Lucisab a její postapokalyptický svět

Lucisab napsal:

trochu se mi to s třetí generací vymklo z rukou a rozjelo se to úplně neskutečně všemi směry

To je dobře, díky tomu je tento příběh taková bomba  je to zajímavé po celou dobu, každá generace má něco. Už se moc těším, co přinese tato čtvrtá. Máš můj obdiv, že to zvládáš bez poznámek   už od roku 2018! To je něco!  

Tento díl je tak krásný! Moc jsem se těšila na to, až to budeme mít komplet  to zelené miminko je dost nezvyk, ale vypadá moc hezky a jsem ještě zvědavější než obvykle, jak bude vypadat, až vyroste. Chudák Alan, ty jeho zážitky ze Sixamu jsou strašné   prý "znetvořený lidským genem", muselo se mu tam těžko žít a poslouchat tohle. Ale jsem ráda, že se za to nestyděl a že se mu líbí lidské rysy, on sám vypadá moc hezky. A dostávají mě ty jejich superschopnosti už se těším, až se dozvíme k tomu víc. Snad ale nehrozí žádné nebezpečí
A Patrikovi se vůbec nedivím, že tak zpanikařil  bylo to vtipné (určitě ne pro chudáka Lily) a mám radost, že to dobře dopadlo  Oliver je taky moc pěkný - a je zajímavé, jak funguje genetika, že se vrátily zase zrzavé geny Hrozně se mi líbily fotky Davida s Oliverem Jak na závěr píšeš, co budeme říkat na Oliverovu povahu - teď jsem ještě víc napjatá

Moc děkuji holky za milé komentáře

Ludmi, no... to člověk nikdy neví místo by ještě na další dva bylo až nebude David s Christine...

Hello, popravdě jsem si to byla schopna pamatovat jen proto, že jsem často psala a všechno jsem to měla stále v hlavě, ale jak teď nepíšu tak pravidelně, tak je to horší základní věci si pořád pamatuji včetně dvou verzí konců pro tenhle příběh, respektive výzvu někdy zapomínám, že to měla spíš být výzva než příběh naštěstí jsou pro Alana spíš přirozenější lidské rysy, takže se vlastně nikdy necítil ošklivý, respektive nad tím nikdy neuvažoval měl štěstí, že vyrůstal se svým lidským otcem, kterému je podobný, za což je moc rád jinak co se týká těch schopností... k nim můžu říct, že je u nich důležité hlavně kdo jimi disponuje a také jak moc jsou silné Alan měl každopádně v něčem pravdu, že on jako hybrid by neměl přenášet geny se svojí mocí... ale některé věci jsou hodně neočekávané doufám, že se ti bude líbit jak povaha Olivera tak Gaby   mám je už vymyšlené hodně dlouho, tak se těším jak nakonec vyjdou a co jim sama přidala hra do vínku   očekávám, že budou zase oba mrzouti    


03x107

Později naši mladší obyvatelé bunkru přišli na to, co obnášelo rodičovství. Malý Oliver se ukázal jako plačtivější dítě, čímž často budil i malou Gabrielu. Novopečení rodičové se tak často dohadovali o tom, zda by nebylo vhodné přesunout postýlku s Oliverem do jiné místnosti, aby nebudil svoji společnici.



"Copak? Proč zase protestuješ?" Ptala se Anabela Olivera, který přestal křičet jen co se dostal zpět do něčí náruče.



"Plenku máš čistou, napapaný jsi, tak co tě trápí? Nechceš být sám?"



Oliver zamrkal a dlouze zívl. Anabela mu věnovala úsměv.
"Rostou ti zrzavé vlásky... nejdřív jsem nevěděla kde se to vzalo, ale pak mi strejda řekl, že jeho máma byla zrzka. Je to neuvěřitelné, jak pracují lidské geny. Stejně jako je strašně divné a možná i hloupé, že jsem nikdy nikoho neviděla se zrzavými vlasy. Jen ve starých časopisech, kde se vždy říkalo, že je to vzácná barva vlasů. Vím, že mi nerozumíš..." zasmála se jemně.
"Jen mi něco slib, Olí... že budeš hodný a budeš spinkat. Přeci nechceš pořád budit Gaby, nebo ano?" Oliver se zavrtěl a na jeho malé tvářičce se zjevil nový výraz. Usmál se snad na ni? Bylo to možné? Nebo to byl jen náhodný záškub na jeho obličeji, jak jim to s Lily rád vysvětloval Patrik spolu se spousty neuvěřitelně odbornými fakty o lidském těle?



"Víš, že jsem si vždycky myslela, že nikdy nebudu držet v náručí miminko? Je zázrak, že tu spolu s Gaby jste," zašeptala, když spatřila jeho zavírající očka. Několik minut ho tak ještě chovala, než ho opatrně vložila zpět do postýlky. K jejímu štěstí už zůstal malý obyvatel bunkru v říši snů.

Zhruba o hodinu později se setkala s rozrušenou Lilianou v jídelně.



"Jak se cítíš jako maminka?" Zeptala se jí jemně Anabela.
"Moc dobře jen... dělá mi starosti, že Oliver tolik pláče..."



"Vždyť nám to strejda vysvětloval, že ho můžou trápit větry. Kluci na to prý víc trpí," odvětila trpělivě. Liliana se dlouze nadechla. Na její tváři se odrazila starost, která se k její neuvěřitelně mladistvé tváři skoro nehodila. I nyní si Anabela všimla o kolik bylo Lilianino tělo mladší než to její. Lilianin obličej nenesl žádné vrásky, pleť měla jasnou a bez poskvrnky, i když ne snad že by nepřítomnost pupínků byla známkou mladistvosti. Vždycky Alanovu ženu napadlo, jak je skvělé, že existuje velká možnost, že bude moci Liliana vydržet s dětmi déle, ačkoliv její skutečný věk byl podle Davidových propočtů přes 80 let. Její tělo tomu ale neodpovídalo, avšak nemohl se na ni později projevit fakt, že vydržela do dnešních dní jen díky nízkým teplotám ve kterých prožila možná 80 let? Zavrtěla hlavou. Nechtěla na to myslet. Důležitý byl jen nynější okamžik.
"Děje se něco?" Zeptala se jí narovinu.



"Do králičího bobku... já... možná bych ti to neměla říkat, ale včera... včera jsem zaslechla mluvit Patrika s naším synem..." její slova dál rezonovala místností, když se jí před očima zjevila nepříliš stará vzpomínka.



Jednou budeš jako já...



...a já tě všechno naučím. Budeš dokonalý dědic bunkru a postaráš se o něj jak se sluší a patří. Jako můj táta, jako děda, který to tady všechno dal dohromady...



Budeš na vše hrdý tak jako já. A jednou budeš možná moci vyjít ven a kochat se denním světlem. Tak moc bych ti to přál, Olivere.



Nikdy ti nebudu mazat med kolem pusy. Ode mne se vždy dozvíš pravdu, to ti slibuji... a to bez ohledu na to, jak tvrdá bude, protože my... jak jinak bychom mohli vést bunkr? Všechno to stojí na nás, ale já tě v tom nenechám. Budu ti pomáhat tak dlouho jak to bude možné. A začnu tě učit hodně brzy... protože člověk nikdy neví, co se může stát. Jednou ti budu vyprávět o zmizení babičky a dědy, o teleportu... o lidech tam venku... mám ti toho tolik co říct, ale teď...



...teď je nejdůležitější, aby jsi rostl a sílil...

"...prostě se bojím jestli nedostal Oliver z těch jeho představ strach," vyhrkla zděšeně. Anabela zavrtěla hlavou.



"Maličký mu určitě nerozuměl ani slovo. Navíc se ještě ukáže k čemu bude mít Oliver vlohy."



"No právě a co když Patrik zjistí, že Oliver nemá zájem o vědu a techniku... co když ho bude spíš bavit... co já vím, zahrada třeba!"
"Tak bude zahradničit a třeba nakonec bude Gaby ta která bude ovládat bunkr. Je pravda, že jeden z nich to bude muset dělat. Ale nemusí to nutně být Olí. Necháme se překvapit."
"Jen se bojím, aby pak nebyl zklamaný..."



"Nemyslím si, že by Patrik hodil Olivera přes palubu jenom proto, že nebude ovládat matiku a fyziku jako on sám. Nás ostatní má taky rád a to nic z toho neovládáme. Dokonce ani David se mu už dneska nevyrovná. Slyšela jsi ho včera? Dokonce se naučil nový jazyk, aby si mohl přečíst jednu starou knihu. Je hodně ambiciózní, ale je hodný..." pokusila se ji ukonejšit.
"Právě... ty jeho ambice. Musím si s ním pořádně promluvit a říct mu, že nemůže dělat žádné špenátoviny... vůbec žádné. Teď je otec a měl by se soustředit především na to a ne na ty svoje... kapustoviny..." poslední slova vydechla neuvěřitelně tiše. Anabela si ji změřila.
"Děje se něco, Lily? Co má Patrik za lubem?" Liliana se pokusila o úsměv.



"Ehm... nic... jen... nic... nic... počkej... já na něco jsem si vzpomněla... měla bych zkontrolovat plenu.... plenu pomerančovníku! Já letím!" Zadrmolila, než divoce vstala a zmizela. Anabela zalapala po dechu. Liliana jí nechtěla říct pravdu, tím si byla jistá, protože její přítelkyně vždy zpanikařila, když měla začít lhát.
"Koukám, že nejen Lily ale i já bych ti měla něco povědět, ty paličáku jeden," zamumlala Anabela do prázdného prostoru před sebou.

Zkontrolovat plenu pomerančovníku, to je mi představa Já bych na místě mladých maminek měla spíš strach o budoucnost svých potomků než o jejich vlohy a schopnosti Představa, že i mé děti budou celý život zavřené v bunkru, by mě asi děsila víc, zkoumala bych, jestli už není nějaká možnost po tolika letech přece jen vyjít aspoň na chvilku ven ...

Lucisab napsal:

někdy zapomínám, že to měla spíš být výzva než příběh

Popravdě jsem za to ráda, tento příběh dávno přerostl hranice výzvy, která je jinak sama o sobě moc zajímavá, ale i kdyby se musely odečítat body, rozhodně to za to stojí, protože jako příběh přináší mnohem a mnohem více.     tento příběh zbožňuju     Osobně to vnímám tak, že výzva sice inspirovala tento příběh, ale ty píšeš tak krásně a poutavě, že už to neberu jako výzvu, ale jako plnohodnotný samostatný příběh.     strašně mě baví ho číst  

Lucisab napsal:

doufám, že se ti bude líbit jak povaha Olivera tak Gaby   mám je už vymyšlené hodně dlouho, tak se těším jak nakonec vyjdou a co jim sama přidala hra do vínku   očekávám, že budou zase oba mrzouti      

   Tak na to jsem hodně zvědavá Určitě to zaručuje plno zábavy v bunkru  moc se na to těším, myslím, že u této generace jsem ještě zvědavější než kdy předtím jestli je to vůbec možné, protože hltám každý díl, který napíšeš!      Dva mrzouti v jednom bunkru, to bude něco     strašně se těším na budoucí vývoj!


Tohle byl nádherný díl! Že by se u Olivera projevovala povaha už v tak raném věku?  vypadá to tak. Belince to s Oliverem v náručí sluší.  
Moc mě pobavil ten jejich rozhovor u stolu.
Při pohledu na Lily je opravdu neuvěřitelné, že má už tolik let Kdo ví, jak to bude s jejím stárnutím?    A ta rozmluva Patrika se svým synem, to je tak milé    Lily má pravdu s těmi špenátovinami a nedivím se jejím obavám, protože Patrik je horkokrevný a snad bude opatrnější - snad alespoň teď, když má syna, třeba ho to nějakým způsobem změní.
A co má znamenat ten závěr?    O co se jedná?    

Taky se bojím, aby některý z potomků nevyšel ven a něco se mu nestalo, podle mě je to pořád ještě hodně nebezpečné...  ale těžko říct. Že by už brzo nastala doba, kdy budou moct ven? Jinak udržovat bunkr je hrozné břemeno, ale krutá pravda je, že někdo to musí dělat. Asi by bylo moudré to naučit co nejvíc lidí, nedá se spoléhat na to, že zrovna ten jeden, který to ovládá, se dožije nejvíce let. Vlastně to jejich přežití drží jenom na vlásku, je to děsivé...

Na druhou stranu děti tady mají výhodu, že v tom vyrůstají, tak by to mohli pochytit jednodušeji než někdo zvenčí. I když každý má vlohy na něco, jak říkají Lily a Belinka. Snad to budou i potomci umět dobře obhospodařovávat. Už teď se nemůžu dočkat pokračování! Strašně se těším na další vývoj s novou generací

Zbožňuju ty Lilianiny výrazy      plena pomerančovníku, kapustoviny, špenátoviny  to je dokonalé

Holky, moc děkuji za milá slova hrozně moc si vážím všech vašich slov

Ludmi, je pravda, že to by mě taky děsilo   i když pro ně je už život v bunkru vlastně přirozený   ale pořád se samozřejmě všichni touží dostat ven  

Hello, úplně se tady červenám za obrazovkou tolik krásných slov si ani nezasloužím mám velkou radost, že tě bunkr baví pořád číst vůbec nevím co mám říct na tolik milých slov děkuji jinak co se týká bodů k výzvě, tak u té odhaduji, že jsem už ji dávno prohrála a to tím, že jsem nechala Patrika a Lily cestovat časem

Popravdě čtvrtá generace bude mít hodně práce... ne snad že by třetí už nepohltila většinu všeho co jsem měla pro děj připraveného ale mohu slíbit, že se bude ještě dít spousta věcí

Jinak Patrik je pořád hodně horkokrevný a prudký, těžko říct jestli ho rodičovství dokáže pořádně zklidnit uvidíme

Máš pravdu, že bunkr někdo musí řídit a to i kdyby na to nikdo vlohy neměl oni s ním technicky umí pracovat všichni, ale vždycky je tam někdo, kdo je hlavní údržbář




03x108



"Jen pijte... já vím, neměla jsem teď tolik času s vámi mluvit... co jsi to říkal? Nepřišla jsem sem jako vichřice... já vím a nemám plíseň... moje spóra se má dobře... Oliver nebude mít kořeny... co se to s vámi děje? Nebo snad vnímáte měsíční fáze? I když jak byste mohli... ach jo...ne nepotřebuji hnojivo... dělám si starosti, ale zároveň jsem spokojená... chci říct, mám úžasného muže a syna. O tom si můžou všichni simorostové nechat jenom zdát."



"Teď mám zase rodinu, je to úžasný pocit... jasně, vy jste taky moje rodina, nezapomněla jsem na vás," zasmála se, když slyšela žárlivé zašumění rostlin.



"Jestli vás bude Oliver taky slyšet? To netuším, myslím že to teprve uvidíme... a ne že mu budete vykládat nějaké špenátoviny! Teď už jen aby se hlavně až tolik moc nepotatil... cože? Ne... ne... do zelenavé zahrady strejdy Hnidopicha! Chtěla jsem říct, že jestli stejně divoký jako Patrik tak bude za chvíli bunkr v plamenech. A ne... nebojím se Patrika. Spíš se bojím té jeho chytré hlav, která si dělá co chce," zabručela tiše. Někdy si přála mu vidět do hlavy... do jeho myšlenek. Občas se zdál tak vzdálený, zvláště když ho často v noci potkávala, jak s očima ponořenýma do knih v cizích jazycích hledá otázku na jejich "záchranu z bunkru". Ale co to slovo pro ně vlastně znamenalo? A co je mohlo čekat venku po tolika letech, kdy se tam pohybovali jen lidé postižení radiací? Dlouze se nadechla a pokusila se si vyčistit mysl.
"Možná bych se měla jen soustředit na věci se kterými můžou pohnout," vydechla tiše.

Zhruba o hodinu později se v horním patře Christine starala o malou Gabrielu.



"Stejně jsi roztomiloučká, i když jsi zelená. Docela ráda bych viděla Alexe, co by říkal... i když myslím, že by byl jednoduše pyšný," šeptala tiše drobné holčičce ve své náruče. Po chvíli odložila lahev a zahleděla se blíže do jejího obličejíku.



Gabriela nyní vypadala jako kopie svého otce, její světlá zelená pokožka tupě kontrastovala s růžovou pletí její babičky z druhého kolene. A ty oči... byly tak zvláštní, že by z nich měla Christine skoro strach, kdyby nevěděla, že je Gabriela jen bezbranným malým dítětem. Zavrtěla hlavou a jemně si ji k sobě přivinula.



"Možná už jen stárnu, ale řekla bych, že určitě nebudeš žádná zlá mimozemšťanka... vychová tě moje neteř a její muž, který sice vypadá jako ty, ale není zlý. Věřím ti... a buď si jistá, že důvěra je něco, co je snadné ztratit a těžké získat," šeptala.





Gabriela v její náruče zavrněla a dlouze zívla. Až pak Christine pocítila zvláštní zabrnění na svém hrdle. Opatrně ji od sebe odklonila a zahleděla se na ni. Malá holčička znova zívla, věnovala jí jeden krátký pohled než své zraky zavřela a usnula. Christine sebou škubla. Zdálo se jí to nebo se Gabrieliny oči změnily? Co to mělo znamenat?
"To přeci..." vydechla překvapeně, než zavrtěla hlavou. Muselo se jí to zdát... muselo...



Mezitím David sepisoval svoje paměti. Někdy se mu stávalo, že téměř zapomínal...



...na události, které ho dovedly do dnešních dní. Trochu zesmutněl, když si uvědomil, jak moc mu jeho rodiče a jejich podoba přišla vzdálená.





Nikdy na ně nezapomněl, ale nyní se jejich osoby zdály tak daleko jako kdyby snad nikdy neexistovali. Přežil je o tolik let... a dožil se nejvyššího věku ze všech lidí, co kdy obývali bunkr.



I jeho sestra byla už dávno pryč. Daniela a její černé vlasy a milý úsměv. I ji odvál čas... čas, který ani jeden z nich nemohl zachytit. Snad by na něj byla pyšná... snad by souhlasila s jeho názory i rozhodnutími. Její obličej se alespoň nezdál tak ztracený jako ty které patřily jeho rodičům. Těžce se nadechl a začal na pevný papír zapisovat svoje myšlenky.



Rozhodl se němému papíru vyprávět o svém životě o svých bolestech... o tom jaké to bylo ztratit rodiče příliš brzy.



Zmizeli a spolu s nimi i klid, který pro děti většinou znamenají ti kteří je stvořili. Chtělo se mu plakat, když si vzpomněl jak rychle musel dospět... jak musel přijmout svoji roli ačkoliv se na ni necítil. Byl náctiletý, slabý... příliš mladý. Ale měl oporu v Daniele a Alexovi, kteří i přes svoje vlastní rozdíly mu pomáhali po svém. Daniela srdcem a Alex... Alex svojí divokou povahou, která Davida vždy děsila. A pak tu byla Christine...



Její povaha se podobala Alexovi. Pojila je stejná hrdost i prudkost. Ale jí se David nebál... obdivoval ji už od útlého věku a později ji začal milovat, ačkoliv ho ona sama neustále šikanovala.



V podstatě se mu vysmívala kdy mohla a říkala mu hlupáček. Ale i tak ji miloval, bylo to zvrácené? Možná... možná pro něj zpočátku taková láska nebyla dobrá, ale později...



...později ho začala také milovat. Nejdříve po svém... nejdříve byla její láska prudká jako ona sama a její polibky neočekávané jako jarní déšť.



Nakonec ale dostal šanci poznat i její jinou stránku. Tu která ho tajně zbožňovala. I přesto ho však zradila a lhala mu. Právě kvůli ní se odsoudil k životu ve strojovně, aby ji nemusel vidět. Později něco podobného udělal Patrik, když ho zneužila Oxana. Rozdíl byl jen v provedení uzavření před světem. David se schoval v útrobách bunkru, zatímco Patrik byl stále vidět ačkoliv jeho mysl kalil černý mrak do kterého ukrýval své zlomené srdce. V tomhle si byli podobní, ačkoliv je od sebe mnohé dělilo. Patrikova odvaha se neshodovala s Davidovými úvahy o bezpečí. Byl prudký jako jeho matka, moudrý jako Julián i David dohromady, ale jeho chytrost se nedala považovat za bezpečný prvek jeho povahy.



I přesto však na něj byl David pyšný. Za všech okolností, i přes nedostatky kterými trpěl. Byl to jeho syn... jeho jediné dítě. Kdyby se ho někdo zeptal zda někdy toužil po více dětech... řekl by... možná ano? Ale jaký měl smysl plození dalších dětí do světa v uzavřeném bunkru? David očekával, že budou Patrik s Belinkou žít navždy v osamění. Odkázaní na společnost jeden druhého až do chvíle než přijde jejich čas... možná kdyby tušil, že se situace obrátí, pak by Patrikovi pořídil s Christine sourozence, ale na takové úvahy už nemělo cenu ani pomyslet. Dlouze se nadechl, až pak před svýma očima zřel svůj svatební den.



Trvalo dlouho než k tomu dospěli. Než jí on sám dokázal odpustit její lži... než dokázal znova věřit jejím slovům. Když se vrátil ze světa strojovny, už ji skoro nepoznával. Byla ztrápená a hledala jeho společnost kdykoliv měla příležitost. A on ji odháněl jak mohl... ale nedokázal se udržet dlouho. Ta láska, kterou k ní choval již od dob kdy se začal více cítit jako muž byla příliš silná... příliš odolná. I proto ji odpustil. Protože uvěřil, že se polepšila a čas mu ukázal, že měl pravdu.



Možná mu občas stále lezla na nervy, ale milovala ho a on ji, i po tolika letech.



Ačkoliv jejich hlavy zdobila šedivá kštice... ačkoliv už ani jeden z nich nebyl tak pohyblivý jako dřív. Neměnil by... nikdy. Skoro měl pocit, že by ji chtěl vždy i kdyby žili tam venku.



Svoji divokou a nepřístupnou Christine. I přes to, že se k sobě skoro nehodili. Ona byla vždy vášnivá, tvrdohlavá a neúprosná. Oproti ní byl on se svojí klidnou a snadno zranitelnou povahou spíš modelem někoho o koho by si ona nikdy neměla opřít ani kolo. Zavrtěl hlavou.
"Moje Chris..." vydechl tiše a aniž by si toho všiml se nad jeho hlavou naklonil jeho syn.



"Tati? Co to tady děláš?" David sebou škubl a ohlédl se za zvukem.
"Patriku!" Vyhrkl a rychle se postavil, jak mu to jen jeho klouby dovolovali.
"Co to sepisuješ?" Zeptal se ho s úsměvem Patrik.



"Jenom takovou hloupost... moje paměti. Říkal jsem si, že by si je možná někdo někdy chtěl přečíst... možná..." pokrčil rameny.



"Já si je rád přečtu!" David se zasmál jeho nadšení.
"To mě ani nepřekvapuje, za chvíli budeš mít přečtené všechny knihy co tady máme. Slyšel jsem, že jsi se začal učit nový jazyk."
"Ale to nestojí ani za řeč... spíš chtěl jsem ti říct, že jsem na něco nového přišel! Znova jsem si četl dědovi zápisky z jeho posledních let... myslím, že je možné cestovat teleportem i mimo naši planetu!" Vyhrkl nadšeně.



"Co... cože?" Vydechl zmateně David.



"Děda to nikdy nevyloučil a dokonce ve svých dalších poznámkách zmínil Sixam. Zapsal jeho souřadnice..."
"Jak by je mohl můj táta znát? Já..." David měl pocit, že se mu z jeho slov zatočila hlava. Co tím myslel? Cestovat do vesmíru? Co to bylo za hloupost? Proč by na něco takového vůbec jeho vlastní otec myslel? Zvážil snad možnost, že by se všichni teleportovali ze zamořené planety na jinou? To přeci nedávalo smysl... nebo ano? Vždyť i on Juliánovi poznámky četl... jak je možné, že si toho nikdy nevšiml?



"Kde jsi to našel? Ty poznámky o Sixamu?"
"V dědových zápiscích, v těch co byly zašifrované."
"Ty... ty jsi je rozšifroval? Vždyť nedávaly žádný smysl," vydechl s upřímným údivem.
"Zabralo mi to měsíc, ale nakonec jsem to pochopil. Pořád jsme na to šli od špatného konce. Vysvětlím ti to... ale rád bych si to ověřil."
"Patriku, jestli ode mně chceš povolení, aby jsi cestoval do vesmíru, tak víš jaký na to mám názor, zvláště na Sixam! Snad se nechceš jít pomstít Oxaně!" Zvolal rozčileně.



"Tak tohle mě tedy ani nenapadlo, tati. Oxana mě už dávno nezajímá. Navíc Alan už mi kdysi řekl, že dostala co si zaslouží. Jde mi jen o to, zda se děda trefil... jestli je to opravdu možné."
"A i kdyby bylo... k čemu nám to zjištění bude?"
"Pak budeme vědět jestli je možné ovládat teleport ještě více do hloubky. Už víme, že se s ním dá cestovat časem, sice je někdy problém tam nastavit správný časový úsek, ale možné to je. Občas je i zapeklité zadat souřadnice daného místa... i proto mě napadlo, že zkusím teleport předělat. Dodat možnost tam všechny údaje vkládat s přesností na 99,9%," vydechl s úsměvem.



"Co s tím má co společného Sixam?"
"Pokud děda dokázal spočítat souřadnice mimo naši planetu, pak bych konečně mohl všechno pořádně pochopit..." Patrik mluvil dál. Jeho slova se tvarovala do dlouhých vět, které dávaly jen Davidovi najevo o kolik je jeho syn chytřejší než on sám.
"Počkej... počkej... takže ty se chceš zeptat Alana kde je Sixam? A to jen proto aby jsi věděl jestli se tvůj děda nemýlil?"
"Ano a díky tomu pak ještě více pochopím teleport a budu ho moci upgradovat," zazubil se.



"Patriku, nejsem si jistý jestli by se měl teleport takhle moc používat..."
"Ale děda to tak chtěl! I proto ho vytvořil! Nemyslím si že bychom měli jezdit na dovolenou na Mars, ale... měli bychom alespoň konečně pořádně pochopit co máme ve vstupní chodbě. Chtěl jsem tě poprosit... o pomoc..."
"Mně? Už dávno jsi mě svým věděním převálcoval," vydechl se stále jasným šokem v hlase.
"Chci se na Sixam zeptat Alana, ale... chtěl jsem... přeji si... aby jsi do toho šel se mnou. Bude to náš společný projekt, tati."
"Projekt o Sixamu?"
"Projekt o teleportu... prosím tati... prosím..." David zamrkal. Jeho syn se znova pouštěl do nebezpečí, kterému nerozuměl ani jeden z nich, ale... možná byla jeho přítomnost důvodem proč by dokázal Patrika ochránit před jeho samým. Před tím aby se vrhl do teleportu za účelem nalezení řešení něčeho, co bylo během na dlouhou trať. Přikývl.
"Dobrá... pomohu ti," vydechl tiše. Patrik se rozesmál.
"Díky, tati!" Vyhrkl nadšeně.
"Ale půjdeme na to opatrně."
"Samozřejmě!" Ujistil ho nadšeně.

Promluvy Lily s rostlinami jsou vždycky bomba jak výstižně se dá dění v přírodě přirovnat k emocím u lidí zbožňuju tyto pasáže! Jinak Lily položila správnou otázku, která vrtá v hlavě i mně - co vlastně znamená vyjít ven z bunkru. Venku to může být dost zlé. Jsem vděčná za to, že mají tento bunkr, jen aby ještě dlouho vydržel funkční.
To zelené miminko je tak zvláštní, nejen vzhledem, ale i schopnostmi, co to asi bude znamenat i v budoucnu pro bunkr? Je milé vidět, jak ji Christine chová, je vidět, že neví, co si o ní má myslet - bodejť Od Davida je moudré, že sepisuje paměti, je lepší se spolehnout na psaný text než na vlastní paměť a aspoň to zůstane zachováno pro další generace. Ty vzpomínky na ztracené rodiče jsou bolestné. Skoro jsem zapomněla, s čím se museli v tak mladém věku vyrovnat. Jsem na ně pyšná, jak to zvládli. Tohle byl tak nádherně sepsaný vzpomínkový díl snad ne předzvěst něčeho špatného (přeju si, ať s námi budou nejstarší členové bunkru ještě dlouho i když jednou k tomu dojít musí, bohužel ).
A ten závěr mě dostal - zmínka o Sixamu od Juliána! Co to má znamenat? David je génius, že se mu podařilo rozšifrovat ty poznámky! To je určitě přelomová věc - strašně moc se těším na pokračování a až se dozvíme víc! už teď se zase nemůžu dočkat

Ty Davidovy vzpomínky mě taky dostaly, některé věci už mi docela vypadly z paměti Bodejť, vždyť tento příběh pro nás píšeš už tak dlouho a stále nás, věrné čtenářky, něčím dokážeš zaujmout a překvapit - třeba teď těmi rozluštěnými Juliánovými poznámkami. A nabízí se nám tady zajímavé dilema, čekat v bunkru na čisté prostředí na Zemi nebo odcestovat na Sixam ?