Historie jednoho rodu

Jsem ráda, že vás Karlovo vyléčení potěšilo  dokonce i Kolikokoli  A soarko, obdivuju tvůj výkon a moc mě to těší...
Pokračování bude, jen to teď fakt nedávám, když hraju, tak apokalypsu, a příběh je teď bokem Ale jsem ráda, že jsem aspoň ukončila tuto dějovou linku, a myslím, že jsem si potřebovala i trochu odpočinout, abych si ujasnila jak dál Tak se omlouvám, ale chvilku si na osudy tohoto rodu bude muset počkat

Tak se mi nějak povedlo chvíli i něco hrát, a i když to jde ztuha (nápady by byly, ale simíci neposlouchají a utíkají ze záběrů!), něco jsem i nafotila. Zatím jen takový úvodní dílek k dalšímu pokračování.

41. KAPITOLA – Nový začátek

O nočních událostech ve Straudově sídle neměl nikdo ani potuchy. Karel s Anjou tohle chtěli řešit osobně, a tak počkali, až budou pozváni seznámit se s novým přírůstkem v rodině – Gábinkou. O dva dny později už stáli před dveřmi Andreina domu. „Tak co, připraven?“ zeptala se Anja. „Myslím, že ano!“ přitakal nejistě Karel.


Sice byli posly dobrých zpráv, ale tušili, že hormony nabitá Andrea nebude mít zrovna radost, až zjistí, že oba riskovali svoje životy.
Jen co vešli, změřila si Andy Karla zkoumavým pohledem. „Poslyš, nevypadáš nějak jinak?“ mžourala na něj, aby odhalila, co se jí nezdá.


Když přišel o něco blíž, začala se detailněji zaměřovat na jeho tvář. „Ty jsi použil make-up? Nebo cože máš najednou tolik barvy ve tvářích.“ vyzvídala.


„Ne, make-up jsem teda rozhodně nepoužil!“ bránil se Karel. „No, dobře, ale ty se přece nemůžeš sám od sebe červenat, když jsi…BOŽE!... Ty už nejsi?...“ bála se doříct svoji otázku. „Ne, už nejsem! Je po všem, Andy! Včera jsme to vyřešili jednou pro vždy!“ usmál se na ni Karel.


„Proboha, to je neuvěřitelná zpráva. Asi budu brečet, pojď sem!“ skočila mu Andy kolem krku. „Doufám, že to nebylo nebezpečné!“ šeptla mu ještě do ucha. „Teď to neřeš, jsou tu děti!“ zašeptal jí na oplátku Karel.


Pak už se usadili v obýváku, a bavili se o běžných věcech. Hlavně o malé Gabrielce, která zatím spinkala nahoře. „Andy, že si můžu malou pochovat?“ žadonila Isabelka. „Ale, zlato, na to je asi moc křehká!“ napomínal jí Kája. „Neboj, miminka nejsou z procelánu.“ klidnila ho Andrea. „To víš, že můžeš zlatíčko!“ usmála se na svou malou sestřenici. „Jupííí!“ zaradovala se Bela.


Když se Gábinka vzbudila, vydali se za ní nahoru. Bela se nakonec trochu zapomněla s Filipem, a Karel se zakecal s Radkem na schodech, takže si jí nejprve v klidu užila Anja. „Ta je ale malinká, to snad ani není možný, že Bela byla taky taková.“ rozplývala se nad kolíbkou.


Pak už ale miminko objevila i Isabelka a už se od ní nehnula. Pomáhala malou přebalit, nakrmit, pochovala si jí, a připadala si u všeho strašně důležitá. Nakonec jí zazpívala i ukolébavku a když se s Andreou celá nadšená loučila, malá už zase spokojeně spinkala. „Teda, ty jsi moc šikovná tetička.“ pochválila ji Andy a holčičku objala.


O pár dní později vyřídil Karel zvláštní telefonát. Dlouhé minuty pak ještě přecházel po verandě a usilovně přemýšlel, než se rozhodl najít Anju. Ta zatím připravovala v kuchyni svačinu. „Zlato, mohla bys toho na chvíli nechat, potřeboval bych s tebou mluvit.“ vyrušil jí.


„Nepočká to? Bela za chvíli dojde ze školy, bude mít určitě hlad!“ obrátila se na něj. „Ne, a asi by sis
raději měla sednout, i když to nejspíš není úplně špatná zpráva, s tím nožem v tvé ruce bych to řešil nerad.“ naléhal na ni.


Anja tedy nechala svačinu svačinou a společně se usadili na gauči. „Tak to vyklop, co se děje? Trochu mě děsíš!“ vybídla Karla. „Lásko, promiň, to bych nerad. Takže se nelekni, ale jde o Vlada.“ začal Karel. „Proboha, co je s ním, nechceš mi říct, že je zpátky, že ne?“ rozčílila se hned Anja a skočila mu do řeči. „Ne, uklidni se. Aspoň ale vidíš, proč jsi měla odložit nůž a sednout si“ brzdil ji Karel.


„Jde jen o to, že Vlad zatím neměl jiného učedníka, takže v jeho závěti zůstal pořád jediným dědicem Johan Straud.“ prozradil jí, o co se jedná. „No dobře, ale ten vlastně nikdy neexistoval, takže ten majetek by měl připadnout nějakým příbuzným nebo státu, ne?“ zeptala se Anja. „Upíři mají své zákony a pro ně jsem pořád Johan já.“ připomněl jí. Anja si přitáhla nohy k sobě. „Takže mi chceš říct, že jsi zdědil jeho majetek?“ řekla zadumaně.


„Ano, jeho sídlo a nějaké úspory, ale peněz on moc nepotřeboval.“ přisvědčil jí Karel. „A co s tím proboha budeme dělat?“ kroutila hlavou. „Prodáme ho! Upíři se na to sídlo třesou celá desetiletí.“ nastínil jí Karel svůj plán. „A co jim brání, aby si to sídlo prostě vzali? Proč by ti měli platit, když na ně už nemáš páku?“ vyptávala se Anja a usadila se pohodlněji.



Karel jí začal bezděčně masírovat kotník a pokračoval. „Tak jednak, oni své zákony celkem ctí. A i když už mezi ně nepatřím, nebo možná právě proto se bojí, že je vyzradím světu a lidé na ně začnou pořádat hony. Víša jak - dřevěné kůly, stříbrné kulky a tak vůbec. No, a nakonec jsou nám vděční, že se Vlada zbavili, takže nám zaplatí a celkem slušně.“ vysvětlil jí. „A není to jen léčka? Nenecháš se zase uštknout?!“ vyhrkla Anja a narovnala se s varovně zdviženým ukazováčkem.


Karel se jen zasmál. „Neboj, ostatní nikoho neproměňují, pokud o to dotyčný sám nepožádá.“ uklidnil ji. „No jen jestli!“ dodala pochybovačně Anja. „A co s těmi penězi chceš dělat?“ zeptala se nakonec. „CHCEME dělat, lásko!“ opravil jí Karel. „Mám jeden nápad…vlastně dva.“ přiznal jí. „Myslím, že dovolená by nám neuškodila. A pak, pokud tedy vy dvě nelpíte na tomhle domě, tak jsem si říkal, že bychom mohli sehnat něco většího.“ obeznámil ji se svými plány a přitáhl si ji do klína. „Pokud se nemusíme stěhovat do Zapomenuté Lhoty, půjdu s tebou kamkoli.“ souhlasila Anja. „A co Bela?“ zarazil se ještě Karel. „Zlato, když jí řekneš, že bude mít nový pokoj, tak určitě protestovat nebude.“ uklidnila ho Anja.


S dovolenou se rozhodli počkat na konec školního roku, aby mohla jet i Bela. Měl to být pořádný rodinný výlet. Do té doby se začali poohlížet po novém bydlení. Jednoho dne Karel našel to pravé. Byl si tak jistý, že se bude Anji dům líbit, že dokonce hned složil zálohu. V sobotu pak vzal holky na výlet přes celý Windenburg a „náhodou“ procházeli kolem. Anja se zastavila na cestičce před kamenným zarostlým domkem. „Tak to je nádhera, vůbec jsem nevěděla, že tady něco takového je!“ rozplývala se.


„Tak to je dobře, že se ti líbí, protože za pár týdnů by mohl být náš.“ houkl na ni Karel. „pokud tedy budeš souhlasit.“ dodal honem pro jistotu. „Vážně je tenhle dům na prodej? Ale co když už nebude volný, o ten přece musí být zájem, ne?“ začala se bát Anja. „Taky jsem si říkal, že by mohl jít na dračku, takže jsem ho tak trochu zamluvil.“ přiznal se Karel. „Tatí, mamí, tady teď budeme bydlet?“ ozvala se Bela. „Ano, broučku, budeme.“ odpověděla jí Anja a znovu se zadívala na jejich nový dům.


Nový dům Anji, Karla, Bely a Joeyho - KLIK SEM

Tak doufám, že upíři nechají Anju s Karlem a malou Belou na pokoji. Jinak ten domek je úžasný že by to znamenalo, že budou mít v budoucnu Anja s Karlem ještě jedno mímo? a znova musím obdivovat ty pózy

Taky doufám, že nemrtví už nebudou dělat potíže Líbí se mi ta póza "masírování kotníku", vypadá to docela eroticky A je fakt, do nového domku by to asi chtělo další svišťátko, u nás se říká - v novém bytě nové dítě

Už jsem se na pokračování moc těšila a nebyla jsem zklamaná

Jůů, další díl a moc krásný díl   taky mě hodně zaujaly ty pózy, máš to krásně nafoceno a sepsáno. A ten dům na konci, ta zahrada, to je prostě něco. Škoda, že jsem si ho nestihla zamluvit dřív, než Karel   
Tam se jim bude moc dobře bydlet    těším se, až se tam zabydlí. A zajímá mě, co se bude dít dál

Jé, tak to jsem ráda, že se i tohle pokráčko líbilo      Něco namyšleného pro ně mám, jen to nafotit a napsat je nějak náročnější.. Nemluvě o tom, že by se příběh měl vrátit spíš k Andreji a jejím potomkům, ale ti dva mě ne a ne pustit

Fidgety napsal:

Jé, tak to jsem ráda, že se i tohle pokráčko líbilo      Něco namyšleného pro ně mám, jen to nafotit a napsat je nějak náročnější.. Nemluvě o tom, že by se příběh měl vrátit spíš k Andreji a jejím potomkům, ale ti dva mě ne a ne pustit

To znám Fidgety v bunkru měli hrát taky Julián s Terezou větší housle, ale Mathias s Caroline si mě holt nějak ukradli a nechtějí se pustit jinak už se moc těším na pokračování

Zase by byla škoda opustit tuhle rodinku. Jejich příběh byl moc zajímavý a myslím, že jsme snad všichni rádi, že to dobře dopadlo a že jsou spolu. Já bych ráda viděla příběh obou rodin, nechtěla bych tak úplně ztratit Anju a Karla, hlavně když se přestěhovali do tak krásného domu!

Já si myslím, že se neztratí ani oni, ani Bela.. Přece jen i Karel je přímým potomkem zakladatelů rodu (jeho a Andrein společný dědeček měl hlavní roli), takže to není úplně mimo původní záměr se věnovat i někomu dalšímu z rodiny

Tak další díl je tu. Díky pauze jsem si nějak utřídila, co by se mělo odehrát, takže zase pokulhává Apokalypsa, ale holt času je pořád málo.

42. KAPITOLA – Prázdniny jsou tu!

Měsíce utíkaly jak voda a léto se kvapem blížilo. Přiblížil se i čas dlouho plánované dovolené Anji, Karla a Bely. Předtím ale došlo na dvojitou oslavu narozenin u Svobodů. Byl krásný den, a tak Andrea uspořádala pro své děti párty v místním parčíku. Byla zde pro ně spousta atrakcí a mohli se vyřádit. Gábinka většinu odpoledne prospala stranou v kočárku, takže sfouknutí svíček bylo hlavně na Filipovi.


Babička Sofia a strejda Karel mu dokonce zazpívali, jen Ilonka se moc netvářila, že její synovec už bude velký kluk.


A tak se stalo, že obě děti o něco vyrostly. Gábinka stejně jako Filip zdědila tatínkovi havraní vlasy a hnědé oči.




Všichni se výborně bavili. Děti si hrály v kuličkách a na prolízkách, na počest oslavenců proběhlo loutkové divadlo a nechyběly ani společenské hry. Jen jeden host neměl prostě svůj den. „Ili, nechceš si jít zahrát s námi?“ snažil se Radek povzbudit zasmušilou dívenku. „Ne, díky.“ zahuhňala Ilonka.


Krátce po oslavě nastal konečně den D, kdy se jedna rodinka rozhodla vynahradit si čas, který nemohli trávit společně a plnohodnotně. Karel dovezl Joeyho k Andreji a Radkovi, a společně s Anjou a Belou pak vyrazili na letiště. Po pár hodinách už přistávali na letišti v Selvadoradě, kde si pronajali letní dům.


V rychlosti se zabydleli a převlékli, a aby nemuseli hned první večer vařit, vydali se na trh zkusit nějaké místní speciality. „Zlato, jseš si jistý, že je to vegetariánské jídlo?“ ptala se Anja pochybovačně Karla. „Moc jsem jí nerozuměl, takže úplně ne, ale vypadá to celkem dobře.“ prohlížel si Karel svoji porci.


Zasedli ke stolu u stánku a pustili se do jídla. „Proboha, to snad né!!!“ zařval Karel s plnou pusou. „Copak? Že by přece jen maso?“ zajímala se Anja. „To ne, ale je to příšerně ostré!“ zazoufal si Kája a zhnuseně se odvrátil od dalšího sousta.


Druhý den ráno vstal Karel jako první. Po včerejším zážitku se rozhodl, že nebude riskovat další experimenty se zdejší kuchyní. Chtěl Anju překvapit a připravit holkám klasickou domácí snídani. „Co to tady proboha nacvičuješ.“ smála se Anja, která došla do kuchyně zrovna ve chvíli, kdy se snažil jídlo dochutit.


„To by snad měla být snídaně.“ řekl značně nejistě, jelikož vaření rozhodně nebylo jeho silnou stránkou. Sama Anja usilovně přemýšlela, kdy naposledy ho viděla v kuchyni. „Ale tak nevypadá to nejhůř.“ snažila se ho povzbudit. „Ale rozhodně to nevypadá tak, jak bych si představoval.“ povzdechl si Karel a nešťastně pozoroval své dílo.


„Ukaž to sem, já s tím něco udělám.“ poručila mu Anja a vyhnala ho z kuchyně. O chvíli později zasedla s Belou k snídani, zatímco Karel si šel dát sprchu – u vaření se nečekaně zapotil. „Mami, ten toust je dnes nějaký divný.“ stěžovala si Isabela. „No, tatínek ho trochu připekl, ale oškrábala jsem to nejhorší. Ale zlato, udělej mu radost a zkus mu aspoň poděkovat, snažil se nás překvapit.“ nabádala ji Anja a statečně si vložila do úst další sousto.


Následující dny se seznamovali s okolím, místními obyvateli i dalšími turisty. Hlavně si ale užívali pohody a faktu, že zažívali nejklidnější období za poslední roky. Dva měsíce prázdnin! Isabela si našla kamaráda Miguela, se kterým byli jedna ruka a pořád někde lítali. „Poběž! Kdo bude na mole poslední, je máčka!“ hecovala ho k závodu.


Karel s Anjou měli radost, že se s nimi nenudí a na prázdninách se jí líbí. A prázdný dům měl své výhody. Mohli mít jeden druhého jen pro sebe, a že toho náležitě využívali.


Nedaleko jejich vily byl místní bar. Isabela už byla přece jen dost velká, takže se nemuseli bát nechat jí samotnou, a občas si vyrazit a užít nočního života.  Jednoho večera se s nimi dala do řeči místní žena. „Vás tu ve vsi vídám už nějakou dobu. Jak se vám tady libí.“ zeptala se jich, když si přisedla. „Je to tady okouzlující, že Kájo?“ odpověděla Anja a vyzvala svého přítele k souhlasu. „Opravdu úchvatné místo, úplně by lákalo k nějakému dobrodružství.“ sdělil jí svůj názor Karel.


Francesca, jak se žena představila, je vybídla, aby se společně posadili ke stolu. „Tak za dobrodružstvím se zde jezdí především. Jestli chcete, můžu vám dát nějaké tipy.“ navrhla jim. Oba nadšeně souhlasili a do noci poslouchali, co se dá v okolní džungli zažít. Stále tam bylo co objevovat, neboť některé cesty byly od nepaměti neprojité.


„Páni, to zní neuvěřitelně skvěle. Hned bych se tam vydal.“ rozplýval se Karel nad vidinou toho, jak se z něj stane průzkumník džungle. „Zažil jsi v životě snad málo dobrodružství?“ popíchla ho Anja. „Ale tohle je úplně něco jiného, lásko! Dokážeš si představit, co bychom mohli zažít a objevit.“ básnil dál Karel. „Mně stačí ke štěstí, že jsem objevila tohle.“ pozvedla Anja šálek jakéhosi bylinkového nápoje, který dosud neznala.


„A navíc, pro Belu by neprozkoumaná džungle asi nebyla vhodné místo, nemyslíš?“ připomněla mu, že nepřijeli sami. „Vaše dcera, že? Takový blonďatý andílek.“ vložila se do toho Francesca. „Nevídám jí tu náhodou s Miquelem Vegou?“ zeptala se. „To je možné, dost se tady s ním skamarádila.“ potvrdil jí Karel. „Tak to bych měla nápad! Hej, Raquel, pojď sem prosím!“ obrátila se na tmavovlasou ženu u vedlejšího stolu.


„Tohle je Raquel Vega, matka malého Miguela.“ představila ženu Fancesca. Vzápětí jim vylíčila svůj nápad, že by Isabela, pokud bude souhlasit, mohla zůstat u Vegových, a Anja s Karlem by si tak mohli užít své dobrodružství v džungli. Zatímco Karel s Francescou šli na bar řešit, co na výlet budou potřebovat, Anja s Raquel domlouvali podrobnosti hlídání. „Opravdu vám nebude Bela na obtíž?“ starala se Anja.


„Vůbec ne, vždyť je to takové zlatíčko. A Miquel bude nadšený, když u něj bude moct přespat jeho kamarádka.“ uklidňovala ji Raquel. „No páni, tak tedy dobře, ale náklady na jídlo a další věci vám určitě zaplatíme.“ souhlasila Anja. „S tím si nedělejte starosti, ty děti toho zase tolik nesní.“ smála se Raqeul. „Páni, tak já půjdu dobývat džungli.“ povzdechla si Anja zasněně.


Isabela neměla nic proti tomu, aby rodiče výlet podnikli. Naopak, i pro ni bylo dobrodružství obejít se v cizí zemí chvíli bez nich. V dalších dnech tedy Anja s Karlem pořídili nezbytnou výbavu, kterou jim Francesca doporučila. A jednoho rána už se objevili na kraji džungle. „Tady se píše ‚Vstup na vlastní NEBEZPEČÍ!‘, to nezní dobře.“ zpozorněla Anja při pohledu na informační ceduli. „S nebezpečím si umíme přece poradit.“ připomněl jí Karel a zkoumal, jak se nejlépe do džungle dostat.

Jejda, jen co skončilo upíří dobrodružství, už se rýsuje něco v džungli, já zírám Ti Tvoji Simíci teda pěkně riskují, copak na ně asi čeká ?

Jej, to je krásný dovolenkový díl  Taky bych si dala 2 měsíce prázdnin! Zavedla bych to pro každého, nejen pro děcka   
Už se moc těším na pokračování přímo z džungle!

Dovolenkový bude ještě minimálně jeden  A Ludmi neboj, já mám svoje simíky docela ráda, i když nemůžou tu být všichni věčně. Já si hlavně chtěla tu džungli konečně osahat, a nechtěla jsem ztrácet čas s novou rodinou. Do Apokalypsy zatáhnout nejde, tak musel někdo z příběhu. Ale tak často jako v té džungli jsem hru v životě snad neukládala

Tak se vám musím zatepla pochlubit jednou perličkou. Aktualizuji rodokmen, tak koukám po světě, kde se mi co namnožilo a hele, u dvojčat Šebestových (sestřenice Andreji a taky Karla) je nové mimčo!  Ale nějak jsem se nemohla dopídit, čí vlastně je... Tak koukám na rodokmen, a nestačím se divit


On si ten Patočka normálně prvně pořídil dceru s jednou z dvojčat a pak si vzal tu druhou, a s tou má teď syna   A to nemluvím o tom, že podle všeho má někde ještě nějakou dospělou dceru s bůhvíkým!  Ať žije MCCC!!!

Tak myslím, že obě děti jsou celý Radek (i když to rozhodně není na škodu, protože je to pořádný fešák ) zajímalo by mě co se stalo Ilonce, že se tváří jako kdyby jí někdo ukradl všechny hračky a Anja s Karlem mají teda pro strach uděláno, hlavně ať jsou opatrní a nic se jim nestane moc jsem si oblíbila a nerada bych je viděla od sebe a Karel je vegetarián?

Jinak ten rodokmen mě pobavil ten Patočka je ale ,,kanec" asi bych si být tebou na něj dávala pozor, aby za chvíli nezačal balit i Anju nebo Andreu

Co se stalo Ilonce se asi ještě dozvíš, i když v té době jsem to vlastně nevěděla ani já A neboj, jak jsem psala, já mám své simíky ráda. A ano, Karel je vegetarián (náhodná volba vlastností, do jeho dospělosti jsem za něj nehrála), bylo to zmíněno po jeho proměně na upíra, když se nedokázal napít lidské krve.

Právě jsem dopsala další díl. Snad se bude aspoň trochu líbit, protože já teda jeho tvorbu protrpěla. Hraní v džungli mě bavilo, ale jelikož jsem moc nevěděla, co mě čeká, nedalo se to focení zrovna plánovat. A z toho, co se mi podařilo (spíš nepodařilo) zachytit jsem jen horko těžko dávala dokupy nějaký děj.

43. KAPITOLA – Na průzkumu

Prosekat se do džungle nebylo tak snadné, jak se původně zdálo. Karel se pustil do záplavy lián, které zarostly místo označené jako vchod ke ztracenému městu. Ačkoli se rozmachoval mačetou s neobyčejnou vervou, rostliny držely jako přikované.


Anju jeho snaha nechávala naprosto chladnou. Možná tajně doufala, že to vzdá hned na začátku, a výlet do tajů džungle odpíská. Našla si tedy kousek od supícího Karla měkké místečko, kde se natáhla. „Podívej, ten mrak támhle vypadá úplně jako náš Joey.“ hlásila mu, jakoby ho to v tuto chvíli snad mohlo zajímat.


Karel to ale nevzdal! Sekal tak usilovně, že se nakonec dostal skrz, a odhalil malou pěšinku vedoucí dál do hloubi pralesa. Anja se tedy vyškrábala zpět na nohy a rozhodla se, že ho v jeho dobrodružství nakonec přece jen podpoří, a vydala se mu v patách na neznámé území. Její odhodlání však po chvíli dostalo další trhlinu. „Ne-ne-ne, to nemyslíš vážně, že ne?“ zpanikařila, když se před nimi les znovu otevřel.


Cesta za Karlem totiž pokračovala přes visutý most, který v Anje nevzbuzoval příliš důvěry. „Snad se nebojíš výšek?“ podíval se na ni Karel podezřívavě. „Nebojím!“ ohradila se Anja. „Ale příjemný mi zrovna nejsou.“ přiznala se nakonec. „Lásko, to bude v pohodě, podívej, ten most vypadá dost pevně. Půjdu první, ať vidíš, že to nic není.“ snažil se jí povzbudit. „Opatrně, ano?“ špitla Anja.


To pojal Karel po svém. Takže zatímco Anja ho s obavou pozorovala, on se přes most pomalu rozeběhl, aby jí dokázal, že tahle dřevěná lávka něco vydrží.


Anja nakonec sebrala odvahu a opět se za ním vydala. Ovšem její tempo bylo nesrovnatelně pomalejší. Řídila se taktikou „nebudu se dívat dolů“ a díky tomu si nakonec cestu přes most docela užila – výhled z něj byl totiž dechberoucí.


Když se konečně došourala na druhou stranu, zjistila, že se opravdu dostali k ruinám nějakého starověkého města. Karel už tou dobou klečel na kolenou a zkoumal jakousi hroudu hlíny. „Co to tady nacvičuješ?“ zeptala se ho pochybovačně Anja.


„Vidíš ty střepy? To jsou zbytky keramiky, mohou být staré tisíce let! Třeba se mi podaří najít nějaký kompletní kousek!“ básnil a opatrně hlínu odhrnoval. To se bohužel nepodařilo, ale Karel neztrácel svůj optimismus a začal si zapisovat poznámky. „A tohle máš zase na co?“ zírala Anja. „Říkám si, že tenhle výlet by mohl být dobrou inspirací na nějakou knížku.“ vysvětlil jí Karel, aniž by odtrhnul oči od bloku.


„Aha, a co tvoje upíří sága?“ ptala se dál Anja. „Vidíš to, lásko! Úplně jsem ti zapomněl říct, že tu jsem včera poslal vydavateli.“ usmál se na ni, a strčil poznámky do kapsy. „Vážně? Tak to je skvělé!“ pochválila ho Anja. „Ale jestli tvůj další román bude o hromádce střepů, tak to na bestseller nevidím.“ rýpla si do něj. „Jo však už jdu.“ mrknul na ní ze země.


Další hodiny se prodírali džunglí, pot z nich tekl proudem, ale oba si tohle dobrodružství užívali. Viděli spoustu roztodivných zvířat  – pestrobarevných papoušků, poskakujících opic, ale i brouků, hadů a jiné havěti. Snažili se být opatrní a vyhnout se všem nebezpečným tvorům. Víceméně se jim to dařilo. „Sakra, co to je za potvoru.“ oháněl se Karel, když na něj přistál jeden působivý pavouk. Naštěstí ho Francesca dobře vybavila a zahnal ho dříve, než ho mohl kousnout.


Večer mezi ruinami narazili na trosky jiného druhu – přímo uprostřed džungle objevili havarované letadlo. Podle toho, jak se rozpadalo, tady už muselo být nějakou dobu. Vnitřek letadla byl ale prázdný, takže došli k závěru, že pasažéři nehodu určitě přežili. Buď měli padáky, a vyskočili ještě před dopadem, nebo přistání nebylo tak zlé, a oni našli cestu do vesnice včas.


Jelikož se nezdálo, že by v okolí bylo jiné, dostatečně otevřené místo, a v husté džungli přespávat nechtěli, rozložil Karel stan kousek od letadla. Byli sice unavení až do moku kosti, ale jejich dobrodružství bylo vzrušující nejspíš více směry, takže nějaké zbytky sil v sobě našli.


Druhý den pokračovali ve svém průzkumu. Hodiny se potulovali sem a tam, snažili se držet mapy, ale cesta byla nekonečná. Až najednou se dostali znovu mimo džungli a hned jim bylo jasné, že se dosáhli hlavního cíle svého výletu. Před nimi se tyčil nádherný starobylý chrám. „Páni, on tady opravdu je!“ povzdechla si Anja. „A je v lepším stavu, než jsem doufal.“ dodal stejně ohromený Karel.


Společně vešli dovnitř a prohlíželi si fresky na stěnách. Jinak nenarazili na nic zajímavého, než jedny zamčené dveře a jakési kamenné útvary po jejich stranách. „Jedna z těch věcí určitě musí ty dveře otvírat.“ prohlásil sebejistě Karel. „Ale copak víme která a jak?“ zapochybovala Anja. Karel se však nechtěl vzdát. Vrazil Anji do ruky druhý bloček a poslal jí zkoumat shluk kamenů na podlaze a sám se pustil do průzkumu jakéhosi totemu na druhé straně.


Pak dali svoje poznámky dohromady a snažili se přijít na to, jak tenhle mechanismus funguje. „Myslím, že se musí jednoduše otočit spínačem v některém z těch otvorů.“ přemýšlel nahlas Karel. „No, ale kterým? Bojím se, že to není dobrý nápad to zkoušet, budou tu určitě nějaké pasti.“ strachovala se Anja. „Podle těch kreseb na tvých kamenech, jsem si téměř jistý, že to bude tento!“ zahlásil Kája a hned se jal konat. Kupodivu se trefil (a Anju málem trefilo taky!), jenže místo dveří jen vyjel další totem na místě Anjiných kamenů. „Jé, podívej, tady je páka!“ zahlásila Anja a jakoby zapomněla na svoje předchozí obavy, automaticky za ní zatáhla.


Páka se rozzářila rudým světlem a totem se dal do pohybu. Když se zastavil, Anju pohltil zvláštní větrný vír, v podstatě se ocitla v malém osobním tornádu. Vzápětí byl pryč stejně rychle, jako se objevil. „Jsi v pořádku?“ strachoval se Karel. Byla, protože měla víc štěstí než rozumu – jed z této pasti už vyprchal, nebo spíš si už dříve našel jinou oběť.


Za páku sice nezatáhla správným způsobem, dveře se přesto otevřely a odhalily schodiště vedoucí do útrob chrámu. Když sešli dolů zjistili, že celým patrem prochází vodní kanál. Na první pohled se zdálo, že nic dalšího je tady už nečeká. Karel si ale všiml, že zpoza jednoho rohu se line zvláštní světlo. Bohužel jediná cesta tam vedla přes vodu. Anja další průzkum odmítla, a rozhodla se počkat venku. Karel se ale odradit nenechal. „Buď opatrný!“ přikázala mu, když si od něj převzala svršky a on hupsnul do ledové vody.


Karel se pomalu proplaval bludištěm vybudované stoky, až se dostal do místa, které ho lákalo. Vyškrábal se nahoru a objevil další zamčené dveře a před nimi další sloup, pravděpodobně opět ovládací panel. Nějaké zkušenosti měl, takže po chvíli bádání zkusil dveře otevřít.


Skutečně našel správný otvor a před ním se opět otevřela cesta do další části chrámu. Záhadně tu nebyla úplná tma – nějakým způsobem sem otvory ve stropu proudilo nejspíš denní světlo. Neodrazovaly ho ani všudypřítomné kostry, pokračoval přes jednu překážku dál a dál. „Jauvajs!“ zařval, když se pokusil překonat další mechanismus. Bohužel tentokrát ani on neměl šťastnou ruku a trefila ho šipka, po které mu okamžitě naskákaly zelené fleky.


„Hm, tak tahle to asi nebude.“ pomyslel si nad mísou, která zároveň vzplála rudým plamenem. Karel se ale nevzdal a zkusil pohnout další mísou. Její plamen už byl přívětivější – chladivě modrý. „No, prosím, to už vypadá lépe.“ pochvaloval si Karel a rozhlížel se, kam ho chrám pustí dál.


Dostal se do poslední místnosti – alespoň podle toho, že už tu nebyly žádné dveře, ani mechanismy. Vlastně tu nebylo skoro nic. Proti dveřím však stála kamenná truhla. „Wow, copak asi ukrývá.“ zajásal Karel a s vidinou pokladu se ji pokusil otevřít.


Anja si mezitím prohlížela okolí chrámu. Konečně měla čas prohlédnout si zdejší flóru, to byl přece jen její obor. Našla zde divoce rostoucí avokádo a také strom, který v ní vzbuzoval rozličné emoce. „Hm, tohle je zajímavý kousek.“ prohlížela si rostlinu.


Chtěla si vzít domů vzorek, aby ji mohla prozkoumat, případně se pokusit vypěstovat ji doma. Jakmile však šáhla do větví, asi probudila hejno netopýrů, kteří se v listí schovávali před denním horkem. Vyplašení tvorové jí shodili klobouk z hlavy a asi i pěkně vyděsili. „Vy bestie, táhněte ode mě pryč!“ křičela zoufale Anja a máchala kolem sebe rukama.


Jelikož oni se jí báli mnohem víc než ona jich, po chvíli se rozhodli poslechnout a vydali se hledat nový úkryt. Anja se pomalu taky uklidnila a ohlížela se po svém klobouku. Našla ho kousek ve křoví. Když si ho dávala na hlavu, všimla si, že před ní stojí další zarostlá branka. Karel se zatím nevracel, a tak chtěla využít čas a zkusila se prosekat skrz sama. „Když si poradím s plevelem doma, zvládnu i tuhle potvoru!“ povzbuzovala se.


Když odsekla poslední kus liány bránící v průchodu a zrovna si otírala pot z čela, ozvalo se jí za zády volání. „Anjó, Anjó, kde jsiiiii!“ hulákal Karel, který u vchodu do chrámu našel jen hromádku svého oblečení. Anja tedy nechala průchod zatím být a spěchala zpět k chrámu. „Proboha, jak to vypadáš?“ zděsila se, když ho uviděla. „Jó tohle, to by nemělo být nic vážného!“ máchl nad tím Karel rukou.


„Trochu to svědí, ale o nic fakt nejde!“ uklidňoval jí Karel. „No, jak myslíš, ale stejně bychom se měli vrátit a měl by se na to někdo podívat.“ kázala mu Anja. „To teď neřeš! Hlavní, je že jsem objevil poklad, chápeš? Skutečný poklad.“ jásal jako malý a ukázal jí na hromádku zaprášeného čehosi u jejich batohů. „Jo, jasně, nakonec se ukáže, že je to jen hromada cetek!“ smála se Anja.


„Anjo, za tolika dveřmi, mechanismy, a pastmi přece nebude nikdo schovávat nejaké cetky!“ argumentoval Karel. „Tak to necháme posoudit odborníka. Mimochodem, já jsem taky něco objevila, pojď.“ vybídla ho a vedla ho k objevené brance. Za ní se jim otevřela úplná rajská zahrada.


Pro Anju to byl učiněný ráj! Staleté, pečlivě zasázené stromy se vyjímaly v dochovaných zbytcích záhonů, a kontrastovaly s divoce rostoucím křovím, které se tu rozbujelo za dobu, kdy zahradu nikdo neudržoval. Ale i Karel si tu přišel na své, neboť objevil další truhlu slibující zajímavé artefakty.

Úžasný díl!   Hrozně moc se ti povedl a to jsi ještě psala, že se to složitě sepisovalo. Dopadlo to perfektně! Je to dobrodružné a napínavé   za každou fotkou se pro mě skrývalo nějaké velké překvapení a čtení tohohle dílu jsem si vyloženě užila. 
Ale teda musím říct, že jsou odvážní (na můj vkus až moc riskují, já bych do průzkumu toho chrámu nešla, džungle je nebezpečné místo a starý chrám s tolika nástrahami...). Ještěže to simíci přežili jakž takž ve zdraví (teda doufám, přece jenom ještě nejsou zpátky z průzkumu). Moc by mě mrzelo, kdyby se jim něco stalo, oblíbila jsem si je 

Perfektní díl, napínavý až k prasknutí Zajímalo by mě, co vlastně Karel našel za poklady a jestli si Anja odnese z tohoto výletu nějaké vzorky na pěstování

Parádní díl četla jsem to jedním dechem jinak se Anje nedivím, že nechtěla jít přes ten most... já bych dopadla stejně a možná ještě hůř, protože bych ani náhodou nepřelezla přes něco co se hýbe a je to tak vysoko podobně jako ostatní jsem moc zvědavá, jaké poklady si oba donesou domů

Holky, jsem ráda, že se díl líbil    Já si taky chvíli říkala, že ti dva by měli sedět na zadku, válet se někde na pláži, ale řekněme, že ti dva jsou tak trochu paka, a občas úplně nepřemýšlí, aneb nikdo vhodnější na džungli nebyl, a na Filipa se mi čekat nechtělo
Ale dost nebezpečí, myslím, že je čas na nějaký klidnější dílek

44. KAPITOLA – Následky dovolené

Dovolená Anji a Karla se chýlila ke konci, stejně jako pobyt Joeyho u Svobodových. Radek jejich návrat vyhlížel celkem nedočkavě. Daisy totiž poslední dobou byla docela špatná. Původně snášela Joeyho přítomnost velmi dobře, zdálo se, že si rozumí, přece jen byli na sebe docela zvyklí.


Po pár týdnech ale začala být zkroušená, špatně žrala, skoro si nechtěla hrát, prostě to nebyla ona. Jednoho dne to už Radek nevydržel, a rozhodl se, že už nebude čekat. Filip byl u babičky, Andrea v práci, a tak zavřel Joeyho na dvorku a společně s Gábinkou vzali Daisy k veterináři. „Deši nece!“ hlásila zkroušeně Gábinka, když vystoupili před ordinací. „Já vím, kočičko, ale přece chceš, aby byla Daisy zdravá, ne?“ konejšil ji tatínek.


A tak společně vešli dovnitř, zaregistrovali se u panelu a čekali. Když přišli na řadu, veterinářka si odvedla Daisy do ordinace. Děti dovnitř nesměly, a tak Radek zůstal čekat v čekárně. Lékařka se snažila fenku uplatit, aby ji nebrala jako nepřítele. „Tak co krasavice, dáš si dobrůtku?“ nabízela jí pamlsek.


Daisy se na ní jen podívala a zase sklopila hlavu. „Hm, tobě fakt není nejlíp, co?“ poznamenala doktorka. „Sestři, připravte mi prosím odběr krve, uděláme kompletní obraz.“ houkla na svoji asistentku.


Po základním vyšetření a odběru krve odvedla Daisy zpět do čekárny a požádala Radka, aby počkal na výsledky. Když se vrátila, přisedla si k němu a Gabči na pohovku. „Tak co jste zjistila, paní doktorko? Je to vážné?“ strachoval se Radek. „No, jak se to vezme.“ nakousla doktorka.


„Jak to myslíte?“ nechápal Radek. „Říkal jste, že Daisy je několik týdnů v kontaktu s jiným psem, že ano?“ pokračovala veterinářka. „Ano, hlídáme Joeyho manželčině tetě.“ potvrdil Radek. „Tak to se chlapec činil, protože vaše Daisy je březí, pane Svobodo. Za pár týdnů čekejte štěňátka.“ pokynula směrem k fenečce.


„Páni!“ hvízdnul Radek. „Co s tím budeme dělat?“ podrbal se na hlavě. „To už nechám na vás. Můžete si je nechat, příp. vám můžu dát kontakty na nějaké agentury, které vám pomohou zprostředkovat adopci do nové rodiny.“ nabídla mu doktorka a rozloučila se. „No, holky, tak to nás maminka nepochválí.“ prohlásil Radek spíš pro sebe – ty dvě z toho moc rozum neměly.


Na tuhle jobovku potřeboval klid. Počkal tedy, až děti půjdou spát. Když je ukládal, hlavou se mu honily všemožné scénáře. „Štěnata v tomto domě??“ ptal se sám sebe a díval se na své dvě děti, které se dělily o svůj malý pokojíček už teď s jedním velkým psem. Štěňátka sice velká nebudou, ale jelikož ani Joey nebyl drobek, bylo jasné, že porostou rychle.  


Když sešel dolů, Andy zrovna podávala večeři. Sedl si ke stolu a pustil se do jídla. Asi vypadal hodně zdrchaně, protože se po chvíli už to Andrea nevydržela. „Děje se něco?“ zeptala se ho starostlivě.


Radek odložil příbor a podíval se na ni. „Když už se ptáš, tak asi děje.“ řekl zasmušile. „Proboha, stalo se něco s Anjou a Karlem?“ vyděsila se hned Andrea. „Ne, netahej sem hned katastrofický scénáře, ti jsou, pokud vím, v pořádku. I když souvisí to s nima.“ připustil Radek. „Tak to konečně vyklop.“ protočila oči v sloup. „Joey nám zbouchnul Daisy.“ vyklopil Radek s nejistým úsměvem.


Andreji zaskočilo, i když poslední sousto dávno spolkla. „Cože? To jako vážně?“ řekla, když konečně popadla dech. Radek jen přikývl. „Co budeme dělat?“ ptala se. „Budeme někam muset nacpat pár štěňat.“ pokrčil rameny Radek. „A jak jsem o tom celý den přemýšlel, asi to bude chtít větší dům. Už kvůli dětem.“ přiznal se, co ho napadlo.


Ani v Selvadoradě nezačal týden zrovna idylicky. Krásné počasí vzalo rohy a k džungli dorazil nějaký monzun, nebo co, a už druhý den lilo jako z konve. Pestré barvy byly tytam a městečku vládla ponurá šeď.


Rodinka si ale nechtěla nechat zkazit svoji dovolenou nepřízní počasí, a tak statečně vymýšleli program uvnitř jejich dočasného příbytku. Anja se rozhodla vyzkoušet pár místních receptů – v těchto dnech se hodilo k jídlu i něco pálivějšího, pro Belu pak samozřejmě připravila odlehčenou verzi.


Karel se zase začal probírat poklady, které si přinesli ze svého průzkumu džungle. Anja se mu sice pořád trochu posmívala, že jsou to jen bezcenné kusy šutrů, ale jeho nadšení to nemírnilo. Rozhodl se, že zkusí nalezené relikvie očistit, protože věřil, že pod nánosem bahna najde opravdu skvostné kousky.


Isabela se také zabavila po svém. Tvořila vlastnoručně malované pohledy, které posílala všem členům rodiny, hrála si s panenkou, kterou vyškemrala po rodičích na trhu, nebo si prostě jen četla příběhy a legendy z džungle.


„Hmm, to nevypadá vůbec zle.“ pochvaloval si Karel, když odstranil tu nejhorší vrstvu špíny a odhalil obrysy nějaké sošky. „Fakt myslíš, že to bude mít nějakou cenu?“ pochybovala dál Anja. „Ještě ji dám trochu do pucu, a uvidíš ten skvost.“ mrkl na ni. „A nechceš to čištění nechat na odbornících?“ navrhla Anja. „Ale lásko, nekaž mi radost, já si to dotáhnu do konce sám.“ zamítl to Karel a zkoumal dál svůj objev.


Anja ho tedy nechala být, svalila se do křesla u krbu a rozhodla se, že před večeří si poslechne četbu od Bely. Jenže buď byla její dcera uspávačka hadů, nebo to bylo tím hřejivým teplem ohně a únavou z nedávného dobrodružství, ale Anja to po chvíli prostě zalomila.


Vzbudil jí až náhlý výkřik. „Mám to!“ rozlehlo se obývákem. „Holky, honem pojďte sem, to musíte vidět!“ hulákal Karel jak na lesy. Když se obě vzpamatovaly a došly k němu, stála na stolku krásná zlatá soška. „Asi ti dlužím omluvu, že?“ připustila rozespale Anja. „Tatí, a když to prodáš, budeme boháči?“ vyzvídala Bela. „Holky moje, tuhle sošku neprodáme. Tu si necháme na památku!“ řekl rozhodně Karel.


K úplnému konci jejich pobytu se naštěstí počasí umoudřilo, a tak mohli svoji dovolenou završit důstojně na místní slavnosti. Celý večer si dávali dobré jídlo (už věděli, co jejich žaludky snesou), kupovali poslední suvenýry a dárky pro rodinu, a užívali si společnosti nově získaných přátel. „Dnes ti to ohromně sluší“ flirtoval Karel, když s Anjou osaměli. „Ale nepovídej!“ červenala se Anja.


„Co kdybychom se šli projít někam, kde bude trochu klidněji?“ navrhl jí Karel. „Jseš si jistý, že je to vhodné? Nebude to neslušné? A co Bela?“ pochybovala Anja. „Zlato, nikdo si ani nevšimne, že jsme pryč, natož Bela, ta je někde s Miguelem, chtějí se rozloučit. A navíc naše dcera je samostatná až až.“ přemlouval ji Karel. „Máš pravdu, vlastně se mi ten nápad líbí.“ souhlasila nakonec Anja.


Bela skutečně trávila poslední večer se svým kamarádem Miguelem. Lítali spolu po tržišti jak splašení a hráli si na dobyvatele džungle. Když už toho měli dost, svalili se na lavičku pod stromem. „To je škoda, že už musím domů.“ postěžovala si Isabela. „To jo, byla s tebou sranda.“ pokýval hlavou Miguel. „Ale tak však si budeme psát, ne?“ zeptala se Bela. Neměla pochyb o tom, že stojí o to, aby si své přátelství udrželi.


„Hele, holka, já nevím. Raději si nebudeme nic slibovat, jo? Já totiž na vztahy na dálku moc nejsem.“ začal se vytáčet Miguel. „To mi nemůžeš jednou začas poslat mail? Internet tu přece máte?“ nechápala Isabela. „Podívej, nevím, co jsi čekala, ale kdybych si měl psát s každou holkou, co je tady na prázdninách, nedělám nic jiného.“ rozmáchl rukama chlapec.


„Cože? Já přece nejsem každá holka, ne? Myslela jsem, že si rozumíme?“ čertila se Bela. „Ale no tak, Belinko, však jo, rozumíme. Vždyť si můžeme dát ještě zmrzku na rozloučenou.“ dělal Miguel, jakoby se nechumelilo. „Jdi si na ni sám.“ odvrátila se od něj Isabela.


Anja s Karlem mezitím došli na molo k řece. Vodopád padal ze skal, a voda se třpytila v nočním světle. Vzduch byl příjemně chladivý „Páni!“ vydechla Anja. „Já ti říkal, že bude příjemné vypadnout na chvíli z rozpáleného trhu“ usmál se na ni Karel.


„Vlastně jsem chtěl najít chvilku klidu, abych ti za všechno poděkoval.“ zvážněl a chytil jí za ruce. „Co blázníš? To přece není třeba.“ kroutila hlavou Anja. „Ale je, Anjo. Děkuji ti za všechno, za naši krásnou dceru, za to, že jsi mě našla a zachránila. Nikdy ti nebudu moct vynahradit roky, kdy jsi na vše byla sama, ani to, jak ses obětovala, když jsem ještě byl…“ zarazil se a políbil jí na ruce.


„Já to dělala z lásky, to pak jdou věci samy.“ usmála se na něj dojatá Anja. „A právě proto, bych ti chtěl dokázat, jak moc si toho všeho vážím. Jak si vážím TEBE!“ pokračoval. Pak ji pustil, a najednou padl na koleno a podíval se jí do očí. „Anjo, miluju tebe a naši dceru víc než cokoli na světě. Byl bych opravdu vděčný, kdybys mi prokázala tu čest a byla se mnou do konce života. Vezmeš si mě?“ vyslovil se.


Anja byla v šoku. Byla poslední měsíce natolik šťastná, že jí ani nenapadlo, že by potřebovala něco víc. Ale najednou tu klečel muž jejího života a nabízel jí přece jen další kousek štěstí. A nebylo to o tom prstýnku v jeho rukou. „Moc ráda, ty můj blázínku!“ vydechla nakonec. Karel sice nevěřil, že by ho odmítla, ale i tak se mu ulevilo. Popadl Anju do náručí a políbil ji stejně jako před téměř rokem na jiném, podstatně méně romantickém místě.


Pak už honem utíkali zpátky nahoru, aby se o zasnoubení podělili s Isabelou. Našli ji u zarostlé kašny uprostřed náměstí. „Stalo se něco?“ ptala se Anja, když viděla, že její dcera je tu sama a ještě se tváří otráveně. „Ále, asi jsem dostala kopačky.“ přiznala se Isabelka. „Zlato, jakto?“ nechápala Anja. To mě mrzí, jsi v pohodě?“ ujišťoval se zároveň Karel. „To bude dobrý, Miquel je prostě blbec.“ ujistila je Bela.


„A kde jste vlastně byli? Nějakou chvíli jsem vás už neviděla?“ vyzvídalo děvčátko. „No víš, byli jsme se projít k řece, je to moc krásné místo. Tak jsem si řekl, že bych tam mohl požádat tvoji maminku o ruku. A představ si, že ona souhlasila.“ vylíčil jí Karel, k čemu došlo.


„Jupí, bude svatba!!!“ jásala Isabela a malého Casanovu definitivně hodila za hlavu. „A mamí, můžu s tebou vybrat šaty? A půjdu za družičku, že jo, tatí?“ začala chrlit otázky, div jim celou svatbu nenaplánovala sama během pěti minut.


Když jí potvrdili, že bude nejhezčí družička ve Windenburgu a širém okolí, spustil se nad jejich hlavami slavnostní ohňostroj. Jejich dovolená skončila nejlépe, jak mohla, a všichni se těšili domů, kde na ně čekala jejich rodina a nové zážitky.

To byla tak krásná zásnubní řeč je vidět, že má Karel Anju moc rád už se těším na svatbu a taky jsem moc zvědavá na štěňátka jsem ráda, že to nakonec Andrea brala takto jinak chudák Bela... už má za sebou svoje první zklamání v lásce doufám, že ta další už bude lepší a kdo ví... třeba ještě Miguela potká a ten bude mrkat jaká z ní vyroste hezká simka

Krásné!   moc pěkné zasnoubení, jsem ráda, že na to došlo   po těch všech peripetiích je to určitě krok správným směrem   moc se mi líbí to náměstí s osvětlením.
Chudák Isabela, má pravdu, Miquel je fakt blbec   Bylo by to zajímavé, kdyby se to stalo tak, jak říká Lucisab   
A tomu, co se stalo s pejskem, naznačuje i to srdíčko na první fotce  náhodou je to moc pěkná zpráva, jsem zvědavá na jejich štěňátka!   Celý díl je zase moc krásně sepsaný 

Díky holky  S tou Belou je to zajímavý nápad - třeba se do Selvadorada jednou vrátí a kdo ví
Helllo, a ano, první fotka je pro nás jasná, původně jsem uvažovala jestli ji nedat nějak retrospektivně. Ale nakonec zůstala tam, i když postavy o tom neměly ponětí, co se jim děje na dvorečku

Tak je tu další díl, tentokrát jsem si po dlouhé době hrála s pózami, ale nevím nevím, jestli mě za něj pochválíte      Jenže nešlo to jinak ....

45. KAPITOLA – Návrat do reality

Anja, Karel a Isabela strávili na cestě celý den. Domů se dostali až někdy nad ránem. Dopřáli si krátkého odpočinku a ještě to odpoledne uvítali první návštěvu. Svobodovi jim přivezli jejich Joeyho! Děti zapadly do pokoje a Karel vzal Radka stranou, aby zjistil, jestli nebyly s Joeym nějaké problémy. „Doufám, že vás ten náš fešák moc nezlobil.“ ujišťoval se Karel.


„Když už jsi to nakousnul, tak se objevila jedna menší komplikace.“ začal Radek. „To mi neříkej! Zničil snad něco? Nebo nedejbože někoho pokousal?“ děsil se Karel při představě, že bych jejich mírumilovný Joey odhalil druhou tvář. „Ne to ne, byl vlastně přátelský. Bohužel až moc.“ naznačil Radek.


„A v tom je nějaký problém?“ nechápal Karel v čem by mohla být přátelskost komplikovaná. „Nebyl by, pokud by zrovna Daisy nehárala.“ upřesnil Radek a chtěl dopovědět celou historii, když ho Karel přerušel. „Ty chceš říct, že Joey? … A Daisy?...Jakože štěňata?!?!“ zakoktal se Karel.


„Jo, tak nějak už to vypadá.“ přisvědčil Radek. „To nás strašně mrzí, chcete s něčím pomoct? Samozřejmě se podělíme o náklady.“ ujišťoval ho Karel, že jsou připraveni nést svůj díl odpovědnosti. „Hele v pohodě, kámo. Možná jen budeme potřebovat helfnout se stěhováním, pokud budeš mít čas.“  napadlo Radka.


„No nazdar, vy se kvůli štěňatům budete stěhovat?“ vyvalil Karel znovu oči. „Né, to není jen kvůli štěňatům. Jde hlavně o děti, mačkají se v jednom malém pokoji, a Filip asi za chvíli nebude chtít mít malou ségru pod nosem.“ vysvětlil mu Radek. „No dobrá, každopádně jako stěhovák jsem ti k dispozici.“ slíbil mu Kája.


Pak už se přesunuli za dámami do obýváku. „Říkala ti Andrea, co provedl náš Joey?“ zeptal se Karel Anji, když dosedl na pohovku. „Ne, stalo se snad něco?“ zavrtěla Anja nechápavě hlavou. „Nic hrozného, jen si s Daisy zadělali na potomky.“ mávla nad tím rukou Andrea. „No to snad ne! To mě mrzí.“ řekla překvapená Anja. Joey, který zaslechl své jméno, jakoby také házel omluvné pohledy. „V klidu, měli jsme si sami dát pozor. A děcka už se na štěňátka těší víc než na Ježíška.“ uklidňovala ji Andrea.


Za chvíli už Svobodovi zjišťovali, jak vlastně bylo na dovolené. Něco už věděli z Beliných pohledů, ale poslouchat historky naživo bylo samozřejmě lepší. Šli pěkně chronologicky, takže to největší překvapení se nechávali na konec. „No, a tam na tom úchvatném místě jsme se zasnoubili.“ dokončila Anja svoji část vyprávění.


„Anjo, a to říkáš jen tak?“ vykřikla Andrea. „To je úžasná zpráva, moc gratulujeme.“ zachoval Radek poněkud klidnější hlavu. „Ale samozřejmě, že gratulujeme.“ přidala se Andrea. „Ale tohle jsi na mě měla vybalit hned ve dveřích a né si to nechávat tak dlouho pro sebe.“ kárala jí naoko Andrea.


„Promiň zlato, chtěli jsme vám to podat stylově.“ omluvila se (taky naoko) Anja. „No, asi ti to prominu.“ smála se Andy od ucha k uchu. „Andy, ale jinak na tebe stoprocentně spoléhám. Doufám, že mi pomůžeš dát tu svatbu dohromady.“ svěřila se jí Anja se svou prosbou. „Že váháš, tetko!“ souhlasila Andrea okamžitě. „Ale nic velkého, jen prostě potřebuju něčí nadhled, až začnu panikařit.“ usmála se na ni nesměle.


V dalších pár týdnech žili všichni přípravami svatby. Krom toho ale bylo potřeba začít žít zase běžným životem. Bela chodila do školy, Karel pracoval na nové knize nebo psal články do různých plátků, a Anja se naplno pustila do zahradničení, které jí začínalo slušně vynášet. Zrovna si šla dát pauzu a sklenku limonády, když na ní vyskočil Joey. „Pojď sem ty mazle!“ podrbala ho Anja za ušima a střihla si s ním taneček.


V tom se na lince rozezvonil telefon. Byl to Karlův mobil, nechal ho tu, když jel odvézt Belu na kroužek kreslení. Jelikož vyzváněl hodně dlouho, Anja pustila Joeyho a hovor přijala. „Ahoj, tady Anja, Karel není doma a nechal tu telefon. Děje se něco?“ zeptala se volajícího a vyskočila na barovou stoličku.


Když telefon položila, myslela, že se jí rozskočí hlava. Nebyla naprosto schopná vstřebat informace, které se před chvíli dozvěděla. Její mozek tomu prostě odmítal uvěřit.


Složila si hlavu do dlaní na kuchyňské lince a snažila se přemýšlet. „To přece nejde... To není možné… Jak mu tohle jen mám říct… to nedokážu…budu muset…ale jak?...“ tohle vše se jí honilo hlavou.


V tomhle stavu ji našel Karel, když se vrátil domů. „Lásko, proboha, co ti je? Jsi bledá jako stěna.“ začal se strachovat, když ji viděl. Anja se pokusila narovnat a otřít si oči. „Miláčku, volala tvá nevlastní sestra. Včera zemřel Lucas, jejich táta.“ začala Anja.


„Proboha, to mě mrzí. Ale věděli jsme, že je nemocný, bojoval s tím přece už dlouho. Vím, všichni jsme věřili, že to překoná…ale život už takový bohužel je?“ snažil se ji utěšit. „A co máma, drží se aspoň trochu?“ zeptal se, zatímco Anja se mu zabořila do ramene.


Jeho otázka způsobila u Anji další příval slz a emocí. Jemně se vymkla z jeho obětí a opřela se o kuchyňskou linku. „Miláčku, já….nevím, jak ti to říct.“ zavzlykala do dlaní. „Anjo, mluv, děsíš mě!“ naléhal na ni Karel, teď už měl opravdu strach. Anja byla citlivá a často zasmušilá, ale tohle nebylo normální.


Anja sebrala odvahu, aby tu větu řekla nahlas. „Tvá máma… ona odešla za ním…“ řekla mezi vzlyky. „Večer přišla s holkama z nemocnice. Byla zdrcená, ale jinak v pořádku. A ráno… ráno už se neprobudila.“ dodala už jen šeptem, jakoby nedokázala sama věřit vlastním slovům.


Karel to nejhorší podvědomě tušil od okamžiku, kdy se Anja rozplakala. Přesto doufal, že to není pravda, že se přeslechl. „To není možné! Byla přece v pořádku… plná života, těšila se na naši svatbu.“ nechápal Karel. Ani jemu ta slova nedávala smysl. Zavřel oči, jakoby doufal, že tím to přestane být pravda. „Lásko, tak moc mě to mrzí!“ vzala si Anja jeho hlavu do dlaní.


Karel ji už jen mlčky objal a rozplakal se. Anja už plakat nemohla. Jednak jí došly slzy, a pak věděla, že teď musí být ona ta silnější a být Karlovi oporou. Sevřela ho tedy ve svém náručí a počkala, až pomine ten nejhorší šok.


Eliška a Lucas měli společný pohřeb. Obřad byl krásný, dojemný, ale rozloučit se bylo těžké. Všechny jejich děti se poté odebraly do Lázeňské oázy do domu rodičů, jen Belu vyložili u Andreji a Radka. Ilonka se po příchodu domů okamžitě rozeběhla do svého pokoje. Ostatní jí dopřáli čas a společně se usadili v obýváku, aby probrali jednu zásadní věc – co bude dál!


Za chvíli se zdálo, že téma je uzavřeno. „Ale samozřejmě platí, že s tím musí Ilča souhlasit.“ poznamenala Markéta. „Tak to je jasné.“ potvrdil jí Karel. „Vím, že její sourozenci jste vy tři, ale myslíte, že bych s ní o tom mohla promluvit já?“ navrhla Anja.


Ostatní nic nenamítali, a tak se vydala do dívčina pokoje. Opatrně zaťukala. „Můžu dál?“ zeptala se, když na klepání nikdo nereagoval. Ani teď se však nedočkala odpovědi. Zkusila tedy vzít za kliku a když povolila, vešla pomalu dovnitř. „Nechte mě být!“ ohradila se Ilonka, seskočila z postele a obrátila se k Anji zády. „To nemůžeme, na to tě máme moc rádi.“ řekla konejšivým hlasem Anja a opatrně ji chytla za ramena.


„Broučku, já vím, co si prožíváš…“ přiznala jí Anja. „Sama jsem přišla o rodiče, když jsem byla zhruba v tvém věku.“ dodala, aby naznačila, kam míří. Ilonka se jí vysmekla a rozkřikla se na ni. „To není pravda, lžeš! Já si pamatuju, jak jsi mamince říkala, že tvoje máma umřela nedávno!“ zlobila se na ni.


„Ano, to je pravda, ale je to složitější, víš? Ve skutečnosti jsem si opravdu myslela, že zemřela, když jsem byla ještě malá holčička. Tatínka jsem si ani nepamatovala, a pak jsem přišla i o maminku. Na chvíli jsem jí sice znovu našla, ale to už jsem byla dospělá.“ vzpomínala Anja. Nenechala se odradit a znovu pohladila děvčátko po vlasech.


Ilonku její slova zaujala a tak se přestala bránit. Anja si k ní klekla a pokračovala: „Vyrůstala jsem s jednou ze svých starších sester a její rodinou. Ségra má dvojčata zhruba v mém věku, a pak ještě jednu mladší dceru. Všichni na mě byli hodní, starali se o mě, ale rodiče mi nikdy nemohli nahradit. Proto si troufám tvrdit, že vím, jak se asi můžeš cítit.“ vysvětlovala jí trpělivě.


Ilča nebyla hloupé děvče, takže jí došlo, že Anja není nepřítel. Jenže všechno tak moc bolelo. Holčička se rozplakala a skočila jí do náručí. „Když maminka a tatínek mi tak strašně chybí. Já chci aby se vrátili.“ vzlykala jí na rameni. „Já vím, zlatíčko, já vím.“ utěšovala jí Anja, ale nechala ji vyplakat, stejně jako Karla před pár dny.


Když se Ilonka trochu uklidnila, vybídla jí Anja, aby se posadila na postel. „Víš, bavili jsme se s tvými sourozenci, co dál dělat. Tvoje sestry by měli dál studovat a chtěli se stěhovat do města, a tak nás s Karlem napadlo, jestli bys nechtěla jít raději k nám.“ navrhla jí. „To já přece nemůžu!“ zděsila se Ilča a znovu se rozplakala.


„Beruško, proč bys nemohla?“ snažila se zjistit Anja. Ilča polkla pár vzlyků, než se mohla nadechnout k odpovědi. „Protože vy máte Belu. A chcete se brát. A pak budete možná chtít další miminko. Maminka říkala, že určitě po svatbě budete mít ještě miminko. Takže já bych vám tam jen zacláněla.“ chrlila na ni nešťastně holčička. „Ale zlato!“ povzdechla si Anja.


„Ty malý blázínku, copak jsi mě neposlouchala? Mně právě pomohlo, že jsem žila s někým v mém věku. S Belou si přece rozumíte, bude štěstím bez sebe, když tě bude mít ve vedlejším pokoji. A i kdyby bylo nějaké další miminko, u nás se najde místo pro vás všechny, rozumíš? Jsme rodina, a ta drží pohromadě. Ale jestli chceš zůstat se ségrama, tak to spolu určitě taky zvládnete.“ vysvětlila jí, že rozhodnutí je na ní.


„Takže vám by vážně nevadilo, kdybych u vás bydlela?“ ujišťovala se Ilonka. „Jistěže ne. Moc by nás to potěšilo.“ potvrdila jí Anja. „Tak dobře.“ souhlasilo nakonec děvčátko. „Tak tedy ujednáno.“ mrkla na ní Anja. „Jdu to říct ostatním.“ dodala a zvedla se k odchodu. Ilonka jí ještě skočila do cesty a objala jí. „Děkuji.“ zašeptala jí do ucha a znovu měla na krajíčku.


----------------------------------------------------------------------------------------

... Když jsem si ve světě všimla, že Eliška a Lucas nežijí, nedokázala jsem tam tu Ilonku nechat jen tak. A pak už nějak nešlo tuhle situaci odbýt, proto vznikl tento díl, tak snad z něj nebudete mít depku