Historie jednoho rodu

Tak jsem dohnala resty a nestačím zírat

Musím říct, že nová linka se mi velmi zamlouvá! Nick mě velmi překvapil . Zachoval se, jako gentleman . Musím říct, že je to velmi pohledný simík a s Gabi by tvořili pěkný pár .

Navíc plusový bod pro Gabi, Danny si ji velmi oblíbil a není divu po tom všem, jak se o něj postarala a nechala ho si pohrát s pejskem, o kterém sní takovou dobu. Jsem moc ráda, že se mu přání splnilo a dostal Merlina, určitě to bude skvělý parťák!

Těším se na pokračování.

Jsem ráda, že se Nick trochu zklidnil, jen jsem zvědavá jak dlouho mu to vydrží každopádně by spolu s Gaby tvořili moc krásný pár navíc má Gaby i hezký vztah s Dannym moc se mi líbí její dějová linka a těším na pokračování

Děkuji za krásná slova - ani nevíte, jakou radostí mě to naplňuje, kdy to čtu  Hned mám vždy lepší náladu. Moc mě těší, že se vám Gabrielin příběh líbí, a že se vám začíná líbit i Nick. A taky mě těší, jakým směrem se ubírá vaše uvažování... No uvidíme, zatím jsou k něčemu takovému ještě hodně daleko

Ale dnes to nebude o Gabriele. Původně jsem tento moment nechtěla v příběhu rozvádět tak detailně. Nakonec ale dorazila inspirace a mně to nedalo, abych se zase trochu nevyřádila

115. KAPITOLA - Jedné bouřlivé noci

Léto se nachýlilo ke konci - dny se zkracovaly a večery byly chladnější. Pořád ale bylo krásně a všichni si užívali dozvuky horkých dní.
Katie nastoupila do nové školy v Newcrestu a navzdory počátečním obavám zapadla celkem dobře. Rychle se rozneslo, že její máma bývala hvězdná herečka - pár dětí vidělo její poslední film, ale především jejich matky ji před lety přímo hltaly v oblíbeném seriálu. A tak Katie nabrala celkem rychle na popularitě, kterou ještě umocnilo její vyprávění o životě na ostrovech.


Kayla s Filipem se pak pomalu připravovali na příchod miminka. Filip donesl domů krásnou postýlku s nebesy, která připomínala Kaylin oblíbený ostrovní styl, ale přitom dobře zapadala do jejich bytu. A Kayla se snažila nějak přežít poslední týdny, které pro ni byly fyzicky náročné, a to i přes to, že se vždy udržovala v kondici.
“Ale pozor, v našem jezeře se zabydlela velryba.” neodpustil si Filip, když jednoho večera našel svoji ženu v bazénu.


“Ha, ha, ha! Máš štěstí, že jsem nad věcí. Nechtěl bys zažít, co dokáže hormony rozhozená a uražená ženská.” odpověděla mu Kayla, která se nenechala rozhodit a dál splývala na vodě.
“Fajn, ale večery jsou už docela chladné. Není ti už zima? Ať nenastydneš.” strachoval se Filip.
“Mně je teď horko pořád. Je dusno, blé. Navíc mě děsně bolí záda, a tohle tááák pomáhá.” vysvětlila mu.
“Fakt jo? Že bych to taky zkusil?” zeptal se spíš sám sebe. Za chvíli už oběhl bazén a skočil parádní bombu hned vedle Kayly.


To žena nečekala, což ji donutilo opustit svoji pozici. “Héj, jsi normální. Z tebe ještě porodím.” ohradila se.
“Promiň, nemohl jsem si pomoct. A na porod máš ještě čas, ne?” ujišťoval se.
“No, to sice ano. Ale pokud mě budeš tak děsit, tak za nic neručím.” zaškaredila se na něj.
“Promiň, promiň, už budu ten nejvzornější manžel a otec, naprosto zodpovědný a vážný.” omlouval se.
“Nestraš, ještě s tebou bude nuda. Stačí, když to s těmi prdlými nápady nebudeš moc přehánět.” navrhla mu Kayla a na oplátku ho pocákala.


Chvíli se ještě pošťuchovali v bazénu, než se přece jen příliš ochladilo. Očividně se blížila bouřka, a tak ani nebylo rozumné zůstat ve vodě. Dali si tedy ještě společnou sprchu a opravdu, než se trochu osušili, už se rozpršelo. Ze sprchy se vydali rovnou spát.
Kayla však nemohla usnout. Zvuk kapek dopadajících na vodní hladinu ji obvykle uklidňoval. Byla na to zvyklá z domu na Sulani. Ani hromobití ji jindy nerozhodilo. Dnes se ale už přes hodinu převalovala a ne a ne zabrat. Rozhodla se tedy vstát a jít se trochu napít. Když se ale posadila, překvapila ji bodavá bolest v břiše. Její tiché zaklení vzbudilo Filipa. “Lásko, jsi v pořádku?” staral se hned.
“Ale jo, nejspíš jen poslíčci. Jen si zajdu pro vodu a bude to dobré.” odpověděla mu.
V mžiku byl u ní. “Nikam nechoď, já ti tam skočím, ano?” nabídl se hned.


Kayla mu byla vděčná a zatímco odešel do kuchyně, snažila se náhlou nevolnost rozchodit.
“Tady to máš.” ozval se Filip, když se vrátil do ložnice. “Proč neležíš?” napomenul svou ženu, když ji viděl korzovat po ložnici.
Kayla si od něj vzala sklenici a napila se. “Já ti nevím, je mi nějak divně.” odpověděla mu, když odložila sklenici na stolek. A v tom to ucítila. “A do pytle!” zaklela a podívala se pod sebe. U nohou měla vmžiku slušnou louži.
“Jejda, asi nám sem zateklo z terasy.” napadlo Filipa jako první.


“Miláčku, to není z terasy.” upozornila ho Kayla.
“Ne? Tak to je dobře. A co to teda je? Ty ses… no… však víš… počůrala?” koktal ve snaze odhalit původ louže v jejich ložnici.
“Ne, fakt nepočůrala. To je plodová voda.” vysvětlila mu.
“Jakáže voda?” nechápal v první chvíli Filip.
“Plodová. Z mého břicha. Znamená to, že začínám rodit.” oznámila mu Kayla.


“Cože?! Rodit?! Teď?!” snažil se to pobrat Filip. “Fajn, co teď, co teď? Zavolat taxi, a Gabriele, že?” přehrával si jejich plán na den D.
“To by bylo fajn.” usmála se na něj Kayla.
Filip tedy odběhl a zatímco Kayla rozdýchávala první kontrakce, snažil se obvolat, co se dalo. Za chvíli se však vrátil ve stavu totální paniky. “Jsme v háji, totálně v háji! Ten déšť zaplavil půl města. Gabriela se sem nedostane, taxíky prakticky vůbec nejezdí, sanitka taky dojede kdo ví kdy, co teď, co teď?” začal malinko šílet.


“Miláčku, prosím, teď se hlavně uklidni. Však to může trvat několik hodin, do té doby ta bouřka ustane, voda opadne. Teď mi pomoz najít něco suchého a zatím budeme čekat. Teď stejně nejde nic jiného, než měřit odstup mezi kontrakcemi.” snažila se ho uklidnit Kayla.
“Jo, jo jasně, bude to v pohodě.” rozdýchával to teď prozměnu on. Když se vzpamatoval, pomohl Kayle obléknout čistou košilku. Pak se pasoval do role časoměřiče.
Kayla zatím dál pochodovala po místnosti, aktuálně jí to pomáhalo nejvíc. Za chvíli už budeš tady, pomyslela si při pohledu na postýlku. V tom to ale přišlo. “A do háje!” ulevila si, když pocítila novou vlnu bolesti.


“Lásko, děje se něco?” doběhl hned Filip.
“Víš, jak jsem říkala, že to může trvat několik hodin?” odpověděla mu otázkou, když popadla dech.
“Ánoooo…?” potvrdil jí nejistě.
“Tak prosím tě nejanči, ale asi jsem se spletla. Miminko chce ven už teď.” přiznala mu. Filip samozřejmě jančit začal. Ale Kayla mu připomněla, že na Sulani není nemocnice za rohem, a i Katie se narodila doma za pomoci Tiany. Začala mu dávat jasné instrukce a během plnění zadaných úkolů se Filip jakžtakž uklidnil. Donesl ručníky a vodu, Kaylu podložil polštáři a přes nohy ji hodil deku, protože teď už jí bylo naopak chladno.
“Fajn to by bylo. Ale je ti jasný, že fakt nevím, co mám při tom dělat, že jo?” připomněl jí, když nachystal vše potřebné.
“Ubezpečuji tě, že pokud to půjde,...heh... jak má, tak ty nemusíš dělat skoro nic. Uuufff…  Prostě jen, jak… uvidíš hlavičku… heh… tak ji přidržuj, jasný?” instruovala ho v pauze mezi kontrakcemi.


Porod pokračoval přesně tak, jak začal. Jednoduše by se dal označit jako překotný. Kayla během několika dalších minut poctivě tlačila, takže za pár minut už Filip halekal na celou ložnici. “Už ji vidím, vidím hlavičku!!! Panejo, ta je veliká!” komentoval dění.
“Tohle mi fakt nepomáhá!” okřikla ho Kayla a znovu zatlačila.
“Už jdou ramínka, už bude venku, jsi skvělá.” začal ji povzbuzovat a hloupé komentáře už si nechal pro sebe.


O pár okamžiků později bylo miminko venku. “Je to holčička! Lásko, další holčička!” hlásil Filip, a opatrně podával dcerku své ženě. Přísahal by, že v životě nedržel nic tak křehkého v ruce. Chvíli na to se dole ozvala sirény sanitky, a novopečený otec pustil nahoru zdravotníky. Ti zkontrolovali stav maminky i děťátka a potvrdili, že obě jsou v pořádku. Tatínek dostal pochvalu, jak se o vše postaral. Jelikož ale liják venku stále nepolevoval, naznali, že převoz do nemocnice by za daných podmínek byl spíš ke škodě než užitku.
Nad ránem tak už Kayla ukládala holčičku do kolébky, aby se mohla umýt, převléknout a trochu prospat.


Katie neměla o nočních událostech ani tušení. Spala tvrdě jako špalek a zaspala nejen noční bouřku, ale i příchod sestřičky na svět. Filip za to byl rád. Upřímně totiž nevěděl, jak by své starší dceři vysvětloval, co se to s maminkou děje.
Když uklidil ložnici a venku se rozednilo, vypravil se za ní do jejího pokoje. “Koťátko moje, vstávej, mám pro tebe překvapení.” snažil se ji probudit.
“Hmmm…” zabručela dívenka, ale jinak nehla ani brvou.
“Kitty, no tak, je čas vstávat.” zkusil to znovu, a dal jí pusu na tvář.


Šípková Růženka pak konečně otevřela jedno oko a změřila si otce zkoumavým pohledem. “To už musím do školy?” ptala se rozespale.
“Kdepak, dnes se do školy nejde. Ale chci ti něco ukázat. Pojď se mnou.” vybídl ji a zavedl ji do ložnice.
“Ale mamka ještě spí, tak ji nechej, potřebuje to.” upozornil ji Filip.
“A co mi chceš ukázat?” nechápala Katie a rozhlížela se kolem sebe. Máma opravdu spala.
“Kitty, ty sis vážně nevšimla, kdo je v kolébce?” kroutil hlavou její otec.
“Kdo by tam měl…?” nedořekla otázku.


“Šmankote, tady je miminko? Kde se tu vzalo?” vyjekla, když se konečně podívala správným směrem.
“Pšššt!” napomenul jí mírně Filip, ale Kayla se jen zavrtěla a spala dál. “V noci se ti narodila sestřička. To koukáš co?” vysvětlil jí.
“Páni, tak rychle? A maminka nemusela do nemocnice?” divila se.
“Právě že to byl takový fofr, že to tam nestihla. Ale neboj, pan doktor tu pak byl, a jsou obě v pořádku.” ubezpečil ji.
“Ahoj miminečko naše, já jsem tvoje ségra Katie. Vždycky tu budu pro tebe a všechno tě naučím, jasný?” přivítala se s maličkou.
“A to je Caroline, ale maminka jí asi bude říkat Lino.” představil ji její malou sestřičku Filip.

No páni, to tedy byla bouřlivá noc . Začalo to tak nevinně a skončilo to hezkým překvapením. Filip to opravdu tím skokem do vody přivolal.

Moc hezký dílek a Filip se předvedl, jako pašák i když v prvních minutách, než mu došly souvislosti. Musím říct, že mě jeho věta pobavila. '' Ty ses počůrala? ''

Ale nakonec vše dobře dopadlo a Filip, jako porodní bába obstál na výbornou!

Jsem ráda, že jsou obě holky pořádku!

Malička Caroline je roztomilá.

Už se těším na pokračování!

Krásný dílek, prý velryba v bazénu Filip sice při porodu trošku zmatkoval, ale pak se asistence zhostil dokonale, je fajn, že nenastaly žádné komplikace Katie přijala malou Caroline krásně, jakpak jim to spolu asi půjde dál ?

Fidgety napsal:

 “Ale pozor, v našem jezeře se zabydlela velryba.”

Já se teda musím přiznat, že jsem uviděla tu fotku bazénu, kde je Kayla v těch žlutých plavkách, ještě dříve, než jsem si přečetla tenhle Filipův komentář. A jak jsem tak po té fotce přeletěla očima, myslela jsem si, že je v tom bazénu velký žlutý nafukovací míč    až po chvilce mi došlo, že mi tam něco nesedí a pak jsem si uvědomila, že z něho snad trčely nohy  tak jsem se šla na to podívat pořádně - a ona to byla Kayla  v opravdu zvláštní pozici   tak jsem se tomu smála a Filipův komentář mi přivodil další záchvat smíchu  

Ale byl to hrozně napínavý díl    něco takového jsem vůbec nečekala! Samozřejmě v nouzi se vždycky přihodí něco dalšího, jako třeba to zaplavené město     bylo to drama, já bych to nerozdýchala, ale Kayla to ustála opravdu bravurně. Obdivuju ji za ten klid, to bylo něco!   A naštěstí to vše mělo hladký průběh a na světě máme dalšího člena rodokmenu  

Opět musím pochválit, jak krásně sepsané a nafocené to máš, je to opravdu radost si číst a prohlížet    ty pózy jsou dokonalé.  

Už se hrozně těším na další díly! Jsem zvědavá, co se bude dít dál!

Opožděně děkuji za milé komentáře. Jsem ráda, že vás příchod nového člena rodiny potěšil a snad i pobavil.
Jinak velryba v bazénu se nějak nabízela, no - jsem jen zkoušela, jak ve hře vypadá splývání na zádech, a pak se rozhodla to využít. Osobně jsem to ale v těhotenství nezkoušela - v téhle fázi mi kdekoli na zádech bylo akorát zle, takže já bych si asi od bolavých zad takto neulevila.

Každopádně za rodinkou se brzy snad vrátíme, ale dnes se opět zaměříme na Gabrielu

116. KAPITOLA -  Oslava sklizně

Gabriela dodržela své slovo, a tak čas od času měla ve volných dnech na klinice společnost v podobě malého Daniela a jeho štěněte. Bradfordovi její nabídky nijak nezneužívali, ale byli za ni vděční. Jako například tento víkend, kdy se konal výroční trh ve Finchwicku. Přípravy stánku s jejich plodinami a produkty zabraly oběma dost času, navíc paní Anna pekla koláč do soutěže. Byli proto domluveni, že Gabriela přivede Daniela až na zahájení oslav sklizně, aby se chlapec nenudil a nemotal pod nohama.
“Dobrý den Aghato, jak se vede?” zastavili se cestou na stánku u jedné ze sester Muchlzadkových.
“Á, drahoušku, to víte, že báječně. Tenhle svátek mám nejradši.” rozmachovala se rukama dáma.


Nutno podotknout, že si Gabriela na venkovský život za poslední měsíce zvykla. Postupně se seznamovala s obyvateli nejen Brindleton Bay, ale i nedalekého Henfordu, který také spadal pod působnost její kliniky. S Agathou tedy prohodili pár slov a šli najít Dannyho otce a babičku.
“Kde se touláte? Jak ses měl, náčelníku?” přivítal je Nicholas.
“Naprosto bombově! Už jsem naučil Merlina sedni a k noze.” chlubil se hned Daniel.
“Doufám, že moc nezlobil.” ujišťovala se paní Bradfordová.
“Ale vůbec ne. Naopak jsme si to moc užili, viď Danny?” vyvrátila její obavy Gabriela.
“To si pište, bylo to príma - žůžo - boží.” připojil se i chlapec.


“Tak to ráda slyším.” oddechla si paní Anna. Chtěla ještě něco dodat, ale Gabriela nasála vzduch a nedala jí prostor.
“Řekla bych, že to, co tu tak nádherně voní, bude váš koláč, že ano?” zeptala se.
“No, myslím, že všechny koláče tu voní krásně. Letos je konkurence opravdu silná.” poznamenala Anna.
“Ale vsadím se, že ten váš určitě vyhraje.” mrkla na ni Gabi.
“Děkuji za podporu, drahoušku.” usmála se na ni. “Ale chtěla bych se vás…” nakousla opět, ale tentokrát ji přerušil příchod poroty.
“Paní Bradfordová?” oslovila ji žena v klobouku. “Můžete nám prosím představit váš soutěžní příspěvek?” vybídla ji.


“Ach ano, jistě, pojďte.” obrátila se k ní Anna. Gabriela se tedy rozhodla nevyrušovat. Ostatně svůj úkol splnila a nechtěla Bradfordovým zaclánět v trávení zbytku odpoledne. Byl to jejich rodinný čas, který býval vzhledem k množství práce na farmě vzácný. Vzdálila se tedy od skupinky a chystala se projít ještě po trhu.
“Paní doktorko, počkejte ještě!” ozval se za jejími zády Nicholas.
“Děje se něco?” otočila se Gabi přes rameno a zvolnila krok.
“No, ale ani ne… ale… ehm.. no potřebuji vám,… ehm… ještě něco říct.” lezlo to z něj jak z chlupaté deky.


Žena se tedy zastavila a otočila se k němu. “Nebudete se už omlouvat, že ne?” ujistila se. Od té doby spolu nebyli o samotě a ona pořád nevěděla, co od něj čekat.
“Neměl jsem to v plánu. Nebo bych měl?” zarazil se.
“Jen to ne, prosím.” špitla Gabi. Nicholas jen pokýval hlavou a dál nic. “Ehm, chtěl jste mi něco říct.” připomněla mu tedy.
“Ach, ano, jistě. Večeře. Přišel jsem vás pozvat na večeři.” vypadlo z něj nakonec.
“Vy mě zvete na večeři?” změřila si ho zkoumavým pohledem.


“Ne, to ne… Teda ne, že byste si nezasloužila, aby někdo… A vy byste jako šla?... Pardon, co to melu… To matka…” začal blekotat. Pak se zhluboka nadechl, aby byl schopen souvislého projevu. “Víte, máti vás chtěla pozvat na zítra k nám na večeři, jako poděkování. Jen se nedostala ke slovu. Tak mě poprosila, abych vám to vyřídil, než utečete. Takže vás vlastně zveme tak nějak všichni.” vysvětlil nakonec.
“Ach tak.” povzdechla si Gabriela. Sama nevěděla, co si o tom myslet. Najednu stranu se jí ulevilo, protože nevěděla, co by dělala s Nicholasem ve dvou. A šla by vůbec? Ale na druhou stranu jakoby ji snad zamrzelo, že to nebyl jeho nápad. Už mi hrabe, asi jsem fakt dlouho neměla chlapa - pomyslela si nakonec.


“Takže?” ozval se Nick, když se nedočkal odpovědi.
“Takže co?” odpověděla mu Gabi, když se probrala ze zamyšlení.
“Co mám mámě říct? Přijdete? Doufám, že ano, jinak mě zaškrtí.” zeptal se jí.
“No, já nevím. Nechci rušit…” přemýšlela už nahlas.
“Uííí, uííí.” ozvalo se jí náhle u nohou kňučení.
“No, vidíte, Merlin taky říká, že musíte přijít.” tlumočil Nicholas připomínky štěněte, které se jim připletlo pod nohy.
“Máš pravdu, Merline, takové pozvání by bylo nadmíru neslušné odmítnout.” souhlasila nakonec Gabriela.


Druhý den večer se tak mladá žena vypravila do Henfordu znovu. Tentokrát vyjela kousek za město na farmu Bradfordových. Z večera byla trochu nervózní. S Annou a Danielem si rozuměli a stali se z nich přátelé. Ale vůbec netušila, o čem by se měla bavit s Nicholasem. Poslední dobou se snažil být zdvořilý, ale stále mezi nimi panovalo podivné napětí. A jako na potvoru to byl právě Nick, kdo jí přišel otevřít.
“Páni, dnes vám to opravdu sluší.” složil jí poklonu, když jí pomohl z kabátu.


Gabrielu to překvapilo, tohle opravdu nečekala, ale nenechala se vyvést z míry.
“Děkuji. I vy dnes vypadáte nějak... jinak.” oplatila mu jeho všímavost.
“Jistě, to víte. Matka mě donutila dát si sprchu a vzít si čisté triko.” komentoval svůj dnešní vzhled.
“Nicholasi Bradforde, nemysli si, že tě neslyším.” ozvala se ze schodiště paní Anna.
“Drahoušku, vítejte. A tomu drzounovi nevěřte ani slovo. Už je dost velký na to, abych mu chystala oblečení.” obrátila se ke Gabriele.


Společně se pak vypravili do jídelny, kde už to krásně vonělo. Anna byla výtečná kuchařka, není divu že její koláč včera vyhrál. Zatímco Nick galantně pomohl Gabriele se usadit, což vyvolalo další výstřel jejího obočí, jak dnes nevycházela z údivu, paní domácí se odebrala do kuchyně pro jehněčí pečeni. Chyběl jen Daniel. Anna už chtěla vyhnat svého syna, aby pro vnuka došel, když se otevřely dveře.
“Kde se loudáš uličníku? Víš přece, že máme návštěvu.” napomenula ho babička.
“Promiň, babi, utekl mi Zoubek. Musel jsem ho vylovit z pod postele.”vysvětlil jí Danny své zpoždění.


“Zoubek?” nechápala Gabi.
“Křeček. Dotáhl ho minulý týden ze školy. To se nepochlubil?” odpověděl jí Nicholas a ona jen zavrtěla hlavou. “No, vrátit nešel. Jen nevím, jestli dřív zdrhne nebo ho zakousne Merlin.” dodal ještě šeptem se sevřenými rty, aby ho syn neslyšel. Gabriela, ač ochránkyně a milovnice zvířat jen horko těžko potlačila výbuch smíchu.
“Paní Bradfordová, musím říct, že to vypadá nádherně. A ještě lépe to voní. Měla byste si otevřít nějaký podnik, tam by se dveře netrhli.” odvedla raději řeč jinam.
“Ale Gabrielo, to mi příliš lichotíte.” začervenala se hostitelka. “A říkejte mi Anno, prosím.” nabídla jí méně formální oslovení.


“Ale kdepak, mami. Paní doktorka má pravdu. Tvému kulinářskému umění se jen tak někdo nevyrovná. A to jsem už ochutnal kde co.” připojil se k chvále i Nicholas.
“Jste zlatíčka. Ale už si hlavně naberte, než to vystydne.” pobídla je. A tak se chvíli ozývalo cinkání příborů, jak se talíře plnily.
“Nechte si chutnat.” - “Dobrou chuť.” ozývalo se napříč jídelnou,  než se čtveřice pustila do jídla.
“Opravdu výtečné.” zopakoval Nick.
“Jó, mňamka babi.” mlaskal i Danny.
“A přitom kouzlo tkví jen v poctivých surovinách.” snažila se Anna vidět zásluhy jinde.


Chvíli na to téma ještě diskutovali, než se stočila řeč jinam. Od večeře se přesunuli do obýváku, kde u sklenky vína (a hrnku horké čokolády pro Dannyho) pokračovali v hovoru. Anna si s dovolením hosta vytáhla pletení - s omluvou, že zima se blíží, a jindy na to nemá čas. Byl to příjemný večer, během kterého probrali historii farmy a zavzpomínali krátce na starého pana Bradforda. Byl o hodně starší než paní Anna. Ale bylo vidět, že se velmi milovali a jeho ztráta ženu zasáhla. Byla však silná a věděla, že život musí jít dál.


Když se připozdilo, Anna se omluvila, že půjde Dannyho uložit. Gabriela jí musela slíbit, že tentokrát neuteče bez rozloučení. Mladá žena sice namítala, že by měla jít rovnou, že už se naotravovala dost a  všichni musí brzy vstávat. Ale paní domu nedala jinak. Měla pro ni nachystanou výslužku z vajíček a domácích marmelád. A tak Gabi nakonec souhlasila.

Takové oslavy sklizně by se mi taky líbily ! Vidím dobře, že tam někdo vystavuje i obrovskou houbu ? Nick byl roztomile nervózní s tím pozváním na večeři, ještě že se připojilo i to štěňátko, jinak by snad Gábi nesouhlasila

Jop, zrak tě nešálí - krom koláčů je tam i soutěž v obří zelenině, ale mně nestihla žádná dozrát (mimochodem ten salát pak kolemjdoucí komentovali, že jsem jim nezdá zrovna velký ). Každopádně nějak se mi ta slavnost nevyvedla - byla jsem tam do tmy, stánky zmizely, a výsledek soutěže mi hra jaksi nesdělila Ale já se věnovala focení, tak je možné, že jsem nějaký krok vynechala Jenže ani v Lekcích ve hře není nic o tom, jak probíhá hodnocení. Jen jak přispět, tak nevím, kde se stala chyba

Nádhera na téhle slavnosti bych tak strašně moc chtěla být! Vypadá to tam tak idylicky (je divné, že ti hra nedala výsledky zato ty komentáře kolemjdoucích musely být vtipné ).

Nevím, jak to děláš, ale tím svým krásným psaním jsi mě tak pěkně vtáhla do děje, že jsem se cítila, jako bych tam sama s těmi simíky byla Byl to překrásný díl.
A pozvání na večeři mě moc potěšilo. Opravdu krásně vymyšlená zápletka Nick vypadal ze začátku tak protivně a pak se z něho vyklubal sympatický simík. I Nickova maminka je moc příjemná a Danny je správný kluk! Jejich dům působí tak útulně
Už se moc těším na další díly!

Hello, děkuji  Já ty slavnosti někdy znovu zkusím, je tam několik typů, co se opakují, takže za pár simích týdnů budou zase.
A Nick tak měl působit, prostě fakt jak pruďas. Ale prostě Gabriela, jakožto holka z města, mu připomněla staré, nezahojené rány, tak to schytala. A maminka mu pak taky dala najevo, že už to trochu přehání. A protože to byla pravda, šel do sebe
No, a protože mám napsaných pár dílků, tak dnes můžu přidat krátké pokračování - protože večer ještě neskončil

117. KAPITOLA - U krbu

Když se připozdilo, Anna se omluvila, že půjde Dannyho uložit. Gabriela jí musela slíbit, že tentokrát neuteče bez rozloučení. Mladá žena sice namítala, že by měla jít rovnou, že už se naotravovala dost a  všichni musí brzy vstávat. Ale paní domu nedala jinak. Měla pro ni nachystanou výslužku z vajíček a domácích marmelád. A tak Gabi nakonec souhlasila.
Z toho, že by měla v místnosti zůstat sama s Nicholasem ale byla podivně nesvá. Víno jí malinko stouplo do hlavy, a tak ho požádala, zda by nemohli jít na vzduch.
“Kvůli mě to zapalovat nemusíte.” zopakovala mu o chvíli později, když zapaloval oheň ve venkovním krbu, zatímco se rozhlížela po malém dvorku. I tady to bylo kouzelné.  
“Nesmysl. Ještě mi nastydnete a máti mě sežere zaživa.” namítl Nick a škrtl zapalovačem.


“Myslím, že vaše maminka mě před něčím varovala. Co to jen... Ach ano! Rozhodně vám nebudu věřit, že by měla sklony ke kanibalismu.” popíchla ho. Nick se její poznámce jen zasmál a dotáhl k ohni lavičku.
“Vím, že jsem slíbil, že už se nebudu omlouvat.” začal nakonec.
“Tak to nedělejte.” napomenula ho Gabi.
“Oukej, tak omluva ne. Takže jinak. Chtěl jsem vám říct, že jsem se spletl. Fakt jste profík, slyším na vás jen chválu.” složil jí profesní poklonu.
“Děkuji.” odpověděla mu a byla opravdu potěšena. Nebyla zvyklá, že by muži kolem ní uznávali chybu.


“Ehm, nechcete si sednout? Nebo jsem tu lavičku stěhoval zbytečně? Je totiž docela těžká…” chtěl upozornit Nicholas.
“Sednu si ráda, díky. To víno bylo docela silné.” přijala jeho nabídku. A tak se posadili u ohně.
“Můžu se na něco zeptat?” začal zase Nick a Gabi jen přikývla. “Chtěla jste být vždy veterinářkou?” vyslovil otázku.
“Vlastně ano.” přiznala mu Gabriela. “Už od malička jsem zbožňovala zvířata. A když jsem poprvé byla na klinice se svým psem, měla jsem jasno. Vlastně to byla docela šílená historka, ale nechci vás nudit zážitky z dětství.” dodala.


“Šílená historka nemůže být přece nudná.” namítl Nick “Navíc vás nesmím pustit, dokud nepřijde matka, a nahoře se ještě svítí.” upozornil ji.
“No, dobrá. Ale není to nic světoborného. Prostě byla jsem o něco starší, než váš syn. A taky jsem měla psa, Clydea. A jednou nás se ségrou hlídal starší brácha, a zjistil, že Clyde má blechy. Takže jsme vyrazili na veterinu a mě to tam naprosto okouzlilo. Každopádně nám veterinář potvrdil diagnózu a dostali jsme sprej na odblešení. Jen já se s Clydem pořád mazlila, takže ten sprej pak musela mamka použít i na mě.” zavzpomínala.
“Cože?” vyvalil na ni oči.
“Jo, prostě jsem chytla ty jeho blechy taky.” potvrdila mu a Nick vybuchl smíchy.


“Tak to je gól!” prohlásil stále pobaveně, když popadl dech.
“Héj, ať se neurazím.” ozvala se Gabi. “Každopádně až vám někdo bude tvrdit, že psí blechy na člověka nejdou, nevěřte mu. Je to ověřeno praxí, a nepotřebuji na to ani vysokou školu.” uchechtla se i ona a Nickovi začaly zase cukat koutky.
“Myslím, že teď jste mi prodloužila život o hezkých pár hodin.” mrkl na ni.
“Tak to mě těší.” odpověděla upřímně.


“A co vy? Chtěl jste vždy farmařit jako otec?” zeptala se na oplátku.
“No, vlastně ani nevím.” zvážněl Nicholas. Ale pokračoval. “Možná někde ve skrytu duše. Od malička jsem tátovi pomáhal, ale víte co. Jak jsem dospíval, měl jsem pocit, že bych to zvládl lépe. Takže jsme se pak často neshodli v tom, jak by se věci měly dělat. Docela ta naše spolupráce pak dřela. A tak jsem odjel na školu a našel si práci ve městě. Našel si ženu, založil rodinu. Ale asi mě to podvědomě táhlo vždy zpátky. Škoda, že mi to moje uražená hrdost nedovolila dřív než… však víte.” povzdechl si při vzpomínce na otce.


“A teď? Teď jste tu rád?” zeptala se opatrně. Bála se, aby neotevřela staré rány. Ale účinky vína jí bránily zavřít pusu. A v Nickovi probudily svěřovací náladu.
“Asi ano. I když mě to stálo hodně.” připustil. “Víte, žena si tu nezvykla. Ona opravdu byla městský člověk. Chtěla se vrátit k našemu předchozímu životu, jenže já už farmu podruhé nedokázal odpustit. Táta ji budoval celý život. Ale nebylo to jen kvůli němu. Byl to můj domov. A věřím, že i pro Daniela je to mnohem lepší místo, kde by měl vyrůstat. A tak přibývalo hádek. A těch urážek, co jsem si vyslechl.” zavrtěl hlavou, jako by z ní chtěl ty vzpomínky vytřepat, a odmlčel se.  


“To mě mrzí. Přitom je tady tak nádherně. Upřímně ani já jsem dřív nevěřila, že bych mohla žít na venkově. Ale osud mi přihrál do cesty kliniku v Brindleton Bay, a já jsem tu vlastně nakonec opravdu šťastná. Asi stárnu.” pokrčila rameny.
“Blbost, jste mladá. Jen jste možná našla smysl svého života. Stejně jako já. Vlastně teď už asi vím, že jsme se k sobě s ženou ani nehodili, takže čert vem nějaký rozchod. Lituju jen toho, že Danny vyrůstá bez mámy. Já chápu, že se odstřihla ode mě. Ale jak mohla opustit vlastního syna? Snažíme se mu s matkou udělat hezké dětství, ale bude to stačit?” ptal se spíš sám sebe, než by čekal odpověď.
“To víte, že bude! Dáváte mu tolik lásky a děláte vše, abyste tu mezeru zaplnili, to je vidět.” ujistila ho Gabi a utěšitelsky ho chytila za ruku.


“Snad máte pravdu.” povzdechl si.
“Vím, o čem mluvím. Můj děda poznal vlastní matku vlastně až skoro v dospělosti. Ale měl otce, prarodiče, tetu a strýce, a pak i novou rodinu. Za celé dětství nepoznal pocit, že by mu něco chybělo. Až v pubertě zatoužil poznat, kdo je jeho biologická matka. Ale tehdy už byl připravený na vše, i kdyby ho snad poslala k šípku. A překvapivě si k sobě našli cestu snáz, než kdyby s ním v dětství zůstala. Některé věci potřebují prostě správný čas.” snažila se ho podpořit.
“Díky! Ani nevíte, jak mi pomáhá, když to říkáte.” podíval se na ni Nick.


“A myslím to upřímně. Danny je šťastný, veselý chlapec. Možná někdy bude smutný, že s ním není maminka. Ale věřím, že to díky vám překoná. A díky Merlinovi a Zoubkovi. Ne vždy asi jde mít vše, ale to přece neznamená, že nemůžeme žít šťastný a spokojený život. Já si taky někdy říkám, jestli jsem už dávno neměla mít manžela a děti. A možná už je nikdy mít nebudu. Ale víte co, stejně jsem šťastná. Mám velkou rodinu, přátele. Cokoli navíc už prostě bude jen bonus.” zamyslela se ještě. Snažila se jen usmát, ale trochu ji píchlo u srdce.
“Já vám říkám, pořád jste mladá. A nepochybuji, že zrovna vy budete mít určitě vše, co si umanete.” chytil teď za ruku on ji.


Z rozjímání je vytrhly zvuky z domu, které jim dali najevo, že Anna už je zase dole a hledá, kam se poděli. A tak se oba vzpamatovali a šli se nechat najít.

Krásná atmosféra, pěkně se navzájem svěřili, k lepšímu sblížení už chybí jen málo

To byl tak krásný dílek a krásná chvilka u krbu Úplně cítím ten chladný večer a sálající krb... ten dvorek vypadá hezky. Jak píše Ludmi, i mně se líbila atmosféra u tohohle dílu.
Moc pěkně sepsáno, super bleší historka a povídání o minulosti krásně se to vyvíjí. A už se zase hrozně moc těším na další díl

Děkuji  Musím říct, že tohle je jeden z prvních Maxis domů, ve kterých hraju bez větších úprav. Teda ten krb na dvorek jsem přidala. Někde by to chtělo doladit, ale pro potřeby příběhu mi krásně ta farma sedla

Dnes je to takový mezidílek, trochu o ničem, ale pro ten jejich vývoj jsem ho nechtěla vynechat

118. KAPITOLA -  Rodinné rozhovory

Druhý den ráno se Nick sešel se synem u snídaně. “Čau, tati!” pozdravil Danny otce.
“Dobré ráno. Sedej, a jez!” pobídl ho otec a sám se usadil ke stolu.
“Tak co tatí, pozval jsi Gabi na rande?” zeptal se najednou chlapec. Nickovi málem zaskočilo.
“Proč bych to dělal?” vyvalil na syna oči, když se mu podařilo spolknout sousto.
“No, protože je přece úplně super, ne?” odpověděl chlapec s údivem nad otcovou nechápavostí.
“Jsem rád, že se ti líbí. Ale to stejně neznamená, že bych ji měl brát na rande.” kroutil hlavou jeho Nicholas.


“A proč ne? Tobě se jako nelíbí?” nechápal dál Danny.
“Já nevím… Jo, je nakonec docela fajn… a asi i hezká, ale… Nenapadlo mě brát ji na schůzku.” zamýšlel se muž.
“No, vidíš, tak bys jí měl pozvat.” trval na svém Daniel. “Laura říká, že si určitě jednou najdeš nějakou paní a ta mi pak bude dělat maminku. Stejně jako si její máma našla nového tátu. No, a když bych měl mít novou maminku, tak Gabriela by se mi líbila, víš?” vysvětlil mu.


“Danny, ale já neměl v plánu ti hledat novou maminku. Ty přece mámu máš.” povzdechl si Nick.
“No, já nevím, tati. Ani si ji nepamatuju. A hlavně si myslím, že kdyby nás měla ráda, tak by neodešla.” posmutněl chlapec.
“Synku, věř mi, že ona tě měla ráda. Jen neměla ráda život na venkově, proto odešla. Pamatuj si, že ty za to nemůžeš, ano?” ujistil ho.
“Já vím, to říkáte s babičkou pořád. Ale víš, Gabriela mě má ráda doopravdy. To se pozná.” pokýval dospělácky hlavou.
“Danny, ale takto to nefunguje. A nám dvěma je tu s babičkou přece dobře, tak mi prosím nehledej novou ženu, platí?” požádal ho. “A teď to dojez, ať nepřijdeš pozdě do školy.” popohnal ho nakonec se snídaní.  Chlapec si jen povzdechl a vyprázdnil misku.



Později dopoledne se Nick rozhodl promluvit s matkou. Našel ji na záhoně, kde opečovávala pozdní úrodu a zazimovávala rostliny, které už letos své plody vydaly.
“Ahoj máti, dnes se mi nějak vyhýbáš.” pozdravil ji.
“Proč bych se ti měla vyhýbat? Copak se někde schovávám? Tady je na mě vidět z širokého okolí.” nechápala Anna.
“Protože ten včerejší večer možná nebyl jen tak. Prosím, řekni, že to nebyla dohazovací večeře.” řekl nakonec hned na rovinu.


“Šmankote, jak tě tohle napadlo? A vůbec, co si o mě myslíš? Copak jsem nějaká kuplířka?” pohoršovala se jeho matka nad tím obviněním.
“No, já jen že Danny se mě dnes u snídaně snažil natlačit do rande s Gabrielou. Tak jsem si říkal, jestli v tom nejedete spolu. Jste s ní očividně jedna ruka.” vysvětlil jí.
“Jedna ruka? Je prostě milá a vstřícná, tak se k sobě chováme přátelsky. To je přece v pořádku, ne? Navíc já nevím, kdo si s ní včera povídal u ohýnku. Nevypadalo to, že by ti lezla krkem.” připomněla mu.


“No, vidíš to, máti. Vždyť jsem mohl Dannyho uložit já. Ale ty ses k tomu hrnula, a ještě jsi jí nařídila počkat. Včera mi to nedošlo, ale je to dost podezřelý.” upozornil ji.
“Nicholasi Bradforde, znovu ti opakuji, že ti nehodlám nikoho dohazovat. Jen vypadalo to, že se dobře bavíte, tak jsem vám to nechtěla kazit. Ale do vztahů jsem ti nikdy nekecala a nehodlám s tím začínat.” promluvila k němu přísně.
“Ale uznej, že to bylo… divné…” stál si za svým.
“Nicku…” napomenula ho znovu.


“Fajn, budu ti věřit.” řekl.
“Jak myslíš, chlapče. Ale když už jsi to nakousl, neměl bys být sám. To si můžu dovolit já, ve svém věku. Ty jsi na to ještě příliš mladý. Měl by sis někoho najít. A je jedno, jestli to bude Gabriela, nebo někdo jiný. Snad přece pořád nečekáš, že se vrátí?” zeptala se ho přímo. “Nebyla by tu šťastná, to víš. A ty bys nebyl šťastný ve městě.” dodala ještě.
“Ne, máti. To je pro mě uzavřená kapitola. A pokud jde o mě, zatím jsem spokojený, jak to je, a nemám důvod na tom nic měnit. A pokud někdy budu chtít někoho někam pozvat, zvládnu to sám. Jasný?” požádal ji.


“Samozřejmě. Vždyť ti říkám od začátku, že já ti nikoho nedohazuju.” připomněla mu Anna. “Gabrielu jsem zvala čistě jako svoji přítelkyni. Nebo rodinnou přítelkyni, abych byla přesnější. A Danny je prostě malý kluk, co se snaží pochopit svět. Má ji rád a uvažuje asi jako každé dítě, které nemá mámu. Tak se na něj nezlob.” vysvětlila mu.
“Jo, asi máš pravdu. Potom s ním ještě promluvím.” připustil Nick.
“A ještě něco mi dovol říct. Poslední dobou se mi zdá, že se mi vrací můj starý dobrý Nicholas. Ten příjemný a veselý mladík a ne protivný mrzout. Tedy aspoň kromě posledních pěti minut. Ať za tím vězí kdokoli nebo cokoli, chlapče, drž se toho.” požádala ho ze srdce plného mateřské lásky.


Nick jen přikývl, a šel si po svém. Ale musel jí dát za pravdu. Poslední týdny si připadal lépe a sám nevěděl proč. Vzal hrábě a pustil se do úklidu listí. Mozek mu přitom jen na plné obrátky. Že by za tím přece jen byla ona? Ta drzá ženská, co do něj rýpala, kdykoli jen mohla. Ale byla s ní vlastně docela sranda. Navíc neváhala nabídnout nezištně pomoc a ke všemu byla plná pochopení. Zatřásl hlavou. Blbost, řekl si. Možná to jen chtělo čas, aby zahojil rány. Protože ty, které mu způsobila jeho žena, byly zaryté hodně do hloubky. Gabriele ani matce nelhal, s rozchodem se smířil, ale jednu věc jí nemohl odpustit - že za ty roky nekontaktovala Daniela. Přitom od společných známých věděl, že si vede dobře. Nechápal, jak se dokázala od syna tak odstřihnout.


O pár dní později se v San Myshunu konala rodinná sešlost. Kayla, Filip i Katie už se s miminkem docela sžili, a tak pozvali Filipovu rodinu, aby se s novou členkou klanu taky pořádně seznámila. Pyšní prarodiče, obě tety i strýc se nakláněli nad kolébkou a dojímali se nad tím malým uzlíčkem.
“Ta je tak nádherná.” povzdechla si Andrea.
“Je dokonalá.” přizvukoval děda Radek.
“A jak je maličká. Nemůžu uvěřit, že Frannie byla taky takový prcek.” kroutila hlavou Val.
Rodiče a velká ségra je pozorovali a měli radost, že jejich holčička má tak velkou a milující rodinu. Zejména Kaylu, která o tu svoji už dávno přišla, tohle nepřestávalo hřát na srdci.


Všichni donesli spoustu dárků, až je Kayla musela vyplísnit, že to přehánějí. Babička na oslavu upekla krásný dort. Jen oslavenkyně zatím ještě moc společenská nebyla. Kayla ji nakrmila a uložila do ložnice, kde měla klid. Zbytek oslavy pak už prospala.
“Ty, Val, nevíš co je ségře?” odchytl si mladší sestru Filip. “Je dnes nějaká… no prostě divná. Není ona třeba zamilovaná?” snažil se vyzvídat.
“Pokud vím, tak ne. Navíc na to téma je docela háklivá, tak ji nechej raději být.” snažila se ho Valerie varovat. Nebyla si jistá, co se v Gabriele odehrává, ale vycítila její duševní neklid.


Gabriela ten den byla opravdu zamlklejší než obvykle. Zatímco ostatní se bavili, ona stála u okna a zamyšleně pozorovala kapky deště dopadající na terasu. Od poslední návštěvy v Henfordu nemohla dostat Nicka z hlavy. Nahlížela na něj teď trochu jinak. Už moc dobře věděla, že Anna nekecala, a on má dobré srdce. Pro syna by udělal první poslední. Nakonec mu už odpustila, jak ji spražil při jejich prvním setkání. Dokonce už to možná i chápala - jedna holka z města mu ublížila víc, než by si zasloužil. A ona tak prostě jen spadla do špatné škatulky. Nebylo to od něj fér, ale omluvil se, a od té doby se choval opravdu slušně. A ten poslední večer? Překvapilo ji, jak přirozené bylo si s ním povídat. Ale to bylo asi tím vínem, pomyslela si.


I když je fakt, že když se usměje, docela mu to sluší. Kolik mu vůbec je? Vypadá starší, ale asi mate těmi vousy - vytanulo jí zase na mysl. A tak to bylo pořád dokola.
“Gabi, dáš si dort?” zašumělo někde v dálce. “Gábííí, haló! Mluvím na tebe.” ozývalo se dál. “Gabrielo, mluvím s tebou!” hukl na ni Filip zblízka, ale probralo ji pořádně až jeho šťouchnutí.
“Cože, promiň, jsem se nějak zamyslela.” omluvila se mu. “Chtěl jsi něco?” zeptala se.
“Tak po stopadesáté. Dáš si kousek dortu?” zopakoval jí svůj dotaz.
“Ne, díky, nemám chuť.” odpověděla.
“Poslyš, jsi v pohodě?” zajímal se.


“Proč bych neměla být?” povzdechla si.
“No, já nevím. Ale stojíš tu už půl hodiny a nepřítomně čučíš z okna. To se ti nepodobá.” vysvětlil jí Filip. Gabriela se sesunula na nejbližší židli
“Aha, no jsem jen trochu unavená. Je toho poslední dobou nějak hodně. Zrovna tobě nemusím vykládat, jaké to je podnikat. A to ateliér je brnkačka. Ale všechny ty objednávky léků, materiálu, faktury, do toho ordinace. Prostě je to honička.” vyjmenovávala mu, co vše provoz kliniky obnáší. “Fajn, tak pardon. Jen fakt nevypadáš ve své kůži, tak si dělám starosti.” zkoumal si ji pořád pohledem.


Nakonec si k ní přisedl. “Myslím, že bys měla trochu zvolnit. Odreagovat se. Můžeme vyrazit jako za starých časů. A třeba potkáš někoho zajímavého.” navrhl jí.
“Ještě ty začínej.” povzdechla si Gabi. “Já nikoho nehledám, nikoho nepotřebuji, jsem spokojená, jak to je. S Molly a Gracie nám nic a nikdo nechybí.” zdůraznila mu. “Pro mě za mě, mileráda skončím, jako stará panna obklopená psi a kočkami.” uzavřela to. Načež se Filip rozesmál. “Co je na tom k smíchu?” vyjela po něm.
“Ségra promiň, ale na tu pannu už je asi pozdě.” svěřil se jí mezi záchvaty smíchu.
To už přilákalo Valerii. “On nemohl dát pokoj, co?” obrátila se na sestru, která jen kroutila hlavou.


“Ne, je to zastydlej puberťák.” zkonstatovala Gabriela a probodla Filipa pohledem.
“Promiň, promiň, to ze mě vypadlo samo.” omlouval se jí bratr, když se uklidnil.
“Já nechápu, jak to s tebou Kayla vydrží. Taková hodná holka. Vůbec si ji nezasloužíš a vy dokonce máte dvě děti.” kroutila hlavou Val.
“Náhodou, já jsem ideální manžel a otec.” kasal se Filip.
“No, já nevím. Nebyly ty děti obě tak nějak omylem?” rýpla si do něj Gabi a uchechtla se teď pro změnu ona jemu.


“Ha, ha, ha. Aspoň nějaké mám.” ťal do živého dřív, než mu došlo, že by jeho slova mohla ranit.
“To by stačilo. Gabriela má skvělý a slušný život. A pořád je ještě dost mladá, aby měla svoji rodinu, pokud jí bude chtít. A až o to bude stát, myslím, že se o ni chlapi poperou. Ale nám do toho nic není, tak jí už dej prosím pokoj.” zastala se sestry Valerie. Gabriele přitom stiskla povzbudivě ruku, takže se jí vrátila její obvyklá odvaha a výřečnost.
“Díky, Val.” ocenila, že je na její straně. “A tobě, bratře, se to vrátí. Jestli zemřu brzy a osamělá, budu tě po své smrti chodit strašit jako otravný duch.” prorokovala mu a doplnila to šíleným pohledem.


Tomu už se museli řehtat všichni tři. Nálada se tedy vrátila opět do normálu a předchozí rozhovor byl, aspoň na chvíli, zapomenut.

Fidgety napsal:

Dnes je to takový mezidílek, trochu o ničem...

Právě naopak!  Tenhle díl byl zase úžasný. Děje se tu toho hodně a dost jsem se u čtení pobavila od začátku až do konce to stálo za to! A stihlo se toho tolik probrat a podívat se za více rodinami. Moc a moc děkuju za tak super příběh     Je to čtivě a moc hezky napsané, zbožňuju tvůj styl psaní

Fidgety napsal:

... jednu věc jí nemohl odpustit - že za ty roky nekontaktovala Daniela.

Přesně na tohle jsem celou dobu myslela. Je to pro mě naprosto nepochopitelné...  Chudák Danny. Nevím, jak bych se s tímhle kdy vyrovnala, kdyby se mi to stalo (a ještě v dětství). Chápu, že bydlení na vesnici není pro každého, ale opustit kvůli tomu rodinu, hlavně i vlastní dítě...  nevím.  Pro mě je to nepochopitelné, ale lidi jsou různí... hlavně je mi líto Dannyho. I Nicka, pro něj to muselo být taky těžké.
Ale určitě už brzo získá do života někoho, na koho se bude moct spolehnout

Tento dílek se mi taky moc pěkně četl, z Dannyho se stal dobrý dohazovač A to rodinné setkání s vzájemným pošťuchováním, to nemělo chybu

Já se zase červenám  Děkuji dámy
Jo, Danny je typické dítě, které se nestydí - co na srdci, to na jazyku A ve skutečnosti se zatím moc netrápí - že mu něco chybí, ví spíš z okolí. Opravdu si mámu nepamatuje, takže se mu nemá ani jak moc stýskat. A zatím ho nenapadlo se nějak hlouběji trápit tím, proč odešla. I když ta myšlenka v té makovičce asi přece jen je.

A protože mám z vašich komentů fakt radost a tahle linka mě baví víc, než jsem čekala, tak vám dám nový díl už dnes.

119. KAPITOLA - Dáma v nouzi

Podzim nabíral na síle a plískanice střídala plískanici. Gabriela v tom nečase měla jako na potvoru večerní výjezd do Henfordu. Vůbec se jí z vyhřátého bytu nechtělo, ale smysl pro povinnost ji přece jen vyhnal. Vracela se domů až pozdě večer a, aby té smůly nebylo náhodou toho dne málo, kleklo jí auto. Když se jí ho po několika pokusech nepodařilo nastartovat, tak ke své hrůze zjistila, že ve spěchu nechala doma mobil. Zaklela spoustu sprostých slov a vydala se hledat pomoc k nejbližšímu stavení - shodou okolností farmě Bradfordových.


V oknech se ještě svítilo, a tak se odhodlala zaklepat. Chvíli musela čekat, než se vevnitř ozvalo šramocení. Pak už se ve dveřích zjevil Nicholas, pravděpodobně už v pyžamu.
“A krucipísek!” vyjelo jí z úst, když ho viděla. Pod všemi těmi pracovními oděvy, svetry a bundami si nikdy nevšimla, jak hezkou měl postavu. A navíc byl ostříhaný a docela prokoukl. Jestli si dřív udělala hlavně trochu jasno, rázem tam měla znovu guláš. Sakra, sakra, sakra, opakovala si, naštěstí už jen v duchu.
“No, taky přeji dobrý večer.” odpověděl jí Nick, když z ní nic dalšího nevypadlo. “Kde se tu berete? Ne že bych vás rád neviděl, ale na návštěvu je divná doba.” zajímal se.


“Pardon. Dobrý večer. Omlouvám se, já … asi jsem vás vzbudila, že?” odpověděla mu, když se trochu vzpamatovala.
“Ne, v pohodě, nespal jsem.” ujistil ji. Pak si všiml, jaké venku panuje počasí a v jakém je Gabriela stavu. “Šmankote, ženská, říká vám něco deštník?” vyjekl.
“Jistěže říká…” odpověděla automaticky.
“Tak ho příště zkuste použít! Vždyť leje jak z konve.” upozornil ji dřív, než stihla říct něco víc.
“Ale nepovídejte, ani jsem si nevšimla.” neodpustila si Gabi malou ironii.


“Věřte mi, kdybych ho s sebou měla, tak si ho mileráda roztáhnu. Ale tak nějak jsem nečekala, že budu muset mimo auto. To moje má totiž střechu, víte?” dodala už vážněji, ale přesto si na závěr dovolila ještě jedno rýpnutí. Nicholas jen protočil oči.
“Ach jo. Pojďte honem dovnitř, tahle stříška je spíš na okrasu, za chvíli bychom byli mokří oba. Tam mi to vysvětlíte.” vybídl ji a společně vešli do domu. Gabriela mu pak vylíčila, co se jí ten večer stalo.
“Normálně bych vás odvezl, ale máti je pryč i s autem, je přes noc u kamarádky. Takže tu mám na starost Dannyho. Ten sice spí jak špalek, ale samotného bych ho tu nechat neměl. Jinak bych zkusil aspoň kouknout, co s tím autem je.” řekl jí, když si příhodu vyslechl.


“V pohodě, v té tmě a dešti bych vás tam ani nehnala. Stačilo by mi, kdybych si od vás mohla zavolat. Třeba nějaké taxi.” napadlo ji.
“Taxi? Tady? Zas tak dlouho tu nebydlíte, co?” uchechtl se. “Tady i taxikáři chodí spát se slepicemi, pokud není pátek nebo sobota.” upozornil ji.
“Zavolala bych našim, ale ti auto nemají. A švagr je mimo město. Sakra. No, a nemáte na půjčení třeba… motorku? Nebo aspoň kolo?” přemýšlela nahlas.
“Kolo, jo?” ujistil se Nick, jestli dobře slyší.
“Jo, takové to šlapací. Dřív jsem na něm hodně jezdila.” obhajovala svůj nápad.


“Ženská praštěná, vy se mi snad zdáte.” povzdechl si. “Myslíte, že bych vás v tomhle počasí pustil někam na kole?” zeptal se.
“Nepustil?” zkusila to ještě a odpovědí jí bylo další protočení očí.
“No to teda nepustil. Takže tu přespíte, místa je tu dost. Teď vám ukážu koupelnu, dáte si horkou sprchu, nebo vanu, prostě dle libosti, a já vám najdu něco suchého na sebe.” zavelel nakonec. “Máti by mě zabila, kdybych vás pustil zpátky ven. Ještě z toho budete mít zápal plic. Už teď jste promočená na kost.” dodal nakonec a znovu si ji změřil od hlavy k patě.


“Rozkaz!” sklapla paty a Nick už si mohl oči ukroutit. Vážně byla tak prdlá?, pomyslel si a potlačil cukající koutky. “Sypte do té koupelny.” připomněl jí a ukázal jí směr. Pak šel hledat nějaké tepláky a svetr. V matčiných věcech se totiž nevyznal, navíc tušil, že by Gabriele úplně nepadly. Přece jen jeho matka měla jiné přednosti. Hromádku nachystal ke dveřím koupelny a zamířil do kuchyně uvařit něco horkého a rozdělat oheň v obýváku. Tam ho taky Gabi později našla.
“Ehm, ehm.” odkašlala si, aby dala najevo, že je z koupelny venku.
“Udělal jsem grog a rozdělal oheň, ať se pořádně zahřejete. Tak si sedněte.” vybídl ji.


“Díky za to oblečení.” řekla, když se usadili na koberci před hořícím krbem.
“Není zač. A omlouvám se, nic lepšího jsem nenašel. Tenhle svetr už je mi malý, tak snad se v něm neutopíte.” pokrčil rameny.
“Jo, je v pohodě. Parádu v tom asi moc neudělám, ale hlavně, že je to suché a teplé. Takže lepší to být nemohlo.” zhodnotila svůj outfit. Nicholas se musel pousmát.
“Náhodou, vám sluší snad všechno.” složil jí nečekanou poklonu.
Gabriela se snažila situaci odlehčit. “Ani ne. Jednou jsem hrála nějaké školní představení, a měla jsem na sobě něco podobného pytli od brambor. A to mi teda, přísahám, neslušelo ani omylem.” vybavila si vzpomínku z dětství. “Škyt! Jejda, pardon, asi to musím pít pomaleji.” omluvila se.


Nick se rozesmál, a smál se ještě víc Gabrieliným pokusům škytavku zastavit. Nakonec se chechtali oba na celé kolo, což zafungovalo asi víc než všechny osvědčené triky dohromady. Když se Gabriela uklidnila, dostala se konečně k tomu, co jí praštilo do očí na první pohled. “Ehmm, mimochodem, nemohla jsem si nevšimnout, že máte nový účes.” okomentovala jeho zkrácené vlasy. Musela uznat, že mu to fakt seklo, což vzhledem k jejím šíleným úvahám z poslední doby byla docela podpásovka.
“Jo, máti mě přesvědčila, že bych se sebou měl něco udělat. A už to fakt chtělo, tak jsem jí dovolil mě ostříhat. Takže říkáte, že to není úplně nejhorší, jo?” ujišťoval se.
“Jo, jo… docela to ujde..” snažila se Gabi odpovědět neutrálně. Aby zahnala své praštěné myšlenky, raději začala zkoumat svoje ruce.


“To jsem rád. Jako kluka mě kdysi stříhal táta, vzal si na to kastrol…” začal vzpomínat, což ji přimělo zvednout hlavu a vyvalit na něj nevěřícný pohled. “Nekecám, fakt kastrol.” trval na svém Nick. “A to byla vážně tragédie. Takže k domácím účesům mám od té doby trochu nedůvěru.” vysvětlil jí.
Oba se toho tématu chytli, a zatímco popíjeli horký grog, bavili se navzájem úsměvnými historkami z dětství. Jejich dnešní konverzace se tak nesla v podstatně uvolněnějším duchu a dost se ten večer nasmáli. Pryč byl pruďas, místo něj tu seděl docela veselý a vtipný mladík.
Po nějaké době Gabrielu začaly brnět nohy, a tak se pokusila změnit pozici. Jenže její dřevěné končetiny jí dokonale zradily a ona div nespadla Nicholasovi přímo do klína. Čert ví, jestli za to mohl grog, endorfiny ze smíchu, nebo ty proklaté vlasy, ale najednou Gabriela udělala něco, co ji samotnou překvapilo - natáhla se k němu a políbila ho.


Nicholas byl jejím gestem v první chvíli dost zaskočený. Ale určitě mu nebylo nepříjemné. Nakonec Gabriele polibek opětoval. Dokonce bojoval s tím, zda si může dovolit zajít dál. Jenže nevěděl, co za tímto nečekaným projevem náklonnosti stojí. Přemýšlel, jestli ten grog nebyl moc silný. Ale nezdálo se, že by se mladé ženě nějak motal jazyk, když mluvila.
Po chvíli se Gabriela vzpamatovala a kousek se odtáhla. Vrátila by se na své místo, kdyby Nick nedržel její hlavu ve svých dlaních.
“Sakra, pardon. Moc...moc se omlouvám. Nevím, co mě to popadlo.” blekotala.


“Omlouvat bych se měl spíš já.” odpověděl jí na to, čímž ji definitvně vykolejil.
“Co-co- cože? Proč? Vždyť… To já přece.” nebyla schopna dát dokupy větu.
“Měl bych se omluvit, že jsem to neudělal první. Nepolíbil tě. Nebo tě někam nevzal. Přitom jsem to nejspíš chtěl udělat už dávno. Jen jsem si to odmítal připustit.” vysvětlil jí. Tím v podstatě vystihl její vlastní pocity.
“A krucipísek.” hlesla jen Gabi. Víc už nestihla, protože si Nick přitáhl její rty k sobě, aby si ukradl další polibek.


Po jejich prvním setkání by je tohle nenapadlo ani v jejich nejdivočejších snech. V následujících týdnech se však jeden druhému postupně odkrývali. Nicka dostávala Gabrielina prostořekost a odvaha, její nadhled a smysl pro humor. A Gabriela zjistila, že ten pruďas a bručoun má vlastně proč bručet. Protože sama dobře věděla, jaké je to léčit bolavé srdce. A to jeho trpělo i za syna. Teď už věděla, že za tou maskou byl laskavý a zodpovědný, jak tvrdila jeho matka. Jejich poslední setkání nasadilo oběma brouka do hlavy. A dnešní náhoda tomu pak chtěla, aby se poznali zase o něco blíže. A ať už tedy za Gabrieliným gestem stálo opravdu cokoli, to vše dosud popírané si oba najednou přiznali.
A tak se o něco později choulili pod dekou na sedačce.


“Hmmm, co to bylo?” zavrněla Gabriela, která podřimovala na Nickově hrudníku, zatímco on ji hladil ve vlasech.
“Já nevím. Ale tipl bych si, že to byl nečekaný, ale opravdu příjemný večer a ještě příjemnější noc. A brzy se to snad přehoupne v neméně příjemné ráno.” zhodnotil to mladý muž.
“Do pytle, no jo.” probrala se najednou úlekem Gabriela. Vystřelila do sedu tak rychle, že deka z nich sletěla dolů. “Přece se tady nemůžu takto válet ve vašem obýváku.” začala vyšilovat a hledat půjčené tepláky. Nick se jen usmál, natáhl si kalhoty a přitáhl si Gabi k sobě.
“Neboj, máme dost času tě dostat nahoru do postele. Danny je spáč.” snažil se ji uklidnit.


“No jo, ale co mu řekneme?” strachovala se Gabi.
“Pravdu.” pokrčil rameny Nick.
“Cože? Jakože jsme si to spolu to...tentononc?!” vyjekla.
“Tak to by bylo asi docela vtipné.” zasmál se. “Ale spíš jsem myslel to s tím rozbitým autem a žes tu musela přespat. Detaily bych zatím vynechal, co myslíš?” navrhl jí.
“Jo, jo, to by šlo.” uklidnila se. Po všech těch zážitcích posledních hodin jí to nemyslelo tak rychle. Zaklonila se, aby Nickovi viděla do očí. “A co bude dál?” zeptala se nakonec.


“Dál? No co by.. Dáme si snídani, vypravíme Dannyho do školy, zavoláme tomu tvému fáru odtahovku a tebe nějak dostaneme do Brindletonu. Já se pak budu věnovat své práci a ty nejspíš zase te své.” nastínil ji plán na další den. Tušil, že na to se neptala, ale jejich škádlení ho bavilo.
“No, víš, já tak nějak myslela trochu...ehm... víc dál. Jako s náma...” potvrdila mu jeho domněnku zklamaně Gabi.
“Jo tááák.” hrál překvapeného. “Tak dál bych tě asi měl konečně pozvat na to rande. V tom mám trochu zpoždění, co?” dal jí konečně najevo, že stojí o něco víc než jednorázovku.
Gabriela po jeho přiznání pookřála a doslova po něm skočila. “Vypadá to, že přece jen ve vás byla schovaná špetka slušného vychování, pane Bradforde.” rýpla si pro změnu ona, než ho znovu políbila.


“Ta..postel…” snažil se Nick protlačit mezi polibky.
“Co...že?” huhňala stejně Gabi.
“Měli...bychom...se přesu-...nout.” upozornil jí. Tomu musela dát za pravdu, nebylo by vhodné, aby je tu Danny načapal. Riskovali už dost, a tak se přesunuli nahoru.

No teda, já nestačím zírat Něco takového jsem vůbec nečekala. Hlavně ne, že to půjde takhle rychle - a vlastně díky pouhé náhodě. Naštěstí se Gábi to auto pokazilo zrovna tady - ale fakt, bylo to štěstí v neštěstí a takováhle náhoda ovlivnila celý jejich osud. Jsem moc spokojená s vývojem děje myslím, že se ti dva k sobě hodí. I když Nick občas mluví tak neurvale tyhle postavy mám moc ráda (i ostatní obyvatele farmy a samozřejmě i ostatní postavy). Všechno zlé je k něčemu dobré (rozchod Gabi i odchod Nickovy manželky - to fakt nepochopím, jak mohla opustit Dannyho) a jsem ráda, že se ti dva dali dohromady. Snad už se jim bude dobře dařit a všechno v životě klapat.

Zase jsem užasla nad tím, jak je to krásně napsáno a nafoceno, hezké pózy A bylo tady i dost vtipných momentů Strašně se mi líbí, jak jsi vymyslela tuhle dějovou linku

To opravdu není moc dobrý nápad, jet v dešti na kole (vyzkoušeno několikrát na vlastní kůži ) Ale neplánovaná návštěva dopadla nad očekávání dobře, jsem zvědavá, co na to Danny a Nickova maminka - jak brzy to asi praskne

:D jedním slovem, tentononc byl super :D

Páni, to mi utekla spousta zajímavých zvratů krásně se to celé rozvinulo mám radost z miminka i z Gaby a Nicka, moc jim to spolu sluší je pravda, že jsem nečekala, že tak rychle dají dohromady

Moc se těším na pokračování

Tak to zírám, že to někoho překvapilo - neumím to moc kamuflovat, taky bylo jasné, že to k tomu směřuje  A já to neumím tak mistrně natahovat  Navíc v této generaci jsem se nějak sekla, vedlejší postavy dostávají hodně prostoru - Valerie, i Isabela. Takže Gabriela opravdu původně měla skončit sama, bez stálého chlapa, a obklopit se psi a kočkami, max adoptovat nějakého sirotka, na kterého narazí. Ale pak jsem narazila na mod Dairy Cow, a zrodila se myšlenka farmáře, co se jí přimotá do cesty. A když oznámili Život ne venkově, to už byl osud

Ale ještě uvidíme, jak se jim povede, a co (nebo kdo) se jim přimotá do cesty. Vždyť zatím ještě neměli ani pořádné rande.

OT - Ludmi, taky jsem si to zkusila na kole v dešti, ale v létě, bylo docela teplo, a frčeli jsme už z kopce na chalupu, tak to nebylo tak zlé. Ale šlapat v podzimním dešti, za tmy, to bych taky nerada zkoušela.

120. KAPITOLA -  Ostrov lišek

Hned příští neděli se Nickovi podařilo vytratit alespoň na odpoledne z farmy. Anna měla pro Daniela připravený program, domluvila pro něj a Merlina kurz štěněcí výchovy. Celkově mu osud hrál do karet, protože po několika deštivých dnech se vyčasilo a rýsoval se slunečný a poměrně teplý podzimní den.
“Jo, tak proto ta záhadná zpráva ‘Hlavne si neber lodicky!’. Už chápu.” poznamenala Gabriela, když vystoupili z auta a došli na kraj přírodního parku u Ostrova lišek.
“Doufám, že nevadí, že jsem tě vzal sem, a ne do nějaké luxusní restaurace?” zeptal se Nick. Měl obavy, jestli se trefil do Gabrielina vkusu.
“Ne, je tu naprosto nádherně. Nikdy jsem tu nebyla, a už teď vidím, že to byla chyba.” rozhlížela se kolem a nemohla se vynadívat.


“Tak to je dobře, protože mám šanci na tebe udělat dojem.” usmál se na ni a vedl jí směrem k podivnému šnečímu labyrintu, jemuž dominovala socha hlemýždě, jak jinak. Když se bludištěm vymotali, došli až k řece, která sem padala vodopádem.
“Páni, vůbec jsem netušila, že jsou tady tak nádherná místa.” žasla Gabriela.
“Jo, to jsou. A tam naproti se dnes dostaneme.” naznačil jí cíl výletu.
“Chodíš sem často?” zeptala se ho, ještě než vyrazili dál.


“Hmm, teď už tolik ne. Chodili jsme sem s našima, když jsem byl malý. Vlastně skoro pokaždé, když si táta udělal volno. Většinou pro něj sobota a neděle neznamenaly víc než jen další pracovní dny. Teď už to chápu, ale jako kluka mě to štvalo. Ale máma s ním měla dohodu, že jednou do měsíce musí vypnout. Ráno jsme obstarali to nejnutnější, táta vyčistil stáje, mamka dala krmení a podojila, já rozházel slepicím a posbíral vajíčka. Pak jsme sbalili koš s jídlem, a jeli sem na zbytek dne, než byl čas na večerní krmení. Byly to asi nejhezčí chvíle mého dětství.” vylíčil jí a oči jakoby se mu malinko zaleskly.


“Je vidět, že jste se měli rádi.” usmála se na něj a on jí úsměv opětoval. Měla pravdu, i přes neshody k sobě měli s tátou blízko. O to víc ho tížilo ta výčitka, že se domů nevrátil dřív.
“Snad by měl radost, kdyby věděl, jak moc pro mě ty naše výlety znamenaly.” povzdechl si.
“Věřím, že to věděl. Kdyby nebyly důležité i pro něj, tak byste ho z té farmy nedostali ani párem volů.” přidala svůj názor a Nick se usmíval zase o něco víc. “Děkuji.” dodala ještě.
“Za co?” nechápal. To on by měl děkovat jí, za všechno to porozumění a podporu.
“Že to se mnou vše sdílíš.” vysvětlila mu, vyskočila na špičky a políbila ho na tvář.


Pravdou bylo, že samotného ho překvapovalo, jak snadné pro něj bylo o těchto věcech s Gabrielou mluvit. Ale bylo to příjemné, cítit se vedle někoho tak přirozeně. Vzal ji za ruku a společně šli dál. Procházeli se po břehu řeky a po chvíli se po jednom z mostků dostali až na Ostrov lišek, na kterém stála zřícenina menšího hrádku. Ostrov byl původně pojmenovaný po lordovi Volpe, neboli Liškovi, zakladateli Finchwicku. Ale aktuálně na něm pobývali už jen lišky z říše zvířecí.


Gabriela si přišla jako v pohádce. Bylo to totiž naprosto kouzelné místo. Mezi skalami si svoji cestu nacházely různé keře a po hebké trávě se dalo vystoupat až mezi trosky, které už zarůstaly rostlinami.  Vůbec by ji nenapadlo, že Nick je takový romantik. Ten když viděl, jak je jejich výletem ohromená, tetelil se blahem, jako malý kluk. Měl radost, že se jí tu líbí.
“A teď se přiznej, kolik holek jsi na tohle místo sbalil.” ozvala se nakonec Gabriela, když procházeli zříceninou.
“Upřímně?” zamyslel se a předstíral, že počítá. “Ani jednu.” odpověděl nakonec.


“Tak tomu nevěřím.” kroutila hlavou.
“Když já na holky neměl moc čas, dokud jsem tady žil. Navíc to pro mě bylo vždy výjimečné místo, takže bych sem nevzal jen tak nějakou. A když jsem odešel, potkával jsem zase takové, které by o to nejspíš ani nestály.” vysvětlil jí a vyšel z ruiny ven. Gabriela ho následovala. “Vlastně jsem se bál, jestli se to bude líbit tobě.” přiznal se, chytil ji za ruce a zadíval se jí do očí. “Tady… a se mnou...” dodal.
“Líbí se mi tady moc. A hlavně se mi líbí s tebou. Takže minimálně jednu jsi tu přece jen sbalil.” rozehnala Gabi jeho pochyby. A nelhala. Bylo jí s ním strašně dobře, až jí to samotnou překvapilo.


Nicholas se na ni usmál a jí se málem podlomila kolena. Úsměv mu moc slušel - o to víc, že se uměl usmívat i očima, ve kterých se probudil ten veselý kluk, kterým býval, než Henford před lety opustil. Pustil její ruce, aby si ji mohl přitáhnout blíž. Gabriela ho oběma dlaněmi pohladila po tvářích.
“Copak, nelíbí se ti moje vousy?” zarazil se Nick.
“Líbí. Jen si tě zkouším představit bez nich.” přiznala mu.
“To nedělej. Protože bez nich vypadám fakt hrozně.” zaúpěl. “Ani pivo by mi bez nich neprodali.” dodal a zase se pousmál. To už Gabriela nevydržela a musela ho políbit.


Chvíli tam stáli a líbali se na nejromantičtějším místě v Henfordu. Aspoň podle místních. Ale Nick měl v rukávě ještě jeden trumf. A tak se nakonec přemluvili a vydali se zpět dolů k řece, přes další mostek na druhý břeh a zase kousek do kopce. Tam ji Nick zavedl k malému zákoutí u vodopádu.
“Tak co, z které strany je to tady hezčí?” zajímal se, když společně pozorovali padající vodu.
“Asi odsud. Je to opravdu působivé vidět vodopád tak zblízka.” zkonstatovala Gabriela. “Ale asi bychom měli jít, ať tu někomu nezacláníme.” zdráhala se tu zdržet při pohledu na deku a koš, který si tu očividně někdo nachystal na piknik.


“Nebudeme nikomu zaclánět. Tohle je tu pro nás.” odpověděl jí. “Po takovém výletě vyhládne, nemyslíš?” a šel vybalit koláč, sendviče a mléko.
“Páni, tos zařídil ty? Jak?” nechápala pořád Gabriela, když se usadili na dece.
“Mám své lidi. Jeden kámoš mi dlužil službičku, navíc až na pár poznámek, co jsem si vyslechl, je to fakt dobrej kluk, a udrží tajemství.” vysvětlil jí. “Teda, ne že bych se za tebe styděl, to rozhodně ně. Jen… prostě rád bych si tě chvíli nechal pro sebe. Tohle by máti nenechala jen tak.” dodal ještě omluvně. “Nevadí?” ujistil se nakonec.


“Vůbec ne. Naopak, jsem na tom vlastně podobně. Je mi teď fakt moc hezky, a nejraději bych to vykřičela do světa. A zároveň se o to teď nechci s nikým dělit. Kolem mě se všichni třesou, abych si někoho našla. Dokonce by mi i někoho chtěli dohazovat. Takže si to teď nechci kazit komentáři typu ‘No, konečně’ nebo ‘Už jsme ani nedoufali’.” dala mu najevo, že není vůbec proti tomu, aby svůj nový vztah drželi zatím v tajnosti.
“Moc hezky, jo?” chytil se části jejího sdělení Nick.
“Jo, přiznávám, přistižena.” usmála se na něj.
“To je dobře. Protože mě asi tak hezky ještě nikdy nebylo.” přiznal jí nakonec a přitáhl si ji ještě blíž.  


Zbytek odpoledne strávili u vodopádu a užívali si nikým nerušenou společnost toho druhého. Dali si svačinu, která jim nakonec přišla opravdu vhod. Protože kručení v žaludku dokáže romantickou chvilku docela pokazit. A mezi polibky tlachali o všem možném i nemožném. Zažili toho přece jen dost. Vážná témata tentokrát nechali stranou a jeden druhého bavili historkami se zvířaty. Gabriela měla slušnou zásobu příhod a pozoruhodných případů ze své lékařské praxe a Nicholas se na farmě taky nenudil.


Pozdě odpoledne už ale sluníčko začalo ztrácet svoji sílu, a oni věděli, že budou muset vyrazit domů.
“Děkuju, byly to fakt nádherné odpoledne.” pochválila ho Gabriela.
“To jsem rád. Bál jsem se, abych tě výletem do přírody neodradil.” přiznal jí znovu Nick.
“Vůbec ne. Vlastně jsem hezčí rande nezažila.” připustila Gabi. A nekecala, její dřívější známosti si na romantiku zrovna nepotrpěly.
“Jen se bojím, že jsem si vypálil hned z kraje nejlepší trumf. Tohle asi moc často zopakovat nezvládnu, natož to překonat.” posteskl si.
“To přece není vůbec potřeba.” ujistila ho Gabriela. Věřila, že jim spolu bude hezky kdekoli.

To byl nádherný díl tenhle výlet jsem si užila i já, ta překrásná krajina Úplně mě to okouzlilo!

Spolu jim to moc sluší. Jsem ráda, že tě napadla tahle dějová linka a že Gabi nebude sama (aspoň doufám) - musím říct, že z těch sourozenců mi připadala taková... dost nezařaditelná. Možná taková drsnější? Nevím, neumím to úplně přesně pojmenovat. A mně osobně z nich byla nejmíň sympatická. Ne že bych ji neměla ráda, to jo, ale ostatní jsem měla raději. Můj postoj k ní se změnil asi někdy po rozchodu s tím jejím bývalým přítelem. Zdá se mi, že se od té doby taky dost změnila. Hrozně mě tvůj příběh baví. Vždycky mám strašnou radost, když tu objevím nový díl od tebe

Jakoze bejt na tom miste na, asi roztaju a uz se z mista nehnu, primo to z nich vyzaruje 🥰 moc hezke a prostredi se opet EA povedlo a tobe perfektne zachytit

Je moc fajn, že ses nakonec rozhodla pro tuto variantu Gabrielina života, je to příjemné oživení ! A to romantické prostředí, tomu jen málokterá žena odolá