Hellohello: Kolekce příběhů

Bože, v tom nejnapínavějším momentu nám to utneš, Hellohello, co nám to děláš Velmi zajímavý příběh a jeho ilustrování, nelze než Jsem moc zvědavá na pokračování !

Ludmi, moc děkuju za bleskovou (a moc milou) reakci! Díky moc, jsem ráda, že se ti první část líbila  Pardon za utnutí zrovna v tom napínavém momentu říkala jsem si, kde to rodzělit na kapitoly a nic lepšího mě nenapadlo

No pááni, už je tu nový příběh. Juhůůů

Vypadá to hodně zajímavě Chillip se mi zdá, jako milý chlapík, kterému záleží na své rodině. Je až obdivuhodné, jak moc své ženě pomáhá s domácností a péčí o děti a po večerech se pak věnuje práci. Kde na to bere všechnu energii? Smekám!

Každopádně, jak název napovídá, snad to nebude i tak v reálu? Doufám, že se jedná jen o název jeho další knihy!!

Taky mě docela děsí ten neznámý cizinec, co je tak naléhavého, že k nim musí přijít uprostřed noci? Vůbec se mi to nelíbí!

Jsem hrozně zvědavá na pokračování!

No teda, sotva odepíšu a už je tu další reakce mockrát děkuju, Jani!
Já mám z Chillipa ten stejný dojem připadá mi hrozně sympatický, taky je dost neobvyklé i na tu dobu, jak pomáhá s péčí o děti, je to hrozně pěkné Ale kde bere energii na to, aby ještě ke všemu pracoval tak dlouho do noci, to bych taky potřebovala nutně vědět taky bych to tak chtěla mít! Vždycky během dne usínám a večer se jenom sotva dovalím do postele a usínám do pár vteřin Ale tak třeba vstává hodně pozdě? Kdo ví I tak je toho na ně hodně, taková velká rodina.
Pokračování bude asi až další víkend, ale třeba se poštěstí i dřív ráda bych sem dávala nové díly častěji, ať nemusíte tak dlouho čekat, ale většinou to asi nepůjde. Uvidíme

Druhá kapitola je tu.    Je tam řeč o klobouku, ale ten jsem tomu simovi nedala, protože jsem nenašla vhodný ve svojí hře, nic mu nesedělo na hlavu. Taky o převlečení, ale to jsem neudělala  

Můj vlastní vrah

(E. J. Goodman)


KAPITOLA 2

Požádal mě, abych mu dovolil, aby mě doprovodil do pracovny a já jsem tak učinil.



Na chodbě bylo jen slabé světlo a až když vstoupil do mého pokoje a dopadly na něj paprsky z mé lampy, zjistil jsem, co je to za člověka, kterého jsem tak ukvapeně pozval dál.



Byl to vysoký velký muž s tvrdým hranatým obličejem a hluboce posazenýma třpytivýma očima a bradou lemovanou kulatými rozježenými vousy, byl oblečen v hrubém kabátu a na hlavě měl široký plstěný klobouk.



Vypadal jako námořník a nevzbuzoval moc příjemný dojem.



Požádal jsem ho, aby se posadil a sám jsem usedl na psací židli s kulatým opěradlem u mého stolu.



Sundal si klobouk a levou rukou si ho držel na koleni, druhou ruku si vložil do prostorné boční kapsy. Myslel jsem, že z ní něco vytáhne, ale neudělal to.

Pouze zahájil konverzaci a mohu říci, že tón jeho hlasu byl celou dobu stejně tak tichý, klidný a  tlumený, jako když mě oslovil u dveří.



„Jste pan Samuel Chillip?" znovu se zeptal nebo jen tak poznamenal.

Přikývl jsem.

„Autor knihy „Otrávená láhev na vodu" a dalších příběhů?"

„Ano."



„Příběhů o zločinu?"
„Můžete je tak nazývat."
„Co víte o zločinu?"





Ta otázka mě vyplašila. Za prvé, za daných okolností bylo zvláštní se na něco takového zeptat, a za druhé, nebyla to snadná otázka k zodpovězení.

„Mohu se zeptat," řekl jsem, „proč jste položil tuto otázku?"



„Protože bych to chtěl vědět."
„Za jakým účelem?"
„To hned uvidíte."



Ten muž měl zjevně nějaký záměr, tak jsem si říkal, že mu vyhovím.

„O toto téma se velmi zajímám," řekl jsem, „studoval jsem ho v knihách a novinách a u soudních dvorů, a také jsem získal mnoho informací od osob, které přišly do styku s kriminálníky."



„Aha! Takže o tom nevíte nic z vlastní zkušenosti?“
„Jak to myslíte?"



„Nikdy jste, například, neviděl vraha?"
„Pouze na lavici obžalovaných."
„Chtěl byste vidět vraha?"



Tato příšerná otázka mě téměř zvedla ze židle.



„Svatá dobroto!" zvolal jsem. „Určitě ne."
„A přesto o takových věcech píšete."
„To je úplně jiná věc. Ale musíte mi prominout, že musím říct, že nerozumím účelu těchto otázek. Mohu se zeptat, kdo jste?"



„Jsem vrah."



Můj návštěvník to řekl tím nejklidnějším způsobem, jako by o sobě mluvil jako o písaři  nebo tesaři.

„Vrah?" Spíše jsem zalapal po dechu, než se zeptal.



„Vrah v současné době prozatím jen úmyslem. Chystám se provést vraždu a chci, abyste toho byl svědkem.“



Dobrotivé nebe! Podíval jsem se na cizince; pohledem jsem se setkal s jeho strašnýma divokýma očima a za okamžik mi došlo, že jsem v přítomnosti šílence.



Vyskočil jsem ze židle a chtěl jsem jít zavolat pomoc...



...ale cizinec mi položil levou ruku na rameno a držel mě na místě...



... zatímco vytáhl pravou ruku z kapsy kabátu a něco se zatřpytilo ve světle lampy.



Hrůza! Zářící, nový, velký, šestikomorový revolver!



„Zůstańte sedět, buďte zticha," řekl téměř šeptem, „nebo jste mrtvý muž."





Ani nemusím říkat, že jsem po tom zůstal zticha, seděl jsem a oběma rukama jsem svíral područky své židle a zíral na cizince, možná s vlasy stojícími hrůzou.





„Nechci Vám ublížit," pokračoval ten hrozný muž, „jestli teda nenajdu někoho lepšího, koho bych zabil. Ale někoho chci dneska v noci odkráglovat a chci, abyste se díval, jak to dělám."



„Musíte jít se mnou do ulic a být tam, dokud nenajdeme někoho, kdo stojí za zabití. Musíte být hodně zticha, nevykřiknout, neudělat poplach, nevzbudit žádné podezření. Jinak Vás na místě zastřelím. Nevadilo by mi Vás zabít, jako autora tolika příběhů o zločinu, ale raději bych zavraždil někoho s vyšším společenským  postavením a nechal Vás žít, abyste ten skutek zaznamenal.“





Uvědomil jsem si, že bych tomuto sám dal přednost, ale ještě raději bych se z celé té hrozné aféry dostal úplně.



Ale ten šílenec (za něhož jsem ho považoval) rozkázal:
„Nasaďte si klobouk a kabát a pojďte se mnou potichu," řekl. „Nedělejte žádný hluk, nebo pálím."





Byla to hrůzostrašná situace, jaká by mě nikdy nenapadla ani v nejdivočejších snech, ale co jsem mohl dělat? V tichosti jsem se oblékl na tuto strašlivou výpravu. Můj společník mě donutil, abych šel před ním ke dveřím, sám je otevřel a tiše za námi zase zavřel.

No nazdar, takového podivného hosta si pustit do domu Velmi dobře nastíněná situace autorem i Tebou, Hellohello, člověka to přímo nutí přemýšlet, jak by sám reagoval

Libi se mi, ze se umis vcitit u do muzskych pozic 🥺 libi se mi, jak hodne si umis pohrat se situaci, ze se obava ale pritom to nechce dat na sobe znat, libi se mi tva doba, ja chci dalsi

Tak to je síla. To bych vůbec nečekala. Ten dotyčný je duševně nemocný...
Chudák Chillip jsem zvědavá, jak ta noc dopadne a jestli se nikomu nic nestane , ale mám pocit, že to vůbec dobře neskončí.

Já bych na jeho místě měla tak hrozný strach, ale už prvně bych nikoho cizího nepustila do domu.

Dost prekerní situace

Těším se na pokračování.

Děkuju moc za tolik krásných komentářů!

@Ludmila - Díky moc za pochvalu Já bych to se svojí reakcí měla jednoduché, prostě by mě z toho kleplo Ale hlavně bych nikoho takového nepouštěla do domu... i když člověk nikdy neví, takový gauner může přijít i přes den a vydávat tu svoji pochůzku za něco důležitého... je možné, že bych na to taky skočila. A teda opravdu nevím, jak bych se zachovala. Asi by mi nezbylo nic jiného, než jít s tím člověkem ven, jinak by mě zabil na místě...

@Niqush1 - moc děkuju za to vděčím hlavně těm poseboxům, které mám ve hře a taky tvůrcům hry, že dali do hry takové výrazy, že to z toho jde nějak udělat. A jsem ráda, že se ti tahle doba líbí, mně taky. Určitě budou další příběhy i v budoucnosti

@Janika31 - děkujuu moc za pěkný komentář přesně, je to strašná situace, já bych to asi nevydržela. Je hrozné se dostat do takové šílené situace a chudák Chillip k tomu přišel úplně nevinně, ta jeho postava je mi moc sympatická a nechci, aby se mu něco stalo (nebudu raději k tomu nic dalšího psát, ať něco omylem neprozradím ). Myslel si, že to může být policajt, ale když se ozval tenhle člověk zpoza dveří, myslel, že je to něco důležitého. Nevím... já bych (hlavně o půlnoci) nikoho domů nepustila. Potom je otázka, co by ten chlap udělal, kdyby ho Chillip nepustil dál. Mohl by se vrátit jindy nebo si vyčíhnout přímo Chillipa třeba na procházce a něco mu udělat...nebo ublížit někomu z rodiny. Je hrozné, že si člověk žije svým klidným a šťastným životem a pak přijde nějaký takový otrapa a celý život zničí nebo zpřehází.

Tentokrát jsem to stihla o něco dřív. Premiérův dům na Downing Street jsem se snažila postavit aspoň trochu podle předlohy a taky jak to dovolovalo místo na pozemku, tak to bylo zajímavé protože mi to připomnělo soutěže, kdy jsme stavěli stavby podle předlohy. Což mi připomíná, že ještě pořád se mi nepodařilo dokončit pozemek do soutěže s Joachimem  

Můj vlastní vrah

(E. J. Goodman)


KAPITOLA 3


Kráčeli jsme v tichosti bok po boku, maniak šel asi půl kroku za mnou a celou tu dobu jsem věděl, že má pravou ruku v boční kapse.



Tu a tam naznačil, jakou cestou bychom měli jít a pak mě vedl přes Regent’s Park a dál, ulicí za ulicí, až jsme dorazili do Hyde Park Corner.



Cestou jsme prošli kolem několika policistů, ale bohužel nikdo z nich neměl podezření, ani si nás nijak zvlášť nevšimli.



Neodvážil jsem se vydat ani hlásku a přitáhnout tím k nám pozornost, cožpak jsem nevěděl, že ta hrozná ruka je stále v té hrozné boční kapse?



Teď se můj společník zastavil a prohlásil, jako by mluvil sám se sebou: „Člen královské rodiny by byl nejlepší."





Byl jsem docela rád, že to slyším, protože pokud měl v úmyslu, že se jeho obětí stane slavná osobnost, pravděpodobně by došel ke zklamání. Královské Výsosti se obvykle neprocházejí v sousedství svých paláců ve dvě hodiny ráno.



Tak jsme se potulovali sem a tam poblíž Buckinghamského a St. Jamesova paláce a Marlborough House – musím říkat, že bez výsledku? Nikde nebyl vidět ani jeden princ a můj společník vypadal trochu znechuceně.



„Hmmm!" zamumlal. „Schovávají se. Pojďme teď na Downing Street.“



Zjevně si myslel, že když selhala královská rodina, jeho dalším nejlepším postupem bude zabití ministra vlády.



Ale ani premiér ani žádný z ministrů v tu hodinu nebyli venku.





Naše procházka po Whitehallu proběhla bez zvláštních událostí a ten šílenec dále navrhl, abychom „zkusili Parlament“.



Tady se situace zdála nebezpečnější. Dolní sněmovna nemohla být dlouho po zasedání – bylo to ve dnech pozdních zasedání – a bylo docela možné, že někteří opoždění poslanci zrovna mohou být na cestě domů.



Náhle můj společník pronesl poznámku, která mě naplnila hrůzou.
„To vypadá jako jeden z nich," řekl. „Teď ticho."





Přibližoval se k nám starší, úctyhodně vypadající pán, který kráčel sám směrem od Parlamentu...



... a můj strašlivý společník stál pod lampou s rukou stále v kapse.





Moje duchapřítomnost společně s mou tvořivostí mi naštěstí pomohla.



„Počkejte," zašeptal jsem; „Dejte si pozor na to, co hodláte udělat, nebo uděláte chybu. To není člen parlamentu. Znám ho jen od vidění, nemluvil jsem s ním. Ale je to obchodník, který má obchod na Oxford Street.“



„Jste si tím zcela jistý?"

„Naprosto."



A tak ten postarší cizinec prošel kolem nás, aniž by vůbec tušil, čemu unikl jen o vlásek.





Situace byla opravdu otřesná.

Nyní jsme se blížili ke Královské akademii, která se v té době stále nacházela na Trafalgarském náměstí, a můj samozvaný vrah zamumlal něco o „sejmutí“ královského akademika nebo nějakého jeho kolegy. Ta hrozná kreatura vypadala, že se dobře vyzná v čestných titulech.



Potom jsme se potulovali po Strandu a on pomýšlel na zabití nějakého slavného herce, ale celá divadelnická profese se nepochybně už dávno odebrala do postele. Díky bohu, že se nedostal daleko do srdce Clublandu, neboť tam mohl najít oběť hodnou své vražedné zbraně.



Vedl mě dál a dál, kolem Temple Baru, ne bez rozhlížení se po soudcích a královnině rádci. Naštěstí v tu hodinu, teď už byly asi čtyři hodiny ráno, se všechny noviny vydaly k tisku a poblíž nebyli žádní významní novináři.



Pak přišel ke kostelu Sv. Paula a hovořil o arcibiskupech, biskupech a kánonech a málem jsem se zasmál myšlence našeho setkání s církevním hodnostářem venku v tuhle hodinu.



Nakonec jsme se dostali do srdce města a tady jsem se cítil v bezpečí, kdyby měl nějaké plány s  ředitelem Bank of England nebo členy burzy.

Uprostřed opuštěné silnice naproti Mansion House se konečně zastavil a vrhl laskavý pohled na na rezidenci pana starosty.



„Nevyjde ven," zamumlal; „nikdo z nich nevyjde, zbabělci jedni."





„Ani žádný radní.“




Poté, co se tak kolem sebe nějakou dobu rozhlížel – proč, ach, proč nenabyl podezření nějaký policista kvůli našemu podivnému jednání? – zvolal najednou (k mé velké radosti):
„Obávám se, že to není moc dobré. Budeme to muset dneska v noci vzdát; všichni se skrývají, každý jeden z nich. Pro jistotu bych mohl sejmout nějakého cizince a využít svoji šanci, ale to je stěží dost dobré. To bych proplýtval.“



To byl nejpříjemnější projev, který dosud přednesl, ale jeho další už nebyl tak příjemný.



„Koneckonců," řekl a obrátil se ke mně, „nemyslím si, že seženu někoho lepšího než Vás. Jste poměrně významný spisovatel románů a skutečnost, že píšete příběhy o zločinu, by zněla pozoruhodně. Co říkáte?"

Po celou dobu "procházky" těch dvou jsem si říkala, že ten drastický nápad toho cvoka třeba přejde nebo ho napadne něco jiného, případně si jich někdo všimne, ale jak vidno - maniaci mívají utkvělé myšlenky a jejich plány jen málokdo a máloco vyvrátí Co jen s Chilipem bude ?

Tak to je hustej příběh. Už z toho názvu mrazí Ale teda mě by ani ve snu nenapadlo otevírat v noci někomu neznámému.
Během posledního dílu jsem si říkala, že je to fajn, že aspoň nechce zabít toho nebohého spisovatele. No a ejhle! Jsem moc zvědavá, jak to s nimi dopadne

No to snad ne . Po celou dobu dílu jsem byla ráda, že nikoho v takovou hodinu nenašli. Ale popravdě jsem se začínala trochu bát, aby mu nakonec nedošlo, že jediného slavného v tuhle hodinu má po boku. Bylo mi jasné, že po tom všem ho přeci jen tak nenechá odejít domů. Viděl a slyšel toho až dost...
Ale pokud by ho opravdu zastřelil, kdo by pak ale napsal ten jeho příběh?

Taková zapeklitá situace, ani trochu se mi to nelíbí. Jsem hrozně zvědavá, jak to s Chillipem dopadne.

Moc vám všem děkuju za tolik pěkných komentářů! Udělaly mi obrovskou radost, když jsem se sem dneska konečně dostala

Je to tak strašná situace, mě na místě Chillipa by určitě okamžitě kleplo, kdyby se na mě ten blázen obrátil s tak šílenou otázkou! Prý „co říkáte". To je snad vtip! Už chci vidět někoho, kdo s tím bude dobrovolně souhlasit. Je mi Chillipa tak líto Jak píšete, správně jste tušily, že i přímo jemu samotnému hrozí nebezpečí. S těmihle magory člověk nikdy neví. Škoda, že si jich nikdo nevšiml a nepomohl. Ale asi se ten zločinec choval opravdu nenápadně. A Chillip by si netroufl jen tak někoho zavolat, protože v tu ránu by mohl být zastřelen...

Jinak těch kapitol bude celkem 5. Pokusím se pokračování dodat někdy o víkendu, ale nejsem si jistá, jak to budu tenhle víkend stíhat.

Tak jsem to nakonec stihla a nový díl je na světě:


Můj vlastní vrah

(E. J. Goodman)


KAPITOLA 4


Skoro jsem se bál cokoli říct. Celý jsem se třásl, protože během chviličky z té strašné kapsy mohla ta strašná ruka vyskočit a můj osud by byl zpečetěn.



Ale naštěstí mi znovu pomohla moje představivost.

„To není špatný nápad," odpověděl jsem. „Ale myslím, že byste mohl pořídit lépe. Nespěchejte – je tu všude kolem spousta významných lidí, ale ne v tak pozdní hodině, jako když jste mě včera navštívil. Přijďte o něco dříve dnes večer, řekněme v deset hodin, a uvidíme, jestli se nám nepodaří najít prince. Znám je všechny od vidění a jednoho Vám ukážu, jednoho dobrého. Samozřejmě když neseženete někoho lepšího, můžete mě zastřelit.“



„Děkuju Vám," řekl a poprvé vytáhl ruku z té své hrozné kapsy a sevřel mou.







„To je dobrý nápad. Tak teda dneska v noci v deset hodin. Dobré ráno."



Ani jsem nemohl uvěřil svým smyslům, když jsem viděl tu strašnou kreaturu, jak se pomalu ubírá k Cheapside.



Ale mé smysly ve skutečnosti začaly selhávat. Pocítil jsem závrať a odpotácel se ke sloupu veřejného osvětlení...



... kde mě hned našel policista na obchůzce.



Položil jsem si ruku na krk, protože jsem se dusil.
„Zastavte ho, zastavte ho!" vykřikl jsem.



„Má revolver – je to vrah – on —"





Ale ten mizerný strážník si mého varování nevšímal.
Jen mě vzal pod paží a vrhl podezřelý pohled na moji tvář a řekl: „No tak, raději byste měl jít potichu domů, pane."



„Hádám, že jste dneska byl v hospodě až do pozdních hodin. Haló, drožku!“





A nacpal mě do taxi, poznačil si mé jméno a adresu...







... a v dalším okamžiku jsem už uháněl po cestě domů do St. John's Wood.






Bylo skoro šest ráno, když jsem dorazil...





... a naštěstí mě nikdo neslyšel, když jsem otevíral dveře klíčem.



Moje žena si myslela, že jsem nad prací seděl hodně dlouho do noci a já jsem jí o svém nočním dobrodružství nic neřekl.



Ale přivolal jsem si na pomoc dva schopné detektivy a ti souhlasili, že u mě počkají na druhou návštěvu toho šílence.

---

A druhá návštěva se odehraje příště a to už bude poslední díl.

No ufff, ještě že se ten cvok nechal ukecat ! Tomu policistovi se ani moc nedivím, zřejmě měl více zkušeností s opilci než s potencionálními vrahy Aspoň se náš hrdina dostal v pořádku domů. Jsem moc zvědavá na konečné rozuzlení - napadá mě, co když to byl třeba jen hodně drsný a hloupý vtip ?

Hrozná představa, že potkali policisty, a nemohl si říct o pomoc.. je zvláštní, jak snadno se nechal přesvědčit, opravdu je takový cvok a nenapadlo ho, že Chillip se na příští setkání připraví? Jinak opět skvěle vytvoření Simíci, z vrahouna mám husí kůži

Moc vám oběma děkuju za hezké komentáře!  
Přesně tak, ještěže se nechal ukecat. I když je zvláštní, že zrovna tohle mu stačilo. Ani nechápu, jak Chillipa mohlo napadnout zrovna tohle mu říct, já bych se asi nezmohla ani na slovo. Ale je to dobře a naštěstí Chillip dostal takovou šanci se připravit, teď má rozhodně lepší šanci s tou posilou.
Je smutné, že když člověk potřebuje pomoc a ta je nablízku, tak někdy si ani nemůže o tu pomoc říct. A když už se namane nějaký policajt, kterému to může říct, tak to zase nejde
Zajímavý nápad s tím vtipem, kéž by to tak byl jenom vtip, ale bohužel to ten maniak myslel vážně rozhodně bych se nechtěla s někým takovým setkat

A je tu závěrečná kapitola tohoto příběhu. Doufám, že se vám bude líbit, i když bude hodně obrazová (možná jsem neměla dávat tolik fotek kdyžtak dejte vědět, jestli je to už moc a ruší to při čtení).


Můj vlastní vrah

(E. J. Goodman)


KAPITOLA 5




Moje rodina si myslela, že mi detektivové přišli pomoct s příběhem o zločinu a já jsem je z toho omylu nevyvedl.



Poslal jsem je tedy spát v dřívější hodinu než obvykle, s prosbou, že si nepřeji být rušen, a seděl jsem se svými společníky ve studovně a vyhlížel toho šílence.



Přesně v deset hodin bylo venku na štěrkové cestě slyšet těžké kroky a zase klepání – jediné zaklepání.



„Přišel," zašeptali jsme.



Náš „plán útoku“ jsme předtím náležitě promysleli a nyní jsme se jej chystali uskutečnit. Ten silnější z detektivů měl otevřít dveře a druhý se měl schovat za nimi.



Moje místo bylo na prahu mé pracovny, kde jsem měl stát jako „rezerva“.





Muži byli zázračně rychlí při provádění svých operací. Dveře na ulici se sotva otevřely, když došlo k potyčce a těžkému pádu, doprovázenému velkým vrčením a nadáváním...







... a pak nezaměnitelným zvukem cvaknutí pout.





„Je to v pořádku," informoval mě detektiv, který byl za dveřmi, „máme ho i s jeho šestiraňákem."



Načež vytáhl tu samou zbraň, kterou mi maniak vyhrožoval – velký, zářící  nový revolver. Okamžitě jsem ho identifikoval.



„Vytáhl jsem mu ho z boční kapsy, než by řekl švec," prohlásil muž.



Dobře! A teď jsem odešel do své pracovny, zatímco druhý detektiv přivedl toho cizince.



„Co to blázníte, k čertu?" slyšel jsem ho vykřiknout, když přišel v poutech ke dveřím.
Zvuk jeho hlasu mě šokoval.



Neznělo to jako hlas mého návštěvníka z předchozí noci. Jediný pohled mi ukázal, že se jednalo o docela jiný druh člověka.
„Haló!" zvolal jsem: „To je nějaký omyl. To není ten šílenec.“



„Šílenec?" zvolal zajatý muž: „To bych si tedy myslel, že ne. To vy jste šílenci. Já jsem policista!“







A policista to také byl – v civilním oblečení.





Přišel mi říct, že ten maniak je mrtvý. Téměř okamžitě poté, co ode mě odešel, se zastřelil. A strážník, který mě strčil do drožky, ​​si pamatoval má slova a mé jméno a adresu. Proto jsem byl nyní povolán, abych vydal svědectví při vyšetřování.





Policista se samozřejmě snadno uklidnil a hrubé zacházení ze strany svých dvou kolegů považoval spíše za žert.







* * *







Při vyšetřování jsem podal řádně důkazy...









...ale je mi líto, že když jsem tam vyprávěl svůj příběh, nebyl přijat tak vážně, jak jsem si myslel, že by měl být přijat.







Takže toto dobrodružství mi celkem znechutilo povolání, které jsem do té doby dělal...







...a teď jsem se na nějakou dobu místo skládání příběhů o zločinu pustil do psaní morálních příběhů pro chlapce.






KONEC.

Páni, tak to byl teda zvrat Jsem ráda, že se panu spisovateli nic nestalo  No a ten maniak? Asi by ho nic lepšího nečekala, a aspoň neublížil nikomu jinému
Fakt jsem si oddechla, že to dobře dopadlo. A děkuji moc za zprostředkování dalšího skvělého příběhu. Opravdu obdivuji, jak dokážeš v simíkách zachytit tu dobovou atmosféru

Taky mi spadl šutrák ze srdce, neslyšely jste tu ránu ?  Je moc dobře, že se hlavnímu hrdinovi příběhu nic nestalo, až na psychický otřes. Jen snad mohl tuto příhodu zakomponovat do nějaké své nové detektivky a ne hned začínat s naprosto odlišným žánrem    Ten "nezvaný noční host" měl rozhodně problémy sám se sebou, nakonec situaci neunesl a jak trefně píše Fidgety, nikomu dalšímu naštěstí neublížil.
Díky, Hellohello, že jsi nám zprostředkovala další zajímavý příběh ve velice povedených kulisách !

No páni, to jsem opravdu nečekala . Parádní zvrat, hrozně se mi ulevilo, že se Chillipovi a nikomu jinému nic nestalo. Ale bylo to jen o fousek. Docela mě mrzí, že tu jeho výpověď nevzali nijak zvláštně přitom, jakými muky si prošel.

Ani se nedivím, že ho to psaní detektive znechutilo. A nové téma na psaní knížek je jistě o něco víc zajímavé, nebo spíš poučné. Mohlo by se mu podařit, nějakého klíčícího maniaka srovnat, když by si přečetl knihu, jak se správně chovat.

Velmi zajímavý a poučný příběh. Moc za něj děkuju.

A vůbec mi nepřijde, že je přeobrázkováno. Já osobně se přikláním k názoru čím víc obrázků, tím líp . Alespoň člověk tu danou situaci krásně vidí a dokáže se do děje ještě o to více vžít. Takže za mě úplně v pořádku

Už se moc těším na další příběh!

Moc vám všem děkujuuuu  díky moc, že jste četly a psaly mi celou dobu tak krásné komentáře. Moc si jich vážím!

@Fidgety -  Taky jsem ráda, že se Chillipovi nic nestalo, nějak jsem si ho oblíbila už od samého začátku a bylo mi ho líto, nikdo by se neměl dostat do takové situace. A co se týká toho maniaka, cítím to stejně; hlavně se mi ulevilo, že už neublížil nikomu dalšímu. Nesnáším, když jsou nevinní lidi zataženi do takových situací.

@Ludmila -  A já jsem si říkala, co to bylo za ránu v ten den A hned druhá rána musel být můj šutr  Pravda, hlavně že mu neublížil i fyzicky, i když psychický otřes taky stojí za to  Je fakt, že taková zápletka zakomponovaná do nějaké detektivky by byla geniální, ale zase se mu vůbec nedivím, že už z toho byl tak znechucený. Já bych asi taky nemohla psát o něčem takovém, kdybych si prožila takové martyrium. Pro někoho dalšího to ale zase může být způsob, jak se s tím psychicky vypořádat.

@Janika31 - Správně řečeno, je hrozné, jak ho odpálkovali na té policejní stanici, je to tak nefér. Ještě když po takovém zážitku sebral všechny zbývající síly, aby jim to tam mohl vypovědět a ani to nebylo bráno vážně, je to nespravedlivé. Možná je to jedna z nejhorších věcí na světě, když člověk má nějaký problém a neberou ho lidi vážně. Dobrý nápad, že vlastně takové poučné příběhy můžou pomoct srovnat nějakého maniaka   V tomhle ohledu jsou určitě přínosnější než třeba samotné detektivky a příběhy o vraždách a zločinu celkově. Potom je otázka, jestli si z takové poučné knížky nějaký raubíř něco opravdu vezme nebo mu to jde jedním uchem tam a druhým ven...  
A díky i za názor na ty obrázky   jsem ráda, že ti to takto vyhovuje. Moc děkuju!

Ještě jednou vám všem hrozně moc děkuju    jste tu na mě všichni moc hodní  
A opravdu mi neděkujte za ty příběhy, já je pro vás dělám moc ráda   mám velkou radost, že se vám líbí.
Nový příběh se tu objeví do týdne, jestli všechno půjde dobře a ten bude o maličko delší než tento, asi 7 kapitol. Po něm mám v plánu zase něco delšího (zhruba 15 kapitol).

Teď tu mám ještě pár fotek z hraní tohohle příběhu:

1. Když měl Chillip chovat svého synka v náručí, měla jsem co dělat, aby se ten záběr vůbec povedl, protože dítko nechtělo spolupracovat


2. To chcete, aby při vyprávění příběhů rodině vtrhl do domu cizí chlap


3.A tohle je jedna z nejdivnějších situací vůbec Vzniklo to úplně spontánně v parku, ale můžu za to nevědomky já, protože jsem si dovolila k té vodě rozmístit pár kačen
V tom parku jsem měla nastěhovaných několik policajtů. A zatímco jsem si bokem fotila záběr s pochodujícím maniakem a Chillipem, opodál se jeden z těch policajtů vydal k jedné kachně a začal ji zkoumat.



To by ani tak nevadilo, kdyby se tam neobjevil další...



„Kachny... kachny... kachny..."

No a nakonec se tam nahrnuli úplně všichni Začali se tam strašně hádat





Došlo dokonce k polštářové bitce (ještěže se všichni neporvali doopravdy )



Ten zástup tam



Aspoň, že se tam nenahrnuli i vrah s Chillipem. Ten vrah zrovna v té době uvažoval, že zabije někoho z královské rodiny Vlastně tam měli jít, protože v takovém chumlu policajtů by snad chudák Chillip našel zastání

Mně ti policajti zase pro změnu připomněli Ježkovo "Před strážnicí stáli truchlící tři strážníci asi ve tři v noci ..." A ty "kachny, kachny, kachny", to je taky perfektní

Tak to je pecka .

Vydařené záběry za kamerou

Synáček už asi dost velký na to, aby se choval, proto protestuje a Chillip je z toho chudák celej nepříčetnej

Nebo ten cizí chlápek, co si přišel poslechnout vyprávění

Ovšem ten sněm u kachen mě dostal a ještě se u toho stihli pohádat. Nemohli se dohodnout, jakou barvu ty kachny mají?

A završili to polštářovou bitkou, nejlepší čas na takovou aktivitu, uprostřed noci

Krásné záběry