Hellohello: Kolekce příběhů

No pááni Co nám to děláš? Teď nebudu spát, jak budu přemýšlet, co se tam asi skrývá . Že by nějaká záhadná rakev? Ale kdo by v ní mohl být pohřbený?
Chudák Catherine..ta je z toho úplně vyřízená, ale jsem si jistá, že já bych taky byla.

Jinak musím pochválit nádherné zpracování. Moc se mi líbí, jak jsi dodala ten prach, když se jim podařilo rozbourat to pódiu, vypadá to tak realisticky! Navíc i ty záběry zasněženého sídla, které působí tak magicky, tajemně. Máš to moc nádherné! Jako vždy!

Ani nevíte, jakou mi vždycky uděláte radost svými milými slovy!       Moc a moc děkuju!  Jste ti nejlepší a taky nejlaskavější čtenáři, jaké bych si jenom mohla přát  

@Lucisab - to tě vůbec nemusí mrzet příběhy tady budou a počkají, až bude čas a vhodná chvíle si je přečíst taky se mi už stalo, že jsem chtěla číst nějaký příběh, ale nevyšel mi na to čas. To vůbec nevadí   Brr - úplně mě mrazí, když si uvědomím, že by v té truhle mohlo být i něco živého.   a možné je v příbězích všecko. Určitě by to vysvětlovalo i takový velký strach Catherine. Děkuju moc, jsem ráda, že si všimnete i některých detailů    a děkuju za krásnou a milou pochvalu!    Moc si toho vážím!

@Ludmila - to, co říkáš, by to klidně mohlo být - je to hodně děsivé na to, aby to způsobilo Catherine takový šok. Mě by to teda určitě zasáhlo. A teď už se to konečně dozvíme Díky za zajímavé tipy - hned uvidíme, jestli to bude ono. Děkuju moc za milá slova, Ludmi      Strašně moc si jich vážím  

@Janika31 - zajímavý tip, že by to byla rakev? V každém případě to je něco, z čeho se dá dostat do takového šoku, v jakém byla Catherine. Taky bych byla, být na jejím místě.  Děkuju za tak krásnou pochvalu! opravdu nevím, jak můžu dostatečně poděkovat za tak milá slova    moc mě potěšilo, jakých detailů si všímáš.    A mám radost, že se ti to líbilo


Konečně další díl a slíbené odhalení toho, co tam našli...

---

Catherinino pátrání

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA 4




Byla to kost, na které ulpívaly cáry hnijícího hedvábí.



Zděšení a dohady, které následovaly, si lze lépe představit, než popsat. Když jsem viděla dopad tohoto objevu na Catherine, a vlastně na všechny, přikázala jsem Samovi, aby to vrátil do truhly...







...kterou George znovu zavřel; a aby tam byla ponechána, dokud se nevrátí domů pan Fanshawe a nebude moci tu záležitost prošetřit.



Zbytek dne jsem strávila péčí o Catherine, která se zdála být hodně šokovaná a zdrcená tím, co viděla...





...a také tím, že jsem se snažila odvrátit myšlenky mých hostů od tohoto tématu a rozptýlit temnotu, která se nad všemi nahromadila.



To se mi podařilo jen částečně a nikdy jsem manželův návrat neuvítala raději, jako právě onoho večera.





Když dorazil, nechtěla jsem ho rušit popisováním toho, co se stalo, dokud nedojí večeři...



...a bylo to až tehdy, když jsme se jako obvykle sešli u ohně, když mu celý příběh povyprávěl George.





Když skončil, oba pánové společně odešli z místnosti, aby si pan Fanshawe mohl na vlastní oči ověřit, čemu by mohl uvěřit jen stěží.



Byli nějakou dobu pryč, a když se vrátili, všimla jsem si, že můj manžel drží v ruce starý kus špinavého pergamenu, na kterém byly připevněny plesnivé pečetě.



„Rozhodně jsme objevili mnohem více, než jsem si myslel, Catherine," řekl, „a možná i více, než jste si myslela vy sama."





Tady se odmlčel, aby počkal, až mu na to odpoví, ale to ona  neudělala.





„Ty kosti s největší pravděpodobností pochází z nějakého zvířete," dodal - zdálo se mi, že v jeho tónu slyším  jistou úzkost, která byla v rozporu s tím, co říkal...





„ale abych utlumil čilou představivost, která vidím, jak s některými z vás cloumá“ – tady se s úsměvem rozhlédl – „pošlu pro doktora Driscolla, aby je zítra přišel prozkoumat. V truhle jsem také našel nějaký kus pergamenu,“ dodal; „ale ještě jsem se nedíval na jeho obsah."





„Než to uděláte, pane Fanshawe, a než pošlete pro toho chirurga," přerušila ho náhle Catherine jasným hlasem, „myslím, že vám mohu říct vše o kostech nalezených v té truhle i o tom, jak jsem uhodla, že tam jsou."



„Určitě bych byl velmi rád, kdyby mi to bylo řečeno," připustil můj manžel, velmi překvapen...





„ovšem -  jak to můžete vědět, to nemohu odhadnout."



„Poslouchejte a já vám to povím," odpověděla Catherine...



... a my jsme byli velmi rádi, že naše zvědavost  konečně bude ukojena, všichni jsme „nastražili uši“, jak by řekl George a  poslouchali jsme.

---

Musím vás obdivovat, jak vždycky uhádnete vše okolo těch příběhů    máte opravdu perfektní fantazii a vhled do toho a většinou to trefíte    vzpomínám si, že to tu padlo už i minule vícekrát, co pod tím pódiem může být    jste fakt šikovní!

P.S. omlouvám se za kratší kapitolu, asi jsem měla spojit tu minulou a tu dnešní dohromady, došlo mi to až teď, že jsem možná mohla udělat jednu delší kapitolu místo dvou
Jsem čím dál horší v tom přepočítávání kapitol.   Je to zvláštní, připadá mi, že dřív jsem na to měla lepší odhad. Snažím se to kouskovat tak, ať se mi to dobře zpracovává, protože dlouhé kapitoly jsou pro mě o dost těžší a špatně se mi na nich dělá, ale někdy je pro mě těžké odhadnout, kolik je moc, kolik je akorát a kolik je málo, kdy se tam toho třeba ani moc neděje, i když to ve Wordu s odkazy vyjde na dost stran.

Milá Hellohello, vůbec se nemusíš omlouvat za délku kapitol, domnívám se, že takto je to plně vyhovující, navíc vždycky skončíš krásně napínavě a člověk se nemůže dočkat dalšího pokračování   A co se dnešního dílu týče - pan Fanshaw patrně nebude mít pravdu, na zvířecích kostech by nebyly zbytky látky A jestlipak bude vyprávění Catheriny souhlasit s tím, co se píše na pergamenu ? Jsem moc zvědavá, co (nebo kdo) se vlastně v té truhle nachází a co se v tom domě vlastně událo !

Páni jsem zvědavá co se dozvíme o té osobě, která tam byla uložena (upřímně nevěřím, že tam jsou zvířecí kosti ) trochu se bojím o Catherine, co všechno se jí muselo přihodit v tom pokoji jsem moc zvědavá na pokračování a vůbec se neomlouvej za délku kapitol, sama vím z vlastní zkušenosti, že to občas nemusí vyjít na délku, jak si představujeme jsem na tohle hrozná popravdě někdy napíšu kapitolu delší než toaleťák a jindy... je to hrůza souhlasím v tomhle s Ludmilou, že vždycky utneš kapitoly v tom nejsprávnějším momentu, takže se máme na co těšit dál

Děkuju vám za tak krásné a milé komentáře, Ludmi a Luci       moc si vážím vaší podpory i pochopení, že občas něco nevyjde tak, jak jsem to zamýšlela    
Moc mě baví si číst vaše dohady, to je opravdu logická úvaha s tou látkou    nahrává to teorii, že jde spíše o člověka.  Ledaže by to bylo mrtvé zvíře zabalené do nějaké látky?    Vlastně píšou o hedvábí. Ale jak to mohli poznat, když už to bylo tak znehodnocené? Než se to pořádně prozkoumá, ještě si chvilku počkáme, teď už konečně Catherine poví o svojí vizi a v příštím díle bude ještě pokračování jejího vyprávění    

Jen pro zajímavost, tohle je už 250. kapitola! Děkuju, že tady jste se mnou takto dlouho a jsem moc vděčná za veškeré vaše krásné reakce na tyto příběhy

---

Catherinino pátrání

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA 5

Zde přepisuji Catherinin příběh slovo od slova, jak jej můj syn George následně zapsal podle jejího diktátu.





* * *

Všichni si vzpomenete," začala, „jak jsem vás na Silvestra o půlnoci vystrašila a že jsem vám řekla, že mě rozrušil děsivý sen.



Řekla jsem to, protože jsem si myslela, že si ze mě budete dělat legraci, když to nazvu viděním; a přesto to bylo spíše jako vidění, protože se mi zdálo, že to vidím jako bdělá, a bylo to živější a více nepřetržité než jakýkoli sen, který jsem kdy měla.



Než se to pokusím popsat, chci, abyste všichni pochopili, že jsem jaksi intuitivně chápala, co vidím, a rozpoznala jsem všechny postavy, které se přede mnou objevily, i jejich vzájemný vztah, přestože jsem si jistá, že jsem je nikdy předtím v životě neviděla.



Když mě Ella té noci opustila, ležela jsem podepřená polštáři a nečinně jsem zírala na podivné stíny, které vrhala skrytá lampa přes strop prádelny a přes podlahu.



Jak jsem se tak dívala, zdálo se mi, že v místnosti došlo k nějaké změně – nanejvýš nevysvětlitelné změně.



Místo toho zabedněného okna, rezavého mandlu a pódia na vzdálenějším konci jsem viděla to okno jasné a zřetelné odshora dolů a před hlubokým sedátkem u spodku okna stála dubová truhla, přesně odpovídající té, která byl objevena dnes ráno.



Místnost se zdála být oslnivě osvětlená a vše bylo jasně a zřetelně vidět; a to nebyla jediná změna, bylo to tu také plné lidí.







Mnoho postav přecházelo nahoru a dolů; brokátové hedvábí se hrnulo po podlaze a starosvětské podoby mužů v podivných kostýmech se dvorně klaněly dámám po jejich boku.



Mezi všemi těmito postavami jsem si všimla zvláště jednoho páru a věděla jsem, že jsou to nevěsta a ženich. Muž byl vysoký a mohutný, měl tmavé vlasy a oči a smyslnou a krutou tvář.



Zdálo se však, že je úplným otrokem té ženy po jeho boku, na kterou ani teď ráda nevzpomínám, na její přítomnosti bylo něco tak odpuzujícího.





Byla vysoká, středního věku a byla by hezká, nebýt zlověstného výrazu v jejích tmavě blýskajících se očích, který umocňovalo černé obočí, které se nad nimi setkávalo.





Ohromně mi připomínala tu podobiznu na kamenném pomníku v craymoorském kostele, kterou jsme s Ellou pojmenovaly „zlá žena“.



Když jsem hleděla na podivnou scénu přede mnou, vzápětí jsem si uvědomila, že jsou tam další tři postavy, kterých jsem si předtím nevšimla. Stály u malých klenutých dveří v jednom rohu místnosti (kde je nyní ložnice pro služebnictvo) a nenápadně sledovaly veselou společnost.



Jedna z nich byla bledá, ustaraná žena, zřejmě kolem pětatřiceti, stále ještě krásná, i když vyčerpaná a truchlivě vypadající, s modrýma očima a světlou pletí.





Její ruce spočívaly na ramenou dvou dětí, jednoho chlapce a jedné dívky, ve věku asi deseti a jedenácti let. Hodně se podobaly své matce a stejně jako ona byly oblečeny uboze, i když žádná bída ve vzhledu oblečení nemohla zakrýt vznešenost jejich vzezření.



Všimla jsem si, že matčiny oči spočívaly hlavně na tváři výše zmíněného vysokého majestátního muže, který jako by si její přítomnosti nebyl vědom nebo na ni nedbal; a já jsem instinktivně tušila, že je otcem jejích dětí a ničitelem jejího života.







Jak jsem se dívala a toto všechno viděla, světla zmizela, společnost zmizela a místnost ztmavla a byla opuštěná.



Ne, ne tak docela opuštěná, protože jak jsem vzápětí rozeznala, na sedátku u okna u staré dubové truhly seděla opět ta krásná žena a její děti.



Měsíční světlo teď proudilo oknem na ženinu tvář, takže vypadala ještě smrtelně bleději a vyčerpaněji než předtím.





Dlouhými tenkými prsty držela proti světlu náhrdelník z velkých perel, zvláštně proplétaných diamantovým vzorem, a na něj byly upřeny oči dětí.



Poté ho pověsila na krk té hezké dívce, která si ho schovala za šaty. Obě děti pak objaly svou matku a znovu a znovu ji líbaly...



...zatímco jí hlava klesala níž a níž a bledost smrti překryla její rysy.



Tato scéna se rozplynula  stejně jako ta předtím a já už jsem tu krásnou ženu znovu nespatřila.



* * *

Pak se mi zdálo, jako by před oknem procházelo sem a tam mnoho postav – ta zlá žena (jak jí budu říkat, abych ji odlišila od ostatních), doprovázená chlapcem, který byl odrazem jí samotné, o kterém jsem věděla, že je její syn.



Byl zřejmě starší než ty světlovlasé děti, které také přecházely sem a tam, byly oblečené jako sluhové a obvykle byly zaměstnané nějakou podřadnou prací.



Nakonec syn zlé ženy povýšenými gesty přikázal tomu druhému chlapci, aby sebral něco, co leželo na zemi...





...a když ten to odmítl, zvedl hůl, jako by ho chtěl udeřit.





Než to však stačil udělat, chlapec na něj vletěl a svedli spolu urputný boj.



Během toho přišla ta zlá žena, které jsem se začala bát, a odtrhla je od sebe...







...načež panovačně ukázala na dveře a naznačila mladšímu chlapci, aby šel ven.







On její příkaz uposlechl, ale nejprve sevřel svou sestru v posledním objetí a ona si odepjala perlový náhrdelník z krku a dala mu ho.



Pak vyšel ven, zamával jí a dal své poslední sbohem a já už jsem ho více nespatřila.

Úplně mi z toho příběhu jde mráz po zádech ta zlá žena se mi vůbec nelíbí (její obočí mi trochu připomíná to co měla Frida ) a její vydařený muž asi nebude o moc lepší... chudáci děti, které jsou očividně jeho co se asi stalo tomu chlapci... musí pro ně být hrozné přijít o matku a teď je ještě rozdělila ta zlá osoba bojím se co bude dál... a jak se to bude vyvíjet, komu nakonec bude patřit ta kost s hedvábím už se moc těším na další dílek

Jinak nemůžu uvěřit tomu, že je to už 250.kapitola tvých příběhů moc ti za ně děkuji a těším se na každý další příběh, který nám sem přineseš je radost si je číst a díky tomu se přenést do jiné doby miluji příběhy z historie, takže se vždycky těším na každý další díl

Ten tmavě oděný manželský pár mi taky není vůbec sympatický, a té bledé ženy a jejích dětí je mi moc líto ...  Doufám, že nalezené kosti v hedvábí nebudou patřit oné krásné dívence Jak jen se to bude vyvíjet dál ?! Moc se těším na další díl a zároveň se bojím o osud té dívenky ... A jakou asi roli sehraje ten perlový náhrdelník ?
P.S. Gratuluji Ti, milá Hellohello, k "jubilejnímu" 250. dílu, obdivuji Tvé zpracování všech příběhů, jak si dokážeš krásně pohrát s každičkým detailem a taky jak nás, své věrné čtenáře, dokážeš krásně napínat

Děkuju mooc vám oběma za tolik milých slov!      Opravdu nevím, jak vám dostatečně poděkovat!   Strašně moc si vážím každého slova. Děkuju, jsem moc vděčná za to, že to čtete - tyto příběhy by bez vás vůbec nebyly možné      

Mně jsou taky ti dva hrozně nesympatičtí. Jak ten vykutálený pán, co si takhle hrál s tou bledou paní, až z toho byly dvě děti a nakonec si vzal takovou můru...  a nejhorší je, že jejich maminka umřela a ony musely dělat takové podřadné slouhy v tom domě a snášet šikanu. A ještě se musely rozdělit, hrozná situace pro ty děti.

A teď tu máme pokračování té podivné vize:

---

Catherinino pátrání

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA 6



Po tomto se přede mnou začaly shlukovat zmatené obrazy a nic si nepamatuji jasně, dokud jsem nespatřila, jak je klenutým vchodem vedena nemocná a potácející se postava...



... v níž jsem poznala toho vysokého a vznešeného muže, kterého jsem poprvé zahlédla ve společnosti zlé ženy. Ale on už nyní byl starým mužem, zjevně byl veden na smrtelnou postel.





Než ztratil vědomí, položil jednu svou třesoucí se ruku na hlavu krásné dívky, nyní už rozkvetlé ženy, a na tváři se mu objevil jemnější odstín barvy.





Toho si ta zlá žena všimla a svůj nesouhlas dávala najevo mstvivým mračením.
Vypadala také starší, ale věk její rysy nijak nezměkčil; naopak se mi zdály, že mají ještě krutější výraz než předtím.



* * *

V další scéně, která se přede mnou objevila, si syn té zlé ženy evidentně namlouval tu dívku.





Oba stáli u starého sedátka u okna, ale její tvář byla od něj odhodlaně odvrácená, a když se na něj nakonec podívala, byl to výraz nekontrolovatelné hrůzy a odporu.





* * *

Tato scéna se opět změnila jako ty scény předtím...



... mladík byl pryč a místnost osvětlovalo, nebo lépe řečeno zviditelňovalo tmu, jen světlo mřížkované lucerny.



Zlá žena byla jediným člověkem v prádelně; klečela u dubové truhly a snažila se zvednout těžké víko.



V levé ruce držela kus pergamenu, na kterém visely velké červené pečetě.



Věděla jsem, že to je poslední vůle toho starého muže, kterou schovávala, a takto obírala právoplatné žadatele o jejich práva.

Ruce se jí třásly a celé její vzezření naznačovalo provinilou nervozitu.



Nakonec se však víko zvedlo, ale zrovna když se chystala zaměnit pergamen v truhle...



... z tmavého koutu sedátka u okna tiše vyklouzla nějaká postava a konfrontovala ji. Byla to ta světlovlasá dívka, bledá, odhodlaná...



...a vztáhla ruku a dožadovala se závěti.



Po prvním provinilém leknutí, které způsobilo, že upustila pergamen do truhly, se zlá žena spěšně pokusila zavřít víko.



Její úsilí však bylo zmařeno dívkou, která se o něj vší silou opřela, držela ho otevřené a stále natahovala ruku jako předtím.

Následovala pauza, která se mi zdála velmi dlouhá, ale ve skutečnosti mohla trvat jen minutu.

Pauzu prolomila ta zlá žena, která  spěšně pohlédla za sebe do šera potemnělé komnaty, pak popadla dívku za paži...



...a vtáhla ji vší silou do truhly. Byla to práce okamžiku, protože ta žena byla z těch dvou mnohem silnější a ubohá oběť byla příliš zaskočena na to, aby kladla velký odpor.



Viděla jsem v její tváři jeden zoufalý výraz, když jí vražedkyně zasvítila lucernou před obličejem s odporným zábleskem triumfu.





Pak nad ní zaklapla víko a už jsem nic dalšího neviděla, jen jsem cítila nevyslovitelnou hrůzu a marně jsem se pokoušela křičet.







To však ještě nebyla celá vize, protože než jsem ovládla své zděšení, scéna byla nahrazena jinou.



* * *

Tentokrát byl soumrak a ta zlá žena a její syn byli spolu. Vypadalo to, že syn mluví dychtivě a že je stále více a více nedočkavý...





...zatímco matka stála nehybně a vzpřímeně se zlomyslným úsměvem na rtech.



Vzápětí se s krutým záměrem v očích přesunula k truhle, odemkla ji klíčem, který visel na jejím opasku, zvedla víko a odhalila obsah.



Teď jsem to všechno pochopila: syn se ptal po dívce, kterou miloval a kterou po návratu domů postrádal, a ta zlá žena, rozlícená, když poprvé slyšela, že ji miluje, byla rozhodnutá uskutečnit svou pomstu.



Měl by ji znovu vidět.



Když muž spatřil děsivý obsah truhly, zděšeně zavrávoral...



...pak, když nepochybně celému tomu případu porozuměl, se náhle vrhl na vražedkyni, chytil ji svou paží a následoval hrozný boj, kterého bylo hrozné být svědkem.



Její hrdý vítězoslavný pohled zášti byl nyní vystřídán pohledem naprostého strachu...



...a když jeho síla začala získávat nadvládu, pak i zoufalství.



Železná stavba jeho těla se na okamžik zvedla silou úsilí, pak ji natlačil do truhly na rozkládající se tělo její oběti. Viděla jsem, jak se jí oči na vteřinu rozzářily hrůzou ze smrti...



...a pak její výkřiky navždy utichly pod masivním víkem.





Hrůza této scény byla na mě příliš; Konečně jsem našla hlas, abych vykřikla...



...a předpokládám, že to byl můj výkřik, který vás všechny vyděsil."

Ježkovy oči, to je úplný horor - nevinná dívka coby oběť se svou vražedkyní v jedné truhle, to se rozhodně muselo na tom místě nějakým způsobem podepsat Co asi onen mladý muž dělal potom - jeho láska i matka jsou po smrti, a co kdyby se navíc vrátil bratr té dívky, to už se asi nedozvíme ... Z těchto "vidin" mám mrazení po zádech, nechtěla bych něco takového zažít ! Jak to jen bude pokračovat dál ?

Tak jsem na tom podobně jako Ludmila chudák ta dívka... to musela být strašná smrt a pak když na ní spočinula i její vražedkyně... taky se nedivím, že se to na tom místě podepsalo taková hrůza jsem moc zvědavá co se bude dít dál a co se nakonec dočteme v závěti toho muže

Máte naprostou pravdu, je to přímo horor, úplně šílená situace. Je mi moc líto té světlovlasé dívky, že si tohle musela vytrpět (a samozřejmě, že v té vizi skončila v jedné truhle). A ta čarodějnice ještě neváhala týrat svého syna pohledem na její mrtvolu, to je prostě... nejodpornější, co může být. Ten její syn asi taky nebyl nic moc, zřejmě se na něm hodně podepsala její výchova (např. jak šikanoval toho malého bratra od té dívky).
Jinak mě taky znepokojuje představa nějakých takových vizí. Jak už jsem sem psala, nevěřím na to, ale taky jsem nic takového naštěstí nezažila. Doufám, že to existuje jen v příbězích. Neumím si představit, že bych něco takového viděla, to bych se musela z toho zcvoknout nebo by mě rovnou trefilo.

Moc vám oběma děkuju za krásné komentáře! Strašně moc si jich vážím!

Ráno jsem sem nestihla přidat nový díl, tak aspoň teď na druhý pokus

---

Catherinino pátrání

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA 7



Když Catherine přestala mluvit, na minutu nastalo hluboké ticho, které jako první přerušil pan Fanshawe, když se zvláštní intonací v hlase prohlásil: „To je velice zvláštní, velice podivné,“ čímž znovu zopakoval všechny naše myšlenky.





Stalo se, že mezi našimi hosty byl o Vánocích i pan Fleet, náš rodinný právník, a od nálezu truhly a kostí se o celou záležitost velmi zajímal.



Nyní se vyptával Catherine a křížově vyslýchal...





...a zdálo se, že je s výsledkem docela spokojený.



„Z tohoto by byl hezký případ," řekl, „kdyby to jen byla otázka práva nástupnictví, které by měl jakýkoli právník obhájit...



...ale bohužel jsou ty události příliš dávné na to, aby měly nějaký vliv na současnost." (Tam se pan Fleet mýlil, i když to v té době nikdo z nás nevěděl.)



Nyní jsme se všichni pustili do domněnek a názorů...







...během nichž Catherine ležela bez hnutí a unaveně na pohovce.





Zahlédla jsem to...



...a pomyslela jsem si, že je načase ukončit dobrodružství toho dne tím, že jsem navrhla, abychom se rozešli do postelí, a brzy jsme se všichni rozprchli snít o té tajemné vizi a objevu.





* * *

Myslím, že nikoho z nás nemrzelo, když se ráno rozednilo bez jakékoli další tragédie...



(nás, tím myslím ženskou část společnosti).





Když jsem přišla dolů na snídani, zjistila jsem, že pan Fleet velmi aktivně probírá téma předchozí noci.







„Mělo by se okamžitě poslat pro lékaře, aby sdělil svůj názor na obsah té truhly," řekl...





...a vzápětí přijel Dr. Driscoll...





...a po důkladném prozkoumání kostí usoudil, že se jedná, jak jsme se domnívali, o kosti dvou žen, které mohly být mrtvé sto nebo dvě stě let.



Pan Fleet se dále nabídl, že rozluští tu závěť, jelikož za závěť ten pergamen pokládal...



..., a on a pan Fanshawe byli nějakou dobu zavření spolu.



* * *

Když se konečně znovu objevili, vypadali velmi zaujatě a vzrušeně...




...a odvedli mě pryč, aby mě informovali o výsledku jejich šetření.



Řekli mi, že se ten dokument prokázal být závětí, ale že je s tím spojena jedna okolnost, která značně přidává na záhadnosti celé té věci.





A to zmínka o jménu L'Estrange.



Byla jsem samozřejmě překvapena stejně jako oni a vyslechla jsem s velkým zájmem, jak četli tu závěť.

Takže Catherininy "vize" byly opravdu skutečností, žádné obyčejné divoké sny, které patrně mívá každý z nás Zájem toho právníka byl sice možná poněkud nevhodný, ukvapený, ale zase jsme se dozvěděli  něco nového k případu Copak asi  ještě vyjde najevo ? Že by Catherine měla být dle jména právoplatnou dědičkou toho domu ? Jsem moc zvědavá na další díl !  

Právník se do toho teda opřel, to je pravda, v tom souhlasím s Ludmilou ale je pravda, že aspoň něco nového víme... takže Catherine viděla pravdu... chudák ta světlovlasá dívka... kdyby nakonec byla Catherine nějaká její prapříbuzná z linie jejího bratra, pak by to byla pořádná náhoda nebo osud jsem už moc zvědavá, co nás ještě čeká

Poctivě čtu jen jsem se nedostala k okomentování...tak až ted! Moc se omlouvám.

Naprosto mě dostaly události, které se odehrály! To co viděla Catherine by mě asi odrovnalo..hlavně teda ty dvě poslední události, kdy viděla rovnou dvě pohřbení zaživa...naprostá hrůza..chudák...to by mě nadosmrti poznamenalo.
Je mi moc líto ten krásné, mladé blondýnky... takový osud si nezasloužila...

Jsem ráda, že se do toho vložil ten právník a zavolali i lékaře, který určil, že jde opravdu o lidské ostatky a nikoliv o zvířecí...Catherine viděla pravdu. Teď mě ještě zajímá..., co je na tom pergamenu a jak to změní budoucí události?

Kladu si i otázku, co se stalo s bratrem té mladé dívenky .

Už se moc těším na pokračování!

btw.: Opět musím pochválit zpracování...všechny krásné detaily...nestačím zírat... Moc se ti povedlo ztvárnit tu příšernou osobu...z ní jsem měla hrozný strach..tak příšerný výraz jsem snad u nikoho ještě neviděla .

Moc vám všem děkuju za krásné komentáře!      každý jednotlivý komentář je pro mě moc důležitý a když se jich tu navíc sejde tolik, mám z toho vždycky velkou radost

@Ludmila - přesně, už jako pouhý sen by mě to vyplašilo, ale kdyby na tom bylo i pouhé zrníčko pravdy, hrozně by mě to vyděsilo a už bych nevěděla, co si mám o tom všem myslet.     Ten pan Fleet se jí mohl ptát trochu šetrněji nebo ji mohl nechat odpočinout, ale je pravda, že se díky tomu zase dozvíme něco dalšího   Pokud by měla být Catherine dědičkou, pěkně by se to všechno mohlo zkomplikovat. Jak by se to asi právně vyřešilo? Moc zajímavá úvaha    Děkuju moc za krásný komentář    

@Lucisab - to je fakt, to by byla taková neuvěřitelná náhoda... Catherine se zná s dcerou naší vypravěčky ze školy. A rodina vypravěčky by koupila dům, se kterým má zrovna Catherine něco společného? Tedy pokud to tak je. Někdy se i v životě stanou tak podivné náhody, že se tomu až nedá uvěřit. moc děkuju za krásný komentář se zajímavou úvahou    

@Janika31 - dělá mi velkou radost, že taky stíháš číst příběh a děkuju za krásný komentář plný dobrých postřehů       Přesně, byla bych na tom stejně - vlastně spíše mnohem hůř než Catherine. Taková odvážná holka a jak to s ní zamávalo. Mě by to možná rovnou přivedlo do hrobu       Taky je mi líto té zavražděné blondýnky  historie i součastnost je plná takových nefér křivd a ta zlá baba... musím říct, že mi z ní taky šel mráz po zádech, asi jsem to s tou její podobou přehnala  Jsem ráda, že ta rodina postupovala správně a logicky, pozvali si doktora, který ty kosti mohl přesně určit. Sice to mohli předpokládat, když poznali hedvábí, do toho by asi zvíře nezabalili, ale jistota je jistota. Dobré otázky s pergamenem a bratrem    Děkuju moc za krásnou pochvalu!


Toto je už předposlední díl

---

Catherinino pátrání

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA 8



Nemohu si pamatovat odborné výrazy, kterými to bylo vyjádřeno. Pan Fleet mi přečetl překlad, který udělal, protože originál byl zapsán ve staré angličtině...



...ale bylo to v tomto smyslu:

Údajně se jednalo o závěť Reginalda, vikomta St. Aubyna, ve které odkázal veškeré své jmění svému zákonnému synu Francisi St. Aubynovi – obecně známému pod jménem Francis l’Estrange – a jeho dědicům již navždy. Bylo to podepsáno Reginaldem, vikomtem St. Aubynem a svědky byli John Murray a Phœbe Brett, kteří k tomu starému exempláři každý připevnili svůj znak.



Pan Fleet potvrdil, že ten dokument je dokonale legální, ale to nebylo vše, co obsahoval.



Byl tam ještě dodatek, který náš právník přeložil takto:

„Abych se vyhnul všem sporům a pochybnostem, které by jinak mohly vyvstat, prohlašuji tímto, že mou zákonitou manželkou byla Editha, nejmladší dcera Francise l'Estrange, baroneta, a že záznam našeho sňatku lze dohledat v kostele sv. Andrewa v Hasletu. Z tohoto manželství jsme měli dvě děti, syna Francise a dceru Catherine, běžně nazývané Francis a Catherine l’Estrangeovi."



„A tímto prohlašuji, že Agatha Thornhaughová za mne nebyla legálně provdána, jak si představovala, moje zákonitá manželka byla v té době naživu; tedy nezanechávám ani jejímu synovi od jejího prvního manžela, Ralpha Thornhaugha, žádnou část ani podíl na svém jmění."



Závěť i písmo dole na ní byly datovány 14. května 1668.



Toto nahromadění záhad způsobilo, že jsem se na chvíli cítila úplně zmatená a neschopná myslet...



...zato pan Fleet byl ve svém živlu.



„Tady je případ, kterým stojí za to se zaobírat,“ řekl a dále uvedl, že nepochybuje o tom, že L’Estrangeové zmínění v závěti byli předkové naší Catherine, i křestní jména byla podobná, což znělo více než pravděpodobně.



S největší pravděpodobností byla přímým potomkem Francise l’Estrange, dědice uvedeného v závěti, který byl bezpochyby také oním světlovlasým chlapcem, kterého Catherine viděla ve své vizi.



Kosti patřily jeho sestře, zavražděné Catherine l’Estrangeové, a její vražedkyni Agathě Thornhaughové, která byla uvězněna svým vlastním synem; ale ta věc by neměla spočívat na pouhém domněnce a prvním místem, kam jít pro potvrzující důkazy, je craymoorský kostel.





Rychlost, s jakou pan Fleet došel ke svým závěrům, jen zvýšila míru mého zmatení a nevěděla jsem, jaké důkazy očekává, že získá z craymoorského kostela.



Připomněl mi však Catherinin výrok, že „zlá žena“ z její vize se podobala soše na tamním pomníku.



Tam se tedy právník odebral v doprovodu pana Fanshawea a George. Bylo považováno za nejlepší uchovat toto pokračování příběhu v tajnosti před Catherine a ostatními, dokud nebude podrobněji vysvětleno, jak pan Fleet směle tvrdil, že by mělo být.



Napjatě jsem očekávala výsledek jejich průzkumu a myslím, že ten překonal i naděje našeho dobrého vyšetřovatele.





Nejenže rozluštili nápis kolem starého pomníku...



...ale s dovolením duchovního a za pomoci hrobníka vykopali rakev...



...a shledali, že je naplněná kameny.



Jsem si vědoma toho, že se jednalo spíše o nezákonný postup, ale jelikož pan Fleet jednal pouze amatérsky a ne profesionálně, nezastavoval se pro pouhé maličkosti.





Nápis byl v latině a uváděl, že hrobka byla postavena na památku Agathy, manželky Reginalda, vikomta St. Aubyna, který byl pohřben zde dole a který zemřel 31. den prosince 1649 – přesně dvěstě let před dnem, kdy Catherine měla to vidění.



Nemohla jsem se zbavit dojmu, že je šokující, že vesničané po dvě století uctívali boha v přítomnosti věčné lži...





...ale pan Fleet myslel pouze na velkolepé potvrzení svého „případu“. Požádal pana Fanshawea, aby udělal další krok, a sice aby napsal Catherinině tetě a jediné žijící příbuzné, aby jí sdělil celý ten příběh a poprosil ji, aby mu pomohla s objasněním záležitostí tím, že poskytne veškeré informace týkající se rodiny L'Estrangeových.



Toto bylo provedeno...



...a my jsme s napětím očekávali odpověď.



Mezitím všichni moji hosté hlasitě požadovali, aby si mohli vyslechnout obsah závěti a já jsem je musela utišit, jak nejlépe jsem mohla, příslibem, že se vše brzy dozvědí.

Páni, takže ten Reginald nakonec udělal něco správného, ačkoliv to bylo až na jeho smrtelné posteli... ale bylo od něj opravdu hrozné, že Edith opustil, aby si vzal Agathu... chudák Edith... v té době musela být hrozná ostuda mít děti za svobodna, ačkoliv ona sama byla za Reginalda provdána... snad se to všechno ještě vyjasní a bude mít nakonec Catherine co ji náleží, myslím, že by si to po tolika letech její rodina zasloužila... přeci jen, bůh ví čemu byl vystaven Francis a jestli se vůbec kdy dozvěděl, že je jeho sestra mrtvá taky je ale pravda, že bych se nedivila kdyby Catherine dům nechtěla... po tom všem co se tam stalo a té vidině... asi bych tam nemohla jen tak snadno bydlet

Už se moc těším na pokračování

Není divu, že Catherine měla ono vidění, když se vlastně vztahovalo k ní, jednalo se opravdu o její předky   Zajímalo by mě, jestli by i někdo jiný, taky tak senzitivní, na jejím místě viděl totéž A copak se asi dozvíme od Catherininy tety ? Nedivím se ostatním hostům, že jsou tak zvědaví, já už se taky nemůžu dočkat dalšího dílu !  Jen škoda, že tento krásný napínavý příběh už bude končit ...

Díky za krásné ohlasy!  Mám radost, že se těšíte na poslední díl, tak jsem se dokopala k tomu, ať to tu máte rychle

@Lucisab - díky za krásný komentář!      Moc hezky sepsáno   Já toho Reginalda nechápu, co asi viděl na té babizně - už měl vlastní rodinu, dokonce byl ženatý, měl vlastní dvě krásné děti a zřejmě i hodnou manželku, tak proč se tak zhlídl v té zlé ženské. Měla ještě syna z minulého manželství. Je nechutné, že z vlastních dětí udělal otroky a veškerá práva dal nové manželce (ještě takové kruté) a nevlastnímu synovi.    Jak říkáš, ještěže aspoň na smrtelné posteli dostal rozum a dal jim zpět práva. Bohužel to jeho dceru nezachránilo, ale aspoň byl teď objeven ten dokument, sice po dlouhé době, ale aspoň se odkryla pravda, která byla dlouho skrytá.


@Ludmila - děkuju za tak milý komentář!      To je moc zajímavá úvaha - jestlipak by měl šanci vidět tu vizi i někdo další než někdo z toho rodu?     Komplikuje to ještě fakt, že by tam ten člověk musel být přítomný o půlnoci z 31.12. na 1.1. a přímo se dívat do prádelny, musely by být otevřené dveře... je to souhra tolika náhod a je neuvěřitelné, že se tam nachomýtla zrovna Catherine.
Strašně mě těší, že se ti tento příběh líbí! Od stejného autora ještě budu dělat určitě dva příběhy a uvidím, jestli najdu ještě nějaké další, na které si troufnu Napsal hromadu perfektních hororů nebo záhadných příběhů, ale ne na všechny se cítím na vytvoření v sims, tak mám zatím vybrané dva -  určitě na ně přijde časem řada, mezitím mám ještě vyhlídnuté nějaké další

---

Catherinino pátrání

(J. S. Le Fanu)

KAPITOLA 9


Za pár dní přišla odpověď staré slečny l’Estrangeové.



Sdělovala, že její bratr, otec a dědeček všichni sloužili v Indii a že věří, že její pradědeček, který se jmenoval Francis l'Estrange, strávil většinu svého života v cizině, nad jeho raným mládím se však vznášel oblak tajemství. Co to bylo, to však nedokázala říci.

Potvrdila, že L’Estrangeové za starých časů sídlili v ——hrabství*; a dále uvedla, že rodina jejího otce se skládala z ní samotné a jejího bratra, jehož jediným dítětem byla Catherine.

citace :

Pozn.:  "——hrabství" -  ve starých knihách často bývají vynechány přesné názvy míst nebo letopočty a místo nich bývají jen pomlčky - aby si čtenář mohl sám domyslet, kdy a kde se příběh odehrává, případně aby se nejmenovalo konkrétní místo nebo doba nebo aby to vzbudilo zvědavost a působilo tajemně nebo vyvolalo dojem pravdivosti a že autor sám se chová diskrétně, když neuvádí lokaci a dobu, apod. - dle úmyslu autora

Toto jistě nebylo mnoho informací, ale pro náš účel to stačilo. Už jsme nezůstávali na pochybách o pravdivosti verze příběhu pana Fleeta, a když ji jednoho večera sám přednesl celé naší společnosti, všichni se shodli, že se mu určitě podařilo rozluštit jeden velmi důmyslný případ.



Pokud jde o Catherine, když jí bylo řečeno, že postavy, které spatřila ve vidění, jsou  považovány za postavy jejích předků, nebyla tolik překvapená, jak jsem očekávala...



...ale řekla, že celou dobu měla tušení, že tragédie, kterých byla svědkem. byly nějakým způsobem spojeny s její vlastní rodinou.





Nesmím zapomenout říci, že když jsme zjistili, že farní kostel v Hasletu ještě stojí, prohledali jsme matriční údaje a další článek řetězu důkazů byl osvětlen nálezem hledaného záznamu.



Zbývá toho říci už jen málo. Stará závěť byla svěřena panu Fleetovi a Catherinin příběh byl pečlivě uložen v archivu naší rodiny.



Zmiňuji záměrně naši rodinu, protože linie L’Estrangeových, alias St. Aubynových, byla s tou naší spojena svatbou Catherine s mým synem Georgem, ke které došlo v roce 1850.



* * *

Já, která toto zapisuji, jsem dnes už starou ženou...





...ale stále žiji se svým synem a snachou.







George koupil Craymoor Grange, čímž po dvou stoletích vykonal spravedlnost a vrátil dědictví po jejích předcích právoplatné majitelce.




* * *

Mám ještě jednu příhodu k vylíčení, tedy to tak učiním.



Před nedávnem zemřela stará slečna l’Estrangeová a odkázala veškerý svůj světský majetek Catherine. Mezi tím vším byly nějaké staré rodinné památky. Catherine si je prohlížela, jak je George vybaloval...



... a vzápětí dostala do rukou miniaturu mladé a krásné dívky se světlými vlasy a modrýma očima a teskným výrazem; a s ní tu byl náhrdelník z perel navlékaných do vzoru kosočtverců. Když jej spatřila, náhle zvážněla, podala mi je a řekla: „Jsou to ty stejné; ta mladá dívka a perlový náhrdelník, o kterém jsem vám pověděla."



V tu chvíli se nic víc už neřeklo, protože byly přítomny děti...



...a my jsme se před nimi vždy vyhýbali narážkám na tu strašnou rodinnou tragédii; ale i kdybychom měli stále ještě nějaké pochybnosti o její pravdivosti – což jsme neměli – toto by je rozptýlilo.




* * *



Kdybyste měli navštívit Craymoor Grange teď, nenašli byste už tu starou prádelnu. Část domu, v níž se nacházela, byla stržena a na místě, kde kdysi stála, si hrají děti a na zemi klovou kuřata.






Ta dubová truhla už také byla dávno zničena.



KONEC.

To byl úžasný příběh Hello jsem moc ráda, že všechno nakonec dobře dopadlo ani se jim nedivím, že nakonec tu část domu, kde se odehrála ta hrůza, strhli... jen by mě zajímalo co udělali s obsahem truhly ale hlavně, že nakonec zůstali všichni šťastní a spokojení je tedy pravda, že být Catherine, tak jsem pořádně vyděšená těmi vidinami, ale naštěstí to na ní nezanechalo následky bylo to opravdu úžasné počtení a těším se na další příběh moc ti za něj děkuji Hello

Tak veškerá tajemství se nakonec objasnila, Catherine se svatbou opět dostala k původnímu rodinnému majetku, byť tomu předcházelo to strašné "vidění", myslím si tedy, že vše dopadlo nejlíp, jak jen mohlo Krásný příběh, asi si ještě nějakou knížku od tohoto autora koupím, když už mám tu Carmillu Bylo to opět nádherně provedeno, milá Hellohello, ty Tvoje perfektní dobové i dějové detaily, vždycky si na všem dováš tak záležet, nelze než Tě obdivovat za dokonalou práci, kterou nám, svým čtenářům, předkládáš !

Strašně moc vám děkuju za tak krásné ohlasy! Hrozně moc si vážím každého slova  jste zlaté!

@Lucisab - to je fakt    vlastně jsme se nedozvěděli, co se stalo s obsahem té truhly - jestli vůbec byli schopní ty kosti od sebe oddělit a pohřbít zvlášť a aspoň trochu důstojně, nebo zase dohromady. Je nechutné, že oběť musela být po smrti takto uvězněná s vražednicí. Ale aspoň, že pravda vyšla najevo, i když až po tak dlouhé době. Bohužel to už život nevrátí té dceři Reginalda, ale co se dá dělat - dopadlo to nakonec nejlíp, jak mohlo a máme i happy end. Ještě nevíme, co se stalo s panem Fanshawem, řeč už o něm dál nebyla, tak jsem si myslela, jestli neumřel. Nebo třeba o něm spisovatel jen nepsal, tak už jsem ho do závěrečných scén nedala. Děkuju za tak milá slova, strašně moc si jich vážím!    

@Ludmila - děkuju za tak milou pochvalu - úplně mi vyrazila dech a došly mi slova - to já moc děkuju vám, že ty příběhy čtete a jsem moc vděčná za každý komentář a tak milou podporu  hrozně moc mě to těší!        Jestli si budeš kupovat další knížku od tohoto autora, doufám, že najdeš nějakou, která se ti bude líbit    



Zase tu mám pár fotek z tvorby  

1. Po nastěhování paní domu komentuje rekonstrukci pokojů - tak je spokojená nebo ne?





a ještě jeden ksicht  tady ani nevím, na co si stěžuje




2. Rodinná idylka

















...někdo si to hodně užívá





3. Tady jsem se snažila o rodinnou fotku, jenže se simy je kříž a furt někdo zlobí  
Třeba Ella, která musí zívat zrovna v nevhodný okamžik.... a líbí se mi, jak se přímo na ni dívá George   nebo se dívá někam jinam, tuší snad další problém?



Taky že jo! A ten problém je blíž, než by chtěl  fakt chcete, aby se na vás natlačili mazlící se rodiče...



Na chvilku se vrátila zpátky (všimněte si výrazu George, jak je ve střehu)...



...ale netrvalo dlouho a zase - HOP





...a tentokrát skočila na klín nejen manželovi, ale i synovi  



... který je z toho úplně nadšený, jeho výraz fakt mluví za vše



4. Tenhle šedý pes (vypadá skoro jako vlk) se mi pořád dobýval do domu a dorážel na dveře



5. Nudící se služka v pozadí



donutila jsem ji stát na místě hrozně dlouho. Jediné, čím se tak může bavit, je masírovat si krk a škrábat se na hlavě



6. Blbá nálada v salonku, aneb jak se z této milé dívenky...



...stane toto



A nebyla sama, tady rovnou trojice ksichtů



Dokonce se ta nálada přenesla i do jinak idylického manželství  





ještěže se mi tam ještě nepoprali  

7. Pan Fleet „ve svém živlu"



















dokonce i komorníkovi nad tím zůstává rozum stát



8. Idylické manželství?   Ale kdepak...



...naše vypravěčka má zálusk na jednoho z hostů  ale nevím, proč jde hlavou proti zdi  

9. Zase pan Fleet a rychlé proměny nálad v několika vteřinách    







10. Málem jsem dala tuhle fotku do příběhu, Catherine tam mluví o vážných věcech a do toho zívá nudící se Ella, to je ale kámoška, takový nezájem  



11. Byl problém nafotit i scény z minulosti, protože tahle skupinka měla vypadat nešťastně... ale holčička se radostí skoro vznáší  



Asi naslouchá imaginární hudbě, diriguje její vlastní otec



Vždycky mě rozesměje, když na fotkách později najdu, jak si někdo stoupne před nějaký erb tak, že má hlavu na správném místě



A tady ještě fotky těch dvou... je z nich přesně vidět, co jsou zač














12.Na závěr pár fotek detailů objektů ve hře

vůbec jsem netušila, že v tyto knihovny jsou tak propracované, že jsou i čitelné názvy knih jestli luštím dobře, vidím tam Waverley Novels, Goldsmith's Works...



a tady mě zaujala propracovaná textura na pomerančích, donutech a skořici    všimla jsem si toho náhodně při zazoomování





a vánoční dekorace




Na novém příběhu se už pracuje  bude to příběh od Maupassanta. Nejpozději do týdne bych sem mohla dát první díl, ale myslím, že to bude i dřív. Mockrát vám ještě jednou děkuju za perfektní podporu!  

Vždycky se moc těším na tvoje legendární "fotky z natáčení" je to bomba jako vždycky ksichty nikdy nezklamou mazlící rodiče u dětí jsou bomba a hlavně, když si máma sedne nejen na svého muže, ale také na svého syna to musel být šok a ty rohy na Reginaldovi jsou dokonalé skvěle to k němu pasuje, akorát, že by ještě jedny byly potřeba i pro tu hroznou potvoru ale ta kdyby je měla mít, tak by se jí snad ani nevešli do místnosti a ty detaily... je to dokonalé

Jinak už se moc těším na další tvůj příběh je radost se vždy na ně těšit a kochat se tvým ztvárněním

Moc pěkný "výběr z natáčení" Ty ksichty mě pokaždé dostanou, ať už u panstva, nebo u služebnictva  A ty krásné detaily, co se Ti podařilo zachytit, třeba ty úplně reálné pomeranče nbeo hřbety knih s čitelnými tituly, toho bych si při běžném hraní vůbec nevšimla, to se Ti taky moc povedlo !  Na nový příběh jsem taky moc zvědavá, copak jsi nám asi od Guy de Maupassanta vybrala ? 

Díky moc vám oběma za perfektní komentáře pokaždé se u nich nasměju

@Lucisab - úplně jsem vyprskla smíchy, jak jsi napsala o těch rozích pro tu potvoru         to sedí!   A ještě když si představím, jak je ta místnost strašně vysoká s takovými rohy by neudělala ani krok, převážila by se okamžitě a dobře jí tak!      

@Ludmila - zbožňuju, jak je ta hra propracovaná, ty ksichty bývají vtipné a divím se pokaždé, kolik absurdních situací se stane během takového hraní dřív jsem si toho až tak nevšímala, ale když to takhle fotím, uvědmuju si to víc  Děkuju za krásný komentář!    


Nový příběh je tu!  Bude to asi na 7 kapitol, jestli to ještě nějak nebudu muset překopávat


Náhrdelník

(G. de Maupassant)

KAPITOLA 1

Byla jednou z těch krásných a okouzlujících dívek, které se někdy jakoby omylem osudu narodí do rodiny úředníka.



Neměla žádné věno, žádné vyhlídky do budoucnosti, žádné prostředky k tomu, jak být známá, chápána, milována, provdána za nějakého bohatého a významného muže...



... a nechala se provdat za jakéhosi úředníčka z Ministerstva veřejného vzdělávání.









Oblékala se prostě, protože se nemohla oblékat dobře...





...ale byla tak nešťastná, jako by skutečně klesla dolů z postavení, které jí mělo náležet; protože u žen neexistuje kasta ani společenská třída; a krása, půvab a kouzlo hrají roli místo rodiny a původu.





Vrozená jemnost, instinkt pro to, co je elegantní, pružnost důvtipu jsou jedinou hierarchií a dělají ženy z lidu rovné těm největším dámám.





Ustavičně trpěla, cítila se, jako by byla zrozená pro všechny ty lahůdky a luxus.





Trpěla chudobou svého obydlí, ubohým vzhledem stěn...





...opotřebovanými židlemi, ošklivostí závěsů.





Všechny ty věci, kterých by si jiná žena jejího postavení nikdy ani nebyla vědoma, ji mučily a zlobily.





Pohled na malou bretaňskou selku, jak dělá své skromné ​​domácí práce, v ní probouzel lítost, která byla až zoufalá, a rušivé sny.



Myslela na tiché předpokoje ověšené orientálními gobelíny, osvětlené vysokými bronzovými svícny...



...a na dva velké lokaje v kalhotách po kolena, kteří spí ve velkých křeslech...





...ospalost způsobená dusnem z kamen.



Myslela na dlouhé salony plné starodávného hedvábí, na jemný nábytek nesoucí na sobě neocenitelné kuriozity a na koketní navoněné budoáry stvořené pro rozhovory s důvěrnými přáteli v pět hodin, se slavnými a vyhledávanými muži, které všechny ženy závidí a po jejichž pozornosti všechny touží.



* * *

Když se posadila k večeři před kulatým stolem pokrytým tři dny starým ubrusem...





...naproti svému manželovi, který odkryl mísu s polévkou...



...a okouzleně prohlásil: „Ách, ten dobrý pot-au-feu! Neznám nic lepšího než tohle,“ ...

citace :

Pozn.: pot-au-feu  - francouzský pokrm z pomalu vařeného masa a zeleniny, obvykle podávaný jako dva chody: nejprve vývar  a poté maso a zelenina. Pokrm je známý po celé Francii a má mnoho regionálních variací.    
https://en.wikipedia.org/wiki/Pot-au-feu

¨


... myslela na delikátní večeře, na zářivé stříbro...



... na gobelín, který zaplňoval stěny starodávnými postavami a podivnými ptáky létajícími uprostřed pohádkového lesa...



...a myslela na lahodné pokrmy podávané na úžasných talířích a na šeptané galantnosti, které posloucháte s úsměvem sfingy, zatímco jíte růžové masíčko pstruha nebo křidýlka křepelky.







Neměla žádné šaty, žádné šperky, nic. A nemilovala nic jiného než právě to; cítila se k tomu stvořená. Tak ráda by se líbila, aby jí záviděli, aby byla okouzlující, aby byla vyhledávaná.



Měla jednu přítelkyni, bývalou spolužačku z kláštera, která byla bohatá a se kterou se už nerada vídala, protože po návratu od ní tolik trpěla.

Zajímavý začátek nového příběhu Zdá se, že tato dáma možná jen neví, co chce, není si třeba jen vědoma, že by se mohla mít ještě mnohem hůře (i když jí to samozřejmě nepřeju) :*SCRATCH*:Jsem moc zvědavá na pokračování !