Hellohello: Kolekce příběhů

V první řadě musím říct, že jsem si žádných výraznějších nesrovnalostí v kostýmech nevšimla, Hellohello, nemáš se za co omlouvat. Všichni přece známe možnosti Simíků a downloadů apod. Generálovo vyprávění je čím dál tím zajímavější - ta dáma s maskou a její podivně bledý společník či sluha, okouzlující dívka jménem a půvabem se podobající Carmille Jsem moc zvědavá na další díl, co se ještě od té tajemné dámy dozvíme !

Mockrát vám oběma děkujuu    
Ta dáma je opravdu podezřelá. I když - nakonec je to maškarní bál a většina lidí má na sobě masku, tak je asi v pořádku a čistě na ní, že si tu masku nechce sundat, i když se chová fakt zvláštně - proč si s ním tak hraje a proč tolik tajností  Škoda, že mu zatím neprozradila, odkud ho zná.
Díky moc za milé komentáře i přihlédnutí k omezením downloadů a mojí nevšímavosti        nemůžu si přát lepší kamarády na fóru   jsem tak ráda, že vás přes fórum znám
Myslela jsem, že tenhle díl vydám až o víkendu, ale jsem ráda, že jsem našla čas a dodělala ho teď


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA XII.  Žádost

Část 1/2


„Tak tedy přijdeme o madame la Comtesse, ale doufám, že jen na pár hodin," řekl jsem s hlubokou úklonou.



„Může to být jen na pár hodin, nebo to může být několik týdnů. Bylo velmi nešťastné, že se mnou právě teď takto promluvil. Už mě poznáváte?'



Ujistil jsem ji, že ne.



„Poznáte mě,‘ řekla, „ale ne teď. Jsme starší a lepší přátelé, než možná tušíte. Ještě nemohu prozradit své jméno."



„Za tři týdny budu projíždět okolo vašeho krásného zámku, na který jsem se dotazovala. Tehdy se za vámi na hodinu nebo dvě podívám a obnovím přátelství, na které nikdy nepomyslím bez tisíce příjemných vzpomínek."



„V této chvíli ke mně však dorazila nová zpráva jako blesk. Musím se nyní vydat na cestu a cestovat oklikou téměř sto mil, jak jen budu moci. Těžkosti se množí. Pouze nucená zdrženlivost, kterou uplatňuji na své jméno, mě odrazuje od toho, abych k vám vznesla velmi ojedinělou žádost."



„Moje ubohé dítě ještě úplně nenabylo síly. Její kůň s ní spadl  při lovu, jehož byla svědkem, a její nervy se ještě nevzpamatovaly z toho šoku a náš lékař říká, že se v žádném případě nesmí ještě nějakou dobu namáhat. V důsledku toho jsme sem přijely jen velmi lehkými úseky – sotva osmnáct mil denně."



„Nyní musím cestovat dnem i nocí, za posláním v otázce života a smrti – posláním, jehož kritickou a závažnou povahu vám budu moci vysvětlit, až se setkáme, jak doufám, za pár týdnů a bez nutnosti jakéhokoli utajení.“



Pokračovala v přednesu této žádosti, a to tónem osoby, od níž taková žádost znamenala spíše udělení laskavosti, než žádost o laskavost.



Bylo to ale jen způsobem vyjadřování, a jak se zdálo, zcela nevědomě.



Nic nemůže být hanebnější než podmínky, jimiž byla vyjádřena.

Bylo to prostě tak, abych souhlasil s převzetím zodpovědnosti za její dceru během její nepřítomnosti.



Toto byl, po zvážení všech věcí, přinejmenším zvláštní, abych neřekl až troufalý požadavek. Nějakým způsobem mě odzbrojila tím, že prohlásila a připustila vše, co se proti tomu dalo namítat, a vrhla se zcela na mou dvornost.







V tu samou chvíli, osudovou náhodou, která, jak se zdá, předurčila vše, co se stalo, ke mně přišlo mé ubohé dítě a tiše mě prosilo, abych pozval její novou přítelkyni Millarcu, aby nás navštívila. Právě s ní mluvila a myslela si, že kdyby jí to maminka dovolila, nesmírně by se jí to líbilo.





V jiné době bych jí pověděl, aby chvíli počkala, alespoň dokud nebudeme vědět, kdo jsou. Ale neměl jsem ani chvilku na přemýšlení.



Obě dámy mě zahrnuly společně...





... a musím přiznat, že ta uhlazená a krásná tvář mladé dámy, na níž bylo cosi nesmírně poutavého, stejně jako elegance a oheň vysokého původu, mě přiměla k rozhodnutí...





... a takto docela přemožen jsem se podvolil a příliš snadno jsem se ujal péče o tu mladou dámu, které její matka říkala Millarca.





Hraběnka pokynula své dceři, jež s vážnou pozorností naslouchala, když jí obecně vyprávěla, jak náhle a rázně byla povolána...



...a také o úmluvě, kterou pro ni učinila a předala ji do mé péče, a dodala, že jsem jedním z jejích nejstarších a nejváženějších přátel.



Samozřejmě jsem pronesl takové projevy, které ten případ zřejmě vyžadoval...





...a po chvilce uvažování jsem se ocitl v pozici, která se mi ani z poloviny nelíbila.



Pán v černém se vrátil...



... a velmi slavnostně vyvedl dámu z místnosti.



Chování tohoto pána bylo takové, aby na mě udělalo dojem, abych nabyl přesvědčení, že ona hraběnka je dámou mnohem důležitější, než by se podle jejího skromného titulu samotného mohlo zdát.

Ale, ale, vypadá to, že se nám situace opakuje - tajemná dáma v nesnázích před dlouhou cestou zanechává svou krásnou dceru v neznámém prostředí, s neznámými lidmi, dívka je uchvácena novou přítelkyní ... Chudák generál

@Ludmila - moc ti děkuju za komentář     krásně a trefně sepsáno.     Je to nápadně podobná situace. Je mi taky moc líto generála a jeho neteře Je od nich pěkné, že Millarcu přijali jako svého hosta v nouzi, jenže co se bude dít dál? Od generála víme, že to nedopadlo dobře. Jeho vyprávění ještě bude chvilku trvat.
Jdeme na dokončení bálu


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA XII.  Žádost

Část 2/2

Její poslední požadavek ke mně zněl, aby se nikdo nepokusil dozvědět se o ní víc, než bych sám mohl uhodnout, dokud se nevrátí. Náš vážený hostitel, jehož hostem byla, znal její důvody.





„Ale tady,“ řekla, „bychom já ani moje dcera nemohly bezpečně zůstat déle než jeden den. Na okamžik, asi před hodinou, jsem si neprozřetelně sundala masku, a příliš pozdě jsem si uvědomila, že jste mne zahlédl. Rozhodla jsem se tedy vyhledat příležitost si s vámi trochu popovídat.



„Kdybych zjistila, že jste mě spatřil, apelovala bych na váš vysoký smysl pro čest, abyste po několik týdnů udržel mé tajemství. Ale když je to takto, jsem upokojena, že jste mě neviděl; ale pokud teď tušíte, nebo byste po úvaze snad měl tušit, kdo jsem, svěřuji se podobným způsobem zcela vaší cti.



Má dcera bude uchovávat stejnou diskrétnost a dobře vím, že jí čas od času připomenete, aby to bezmyšlenkovitě nevyzradila."





Zašeptala pár slov své dceři, dvakrát ji spěšně políbila...





... a odešla, doprovázena bledým pánem v černém, a zmizela v davu.







„Ve vedlejší místnosti," řekla Millarca, „je okno, kterým je vidět na dveře do haly. Ráda bych viděla naposledy mamá a poslala jí políbení.“



My jsme samozřejmě souhlasili a doprovodili jsme ji k oknu.





Vyhlédli jsme ven a uviděli hezký staromódní kočár s oddílem kurýrů a lokajů. Viděli jsme štíhlou postavu bledého pána v černém, jak drží tlustý sametový plášť, položil jí ho na ramena a přehodil jí přes hlavu kapuci.





Kývla na něj a jen se dotkla jeho ruky svou. Když se dvířka zavírala, opakovaně se hluboce klaněl a kočár se dal do pohybu.



„Je pryč," řekla Millarca s povzdechem.



„Je pryč," opakoval jsem si sám pro sebe poprvé – od chvilek spěchu, které uplynuly od mého souhlasu – a přemítal jsem o pošetilosti svého činu.



„Ani se nepodívala nahoru," řekla mladá dáma žalostně.



„Hraběnka si možná sundala masku a nechtěla ukázat svou tvář,‘ řekl jsem; „a nemohla vědět, že jste v okně."

Povzdechla si a podívala se mi do tváře. Byla natolik půvabná, že jsem byl obměkčen.



Bylo mi líto, že jsem vůbec na okamžik předtím litoval své pohostinnosti, a rozhodl jsem se, že napravím své nepřiznané hulvátské přijetí.





Mladá dáma si opět nasadila masku a připojila se k mé schovance v přemlouvání, abych se vrátil do zahrad, kde měl brzy znovu začít koncert.



Udělali jsme to a procházeli se sem a tam po terase, která leží pod okny zámku.



Millarca se s námi velmi sblížila a bavila nás živými popisy a příběhy většiny těch skvělých lidí, které jsme viděli na terase.



Každou minutou se mi líbila víc a víc. Její drby, aniž by byly špatné povahy, pro mě byly extrémně zábavné, protože jsem byl již tak dlouho mimo velký svět.







Pomýšlel jsem na to, jaký život by vnesla našim někdy osamělým večerům doma.



Tento bál neskončil, dokud ranní slunce téměř nedosáhlo obzoru. Velkovévodu těšilo až do té doby tančit, takže loajální lidé nemohli odejít ani pomýšlet na postel.





Právě jsme se prodrali přes přeplněný salon...



... když se mě má schovanka zeptala, co se stalo s Millarcou. Myslel jsem, že byla po jejím boku, a ona si myslela, že po mém.



Faktem bylo, že jsme ji ztratili.



Všechny mé snahy ji najít byly marné. Bál jsem se, že si ve zmatku chvilkového odloučení od nás spletla jiné lidi se svými novými přáteli a možná je následovala a ztratila se na rozsáhlém pozemku, který se před námi otevíral.



Nyní jsem si v plné síle znovu připustil svou pošetilost v tom, že jsem se ujal té mladé dámy, aniž bych znal její jméno; a jakkoli jsem byl spoután sliby, o důvodech pro jejich uložení jsem nic nevěděl a nemohl jsem ani směřovat své dotazy tím směrem, že bych řekl, že pohřešovaná mladá dáma je dcerou té hraběnky, která před několika hodinami odjela.



Přišel ranní úsvit. Bylo již jasné denní světlo, než jsem hledání vzdal.





* * *

Bylo už témeř kolem druhé hodiny příštího dne, když jsme slyšeli něco o mé chybějící svěřenkyni.

Přibližně v té době zaklepal na dveře mé neteře sluha, aby řekl, že ho vážně požádala jedna mladá dáma, která se zdála být ve velké tísni, aby zjistil, kde by mohla najít generála barona Spielsdorfa a mladou dámu, jeho dceru, v jehož péči ji nechala matka.



Nehledě na tu drobnou nepřesnost nemohlo být pochyb, že se objevila naše mladá přítelkyně; a také, že ano.



Bože, kéž bychom ji tehdy ztratili!



Vyprávěla mému ubohému dítěti příběh, aby vysvětlila, že nás tak dlouho nedokázala najít. Velmi pozdě, říkala, se v zoufalství, že nás najde, dostala do ložnice hospodyně a pak upadla do hlubokého spánku, který, jakkoli byl dlouhý, jen sotva stačil na to, aby nabrala zpět svou sílu po únavě z plesu.





* * *

Toho dne s námi Millarca přijela domů.








Byl jsem přece jen až příliš šťastný, že jsem své drahé dívence zajistil tak okouzlující společnici.

Ach, ocitnout se tak v minulosti a užívat si podobné radovánky jako v tomto příběhu - plesy, ohňostroje, koncerty, o všechno by se postaralo služebnictvo ... Jenže člověk i tehdy mohl narazit na podivné existence, jako je tato hraběnka, její povedená dceruška a tajemný služebník - nikdo z nich se mi nezamlouvá, faleš jim vyloženě hledí z očí A že se Millarca na konci plesu ztratila - co mi to jen připomíná ???

Páni všechno mi to připomíná Carmillu řekla bych, že Carmilla a Millarca jsou jedna a ta samá osoba... dokonce i jejich jména obsahují stejná písmena už teď je mi líto generálovi neteře, když vím jak dopadne každopádně se moc těším na pokračování

Moooc vám děkuju za krásné komentáře!

@Ludmila - to by byl opravdu krásný zážitek ocitnout se v minulosti na nějakém takovém bále, kde mají všechno promyšlené do detailů a má to takovou úroveň, že je jasné, jak okouzlující to muselo být. Až na některé podivné hosty  Jejich historka je nápadně podobná něčemu, co už jsme viděli  

@Lucisab - Je to hodně podezřelé, že? Určitě tam bude něco, co mají společného. Dokonce i písmena ve jménech sedí.    Té Berthy je mi tak líto... kdyby to věděli, určitě by na ten ples vůbec nejeli  kdyby se tak dal vrátit čas a vyhnout takovým okamžikům, co změní život... nebo dokonce ten život vezmou   chudák Bertha i generál, protože s tím musí dál žít.


Tak jdeme na další kapitolu rozhodla jsem se tuhle kapitolu jinak přerozdělit, tak nakonec příběh bude mít celkově asi 41 kapitol, jestli se ještě něco nezmění.    U těchto dlouhých příběhů se mi špatně dopředu odhaduje, na kolik dílů to nakonec vyjde. Orientačně teda 41 kapitol toto je 34. kapitola, už toho tolik do konce nezbývá, ale ještě se musí objasnit pár věcí.


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA XIII.  Dřevorubec

Část 1/2

Brzy se však objevily nějaké nedostatky.



V první řadě si Millarca stěžovala na extrémní malátnost – slabost, která jí zůstala po její poslední nemoci –





– a nikdy nevycházela ze svého pokoje, dokud odpoledne dosti nepokročilo.



Dále se náhodou zjistilo, že ačkoliv vždy zamykala své dveře zevnitř a nikdy nevytahovala klíč z jeho místa, dokud nevpustila pokojskou, aby jí asistovala při toaletě, nepochybně někdy byla ve svém pokoji nepřítomná velmi brzy ráno a v různou dobu později během dne, než si přála, aby se vědělo, že je vzhůru.





Opakovaně ji bylo vidět z oken zámku, v první slabé šedi brzkého rána, jak kráčí mezi stromy východním směrem a vypadá jako osoba v tranzu.



To mě přesvědčilo, že chodí ve spánku. Tato hypotéza ale tu hádanku nevyřešila.





Jak se dostávala ze svého pokoje, když nechala dveře zamčené zevnitř? Jak unikla z domu, aniž by otevřela závory dveří nebo oken?



Uprostřed mých zmatků se však objevila úzkost mnohem naléhavějšího druhu.
Mé drahé dítě začalo ztrácet svůj půvab a zdraví...





...a to způsobem tak záhadným, a dokonce až strašlivým, že jsem se úplně vyděsil.




Nejprve ji začaly navštěvovat děsivé sny...



... pak, jak se jí zdálo, přízrak, někdy připomínající Millarcu...



...jindy ve tvaru šelmy, nezřetelně viděné, chodící kolem nohou její postele ze strany na stranu.






Nakonec přišly vjemy. Jeden, ne nepříjemný, ale velmi zvláštní, řekla, připomínal proudění ledového potoka proti jejím prsům. Později cítila něco jako pár velkých jehel, jak ji probodávají kousek pod hrdlem s velmi ostrou bolestí.



Několik nocí poté následoval postupný a křečovitý pocit škrcení; pak přišlo bezvědomí.



Slyšela jsem zřetelně každé slovo, které laskavý starý generál povídal...





... protože tou dobou jsme jeli po krátké trávě, která se rozprostírá po obou stranách cesty, když se blížíte k vesnici bez střech, ve které se už přes půl století nebyl vidět kouř z komína.



Můžete hádat, jak podivně jsem se cítila, když jsem slyšela své vlastní příznaky tak přesně popsané v těch, které zažila ta ubohá dívka, která by, nebýt katastrofy, která následovala, byla tou chvílí na návštěvě na zámku mého otce.



Můžete také předpokládat, jak jsem se cítila, když jsem ho slyšela podrobně popisovat zvyky a tajemné zvláštnosti, které ve skutečnosti patřily našemu krásnému hostu, Carmille!



* * *



V lese se otevřel výhled; najednou jsme se ocitli pod komíny a štíty zničené vesnice...



... a nad námi čněly věže a cimbuří zbořeného hradu, kolem něhož jsou seskupeny gigantické stromy.

Jako v děsivém snu jsem sestoupila z kočáru...





... a v tichosti, protože každý jsme měli spoustu věcí k přemýšlení; jsme brzy začali stoupat nahoru a ocitli jsme se mezi prostornými komnatami, točitými schodišťmi a tmavými koridory hradu.









„A toto bylo kdysi palácové sídlo Karnsteinů!“ prohlásil starý generál po delší chvíli, když z velkého okna vyhlédl přes vesnici a díval se na širokou vlnící se plochu lesa.



„Byla to špatná rodina a tady byly sepsány její letopisy potřísněné krví," pokračoval.



„Je kruté, že by i po smrti měli pokračovat v sužování lidské rasy svými krutými chtíči."

Je to čím dál tím podivnější a podezřelejší - Millarca se chová naprosto stejně jako Carmilla, Berthu sužují stejné potíže jako Lauru, je řeč o nějakém krutém rodu A přitom nám tedy do konce příběhu zbývá už jen 7 kapitol ? To se mi zdá na objasnění všeho nějak málo ? Ale máš to moc dobře zpracované, milá Hellohello, ty ztrápené dívky, pochmurný hrad, krásně to doplňuje příběh !

Páni z toho hradu mi naskočila husí kůže jsem moc zvědavá jak se to vyvine dál každopádně Millarca je až podezřele podobná Carmille a ten tajemný rod... řekla bych, že všechno spolu souvisí... chudák Bertha snad se podaří zachránit alespoň Lauru

Byla jsem velmi zvědavá na příběh generálovy schovanky a bohužel se potvrdilo, že podobnost se společnicí Laury je zjevná a nápadná. Proč ale teď jedou na piknik zrovna právě do bývalého sídla Kernsteinů? Co ta podobizna z restaurovaného obrazu.. budou nakonec ty dívky (Laura a Carmilla) příbuzné?  Ta matka Carmilly (Millarcy) je také velmi podezřelá. Zná opravdu generála, nebo to byla léčka?
Nemůžu se vynadívat na ty přírodní scenérie po cestě, plesové šaty a pózy.. a hrad je parádně strašidelný, jen se bojím, co bude dál

Děkuju vám za tolik krásných komentářů!    
Na tom, co říkáte, rozhodně něco je (a vlastně to píšete už od samého začátku - za to vám patří veliká pochvala a obdiv    ). Už od generálova dopisu čekáme na celé objasnění. Tyto následující díly konečně zodpoví otázky a podrobnosti všeho, co se událo

@Ludmila - to je pravda, chovají se stejně a k tomu nápadně stejný průběh nemoci  Z toho krutého rodu i jejich sídla jde strach. A ten rod se jmenuje Karnsteinové. V kapitole V o obraze o něm byla zmínka, že Lauřina maminka pochází z tohoto rodu. Děkuju za moc milá slova!    

@Lucisab - taky bych se v takových opuštěných ruinách bála, zvláště kdybych byla v kůži Laury, nemocná a kdyby nám generál vyprávěl takový hrozný příběh. A vědomí, že tam žil tak krutý rod...  Podoba tam je a určitě tam bude i souvislost, jak říkáš    díky za krásný komentář    

@Havranice - správné připomínky    & pamatuju si tvůj správný odhad už tehdy u generálova dopisu na začátku příběhu a nemoci té jeho neteře a kým nebo čím mohla být způsobena  
Příbuznost mezi Laurou a Carmillou byla naznačena právě v kapitole s tou podobiznou    A přesně, ta divná hraběnka je strašně podezřelá - i celá její sebranka lokajů. Jestlipak generála opravdu zná nebo to byla záminka, jak se k němu dostat? Ale proč?  Děkuju za tak milou pochvalu, jsem ráda, že se ti líbilo to prostředí    


Já bych si rozhodně nechtěla pořádat piknik zrovna tady u tak strašidelného hradu, rozbořené kaple a hlavně - u hřbitova, brrr. Jaký podivný nápad, že? Zrovna jsem nedávno slyšela, že v minulosti (19. století) bylo módní pořádat pikniky na hřbitovech


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA XIII.  Dřevorubec

Část 2/2


„Tamto je kaple Karnsteinů, tam dole."





Ukázal dolů na šedé stěny gotické budovy, které byly částečně vidět skrz listí, kousek dolů po strmé zemi.



„A slyším sekeru dřevorubce," dodal, „zaměstnaného prací mezi stromy, které ji obklopují...



...možná nám bude moci poskytnout informace, které hledám, a ukázat na hrob Mircally, hraběnky z Karnsteinu. Tito vesničané uchovávají místní vyprávění o velkých rodinách, jejichž příběhy vymírají mezi bohatými a titulovanými tak brzy, jakmile vymřou rodiny samotné.“



„Doma máme portrét Mircally, hraběnky Karnsteinové; chtěl byste ho vidět?" zeptal se můj otec.



„Času dost, drahý příteli," odpověděl generál. „Věřím, že jsem viděl originál; a jedním motivem, který mě k vám přivedl dříve, než jsem původně zamýšlel, bylo prozkoumat kapli, ke které se nyní blížíme.“



„Cože! Vidět hraběnku Mircallu,“ zvolal můj otec; „vždyť je mrtvá už více než století!"



„Ne tak mrtvá, jak se domníváte," odpověděl generál.



„Přiznávám, generále, úplně mě matete," odpověděl můj otec a na okamžik se na něj podíval, jak jsem si myslela, s podezřením, které jsem si předtím všimla.



Ale i když byl občas ve způsobech starého generála cítit hněv a odpor, nebylo na nich nic nestálého.



„Zbývá mi,“ řekl, když jsme procházeli pod těžkým obloukem gotického kostela – protože jeho rozměry odůvodňovaly jeho stylizaci – „ještě jeden cíl, o který mohu mít zájem během těch několika let, které mi ještě zbývají na zemi, a to vykonat na ní pomstu, kterou, děkuji Bohu, stále ještě může vykonat paže smrtelníka.“



„Jakou pomstu tím můžete myslet?" zeptal se můj otec ve stále větším úžasu.



„Zamýšlím stít tu nestvůru," odpověděl s divokým začervenáním a dupnutím, které se žalostně rozléhalo prázdnou ruinou a jeho sevřená ruka byla v tu samou chvíli pozvednuta, jako by svírala rukojeť sekery. zatímco jí zuřivě třásl ve vzduchu.



„Cože?" zvolal můj otec, zmatený více než kdy jindy.



„Urazit jí hlavu."
„Odseknout jí hlavu!"



„Ano, sekerou, rýčem nebo čímkoli, co se dokáže proříznout skrz její vražedné hrdlo."





„Však uslyšíte,“ odpověděl a třásl se vzteky.



A pospíchaje vpřed řekl: „Tento trám poslouží jako sedátko; vaše drahé dítě je unavené...



...dovolte jí se posadit a já v několika větách svůj strašný příběh uzavřu.“




Čtvercový blok dřeva, který ležel na travnatém chodníku u kaple, tvořil lavičku, na kterou jsem se velmi ráda posadila...





... a mezitím generál zavolal na dřevorubce, který odstraňoval nějaké větve, které se nakláněly na staré zdi...









...a před námi se sekerou v ruce stál ten silný stařec.



Nemohl nám o těchto památkách nic říci; ale říkal, že asi dvě míle daleko odtud žije jeden starý muž, hajný tohoto lesa, nyní pobývající v domě kněze, který by mohl ukázat každou památku starého rodu Karnsteinů...



...a za drobnost se zavázal přivést ho s sebou zpět za něco málo přes půl hodiny, pokud mu půjčíme jednoho z našich koní.



„Jste již dlouho zaměstnán v tomto lese?" zeptal se můj otec starého muže.



„Byl jsem tady dřevorubcem," odpověděl ve svém místním nářečí, „pod polesným po všecky svoje dny; stejně jako můj otec přede mnou, a tak dále, tolik generací, kolik jenom můžu spočítat. Moh' bych vám ukázat dům ve zdejší vesnici, v kerým žili moji předci.“





„Jak došlo k tomu, že vesnice byla opuštěna?" zeptal se generál.



„Sužovali to tu revenanti, pane; několik jich bylo vystopováno až k jejim hrobům, tam byli zjištění obvyklýma zkouškama a potlačeni obvyklým způsobem, useknutím hlavy, kůlem a spálením; ale ne do doby, dokud plno vesničanů nebylo zabitých."



„Ale po všech těchhle krocích podle zákona,“ pokračoval – „se otevřelo tolik hrobů a tolik upírů bylo zbavených svý strašlivý živosti – se vesnici neulevilo."



„Až se jakýsi moravský šlechtic, co tudy náhodou projížděl, doslechl, jak se věci mají, a protože je v takových věcech učený – jako mnoho lidí v jeho zemi – nabídl se, že vesnici osvobodí od jejího trýznitele."



„Učinil tak: když byl tý noci jasný měsíc, vystoupal krátce po západu slunce na věže zdejší kaple, odkud jasně viděl na hřbitov pod sebou; můžete to vidět z tamtoho okna".



„Od týhle chvíle sledoval, dokud neuviděl upíra vyjít z jeho hrobu a umístit do jeho blízkosti lněný šaty, do kerých byl uložen, a pak odklouzat směrem k vesnici, aby trápil její obyvatele."



„Cizinec, kerý to všecko viděl, sestoupil z věže, vzal lněný hadry upíra a vynesl je na vrcholek věže, na kerou znovu vylezl. Když se upír vrátil zpátky ze svýho slídění a postrádal svý šaty, začal zuřivě řvát na Moraváka, kerýho uviděl na vrcholku věže a kerý mu na odpověď pokynul, ať vyleze nahoru a veme si je. Načež upír přijal jeho pozvání a začal lézt na věž, a jakmile dorazil na cimbuří, Moravák mu úderem meče rozsekl lebku na dvě části a mrštil s ním dolů na hřbitov, kam ho po točitých schodech cizinec následoval a usekl mu hlavu a další den ji i s tělem doručil vesničanům, keří je řádně nabodli na kůl a spálili."



„Tento moravský šlechtic měl od tehdejší hlavy rodu pravomoc odstranit hrobku Mircally, hraběnky Karnsteinové, což se mu opravdu podařilo, takže to místo bylo za chvíli úplně zapomenuto."



„Můžete ukázat, kde to bylo?" zeptal se generál dychtivě.



Lesník zavrtěl hlavou a usmál se.
„Žádná živá duše by vám to teď nemohla povědět," řekl...



„krom toho se povídá, že její tělo bylo odstraněno; ale ani tím si nikdo není jistý."



Po těchto promluvách, jak tlačil čas, upustil sekeru a odešel...





... takže nás nechal vyslechnout si zbytek generálova podivného příběhu.

---

... a to bude až v další kapitole  
Jak píšete o tom rodu Karnsteinů - je to už dlouhá doba, ale byla o něm párkrát zmínka, buď o této vesnici nebo přímo Laura říkala, že její maminka pocházela z rodu Karnsteinů (tatínek z Anglie) a i na obraze (kapitola V - Podivuhodná podobizna) byla vyobrazená žena z toho rodu, takže zřejmě spolu s Lauřinou maminkou se ten obraz dostal na zámek.

P.S. Neměla jsem ve hře čtvercový trám, tak jsem tam dala aspoň kmen

Krásná Carmilla - záhadná Millarca - dávno mrtvá hraběnka Mircalla (na obraze a teď je řeč i o její hrobce) - podobnost jmen i vzhledu čistě náhodná ??? Ale podle dřevorubce byli snad všichni nemrtví zlikvidováni ?! Co se asi ještě dozvíme od nešťastného generála ? Mimochodem, potěšila mě zmínka o moravském šlechtici a o tom, že u nás na Moravě bychom měli mít znalosti o těchto bytostech - že by se pan spisovatel něco takového ve své době dozvěděl ?
A ještě musím znovu pochválit ty ruiny hradu, ta kaple s okolím je dokonalá !

Páni, taky jsem moc zvědavá co se ještě dozvíme od generála bojím se, že všichni nemrtví nebyli odstraněni a už vůbec ne ta Mircalla jak tohle jen dopadne už se moc těším na pokračování

Jinak to okolí a všechny ty detaily, musela sis s tím dát hrozně moc práce všechno je to dokonalé

Moc a moc vám děkuju za super komentáře         a díky za krásná slova - jsem ráda, že se vám prostředí kaple a hradu líbí  

@Ludmila -  zajímavé srovnání všech 3 jmen. To je pravda, říkal, že zlikvidovali všechny ty nemrtvé. Taky mě strašně potěšila zmínka o Moravě vždycky při čtením skoro až nadskočím nadšením, když se dočtu o nějaké mně známé oblasti, hlavně když patří přímo do naší země zaprvé mě vždycky dostane, že vůbec někdo cizí (tento autor je Ir) slyšel o naší zemi nebo přímo nějaké naší takto specifické oblasti (tehdy jsme přece jen byli součástí Rakouska-Uherska, tak by mě ani nenapadlo, že Ir by ) - a říkala jsem si to samé, že by Morava něčím takovým byla známá?   Mám knížku pověstí z jižní Moravy a v snad úplně každé vsi se podle toho dělo něco nadpřirozeného. Nebo třeba zmínka Grazu (tady v knize uváděno jako Gratz) - přes ten jsme kdysi jezdívali k moři. Vždycky mám radost, když na známé místo narazím v knize.

@Lucisab - To dřevorubcovo vyprávění je děsivé - muselo to být pro obyvatele té vesnice strašné. Že by zapomněli některého z těch revenantů odstranit? Možné to je...a vysvětlovalo by to ty problémy. Takže samotná Mircalla z obrazu by mohla za tím vším stát? Přímo z rodu Laury? Jak by se do zámku dostávala, když je docela daleko? Může na tom něco být a třeba existuje způsob, jak by se tam mohla dostat. Pokud za tím tedy stojí ona.


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA XIV.  Setkání

Část 1/3



„Mé milované dítě," pokračoval, „se nyní rychle zhoršovalo."







„Lékař, který ji navštěvoval, nedokázal vyvolat sebemenší vliv na její nemoc, protože za nemoc jsem to pokládal.





Viděl mé znepokojení a navrhl konzultaci. Zavolal jsem tedy schopnějšího lékaře z Gratzu.



Než dorazil, uplynulo několik dní. Byl to dobrý a zbožný, stejně tak jako učený muž.



Když spolu navštívili mou ubohou schovanku, odešli do mé knihovny, aby si promluvili a prodiskutovali to.



Z vedlejšího pokoje, kde jsem čekal na jejich předvolání...



... jsem zaslechl hlasy těchto dvou pánů pozvednuté v něčem ostřejším než v přísně filozofické diskusi.









Zaklepal jsem na dveře a vstoupil. Našel jsem tam starého lékaře z Gratzu, jak prosazuje svou teorii. Jeho rival proti tomu bojoval neskrývaným posměchem doprovázeným výbuchy smíchu.



Tento neslušný projev utichl a hádka skončila při mém vstupu do místnosti.



„Pane," řekl můj první lékař, „můj učený bratr si zřejmě myslí, že potřebujete kouzelníka, a ne lékaře."





„Promiňte,“ řekl starý lékař z Gratzu a tvářil se nespokojeně, „svůj pohled na případ vyjádřím svým vlastním způsobem jindy.



„Mrzí mě, monsieur le General, že svými dovednostmi a vědou zde nemohu být prospěšný."



„Než odejdu, udělám si tu čest vám něco navrhnout.“




Vypadal zamyšleně, posadil se ke stolu a začal psát.



Hluboce zklamán jsem se uklonil...



... a když jsem se otočil k odchodu, druhý doktor ukázal přes rameno na svého společníka, který psal...





...a pak se s pokrčením ramen významně dotkl svého čela.










* * *

Tato konzultace mě tedy nechala přesně tam, kde jsem byl. Vyšel jsem na zahradu, celý šílený úzkostí.



Doktor z Gratzu mě za deset nebo patnáct minut doběhl.



Omluvil se, že mě sem následoval, ale řekl, že bez několika dalších slov se mnou nemůže odejít s čistým svědomím.





Řekl mi, že se nemůže plést; žádné přirozené onemocnění nevykazovalo stejné příznaky; a že smrt už byla velmi blízko.



Zbýval však ještě den, možná dva dny života. Pokud by byl smrtelný záchvat okamžitě zastaven, s velkou opatrností a dovedností by se její síla mohla vrátit.



Ale vše nyní viselo na hranicích neodvolatelného. Jediný další útok by mohl uhasit poslední jiskru vitality, která je každou chvíli připravena zhasnout.



„A jakou povahu má ten záchvat, o kterém mluvíte?‘ snažně jsem ho zapřísahal.



„Všechno jsem plně uvedl v této zprávě, kterou vám vkládám do rukou s jednoznačnou podmínkou, že pošlete pro nejbližšího duchovního a otevřete můj dopis v jeho přítomnosti...



...a v žádném případě jej nečtěte, dokud nebude s vámi; jinak byste tím pohrdl a toto je otázka života a smrti."



„Pokud by vás kněz nechal na holičkách, pak si jej tedy můžete přečíst."



Zeptal se mě, než se definitivně rozloučil, zda bych si přál vidět muže, který je nezvykle učený na toto téma, které mě po přečtení jeho dopisu pravděpodobně bude zajímat nade vše ostatní, a naléhavě na mě apeloval, abych ho pozval, aby mě zde navštívil; a s tím odešel.



* * *

„Duchovní byl nepřítomen a dopis jsem si přečetl sám."



„V jiné době nebo v jiném případě by to mohlo vzbudit můj výsměch. Ale do jakých šarlatánství se lidé nehrnou pro svou poslední šanci tam, kde selhaly všechny obvyklé prostředky...



... a v sázce je život někoho milovaného?"



„Řeknete si, že nic nemůže být absurdnější než dopis učeného muže.

Bylo to dost monstrózní na to, aby ho poslali do blázince."



„Tvrdil, že pacientka trpěla návštěvami upíra!"

---

Takže stejné podezření, které tady od vás padlo už vícekrát    a to už dost v začátcích příběhu!   Tak uvidíme v dalších dílech, jestli se to podezření potvrdí, nebo to bude jinak.

Je obrovská škoda, že se nepodařilo sehnat nějakého kněze, třeba by se podařilo Berthu zachránit ... Ale bohužel víme, co ji čeká, jen prozatím neznáme okolnosti jejího skonu A jak na to vlastně reagovala Millarca ? Je to napínavé čím dál tím víc, a přitom konec příběhu už je nadohled !

Souhlasím s Ludmi, je to napínavější a napínavější je mi hrozně moc líto Berthy... možná by ji kněz skutečně dokázal zachránit... je to hrozné, že kvůli upírce vyhasl její život a to si ho ještě nemohla pořádně ani užít jinak odhaduju, že Millarca prostě zmizí taky se divím, že místní upíři jdou hlavně po mladých ženách... je k tomu snad nějaký důvod proč si vybírají hlavně je? mám v hlavě samé otázky už se moc těším na pokračování

Nevím, jak vám jenom můžu poděkovat za krásné komentáře! Každý komentář pro mě hrozně moc znamená!      Bez vás by nic z těchto příběhů nemohlo vzniknout         děkuju vám za podporu!
A přesně jak píšete, kdyby se jenom podařilo sehnat toho kněze - ale možná už v této chvíli bylo pozdě? Zbýval jí jenom den života nebo možná dva. Kéž by se na to přišlo dřív. Ale kdo by taky věřil tak absurdní nadpřirozené věci.
A Lucisab, to je dobrý postřeh   toto vše se vlastně celou dobu děje ženám...    

Mám novou kapitolu hotovou, tak ji sem jdu hned hodit

Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA XIV.  Setkání

Část 2/3





Vpichy, o kterých popisovala, že k nim došlo v blízkosti hrdla, byly, na tom trval, vpichy oněch dvou dlouhých, tenkých a ostrých zubů, které, jak je dobře známo, jsou typické pro upíry; a nemohlo být pochyb, dodal, o dobře ohraničené přítomnosti malé rudé značky, což se povšechně shodovalo s popisem značky, která by mohla být vyvolaná démonovými rty...



...a každičký symptom popsaný trpící osobou byl přesně v souladu s těmi zaznamenanými ve všech případech takových podobných návštěv.



Já sám jsem zcela skeptický, pokud jde o existenci jakéhokoli takového zlého znamení jako je upír...



...a nadpřirozená teorie toho dobrého lékaře podle mého názoru poskytla další příklad učenosti a inteligence, které jsou podivně spojené s nějakou halucinací.



Byl jsem však tolik nešťastný, že jsem místo toho, abych se o nic nepokoušel, jednal podle pokynů dopisu.





* * *

Skryl jsem se v temné šatně, která se otevírala do pokoje nebohé pacientky, ve kterém hořela svíčka, a tam jsem byl na hlídce, dokud tvrdě neusnula.





Stál jsem u dveří, nakukoval malou škvírou, meč položený na stole vedle mě, jak předepisovaly pokyny pro mě...



...dokud jsem chvíli po jedné hodině neuviděl nějakou velkou černou věc, velmi nějasně definovanou, plazit se, jak se zdálo. u nohy postele...



...a náhle se rychle natáhla až k hrdlu ubohé dívky...



...kde se během okamžiku nafoukla do jedné velké, třesoucí se masy.





Na několik okamžiků jsem zůstal stát jako zkamenělý. A pak jsem vyskočil s mečem v ruce.



Černá kreatura se náhle stáhla k nohám postele, sklouzla přes ni...



... a když jsem stál na podlaze asi metr od nohou postele, spatřil jsem - s pohledem krčící se zuřivosti a hrůzy na mě upřeným - Millarcu.





O ničem jsem nepřemýšlel a okamžitě jsem na ni udeřil svým mečem...









... ale v mžiku jsem ji uviděl stát poblíž dveří, nezraněnou.





Zděšený jsem ji pronásledoval a udeřil znovu.



Byla pryč; a můj meč se otřásal proti dveřím.





Nemůžu vám ani popsat všechno, co se událo té hrozné noci.
Celý dům byl vzhůru a v pohybu. Přízrak Millarky byl pryč.



Ale její oběť rychle slábla a ještě než se rozednilo, zemřela.







Starý generál byl rozrušený. Nemluvili jsme na něj.







Můj otec poodešel na malou vzdálenost a začal číst nápisy na náhrobcích...





...a takto zaměstnán vešel do dveří boční kaple, aby zahájil svůj průzkum.

Až mi z toho všeho přejel mráz po zádech ta bláznivá osoba se chovala jako smyslu zbavená chudák Bertha, takový konec si nezasloužila... doufám, že ta potvora dostane co si zaslouží A co asi najde tatínek Laury v kapli jsem napnutá jako kšandy a těším se na pokračování

Takže upírka Millarca opravdu zmizela, jak psala Lucisab, a nebohá Bertha vlastně zemřela ve spánku, aniž by se dozvěděla příčinu své "nemoci" - kdo by taky podezříval tak příjemnou a přitažlivou krásku z něčeho podobného, že ano Být na místě generála, asi bych se zbláznila z toho, že jsem nedokázala zabránit takovému neštěstí ...

Děkuju vám oběma za krásné komentáře      

@Lucisab - doufám, že aspoň v posledním stádiu už Bertha moc netrpěla, ale kdo ví, i tak si toho protrpěla až až. Je mi jí tak líto - a taky generála, musel s tím dál žít. Správný odhad, že prostě Millarca zmizí        taky si moc přeju, aby to monstrum dostalo, co si zaslouží. Ale existuje na něco takového adekvátní trest?

@Ludmila - přesně, kdo by ji mohl podezírat, kdyby to byla reálná situace... já nikdy, nevěřila bych v nic nadpřirozeného. A správně řečeno      cítím to podobně - být generálem, taky bych se z toho zbláznila, z té knihy je hodně cítit, jak měl svoji neteř rád, je mi ho tolik líto, jak je z toho zničený. A vůbec se tomu nedivím. Jenže bojovat proti takové nestvůře s nadpřirozenými schopnostmi... na to nikdo nemá.


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA XIV.  Setkání

Část 3/3



Generál se opřel o zeď, osušil si oči...



...a ztěžka si povzdechl.



Ulevilo se mi, když jsem zaslechla hlasy Carmilly a Madame, které se v tu chvíli blížily.



Hlasy utichly.



V této samotě, když jsem si právě vyslechla ten tolik podivný příběh, spojený s význačnými mrtvými s tituly, jejichž pomníky plesnivěly mezi prachem a břečťanem kolem nás a každý incident toho příběhu tak strašně připomínal můj vlastní záhadný případ – na tomto strašidelném místě, potemnělém listovím...



...které se tyčilo na každé straně hustě a vysoko nad jeho tichými zdmi – se na mě začalo vkrádat zděšení...



...a mé srdce pokleslo, když jsem si pomyslela, že moji přátelé se nakonec nechystají vstoupit a narušit tuto smutnou a zlověstnou scénu.



Oči starého generála byly upřeny k zemi, když se opíral rukou o spodní část zničené památky.



Pod úzkým, klenutým vchodem, zdobeným jednou z těch démonických zrůd, ve které tkvěla cynická a příšerná fantazie starých gotických řezbářských potěšení...





...jsem velmi ráda spatřila krásnou tvář a postavu Carmilly vcházet do stinné kaple.



Právě jsem se chystala vstát a promluvit; a kývla jsem na Millarcu s úsměvem jakožto odpovědí na její zvláštně poutavý úsměv...





...když starý muž po mém boku s výkřikem uchopil dřevorubcovu sekeru a vyběhl vpřed.







Když ho spatřila, v jejích rysech se objevila brutální změna.





Byla to okamžitá a strašlivá proměna, když udělala přikrčený krok vzad.





Než jsem stačila vykřiknout, ohnal se po ní vší silou...  





...ale ona se pod jeho úderem sehnula a nezraněná ho chytila ​​do svého drobného sevření za zápěstí.







Chvíli se snažil uvolnit svou paži, ale ruka se mu otevřela, sekera spadla na zem...





... a dívka byla pryč.

Zapotácel se proti zdi.



Šedivé vlasy mu vstávaly na hlavě a na obličeji se mu leskla vlhkost, jako by byl na pokraji smrti.





Děsivá scéna za okamžik pominula.

První věc, na kterou si poté vzpomínám, je, že přede mnou stojí madame a netrpělivě znovu a znovu opakuje otázku: „Kde je mademoiselle Carmilla?"



Nakonec jsem odpověděla: „Nevím – nemohu říct – šla tam,“ a ukázala jsem na dveře, kterými právě vstoupila madame; „jen asi před jednou nebo dvěma minutami."





„Ale já jsem stála v průchodu od té doby, co sem vstoupila mademoiselle Carmilla; a ona se nevrátila."





Potom začala skrz všechny dveře a průchody a z oken volat „Carmillo“, ale nepřicházela žádná odpověď.



„Ona si říkala Carmilla?" zeptal se generál, stále rozrušený.



„Carmilla, ano," odpověděla jsem.



„Ano," řekl; „to je Millarca. To je ta samá osoba, která se kdysi dávno jmenovala Mircalla, hraběnka Karnsteinová."



„Odejděte z této prokleté země, mé ubohé dítě, tak rychle, jak jen můžete. Jeďte do domu duchovního a zůstaňte tam, dokud nepřijedeme."





„Ať už jste pryč! Kéž už nikdy více nespatříte Carmillu; tady ji nenajdete."

Takže za vším tím utrpením stojí jediná osoba - nemrtvá hraběnka Ale proč Bertha a Laura neumírají krátce po setkání s ní, jako ostatní dívky a mladé ženy ? Že by se do nich zamilovala a "šetřila si je" ? Doufám, že se tu upírku podaří zlikvidovat, i když to setkání Carmlly s generálem tomu moc nenasvědčuje

jak mohla Laura mít radost, když viděla Carmillu? stále jí to nedošlo, ačkoli vidí tu podobnost s osudem Berty? nebo je kouzlo té vampírky tak silné, že ignoruje varování generála? Ludmi, to je dobrá otázka, možná Carmilla potřebuje nějaké zázemí ve společnosti, proto si šetří své hostitelky. moc by mě zajímalo, kdo je ta dáma, která ji coby svou dceru podsouvá do opatrovnictví dobře situovaných rodin (vlastně vdovců?) s mladou dívkou. každopádně upíra lze zlikvidovat jen ve spánku, takže asi bude potřeba zjistit, kam si chodí dát šlofíka..

ale kde je otec Laury? šel na průzkum a od té doby se neobjevil také se obávám, že nebude snadné Lauru 'uklidit' do bezpečí, když tak lpí na své kamarádce

to prostředí kaple a hřbitova je zpracované velmi trefně, skvěle se hodí do té situace a ta ponurost z toho úplně čiší. miluju gotiku, jsem melancholik a líbí se mi to, co většina lidí považuje za depresivní. chtěla bych být Simík a jít se tam podívat..

Laura musí být opravdu hodně moc omámená jejím kouzlem nebo čím snad to pro ni dopadne dobře jinak souhlasím s vámi, že si asi Carmilla některé dívky ponechává na déle kvůli zázemí nebo něčemu takovému... ještě aby vysála i nebohého generála, který se jí snažil zastavit taky moc doufám, že se ji podaří zlikvidovat...

Díky za tolik super komentářů!      vždycky mě to úplně nabije energií do tvorby příběhů, když jich tu najdu tolik!  

To je dobrá otázka, proč ty dívky z vesnic umíraly tak rychle. Taky myslím, že Laura a Bertha jsou pro ni něčím speciální, jestli jí imponuje jejich aristokratický původ nebo jestli prostě potřebuje takové zázemí, aby mohla lovit své oběti v okolí? Rozhodně si je šetřila , to je to správné slovo  myslím, že přímo toto slovo někdo tady už v komentářích před dlouhou dobou zmiňoval Původně jsem si kdysi dávno myslela, že to může být tím, že Laura pochází ze stejného rodu Karnsteinů. Ale když si takto šetřila i Berthu, tak o té se nic takového nepsalo, že by byla příbuzná, tím to teda zřejmě nebude.

Je šokující, jak je Laura pořád z Carmilly paf - stejně jako vy si myslím, že je pod jejím kouzlem, že je jí omámená. Ale je to strašné, zrovna si vyslechla ten příšerný generálův příběh a za pár vteřin je schopná úplně otočit a je Carmillou naprosto očarovaná. A pravda, kdo je ta dáma, která Carmillu takto dostává do rodin pod záminkou? A ti lokajové?

Taky se mi vůbec nelíbí, že se takhle všichni rozdělili, vždyť to může být hodně nebezpečné. Nechápu, proč se Lauřin tatínek vydal na průzkum sám. A teď i madam se někam ztratila...  a vůbec nevíme, kam se poděla samotná Carmilla    stejně je ale to monstrum tak silné a rychlé, že i kdyby se proti ní všichni spojili, těžko by ji přemohli.

Havranice, díky moc za pochvalu prostředí!    mám radost, když se vám líbí ty lokace. Taky mám strašně moc ráda ponuré knihy, mají speciální nezaměnitelnou atmosféru  taky se mi občas líbí něco, co jiným lidem připadá depresivní, kromě knih třeba mlhy. Většina lidí na ně nadává (což plně chápu), ale pro mě jsou kouzelné, jak promění celou krajinu a vypadá to, že žádné okolí ani neexistuje a pak se postupně vynořuje, když jdeme tím směrem  

Tohle je třetí kapitola od konce, tak se nám závěr blíží.


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA XV.  Muka a exekuce

Část 1/2

Jak tak mluvil, do kaple skrz dveře, kterými Carmilla předtím vešla a vyšla ven, vstoupil jeden z nejpodivněji vypadajících mužů, jaké jsem kdy viděla.





Byl vysoký, s úzkým hrudníkem, shrbený, s vysokými rameny a oblečený v černém.



Jeho tvář byla hnědá a vysušená s hlubokými rýhami; na hlavě měl zvláštní klobouk se širokou krempou. Vlasy, dlouhé a prošedivělé, mu visely na ramena.



Měl na sobě zlaté brýle a kráčel pomalu, podivně šouravou chůzí, s tváří někdy obrácenou k nebi a někdy skloněnou k zemi, vypadalo to, jako by měl na rtech věčný úsměv; jeho dlouhé tenké paže se houpaly a jeho hubené ruce ve starých černých rukavicích, které pro ně byly příliš široké, mávaly a gestikulovaly v naprostém zamyšlení.



„Konečně tento muž!" zvolal generál a přistoupil blíže s očividným potěšením.



„Můj drahý barone, jak jsem rád, že vás vidím, neměl jsem žádnou naději, že vás potkám tak brzy."





Zamával na mého otce, který se mezitím vrátil, a vedl toho výstředního starého pána, kterému říkal baron, aby se s ním setkal. Formálně ho představil a okamžitě se dostali do vážného rozhovoru.



Cizinec vytáhl z kapsy roli papíru a rozložil ji na opotřebovaný povrch hrobky, která stála opodál. V prstech měl penál, kterým kreslil pomyslné čáry od bodu k bodu na papíře, od kterého často vzhlíželi k určitým místům na stavbě; z čehož jsem usoudila, že je to plán kaple.  





Doprovázel svou přednášku (jak bych to mohla nazvat) občasným čtením ze špinavé malé knížečky, jejíž žluté listy byly hustě popsány.







Procházeli spolu boční uličkou naproti místu, kde jsem stála, a povídali si, jak tudy chodili; pak začali měřit vzdálenosti kroky a nakonec se všichni sešli pohromadě čelem ke kousku boční stěny, kterou začali s velkou podrobností zkoumat; strhávali břečťan, který se na ni upínal, a klepali na omítku konci klacíků, škrábali tady a klepali támhle. Nakonec se takto ujistili o existenci široké mramorové desky s reliéfně vyrytými písmeny.





S pomocí dřevorubce, který se brzy vrátil, byl odhalen monumentální nápis a vyřezávaný štít s erbem.





Prokázalo se, že jsou to ty z dávno ztraceného pomníku Mircally, hraběnky z Karnsteinu.



Starý generál, i když si nemyslím, že by se poddával náladám na modlitby, zvedl ruce a oči k nebi, a němě na několik okamžiků děkoval.



„Zítra," slyšela jsem ho říkat; „tady bude komisař a bude zde probíhat podle zákona inkvizice."



Potom se obrátil ke starci se zlatými brýlemi, kterého jsem popsala, vřele si s ním potřásl oběma rukama...



...a řekl:
„Barone, jak vám jen mohu poděkovat? Jak vám můžeme všichni poděkovat?"



„Osvobodíte tento region od moru, který sužuje jeho obyvatele již více než století. Ten hrozný nepřítel, díky bohu, je konečně vystopován."



Můj otec odvedl cizince stranou a generál je následoval. Vím, že je vyvedl z doslechu, aby mohl vyprávět o mém případu...







...a viděla jsem, jak se na mě často rychle dívali, jak diskuze pokračovala.



Můj otec ke mně přišel, znovu a znovu mě líbal...









... vedl mě pryč od kaple a řekl:  „Je čas vrátit se, ale ještě než půjdeme domů, musíme k naší skupině přidat jednoho dobrého kněze, který žije jen kousek odtud; a přesvědčit ho, aby nás doprovodil na zámek.“



V tomto pátrání jsme byli úspěšní...



...a byla jsem ráda, když jsme dorazili domů; byla jsem totiž nevýslovně unavená.





Ale moje spokojenost se změnila ve zděšení, když jsem zjistila, že o Carmille nejsou žádné zprávy.



Ke scéně, která se odehrála v rozbořené kapli, mi nebylo nabídnuto žádné vysvětlení a bylo jasné, že to bylo tajemství, které se můj otec prozatím rozhodl přede mnou tajit.



Zlověstná nepřítomnost Carmilly pro mě učinila vzpomínku na tu scénu ještě děsivější.

---

P.S.  Nemám bohužel takové oblečení a klobouk a zlaté brýle pro toho barona, tak jsem dala to, co se mi podařilo najít.  S těmi doplňky bývá vždycky strašný problém    i když se mi podaří sehnat něco podobného, tak to často dělá bordel ve hře nebo z toho vystupují vlasy ven nebo to tam vůbec nemůžu najít, i když mám mesh. Navíc myslím, že jsem i po tolikerém čtení popletla místo toho trámu, na kterém sedí Laura, mám dojem, že se psalo, že má být venku - jenže spíše hned u dveří, já jsem ho dala dál (navíc je to kmen, protože trám nemám - na tom zase ale až tak nezáleží) - jenže jestli nemá být spíše uvnitř hned u toho portálu, protože teď, jak vchází a vychází ven různé postavy, mi to tak připadá. Tak opravdu nevím  

Hello, vůbec se neomlouvej všem nám je jasné, že někdy prostě nejde najít všechno úplně tak jak si to představujeme nebo podle předlohy. I tak je však tvůj příběh dokonalý a to i s tvým ztvárněním krásné, dokonalé protředí ze kterého naskakuje hustí kůže, ale zároveň tě dokáže zcela pohltit a navnadit na dané téma... je to dokonalé Hello a ten mužík respektive baron mi rozhodně přišel zvláštní i bez všech věcí, které jsou vypsány v knize, určitě se s tím netrap

Jinak k ději... strašně moc bych si přála, aby se Carmilla už nevrátila... potvora jedna... taky se bojím, jak bude vypadat ta inkvizice následující den... snad Carmilla nepřijde dokončit, to co započala s nebohou Laurou. Doufám, že přítomnost kněze její počínání ukončí... strašně moc se těším na pokračování tenhle příběh je opravdu úžasný, děkuji ti za něj