Hellohello: Kolekce příběhů

Opět zajímavý díl, říkala jsem si, jak se asi bude chovat po probuzení. A co asi Mildred - jestlipak vycítí nebo se dozví, že její milý zbožňuje jinou, navíc dámu z obrazu z minulých dob ?
To prostředí i jednotlivé detaily a gestikulace, například při tom podávání čaje, to vše tak krásně dokresluje příběh, člověk si to může hned jinak užít, než kdyby Tvůj příběh jen četl v knize, milá Hellohello !

Další parádní dílek!

Tak přeci jen do rána zmizela Jsem opravdu zvědavá, jak se náš hrdina nakonec rozhodne.

No a jak bude probíhat celé setkání s Mildred? Jak jí vysvětlí, že o ní vlastně už nestojí?

Docela by mě zajímalo, proč u toho vždy musí být její matka .

Náš hlavní hrdina se dostal do prekérní situace, jsem docela zvědavá, jak se tohle bude vyvíjet.

Moc se těším na další dílek!

@Ludmila - Ani nevíš, jak moc mě tvůj milý komentář potěšil      to je pro mě samozřejmě velká pochvala, ale nezasloužím si to - tady vám „vnucuju" svými fotkami určitý vzhled simů i postav, knížka zase má svoje obrovské  kouzlo, když díky těm popisům umí fantazie vykouzlit úplně neskutečné scény a v mysli každého z nás jsou úplně jedinečné - to si vždycky říkám při čtení poslední dobou. I v těch simíkách to většinou vždycky vyjde dost jinak, než jak si to představuju já, když to čtu.
Opravdu moc mě těší, že se ti příběh líbí v mém podání a moc si toho vážím  
A správná otázka - na Mildredinu reakci se podíváme hned v této kapitole  

@Janika31 - Mockrát i tobě děkuju za krásný komentář, Jani     pokaždé mi uděláš velkou radost milými slovy a mám pokaždé radost, když tu najdu komentář od tebe. Správný postřeh s tou její matkou, pro nás v této době docela nemyslitelné. Myslím, že všude chodí s ní jako garde, aby nedošlo k nějakému nepřístojnému chování   v té době to určitě není na škodu, jistota je jistota.  
(tvůj komentář mi připomněl jednu starou písničku „And Her Mother Came Too", zazněla třeba i ve filmu Gosford Park a ten text je dost vtipný, včetně slovní hříčky na závěr, kdy tam za celou dobu není „came too", ale „came to" (probrala se) - ta matka totiž úplně všude chodí s její dcerou a jejím nápadníkem a na závěr usne a oba dva mladí jsou šťastní, že od ní mají konečně pokoj a zrovna vtom se ona probudí ) Kdyby to někoho zajímalo, text je zde a písnička třeba zde v podání herce z výše zmíněného filmu.
A hned uvidíme, jak se bude chovat Mildred. Na jednu stranu by mi jí bylo líto - když všechno celou dobu naznačovalo, že o ni má zájem, je docela smutné zjištění, že si mezitím našel někoho jiného. Ale když jde o někoho tak osudového jako tu z toho rámu, tak všechno musí ustoupit... přesně, je to prekérní situace.


Ebenový rám

(E. Nesbit)


KAPITOLA 9


Mildred a matka udržovaly nádobu konverzace při vroucí teplotě - množstvím honosných otřepaných frází...





...a já jsem to snášel jako někdo, kdo může snášet mírný očistec, dokud jen je na dohled od ráje.



Vzhlédl jsem na svou milou v ebenovém rámu a cítil jsem, že cokoli, co se může stát, jakákoli nezodpovědná hloupost, jakýkoli přechod k tomu nudnému neznamená nic, kdyby jen ke mně nakonec znovu přišla.



A přesto - když se Mildred také podívala na portrét a řekla: „Nemyslí si o sobě příliš moc?"





„Asi je to nějaká divadelní postava?"







„Jedno z vašich prudkých vzplanutí, pane Devigne?“  -



- měl jsem odporný pocit bezmocného podráždění...





... které se stalo absolutním mučením, když se Mildred (jak jsem kdy vůbec mohl obdivovat takový typ krásy – jako barmanka na krabičce s čokoládou) vrhla na židli s vysokým opěradlem a zakryla vyšívání na židli svými směšnými kanýry...



... a dodala: „Mlčení znamená souhlas! Kdo to je, pane Devigne?"



„Řekněte nám o ní všechno: jsem si jistá, že má nějaký příběh.“



Ubohá  malá Mildred, jak tam tak seděla s úsměvem, úplně klidná ve své důvěře, že každé její slovo mě okouzlovalo, seděla tam se svým dost sevřeným pasem, se svými dost úzkými pevnými botami, se svým docela vulgárním hlasem...





... seděla v křesle, kde předtím seděla moje drahá paní, když mi vyprávěla svůj příběh!



Nemohl jsem to vydržet.





„Neseďte tam," řekl jsem, „není to pohodlné!"





Ale ta dívka se nechtěla nechat napomenout. Se smíchem, který mi zlostně otřásl každým nervem v těle, řekla: „Ach, drahý! To nemohu ani sedět na stejné židli jako ta vaše žena v černém sametu?"



Podíval jsem se na židli na obrázku. Byla stejná a na její židli teď seděla Mildred.







Pak se ke mně vkradl hrozný pocit Mildrediny reality: bylo toto všechno nakonec realita?
Ale nebýt té šťastné náhody, mohla snad Mildred obsadit nejen její židli, ale i její místo v mém životě?



Vstal jsem.

„Doufám, že si nebudete myslet, že jsem příliš hrubý,“ řekl jsem, „ale budu muset odejít pryč.“

Už jsem zapomněl, jakou vymyšlenou schůzku jsem tehdy uvedl. Lež přišla sama, docela pohotově.




Čelil jsem Mildredinu ušklíbnutí s nadějí, že ona a její matka na mě nebudou čekat na večeři.







Utekl jsem.



Za další minutu jsem byl v bezpečí...



...sám, pod chladnou zataženou podzimní oblohou – úplně volný – mohl jsem myslet, myslet, myslet...





... na mou drahou paní.

---

P.S. Omlouvám se, že jsem nevychytala moment, kdy hlavní hrdina vstane ze židle (na fotkách už dávno stojí a vyčítá Mildred, že sedí na té židli, i když má pořád ještě sedět).  

Takže Mildred se mylně domnívá, že má své jisté - tedy že její budoucí manžel je jistý ? Inu, takové naivní, zbytečně zvědavé a nepříliš vtipné osůbky byly, jsou a budou vždycky ...
A máš pravdu, Hellohello, v té době bylo naprosto nemyslitelné, aby mladá dáma šla kamkoliv bez doprovodu, tedy nejlépe gardedámy, byla by hned považována za dívku lehčích mravů ! A krásně je na obrázcích i v textu popsána tehdejší móda - pas sešněrovaný korzetem na co nejmenší obvod (císařovna Sisi údajně měla v pase pouhých 40 cm !), spousta kanýrků, ozdůbek, kloboučky (bez pokrývky hlavy se taky nedalo vyjít na ulici), těsné botky, i když kavalír nemohl vidět ani kotníček své vyvolené ...
Opět krásný díl, už jsem zvědavá na další - až nastane půlnoc ...

Ludmi, mockrát děkuju za tak krásný komentář! Mně je Mildred protivná tím, jak se vysmívá tomu obrazu, kdyby jen tušila, co ten obraz umí! A že právě ta paní z obrazu je pro našeho hrdinu tolik důležitá. A prý „nemyslí si o sobě moc" - to říká zrovna ta pravá.
Tvůj příspěvek perfektně shrnuje tehdejší módu. Na pohled to může vypadat hezky, ale nesmí se to přehánět, když jde o zdraví - těch 40 cm v pase je šokující číslo! Taky jsem to o ní před časem četla. Zkuste si vzít třeba krejčovský metr nebo proužek papíru 40 cm dlouhý a stočte to do tvaru pasu a podívejte se shora - je to hrozná představa, jak musí orgány trpět tím sešněrováním.
P.S. Škoda, že v sims jsem někdy líná na ty různé kloboučky nebo čepce, sice jich pár ve hře mám, ale ne dost na to, aby se neopakovaly a taky dost trvá, než se dá simům změnit vzhled, asi mám přehlcenou hru. Zároveň málokdy některý sedí správně na vlasy, tak se omlouvám za toto nedodržování nošení těch klobouků/čepců, jak by to správně mělo být

Toto je předposlední kapitola, příště už bude závěrečná.

Ebenový rám

(E. Nesbit)


KAPITOLA 10


Chodil jsem celé hodiny po ulicích a náměstích...



...znovu a znovu jsem prožíval každý pohled, slovo a dotek ruky, každý polibek; byl jsem úplně a nevýslovně šťastný.









Mildred byla naprosto zapomenuta; moje dáma z ebenového rámu naplnila mé srdce, duši a ducha.



Když jsem v mlze zaslechl, jak odbíjí jedenáct, otočil jsem se a šel domů.



Když jsem se dostal do své ulice, spatřil jsem dav, který se přes ni valil, vzduch byl plný silného červeného světla.



Hořel dům.



Můj!



Prodral jsem se davem.

Obrázek mé dámy, aspoň ten bych mohl zachránit.





Když jsem vyskočil na schody, viděl jsem jako ve snu, ano, všechno to bylo opravdu snové...



... viděl jsem, jak se Mildred vyklání z okna v prvním patře a lomí rukama.





„Vraťte se, pane,“ zvolal hasič; „tu mladou dámu za chvilku dostaneme ven.“





Ale má  paní? Schody praskaly, kouřilo se z nich a byly horké jako peklo.





Šel jsem nahoru do místnosti, kde visel její obraz. Je divné to říct, ale cítil jsem jen to, že ten obraz je věc, na kterou bychom se rádi dívali po celý ten dlouhý, šťastný, manželský život, který měl být náš. Nikdy jsem o něm nepřemýšlel, že by s ní měl být spojený v jedno.



Když jsem dorazil do prvního patra, ucítil jsem kolem krku paže. Kouř byl příliš hustý na to, abych mohl rozlišit rysy.



„Zachraňte mě,“ zašeptal hlas.
Sevřel jsem postavu v náručí a nesl ji s podivným stísněným pocitem dolů po třesoucích se schodech a ven do bezpečí.

Jéžišmarjá, koho to vlastně zachraňuje ? Mildred nebo dámu z obrazu ? Samozřejmě bych radši viděla v jeho náruči onu dámu, tu protivnou Mildred přece zachraňují hasiči. Ovšem obraz měl ožít až o půlnoci a teď je patrně něco po jedenácté ? A pokud shoří ten obraz v ebenovém rámu, skončí ta krásná dívka navěky v pekelných plamenech ? Ta atmosféra je tak perfektně zpracovaná, ty cáry mlhy i ohnivé plameny, Hellohello, že si člověk připadá málem jako přímý účastník děje Škoda, že příští díl bude poslední ...

dobrá otázka, Ludmi.. jenže ten hlas šeptal 'zachraňte mě' a s tou ženou z obrazu si tykali, zatímco Mildred mu vykala. Mildred se mi nelíbí, ale ta záhadná kráska popravdě řečeno také ne. kdyby obraz shořel, už by se asi nemohla vrátit, špatné pro ni, ale dobře pro něho. tipla bych si, že vynese Mílu a pak se vrátí pro obraz, možná už bude půlnoc, ale co dál? vůbec si netroufám odhadovat, jakýkoli vývoj mě překvapí, to jsem si jistá. jen stále doufám, že ho nepřesvědčí k vyhlídce pekla, i když je tak okouzlený, že bych se ani nedivila
ale ten oheň, hasiči v dobových uniformách a přilbách, Mildred vykloněná z okna, to muselo dát neskutečně práce. a skoro bych řekla, že na jednom záběru našemu hrdinovi hoří zadek? muselo to být velmi náročné natáčení, snad měl zkušeného kaskadéra a nic se mu nestalo..

Já úplně zapomněla okomentovat předchozí dílek . Pardon!

Ta Mildred je hrozně protivná, můj první dojem z ní se mi akorát potvrdil. To by si popravdě dal, kkdyby se oženil s někým takovým . To by teprve bylo peklo . Třeba není tak hrozná, jak vypadá, ale mě nepřesvědčila. Ještě jak se ho drze vyptává a uráží jeho lásku z obrazu. Prej : „Jedno z vašich prudkých vzplanutí, pane Devigne?“ Bože, to jsem měl chuť jí nakopnout. Už jen ten její ksichtík mě vytáčí.. pardon. Tady tedy musím říct, že se ti parádně povedlo ji vyobrazit.

No a předposlední kapitola mi vyrazila dech! Už jen ta úvodní fotka v mlze Obdovuji tě, jak krásně umíš vystihnout okolní prostředí. Člověk se vžije do daného momentu.

A pak ten šok, když přišel ke svému domu a našel ho v plamenech, zajímalo by mě, jak se to přihodilo? Snad se Mildred nepokoušela uvařit veřeři.

A co bude s obrazem? Doufám, že se podaří ho zachránit. No a kdo byla ta osoba, co ho obejmula s prosbou o záchranu? Už se nemohu dočkat dalšího dílku!

Ještě jednou chci pochválit celé prostředí. Nafotit jeden dílek ti musí zbrat strašně moc času, ale o to je výsledek na nejvyšší stupnici! Jsi strašně šikovná. Tvoje příběhy miluju.

No tedy, tady se sešlo komentářů!    Vždycky mám obrovskou radost, když tu najdu tolik reakcí, navíc tak milých, strašně pěkně se to čte.   A zpětná odezva je pro mě vždycky důležitá zajímá mě vždycky, jak se vám to čte, líbí nebo nelíbí, baví nebo ne, vaše dojmy po různých kapitolách - baví mě na tom, že to takhle čteme společně.   
A vůbec nevím, jak vám všem můžu poděkovat za tak velkou pochvalu       mám hroznou radost, že se vám líbí to prostředí  

@Ludmila - Zajímavá otázka, koho vlastně zachraňuje    v tom hustém kouři je všechno možné - začátek tohoto dílu vše osvětlí    Děkuju moc a moc za tak nádhernou pochvalu! Vážím si každého tvého slova a podpory po celou dobu, co dělám tyto příběhy      

@Havranice - Dobrá logická úvaha, podle toho by se to dalo poznat   - vlastně ale platí jen pro tuto moji přeloženou verzi a dala jsem tam zrovna vykání (třeba ani ten zachraňovaný člověk v tom kouři neviděl, kdo ho zachraňuje a mohl si myslet, že je to hasič, a proto vykal).
A naprosto chápu, proč nemusíš tu dámu z obrazu, nejmoudřejší by bylo se vyhnout všelijakým takovým kouzlům, navíc ještě spojených s peklem. Otázka je, jestli se ta kletba dá zlomit, kdyby to šlo, tak by bylo (snad) vyhráno? I když už jenom to, že se na takovou úmluvu s ďáblem dala, může být dost velké varování před její povahou Děkuju mockrát i tobě za krásný komentář a tak velkou pochvalu, vždycky mě potěší, když tady najdu příspěvek od tebe    
P.S. Žádnému simovi se nakonec nic nestalo      kéž by se i nějaká špatná událost v reálném životě dala neuložit.

@Janika31 - děkuju moc za tak super komentář!     Vlastně dvojkomentář pro oba díly současně     Dost jsem se u něho nasmála, třeba u toho popisu Mildred    
Děkuju moc a moc za tak nádhernou pochvalu prostředí apod.! Mám velkou radost, že se ti to líbilo a moc si vážím tak milých slov!    Ty příběhy sice zaberou hodně času, ale je to zábava a o to více mě to těší, když tady pak najdu tak krásný komentář od tebe    potěšilo mě každé slovo! Ještě jednou moc děkuju. A díky i za tolik zajímavých úvah - tento díl zřejmě všechno zodpoví.  

---

Není možné, že už tu máme poslední díl!    Nějak to uteklo. Tak jdeme na to:

Ebenový rám

(E. Nesbit)


KAPITOLA 11




Byla to Mildred. Věděl jsem to hned ve chvíli, co jsem ji sevřel v náručí.







„Ustupte,“ zvolal dav.



„Všichni jsou v bezpečí,“ zvolal hasič.



Plameny vyšlehávaly z každého okna. Obloha byla čím dál červenější. Vyskočil jsem z náruče, která mě chtěla držet.



Skákal jsem po schodech nahoru.
Plazil jsem se po schodech nahoru.



Najednou jsem si celou tu hrůzu uvědomil: „dokud můj obraz zůstane v ebenovém rámu.“
Co kdyby obraz a rám společně zanikly?





Bojoval jsem s ohněm a se svou vlastní dusivou neschopností s ním bojovat.



Snažil jsem se vytrvale dál. Musím zachránit svůj obraz.



Došel jsem do salonu.





Když jsem vtrhl dovnitř, uviděl jsem svou paní, přísahám, skrz kouř a plameny, jak natahuje své ruce ke mně...





...ke mně, který jsem přišel příliš pozdě na to, abych ji zachránil a tím zachránil štěstí vlastního života.



Už jsem ji nikdy nespatřil.





Než jsem se k ní mohl dostat nebo na ni jen zavolat, cítil jsem, jak mi podlaha pod nohama povoluje...



... a spadl jsem do plamenů dole.



* * *

Jak mě zachránili? Co na tom záleží? Nějak mě zachránili, proklínám je. Každé dřívko z nábytku mé tety bylo zničeno.






Moji přátelé zdůraznili, že protože nábytek byl tak dobře pojištěn, nedbalost  horlivě čtoucí služebné v noci mi ani neudělala žádnou škodu.



Žádnou škodu!





Tak jsem získal a ztratil svou jedinou lásku.






Popírám, celou svou duší popírám, že to byl jen sen. Žádné takové sny nejsou.





Snů o touze a bolesti jsou spousty, ale sny o úplném, nevýslovném štěstí?



Ach ne? To zbytek života je snem.



Ale když si toto myslím, proč jsem se oženil s Mildred a stal se zavalitným, monotónním a  úspěšným?





Říkám vám, toto všechno je jen sen; moje drahá paní je jedinou realitou.





A co záleží na tom, co člověk dělá ve snu?



KONEC.

---

Tak a je tu konec...  doufám, že vás ten konec zklamal o něco míň než mě protože takové rozuzlení jsem nechtěla.   Já bych si nejvíc přála, aby zachránil tu svoji dámu z obrazu, aby se jim podařilo prolomit tu kletbu (pokud to jde) a žít normální život. Bylo by to zajímavé, jak by se asi přizpůsobila tehdejší moderní společnosti? Ale bohužel se to nedozvíme   Když jsem to kdysi četla, připomnělo mi to Dívku v modrém.
Samozřejmě jsem ráda, že zachránil Mildred, nechtěla bych, aby se jí něco stalo. Ale přece jenom je mi nesympatická a k hlavnímu hrdinovi se mi nehodí - škoda, že si ji nakonec vzal. Ale pokud se smířil s tím, že realita je sen a jeho představa a vzpomínka zůstane s ním jako „realita", proč ne, když to udělá život snesitelnější.     Já na jeho místě bych asi zůstala sama. Nebo když už bych si chtěla někoho vzít, počkala bych si rozhodně na někoho jiného než Mildred.  

Zase se vám podařilo uhádnout spoustu věcí!    To je něco! Vždycky vás za to obdivuju a mám z toho radost, stejně jako i z odhadů, které se nakonec v příběhu neukážou, ale byly by taky hodně zajímavé  

Mám hromadu fotek z natáčení - asi si umíte představit, kolik bylo problémů s tím ohněm     Musím je probrat a někdy asi v průběhu týdne je sem dám. A už se pracuje na novém příběhu, tentokrát to bude dlouhatánský příběh (přes 40 kapitol), tak doufám, že vás bude bavit  

Ano, taky jsem takový konec nečekala Je mi moc líto dámy z obrazu, takový osud si určitě nezasloužila, další plameny ... Ještě, že hlavní hrdina ohni unikl, ovšem Mildred si zrovna brát nemusel, není to zjevně "nejostřejší tužka v penále". Mohl zůstat sám a na svou osudovou lásku vzpomínat, ani bych se nedivila, kdyby mu případně přeskočilo
Byl to krásný, tajemný příběh, krásné vytržení ze šedi všedních dnů, děkuji Ti za něj, Hellohello ! A už se těším na další příběh, určitě bude opět v Tvém podání perfektně zpracovaný !

@Ludmila - mockrát ti děkuju za milý komentář, Ludmi   Přesně - taky jsem si říkala, že ten obraz potkal stejný osud jako tu dámu v předchozím životě...  je to škoda. A souhlasím i s tou Mildred. Myslím si, že mu určitým způsobem přeskočilo v ten moment, kdy si Mildred sedla na tu židli a napadlo ho, že by Mildred měla zaujmout pozici té paní z obrazu v jeho životě...  no, je mi líto, že ani nedostali příležitost tu kletbu nějak zrušit, pokud by to vůbec šlo. Pro mě je vytržení z šedi dnů toto fórum, vy  a tvoje krásné komentáře. Děkuju moc ještě jednou a přeju ti hezký den!


Pokusím se sem teď naházet ty fotky z tvorby, mám jich hromadu - takže varování - hodně fotek, hodně ohně

1. Obrazy
Devigne si musel namalovat veškeré obrazy sám, takto to vypadalo, tady třeba maluje zmíněný obraz "The Trial of William Lord Russell in 1683", který měla teta nad krbem.

Pořád jsem si lámala hlavu, jak to udělám, jestli mám podobný obraz ve hře, ale naštěstí mě napadlo, že to může namalovat sám simík, jen otočeně a pak to pomocí OMSP otočím o 90°, jenom jsem nevěděla, jestli to půjde udělat s ručně namalovaným obrazem, protože to nejde udělat se všemi objekty. Naštěstí to šlo
Hledala jsem ještě fotku, kde sám maluje tu dámu z obrazu, jak sedí na židli u stolu, ale někam se mi zatoulala a ne a ne ji najít     Těch obrazů byla celá hromada, musela jsem si při překládání vypsat, jaké alternativy budou potřeba - jak sedí na židli, potom jak se tam usmívá, dále prázdná židle bez ní, taky ten tmavý obraz se skvrnou od čištění...  takže Devigne měl co dělat zabralo to několik simích dnů ještě před začátkem příběhu A ty všechny záběry jsem si raději nafotila i zvlášť, aby se mohly objevit v příběhu, protože namalované obrazy jsou rozostřené a nejasné.

2. Odpadky a švábi
Nějakého „super" sima napadlo mi převrátit popelnici a rozmnožili se mi švábi...   Začala jsem je likvidovat a pak jsem si všimla, jak jsou ty odpadky propracované... nikdy jsem si nevšimla, co tam všechno je
Až na to, že ti brouci jsou nechutní    










3. A brouci nebylo to jediné, z čeho bylo hlavnímu hrdinovi špatně  





Už na začátku mu neimponovalo, co Mildred říkala



A tady jí měl taky plné zuby  opravdu si vůbec nesedli  


4. Celý příběh byl o ohni... jenže mně začalo hořet už ze začátku  
Mohl za to koberec u krbu


Devigne stojí přímo v ohni, ale kupodivu ho to nechává chladným


Tady už si konečně všiml, že hoří      


A začal panikařit...




Naštěstí pomoc byla nablízku








... a nebyla sama! Ještěže jsem dala nad krb alarm, jinak nevím
Naštěstí přiběhl pomoct hasič...



... a asi to nestačilo, tak zavolali posilu



Jak si Devigne v klídku vykračuje od ohně pryč  

Byl to pořádný oheň... chytaly pořád další a další věci


Následují dvě fotky přímo z ohně...


Zvláštní grafika


Tady už se to pomalu chýlí ke konci hasičovi už se nikdo neobtěžuje pomáhat, ale panika je pořád na vysoké úrovni


Hasič usilovně hasí křeslo...


... dává do toho opravdu hodně...


... až na to, že to křeslo nehoří


Už je po ohni, konečně!  Všimla jsem si, jaké mají hasiči na zádech hasicí přístroje. A když dohasí, přístroj jim zmizí (nevím, proč tomu jednomu ne   ). Líbí se mi ty jejich 2 typy uniforem




Hasič se s úsměvem loučí


... ale nechtělo se mu odejít, zůstal tam oxidovat ještě dlouho    










5. Světlušky  
Tohle je tak pěkný přídavek do hry  vypadá to opravdu krásně.


Neodolala jsem a poslala jsem kamaráda od hlavního hrdiny, aby je šel chytat


Podařilo se


Strašně se mi líbí to osvětlení


Ozařuje to simíkovu tvář i celé okolí






Třeba ty dveře     tolik detailů na nich normálně nejde vidět


6. Služebná
Po velkém požáru tu byl samozřejmě další problém





Při hovoru takhle máchala rukama, div si je nezauzlovala


Tady je vidět, na koho měl ve skutečnosti zálusk    


7. Co dělají simíci, když se  nudí a čekají na mě  


ehm...      


a ten čerchmant se mi tam celou dobu vztekal  opravdu to sedí k jeho povaze... a jako alternativní oblečení měl na výběr i tuto vestičku













8. Jen pro zajímavost, takhle to vypadalo u toho kůlu na upálení. Díky tomuhle příběhu jsem si na to našla download - existuje taková bomba, kde se dá určit poloměr, do kolika čtverečků má bouchnout a zapálit okolí.

Simové okolo nebyli z mých pokusů moc nadšení

9. Náš hrdina měl s tím ďáblem strašné problémy  


Pořád se hádali


















myslím, že za to můžu já, protože jsem asi dala tu interakci okouzlit při rozhovoru dámy s ďáblem, když ji lákal k podpisu té smlouvy    

Pak jsem chtěla nafotit tu novou snoubenku hlavního hrdiny,



jenže jsem zkoušela, jak to udělat a zase jsem použila něco ze sekce flirt...


... což vedlo k...









...a bohužel i k oplácení...



a nakonec to vedlo k tak hrozným problémům a nešlo je ani usmířit, trvalo by mi to hodinu, tak jsem to nakonec vzdala, neuložila hru a znova musela načíst...   to jsem musela u tohohle příběhu udělat snad stokrát...    

10. Tohle mi připadalo vtipné, protože to ve hře nevídám   tady Devigne měl nějakou tu ležící pózu na posteli a pak jsem mu ji zrušila a on si na tu postel rovnou stoupl


11. Zadala jsem Devigneovi, aby si dal venkovní oblečení a všimla jsem si, jak si prohlíží toho ďábla





Záběr na kopyta



12. A teď ten velký požár!  Byla to opravdu mela. Zase mi k tomu pomohlo několik bomb, které jsem rozestavěla tak, aby požár zachvátil ty dvě místnosti:




Chudák Mildred byla fixovaná pózou k oknu



ale i tak reagovala na oheň a poskakovala sem a tam


Naštěstí to jistil hasič




Byl docela problém se dostat kolem ohně, aby mi Devigne nepanikařil. Tady to zrovna jakž takž šlo, ale musela jsem celou tu scénu s ohněm opakovat tolikrát, že si ani nepamatuju, kolikrát to bylo  



Tady nahoře už hasič dostal oheň pod kontrolu


Vedle v salonu to taky už vypadalo líp (až na to, že z nábytku toho moc nezbylo)


Sem tam se ale rozhořívají další ohýnky


a chytá i nábytek na druhé straně, který se zatím držel


Dokonce mi oheň přešel do druhé místnosti, která byla oddělená pevnou zdí! Nevím, jak se to stalo...



Věděli jste, že i takový pekelný satanáš se bojí ohně?     A jak!

























Zato dáma z obrazu z toho měla v jednom momentu srandu



Chudák hasič  


Jak mu hoří zadek


Byla to fakt spoušť...     jsem ráda, že to už nemusím po X-té opakovat. Tohle bylo fakt náročné


13. A na závěr otravná Mildred



Našeho hrdinu doháněla k šílenství




Nový příběh bych chtěla začít nejpozději do týdne, ale snad to bude i dřív  
Pěkný pátek a víkend všem!

Parádní fotografické úlovky z "natáčení" příběhu ! Ač byl sám příběh tajemný a spíše smutný, tyhle záběry člověka rozhodně pobaví - služebná hasící svého pána, zfackovaný pan Devigne, ďábel bojící se ohně, hořící pozadí hasiče ... A ty švábi a světlušky už jsem taky zkoumala, vypadají jako v reálu, stejně jako motýli, ty mám nejradši. Jen na ty odpadky jsem se ještě nikdy takhle zblízka nedívala

Tak to je pecka to zákulisí příběhu jsem ráda, že se nikomu nic nestalo, být těmi účinkujícími Simíky, vyžadovala bych kaskadéra.. přemýšlela jsem, jak jsi udělala ty obrazy a taky ten oheň, muselo to dát pekelně práce. Ty světlušky jsou skvělé a měla jsem z MTS mod, že svítily ve sklenici stále a neuhynuly. To bylo super, používala jsem je někdy jako lampičku. Pokaždé na mě z Tvých příběhů dýchne ta atmosféra dvojkových Simíků

K tomu příběhu, co říct.. nečekala jsem šťastný konec a jen jsem se bála, že Devigne podlehne okouzlení a přistoupí na peklo. Kvůli někomu, kdo by to po něm nikdy neměl chtít, pokud by mu na něm opravdu záleželo. S tím jsem měla problém od chvíle, kdy mu to řekla, a i když je mi jí líto, pořád mi ten pakt přijde sobecký. On řekl, že ráje nevzdá, tak co potom, přišel by o ni, kdyby na tom trval? Ten požár mu vlastně ušetřil dilema a kdo ví, možná i peklo. S Mildred být nemusel, ale třeba to s ní přečká a dočká se i toho ráje.

Každopádně to byl opět velice dobře vybraný příběh, který nutil k zamyšlení, a jako vždy krásné a citlivě zpracovaný. Jestli Ti někdo někdy haněl výběr četby, tak ho v duchu polituj a pokračuj dál, těšíme se na další příběhy

@Ludmila - děkuju moc, Ludmi!  Mám radost, že se ti ty záběry líbily   Mě taky občas bere, jak je některý příběh smutný a někdy i tragický a simíci to často tak okoření vtipnými momenty, že to aspoň zvedne náladu po tom smutném čtení  Taky mám ráda motýly, všechno jsou to tak hezké přídavky do hry jen ty šváby nemusím, ale zase je díky nim ve hře sranda. Tvůj komentář mě hrozně moc potěšil, děkuju

@Havranice -  Díky moc za tak milý komentář! I za tip na super mod na světlušky, to se může hodit dobrý nápad, používat je jako lampičku. Teď jsem na to našla cheat, na který jsem zapomněla, že vůbec existuje (snad nikdy jsem ho nepoužila, ale mohla bych to vyzkoušet): bugJarTimeDecay [on/off]
A naprosto souhlasím, popisuješ to úplně přesně - kdo může po svém milovaném člověkovi chtít, aby obětoval duši a strávil věčnost v pekle? Mně to taky připadá sobecké, přímo vrchol sobectví... Nikdy bych to po nikom nemohla chtít. Já si myslím, že Devigne byl natolik okouzlený, že by snad na to i přistoupil, ale pamatuju si, jak se mi ulevilo, když řekl, že se nevzdá naděje na ráj. Těžko říct, co by nakonec udělal, ale máš pravdu - aspoň se vyhnul tomu nejhoršímu (tedy za předpokladu, že by se jim nepodařilo tu kletbu obejít, kdo ví, co by z toho všeho ještě bylo). Děkuju ti ještě jednou za moc milou podporu  vždycky mi uděláš svým komentářem radost

Tak je tu první jarní den! Mám zrovna hotový první díl, stihla jsem ho dodělat o trošku dřív. Když jsem kdysi dávno ten příběh četla poprvé, přímo mi učaroval, byl napsaný takovým příjemným čtivým stylem a byl plný záhad. Nevím, jak sedne vám, ale doufám, že se vám bude líbit a snad se mi nějak podaří tu atmosféru aspoň trošku vystihnout a moc nezkazit. Ani by mě do nedávné doby nenapadlo, že se do něj pustím v Sims a že to bude už teď, ale těším se na to. A překvapilo mě, že je to už dvacátý příběh v pořadí. Moc vám  děkuju za tak krásnou podporu, bez vás by tyto příběhy nevznikly.  
Je rozčleněný na 16 velkých kapitol a ty dále musím rozdělit na části, jak jsem to tak počítala, vyjde to zhruba na 40 dílů, takže tohle bude na dlouhou dobu, určitě až do podzimu   Myslím, že můžu prozradit, že hlavní hrdinka se jmenuje Laura, její jméno bude totiž zmíněno až o dost později. Přeju vám hezké čtení  

---

Carmilla

(J. S. Le Fanu)


PROLOG

Na dokument přiložený k vyprávění, které následuje, napsal doktor Hesselius poměrně podrobnou poznámku, kterou doprovází odkazem na svou esej na podivné téma, které slečna osvětluje.
Toto tajemné téma zpracovává v eseji se svou obvyklou učeností a bystrostí stejně jako pozoruhodnou přímostí a zestručněním. Bude tvořit pouze jeden svazek ze série sebraných dokumentů tohoto výjimečného muže.
Když případ v tomto svazku uveřejňuji jednoduše proto, abych zaujal „laiky“, nebudu v ničem předcházet onu inteligentní dámu, která jej vypráví...



... a po náležitém zvážení jsem se proto rozhodl zdržet předkládání jakýchkoli upřesnění úvah učeného doktora nebo výňatků z jeho prohlášení na téma, které popisuje jako „zahrnující, nikoli nepravděpodobně, některé z nejhlubších arkán naší dvojí existence a jejích meziproduktů".
Netrpělivě jsem se snažil objevit tento dokument, znovu otevřít korespondenci, kterou zahájil doktor Hesselius před tolika lety, s osobou tak chytrou a pečlivou, jakou se jeho informátorka zdá být.



Ke své velké lítosti jsem však zjistil, že mezitím již zemřela.
Pravděpodobně by mohla přidat něco málo k vyprávění, které sděluje na následujících stránkách, s tak svědomitou zvláštností, mohu-li to tak říci.

---

KAPITOLA 1: Rané zděšení

Část 1/3



My ve Štýrsku, i když v žádném případě nejsme velkolepí lidé, obýváme hrad nebo zámek.







S malým příjmem se v této části světa dá dojít daleko. Osm nebo devět set ročně dělá divy. Těžko by to mohlo postačit na pobyt mezi bohatými lidmi doma u nás.



Můj otec je Angličan a já nosím anglické jméno, ačkoliv jsem Anglii nikdy neviděla.



Ale tady, na tomto osamělém a primitivním místě, kde je všechno tak úžasně levné, opravdu nechápu, jak by ještě o tolik více peněz mohlo materiálně přispět k našemu pohodlí nebo dokonce až luxusu.





Můj otec byl v rakouských službách a odešel do penze a také využil svého dědictví a koupil toto feudální sídlo a malý pozemek, na kterém stojí, velice výhodně.









Nic nemůže být malebnější nebo osamělejší. Stojí na mírné vyvýšenině v lese.







Cesta, velmi stará a úzká, prochází před padacím mostem, za mých časů nikdy nezvednutým...







... a jeho příkopem, osazeným okouny, přes který přeplouvalo mnoho labutí a na jehož hladině pluly bílé flotily leknínů.

















Nad tímto vším vystavuje zámek svou přední stranu s mnoha okny; věže a gotickou kapli.





Les se před branou otevírá do nepravidelné a velmi malebné mýtiny...





...a vpravo vede strmý gotický most cestu přes potok, který se vine v hlubokém stínu lesem.









Řekla jsem, že je to velmi osamělé místo. Posuďte, zda říkám pravdu.



Při pohledu ode dveří síně směrem k silnici se les, ve kterém náš hrad stojí, rozkládá patnáct mil napravo a dvanáct balevo. Nejbližší obydlená vesnice je asi sedm anglických mil směrem vlevo. Nejbližší obydlený zámek ze všech historických spolků je zámek starého generála Spielsdorfa, téměř dvacet mil napravo.



Řekla jsem „nejbližší obydlená vesnice“, protože jen tři míle na západ, tedy ve směru k zámku generála Spielsdorfa, jsou ruiny vesnice s malebným kostelíkem, nyní bez střechy, v jehož uličce se nachází tlející hrobky hrdého rodu Karnsteinů, dnes již vymřelého, který kdysi vlastnil stejně zpustlý zámek, jenž v hustém lese shlíží na tiché ruiny města.



Co se týká příčiny opuštění tohoto pozoruhodného a melancholického místa, o tom existuje legenda, kterou vám budu vyprávět někdy jindy.



* * *

Nyní vám musím říci, jak velmi malá je skupina, která tvoří obyvatele našeho hradu.



Nezahrnuji služebnictvo nebo závislé osoby, které obývají pokoje v budovách připojených k zámku.
Poslouchejte a divte se!



Můj otec, který je tím nejlaskavějším mužem na zemi, ale už stárne...



... a já, k datu mého příběhu mi bylo pouhých devatenáct.





Od té doby uplynulo osm let.




Já a můj otec jsme tvořili na zámku rodinu.





Moje matka, dáma ze Štýrska, zemřela v mém útlém dětství, ale měla jsem dobrou vychovatelku, která se mnou byla, skoro bych mohla říct, už od útlého dětství. Nemohla jsem si ani vzpomenout na dobu, kdy její tlustá, laskavá tvář nebyla známým obrázkem v mé paměti.





Byla to madame Perrodonová, rodačka z Bernu, jejíž péče a dobrá povaha mi nyní částečně vynahrazovaly ztrátu mé matky, kterou si ani nepamatuji, tak brzy jsem ji ztratila.
Tvořila třetí osobu při naší malé večeři.







Byla tu ještě čtvrtá, mademoiselle De Lafontaine...









... dáma, jakou, myslím, můžete nazvat „tříbící guvernantkou“.







Mluvila francouzsky a německy, madame Perrodonová francouzštinou a lámanou angličtinou, ke které jsme my s otcem přidali angličtinu, kterou jsme zčásti proto, abychom zabránili tomu, že by se mezi námi stala ztraceným jazykem, a zčásti z vlasteneckých pohnutek, mluvili každý den.





Důsledkem bylo babylonské zmatení jazyků, kterému se cizí lidé smáli a které se v tomto vyprávění nebudu pokoušet reprodukovat.







A kromě toho tu byly ještě dvě nebo tři mladé přítelkyně, skoro stejně staré jako já, které byly občasnými návštěvnicemi na delší či kratší dobu; a tyto návštěvy jsem někdy oplácela.
To byly naše běžné společenské prostředky; ale samozřejmě probíhaly i náhodné návštěvy „sousedů“ vzdálených jen patnáct nebo osmnáct mil.



Mohu vás ujistit, že můj život byl přesto spíše osamělý.









Mé guvernantky nade mnou měly tolik kontroly, jak byste se mohli domnívat, že by takové moudré osoby měly mít v případě poněkud rozmazlené dívky, jejíž jediný rodič jí ve všem dovolil téměř vše, co si umanula.

Tedy to je rychlost, ledva jeden příběh skončil, hned tu máme další, Ty snad ani neodpočíváš, milá Hellohello ! Vypadá to opět naprosto fantasticky, jak vlastní úvod příběhu, tak i prostředí, ty krásné dobové účesy, šaty, prostě všechno !

Díky moc za tak milý komentář, Ludmi!        Jsem moc ráda, že se ti úvod líbil  
Dost toho naštěstí mám udělaného dopředu, jinak bych to nestíhala   o nic sice nejde, i kdyby nějaký díl trval dýl, ale tohle je dlouhý příběh a chtěla bych to stihnout do Vánoc. A možná se po tomto vejde ještě jeden příběh navíc, uvidíme  
Tak můžeme na druhý díl

---

Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA 1: Rané zděšení

Část 2/3


První událost za mou existenci, která vyvolala v mé mysli hrozný dojem, jenž ve skutečnosti nikdy nebyl vymazán, byla jednou z prvních událostí mého života, na kterou si vzpomínám.



Někomu to bude připadat tak malicherné, že by se to sem ani nemělo zapisovat. Postupem času však uvidíte, proč to zmiňuji.



Pokoj pro děti, jak se mu říkalo, i když jsem ho měla celý jen pro sebe, byla velká místnost v horním patře zámku se strmou dubovou střechou.

























Nemohlo mi být víc než šest let, když jsem se jedné noci probudila a rozhlížela se z postele po pokoji a nikde jsem neviděla chůvu.





Ani tam moje chůva nebyla; a myslela jsem si, že jsem sama. Nebála jsem se, protože jsem byla jedním z těch šťastných dětí, které jsou usilovně drženy v nevědomosti o strašidelných historkách, pohádkách a všech podobných lidových tradicích, kvůli nimž si zakrýváme hlavu peřinou, když náhle zapraskají dveře nebo mihnutí skomírající svíčky roztančí stín sloupku postele na stěně směrem blíž k našim tvářím.



Byla jsem naštvaná a uražená, když jsem zjistila, že jsem, jak jsem si myslela, zanedbávaná...



...a začala jsem fňukat, předtím než jsem spustila vydatný záchvat řevu...





... když jsem ke svému překvapení spatřila vážnou, ale velmi hezkou tvář, jak se na mě dívá ze strany postele.



Byla to tvář mladé dámy, která klečela s rukama pod přikrývkou.





Podívala jsem se na ni s jakýmsi potěšeným úžasem a přestala jsem kňourat.



Hladila mě svýma rukama...





...lehla si vedle mě na postel as úsměvem si mě přitáhla k sobě; okamžitě jsem se cítila slastně uklidněná a znovu jsem usnula.







* * *

Probudil mě pocit, jako by mi byly ve stejnou chvíli dvě jehly vraženy velmi hluboko do prsou, a hlasitě jsem vykřikla.



Paní sebou trhla dozadu, s očima upřenýma na mě...





... a pak sklouzla na podlahu, a jak jsem si myslela, schovala se tam pod postel.



Teď jsem se poprvé cítila vyděšená a křičela jsem ze všech sil a plných plic.



Chůva, ošetřovatelka, hospodyně, všechny přiběhly...







... a když slyšely můj příběh, zlehčovaly ho a uklidňovaly mě, jak jen mohly.





Ale i jako dítě jsem si všimla, že jejich tváře byly bledé a měly nezvyklý výraz úzkosti, a viděla jsem, jak se dívají pod postel a po pokoji, nakukují pod stoly a  otevírají skříně...



... a hospodyně pošeptala ošetřovatelce: „Položte ruku na tu prohlubeň v posteli; někdo tam ležel, tak jistě jako že jste to nebyla vy sama; to místo je pořád ještě teplé."

Ojojoj, Ty mě děsíš, Hellohello, copak je to asi za přízrak ? I ten pokoj nevypadá zrovna přívětivě pro takovou malou holčičku, ale tak to bývalo, na romantiku se moc nehrálo. Teď se nebudu moct dočkat dalšího dílu !

Napadlo mě, jestli to nemohl být duch její matky. Ale to by postel nebyla teplá? A proč to píchání u srdce? Každopádně máme opět o čem přemýšlet a na co se těšit. Překvapilo mě množství postýlek a velikost pokoje. Zámek a jeho okolí jsou krásné, hned bych si tram udělala výlet

Děkuju hrozně moc vám oběma za tak perfektní komentáře

@Ludmila - Souhlasím, v takovém velikém pokoji a spí sama, to muselo vyvolávat děsivé myšlenky. Naštěstí pro ni jí neříkali strašidelné historky, báchorky apod., ale i tak bych se tam asi bála, je to tam hodně temné. Zvláště poté, co se stalo o té noci to bych nevydržela. Na přízraky, duchy apod. sice nevěřím, ale kdyby se mi něco takového zjevilo, tak by mě rovnou kleplo. Pokud to tedy byl přízrak ale všechno tomu nasvědčuje. Kam by zmizela?

@Havranice - moc zajímavá úvaha s duchem její matky, v těchto příbězích je všechno možné. Je to zvláštní místo pro dětský pokoj, že? Asi z dob, kdy tam žila nějaká početná šlechtická rodina já bych asi tu holčičku umístila do nějakých jiných prostor, nějaký menší a hlavně světlejší pokojík. Ale třeba by se to stalo i tam... Jak píše Ludmila, v té době to tak bývalo. A moc děkuju za milý komentář ohledně zámku a okolí

Na novém dílu se pracuje, ale nevím, jestli ho stihnu dodělat dříve než v pátek nebo o víkendu

---

Pardon, že se vracím ke staršímu příběhu, ale dneska jsem narazila na YT na přístroj na ty měnící se obrázky (nevím, jak se tomu říká česky, ale v angličtině je to dissolving views, ten přístroj na způsob laterny magiky), které byly zmíněné v příběhu o Elveshamovi (jestli si vzpomínáte, tak to bylo v momentu, kdy Edwardovi bylo špatně po vypití toho prášku a míhaly se mu před očima různé scény a pletly reality), tak sem dávám odkaz, kdyby to někoho zajímalo
https://www.youtube.com/watch?v=aRf8CXOHrn4
https://en.wikipedia.org/wiki/Dissolving_views

A tady jsou i nějaké ty příklady obrázků
https://www.luikerwaal.com/newframe_uk.htm?/dissolving_uk.htm
https://www.luikerwaal.com/newframe_uk.htm?/dissolving2_uk.htm
- tenhle je docela hororový
https://www.youtube.com/watch?v=Mbu7y-Ym-Vs
- a ještě jsem našla tuto kolekci
https://www.youtube.com/watch?v=b3VKO5YeMHI

Tak jsem dočetla předchozí příběh a nestačím valit oči

Teda já být hlavním hrdinou, tak po jejím doteku buď zdrhám jako šílená nebo se válím na zemi jako placka dáma z obrazu vypadá zatím zajímavě, ale trochu se bojím co z toho bude dál... přijde mi jako kdyby ho očarovala...

No nazdar ten ďábel mě úplně vyděsil! Ty nohy a ten rudý oblak kolem něj

Já bych se tedy s ďáblem asi spřáhnout nedokázala (asi bych se ani na něj nedokázala podívat) a co se týká její otázky... no, když si představím pojem pekla... tak tam by se mi určitě nechtělo, zvláště když se říká, že tam neplyne čas ale zajímavé jak jsou jejich osudy propojené do sebe

Jinak je mi jí líto... to její upálení a pak jak jí odmítla matka nedivím se, že nakonec chtěla aspoň trochu štěstí se svým milým, i když to pak pro ně pro oba mohlo znamenat úplně cokoliv

Mildred je tedy pěkně na facku... byla mi absolutně nesympatická... taková uječená dámička, která vidí před sebou jen hory krajek a mamon... kdo ví jestli měla našeho hrdinu aspoň ráda...

A ten závěr... že s ní nakonec zůstal a jeho dáma z obrazu zemřela stejně jako před lety její skutečné fyzické já... je to dost smutné je sice pravda, že netuším jakým směrem by se ubíral příběh kdyby se tohle nestalo, ale stejně... zase uhořela... chudák

Každopádně příběh jako takový to byl moc zajímavý úplně jsem si užila jeho čtení a každou fotku se vším sis dala tolik práce, se všemi detaily... jako jsou třeba ty obrazy, že je musel hrdina stvořit sám a co teprve to dělání požáru! smekám před tebou! Všechno to vypadalo naprosto parádně, úplně jsem měla pocit, že se mohu dotknout fotek a ucítím žár, bylo to naprosto skvěle provedené

Jinak fotky "z natáčení" jsou vždycky bomba, rozesmálo mě, že hlavní hrdina vlastně nikdy nebyl ani jako simík fanda Mildred a že chtěl původně služebnou možná se měl hrdina příběhu inspirovat u svého simího já a vzít si služebnou

Děkuji za krásný prožitek ze čtení! Už se těším až začnu číst nový příběh (zítra s ním začnu u oběda teď si chci ještě užít atmosféru z předchozího příběhu )

Moc se omlouvám, že jsem zase zaspala. Úplně jsem zapomněla okomentovat předchozí příběh.

Ale teda . To mě teda totálně dostalo...tak on si přeci tu otravnou osobu vzal? To mě tak štve...Mildred je strašně protivná... docela ho lituju...představovala jsem si pro něj lepší konec než toto.

A naše krásná paní z obrazu zahynula i s ohněm..opět . Moc mě to mrzí..docela by mě zajímalo, jakým směrem by se příběh vydal, kdyby byli spolu.

Každopadně to byl moc hezký příběh a navíc opředený takovou malou záhadou. Moc se mi to líbilo..v tvém podání mě to nikdy nezklame! Moc děkuji za krásně zpracovaný přběh, už se moc těším až se vrhnu na další!

btw: Ty momentky nakonec To se zase povedlo.

Nevím, co mě rozesmálo nebo zaujalo nejvíc, všechno je prostě paráda!

Hasič, co hasí křeslo, které ani nehoří nebo třeba ten ďábel, jakou si oblíknul vestičku.. To by mě v životě nenapadlo, že má ve svém šatníku něco takového a nebojí se to vytáhnout na veřejnost
Nebo ten hasič, co hasí Mildretinu zadnici , zajímavé, že ty její objemné šaty nemají ani škrábaneček. Ale že teda samotný ďábel má hrůzu z ohně už by mě vůbec nenapadlo Taková zoufalost v jeho očích..až mi ho je líto. Nechtěla bych vidět jeho výraz, až se vrátí zpátky pod zem

Ježiši a ta Mildred nakonec... to bych si do uší nacpala permanentní špunty do uší..jen abych to s ní vydržela .

Parádní záběry! Tvoje příběhy a fotky ze zákulisí miluju. Moc děkuji za to úsilí a čas, které do svých příběhů vkládáš!

Jé, moc děkuju!   Nečekala jsem, že tady najdu ještě další komentáře k předchozímu příběhu!  moc a moc díky!

@Lucisab - strašně moc si vážím toho, že sis našla čas na dočtení příběhu!     Děkuju za tak krásný a dlouhý komentář! Vždycky hltám každé slovo, které mi sem napíšete  a dělá mi velikou radost, když se vám ty příběhy líbí! Ještě jednou moc díky!    
A přesně - já bych nepřežila už jen to, že se zjeví nějaký přízrak z obrazu, natož toho ďábla, to by byl můj konec.    Taky bych se s ním nikdy nespřáhla. Ale když se ona pro to rozhodla - je to její výběr, jen neměla něco takového chtít i po něm. A je opravdu smutné, že měla takový osud zemřít v plamenech 2x.  
Tvůj popis Mildred je úplně přesný       to se povedlo     A máš naprostou pravdu! Ta služebná by byla určitě lepší výběr! Nechápu, proč zrovna Mildred, jako by neexistoval nikdo jiný. Hodně dobrá poznámka  -  měla ho vlastně Mildred opravdu ráda?    moc bych na to nevsadila.
Děkuju moc za tak krásnou pochvalu! Opravdu hrozně moc si toho vážím!!    

@Janika31 - mockrát děkuju i tobě za krásný komentář!         Díky moc, že sis dočetla ten Devigneův příběh    
Ten závěr mě taky zklamal, proč si jenom vzal zrovna Mildred? Moc to nechápu...  a taky by mě zajímal alternativní děj, kdyby tak mohli zůstat spolu on a jeho paní z obrazu. Jestli by se jim podařilo nějak zlomit to pekelné kouzlo nebo by to nevyhnutelně skončilo pro oba špatně pobytem v pekle?    Nebo se prostě mohli setkávat přes ten obraz po celý život a pořád by to bylo lepší než život s Mildred, když ji neměl rád. Ale bohužel tomu zabránil ten požár
Strašně moc děkuju za tak krásnou pochvalu      strašně moc to pro mě znamená!  a díky za vypsání těch dojmů z fotek z natáčení   Vždycky se tu u vašich komentářů nasměju      Díky za prodloužení života!

---

A teď už k současnému příběhu - konečně je pokračování té minulé záhady na světě, tak to sem jdu hodit  

---

Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA 1: Rané zděšení

Část 3/3

Pamatuji si, jak mě pokojská hladila a jak mi všechny tři prohlížely hrudník, kde jsem jim říkala, že jsem cítila píchnutí, a prohlásily, že není vidět žádná známka toho, že by se mi něco takového stalo.







Hospodyně a další dvě služebné, které měly na starosti pokoj pro děti, u mě zůstaly sedět celou noc; a od té doby seděla v dětském pokoji vždy služebná až do mých čtrnácti let.



Po tomto jsem byla dlouho velmi nervózní.



* * *

Přivolaný lékař byl bledý a starý.



Jak dobře si pamatuji jeho dlouhý zasmušilý obličej, lehce posetý jizvami po neštovicích, a jeho kaštanově hnědou paruku.





Dost dlouhou chvíli poté přicházel každý druhý den a dával mi medicínu, kterou jsem samozřejmě nesnášela.







* * *

Ráno poté, co jsem viděla to zjevení, jsem byla ve stavu hrůzy a nemohla jsem snést, že bych i na pouhý okamžik měla zůstat sama, i když bylo denní světlo.



Pamatuji si, jak za mnou přišel můj otec...



... a stál u lůžka a mluvil vesele...





... kladl chůvě řadu otázek a jedné z odpovědí se velmi srdečně zasmál...



... a poplácal mě po rameni, políbil mě a řekl mi, abych se nebála, že to nebylo nic jiného než sen a ten mi nemohl ublížit.
 






Ale neutěšilo mě to, protože jsem věděla, že návštěva té cizí ženy nebyl sen; a byla jsem strašně vyděšená.

Trochu mě utěšilo, když mě ošetřovatelka ujistila, že to byla ona, kdo se na mě přišel podívat a lehla si vedle mě do postele, a že jsem musela napůl snít, že jsem nepoznala její tvář.



Ale toto, i když to doložila chůva, mě úplně neuspokojilo.



* * *



Vzpomínám si na ctihodného starce v černé sutaně, jak v průběhu toho dne vešel do pokoje s ošetřovatelkou a hospodyní...



...a chvilku si s nimi povídal...







... a ke mně byl velice laskavý...





... jeho tvář byla velmi sladká a mírná...



... a řekl mi, že se budou modlit, spojil mi ruce k sobě a požádal mě, abych tiše říkala, zatímco se oni modlili: „Pane, vyslyš všechny dobré modlitby za nás, za Ježíše“. Myslím, že to byla přesně ta slova, protože jsem si je často opakovala a moje chůva mě je přiměla po celá léta opakovat v modlitbách.





Tak dobře jsem si pamatovala zamyšlenou sladkou tvář toho bělovlasého starce v černé sutaně, jak stál v tom prostém, tyčícím se hnědém pokoji s neforemným nábytkem ve stylu módy staré tři sta let a skrovným světlem vstupujícím do stínové atmosféry skrz mřížku malého okna. Poklekl a všechny tři ženy s ním a nahlas se modlil vážným chvějícím se hlasem, dlouho, jak mi to připadalo.







* * *

Zapomněla jsem na celý svůj život před touto událostí a ještě nějakou dobu po ní je také nejasný...



... ale scény, které jsem právě popsala, vystupují živě jako izolované obrazy fantasmagorie obklopené temnotou.

no toto zdá se, že všichni dospělí v okolí ten přízrak brali velmi vážně, museli něco vědět, něco, o čem ta malá neměla ponětí. to pojetí je velmi reálné, útržkovité vzpomínky z dětství bez znalosti souvislostí máme asi všichni. ale toto je zvláštní případ, dělo se něco neobvyklého, myslím, že té holčičce něco důležitého zatajili. to prostředí a postavy jsou krásně zpracované, celé to do sebe zapadá. přijde mi, že se opakuji, ale ono tak ve Tvých příbězích tak je vždy, Hello