Hellohello: Kolekce příběhů

Taky si myslím, že se Carmilla jen těžko vrátí - přece jen jí jde o existenci, její povaha byla odhalena, a vypadá to, že i místo jejího odpočinku Snad se ji tedy podaří tomu baronovi spolu s generálem odstranit z tohoto světa .. A Lauru má ochránit přítomnost kněze, stejně tak jak měl nějaký duchovní původně pomoci Bertě, že ?
Jinak souhlasím samozřejmě s Lucisab, a už jsem to psala i dříve - netřeba se omlouvat, milá Hellohello, za nějaké drobnější nedostatky, však všichni víme, jak to v Simících chodí A co se týče mlhy, zbožňuji mlhavá podzimní rána, kdy se všechno pozvolna probouzí a vyvstává z mlžného oparu, jakoby na polích a lukách tančily pohádkové víly ... Například moje kolegyně vidí při mlze jen dopravní potíže, přílišná realistka ...

Moc a moc děkuju za tolik milých slov!    

@Lucisab - mockrát děkuju za takovou krásnou pochvalu!   strašně moc si toho vážím a jsem ráda, že se ti ten příběh líbí! Děkuju moc!    a není vůbec zač - mě strašně těší dělat pro vás tyto příběhy, baví mě to - hlavně když se vám líbí   Nejlepší by bylo, kdyby se Carmilla úplně vypařila a hlavně aby se nikdy nevrátila a nikomu neotravovala život! Nebezpečí pořád hrozí, dokud se s ní nezatočí.

@Ludmila - právě, jde o její existenci, už se o ní ví. Tak hlavně, když už nikomu neublíží! Zla se napáchala už víc než dost. Jak píšeš, snad ten kněz pomůže, zavolali si ho na pomoc přesně proto pokud bude na to vše stačit - myslím si, že Carmilla je strašně silná a přemůže každého v mžiku sekundy. A krásně poeticky jsi to napsala o těch mlhách    zní to tak pohádkově    ono nikdy neuškodí se takhle zastavit a všimnout si krás přírody, i když se můžou zdát jako samozřejmost, tak to žádná samozřejmost není. Ale chápu i ty starosti s dopravou moc dobře se v mlhách nejezdí a může to být nebezpečné


Tak předposlední 40. kapitola je tady!  Akorát... raději ji nečtěte před spaním. Drastičtější části dám raději do spoileru na rozkliknutí.


Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA XV.  Muka a exekuce

Část 2/2


Noční opatření byla mimořádná.





Dva sluhové a madame měli tu noc sedět v mém pokoji; a duchovní s mým otcem drželi hlídku ve vedlejší šatně.



Kněz tu noc provedl  určité obřady, jejichž významu jsem nerozuměla o nic víc, než jsem chápala důvod tohoto mimořádného opatření, které bylo učiněno pro mou bezpečnost během spánku.











* * *



O několik dní později jsem vše viděla jasně.



Po zmizení Carmilly následovalo ukončení mého nočního utrpení












* * *

Slyšeli jste bezpochyby o otřesných pověrách, které panují v Horním a Dolním Štýrsku, na Moravě, ve Slezsku, v tureckém Srbsku, v Polsku, dokonce i v Rusku; pověry, tak tomu musíme říkat, o upírovi.



Jestli lidské svědectví, přijímané s veškerou péčí a vážností, soudně, před nesčetnými komisemi, z nichž každá se skládá z mnoha členů a všichni jsou vybráni pro svou bezúhonnost a inteligenci; a tvořené zprávami, které jsou snad obsáhlejší, než jaké existují v jakékoli jiné kategorii případů, má nějakou hodnotu, je těžké popřít, nebo dokonce pochybovat o existenci takového fenoménu, jakým je upír.



Pokud jde o mě, neslyšela jsem žádnou teorii, kterou bych vysvětlila to, co jsem sama viděla a zažila, kromě té, kterou poskytuje prastará a dobře ověřená víra této země.




* * *

Následujícího dne proběhlo formální řízení v kapli Karnsteinů.

SPOILER - pozor, drastické záběry a popis:

* * *

Můj otec má kopii zprávy Císařské komise s podpisy všech, kteří byli přítomní  při tomto řízení, připojenou k ověřeným výpovědím.



Právě z tohoto oficiálního dokumentu jsem shrnula svůj popis této poslední šokující scény.

Tak to bylo neuvěřitelné snad už od ní bude opravdu pokoj jen by mě zajímalo proč si vždycky vybírala jen dívky, ale to se asi už nedozvíme ale je dobře, že už nebude dělat problémy jsem moc zvědavá na poslední díl

Tak nakonec to dopadlo pro Lauru dobře a vypadá to, že se uzdravuje ! A naštěstí se nemusela ani účastnit onoho řízení či exekuce s upírkou, to by pro ni asi bylo příliš drastické, přece jen - bývaly přítelkyně Taky jsem moc zvědavá na závěrečný díl, snad se dočkáme vysvětlení, jak se z krásně hraběnky stala taková obluda ...

Tak a nastávají poslední momenty tohohle příběhu!  Poslední kapitola je konečně tu. Ani jsem nečekala, že to ke konci půjde tak rychle naštěstí došlo ke změnám a mám teď více času, tak si myslím, že do konce roku spolu stihneme ještě pár příběhů

Moc a moc vám děkuju za podporu, hrozně mi to pomáhá při tvorbě, ale motivuje i celkově.      Každý komentář pro mě moc znamená!

Souhlasím s vámi - jsem tak ráda, že se to podařilo a snad už nic nehrozí. Hlavně že Carmilla někam neutekla, aby tam mohla páchat další zlo    A je jedině dobře, že tatínek Lauru odvedl zpátky domů, tam se snad dá dohromady myslím, že kdyby viděla na vlastní oči, co udělali s Carmillou, že by se z toho zbláznila.



Carmilla

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA XVI.  Závěr

Část 1/1


Myslíte si, že o tom všem píši s klidem.



Ale skutečnost nemůže být od tohoto dále; nemohu na to bez rozrušení ani pomyslet.



Nic jiného než vaše upřímná touha vyjadřovaná tak opakovaně, mě nemohlo přimět, abych se posadila k úkolu, který mi na příští měsíce narušil nervy a znovu vyvolal stín té nevýslovné hrůzy, která celé roky po mém vysvobození činila mé dny a noci strašlivými; a samotu nesnesitelně hroznou.



Dovolte mi přidat pár slov o tom zvláštním baronu Vordenburgovi, jehož podivuhodné znalosti jsme vděčili za vypátrání hrobu hraběnky Mircally.





Usadil se v Gratzu, kde byl živ z pouhé almužny, což bylo vše, co mu zbylo z kdysi bohatých statků jeho rodu v Horním Štýrsku, a zde se oddal podrobnému a pracnému zkoumání podivuhodně hodnověrných báchorek o vampirismu.



Měl po ruce všechna velká i malá díla na toto téma.
„Magia Posthuma“, „Phlegon de Mirabilibus“, „Augustinus de cura pro Mortuis“, „Philosophicae et Christianae Cogitationes de Vampiris“ od Johna Christofera Herenberga; a tisíc dalších, z nichž si pamatuji jen několik z těch, které půjčil mému otci.





Měl obsáhlý přehled všech soudních případů, z nichž vytáhl systém principů, které, jak se zdá, řídí – některé vždy a jiné jen příležitostně – živobytí upíra.






Okrajově mohu zmínit, že smrtelná bledost přisuzovaná tomuto druhu revenantů je pouhou melodramatickou fikcí.
V hrobě, a také když se ukážou v lidské společnosti, představují zdání zdravého života. Když jsou ve svých rakvích odhaleni světlu, vykazují všechny příznaky, které jsou vyjmenovány jako ty, které prokázaly upíří život dávno mrtvé hraběnky Karnsteinové.

Spoiler - POZOR, drastické záběry:

To, jak unikají ze svých hrobů a vracejí se do nich na určité hodiny každý den, aniž by odsouvali hlínu nebo zanechali jakoukoli stopu narušení stavu rakve nebo rubáše, bylo vždy připuštěno jako naprosto nevysvětlitelné. Obojživelná existence upíra je udržována každodenním spánkem v hrobě. Jeho strašná touha po živé krvi dodává sílu jeho bdělé existenci. Upír je náchylný k tomu, aby byl jistými osobami fascinován se strhující vehemencí připomínající vášeň lásky.



Při honbě za nimi vynaloží nevyčerpatelnou trpělivost a lstivost, protože přístup k určitému objektu může být znemožněn na sto způsobů. Nikdy nepřestane, dokud nenasytí svou vášeň a přímo nevysaje život ze své vytoužené oběti.



Ale v těchto případech dobře hospodaří a prodlužuje svůj vražedný požitek s rafinovaností labužnického požitkáře a umocňuje ho postupnými snahami o rafinované dvoření. Zdá se, že v těchto případech touží po něčem jako sympatie a souhlas.

V obyčejných případech jde přímo ke svému objektu, přemůže ho násilím, škrtí a vyčerpá ho tak často při jediné hostině.





Upír je zjevně v určitých situacích podrřízený zvláštním podmínkám. V konkrétním případě, o kterém jsem vám vyprávěla, se zdálo, že Mircalla se omezovala na jméno, které, nebylo-li to její skutečné jméno, mělo alespoň reprodukovat bez vynechání nebo přidání jediného písmene ty, které, jak říkáme, jej tvoří anagramaticky.



Udělala to Carmilla...



...stejně tak i Millarca.



* * *



Můj otec baronu Vordenburgovi, který u nás zůstal dva nebo tři týdny po vypuzení Carmilly, vyprávěl příběh o moravském šlechtici a upírovi na karnsteinském hřbitově, a pak se barona zeptal, jak zjistil přesnou polohu dlouho ukryté hrobky hraběnky Mircally.





Baronovy groteskní rysy se svraštily do tajemného úsměvu; podíval se dolů, stále se usmíval na své opotřebované pouzdro na brýle a zápolil s ním.





Pak vzhlédl a řekl:
„Mám mnoho deníků a dalších článků, které napsal ten pozoruhodný muž; nejkurióznější z nich je pojednání o návštěvě, o které mluvíte, v Karnsteinu. Ústní tradice to samozřejmě trochu přebarvuje a zkresluje. Mohl být nazýván moravským šlechticem, protože přesunul své bydliště na to území a byl navíc šlechticem. Ale ve skutečnosti byl rodákem z Horního Štýrska. Stačí říci, že v raném mládí byl vášnivým a upřednostňovaným milencem krásné Mircally, hraběnky z Karnsteinu. Její brzká smrt ho uvrhla do neutěšitelného smutku. Přirozeností upírů je růst a množit se podle zjištěného a strašidelného zákona.



Předpokládejme na začátku území dokonale prosté od tohoto škůdce. Jak to začíná a jak se množí? Povím vám to. Člověk, více či méně zlý, sám se sebou skoncuje. Sebevrah se za určitých okolností stává upírem. Ten přízrak pak navštěvuje živé lidi v jejich spánku; ti umírají a téměř vždy se v hrobě vyvinou v upíry.



To se stalo v případě krásné Mircally, která byla pronásledována jedním z těch démonů. Můj předek Vordenburg, jehož titul stále nosím, to brzy zjistil a během studií, kterým se oddal, se naučil mnohem více. Mimo jiné dospěl k závěru, že podezření z vampirismu pravděpodobně dříve nebo později padne na mrtvou hraběnku, která byla v životě jeho idolem. Představil si hrůzu, ať už by byla jakákoli, z jejích ostatků znesvěcených skandálem posmrtné popravy. Zanechal po sobě kuriózní listiny, aby dokázal, že upír, když je vypuzen ze své obojživelné existence,  je vržen do mnohem děsivějšího života; a rozhodl se před tím zachránit svou milovanou Mircallu.



Provedl tedy úskok ohledně cesty sem, předstíral odstranění jejích ostatků a skutečné odstranění jejího pomníku. Když se na něj přikradl vysoký věk a z údolí pokročilých let se ohlédl se za scénami, které za sebou zanechal a v jiném duchu uvažoval o tom, co provedl, a zmocnila se ho hrůza. Provedl tedy vyměření a sepsal poznámky, které mě zavedly na to samé místo, a sepsal doznání o podvodu, který učinil. Pokud měl v úmyslu v této věci ještě něco udělat, zabránila mu v tom smrt; a ruka vzdáleného potomka, pro mnohé však již příliš pozdě, nasměrovala hledání až k doupěti té bestie.“



Rozmlouvali jsme ještě trochu déle a mimo jiné řekl toto:

„Jedním znakem upíra je síla ruky. Štíhlá ruka Mircally sevřela generálovo zápěstí jako ocelový svěrák, když zvedl sekeru k úderu. Ale jeho síla není omezena jen na jeho úchop...



... zanechává po sobě necitlivost v končetině, které se zmocní, a která se jen pomalu, pokud vůbec někdy, zotaví.“



* * *

Následujícího jara mě otec vzal na turné po Itálii. Zůstali jsme pryč déle než rok.









* * *

Bylo to ale ještě dlouho předtím, než hrůza z nedávných událostí opadla; a ještě do této hodiny se mi obraz Carmilly vrací do paměti s nejednoznačnými střídáními -



- někdy je to ta hravá, malátná, krásná dívka...











...jindy ten svíjející se ďábel, kterého jsem viděla ve zničeném kostele...





...a často během zasnění se mívám pocit, že slyším lehký krok Carmilly u dveří salonu.








KONEC.

---

Tak a máme za sebou tento dlouhý příběh, ve skutečnosti není zase až tak dlouhý, ale mně to vždycky v Sims zabere tolik času, vlastně nám to tady vyšlo na půl roku! Doufám, že nejste úplně „přecarmillovaní", teda že snesete ještě jeden tajemný/trochu strašidelný příběh? Myslela jsem, že by se hodil k podzimnímu odbobí kolem Halloweenu. Už se na něm pracuje a první kapitolu sem dám možná tak do týdne - ještě tu mám ale strašnou kopu fotek z příběhu o Carmille, tak bych vám je sem zase chtěla dát během pár dnů

Na závěr pár informací o knize Carmilla:
- napsal ji irský autor Joseph Sheridan Le Fanu v roce 1872, o 25 let dříve, než vyšel slavný Dracula od Brama Stokera (1897) - a zřejmě měla velký vliv na toto dílo, příznaky upírů se shodují ve velké míře.
- na anglické wiki se píše o zdrojích, které zřejmě Le Fanu použil jako inspiraci, mezi nimi i pojednání „Traité sur les apparitions des esprits et sur les vampires ou les revenans de Hongrie, de Moravie, &c."  - takže zase zmínka o Moravě    https://en.wikipedia.org/wiki/Carmilla#Sources

Mně ještě v tom příběhu chybí dovysvětlení těch jejích kumpánů, kdo byla ta hraběnka z kočáru a lokajové. Škoda, že už to tam autor nedal.
Ještě jednou vám děkuju za krásné komentáře!

Tak, a máme tu opravdu konec - Laura je zachráněna, ale její psychika hodně utrpěla, není divu. Asi každý člověk by byl otřesen, kdyby zjistil, že mu přítel usiloval o život, navíc takovýmto způsobem Baron nám vysvětlil upírský původ hraběnky Mircally alias Millarcy neboli Carmilly - nemělo by nám jí být vlastně líto, že se stala upírkou ? A stala by se upírka i z Laury nebo z Berthy ? Krásný příběh, a to zpracování ! Už se těším na ten další !

Mám stejné otázky jako Ludmila neproměnila se Bertha přeci jen v upíra? A co chudák Laura, vyrovná se někdy časem s touhle podivnou zkušeností? Mircally je mi nakonec svým způsobem líto... třeba ani taková vůbec nebyla původně a ten její milenec... jak se jí snažil chránit, je to vlastně docela dost smutné jinak také mi chybí vysvětlení kdo byli ti lokajové kdo ví kdo to byl a jestli se náhodou nevrátí... nebo to snad byli přízraky, které Mircalla vyvolala přes svoje vampírství? Kdo ví...

Každopádně to byl úžasný příběh Hello a jsem moc za něj ráda nádherně jsi ho ztvárnila, hltala jsem každé slovo a upřímně se už moc těším co na nás chystáš nového určitě to bude naprosto úžasné moc ti děkuji za zpříjemnění hned několika večerů

Děkuju moc vám oběma za komentáře      jsem ráda, že se vám příběh líbil  
Mám radost, že to s Laurou dopadlo dobře. I když dostat se úplně z toho pro ni bylo tak těžké a kdo ví, jestli se z toho úplně dostala, to asi ne. Carmilly mi taky bylo líto, taky byla obětí a nemohla za to. Jenže bylo hrozné, co potom páchala a bylo nutné ji zastavit. A vlastně máte pravdu    mohla se i z Berthy stát další upírka? Zřejmě ano a a představa je strašná, je to ještě horší než smrt. A kdo ví, jestli ti lokajové a hraběnka byli další upíři nebo jenom nějaké přízraky? Já myslím, že minimálně ta hraběnka musela být taky nějaké upíří monstrum. A ještě kdo byla ta babice v kočáře? Je tu ještě tolik otázek a možná to Le Fanu schválně nechal nezodpovězené, aby o tom lidi mohli přemýšlet a bát se.

Tak se jdu pokusit sem nahrát to kvantum fotek  tentokrát je jich hodně.
Doufám, že vám to aspoň trošku zpříjemní start do nového týdne

1) Jako první se mi nějak nepohodli hraběnka s jedním lokajem   vypadá to, jako by se vztekal, že stojí tak blízko za ním





úplně se po ní ohnal to jsem ještě neviděla






Ten její plačtivý výraz

Skoro je mi jí líto

Lokaj byl taky pěkně naštvaný a odkráčel pryč


A za chvilku už bylo všechno v pořádku a byli připravení zase páchat svoje zločiny    zatímco Carmilla v pozadí nenuceně konverzuje o počasí


2) Je to ale nějaký vztekloun, mračil se tam na všecky


Nevím, jak tenhle upírský lokaj získal povědomí o existenci televize  


3) Nevím, co si mám o tomhle myslet  

Doufám, že její vztek není mířený na toho hezkého ptáčka



4) Tenhle sluha si chce najmout vlastní služku   (omlouvám se za špatnou kvalitu fotky, bála jsem se shazovat hru na plochu a zapínat Fraps, aby mi hra nespadla)


5) Vždycky mě pobaví, jak kolem těch starodávných budov projede nějaké moderní vozidlo vypadá to tak nepatřičně ještěže nevjelo na ten kamenný můstek




6) Všichni se seběhli k počítači     (potřebovala jsem ho na odstěhování simů)


7) Když si maličká Laura stěžovala tatínkovi na noční můru, ten o tom nechtěl ani slyšet    

Je mi jí úplně líto    

8) Návštěva kněze dopadla vskutku zvláštně    nechtěl s tím mít nic společného




Divil se, proč volají k takovým případům zrovna jeho...




...ale nechal si to vysvětlit


... a pak spustil nějakou historku ...




...pořádně to roztočil




Ale co se mělo týkat pomoci pro Lauru, o to zájem neměl a ani ona z něho nebyla nadšená



Ale divíte se? Ty jeho ksichty by mě vystrašily až k smrti




„No, děvče, nevypadá to s tebou vůbec dobře."

(to dramatické nasvícení - ta fotka na mě působí hodně zlověstně)  

9) Další chvíle, kdy Lauřin tatínek nebyl takový kliďas jako jindy




...zato tady to rozjel sólem na imaginární kytaru!  






i mademoiselle a madame se tomu diví


ale nakonec jsou všichni nadšení koncert měl úspěch  


10) Říkala jsem si, co to tady ten lokaj dělá, když jsem na něho zazoomovala    jestli hraje imaginární bowling nebo co?


Ale jenom si hrál s tímto pejskem a házel mu klacík (tenhle vykutálený pejsek ještě bude hrát další roli později)


Pes správně vyčenichal, kdo je čistým zlem  


A během chviličky se mi tam objevil jiný typ pejska...

To tak! Ještě abych tam měla kromě upírů i vlkodlaky  

11) Pár náhodných ksichtů








a zuřící Carmilla (tohle je dost častá scéna)




12) Tohle je bug, který se mi děje s klobouky, některé takto odskakují z hlavy a blikají modře, proto je nerada používám  dá mi kopu práce jim je vždycky několikrát sundat a testovat, který funguje za kterých podmínek, protože někdy to jde, jindy ne (a to jeden a ten samý klobouk!) - čert aby se v tom vyznal  


13) Pohřební průvod...


...aneb když se tam vyskytne jeden blbeček, který se směje jak měsíček na hnoji, když se snažíte vytvořit fotku s truchlícími lidmi  


14) Pejsek potulného hrbáče se mi pokoušel rozhrabat celý pozemek...


...to mě vůbec nepotěšilo, tak jsem poslala jeho majitele, ať si to po něm zahrabe  


Pěkně se u toho zapotil  Ten útrpný výraz


15) A zase Lauřin tatínek v roli baviče  
Tohle je zrovna fotka ze scény, kdy měl být „otec toho večera bez nálady"  


Zatímco Laura a Carmilla se spokojeně odebírají na cestu do ložnice, v pozadí se odehrává malé drama...






16) Carmillin ksicht, když byla vytažena podobizna Mircally

vypadá to, jako by jí bylo úplně fuk a ještě byla mírně pobavena, že vytáhli zrovna její obraz

17) Dívejte, jak jí jde míchání karet  ovládá různé triky




18)  BAF !!!!!!!


(Fuj, to jsem se lekla )

Carmilla se jí snaží vyrovnat, ale myslím, že mademoiselle vede


19) Carmilla to své dvoření se opravdu prožívá  zpívá krásnou serenádu


Ale Laura má zájem o někoho jiného  


20) Laura poté, co si od tatínka vyslechla, že Carmilla vypadá dobře a kéž by i jeho Laura byla více fit




21) Scény z plesu - takhle se chová dáma?


Generál byl taky rozčarovaný


Ale ona pokračovala dál  vypadá to, jako by si stěžovala na smrad


Myslíte, že Bertha byla okouzlena Carmillou?  


Přihlížející lokaj už má všeho po krk


Generál a jeho ksichty




Dámou se obloudit nenechal






A nátlak na pozvání Millarky kategoricky odmítl




Tak se měl zachovat a všemu by se předešlo!

Pompézně odchází dáma a pán v černém, když jsem trochu oddálila pohled a všimla si...


...šlechtice rýpajícího se v nose?    


A tadyhle další významný host se škrábe v podpaží? Co to má být?  


Pěkně nechutný ples

22) Takhle se obořily obě dvě na generála při hovoru v salonku    co asi mohl říct, že je to tak vytočilo?


Jinak ale Bertha byla strašně milounká simka a pořád dokola dělala tento ksicht. Skoro se s ní nedalo kvůli tomu fotit    


23) Proč je generál naštvaný?


Další fotky možnou příčinu odhalí  





To muselo bolet  

24) Scénky z kaple
Dodávka novin do rozbořené vesnice musí být!


A nesmí se zapomínat ani na mrtvé na hřbitově  -  taky musí dostat svůj nejnovější počitač úhledně zabalený v růžovém balíčku

Pěkně morbidní!

25) Lauřin tatínek jde prozkoumat boční kapli... a je teda dost bezohledný...


Jde doslova přes mrtvoly  




Generál byl po setkání s Carmiilou na tom dost špatně ten ksicht


Zmatení nad plánkem najít hrobku bylo fakt těžké.  


26) Bílý pes byl neodbytný, lezl mi na všecky pozemky, tady vrčel na čističe obrazů...


... a pak se objevil i na pozemku s hřbitovem (btw. ten pes je fakt krásný byl tam jako zjevení krásy uprostřed toho všeho zmaru )




No a při další návštěvě pozemku si takhle fotím odcházejícího dřevorubce a kdo mi furt leze do záběru?





Nějaký jeho krátkosrstý kolega. Tenhle mi dělal větší problémy, fakt lezl do tolika záběrů a nebylo možné se ho zbavit

27) Líbí se mi tyhle různé maxisácké pózy nohou a rukou při mluvení, působí to tak přirozeně  


Co asi chudák Laura řekla tak hrozného, že se do ní takhle pustili?


Baron se na ni ještě pěknou chvíli mračil


28) Hádanka: poznáváte staré známé postavy, které se sem přišly podívat na nové obyvatele?  Odpověď ve spoileru

Odpověď na hádanku:

Carmilla vůbec nebyla z její návštěvy nadšená  ta simka irituje prostě každého  


A ještě jedna na závěr hraběnka navštívila jiný pozemek, když jsem dělala jiný příběh. Poznáváte chlapa vlevo?

Odpověď na hádanku:

naštěstí to s Laurou dopadlo lépe než s Bertou, ale zůstalo tolik otázek.. hlavně identita hraběnky, čekala jsem, že se ještě objeví na scéně a ono nic a jak řekl baron Vordenburg, většina obětí se mění na upíry, tak co potom všechny ty mladě ženy, které se staly obětmi v okolních vesnicích? doufám, že Bertu alespoň po smrti 'vysvobodil' nějaký duchovní, když už generál věděl, co se s ní stalo. opravdu autor nechal dost prostoru pro fantazii.. každopádně to byl velmi poutavý příběh a zpracování úplně úchvatné. to ztvárnění postav, křehká nevinná krása Laury a démonicky nádherná Carmilla, nebo to prostředí, neskutečné
ksichtící se Simíci vždy pobaví, ty zuby nebo obličeje zabořené do hrudníku a ten pošťák nebo balíček s počítačem, to je prostě něco, co nutně potřebujete v kapli na hřbitově, že? pejsci byli rozkošní, ten bílý hodně chlupatý byl nejspíš vlk, tak si je pamatuji. kdyby tam vyběhl ten se svítícíma očima, to by bylo už úplně psycho

Dokonalá sada fotek, docela dost jsem se nasmála

S pejsky jsem měla taky v poslední době celkem problém je fakt neskutečný jak rádi lezou do záběru nebo tatínek Laury co nebyl v náladě nebo jak šlapal doslova přes mrtvoly moderní výdobytky v historii nemají chybu nebo padající zuby či nechutný večírek nevím na co se zaměřit dřív, všechny fotky byly dokonalé

To se Ti povedly moc krásné fotografické úlovky - že by ten lokaj onu madam hned prohlédl, co je zač ? Všechny ty ksichtíky, vlezlí psi i moderní auta, počítač pro nebožtíky, málem jsem spadla smíchy pod stůl !

Se svolením naší milé Hellohello se tu přiznám - nemohla jsem se zvědavostí dočkat konce, a tak jsem si v Levných knihách koupila novelu Carmilla, autor samozřejmě J. Sheridan Le Fanu, ovšem překladatel Josef Pepson Snětivý. Měla jsem tak zajímavé srovnání + navíc ještě úchvatné ilustrace od Hellohello. Překlad se příliš neliší od verze Hellohello, jen mě překvapilo několik věcí - novela je přímo označena jako erotická, je tam několikrát uvedeno (ovšem jen náznakem) milování Carmilly s Laurou - prý to bylo v té době mezi dívkami běžné, s mužem se přece kompromitovat nemohly, a tak si rozkoš hledaly mezi sebou Zajímalo by mě, z čeho vlastně překladatel čerpal, to se můžou překlady takto lišit ? Podle doslovu překladatele Carmilla prý dokonce ovlivnila i Brama Stokera a jeho Draculu, někdy taky bývá uváděna jako "Draculova nevěsta". Podle novely byly natáčeny filmy (naposledy Carmilla s režisérem Paulem Wiffenem), rozhlasové adaptace, hudba (opera Carmilla : A Vampire Tale, Ben Johnston), komiksy, anime a manga, v Japonsku prý vychází stejnojmenný časopis věnovaný lesbickým vztahům Ovšem moc se mi líbí závěrečná věta překladatele :
"Doufám, že při četbě této knihy ucítíte lehké kousnutí, mrazivé, a přitom horké ..."

Moc děkuju vám všem za milé komentáře!  díky vám mám vždycky lepší den   Díky moc, mám radost, že se vám ty záběry líbily

@Havranice - díky za pochvalu simíků a prostředí! Mám vždycky velkou radost, když se vám to líbí  A máš pravdu, škoda, že se toho více neobjasnilo. Ten závěr měl docela rychlý spád a dozvěděli jsme se akorát naznačení, že se skoro všichni promění v hrobě v upíry, to nezní moc povzbudivě  Carmilla tam vysála tolik těch venkovanek, že  představa, že všechny budou takhle chodit po světě jako upírky a vyrábět další upíry... hrůza. Ale byla to jedna z prvních knih o upírech.


Ludmi, mám velkou radost, že tě tento příběh inspiroval k přečtení knihy      a díky moc za zajímavé informace   vůbec jsem netušila, že vznikla dokonce i opera a další adaptace. O filmu nebo i seriálu jsem četla, když jsem o té knize hledala víc informací.

My už jsme si o tom psaly v SZ, tak tady akorát i pro ostatní chci napsat, jak moc mě překvapilo, že se tyhle překlady místy liší. Kde se vůbec vzaly ty pasáže, které spadají skoro až do jiného žánru literatury? Jako první mě napadlo, jestli neexistuje ještě jiná verze, jestli já jsem neměla k dispozici nějakou cenzurovanou, ale pak jsem to zavrhla jako nesmysl, protože tyto knihy jsou vydané s originálním textem a legálně dostupné zdarma na internetu, např. na Project Gutenberg a necenzurují se. I kdyby, byla by tam uvedená zmínka o cenzuře.

Mně totiž naopak připadalo, že i když Laura má Carmillu ráda a časem se k ní její náklonnost prohlubuje (což si ale myslím, že je hlavně tím upírským kouzlem), že si od ní drží odstup a naopak pokaždé, když se na ni Carmilla chce vrhnout, Laura ji odstrkuje a diví se jejímu „šílenství" a nadává jí za to. Nemyslím si, že by jejich vztah přerostl v něco víc (když si odmyslíme to, že ze strany Carmilly je to posedlost a chodí Lauře pít krev a že to Lauře ve snu vyvolává ty pocity, jaké sama popsala - jako proudění vody oproti krku, atd.). Jedině, že by to bylo myšleno mezi řádky, ale i tak se mi to moc nezdá a myslím si, že půjde v tom překladu o nějakou větší volnost a vepsání pasáží - je to opravdu zajímavé pojetí.
Já se třeba snažím překládat tak, ať co nejvíce dodržím ten originální text, i strukturu vět, proto se mi občas nedaří to převést do češtiny tak, aby to znělo přirozeně (ale nejen proto - ještě se mám hodně co učit). Nedovolila bych si ale sama vkládat vlastní věty nebo domněnky, i když se může vloudit chyba a něco můžu špatně pochopit, to se může stát vždycky každému. Ale opravdu mě překvapilo to zařazení i ty pasáže v knize.

Například na wikipedii je Carmilla označená jako gotická literatura a horor. https://en.wikipedia.org/wiki/Carmilla
Na dobu, kdy vyšla, je to přece jen hodně odvážná kniha. Osobně jsem tam žádné takové vážnější lechtivé pasáže nezaznamenala (až na ty Carmillino vrhání se na Lauru a přesvědčování o tom, jak moc ji miluje), ale asi je to na každém, co vyčte mezi řádky a co si představí?  

Ludmi, ta poslední věta je drsná  to bych nechtěla zažít  ale opravdu se sem hodí, mě by vystrašila tato věta sama o sobě

Tak jdeme na nový příběh  vyjde to na 8 9 kapitol. Přeju vám příjemné čtení (i když místy příběh moc příjemný nebude, jak už jsem minule předesílala).


Životní velikost v mramoru

(E. Nesbit)

KAPITOLA 1

I když je každé slovo tohoto příběhu stejně tak pravdivé jako je zoufalé, nečekám, že tomu lidé uvěří. V dnešní době je nutné „racionální vysvětlení“, než je možné uvěřit.



Dovolte mi tedy ihned nabídnout ono „racionální vysvětlení“, které najde největší oblibu mezi těmi, kdo slyšeli příběh o mé životní tragédii.



Má se za to, že jsme měli „mámení mysli“, Laura i já, onoho 31. října; a že tento předpoklad staví celou záležitost na uspokojivý a uvěřitelný základ. Čtenář může posoudit, až i on uslyší můj příběh, do jaké míry je to „vysvětlení“ a v jakém smyslu je „racionální“. Byli jsme toho účastni tři: Laura a já a ještě jeden další muž. Ten druhý muž stále žije a může potvrdit pravdivost té nejméně důvěryhodné části mého příběhu.



* * *

Za celý život jsem nepoznal, co to je mít tolik peněz, kolik potřebuji k zajištění nejběžnějších potřeb - dobrých barev, knih a jízdného za drožky - a když jsme se vzali, věděli jsme velice dobře, že budeme schopni žít jen podle „přísné přesnosti a pozornosti k obchodování“.







V těch dnech jsem maloval...





...a Laura psala...



... a byli jsme si jisti, že tak udržíme hrnec alespoň bublající.











Bydlení ve městě nepřipadalo v úvahu, a tak jsme se rozhodli hledat nějakou chaloupku na venkově, která by byla čistá a zároveň malebná. Tak zřídka se tyto dvě vlastnosti setkávají v jedné chalupě, že naše hledání  nějakou dobu nepřinášelo vůbec žádné ovoce.



Zkoušeli jsme inzeráty...



... ale většina žádaných venkovských sídel, na která jsme se jeli podívat, projevila nedostatky v obou těch základních požadavcích, a když nějaká chalupa náhodou měla potrubí, pokaždé měla také štukovou omítku a tvar jako konvička na čaj. A když už jsme našli verandu porostlou vinnou révou nebo růžemi, uvnitř vždy číhala špína.



Naše mysl byla tolik zamlžena výmluvností realitních agentů a jejich protichůdnými vyjádřeními o nevýhodách domů, které jsou jako pasti, kde člověk akorát dostane horečku, a jejich pohoršeními nad krásou, kterou jsme viděli a pohrdli jí...



...že velmi pochybuji, zda aspoň jeden z nás našeho svatebního rána ještě vůbec poznal rozdíl mezi domem a kupkou sena.



Ale když jsme se na líbánkách dostali pryč od přátel a realitních agentů...





...náš rozum se znovu vyjasnil...





...a poznali jsme hezkou chaloupku, když jsme ji konečně viděli.





Byla v Brenzettu - malé vesničce na kopci naproti jižním močálům. Přicestovali jsme tam z přímořské vesnice, kde jsme bydleli, abychom se podívali na kostel a přes dvě pole od kostela jsme našli tuto chalupu.









Stála úplně na samotě, asi dvě míle od vesnice. Byla to dlouhá, nízká budova s ​​pokoji vyčnívajícími na nečekaných místech. Bylo tam trochu kamenného zdiva - porostlého břečťanem a mechem, jen dvě staré místnosti, což bylo vše, co zbylo z velkého domu, který tam kdysi stál - a kolem tohoto kamenného díla vyrostl dům. Bez růží a jasmínu by byl ošklivý. Jak tam tak ale stál, byl rozkošný...















...a po krátkém prozkoumání jsme si ho vzali. Byl absurdně levný.



Zbytek našich líbánek jsme strávili slíděním po starožitnických obchodech v okresním městě, sbíráním starých kousků z dubového dřeva a židlí Chippendale na vybavení domu. Skončili jsme tím, že jsme zajeli do města a navštívili Liberty's...





...a zanedlouho začaly být ty nízké pokoje s mřížovými okny a dubovými trámy naším domovem.

























Byla tam veselá staromódní zahrada s travnatými cestičkami a topolovkami, slunečnicemi a velkými liliemi, že ani nebraly konce.






















Z okna jste mohli spatřit bažinaté pastviny a za nimi modrou tenkou linii moře.





Byli jsme tak šťastní, jak bylo léto nádherné...









... a usadili jsme se k práci dříve, než jsme sami čekali. Nikdy mě nepřestalo bavit skicovat ten výhled a nádherné efekty mračen z otevřených mřížkových oken...





... a Laura seděla u stolu a psala o nich verše...



...ve kterých jsem většinou hrál roli v popředí já.

Á. máme tu nový zajímavý příběh - ten krásný pár malíř a básnířka, a jejich malebný domek, to vypadá opět moc sympaticky Ovšem co se z toho asi vyklube ?

Jupí máma tu nový příběh už se moc těším, co se z něj vyvrbí mladí novomanželé vypadají moc sympaticky a domek je vlastním způsobem hezký, i když mi přijde, že z něj jde i trošku strach (jak je členitý a uvnitř jeho vesměs tmavé stěny...) také je zvláštní jak byl levný jsem moc zvědavá, co se dozvíme v dalších dílech

Děkuju moc vám oběma za krásné ohlasy na první kapitolu       Jdu sem v rychlosti hodit druhý díl přeju vám hezký start do nového týdne!


Životní velikost v mramoru

(E. Nesbit)

KAPITOLA 2


Sehnali jsme si jednu starou vysokou ženu z vesnice, aby nám posluhovala.



Její tvář a postava byly dobré...



... ačkoli její vaření bylo jedno z těch nejobyčejnějších...











...zato znala vše o zahradničení...



...a říkala nám všechny staré názvy mlází a obilných polí...



...vyprávěla příběhy o pašerácích a loupežnících...



...a ještě lépe o „věcech, které chodily“ a o „viděních“, co člověka potkaly v osamělých roklích o nocích plných hvězd.



Byla pro nás velkou útěchou, protože Laura nenáviděla péči o domácnost stejně tak, jako já jsem miloval folklor...



...a tak jsme brzy přenechali veškeré domácí záležitosti paní Dormanové...



... a její legendy využili v malých příbězích do časopisů, které přinášely cinkající guineje.







* * *

Prožili jsme tři měsíce manželského štěstí bez jediné hádky.

















* * *

Jednoho říjnového večera jsem si zašel dolů vykouřit dýmku s doktorem – naším jediným sousedem – příjemným mladým Irem.











Laura zůstala doma, aby dokončila komickou skicu jedné vesnické epizody pro časopis Monthly Marplot.





Nechal jsem ji tam smát se jejím vlastním vtipům...





... a vešel jsem opět dovnitř, abych ji tam našel jako pomačkanou hromádku světlého mušelínu, plačící na sedátku okna.





„Dobrotivé nebe, miláčku, co se děje?" vykřikl jsem a vzal ji do náruče.





Opřela si svou malou tmavou hlavinku o mé rameno a dál plakala.



Nikdy předtím jsem ji neviděl plakat - vždy jsme byli tak šťastní, víte - a byl jsem si jistý, že se muselo stát nějaké strašlivé neštěstí.



„Co se děje? Pověz."
„To paní Dormanová," vzlykala.



„Co udělala?" zeptal jsem se, nesmírně se mi ulevilo.



„Říká, že musí před koncem měsíce odjet, a říkala, že její neteř je nemocná;



...teď za ní odjela dolů do vesnice, ale já nevěřím, že to je ten pravý důvod, protože její neteř bývá nemocná pořád."



„Věřím, že ji někdo proti nám poštval. Její chování bylo tak divné---"



„To nic, kočičko," řekl jsem; „Ať uděláš cokoli, neplač, nebo se rozpláču i já, abych tě podpořil a pak už nikdy nebudeš mít ke svému muži respekt!"



Poslušně si osušila oči mým kapesníkem a dokonce se slabě usmála.



„Ale chápeš," pokračovala, „je to opravdu vážné, protože tito lidé z vesnice jsou jako ovce a pokud jeden neudělá nějakou věc, můžeš si být docela jistý, že to neudělá nikdo z těch ostatních."



„A já budu muset vařit večeře a mýt ty ohavné mastné talíře...



...a ty budeš muset nosit vědra s vodou a čistit boty a nože - a nebudeme mít ani trochu čas na práci, ani nevyděláme žádné peníze, nebo cokoli jiného."



„Budeme muset pracovat celý den a budeme si moct odpočinout jenom tehdy, když budeme čekat, než se uvaří voda v konvici!"



Vysvětlil jsem jí, že i kdybychom museli plnit tyto povinnosti, den by stále měl určitou rezervu pro další lopotu i zábavu.





Ale ona odmítala vidět celou tu věc v jiném, než-li tom nejšedším světle.



Byla velice nerozumná, moje Laura, ale nemohl bych ji milovat o nic víc, i kdyby byla tolik rozumná jako Whately*.






* Pozn.:  nejsem si jistá, kterého Whatelyho tím  myslí, snad Richarda Whatelyho:   https://en.wikipedia.org/wiki/Richard_Whately

„Promluvím s paní Dormanovou, až se vrátí, a uvidíme, jestli s ní nedokážu nějak vyrovnat," řekl jsem. „Možná chce zvednout plat. Všechno bude v pořádku."





„Pojďme se projít ke kostelu."

Taková krásná idylka a vzápětí ji naruší nějaký problém s posluhovačkou ? Co se asi stalo ? Přece by se ta docela sympatická dáma nelekla nějakého přízraku nebo něčeho podobného, co by se dalo očekávat ve starém domě ? To jsem zvědavá na pokračování, co se z toho vyklube !

už ten úvod nevěstí nic dobrého, stane se tragédie, přežije vypravěč a další muž, svědek události, která bude vysvětlována 'mámením mysli'. podezřele levný domek a služebná najednou uteče.. něco divného se semele v tom stavení, tak zvláštně ponurém a zároveň útulném a kouzelném.

vůbec nevím, jak bych si sama při čtení představila to prostředí, ale pokaždé žasnu, jakou máš, Hello, schopnost ho tak výstižně ztvárnit. ten kontrast mezi zvenčí trochu zchátralou, ale zevnitř útulnou chalupou, i ta zahrada částečně rozkvetlá, místy trochu zpustlá, je to velmi zdařilé

Souhlasím s Havranicí, to prostředí jsi ztvárnila dokonale jinak to, že služebná odchází má určitě nějaký důvod docela se toho bojím, jaký přízrak za tím asi stojí moc se těším na pokračování

Mockrát děkuju za tak milé komentáře a pochvalu!      Udělaly jste mi obrovskou radost, ani nevíte, jak moc        

Hned vám sem jdu dát nový díl, ale ještě než se dozvíme, co za tím jejím odchodem stojí a jestli jde vážně o její nemocnou neteř, máme tu ještě tu noční procházku po okolí, kterou jsme minule v závěru dílu nakousli:


Životní velikost v mramoru

(E. Nesbit)

KAPITOLA 3


Kostel byl velký a osamělý...



... a rádi jsme tam chodívali, zvláště za jasných nocí.





Cesta vedla okolo lesa...



... v jednom místě jím procházela...



... a dále běžela po hřebeni kopce přes dvě louky a kolem hřbitovní zdi, nad níž se v černých masách stínu tyčily staré tisy. Této stezce, která byla zčásti vydlážděna, se říkalo „vzpínání már“, protože to byl kdysi způsob, jakým se mrtvoly odnášely k pohřbu.



Hřbitov byl bohatě porostlý stromy a zastíněn velkými jilmy, které stály hned venku a natahovaly své majestátní paže k požehnání nad šťastnými mrtvými.











Velký nízký krytý vchod uváděl člověka do budovy normanským prostorem u dveří a těžkými dubovými dveřmi okovanými železem.







Uvnitř čněly do tmy oblouky a mezi nimi mřížkovaná okna, která se v měsíčním světle vyjímala bíle.





V kněžišti byla okna z pestrého skla, která ve slabém světle ukazovala své ušlechtilé zbarvení...







... a díky nim se zdál černý dub chórových lavic sotva pevnější než stíny.



Zato na každé straně oltáře ležela šedá mramorová postava rytíře v plné plátové zbroji, ležící na nízké desce, s rukama zdviženýma ve věčné modlitbě, a tyto postavy, kupodivu, byly vidět vždy, když se v kostele objevil nějaký záblesk světla.





Jejich jména již byla zapomenuta, ale vesničané o nich vyprávěli, že to bývali zuřiví a zlí muži, nájezdníci na souši i na moři, kteří byli metlou své doby a dopustili se skutků tak odporných, že dům, ve kterém žili - mimochodem to byl ten velký dům, který stával na místě naší chalupy - byl zasažen bleskem a pomstou nebes. Ale mimo toto vše jim zlato jejich dědiců vykoupilo místo v kostele.





Při pohledu na zlé tvrdé tváře reprodukované v mramoru se tomuto příběhu dalo snadno uvěřit.





Kostel té noci vypadal co nejlépe a přitom tajemně, protože stíny tisů padaly okny na podlahu chrámové lodě a dotýkaly se pilířů rozedranými stíny.



Beze slova jsme se spolu posadili a pozorovali vážnou krásu starého kostela s určitou úctou, která inspirovala i jeho rané stavitele.





Došli jsme ke kněžišti a dívali se na spící válečníky.







Pak jsme chvíli odpočívali na kamenném sedadle na verandě, dívajíce se na pásy tichých luk osvětlených měsícem...







... v každém vláknu našeho bytí jsme cítili klid noci a naší šťastné lásky....





... a nakonec odcházeli s pocitem, že i drhnutí a černění byly i v tom nejhorším případě jen malé potíže.

Páni, to bylo něco úplně mě pohltilo všechno co jsi napsala a i to jakým způsobem jsi to zrealizovala v simíkách ten kostel je neuvěřitelný a co teprve ti válečníci osobně se bojím, že jejich duše jsou nadále přítomny v jejich domě jsem už moc zvědavá na pokračování

Zvláštní zálibu mají ti dva zamilovaní - chodit v noci do kostela A obzvlášť když jsou tam pohřbeny takové existence ?! I když v oné době si mnozí lidé v něčem podobném libovali - pořádaly se různé párty na hřbitovech, večírky s vyvoláváním duchů, různé věštkyně a proroci měly bohaté kšefty ...
Jinak musím samozřejmě pochválit, milá Hellohello, jak sis dala práci s tím kostelem a hřbitovem, na člověka úplně dýchá ta noční atmosféra

@Lucisab - mám velkou radost, že tě tento příběh zaujal      děkuju za moc milá slova    strašně moc to pro mě znamená

@Ludmila - děkuju moc, Ludmi      jsem ráda, že se ti líbilo to prostředí    já bych se v noci na hřbitov a k takovému kostelu bála, máš pravdu, že tehdy to byla módní záležitost. Díky fascinaci seancemi a podobnými věcmi (což nechápu a držela bych se od toho co nejdál) máme z té doby dost strašidelných knih a knih plných záhad (za to jsem ráda, jsou napínavé a díky tomu se mj. dobře dělají v simíkách).



Životní velikost v mramoru

(E. Nesbit)

KAPITOLA 4



Paní Dormanová se vrátila z vesnice a já ji okamžitě pozval na promluvu mezi čtyřma očima.



„Tak, paní Dormanová," řekl jsem, když jsem ji dostal do svého malířského pokoje, „co to všechno znamená, že s námi nezůstanete?"



„Byla bych ráda, kdybych odešla, pane, ještě před koncem měsíce," odpověděla se svou obvyklou klidnou důstojností.



„Chcete si na něco stěžovat, paní Dormanová?"



„Vůbec na nic, pane; vy a vaše paní jste byli vždy nanejvýš laskaví, jsem si jistá---"





„No tak, co to je? Nejsou vaše mzdy dost vysoké?"
„To ne, pane, dostávám docela dost."
„Tak proč tedy nezůstat?"



„Raději bych" - s jistým váháním - „moje neteř je nemocná."



„Ale vaše neteř je nemocná od té doby, co jsme přišli."



Žádná odpověď. Nastalo dlouhé a trapné ticho.



Prolomil jsem ho já.
„Nemůžete zůstat ještě jeden měsíc?" zeptal jsem se.



„Ne, pane. Musím odjet do čtvrtka."
A dnes bylo pondělí!





„No, musím říct, že si myslím, že jste nám to mohla dát vědět už dřív. Teď není dost času sehnat někoho jiného a vaše paní není způsobilá k těžkým domácím pracím. Nemůžete zůstat do příštího týdne?"



„Možná se budu moci vrátit příští týden."



Nyní jsem byl přesvědčen, že jediné, co chtěla, byla krátká dovolená, kterou bychom byli ochotni jí umožnit, jakmile seženeme náhradu.

„Ale proč musíte odjet tento týden?" trval jsem na svém. „No tak, ven s tím."



Paní Dormanová si malý šátek, který vždy nosila, přetáhla přes prsa, jako by jí byla zima. Pak s určitým úsilím řekla---
„Říká se, pane, že toto byl v katolických dobách velký dům a bylo zde vykonáno mnoho skutků."





Povaha těch „skutků“ se dala vágně odvodit z tónu hlasu paní Dormanové – což stačilo na to, aby člověku začala tuhnout krev v žilách. Byl jsem rád, že Laura nebyla v místnosti. Vždy bývala nervózní, jak už přecitlivělé povahy bývají, a já jsem cítil, že tyto historky o našem domě, vyprávěné touto starou vesničankou, s jejím působivým chováním a nakažlivou důvěřivostí, by mohly způsobit, že by mé ženě náš domov začal být méně drahý.



„Povězte mi o tom všechno, paní Dormanová," řekl jsem; „Nemusíte se bát mi o tom povídat. Nejsem jako ti mladí lidé, co si z takových věcí dělají legraci."
Což byla částečně pravda.



„No, pane" - ztišila hlas - „možná jste viděl v kostele vedle oltáře dvě podobizny."



„Myslíte podobizny těch rytířů ve zbroji," řekl jsem vesele.



„Mám na mysli ta dvě těla, vyrýsovaná v mramoru velikosti člověka,“ odpověděla...



...a já jsem musel uznat, že její popis byl tisíckrát názornější než můj, nemluvě o jakési podivné přesvědčivosti a záhadnosti fráze „vyrýsovaný v mramoru velikosti člověka."











„Povídá se, že v předvečer Všech svatých* se ta dvě těla posadí na svých podstavcích...

citace :

*Pozn.: předvečer Všech svatých = 31.10.

...sesednou z nich a pak jdou uličkou ve svém mramoru" --



-- (další dobrá fráze, paní Dormanová) --



„a když kostelní hodiny odbijí jedenáctou, vyjdou ze dveří kostela a přes hroby...



...a podél cesty Vzpínání már, a pokud je vlhká noc, ráno jsou tam stopy po jejich nohou."







„A kam jdou?" zeptal jsem se poměrně fascinovaně.



„Vrátí se sem do svého domova, pane...



...a pokud je někdo potká---"





„No, co potom?" zeptal jsem se.



Ale ne--nemohl jsem z ní dostat už ani slovo, kromě toho, že její neteř je nemocná a ona musí odjet.





Po tom, co jsem slyšel, jsem nechtěl diskutovat o neteři a pokusil jsem se získat od paní Dormanové další podrobnosti o té legendě. Nemohl jsem z ní dostat nic jiného než varování.
„Ať uděláte cokoli, pane, zamkněte dveře brzy v předvečer Všech svatých dveře a udělejte křížek na prahu a na oknech."







„Ale viděl někdy někdo tyhle věci?" vytrvale jsem pokračoval.
„To není na mně, abych vám to pověděla. Já vím, co vím, pane."



„No, kdo tu tedy byl minulý rok?"
„Nikdo, pane, ta paní, která dům vlastnila, zde přebývala jen v létě a vždycky odjížděla do Londýna celý měsíc před tou nocí."



„A omlouvám se, že vám a vaší paní způsobím potíže, ale moje neteř je nemocná a já musím odjet ve čtvrtek."



Chtělo se mi s ní zatřást za její absurdní opakování toho očividného výmyslu poté, co mi řekla své skutečné důvody.



Byla odhodlaná odjet...



...a ani naše společné prosby s ní nemohly ani v nejmenším pohnout.

No, to se nám rýsuje pěkný horor - dva zkamenělí lotři, vracející se domů na svátek Všech svatých Být na místě našich dvou zamilovaných, tak nejmíň na měsíc taky zdrhnu ! Jenže minimálně mladý pán bude velmi zvědavý, co je na oné legendě pravdy, že ?