Hellohello: Kolekce příběhů

Máš pravdu, Havranice, na to, že si Edward ten balíček vlastně zanesl domů, jsem ve svém rozčilení úplně zapomněla. Ovšem stejně zbývá otázka - proč mu tedy ten nechutný dědek dal dle úmluvy svůj majetek, když se k němu teď nemůže nešťastný Edward dostat ? Třeba nám to objasní služebnictvo (a hlavně další díl, že ano ...)

Ludmila napsal:

Máš pravdu, Havranice, na to, že si Edward ten balíček vlastně zanesl domů, jsem ve svém rozčilení úplně zapomněla.  Ovšem stejně zbývá otázka - proč mu tedy ten nechutný dědek dal dle úmluvy svůj majetek, když se k němu teď nemůže nešťastný Edward dostat ? Třeba nám to objasní služebnictvo  (a hlavně další díl, že ano ...)

No, já to chápu tak, že Edwardovi prostě 'ukradl tělo' a přitom vše zařídil tak, aby on sám opět získal všechen svůj majetek. O blaho Edwarda mu nikdy nešlo, naopak.. prostě ho využil pro svůj účel a ten balíček si nachystal, když věděl, že se ráno probudí v mladém těle a chudém studentském bytě. Edward to bohužel spolkl i s navijákem a teď je hlavní otázka, jestli z toho ještě dokáže vybruslit?

Děkuju vám za tolik nádherných komentářů, mám z nich opravdu radost!!!

@Ludmila -  To jsou správné otázky, Ludmi!       Díky moc za ně      Je to tak, jak píše Havranice - když se jejich mysl prohodí do opačných těl, Elvesham se probudí v těle Edwarda a bude mít všechno pěkně po ruce    taky jsem si myslela, že v tom balíčku budou nějaké důležité věci, něco, co bude Elvesham v novém těle potřebovat, tak to vymyslel takhle chytře, aby to měl hned u sebe, jakmile se probudí v těle Edwarda. A naopak Edward v těle Elveshama a jeho domě zatím nenašel nic, co by mu mohlo pomoct zpět do svého pravého těla. Tak uvidíme v této závěrečné kapitole...  i o služebnictvu bude zmínka. Děkuju za krásné komentáře  

@Havranice - Je nechutné, jak to měl Elvesham dobře naplánované. Málokdo by to prokoukl. Jediná záchrana by byla se s ním vůbec nebavit už na začátku a nepřijímat žádné takové dědictví.  Obávám se, že většina lidí by na to naletěla  I Edwarda napadlo, že by to mohl být podvod, ale bohužel šel na tu honosnou večeři a vypil ten podivný prášek. To bych třeba já nikdy neudělala, ale možná už byl dost opilý a nezarazilo ho to dost na to, aby to nepil.  Díky moc za zodpovězení otázek a krásné komentáře    správně odhadnuto      Kdyby se tak Edwardovi podařilo přijít na to, jak se vrátit do vlastního těla. Uvidíme hned za chvilku  
A super poznámka o Dvojroli - díky za připomenutí toho filmu!      Už jsem ho neviděla věky věků Vlastně asi jenom jednou, když jsem byla ještě malá, ale pořád si pamatuju některé scény, co na mě hodně zapůsobily.

Nemůžu uvěřit, že dneska je už první prosincový den!   Mám konečně hotový poslední díl, tak ho sem jdu dát  


Příběh zesnulého pana Elveshama

(H. G. Wells)


KAPITOLA 12


To je jednoduše příběh mé proměny.



Nikdo nevěří mým horečným tvrzením.



Je se mnou zacházeno jako s dementním a dokonce i v této chvíli jsem omezován.



Ale jsem při smyslech, absolutně duševně zdravý...



... a abych to dokázal, sedl jsem si, abych podrobně sepsal tento příběh tak, jak se mi věci staly.





Žádám čtenáře, aby posoudil, zda je ve stylu nebo metodě příběhu, který četl, nějaká stopa šílenství. Jsem mladý muž uzamčený v těle starého muže. Ale tento jasný fakt je pro každého neuvěřitelný.



Samozřejmě se jevím jako dementní pro ty, kteří tomu nechtějí věřit, samozřejmě neznám jména svých sekretářů, lékařů, kteří za mnou přicházejí, svých služebníků a sousedů, tohoto města (ať už je kdekoli), kde se nacházím. Samozřejmě se ztrácím ve svém vlastním domě a trpím nepříjemnostmi všeho druhu. Samozřejmě kladu ty nejpodivnější otázky. Samozřejmě pláču a křičím a mám záchvaty zoufalství. Nemám žádné peníze ani šekovou knížku. Banka neuznává můj podpis, protože se domnívám, že i s ohledem na ochablé svaly, které nyní mám, je můj rukopis stále Edenův.



Tito lidé kolem mě mi ani nedovolí jít do banky osobně. Vlastně to vypadá, že v tomto městě ani žádná banka není a že mám účet v nějaké části Londýna. Zdá se, že Elvesham držel jméno svého právního zástupce v tajnosti před celou svou domácností.



Nemohu nic zjistit.



Elvesham samozřejmě studoval mentální vědu do hloubky a všechna má prohlášení o faktech případu pouze potvrzují teorii, že mé šílenství je výsledkem přílišného přemítání o psychologii. Prý sny o osobní identitě! Před dvěma dny jsem byl zdravý mladík a měl jsem před sebou celý život; nyní jsem zuřivý stařec, zanedbaný, zoufalý a mrzutý, potulující se po velkém luxusním cizím domě; sledovaný, obávaný a všichni okolo se mi vyhýbají jako nějakému šílenci.



A v Londýně si Elvesham opět začíná život v energickém těle a se všemi nashromážděnými znalostmi a moudrostí kopy let a ještě deseti k tomu.







Ukradl mi život.









Co se stalo, to úplně přesně nevím.



Ve studovně jsou svazky rukopisných poznámek...





... které se týkají především psychologie paměti, a části čehosi, co mohou být buď výpočty nebo šifry v symbolech, které jsou pro mě naprosto neznámé.



V některých pasážích jsou náznaky toho, že se zabýval také filozofií matematiky.



Mám za to, že přenesl všechny své vzpomínky, vše to, co tvoří jeho osobnost, z tohoto svého starého vyschlého mozku do mého; a podobně, že přenesl ty mé do svého odhozeného obydlí.



Prakticky to znamená, že vyměnil těla.



Ale jak je taková změna možná, to je mimo dosah mé filozofie.





Po celý svůj život jsem byl materialista, ale tady je najednou jasný případ odtržitelnosti člověka od hmoty.



Chystám se vyzkoušet jeden zoufalý experiment. Sedím tady a píšu, než tuto věc vykonám.





Dnes ráno se mi pomocí stolního nože, který jsem si tajně vzal k sobě u snídaně, podařilo rozbít docela zjevně tajnou zásuvku v tomto zničeném psacím stole. Neobjevil jsem nic kromě malé zelené skleněné lahvičky obsahující nějaký bílý prášek.



Kolem hrdla lahvičky byl štítek a na něm bylo napsáno toto jediné slovo: „Vysvobození".



To může být - s největší pravděpodobností - jed. Chápu, že mi Elvesham umístil do cesty jed, a jsem si jistý, že to byl jeho záměr, zbavit se jediného žijícího svědka proti němu, kdyby jen nebylo tohoto pečlivého ukrytí.



Ten člověk prakticky vyřešil problém nesmrtelnosti. Pokud nedojde k nějaké náhodě, bude žít v mém těle, dokud to nezestárne, a pak, když ho odhodí, převezme mládí a sílu nějaké další oběti.



Když si člověk vzpomene na jeho bezcitnost, je hrozné jen pomyslet na stále více se vynořující myšlenku, že...



... Jak dlouho skáče z těla na tělo?...



Ale psaní mě už unavuje.





Zdá se, že ten prášek je rozpustný ve vodě. Chuť není nepříjemná.



* * * * *

Tím vyprávění nalezené na stole pana Elveshama končí.





Jeho mrtvé tělo leželo mezi stolem a židlí.









Ta byla odtlačena, pravděpodobně to bylo způsobeno jeho posledními křečemi.





Příběh byl psán tužkou a šíleným rukopisem, docela rozdílným od jeho obvyklých miniaturních písmenek.







Zbývají pouze dvě zajímavé skutečnosti, které je třeba zaznamenat.





Nepochybně existovalo nějaké spojení mezi Edenem a Elveshamem, protože celý Elveshamův majetek byl odkázán tomu mladému muži.





Ale ten nikdy nenabyl dědictví.



Když Elvesham spáchal sebevraždu, Eden byl kupodivu už mrtvý.

Čtyřiadvacet hodin předtím byl sražen drožkou a tím na místě zabit na přelidněném přechodu  pro chodce na křižovatce Gower Street a Euston Road.









Takže jediná lidská bytost, která by mohla vrhnout světlo na tento neuvěřitelný příběh, je již mimo dosah otázek.





Bez dalšího komentáře ponechávám tuto mimořádnou záležitost na individuálním posouzení čtenáře.



KONEC.

---

Tak a příběh je už u konce. Hrozně moc bych si přála, aby to pro Edwarda dopadlo dobře, ale bohužel...  Ničím si nic takového nezasloužil, je to tak strašně nefér, když celý život měl před sebou    Bylo by to nefér vůči každému samozřejmě...  taky toho simíka jsem si moc oblíbila, tak pro mě nebylo vůbec jednoduché s ním tenhle příběh odehrát.
Je šílené, že se neměl komu svěřit a všichni ho považovali za dementního. Kdo by taky něčemu takovému věřil.      Chudák Edward.
Zaujala mě ta jeho úvaha „Jak dlouho skáče z těla na tělo?" - je tak děsivé si něco takového uvědomit, kdo ví, z jaké doby pochází a co je zač a kolik životů už takto zničil. Měl to bohužel hodně dobře vymyšlené, protože racionálně uvažujícího člověka při večeři nic takového nenapadne, bral by tu jeho větu o tom, jestli si dobrovolně vezme jeho věk, jako něco, co jen tak mimoděk padne při rozhovoru. A ne, že se něco takového může opravdu stát.
Co se týká toho zapečetěného balíčku, škoda, že ho Edward nerozbalil, jsem zvědavá, co přesně v něm bylo. Škoda, že nám to už autor neobjasnil  Ale musím říct, že jsem si oddychla, že aspoň Elvesham v těle Edena to nepřežil a jeho přeskakování tím bylo zastaveno.


Rovnou vám teda napíšu, co se chystá dál   jakmile přeberu fotky z tvorby tohohle příběhu, zase je sem hodín. Myslím, že možná o víkendu bych to mohla stihnout.  A pak se chystá vánoční příběh (5 kapitol). Na Silvestra bych sem zase chtěla dát krátkou jednokapitolovou povídku jako v předešlých letech (není možné, jak to utíká!). A na nový rok už mám taky plány na další příběhy, tak budu doufat, že se vám budou líbit   uvidíme.
Moc a moc děkuju vám všem, kteří čtete a tak milými slovy mě podporujete v tomto koníčku      

tak bohužel to dopadlo přesně tak, jak jsem si nepřála    ale příběh to byl velmi zajímavý, musím říct, že jsem nad ním hodně často přemýšlela. od začátku to bylo podezřelé, ale až díl s večeří, řeči o věku, minulosti a budoucnosti mi právě připomněly ten film. tam jsem si chvíli myslela, že Elveshame Edwarda nějak zdroguje a provede nebo nechá provést (s pomocí lékaře) transplantaci. byla jsem v úvahách opravdu ovlivněna filmem: https://www.csfd.cz/film/4826-dvojrole/prehled/ ale po tom, co měl Edward cestou domů ty 'cizí' vzpomínky, už mi začalo docházet, co ten starý všivák provedl. jen jsem pořád doufala, že Ed třeba pojme podezření a rozbalí balíček, nevezme si ten druhý 'lék', prostě to nějak odvrátí. v tom stavu to asi nebylo možné. alespoň že v případě Elveshamea zafungovala karma, i když to měl snazší, než si zasloužil

ještě se vrátím k tomu, jak jsi, Hello, psala, že jsi mohla Edwardovo probuzení v novém těle více 'zakamuflovat'. já si naopak myslím, že jsi to udělala opravdu dobře, protože v tu chvíli už i bez obrázku bylo jasné (nebo mně to tak přišlo), že došlo k výměně myslí. ta košile to jen potvrdila. ale samozřejmě, originál jsem nečetla, takže to nedokážu posoudit.

je to zhruba rok, co jsem začala číst Tvé příběhy (první byl Vánoční anděl, myslím). hrozně to letí.. hodně mě to chytlo, máš opravdu skvělý vkus na četbu a obdivuji, že čteš originály a dokážeš je přeložit (umím si představit, jaký to musí být někdy oříšek) a ještě k tomu vytvořit tak trefnou kulisu pomocí Simíků. moc mě to baví  

Myslím, že takovouhle věc by nikdo nepřál ani svému největšímu nepříteli ... Mladý Edward ve starém zchátralém těle, nikdo mu samozřejmě nevěří, jiné vysvobození bohužel nenalezl, než ten jed ... Jak správně poznamenala Havranice, karma je zdarma, takže to tomu původnímu Elvenshamovi nevyšlo, jak si ďábelsky plánoval ! Ale stejně, jak dlouho to může člověka bavit, kvůli pofidérní "nesmrtelnosti" shánět nové a nové oběti a žít dál a dál se špatným svědomím ? V této souvislosti mě napadá klasika - Věc Makropulos - hlavní hrdinku nesmrtelnost časem omrzí, žít věčně se přece nedá.
Našla sis moc krásného koníčka, naše milá Hellohello, přinášíš nám čtenářům příběhy, které bych si třeba já asi jen tak nenašla a nepřečetla. Rozšiřuješ nám obzory, a to samozřejmě i svými krásnými ilustracemi děje, které vždy perfektně sedí k dané situaci ! Už se těším na vtipné fotky z tohoto příběhu i na Tvoji další tvorbu !

Děkuju moc!  Ještě o to více mě těší, když vás ty příběhy baví!    Jsem za to moc ráda, protože co se tak bavím s lidma o knížkách, většina lidí nečte to, co já, což vůbec nevadí, ale občas slýchám i opovržlivé komentáře. Je samozřejmé, že každému sedí něco jiného, ale všechno se dá říct aspoň s nějakým základním respektem   protože ty knížky si to nezaslouží. Jsem ráda, že mám dneska takové možnosti se dostat ke starším knihám s volnou licencí (taky můj mobil praská ve švech), protože mně osobně i sedí doba, ve které vznikly, cítím se tam jako doma. I když u některých je občas předvídatelný vývoj děje, některé jiné zase můžou působit naivně vzhledem k době, ve které vznikly, ale mně to nevadí.

Mám obrovskou radost, že s vámi tyto příběhy můžu sdílet pomocí simíků a že si o nich můžem i spolu povídat a sdělovat dojmy     To je pro mě perfektní. Jsem tak ráda, že máme toto fórum a hlavně, že se na něm sešlo tolik milých lidí.
A díky za super tipy na film a knížku  - na Dvojroli bych se mohla znova po letech podívat. A zrovna Věc Makropulos jsem ještě nečetla, ale mám tu knížku připravenou, tak se těším, až se do ní pustím

Děkuju vám ze srdce, že jste se rozhodly tyto příběhy číst a že mi tu zanecháváte tak krásné a milé komentáře       Nic víc si nemůžu přát.  


Tak jdeme na fotky z tvorby tohoto příběhu  

1. Tohle je první fotka, kterou jsem vyfotila (ani nevím, z jakého důvodu    je to jenom takový náhodný záběr). Našla jsem číšníky v restauraci, jak si oba povídají s někým mimo záběr. Ten vpravo se tváří tak snobsky, vlastně celou dobu se tvářil přesně tak, jak to bylo popsáno v knize  






Nedivím se, že Edward se v té restauraci necítil ze začátku dobře

2. Sbírka kačeních ksichtů?  
Tady máme malého Edwarda, který takto komentoval glóbus, který si prohlížel  







3. Číšník z jiné restaurace taky není pozadu, vypadá to, jako by se snažil Edwardovi vlepit pusu  





4. Když Edward potkal po tom prvním obědě Elveshama na ulici, vůbec ho nezajímal... a to už věděl o tom dědictví  docela drzé, někomu takhle zívat do obličeje


5. Elvesham, i když v příběhu tak strašně záludný a nevypočitatelný, ve skutečnosti byl perfektní simík! Poslouchal na slovo, dělal přesně to, co jsem chtěla! Třeba tady byla ta pasáž, jak Edward popisoval shrbená záda toho starce. Říkám si, jak to udělám, protože starší simíci sice bývají trochu nahrbení, ale Elvesham mě překvapil, protože přesně na těch záběrech, které jsem potřebovala, si takhle zakulatil záda    Tohle jsem snad nikdy v simech neviděla!





Ale tím to nekončí. Když si měl ve tmě šmátrat rukou po dásních, s tím jsem si už vůbec nevěděla rady. Myslela jsem, že to nechám bez fotky, protože mě nenapadlo, jak to udělat. Už si nepamatuju, co jsem mu zadala za akci, jestli s někým mluvit nebo si prohlížet nějaký obraz nebo jestli to udělal úplně sám od sebe, jenom si pamatuju, že mi to vyrazilo dech, když si strčil prsty do pusy!   Málem jsem z toho překvapení zapomněla fotit, ale naštěstí jsem ten záběr chytla  prostě přesně podle knížky, bylo to neuvěřitelné (akorát ty zuby má, byly třeba vidět v zrcadle, ale s tím jsem už nic nenadělala nevadí)




6. Zato tady se tváří tak záludně a zle, že se ho úplně bojím    





7. A tady další ksicht z restaurace, sice náhodně vyfocený, ale teď, když se na to dívám, docela mi připomíná ten slavný obraz Výkřik od Muncha  Ještě tak víc otevřít pusu a ruce na tváře a je to skoro ono



8. Hodně póz vznikne metodou pokus-omyl  Zkouším, co mě napadne a někdy to vyjde. V restauraci měli číšníci pomoct Elveshamovi do kabátu. Já nevím proč, mohla jsem to udělat snadno, ale proč si to neztížit jako vždycky.   Nějak jsem se u toho zasekla    a hledala jsem, jak to udělat, aby ti číšníci měli aspoň rozhozené ruce kolem Elveshama. Nenapadlo mě nic lepšího, než je zkusit dát rapovat. Sice ta póza vůbec nevyšla      (prostě blbý nápad    to se mi stává často ), zato jsem málem pukla smíchy, když jsem viděla tu divnou scénu











Tohle vypadá tak divně, jak mu šahá na hlavu  Co to má být?  





Celé je to divné Tady ho nadzvedává do vzduchu, nebo co?



Tady mu proráží ruku skrz...





A závěrečná frajerská póza s dotěrným číšníkem (zrovna v knize bylo zmíněno, že do kabátu jim pomáhali dotěrní číšníci, tak tady to sedí, i když trošku jinak ), který ho ochytává. Nebo lechtá?





To je drsňák, ten Elvesham




Jak se dívá na ty číšníky  před chvilkou s nima rapoval, teď mu připadají trapní?


9. Pokaždé, když ty simíky nehlídám, tak se stane něco takového. Tentokrát detektiv. Proč si za mými zády vždycky hrajou s nebezpečnými stvořeními?









Vždycky se bojím, jestli je ten vlk nemůže kousnout. Ale to by s ním museli mít asi vyšší vztah, že?  Jenže těžko říct, jestli si s ním nehrajou hodiny mimo můj dohled. Co když se to jednou stane?  

10. Cynický detektiv se chechtá poznámkám, které nechal Edward na stole  


Pozn.:  Hned za tím stolem ještě pořád leží mrtvola  

11. A jako poslední přichází na řadu moje oblíbená scéna  Elvesham (Edward) měl rozbít stůl, tak jsem mu dala do ruky nějakou hůl, co mám ve hře (měl to původně být pohrabáč, ten nemám). No... dopadlo to tak, že se do té hole zakousl...



... pak s ní bojoval se vzduchem....











... propadl skrz stůl ...




... zauzloval si ruce (tváří se jako ninja) ...



... zmlátil sám sebe       ...







... a takhle dopadl chudák, vypadá to hodně bolestivě



*****
To je prozatím všechno  Další příběh vyjde na 5 dílů, jak jsem už říkala, myslím, že první bych sem mohla dát během příštího týdne, možná spíš k závěru a potom po dvou dílech týdně to vyjde akorát do Vánoc. Tentokrát to bude z jiného soudku, vánoční a pohádkové. Těžko říct, jak vás to bude bavit, bude to taková oddechovka    
Mně se nejvíc z těch vánočních líbily Vánoční koleda (pro mě klasický příběh, který nemůžu vynechat žádné Vánoce) nebo Vánoční anděl (což bylo pro mě velké překvapení, protože jsem ho neznala, ale tak pěkný příběh asi už ani nenajdu. Zase ale je to individuální, každému se líbí něco jiného).    

Přeju vám pěknou neděli a vůbec celý hezký advent  

Nechápu, jak může někdo odsuzovat to, co čte někdo jiný, přece každému se líbí jiný žánr ?! V tomhle si naštěstí s kolegyní v práci rozumíme (řešíme zejména Vondruškovy historické detektivky ). Myslím, že podstatné je, že člověk vůbec něco čte - rozšiřuje si tím nejen své obzory, ale i slovní zásobu, ve Tvém případě, Hellohello, i znalosti angličtiny, a tak bych mohla pokračovat ...
A teď k těm interesantním fotkám - kačení ksichty pobavily, prsty v puse taky (tady jsem si taky říkala, jak jsi to, proboha, udělala ?), ale ti rapující číšníci a stařík, který se málem umlátil, to mě dostalo nejvíc !
Už se moc těším na další příběh, který nám zpestří adventní dobu !

Děkuju ti moc za krásný komentář, Ludmi     a souhlasím s každým písmenkem, máš naprostou pravdu. Ani nevidím důvod, proč by vůbec někdo měl něco takového odsuzovat, rozhodně to není nic k odsouzení, každý si prostě vybere žánr, který ho baví A přesně, čtením se mj. rozvíjí mozek, slovní zásoba, je to zábavné, atd. Díky moc za další tipy na knížky - to zní zajímavě! Od tohoto autora jsem nikdy nic nečetla a ráda to vyzkouším  

Konečně jsem dala dohromady první kapitolu, tak můžeme začít    



Velká obezděná země

(R. M. Alden)


KAPITOLA 1


Daleko na severním konci světa...



...ještě dále, než kam se kdy lidé vydali se svými loděmi nebo saněmi, a kde většina lidí předpokládá, že není nic jiného než led a sníh, je země plná dětí, která se nazývá Velká obezděná země.



Toto jméno je jí dáno proto, že kolem celé země stojí velká zeď, stovky stop tlustá a stovky stop vysoká. Je z ledu a nikdy neroztaje, ani v zimě, ani v létě, a samozřejmě z tohoto důvodu toto místo neobjevilo více lidí.



Země, jak už jsem řekl, je plná dětí, protože nikdo, kdo tam žije, nikdy nevyroste. Král a královna, princové a dvořané mohou být tak staří, jak si jen přejete, ale jsou to přece jen děti.









Hodně času si hrají s panenkami a cínovými vojáčky...

















... a každou noc v sedm hodin si dávají misku chleba s mlékem...



... a jdou spát.



Jsou však vynikajícími vládci...









... a ostatní děti jsou s vládou velmi spokojené.













Existuje spousta zvláštností týkajících se toho, jak se žije ve Velké obezděné zemi, ale tento příběh je pouze o jejich vánočním období.



Lze si představit, jak skvělé musí být jejich Vánoce, tak blízko severního pólu, všude led a sníh; ale to není vše.



Děd Vánoc žije právě na severní straně této země, tak, že jeho dům se opírá o velkou zeď a nebýt její opory, převrhl by se.





Děd Vánoc je jeho jméno ve Velké obezděné zemi; tady bychom mu bezpochyby říkali Santa Claus.







V každém případě je to ta samá osoba a nejvíce ze všech dětí na světě má rád děti za velkou ledovou zdí.





Jedna velmi příjemná věc na tom, mít Děda Vánoc za souseda, je, že ve Velké obezděné zemi nikdo nemusí kupovat vánoční dárky.







Každý rok v předvečer Vánoc, než si připraví rance pro zbytek světa, se Děd Vánoc vypraví do velkého lesa plného vánočních stromků, který roste těsně za palácem krále Velké obezděné země...







... a ověsí stromy cukrovinkami a knihami a hračkami a všelijakými dobrými věcmi.









Jakmile přijde noc, všechny děti se pohodlně zabalí do teplého oblečení, zatímco děti ve všech ostatních zemích čekají ve svých postelích, a jdou do lesa sbírat dárky pro své přátele.











Každý jde sám, aby nikdo z jeho přátel neviděl, co nasbíral; a nikdo si nikdy ani nepomyslí na nic takového, že by si vzal dárek sám pro sebe.









Les je tak velký, že je tu prostor pro každého, aby se tudy toulal, aniž by se setkal s lidmi, před nimiž má tajemství, a vždy je tu dost hezkých věcí, které se dají sehnat.













Takže vánoční čas je v této zemi krásným svátkem, stejně jako na všech jiných nejlepších místech na světě.





Tímto způsobem to oslavují stovky let, a protože se zdá, že Děd Vánoc nestárne o nic rychleji než děti, pravděpodobně se tak budou slavit stovky dalších let.





Ale jednou, před tolika lety, že by na to všechno zapomněli, kdyby ten příběh nebyl zapsán do jejich Velké knihy a nečetl se jim každý rok, prožily děti ve Velké obezděné zemi velmi podivné Vánoce.

---

(O tom až příště...  btw. až teď jsem si všimla, že na pár obrázcích (jak jdou hledat do lesa) se mi mezitím rozednilo, měla být tma a neuvědomila jsem si to      pardon!)

Tento příběh začíná tak krásně, přímo pohádkově ! A že se rozednilo, to jsem si ani nevšimla - vždyť když v zimě svítí měsíc v úplňku na spoustu bílého sněhu, může být světlo pomalu jako ve dne Máš to opět moc pěkně zpracované, milá Hellohello, už se nemůžu dočkat pokračování !

Ludmi, moc ti děkuju za tak milý komentář         nevím, jak ti jenom můžu dostatečně poděkovat!   Děkuju za tak krásnou pochvalu




Velká obezděná země

(R. M. Alden)


KAPITOLA 2

Do země přišel návštěvník.



Byl to starý muž a po mnoho let byl jediným cizincem, kterému se podařilo dostat se přes zeď.



Vypadal tak moudře a tolik ho zajímalo vše, co viděl a slyšel, že ho král pozval do paláce a bylo s ním zacházeno se všemi možnými poctami.





Když se tento stařec zeptal na jejich vánoční oslavy a bylo mu řečeno, jak je každý rok dodržují...



...poslouchal vážně a pak se tvářil ještě moudřeji než kdy jindy a řekl králi:



„To je všechno velmi dobré, ale myslím, že děti, které mají za souseda Děda Vánoc, by mohly najít lepší a snadnější cestu."





„Říkáš mi, že vy všichni jdete na Štědrý den sbírat dárky, abyste si je další ráno předali navzájem. Proč si přidělávat tolik problémů a jednat takovou oklikou?"



„Proč nejít spolu a každý si nenasbírá své vlastní dárky? To by ušetřilo problémy s jejich opětovným přerozdělováním a každý by byl spokojen, protože by si pro sebe mohl vybrat přesně to, co by chtěl. Nikdo nemůže vědět, co chceš, stejně tak dobře jako ty sám.“





Králi se to zdálo velmi moudré...



... a zavolal všechny své dvořany a rádce, aby si to vyslechli.



Moudrý cizinec hovořil dále o svém plánu...







... a když skončil, všichni se shodli, že byli velmi pošetilí, když je nikdy nenapadl tento jednoduchý způsob, jak získat své vánoční dárky.





„Když to uděláme," říkali, „nikdo si nikdy nemůže stěžovat na to, co má, ani si přát, aby se někdo jiný více snažil najít to, co by chtěl. Uděláme prohlášení a poté už vždy budeme následovat tento nový plán.“





Prohlášení tedy bylo učiněno a plán se dětem země zdál stejně moudrý jako králi a rádcům. Každý někdy byl tak trochu zklamaný ze svých vánočních dárků; teď už by nic takového nehrozilo.





* * *

Na Štědrý večer vždy mívali v paláci shromáždění a zpívali koledy až do doby, kdy byl čas jít do lesa.











Když hodiny odbily deset...



... každý řekl „Přeji Ti veselé Vánoce!“ osobě, která mu byla nejblíže, a poté se rozešli, aby šli do lesa každý svou cestou.





Této konkrétní noci se králi zdálo, že hudba není tak veselá jako obvykle, a že když děti spolu mluví, oči jim nezáří tak radostně, jak si toho všímal v jiných letech; ale nemohlo to mít žádný dobrý důvod, protože každý očekával, že to tentokrát bude lepší než obvykle.





Potom na to už nemyslel.



Té noci byl v paláci jen jeden člověk, kterého nové oznámení o vánočních dárcích nepotěšilo. Byl to malý chlapec jménem Inge...



... který bydlel nedaleko paláce se svou sestrou.




Jeho sestra byla mrzák a musela celý den jen sedět a dívat se ze své židle z okna...



... a Inge se o ni staral a snažil se jí dělat život šťastný od rána do večera.



Vždycky šel na Štědrý večer do lesa a vrátil se s rukama a kapsami plnými krásných věcí pro svou sestru, které ji zabavily na celý příští rok.











A ačkoli nemohla sama jít po dárky pro svého bratra, jemu to vůbec nevadilo, zvláště když měl další přátele, kteří s ním nikdy nezapomněli rozdělit o své hezké věci.











Ale teď, říkal si pro sebe Inge, co bude jeho sestra dělat?





Protože král nařídil, že nikdo nesmí sbírat žádné dárky pro nikoho jiného než pro sebe; ani nic víc, než by sám mohl najednou unést.





Všichni Ingeho přátelé byli zaneprázdněni představováním si toho, co by si sami pro sebe vybrali...



... ale to jedno ubohé zmrzačené dítě nemohlo udělat ani krok k lesu.

Ne, opravdu to nebyl dobrý nápad od toho starého muže, zjevně není tak moudrý, jak se zdá. Největší radost přece člověk nemá z dárků, ale z toho, že obdarovává ty druhé, že sám přináší radost druhým - to je patrně to, co dětem v této zemi najednou chybí, a sám král si toho povšimnul. A jak to asi vyřeší Inge s dárkem pro svou sestru ? Těším se na další díl, ta vánoční atmosféra je prostě nádherná !

chudák holčička, snad by král mohl udělit výjimku, kdyby její bráška požádal? ten moudrý muž se mi moc nelíbí, odkud se vzal a jaké má úmysly? děti jsou důvěřivé, snad toho nebude chtít využít.. ta atmosféra je opravdu kouzelná  

Díky vám oběma za nádherné komentáře!     a děkuju za  tak krásnou pochvalu    

@Ludmila - Přesně tak, největší dárek je v tom, že se někomu jinému udělá radost. Moc krásně řečeno, Ludmi    
Většina dětí si to asi neuvědomuje, přijdou na to až později, když vyrostou a někdo na to nepřijde vůbec. Inge je moc hodný kluk a je dobře, že se tak hezky stará o svoji sestřičku.

@Havranice - To je pravda, král by měl být dost moudrý, aby udělal výjimku aspoň pro Ingeho sestru (taky je mi jí líto), když už se rozhodli hledat dárky jenom sami pro sebe.   Škoda, že vůbec takovou vyhlášku ustanovil, když už, tak nemusel aspoň zakazovat dětem sbírat dárky pro ostatní.




Velká obezděná země

(R. M. Alden)


KAPITOLA 3

Po dlouhém přemýšlení Inge usoudil, že by nebylo špatné, kdyby místo toho, aby si vzal dárky pro sebe, by je vzal jen pro svou sestru. To by velmi rád udělal; protože na co chlapec, který může běhat a hrát si ve sněhu, potřebuje dárky, ve srovnání s malou dívkou, která může jen tiše sedět a sledovat, jak se ostatní dobře baví?



Inge nepožádal o radu nikoho, protože se trochu bál, že mu ostatní řeknou, že to nesmí udělat; ale tiše se rozhodl, že vyhlášku neposlechne.





A teď už zvony odbily deset...



... a děti se vydaly k lesu ve světle hvězd...





... které bylo tak jasné, že byly téměř vidět stíny dětí na jiskřivém sněhu.





Jakmile přišly na okraj lesa, rozešly se, každý kráčel sám jako kdysi, i když teď už opravdu neexistoval důvod, proč by měli mít před sebou tajemství.



O deset minut později, kdybyste byli v lese, možná byste viděli, jak děti zděšeně stojí se slzami na tvářích a vykřikují, že takový Štědrý večer ještě nikdy předtím nebyl.





Protože když se kolem sebe dychtivě rozhlížely na nízko se ohýbající větve stálezelených stromů, neviděly na nich viset nic, co by nebylo vidět každý jiný den v roce.





Hledaly vysoko i nízko a putovaly do lesa dále než kdykoli předtím, kdyby Děd Vánoc náhodou letos pro zavěšení dárků vybral nové místo; ale nikde se pořád neobjevily žádné dárky.







Král si k sobě zavolal své rádce a zeptal se jich, jestli vědí, zda se něco takového už dříve stalo, ale ti neznali odpověď. Takže nikdo nemohl vědět, jestli na ně Děd Vánoc zapomněl nebo jestli ho zdržela nějaká strašlivá nehoda.



Když děti vyšly po hodinách únavného hledání z lesa ven, některé z nich narazily na malého Ingeho...



... který nesl přes rameno pytel, co vypadal plný až k prasknutí.



Když je viděl, jak se na něj dívají, zvolal: „Nejsou to krásné věci? Myslím, že Děd Vánoc k nám nikdy nebyl až tak štědrý."



„Jakto, co tím myslíš?" vykřikly děti. „Vždyť v lese nejsou žádné dárky!"



„Žádné dárky?" řekl Inge. „Mám jich plný ranec."



Ale neřekl, že je dětem ukáže, protože nechtěl, aby zjistily, že jsou pro jeho sestřičku a ne pro něj samotného.




Potom ho děti prosily, aby jim řekl, v jaké části lesa našel dárky...



... a on se otočil a ukázal jim na místo, kde byl. „Nechal jsem jich tam mnohem víc, než jsem si odnesl," řekl. „Támhle jsou! Vidím i odtud, jak některé věci září na stromech.“





Ale když děti následovaly jeho stopy ve sněhu na místo, kde předtím byl, stále na stromech nic neviděly...



... a myslely si, že Inge musel být náměsíčný a jen snil o tom, že našel dárky. Možná si naplnil tašku šiškami z jehličnatých stromů.

Už jsem se bála, že ostatní děti budou chtít Ingemu ublížit, že se s ním o ty dárky třeba poperou, ale naštěstí k ničemu takovému nedošlo. Inge není náměsíčný, to naopak ostatní děti postihla "vlčí mlha", kvůli své, byť neúmyslné, sobeckosti nevidí to, co dřív, asi si s nimi tímto způsobem zahrává sám Děd Vánoc

snad se Inge nedostane do potíží, že chtěl dárky pro setru.. každopádně budou děti zmatené, proč nic nenašly, snad na to přijdou. příběh má krásnou zimní kulisu a vánoční atmosféru  

Mockrát vám oběma děkuju za nádherné komentáře!

@Ludmila - To máš pravdu, taky jsem se něčeho podobného bála, ty děti mi připadaly opravdu hodně zklamané. Naštěstí se to nestalo ještě to by tak scházelo. Díky za tvůj milý komentář - moc krásně napsáno!
Jestlipak je to tím? Uvidíme na konci

@Havranice - Třeba by šlo dojednat nějakou výjimku pro jeho sestru, ale kdo ví, jak to v této zemi chodí, třeba jsou tam dost přísní a vyžadují dodržování zákonů až tak, že by té holčičce neumožnili mít žádné dárky, to mi připadá hrozné. Děkuju moc za tak krásnou pochvalu

Mám hotovou další kapitolu, ale vůbec jsem si při jejím vytváření neuvědomila, že je až tak krátká snad to nebude protentokrát vadit... nějak špatně jsem to rozdělila. Škoda, že jsem si toho nevšimla dřív, spojila bych ji s tou poslední - tu sem plánuju dát 23.12. a jestli to nestihnu, tak na Štědrý den ráno Je neuvěřitelné, jak rychle to ubíhá, za chvilku to máme Vánoce klidně bych brala ještě delší advent, nějak ten čas až moc rychle uletěl




Velká obezděná země

(R. M. Alden)


KAPITOLA 4


Dalšího dne panoval všude ve Velké obezděné zemi smutek.



Ale ti, kteří přišli do domu Ingeho a jeho sestry, viděli spoustu knih a panenek a krásných hraček nashromážděných okolo židle holčičky...










...a když se zeptali, odkud tyto věci pocházejí...



...bylo jim řečeno: „No přece z lesa vánočních stromků.“



A vrtěli hlavami, nechápali, co to má znamenat.



Král uspořádal v paláci poradu a ustanovil výbor svých nejvěrnějších dvořanů, aby navštívili Děda Vánoc a zjistili, co se to stalo.



Asi hned další den se výbor vydal na cestu.





Velmi se nadřeli, když šplhali na velkou ledovou zeď, která ležela mezi jejich zemí a místem, kde žil Děd Vánoc...





...ale nakonec se dostali na vrchol.

A když přišli na druhou stranu zdi, dívali se dolů přímo do jeho komína.



Nebylo těžké sestoupit tímto komínem dolů do domu, a když se dostali na dno, ocitli se přímo v místnosti...



... kde Děd Vánoc ležel a tvrdě spal.





Bylo dost těžké ho probudit, protože vždycky po skončení své vánoční práce spal sto dní...





... a podařilo se to, až když výbor otočil ručičkami hodin dokola dvěstěkrát.

A že těm dětem nebylo divné, že Ingeho sestřička má dárky, i když si pro ně nemohla dojít ? Asi si to nikdo ve všeobecném zmatku a smutku neuvědomil ... Chudáci chlapci z výboru, to překonání zdi muselo být náročné, a pak navíc to buzení Děda Vánoc, ty obrázky jsou tak sugestivní ! Copak se asi dozví ?

@Ludmila - perfektně odpozorováno  že jim nebylo divné, že ona jediná ty dárky má...  kdyby se nad tím všichni zamysleli, třeba by přišli na to, čím to je  něco jiného by bylo, kdyby dárky neměl vůbec nikdo. Ta cesta k Dědovi Vánoc musela být hrozně obtížná, to ještě ta velká zeď má být vysoká i tlustá stovky stop, já jsem ji udělala mnohem nižší a tenoučkou. No kdybych byla já v tom výboru, musela bych zůstat dole, protože bych se tam nikdy nevyškrábala   Moc ti děkuju za tak krásný komentář!      



Velká obezděná země

(R. M. Alden)


KAPITOLA 5




Když hodiny odbily dvanáctkrát dvě stě hodin, Děd Vánoc si pomyslel, že je čas ukončit spánek...



... a posadil se na posteli a promnul si oči.





„Ó, sire!" zvolal princ, který vedl výbor:



„Přišli jsme od krále Velké obezděné země, který nás posílá, abychom se zeptali, proč jste na nás tyto Vánoce zapomněl a nenechal v lese žádné dárky.“



„Žádné dárky?" řekl Děd Vánoc. „Nikdy jsem na nic nezapomněl. Dárky tam byly. Jen jste je neviděli, to je vše.“





Ale děti mu pověděly, že hledaly dlouho a pečlivě a v celém lese nebyla nalezena jediná věc, kterou by bylo možné nazvat vánočním dárkem.





„Vskutku!" řekl Děd Vánoc.



„A malý Inge, ten chlapec se zmrzačenou sestrou, nenašel žádné?"



Poté výbor ztichl, protože slyšeli o darech v Ingeho domě a nevěděli, co na to říct.



„Raději běžte domů," řekl Děd Vánoc, který si nyní začal uvědomovat, že ho probudili příliš brzy, „a nechte mě si zdřímnout. Dárky tam byly, ale nikdy nejsou  určeny dětem, které hledají jen pro sebe. Nedivím se, že jste je neviděli."



„Pamatujte, že ne vše, co vám moudří cestovatelé poví, je moudré.“



A otočil se a znovu usnul.











Výbor se tiše vrátil do Velké obezděné země...



... a řekl králi, co slyšel.



Král neoznámil všem dětem země, co jim pověděl Děd Vánoc...



... ale když přišel příští prosinec, vydal další prohlášení, ve kterém všechny vyzýval, aby hledali dary pro ostatní jako dříve, v lese vánočních stromků.





Takto to od té doby dělají...



...a aby nezapomněli na to, co se stalo, pro případ, že by někdy někdo chtěl žádat o další změnu, každý rok jim předčítal z Velké knihy příběh o době, kdy neměli žádné vánoční dárky.









KONEC.

---

Správně jste odhadli (a vzpomínám si, že to tady přímo Ludmila psala   ), čím to bylo, že děti dárky neviděly. Škoda taky, že jim nedošlo, když jim ten moudrý člověk takto radil, že nejhezčí na tom všem je právě někoho jiného obdarovat. A jsem docela ráda, že už nehrál v příběhu další roli a nijak té situace nevyužil.

Tentokrát se mi při tvorbě snad ani nic nestalo že by se simíci polepšili? Jenom jedna vtipná situace a škoda, že jsem to nezachytila na video, ať je to líp vidět  Právě jsem si fotila v lese vánočních stromků, když mi do záběru doslova připlul tenhle pejsek   jak je maličký, nebyly mu vůbec vidět nohy, tak tím sněhem doslova plul vypadalo to vtipně, na fotce to nevynikne. A celou dobu měl takhle vyplazený jazyk:





A to je z tohoto příběhu všechno  
Další na řadě bude povídka, kterou sem dám (jako už tradičně) na Silvestra

Přeju vám všem krásné a pohodové Vánoce!  

 

Krásný vánočně laděný příběh jsi pro nás vybrala, milá Hellohello ! Žádné zbytečné násilí, toho je kolem nás plno, jen takové zamyšlení nad lidskou povahou - každou, byť dobře míněnou radu není nutné vždy uposlechnout, je třeba používat i zdravý rozum a cit ... A to nejen o Vánocích ! Pěkné svátky !

bála jsem se, že ten pocestný bude mít nějaké špatné úmysly, naštěstí měl jen hloupou radu. děti samy nebyly tak natěšené, když měly jít hledat dárky pro sebe, už to bylo jakési narušení kouzla.. krásný příběh k zamyšlení

ten pejsek je skvělý, úplně ho v tom sněhu vidím mě tak běhal nějaký skunk a byla vidět jen brázda na sněhu

Děkuju moc vám oběma za tak krásné komentáře!

@Ludmila - krásně řečeno přesně takto by to mělo být! Děkuju moc, jsem ráda, že se ti příběh líbil je pěkné, že i takovýto jednoduchý a krátký příběh v sobě nese poselství, že nezáleží na darech, ale úplně na něčem jiném.

@Havranice - přesně tak naštěstí ten pocestný už nehrál další roli, mrzelo by mě, kdyby jim to ještě nějak víc zavařil. A jsem ráda, že si to nakonec děti uvědomily, i když to zjistily až po té výpravě. Díky moc za krásný komentář!
Ten skunk musel vypadat srandovně jak na motorový pohon byla mu vidět hlava nebo byl celý pod sněhem?

Hezké svátky plné pohody!

Ještě k tomu pejskovi jsem si taky vzpomněla, že jsem jednou měla ve hře kocourka, který jednou taky krásně zapadl do sněhu a když šel, byla mu vidět jen hlavička, škoda, že už nemám fotku.

Ludmi, moc děkuju za hezký komentář   se zvířaty je v The Sims sranda  jako v reálném světě. Škoda, že už nemáš fotku, ale podle popisu si to jde živě představit, jak proudí ta kočičí hlava sněhem    

---

No a je tu poslední den roku a s ním slíbený příběh, je to taková krátká povídka s jednoduchou zápletkou, napsal ji Guy de Maupassant - netušila jsem, že psal něco takového, než jsem na to narazila v jedné sbírce povídek, tak jsem si říkala, že je to krátké a mohlo by to jít udělat v The Sims a že vám to sem pro zajímavost dám na Silvestra Snad se vám bude líbit


Nepohodlná postel

(G. de Maupassant)



Jednou na podzim jsem odjel na loveckou sezónu s přáteli na zámek v Pikardii.





Moji přátelé měli rádi kanadské žertíky, stejně jako ostatní moji přátelé. Ani nestojím o to, abych se znal s jiným druhem lidí.



Když jsem dorazil, vítali mě jako prince, což v mých prsou hned vzbudilo nedůvěru.



Úžasně jsme si zastříleli. Objímali mě, přemlouvali mě, jako by očekávali, že se na můj účet budou skvěle bavit.





Řekl jsem si:  „Pozor, ty stará fretko! Něco na tebe chystají."







Během večeře byla veselost až přehnaná, ve skutečnosti opravdu až příliš velká.









Pomyslel jsem si: „Tady jsou lidé, co si užívají dvojnásobný díl zábavy - a zjevně bezdůvodně. Určitě ve svých myslích hledají nějakou pořádnou zábavu. Obětí toho vtipu se mám stát já. Pozor!"





Během celého večera se všichni až přehnaně smáli.















Ve vzduchu jsem ucítil kanadský žertík, stejně jako pes cítí lovnou zvěř. Ale co to bylo?



Byl jsem ostražitý, neklidný.



Nenechal jsem si uniknout ani slůvko, význam nebo gesto. Všichni mi připadali jako podezřelý objekt...



.... a dokonce jsem se nedůvěřivě díval i do tváří sloužících.









* * *

Odzvonila hodina, kdy se mělo jít spát a celá domácnost mě šla doprovodit do mého pokoje. Proč?





Volali na mě: „Dobrou noc."



Vstoupil jsem do komnaty, zavřel dveře a zůstal jsem stát, aniž bych se pohnul o jediný krok, a v ruce jsem držel voskovou svíčku.



Slyšel jsem z chodby smích a šeptání. Bezpochyby mě špehovali.





Rozhlédl jsem se po stěnách, nábytku, stropu, závěsech, podlaze.





Neviděl jsem nic, co by mělo opravňovat podezření.

Slyšel jsem, jak se za mými dveřmi pohybují nějaké osoby. Nepochyboval jsem o tom, že se dívají klíčovou dírkou.

V hlavě se mi zrodil nápad: „Moje svíčka může náhle zhasnout a nechá mě tak ve tmě."



Pak jsem přešel k krbové římse a zapálil všechny voskové svíčky, které na ní byly. Poté jsem se znovu rozhlédl kolem sebe, aniž bych však něco objevil. Postupoval jsem krátkými krůčky a pečlivě jsem si prohlížel komnatu.



Nic. Zkontroloval jsem každý předmět jeden po druhém. Stále nic. Přešel jsem k oknu.



Okenice, velké dřevěné okenice, byly otevřené.



S velkou opatrností jsem je zavřel a pak zatáhl závěsy, obrovské sametové závěsy, a postavil jsem před ně židli, abych se neměl čeho bát zvenčí.





Pak jsem se opatrně posadil.



Křeslo bylo pevné.



Neodvažoval jsem se vlézt do postele. Čas však letěl; a skončil jsem tím, že jsem došel k závěru, že jsem směšný. Pokud mě špehovali, jak jsem předpokládal, museli se při čekání na úspěch toho žertu, který pro mě připravovali, nesmírně smát mé hrůze.





Tak jsem se rozhodl jít spát. Ale postel vypadala obzvlášť podezřele.



Zatáhl jsem za závěsy.



Zdálo se, že jsou pevné.



Přesto ale hrozilo nebezpečí. Možná jsem měl dostat studenou sprchu z vršku přímo na hlavu, nebo možná v momentě, jakmile bych se natáhl, bych se s matrací propadl až pod podlahu.



V paměti jsem pátral po všech kanadských žertech, se kterými jsem se kdy setkal.





A já jsem nechtěl být lapen. Ach! To rozhodně ne! To rozhodně ne!



Pak jsem si náhle vzpomněl na opatření, které považuji za mimořádně účinné: opatrně jsem uchopil boční stranu matrace a velmi pomalu ji přitáhl k sobě. Šlo to sundat, následovalo prostěradlo a zbytek ložního prádla.



Všechny tyto předměty jsem odtáhl do samého středu místnosti čelem ke vstupním dveřím. Ustlal jsem si postel, jak nejlépe jsem dovedl, v určité vzdálenosti od té podezřelé postele a rohu, který mě naplňoval takovou úzkostí.



Potom jsem uhasil všechny svíčky a tápal jsem zpět ve tmě a vklouzl pod peřinu.







Ještě nejméně hodinu jsem byl vzhůru a plašil jsem se při sebemenším zvuku.





V zámku se zdálo být všechno klidné.



Usnul jsem.





Musel jsem být dlouho v hlubokém spánku...



...ale najednou mě s úlekem probudil pád těžkého těla padajícího přímo na mé tělo a zároveň mi na obličej, krk a hruď chrstla vřelá tekutina, která mě donutila bolestně zavýt. A do uší mi pronikl strašlivý zvuk, jako by spadl příborník naložený talíři a nádobím.





Cítil jsem, jak se dusím pod tíhou, která mě drtila a bránila mi v pohybu.









Natáhl jsem ruku, abych zjistil, co je to za předmět. Cítil jsem obličej, nos a vousy. Pak jsem vší silou tuto tvář udeřil. Okamžitě jsem ale dostal krupobití facek...





...což mě přimělo vyskočit z promočeného prostěradla a v noční košili se vrhnout do chodby, jejíž dveře jsem našel otevřené.





Ó, takový šok! Byl už bílý den. Hluk přivedl mé přátele, kteří přispěchali do komnaty, a přes mou improvizovanou postel jsme našli rozvaleného zděšeného komorníka...



... který, když mi přinesl můj ranní šálek čaje, zakopl o tuto překážku uprostřed podlahy a spadl na břicho a přitom mi na obličej vylil mou snídani.  

















Ta opatření, která jsem učinil, když jsem zavíral okenice a šel spát doprostřed místnosti, způsobila tuto  mezihru, které jsem se snažil vyhnout.



Ach! Jak se toho dne všichni nasmáli!






KONEC.

---

Vše nejlepší do nového roku! Ať je pro nás všechny rok 2023 šťastnější, než byl tento
A rovnou můžu slíbit, že se tu zhruba do týdne objevím s novým příběhem, jehož hlavního hrdinu z mých příběhů už znáte

Pěkný příběh jsi nám nachystala na konec roku, milá Hellohello ! Mladý hrdina byl zjevně až příliš podezřívavý a tak se bál, že se stane obětí kanadského žertíku, až k tomu došlo, ale úplně jinak Chudák sloužící, co mu nesl snídani, ten se do té patálie dostal jak slepý k houslím, doufám ale, že se nakonec taky zasmál Opět musím pochválit krásné zpracování, ty podrobnosti jako prostřený stůl, sloužící v parukách a livrejích, dekorace, závěsy, a samozřejmě i to perfektní dobové oblečení !
Taky přeji vše nejlepší do nového roku, a už se těším, jaké nové příběhy nás v Tvém zpracování čekají !

@Ludmila - Moc ti děkuju, Ludmi, za tak nádherný a milý komentář! Vždycky mi vykouzlíš úsměv  Nevím, jak ti poděkovat! Jsem strašně ráda, že se ti příběh líbil a moc si vážím každého tvého komentáře  

---

Na novém příběhu se pracuje a první kapitolu bych sem chtěla dát nejpozději o víkendu, jestli to všechno stihnu a kdyby náhodou ne, tak to sem hodím co nejdřív, jak to půjde.

Z tohoto kraťoučkého silvestrovského příběhu mám jenom pár fotek z tvorby:

U stolu bylo fakt veselo, a to tak moc, že se jeden ze simíků propadl skrz opěradlo židle...



... ale nevypadá, že by mu to nějak vadilo  
A tento chechtající simík si ani nevšiml, že si máchá ruku ve sklence vína



Sklidil za to posměch od kamaráda sedícího vedle...



Zato náš hrdina měl tolik starostí, že si ničeho nevšímal, i když se to odehrávalo přímo před jeho očima



Tak to je všechno a uvidíme se zase za pár dnů u nového příběhu