Hellohello: Kolekce příběhů

Teda, vůbec jsem nečekala, že se tu ještě objeví ještě dva tak nádherné komentáře, než stihnu přidat nový příběh!   Úplně mě to dojalo a taky hodně nakoplo do další tvorby mockrát děkuju i vám oběma, že jste si našly čas na přečtení a okomentování!

---

Ještě jsem chtěla pro všechny, kdo mají zájem, připomenout, že první díl vánočního příběhu tu bude už brzo, v první adventní neděli 28.11.   a nové díly budou přibývat každý druhý den a jestli vše vyjde podle plánu, tak od 20.12. každý den až do konce příběhu. Teda pokud to budu stíhat a je mi jasné, že asi nebudete stíhat číst   To vůbec nevadí, ale pokud ano, snad vám ten příběh pomůže se naladit na Vánoce a zpříjemní vám advent. To je důvod, proč jsem se do toho pustila.  

---

@Lucisab - mám velikou radost, že tě zase vidím na fóru, moc jsi mi tu chyběla (taky se mi stýská po tvých příbězích), ale je jasné, že když není čas, tak se to nedá. Proto tajně doufám, že času bude víc
Co se týká toho Manasseha, tak já si tipuju, že to ve svém stavu v divoké přírodě nepřežil moc dlouho. Ale kdo ví, co se stalo. Škoda, že to autorka už nerozebrala.
Moc si vážím tvých slov, hrozně moc pro mě znamená, když si někdo uvědomí, kolik je za tím práce - a kdo jiný by to měl vědět, než mistr příběhů jako ty. Je fakt, že každý příběh zabere hodně hodin u počítače - skoro pro každý musím postavit budovy zvlášť, někdy je to docela hodně pozemků pro 1 příběh, hodně shánění nějakých netypických objektů, hodně tvoření simíků a komparzu, hodně práce s pózami a nejhorší jsou hromadné scény, při kterých ráda padá hra.  Ale i přesto je to pro mě neskutečná radost ty příběhy nejen vytvářet, ale taky když se s vámi o ně můžu podělit. Jste tu na mě všichni moc hodní a podporujete mě a já si toho moc vážím. Ani neumím říct slovy, jakou velikou radost mám z každého komentáře.
S tím překladem máš taky pravdu. Místy se to překládalo dobře, protože autorka psala normálně angličtinou 19. století, ale v přímé řeči používala tu starodávnou mluvu. A já i když tomu v anglině rozumím nebo si to odvodím, tak mám vždycky hrozný problém s předěláním do češtiny. Proto ten překlad často zní tak divně. Tohle mi moc nejde, ještě se mám hodně co učit. Ale zase ty příběhy mě hrozně baví. Baví mě tvořit podle té předlohy. Sama bych v životě nebyla schopná vymyslet dobrou zápletku, takže právě proto strašně oceňuju u tebe i dalších tvůrců příběhů, jak to nádherně a poutavě umíte sepsat a nafotit, dotvořit všechny detaily.  Zbožňuju příběhy tady na fóru a ty tvé patří ke špičce.  Ještě jednou moc děkuju za pochvalu, protože od samotného mistra příběhů je to pro mě hrozná čest

Lucisab napsal:

 na fotce s Natee a Prudence jsem měla chuť Nattee poradit, aby toho fracka řádně roztočila a pustila do vesmíru    

U tohohle jsem vyprskla smíchy   To mě vůbec nenapadlo, ale přesně to měla Nattee udělat

Jsem moc ráda, že se ti příběh o Lois líbil. Vidím to úplně stejně, taky mě ten příběh dost vzal. Ta autorka opravdu tak čtivě píše a já už mám v merku další její příběh, překlad už mám tak nějak hotový, ale mezitím mám v plánu ještě jiné příběhy, tak bude chvilku trvat, než se k němu dostanu ale je hodně napínavý, snad se vám tedy bude líbit.

A díky i za komentář k příběhu o Hoskinsovi  dobře řečeno, taky nechápu tu Hoskinsovu naivitu, že by se díky dortíku změnili   no ale myslel to dobře, bohužel se vystavil takovému nebezpečí. Ale naštěstí vše dobře dopadlo  Kdybys měla zájem o nějaké downloady, stačí říct a já se podívám do hry, odkud je mám    děkuju za pochvalu, mám hroznou radost, že se ti i tento příběh líbil. Určitě chystám do budoucnosti ještě něco o plukovníkovi  


@Janika31 - taky mám úplně neskutečnou radost z tvého komentáře! hrozně moc mě těší, že sis našla čas na přečtení a okomentování - doufám, že se máš v Norsku krásně a že všechno vychází podle představ nebo je ještě předčilo  
Moc a moc  děkuju za tak krásnou pochvalu, hrozně moc si jí vážím!       Ještěže ten příběh nakonec dobře dopadl  chvíli jsem se o Hoskinse bála. Naštěstí zloději nedodrželi svůj původní plán, že ho zabijou    I když rozsekaný klavír a rozervané závěsy nebo zkroucené příbory taky nejsou nic moc  hlavně ten klavír. No a když Hoskinse pak pomazali a posypali, měl docela ránu  ani jsem nevěděla, jestli budu mít nějaké takové downloady, proto jsem si říkala, že možná nebudu moct tenhle příběh udělat, ale naštěstí se mi podařilo něco aspoň trošku podobného vyhrabat  A nevím proč, ale vždycky chytnu záchvat smíchu u těch fotek, kde se ti lupiči pomazanému Hoskinsovi vysmívají  (hlavně ta fotka nad větou „...a odešli; ještě předtím mu ale řekli..."). A to projímadlo by si teda opravdu zasloužili

Tak jsem také konečně dočetla plukovníka - a souhlasím, byl to blázen, naivka, no, prostě kvítko, jak tu padlo Kéž by to bylo tak jednoduché, ale bohužel.
Každopádně to byl moc pěkný příběh, a jako vždy perfektně zpracovaný Vůbec myslím není důvod se omlouvat za chybějící roubíky, nebo nesedící lano. To jsem popravdě vůbec nějak neregistrovala, nebýt tvého komentáře - tak pěkné jsou to fotky a tak krásně se to čte, že to v tom ani nevidím. A i když si člověk všimne, že něco je jinak proti textu (jako třeba ten roubík), určitě to neubírá na kvalitě. Upřímně jsem ráda, že já svůj příběh mohu přizpůsobit možnostem hry, nějak to zahrát do autu apod. Obdivuju, že máš daný text, a přitom to dokážeš ve hře tak dokonale zpracovat - najít všechny ty věci, aby to sedělo. Opravdu klobouk dolů

Děkuju moc, Fidgety! Tvůj komentář mě taky hrozně moc potěšil!
Taky moc děkuju za přehlídnutí těch nedostatků je to někdy dost omezené a jindy mě zas ta hra překvapí, jak široké má možnosti a že plno věcí ztvárnit nějak jde. Už při čtení se snažím si všímat, jak by co šlo udělat v Sims. Když tam ale vidím hodně problémů, tak ten příběh zavrhnu, to se nedá nic dělat. Nebo když je to až moc popisné, to by zase nemělo smysl. Ale naštěstí se dá najít dost příběhů, které tak nějak jdou udělat, nebo jsou tam jenom maličkosti, co nejdou.
Já naopak zase obdivuju vás, co umíte sepsat vlastní příběh. A ještě tak krásně. Tvůj příběh patří taky k mým nejoblíbenějším a pokaždé se nemůžu dočkat další kapitoly já si ani neumím představit, že bych měla tak krásně a poutavě sepsat 1 kapitolu, natož více nebo pro více generací. To já prostě neumím, tak si musím takhle brát příběhy od někoho jiného Ono jet podle předlohy není zase až tak těžké, všechno je dané. Akorát to dělám tak, že při překladu si vždycky vypisuju charakteristiky těch postav, oblečení, lokace... ne vždycky to vychytám, občas něco přehlídnu, jindy zase nejsou takové věci dostupné ke stažení. Ale jinak jedu podle scénáře. Právě proto naopak obdivuju tu ohromnou kreativitu a schopnost všechno tak pěkně popsat a až umělecky nafotit ve hře

Den letí za dnem a už tu máme první adventní neděli  jak jsem slibovala, přidávám první díl nového příběhu. Doufám, že se vám bude líbit a že vám zpříjemní předvánoční čas. Přeju vám příjemné čtení




Vánoční anděl

(A. F. Brown)


KAPITOLA 1: Truhla hraček




Při zvuku kroků v hale slečna Terryová vzhlédla od dopisu, který četla již pošesté.



„Samozřejmě, že ho nechci vidět,“ řekla a pevně sevřela rty do tvrdé linie. „Rozhodně ne!"



Náraz do dveří knihovny jako od kolene, které do nich narazilo, udělal stejnou práci jako zaklepání.

„Přines tu truhlu sem, Noro,“ řekla slečna Terryová a podržela dveře pro svou služebnou, která lapala po dechu pod tíhou truhly.





„Polož to na koberec u krbu. Podívám se na to a dnes večer ten odpad spálím.“



Znovu pohlédla na dopis v ruce, pak ho s popotáhnutím nosem hodila do ohně.





„Ano, madam“ řekla Nora, když s bouchnutím položila truhlu dolů.





Znovu se sklonila, aby sebrala něco, co vypadlo, když bylo víko pootevřené.
Byl to růžový anděl vyrobený z papírové hmoty, takový, jací bývají často zavěšení na špičce vánočních stromků jako korunovací symbol.



Nora stála a držela jej mezi palcem a ukazováčkem a ohromeně na něj zírala.

Kdo by si pomyslel, že najde v domě slečny Terryové takovou frivolní věc!



Její paní vzhlédla od ohně, kde se bolestivě kroutil ten kousek psaní, a všimla si výrazu Nořina obličeje.







„Co to tam máš?“ zeptala se zamračeně, když vzala předmět do svých vlastních rukou.
„Vánoční anděl!“ přidušeně vykřikla. „Už jsem na něj dočista zapomněla.“



Potom, jako by jí to spálilo prsty, hodila tu malou věc zpátky do truhly a prudce se otočila k Noře.
„No, to je vše. Teď můžeš jít, Noro,“ řekla.



„Ano, madam,“ odpověděla služebná. Zaváhala.



„Prosím, madam, je Štědrý večer.“



„No, to věřím, že ano,“ odsekla slečna Terryová, která dnes večer vypadala, že má obzvlášť špatnou náladu. „Co chceš?"



Nora zrudla; ale byla už otupělá vůči způsobům své paní.
„Jen se zeptat, jestli smím na chvíli jít ven, abych viděla ozdoby a slyšela ten zpěv.“



„Ozdoby? Zpěv? Hloupost!“ odsekla slečna Terryová s pohrabáčem v ruce. „Jaké ozdoby? Jaký zpěv?“



„No, všechna okna na ulici jsou plná svíček,“ odpověděla Nora; „řady svíček v každém domě, aby osvětlily po cestě Ježíška, až večer bude procházet městem.“



„Hloupost!" znovu zavrčela její paní.



„A kluci z chóru chodí po ulicích, tedy říká se to, a zpívají koledy před osvětlenými domy,“ pokračovala nadšeně Nora. „Musí to znít tak hezky!“



„Raději by měli být doma v posteli. Věřím, že lidé přicházejí o rozum!“





„Prosím, smím jít?“ zeptala se znovu Nora.

Nora nedodržovala žádné puritánské tradice. Navíc byla mladá, srdečná a nadšená. Někdy ji moc pochmurného domu slečny Terryové doháněla až k zoufalství. Bylo to tak i na tento Štědrý večer; přesto přednesla svoji žádost se zdánlivým klidem.



„Ale ano, jdi,“ souhlasila nepřívětivě její paní.



„Děkuji Vám, madam,“ řekla služka ostýchavě, zato se jí rozjasnily její modré oči.





A už už bylo slyšet, jak se dveře zabouchly za jejími rychle se vzdalujícími kroky.







„Hm! Netrvalo jí dlouho se připravit!“ zamumlala slečna Terryová a zlostně do ohně šťouchla pohrabáčem.





Na Štědrý večer byla sama v domě a nestaral se o to žádný muž, žena ani dítě na celém světě.
Nu, bylo to to, co chtěla. Bylo to její vlastní rozhodnutí. Kdyby si přece přála –





Opřela se na své židli a hubenýma dlouhýma rukama se opírala o opěrky a hleděla do ohně. Kousek papíru se rozpadl na popel. Sama na Štědrý večer!





Dokonce i Nora měla nějaký kontakt se světem venku. Nečekal snad na ni u nejbližšího rohu nějaký oddaný důstojník? I Nora cítila prosté dětské potěšení ze svíček a koled a veselí, i ze starých, starodávných pověr.



„Hlouposti a nesmysly!" uvažovala pohrdavě slečna Terryová.



„Jaké jsou vlastně naše Vánoce? Je to čas pro obchodníky, aby prodávali, a pro pošetilé lidi, aby se při nakupování pozabíjeli. Vánoční duch? ​​Ne! Všechno je to humbuk – všechno to sobectví a starosti; nezdravá sezóna nepřirozených aktivit."





„Jsem ráda, že jsem z toho kola pryč. Jsem ráda, že nikdo ode mě nic neočekává - ani já od nikoho. Jsem zcela nezávislá; úžasně nezávislá na celé té pošetilé záležitosti. Teď je vhodná doba začít s úklidem na nový rok. Jsem ráda, že jsem si na to vzpomněla. Už dlouho jsem hrozila, že se zbavím věcí, které se nahromadily v tom rohu podkroví. Teď začnu."



Popotáhla tu truhlu o palec blíž k ohni. Bylo to úplně typickým znakem slečny Terryové, trvat na tom přiblížení o jeden palec.



Pak zvedla víko. Byla to truhla plná dětských otlučených hraček, staromódních a malebných; hraček, které byly v módě tak o třicet - čtyřicet - padesát let dříve, když byla slečna Terryová ještě dítě.



Při té vzpomínce popotáhla nostalgicky nosem, když odhodila víko a na jeho spodní straně uviděla velký štítek z lepenky, který měl nerovnoměrné písmo.



„Pche!“ odfrkla si. V tom „pche“ bylo hodně. Znamenalo to: Ano, Tomovo jméno mělo dostatek prostoru, zatímco ubohá maličká Angelina se musela vmáčknout, jak nejlépe uměla. To bylo Tomovi podobné! To mluvilo za všechno, dokonce i za to, že o této noci nebyl v domě své sestry. Jak nerozumný býval!



Slečna Terryová netrpělivě pokrčila rameny. Proč dnes večer myslet na Toma? Před lety se úmyslně odřízl od jejích zájmů. Není třeba na něj teď myslet. Bylo příliš pozdě na to, se s ní udobřit. Ale tady jsou teď všechny tyto hračky, kterých bylo třeba se zbavit. Oheň byl po nich hladový. Proč nezačít?

Slečna Terryová se naklonila, aby štíhlými dlouhými prsty mohla přehrabovat obsah truhly. V jednom rohu trčela ruka panenky; v dalším mířil ocas nějakého zvířete k nebi. Zachytila ​​záblesky třpytek a lesklých cetek, koleček a fragmentů neidentifikovatelných hraček.



„Jaké smetí!" řekla. „Ano, všechny je spálím. Nejsou dobré k ničemu jinému. Předpokládám, že někteří lidé by se je pokusili rozdat a mnoho lidí by tak unudili k smrti. Vypadá to, že si myslí, že tím  něco zachraňují! Pitomost! Já vím své. Je to všechno pošetilost, toto šílenství někomu něco dávat. Většinu věcí je lepší zničit, jakmile s nimi skončíte. Nikdo přece takový nákladní vagón nechce. Mohlo by se nějaké dítě vůbec zajímat o tak hloupou věc?"

Vytáhla vybledlého skákacího panáčka a pohrdavě se na něj dívala.



„Idiotské! Takové hračky jsou pro děti demoralizující - oslabují jejich mysl."



„Je hanba si pomyslet, jak každý chce děti rozmazlovat, zvláště o Vánocích. No, nikdo nemůže říci, že jsem něco přidala k tomu hanebnému plýtvání.“



Slečna Terryová hodila ubohého skákacího panáčka do ohně a s chmurným uspokojením si prohlížela jeho poslední kroucení v ohni.





Ale jak to tak sledovala, napadla ji zvláštní věc. Byla proslulá excentrickými nápady.





„Zkusím jeden experiment,“ řekla. „Jednou provždy dokážu, že mám pravdu ohledně vánočního ducha. "



„Vyhodím některé z těchto starých hraček na chodník a uvidím, co se stane. Může to být zajímavé.“

---

Další pokračování by mělo být v úterý.
Btw. upravila jsem zase první příspěvek a příběhy jsou teď už rozdělené taky podle žánru, takže když někdo dostane chuť si přečíst jen něco týkající se určitého žánru (např. nějaký konkrétní vánoční příběh), je to už tak nějak rozdělené a půjde to v tom narůstajícím seznamu líp najít. Někdy se žánry prolínají, tak jsem to rozdělila podle sebe, jak to cítím. Určitě je to zbytečné pro lidi, co už ty příběhy četli, ale třeba se to někdy někomu může hodit.

Páni, krásný příběh - paní Terryová je tedy pěkně zapšklá    Ale když jsem viděla ten lístek - není se čemu divit. Někdy i z malé křivdy, i kdyby zbytečné, vyroste utrpení na celý život a to člověka změní. A kdo ví, co má za sebou? Od koho byl jen ten dopis?
Ale jsem moc zvědavá, jak se ten její experiment vyvine A moc si přeji, aby se pletla, aby ji lidi příjemně překvapili

Ty jsi rychlovka, nestačím ani mrknout a už tu máme slibovaný vánoční příběh.

Vypadá to velmi zajímavě. Paní Terryová mi velmi připomíná starého Scrooge . Vážně mě zajímá, co se jí v životě stalo, že je tak zapšklá, nevrlá a negativní. Jistě to má nějakou souvislost s jejím bratrem. A co ten zázračný anděl? A nebo ten dopis?

Nora je velmi sympatická a jsem ráda, že jí paní Terryová nechala jít ven. Vypadá to tam kouzelně

Už se moc těším na další dílek

P.S.: Opět se nemůžu vynadívat toho krásného zpracování Tolik úžasných detailů. Jsi moc šikovná, muselo ti to dát ohromnou práci! Moc si vážím toho, že nám takové příběhy připravuješ, protože to je velká paráda.

Byla jsem moc zvědavá na Tvůj nový vánoční příběh, milá Hellohello, a je to opravdu paráda Jak už tu bylo řečeno, slečna Terryová se do jisté míry podobá panu Scroogeovi se svým přístupem ke svátkům vánočním. Ten její úklid hraček, to se mi vůbec nelíbí, to bych ani nedokázala. A Nora - to je takové bláznivé mládě, natěšené na svátky a vše s nimi spojené. Už se těším na pokračování !

Já nemám slov - nečekala jsem tak bleskovou odezvu Mockrát vám všem děkuju! Mám z každého komentáře strašnou radost Na tento příběh jsem narazila minulý prosinec, ale už nebyl čas ho zpracovat, tak jsem se těšila, až přijde jeho čas v tomto roce. Připadá mi to jako nedávno, tady je vidět, jak strašně to letí.

@Fidgety - moc ti děkuju za milý komentář Na tom je hodně pravdy. Kolikrát i maličkosti nebo jenom pouhé nedorozumění může vést k celoživotnímu problému a úplně zbytečnému traumatu a lidi se takhle odcizí, i když ve skutečnosti by spolu mohli vycházet krásně. Je to hrozná škoda... tak uvidíme, jak lidi tuhle zapšklou osobu překvapí a co přesně se bude dít
Btw. ten nápis byl přímo na obrázku v té knížce, tak jsem se ho rozhodla tam dát, protože to opravdu perfektně ilustruje tu situaci

@Janika31 - Scrooge je úplně přesná asociace Tahle protivná slečna Terryová opravdu působí jako Scrooge v šatech A zase máš určitě pravdu v tom, že ta její zapšklost musí z něčeho pramenit. Buď jí lidi v životě hodně ublížili (vlastně tam i zmiňuje přímo toho bratra, takže rozhodně mají problém... o tom se dozvíme v některých dílech trošku víc), nebo stačí možná i jenom to, že byla po celý život sama a postupně si na to zvykla tak, že se do sebe až tak uzavřela. Je mi jí až líto, když si to uvědomím. Ale jak tam pálí ty hračky a je tak protivná a nepřející, to mi úplně trhá srdce. Noru mám taky ráda, připadá mi taková hodná a že má srdce na pravém místě (na rozdíl od její zaměstnavatelky ). A taky je mi sympatická s tím přístupem k Vánocům, já jsem z nich taky vždycky vedle, ještě ani není advent a já už to prožívám.
Mockrát děkuju za pochvalu toho prostředí První stavby jsem, myslím, dělala už někdy v červnu ještě během příběhu s Lois, protože jsem se bála, že jak je toho hodně, že nebudu stíhat takže to bylo docela vtipné, venku horko a já se zaobírám Vánocema. Ale přes to nejparnější léto jsem si dala dlouhatánskou pauzu, to se mi moc nechtělo brouzdat se simy po zasněžených ulicích tak jsem to pak dodělávala během podzimu po kousíčkách. Ještě jednou moc a moc děkuju, pro mě je radost pro vás ty příběhy dělat největší radost mám, když se vám to líbí a je to pro mě ta nejkrásnější odměna.

@Ludmila - Děkuju moooc, Ludmi mám velikou radost, že se ti taky první díl líbil. S tím Scroogem souhlasím docela bych i tipovala, že jejím bratrem je přímo Scrooge i když... s tím by si určitě dokonale rozuměla No a ten „úklid" hraček, to je přímo odporné Taky bych toho nebyla schopná a úplně mě šokovalo, když jsem to v té knize četla. Nechápu, jak tohle někdo může udělat. Asi mám v sobě moc nostalgie a přecitlivělosti, ale nebyla bych toho schopná a spíš bych do toho ohně spadla sama, než abych tam hodila tak pěkné starodávné hračky. A že jsou rozbité - to se bohužel stává. Ale přesto bych nikdy neměla to srdce je spálit. Připadá mi to jako vražda

Tak další díl je tady  
V textu se píše o uklizených chodnících od sněhu, ale mně to z nějakého důvodu nešlo udělat    Pamatuju si, že ve Vánoční koledě jsem tehdy dala normální dlažbu na chodníky a ta byla přesně tak, jak bych teď potřebovala, s odhrábnutým sněhem, narozdíl od ostatního terénu, který byl normálně sněhem zasypaný. Ale tady mi to zasněžilo všecko včetně chodníků, tak to vůbec nechápu.    Přitom jsem tam dávala originální maxisáckou dlažbu. Možná už je ta hra ze mě tak mimo, že rezignovala na nějaké svoje vnitřní pravidla  
A taky je tu hodně fotek té ulice, chtěla jsem je dodat pro lepší orientaci a detailnější prohlídnutí, tak snad vám to nebude při čtení vadit. A teď už jdeme na novou kapitolu - máme tu první experiment slečny Terryové.



Vánoční anděl

(A. F. Brown)


KAPITOLA 2: Kašpárek v krabičce


Slečna Terryová vstala, přešla přes dva pokoje k přednímu oknu a vyhlédla ven na ulici.





Planoucí světlo jí téměř oslepilo oči. Každé okno naproti ní podél bloku, tak daleko, kam až mohla dohlédnout, bylo osvětleno řadou zapálených svíček po celém parapetu.


















Měkká neobvyklá záře vrhala do reliéfu pěkné záclonky a zelené věnce a poskytovala letmý pohled do útulných interiérů a na míhající se šťastné postavy.





„Jaké plýtvání svíčkami!“ nadávala slečna Terryová.



„Lidé začínají být strašně rozhazovační.“



Ulice byla bílá od sněhu, který napadal před několika hodinami, byl nahromaděný v závějích podél obrubníku podél řady domů, kde se málo chodilo. Zato z chodníků byl sníh úhledně odklizen a byly očištěny, jak se také slušelo pro tak nesmírně úctyhodnou část města, kde žila slečna Terryová.



















Dlouhé schodiště se železným zábradlím na boku vedlo dolů od předních dveří, na kterých po celé generace stříbrná deska s ozdobnými kudrlinkami označovala jméno Terry.



Slečna Terryová se vrátila k truhle s hračkami...



...a mezi palcem a druhým prstem vytáhla hračku úplně nahoře. Byla to dřevěná krabička s drátěnou sponou pro upevnění víka.



Napůl nevědomě stiskla pružinu a vyskočil odporný kašpárek, který ji konfrontoval s vypísknutím, úšklebkem a červeným nosem.



Slečna Terryová na něj hleděla s nemilostí.
„Vždycky jsem tu věc nenáviděla,“ řekla. „Tom mě tím neustále děsil, pamatuju si to.“





Jako by se chtěla zbavit nevítaných vzpomínek, pevně zavřela ústa, zatímco zavírala kašpárka zpátky do jeho krabičky a zacvakla pružinu na místo.
„Tímto bude dobré začít,“ pomyslela si.
Přešla k oknu, které rychle otevřela a vyhodila krabičku tak, aby spadla přímo doprostřed chodníku.





Poté, co zavřela okno a ztlumila světla v místnosti za sebou, se slečna Terryová schovala do záhybů závěsu a sledovala, co se stane s kašpárkem.



Ulice byla tichá. Po obou stranách chodilo jen málo osob.



Nakonec si všimla, že se blíží dva malí otrhaní kluci. Vypadali jako židovští chlapci patřící do třídy kamelotů a prohlíželi si výstavu svíček.





Menší chlapec jako první uviděl krabičku uprostřed chodníku.
„Haló! Co je to?“ zavrčel a běžel k tomu.
„Páni! Co je?“ odpověděl druhý, který se mu okamžitě objevil po boku.





„Běž! Nech mě se na to podívat.“
Menší chlapec se odtáhl a dychtivě stiskl pružinu krabice. Ping!





Ven vyskočil kašpárek přímo do jeho ohromené tváře; načež se on začal chechtat.





„Dej to sem!“ přikázal ten větší chlapec.
„Né! Nech to být! Je to moje!“ trval na svém druhý a sunul se pryč podél obrubníku. „Viděl jsem to jako první. Nemůžeš to mít.“



„Dej to sem. Já jsem to viděl první. Dej mi to, nebo tě spráskám!“
Větší chlapec výhružně postoupil kupředu.



„Nedám!“ zakňučel ten druhý a pevně sevřel krabičku pod kabátem.



Začal utíkat pryč, ale ten větší kluk byl pro něj příliš rychlý.



Vrhl se přes chodník a brzy se oba rvali v závěji a navzájem do sebe bušili silou.



„No neříkala jsem to!“ komentovala slečna Terryová zpoza závěsu.



„Tady je první projev toho krásného vánočního ducha, o kterém se tvrdí, že má být mezi lidmi. Podívejte se na ty malé bestie, jak bojují o něco, co ani jeden z nich opravdu nechce!“



V tu chvíli slečna Terryová spatřila postavu s modrým kabátem, jak pomalu přichází.



Ve stejné chvíli se zdálo, jako by bojující rošťáky varoval jejich instinkt.

„Policajt!" zazněl tlumený hlas zpod hromady rukou a nohou a v okamžiku se ulicí mihly dva černé stíny; ale ne dříve, než ten větší chlapec vyrval krabičku z kapsy malého chlapce.











„Takže to je konec experimentu číslo jedna,“ prohlásila slečna Terryová s chmurným úsměvem.



„Stalo se to přesně tak, jak jsem očekávala."



„Budou se znovu prát, jakmile zmizí z dohledu. Jsou to židé; ale to na vánočním duchu nic nemění. Nyní se podívejme, co se stane s dalším experimentem."

---

... a na to se podíváme ve čtvrtek

Parádní pokračování

Budu se opakovat, ale naprosto nádherné okolí! Ty zasněžené ulice a domy jsou úchvatné a působí velmi útulně, hned bych se těmi ulicemi prošla.

Jinak se ani nedivím, že jí první experiment vyšel. Děti a zdá se, že z chudé rodiny. Není divu, že se o hračku poprali, pokud nikdy žádnou nedostali. Ale těžko říct.

Jsem zvědavá, jaký další experiment má v plánu, případně, jakou další hračku hodlá vypustit do chladné zimy.

Moc se těším na pokračování

Krásně jsem si odpoledne v práci početla, a teď už můžu vyslovit jen chválu na tento nový díl. Paní Terryová patří zjevně k těm lidem, kteří jsou přesvědčeni o tom, že jen oni mají pravdu a vše musí běžet jen podle nich. Velice mě zajímá, jak bude reagovat, až dojde k něčemu, co se zcela vymkne jejím předpokladům ?

Moc děkuju   Ani neumím slovy vyjádřit, jak mě vaše krásné komentáře potěšily! Strašně moc si vážím každého slova

A dalším experimentem je...



Vánoční anděl

(A. F. Brown)


KAPITOLA 3: Flantonský pes


Vrátila se k truhle s hračkami u ohně a několik minut se prohrabávala do sebe zamotanými hračkami.



Potom s čímsi jako dušeným smíchem vytáhla měkké bledé stvoření se čtyřmi vratkými nohami.
„Flantonský pes!“ řekla. „No tedy! Úplně jsem na něj zapomněla. Byl to Tom, kdo mu vymyslel jméno, protože byl ušitý z kantonského flanelu.“



Postavila tu věc na stůl, jak to jen jeho slabé nohy dovolily, a kriticky si ho prohlížela.



Rozhodně to byl zanedbaný exemplář. Jeden z černých korálků, které mu sloužily jako oči, byl pryč. Uši, které mu původně provokativně stály na hlavě, nyní byly pokleslé v bezvládné sklíčenosti. Jedním z nich byl už jen pouhý beztvarý hadr visící na nitce. Byl špinavý a zabarvený a jeho ocas už byl pryč. Ale stále se usmíval ústy vyšitými červenou nití a zdálo se, že se snaží dělat to nejlepší, co jen může.



„Přímo noční můra!“ řekla pohrdavě slečna Terryová.



„Vím, že ve městě není ani jedno dítě, které by chtělo věc, co tak vypadá."







„Vždyť i lidé ze Spolku záchrany zvířat by dali klukům volnou ruku„ ať si na to vystřelí. Toto nemůže vyvolat žádného vánočního ducha,“ ušklíbla se.





„Zkusím to a uvidím.“



Znovu vyzdvihla okno a vyhodila psa na chodník. Převalil se na záda a ležel žalostně s křivýma nohama vzhůru a stále se usmíval.



Slečna Terryová sotva měla čas, aby se ukryla za závěsem, když uviděla blížící se postavu lehkomyslně mávající holí ve vzduchu.



„Tentokrát žádný otrhanec,“ řekla.



„No prosím! Je to snad ten budižkničemu, ten mladý Cooper z vedlejšího bloku? Říká se, že je milionář. No, ten si jistě Flantonského psa ani nevšimne.



Mladý muž si uhlazeně vykračoval houpavým krokem a potichu si pískal. Byla to elegantní postava v dlouhém kabátě a hedvábném klobouku, pod kterým svíčky osvětlovaly poněkud hloupý obličej.





Když dorazil na místo na chodníku, kde ležel pes Flanton, na okamžik se zastavil a podíval se dolů.





Potom šťouchl do předmětu holí.





Po druhé straně ulice v té chvíli procházela matka se svým malým chlapcem.



Oči dítěte zahlédly psa na chodníku a zůstalo stát a sledovalo, co s ním mladý muž udělá. Ale jeho matka ho přitáhla k sobě.



V tu chvíli se vynořil ve sněhu automobil.



Cooper rychlým pohybem zvedl koncem hole psa...



... a odhodil ho na ulici...



... pod kola vozu.







Dítě na druhé straně ulice při pohledu na to sklíčeně zavylo.







Samotná slečna Terryová byla překvapená, když cítila, jak jí projela bolest, když auto přejelo tu podivnou starou hračku. Rychle ustoupila od okna.



„No, tak to je konec Flantona," řekla napůl s povzdechem.



„Věděla jsem, že ten chlap je surovec. Mohla jsem něco takového očekávat. Ale vypadalo to tak – tak –  “
Na okamžik zaváhala a nedokončila větu, jen se kousla do rtu a cynicky popotáhla nosem.

---

Další pokračování by mělo být v sobotu

Jé, to je škoda, taková pěkná hračka, tomu prckovi by se ten psík určitě líbil Ale je vidět, že jsou i bezohlednější lidé, s tvrdším srdcem, než má madam Terryová - a zdá se mi to, nebo pocítila i něco jako lítost ?

Moc ti děkuju za krásný komentář, Ludmi!      To máš určitě pravdu, že existují i mnohem horší a tvrdší lidi než Angelina. Co se týká jí samotné, neumím si vůbec představit, že bych měla vyhodit svoje staré hračky (navíc kdybych si je nechávala po celý život, určitě bych cítila ještě větší nostalgii k době mého dětství) jen takhle na mráz a sníh a nechat je osudu...  že je někdo třeba takto zničí nebo ukradne nebo kdo ví co  

---

Vánoční anděl

(A. F. Brown)


KAPITOLA 4: Noemova archa




„No, co tu máme dál?“
Slečna Terryová se prohrabávala truhlou, dokud se její prsty nesetkaly s něčím podivně tvarovaným, podlouhlým a hladkým. S určitými obtížemi tu věc vytáhla, protože byla dost velká.

„Hm! Stará Noemova archa,“ řekla. „Zajímalo by mě, jestli jsou tam všechna zvířata.“





Nadzdvihla víko a do klína si vysypala dlouho uvězněná zvířata i jejich kulatého velitele. Paní Noemová a její synové už dávno zmizeli. Ale stavitel archy, bez klobouku a jen s jedním ramenem, stále předsedal zvěřinci žalostných zvířat. Málokteré z nich by se mohl pochlubit čtyřnohostí. Několika z nich uplynulá léta ponechala ocas. Podle jejich blízké podobnosti v jejich utrpení nebylo těžké uvěřit příbuznosti všemožného zvířecího života.



Vzala je a jedno po druhém je zvědavě zkoumala. Nakonec z té masy vybrala neforemnou břidlicově zbarvenou kostku. „To býval slon,“ přemýšlela. „Vzpomínám si, když na něj Tom šlápl a rozbil mu chobot.  ,Asi budu spěšný posel, až vyrostu,' říkal a omlouval se. Tom byl vždy plný vtipů. Teď to zkusím a uvidíme, co se stane s archou na její poslední cestě.“



V té chvíli venku zazněl nějaký zvuk. Automobil jel kolem a zatroubil a slečna Terryová se otřásla, když si vzpomněla na ubohý konec Flantonského psa, který ji docela šokoval.



„Nesnáším ty hrozné stroje!“ zvolala. „Vypadají jako kolos. Nejraději bych jim zakázala projíždět touto ulicí.“



Nacpala slona k Noemovi a zbytku jeho svěřenců zpět do archy a zavřela víko.
„Toto nemůžu vyhodit z okna,“ přemýšlela. „Vysypali by se. Musím to vynést ven na chodník."



„To snad ne! Oheň uhasíná! Ta holka neví, jak založit oheň, aby vydržel.“



Položila Noemovu archu na stůl a přešla ke skříni, kde vytáhla pár velkých polen, která uspořádala geometricky. O zakládání ohňů, stejně jako o většině ostatních věcí, měla slečna Terryová své vlastní teorie. Když vzala měch do ruky, zuřivě foukala a teď za to byla odměněna živým plamenem.



Spokojeně se usmála a klusala nahoru, aby našla svůj červený pletený šál.



S ním kolem ramen byla připravena se odhodlat do prosincového mrazu.
Šla dolů po schodech a nenápadně uložila archu k jejich spodní části...





... pak se vrátila a zaujala svou pozici za závěsy.



Kolem procházelo spoustu lidí, ale zdálo se, že jsou příliš zaujatí něčím jiným, než aby se podívali dolů na chodník. Téměř všichni spěchali jedním směrem. Někteří utíkali prostředkem ulice.



„Jsou ve velkém spěchu,“ pohrdavě popotáhla nosem slečna Terryová. „Člověk by si myslel, že mají něco opravdu důležitého k řešení. Předpokládám, že si jdou poslechnout ten zpěv. Hlouposti!“



Pod oknem pospíchal nějaký muž; nějaká žena; dvě děti, chlapec a dívka, běželi a dychtivě gestikululovali.







Nikdo z nich si nevšiml Noemovy archy ležící na úpatí schodiště.





Slečna Terryová začala být netrpělivá. „Jsou snad všichni slepí?“ vztekala se.



„Co to s nimi je? Přála bych si, aby tu věc někdo našel. Už mě unavuje, když ji tam vidím tak ležet.“
Netrpělivě poklepala pantoflem na podlahu.



Přesně v té chvíli se blížila nějaká žena. Byla jednoznačně oblečená do smutečního a kráčela pomalu se skloněnou hlavou, aniž by pohlédla na osvětlená okna na obou stranách.



„Všimne si toho,“ okomentovala slečna Terryová.








A také, že ano. Zastavila se u prahu, popotáhla své sukně stranou a sklonila se, aby se podívala na tu podivně tvarovanou krabici u svých nohou.



Nakonec ji zvedla. Okamžitě se zachvěla a chovala se tak divně, že si slečna Terryová myslela, že hračku rozbije na kousky na schodech nebo ji vyhodí na cestu. Zjevně nemohla snést už jen samotný pohled na ni.





Právě v tu chvíli se objevila druhá žena se dvěma malými chlapci visícími na jejích sukních. Byli otrhaní a vypadali nemocně.





Na výrazu i té nejmenší kudrlinky vlasů v zadní části hlavy ženy bylo něco, co vypovídalo o úzkostné chudobě.



Se závistivou zvědavostí si pospíšila, aby zjistila, co našla ta šťastnější smrtelnice a tlačila se, aby se jí podívala přes rameno.







Žena v černém se povýšeně odtáhla a s gestem vlastnictví svírala Noemovu archu.
„Jděte pryč! To je moje záležitost,“ slečna Terryová vyčetla z jejího výrazu a popotáhla nosem.





„Tady je zase vidět vánoční duch,“ řekla si pro sebe. „Jen se podívejte na její tvář!“



Žena v černých šatech byla připravená na to, aby mohla odejít s hračkou pod paží.





Ale ta druhá žena se chytila její sukně a začala naléhavě mluvit. Ukázala na Noemovu archu a poté na své dvě děti. Její oči prosily. Malí chlapci se dychtivě nahrnuli dopředu.



Zdálo se však, že nálezkyně archy se chopil nějaký zlý duch.



Rozzlobeně setřásla ruku druhé ženy a ještě pevněji sevřela krabici pod paží a spěchala pryč.





Jednou, dvakrát se otočila a zavrtěla hlavou směrem k otrhané ženě, která ji následovala. Potom s divokým gestem na ty dvě děti zmizela z napjatého pohledu slečny Terryové. Chudá žena a její chlapci ji s odstupem nešťastně následovali.




„Oni ji opravdu chtěli, tu starou Noemovu archu!“ zvolala slečna Terryová v úžasu.



„Sotva tomu můžu uvěřit. Ale proč si ji ta druhá bytost ponechala?"





„Aha! Jen proto, že zjistila, že jim na ní záleží. No, to je šťastný vánoční duch, to tedy řeknu!



„Pche! Nečekala jsem, že uvidím něco tak podlého jako tohle!“

---

Další díl sem pro vás přidám zase za dva dny v pondělí. Ještě nás čeká pár takových experimentů (jen ať víte, ty experimenty nebudou pokračovat až do konce příběhu). Přeju vám pěkný víkend

Takže madam Terryová opravdu věří, že lidé jsou jen a pouze zlí a záměrně chtějí ubližovat ostatním !? Podle sebe soudím tebe - ani ji nenapadlo, že ona žena ve smutku si tu starou archu třeba vzala kvůli nějaké své vzpomínce na dobu, kdy byla šťastná ...

Mockrát děkuju za krásný komentář, Ludmi vždycky mě potěší, když tady od tebe najdu příspěvek, pokaždé je zajímavý a trefný. Na této myšlence něco může být, asi by to dávalo smysl při pohledu na tu paní. Nechci nic prozradit, k této paní se ještě vrátíme.
Je opravdu vidět, že slečna Terryová je zahořklá a všechno vidí jen černobíle. Ani nevím, co bych si v té chvíli pomyslela já, možná by mi taky ten čin připadal tak šokující a sobecký... když tam vidím ty otrhané chudáky, navíc děti, uprostřed zimy, taky by mi bylo líto, že jim tu archu nedala. Ale asi každý člověk má k určitému jednání nějaký důvod, který ostatní nevidí...

Mrzí mě, že zatím jí ty experimenty vychází podle představ Že lidi dokážou být zlí, nevděční...Ale pořád doufám, že jí někdo přesvědčí o opaku a trochu rozehřeje to ledové srdce

Ludmila napsal:

Takže madam Terryová opravdu věří, že lidé jsou jen a pouze zlí a záměrně chtějí ubližovat ostatním !? Podle sebe soudím tebe - ani ji nenapadlo, že ona žena ve smutku si tu starou archu třeba vzala kvůli nějaké své vzpomínce na dobu, kdy byla šťastná ...

Ludmi, přesně to mě napadlo - že jí ta archa někoho připomněla. Ale přesto si myslím, že navzdory bolesti se mohla zachovat jinak, vstřícněji. Přece jen bylo vidět, že těm dětem by přinesla tolik radosti. A i kdyby si ji chtěla ponechat, nemusela je tak odbýt.

Teda. Musím říct, že dílek s pejskem mě znepokojil a rozesmutněl. Tohle jsem nečekala, přála bych si, aby ten zlý člověk dostal lekci, že takovou nebohou hračku střelil pod kola auta . Tomu malému chlapci by jistě udělala radost. Lidé jsou monstra...

Docela mě překvapilo, že slečna Terryová pocítila uvnitř sebe sevření. Že by lítost?

Poslední dílek byl také velmi zajímavý. Proč ta hračka byla pro tu ženu tak důležitá, že ji nechtěla věnovat chudým dětem a držela se ji zuby nehty? Docela by mě to zajímalo.

Jsem vážně zvědavá, co nás ještě čeká. Už se moc těším na pokračování

Mám neskutečnou radost, že se tu sešly další komentáře! Moc a moc vám děkuji, že jste si udělaly čas na čtení a okomentování jsem pokaždé ráda, když si můžu přečíst vaše názory, dojmy nebo odhady do budoucna  

@Fidgety - Správně řečeno!     Tvůj komentář mi udělal radost  Taky mě mrzí, že ty experimenty vycházejí takhle, ještě zrovna na Štědrý den, kdy by si mělo více lidí uvědomovat, že by se měli chovat lépe. No a pak vidíme tohle jako opravdovou ukázku škaredého chování. Včetně Terryové, která byla schopná spálit panáčka v krbu... a tím to samozřejmě ještě vše nekončí.   A k té paní s archou se budeme vracet za několik kapitol, tak už se těším, až si budete moct přečíst, jak to vlastně všechno je (a jestli jste se s Ludmilkou trefily   ).

@Janika31 - tvoje komentáře jsou kouzelné, ani nevíš, jak mě vždycky hrozně potěší a kromě toho i namotivují do dalšího tvoření, mockrát děkuju   Já prostě nechápu, jak se někdo takhle může chovat k hračkám. Je to hanebné, přímo odporné. Ještě před očima toho malého kluka na ulici... já bych z toho měla trauma, kdyby auto přejelo pejska, kterého bych chtěla.    A určitě by to na mě působilo podobně i v dospělosti, natož kdybych byla malá a tohle viděla na vlastní oči...   Ještě jednou moc děkuju za milý komentář!


A teď už se podíváme na další kapitolu, je to další experiment s názvem Miranda.

---

Vánoční anděl

(A. F. Brown)


KAPITOLA 5: Miranda

Slečna Terryová se vrátila ke krbu, šátrala v truhle...



... a vytáhla panenku.



Byla to ošklivá staromódní panenka s pohmožděnou voskově bledou tváří bez barvy. Chomáč jejích lněných vlasů byl rozcuchaný a nakřivo, vypadal ještě hůř díky pozornosti celých generací molů.



Měla na sobě vybledlé zelené hedvábné šaty ve stylu doby Lincolna a primitivní čepeček, zjevně vyrobený dětskýma rukama. Když ji slečna Terryová vytáhla z truhly, byla to zvláštní, mrtvě vypadající postava se zavřenými bledými víčky.



Ale když se postavila vzpřímeně, víčka se otevřela a pár jasně modrých očí se díval přímo do očí slečny Terryové. Bylo to tak náhlé, že dáma téměř zalapala po dechu.



„Miranda!“ vykřikla. „To je stará Miranda! Celé roky jsem na ni ani nepomyslela.“



Držela panenku na délku paže a několik minut na ni upřeně hleděla.

„Nemohu ji spálit,“ zamumlala nakonec. „Vypadalo by to skoro jako vražda."



„Nerada bych ji jen tak vyhodila, ale přísahala jsem si, že se těchto věcí dnes večer zbavím."



„A stejně to udělám. Ano, udělám s ní experiment. Zajímalo by mě, jaké potíže způsobí.“







Ani slečna Terryová nemohla ani pomyslet na to, jak stará Miranda leží napospas zimní noci. Našla kousek papíru, zavinula panenku do úhledného balíčku a ovázala jej červenou šňůrkou. Byl to na pohled vyloženě lákavý balíček.





Znovu se kradla dolů po schodech a zaváhala: kde nechat Mirandu -  ne na chodníku - z nějakého důvodu, který se zdál nemožný.









Ale panenku  položila poblíž úpatí schodů vedoucích k předním dveřím. Bílý balíček jasně zářil na osvětlené ulici. Nebylo pochyb o tom, že půjde snadno vidět.









Slečna Terryová se zcela nevysvětlitelným zájmem sledovala, co se stane s Mirandou. Nějakou dobu čekala.





Ulice vypadala opuštěně.



Slečna Terryová zaslechla slabý zvuk zpěvu. Choralisté  procházeli sousední ulicí a bezpochyby všichni pocestní, kteří slyšeli jejich hlasy, šli za nimi.

Byla úplně zabraná do svého ponurého vtípku, ale začala být netrpělivá.





Copak už neměli projít žádní kolemjdoucí? Musí tam snad ta panenka zůstat nevyzvednutá až do rána?



Náhle si všimla dětské postavy, která se blížila. Bylo to asi desetileté děvčátko, velmi ošuměle oblečené a přes ramena jí visely zašmodrchané žluté kadeře. Na jejím vzhledu bylo něco povědomého, slečna Terryová nedokázala říct, co to bylo.







Spěchala zamyšleně po chodníku a zdálo se, že projde kolem schodů, aniž si všimne ležícího balíčku.



Ale právě když byla naproti oknu, její oko zachytilo záblesk bílého papíru. Zastavila se.



Dychtivě se na něj podívala; byl to tak lákavý balíček, co se týče jeho velikosti i tvaru!



Přistoupila blíž a sklonila se, aby se na něj podívala blíže. Vzala ho do svých holých malých ruček a zdálo se, jako by jej jemně stiskla.







Nelze se mýlit – byly to obrysy panenky, i když byla tak moc zabalená do papírových obalů. Oči dítěte byly čím dál dychtivější.





Kradmě se podívala za sebe; podívala se nahoru a dolů po ulici.



Pak s náhlou intuicí pohlédla přímo před sebe, nahoru po schodech.




Slečna Terryová přesně přečetla její myšlenky. Přemýšlela, že panenka pravděpodobně patří do toho domu; někomu musel ten balíček spadnout na zem, když šel ven nebo dovnitř. Zazvoní na zvonek a vrátí ho?

Slečna Terryová na tuto možnost doposud nepomyslela. Ale zavrtěla hlavou a ohrnula ret.



„Vrátit to? Samozřejmě, že ne! Otrhané děti obvykle nevracejí slibné balíčky, které najdou – dokonce ani na Štědrý den. No, teď se podívejte!“



Dítě se znovu nenápadně podívalo za sebe, nahoru a dolů na ulici. Ještě jednou vzhlédla k temnému domu před sebou, jediné černé skvrně ve věnci třpytu.





Neviděla obličej, který na ni hleděl skrz závěsy, obličej, který napůl melancholicky zkoumal její vlastní. Co se asi stane s Mirandou?



Malá holčička si vrazila balíček pod svůj rozedraný kabát a utíkala ulicí pryč tak rychle, jak jen jí nohy stačily.





„Zlodějka!" zvolala slečna Terryová.



„To je vrchol. Objevila jsem dítě, které si bere to, o čem ví, že jí nepatří - na Štědrý večer!"



„Kde jsou všechny ty jejich lekce nedělní školy a hodiny společenského zdokonalování? Věděla jsem to!"



„Tento vánoční duch, o kterém člověk tolik slýchává, není nic jiného než prázdný podvod. Dnes jsem to ke své spokojenosti dokázala."



„Spálím zbytek těch hraček, každou jednotlivou z nich, a potom půjdu spát. Je to až příliš nechutné!"



„Vypadala jako moc pěkné dítě. Chudák stará Miranda!“



Slečna Terryová s povzdechem přikráčela zpět k ohni, kde stála otevřená truhla s hračkami. Udělala doposud jen malý nájezd na její nahromaděné poklady. Netečně se vrhla na židli a začala se věcmi probírat.



Polámané hračky a zvířata, šaty panenek bolestně šité na míru nezručnými prsty, odpojené končetiny – mizerné pozůstatky minulých potěšení – jedno po druhém je slečna Terryová vytahovala mezi pohrdavým palcem a ukazováčkem a házela je do ohně.









Její obličej nevykazoval žádné rozpaky při loučení se s těmito dětskými poklady; jen přísný smysl pro splněnou povinnost dobré hospodyně.







S podivným kroucením se kousky svíjely na uhlí a nakonec vzplály až do úplného rozpuštění...







... a zmizely komínem ve sprše jisker do nebe použitých hraček.

---

To je prostě příšerné. Nechápu, jak to může spálit.
Další díl bude ve středu. Středeční a páteční díl se bude týkat Angelinina posledního experimentu.

Auvajs, to přímo bolí - madam Terryová je vyložená sadistka, já bych nikdy nedokázala své staré hračky takto zlikvidovat ze světa A místo toho, aby byla ráda, že se panenka dostala opět do dětských rukou, hned vynáší kritické soudy ! Je mi nesympatická čím dál tím víc !
Ale stejně už se těším na další díl, který nám přineseš, Hellohello

@Ludmila - Mockrát děkuju za krásný komentář, Ludmi  Mám z toho stejné pocity. Absolutně nechápu, jak tohle někdo může udělat... Opravdu na tom je něco sadistického. A to ještě můžeme být rádi, že tu panenku a předchozí experimenty taky nespálila v krbu To už by jí prý připadalo jako vražda. Ale skákací panáček a spousta dalších krásných hračej jí problem nedělaly... nikdy to nepochopím, přece i ona si s těmi hračkami hrála, tak k nim musela mít aspoň nějaký vztah? Je vidět, že přes ty roky hodně zahořkla. No, měla by se rozhodně vzpamatovat.

---

Vánoční anděl

(A. F. Brown)


KAPITOLA 6: Vánoční anděl - 1. část



Téměř na dně truhly se prsty slečny Terryové sevřely kolem malého předmětu.



Znovu vytáhla anděla z papírové hmoty, který tolik udivil Noru, když byl poprvé toho večera vytažen na světlo.



Slečna Terryová ho zvedla a dívala se na něj se stejným výrazem ve tváři, napůl něžně, napůl pohrdavě.



„Vánoční anděl!“ zamumlala bezděčně, stejně jako předtím. A znovu jí v mysli probleskl živý obrázek.

* * *

Byl den před Vánoci, o padesát let dříve.

Ona a její bratr Tom zdobili vánoční stromek právě v této stejné knihovně.



Viděla Toma v bílém obleku z tuhé bavlny s krátkými ponožkami, které mu vždy sklouzávaly po tlustých nohách dolů.





Viděla samu sebe v bílých šatech a modrých stužkách, jak se mračí v rohu.





Hádali se kvůli vánočnímu stromečku a měli spor o to, kdo z nich by měl zapálit první svíčku, až přijde čas.







Pak k nim přišla jejich matka s úsměvem...



...paní se sladkou tváří, která se tvářila, jako by si ani nevšimla zrudlých tváří a slz.



Vložila něco Tomovi do ruky a řekla: „Toto je vánoční anděl míru a dobré vůle."





„Zavěste ho na strom, děti, aby mohl požehnat všem, kteří sem přicházejí dávat a přijímat.“





Jak rozkošné a růžové jen vypadal v Tomově ruce!



Malá Angelina ho považovala za nejkrásnější věc, jakou kdy viděla – a také posvátnou, jako by měl nějaké požehnané kouzlo.



Hlouposti! Jaké divné fantazie děti mívají!

Slečna Terryová si vzpomněla, jak Angelinou projelo podivné vzrušení, když se na něj dívala. Potom se s Tomem podívali na sebe a styděli se za svou hádku.





Tom najednou natáhl ruku s andělem ke své sestře. „Pověs ho na strom ty, Angelino,“ řekl velkoryse. „Vím, že chceš.“



Ale ona – malý hlupáček! – i ona měla záchvat štědrosti.
„Ne, pověs ho ty, Tome. Jsi vyšší,“ řekla.



„Zavěsím ho na samou špičku stromu!“ odpověděl, vůbec ne neochotně.



Dychtivě šplhal na žebřík...





... zatímco ho Angelina závistivě sledovala...



... a myslela si, jak je nemotorný a o kolik lépe by to dovedla ona.



Jak směšně a tlustě vypadal Tom na žebříku a snažil se dosáhnout tak vysoko, jak se jen odvážil! Žebřík se začal kymácet a on na něm vratce balancoval, zatímco Angelina se zděšeným výkřikem sevřela jeho tlusté kotníky.



Ale Tom řekl:  „Au! Angelino, pusť moje kotníky! Bolí to! A teď nekřič. Já nespadnu. Copak nevíš, že tohle je vánoční anděl a že on nikdy nedopustí, abych se na Štědrý den zranil?"



Tom se divoce kýval na jednom prstu nohy a chytal se vzduchu, chytal se samotného stromu - kdekoli pro nějakou oporu.









Přesto téměř jako zázrakem nespadl.





A Vánoční anděl se díval dolů ze samého vrcholku stromu.







Slečna Terryová si položila růžovou postavičku na klín a dumala. „Matka byla moudrá!“ povzdechla si.



„Věděla, jak v těch dnech urovnat naše spory. Možná, že kdyby tu stále ještě byla, všechno by šlo jinak. Tom by mě možná navždy neopustil. Navždy.“ Zdůraznila slova kývnutím hlavy, jako by proti něčemu protestovala.



Znovu uchopila vánočního anděla a vážně se na něj podívala. Je možné, že se jí v očích leskly slzy?
Rozhodně ne! S náhlým popotáhnutím nosem a trhnutím ramen se naklonila dopředu a držela anděla u ohně. Toto by mělo následovat ty další zbytečné hračky.



Zdálo se však, že jí něco drží ruku.





Odtáhla se, zaváhala a poté vstala.
„Nemohu to spálit,“ řekla. „Nedá se nic dělat, nemohu to spálit. Ale nechci vidět tu věc nikde tady okolo."



„Také to dám na chodník. Možná to bude tentokrát jiné a někomu to může přinést dobro.“

---

Doufám, že se vám tenhle výlet do minulosti líbil a na pokračování experimentu s andělem se podíváme zase v pátek...  je hrozné, že toho anděla chtěla spálit, přitom má takovou pěknou vzpomínku z dětství.

A další krásný díl k počtení i zamyšlení. Ta vzpomínka z dětství, zdá se, svědčí o jisté žárlivosti na bratra, možná byl u rodičů oblíbenější Každopádně je velmi dobře, že ten krásný anděl nenásledoval ostatní chudinky hračky do krbu !

@Ludmila - Moc děkuju za hezký komentář, Ludmi      taky jsem ráda, že ho nespálila. A zajímavá poznámka o té žárlivosti, to je možné, že byl oblíbenější a jestli jo, tak to muselo být pro Angelinu strašné...

A teď k pokračování tohoto „experimentu".
V knížce byly zmíněné texty různých koled, tak jsem se snažila vždycky ke každé dohledat nějaký odkaz v podobě zpěvu chóru. Můžete si to pro dokreslení atmosféry vždycky rozkliknout nebo najít nějakou jinou verzi, pokud budete chtít  

---

Vánoční anděl

(A. F. Brown)


KAPITOLA 7: Vánoční anděl - 2. část


Omotala si šál kolem ramen a znovu seběhla dolů ze schodů.





Uprostřed chodníku nechala anděla tváří vzhůru a rychle se stáhla do domu.





Když otevřela dveře, aby vešla dovnitř, zaslechla vzdálený sbor čerstvých mladých hlasů zpívajících na sousedním náměstí: -

    "Angels from the realms of glory,

       Wing your flight o'er all the earth."

    ♪♫   https://www.youtube.com/watch?v=WUwQpBLiDDQ       ♪♫






Když zaujala své místo za závěsem, trochu se třásla, nedokázala uhodnout proč. Ale teď vše sledovala s novou dychtivostí.



Jaký bude osud vánočního anděla? Padne do správných rukou a bude zavěšen na nějaký vánoční stromek, ještě než přijde ráno? Bude –



Slečna Terryová zatajila dech. Po ulici se k ní potácel muž.



Hlučně si pískal vulgární písničku, jak se potácel od obrubníku k zábradlí a hrozilo, že na každém kroku spadne.







Opilý chlap na Štědrý den! Slečna Terryová k němu cítila velkou nenávist.





Už byl u úpatí schodů. Byl blízko anděla.



Uvidí ho, nebo na něj ve své nechutné slepotě šlápne? Ano –



– ne! Uviděl ten malý růžový obrázek ležící na cihlách a se škubnutím vpřed se ohnul, aby jej prozkoumal.



Slečna Terryová dychtivě zploštila svůj nos o sklo. Očekávala, že ho uvidí celým tělem na anděla spadnout.



Ale ne; narovnal se; s halekáním opilého veselí.

„Anděl!" slyšela, jak skřehotá s ufňukaným přízvukem.







„Růžový anděl, pane bože! Co tady děláš, hm? Hůůů!"



„Vrať se do nebe, anděli!“... a s brutálním kopnutím vykopl obrázek někam do cesty.





Potom se s výkřikem smíchu odpotácel z dohledu.

Slečna Terryová se třásla rozhořčením. Už jen ta představa! Kopnul do vánočního anděla – přesně do toho stejného anděla, kterého Tom kdysi pověsil na jejich stromek!



Byla to svatokrádež, nebo přinejmenším – hlouposti! Mysl slečny Terryové byla čím dál zmatenější. Cítila náhlý impuls, aby hračku zachránila před tím, než bude zašlapána do špíny. I oheň byl lepší než toto.





Spěchala dolů po schodech ven na cestu a zapomněla i na svůj šátek. Hledala ve sněhu...



... chňapla tu růžovou malinkou věc a nesla ji do bezpečí.



Donesla ho přímo k ohni a ještě jednou ho přidržela u plamenů.



Ale znovu zjistila, že je nemožné tu věc spálit.



Jednou, dvakrát to zkusila. Ale pokaždé se zdálo, jako by jí něco sevřelo zápěstí.



Nakonec netrpělivě pokrčila rameny a položila anděla na krbovou římsu vedle čtvercových starých mramorových hodin, které označovaly čas půl deváté.



„No, dnes to nespálím,“ přemýšlela. „Jaksi to teď nemohu udělat. Nechápu, co to do mě vjelo! Ale zítra to udělám. Ano, zítra to udělám.“



Posadila se do křesla a šmátrala ve staré truhle s hračkami po zbývajících kusech. Bylo tam jen pár nesmyslných kousků stužky a gázy spolu s koncem vánoční svíčky, přeživšiho nějaké minulé oslavy, když kdysi v minulosti hořela na nějakém stromku.



Všechny tyto, až na tu poslední věc, hodila do ohně, kde jakoby protestně vzplanuly naposledy. Konec svíčky bez povšimnutí spadl na zem.







„Tak! To byly poslední věci,“ zvolala s ponurým uspokojením a setřásla prach ze své černé hedvábné sukně.



„Teď je to všechno pryč – díky bohu – a já můžu jít v klidu spát."



„Ne, zapomněla jsem na Noru. Asi tu budu muset zůstat sedět vzhůru a čekat na ni. K čertu s tou holkou!"



„Teď už tu měla být. Čím se může celou tu dobu bavit? Štědrý večer! Hloupost! Zato já jsem se dnes večer zbavila spousty smetí, a to za něco stojí.“





Klesla na židli a s povzdechem si založila ruce na prsou. Cítila se podivně unavená.



Její oči znovu našly hodiny a přitom se zarazily o vánočního anděla, který ležel vedle nich.



Zamračila se a zavřela oči, aby zapudila ten pohled, kvůli kterému ji pronásledovaly vzpomínky a dojmy...

---

Příští díl bude v neděli

Souihlasím se slečnou Terryovou - do andělů se přece nekope ! Jenže se ani neházejí do ohně, k čemuž se naštěstí nemůže stále odhodlat ... A co ten konec svíčky, který zmiňuješ, Hellohello, bude mít nějaký význam pro další děj ? Nemůžu se dočkat nedělního pokračování

@Ludmila - mockrát děkuju za krásný komentář  mám radost, že se ti příběh líbí a díky tvojí milé podpoře mám motivaci pokračovat v příbězích nadále   ještě jednou moc a moc děkuju, nevím, co bych si bez tvých milých slov počala.      Dobrý postřeh ohledně té svíčky    opravdu se ještě v příběhu objeví a něčím bude důležitá, ale ještě bude trvat, než se tam dostaneme.

---

Vánoční anděl

(A. F. Brown)


KAPITOLA 8: Před ohněm




Najednou bylo zvenku slyšet hluk a místnost zaplnil velký jas. Slečna Terryová otevřela oči.



Oheň hořel červeně; ale u okna zářilo žluté světlo jako od tisíců svíček a ozýval se zvuk zpěvu – toho nejsladšího zpěvu, jaký kdy slečna Terryová slyšela.

 

    ♪♫ "An Angel of the Lord came down,

             And glory shone around." ♪♫  

    ♪♫   https://www.youtube.com/watch?v=-HenCssKnnY    ♪♫



Vypadalo to, jako by slova zpívaly hlasy mladých andělů.



Slečna Terryová si přejela rukama přes oči a pohlédla na hodiny. Ale jaká tam byla hodina, toho si nevšimla, protože její pohled byl upřen na něco jiného. Vedle hodin, na místě, kde jej položila před několika minutami, byl Vánoční anděl. Nyní však místo toho, aby bezmocně ležel na zádech, stál na narůžovělých nožkách s rukama nataženýma k ní. Nad jeho hlavou se třepotala průsvitná křídla. Zpod žlutých vlasů, které se vlnily přes ramena, na ni laskavě zářily dvě modré oči a ústa byla rozšířena do toho nejsladšího úsměvu.



„Mír na zemi lidem dobré vůle!“ zvolal Anděl – a tón jeho řeči zněl jako hudba, přesto docela přirozeně a dojemně.



Slečna Terryová upřeně hleděla na anděla, protřela si oči a řekla si: „Hlouposti! Já sním!“



Ale nedokázala to vidění setřít. Když oči otevřela, anděl pořád stál na špičkách na krbové římse, usmíval se na ni a vrtěl svou zlatou hlavou.



„Angelino!“ řekl Angel tiše; a slečna Terryová se otřásla, když poprvé po letech slyšela svoje jméno, vyslovené takto.





„Angelino, nechceš věřit svým vlastním očím, že? Ale já jsem skutečný; skutečnější než věci, které vídáš každý den. Musíš ve mě věřit. Já jsem Vánoční anděl.“



„Vím to." Hlas slečny Terryové byl chraplavý a neovladatelný jako v nějaké noční můře.  



„Pamatuji si to."



„Pamatuješ si!“ zopakoval anděl. „Ano; pamatuješ si na ten den, kdy jsi mě spolu s Tomem pověsila na vánoční stromeček. Byla jsi tehdy roztomilá malá holčička s modrýma očima a žlutými kudrlinkami. Věřila jsi vánočnímu příběhu a milovala jsi Ježíška. Tehdy jsi byla prostá, láskyplná, štědrá a šťastná."



„Hlouposti!“ zkusila říct slečna Terryová. Ale to slovo ne a ne přijít.



„Nyní jsi ztratila svou starou víru a starou lásku,“ pokračoval Anděl. „Teď jsi studovala knihy a četla výroky moudrých mužů. Chápeš vyšší kritiku a vyšší charitu a vyšší egoismus. Nevěříš v pouhé dávání. Nevěříš ve vánoční ekonomii, myslíš si své. Ale jsi šťastná, drahá Angelino?“



Slečna Terryová byla znovu nadšená zvukem svého jména, tak sladce vysloveného; ale neodpověděla.



Odpověděl za ni Anděl.
„Ne, nejsi šťastná, protože ses odstřihla od věcí, které spojují lid v míru a dobré vůli v této svaté době. Kde jsou tvoji přátelé? Kde je tvůj bratr dnes večer? Stále jsi tvrdá a Tomovi jsi neodpustila. Odmítla jsi ho dnes vidět, i když ti napsal tak chlapecky, tak pokorně a láskyplně. Nesnažila ses udělat radost žádné duši. Nevěříš ve mě, ducha Vánoc."



Existuje slovo jako hloupost, ať už to znamená cokoli. Ale mysl a jazyk slečny Terryové ho nedokázaly utvořit.




„Vánoční duch!“ pokračoval anděl. „Jakou hodnotu má život, když člověk nemůže uvěřit ve vánočního ducha?“

Slečna Terryová ze sebe velkým úsilím setřásla svou noční můru na to, aby řekla: „Vánoční duch není skutečná věc. Dnes večer jsem to prokázala."



„Není to skutečné. Je to humbuk!“



„Ne skutečné? Humbuk?“ zopakoval Anděl tiše. „A prokázala jsi to, Angelino, právě dnes večer?“
Slečna Terryová přikývla.



„Vím, co jsi udělala,“ řekl anděl. „Vím to velice dobře. Jak horlivá jsi byla! Jak chytrá! Udělala jsi zkoušku Náhody, abys prokázala svůj názor.“



Slečna Terryová opět spokojeně přikývla.



„Jaká to znalost světa! Jaké pochopení lidské nátury!“ komentoval Anděl s úsměvem. „Je to, jako byste vy, pouzí smrtelníci, řekli: „Zkoušku provedu svým vlastním způsobem. Pokud se stanou určité věci, můžu předvídat, jaký bude výsledek. Pokud se stanou určité další věci, budu vědět, že mám pravdu." Události se dějí, jak očekáváš a s uspokojením se usmíváš a cítíš oprávněnost své moudrosti. Mělo by tě to učinit šťastnou. Ale učinilo?“



Slečna Terryová si prohlížela Anděla s pochybnostmi.



„Podívej se teď!“ pokračoval a zvedl svůj narůžovělý prst. „Jsi tak krátkozraká! Jsi tak bez fantazie! Nesníš nad rámec toho, co vidíš. Soudíš, že příběh už skončil, přitom to nejlepší teprve musí být řečeno. A vkládáš svou víru, svoji naději, svou charitu do tohoto slepého lidského úsudku – který je pouhá Náhoda!“

Slečna Terryová otevřela rty, aby řekla: „Viděla jsem – “ ale Anděl ji přerušil.



„Viděla jsi, ale jen začátek,“ řekl.



„Viděla jsi, ale jen první stránku každé té historky. Mám obrátit list a nechat tě si přečíst, co se opravdu stalo? Mám ti pomoci vidět celou pravdu místo pouhé části? O této noci svatá Pravda, která je z nebe, přichází, aby všichni lidé prozřeli a uvěřili. Podívej!“

---

... A na pokračování se podíváme zase za dva dny v úterý
Vypadá to, že ten anděl je opravdu kouzelný, jak tady napsala @Janika31 už někdy po prvním díle a já jsem užasla, když jsem si přečetla ten komentář, vypadalo to, jako by to celé předvídala
Btw. škoda, že nemám ve hře takového pěkného andílka podle popisu v textu, vypadalo by to líp. Takhle je bohužel jenom jednobarevný a o dost větší, než má být. Ale naštěstí jsem ho už měla v downloadech. Předtím, než jsem se pustila do příběhu, jsem se snažila najít ještě nějakou další sošku, jestli náhodou nenarazím na nějakého vhodnějšího, ale nikde nic nebylo.  Naštěstí mám aspoň tohoto bez něho by ten příběh nešel.