Hellohello: Kolekce příběhů

Krásný díl, Hellohello ! Že nemáš podobného anděla, jako je v příběhu, to přece nevadí, tento postačí, každý čtenář snad má dost představivosti A ještě jsem opomenula pochválit vybranou hudbu - tak dobře se hodí nejen k příběhu, ale i k adventnímu času, který právě prožíváme

Mockrát děkuju za rychlou reakci, Ludmi!
Texty těch koled byly přímo v textu knihy, tak je to zásluha autorky Moc se mi tento její nápad líbil, už když jsem to asi před rokem četla, hned se mi začaly ty koledy v hlavě přehrávat a bylo to takové autentičtější při čtení. Na mně bylo teď už jen dohledat verze s chórem na Youtube a dát sem linky do příslušných kapitol
Btw. další tradiční anglické koledy jsou například tady, kdyby si někdo chtěl poslechnout ještě něco dalšího: https://www.youtube.com/watch?v=sl2j4POD5cE

Tak jsem si našla konečně chvilku na dočtení restů a nestačím žáasnout Takových zvratů!

Tolik se mi zprotivila slečna Terryová, když jsem viděla nad tím ohněm pálit všechny ty hračky a s nimi i vzpomínky, které na ně měla. Byla to ohavnost , to já bych nikdy nedokázala.

A co teprve pokračování s Vánočním andělem . Ochutnávka z minulosti se mi moc líbila ( jejich maminka vypadala, jako Lois a i tak stejně moudrá a milá ). Tom se mi nezdál až tak hrozný, ale viděli jsme jen malý záblesk z minulosti, podle toho se těžko soudí

A sama jsem překvapená, že jsem se takhle trefila , ale musím říct, že to teď začíná být velmi zajímavé Že bychom se dozvěděli, jaký osud čekal naše hračky? Jsem neskutečně zvědavá!

Těším se i, že slečna Terryová dostane jinou lekci, kterou jen tak v knihách nenajde.

Už aby byl zítřek

@Janika31 - nevím, jak ti jen můžu poděkovat za tak nádherný komentář! moc a moc děkuju, že sis našla čas na dočtení a za tak krásnou pochvalu a slova. Doteď jsem si vůbec nevšimla té podobnosti maminky s Lois, ale asi na tom něco bude, už tam vidím nějaké společné rysy  
Mně se teda taky nezdál Tom až tak hrozný. Však Angelina si taky myslela o něm svoje, když lezl na ten žebřík   a taky by ji šlo za to odsoudit, ale proč, však jsou to děti. Spíš mi připadali jako normální sourozenci, co se občas hádají.  Nevím, jaký měli vztah v jiné dny v roce nebo později v životě, ale Angelina je na něho dost naštvaná a cítí se ukřivděně... připadá mi, že je na něho naštvaná hlavně i proto, že odešel a že zůstala sama.
Opravdu dobrá trefa s tím andělem!  a další trefa ohledně toho, že se podíváme na osud hraček a začínáme už toutou kapitolou!    

Tímto dílem se dostáváme do poloviny příběhu nemůžu tomu ani uvěřit, jak to jde rychle a příští týden to teprv pojede ve velkém tempu, ještě musím dát dohromady fotky. Tenhle díl je asi 2x tak dlouhý, možná jsem ho měla ještě rozdělit napůl, ale zase aspoň ten děj bude pohromadě... snad se vám bude líbit, přeju vám pěkné čtení

---

Vánoční anděl

(A. F. Brown)


KAPITOLA 9: Znovu kašpárek

Vánoční anděl jemně zamával rukou sem a tam.



Jak se slečna Terryová usadila zpět na židli, knihovna postupně ztmavla; nebo spíše věci vybledly až do nerozeznatelné rozmazanosti.



Pak to vypadalo, jako by seděla v divadle a dívala se na velké jeviště.







Ale v tomto divadle kolem ní nebylo nic, nic mezi ní a místem, kde se věci děly.



Nejprve uviděla dva malé otrhané chlapce, hádající se o něco ve sněhu.

Poznala je. Byli to ti dva židovští chlapci, kteří sebrali kašpárka v krabičce.



Objevil se policista a oni utekli, větší chlapec držel hračku; menší řval zklamaním a třel si oči pěstmi.







Rty slečny Terryové se zkroutily cynickým znechucením, které cítila, když byla poprvé svědkem této scény.



Ale sladký hlas – a věděla, že je to Andělův – jí zašeptal do ucha: „Počkej a uvidíš!“



Sledovala, jak oba chlapci utíkají ulicemi...



...dokud nepřišli do nějakého temného kouta.



Tam ten malý dohnal toho druhého a znovu začala rvačka. Byl to tvrdý a krvavý boj.



Ale tentokrát zvítězil menší chlapec, který používal pěsti a nohy jako rozzuřené zvíře, až ten druhý zavyl o milost a vydal hračku, o kterou vedli spor.







„Na co to vůbec chceš, Same?“ ušklíbl se, když viděl, jak to přišlo do kapsy malého chlapce.



„Starej se o sebe! Prostě to chci,“ odpověděl Sam nevrle.



„Vsadím se, že to vím,“ posmíval se větší chlapec.
„Vsadím se, že nevíš.“
„Ale jo!"
„Ne!“



Zdálo se, že hrozí další boj. Ale u Sammyho převládla moudrost. Nechtěl pokoušet osud potřetí. „Tak pojď a podívej se,“ zabručel.



A Ike ho následoval. Ti dva se plahočili pryč, přes zářivě osvětlené ulice, až dorazili do části města, kde byly cesty užší a temnější.



„Ha! Věděl jsem, že půjdeš sem,“ okomentoval to Ike, když zabočili do ponuré špinavé uličky.
Malý Sam zavrčel: „Nevěděl!“  – zjevně to u něj bylo zvykem.
„Věděl!" trval na svém Ike. „Přesně tam, kam jsem sám šel.“



Sam se k němu s úsměvem otočil.
„Opravdu? No tohle...! Není to srandovní? Mě to napadlo hned tam.“
„Jasně. Mě taky!“
Oba propukli v řehot a provedli improvizovaný taneček potěšení.





Stáli u dveří činžovního domu se strmými schody vedoucími do tmy.





Dva páry těžkých bot dupaly přes tři patra schodů...





...dokud nedorazily k pootevřeným dveřím, odkud se ozývalo rachocení šicího stroje a hlasy dětí.





Sam stál na prahu a uhlazeně se usmíval, s rukama zastrčenýma v kapsách. Ike mu nahlédl přes rameno a taky se usmál.





Byla to skromná místnost, do které hleděli; místnost, která vypadala, že její hlavním nábytkem jsou mimina. Na podlaze ležely dvě malé děti.



V rozbitém kočárku vedle dveří leželo třetí maličké.



U šicího stroje pracovala bledá, nemocně vypadající žena.



Na postýlce pomačkaně ležel křehký, malý, asi pětiletý chlapeček a u nohou postele ležel malý pár berlí.



Když se ve dveřích objevili dva chlapci, žena zastavila svůj šicí stroj a děti vykřikly radostí.



„Sammy! Ikey!“ vykřikla žena a usmála se unaveně na uvítanou, zatímco se děti plazily a batolily k nově příchozím. „Odkud jste přišli?“



„Byli jsme se podívat na obchody a světla v těch bezva barákách,“ odpověděl Sammy s úšklebkem. „Páni! No neplýtvají svíčkama?“
„Dost na to, co by vydrželo jedné rodině celý rok,“ zamumlal Ike znechuceně.



Žena si povzdechla. „Možná to není tak úplně plýtvání,“ řekla. „Jak ráda bych je viděla! Ale musím tu práci dokončit."



„Řekla jsem dětem, že na Vánoce nesmí nic očekávat. Ale stejně jsou příliš malé na to, aby poznaly rozdíl; všechny kromě Joea. Kéž bych měla něco pro Joea.“



„Já mám něco pro Joea,“ řekl nečekaně Sammy.



Tvář bledého malého invalidy se rozzářila.
„Co je to?" zeptal se dychtivě.



„Ach, co je to? Opravdový vánoční dárek pro mě?“



„Ne! Není to vánoční dárek,“ řekl Sam.
„Vánoce jsou nám fuk,“ řekl sám od sebe Ikey a široce se usmál.
Sam se na něj káravě podíval a zamračil se.



„Je to jen dárek,“ řekl. „A nestálo to ani cent. Nekoupil jsem to. Já – my jsme to našli!“



„Našli jste to na ulici?“ Joeovi zářily oči.
„Jo!" přikývli chlapci.
„Ó, tak to je vánoční dárek!“ vykřikl Joe.



„Santa Claus to tam pro mě musel upustit, protože věděl, že v tomhle domě nemáme žádný komín a poslal vás, hodné, milé kluky, aby mi ho přinesli.“



Oba rošťáci se stranou podívali na sebe, ale nic neřekli. Sam vytáhl krabici z kapsy a pokusil se ji vrazit Ikeovi do ruky. „Dáš mu to ty,“ řekl. „Jsi největší.“



„Né! Ty mu to dej. Tys to našel," protestoval Ike.
„No ták, dělej!"



„Pitomče!"
Nastal souboj a téměř se zdálo, jako by se měla opakovat ta uplynulá nepříjemnost, tentokrát však z opačného důvodu.



Ale Joeův hlas spor urovnal.
„Ach, Sammy, prosím!“ zvolal. „Už nemůžu čekat ani o minutu dýl. Prosím, dej mi to hned!“



Při těchto slovech Sam bez dalších hádek vykročil vpřed a položil krabičku na postel před malého invalidu. Děti se shromáždily okolo. Matka opustila svůj šicí stroj, stoupla si k patě postele a slabě se usmívala.





Joe stiskl pružinu.



Ping!



Ven vyskočil kašpárek se stejně červeným nosem, stejným úsměvem, stejnýma šibalskýma očima, které udivovaly děti padesát let nazpět. Kašpárek si byl svým publikem vždy jistý.



No tedy! Jak vypískli a prosili Joea, aby „to udělal znovu“. A pokud jde o Joea, lehl si zpátky na polštář a smál se a smál, jako by nikdy neměl ani přestat. Byl to první kašpárek v krabičce, jakého kdokoli z nich kdy viděl.







V matčiných očích se leskly slzy.





„No,“ řekla, „je stejně tak dobré se na něho dívat, jako na nějakou divadelní hru. Joe se takhle nesmál už celé měsíce. Vy, kluci, jste mu prokázali velké dobro. Nedivila bych se, kdyby mu to pomohlo se uzdravit! Kdybyste byli křesťané, řekla bych, že jste ukázali skutečného vánočního ducha. Ale bože – možná ano, stejně tak! Nevím!“





Sam a Ike byli tak zaneprázdněni hraním si s dětmi, že to neslyšeli.

Nájemní dům postupně vybledl do ztracena a před očima slečny Terryové byl úplně rozmazaný.



Znovu spatřila krbovou římsu před sebou a vánočního anděla s nataženými pažemi mávajícími sem a tam. „Vidíš!" řekl. „Neuhádla jsi všechno to potěšení, které bylo zavřeno v té krabičce se starým kašpárkem, že ne?“



Slečna Terryová zavrtěla hlavou.
„A vidíš, jak to všechno bylo odlišné od toho, co sis myslela. Teď se pojďme podívat, co se stalo s kantonsko-flanelovým psem.“
„Flantonským psem,“  slečna Terryová tu frázi pod dechem pozměnila. Použít Tomův výraz se zdálo tak přirozené.



„Ano, Flantonským psem,“ usmál se anděl. „Co si myslíš, že se s ním stalo?“
„Viděla jsem, co se s ním stalo,“ řekla slečna Terryová. „Bob Cooper ho hodil pod automobil a byl přejet...





... byl ještě plošší než palačinka.“





„Pak jsi odešla od okna,“ řekl anděl. „Svým člověčím způsobem jsi předpokládala, že toto byl konec. Ale počkej a uvidíš.“



Místnost znovu potemněla a rozostřila se...



...a slečna Terryová se dívala na minulé události jako na rušnou, neustále se měnící scénu.

---

A Flantonský pes bude zase v další kapitole   opět za 2 dny ve čtvrtek.

Tak to byl úžasný dílek . Opravdu mě těší, vidět pokračování osudů vyhozených hraček. Jak se ukázalo oba chlapci mají srdce na správném místě a věnovali dárek někomu, kdo si ho opravdu zaslouží a ocení. Muselo to být krásně pro jeho maminku, vidět ho takto opět šťastného Vehnalo mi to slzy do očí.

Krásný příběh kašpárka. Doufám, že si z toho Angelina něco odnese a uvidí svět taky jiným pohledem než tím černým a hlavně Vánoce

btw.: podobně, jako ty Vánoce miluju... Nemůžu se nabažit té krásy okolo, vyzdobené domky, zasněžená krajina, přináší mi to příjemný pocit klidu a útulnosti.

Opět musí pochválit krásné zpracování, nestačím zírat. Hrozně se mi líbí to, jak si vytvořila celé to město a domky, působí to neskutečně útulně

Hrozně se těším na další dílek!

Ano, moc krásný a dojemný dílek Zase jsem ho četla tajně v práci a byla jsem taky naměkko, ještě že si toho nikdo nevšiml ... Perfektně se Ti podařilo vystihnout atmosféru jak u paní Terryové, tak i u chudé rodiny malého Joea. Jak vidno, děti náboženství vůbec neřeší, křesťan nebo žid, kamarád může být každý, což je jedině dobře. Jestlipak se těmito příběhy madam Terryová poučí ? A jak to asi bude dál s tím psíkem ? Už se nemůžu dočkat dalšího dílu !

jejda, to jsem neměla dělat, neměla jsem to číst, dokud není pokračování, protože teď umřu zvědavostí (tuto vlastnost mám po tetě a naštěstí obě žijeme, ale jsou to muka..)

četla jsem až dnes příběh od začátku a moc se mi líbí. pravda, není veselý, ale je v něm patrná stopa naděje, že slečna Terry nebude úplně marná. také je mi líto hraček (toho pejska jsem teda skoro obrečela, ale dalo mi dost práce, aby to bylo jen skoro..), ale zároveň je mi líto i Angeliny, nejspíš prožila velké zklamání a má se s čím vyrovnávat. i když se mi její jednání nelíbí, nejde mi ji odsoudit. vybrala jsi, Hello, její představitelku naprosto trefně, simík sedí na tu postavu jak ulitý. snad se jí podaří díky Andělovi najít novou cestu k lidem..

zpracování příběhu je kouzelné.. od zasněženého vánočního městečka přes kostýmy simíků po jejich mimiku. stále žasnu, jak se dovedou tvářit. pózy u štaflí nebo záběr na Angelinu zevnitř krbu, všechno je to tak propracované, že nevím, jestli dříve hltat děj nebo se kochat obrázky

teď už jen doufám, že s pejskem to dopadne, jak předpokládám, ale nebudu 'spoilerovat' osud archy nedovedu odhadnout vůbec a Mirandě držím pěsti

Aaaaa, to byl tak krásný díl  A úplný doják  
Omlouvám se, že nestíhám reagovat průběžně, ale přísahám, že poctivě čtu. Jen v krátkých chvilkách, co si tu ukradnu. Večer manžel honí práci, takže počítač je obsazený, a já se nestíhám věnovat ani fóru, natož svým simíkům Ale příběh čtu průběžně, a dnes konečně jsou obě holčičky ve školkách, tak jsem šla dohnat resty. A jaké příjemné překvapení, už tu byl nový dílek.

Je to naprosto skvělý příběh  A já jsem moc ráda, že se nakonec ukazuje, že to kouzlo Vánoc v lidech je  Že je v nich i to dobré, a nejen to, co viděla slečna Terryová. Doufám, že to, co uvidí díky andělovi, její srdce trochu rozehřeje a obměkčí. Jsem moc zvědavá, jak dopadly i další hračky a moc se těším na pokračování. A Hellohello, moc děkuji za zprostředkování tak krásného vánočního příběhu, touto pro někoho netradiční, ale pro nás stejně praštěné, naprosto dokonalou formou

Proboha, sešlo se tu tolik komentářů, o tom se mi ani nesnilo! Moc moc moc děkuju!    

@Janika31 -  Mám taky radost, že se nestalo to, co Angelina předpokládala, už tak mi bylo těch hraček hrozně líto. Naštěstí se ten kašpárek do domu, kde udělal velkou radost přesně tomu, kdo to potřeboval Taky miluju tu vánoční atmosféru, hlavně když je nasněženo, pohodu s rodinou a pohádky v TV a cukroví a dobrou večeři...  je to tak útulné a příjemné. Děkuju moc za pochvalu těch domků a ulic jsem hrozně ráda, že se ti to líbí! Hodně taky dělá ten sníh všude, moc se mi líbí, jak v sims zpracovali zimní období Díky moc za tak překrásný komentář!   vždycky mi uděláš hroznou radost  

@Ludmila - mockrát děkuju za pěkný komentář      mám velkou radost, že se ti to líbilo. Tenhle příběh na mě taky tak působí, kolikrát jsem z něho taky naměkko  Dobrá poznámka ohledně těch náboženství - tak by to správně mělo na světě být, byla bych ráda, kdyby spolu všichni pěkně vycházeli - a ono by to šlo úplně v pohodě, stačí jen chtít. A neprosazovat jen to své

@Havranice - užasla jsem, když jsem tu viděla nové jméno, opravdu jsem nečekala, že se ještě někdo další objeví! Moc tě v tomto tématu vítám! Snad se ti bude líbit i další vývoj příběhu. Děkuju moc, že sis udělala čas (a díky i všem ostatním), protože vím, že jsi psala, jak je pořád na všechno málo času. A je to tak. Nezbývá, než doufat, že se ta situace zlepší a budeme mít dost času na to, co nás baví  Moc si vážím toho, že se ti ten příběh líbí, udělalo mi to velikánskou radost     Fakt, pokaždé mě to hrozně motivuje k dalšímu hraní příběhů se simíky! Díky za pochvalu Angeliny i oblečení a prostředí  Na ty pózy naštěstí existuje hromada poseboxů, spíš je pro mě těžké se orientovat v tom, kde co najít pro každou situaci, ale už samotná hra má v sobě tolik animací, že mě to až udivuje, kolik se toho dá použít. Někdy je vtipné, jak musím použít animaci určenou pro něco úplně jiného, abych z toho dostala ten správný výraz nebo postoj. A další díl je konečně tady jestlipak se ti podařilo uhádnout, co se stane v této kapitole?  

@Fidgety - děkuju moc a moc       díky, že sis udělala čas, neumím si ani představit, jak náročné musí být se starat o rodinu a ještě si najít čas i na něco jiného, natož na tenhle příběh. Mě taky strašně dojímá (u jedné z příštích kapitol jsem se u toho dávání fotek dohromady normálně rozbrečela a není to u mě moc časté, že by mě nějaký příběh rozesmál nebo rozbrečel, ale u tohohle mi tekly slzy jak hrachy). Není divu, jsou to tak smutné příběhy, že se to někdy nedá  Mám velkou radost, že se ti tento příběh líbí!  Je pěkné vidět, že to není až tak špatné s lidma, i když bych si u těch prvních kapitol asi myslela to samé, co Angelina, kdybych viděla lidi krást a být nepřijemné na sebe navzájem    A není vůbec zač    pro mě je taky radost a potěšení vám tento příběh přinést takto v simíkovské podobě  

Hrozně moc si vážím všech vašich komentářů, každého slova  a teď už konečně na další pokračování, bude to dost napínavé:

---

Vánoční anděl

(A. F. Brown)


KAPITOLA 10: Znovu pejsek

Viděla zasněženou cestu, na kterou Bob Cooper hrotem své hole právě odhodil Flantonského psa. Teď spatřila, co předtím neviděla, ženu a dítě na opačné straně ulice.



Viděla, jak to dítě natáhlo toužebně ruce po pejskovi ležícím ve sněhu.



Potom s troubením projel kolem automobil a ona znovu pocítila rozrušení z hrůzy, když přejel tu  starou ubohou hračku.





Ve stejné chvíli dítě zakřičelo a ona viděla, jak s pláčem ukazuje na Flantonovu tragédii.



Matka, která z toho všeho nic neviděla, se sklonila a kárala ho.
„Co se děje, Johnnie?“ řekla. „Ššš! Nedělej takový rámus. Tady jsme u brány paní Walesové a nesmíš dělat rozruch. Teď buď hodný kluk a počkej tady, než maminka přijde."



Zazvonila na zvonek a stála s košíkem v ruce a čekala na přijetí.



Ale Johnnie hleděl na jedno místo na ulici s očima plným slz a chvílemi se mu z hrdla vydral vzlyk. Nemohl zapomenout na to, co viděl.



Dveře se otevřely pro matku, která zmizela uvnitř domu s posledním povelem pro dítě: „Teď buď hodný chlapec, Johnnie. Za půl minuty jsem zpátky.“



Sotva byla z dohledu, Johnnie se vydal přes závěj sněhu směrem ke středu ulice. S obtížemi zvedal svoje malé nožičky z hlubokého sněhu; tu a tam zakopl a spadl do měkké hmoty. Ale vstal o to odhodlanější jít ke svému cíli a stále upíral oči na trosky Flantonského psa.





Bob Cooper, který se zahálčivě procházel blokem domů tam a zpět a kouřil cigaretu, zatímco sledoval míhající se dívčí stíny v určitém okně naproti, spatřil zběsilé úsilí dítěte ve sněhu a cítil se silně pobaven.

„Pane bože!“ zachechtal se. „Věřím, že jde po tom mizerném čoklovi, kterého jsem tam odhodil svojí holí. No tohle!“
A nedbale vyfoukl oblak kouře.





Nakonec se dítě dostalo do středu cesty a sklonilo se, aby zvedlo otlučenou hračku.

Byla zploštělá a beztvará, ale dítě ji jemně sevřelo v ručkách a začalo k ní něžně vrkat.



„Pane bože!“ zopakoval Cooper. „No tohle, představ si, že mu na něčem až tak záleží!"



„Chudák děcko! Možná jsou tohle jediné Vánoce, co bude mít.“ Zamyšleně vyfoukl obláček kouře nosem.



„Štědrý večer!" Myslí mu probleskla myšlenka s novou výzvou.



Právě v té chvíli bylo náhle slyšet „Túúú, túúú!“ Automobil zabočil za roh a přijížděl plnou rychlostí.



Byl to ten stejný vůz, který projížděl před několika minutami opačným směrem.



„Hej, ty tam!" zakřičel Cooper na dítě.



Ale to sedělo ve sněhu uprostřed ulice a kolébalo se sem a tam s Flantonským psem v náručí.

Byl jen sotva čas na nějakou akci.



Bob zahodil cigaretu a hůl, udělal jeden skok na cestu a druhý k dítěti...







... a nárazem svého těla odhodil dítě do závěje u chodníku.



Automobil se zděšeným „túúúú" přejel přes mladého muže, který zůstal v bezvědomí ležet ve sněhu.













Nebyl zabit. Slečna Terryová viděla, jak ho vzali do jeho domu nedaleko, kde mu napravili zlomenou nohu a jeho modřiny byly ošetřeny.







Viděla ho vidět ovázaného a bílého na posteli, když byla žena a její dítě přivedeny za ním. Johnnie stále pevně svíral nešťastného psa Flantona.





„No, dítě," řekl slabě mladý muž, „tak jsi nakonec toho psa zachránil."



„Och, pane!“ vykřikla s pláčem ubohá žena. „Když jen pomyslím, že by tu teď nebyl, nebýt Vás. Jaké Vánoce by to pro mě byly! Byl jste tak dobrý, tak odvážný!“





„Och, nesmysl!“ protestoval Bob slabě. „Musel jsem to udělat; stejně to byla moje chyba; navíc –



– Štědrý večer – nemohl jsem se dívat na to, jak se na Štědrý den zraní dítě.“



Zavolal obsluhu a požádal o peněženku, kterou měl v době nehody v kabátu.



Vložil ji ženě do ruky a řekl: „Na shledanou. Kupte Johnniemu na Vánoce něco opravdu pěkného. Obávám se, že už je po tom psovi. Kupte mu nového.“





Johnnie ale odmítl nového psa.



Bylo to to ubohé, neforemné flantonské zvíře, které po mnoho měsíců zůstalo miláčkem jeho srdce.



To vše minulé i budoucí se slečna Terryová dozvěděla prostřednictvím Andělovy moci. Když se knihovna znovu rozjasnila a ona uviděla, jak se na ni z krbové římsy usmívá růžová postava, promluvila sama od sebe.
„Byla to moje chyba, protože jsem postavila toho psa do cesty. To já jsem způsobila všechny ty trable.“



„Trable?" řekl Anděl zmateně. „Říkáš tomu trable? Nevidíš, co to udělalo pro toho bezcitného mladíka? Přineslo to jeho dobrou stránku. Možná se po tomto stane jiným člověkem. A co se týká toho dítěte; bylo šťastné díky něčemu, co by jinak bylo promarněno, a získalo si tak přítele, který na něj nezapomene. Trable! A myslíš si, že jsi to způsobila ty?"
Vědomě se zasmál.



„Jistěže ano,“ prohlásila pevně slečna Terryová.



„Ale byl jsem to já, ano, já, Duch Vánoc, kdo ti vložil do hlavy, abys udělala to, co jsi udělala. Možná tomu nevěříš, ale bylo tomu tak. Ani ty, ani ty, Angelino, jsi nemohla zcela uniknout vlivu Ducha Vánoc, a tak se tyto věci staly. Nyní se ale podívejme, co se stalo s třetím experimentem.“

---

Další díl bude v sobotu. A od pondělí sem budu dávat díl každý den.   Kdyby se stalo, že bych to náhodou nestihla, tak se pokusím dodat díl hned další den, nebo co nejrychleji, jak to půjde.

Jejda, tak takové pokračování o pejskovi jsem tedy rozhodně nečekala Od matky malého Johnieho to sice nebylo příliš rozumné, nechávat malé dítě venku na ulici, ale to by zase nedošlo k jisté nápravě mladého Boba Coopera. Duch Vánoc zjevně dokáže probudit v lidech to dobré, které běžně zůstává ukryto, kéž by to bylo i v reálu ....

uff, tak jsem se nespletla, doufala jsem, že pejska si odnese ten chlapec. jen jsem nečekala, že to bude za tak dramatických okolností, úplně mi tuhla krev v žilách, když šel pro něj na silnici. jsem zvědavá na osud dalších hraček. pořád ale přemýšlím hlavně nad Angelinou, nepřipadá mi zlá ani bezcitná. co se stalo, že se tak navenek chová? snad se dozvíme.. anděl je krásný, vůbec nevím, jak byl popisován v knize, ale já bych si ho představila přesně takto

Moc a moc děkuju vám oběma za krásné komentáře

@Ludmila - přesně, nechápu, jak ho tam mohla jen tak nechat, je na to ještě moc malý... u dětí stačí moment a jsou fuč. A jako by měly talent na to, že se vždycky dostanou do nějakých problémů a nebezpečných situací. Ale jak píšeš, zase by nedošlo k té nápravě... hlavní je, že to nakonec dobře dopadlo  i když ve mně teda pořádně zatlo, když jsem to četla. Naštěstí to anděl zařídil přesně takto Ale Boba je mi líto, muselo to být strašné. Je škoda, že se někdy musí stát až tak hrozná věc a teprve potom si člověk uvědomí, jaké věci jsou v životě důležité, nebo se mu i podaří změnit k lepšímu.

@Havranice - perfektní správně jsi to odhadla. A myslím, že takové drama by nemohl tušit snad nikdo, leda jasnovidec sama jsem z toho byla v šoku při čtení. Co se týká Angeliny, těžko říct. Já si myslím, že ji hlavně mrzí, že od ní odešel její bratr. Asi dlouho nebyli v kontaktu, myslím, že to říkala v některém tom díle. A taky si myslím, že se na ní podepsal život o samotě, přece jenom to člověka dost ovlivní a Angelina se zřejmě hodně uzavřela do sebe...    Rozhodně se něco dalšího kolem toho dozvíme, ale až někdy ke konci. Podle knihy má být ten anděl z papírové hmoty, mají se mu třepotat křídla, má být narůžovělý a má mít namalovaný obličej...  což tenhle nesplňuje, ale jsem ráda, že jsem ho měla už v downloadech. Myslím, že jsem ho snad nikdy předtím nepoužila, tak teď aspoň přišla jeho chvíle

Panejo, moc se mi líbí, jak se to krásně vyvíjí ty příběhy Ale hned, jak se chlapeček pro pejska vydal, jsem se bála, aby nepřijelo další auto No, nakonec to dobře dopadlo.
Jako já trnu nechat holky dole u výtahu, nebo u schránek, a to nemáme u paneláku silnici. Jenže mladší je rapl. Ale tehdy si myslím byla jiná doba, informace nebo osvěta byly minimální, aut bylo málo, byl klidný večer, koho by to napadlo, že.

@Fidgety - moc děkuju za krásný komentář     Taky jsem se o něho bála. Je fakt, že aut bylo tehdy hrozně málo, ale jezdily ještě i koňské kočáry nebo omnibusy, i tehdy se stávalo dost dopravních nehod, nebo by se mohlo stát cokoliv dalšího, mohl se zatoulat a ztratit nebo někde spadnout... Některé dítě zůstane tam, kde je mu to řečeno, ale hodně se jich vydá něco zkoumat, člověk nikdy neví    
Teď jsem se ještě jednou podívala, z kterého roku je ta knížka - 1910. Taky bych nečekala, že se v té době zrovna na Štědrý večer nějaké auto takto vyřítí. Až tak historické auto ve hře nemám, to použité je Dodge až z roku 1932.

---

Vánoční anděl

(A. F. Brown)


KAPITOLA 11: Znovu Noe

Na ulici plné svíček žena celá oblečená v černém popadla starou ubohou Noemovu archu a divoce se na ni dívala. Byla to vdova, která právě přišla o své jediné dítě, malého synka, a byla ve stavu chorobné hořkosti, která hraničila s šílenstvím.



Když přišla druhá žena s těmi dvěma malými a prosila o tu hračku...



... v srdci vdovy povstalo něco tvrdého, mrzutého a krutého, a ona se vztekle odmítala té věci vzdát.

Nenáviděla ty dva chlapce, kteří byli ušetřeni, když jí byl odňat její vlastní. Ani za nic je nechtěla učinit šťastnými.

„Ne, nedostanete to,“ zvolala a divoce svírala Noemovu archu. „Zničím to.“



Chudá žena a její děti ji tesklivě následovaly. Malí chlapci plakali. Bylo jim zima, měli hlad a byli zklamaní. Byli už tak blízko něčemu příjemnému. Skoro měli štěstí; ale to štěstí přes jejich hlavy přelétlo k někomu jinému.



Žena ve smutečním rychle kráčela dál a myšlenky v její hlavě nebyly o nic méně černé než šaty, které měla na sobě.



Nenáviděla svět; nenáviděla lidi, kteří v něm žili. Nenáviděla vánoční čas, kdy všichni kromě ní vypadali veselí. A ano, ano! Nejvíc ze všeho nenáviděla děti. Zlověstně zaťala zuby; její mysl se točila.




Najednou někde začal sbor šťastných hlasů zpívat slova staré koledy: -


       ♪♫ "Holy night! Peaceful night!

             All is dark save the light,

             Yonder where they sweet vigil keep,

             O'er the Babe who in silent sleep,

             Rests in heavenly peace." ♪♫  


    ♪♫   https://www.youtube.com/watch?v=-pY3LlB7Pxc    ♪♫



Jemně a sladce dětské hlasy stoupaly ulicí. Žena v černém se zarazila a těžce dýchala.



Uviděla skupinu choralistů stojící ve skupince na chodníku a ve sněhu, s klobouky staženými přes oči, s límci ohrnutými přes uši a rukama hluboko v kapsách.





Uprostřed nich se tyčil vysoký dřevěný kříž nesený malým klukem se žlutými vlasy. Zpívali stejně jednoduše a srdečně jako hejno ptáků ve sněhu.





Žena silně zavzlykala. Její malý chlapeček byl také choralista – možná to byli jeho někdejší druhové. Druhý verš koledy zazněl sladce: -


       ♪♫ "Holy night! Peaceful night!

             Only for shepherds' sight,

             Came blest visions of angel throngs,

             With their loud Hallelujah songs,

             Saying, Jesus is come!" ♪♫  







Rozrušené matce se najednou zdálo, že hlas jejího vlastního chlapce splývá s těmi ostatními. Také on zpíval na počest toho dítěte.





Šťastné a stále mladé, usilovalo o to, aby se radovala ze dne, který učinil celé dětství posvátným. A kvůli němu nenáviděla děti!



S náhlým pocitem zhnusení se otočila, aby se podívala, co se stalo s tou chudou matkou a jejími chlapci. Nebyli o moc pozadu a choulili se ve stínu.



Žena v černém k nim rychle vykročila. Při jejím přiblížení se žalostně odtáhli a ona cítila stud. Báli se jí!



„Tady,“ řekla a vrazila Noemovu archu do rukou většího chlapce. „Vezmi si to. Patří ti to.“







Dítě si ji převzalo plaše.



Matka začala s díky protestovat.





Temná dáma se pokusila ovládnout chvění svého hlasu a znovu promluvila. „Připravila jste pro své děti Vánoce?“





Žena zavrtěla hlavou. „Nemám nic,“ povzdechla si.



„Střechu nad našimi hlavami, to je vše.“



„A Váš manžel?"
„Můj muž zemřel před měsícem.“



Takže i ostatní lidé měli skutečné bolesti. Truchlící na to zapomněla.





„Nikdo Vás doma nečeká?“

Žena znovu zarmouceně zavrtěla hlavou.



„Pojďte se mnou,“ vyřkla temná dáma impulzivně.





„Dnes večer budete mými hosty. A zítra udělám dětem Vánoce. Dům odloží svůj stín. I já zapálím svíčky. Mám hračky,“ – hlas se jí zlomil –





–  „a oblečení; mnoho věcí, které jsou nazmar. To není správné!"



„Něco vás přivedlo ke mně, nebo mě k vám; něco – možná to byl anděl – ať už to byl kdokoli, kdo odhodil tu Noemovu archu na ulici."



„To mohl udělat anděl, věřím v to. Pojďte se mnou.“



Žena a její synové ji následovali a ve svém úžasu se silně radovali.





V očích, kterými slečna Terryová znovu spatřila vánočního anděla, byly slzy. Spěšně si je otřela.



Zdálo se však, že anděl zářil ještě hezčím světlem.



„Vidíš!"  – to bylo vše, co řekl.

A slečna Terryová sklonila hlavu. Začínala tomu rozumět.

---

Tohle je přesně ten díl, který mě rozbrečel, když jsem vybírala fotky... už to byla pro mě asi poslední kapka po všech těch ostatních smutných příbězích.
Další díl bude v pondělí a pak už každý den až do konce (jestli budu stíhat)

Vůbec se ti nedivím, taky mě to rozplakalo

Jsem na tom stejně ... Nemám slov ...

Páni! Teď jsem dočetla a oba dílky mě dostaly do kolen . Musím říct, že není vše, jak se na první pohled zdá. Tolik dobra v lidech, u kterých bych to vůbec nečekala.

Třeba ten maličký chlapec, který tolik chtěl pejsánka a vydal se sám doprostřed silnice, aby ho zachránil. Úplně mi vyrašila husiny po těle, když jsem spatřila to přijíždějící auto , nebýt bohatého mladíka, mohly to být smutné Vánoce pro někoho dalšího.. . Naštěstí zasáhnul a chlapce zachránil, neskutečně mě to zahřálo u srdce, že i přes jeho namyšlenost, kterou na začátku projevil se zachoval krásně a snad si z toho i něco vzal a jeho chování se jistě změnilo. Věřím, že duch Vánoc má své kouzlo, které funguje na všechny.

Poslední dílek mě také dostal, dojal mě neskutečně . Jsem ráda, že zahořklé srdce dámy přeci jen roztálo a chudé ženě a jejím dětem poskytla přístřeší alespoň na Vánoce.

A to všechno se stalo díky slečně Terryové, která uskutečnila svůj pokus s hračkami. Vůbec bych takový zvrat nečekala.

Krásné zpracování obou dílků, jako vždy! Moc se těším na další pokračování

Vůbec se nedivím, že ses rozbrečela, i mně se při čtení zalévaly oči slzami  Vůbec si nedovedu představit tu bolest, kterou prožívala. Tohle nikdo nechce zažít  Takže chápu, že v určité fázi truchlení je člověk opravdu hodně zatrpklý a nenávidí svět kolem sebe - tím více ty, kteří měli větší štěstí. A jsem moc ráda, že (díky tomu experimentu) se jí podařilo jít kousek dál. Že vykročila správným směrem, že trápení je mezi lidmi hodně, a je mnohem lepší pomoci, než kopat kolem sebe.
Vánoce jsou kouzelná chvíle. Pomoct druhému by mělo přinášet radost pořád, ale před Vánoci je to nějak silnější. "Mám hračky, ... a oblečení; mnoho věcí, které jsou nazmar. To není správné!" - v tomto duchu se snažím řídit i já, a jen doufám, že aspoň na chvíli pomůžeme udělat život hezčí, snazší, příjemnější

Mockrát vám všem děkuju za tak krásné komentáře!   strašně moc si vážím každého jednotlivého komentáře, který se tu objeví    

@NiQush1 - děkuju moc za komentář, mám radost, že jsi našla čas i na tento díl  

@Ludmila - moc děkuju, Ludmi     byla jsem na tom stejně při čtení té knihy

@Janika31 - Moc pěkné shrnutí    měla jsem z toho ty stejné pocity. Z toho auta řítícího se na toho chlapečka mi bylo až špatně... a nebýt Boba, tak nevím    Ještěže z toho vyvázl „jen" se zlomenou nohou a modřinami. Bylo od něho tak strašně pěkné a nesobecké. Sice za to mohl, když tam toho psa odhodil a ještě se posmíval, ale v ten důležitý moment ani na chvilku nezapochyboval o tom, co je nutné udělat a takto se obětoval. Věřím, že se po tomto zážitku změnil k lepšímu. Ale je hrozné, do jak extrémní situace se někdy lidi dostanou a co vše se musí stát. Tenhle díl byl pro mě rozhodně nejnapínavější.   A ten další... tak neskutečně smutný, ale stačila chvilka pro takovou vzpomínku a důležité uvědomění si věcí při koledě a všechno se změnilo. Jsem tak ráda, že byla i při svém trápení nakonec shcopná pomoct té rodině, protože kdo ví, jestli by přežili tu zimu jen tak na ulici. Pořád doufám, že se ta její pomoc nevztahovala jenom na Vánoce a že jim pomohla najít nějaké bydlení a živobytí     A přesně, kdo by řekl, že takový podivný experiment s hračkami povede k něčemu takovému. Nejdřív všechno vypadalo dost černě, ale každá ta hračka prozatím přinesla něco dobrého. Uvidíme, jak to bude u té další

@Fidgety - Krásně napsáno. Taky se nedivím, že ostatní kolem sebe až nenáviděla, neumím si něco tak hrozného ani představit. Ale je úžasné, že díky té hudbě si uvědomila, že i ostatní lidi na světě trpí a že jim takto dokázala pomoct. A kdo ví, třeba jim nějak vypomohla i po Vánocích, ale to už se nedozvíme, můžeme si jen domýšlet. Máš pravdu, že hlavně o Vánocích si někteří lidi uvědomí tyto věci - a je to škoda. Chtělo by to uchovat si „vánoční duch" po celý rok a uvědomovat si, že všichni můžeme být hrozně vděční za věci, které máme a pokládáme je za samozřejmost. A určitě to může pomoct i v těžkém období, kdy se stane něco špatného. Naprosto souhlasím s tvým krásným komentářem

Jak už určitě tušíte, na řadě je předposlední experiment a tím je panenka Miranda. Tak se teď podíváme na první část jejího osudu a kam se vlastně dostala. Tahle kapitola byla strašně dlouhá, tak jsem ji musela rozdělit a další část bude hned zítra.

---

Vánoční anděl

(A. F. Brown)


KAPITOLA 12: Znovu Miranda - 1. část



Slečna Terryová byla opět na křídlech vidění přenesena ven na zasněženou ulici.



Sledovala svižné kroky malé dívky, která měla pod paží balíček z bílého papíru. Slečna Terryová věděla, že se dozví o osudu své staré panenky Mirandy, kterou její vlastní ruce vyhodily do chladného světa.



Chudák Miranda! Aby se po všech těch letech stala majetkem zlodějky!
 
Mary, tak znělo jméno té malé zlodějky. Mary objala lákavý balíček ještě silněji a běžela a běžela, až nemohla popadnout dech.



Její jedinou myšlenkou bylo dostat se co nejdál od místa, kde předtím ležel ten balíček. Měla totiž podezření, že schody, u kterých ho našla, vedly přímo do panenčina domova. Proto také i ve svých vlastních očích byla malou zlodějkou.



Ale teď už doběhla tak daleko a zahnula do tolika zatáček, že by ani nemohla najít cestu zpět, i kdyby chtěla. V té myšlence byl triumf.





Mary se zasmála pro sebe, když přestala utíkat a začala klidně kráčet po sousedství, které jí bylo lépe známé.









Jemně stiskla balíček. Ano, nemohlo o tom být pochyb.

Byla to nějaká panenka – ne příliš velká panenka; ale Mary si uvědomila, že si nikdy předtím nemyslela, že by se měla starat o velkou panenku. Nepochybně to byla velmi pěkná panenka. Copak ji nenašla v hezké části města, na schodech vznešeně vypadajícího domu?



Mary se nad panenkou nadšeně usmívala, když si ji tak představovala; s opravdovými vlásky a očima, které se otevíraly a zavíraly; se čtyřmi malými bílými zoubky a rukama s ďolíčky v kloubech.



Viděla takové panenky v oknech velkých obchodů. Nikdy však ani nedoufala, že bude mít svou vlastní.



„Možná bude mít na sobě modré hedvábné šaty a botičky z bílé kůzlečí kůže, jako ty, které jsem viděla dnes ráno!“ uvažovala nadšeně.

Sevřela místo, kde si představovala, že má panenka nohy.



„Ano, má boty, jistě! Vsadím se, že jsou taky bílé. Zdají se být bílé. Ach, kolik zábavy s ní budu mít,“ – něžně panenku objala –



–  „pokud ji strýc a teta neseberou a nedají ji pryč!“

Ta náhlá myšlenka způsobila, že zděšeně zůstala stát na místě.

„Prodali maminčiny malé hodiny za rum,“ řekla hořce.



„Prodali prstýnek s červeným kamínkem, který mi dal otec k narozeninám, když mi bylo sedm. Prodali dárky, které jsem dostala loni v nedělní škole."



„Ach, nebylo by to hrozné, kdyby prodali i moji novou panenku! A vím, že to budou chtít udělat, když ji uvidí.“

Se svíravým bodnutím v srdci z představy rozloučení s panenkou k sobě přitiskla balíček blíže.





„Možná budou někde venku.“  

S touto slabou nadějí dorazila k činžovního domu a kradla se po zašlých schodech nahoru.





Nakoukla dveřmi dovnitř. Běda! Její strýc a teta byli v kuchyni, přes kterou musela projít.





Měli společnost; několik špinavě vypadajících mužů a žen a na stole před nimi byl džbán a sklenky.











V Mary kleslo srdce až někam dolů, ale odvážně kývla společnosti na pozdrav a pokusila se proklouznout davem do druhé místnosti.



Ale její teta rychle uviděla, že něco nese pod kabátem.
„Co to tam máš? Vánoční dárek?“ ušklíbla se.



Mary zrudla. „Ne,“ řekla pomalu, „jen něco, co jsem našla.“



„Našla? Hej, co je to?"



„Nějaký balík!“





Její strýc přišel blíž a chňapl po něm.





„Prosím,“ žadonila Mary, „prosím, našla jsem to. Je to moje. Myslím, že je to jen panenka.“





„Panenka! Ha! Kdo potřebuje panenku?“ škytl její strýc.



„Chceme něco dalšího k pití. Prodáme to –  “



Místností se ozval řev smíchu.





- POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ -

No pááni v takové napínavé části to utneš?
To jsem teda zvědavá už teď, jak to dopadne. Doufám, že dobře a panenku ji nevezmou, ale kdyby došlo na tu horší variantu a panenka byla prodána, tak budu tajně doufat, že se Miranda stejně navrátí do rukou Mary.
Koukám, že se s ní život taky nemazlil..

Teta a strýc jsou otřesní....co to je za lidi, že rozprodají vše jen aby měli na alkohol? Mary je jistě moc hodná , snad její osud dopadne dobře.

btw.: Třeba by ji slečna Terryová po tom všem mohla adoptovat? Ale to už asi moc předbíhám.

Moc se těším na pokračování!

Bože, takové příbuzenstvo, no, ani dnes si člověk nevybírá, že ano ... Doufám, že Vánoční anděl nedopustí, aby byla Mary zklamaná ! Strašně nás napínáš, Hellohello, jsem tak zvědavá na další díl, že ho budu vyhlížet i v práci !

Hrozně moc vám oběma děkuju za krásné komentáře!      
Mary má fakt strašnou rodinu, je mi jí tak líto. V takových podmínkách by neměl vyrůstat nikdo.   Já si to vůbec neumím představit a jenom díky takovým příběhům si uvědomím, jaké jsem měla štěstí, že jsem se narodila do dobré a normální rodiny. Člověk to bere jako samozřejmost, ale zřejmě to samozřejmost není. A vůbec není fér, že někdo nemá štěstí a dostane se do takového prostředí, které ovlivní celý jeho život. Jsem zvědavá, co řeknete na tenhle díl a na Mary... no, však uvidíte

---

Vánoční anděl

(A. F. Brown)


KAPITOLA 13: Znovu Miranda - 2. část


Papír byl hrubě strhán, ubohá Miranda zůstala odhalena v celé své vybledlé kráse.



Bledá tvář jako z vosku, rozcuchané vlasy a staromódní šaty skýtaly smutný pohled pro chamtivé oči, které očekávaly, že najdou něco, co by se dalo směnit za pití. Smutný pohled to byl i pro Mary, která doufala v něco mnohem krásnějšího. Tvář jí zrudla zklamáním a do očí se jí draly slzy.



„Tadyhle, vem si svoji starou pannu,“ řekl jí strýc hrubě a strčil jí ji do náruče.







„Vem si svoji starou pannu a vypadni s ní. Jestli je tohle to nejlepší, co umíš najít, radši bys příště měla něco ukrást.“







Něco ukrást! Copak to ve skutečnosti neukradla?





Mary velmi dobře věděla, že ano, a začervenala se ještě růžověji, když si uvědomila, jakého hlupáka ze sebe udělala pro nic za nic.



Vzala opovrhovanou panenku a odebrala se do druhé místnosti, následovaná sborem posměšků a komentářů.





Bouchla za sebou dveřmi a posadila se s ubohou Mirandou na klíně a plakala, jako by jí mělo prasknout srdce.



Tolik toužila po krásné panence! Zdálo se příliš kruté, že když konečně jednu našla, že bude nakonec tak ošklivá.



Popadla ubohou Mirandu a prudce s ní zatřásla.





„Ty škaredá starotino!" řekla. „Nestydíš se, žes mě tak oklamala? Nestydíš se, žes mě přiměla si myslet, že jsi krásná panenka s pěknými šatičkami a botami z bílé kůzlečí kůže? Copak se nestydíš?"



Znovu třásla Mirandou, až jí v hlavě začaly chrastit oční bulvy.

Panenka spadla na podlahu a ležela tam se zavřenýma očima.







Její obličej byl sinalý a smrtelně bledý. Spadl jí čepeček a vlasy jí divoce trčely ve všech směrech. Nohy pod ní byly ohnuté tím nejbezmocnějším způsobem. Byla to nejzanedbanější postava panenky, jakou si lze představit.





Mary si teď odtáhla ruce od očí a podívala se dolů na Mirandu.



Jak tam tak ležela, něco na poloze panenky se dotklo srdce malé dívky.



Jednou viděla na ulici zraněnou ženu – na to nikdy nezapomene. Ta zbídačená bytost měla zavřené oči a její tvář pod spadlým čepcem měla stejnou nezdravě bílou barvu. Mary se otřásla. Najednou pocítila vřelý nával lítosti vůči té panence.



„Ty ubohá stará věcičko!“ vykřikla a podívala se na Mirandu téměř něžně. „Je mi líto, že jsem s tebou třásla. Vypadáš tak unavená a smutná a jako by se ti stýskalo po domově! Zajímalo by mě, jestli se o tebe někdo v tuto chvíli bojí. Bylo to ode mě velmi špatné, že jsem tě vzala pryč – ještě ke všemu na Štědrý večer! Přeju si, abych tě nechala tam, kde jsem tě našla. Možná teď nějaká malá holčička pláče, protože ses ztratila.“



Mary se sklonila a opatrně zvedla panenku  a dala si ji na kolena.
Když Mirandu zvedla, otevřely se modré oči a vypadalo to, že se na ni přímo dívá.
Jedinou krásou Mirandy byly její oči. Mary cítila, jak se její srdce pro tu zvláštní cizinku zahřívá stále více a více.



„Máš nádherné oči,“ zamumlala. „Myslím, že jsi přece jen nakonec skoro hezká. Možná tě budu mít strašně ráda. Nejsi ani trochu jako panenka, kterou jsem doufala, že budu mít; ale to není tvoje chyba.“



Jedna myšlenka rozjasnila její obličej. „Vlastně –



– kdybys byla krásná panenka, vzali by tě pryč a prodali by tě za rum.“  

Její tvář vyjadřovala naprosté znechucení.







S náhlým výbuchem náklonnosti Mirandu pevně objala.
„Ach, ty drahá stará věcičko!“ vykřikla. „Jsem tak ráda, že jsi – přesně taková. Jsem tak ráda, protože teď si tě můžu nechat navždy a napořád a nikdo mi tě nebude chtít vzít.“





Houpala se sem a tam a panenku pevně tiskla k srdci. Mary nebyla taková, aby pro cokoli cítila jen poloviční vášeň.





„Vyrobím ti nějaké nové šatičky,“ řekla a zmateně se prstem dotýkala staromódního hedvábí.



„Zajímalo by mě, proč tě tvoje maminka oblékla tak divně? Asi nebyla moc dobrá švadlenka, když ti udělala tento čepec!“ Pohrdavě sundala primitivní čepeček a uhladila zacuchané vlasy. „Říkám si, co máš asi pod tím,“ řekla.







Jemnými prstíky začala Mirandu svlékat. Dolů šly zelené hedvábné šaty s těsným „živůtkem“ a horní sukní. Dolů šla spodnička s volánky a malá košilka lemovaná jemnou krajkou. A Miranda zůstala stát ve své neforemné ošklivosti s dětským tělíčkem, což byla fáze vývoje, do jaké se panenky její doby dostaly.

Ale bylo tu ještě něco dalšího. Kolem krku měla stužku; na stuze byla medaile z lepenky; a na medaili byla dětskou rukou naškrábaná legenda -

Miranda Terryová.
Pokud se ztratí, vraťte ji, prosím, její matce,
Angelině Terryové,
na adresu 87 Overlook Terrace.

Byla to taková kartička, jakou nosívala sama slečna Terryová ve dnech, kdy ji a Toma její matka poprvé nechala jít na ulici bez chůvy.



Mary upřeně zírala na ten kousek lepenky. 87 Overlook Terrace! Ano, právě tam našla tu panenku. Teď si vzpomněla, jak ten název viděla na rohu ulice.

Miranda; jaké je to hezké jméno pro panenku!

Angelina Terryová; tak se jmenovalo to malé děvčátko, které ztratilo Mirandu. Angelině to teď musí být velmi líto. Možná plakala, až se pláčem unavila tak, že usnula, protože už bylo dost pozdě.



Její dvě sestřenice vtrhly do ložnice. Měly veselý večer.



„Ahoj, Mary!“ vykřikly. „Slyšely jsme o tvém skvělém nálezu!“





–  „Hraješ si se svojí starou panenkou, že? Pověsíš její punčochu a uvidíš, jestli ji naplní Santa Claus?" - „Ha! Myslím, že Santa Claus nepřijde do tohohle domu!"





Mary skoro zapomněla, že je Štědrý večer. V domě nebylo nic, co by jí to připomínalo.

Možná, že Angelina Terryová pověsila punčochu pro Mirandu na adrese 87 Overlook Terrace. Ale příští ráno tam nebude žádná Miranda, aby ji viděla.



Její sestřenice ji nějakou dobu škádlily, zatímco se svlékaly, a Mary začala být mrzutá. Seděla ve svém rohu a odpovídala jim jen krátce.









Ale teď už byl pokoj tichý, protože dívky rychle usnuly.



Potom se Mary vkradla do své malé postýlky s panenkou v náručí. Milovala Mirandu natolik, že by se od ní nikdy neodloučila, to ne; i když teď věděla, kam Miranda patří.







87 Overlook Terrace! Před očima jí zlomyslně tancovalo to číslo. Přála si, aby na něj mohla zapomenout. A myšlenka na Angelinu Terryovou jí stále přicházela na mysl. Chudák Angelina!



„Není to žádný ,chudák' Angelina,“ hádala se Mary sama se sebou. „Ona je bohatá Angelina. Nežije snad ve velkém domě v té pěkné části města?"



„Hádám, že má stovky panenek, mnohem hezčích než Miranda a spoustu dalších hraček. Hádám, že se jí nebude stýskat po téhle jedné podivné staré panence."



„Myslím, že by mi dovolila, abych si ji nechala, kdyby věděla, že nemám žádnou svoji vlastní. Myslím, že by to měla být moje panenka. Každopádně si ji nechám. Nevěřím, že Angelina miluje Mirandu tak moc jako já."

Položila si tvář na studený voskový obličejík a usnula.



Ale spala neklidně. Uprostřed noci se probudila a celé hodiny ležela, házela sebou a byla nešťastná v té malé špatně větrané místnosti. Hodiny odbily jednu, druhou, třetí.



Nakonec si silně povzdechla a mazlila se s Mirandou v náručí, s klidem v srdci.



„Budu si hrát na to, že jsi moje, jenom moje vlastní panenka, jen na tuto jednu noc,“ zašeptala Mirandě do ucha.



„Zítra bude Boží hod vánoční a já tě donesu zpátky tvojí malé mamince, Angelině Terryové."



Poté upadla do klidného spánku.

Zajímavý příběh měla ta stará panenka. Moc mi bylo Mary líto, když jsem viděla, v jakém prostředí vyrůstá. Jako hned od začátku bylo jasné, že to nebude mít lehké. Ale toto. Taková malá Popelka. Ta emocionální horská dráha byla skvělá - od toho počátečního zklamání až vzteku, po pochopení, že jinak by o panenku přišla, až po lásku k nové hračce. A že se ji nakonec rozhodla vrátit, a těšit se z ní jednu jedinou noc, bylo neuvěřitelně dospělé. Moc bych jí přála, aby jí setkání s paní Terryovou (která po této noci uvidí snad svět a lidi jinak) přineslo něco víc než jen možnost si panenku nechat.

Chudák malá Mary a vlastně i Miranda ! Obě si takové chování ze strany dospělých nezaslouží Kdyby ti opilci tak věděli, že dnes jsou takové podobné staré panenky vysoce ceněny, asi by jednali jinak ! Mary se na svůj věk chová velice rozumně, zjevně ji okolnosti donutily předčasně dospět... Jsem zvědavá, jestli se s madam Terryovou setká a co bude následovat ! Díky, Hellohello, za další pěkný díl !

Moc vám oběma děkuju za krásné komentáře  

@Fidgety - Mně je Mary taky hrozně líto. Je to strašné prostředí, v takovém si nezaslouží vyrůstat nikdo. Moc krásně jsi shrnula všechny ty fáze jejích pocitů, opravdu jako horská dráha  Musím říct, že na mě při prvním čtení dolehla ta pasáž, kde té panence nadává (naštěstí to trvalo jen chviličku a hned si uvědomila, že to není správné). Ale zase jsem nikdy nebyla v takové situaci jako Mary, tak to nemůžu dost dobře posoudit, navíc každý jsme jiný a každý prožívá věci trošku jinak. A ona si toho trápení za svůj krátký život rozhodně prožila až až, tak se na druhé straně vlastně vůbec nedivím.   Zato to, co přišlo potom, mě naprosto dostalo.      Jak k té panence přilnula, to bylo hrozně milé. A její závěrečné rozhodnutí je obdivuhodné a čestné       Takže ji spíše naopak hrozně moc obdivuju a ještě o to víc za to, že vyrůstala v téhle rodině a přesto je taková, jaká je.

@Ludmila - Pravda, co by asi řekli na dnešní ceny takových starodávných panenek  ale jim byl milejší rum v hrsti než tyto peníze na střeše. Takové opilecké příbuzenstvo je opravdu výhra! Nezbývá, než doufat, že „výchova" v této rodině nezanechá na Mary nějaké větší následky do budoucna, ale přesně jak píšeš, prozatím působí moc rozumně a vyspěle. A není vůbec zač  jsem ráda, že jsem mohla tento příběh s vámi sdílet   a děkuju za moc milé komentáře.

Určitě uvidíme, jaký dopad to rozhodnutí bude mít, ale zatím je pořád ještě Štědrý večer a mezitím se ještě podíváme na nějaké další věci:

---

Vánoční anděl

(A. F. Brown)


KAPITOLA 14: Znovu anděl


„Donese ji zpátky?“ zeptala se horlivě slečna Terryová, když se znovu ocitla pod upřeným pohledem vánočního anděla.



Zářivě přikývl.  „Zítra ráno uvidíš,“ řekl. „To dokáže, že vše, co jsem ti ukázal, je skutečně pravda.“



„Krásné dítě,“ řekla slečna Terryová zamyšleně.



„Opravdu velmi milé dítě. Věřím, že vypadá dost  podobně jako kdysi já samotná.“



„Vídíš, přece jen to není zlodějka; alespoň zatím ne,“ řekl anděl. „Jaká škoda, že musí žít v tom smutném domě s tak strašnými lidmi! Citlivé dítě jako ona, které touží po soucitu a náklonnosti - jakou má šanci na štěstí? Jaká bys ty sama byla v prostředí jako tom jejím?“

„Ano, je taková, jako jsem bývala já. Samozřejmě jí dovolím, aby si tu panenku nechala.“



Slečna Terryová zaváhala. Anděl na ni vytrvale hleděl a zdálo se, že svým pohledem čte její teprve napůl zformované myšlenky.

„Jistě,“ řekl. „Zdá se, že k ní patří, že? Ale to je všechno? Zajímalo by mě, jestli jí nepatří něco víc.“
„Co víc?" zeptala se slečna Terryová krátce.
„Domov!" zvolal anděl.



Slečna Terryová tápala v paměti a hledala opovržlivé citoslovce, které kdysi ráda používala, ale takové slovo nebylo možné najít.



Místo toho jí přišlo na rty to jméno: „Mary.“



Anděl ho tiše zopakoval. „Mary. Je to požehnané jméno,“ řekl. „Požehnána buď střecha, která poskytne přístřeší Marii v její nouzi.“



Nastalo dlouhé ticho, během kterého slečna Terryová cítila, jak se uvnitř ní mísí nové popudy; popudy přitahující ji k tomu dítěti, jehož vzhled jí připomínal její vlastní dětství. Anděl na ni hleděl zářicíma očima.
Po nějaké době tiše řekl: „Nyní se podívejme, co se stalo s tvým posledním experimentem.“



Slečna Terryová sebou trhla. Vypadalo to, jako by ji přerušilo příjemné snění. „Ty jsi byl ten poslední experiment,“ řekla. „Vždyť vím, co se s tebou stalo. Jsi tady!“



„Přesto se toho mohlo stát více, než tušíš,“ odpověděl významně Anděl. „Snažil jsem se ti ukázat, jak často tomu tak je. Podívej se znovu.“



Aniž se hnula ze židle, zdálo se, jako by se slečna Terryová dívala ven na svůj chodník, kde (jak se zdálo) právě položila růžovou postavičku anděla.



Viděla, jak se blíží ten opilý člověk.



Slyšela jeho hrubý smích...



... zahlédla jeho brutální pohyb, když odkopl ten vánoční symbol na cestu.



Se znechucením ho viděla, jak vrávorá pryč z dohledu. Viděla samu sebe, jak běží dolů po schodech, zachraňuje ten obrázek a nese ho do domu. Příběh byl jistě ukončen. Co víc by v tom mohlo být?



Ale cosi jí říkalo, aby zrakem následovala kroky toho bídného mizery. Dál se po ulici potácel a zpíval rouhačskou píseň.



S výsknutím zabočil za roh a narazil na veselou společnost, která vyplňovala chodník a cestu, jak tak spěchala ve směru, odkud přišel.





V dobromyslnosti ho strčili proti zdi a on se chytil zábradlí, aby se stabilizoval, když se protáhli kolem.





Byl to sbor na cestě za koledováním ve vedlejší ulici. Před nimi šel nositel kříže a zvedal svůj jednoduchý dřevěný znak vysoko.



Oči opilého muže to zahlédly a zaváhaly. Přítomnost davu nedávala jeho omámenému mozku žádný smysl. Ale něco bylo na tom známém symbolu, který upoutal jeho zrak. Podíval se a pokřižoval se, jak si vzpomněl na tradice svého dětství.



Někteří z chlapců si broukali, když tak šli za starého vánočního pochodu známého všem národům; koledy, která začala, jak někteří říkají, jako strhující refrén na pití.



Známá melodie se dotkla nějakého akordu v prosáklém mozku. Muž slabě zakňučel a snažil se následovat tu melodii. Postavil se a v náhlém popudu vyrazil kupředu, aby se přidal ke skupině poutníků. Než však udělal tři kroky, zmizeli jako zázrakem, jak se mu zdálo.





„Pane bože, jsou pryč!“ zvolal. „Kdo to byli? Byli to opravdoví lidi? Cože to bylo, co to zpívali?“



Bezmocně klesl na schody.



„Ve-ni-te a-do-re-mus!“ zaskřehotal roztřeseným basem. A jeho zamotaná mysl prošla podivnými procesy. Najednou k němu v záblesku zveličené vzpomínky přišla postava vánočního Anděla, kterého necelých deset minut předtím vykopl na cestu. Padla na něj zbožná hrůza.



„Matko boží, milost!“ vykřikl a znovu se pokřižoval. „Co jsem to jenom udělal? Byl to svatej obrázek; a co jsem to s tím jenom udělal? Půjdu zpátky a zjistím to a vytáhnu ho z tý cesty."



Vystřízlivěný svým strachem se potácel dolů podél bloku domů a kolem rohu ke schodům domu slečny Terryové.

„Tohle je to místo,“ uvažoval. „Poznávám to tu; tady je to místo, kde mě ten sloupek od lampy držel ve svým náručí. Pamatuju si, že tu byl nějakej temnej dům."



„Tady to bylo, tady to leželo na chodníku, celý růžový a pěkný. A já jsem to vykopl do cesty! Kde je to teď?"



„Kam to šlo – pryč? Svatá matko! Tady je to místo, kde to spadlo, podívej se teď! Tvar malýho těla a křídel ve sněhu. Ale je to úplně pryč !"






Promnul si oči a znovu se pokřižoval.
„Odlítlo to,“ zamumlal. „Vrátilo se to zpátky do ráje, aby to řeklo matce Marii o tý ohavný věci, co jsem tuhle noc proved. Och, to byl zázrak, co se tu stal! A ou, takový špatný člověk jsem já, ožrala a výtržník zrovna na Svatej večír!“




       ♪♫ "O come, all ye faithful,

             Joyful and triumphant!" ♪♫  


    ♪♫   https://www.youtube.com/watch?v=kRq8eywc57I    ♪♫



Znovu uslyšel známé tóny, které chtivě vyluzovalo mnoho hlasů.
„Slyšet celej svět zpívat na cestě do Betléma!“ prohlásil a zdálo se, jako by strnulost opustila jeho mozek. Už nevrávoral.



„Pohnu si a přidám se k nim a dneska večer už nevypiju ani jednu další kapku.“
Vzhlédl k hvězdné obloze. „Možná mě ten Anděl slyší. Možná mi pomůže zítra sekat dobrotu. Dyť to moh být můj strážný Anděl a já jsem s ním takhle zacházel!"





Pokorně sklonil hlavu, ale už se nepotácel a pohyboval se pryč, směrem ke zvuku hudby.





„To ty jsi byl jeho Anděl strážný,“ řekla slečna Terryová, když znovu spatřila postavu na římse. A mluvila s úctivou jemností.



Anděl se zářivě usmál. „Duch Vánoc je pro mnohé strážným andělem,“ řekl. „Už nikdy mnou nepohrdej, Angelino. Už nikdy nezlehčuj můj vliv.“



„Už nikdy,“ zamumlala slečna Terryová napůl nevědomě.



„Přála bych si, aby nebylo příliš pozdě -“





„Nikdy není příliš pozdě,“ řekl Vánoční anděl dychtivě, jako by četl její nevyslovené myšlenky. „Ach, nikdy není příliš pozdě, Angelino.“