Hellohello: Kolekce příběhů

Nečekala jsem, že tu zase najdu další krásné komentáře! Já opravdu nevím, jak vám mám poděkovat

@NiQush1 - Díky moc!  Je mi moc líto, že to nemohlo dopadnout tak, jak jsi předtím psala. Pořád tam byla taková maličká naděje, že se něco musí stát a že ji někdo zachrání a že všechno dobře dopadne. Bohužel tenhle příběh kopíruje tehdejší situaci a má takový špatný konec. Neříkám, že ostatní příběhy v tomhle tématu vždycky dopadnou dobře, v každém se většinou něco divného nebo špatného děje (přece jenom jsou to tyhle zápletky, proč příběhy čtu, kdyby se tam nic nedělo, tak by to bylo o ničem, ale tohle je až moc kruté), - většinou to nekončí až takhle tragicky. Takže lepší zítřky určitě budou

@Janika31 - Děkuju moc za tak krásný dlouhý komentář, úplně mi vyrazil dech Máš pravdu, naštěstí to netrvalo ještě dýl, když už to teda takto muselo dopadnout  I tak si Lois prožila v tom žaláři peklo, úplně mi bylo špatně z toho, jak jí vířily ty smutné myšlenky v hlavě, jak už ani nevěděla, jestli tomu má sama věřit, jestli je opravdu čarodějnice. A ta ironie, že se k ní pak dostala zrovna Nattee, které se sama bála, že je čarodějnice. Chudák Nattee, ta si to odskákala od toho davu. Alespoň mohly být spolu, určitě jim to aspoň trochu pomohlo.

Prudence je strašný spratek, kdyby se mi tak dostala do ruky  pila mi krev už od chvíle, co se poprvé v tom příběhu objevila. A už tehdy bylo vidět, že si jí Grace vůbec nevšímá, že je na takové chování úplně zvyklá. Kéž by dostala trest, jaký si zaslouží.
Dobrá poznámka ohledně dopisu Faith pro Nolana    Faith se tehdy chtěla přimluvit za Hotu, která byla obviněna jako první z toho, že je čarodějnice (jsou to kapitoly 26 a 27) Sama řekla, že je to záležitost života a smrti a potom Hotu ještě zmiňuje v kapitole 27. Ale to, že žárlila na Lois až tak, že si ten dopis vzala zpátky k sobě - tím jenom ukázala, co je za člověka Původně měla dobrý záměr ji zachránit, ale jenom kvůli svojí nesmyslné žárlivosti odsoudila Hotu na smrt. Je otázka, jestli by ten dopis něco mohl změnit, když ta společnost byla plná hysterie, ale co kdyby jo?
A co se týká Manasseha, je to teda dost morbidní    ale tak nějak ho aspoň trochu možná omlouvá to, že už jeho šílenství propuklo naplno. Zajímalo by mě, co se s ním stalo, jestli v divočině přežil nebo ne.

Nevím, no... celá ta rodina je prohnilá. Není tam nikdo sympatický. Možná kdyby žil Loisin strýc a hlavně kdyby nebyl už tolik nemocný, určitě by se jí zastal, nebo by se o to aspoň snažil. Ale Grace je taková generálka, že by si určitě našla cestu, jak šikanovat Lois.

Kdyby tak obvinili Grace a s ní i kněze Tappaua, to by jim fakt patřilo mohli by přidat i Prudence s Faith  Taky bych se smála, fakt by si to všichni zasloužili. Stačilo by úplně vsadit je do žaláře a nechat je pořádně přemýšlet a zažít na vlastní kůži to všechno, co musela prožít Lois nebo Nattee, i když byly nevinné. To tyhle lidské stvůry říct o sobě nemůžou.

Děkuju hrozně moc za pochvalu, udělalas mi velkou radost strašně moc si toho vážím!    

---

Dnes ani zítra asi ten poslední díl nestihnu, ale myslím, že ve čtvrtek by se tu mohl objevit

Včera jsme měla tak divný zamotaný sen, kde jsem byla úplně bez sebe z toho, že jsem sem zapomněla někdy uprostřed příběhu přidat pár kapitol a že to nebude dějově navazovat, taková panika  A v tom snu to všechno vypadalo tak logicky, jak jsem počítala a vyjmenovávala ty kapitoly (to tak snad nemám zmáknuté ani v realitě, jako v tom snu), že jsem se úplně lekla při probuzení, že to musí být pravda   Naštěstí to byl jenom sen... (aspoň doufám) Taková blbost a úplně mě to rozhodilo v tom snu... už z těch příběhů magořím

A tady je konečně slibovaný závěrečný díl příběhu o Lois (dívala jsem se na začátek tématu a dneska je to přesně rok, co jsem do tohohle tématu dala první příběh, když nepočítám Vánoční koledu ):


Čarodějnice Lois

(E. Gaskell)


KAPITOLA 40

Obyvatelé Salemu se probrali ze svého děsivého mámení před podzimem, kdy kapitán Holdernesse a Hugh Lucy přijeli najít Lois a přivést ji domů do mírumilovného Barfordu v příjemné anglické zemi.










Místo toho je lidé dovedli k travnatému hrobu, kde ležela v pokoji, usmrcena pomýlenými lidmi.













Hugh Lucy si setřásl prach z nohou, když opouštěl Salem s těžkým, přetěžkým srdcem; a po celý život pro ni zůstal starým mládencem.



* * *

Po dlouhých letech ho kapitán Holdernesse znovu vyhledal, aby mu vyprávěl nějaké zprávy, které by podle něj mohly zajímat vážného mlynáře od řeky Avon.



Kapitán Holdernesse mu řekl, že v předchozím roce, tedy v roce 1713, bylo na zbožné svátostní schůzi církve nařízeno trest exkomunikace vůči čarodějnicím ze Salemu vymazat a potlačit a že ti, kteří se tam společně setkali „pokorně žádali, aby milosrdný Bůh prominul jakýkoli hřích, omyl nebo chybu při uplatňování spravedlnosti, prostřednictvím našeho milosrdného velekněze, který ví, jak mít soucit s nevědomými a těmi, kteří sešli z cesty“.







Řekl také, že Prudence Hicksonová - nyní již dospělá žena - učinila nejdojemnější a nejpalčivější prohlášení o zármutku a pokání před celou církví, a to kvůli falešnému a mylnému svědectví, které podala v několika případech, mimo jiné zmínila zejména svědectví proti své sestřenici Lois Barclayové.





Na to vše Hugh Lucy odpověděl pouze: „Žádné jejich pokání ji nemůže přivést zpět k životu."



Potom kapitán Holdernesse vytáhl papír a přečetl následující pokorné a slavnostní prohlášení o lítosti těch, kteří jej podepsali, mezi nimiž byla i Grace Hicksonová:



„My, jejichž jména jsou podepsána, jsme v roce 1692 byli povoláni, abychom sloužili jako porotci u soudu v Salemu, při soudu s mnoha těmi, kteří byli podezřelí z viny čarodějnictví provedenému vůči tělům různých osob; přiznáváme, že my sami jsme nebyli schopni porozumět ani odolat tajemným bludům sil temnoty a knížete vzduchu, ale byli jsme, pro nedostatek znalostí v sobě a lepších informací od ostatních, přesvědčeni pojmout takové důkazy proti obviněným, protože při dalším zvážení a lepších informacích se oprávněně obáváme, že to nestačí na to, abychom se dotkli životů kohokoli (Deut.. xvii. 6), přičemž se obáváme, že jsme byli nápomocni ostatním, i když nevědomky, uvalit na sebe a tento lid Páně vinu nevinné krve; jakýžto hřích, jak praví Pán v Písmu, neodpustí (2 Králové, xxiv. 4), tedy předpokládáme, s ohledem na jeho časové soudy.




Chceme tedy obecně všem (a zvláště těm, kteří přežili) vyjádřit náš hluboký smysl pro naše chyby a zármutek nad nimi, při jednání na základě těchto důkazů k odsouzení jakékoli osoby; a tímto prohlašujeme, že se oprávněně bojíme, že jsme byli smutně oklamáni a pochybili jsme, což nás v našich myslích velmi znepokojuje a zneklidňuje, a proto pokorně prosíme o odpuštění, nejprve Boha kvůli  Kristu, za tuto naši chybu; a modlíme se, aby Bůh nezpochybňoval vinu u nás ani u ostatních; a také se modlíme, aby nás přeživší trpící považovali za upřímné, protože jsme tehdy byli pod mocí silného a všeobecného klamu, naprosto neznalí a nezkušení ve věcech této povahy"







„Srdečně žádáme o odpuštění vás všechny, kterých jsme se dotkli; a prohlašujeme, že podle našich současných závěrů by nikdo z nás znovu neudělal na základě toho takové věci; modlíme se, abyste to přijali jako satisfakci za náš přestupek a požehnali dědictví Páně, aby mohl být zapřísahán na zemi.

„Předseda Thomas Fisk a spol.“






Po přečtení tohoto dokumentu Hugh Lucy neodpověděl nic kromě tohoto -  ještě ponuřeji než předtím:
„Veškeré jejich pokání mé Lois nijak neprospěje, ani jí nevrátí život."





Potom kapitán Holdernesse promluvil ještě jednou a řekl, že v den obecného půstu, který byl ustanoven tak, aby se konal po celé Nové Anglii, když byly zasedací místnosti plné lidí, se na modlitebním místě postavil stařec, prastarý muž s bílými vlasy, a vydal písemné přiznání, které sám jednou nebo dvakrát přečetl pro sebe, uznal svou velkou a těžkou chybu ve věci salemských čarodějnic a modlil se za odpuštění Boha a jeho lidu, končil prosbou, kterou by se všichni přítomní přidali k němu v modlitbě, aby jeho chování v minulosti nepřineslo nelibost Nejvyššího nad jeho zemí, rodinou nebo jím samým.



Ten starý muž nebyl nikdo jiný než soudce Sewall a zůstal stát po celou dobu čtení své zpovědi; a na konci řekl: „Dobrý a milostivý Bůh ať je potěšen, že zachránil novou Anglii a mě a mou rodinu.“ A pak vyšlo najevo, že po celá léta si soudce Sewall vyčlenil den pro ponížení a modlitbu, aby si ve své mysli uchoval svěží pocit pokání a zármutku za část, kterou v soudech sehrál, a se zavázal, že toto slavnostní výročí bude udržovat tak dlouho, jak bude žít, aby projevil svůj pocit hlubokého ponížení.



Hlas Hugha Lucyho se třásl, když promluvil:
„To všechno nepřivede mou Lois k životu, ani mi nevrátí naději mého mládí."







Ale - když kapitán Holdernesse zavrtěl hlavou (protože proti těm slovům nemohl nic říct  - proti tomu, co byla tak evidentní pravda?) - Hugh dodal: „Jaký je den, víte to, na který se to stanovilo?“



„Dvacátého devátého dubna."



„Tedy v ten den se já, tady v Barfordu v Anglii, připojím se svou modlitbou, dokud budu, aby hřích toho kajícího se soudce mohl být smazán a už si ho nikdo nemohl pamatovat. Chtěla by to tak.“




KONEC.

Ach jo... Tak přece jen pro ni přijeli, bohužel pozdě.. Hugha mi je moc líto, ztratit lásku svého života a ještě takovým stylem je katastrofální, rozumím, jakou bolestí si prošel a prochází . Jak řekl, nic z těch slov a omluv mu nebohou Lois nevrátí.
Ovšem na druhou stranu je fajn, že si to ti pomatenci uvědomili a teď se všichni modlí o odpuštění. Přeci jen je svědomí dohnalo, jen mě trápí, že tolik nevinných lidí muselo zahynout. Nemám slova k takovému jednání.

Překvapila mě Prudence se svou výpovědí a omluvou, to bych nikdy nečekala, ale zasloužila si u mě malé, nevýznamné plus.

Ať Lois i ostatní odpočívají v pokoji Já na ni nikdy nezapomenu.

Ještě jednou děkuji za krásný, smutný příběh, který mi ukázal, jak nelehké bylo žít v takové době. O to víc si člověk váží toho, že žije v dnešní době, i když neříkám, že je to taky výhra, ale v plno ohledech jistě - hlavně vyspělostí a platných zákonům, které mají hlavu a patu a neodsoudí někoho jen na podkladu nařknutí někoho jiného.


Každopádně se těším na další příběh

Muselo to být pro Hugha i kapitána hrozné, jedou pro krásnou nevinnou dívku a najdou jen hrob údajné čarodějnice ... Je sice pěkné, že se obyvatelé Salemu omluvili a žádali odpuštění, ale těm nevinným obětem to život a čest nevrátí I když po pravdě řečeno, za řádění inkvizitora Bobliga z Edelstadtu při losinských čarodějnických procesech se vlastně nikdo neomluvil ...

Byl to moc dobrý příběh, Hellohello, sice smutný, ale poučný Copak nám asi chystáš jako další zajímavé čtení na dlouhé zimní večery ?

 To je tak krásné, že na ni nezapomněl a jel pro ni A o to smutnější, že přijel pozdě. To je tak nefér    Jen si přeji, aby Lois ve své dobrotě i v poslední chvíli věřila, že na ni čekal a jel pro ni. Aby odcházela s touto naději v srdci, když už musela vůbec odejít

Pokud jde o ten úplný závěr, překvapilo mě, že se omluvili. Ale jak řekl opakovaně Hugh, Lois to život nevrátí. A nevím, nakolik jim mám věřit upřímnost a kolik je v tom účelovosti. Ve smyslu - "Ano, udělali jsme chybu. Ale teď se musíme kát, ne proto, že nám je líto těch nebohých lidí. Ale protože až přijde náš boží soud, nechceme se smažit v pekle!"    Jakože lítost a pokání je fajn, ale pokud se z chyby poučili, pak jen doufám, že do konce života se to snažili odčinit nejen modlitbami, ale že své pokání proměnili i ve skutky - pomoc potřebným, laskavost apod. Protože to, čeho se ve své zaslepenosti dopustili, byla několikanásobná vražda. A tu je jen těžko odpustit.

Každopádně to byl moc krásný příběh. A jsem moc ráda, že jsi nám ho v této podobě zprostředkovala. Dřív jsem byla vášnivý čtenář napříč žánry (já si snad užila i tu povinnou četbu, vím, jak mnou třeba pohnul román Navzdory básník zpívá - začátek jsem protrpěla, ale pak mě ta knížka pohltila). Teď na čtení nemám čas, ani energii, takže je fajn nahlédnout do nějakého díla aspoň tímto způsobem. Děkuji moc  A moc se těším, co nám přineseš dalšího

Já vůbec nevím, jak vám můžu poděkovat  udělaly jste mi neskutečnou radost a úplně mě to dojalo. Moc a moc děkuju, že jste příběh četly a tak hezky a výstižně komentovaly a že mě celou dobu v tom mém hraní příběhů podporujete  Strašně moc si toho vážím, vážím si každého komentáře, každého názoru!    
No a nemůžu než souhlasit s tím vším, co tu bylo řečeno.  Moc pěkně jste tu všechny shrnuly úplně všechno, co si o tom myslím i já.

Já si vůbec neumím představit, jaké to muselo být. Hugh si najisto jel pro Lois do Ameriky a tam takový šok? Já bych to asi nepřežila    Je opravdu tak moc krásné, že dodržel svoje slovo. Chtělo by to víc takových čestných lidí na světě. Škoda, že nemohl přijet o něco dřív. Nebo vůbec je škoda, že ten jeho otec jim bránil v lásce, nebýt toho, mohla se rovnou vdát v Anglii a nemusela jet do tohohle šíleného kraje fanatických pomatenců... určitě by spolu byli šťastní.

Pro mě je ta omluva taky nedostatečná Nikomu to život nevrátí, nikomu to nepomůže, nesmaže se tím všechno to utrpení. Já bych asi nebyla schopná jim odpustit... a taky je podezírám z toho, že to sepsali jen tak, protože si uvědomili, že je to hřích. Ale nevím, všechno je možné. Třeba si opravdu uvědomili, jak strašný čin to byl a že dokonce i Prudence pocítila vážnost toho, co způsobila. Ale taky souhlasím s tím, že to je aspoň malilinkatá útěcha, jestli to teda vůbec v něčem může pomoct. Pořád je lepší dostat omluvu a nějaké uznání, než když se o tom mlčí. A na druhou stranu mě uráží, že vrahové si vůbec dovolují se doprošovat nějakého odpuštění a milosti - jako by si to zasloužili. V první řadě neměli vraždit a osočovat nevinné lidi, kteří jim nic špatného neprovedli. Podle křesťanství by se mělo odpouštět. Tak nevím, co je správné. Někdy se odpouští lidem, co si to nezaslouží a naopak. Doufám, že ten dopis pomohl Hughovi aspoň k malé útěše za to všechno, co si musel vytrpět. A je od kapitána hezké, že na Hugha nezapomněl a snažil se mu tímhle pomoct.

---

A co se týká dalších příběhů, na to už taky můžu odpovědět, protože mám konečně plán do konce roku a vlastně už i na další příběhy v příštím roce
Předtím ještě přeberu fotky z Lois a dám na fórum pár (pro mě) zajímavých nebo vtipných momentů.

A jestli všechno půjde dobře, tak tenhle rok ještě stihneme 3 příběhy:

Jako první to bude další příběh ze série Plukovník vypráví. Bude to taková kratší povídka na 3 kapitoly, doufám, že se u toho odreagujeme od tohohle smutného příběhu. Už pomalinku dávám dohromady první kapitolu, ale ještě mi to nějakou dobu zabere. Myslím, že tak do týdne to bude určitě

Hned po něm už se chystám na vánoční příběh, první díl chci vydat o první adventní neděli 28.11. (původně jsem chtěla začít o něco dřív, ať je na to víc času, ale už je to asi jedno, den sem, den tam - a zase nechci otravovat s Vánoci před adventem ). A tenhle příběh je docela dlouhý, má 17 kapitol, tak jsem to počítala a měla bych vydávat díly každý druhý den a v posledním týdnu před Vánoci to vychází na každý den. Tak snad to zvládnu dát dohromady, věřím, že jo  Mám to už tak nějak částečně předpřipravené, ale dát dohromady ty fotky, to bude makačka ale už se na to těším, protože miluju vánoční období. Když se to nestihne úplně tak, jak si představuju, tak nevadí, ale budu se snažit. Poslední díl by měl vyjít na 25.12., aby to korespondovalo s dějem.
Možná taky nebudete stíhat číst, o adventu na Vánoce je plno jiných aktivit než čtení příběhů, ale to vůbec nevadí, protože ten příběh tady na vás bude čekat, můžete si ho třeba nechat až na další Vánoce.  

Můžete si taky počkat až na třetí kraťoučký jednokapitolový příběh. Tentokrát z Ruska  Ten bude taky pro odreagování a zasmání se - aspoň doufám    Pokusím se ho stihnout na Silvestra.

Takže minimálně do konce tohoto roku můžu slíbit rychlejší frekvenci vydávání příběhů. Od nového roku ale určitě budu muset zase zpomalit třeba tak na tu 1 kapitolu za týden. Podle toho, jak mi to dovolí volný čas

Ještě jednou moooooc děkuju!      

Jejda, Hellohello, ty máš ale obdivuhodné plány Už se na všechny ty tvé příběhy moc těším !

Děkuju moc, Ludmi! jsi zlatá     Doufám, že se vám ty příběhy budou líbit.

A teď už na slibované bonusové fotky z Lois. Tentokrát není úroda tak velká jako minule, i když tento příběh byl několikanásobně delší  asi i hra sama si uvědomovala, že je to až moc vážné téma, tak mi nedávala až tolik vtipných momentů

Tohle jsou fotky z úplně prvního načtení pozemku, kde bydlela Grace s rodinou - tehdy ještě byla zapnutá svobodná vůle simíků. A tohle bylo to první, na co padly moje oči



Kdyby jenom Nattee věděla, s jakým hadem si to hraje

A opodál si háže baseballovým míčkem pán domu, Ralph, se sluhou jménem Hosea.
V téhle době měl být ale Ralph nemocný a poctivě ležet nahoře v posteli  




Pak je tu další klasika, zářivě žlutý pošťák doručuje noviny přímo ke dveřím městské radnice v vdžycky mě dostane ten kontrast moderních služeb v tom starém světě  



Jedné z dcer vdovy Smithové vypadlo oko



Dále tu mám pár hodně podivných ksichtů Faith...  









Taky Lois se jedním ksichtem předvedla na půdě (jinak jsem ji snad za celou dobu při žádných takových šklebech nepřistihla):



Když jsem zadala Manassehovi a Lois, ať se k sobě mají, Grace se celá nadšená podívala do kamery a tleskla radostí rukama      fakt to vypadá, jako by jejich vztahu ve skutečnosti fandila. Btw. myslím, že je to snad jediná fotka (nebo minimálně jedna z mála), na které se usmívá Hned vypadá sympatičtěji, no ne?



Zato na téhle fotce z vězení...   nevím, jak vy, ale já si přesně takhle představuju čarodějnici  



Jednou jsem si takhle oddálila pohled u vězení a co nevidím - vlk se svítícíma očima, zlé znamení!
Dokonce tam i vyhrabal díru. Naštěstí nikoho nepokousal, protože nevím, co by pak dělali hysteričtí obyvatelé Salemu, kdyby se jim tam rozmohli ještě vlkodlaci



Tahle fotka se mi strašně líbí - ten držák na svíčky vypadá, jako by měl Hathorn (soudce vlevo) na hlavě takovou tu šaškovskou čepičku  Zbožňuju, když se něco takového náhodou vyfotí v tom správném úhlu a pak si toho všimnu až později na fotkách



Tohle je trochu morbidní a taky dost smutné, tak to dám do spoileru

Spoiler:

No a potom, když Manasseh měl přeskočit plot, dělal mi přes něj salta  






Btw. tady jsem v příběhu udělala chybu. Myslela jsem si, že má utéct přes plot někam pryč do lesů, ale podle příběhu se měl prodrat davem a pak do lesa. Takže měl běžet na opačnou stranu, tak jsem si ten skok přes plot mohla ušetřit.    tak se za to omlouvám, občas to nevychytám

A na závěr fotka se skunkem, protože se mi často nestává, že by se mi procházel po pozemku nebo možná je to spíš moje chyba, že si toho nevšímám





Tak to je pro tentokrát všechno není toho zase tak moc a není to zase až tak výjimečné, ale říkala jsem si, že vám to sem dám pro zajímavost jako fotky ze zákulisí  
A tím můžeme Lois úplně uzavřít. Příště nás čeká plukovník Někdy v průběhu příštího týdne by tu měl přibýt první díl.

Krásné fotky, které určitě nejen mně ten smutný příběh docela odlehčily ! Ty ksichty jsou perfektní, ani nevím, který se mi líbí nejvíc Třeba ten kontrast - usmívající se Grace a vzápětí ten snímek, kde fakt připomíná čarodějnici A Mannaseh, jak je vidět, dělal nejen problémy, ale dokonce i salta

Vždy si u těch dvojek vzpomenu tu nostalgii, kdy takovéhle grimasy ve čtyřce prostě nenajdeš :D

Jj, ty ksichty nemají chybu. Taky mi ve čtyřkách chybí, tyhle výrazy.
A už se moc těším na další příběhy, máš opravdu parádně nabitý program

Mockrát vám všem děkuju za tak milé komentáře    
A teď už se konečně dostáváme k dalšímu příběhu!  Určitě poznáváte starého dobrého plukovníka z příběhu na začátku tohohle tématu:


Plukovník vypráví: Hoskinsovi mazlíčci

(W. L. Alden)


KAPITOLA 1




„Ano!" řekl plukovník zamyšleně: „Ve své době jsem byl snad všude, až na vězení - a byl jsem na mnohem horších místech než prvotřídní americké věznice se všemi svými moderními vymoženostmi. Faktem je, že filantropové zašli při zlepšování podmínek vězňů tak daleko, že většina našich věznic je o dost lepší než většina našich hotelů. V každém případě nejsou tak drahé a s hosty se zachází s větším respektem.



Nikdy jsem nemohl pochopit tu mánii, kterou někteří lidé mají vůči vězňům. Například v New Yorku a Chicagu mají mladé dámy spolek pro rozdávání květin vrahům. Kdykoli je muž usvědčen z vraždy a odsouzen k oběšení, dívky začnou ve velkém posílat květiny do jeho cely, dokud se on nemůže ani otočit, aniž by shodil vázu s růžemi nebo velkou mísu plnou macešek a nenamočil si tak  nohy.



Kdysi jsem znal vraha, který mi řekl, že pokud by ho něco dokázalo smířit s tím, že bude oběšen, bylo by to zbavení se té květinové pocty, kterou ho děvčata zahrnovala. Vidíte, byl jedním z předních vrahů v té části země, a proto každý den dostával plný vůz květin.



Když jsem žil v New Berlinopolisville, měl jsem souseda, který byl prezidentem Spolku pro zlepšení podmínek vězňů...







...a byl to ten nejšílenější muž v tomto oboru, jakého jsem kdy potkal.





Jmenoval se Hoskins - plukovník Uriah Hoskins - a byl autorem návrhu Hoskinsova zákona, který přitahoval tolik pozornosti, když se dostal před zákonodárný sbor, přestože se nikdy nestal zákonem.







Návrh zákona stanovil, že každý vězeň by měl mít obývací pokoj i ložnici a že by měly být vybaveny klavírem, bendžem, knihovnou, psacím strojem a karetním stolkem na whist; že by vězni mělo být povoleno pořádat dvě recepce týdně, na které by měl mít každý přístup; a že by měl být vyučován jakémukoli studijnímu oboru, o který by projevil zájem a knihy a učitelé by byli samozřejmě poskytnuti zdarma.



Plukovník Hoskins trval na tom, že jediná věc, která způsobí, že se člověk zkazí, je nedostatek laskavosti...



...a že jistým způsobem, jak zločince reformovat, je zacházet s ním tak laskavě, až se začne stydět za to, jak je zkažený a padne každému okolo krku a zbytek svého života zasvětí tomu, že bude ronit slzy pokání a zpívat hymny radosti.



Přestože plukovník Hoskins měl rád všechny typy zločinců, vykradači domů byli vyloženě jeho mazlíčky.
Podle něj si vykradač domů zasloužil laskavost více než kterýkoli jiný člověk.

„Jak by se vám líbilo,“ říkával, „kdybyste si museli vydělávat na živobytí vnikáním do domů uprostřed noci, místo abyste si klidně spali ve své posteli? Myslíte si, že byste byli plní dobrých myšlenek poté, co by vás pokousal hlídací pes a vystřelil po vás pán domu, a nezískali jste svou prací nic kromě špatného nachlazení a vyhlídky na hydrofobii? Není nic brutálnějšího než způsob, jakým společnost zachází s lupičem, a pokud mu společnost zabrání v tom, aby si vydělával na živobytí jednodušším a méně nebezpečným životem, nelze mu vyčítat, že bude i nadále vykonávat své půlnoční povolání.“





Musím plukovníku Hoskinsovi přiznat toto. Neomezil se jen na proslovy jako mnoho jiných filantropů, ale rovnou se snažil své zásady uskutečnit. Opravdu měl na mysli to, co řekl o lupičích, a není pochyb o tom, že k nim měl více sympatií než ke svým počestným známým.



Když se ho lidé ptali, co by udělal, kdyby se v noci probudil a našel ve svém domě zloděje, a zda by na něj vystřelil, řekl, že by ho dříve napadlo střílet na svou vlastní ženu a že se zavázal k tomu, že lupiče hodlá přímo v té chvíli napravit pouze laskavostí.



Jednou Hoskinsovi někdo řekl, že by měl lupičům opravdu dát najevo své city k nim...



... a Hoskins řekl, že to udělá bez prodlení.







Ještě toho dne vypracoval krásné ‚Oznámení lupičům‘, nechal jej vytisknout s velkými písmeny, zarámoval jej a zavěsil v jídelně svého domu.




Stálo tam: „Zloději jsou s úctou informováni, že rodinné stříbro je celé jen postříbřené a že majitel tohoto domu si nikdy nenechává hotové peníze po ruce. Dort a víno najdete v jídelně a lupiči jsou srdečně zváni k odpočinku a osvěžení. Otřete si boty o rohožku a při odchodu z domu zavřete okno."





Plukovník Hoskins byl na toto oznámení náležitě hrdý.







Ukázoval ho každému, kdo ho navštívil u něj doma, a prohlašoval, že kdyby ostatní lidé následovali jeho příkladu a zacházeli se zloději jako s křesťany a džentlmeny, brzy by byl konec všem vloupáním, protože zloděje by natolik dojala laskavost, s jakou se s nimi zachází, že by opustili tento obor podnikání a stali by se ctihodnými členy společnosti – prezidenty pojišťoven nebo bankéři nebo církevními pokladníky.



Neřekl, jakým způsobem si mají reformovaní lupiči najít zaměstnání v bankách a pojišťovnách, a podobně, ale to byla maličkost, a vždy raději promýšlel velké a ušlechtilé plány a podrobnosti týkající se jejich práce nechal pro jiné muže.

Co se týče chování k různým provinilcům i vězňům, tak to občas vypadá, že se Hoskinsův zákon docela ujal A to oznámení lupičům si asi taky budeme muset brzy pořídit, abychom se náhodou nějakého toho zloducha nedotkli tím, že by u nás třeba drahé šperky hledal zbytečně ...

Díky, Hellohello, za nové počtení, nabízí se dost zjevná analogie se současností Kouzlo nechtěného ?

Moc děkuju, Ludmi   strašně moc si vážím tvého komentáře!  Je to tak a je zajímavé, jak některé knihy z 19. století jsou pořád aktuální i teď, po 130 letech.

Mám dobré zprávy, podařilo se mi konečně najít všechny povídky s Plukovníkem, tak už si to pročítám a u některých jsem se smála i nahlas, což se mi málokdy stává, takže některé určitě zpracuju i v budoucnosti Sice mám v plánu teď ještě nějaké jiné příběhy, ale snad i na tohle přijde řada. Pokud se mi to teda podaří ztvárnit. Snad se budou líbit i vám

Ale teď už je na řadě druhá kapitola o Hoskinsovi:


Plukovník vypráví: Hoskinsovi mazlíčci

(W. L. Alden)


KAPITOLA 2


Jednoho rána plukovník Hoskins, který byl ranní skřivan, vešel před snídaní do jídelny a byl překvapen, když zjistil, že tu měl půlnoční návštěvu zlodějů.

Na stole stály dvě prázdné láhve vína a celý dort byl snězen, což ukazovalo, že lupiči přijali pozvání k osvěžení.



Nezdálo se však, že by jej přijali ve zcela správném duchu.
Všechny Hoskinsovy lžíce a vidličky ležely na hromadě uprostřed podlahy a všechny byly zkroucené nebo zlomené tak, že byly k ničemu.





Okno bylo ponecháno otevřené a déšť zničil závěsy...



... a na špinavý kousek papíru zloději načmárali olověnou tužkou názor, že „Starej Hoskins je největší hlupák a nejzarytější držgrešle v celý zemi. Příště podávej whisky, nebo si podáme my tebe.“







Hoskins nebyl ani v nejmenším zasažen hrubostí zlodějů. „Ubozí chlapíci,“ řekl, „jsou tak zvyklí na špatné zacházení, že zpočátku vůbec neocení laskavost. Ale oni se to naučí.“



A tak prostřel několik nových lžic a vidliček a přidal láhev whisky k vínu, které si nechával ve skříňce pro zloděje...



... a byl si tak jistý jako vždy, že další gang, který by se mohl vloupat do jeho domu, propukne v pláč  a ponoří se do pokání a prohlásí ho za jejich nejlepšího a nejdražšího přítele.





Asi o týden nebo dva později paní Hoskinsovou probudil hluk v jídelně...







... nato vzbudila svého manžela a řekla mu, že v domě jsou zloději a že musí vyjít ven zadním oknem a jít pro policii.



Řekl jí, že je mu líto, když vidí, že se projevila v tak nekřesťanském duchu, a  že jí ukáže, jak se má zacházet se zloději.



Nebylo nejmenší pochybnosti, že v domě byli lupiči a vydávali mnohem větší hluk, než bylo přísně v souladu s vyhlídkou na vzestup jejich profese, protože žádný schopný zloděj nikdy nedělá zbytečný hluk při svém podnikání, ledaže samozřejmě přepadne přes uhlák a potom přirozeně dá průchod nadávkám.









Samotný svatý Pavel by za podobných okolností pravděpodobně prohlásil taky něco docela silného.
Hoskins byl však upřímně potěšen, že měl příležitost setkat se se svými zlodějskými přáteli, a neztrácel čas oblékáním a sestupem do jídelny.



Měl na sobě papuče a zloději – byli tam dva – ho neslyšeli, dokud se neocitl úplně v jídelně.
Seděli u stolu s nohama na damaškovém ubrusu a láhev whisky byla téměř prázdná.



Plukovník byl velmi potěšen, když viděl, že mu nepoškodili rodinné stříbro...



...a právě jim chtěl poděkovat, když ho zahlédli.



Vyskočili na nohy a jeden z nich ho chytil pod krkem...



... zatímco druhý mu držel pistoli u hlavy a sliboval, že mu vystřelí mozek z hlavy, když ze sebe vydá sebemenší zvuk.





Potom mu svázali ruce  a nohy, dali mu roubík, položili ho na podlahu a poté se posadili, aby dopili whisky.







Oba lupiči byli částečně opilí, což vysvětlovalo ten neprofesionální hluk, který dělali. Mluvili poněkud tichým tónem, ale Hoskins slyšel všechno, co říkali, a pro spoutaného filantropa s roubíkem to nebylo nijak zvlášť povzbudivé.



Souhlasili spolu, že je to hlupák a lakomý blbec, jinak by si nechával peníze v domě a na stůl by dával i citrony a cukr, stejně jako obyčejnou whisky.







Říkali, že každý člověk, který takto zachází s chudými pracujícími lidmi, si nezaslouží žít a že Hoskins bude muset být zabit, i kdyby to nebylo nutné –







– a to v tomto případě zjevně nutné bylo – zabít ho,  aby se tím zabránilo, že se kdykoli v budoucnu objeví jako svědek proti nim.









Připustili, že ta whisky nebyla nejhorší whisky svého druhu, ale byli toho názoru, že jim ji Hoskins nechal v cestě, aby se mohli opít a aby byli chyceni policií.



Plukovník Hoskins poslouchal tento rozhovor s hrůzou a vyhlídka, že opilí darebáci dostojí svému slovu a zabijí ho dříve, než opustí dům, byla jen o něco bolestivější než přesvědčení, že jeho metoda, snažící se apelovat na lepší povahu lupičů, selhala už podruhé.





- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -

---

Btw. omlouvám se za chybějící roubík, nenašla jsem nic, co by mohlo odpovídat. A taky za provaz, co nesedí, snažila jsem se asi půl hodiny Hoskinse nebo provaz nějak posunout, aby to vypadalo líp, ale bohužel se mi to nepodařilo udělat líp, než jak je to na těch fotkách Plukovník se vždycky zavrtěl a celá póza se mi pak rozhodila a čekalo mě dlouhé štelování zpátky. A to nemluvím o tom, že měl mít svázané nohy, ale takový úzký provaz nemám...

To jsem zvědavá, jak tohle dopadne. Vypadá to, že by se panu Hoskonsovi mohlo sice pozdě, ale přece jenom rozsvítit A nějaké chybějící drobnosti, ty vůbec nepřekážejí v Tvém krásném zpracování příběhu !

Ludmi, mockrát děkuju za tak krásnou a rychlou reakci!  Hrozně moc si toho vážím!   A díky za přehlédnutí těch chybějících věcí  

Hoskins by fakt nutně potřeboval, aby se mu rozsvítilo  
I když je velká škoda, že jeho plán nevychází podle jeho představ, protože by všem na světě bylo líp, kdyby se mu je podařilo napravit
Ale nechtěla bych teď být v jeho kůži, chudák   musí to být hrozné! Mě by z toho asi kleplo, zatímco bych tam tak čekala, co se mnou udělají.

Ó, to by bylo najednou na světě krásně, kdyby si každý hříšník opravdu uvědomil svoji vinu a chtěl ji dokonce nějak odčinit, zbožné to přání ....
Mimochodem, zapomněla jsem pochválit noční košilku paní Hoskinsové, to by bylo fajn, kdyby byla ke koupi i v reálném světě

To teda, takový pěkný svět bych brala hned  
Ta košilka je opravdu moc pěkná  bylo jich v tom setu víc, bohužel si nepamatuju, kde jsem k nim přišla. Ale vždycky obdivuju tvůrce, jaké hezké věci umí vymyslet a vytvořit. A pár takových máme na fóru taky  

Stahovala jsem různé starodávné věci všude, kde se dalo...   Taky teď nechtějte vidět, jak mám zapráskanou složku s downloady. Už jsem si říkala, že je musím vytřídit na skupiny - historické a moderní objekty, dát je zvlášť a vždycky ty složky prohazovat podle potřeby, ale asi se mi to nepodaří ani za celý život   takové strašné množství to je. A pak taky nějaké neutrální, které tam budu moct mít pro obě období. Ale asi je to nad moje síly. Jestli někdo máte nějaký tip, jak můžu bezpečně a  aspoň trochu jednoduše vytřídit tolik downloadů, tak za to budu moc ráda

Tak jsem dohnala resty!! Moc se omlouvám nějak to naše fórum poslední dobou zanedbávám

Mám radost, že je tu nový příběh. Jsi rychlovka

Je to zajímavá změna Taková úvaha by mě v životě nenapadla . Podstrojovat zlodějům v snaze učinit je lepšími lidmi . Každopádně to asi myslel dobře, proč to nezkusit jinou cestou než tou násilnou, bohužel zloději nepochopili vůbec nic, ba naopak to ještě překroutili, viz ta whisky a on to přitom myslel úplně jinak.

Jsem vážně zvědavá, jak to s Hoskinsem dopadne, jestli se nad ním slitují nebo ne a nebo možná jeho žena zavolá pomoc?

Moc se těším na další dílek!

Btw.: Nádherné zpracování!! Jako vždy, tolik detailů, které vždy vystihneš. A s maličkostmi si nedělej hlavu, něco je náročné vyobrazit.

@Janika31 - Mám takovou radost, že jsem tu našla od tebe komentář a jsem ráda, že tě zase vidím na fóru  Vůbec se neomlouvej přece, absolutně není za to. Je jasné, že všichni máme i svůj život mimo fórum a simíky Moc děkuju, že sis udělala čas na okomentování opravdu si toho vážím. Díky za pochvalu, každé slovo mě hřeje u srdce.

Já teda nevím, asi nemám dostatečnou důvěru v nápravu lidí   Je fakt, že Hoskins se snaží, jak může. A asi je pravda, že u někoho by to mohlo zabrat...  jen tak kápnout na správného zločince, co ještě nemá srdce z kamene a pochopí to...i když bych na to svůj život teda nevsadila.
Tady se to Hoskinsovi vymklo z kontroly. Sice jsem se pozastavila nad jeho naivitou, ale myslel to dobře... a kdo opravdu v sobě najde odvahu, aby se pokusil udělat ze světa lepší místo? Je mi ho líto...  tohle by se nemělo nikomu dít.

Další díl se sem pokusím dodat co nejdřív, možná už zítra, nejpozději o víkendu. Pak bude následovat pauza zhruba ten týden do té první adventní neděle, kdy by tu měl přibýt první díl vánočního příběhu, snad to všecko stihnu.  

Tak jsem se na to vrhla a zrovna jsem dokončila třetí kapitolu, tak to sem rovnou dám
Je to poslední kapitola tohohle krátkého příběhu, přeju vám pěkné čtení.

Plukovník vypráví: Hoskinsovi mazlíčci

(W. L. Alden)


KAPITOLA 3


Když byla whisky dopitá, muži vstali, podívali se na Hoskinse a jednoho z nich napadla šťastná myšlenka. „Tenhle idiot,“ prohlásil, „možná nemá v domě žádné peníze, ale určitě je bude mít v bance a napíše nám šek na tisíc dolarů, když ho pustíme. A tentokrát mu nevykopni mozek z hlavy.“



Druhý zloděj, který byl v tom benevolentním rozpoložení mysli, které irská whisky a vědomá ctnost někdy vytvoří, souhlasil s návrhem...



... a Hoskins byl potom rozvázán a posazen ke stolu a řekli mu, aby okamžitě vypsal šek, pokud měl aspoň sebemenší ohledy na svůj život. Protože měl roubík, nemohl lupičům vysvětlit laskavé pocity, které k nim stále choval, ani skutečnost, že nemohli čerpat peníze z šeku, aniž by byli zajati policií. Jednoduše tedy podepsal šek a zasténal, když si pomyslel, že náprava těch ubohých lupičů jde pomaleji, než doufal.



Když tato záležitost skončila, lupiči svázali Hoskinsovi znovu ruce k sobě a poté ho uvázali k židli.



Pak se pustili do práce, aby udělali co největší škody, jaké jen mohli udělat, aniž by přitom udělali příliš mnoho hluku. Roztrhali závěsy a sekali do klavíru noži a na koberec vylili džbán zlatavého sirupu.



Potom pomazali tvář plukovníka Hoskinse malinovým džemem a vyprázdnili mu pytel mouky přes hlavu...  

















...a odešli; ještě předtím mu ale řekli, že kdyby se ještě někdy odvážil zahrávat si s pocity chudých lidí, zato však lidí se sebeúctou, poslali by ho na smrt pomalým mučením.





Hoskins seděl na židli několik hodin, dokud se jeho žena nesměle nevplížila dolů a nepustila ho.





Trvalo mu dobrou hodinu, než dostal marmeládu a mouku z vlasů a vousů, a jak paní Hoskinsová řekla, že není v řádném stavu, aby mohl vstoupit do slušné ložnice a nechala ho se umýt pod pumpou na dvorku, připadalo mu to jako docela chladná operace.









Možná to byly ty poznámky, kterými ho paní Hoskinsová častovala během té operace, co ho tolik podráždilo, protože velmi jasně naznačila, že není o nic lepší než profesionální idiot, a když jsou mužské vlasy slepené džemem a k tomu poznámky tohoto druhu od jeho blízké manželky zní, jako  by v nich chyběla něha...






Jakkoli to však bylo, plukovník Hoskins, jakmile jeho žena blahosklonně označila jeho stav jako poměrně slušný, okamžitě strhl své „Oznámení lupičům“ a roztrhal ho na tisíc kousků.





Toho dne si nechal do svého domu nainstalovat alarm proti vloupání; koupil toho nejdivočejšího psa, jakého jen mohl najít, a zastavil výplatu šeku, který však nikdy nebyl v bance předložen.





I nadále zůstal prezidentem Spolku pro zlepšení podmínek vězňů, ale důrazně odmítal zlepšit podmínky jediného vězně usvědčeného z vloupání...





...a přestože byl vždy šílencem, co se týká jeho vztahu k jiným zločincům, otevřeně tvrdil, že lupič je ten nejhorší z lidí, a že laskavost vůči takovému je naprosto promarněná.





Ve svém domě už nikdy neměl žádné lupiče, i když pes tu a tam popadl něčí nohu, když se v noci na Hoskinsův pozemek odvážil nějaký cizinec z té části země.










Hoskins měl to zvíře velmi rád, což bylo docela správné...












... ale jeho praxe nechávat každou noc na stole v jídelně láhev whisky s uncí strychninu rozmíchanou v ní pro případ, že by nějaký zloděj přeci jen uspěl při vstupu do domu, byla podle mého názoru příliš za čarou.





Antimonové víno by bylo mnohem humánnější a dostatečně účinné.



Neexistuje však člověk, který by byl přísnější než filantrop, který zahořkl.





KONEC.

Taky si myslím, že pár kapek projímadla v čemkoliv by bylo lepší než strychnin ve víně Ale hlavně, že pan Hoskins dostal alespoň částečně rozum Moc hezký příběh, Hellohello, pro pobavení i poučení ! A ten pejsek je nádherný, vůbec nevypadá zuřivě !

@Ludmila - Moc děkuju za krásný komentář, Ludmi  vždycky mi uděláš svými milými slovy velkou radost
Já taky myslím, že ten pejsek je ve skutečnosti moc hodný ony tyhle rasy často jenom vypadají nebezpečně, ale ve skutečnosti jsou to mazlíčci, klamou tělem. Taky záleží na výchově. Když mi bylo deset, pořídili jsme si fenku boxera a byl to snad ten nejhodnější pes, jakého jsem kdy poznala     Škoda, že už není s námi.     Co se dá dělat, čas letí a psi se bohužel nedožívají moc roků. Taky už je to pěkně dlouho od té doby. Ale nezapomenu nikdy
Ale zpět k příběhu, aspoň že Hoskins našel tenhle způsob, jak zabezpečit dům je škoda, že musel prožít takové drama, aby si uvědomil, že k tomu přistupoval naivně. A ty a plukovník máte pravdu s tím vínem

Musím se vrátit ještě k příběhu Lois, který jsem konečně dočetla a popravdě mám pořádně zlomené srdce    

Popravdě nevím co Grace čekala... vím, že tenkrát byli lidé jinak nastavení a skutečně věřili v čarodějnictví, ale... ach jo... chudák Lois... Grace je podle mě naprosto příšerná osoba... škoda, že u ní musela Lois skončit

To že byla nakonec obviněna z čarodějnictví i Nattee mě snad ani nepřekvapuje... Manasseh byl opravdu hodně velký blázen, jak ji políbil a pak zmizel... zajímalo by mě co s ním bylo dál, i když podle stavu jeho pomatenosti je asi lepší, že už pak dál ve městě nebyl  

A ten závěr s Hughem... škoda, že nepřijeli dříve... chudák Lois... docela mě překvapila Prudence, že v dospělosti se přiznala k tomu, jak to pohnojila s Lois a dalšími lidmi... asi přeci jen jí věk dodal trochu rozumu, i když ráda ji nebudu mít nikdy   . Každopádně Hugh má pravdu, že mu Lois už nikdo nevrátí    

Hello určitě jsi příběh vybrala dobře. Ano, byl depresivní a temný, ale zároveň byl pravdivý... v historii se tohle bohužel dělo běžně ale i tak byl neobyčejný a naprosto úžasný ve tvém podání. Kolik práce ti to muselo dát! Tolik modů, oblečení, budov, samotných simíků... myslím, že moje focení příběhu je v porovnání s tvojí prací rozhodně menší sousto. Odvedla jsi opravdu neskutečně dobrou práci a to ať už se samotným překladem, kdy jsi měla text určitě s nářečím, což se muselo hodně špatně překládat, tak i s tvořením Loisina světa v sims nebo v samotném závěru dotvářením dílu tady na foru. Smekám každopádně před tvojí trpělivostí se kterou jsi se do toho pustila a těším se na další tvůj počin  

Bylo to tak strašně dojemné a zároveň vlastním způsobem fascinující, ale to bylo nejenom díky samotnému příběhu, ale také díky tvému podání jeho   moc ti děkuji za tak krásný a zároveň smutný příběh, který jsem předtím vůbec neznala    

Co se týká fotek z natáčení, tak jsem se nemohla ubránit úsměvu    na fotce s Natee a Prudence jsem měla chuť Nattee poradit, aby toho fracka řádně roztočila a pustila do vesmíru      Grace s úsměvem mě dost překvapila    Mannaseh a jeho salto je taky bomba  


Ale teď už k Plukovník vypráví...

Plukovník Hoskins je teda kvítko    to oznámení pro zločince v jídelně je tedy pecka    a ten vzkaz od nich pak    nějak si nedokážu představit ty nejtěžší kriminálníky, že by pookřáli kvůli alkoholu nebo koláči    nakonec se mu dostalo dobrého poučení (jinak pořád se nemůžu vynadívat na všechny downy, které se ti podařily objevit   ). Pobavil mě i ten záběr, jak nakonec strhl to oznámení  Je zajímavý jak se pak jeho prohlášení vůči nim změnilo jinak do toho pejska jsem se zamilovala   moc děkuji za krásný příběh, který mě dost pobavil  

No pááni. Dílek jsem si přečetla už včera, ale nějak jsem nestihla reagovat. Jsem momentálně v Norsku na návštěvě u budoucího tchána tak nějak nestíhám sledovat nic. Každopádně ať nejsem moc mimo mísu, dílek mě svým způsobem překvapil i na druhou ne.

Tak nějak jsem tušila, pokud přežije, že nad lupiči a jinými kriminálníky zlomí hůl, změní názor a ono se tak stalo . Jsem ráda, že mu ti bandité nic neudělali jen ho zesměšnili i když to je kolikrát víc než fyzické napadnutí. Na jeho hrdost to muselo hodně zapůsobit. Zasmála jsem se u části , kdy mu obličej pomazali džemem a hlavu zasypali moukou , lupiči byli docela šprýmaři .

A dobře udělal, že si pořídil hafana, který jeho dům řádně ohlídá! A jak psala Ludmi, určitě by lupiči dostali za vyučenou, kdyby to té whisky dostali pár kapek projímadla .


Hello, moc děkuji za parádní příběh. Opět krásně zpracovaný a nafocený . Máš můj obdiv, po všech stránkách . Už se nemůžu dočkat dalšího příběhu.