Hellohello: Kolekce příběhů

Poslušně hlasím, že jsem dočetla další příběh! A to Plukovník vypráví: Ornitologická romance

To byl velmi zajímavý příběh!  Zase úplně něco z jiného soudku. Musím říct, že jsem se v pár místech nasmála.  Hned v té pasáži, kdy si objednal sovu.  Prý: „Velice se omlouvám, pane, ale dnes večer vám nemůžeme dát misovu. Barmanovi chybí jedna z ingrediencí pro přípravu misovy."  Škoda, docela by mě zajímalo, co by mu donesl.

Jinak jsem žasla nad tím papouškem . Popravdě jsem si taky nikdy nevšimla, jak je krásně zpracovaný. Myslím, že jsem si je ve hře nikdy ani nepořizovala . Přiznám se, že jsem na ně dočista zapomněla . Děkuji za připomenutí, že je vlastně ve hře máme.

Ale pěknej otrava se z toho papoucha vyklubal..  chudák kočka . To byl další moment, kdy jsem se nasmála. Jak se urazila a odešla z domu . Je to trošku smutné, ale zaroveň komické. A to jak urážel ostatní, to vůbec nebylo hezké!

Každopádně jsem ráda, že se našlo rozumnější řešení ho umlčet, než prodání nebo usmrcení . To bych si taky nepřála ať už by byl otravný jakkoliv. Ta sova to zařídila na výbornou. A příchází další moment mého výbuchu smíchu: Tento ušlechtilý pták seděl tiše jako hrob a díval se na papouška, jako by říkal: „Toto je vskutku smutná ukázka imbecility!"  Nedivím se, že po té papoušek neřekl už ani slovo.

Naprosto boží příběh, u kterého jsem ze srdce zasmála. A ta pointa nakonec.  Chlapci nepochopili nic, hlavně že se nakonec spakovali a nechali plukovníka v klídku o samotě.

btw.: Ty fotky nakonec  Parádní ukázka vtipných moměntů! Na fotky mimo kameru se vždycky moc těším, to se teprve člověk nasměje, co nějací jedinci předvádějí.

Jak se plukovník rozčiluje na tom křesle  chudák, ještě že se nepočůral. Nebo ta proražené hruď paní plukovníkové . A co teprve ten drzý cizinec, co přišel ukrást noviny?  Ještě, jak mu v rukou zmizely. Jeslti to nebyl nějaký kouzelník?

A ta sova je naprosto boží . Ta se moc povedla!

Už se těším až se vrhnu na další příběh.

@Ludmila - moc ti děkuju za krásný komentář u této nové kapitoly a je to opravdu záhada nedivím se, že se hlavní hrdina musel opřít o zeď, taky bych z něčeho takového byla v šoku. I když jak říkáš, podoba se může držet v rodině, to se dá vyvětlit tím.
Správné otázky! Už se moc těším, až se dostaneme v příběhu dál a vše se objasní ale ještě se záhadám nějakou tu chvilku nevyhneme.

@Janika31 - Nevím, jak ti můžu poděkovat za další krásný a milý dlouhý komentář! Udělalo mi velkou radost, že se ti ten příběh líbil Já mám takové příběhy se satirou a vtipnými narážkami ráda, tak jsem nemohla tyto plukovníkovy příběhy (aspoň některé) nezkusit v sims, když jsem na ně narazila A vsadím se, že dost těch narážek mi unikne, protože se vztahují k aktuálním věcem nebo stavu společnosti na konci 19. století ale hodně jich zůstává aktuálních dodnes a pěkně vystihují i dnešní situaci A je zábava takové příběhy zpracovávat, i kdyt je občas oříšek přeložit některé ty slovní hříčky do češtiny
Moc mě potěšilo, jak jsi vypsala ty momenty, které se ti líbily Mě taky pobavily tyto věty a situace a úplně pokaždé mě rozesměje „Sova seděla a dívala se na papouška stejně vážně jako kněz, kterému byl snížen plat"
Máš pravdu, zajímalo by mě, kdyby se ten číšník z toho nevykroutil, co by mu nakonec přinesl jako misovu
Jsem taky ráda, že tomu papouškovi nezakroutili krkem, i když si umím představit, jak strašně jim to lezlo na nervy Já bych se propadla hanbou do země, kdyby nadával hostům, je jasné, že by si mysleli, že je doma dennodenně pomlouváme, když to i papouch začne opakovat Asi bych to nevydržela a je dobře, že plukovník kápl na toho sovího experta, který mu tak dobře poradil Tvoje komentáře u těch závěrečných fotek mi vždycky způsobí záchvat smíchu díky moc za to

Tak jsem tu zpět s dalším komentářem.
Dočetla jsem vánoční příběh! Ten byl tak parádní! Úplně mi vrátil vánoční atmosféru! Za to moc děkuji. Krásně jsem si početla!

Velmi zajímavý nápad. Království, kde bydlí a vládnou děti. A jak krásně jim to tam klapalo.

Akorát do té doby, než se tam objevil ten podivný, stařec, kterým jim předal takové stupidní moudro.

Bylo vidět, že nikdo z nich v ten moment nepochopil to kouzlo Vánoc.

Navíc co chudák Ingeho sestra, která si dárky nemohla obstarat? Jsem ráda, že se Inge rozhodl porušit zákon a vzal dárky pro ni. To bylo tak krásné gesto! Tady bylo parádně ukázáno, že on jediný nemyslel na sebe a pochopil o čem to celé je.

Dětičky dostaly pořádnou lekci a snad si i uvědomily o čem Vánoce jsou.

Byl to velmi poučný příběh! Děkuji za něj.

btw.: Opět musím smeknout poklonu, jak krásně jsi vytvořila celé prostředí! Nádherná chaloupka Santa Clause, nebo zasněžené okolí. No a pak ty stromy obalené hračkami. Jsi ohromná šikulka!

Tak to jsem z toho úplně celá tumpachová ty dvě osoby musejí mít určitě něco společného jinak to není možné... a ta podoba s naším hlavním hrdinou... už se moc těším na pokračování

Konečně jsem tu s dalším pokračováním    přeju vám hezké čtení

@Janika31  - Je neuvěřitelné, s jakou rychlostí se ti podařilo přečíst všechny příběhy      Vůbec nevím, jak ti mám poděkovat za tolik krásných komentářů a za to, žes věnovala tolik času dočítání těch příběhů.      Děkuju moc za ta úžasný komentář, ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost. Strašně moc si vážím každého slova! I toho, že se ti chtělo i teď pustit do vánočního příběhu, i když už od Vánoc uběhla nějaká doba. Moc a moc děkuju za tolik milých slov!
A k příběhu - máš naprostou pravdu, ty děti měly v království dobrý systém, než se objevil ten cizinec... Já jsem teda nikdy s žádným dárkem nebyla nespokojená, za vše jsem vždycky byla vděčná, tak to asi nemůžu posoudit, jak moc byly ty děti zklamané, když jim někdo dal „nevhodný" dárek, ale i kdyby se to přihodilo mně, určitě bych si nechtěla brát z lesa dárky sama pro sebe, to by úplně zničilo celé kouzlo Vánoc. Připadala bych si hrozně. Je divné, že jim to nedošlo přímo v ten moment a hned se všichni toho nového nápadu chytili, škoda. A vůbec nikdo si nevzpomněl na tu Ingeho sestřičku. Aspoň, že její bratr nepřemýšlel sobecky a udělal jí krásné Vánoce, i když o dárcích to není   Moc ti děkuju za tak milou pochvalu prostředí    

@Lucisab - mockrát ti děkuju za tak krásný komentář      a mám opravdu velkou radost, když tu pokaždé teď najdu komentář od tebe i v tak náročném období na čas     Moc a moc ti děkuju! Je to opravdu záhada s tím obrazem, absolutně bych nevěděla, co si o tom mám myslet, zajímal by mě už tak osud těch dvou postav na obrazech. Ale nejvíc by mě šokovala ta podoba. Ještě to bude zajímavé a postupně se bude odkrývat, jak to s těmi obrazy bylo.

---

Ebenový rám

(E. Nesbit)


KAPITOLA 4



Šel jsem navštívit Mildred...



...pozval jsem ji a její matku, aby přišly a pobyly se mnou...







... raději jsem se vyhnul pohledu na obraz v ebenovém rámu.



Nemohl jsem zapomenout, ani si vzpomenout bez zvláštních emocí, na pohled v očích té ženy, když se ty mé poprvé setkaly s jejími.



Vyhýbal jsem se setkání očima s jejím pohledem.

Trochu jsem dům přeorganizoval a připravil ho na Mildredinu návštěvu. Snesl jsem dolů mnoho kusů staromódního nábytku...



...a po dlouhém dni skládání a opětovného přeskládávání...









...jsem se posadil před oheň a opřel jsem se v příjemné ospalosti...





...a netečně jsem zvedl oči k obrazu ženy.





Setkal jsem se s jejíma tmavýma, hlubokýma, oříškovýma očima a nemohl jsem od ní odtrhnout pohled  - jako by byl držen silnou magií, byl to druh fascinace, díky níž člověk někdy celé minuty zírá do vlastních očí v zrcadle.



Hleděl jsem jí do očí a cítil jsem, jak se moje vlastní rozšiřují a pálí, jako když se spouští slzy.



„Přeju si," řekl jsem, „ó, jak moc si přeju, abys byla žena a ne obraz!"



„Pojď dolů! Ach, sejdi dolů!"



Sám sobě jsem se zasmál, sotva jsem to vyřkl; ale ještě zatímco jsem se smál, vztáhl jsem k ní ruce.



Nebyl jsem ospalý; nebyl jsem opilý. Byl jsem tak bdělý a tak střízlivý, jako kdykoli na světě. A přesto, když jsem natáhl ruce, viděl jsem, jak se oči na obrazu rozšířily a její rty se zatřásly? I kdybych měl být pověšen za to, co říkám, je to pravda.





Její ruce se lehce pohnuly; a na tváři jí přeběhl jakýsi úsměv.



Vyskočil jsem na nohy. „To snad ne,“ řekl jsem nahlas. „Světlo ohně dělá podivné věci. Raději lampu.“



Šel jsem ke zvonku.



Moje ruka byla na něm, když jsem za sebou zaslechl zvuk a otočil se, zvonek stále ještě nezazvonil.

Oheň hořel nízko...



...a rohy místnosti byly v hlubokém stínu; ale určitě támhle za vysokou židlí bylo něco ještě temnějšího než stín.



„Musím se k tomu postavit čelem,“ řekl jsem, „jinak už se nikdy nebudu moct na sebe podívat.“



Nechal jsem zvonek zvonkem, uchopil jsem pohrabáč a rozhrabal pohaslé uhlíky, až vzplanul oheň..





Pak jsem odhodlaně ustoupil a podíval se na obraz.



Ebenový rám byl prázdný!





Ze stínu za židlí se ozvalo tiché zašustění a ze stínu se blížila žena z  obrazu, blížila se ke mně.





Doufám, že už nikdy nezažiju okamžik tak čisté a absolutní hrůzy. Nemohl jsem se ani pohnout ani promluvit, i kdybych si tím měl zachránit život. Buď všechny známé přírodní zákony neznamenaly nic, nebo jsem byl šílený.



Třásl jsem se, ale (jsem vděčný za to, že si na to vzpomínám) stál jsem nehybně, zatímco se černé sametové šaty hrnuly po koberci před krbem směrem ke mně.

no tedy, mám úplně husí kůži a mrazí mě až v morku kostí.. tento druh příběhů mě šíleně baví, i když na místě toho mladíka by mě asi vezli na psychiatrii je to krásná záhada, proč je ta žena v černém, co mají společného a co ty nástroje na stole vedle ní na obrazu? jsem moc zvědavá, jestli promluví, nebo bude mlčet?

poslední dobou čtu příběhy většinou na mobilu někde v autobuse, dnes mám volno, tak prohlížím zpětně celý příběh na monitoru a opět žasnu nad těmi propracovanými interiéry a jak jsi jen udělala ten obraz? vzpomínám, že ve dvojkách mohl simík malovat zátiší nebo portrét, ale musel mít dost bodů kreativity

Tak jsem konečně dočetla i dílky v novém příběhu. A musím se přiznat, že mi úplně došla slova!
Miluju takový tajmený styl . Nejen celý děj je opředen záhadou, ale i celý dům je tak podezřele záhadný. Až z toho mám husí kůži.

Hlavní hrdina je velký sympaťák . Akorát z Mildred mám zvláštní pocity. Nevím proč, ale moc mi k němu nesedí.

Každopádně jsem žašla, kolik zajímavých věcí se nachází na půdě. Mimochodem nádherné zpracování, všechny ty věci a detaily, muselo ti to dát ohromnou práci. Za tohle tě strašně obdivuju!

No, ale co mě dostalo byl ten tmavý obraz. Když se mu podařilo ho očistit a potom ho rozpojit. Vůbec by mě nenapadlo, že se tam bude skrývat něco takového . A jak je možné, že ten dotyčný je mu tak podobný? A kdo je ta překrásná žena? Mám milion otázek, na které chci znát odpověď a hned.

Co když ta žena je jeho teta za mlada? A on je svým způsobem i svůj strýc, který je vyobrazen na tom obraze? Zní to úplně šíleně, já vím, ale i něco takového už jsem někdy viděla v tv, nebo snad i četla.
Navíc po příběhu s panem Elveshamanem už bych se nedivila ničemu.

No a poslední díl?? Tak to už jsem úplně mimo. Jak je možné, že oživla? Jaká podivná magie . Jsem neskutečně zvědavá, jak se tohle bude vyvíjet. Zatím zírám jen s otevřenou pusou.

Strašně se těším na pokračování!!

Chci smeknout poklonu nad všemi detaily! Třeba nad tím, když čistil obraz tím kartáčkem , nebo jak jsi udělala, že zmizela z obrazu a po té se objevila za jeho zády z tmavého stínu. Naprosto boží efekty! Muselo ti to zabrat strašně času to takhle krásně udělat. Moc si toho cením, že do příběhů vkládáš tolik času a energie. Výsledek je tak realistický. Jsem z toho nadšená! Takže ještě jednou moc děkuji za tolik krásné tvorby!

Páni, tak to bylo něco ještě teď sbírám svoji čelist z podlahy... ona ožila! jak se to mohlo stát? A co ten druhý obraz? Jaká bude až promluví? Mám z toho úplně husí kůži

Hello, to já spíš děkuji tobě za tak krásný a uhrančivý příběh doufám, že brzy najdu chvíli abych dočetla úplně všechny příběhy co jsi přidala před tímhle, určitě to bude všechno naprosto dokonale sepsáno i zpracováno jsi doslova mistr

Můj bože, oživlý obraz ? Je to skutečnost nebo snad jen podivný sen ? Fascinující zápletka, že by se v těch obrazech skrývalo snad nějaké rodové prokletí ? Je to stále zajímavější a napínavější !

No tedy, já nevím, jak vám můžu všem poděkovat za tolik krásných komentářů   mám vždycky velkou radost, když jich tady najdu tolik každý jednotlivý komentář a každé slovo pro mě moc znamená a když se vám nějaký příběh líbí, je to pro mě obrovské vyznamenání, moc si toho vážím a mockrát děkuju! Jsem ráda, že vás tato zápletka zaujala stejně jako mě při čtení před nějakou dobou  
Další díl by mohl být možná zkraje příštího týdne, jestli se mi podaří ho dát přes víkend dohromady. Nevím, jestli ho sem stihnu dát přímo přes víkend, uvidíme. Kdyby ne, tak v pondělí nebo maximálně v úterý

@Havranice - Díky moc za tak milý a vtipný komentář  to mě by mohli odvézt rovnou na hřbitov, protože by mě trefil šlak, kdybych viděla něco takového   Díky za tak hezkou pochvalu, moc si jí vážím!   a děkuju, že si všímáš detailů. A k malování obrazu - vzpomínáš si naprosto přesně  je tam buď možnost malovat portrét, ale tam musí vydržet sim sedět celou dobu, kdyby vstal, tak mám pocit, že ten obraz potom zůstane prázdný? Ale už si to ani sama přesně nepamatuju, protože vždycky používám tu druhou možnost, malovat zátiší. Tam stačí jenom naaranžovat pozadí a sima, potom vyjede takový rámeček a vyzve ke zmáčknutí C a tím se ten obrázek uloží do paměti a namaluje přesně tak, jak byl v tom momentu. Potom i ukážu ve fotkách z tvorby, jak to vypadalo při malování tohoto obrazu  A na kreativitu si vypomáhám obrazem, kterým je možné doplnit simům potřeby nebo dovednosti, tak když potřebuju, aby někdo maloval obraz nebo uvařil nějaké jídlo, na které je potřeba větší počet bodů, díky tomu obrazu jim to můžu dát na max, bez toho bych nad tím strávila věčnost. Jsem tak ráda za tyto downloady. Při hraní je až tak moc nepoužívám, ale u příběhů bych si bez nich asi neškrtla, nebo by mi jeden příběh trval 100 roků.

@Janika31 - díky za to, že jsi toho stihla přečíst tolik za tak krátkou dobu a už jsi u současného příběhu   a moc děkuju za milý komentář a za tak krásnou pochvalu! Opravdu nevím, jak mám poděkovat, tvoje komentáře mě vždycky tak silně motivují a dodají chuť hned zapnout simíky Díky za podporu!  Taky mám z hlavního hrdiny i Mildred podobné pocity Teorie o tom, že je na obrazu jeho teta, je moc zajímavá uvidíme už v následujících epizodách, kdo to je. A klidně by na druhém obrazu mohl být jeho strýc, právěže to vůbec nezní šíleně, všechno je v těchto příbězích možné vysvětlovala by se tím i podoba v rodině, strýc by mohl být jeho přímý příbuzný.

@Lucisab -  úplně jsem vyprskla smíchy při „ještě teď sbírám svoji čelist z podlahy"   Ani nevím, jak ti mám poděkovat za tak strašně milá slova Jsem hrozně ráda, že se ti tento příběh líbí  a mám radost, že stíháš číst a necháváš mi tu tak pěkné komentáře hrozně mě to nabíjí motivací. A ty starší příběhy si můžeš nechat na později, až na to bude více času

@Ludmila - Rodové prokletí je taky moc zajímavá teorie!  A taky může být pravda, že je to všechno jenom sen, to bývá v příbězích docela vděčné rozuzlení všech záhad Děkuju moc za tak krásný komentář a podporu, moc pro mě znamená  

Slibovaná nová kapitola je konečně na světě  

Ebenový rám

(E. Nesbit)


KAPITOLA 5




V příštím okamžiku se mě dotkla ruka; ruka měkká, teplá a lidská - a tichý hlas řekl: „Zavolal jsi mě. Jsem tady.“



Při tom dotyku a hlasu se zdálo, že svět se jaksi napůl pootočil.



Sotva vím, jak to vyjádřit, ale najednou to nevypadalo nijak hrozně, ba ani neobvykle, že se portréty stanou tělem; bylo to to nejpřirozenější, nejpravější a nevýslovně šťastné.



Položil jsem ruku na tu její.







Odhlédl jsem od ní na svůj portrét. Ve světle ohně jsem na něj neviděl. „Nejsme si cizí,“ řekl jsem.



„Ó ne, ne cizí.“





Ty zářivé oči hleděly vzhůru do mých, ty rudé rty byly blízko u mě.



S vášnivým výkřikem, pocitem, že jsem znovu objevil jedno velké dobro v životě, které se zdálo zcela ztracené, jsem ji sevřel v náručí.







Nebyla žádným duchem, byla ženou, jedinou ženou na světě.



„Jak dlouho," řekl jsem, „jak je to dlouho, co jsem tě ztratil?"
Zaklonila se a zavěsila se svou plnou vahou za ruce, které byly sevřeny za mou hlavou.



„Jak mohu říct, jak dlouho? V pekle není čas,“ odpověděla.





Nebyl to sen. Ach! Ne? Neexistují žádné takové sny. Přeji si, aby za boha mohly být.



Když ve snech vidím její oči, slyším její hlas, cítím její rty na mé tváři, držím její ruce u svých rtů, jako jsem to dělal té noci, nejlepší noci mého života!









Zpočátku jsme jen sotva mluvili.













Zdálo se toho dost: po dlouhém zármutku a bolesti cítit náruč mé pravé lásky, znovu mě objímající.







Je velmi těžké vyprávět můj příběh. Neexistují žádná slova, která by vyjadřovala smysl toho radostného shledání, úplného uskutečnění každé naděje a snu v životě, které ke mně přišly, když jsem seděl s mojí rukou v té její a díval se jí do očí.







Jak by to mohl být sen, když jsem ji nechal sedět na židli s rovným opěradlem a šel dolů do kuchyně...





...abych služkám řekl, že už nic víc nepotřebuji, že ​​jsem zaneprázdněn a nepřeji si být rušen...



...když jsem svýma vlastníma rukama nesl dřevo na oheň...



... a když jsem ho donesl, našel jsem ji tam, jak stále sedí, viděl jsem, jak se ta hnědá hlavinka otáčí, když jsem vstoupil...





... viděl jsem lásku v jejích drahých očích...



... když jsem se jí vrhl k nohám a požehnal den, kdy jsem se narodil, protože mi toto život dal.

No páááni . To byl pěkný a zároveň záhadný dílek.

Jakoby k sobě patřili . A i náš hrdina má ten stejný pocit. Ví, že to je jeho pravá láska. Nestačím zírat.
Popravdě jsem se trochu obávala, že to byl jen sen, nebo přelud. Když šel dolů sdělit služebnictvu, že už je nepotřebuje, nějak jsem si říkala, že až se vrátí do pokoje, ona už tam nebude, ale opak byl pravdou. To mě neskutečně překvapilo. Teď mi jen vrtá hlavou, jestli už zůstane na pořád nebo se zase vytratí a jak to případně vysvětlí? Doufám, že se i brzy dozvíme o koho jde . Jsem opravdu zvědavá, jak se tohle bude vyvíjet!

Btw.: Naprosto žasnu nad těma krásnejma pózama! Vypadají tak skutečně, zamilovaně. Strašně se ti povedlo vystihnout každý moment. Ty pózy jen umocňují jejich propojení!

Děkuji za zpříjemnění nového týdne pěkným počtením.

A nemusíš mi děkovat! Já jsem ráda, že máš chuť pokračovat v příbězích, protože je to pecka! Všechno z tvé tvorby mě učarovalo!

Svět se pootočil .... Nejsme si cizí ... V pekle není čas .... Všechny tyto věty ve mně vzbuzují spíše obavy než romantické rozpoložení, i když láska z tohoto dílu jen sálá Krásně provedené počtení, jsem moc zvědavá na pokračování !

Děkuju vám oběma za tak krásné ohlasy   ani nevíte, jakou mi vždycky uděláte radost!  Nový díl by mohl být o víkendu a dozvíme se víc o té dámě z obrazu.

@Janika31 - Bylo to zvláštní setkání, opravdu jako by věděli, že k sobě patří. Jak rychle z hlavního hrdiny spadl strach. Přesně, já se v takových momentech taky vždycky bojím, jestli ta postava mezitím nezmizí. Naštěstí se to tady nestalo teda já jsem si přála, aby se to nestalo.
Díky moc za tak milá slova   Moc to pro mě znamená, když se vám tyto moje počiny líbí. A jsem ráda, pokud se mi aspoň trochu podařilo naznačit to propojení mezi nimi   Ještě jednou moc děkuju za tak nádhernou pochvalu!

@Ludmila - Určitě je správné zůstat na pozoru a nepodlehnout kouzlu toho okamžiku. Zatím nevíme, co od toho čekat. Hlavně ta věta o tom pekle mi kdysi při čtení nahnala hrůzu, v kombinaci s uvědoměním, jak se tam ta postava zjevila. Jenže hlavní hrdina se nechal okouzlit stejně jako já při čtení. Díky za hezkou pochvalu

Pokračování je tady Všem přeju hezký víkend    

Ebenový rám

(E. Nesbit)


KAPITOLA 6


Ani pomyšlení na Mildred; všechny ostatní věci v mém životě byly sen; toto byla nádherná realita života.







„Zajímalo by mě," řekla po chvíli, vyplněnou takovou radostí, kdy jsme se opájeli jeden druhým, jako to po dlouhém odloučení mohou dělat jen opravdoví milenci: „Zajímalo by mě, kolik si toho pamatuješ z naší minulosti?"



„Nepamatuji si nic jiného než to, že tě miluji, že tě miluji celý svůj život.“



„Nic si nepamatuješ? Opravdu nic?“



„Jenom to, že jsem skutečně tvůj; že jsme oba trpěli; jen to; řekni mi, má drahá paní, všechno, co si pamatuješ. Vysvětli mi to všechno. Pomoz mi tomu porozumět. A přesto - ne, nechci tomu rozumět. Hlavní je, že jsme spolu.“



Pokud to byl sen, proč se mi to už nikdy znovu nezdálo?

Sklonila se ke mně, její paže ležela na mém krku a přitahovala mou hlavu, dokud se neopřela o její rameno.



„Budu asi duch,“ řekla...



... a tiše se zasmála; a její smích ve mně vzbudil vzpomínky, kterých jsem se jen tak tak chytil, ale nepolapil je.



„Ale ty a já víme své, že? Povím ti o všem, na co jsi zapomněl."





„Milovali jsme jeden druhého, ach! Ne, na to jsi nezapomněl..."








„a až by ses vrátil zpátky z válek, měli jsme se brát."





„Naše obrazy byly namalovány, než jsi odešel."





„Víš, že jsem byla více vzdělaná než většina žen té doby."
















„Drahý, když jsi byl pryč, nařkli mě, že jsem čarodějnice."



„Soudili mě. Říkali, že bych měla být upálena. Jen proto, že jsem se dívala na hvězdy a získala více znalostí než jiné ženy, musí mě přivázat ke kůlu a nechat mě pohltit ohněm."





„A ty tolik daleko!"



Celé její tělo se chvělo a odtahovalo. Ó lásko, jaký sen by mi jen dal vědět, že moje polibky odstraní i tu vzpomínku?



„Noc předtím,“ pokračovala, „ke mně skutečně přišel ďábel."



















„Předtím jsem byl nevinná, víš to, že?"



„A i tehdy můj hřích byl vykonán pro tebe! Pro tebe! Pro tu nesmírnou lásku, kterou jsem k tobě chovala!"



„Ďábel přišel a já jsem prodala svou duši věčnému plameni."























„Ale dostala jsem dobrou cenu. Získala jsem právo se vrátit skrz svůj obraz (pokud by si to někdo při pohledu na něj přál)...







....dokud můj obraz zůstane ve svém ebenovém rámu."



(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

no tedy.. nějak mi z toho cuká oko tím se tedy objasnila přítomnost astronomických nástrojů na stole na obrazu. trochu jsem si myslela, že ta dívka možná vynalezla stroj času, a proto se mohla 'vrátit' do budoucnosti, ale zjevně to mělo jiný důvod. snad doufala, že obraz najde její snoubenec a bude si přát její zhmotnění, jenže ten mladý muž určitě nemůže být ten samý, který kdysi odešel do války, tak jak to s ním je? je nějakou reinkarnací svého předka? a kdo ty obrazy takto svázal k sobě? tolik otázek..

opět skvělý výběr příběhu, musíš mít neskutečně široký obzor ohledně literatury, ještě v cizím jazyce. a čert je tedy velice vydařený, částečně děsivý, částečně okouzlující, přesně tak, jak démon má být, skvěle vystižen

Tedy do slova a do písmene láska až za hrob Lidé většinou nesnášejí ty, kteří se nějak odlišují - vzhledem, vzdělaností nebo jiným nadáním, a v dřívějších dobách bylo na tu hranici zatraceně blízko ... Kolik z nás by za záchranu života svého či svých blízkých upsalo duši ďáblu, pokud by to bylo možné ? Ovšem tento vyobrazený ďábel se Ti perfektně povedl, Hellohello, to není žádné typicky české hloupé čertisko, to je fakt Satan !
A co hlavní hrdina ? Je možné, že se do jeho těla vrátila nějakým způsobem duše jeho předka, když si na něco vzpomíná, i když jen matně ? Už se moc těším na další díl !

Vůbec nevím, jak vám poděkovat za tak krásné komentáře!

@Havranice - Super nápad s cestováním časem, tahle varianta by se mi taky líbila     A otázky o hrdinovi příběhu jsou opravdu trefné - kdo to je, jak je možné, že žije v dnešní době, o obrazech neměl ani ponětí, přitom si částečně vzpomíná na dávnou minulost, akorát ty vzpomínky jsou neuchopitelné. Je to opravdu záhada. A v příštím dílu se dozvíme, proč byly ty obrazy takto svázané k sobě.
Moc mě těší, že se ti tento příběh líbí! Trochu jsem se bála, jestli jsem vybrala správný, tak mám radost, že jsem se trefila.    Děkuju za krásný komentář!      
Čtu tak nějak všechno, co mě chytne, spíše staré knihy, protože mi sedí ta doba + jsou dostupné ke stažení, mám jimi nabitý mobil k prasknutí (to je velká výhoda této doby, číst kdekoli a kdykoli to jde, i když papírová kniha je papírová kniha) - vlastně možná všechny žánry kromě červené knihovny, k té mám averzi    Ale moc to na žánry neberu, jen podle toho, co mě chytne a baví číst. Vždycky jsem se snažila poctivě knihy dočítat, i když mě nebavily, protože jsem se cítila provinile, že mě vůbec nebaví některá vysoce oceňovaná kniha. Ale postupně jsem se donutila s tím přestat a smířila se s tím, že něco nedočtu, protože můžu ten čas věnovat nějaké jiné knize, která mě baví. Navíc na hodnocení vůbec nezáleží, to je subjektivní. Ne že bych nedočítala 90 knih ze 100, to naštěstí naopak, většina knih mě nezklame. Tím, že ale jsou v elektronické podobě, tak mě to občasné nedočtení mrzí mnohem míň, než kdyby ta kniha byla vytištěná  

@Ludmila - Krásně řečeno! Je to opravdu tak, nenávist k nějaké odlišnosti jsem za svůj život viděla už tolikrát... Je smutné, že někteří lidé takto kazí život někomu jinému. Nebo přímo ohrožují jejich život. A historie je nabitá takovými případy  Jako v tomto případě jenom proto, že tato žena byla tak výjimečná a vzdělaná. Místo aby si jí vážili, se k ní zachovali takto. Nařčení z čarodějnictví zfanatizovaným davem je nejjednodušší řešení, jak se zbavit takového „nepohodlného" člověka, přitom nevinného...
Popsala jsi to úplně přesně - já bych nikdy žádnou takovou úmluvu s ďáblem nepodepsala. Ale kdyby mělo jít přímo o záchranu života blížkých lidí... myslím, že bych moc dlouho nepochybovala
Díky za krásný komentář a zajímavou úvahu! S tím hlavním hrdinou to zřejmě bude tak, jak píšete. Uvidíme, jestli to osvětlí další kapitoly

No páááni!
Tak to je něco! Není to tak dávno, co jsme tu měli příběh o čarodějnictví. Úplně se mi udělalo zle, jak jsem viděla ten dav, co na ni pokřikoval a chtěl ji nechat upálit. Začalo to ve mně zase pořádně vřít, asi jako tenkrát u Lois. Ten fakt, jak byli lidi hloupí.

A ten ďábel . Moc se ti povedlo ho ztvárnit. Normálně mě vyděsil!
Akorát jsem nějak nepochopila, proč se mu zaprodala. Kvůli tomu aby nebyla upálená? Ale proč mluví, že to udělala pro něj? Jsem z toho nějaká zmatená . Jsem si jistá, že se více dozvíme v dalším díle.

Každopádně je to velmi zajímavé. Hlavně, že i ten obraz se dochoval a nikdo ho za tu dobu nezničil . No mám v hlavě strašně moc otázek...

Moc se těším na pokračování!

@Janika31 - Přesně, ty zfanatizované davy jsou strašné... a hrozně nebezpečné - jak rychle se to může zvrhnout! Díky, že sis vzpomněla na Loisin příběh i po takové době    
A proč se ďáblovi zaprodala - říká, že z lásky k hlavnímu hrdinovi, prozatím jen řekla, že se může vrátit skrz obraz, když si to někdo bude při pohledu na něj přát, dokud obraz zůstane ve svém původním ebenovém rámu. Ale k tomu za to získala ještě něco - a to by měla osvětlit právě tato kapitola.  
Že? Je zajímavé, že se ten obraz dochoval až do současnosti (taková stará vzácnost!), i když zrovna jeho teta ten rám použila na jiný obraz. Jenže kdo by poznal, že ten zčernalý obraz jsou vlastně dva staré obrazy svázané k sobě.   Moc a moc ti děkuju za tak krásný komentář!        vždycky mi uděláš svými milými slovy tak obrovitánskou radost  

---

Ebenový rám

(E. Nesbit)


KAPITOLA 7


„Ten rám nebyl vyřezán lidskou rukou. Mám právo se k tobě vrátit, och, srdce mého srdce."





„A další věc, kterou jsem získala - za chvilku o ní uslyšíš."





„Upálili mě jako čarodějnici, způsobili, že jsem si protrpěla peklo na zemi."









„Ty tváře, hemžící se všude okolo, praskání dřeva a dusivý zápach kouře!"

Varování - drastické záběry:

„Ach, lásko, už ne, už nic víc!“



„Když té noci má matka seděla před mým obrázkem, plakala a volala: „Vrať se, mé ubohé ztracené dítě!"











A já jsem sestoupila k ní, srdce mi radostí skákalo.







Drahý, ona se ode mě odtáhla...



...utekla, křičela a kvílela o strašidlech.







Nechala naše obrazy skrýt z dohledu a znovu je zasadila do ebenového rámečku. Kdysi mi slíbila, že můj obraz vždycky zůstane tam."



„Ach, po všechny ty roky byla tvá tvář proti mé. “



Odmlčela se.

„A co muž, kterého jsi milovala?“



„Přišel jsi domů. Můj obraz byl pryč. Lhali ti..."







„...a ty ses oženil s jinou ženou..."









„...ale já jsem věděla, že jednoho dne budeš znovu chodit po světě a že tě najdu.“



„A ta druhá věc?“ zeptal jsem se.



„Za tu druhou věc," řekla pomalu, „jsem dala svou duši."



„Je to toto: pokud se také vzdáš svých nadějí na ráj, mohu zůstat ženou, mohu zůstat ve tvém světě! Mohu být tvou ženou."



„Ach můj drahý, po všech těch letech - konečně! Konečně!“



„Když obětuji svou duši," vyslovil jsem pomalu a ta slova se nezdála jako hloupost, „když obětuji svou duši, získám tebe? Ale lásko, to je protimluv. Ty jsi moje duše."



Její oči se zahleděly přímo do mých.
Ať se stane cokoli, ať už se stalo cokoli, naše dvě duše se v tu chvíli setkaly a staly se jednou jedinou.



„Pak si tedy vybíráš, se vším záměrem si vybíráš, že se pro mě vzdáš svých nadějí na ráj, jako jsem se já vzdala svých pro tebe?



„Já se," prohlásil jsem, „za žádných podmínek nevzdám své naděje na ráj. Pověz mi, co musím udělat, abychom si ty a já vytvořili náš vlastní ráj zde, jako teď?"



„Zítra ti to povím,“ řekla. „Buď tady sám zítra v noci, dvanáct je hodina duchů, že? A pak vyjdu z obrazu a nikdy se do něj nevrátím. Budu s tebou žít a zemřu a budu pohřbena a to bude můj konec. Ale nejdříve budeme žít, srdce mého srdce.“



Položil jsem si hlavu na její koleno.



Přemohla mě podivná ospalost. Když jsem držel její ruku na své tváři, ztratil jsem vědomí.



(POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)

---

Tak co, vzdali byste se svých nadějí na ráj a spřáhli s ďáblem?
Když teda vezmeme jako samozřejmost, že ráj i peklo existují tak, jak je nastíněno v příběhu. Já musím říct, že jsem si úplně oddychla, když hlavní hrdina řekl, že se v žádném případě nevzdá nadějí na ráj, je jí natolik okouzlen, že se divím, že vůbec dokáže racionálně uvažovat. Já, kdybych byla věřící, určitě bych byla ten největší pos*ra, co se týká pekla, obětování své duše atd. Ale těžko říct, když jde o takovou až osudovou lásku jako tady, jestli bych po této nabídce iracionálně po hlavě přímo neskočila, ještě v takové chvíli naprostého okouzlení, i když vůbec neuznávám nějaké obětování duše a podobné věci. Ještě kdybych si vyslechla tak strašný příběh o tom, co můj partner musel vytrpět..    muka...

Brr, tensugestivní popis upálení fakt děsí, a pak to matčino odmítnutí
Pokud jde o onu otázku, sama nevím, jak bych odpověděla ... Ovšem lze to vyložit třeba i tak, že tady, na zemi, lze zažít onen ráj s milovanou osobou, a co bude pak, je už celkem jedno ...

no, jde tedy pěkně 'do tuhýho', jak říkáme.. pokud jde o ty čarodějnice, nesnáším to, ta představa je pro mě příšerná a nejsem schopna ani sledovat pálení figurín posledního dubna. moje esotericky ujetá kamarádka si ze mě utahuje, že jsem v minulém životě určitě byla čarodějnice. pokud jde o pakt s ďáblem, za předpokladu, že existuje nekonečné peklo a nekonečný ráj, ne, nevybrala bych roky štěstí za cenu pekla, kde 'neexistuje čas'. a už vůbec bych to nežádala od osoby, na které mi záleží. nedává to smysl.
pořád mi vrtá hlavou, jak si tu dívku pamatuje, když to nemůže být on, koho milovala. a jestli ona ví, že je to někdo jiný. nebo není? v pohádkách to bývá tak, že se jeden pro druhého obětuje a tím ho vysvobodí, vlastně se vysvobodí oba, ale to by bylo moc jednoduché.. každopádně jsem napnutá jak kšandy

Omlouvám se, úplně jsem zapomněla dát včera některé ty obrázky do spoileru. Teď jsem to napravila, bohužel už pozdě

Chci vám oběma moc poděkovat za komentáře!

@Ludmila - pardon! Včera jsem zapomněla na spoiler teď už tam je pro těch několik horších fotek. I když ten popis je všeříkající - přesně jak říkáš - tohle musí být prostě strašné, nemám ani slov. Bohužel si tím prošlo v minulosti tolik lidí! A díky za odpověď na otázku - na tom taky něco je, na zemi pár let nevýslovného štěstí a po nás potopa. Dále už jen v tom pekle vzpomínat na sladký život tady na zemi, i když krátký v porovnání s nekonečností pekla, bylo by to navždy - to je nepředstavitelné.

@Havranice - bodejť, mně taky strašně vadí už jenom pomyšlení na to, jak se odsuzovali a upalovali nevinní lidé. Správně řečeno! Pár roků štěstí za nekonečnost pekla se vším všudy, to je prostě příšerná úmluva. A líbí se mi, žes nastínila pohled z druhé strany: jak může kdokoli po milované osobě chtít, aby na toto přistoupila? A to s tím, jak si oba sebe pamatují - to je opravdu záhada. Prozatím by mi to ukazovalo na nějakou reinkarnaci z toho jeho prapředka na něj s tím, že se mu oživily vzpomínky, když se ta žena zjevila? A stejně tak ona - počítala s tím, že se on jednou vrátí na zem. Je to fakt zvláštní. Kdyby to bylo tak, že se jeden obětuje a vyslouží si tím pro oba tuto výhodu, ale škoda, že tady ten satanáš chtěl oběť po obou. Díky moc za perfektní zajímavý komentář!

No páááni . To jsou další zajímavé informace.

Takže ji nakonec upálili...ach bože, chuděra, nedokážu si představit, čím si musela projít.. Je mi z toho úplně zle.. .
Bylo mi moc líto její matky, ale ta reakce po té... To nebylo moc přívětivé přivítání, ale na druhou stranu, sama nevím, jak bych jednala. Pokud bych na vlastní oči viděla, že daná osoba zemřela a pak se zase objevila...byla bych dost vyděšená popravdě. Každopádně mohla počkat na vysvětlení a ne ji hned nechat takhle odstavit..

Taky mi hlavou vrtá, jak je možné, že po tolika letech si myslí, že to je její vyvolený i když to nedává smysl, ale jak už bylo zmíněno, možná reinkarnace? Ale že i on se je tak jistý, že ona je jeho vyvolená..

Každopádně asi bych si pořádně rozmyslela, jestli mi těch několik let stojí za to, strávit posmrtný život v pekle, když si ani člověk nedokáže představit, jak to tam asi vypadá a jestli vůbec něco takového existuje..

No nevím jestli bych jí tohle odkývala, ale pokud bych byla zamilovaná tak moc, asi bych se na to dívala taky jinak .

Jsem strašně zvědavá, jak se tohle bude vyvíjet . Už teď je to moc zajímavý příběh!

Těším se na další dílek!

@Janika31 - moc ti děkuju za perfektní komentář!    
Přesně... takové utrpení si vůbec neumím představit (a hlavně představovat si to je hrozně nepříjemné,vždycky se do toho tak živě vcítím, i když i tak je mi jasné, že jsem od té hrozné reality pořád strašně daleko), je mi jí tak líto.. a všech ostatních - samozřejmě hlavně těch opravdových lidí, ne fiktivních postav, kteří byli takto zavražděni těmi zfanatizovanými lidmi  nebo spíš monstry. Být na místě té její mamky, asi by mě trefil šlak, kdyby se najednou zjevila z obrazu... ani se nedivím, že utekla, ale tu její dceru to  muselo hrozně mrzet a bolet. Škoda, že to takhle dopadlo. Aspoň, že dodržela svůj slib a nechala ty obrazy svázat k sobě. Je zázrak, že se znovu setkali po tolika staletích, i když je to pro nás všechny záhada, jak přesně k tomu došlo. A naprosto souhlasím - peklo není jen tak, navíc by to mučení trvalo věčnost, to je úplně nepředstavitelné. Lepší je smířit se s tím a nechat to být, ale asi si umím představit, jak moc ti lidé potřebují být spolu, že jdou i do tohoto, jakkoli bláznivě to zní.   Rozhodně by bylo úžasné dostat tuto druhou šanci, kdyby jen za tím nestála ta hrozná podmínka toho pekla.


Ebenový rám

(E. Nesbit)


KAPITOLA 8




Když jsem se probudil, šedý listopadový úsvit zářil jako duch skrz okno nezakryté závěsy.



Moje hlava byla položená na mé paži a odpočívala. Rychle jsem zvedl hlavu, ach! Už neležela na klíně mé dámy, ale na vyšívaném polštáři židle s rovným opěradlem. Vyskočil jsem na nohy. Byl jsem celý ztuhlý zimou a omámený sny...



... ale obrátil jsem oči k obrazu...



Tam seděla; má paní, má drahá láska.



Natáhl jsem k ní ruce, ale vášnivý výkřik, který jsem málem ze sebe vydal, mi nevyšel ze rtů.



Řekla dvanáct hodin.



Její nejkratší slovíčko bylo pro mě zákonem.



Jen jsem tedy stál před obrazem a díval se do těch šedozelených očí, dokud mé vlastní nenaplnily slzy vášnivého štěstí.









„Ach! Má drahá, má drahá, jak jen vydržím ty  dlouhé hodiny, než tě budu moct znovu držet v náručí?“



Ani jsem nepomyslel na to, že završení a naplnění celého mého života by mohl být sen.







Potácel jsem se do svého pokoje, padl jsem přes postel a těžce a bezesně spal.





Když jsem se probudil, bylo pravé poledne.
Mildred a její matka měly přijít na oběd.
Vzpomněl jsem si, že v jednu hodinu má přijít Mildred a uvědomil jsem si její existenci.



Nyní vlastně začal sen.





S pronikavým pocitem marnosti jakékoli činností mimo ni jsem vydal nezbytné příkazy k přijetí mých hostů.



* * *



Když přišla Mildred a její matka, přijal jsem je srdečně; ale zdálo se, jako by moje žoviální fráze patřily někomu jinému.



Můj hlas zněl jako ozvěna; moje srdce v tom nebylo.



Situace přesto nebyla nesnesitelná, až do chvíle, kdy se v salonu podával odpolední čaj.

---

Pokračování by mohlo snad být někdy o víkendu