obrys byl stále bledší a bledší a já jsem si uvědomil, že je to okno, s tmavým tvarem oválného zrcadla toaletního stolku, se slabým nádechem úsvitu, který prosvítal skrz roletu.



Vstal jsem a překvapil mě zvláštní pocit slabosti a nejistoty. S třesoucíma se napřaženýma rukama jsem tápal k oknu...



... a od jakési židle v cestě jsem si odnesl modřinu na koleni.







Šmátral jsem po zrcadle, které bylo velké, s hezkými mosaznými svícny, abych našel šňůru od rolety.



Ale nemohl jsem najít žádnou. Náhodou jsem uchopil střapec a s cvaknutím pružiny roleta vyskočila nahoru.



Přistihl jsem se, že se dívám na scénu, která mi byla úplně cizí. Noční nebe bylo zatažené a přes vločkovitou šeď nahromaděných mraků pronikalo slabé polojasné svítání. Těsně na okraji oblohy měl baldachýn mraků krvavě červený okraj. Dole bylo všechno temné a nezřetelné, v dálce nejasné kopce, nejasná masa budov vybíhajících do vrcholků, stromy jako rozlitý inkoust a pod oknem kružba černých keřů a světle šedých cestiček.



Bylo to tak neznámé, že jsem si v tu chvíli myslel, že stále sním.
Dotkl jsem se toaletního stolku...



... zdál se být vyroben z nějakého leštěného dřeva a byl vybavený – byly na něm malé lahvičky z broušeného skla a štětec. Na talířku ležel také podivný malý předmět, nahmatal jsem tvar koňské podkovy s hladkými, tvrdými výstupky. Nenašel jsem žádné zápalky ani svícen.



Znovu jsem obrátil oči k místnosti. Nyní, když byla roleta nahoře, ze tmy vycházely slabé přízraky jejího vybavení. Byla tam obrovská postel se závěsem a krb u nohou postele měl velkou bílou římsu s třpytem mramoru.



Opřel jsem se o toaletní stolek, zavřel oči a znovu je otevřel a snažil se přemýšlet. Celá věc byla až příliš skutečná na to, aby to byl jen sen. Přikláněl jsem se k představě, že v mé paměti je stále nějaká mezera v důsledku vypití toho podivného likéru; že jsem možná již nabyl svého dědictví a najednou jsem ztratil vzpomínky na všechno, od doby, co mi bylo oznámeno mé štěstí. Možná, když chvilku počkám, věci se mi zase rozjasní.



Přesto moje večeře se starým Elveshamem se jevila mimořádně živě a jako nedávná.

Šampaňské ...



... všímaví číšníci ...





...  prášek a likéry ...








... mohl bych vsadit svou duši na to, že to všechno se stalo před pár hodinami.


A pak se stala věc tak triviální a přitom pro mě tak strašná, že se ještě teď při pomyšlení na ten okamžik třesu.

Promluvil jsem nahlas.

Řekl jsem: „Jak jsem se sem k čertu dostal?"



...  A ten hlas nebyl můj vlastní.

A právě toho jsem se bála - že se Edward probudí v jiném těle, tedy v těle toho divného staříka a nezdědí tak vlastně jen jeho majetek, ale zároveň i zjevně nevyhnutelný konec ... Na záchranu už je asi pozdě, že ?

ne.. ta noční košile není ta, ve které šel Ed spát, a to tělo v ní patrně také není to samé máš pravdu, Ludmi. šance na záchranu možná byla, než vypil ten druhý elixír. ten prohnaný kmet se asi dobře postaral, aby v domě nezůstal žádný růžový prášek ani recept na něj, i když bych si to moc přála..
celou dobu jsem čekala, kdy se zahlédne v tom zrcadle, skvělá režie, Hello

Mockrát vám opět děkuju za tak nádherné komentáře!        Díky moc za podporu!        i za perfektní úvahy o vývoji dalšího děje.


Příběh zesnulého pana Elveshama

(H. G. Wells)


KAPITOLA 10


Nebyl to můj vlastní hlas, byl slabý, artikulace byla nezřetelná, rezonance mých obličejových kostí byla jiná.



Pak jsem, abych se ujistil, přejel jednou rukou po té druhé a ucítil jsem uvolněné záhyby kůže, kostnatou ochablost pokročilého věku.



„Určitě," řekl jsem tím příšerným hlasem, který se mi jaksi usadil v krku, „určitě je tahle věc jen sen!"
Téměř stejně rychle, jako bych to udělal jen tak bezděčně, jsem si strčil prsty do úst.



Moje zuby byly pryč. Konečky prstů mi jely po ochablém povrchu rovné řady scvrklých dásní. Bylo mi zle ze zděšení a znechucení.

Tehdy jsem pocítil touhu spatřit sám sebe, abych si najednou v plné hrůze uvědomil tu strašlivou změnu, která na mě přišla. Dopotácel jsem se ke krbové římse a šmátral podél ní po zápalkách.



Když jsem to dělal, v krku se mi ozval štěkavý kašel a sevřel jsem tlustou flanelovou noční košili, kterou jsem na sobě našel.


 
Nebyly tam žádné sirky a najednou jsem si uvědomil, že mám studené končetiny. Popotáhl jsem nosem a kašlal jsem, možná jsem i trochu zakňučel a šinul jsem si to zpátky do postele.



„Určitě je to sen," zašeptal jsem si pro sebe, když jsem šplhal zpět do postele, „určitě jen sen." Bylo to senilní opakování. Přetáhl jsem si peřinu  přes ramena, přes uši, strčil jsem vrásčitou ruku pod polštář a rozhodl se, že se uklidním a usnu.



Samozřejmě to je sen. Ráno sen skončí a já se znovu probudím silný a plný energie do svého mládí a studií. Zavřel jsem oči, pravidelně dýchal, a když jsem shledal, že jsem pořád bdělý, začal jsem pomalu počítat mocniny tří.



Ale to, co jsem si přál, nepřišlo. Nemohl jsem usnout. A přesvědčení o neúprosné realitě proměny, která se mi stala, neustále rostlo. Zanedlouho jsem s očima dokořán (mocniny tří jsem nechal být mocninami tří) a s hubenými prsty na scvrklých dásních zjistil, že jsem skutečně, náhle a neočekávaně, starý muž.



Nějakým nevysvětlitelným způsobem jsem se propadl svým životem až do stáří, nějakým způsobem jsem byl ošizen o všechno nejlepší ze svého života, o lásku, boj, sílu a naději. Skrčil jsem se do polštáře a snažil se přesvědčit sám sebe, že taková halucinace je možná.



Svítání bylo nepatrně, zato plynule, jasnější a jasnější.
Nakonec, zoufalý po nepřicházejícím spánku, jsem se posadil na posteli a rozhlédl se kolem sebe.



Chladné šero způsobilo, že byla vidět celá místnost. Byla prostorná a dobře zařízená, lépe zařízená než kterýkoli pokoj, ve kterém jsem kdy spal.





Na malém podstavci ve výklenku byly matně vidět svíčka a zápalky.



Odhodil jsem peřinu a třásl se syrovostí časného rána, i když bylo léto, vylezl jsem...



... a zapálil svíčku.



Pak jsem se tak strašlivě třásl, až hroty kratiknotu o sebe rachotily, doklopýtal jsem k zrcadlu a uviděl – Elveshamův obličej!







Nebylo to o nic méně hrozné, přestože jsem se toho už předtím matně bál.





Už předtím mi připadal fyzicky slabý a ubohý, ale teď, když jsem ho viděl oblečeného jen v hrubé flanelové noční košili, která se rozevírala a ukazovala šlachovitý krk, nyní viděný jako moje vlastní tělo, nedokážu popsat jeho bezútěšnou zchátralost.





Ty propadlé tváře, rozcuchané špinavé šedivé vlasy, zahleněné oči, chvějící se scvrklé rty, ten spodní ukazuje růžový vnitřní obrys a ty příšerně tmavé dásně.







Vy, kteří máte svou mysl a tělo pohromadě, si ve svých normálních letech nedokážete představit, co pro mě toto ďábelské uvěznění znamenalo.





Být mladý a plný touhy a energie mládí - a být lapen a ve chvíli být rozdrcen v této zmítající se tělesné ruině...



Ale odbíhám od svého příběhu. Nějakou dobu jsem musel být omráčený z této proměny, která mě postihla. Bylo už denní světlo, když jsem se dostal tak daleko, abych vůbec mohl přemýšlet. Nějakým nevysvětlitelným způsobem jsem se změnil, i když jsem nedokázal říct, jak se to (když nezapočítám magii) stalo.



A jak jsem přemýšlel, přišla mi na mysl ďábelská vynalézavost Elveshama. Zdálo se mi jasné, že když jsem se ocitl v jeho těle, tak on musí vlastnit to „mé" tělo, mou sílu – a to znamená i mou budoucnost. Ale jak to dokázat?



Pak, jak jsem o tom přemýšlel, se ta věc stala tak neuvěřitelnou, dokonce i pro mě samotného, že se mi z toho zatočila hlava a musel jsem se štípnout, dotknout svých bezzubých dásní, vidět se v zrcadle a dotýkat se věcí kolem sebe, než jsem se mohl uklidnit a znovu čelit faktům.












Byl snad celý život jen halucinace?



Byl jsem skutečně Elveshamem a on mnou? Copak jsem o Edenovi přes noc jen snil? Byl vůbec nějaký Eden? Ale kdybych byl Elvesham, měl bych si pamatovat, kde jsem byl předchozího rána; jméno města, ve kterém jsem žil; co se stalo, než ten sen začal.





Bojoval jsem se svými myšlenkami. Vybavil jsem si podivnou dvojitost svých vzpomínek v noci.



Ale teď byla moje mysl jasná. Neviděl jsem stíny vzpomínek, ale opravdové vzpomínky, které patří Edenovi.



„To je šílenství!" křičel jsem svým pisklavým hlasem.



Postavil jsem se vrávoravě na nohy a táhl své slabé, těžké údy ke stojanu na mytí...



... a ponořil svou šedou hlavu do mísy se studenou vodou. Pak jsem se osušil ručníkem a zkusil jsem to znovu.



Nebylo to k ničemu. Nade všechny pochybnosti jsem cítil, že jsem skutečně Eden, ne Elvesham.



Ale Eden v těle Elveshama!



(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

---

@Ludmila & @Havranice -  Díky moc za tak pěkné komentáře! Všechno nasvědčuje tomu, jak jste to už před nějakou tou delší dobou odhadly (bohužel pro chudáka Edwarda v této chvíli  je mi ho tak líto, autor jeho pocity popsal tak dokonale). Bohužel to dopadlo přesně tak, jak jste říkaly - Elvesham měl nelidské úmysly s naším Edwardem  Ještě zbývají dvě kapitoly do konce... pro Edwarda to teď nevypadá dobře. Vždycky existuje nějaká šance, že se příběh ještě nějak zvrtne... anebo ne - uvidíme (nemůžu nic prozradit   ale už brzo nám to prozradí zbývající dvě kapitoly, které sem dám určitě během následujícího týdne). Strašně moc mu přeju, aby to dobře dopadlo.
U těchto pár dílů mi bylo až líto, že Edwarda/Elveshama zobrazuju přímo na fotkách, i když jsem mu nezabírala obličej, bála jsem se, že fotky toho hodně prozradí určitě jsem to mohla nějak líp zakamuflovat, ale nenapadlo mě to    Myslím, že tenhle příběh je o dost lepší číst přímo v knize bez zobrazování

Bože, chudák Edward, muselo to pro něho být strašné ! A co teď - jak žít s duší mladíka v těle dědka ? Ty fotky jsou velmi trefné, perfektně vystihují situaci i duševní stav Edwarda !

Ach, to je síla Už od této věty „Možná vám nebude vadit, že si vezmete mé jméno, zaujmete mou pozici, ale opravdu byste si - dobrovolně - vzal i můj věk?" jsem se bála, že k tomu dojde. Ale upřímně jsem doufala, že se mýlím. Tak teď budu doufat dál, že se ta výměna ještě podaří zvrátit. I když už tomu moc nevěřím. Tak jako tak jsem zvědavá, jak se tento děsivý příběh uzavře.
Opět navíc musím pochválit to zpracování. Zejména u těch chvil po proměně jsem žasla, jaké detaily dokážeš zachytit. U ruky šmátrající po zrcadle mi pak už jen spadla brada. Prostě úžasně prezentovaný příběh, klobouk dolů

Děkuju mockrát za krásné komentáře! Fakt, ani neumím vypovědět, jak moc mě vaše milá slova vždycky potěší.
Jste opravdu úžasné, tleskám vám za to, jak se vám všem, kdo čtete, vždycky podaří odhadnout děj! A často už hodně brzo v příběhu! Nejen tentokrát, toto patří všem, kdo čtou tyto příběhy. Moc si vážím všech vašich komentářů. Vždycky když něco takto správně odhadnete, tak mám úplně nutkání napsat, že jste se trefily a musím se hodně krotit, abych nic neprozradila

@Ludmila - je to pro mě nepředstavitelné, jak strašné něco takového musí být. H. G Wells to opravdu popsal dokonale. Musí být ohavné se probudit v cizím těle, do kterého nepatří. A v cizím domě. To je nejhorší krádež, jaká může existovat. Moc děkuju za milou pochvalu mám vždycky velkou radost, když se fotky líbí, děkuju

@Fidgety - Přesně v té chvíli, kdy jsem viděla tento tvůj komentář už před delší dobou, jsem si říkala, že máš perfektní odhad Ta věta je divná, ale nedivím se, že racionálně uvažující Edward to v té restauraci jen tak přešel a samozřejmě ho nenapadlo, že je možné si s někým prohodit tělo (mě by to taky nenapadlo) a ještě Elveshamovi tak galantně odpověděl. Kdyby jenom tehdy tušil, co na něho ten odporný chlap chystá A moc děkuju za tak krásnou pochvalu i tobě mně vždy padá brada u vašich milých slov Jsem moc ráda za všechny poseboxy, díky nim je občas možné něco zachytit tak, jak je to v knize, nebo aspoň přibližně díky, že si takto všímáš detailů a ještě jednou díky


Příběh zesnulého pana Elveshama

(H. G. Wells)


KAPITOLA 11


Kdybych byl mužem jakékoli jiné doby, mohl bych se vydat vstříc svému osudu jako někdo začarovaný kouzly.



Ale v těchto skeptických dnech zázraky neprostupují do přítomnosti. Toto musel být nějaký psychologický trik.



To, co dokázala droga a vytrvalý pohled...



... by mohly zase droga a vytrvalý pohled nebo nějaká podobná léčba zcela jistě zrušit.





Lidé již dříve přišli o své vzpomínky.



Ale vyměňovat si vzpomínky, jako si jiní vymění deštníky!?



Smál jsem se.





Běda! Nebyl to zdravý smích, ale sípavé, stařecké chichotání.



Mohl jsem si představit starého Elveshama, jak se vysmívá mému trápení, když mnou náhle projel poryv nedůtklivého hněvu, pro mě tak neobvyklého.



Začal jsem se dychtivě oblékat do šatů, které jsem našel ležet na podlaze a teprve když jsem byl oblečený, uvědomil jsem si, že to je večerní oblek, co jsem si na sebe vzal.



Otevřel jsem tedy skříň a našel nějaké obyčejnější oblečení, kostkované kalhoty a staromódní župan. Nasadil jsem si na svou ctihodnou hlavu ctihodnou kuřáckou čepici a trochu se zakašlal z mé  námahy a vrávoral jsem ven na odpočívadlo schodů.



Tehdy bylo možná čtvrt na šest, rolety byly těsně zatažené a dům naprosto tichý. Odpočívadlo bylo  prostorné, do temné haly dole sestupovalo široké schodiště s bohatým kobercem...



... a přede mnou pootevřené dveře ukazovaly psací stůl, otočnou knihovnu, opěradlo židle a bohatou řadu vázaných knih v polici za policí.



„Moje studovna," zamumlal jsem a přešel přes odpočívadlo.





Pak mě při zvuku mého hlasu napadla jedna myšlenka, vrátil jsem se do ložnice a nasadil si falešné zuby. Vklouzly dovnitř s lehkostí starého zvyku. „Tak je to lepší," řekl jsem, zaskřípal jimi a takto jsem se vrátil do studovny.











Zásuvky psacího stolu byly zamčené. Jeho otočná horní část byla také uzamčena. Neviděl jsem nikde ani stopu po klíčích a v kapsách mých kalhot žádné nebyly.



Okamžitě jsem se odšoural zpět do ložnice a prohledal jsem oblek a poté kapsy všech oděvů, co jsem jen mohl najít.



Byl jsem tak horlivý, že by si někdo mohl představit, že tady řádili lupiči, kdyby spatřil můj pokoj poté, co jsem skončil.



Nejenže nebyly k nalezení žádné klíče, ale ani jedna mince, ani útržek papíru – kromě účtenky z večeře předešlé noci.



Zmocnila se mě zvláštní únava. Posadil jsem se a zíral na oděvy poházené tu a tam s kapsami obrácenými naruby.



Moje první šílenství už propuklo. Každou chvíli jsem si začínal uvědomovat tu nesmírnou prohnanost plánů mého nepřítele, čím dál tím jasněji jsem viděl beznadějnost svého postavení.



S námahou jsem vstal a spěchal jsem znovu do studovny. U schodiště byla služebná a vytahovala rolety.



Zírala, myslím, na výraz v mém obličeji.



Zavřel jsem za sebou dveře studovny...







...popadl pohrabáč a začal útočit na stůl.











Takto mě našli. Potah stolu byl roztrhnutý, zámek rozbitý, dopisy vyházené z přihrádek a rozházené po místnosti.

Ve svém senilním vzteku jsem rozházel pera a jiné podobné lehké psací potřeby a převrhl inkoust.







Navíc se rozbila velká váza na krbové římse – ani nevím jak.



Nemohl jsem najít žádnou šekovou knížku, žádné peníze, žádné náznaky něčeho, co by mohlo sebemenším způsobem být použito pro získání mého pravého těla.






Šíleně jsem mlátil do zásuvek...



... když sem vpadl komorník se dvěma služkami.

A co ten zapečetěný balíček, Edwarde ? Kde je, v něm by mohly být nějaké klíče, když byl tak těžký ! Děsí mě slova "moje první šílenství" - copak budou ještě nějaká další ? I když člověk vlastně neví, jak by se v Edwardově situaci zachoval, jestli by mu taky nepřeskočilo ... A jak na tento "záchvat" bude reagovat to služebnictvo ?

Ludmi, ten balíček, právě.. Edward si ho odnesl do svého bytu, ale ráno se vzbudil v jiném domě a jiném těle. takže předpokládám, že balíček  tam zůstal a má ho u sebe Elveshame v Edově tělesné schránce, jak si dopředu naplánoval, bohužel Ten proces by mělo být možné zopakovat i v opačném směru, jenže ten starý šupák to má zjevně promyšleno velmi dobře ach jo, to je hodně špatné, ale třeba na to Edward ještě nějak vyzraje
šílené to je, neumím si to ani představit


OT: ten příběh mi připomněl film 'Dvojrole' s Terezou Brodskou, to byla také síla