Hellohello: Kolekce příběhů

Souhlasím s Ludmilou, taky bych zdrhla až by se mi za patami prášilo taky si myslím, že náš mladý pár rozhodně nevezme nohy na ramena a my si ty dvě postavy budeme moci prohlédnout zblízka jak tohle jenom dopadne

Děkuju vám moc za krásné komentáře       A souhlasím, nejlepší by bylo utíkat pryč a nic zbytečně nepokoušet   I když na tyto věci nevěřím (a doufám, že nikdy nebudu mít důvod říkat opak tohoto a nic takového nezažiju), absolutně bych se nechtěla přesvědčit o jejich pravdivosti      rozhodně by mě takové historky přímo o mém domě silně znepokojily a začala bych se tam bát. Kdyby to byly nějaké náhodné báchorky z okolí, budiž, ale přímo o domě... vystihl to sám Jack, když řekl, že by mohly způsobit, že by pro Lauru domov začal být méně drahý. Dormanová je měla varovat dřív. Taky je otázka, jestli mají kam odjet, jestli na to mají dost peněza utáhli by to... případně by mohli navštívit nějaké své přátele, ale zase pozvat se tam sami by bylo dost nevhodné  


Životní velikost v mramoru

(E. Nesbit)

KAPITOLA 5



Lauře jsem tu legendu o siluetách, které „chodily ve svém mramoru“ nevyprávěl, částečně proto, že legenda týkající se našeho domu by možná mohla mou ženu znepokojit...



...a částečně, myslím, z nějakého okultnějšího důvodu. Toto pro mě nebylo totéž, co jiné příběhy a nechtěl jsem o tom mluvit, dokud den neskončil.



Velmi brzy jsem však na legendu přestal myslet.

Maloval jsem portrét Laury proti mřížovému oknu a nemohl jsem myslet na nic jiného.



Měl jsem nádherné pozadí žlutého a šedavého západu slunce a s nadšením jsem pracoval na její krajce.







* * *

Ve čtvrtek odjížděla paní Dormanová. Při rozchodu ustoupila tolik, že řekla---
„Nedělejte toho příliš mnoho, madam, a pokud je tu nějaká maličkost, kterou mohu příští týden udělat, určitě mi to nebude vadit."
Z čehož jsem usoudil, že se k nám po Halloweenu chtěla vrátit.





Až do poslední chvíle se s dojemnou věrností držela té báchorky o neteři.





Čtvrtek proběhl docela dobře.
Laura prokázala výrazné schopnosti v záležitosti steaku a brambor...







...a přiznávám, že mé nože a talíře, na jejichž umytí jsem trval, byly umyté lépe, než jsem se odvážil očekávat.



* * *

Přišel pátek. Toto bylo sepsáno kvůli tomu, co se stalo ten pátek. Zajímalo by mě, jestli bych tomu sám věřil, kdyby mi to někdo řekl. Sepíšu o tom příběh tak rychle a srozumitelně, jak jen budu moci. Všechno, co se toho dne stalo, se mi vpálilo do mozku. Na nic nezapomenu a nic nevynechám.



Vzpomínám si, že jsem vstal časně, rozdělal jsem oheň v kuchyni a právě se mi podařilo dosáhnout kouřového úspěchu...



...když dolů přiběhla moje malá ženuška, stejně slunečná a sladká jako samotné toto jasné říjnové ráno.







Společně jsme připravili snídani...







...a shledali, že je to velmi dobrá zábava.









Domácí práce byly brzy hotové...



...a když kartáče, košťata a kbelíky opět utichly, dům byl opravdu tichý. Je úžasné, jaký rozdíl v domě udělá člověk. Paní Dormanová nám opravdu chyběla, nehledě na úvahy o hrncích a pánvích.



Strávili jsme den oprašováním knih a jejich urovnáváním a vesele jsme povečeřeli studený steak a kávu.





Laura byla, pokud je to vůbec možné, ještě radostnější, veselejší a sladší než obvykle a já jsem si začal myslet, že trocha domácí dřiny jí opravdu prospěla.







Od svatby jsme ještě nikdy nebyli tak veselí a procházka, na kterou jsme se vydali toho odpoledne, byla, myslím, tím nejšťastnějším obdobím v mém životě.







Když jsme pozorovali, jak hluboké šarlatové mraky pomalu blednou do olověné šedi na světle zeleném nebi a viděli jsme bílé mlhy vinoucí se podél živých plotů u vzdáleného mokřadu, vrátili jsme se do domu, tiše, ruku v ruce.







„Ty jsi smutná, můj miláčku," řekl jsem napůl žertem, když jsme se spolu posadili v našem malém salónku. Očekával jsem popření, protože mé vlastní mlčení bylo mlčením naprostého štěstí.





K mému překvapení řekla---
„Ano. Myslím, že jsem smutná, nebo spíše se cítím nesvá. Myslím, že mi není moc dobře. Od té doby, co jsme vešli dovnitř, jsem se otřásla třikrát nebo čtyřikrát a přitom není zima, že ne?"



„Ne," řekl jsem a doufal jsem, že to není nachlazení chycené z těch zrádných mlh, které se valí z močálů v umírajícím světle.



Ne – řekla, že si to nemyslí.



Pak po chvilce ticha náhle promluvila---
„Míváš někdy předtuchy zla?"



„Ne," řekl jsem s úsměvem, „a ani bych jim nevěřil, kdybych je měl."



„Já ano," pokračovala; „Tu noc, kdy můj otec zemřel, jsem to tušila, přestože byl až na severu Skotska."



Neodpověděl jsem slovy.
Chvíli mlčky seděla a dívala se do ohně a jemně mě hladila po ruce.



Nakonec vyskočila na nohy, stoupla si za mě...





... položila mi hlavu dozadu a políbila mě.



„Tak, teď už je po všem," řekla. „Jaké jsem to ale dítě! Pojď, zapal svíčky a dáme si nějaké ty nové Rubinsteinovy ​​duety."





A strávili jsme šťastnou jednu nebo dvě hodinky u klavíru.

Ach jo, je mi úplně úzko z toho, co má přijít proč jen raději neodjeli, mohl si vymyslet nějakou záminku pro výlet. Ti mramoroví rytíři vypadají opravdu zlověstně.. pořád přemýšlím, jak jsi je, Hello, udělala nemůžu na to přijít

Ajaj, děsí mě to Lauřino tušení nějakého zla ... Proč je vlastně paní Dormanová nebo kdokoliv v okolí nevarovali dřív ? Zdá se mi to poněkud sobecké
Ovšem abych nebyla jen negativní - ty obrázky, jak oba spolu hospodaří, to je opět skvost, radost se pokochat !

Je mi jich obou hrozně moc líto jak tohle jen dopadne... když už má i Laura předtuchu... to nevěstí nic dobrého, měli by oba rychle odejít i kdyby snad měli strávit noc někde v nějakém hostinci, jistě by se našel přijde mi jako kdyby tohle měl být jejich poslední šťastný den

Děkujii      mám vždycky obrovskou radost, když se tu sejde tolik komentářů        
A stejně jako vám i mně je jich líto, že vůbec jsou v takové nejisté situaci a nemají teď narychlo kam jít - i když si taky myslím, že něco by se snad našlo během těch pár dnů, které jim zbývaly. Ale teď už je v příběhu onen 31. říjen. Jack se rozhodl zůstat a Laura o ničem neví. Je zvláštní, že má takové obavy, předtuchu něčeho zlého.

@Havranice - dlouho jsem si lámala hlavu s tím, jak to udělám s těmi sochami, ale nakonec jsem měla štěstí a někde jsem našla kamenný skin, myslím, že na MTS, ale teď ho nemůžu najít. Sice to nevypadá jako mramor, ale alternativa už byla jenom bílý skin a ten vypadal moc živě (včetně očí), tak jsem hned sáhla po tomto  je úžasné, co různí šikovní tvůrci dokázali udělat.  
P.S. Držím palce, ať ti TS3 zase co nejdřív začne fungovat. Bohužel vůbec nevím, co s tím.

Špatně jsem spočítala počet kapitol       má to být 9.  


Životní velikost v mramoru

(E. Nesbit)

KAPITOLA 6



Kolem půl jedenácté jsem zatoužil po dýmce na dobrou noc, ale Laura vypadala tak bílá, že jsem měl pocit, že by ode mě bylo brutální, kdybych naplnil náš obývací pokoj výpary silného cavendishe*.

citace :

*Pozn.: cavendish - tabák

„Vykouřím si dýmku venku," řekl jsem.



„Dovol mi jít také."



„Ne, miláčku, dnes večer ne; jsi až příliš unavená. Nebudu tam dlouho. Jdi do postele, nebo zítra k těm botám, které musím očistit, budu muset ještě navíc ošetřovat maroda."



Políbil jsem ji a otočil se k odchodu...



... když mě objala kolem krku a držela mě, jako by mě už nikdy nepustila.





Pohladil jsem ji po vlasech.
„No tak, kočičko, jsi až moc unavená. Ta domácí práce je na tebe moc."



Trochu povolila své sevření a zhluboka se nadechla.
„Ne. Dnes jsme byli velice šťastní, Jacku, že? Nezdrž se venku příliš dlouho."



„Nezdržím, má drahá."



Vyšel jsem ven předními dveřmi a nechal je bez závory.



Jaká to byla noc! Klikaté masy těžkých tmavých mraků se v intervalech převalovaly od obzoru k obzoru a tenké bílé věnce pokrývaly hvězdy.



Přes všechen proud té oblačné řeky proplouval měsíc, stavěl se čelem k vlnám a zase mizel ve tmě. Když tu a tam jeho světlo dosáhlo lesů, zdálo se, jako by pomalu a nehlučně kývaly v rytmu, v jakém se nad nimi houpaly mraky. Po celé zemi zářilo zvláštní šedé světlo; pole měla nad sebou tu stinnou svěžest, která pochází pouze ze snoubení rosy a měsíčního svitu, nebo mrazu a svitu hvězd.





Kráčel jsem sem  a tam a opíjel se krásou tiché země a měnícího se nebe. Noc byla absolutně tichá. Zdálo se, jako by se nic nehýbalo. Nebylo slyšet žádné poskakování králíků ani cvrlikání polospících ptáků.







A přestože mraky pluly po obloze, vítr, který je hnal, nikdy nevál směrem dolů natolik, aby zašustil uschlým listím na lesních cestách. Přes luka jsem mohl spatřit věž kostela, která se proti nebi rýsovala černo-šedě.



Ubíral jsem se tam a přemýšlel o našich třech měsících štěstí – a o své ženě, jejích drahých očích, jejích milujících způsobech. Och, moje malá dívenko! Moje vlastní malá dívenko; jaká tehdy přišla vize o dlouhém, šťastném společném životě pro tebe a pro mě!



Uslyšel jsem údery zvonu z kostela. Už jedenáct! Otočil jsem se, abych se vrátil dovnitř, ale noc mě držela. Ještě jsem se nemohl vrátit do našich malých teplých pokojů. Půjdu nahoru ke kostelu. Jaksi nejasně jsem cítil, že by bylo dobré svou lásku a vděčnost přinést do svatyně, kde tolik smutku a radosti bylo neseno muži a ženami již mrtvých let.



Když jsem šel okolo, nahlédl jsem dovnitř nízkým oknem.



Laura napůl ležela na své židli před ohněm. Neviděl jsem jí do tváře, jen její malá hlavinka se jevila temně oproti světle modré stěně. Byla úplně zticha. Spí, bezpochyby.





Mé srdce se k ní upnulo, když jsem šel dál. Musí existovat Bůh, pomyslel jsem si, a to Bůh, který je dobrý. Jak jinak by si mohlo být představit něco tak sladkého a drahého jako ona?

chudák Laura, on si vůbec nepřipouští, že by se mohlo něco stát, a nechá ji samotnou v noci doma, ačkoli je celá rozhozená jít ke kostelu asi také není dobrý nápad.. tak krásný společný den a teď, co bude dál?

Jak jí tam mohl nechat samotnou a ještě ani nezavřít dveře na závoru má zlou předtuchu a on si jen tak zmizí ke kostelu a nechá ji nechráněnou jak jen tohle dopadne odhaduju, že ho buď ti zlý kamenní muži napadnou jako prvního nebo půjdou za nebohou Laurou

Patrně je zbytečné se rozčilovat, proč ten "inteligentní" mladý zamilovaný muž nechá v takovou dobu svou drahou polovičku zcela nechráněnou, když dobře ví, co se může stát  Ta se z toho může přinejmenším zbláznit, pokud nepřijde o život, a on si to bude celý zbytek života vyčítat ... Atmosféra je tak krásně zpracovaná, Hellohello, nemůžu se dočkat dalšího dílu ! 

Děkuju vám opět za takovou krásnou úrodu komentářů! Pokaždé mi to dodá chuť do další tvorby    

@Havranice - přesně napsáno - on si to vůbec nepřipouští.  Je mi tolik líto Laury, že ji tam takhle nechal.
@Lucisab - vůbec to nechápu, jak ji tam mohl takhle nechat. Zajímavá úvaha    zanedlouho se už dozvíme víc
@Ludmila - děkuju moc! Mám opravdu radost, že se ti líbí atmosféra v příběhu    

Přesně jak píšete   a jak sám Jack říkal, že by zatřásl s paní Dormanovou, teď by to potřeboval on, aby se vzpamatoval. Na jedné straně chápu, že těm povídačkám nevěří, ale proč to riskovat - hlavně kvůli Lauře přece. A co je nejhorší, Laura se zrovna necítí dobře a on se nechá okouzlit nocí a jde si na procházku a ještě na místo, před kterým byl přímo varován... nechápu, jak tam mohl Lauru nechat jen tak o samotě, ještě poté, co jí slibil, že bude hned zpátky.    Být na jejím místě, strašně bych se bála, kam zmizel a kde je tak dlouho. Vždyť jí ani neřekl, kam jde...

No, uvidíme, co přinese ta noční procházka. A jsem ráda, že tento díl vyšel přímo na 31.10., o kterém je v příběhu řeč  



Životní velikost v mramoru

(E. Nesbit)

KAPITOLA 7


Pomalu jsem kráčel podél okraje lesa.



Ticho noci prolomil zvuk, bylo to jakési zašustění v lese. Zastavil jsem se a poslouchal.



Ten zvuk také ustal.

Pokračoval jsem dál a teď jsem zřetelně uslyšel jiné kroky než ty mé, jako by odpovídaly těm mým jako ozvěna.



S největší pravděpodobností to byl nějaký pytlák nebo zloděj dřeva, protože takoví nebyli v našem rajském sousedství neznámí. Ale ať už to byl kdokoli, byl to hlupák, když nenašlapoval lehčeji.



Zabočil jsem do lesa a teď se zdálo, že kroky vycházejí z cesty, kterou jsem právě opustil.



Musí to být ozvěna, pomyslel jsem si.



Les vypadal v měsíčním světle dokonale. Velké skomírající kapradiny a křoví ukazovaly, kudy skrz řídnoucí porost dopadá bledé světlo.



Všude kolem mě se tyčily kmeny stromů jako gotické sloupy.



Připomínaly mi kostel a já jsem zabočil na „Vzpínání már“...





...a prošel branou mrtvých mezi hroby až na nízkou verandu.





Na chvíli jsem se zastavil na kamenném sedátku, odkud jsme s Laurou předtím sledovali blednoucí krajinu.



Pak jsem si všiml, že dveře kostela jsou otevřené, a vyčítal jsem si, že jsem je minulou noc nechal odjištěné.



Byli jsme jediní lidé, kteří měli zájem o to, že chodili do kostela i mimo neděle, a mrzelo mě, že kvůli naší neopatrnosti vlhký podzimní vzduch měl šanci dostat se dovnitř a poničit starou látku.



Vešel jsem dovnitř.
Možná se bude zdát divné, že jsem došel až do poloviny uličky, než jsem si vzpomněl – s náhlým chladem, který následoval stejně tak náhlý příval sebeopovržení – že toto byl právě ten den i hodina, kdy podle tradice měla začít chodit „těla vyrýsovaná v mramoru velikosti člověka".



Když jsem si tak vzpomněl na tu legendu - a vzpomněl jsem si na ni se zachvěním, za což jsem se styděl - nemohl jsem učinit jinak, než jít k oltáři, jen abych se podíval na ty postavy - jak jsem si sám říkal; ve skutečnosti jsem se však chtěl ujistit, že zaprvé - té legendě nevěřím - a zadruhé - že to není pravda. Byl jsem docela rád, že jsem sem přišel. Pomyslel jsem si, že teď mohu paní Dormanové říct, jak plané byly ty její představy a jak klidně mramorové postavy prospaly celou tu příšernou hodinu.



S rukama v kapsách jsem prošel uličkou. V šedém tlumeném světle vypadal východní konec kostela větší než obvykle a oblouky nad dvěma hrobkami také vypadaly větší.




Vyšel měsíc a ukázal mi důvod toho.



Zastavil jsem se, moje srdce poskočilo nahoru, až mě málem zadusilo, a pak zase ohavně kleslo.



Ta „těla vyrýsovaná v mramoru velikosti člověka" byla pryč a jejich mramorové desky ležely celé široké a holé v nejasném měsíčním světle, které sem pronikalo východním oknem.



Byla opravdu pryč? Nebo jsem se zbláznil? Zaťal jsem nervy, sklonil jsem se a přejel rukou po hladkých deskách a ucítil jsem jejich plochý neporušený povrch. Odnesl někdo ty věci pryč? Byl to nějaký ohavný kanadský žertík? Na každý pád jsem se o tom chtěl ujistit.



V mžiku jsem si vyrobil pochodeň z novin, které jsem náhodou měl v kapse, a zapálením jsem je držel vysoko nad mou hlavou. Její žlutá záře osvětlovala tmavé oblouky a ty desky. Postavy byly pryč. A byl jsem v kostele sám; nebo byl jsem vlastně vůbec sám?



A pak se mě zmocnila hrůza, hrůza nedefinovatelná a nepopsatelná – zdrcující jistota té nejvyšší pohromy.



Zahodil jsem pochodeň na zem a vrhl jsem se uličkou a dál ven skrz verandu, kousal jsem se do rtů, když jsem běžel, abych nekřičel nahlas. Och, byl jsem šílený - nebo co to bylo, co mě posedlo?



Přeskočil jsem zeď hřbitova...





...a vzal to přímým řezem přes pole, byl jsem veden světlem našich oken.



Právě když jsem se dostal přes první schůdky přes plot...



...jako by se ze země vynořila tmavá postava.

Já to tušila malér je na světě ještě i ten kostel nechal nezajištěný já se z něj picnu... a kdo bude ta vysoká postava? Snad ne ti mramoroví muži doufám, že se k Lauře dostane včas chudinka je tam sama a opuštěná bojím se o ni...

Jinak tě musím pochválit za ty krásné fotky to prostředí jsi vystihla tak dokonale, že se spolu se slovy doplňují naprosto úžasně, že jsem se natolik vcítila do děje, že tady doslova píšu s bušícím srdcem kam se já hrabu se svými výtvory na tohle jsi vážně mistr

Moc se těším na další díl, i když se zároveň bojím co nám přinese

Já si to četla opět potají v práci a málem jsem se napětím zadusila obědem Takže přece jen je na pověsti něco pravdy a on tomu fakt nevěřil ?! Co teď nebohou Lauru jenom čeká - sama, nezabezpečené dveře, podivné existence zřejmě nablízku Jak tohle jenom dopadne ...

Nevím, jak vám poděkovat za tak krásné komentáře       udělaly mi ohromnou radost! Těší mě, že vás ten příběh tak chytil, nemůže pro mě na fóru ohledné toho, co sem dávám, být větší potěšení, než to, že vás některý tento můj příběh takto zaujme  mockrát děkuju!

@Lucisab - je to přesně naopak, kam já se hrabu na tvůj talent moc tě obdivuju! Sama si umíš vymyslet dokonalé zápletky, poutavě napsat tolik dílů, udržovat při životě tolik generací simů a ke každé postavě vymyslet příběh, vše postavit, vytvořit, sama dokonce umíš i tvořit vlastní věci a oblečení do símíků! A navíc ty krásné fotky! Neumím si fórum bez tvých příběhů a tvorby představit         já jen vezmu to, co existuje, přeložím a jedu podle daného scénáře. A to ještě kolikrát něco popletu. Neuměla bych sama vymyslet vůbec nic. Když jsem byla malá, psala jsem si hodně příběhů, ale škola to ve mně nějak utlumila a došlo to tak daleko, že jsem se slohovkami vždycky měla obří problém, neuměla jsem nic svého vymyslet. Natož aby to dávalo smysl a bylo tak krásně čtivé jako tvé příběhy  

@Ludmila - jej    to je mi líto s tím obědem, ještěže to dopadlo dobře!      Přesně - vůbec nerozumím tomu, proč ji tam nechal. Nemusí tomu věřit, ale neměl ji tam nechat o samotě, když se necítila dobře. A hlavně to nemuseli ani pokoušet a mohli raději odjet pryč. Sama nevím, jestli bych tam zůstala nebo odjela aspoň na tu noc pryč...  rozhodně bych se tam necítila v klidu. A už vůbec bych se nevydala do kostela jako Jack...  


A ještě v návaznosti na vaše úvahy ohledně dveří - v příběhu je napsáno, že byly nechané otevřené dveře kostela a dveře domu zůstaly bez závory. Kdyby ty pověsti byly pravdivé, zastavily by ty sochy zavřené dveře? Nebo by je jednoduše prorazily?    připadá mi to jako snadná překážka pro dvě těžké mramorové sochy. Ale zřejmě neměly ambici se do domu dostat za každou cenu a prolomit i dveře. Kdyby jo, dveře by byly zničené každý rok. To by asi bylo zmíněno v textu, ani paní Dormanová nic takového neříkala. Radila Jackovi, aby zamkli a udělali křížky na dveřích a oknech. Kdyby je taková maličkost mohla uchránit od katastrofy! Stejně by se mi tam ale nebydlelo s radostí dál, kdybych věděla o tom, že se tam děje něco takového

Toto je předposlední kapitola, příště už nás čeká závěrečná

Životní velikost v mramoru

(E. Nesbit)

KAPITOLA 8




Celý šílený tou jistotou neštěstí jsem zamířil k té věci, co mi stála v cestě, a křičel: „Uhni z cesty, dělej!"



Ale moje zatlačení se setkalo s ráznějším odporem, než jsem čekal. Moje paže byly chyceny těsně nad loktem a drženy jako ve svěráku...



... a přímo mnou zatřásl onen kostnatý irský doktor.



„Dělej?" vykřikl se svým nezaměnitelným přízvukem - „A co dělej?"





„Pusťte mě, vy hlupáku," lapal jsem po dechu.



„Ty mramorové postavy odešly z kostela; říkám vám, že jsou pryč."



Propukl ve zvonivý smích.



„Zítra vám budu muset dát lektvar, jak vidím. Příliš moc jste kouřil a poslouchal povídačky starých bab."



„Říkám vám, že jsem tam viděl holé desky."





„No, tak pojďte se mnou. Jdu nahoru ke starému Palmerovi - jeho dcera je nemocná; podíváme se do kostela a ukážete mi ty holé desky."





„Tak jděte, jestli chcete," řekl jsem, trochu méně šílený díky jeho smíchu; „já jdu domů ke své ženě."



„Blbost, člověče," řekl; „Myslíte, že to dovolím? Abyste celý život vykládal, že jste viděl tvrdý mramor obdařený životaschopností, a já pak budu celý život říkat, jaký jste zbabělec? Ne, pane – to neuděláte."



Noční vzduch – lidský hlas – a myslím, že také fyzický kontakt s těmito šesti stopami solidního  zdravého rozumu mě trochu vrátily k mému obyčejnému já...



...a slovo „zbabělec“ bylo duševní sprchou.



„Tak pojďte," řekl jsem mrzutě; „možná máte pravdu."




Pořád mě pevně držel za paži. Přelezli jsme přes schůdky a šli zpátky do kostela. Všechno bylo tiché jako smrt. To místo velice páchlo vlhkem a zeminou.



Šli jsme uličkou.





Nestydím se přiznat, že jsem zavřel oči: věděl jsem, že ty postavy tam nebudou.



Slyšel jsem, jak Kelly škrtnul zápalkou.



„Tady jsou, vidíte, přímo tady; snil jste nebo jste pil - prosím za prominutí za toto obvinění."

Otevřel jsem oči.



U Kellyho dohořívající zápalky jsem viděl ty dva tvary ležící „ve svém mramoru“ na svých podstavcích.







Zhluboka jsem se nadechl a chytil ho za ruku.
„Jsem vám strašně zavázán," řekl jsem. „Musel to být nějaký trik světla, nebo jsem pracoval moc  tvrdě, možná je to tak. Víte, byl jsem docela přesvědčený, že jsou pryč."



„Toho si jsem vědom," odpověděl poněkud ponuře; „na ten svůj mozek si budete muset dávat pozor, příteli, ujišťuji vás."



Nakláněl se a díval se na postavu po pravé ruce, jejíž kamenná tvář byla svým výrazem zlomyslnější a vražednější.
„Hrome," řekl, „něco tu nehraje -



- tahle ruka je ulomená."

Źe by i doktor začal konečně pochybovat  ? Podle mého názoru měli cestu podniknout opačně - napřed domů k Lauře, aby se Jack ubezpečil, že je (snad) v pořádku, pokud by ne, potřebovala by přece lékařskou pomoc, ne ? A pak se teprve mohli podívat do toho kostela, jak to s těmi sochami vypadá. Patrně to ale nedopadne dobře, když už v úvodních větách tohoto příběhu Jack mluví o "nebohé Lauře" ...

Ach jooo.... proč nešel spíš zkontrolovat Lauru, zvláště když jí slíbil, že bude hned zpátky místo toho se courá sem a tam ke kostelu a nechá se okecávat doktorem viděl moc dobře, že ti mramorový muži zmizeli, ale on se stejně raději vrátí zpět do kostela kvůli doktorovi... chudák Laura... bojím se toho samého co Ludmila

Jinak Hello, moc děkuji za tak krásná slova tolik chvály...  vůbec nevím co říct snad jen bez vás bych určitě nepsala, dříve jsem psala jen pro sebe, protože moje výtvory neměl kdo číst, nebo na ně nikdo neměl čas proto jsem moc vděčná za naše forum, kde se mohu podělit o svoje příběhy takže jsem moc ráda za vás všechny tady je super mít kolem sebe fajn lidi moc si toho vážím jinak já si neumím představit forum bez tebe i ostatních tvoje příběhy jsou dokonalé a zvláště jejich ztvárnění nesejde na tom, že je psal někdo jiný, ale ty si dáš tu práci je přeložit, tak, že působí jak z knihy, všechny ty slovní obraty... je vidět, že to máš stále v sobě je škoda, že to v tobě škola utlumila, protože věřím, že tvoje příběhy byly už v té době zcela jedinečné třeba se jednou k tomu zase dostaneš

@Ludmila - přesně tak - měli jít první domů. Nevím, proč chodit zbytečně do kostela. Škoda, že se nechal přemluvit doktorem - větší smysl to dává přesně tak, jak říkáš ty. Přece jde hlavně o Lauru - nechal ji tam a ani jí neřekl, že jde pryč, tak se určitě musela strašně bát. Děkuju moc za krásný komentář      

@Lucisab - taky to nechápu, proč jí říkal, že se hned vrátí a pak si šel až ke kostelu. A ten doktor, jak mu ještě dal takovou pomyslnou facku tím, že ho nařknul ze zbabělosti.    já bych se teda bála určitě taky. A děkuju moc za tak milá slova  třeba mě někdy popadne inspirace a pustím se do nějakého psaní. Jsem tak ráda, že píšeš své příběhy na toto fórum a že jsme se tady všichni tak hezky sešli - není nad to, mít takovou milou skupinku lidí se stejnými zájmy        Ještě jednou díky moc za tvoje nádherné příběhy!      


Tak můžeme na poslední díl:

Životní velikost v mramoru

(E. Nesbit)

KAPITOLA 9

A taky, že byla. Byl jsem si jistý, že byla v perfektním stavu, když jsme tam byli s Laurou naposledy.





„Možná se je někdo pokusil odstranit," prohlásil mladý lékař.



„To ale nevysvětluje ten můj pocit," namítl jsem.



„Příliš mnoho malování a tabáku to vysvětlí docela dobře."



„Pojďte se mnou," řekl jsem, „nebo moje žena začne být nervózní. Půjdete dovnitř a dáte si kapku whisky a zapijeme ten zmatek z duchů a vy do mě vlijete selský rozum."





„Měl bych zajít nahoru k Palmerovi, ale teď už je tak pozdě, že bych to raději měl nechat na ráno," odpověděl.



„V Unii mě zdrželi a od té doby jsem musel zajít za spoustou lidí. Dobře, půjdu s vámi."



Myslím, že se mu zdálo, že ho potřebuji víc já než Palmerova dívka, a tak jsme diskutovali o tom, jak by taková iluze mohla být možná, a vyvozovali z této zkušenosti velké obecnosti týkající se strašidelných zjevení, a tak jsme došli k naší chalupě.





Když jsme šli po zahradní cestičce, všimli jsme si, že z předních dveří proudí ven jasné světlo, a vzápětí jsme viděli, že dveře salonu byly také otevřené. Šla ven?



„Pojďte dovnitř," řekl jsem a doktor Kelly mě následoval do salonu.





Všude tu hořely svíčky, nejen ty voskové...



...ale nejméně ještě tucet mihotajících se,  očí oslňujících lojových, zapíchnutých ve vázách a ozdobách na všelijakých nepravděpodobných místech. Věděl jsem, že světlo je Lauřin lék na nervozitu. Ubohé dítě! Proč jsem ji tam jen nechal? Takový surovec jsem byl.









Rozhlíželi jsme se po místnosti a nejprve jsme ji vůbec neviděli. Okno bylo otevřené a průvan způsobil, že všechny plameny svíček byly nakloněné jedním směrem. Její židle byla prázdná a její kapesník a kniha ležely na podlaze.



Otočil jsem se k oknu.



Tam, ve výklenku okna, jsem ji uviděl. Ach, mé děťátko, má láska, šla snad k tomu oknu, aby mě vyhlížela? A co přišlo do místnosti za ní? K čemu se obrátila s tím výrazem zběsilého strachu a hrůzy? Ach, moje maličká, myslela si, že jsem to já, jehož krok slyšela, a otočila se, aby se setkala – s čím?



Přepadla přes stůl v okně a její tělo leželo napůl na něm a napůl na sedátku okna a její hlava visela dolů přes stůl, hnědé vlasy se uvolnily a spadaly na koberec. Rty měla stažené a oči doširoka otevřené. Teď neviděly nic. Co asi viděly naposledy?



Doktor k ní šel blíž, ale já jsem ho odstrčil...



...a přiskočil k ní; chytil jsem ji do náruče a křičel---

„To je v pořádku, Lauro! Mám tě v bezpečí, ženuško."





Padla mi zhrouceně do náruče. Objímal jsem ji a líbal a oslovoval ji všemi jí milými jmény, ale myslím, že jsem po celou dobu věděl, že je mrtvá.

Pozor, nepříjemné záběry:

Ruce měla pevně sevřené. V jedné z nich něco pevně držela.



Když jsem si byl už zcela jistý, že je mrtvá a že už na ničem nezáleží, dovolil jsem mu otevřít jí ruku, aby se podíval, co to drží.



Byl to šedý mramorový prst.



KONEC.

---

Musím říct, že jsem se vůbec netěšila na tvorbu tohoto závěrečného dílu, bylo pro mě těžké tohle Lauře udělat. A ještě o to více, protože jsem si oba tyto hrdiny oblíbila a přirostli mi k srdci. Ale ten příběh byl čtivý, když jsem na něj narazila a připadal mi na vytvoření v Sims zajímavý. Doufám, že vás ten konec až moc nezklamal - teda je jasné, že zklamal, je to hrozně smutné - dalo se taky čekat, jak to dopadne, bohužel takto tragicky. Osobně jsem doufala v nějaký lepší konec, ale bohužel. Narozdíl od knížky je to v simíkách ale veselejší - stačilo Lauru resetovat a byla zase veselá, živá a zdravá což pro mě bylo dost velkou útěchou  


Co se týká dalších plánů - snad mi vyjde čas a stihnu mezitím ještě jeden kratší příběh na spravení nálady po tomto příběhu, ale raději to neslibuju, protože už pracuju na vánočním příběhu a dává mi trochu zabrat   ( ale mile zabrat je to zábava a vždycky tyto příběhy pro mě mají kouzlo, protože Vánoce zbožňuju). Ráda bych sem dala i nějaký ten kratší před ním, aby tu nebyla taková proluka, tak uvidíme myslím, že bych to mohla zvládnout. Ten vánoční sem začnu postovat někdy ke konci listopadu, ať se to stihne tak, jak má, doufám, že vám nebude vadit, když to bude před začátkem adventu    kdyby ano, můžete se čtením počkat až na později

Bože, chudák Laura ... Člověk ani nechce vědět, zda zemřela hrůzou nebo nějakým jiným způsobem od těch podivných existencí ... Původně jsem si myslela, že třeba "jen" hrůzou zešílí, ale co by vlastně bylo lepší ?! Byl to krásný a smutný příběh, velice se hodil do těchto dušičkových časů, konce podzimu a počátku zimy, kdy člověk za soumraku neví, zda potkává lidi nebo snad nějaké jiné bytosti ... Díky moc za Tvé ztvárnění, Hellohello ! A už se těším na další příběh ! 

To je hrůza, chudinka Laura bála jsem se, že to takhle dopadne... co jen musela zažít před smrtí... možná se i bránila, když měla v ruce prst z té ohavné sochy chudák... proč jí tam jen její milý nechal tak dlouho samotnou teď s tím bude muset žít i on sám... příběh to byl ale opravdu hodně čtivý a hltala jsem každé slovo děkuji, že jsi se o něj s námi podělila perfektně se hodil do téhle doby a tvoje ztvárnění bylo naprosto dokonalé už se moc těším na další tvůj příběh

Nevím, jak vám můžu poděkovat za tak krásné komentáře!      mám z nich neskutečnou radost!    

@Ludmila -

Ludmila napsal:

...dušičkových časů, konce podzimu a počátku zimy, kdy člověk za soumraku neví, zda potkává lidi nebo snad nějaké jiné bytosti ...

 -  Úplně jsem užasla, to je tak krásně napsáno, Ludmi! Hodilo by se to jako začátek nějakého napínavého příběhu    Moc ti děkuju za krásný komentář a podporu!    
A s Laurou máš samozřejmě pravdu. Obě varianty by byly kruté. Je lepší něco takového přežít a zbláznit se z toho, nebo bohužel už nebýt na světě, ale zároveň se tím netrápit? A podobné to muselo být pro Jacka. Je to tak hrozné přijít o milovaného člověka, ale ještě tímto způsobem? A navíc když to svou lehkovážností trošku způsobil i on - i když za to nemůže... Nejraději bych byla, kdyby to Laura přežila. Třeba by se s tím časem nějak vyrovnala. A určitě by se hned odstěhovali. A kdo ví, kdo by byl dalším nájemníkem a jestli by těm báchorkám taky neuvěřil a stalo by se něco podobného.

@Lucisab -  Je mi jí taky tak moc líto  ty momenty před smrtí musely být strašné, ta největší hrůza, jaká snad může být. A taky si podle toho prstu myslím, že se bránila. Kdyby tam ale Jack zůstal, byli by tam nalezení takto spolu. Takto přežil a mohl vyprávět tento příběh, i když věřím, že by tu raději bez Laury nebyl. Já bych se s něčím takovým nedokázala vyrovnat.  Moc a moc ti děkuju za tvá milá slova!       jsem moc ráda, že se ti příběh líbil  

---

Mám pro vás zase pár fotek z „natáčení"

1. Sochy - chtěla jsem vám najít, odkud mám ten skin - už jsem myslela, že se mi to nepodaří najít   - snad mám ten správný - je z TSR:
https://www.thesimsresource.com/members/krelian/downloads/details/category/sims2-sets-hair/title/ls-genetics-etc/id/163610/

Tady se na ně můžete podívat za denního světla.



Jde z nich docela strach... nechtěla bych je potkat





Dala jsem jim aspiraci po penězích

Po čem tyto sochy touží a čeho se obávají:





- mají to dost podobné - hlavně vydělat prachy a kariéra zločince (to sedí   ) nebo soudce (   ? )
- jejich obavy jsou z  exekutora, švábů a použití veřejných záchodků  


2. Tady je zachycený vzácný moment, kdy si chvilku se simíkama hraju a nepracujou jen podle scénáře  



Příprava ke skoku...





A skok samotný!



Brr... z tohohle ksichtu by mě kleplo





A z tohohle taky    





Ty rty









3. Zajímavé objetí



4. Ksichty paní Dormanové, fakt se činila
















5. Laura byla ve skutečnosti dost zběhlá ve vaření



Tím steakem háže jako profesionál


6. Ještě zpátky k sochám  odložila jsem je mimo záběr, když zmizely z podstavců a mezitím se tu objevil tenhle pejsek a vůbec se mu ty sochy nelíbily    pěkně hlasitě proti nim protestoval  



(fakt ale nechápu, na co to štěkal:-) to přece na simy nedělají, tak asi na nějaký objekt vedle? )


7. Tuhle fotku jsem málem dala do příběhu   Všimla jsem si toho na poslední chvíli, než jsem to postnula  (ještěže tak!   )



A Jack s Laurou - žádná panika, pohoda. A Laura se ještě usmívá  No, já bych tam už dávno ležela a bylo by po mně, kdyby ta nehybná socha zvedla hlavu  

8. Doktor v kostele zapálil sirku - vidím dobře tři plamínky? Jak je to možné?  



A socha zase zvedla hlavu - já být doktorem, tak mě z toho trefí šlak



Ty sochy jsou teda pěkně zvědavé  ani chvilku nevydrží ležet v klidu

9. Nevěřili byste, kolik práce dá nafotit pouhá chůze dvou soch skrz kostel.

„Čau kámo, tak jak to jde?"



Tuhle scénu jsem musela fotit asi 5x, možná i vícekrát. Protože vždycky jeden z těchto blbců musel luskat prsty na druhého      

Později se mi začali v lese hádat a pošťuchovat se...





... pak jsem si všimla, že na nebi vyšel měsíc... úplně normální jeden měsíc...



 

10. Momentky s Laurou

Fotka Laury u jejího spisovatelského stolu



Laura při zapalování svíček - z ničeho neměla strach a bere to s úsměvem



Líbí se mi, jak se na ni Jack usmívá  



Tak to je všechno, přeju vám hezký pátek a víkend!    

Těm dvoum to tak strašně moc spolu sluší a jak se Jack na poslední fotce na Lauru dívá jsem si jistá, že díky tobě budou mít mimo příběh i další společný život

Jinak ty sochy jsou opravdu děsivé a ještě jak se zvědavě na každého obracely přesně jak píšeš... já bych tam už ležela jako třetí socha být na místě Laury a muchlování na gauči je topovka jako vždycky ty ksichty jsou naprosto dokonalé a ty dva měsíce já vím, že se to může občas stát, ale ještě nikdy jsem to neviděla ve své hře a to skvělé objetí, jak jsou k sobě Jack s Laurou zády a mají zalomené ruce, to je bomba taky super fotky

@Lucisab - mockrát děkuju za tak milý a vtipný komentář        


Jako další příběh bude tento ze série o plukovníkovi - protože je kratší a myslím, že tři kapitoly se sem tak akorát vejdou, než se vrhnem na vánoční příběh  Líbí se mi název v angličtině (Thompson's Tombstone), zní to vtipně, když se to přečte. Původně jsem si tenhle příběh chtěla nechat na úplný závěr příběhů o plukovníkovi, ale nakonec jsem se rozhodla ho zpracovat teď. Doufám, že se vám bude líbit a snad vás aspoň trošinku pobaví (i když název nezní moc vesele ).  


Plukovník vypráví: Thompsonův náhrobek

(W. L. Alden)

KAPITOLA 1


Právě jsme povečeřeli v malé pařížské restauraci, kam mají Američané ve zvyku chodit na ty opravdové francouzské lahůdky, vepřové maso a fazole, pohankové koláče, hovězí s kukuřicí, jablečný koláč a přerostlé ústřice.







Znal jsem jednoho muže z Chicaga, který v této restauraci jedl každý den po celý měsíc, jenž strávil v Paříži, a který na konci té doby prohlásil, že je mu z francouzské kuchyně těžce zle.



Takto hluboké studium mravů a ​​obyčejů cizích národů osvěcuje mysl a nechává dozrát úsudek.




Plukovník dojedl svůj dvanáctý pohankový koláč a zapálil si doutník...



...když jen tak mimoděk a káravě poznamenal k mladému Lathropovi, který se z principu hádal o účet s číšníkem, že „dělá víc problémů než Thompsonův náhrobek".







Když byl vyzván, aby vysvětlil toto temné rčení...





...natáhl nohy, jak to jen šlo, nahnul židli dozadu, oklepal popel z doutníku mezi zbytky vepřového masa a fazolí a pustil se do svého příběhu.



* * *

Ve městě, kde jsem vyrůstal – a jeho jméno teď neprozradím – žili dva bratři, James a John Thompsonovi. Byli dvojčaty a bylo jim asi čtyřicet let, kdybych měl usuzovat. James byl svobodný mládenec a John byl vdovec, a oběma se na světě docela dobře dařilo, alespoň na tehdejší dobu.



John byl farmář...



...a James byl výrobce povozů...





...a kromě toho vlastnil vesnický pohřební vůz, který nechával na pohřby, většinou jej sám řídil, takže jakýkoli zisk, který měl vzejít z té smutné události, šel jemu, aniž by se o něj s někým dělil.



Oba muži byli lakotní a hleděli by na dolar, dokud by jim nezačal selhávat zrak, než by mohli sami sebe donutit ho utratit. Byla to tato lakomá povaha, která způsobila potíže, o kterých vám budu vyprávět.



Když už byl John Thompson vdovcem tak dlouho, že ​​ho neprovdané ženy přestaly oslovovat, aby se ho zeptaly na nejlepší způsob, jak získat peníze pro bezvěrce, a ztratily veškerá očekávání, že ho některá z nich někdy klofne...



... náhle se probral a oženil se s Mariou Slocumovou...







...která mívala cukrárnu vedle školy a dvacet let byla zatvrzelou starou pannou.








Měla však nějaké malé peníze a lidé říkali, že by se mohla provdat za Jamese Thompsona, kdyby byla ochotná podstoupit to riziko; ale skutečnost, že James měl pohřební vůz zaparkovaný v přístřešku pro kočáry, způsobila, že nebyl mezi dámami oblíbený.





Vzala si Johna, protože jeho názory na křtění nemluvňat byly zajedno s jejími, a on si ji vzal, protože měla dobrou pověst díky pečení koláčů a že byla šetrná a pobožná.





* * *

Bratři Thompsonovi vlastnili na novém hřbitově hrobová místa, která byla blízko u sebe. James samozřejmě neměl pro svoje místo zatím žádné využití, ale John začal to své zalidňovat tím, že zde zhruba uprostřed něj pohřbil svou první manželku. Pozemek byl dostatečně velký, s ubytováním pro přiměřeně velkou rodinu, aniž by se v něm tísnila a zároveň aniž by byla nespolečenským způsobem rozptýlena daleko od sebe.



Nevím, jak se to stalo, ale jakmile se John oženil, napadlo ho vztyčit náhrobní kámen nad svou první ženou. Myslel si, že když už vynaloží takové výdaje, zařídí vše tak, aby je nemusel znovu vynakládat; a tak dal dohromady návrh kombinovaného rodinného náhrobku a nechal ho vyrobit, vyrýt a popsat a postavit na svém hrobovém místě.





V horní části kamene bylo jméno Johna Thompsona, datum jeho narození a vynechané místo pro datum jeho smrti. Jako další tu bylo jméno „Sarah Jane, milovaná manželka výše uvedeného“ a datum jejího narození a smrti. Pak přišlo jméno „Maria, milovaná a oplakávaná manželka výše uvedeného Johna Thompsona“ s datem jejího narození a mezerou pro datum její smrti.



Vidíte, John zapracoval na tomto malém komplimentu o Marii, že byla „oplakávaná“, aby ji smířil s tím, že bude veřejnosti prozrazeno datum jejího narození. Spodní polovina náhrobku byla ponechána prázdná, aby bylo možné přihodit několik dětí, pokud by nějaká taková událost nastala, a celý tento inzerát končil veršem chvalozpěvu, v němž se uvádělo, že celá Thompsonova rodina byla sjednocena v lepší zemi tam nahoře.



Cena té záležitosti byla přibližně stejná jako cena jednoho obyčejného náhrobku, tvůrce souhlasil s tím, že bezplatně zadá data Johnovy smrti a smrti jeho manželky, až na to přijde čas; a také za velmi nízký poplatek souhlasil se zadáním jmen všech dětí, které se mohou objevit.





Náhrobek vzbudil velkou pozornost a nestalo se, že by se letní návštěvníci z města na něj nezašli podívat.



John byl hrdý na svou hospodárnost a říkával, že mu nehrozí bankrot kvůli nějaké epidemii jako těm lidem, kteří zastávali názor, že každý člověk musí mít svůj vlastní náhrobek.





Každý uznal, že Thompsonův náhrobek bavil veřejnost více než kterýkoli jiný náhrobek na celém hřbitově.


(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

Tak jsem ani nestihla komentovat fotky z "natáčení" minulého příběhu (mimochodem jako vždy perfektní momentky, hlavně když se nejelo podle "scénáře" ), a máme tady příběh nový. Vypadá to velice zajímavě - už ten název je v AJ opravdu vtipný. Plukovníkovy historky jsou vždy zárukou pravého anglického humoru, doufám, že to bude i v tomto případě A opět sis dala záležet, milá Hellohello, na krásných detailech, ať už v té restauraci nebo v případě bratrů a jejich profesí ! 

Páni, je tu nový příběh mám z něj obrovskou radost od tebe je ti vždy záruka kvalitních historických příběhů jsme moc zvědavá, kam se tenhle příběh bude dál ubírat oba bratři jsou zajímaví a jsem zvědavá, jak si dále Marie sedne s jedním z nich

Mockrát vám oběma děkuju za krásné komentáře!       pokaždé mi uděláte velikánskou radost!  
Strašně moc mě baví číst si vaše dojmy a jsem vděčná za jakoukoli vaši zpětnou vazbu.
Hned vám sem jdu hodit další kapitolu:

Plukovník vypráví: Thompsonův náhrobek

(W. L. Alden)

KAPITOLA 2

Každého letního večera chodíval John ke svému hrobovému místu a kouřil dýmku, opíral se o plot a čítával si nápisy.





A pak se vždy šel znovu podívat na místo manželů Rogersových, kde stálo devět různých náhrobků...





...a chichotal se sám pro sebe, když si pomyslel, na kolik to muselo přijít starého Rogerse, který na kombinovanou rodinnou hrobku nikdy ani nepomyslel.





Během asi tří let se nápisy rozrostly, protože k nim přibyla jména Charlese Henryho a Williama Everetta Thompsona, „dětí výše uvedených Johna a Marie Thompsonových“, a John spočítal, že úzkým písmem by na stejný náhrobní kámen mohl vměstnat ještě další čtyři děti, i když si ve skutečnosti nemyslel, že by k tomu někdy mělo dojít.





* * *

No, krátce po konci třetího roku začaly Johnovy potíže. Začal se zabývat myšlenkami druhého příchodu Ježíše Krista na zem*...

citace :

*Pozn.:  druhý příchod Ježíše Krista na zem: „v křesťanské teologii znamená tzv. druhý příchod Ježíše Krista na konci věků, kdy Kristus vzkřísí mrtvé a slavnostně vykoná Poslední soud" - https://cs.wikipedia.org/wiki/Parusie

... a věřil, že konec světa nastane podle plánu 21. listopadu v 8:30 ráno.







Maria řekla, že to není ortodoxní a že žádné takové řeči ve svém domě nestrpí.



Oba lpěli na svých názorech a co na tom, že John vyjadřoval své názory pomocí rukojeti biče a Maria vyjadřovala své názory válečkem na těsto...











... nezdálo se, že by spolu moc dobře vycházeli a jednoho dne Maria odešla z domu...



... a sedla na vlak do Chicaga...







...kde se rozvedla a vrátila se jako svobodná a nezávislá žena.





To nebylo vše: James Thompson nyní spatřil svou šanci.





Nabídl se, že prodá obchod s pohřebními vozy...



...a po deseti měsících čekání, aby nedal příležitost ke skandálu, se za něj Maria provdala.









* * *

Zdálo se, že Johnovi ztráta manželky ani příliš nevadila, dokud ho náhodou nenapadlo, že jeho kombinovaný rodinný náhrobek bude muset být pozměněn, když Maria už není jeho manželkou.





Byl to pravdomluvný muž a cítil, že nemůže v klidu spát pod náhrobním kamenem, který bude neustále vyprávět tak kolosální lži, jako že Maria odpočívá na stejném místě a že je jeho milovanou ženou, když ve skutečnosti  byla už manželkou jiného muže a v pravý čas by ležela v části hřbitova toho jiného muže.





Rozhodl se tedy, že řekne kameníkovi, ať vyseká Mariino jméno a datum jejího narození.





Ale ještě než práce byla dokončena, došlo mu, že to nebude ta pravá věc, pokud jde o Charlese Henryho a Williama Everetta. Uráželo by to ty bezmocné děti, kdyby ten náhrobní kámen tvrdil, že jsou dětmi Johna Thompsona a nějaké blíže nespecifikované ženy jménem Maria, která, ať už byla kýmkoli, rozhodně nebyla manželkou Johna Thompsona.



Věci by se nezlepšily, ani kdyby bylo jméno Marie odstraněno z řádku, který uváděl původ dětí, protože v takovém případě by se zdálo, že byly nezávisle počaty Johnem, bez zásahu jakékoli manželky, což by jistě vyvolalo drby a nejrůznější podezření.



Potíže by se samozřejmě daly vyřešit tím, že by se z náhrobku vymazaly všechny odkazy na Marii a její dvě děti, ale v tom případě by jednoho dne bylo nutné pořídit samostatný kámen pro děti, a co bylo důležitější, Johnova impozantní myšlenka kombinovaného náhrobku by musela být zcela opuštěna.



John nebyl zbrklý muž, a poté, co si celou věc promyslel, až mu duševním bojem zešedivěly vlasy...





... rozhodl se udělat kompromis v té věci tím, že kolem spodní poloviny náhrobku navlékl jakousi spodničku, která by skrývala všechny odkazy na Marii a děti. To se dalo snadno provést pomocí starého povlečení...





... a náhrobek se stal předmětem zájmu veřejnosti více než kdy jindy...



...zatímco John se takříkajíc posadil, aby čekal na lepší časy.

---

A příště už nás čeká závěr tohoto kratšího příběhu.
Užijte si pátek-svátek a víkend

Tak Maria nakonec vyměnila jednoho bratra za druhého, to jsem nečekala ale popravdě se jí nedivím, jestli v jejich vztahu hodně často chodil ke slovu váleček a bič snad bude James lepší manžel i společník jinak John je tedy tím náhrobkem hodně posedlý jsem zvědavá, co se dál přihodí