Lucisab a její postapokalyptický svět

Fidgety, moc děkuji doufám, že tě nezklamu

Krásně romatická představa - mimozemšťan s houslemi, mladá dívka, která si neví rady s tím, co se odehrává v jejím nitru ...

Díky Ludmi

Doufám, že se nebudete zlobit, že je zase dílek více textový

03x14

Uběhlo několik dní...





...kdy se někteří z našich hrdinů snažili splnit přání ostatních.

Později Anabela potkala svého otce v jídelně. Alex vypadal poněkud zamyšleně. Ačkoliv měl prázdnou misku i tak nadále zůstal na místě a ohlédl se na svoji dceru.



"Belinko? Chtěl bych tě o něco požádat..." ozval se jeho tichý hlas. Anabela se překvapeně otočila a hleděla do světlých očí svého otce.
"Děje se něco, tati? Je ti dobře?" Alex se zamračil.
"Samozřejmě! To že potřebuji od tebe laskavost neznamená, že musíte mít všichni pocit, že se loučím, zatraceně!" Vyhrkl vztekle. Anabela sebou cukla.



"S čím potřebuješ pomoci?"
"Chci aby jsi mi slíbila... no... dnes jsem nemohl spát a tak jsem uvažoval... DO PRKÝNKA!" Zvolal a chytil se za hlavu, když se nebyl schopen vyjádřit hned.
"Zkrátka napadlo mě, že kdyby se stal zázrak a ti naši hlavouni našli způsob jak sem přivézt nějaké slušné lidi... a přeci jen by se tady objevili moji vnuci... zkrátka budou potřebovat mentora na cestě k jejich talentu..."
"Mentora?" Ozvala se překvapeně.



"Ano, budou potřebovat někoho, kdo je naučí vnímat hudbu..."
"Ale tati... já nejsem ta správná osoba... vždyť já... nedokážu... nezvládnu..."
"Tak tohle mi ani neříkej! Hluchá nejsi a hloupá taky ne! Máš v sobě moji krev a krev dědy Mathiase! A ten byl naprosto dokonalý a úžasný hudebník! Nikdo na tomhle světě se mu nemůže vyrovnat... tvůj talent v tobě možná jen dříme... možná bude spíše spočívat v tom, že budeš ostatní učit... vím, že dokážeš vnímat takt a to je základ," pokusil se ji ujistit pevným hlasem.



"Ale já si nejsem jistá... možná bys o tohle měl požádat Patrika... to on... on..."
"NE! Já chci, aby jsi to byla ty! Ty jsi moje dcera! Tebe jsem učil od plenek cítit hudbu! Tebe jsem vlastnoručně naučil hrát na klavír!"
"Jenže já nejsem jako ty a děda... nejsem ta správná osoba a..." Alex ji přerušil a chytil ji za ruku. V jeho očích plály divoké plameny, které dávaly jasně najevo, jak silný vnitřně byl.
"Belinko, poslouchej mě... jsi moje dcera... krásná a dokonalá... není nutné se cítit méněcenná... pro mě budeš vždy moje princezna, moje holčička, kterou chci držet za ruku při všem čeho se bude obávat... při všech tvých radostech... chci tady být a namlátit každému idiotovi co ti zkřiví vlas... chci poznat muže, který si získá tvé srdce... ale čas je šílený mizera, i když si to nechci připouštět... a nedopustím, abych odešel dřív než mi konečně slíbíš, že to pro mě uděláš... kdysi jsem to slíbil svému tátovi... respektive, on mě o to nežádal, ale vím, že by to tak chtěl... talent pro něj byl hodně důležitý... zakládal si na své image a věřil, že bude nesmrtelný... a tím se nestane, pokud nebudeme přiživovat jeho talent v dalších generacích, pokud budou. A ty jsi moje jediné dítě... moje holčička... Patrik má možná hudební talent, ale ty jsi moje dcera... pokud budu po někom něco takového chtít, pak jsi to ty, slyšíš mě? Budu hrdý, když to uděláš, když se nevzdáš a pomůžeš dalším objevit v jejich srdci krásu hudby... jsi silnější než si myslíš... sice ráda utíkáš do svého světa, ale tam uvnitř jsi mi podobná, rozumíš?" Anabele se zamlžily oči.
"To není pravda... možná jsem ti podobná v obličeji, ale jinak jsem jiná... tak moc se bojím... tak moc..."
"Vždycky budeš mít moji podporu a sílu... já prostě vím, že někde tam uvnitř jsi mnohem silnější než si myslíš... je fakt, že nemám rád filozofii... ale věřím tomu, že na to přijdeš až ji budeš nejvíc potřebovat... pak si na mě vzpomeneš... takže... dočkám se tvého ano, nebo tady budu sedět věčnost?"
"Udělám... udělám co bude v mých silách," vydechla smutně.
"To je moje holka! Věřím ti, Belinko. Vždycky to tak bylo a také bude, zapiš si to za uši. Pokud přijde čas, jsem si jistý, že naučíš moje vnuky hudbě... teď musím běžet... slíbil jsem tvojí mámě, že uklidím skříň s mými texty... nějak se to tam nakupilo a ona má na to bůh ví proč alergii... pa, zlatíčko," zašeptal, než se sklonil a políbil ji na čelo. Anabela k němu zvedla hlavu a sledovala jeho mírně shrbenou postavu. Dokáže dodržet svůj slib? A bude ho mít šanci někdy splnit?

Mezitím David s Patrikem zkoumali tajnou místnost.



"Tati, už jsi něco zjistil o tom podivném kódu, co jsme našli?"
"Ne, je to zapeklité... ale v bunkru máme nekonečné množství různých knih... jsem si jistý, že odpověď je v jedné z nich..."
"Pak mi nějaké dej, pomohu ti hledat." David se podrbal na hlavě, ale nakonec ukázal na drobný štos knih, které se mu podařily vybrat z opačné strany knihovny.
"Tyhle vypadají nadějně," vydechl. Patrik se usmál a oprášil jednu z nich.
"Staré jazyky a jejich využívání v historii," přečetl jasný nápis na obálce.
"Myslíš, že je všechny děda četl?"
"Bez pochyby... byl neobyčejně chytrý... je škoda, že mi nestačil osvětlit všechny věci, které konstruoval..." Patrik k němu přistoupil a zlehka se dotkl jeho ramene.
"Přijdeme na to, tati... jsem si jistý," David s úsměvem přikývl a Patrik od něj ustoupil. Tichým krokem tak přešel po drobné místnosti a položil knihu do starých křesel. K jeho překvapení však zaslechl, že se silná vazba knihy dotkla něčeho pevného. Zmateně zvedl výtisk a zahleděl se k opěradlu. Mezi polštářem a dřevěnou rukojetí tak spatřil podivnou černou věc. Překvapeně ji uchopil do dlaní a nechápavě pozoroval podivný dlouhý předmět s hromadou knoflíků.
"Co to je?" Zvolal a ukázal předmět svému otci. David k němu rychle přistoupil a převzal si od něj podivný artefakt se zvláštní úctou. Něžně přejel po čudlících.
"Víš co to je?" Ozval se nedočkavě Patrik. David zavrtěl hlavou.
"Nejsem si jistý..."
"Není to ta věc, co vyrábí ty děrované štítky?"
"To určitě ne... není tu žádný otvor... je tu jen tenhle podivný lesklý černý obdélník na konci delší strany... možná je to věc, která vypouští laser? Ale k čemu by tady táta něco takového měl?" Přetočil dlouhý předmět v prstech, když si všiml nápisu na horní straně.
"Něco je tady napsané..." zamumlal a snažil se zaostřit na drobný nápis. Patrik se tiše naklonil nad předmět.
"Smitty Classy's? Co to má být? Počkat ten nápis... ten nápis..." prudce se ohlédl a sklonil se k televizi.
"Tahle věc... tahle... ona se jmenuje stejně!" Nadšeně ukázal na hladkou obrazovku. David pozvedl jedno obočí a znova pohlédl na ovladač ve své paži.
"Musí to být... věc, která tohle řídí... něco jsem už o tom četl... televizory je většinou potřebovali... ale bude tenhle fungovat?"
"Tak to zkusíme!" Vyhrkl nadšeně Patrik. David si vzdychl. Byl si jistý, že na to jednou muselo dojít... ačkoliv se obával, co mohla stará televize skrývat. Podvědomě se i obával, že starý přístroj nebude fungovat.
"Sedneme si k tomu..." zašeptal. Společně tak usedli do starých křesel a David opatrně pozvedl ovladač k obrazovce. Po stisknutí tlačítka tak televize vydala šumivý zvuk.
"Funguje to!" Vykřikl Patrik, který měl chuť vyskočit a tančit na místě. David se zasmušil, když se na obrazovce zjevilo zrnění.
"Určitě nechytíme signál..." jeho slova byla posléze doplněna drobným textem na obrazovce, který jasně hlásil ŽÁDNÝ SIGNÁL.
"Proč tady máme tohle, když si na tom stejně nic nemůžeme promítnout?" Vyslovil svoji otázku do ticha David. V ten moment ucítil jak mu něčí ruka vytrhla ovladač.
"Patriku!" Vyhrkl.
"Podívám se na to!" Zvolal nadšeně a ignoroval zamračený pohled svého otce. Pln nadšení tak tiskl jedno tlačítko za druhým, které mělo jen za následek, že se měnil styl "trika" na obrazovce s nápisem ŽÁDNÝ SIGNÁL.
"Tohle nemá význam... nemáme tušení kolik tohle spotřebuje energie z bunkru, natož..." slova se mu zadrhla v hrdle, když se Patrikovi podařilo na obrazovce zobrazit Menu, které jasně hlásilo přítomnost nějakého disku.
"Píšou tady Disk 1... myslíš, že je v té věci nějaký disk?" Otočil se na svého otce Patrik. David se natáhl po ovladači a tažený vlastní zvědavostí stiskl na ovladači OK. Díky tomu se tak na jasné obrazovce zjevil velký seznam souborů s různými daty.
"Červen 2020... není to ten datum... ten kdy..." vykoktal Patrik. Davidovi se na tváři objevil pot, když se sklonil k ovladači a stiskl znova velké tlačítko OK. V televizi se tak zjevil krátký nápis Načítám vše a několik teček, než se z jejího nitra ozval zvuk cizího hlasu. Patrik s Davidem sebou prudce škubli, když se na obrazovce zjevil sympaticky vyhlížející mladý muž.



"Dnešní den by měl být polojasný...," ozval se hlas hlasatele počasí.



"Dokázali jsme to!" Vyhrkli na sebe s úsměvem a užasle se znova zahleděli na barevný obraz staré televize, kde za několik minut vystřídal mladého muže, pár lidí ve středním věku a jejich denní zprávy. Televize blikla, když se na její obrazovce zjevila správná reportáž.
"Zítra by měl být ve vědecké laboratoři uskutečněn významný objev pro lidstvo, který by mohl vymýtit veškeré nemoci," vykládal s úsměvem starší muž oděný do bílého pláště.
"Několik občanů se ale vyjádřilo skepticky k vašim pokusům, máme mít tedy důvod k obavám?" Zeptala se ho zrzavá moderátorka. Starší vědec se zasmál.
"Všechno máme pod kontrolou. Základní testy byly provedeny již minulý rok v lednu a vše proběhlo jak má. Laboratorní krysy jsou dnes dokonce v mnohem lepší kondici než předtím a vyléčili se i z těch nejzávažnějších nemocí."
"Tvrdíte tedy, že petice jistého Juliána Simlona byla neopodstatněná? Za jeho názorem stojí hned několik vědců... někteří dokonce z obavy začali stavět protiatomové kryty..."
"Slova pana Simlona jsou jen výsledkem toho, že nebyl přijat k našemu výzkumu. Možná by se měl raději věnovat architektuře, která mu mnohem více prospívá. Ostatně jeho návrhy na tzv. bunkry jsou dnes velice oblíbené... domnívám se, že mu spíše náš projekt pomůže v kariéře, což mu velice přeji. Pan Simlone je zkrátka velice mladý muž, který si zaslouží uznání jako architekt... ale vědu by měl přenechat raději nám. Opravdu není důvod k obavám, tím bych chtěl obyvatele Květoluk vyzvat k pokoji. Náš výzkum pomůže prodloužit váš věk a učinit váš život prospěšnějším."
"O kolik let odhadujete prodloužení věku?"
"Možná bychom se mohli dožít i 200 let, nebylo by to skvělé?"
"Zní to zajímavě, ale jak toho chcete dosáhnout?"
"Když nebude člověk nikdy nemocný, jeho buňky se nebudou opotřebovávat a tím bude žít déle... nevědecky řečeno. Zítra tedy budeme provádět pokus na Markovi, kterému zbývá jen několik měsíců života, takže očekávejte jen dobré zprávy."
"Pane Lendere, několik vašich spolupracovníků se ale také vyjádřilo k tomu, že chcete přijít na to jakým způsobem vznikl svět, je to pravda?"
"Jen si to přiznejme, kdo by to nechtěl vědět? Samozřejmě se ale dané skutečnosti budeme věnovat až později. Zítra je na programu dne pokus se zázračnou látkou na vymýcení nemocí," mrkl na ni.
"Z našich zdrojů jsme se ale dozvěděli, že oba pokusy proběhnou zároveň..." Starší vědec se zamračil.
"Projekt o vzniku světa je teprve v plenách a nikdo z mých lidí by se nepouštěl do nedokončených rovnic, ručím za ně a teď jestli mě omluvíte, musím připravit laboratoř na zítřejší úspěšné vyléčení Marka." Žena nasadila umělý úsměv.
"Děkuji vám pane Lendere za rozhovor," starší muž přikývl, než pomalým krokem zmizel ze záběru. Žena se poté otočila k divákům.
"Projekt Snadné žití, je originální myšlenkou pana Lendera a já už teď věřím, že nás jeho moudrý rozum nezklame. Z Květoluk zdraví Eva Pokorná z televize Athena..." v ten moment obrazovka zčernala a objevil se na ni jiný záběr. Tentokrát postával jiný starší muž u pultu. Jeho postavení těla se zdálo vyděšené. Jako kdyby se před něčím krčil... jako kdyby se bál.
"Před několika hodinami proběhl pokus projektu Snadné žití," drmolil text sípavě. Skoro se zdálo jako kdyby nemohl mluvit.
"Podivná exploze zasáhla většinu kontinentu... na místě je několik mrtvých a zraněných... nikomu se prozatím nepodařilo zjistit, co se stalo... proto vás žádám, ti co mě sledujete... pomozte nám! Něco se stalo... něco... lidé umírají... někdo hovoří o radiaci... z nebe padá podivná černá hmota... Lender se musel přepočítat... a teď je pozdě... je pozdě!" Vytřeštil oči pološíleně.
"Jsem tady sám... všichni běželi na pomoc a já tady zůstal... abych hlásil... už přes hodinu se mi nikdo neozval... bojím se, že jsou také mrtví... a mě... není mi dobře... mám pocit jako kdyby mi hořely plíce... bojím se, že zemřu!" V ten moment se za jeho zády ozvala podivná rána. Muž sebou škubl a ohlédl se. Divoce vyběhl mimo záběr a ozval se jeho křik. Za několik krátkých vteřin se objevil znova před kamerou. Jeho jasně rudá tvář se dívala zblízka do kamery.
"Všichni ještě dnes zemřeme... něco někde vybuchlo... nebe je tmavé... připadám si jak ve špatném snu! Nevím jak dlouho ještě vydržím vysílat... jak dlouho..." zašeptal a zapotácel se. Chytil se za hlavu a začal divoce kašlat. Za několik vteřin tak kamera zaznamenala jak jeho statné tělo dopadlo na podlahu. Až pak celá scéna utichla a reportáž byla přerušena. Patrikovi s Davidem přeběhl mráz po zádech, když televize blikla a na její obrazovce se objevil nejasný obraz s drobným nápisem CAM522 v rohu. Průmyslová kamera tak snímala rušnou ulici, když se nad vysokými domy objevil hutný černý mrak. Lidé se začali ohlížet a posléze se pustil na úprk. Patrik s Davidem tak sledovali trhavý, němý film bežících lidí a tmavý mrak, který se svojí hustotou zanedlouho zakryl několik domů v pozadí. Za několik krátkých vteřin bylo video opět přerušeno a objevilo se jiné tentokrát s jiným číslem průmyslové kamery, kde se situace opakovala. Oba potomci Juliána tak s hrůzou hleděli na věci, které se stali před jejich narozením... na důvod proč se jejich život zmenšil do prostoru bunkru. Za několik minut se tak na obrazovce objevila známá tvář. David si přikryl ústa, když v mladistvém obličeji poznal svého otce, který seděl přesně na místě, kde byl nyní on.
"Našel jsem tuhle kameru... má ještě slabou baterii... ti co se díváte na tohle video... celé je to dílem Lendera a jeho neuvážených rozhodnutí a neukázněných asistentů, kteří s velkou pravděpodobností spustili i projekt o vzniku světa, který byl od samého počátku odsouzen k zániku... všechny výpočty hovořili jasně... nyní jsem v bunkru spolu s dalšími třemi lidmi... všechny přístroje fungují a podařilo se mi spojit s několika kamerami venku... prozatím ale neukazují jasné záběry... budu doufat ve štěstí a pokusím se s pomocí veškeré techniky zaznamenat stav i vzhled ovzduší venku... nyní je radiace na neobyčejně vysoké úrovni... já ani moji společníci tedy ale nemáme důvod k obavám... dokud bude bunkr chráněn..." v ten moment se záznam přerušil a na scéně se objevili velice tmavé záběry zvenčí doplněné o data. Oba muži tak pohlédli do krajiny zamořené radiací a mohli tak sledovat poničené ulice a jejich pustnutí v průběhu času. Společně tak sledovali i zánik starých průmyslových kamer, které začali brzy ztrácet kontakt s bunkrem. Zanedlouho tak zbyli jen dvě, které byly schopny promítat alespoň nějaký obraz. Poslední záběr tak byl opatřen datem 2049, který byl zároveň posledním rokem kdy žil Julián, kde mohli spatřit vegetací zarůstající silnici a pobořené domy. Trhavý záběr byl však náhle ukončen a na televizi se objevilo zpátky menu s nápisem Disk 1. Oba muži zůstali na obrazovku hledět s otevřenými ústy.
"Co to..." vykoktal Patrik a pevněji semkl opěradla. David si otřel čelo. Vždy věděl, že celá záležitost s radiací a jejich situací nebyla příjemná, ale tohle? Ani v nejdivočejších snech si nedokázal představit, co se odehrávalo doopravdy.
"Myslíš, že ty kamery ještě fungují?"
"Nevím..." zašeptal David.
"Pak bychom to možná mohli vyzkoušet?" Zeptal se nejistě Patrik a zahleděl se na svého otce, který vypadal, že dostane infarkt.
"Kolik jsem toho nevěděl a kolik toho ještě nevím... tati, proboha proč jsi neřekl všechno!" Vykřikl do prázdna.
"Jsem si jistý, že pro to měl důvod... děda zemřel nečekaně, jsem si jistý, že jinak by ti všechno prozradil... určitě nečekal, že zemře tak brzy," pokusil se ho ujistit. David se k němu otočil. V jeho očích se odrážely slzy.
"Máš pravdu..." otřel si hřbetem dlaně tvář a sklonil se nad ovladač.
"Nevím, jak se napojit na kamery..." zašeptal nejistě. Patrik se natáhl k jeho dlani a uchopil ovladač. Několik vteřin pozoroval jednotlivá tlačítka, když si ujasnil, že nevidí nic, co by mu jen matně připomínalo cokoliv co souvisí s kamerami, pohlédl před sebe a všiml si zažloutlého papírku přilepeného k malému zařízení vedle televize. Pomalu se zvedl z křesla a přešel k malé černé krabičce, kde stál jasný nápis "Kamerový systém AKUT". Patrik se zatvářil zmateně, ale i tak se odvážil stisknout malý knoflík na drobném zařízení. V ten okamžik se na televizi objevil nápis Načítám... Patrik si tak klekl k televizi a začal překlikávat číslicemi na jiné kanály až se mu podařilo stisknout bílé tlačítko na ovladači a na obrazovce se zjevil černobílý obraz vegetací obrostlého prostranství a v zákulisí několik silně pobořených budov. Roh televize jim nyní hlásil rok 2095. Oba chvíli šokovaně sledovali výjev před sebou, když se na záběru objevil pohyb. Před jejich očima se tak zjevila kulhající žena v podivném úboru, která se sehnula k přerostlým keřům, skoro to vypadalo, že v nich něco hledá. Za několik vteřin se však prudce postavila a zahleděla se kamsi mimo video. Několikrát otevřela a zavřela ústa, když se na scéně zjevil muž v ještě podivnějším oblečení, který váhavě natáhl dlaň jejím směrem a ona ji přijala. Do druhé ruky jí tak vložil podivný dlouhý předmět. Žena se usmála a znova zahýbala ústy. Po chvíli tak oba zmizeli z obrazovky. Patrik s Davidem se na sebe zahleděli. Co to zrovna viděli? Opravdu viděli lidi tam venku? Opravdu takhle vypadali mutanti?

(jen dřív než se budete divit, že ta kamera fungovala, tak vám musím říct, že se jedná o jednu, která se nachází na nejmenovaném krytém místě a jejím autorem je sám Julián všechny ostatní už nejsou funkční )

Moc napínavý díl - konečně jsme se dozvěděli, jak to vlastně všechno začalo, velmi působivé

Úžasný díl! Strašně napínavý! Jsem tak ráda, že teď už víme, jak k tomu došlo - je to tak smutné, že Julián se je snažil varovat a samozřejmě se mu ještě vysmáli přesně tak, jak to bývá. Ale ten konec jsem nečekala - už se moc těším, až se o tom dozvíme víc.

Pááááni! Parádní počtení, jsem napjatá, jako kšandy. Honeeem pokračování, jsem zvědavá, jestli se dozvědí něco víc.

P.S. Moc krásně napsané, všechny ty detaily

Wow, paráda Hltám to tu jedním dechem a chci víc, víc, víc!!!!!

Holky, strašně moc vám děkuji za tak krásná slova strašně moc mě to těší pokusím se dodat dílek v týdnu snad vás nezklame každopádně už teď jsem zvědavá jaká čísla mi padnou na samém konci, díky tomu vlastně ani já sama netuším, jak to celé dopadne, i když některé scény se moc nezmění i když mi padne, že jsem prohrála uvidíme, ale i tak se na to se už těším

03x15



Patrik s Davidem měli pocit, že jim vybuchne hlava. Za jediný okamžik se dozvěděli víc, než očekávali. Julián se je snažil chránit, to nebylo nic nového, ale proč Davida s danou situací neseznámil? Ptal se sám sebe, zatímco si lžící pohrával s cereáliemi v misce. Možná za to mohl fakt, že byl v té době ještě skoro dítě... bylo mu patnáct, ale kdy byl pro něj ten správný věk, aby se mohl dozvědět pravdu? A bylo tohle vůbec všechno? Co ještě mohl před nimi Julián ukrývat?



"Tati, co kdybychom se pokusili nějak kontaktovat ty venku? Na té kameře vypadali normálně..." vyhrkl Patrik. David k němu zvedl oči, vypadal neuvěřitelně unaveně, jako kdyby za jediný den zestárl o spoustu let.
"Kontroloval jsem všechny přístroje... venku je radiace a neexistuje žádná možnost, jak kontaktovat svět venku bez toho, aniž bychom se nakazili..." odvětil věcně.
"Ale viděl jsi je! Chovali se normálně... nebyli to žádné příšery jak jsme se je vždycky představovali... co když radiace není tak zlá? Co když můžeme normálně vyjít ven a dýchat čerstvý vzduch?"



"Patriku, radiace rozhodně není prospěšná pro nikoho... ti lidé možná vypadali normálně, ale to neznamená, že tací skutečně jsou... radiace je musela ovlivnit a jejich těla si na danou situaci pravděpodobně nějak zvykla... může to znamenat cokoliv... můžou mít omezený rozum, dorozumívání... cokoliv... tohle je věc do které nevidíme a kterou nebudeme pokoušet..."
"Ale oni potřebují naší pomoc!"
"Nepotřebují... žijí tam venku každý den a to ať už jsou v jakémkoliv stavu... poradí si a je rozhodně lepší, že nevědí, že existujeme... a navíc netušíme, zda ta kamera snímala dnešní den..."



"Přeci jsi viděl ten rok... 2095... to odpovídá! Jsem si jistý, že jsme viděli dnešní den!"
"Ani nevíme, kde ti lidé jsou! Ať tě ani ve snu nenapadne, že se pustíš do něčeho šíleného Patriku... teď je naším úkolem zjistit o celé věci co nejvíc a ne se vrhat do věcí kterým nerozumíme... můj táta... musíme zjistit všechno co se dá..."
"Myslíš teď ty děrované štítky?"
"Samozřejmě... musíme se dozvědět, co je Safe place... ty věci něco znamenají a možná mají co dělat s tím dělem, který má ve strojovně celý panel..."
"Ta věc, která nás může zničit..."
"Přesně tak... ale zároveň může osvobodit kontinent od radiace... táta s ním měl velké plány... ale chybí nám tolik střípků, ta věc je nyní stejně k nepoužití jako teleport... nevím s čím začít dříve... slíbil jsem tvojí matce, že dáme do pořádku ten teleport, ale teď si nejsem jistý, co je vlastně nejdůležitější... připadám si jako když jsem celý svůj život žil jen v iluzi, kterou pro nás stvořil táta, zatímco on sám bojoval s tím co bylo venku a snažil se nás dostat zpět na světlo... vím, že o tom snil... rád o tom mluvil... mám pocit... mám pocit... že tušil, jak to dopadne... možná si tenkrát myslel, že nebude radiace tolik... že se odtud dostane během roku, ale nakonec... si nebyl tak jistý, proto vytvořil všechny ty věci okolo o kterých věděl jen on sám... to dělo je toho důkazem... neustále vytvářel plány B... byl až příliš chytrý... mnohem chytřejší než byl ten Lender... tak rád bych, aby ten blázen viděl co můj táta dokázal... aby odvolal ty nesmysly, co o něm navykládal ostatním... můj táta stvořil teleport... věc, která dříve existovala jen v příbězích... a to přímo tady v bunkru... dokonce to zařízení ani na první pohled nepůsobí jako teleport... vypadá spíš jako podivný shluk věcí, sotva držících pohromadě, ale i ta nejnápadnější věc může nakonec skrývat ten největší zázrak... běhá mi mráz po zádech, když se zamyslím nad tím, co mohl táta dokázat kdyby mu život nevzal jeho vlastní vynález... možná by nás nakonec dostal ven i za cenu vlastního života... vím, že by toho byl schopen a ty... jsem si jistý, že právě ty jsi ten, který to může dokončit... který může pokračovat v díle mého táty..."
"Já?!" Vyhrkl s vytřeštěnýma očima Patrik. David smutně přikývl.
"Jsi talentovaný a nesmírně inteligentní... máš v sobě mnohem víc chytrosti, než já... i když se často chováš zbrkle... to je tvoje jediná slabina. Slib mi, že ať se bude dít cokoliv... nenecháš dědův odkaz padnout..."
"Ale tati tohle přeci... i ty jsi strašně moc chytrý! Nejsem takový za jakého mě považuješ..." David se usmál, jeho pohled se nyní zdál vzdálený.



"Znám tě od narození. Už jako batole jsi vykazoval znaky mladého génia... rychle jsi začal mluvit i chodit. Dokázal jsi hodiny skládat skládačky pro mnohem starší děti a byl jsi v nich úspěšný. Ve čtyřech letech jsi začal číst... v sedmi letech jsi postavil svůj první vynález... chodícího panáčka, který dokázal reagovat na tlesknutí rukama... stále jsi něco objevoval a zkoumal... nedal sis pokoj, dokud jsi ty věci nepokořil. Každý den jsi hltal jednu knihu za druhou. Miluješ fyziku i matematiku a rozumíš fyzikálním zákonům jako nikdo jiný na světě. Na vlastní pěst jsi zkoumal teleport, našel jsi tátovi zápisky, kde jsi pochopil jádro teleportu a zapnul jsi ho. Přivedl jsi mimozemšťany... dokážeš vypočítat složité rovnice z hlavy a to ani nemluvím o tom, jak krásně hraješ i zpíváš... Patriku vím, že si to nechceš připustit... ale ty jsi nyní srdcem tohoto místa. Máš v sobě ducha mého táty, jenom to musíš pochopit. Máš odvahu se kterou se probojuješ i tím největším problémem... přesně takovou jakou měl i můj táta, když na vlastní pěst postavil bunkr a neváhal vytvořit petici proti Lenderovi, která ho pravděpodobně stála pověst. Zachránil nás všechny..."
"Ale tati... já nezvládnu být jako děda... děda byl... byl... to ty, tati! Sám to nezvládnu!" Vyhrkl zoufale.
"Jsi hodně mladý Patriku, proto si to myslíš, ale vím, že až přijde čas... budeš to ty, kdo položí základní kámen k naší svobodě..."
"Jenže já se dědovi nikdy nemůžu vyrovnat! Tati... nesmíš mě v tom nechat samotného!"
"Nikdy jsem neřekl, že to udělám. Budu tady až dokud se nepřesype čas v mých hodinách, ale už teď si jsem jistý, že s tebou bude bunkr v pořádku... jediné co se musíš pokusit ovládnout je tvoje zbrklost, pak bude všechno v pořádku..." Patrik zavrtěl hlavou.
"Tati... tati... nechci tě zklamat," zašeptal.


´
"Nikdy mě nemůžeš zklamat... pokud se tedy nepustíš do nějakých šíleností..."
"Slibuji ti, že neudělám nic co bys dopředu nevěděl..."
"Dobře..."
"Ale co budeme teď dělat?"
"Přes den budeme pokračovat v opravě teleportu a v brzkých ranních hodinách budeme luštit ty štítky... zatím nebudeme děsit ostatní s tím, co jsme viděli..."
"Dobře, tati..."
"Naším hlavním úkolem je stále opravit teleport a dopravit mimozemšťany na jejich planetu a to druhé... je pro nás taky důležité, ale nikdy nesmíme zapomenout, že nejdůležitější je udržet naši rodinu v bezpečí..."
"Takže nevěříš Alanovi a Oxaně?"
"Nevím co si o nich myslet... všichni chtějí, aby odešli..."
"To je pravda... možná jedině teta..."
"Dany je spíše zvědavá... dáme to do pořádku," vydechl pevným hlasem. Patrik přikývl.

Anabela v zahradě mezitím zalévala květiny.



Její mysl stále zaměstnávala myšlenka na onen sen. Skoro to vypadalo jako kdyby se jí do hlavy vepsal nevymazatelným inkoustem. Zavrtěla hlavou, když se jí podařilo konví si polít šaty.
"Ach..." vydechla nešťastně a položila konev na zem. Zoufale stiskla vlhkou látku na svém těle. Musíš se uklidnit... nabádala se. Věděla, že za to mohla její vlastní nešikovnost i fakt, že nemohla zapomenout na něco co se vlastně nikdy nestalo. Ve svém nitru si v ten moment přála jediné... zapomenout... zapomenout na něco, co ji děsilo víc, než týdenní pobyt mezi mutanty venku.
"Musím si dojít pro ručník..." zašeptala sama pro sebe a rozhodla se zaměřit na jedinou normální věc, která ji napadla. Odhodlaně vykročila do chodby a vstoupila bez zaváhání do koupelny. A v ten moment...



...jí srdce spadlo až na podlahu. Alan nenuceně stíral podlahu a vypadal u toho natolik soustředěně, že se zdálo, že skoro přemýšlí o nějaké nevyřešitelné hádance, než o vytírání obrovské kaluže vody. Anabela zamrkala. Proč tam byla taková potopa? Sprchoval se Alan snad? Alan k ní zvedl oči a Anabelu v tu chvíli napadlo, zda nedokáže číst její myšlenky. Zrudla a přejel jí mráz po zádech. Co tady vlastně hledala? Prudce se odtrhla od jeho pohledu a rozhlédla se. K jejímu vlastnímu štěstí jí zaujaly perfektně složené ručníky na poličce.
"Chci jen... tohle..." ukázala na ručníky. Alan se podíval správným směrem a natáhl ruku k jejímu cíly.
"NE!" Vyhrkla příliš nahlas. Alan se zasekl v půli cesty k ručníkům a podíval se na ni.
"Nepotřebuji tvoji pomoc," vypadlo z ní. Alan jen přikývl a udělal jí prostor. Anabela udělala několik nesmělých kroků k poličce a snažila se ignorovat jeho černé oči, která jí pozorovaly. Alan sledoval jemnou křivku jejího profilu, když si stoupla na špičky a stáhla z horní police měkký ručník. Byla tak jiná... cítil to z ní... stále z něj měla strach, tím si byl jistý, ale pod tím vším vnímal i něco jiného... něco, co ani jeho sixamská mysl nemohla pochopit. Anabela se více natáhla nahoru, když se pokusila urovnat kopeček, když se jí podklouzla noha... Alan byl příliš rychlý, příliš vnímavý a měl až příliš dobrý sluch než aby nepoznal, že spadne na zem. Věděl to vlastně dřív než se to stalo. Proto se jeho paže natáhl pro její tělo dřív, než k dané události vůbec došlo. Anabela vydala šokovaný zvuk, když dopadla do jeho náruče. Získaný ručník jí tak vyklouzl z ruky.







Anabele se chtělo křičet, ale z nějakého důvodu to najednou nedokázala. Ty oči... ty nelidské zraky na ni hleděly a ona měla najednou pocit, že se nemůže ani pohnout. Zmateně sebou cukla, když se jí podkouzla druhá noha, což přimělo Alana jí jen více sevřít. Anabela se tak chytila jeho tmavého trička, dva z jejích prstů tak nakonec spočinuly na jeho holé pokožce.



Alan se na ni usmál. Rád se na ni díval. Její obličej mu byl tak zvláštně povědomí, že ho znova nutilo se vracet ke vzpomínkám, které si myslel, že už zahubil. Najednou byl znova puberťák, pevně věřící ve vlastní sny. Chlapec, který nevěděl, co se ukrývá v jeho nitru. Rozbušilo se mu srdce. Mírně se k ní sklonil.



Anabela pootevřela ústa. Věděla, že by něco měla povědět... odstrčit ho a utéct, protože její srdce mu toužilo uniknout. Jenže právě jeho vlastní zvláštnost jí nutila setrvat na místě. Pozorovala jeho téměř lidské rysy a znova jí napadlo, jak by vypadal s lidskou barvou pleti a s očima... dokázala si ho představit s jasně zelenýma očima. Ta představa jí přiměla ještě více zrudnout. Co se to s ní dělo? Opravdu jí dokázal její hloupý sen takto pobláznit? Nebo za to mohl on? Byl mimozemšťan... někdo kdo příliš nemluvil, když nemusel... a přesto ji nyní držel a chránil ji před jejím pádem. Byla jím zvláštně přitahována... cítila se jako můra lapená ve světle... jako blázen... jako... Alan se zhluboka nadechl a pocítil v sobě zvláštní energii, kterou vzápětí začal ignorovat. Nadále se díval do očí lidské ženy a pocítil v sobě slabý záchvěv štěstí... což bylo něco, co necítil již věky. Jeho úsměv se prohloubil. Anabela zamrkala, zdálo se jí to nebo začala Alanova kůže podivně svítit? Nešílela už? Až pak si uvědomila své dva prsty na jeho holé kůži, kde ucítila slabé brnění. Bylo to jako kdyby se do jejích prstů snažila dostat elektřina... podobná té, kterou ucítila, když je teleport přenesl na jinou planetu. Alan byl jako vodič... napadlo ji, ale okamžitě svoji myšlenku zavrhla... to přeci nedávalo smysl... ale co vlastně v jeho případě dávalo smysl? Alan v sobě vnímal změnu, najednou si uvědomoval svoji moc, která ho začala zlehka objímat. Bylo to jiné než když ho naštvala Oxana, tohle jemné vzbuzení jeho moci bylo tak příjemné, že měl pocit, že by mohl v klidu usnout... a jeho myšlenky by v ten okamžik patřily jen Anabele. Zavřel oči. Cítil se tak pokojný, že si najednou dokázal vybavit jasné modré nebe a vzduch naplněný vůní čerstvě posekaného trávníku, kterou znal ze Země. Najednou slyšel ve své hlavě šustot listí a znova ji spatřil... tu dívku se smutnýma očima, která milovala přírodu. Viděl její útlou postavu a plavé vlasy, které se jí vlnily ve větru. Vždy vypadala tak křehká, jako kdyby ani nedokázala sama dýchat. Tak moc jí chtěl pomoci, tak moc... pak ovšem jeho sluch zaznamenal něco jiného. Vnímal její energii na míle daleko a pevněji sevřel Anabelu.



"U Sixamu!" Zaslechl její hlas a otevřel oči. Po klidu v jeho duši už nebylo ani památky. Zahleděl se na Oxanu a probodl ji pohledem. Instinktivně přitiskl Anabelu k sobě.
"To nevíš, že bys měla klepat?" Zasyčel na ni. Anabela sebou cukla, když zaslechla jeho hlas tak blízko. Zmateně se pokusila odstrčit od jeho hrudníku. Alan se k ní sklonil. V jejích očích spatřil paniku, proto ji pustil ze svého objetí, ale vzápětí jí stáhl za svoje záda a znemožnil tak Oxaně, aby se k ní přiblížila. Sám se postavil před ní, jeho statné tělo nyní převyšovalo Anabelu téměř o celou hlavu a díky tomu z ní Oxana viděla jen malou část.
"Ale no tak... nemám v plánu něco dělat s tou malou," zašeptala s úsměvem.



Ani sám Alan netušil, proč ho přítomnost jeho společnice tak hrozně moc rozčilovala. Věděl, že by se měl uklidnit, ale nemohl. Jeho šestý smysl cítil z Oxany hrozbu a to ho nutilo ještě více aktivovat jeho moc, která v něm ležela jako doutnající uhlák čekající na správný podnět. Jenže to bylo špatně. Alan byl slabý... tak dlouho neviděl Sixamský měsíc, takže nyní jeho vlastní nadpozemská síla čerpala životadárnou energii z jeho těla, což mohlo mít za následek jen...
"Ztratil jsi řeč?" Zeptala se ho klidně Oxana.
"Ne, ale chci aby jsi odešla..."
"Proč?"
"Protože v koupelně nemůžeme být všichni," odsekl.
"Už jsi jako oni, Xaminku... tolik dbáš na morálku... to na Sixamu je to jiné, my dva jsme byli jiní... možná bys to měl vyprávět té vyděšené malé, aby víc pochopila kým jsi..."
"Jdi pryč!" Zavelel a ucítil bolest na hrudníku. Nenáviděl sám sebe za to, že se mu tohle stávalo... nebyl na to zvyklý... neuměl s tím bojovat. Znova si uvědomil energii, která se rozproudila jeho tělem.
"Jsi opravdu neskutečně úžasný Xaminku... jsem na tebe hrdá," zašeptala. Alan zatnul pěsti.
"A ty malá..." otočila se na Anabelu, která se přikrčila za Alanovými zády.
"Neměla by ses mě bát," pronesla tiše. Bylo to něco v jejím hlasu, co přimělo Anabelu se ještě více nakrčit. V ten moment si uvědomila, že se obávala více Oxany než Alana, který byl nyní jedinou věcí, která bránila té podivné osobě, aby se k ní přiblížila.
"Měla bys mi říct co tě tíží, maličká," vydechla a zahleděla se jí do očí. Oxaniny oči byly jiné než Alanovi. Oba sice vypadali, že mají v očích krystaly, ale Alanovi zraky byly barevnější, zatímco Oxaniny byly tmavší. Najednou měla Anabela pocit jako kdyby jí její pohled stahoval dolů... ty oči... tak temné... tak podivné... lesknoucí... zalapala po dechu. V ten moment jí však něčí paže přitáhla víc za sebe a druhá se najednou objevila na Oxanině předloktí.
"Okamžitě toho nech!" Zavrčel Alan a sevřel Oxanu. Anabela se chytila jeho pasu i nabízené volné dlaně, najednou se cítila zle. Měla pocit jako kdyby se jí chtěla Oxana dostat do hlavy.
"Proč?" Vyprskla pobaveně.
"Tohle neumíš..."
"Možná, ale je zábavné se o to pokoušet... aspoň jim nadělám zmatek v hlavě, když už nic," zachechtala se. Alan se zamračil a pevněji sevřel její předloktí.
"Varuji tě, okamžitě toho nech."
"Nebo co, Xaminku?" Vydechla jemným hlasem a natáhla se k jeho obličeji. Jedním prstem přejela po jeho čelisti.
"Cítím to z tebe... jsi silný a brzy budeš ještě silnější až se přestaneš chovat jako hlupák a definitivně se přidáš ke mě," vydechla tak tiše, že to mohl slyšet jen Alan. Ten sebou škubl, prudce ji od sebe odstrčil. V ten moment vnímal drobné jiskřičky, které tančily po jeho rukách. Oxana sebou cukla a rychle se mu vyškubla. Věnovala mu vzteklý pohled.
"Co jsi mi to udělal... to... to..." vyhrkla tím podivným tichým hlasem a třela si předloktí, kde nadále vnímala podivné pálení. Alan se tak přidal k jejich neuvěřitelně tiché konverzaci.
"Srazíš se se mnou... přestaň si hrát, ty víš čeho bych mohl být schopen," vydechl.
"Já vím, Xaminku... miluji tuhle tvoji stránku..." zavrněla. Alan se zamračil a vstoupil ji do monologu.
"Nech ty lidi být..."
"Ale my máme jinou dohodu, zapomněl jsi?"
"Už si přestaň zahrávat a teď odejdi..."
"Cítíš se jako král, ale to já jsem byla vždy tvoje královna a jednou jí budu úplně. Možná nejsem jako ty, ale mám něco jiného... jsem chytřejší než ty, zatímco ty jsi jen velká, mocí naplněná bytost... neumíš to v sobě ovládat, když nejsi pod vlivem Sixamského měsíce... bublá to v tobě... jsi silný i slabý zároveň... veškerou svoji moc podmíněnou kouzlem Měsíce jsi použil pro přesun sem... už jenom proto se tě nebojím, protože den kdy použiješ naplno tvoji úžasnou moc... bude zároveň tvým posledním... bez Sixamského měsíce jsi jen pomalu vybuchující bomba... to ty by ses měl bát... jsi nestabilní, nebezpečný sobě i ostatním a já jsem jediná, která tě může pochopit... vždy jsme byli ve všem společně můj Xaminku..."
"Časy se mění, Oxano. Už jsem ti řekl, že jsem dospěl... padesát let s tebou mi stačilo..."
"Nebylo to jen padesát let, Xaminku. Mysli i na to ostatní..."
"Odejdi!" Vyhrkl nahlas.
"Bojíš se vzpomínek, já vím... jen se drž té malé, ale být tebou bych se bála, abys jí neublížil," mrkla na něj a vítězně vyšla z koupelny. Až pak si Alan uvědomil Anabelu, která stále tiskla jeho dlaň a druhou paží se opírala o jeho záda. Prudce se k ní otočil. Stále ji nepřestával držet za ruku.
"Jsi v pořádku?" Jenže Anabela si nebyla jistá. Co se vlastně před chvílí stalo? Volnou paží se chytila za hlavu. Až pak pocítila podivné pálení v druhé ruce. Zmateně se zahleděla na jejich spojené ruce. Alan okamžitě pochopil o co se jedná a pustil ji. Anabela vztáhla svoji dlaň před sebe. Nebylo na ní vidět žádné zranění... ale podivně jí pálila. Zděšeně se zahleděla na Alana, pootevřela ústa, připravena k výkřiku, když si všimla jeho pohledu. Vypadal neuvěřitelně smutně. Zavrtěl hlavou a pohlédl na ni.
"Omlouvám se," zašeptal a utekl z koupelny. Anabela prudce zamrkala.
"Co to mělo znamenat?" Zašeptala a přitiskla si k hrudi podivně pálející dlaň.

Páááni. To bylo nádherné počtení, četla jsem jedním dechem. Miluju ty pasáže s Bellinkou a Alanem . Musím se přiznat, že Alana začínám mít ráda víc a víc. Doufám, že se nezmění a zůstane mu stále tak dobrý charakter, jako doposud.
No a o Oxaně radši nemluvím, ta mě neskutečně štve, potřebovala by dostat pořádnou lekci, aby si o sobě nemyslela, že je mistryně všeho

Jupííí, pokračování A zase moc krásné, úplně mnou hýbou emoce - dojímám se nad Anabelou a Alanem, mračím se tu na Oxanu, a fandím v bádání Davidovi a Patrikovi Mimochodem to otcovské uznání mi zase vhánělo slzy do očí

Oxaně asi poněkud nedochází, že je s Pozemšťany vlastně na jedné lodi - nějaké její podlé úmysly by se jí mohly taky docela vymstít ... Zajímavý díl, i co se konspirační domluvy mezi Davidem a Patrikem týče !

Strašně moc vám děkuji za tak krásná slova Oxana je hodně komplikovaná osoba později se o ní dozvíte víc, ale zatím... no nejsem si jistá co budete říkat na její nápady jinak Alan dostane v budoucnu jeden hodně velký úkol a teď tím zrovna nemyslím plození čtvrté generace protože toho se může stále ještě chopit Oxana nechám vás se překvapit jen je škoda, že mi teď tolik hapruje čas pokusím se dodat další dílek co nejdříve, takže snad o víkendu nebo nejdéle příští týden uvidíte pokračování je fakt, že mám znova rezervu u druhého příběhu, i když tam za to asi i může fakt, že se nemusím starat o tolik simíků jako tady, proto mám většinou u Nervózního náskok snad mi Vánoce pomohou si trochu nahnat nějaké další části, i když je fakt, že mě i čekají pracovní zkoušky, takže to je teď takové divoké... moc tedy prosím o trpělivost

03x16

Anabela se stále nemohla vzpamatovat z toho co se stalo.



Sice vydržela jednu z lekcí šití od své matky, ale ve svém nitru cítila neklid. Ruce jí už dávno přestaly pálit, ale to neznamenalo, že zapomněla. Stále si v hlavě dokázala vybavit Oxanu a její pohled... skoro vnímala chlad a podivný zmatek, který se jí prohnal myslí. Skoro cítila jako kdyby se k ní natahovala neviditelnou paží a drtila její mozek ve snaze z něj získat informace. Zavrtěla hlavou a podařilo se jí udělat steh na špatném místě.
"Ach..." vzdychla nahlas.



"Děje se něco holčičko?" Reagovala na její povzdech Daniela. Anabela se letmo ohlédla za hlasem své matky.
"To nic..." zašeptala a zaměřila se zpět na svoji práci.



"Přijdeš mi nějaká smutná. Víš, že mi můžeš říct všechno? Děláš si starosti o tátu?" Anabela ustala v šití. Ve vlastní zmatenosti nad novými obyvateli bunkru málem zapomněla na svého věčně naštvaného tátu. Najednou se cítila zle. Byla špatná dcera... cítila se tak, protože neměla myslet na podivné zelené podivíny... měla se více starat o svého otce, který neustále jen nadával na svět. Možná by ho pak dokázala nabudit na lepší náladu... možná...
"Nesmíš si věci moc brát k srdíčku, Belinko," vyrušil ji z úvah Danielin hlas. Anabela k ní zvedla tvář.
"Jsi hrozně moc citlivá, zlatíčko. Tvůj táta jen mrzutí... všechno bude dobré..."
"Ale co když..." vydechla se slzami v očích.
"Všechno má svůj čas. Možná bychom spíše mohli něco vymyslet k jeho svátku," mrkla na ni.
"Vždyť ty tohle nemáš ráda," zašeptala Anabela.
"Ano, ale tvůj táta nevynechá příležitost k oslavě. Vzpomínám si, že neváhal téměř přitlačit ke stěně Davida, aby mu vydal k oslavě tvého prvního zubu celou lahev vína. Nakonec ji celou vypil pomalu sám. Potácel se tady a napsal dvanáct nových písní.... většina z nich se týkala zubní skloviny a mamutů... čert ví proč," zasmála se Daniela.
"A to ti to nevadilo?"
"No... byl problém ho dostat do postele, ale... Alex je vždy takový, musela jsem ho takového brát... myslím, že bych ho ani jiného nechtěla. Kdyby neměl ty svoje jízlivé řeči a kdyby se neurazil pokaždé, když jsem opravdu měla pravdu... nebyl by to on," uchechtla se. Anabela se zasněně usmála, vzápětí zesmutněla.
"Copak?"
"Je krásné vidět vás dva... spolu. Mně nic takového nečeká," vydechla smutně. Daniela ji chytila za ramena.
"Co to povídáš? Samozřejmě, že tě čekají podobně krásné věci."
"Na světě už nejsou žádní lidé kromě nás..."
"Můj bratr říká opak a já mu věřím."
"Jestli jsou skutečně někde tam venku... pak se jistě nikdy nebudou zajímat o nás... vím co mám od života čekat mami, a nebojím se toho," odvětila s drobným úsměvem.
"To přeci není pravda!" Vyhrkla, ačkoliv si byla sama jistá, že má Anabela v něčem pravdu. Místo toho ji sevřela v náručí.
"Na světě jistě je někdo... někdo kdo tě učiní šťastnou! Nechci od tebe slyšet něco takového!" Pokusila se ji přemluvit. Anabela stiskla Danielin svetr.
"Mami... nechme to být. Ráda ti pomohu s výběrem překvapení pro tátu," vydechla do jejího ramene. Daniela se od ní odklonila.
"Ty budeš šťastná, ano?"
"Budu," slíbila jí.
"Dobře... mám pár nápadů..." Daniela začala vykládat své dceři některé své myšlenky, když se na terase...



...zjevil jako stín Alan.



Ani on neměl klid. Stále musel myslet na to co udělala Oxana. Někdy měl pocit, že ji neznal. Jako kdyby s ní neprožil tolik let... jako kdyby ji kdysi nemiloval láskou, která ho sžírala zevnitř a nutila ho udělat spousty špatných věcí kvůli kterým skončil spolu s ní ve vyhnanství. Až tam otevřel oči. Pochopil jaká byla Oxana doopravdy a tím jeho něha i touha po ní definitivně vyhasla. Nikdy ji neměl milovat, jenže ona věděla co dělat. Byl tak mladý a hloupý. Sice ve svém těle choval moc, která proudila jeho tělem jako elektřina, ale ve své hlavě byl stále skoro dítětem... dítětem které znalo jen dva druhy lásky. Otcovskou, kterou mu jeho samotářský otec dopřával plné doušky, když na něj měl více času... a pak ta dívka. Byl tak mladý a bylo pro něj snadné v ní najít zalíbení, i když si byl jistý, že ona by o něj nikdy ani okem nezavadila... protože byl jiný. Jeho pokožka byla zelená, oči tmavé, že nebyly téměř vidět zorničky... byl ve své podstatě zvláštní kreaturou, která neměla na Zemi, co pohledávat. Jenže i tak ji chtěl poznat, což se mu nakonec podařilo, i když s negativním výsledkem... a nyní byla jistě mrtvá. Uběhlo tolik let... tolik roků, které promarnil s Oxanou a její nekonečnou touhou po moci. Vzpomínal si, jak ho nutila čím dál tím více trénovat, tolik chtěla aby jí pomohl splnit její přání a on jí naslouchal... a nyní se cítil jako hlupák a to nejen proto, že nakonec svůj vlastní trénink nedokončil. Jak se mohl tak snadno nechat oklamat?



Sice byla pravda, že kdyby se tohle nestalo... jistě by ani on sám dnes nežil, protože jeho budoucí poslání na Sixamu mu tohle velelo. Všichni jeho druzi, kteří měli stejnou moc jako on, umírali mladí. Ta věc kterou nosil v sobě byla darem i prokletím, zvláště nyní když nebyl na své planetě. Musel se pokusit najít rovnováhu, kterou necítil. Neuměl to v sobě ovládat... jeho učitel mu kdysi řekl, že tím, že v sobě tu moc vzbudil dříve než byl skutečně připraven, si zařídil jen potíže. Jenže za to nemohl... nemohl za to, že byl na Zemi když někdo stiskl červené tlačítko a celý svět zachvátil atomový výbuch. Byl u toho... stále si vzpomínal na bolest, která ho zasáhla, když se mu ty podivné černé částice zakously do pokožky.... v té době byl jen mladým chlapcem, který nevěděl co má v sobě... jenže ta bolest... jeho vlastní touha přežít... a zachránit ji, v něm vzbudila cosi, co mělo spát ještě několik let. Vždycky byl tak impulzivní, co se týkalo jeho vlastních rozhodnutí a taková byla i jeho moc. Pevněji sevřel dřevěné zábradlí. A nyní byl zde. Co to pro něj vlastně znamenalo? Mohl mít skoro sto lidských roků a možná se tak i cítil. Naklonil se více přes zábradlí a sledoval květy, které objímaly jednotlivé tyčky oplocení. Sehnul se k jedné květině a přičichl si k ní. Zklamaně se odtáhl, když zjistil, že nevoněla jako ty které znal dříve. Všechny světy byly rozvrácené... nejen ten ve kterém se narodil, ale i ten ve kterém se musel naučit žít. Znova se bezpečně umístil do správné pozice u zábradlí a vzdychl si. Co všechno ho ještě v životě potká? V ten moment vyndal z kapsy drobný provázek utkaný ze zvláštních nití, které při správném úhlu vydávaly světlo. Zlehka odhrnul pocuchané části copánku a odhalil tak na světlo světlý kámen, jehož vybroušený tvar se leskl jako dokonalý křišťál. Alan měl u sebe pár drobností, které měl ze Sixamu. Občas tak uvažoval proč mu je vlastně Strážci nechali... až později mu došlo, že mu zůstali kvůli tomu aby nezapomněl... nezapomněl na to kým měl být. Královna věděla, že jednou bude litovat... a nic nemohlo být horší než žít ve vyhnanství s bytostí, která způsobila jeho prudký pád a opovržení druhých... zvláště když v rukou třímal věci, které mu byly v Trojjazersku k ničemu, protože tam byla jeho moc oslabenější. Nyní pochopil, že jsou funkční. Natáhl ruku před sebe a pozoroval kus svého bývalého domova. Až pak si vzpomněl na Anabelu. Nechtěl, aby se jí někdy pokusila Oxana ublížit... i když se jednalo jen o umělý zmatek v jejích myšlenkách. Sevřel přívěšek v pěsti a ucítil bodnutí v hrudníku, když se pod jeho sevřenými prsty roztančily neviditelné jiskřičky. Zavřel oči, ale vzápětí je prudce otevřel. Zase činil něco na prudký popud, ačkoliv si nebyl jistý co vlastně dělá. Zmateně zvedl kámen před svůj zrak, kde se ujistil, že začal více zářit. Až pak pochopil, co se mu podařilo vytvořit a aniž by si toho všiml...



...ho někdo začal pozorovat. Co to má v ruce? Napadlo ji, když spatřila podivný tmavý provázek s něčím lesklým na konci. Překvapeně se zastavila na místě a sledovala jeho vysokou postavu. Až nyní si uvědomila, že si nikdy nevšimla, jak široká měl záda a jeho ruce... vypadal jako kdyby často zdvihal těžké předměty nebo něco takového. Zarděla se. Na co to vlastně myslí? Napadlo ji. Škubla sebou. Tohle se jí přeci muselo zdát... tohle... Skoro to vypadalo jako kdyby ji Alan slyšel, když se v nestřežený moment otočil k narušitelce. Anabela sebou cukla, zacouvala a otočila se k němu zády. Chtěla udělat krok, když za svými zády zaslechla jeho hlas.
"Počkej!"



Prudce se zastavila a přejel jí mráz po zádech. Co mohl ten mimozemšťan chtít? Zmateně se ohlédla.



"Chtěl bych se omluvit," zašeptal.
"To... to... není třeba," podařilo se jí vykoktat. Alan z ní ucítil její strach, zavrtěl hlavou.
"Je to potřeba. Spolu s Oxanou jsme vtrhli do vašeho světa... a to co se stalo... dnes... já... u Sixamu... ach, je těžké to nějak vysvětlit..."
"Nemusíš mi nic vysvětlovat... já už ani nevím, co se tam stalo... vážně..." pokusila se ho trhavě ujistit.
"Opravdu?" Zeptal se jí klidným hlasem. V ten okamžik si Anabela vybavila jeho paže, které jí držely nad podlahou. Silněji zrudla a na její tváři se usídlil drobný úsměv.



Alan zamrkal. Ona se na něj usmívala? Zalapal po dechu a snažil se pochopit její emoce, které ho objímaly a dělaly mu v hlavě ještě větší zmatek než v ní samotné. Měla z něj strach, tím si byl jistý, ale to druhé? Pootevřel ústa, ale nakonec je zase zavřel. Najednou pocítil vlastní záchvěv obav, které ho nakonec donutily vykouzlit stejně drobný úsměv jako měla ona sama.



Měl opravdu hezký úsměv... prohnalo se jí hlavou, než jí došlo váha vlastních myšlenek. Prudce zavrtěla hlavou.
"Musím jít..." vyhrkla.
"Počkej ještě chvilku... já... chtěl bych ti něco dát," pronesl rychle.
"Mě?" Zvolala šokovaně.
"Ano... není to nic nebezpečného... ale mohl by ti pomoci..." zašeptal a ukázal jí zvláštně zamotanou šňůrku s jasně bílým kamenem.
"Co to...?"
"Je to talisman..."
"Talisman?"
"Ano, to co se stalo dnes... se s ním už nebude opakovat, věř mi alespoň tohle..."
"Ale já... já... jak bych..."
"Já vím a chápu že mi nemůžeš věřit, ale dnes prosím... zkus to... vezmi si ho a já ti slibuji, že už nikdy nepocítíš to co dnes, když se ti Oxana podívala do očí..." Anabela se zatvářila zmateně. Takže on to věděl... takže Oxana... zbledla. Alan se na ni dlouze zahleděl, uchopil její ruku a vtiskl jí příjemně hřející kámen do dlaně.



Anabela sebou trhla, ale ruku mu nevzala.
"Prosím," požádal ji znova. Chvíli tak zůstala hledět do jeho podivně lesknoucích očí. Jeho pohled jí nikdy nepřinutil cítit to co vnímala, když se na ni zpříma podívala Oxana... neměla pocit, jako kdyby se jí snažil dostat do hlavy. Alan silněji stiskl její drobnou dlaň ve své a Anabela znova ucítila podivné brnění.
"Jak bych ti mohla věřit?" Vyšlo bezmyšlenkovitě z jejích úst. Jeho pohled zesmutněl, povolil stisk své dlaně a zlehka zamotal její prsty kolem přívěsku.
"Měj ho pořád při sobě," vydechl naléhavě, jeho oči se při tom zaleskly do světlejšího odstínu, takže mohla spatřit jeho tmavé duhovky. Zlehka se naklonila blíže k jeho obličeji jako květina ke slunci.



"Co to tady děláte?!" Ozval se za nimi hlas. Oba oslovení sebou trhly a prudce od sebe odstoupili.
"Vysvětlí mi někdo z vás dvou, co se tady děje?" Vyhrkla Daniela a změřila si je. Anabela zrudla ještě více, pokud to byla vůbec možné a s přívěskem, ukrytém ve své zatnuté pěsti, utekla z terasy. Daniela se obrátila k Alanovi.
"Takže?" Alan si vzdychl. Nebyl si jistý, co jí měl povědět.

Páááni. Krásné počtení. Já ty pasáže s nimi miluji je to takové tajemno-romantické.
Moc se mi líbí ty detaily, které popisuješ. Působí to tak realisticky. Zkusila jsem si vybavit, jaká slova mohla mít píseň o sklovině.

Jinak se neskutečně těším až dojde na jejich první polibek a něco mi napovídá, že to nebude dlouho trvat.

Myslím, že kdyby Daniela nepřišla nevhod, patrně by na ten polibek, byť třeba jen letmý, přece jen došlo

Díky holky popravdě teď se to v Anabele trochu mlátí jinak dílek bude dneska kratší, tak snad se nebudete zlobit


03x17



"Alane, odpovíš mi?" Dožadovala se jeho přímé reakce Daniela. Alan zvážněl. Co jí měl říct? Jak jí měl vysvětlit, co cítil, když viděl její dceru? On, podivný zelený mimozemšťan? Zavrtěl hlavou.
"Nestalo se nic, co by bylo podstatné. Jen jsem chytil vaši dceru za ruku, nic víc," odvětil klidným tónem. Daniela se pousmála.
"Myslím, že se ti moje dcera líbí," vydechla. Alan sebou škubl.
"Je to sympatická žena, dál nevím co povědět..." vydechl nejistě. Daniela zavrtěla hlavou.
"Dobře... chtěla jsem ti jen ukázat další oblečení, které jsem pro tebe ušila," pronesla vítězně.
"Pro mě? Není nutné, abyste si se mnou dělala takové starosti..."
"Nedělám si je o tebe, jsi jen zajímavý člověk a pro někoho jako jsem já jsi velká inspirace," mrkla na něj.
"V první řadě, nejsem člověk a nejsem jeden z vás. Váš manžel nás nemá rád, možná byste se měla řídit jeho příkladem..."
"Alex je zvyklý, že si odjakživa dělám co chci. Ano, jsi jiný, ale tvoje tělesná konstrukce je stejná jako ta naše, takže jsi dokonalý model... takže jsi ochotný se na ty věci podívat?" Alan znejistěl, než nakonec přikývl.
"Skvěle! Pojď!" Vyzvala ho. Alan se krátce ohlédl směrem, kterým utekla Anabela. Ve svém nitru si přál jít za ní, i když netušil co by jí řekl jako důvod, proč ji následoval. Byl si jistý, že si musel držet odstup... ale ani to mu nebránilo si podvědomě přát, aby ten přívěšek skutečně nosila. Svěsil hlavu a následoval Danielu do jiné místnosti.



Anabela mezitím divoce doběhla do svého pokoje...



...kde se vyčerpaně svezla na postel. Měla pocit jako kdyby se s ní točil celý svět. Co se to se mnou děje? Ptala se sama sebe stále dokola a v očích se jí zaleskly slzy. Proč vlastně pláče? Zmateně si otřela volnou paží tváře.



"Proč se mi to děje!" Zvolala do vzniklého ticha. Nikdy za svůj krátký život necítila větší zmatek. Jako kdyby se v ní praly dvě části její osobnosti... skoro tak cítila, jak její křehkou duší vláčí silný strach, který jí přivazoval k jejím zažitým pravidlům a pak ta druhá část... ta která chtěla poznat toho podivně smutného mimozemšťana s očima jako křišťál. Zavrtěla hlavou. Tuhle část svého já si nechtěla připouštět... bylo to špatně! Nevěděla kým byl... ani co dokázal... a sám jí dnes přiznal, že s ní Oxana něco udělala, ale... on ji bránil. Znova si vybavila jeho paže, které ji stáhly za sebe. Držel ji pevně a rozechvíval její nervy tím nejdivnějším způsobem. Jeho pokožka se zdála být pokrytá statickou elektřinou, která jí mohla kdykoliv spálit. Natáhla před sebe svoji prázdnou dlaň, která jí ještě před nějakou dobou pálila. Co to s ní dělal? Otáčela ji před svým obličejem, než ji zmučeně položila zpět na polštář. Všechny její myšlenky byly k ničemu... protože kdykoli kdy ho viděla... toužila každou částí své bytosti ho poznat... zjistit jeho tajemství a pochopit kým byl. V ten moment se jí před očima zjevil její vlastní průzkum napříč starými časopisy, kde si mohla prohlédnout uměle vytvořené mimozemšťany, které stvořili různí umělci či grafici. Vzpomněla si na protáhlé hlavy, velké černé oči a na prakticky neexistující nos s ústy... ale Alan takový nebyl. Kdyby nebylo jeho pokožky a těch očí... mohl by být člověkem. Ale kdyby jím byl... změnilo by se pro ni něco? Divoce zavrtěla hlavou, schovala svoji tvář do polštáře a vydala dlouhý pisklavý zvuk.

Přála si vypnout. Chtěla ve své hlavě najít knoflík, kterým by mohla zamknout všechny věci, které jí napadaly, když ho spatřila. Několikrát bouchla hlavou do polštáře, ale věděla, že to bylo k ničemu. Její myšlenky nemohly rozehnat žádné údery, ani prudký běh nebo něco takového... nemohla... nemohla... zoufale vydechla, když si uvědomila, že v druhé paži stále třímala tu věc... talisman. Vytáhla svoji druhou dlaň ke svému obličeji. Skoro se bála rozevřít svoje pevně zaťaté prsty, kterými objímala tu podivnou věc, ale nakonec tak učinila, čímž se před jejími zraky objevil bílý, příjemně zářivý vybroušený kámen. Mohla té věci důvěřovat? K čemu byla vlastně dobrá? Ptala se sama sebe, když kámen namotaný na podivné šňůrce otočila opačným směrem. Její realistická stránka jí radila mu tu věc neprodleně vrátit, ale ta druhá... ta druhá si užívala, že dostala první dárek od někoho... někoho kdo nebyl její příbuzný. Pomalu vytáhla nohy z postele a postavila se. Natáhla před sebe ruku a pozorovala kámen. V ten moment si ho zatoužila pověsit na krk i kdyby třeba jen na několik krátkých minut.

Za nějakou dobu se jí tak podařilo podivnou šňůrku umístit na svoje hrdlo. Opatrně tak vytáhla ze stolku osamělé drobné zrcátko.



Několik krátkých vteřin tak váhala, než ho pozvedla před svoje zraky.





V ten moment se jí na tváři usídlil úsměv. Kámen byl opravdu krásný a leskl se jako Alanovi oči. Otřásla se a dotkla se jeho broušeného tvaru. Proč se jí to rozhodl dát? Proč zrovna jí? Daniela k němu byla mnohem milejší, než ona... tak proč? Ptala se sama sebe a sevřela přívěsek ve své dlani. V ten moment ucítila příjemné brnění a napadlo ji, zda ten kámen není živý. Ten nápad jí přiměl sebou trhnout, vzápětí se ale upokojila... něco takového nebylo možné... určitě ne. Znova se zahleděla do zrcátka a usmála se. Cítila se najednou zvláštně poctěná, že ho dal jí.

Anabela netušila kolik minut uběhlo... ale nedokázala odtrhnout zrak od podivného řetízku. Stále nemohla pochopit důvod, proč ho dal zrovna jí. Letmo se dotýkala hladkého povrchu vybroušeného kamene, když za sebou zaslechla cizí hlas.



"Belinko! Tady jsi! Víš, že jsi prošvihla celou večeři?" Ozval se hlas jejího bratrance. Večeři? To už bylo tak dlouho? Prohnalo se jí hlavou, když se trhaně otočila k Patrikovi.



"Já... neměla jsem hlad," lhala nepřesvědčivě.



"Je ti dobře? Ty máš vždycky hlad a..." najednou se mu hlas zadrhl v hrdle a jeho pohled klesl k podivně zářícímu přívěsku.
"Co je to?" Vztáhl ke kameni paži, ale Anabela mu uhnula.
"Nic!" Vyhrkla a zakryla přívěsek oběma rukama.
"Jak nic? Nejsem slepý... kde jsi to vzala?"
"Našla jsem to..."
"Kde?"
"Není to jedno? Já... jsem unavená a chci se jít umýt... byl jsi už v koupelně?" Pokusila se odvrátit konverzaci jiným směrem.
"Nebyl jsem tam... ale tohle... Belinko, řekni mi pravdu... kde jsi to vzala? Protože si jsem jistý, že jsem to ještě nikdy neviděl..."
"Nemusel jsi to vidět... našla jsem to v zahradě a teď... chci se jít opláchnout!" Zvolala třesoucím hlasem a prudce vykročila z místnosti. Patrik si ji zmateně prohlížel. V ten moment si ujasnil hned několik skutečností... Anabela před ním něco skrývala a byl si jistý, že udělá cokoliv, aby z ní její tajnosti vytáhl.

Krásný díl . Je vidět, že Bellinka má v hlavě pořádný guláš, ale jak se zdá, její city se začínají prohlubovat.
Moc se těším na pokračování!

Krásný talisman pro krásnou dívku - jsem zvědavá na jeho účinky. A taky na to nové Alanovo oblečení !

Moc děkuji, holky jinak vás moc všechny poprosím o fantazii... domyslete si prosím v jedné pasáži Anabelino tělo a v druhé Davidovi vlasy

03x18

Za několik dní zastavila Daniela svoji dceru v zahradě.



"Belinko, já a strejda jsme pro tvého tátu připravili překvapení!" Oznámila jí nadšeně a tleskla rukama.



"To je skvělé, mami! Proč jsi mi nic neřekla? Pomohla bych ti!" Vyhrkla nadšeně.
"To nebylo nutné, holčičko. Navíc po tobě budu chtít jinou pomoc. Alex je teď u fotek dědy, přiměla bys ho prosím vyjít nahoru?"
"Samozřejmě! Už se těším, jak se bude tvářit až se dozví, že budeme slavit jeho svátek!" Zvolala nadšeně.



"Bude mít jistě radost. David dokonce objevil ve skladu zapomenutou lahev vaječňáku, ten miluje," zasmála se.
"Už se moc těším."
"Dobře, teď půjdeme nahoru vše dopřipravit. Dokonce jsem přesvědčila Patrika, aby nám něco zahrál a zazpíval," mrkla na ni.
"Páni, proč jsi mi nic neřekla?"
"V poslední době vypadáš nějaká zamyšlená, nechtěla jsem tě zatěžovat přípravami, zlatíčko. Teď budeš s námi oslavovat."
"A Patrik to věděl?"
"Ne, věděla jsem to jen já, David a Christine. Chtěli jsme také překvapit vás dva, naši úžasnou mladou generaci," zašeptala s úsměvem. Anabela zavrtěla hlavou.
"Ale mami..."
"Netrap se, holčičko. Teď musíme jít překvapit tátu, dojdeš pro něj? Budeme v kuchyni." Anabela přikývla.
"Těším se, že bude mít radost," vydechla. Daniela přikývla a...



...spolu s Davidem zamířili do horního patra. Anabela chvíli postávala v zahradě, než se otočila a vykročila do nitra bunkru.



Věděla, že její táta měl v poslední době vždy špatnou náladu a z celého srdce si přála, aby alespoň dnes směla na jeho tváři zřít jeho úsměv. Alex byl neuvěřitelně vznětlivý a někdy nechápala po kom je vlastně ona sama.



Proto když nakonec vstoupila do místnosti a spatřila svého tátu před polonahými plakáty jejího dědy, napadlo jí, jaký byl vlastně Mathias. Alex jí o něm vždy nadšeně vyprávěl... vykládal o něm, že byl naprosto dokonalou bytostí, které se nikdo nikdy nedokáže vyrovnat, ale kam zapadala ona? Zahleděla se na snímky před svýma očima. Dokázala by snad takhle pózovat? Zavrtěla hlavou. Byla si jistá, že nikoliv. Možná se tedy do jejich rodiny skutečně příliš nehodila. Znova zakývala hlavou a odhodlaně se podívala do zad svého otce.
"Tati?" Oslovila ho nejistě. Alex se otočil.



"Belinko! Vyděsila jsi mě?! Proč jsi nedělala cestou větší hluk?!" Vyjel na ni. Anabela zbledla. Alex si pročísl vlasy a pousmál se.
"Promiň... copak potřebuješ?"



"Opravdu nutně potřebuji, aby jsi mi s něčím nahoře pomohl!" Vyhrkla divoce. Alex se zatvářil zmateně.
"Já? Chceš znova zkusit hrát na kytaru?"
"Ne, ale... sporák... on... nefunguje," procedila nakonec. Alex povytáhl jedno obočí.



"Ty chceš abych JÁ opravoval sporák? Na technický věci tady máme vědátory..."
"Ale tati... kdysi jsi mi říkal, že si dokážeš poradit se vším a tak mě napadlo..."
"Takže mě chceš zkoušet?"
"Ne, jen jsem chtěla s tím přijít... za tebou," dodala po chvíli.



"Samozřejmě mě těší, že spíš než těm nafoukancům věříš mě, holčičko. Takže pojďme na to!" Zvolal hrdě. Anabela zamrkala a zasmála se.



Její táta nikdy neodmítl žádnou výzvu, i když jeho prohra mohla i ohrozit život vyzyvatele.
"Díky, tati!" Alex se zasmál a ukázal na dveře. Společně tedy vykročili...



Anabela se tak snažila držet krok se svým tátou, ale Alex byl dnes mimořádně při síle. Jeho chůze byla plynulá a plná energie jako byla vždy jeho mysl. Proto také dorazil do kuchyně dříve, než Anabela.



"VŠECHNO NEJLEPŠÍ!" Uvítal ho společný hlas všech lidských obyvatel bunkru. Alex zamrkal.
"CO BLBNETE?!" Zakřičel ve snaze přehlušit zvuk řehtaček.
"Dnes máš svátek!" Oznámili mu všichni.
"Fakt? Ale vždyť mi tohle nikdy neslavíme," podrbal se na bradě.
"Možná bychom měli, co myslíš?" Mrkla na něj Daniela. Alexovi koutky se roztáhly do spokojeného úsměvu.
"To je zlatá pravda! Nikdy není dost příležitostí pro oslavy, to si všichni zapiště za uši!" Všichni lidští obyvatelé bunkru se zasmáli.
"A ty! Normálně jsi mě oblelhala!" Otočil se ke své dceři.
"Promiň, tati," pípla Anabela. Alex se zatvářil nazlobeně, vzápětí se jeho výraz změnil a pevně sevřel svoji dceru v náručí.
"Musíš se naučit nebrat všechno vážně, holčičko moje. Teď konečně pořádně okusíš šáňo! Všiml jsem si lahve na baru a taky... no páni vaječňák!" Zvolal nadšeně a pustil Anabelu, když jeho zrak zaujala drobná lahev v poličce. Divoce k ní vykročil a uchopil ji do ruky.
"No to mě podrž! Je to originální flaška i s pečetí! Jak jsi mohl něco takového přede mnou ukrývat, ty škarohlíde jeden?" Oznámil Davidovi.
"Protože bys byl schopen všechno vypít během jedněch Vánoc," mrkl na něj.
"Pitomost! Ale k Vánocům to patří, když už si nemůžeme udělat takové jaké měli naši předci nebo ne? A ty si je mezitím syslíš v těch tvých černých komorách, kam mají přístup jen hlavouni a tvůj talentovaný syn, který je také už pěkný chytrák!"
"Tohle..." Vydechl David, ale Daniela ho přerušila.
"No tak vy dva! Pojďte si raději připít!" Alex se prudce ohlédl a jeho tvář v mžiku změnila výraz.
"S radostí!"

Zanedlouho tak všichni spočinuli skleničkou plnou pěnící zlatavé tekutiny.





"Alexi, chtěla bych ti popřát za celý bunkr všechno nejlepší k svátku. Ať se ti splní co si přeješ..."
"...vystřelení brokoličáků na Mars..." doplnil s úsměvem její krátký proslov.
"...ať se ti daří vše na co sáhneš..."
"...dopsání té zatracené písničky..."
"...ať máš pořád dobrou náladu..."
"...tu mám pořád, o co ti jde?" Všichni se zasmáli.
"Víš, že tě miluji? I když jsi občas nesnesitelný mrzout, který nechce uznat, že nemá pravdu?" Alex zamíchal nepřítomně tekutinu ve své skleničce.
"A víš, že já miluji tebe? I když mi neustále připomínáš moje chyby a chováš se často jako osina v zadku?" Daniela zavrtěla hlavou.
"Jsi milý jako vždycky," mrkla na něj.



"Já vím a jsem rád, že víš co ti tím chci povědět, moje krásná černovlásko."
"Znám tě už dlouho... takže na tvoje zdraví, Alexi. Jsme stále s tebou, i když se často tváříš, že nikoho nepotřebuješ. Všichni tě máme rádi a chceme abys to věděl," Alex zamrkal. Najednou se zdálo, že neví co odpovědět, což bylo v jeho případě podivné. Nakonec však pootevřel ústa.
"Neberte si to moc k srdci, ale... i já vás mám rád, ano? Všechny," dodal jemným hlasem.
"Ale nedívejte se na mě tak! Zatraceně! Na zdraví! Těším se až začneme pořádně pařit!" Zvolal ve snaze rozehnat atmosféru. Nakonec tak všichni pozvedli sklenky a po chvíli se tak Alex natáhl ke svojí ženě.



"Ty mě stejně znáš nejlépe," zašeptal, než si ji přitáhl blíž...



"Alexi!" Vyhrkla, když se od něj odtrhla.
"Co je?"
"Měli bychom si dát tu sváteční pečeni, kterou pro tebe připravila tvoje sestra," zvolala a vymotala se z jeho objetí. Alex se otočil na Christine.



"Ty jsi pro mě vařila?" Vyhrkl udiveně.



"Ano, i když se chováš jako pitomec!"
"Tak já jsem pitomec? Ty jsi ještě horší než já! Jsi nesnesitelná, užvaněná osoba, která mi neustále kecá do textů, ty...!" V ten moment se k němu Christine nahnula a objala ho.



"Mám tě ráda, pitomečku."
"Já tebe taky, ty potvůrko," zašeptal jí do ucha, než se všichni vydali do jídelny.

(Tenhle dílek jsem chtěla pojmout jako sváteční kvůli Vánocům celou pasáž jsem ale musela rozdělit jinak bych to psala celý den, tak mi to doufám odpustíte )

Pěkný dílek, vypadá to na zajímavou oslavu !

Moc příjemný dílek! :) Hezká oslava. A Alexovi mrzuté hlášky nesměly chybět, jak jinak.

Ach, konečně jsem to dohnala  A jako vždy to bylo parádní počtení Alex nezklamal  Jen už se děsím, až jednou odejde..On i ostatní z generace  Ale těším se, co sis připravila pro "mlaďochy"  No, prostě mě ten jejich příběh dokonale pohltil

Děkuji holky, strašně moc si vážím každého slova jinak co se týká toho umírání, aktuálně jsou zatím všichni naživu, i když dlouho už to trvat nebude   Alex s Dany mají aktuálně oba 75 dní, což je podle průměru pro mě takový mezník, kdy je velká pravděpodobnost, že brzy zemřou... uvidíme, kdyžtak je budu muset nechat zase zmutovat, abychom se někam posunuli každopádně bunkr bude bez nich úplně jiný  

03x19

Oslava probíhala v příjemném duchu...











...všichni se náramně bavili u vyprávění staré generace o svých předcích. Kdy Alex ochotně nezapomněl připomenout Carolininu největší zbraň proti jeho otci, čímž byly knihy, které po něm házela, když se podle jejích slov choval jako naprostý idiot. Byl to pro ně vůbec jeden z nejpříjemnější dní za poslední měsíce. Byla to chvíle kdy byli skutečně všichni spolu. Skoro tak zapomněli na všechno ostatní... na věci, které je pronásledovaly... na bolest i strach.

Později se tak všichni přesunuli do vedlejší místnosti, kde Patrik začal hrát jednu z Mathiasových písní, kterou měl rád Alex.


(pokoušela jsem se najít nějakou píseň, která by textem odpovídala Mathiasově myšlence o nesmrtelnosti a zároveň by byla rytmičtější... pátrala jsem dlouho až jsem objevila tuto: https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/fall-out-boy/immortals-628667 teoreticky by to mohla být ona, i když Mathiasův hlas si představuji trochu jako hlas tohohle interpreta   https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/daughtry/waiting-for-superman-536184 - vždycky jsem chtěla, aby Mathiasův hlas zněl hrozně mile kdyby zpíval pomalu (zkrátka, aby mu ženy padaly k nohám když začal zpívat svoje balady   ), ale zároveň aby byl schopen zpívat i pravé rockové písně... ale už vás nebudu nudit se svými úvahami mimochodem tohle by mohla být druhá píseň na kterou budou všichni tančit   )

Za nějakou dobu tak všichni obdivovali Patrikův hezký hlas, který narušoval jindy tichý bunkr. Patrik možná nezpíval jako Mathias nebo Alex, ale měl potenciál... na který ale neměl čas.
"Dej do toho všechno!" Pobízel ho nadšeně Alex při rytmičtější písni. Za nějakou dobu tak Patrik přešel i na pomalejší skladby, při kterých se naše páry daly do tance.



Byl to pro ně neobyčejně příjemný čas ve kterém si mohli užívat jeden druhého.
"Později pro tebe dojdu!" Zavolal na Anabelu Patrik, když si všiml její drobné postavy v křesle.



Anabela zavrtěla hlavou. Nezlobila se, že nemá s kým tančit. Ráda viděla ostatní spokojené a to o to více když si uvědomovala jak může být život zvláštní. Tak moc si přála, aby mohla tahle chvíle trvat věčně. Aby se mohla v klidu dívat na svoji spokojenou rodinu. Aby se mohla dívat na svoje rodiče, kteří vypadali, že se nemohou shodnout, kdo bude vlastně koho vést, na tetu a strýce a jejich propletené prsty. Všichni byli jedineční a o nikoho nechtěla přijít. Pak se zaměřila na Patrika. Vypadal najednou jinak s kytarou v ruce a jeho divokými pohyby, kterými dokázal rozvlnit nejen sebe, ale i struny. Byl opravdu nadaný, i když si to odmítal přiznat a na každou narážku na svoje umy jen mával otráveně rukou. Kdyby byl Patrik venku, jistě by za ním běhala spousta žen, ale tady byl na tom stejně jako ona sama, která nedostala do vínku žádný zvláštní talent ani charisma. Anabela už dávno věděla, že se nehodí ke svému sebevědomému otci a matce, která měla vždy na všechno odpověď. Ona byla nesmělá a neuměla se vyjadřovat správně, když potřebovala. Vlastně jedinou odpověď kterou dokázala vždy vyplodit byl útěk... až pak se jí před očima zjevil Alan. Zavrtěla hlavou, nechtěla si ho ani představovat, protože už jen myšlenka na něj dělala s jejím žaludkem legrační věci, proto se raději zaměřila na výjev před sebou a zatnula pěsti.

Aniž by to tak věděla, byl muž/bytost/mimozemšťan, nebo jak ho nazvat, hned kousek od ní.



Alan rád poslouchal lidské písně. Připomínalo mu to jedno vzdálené období, které strávil na planetě Zemi. Ochotně tak natahoval svoje citlivé uši jejich směrem a zapisoval při tom do svého notesu poznámky. Psaní ho uklidňovalo a při vytváření jednotlivých slov cítil, jak jeho moc bublá v rytmu jeho srdce, ale zároveň je pokojná jako on sám. Skoro se usmál, když si uvědomil jak dobře se cítil poblíž lidských obyvatel bunkru, a to o to více, když pochopil, že je Anabela s nimi. Vnímal ji přes tenké stěny a vstřebával svými zvláštními schopnostmi její pocity... její osamělost. Tolik si přál jí pomoci, zeptat se jí proč se cítí být sama, když má kolem sebe rodinu, ale nemohl a nesměl. On byl stále jen cizinec. Mimozemšťan, který se vetřel do jejich života jako krutá nemoc. Zavrtěl hlavou a otočil na další stranu, když jeho vnitřní radary zaznamenaly další osobu.
"Oxano..." procedil a zavřel notes. Letmo se ohlédl. Oxana mu věnovala široký úsměv.
"Ahoj Xaminku," Alan se postavil.



"Co chceš?" Zeptal se jí bez obalu.
"Jak můžeš vydržet být tady? U toho jejich kraválu? Sixamské písně jsou mnohem hezčí," Alan pokrčil rameny.
"Mě se to líbí," odsekl.



"U Sixamu! Už jsi začal pracovat na našem plánu, že? Proto jsi tady?"
"Pokud sis nevšimla, tak jsem si zapisoval."
"Nebuď na mě zlý! Vím, že si do té knihy píšeš svoje taktiky... dělal jsi to ještě na Sixamu... nebo si snad píšeš deník?" Uchechtla se.
"Do toho ti nic není!"
"Ale je! Jsme v jednom týmu... vždycky to tak bylo."
"Dříve ano, dnes ne..."
"Takže zítra ano?"



"Ne, už nikdy a teď mě nech samotného." Oxana zvážněla.



"Jsi hrozný samotář, dřív jsi byl ke mě více otevřený a pomohl si naší věci."
"Zradil jsem ty, které mi věřili..."
"Ale no tak... oběti jsou nutné, vždycky to tak bylo, Xaminku."
"Neříkej mi tak a nech mě samotného."
"Pořád nechápeš řád věcí... vždycky se musí někdo obětovat, proto mám i já plán."
"Jaký?!" Vyjel na ni.
"Copak? Najednou jsi zvědavý? Co kdybych ti řekla jedno jméno... Alex," to jméno vyslovila tak podivně, že Alanovi přejel mráz po zádech.
"Co s ním máš v plánu? Nech ho být!"
"S ním nemám v plánu nic, protože je ukrutně starý... ale má v sobě to, co milion našich lidí... škoda, že není mladý," zavrněla.
"Nech toho!" Oxana se zasmála a chytila ho kolem krku.



"Přesně tohle jsem chtěla od tebe slyšet! Žárlíš Xaminku, i když mě k sobě odmítáš pustit. Ty víš, že bych nikdy nechtěla být s obyčejným člověkem, když mám tebe. Ty jsi tak..." Alan pocítil jak se jeho moc začala dostávat k povrchu jeho pokožky. Nedokázal ji snést. Otřásl se, když ho začaly brnět konečky prstů.
"Pusť mě... nebo to špatně dopadne," zasyčel jí do ucha.
"A jak Xaminku? Tebe ani tvého malého tajemství se nebojím, cítím z tebe moc... jako kdybych byla zase doma..." položila mu hlavu na rameno a vtiskla mu polibek na krk. Alan sebou prudce škubl a zatnul pěsti. Uklidni se... uklidni... opakoval si v hlavě jako mantru.
"Znova tě varuji, Oxano..." vydechl skrz zuby.
"Jsi nestabilní, ale to se mi líbí. Vždycky se mi líbilo nebezpečí... vzpomeň si na naši louku... vzpomeň si," Alan zavřel oči. Tohle se mi jenom zdá... není to pravda, říkal si v hlavě. Oxana se odklonila od jeho ramene a podívala se mu do tváře.
"Už si vzpomínáš, že ano? Můj Xaminku, můj..." vydechla než přitiskla svoje rty k těm jeho.



Alan prudce otevřel oči, ve kterých se zjevilo mnohem více barev než normálně. Prudce ji uchopil oběma rukama za ramena a odtrhl ji od sebe.
"DOST!" Zvolal v sixamštině. Oxana se zasmála.
"Ty víš, že tě miluji ty můj Xaminku..." v ten moment se Alanovi zatmělo před očima. Oxana se mu pokusila ukrást další polibek, když ji Alan silněji sevřel a podíval se jí do očí. Cosi poté vyslovil podivným zpěvným hlasem. Oxana několikrát zamrkala, skoro se zdálo, že téměř zkameněla.
"Já..." vydechla, než si dlouze zívla.
"Cos mi to... co... co..." šeptala. Její hlas se pomalu vytrácel, než se zapotácela. Pomalu by tak spadla na zem kdyby...



...ji Alan nezachytil. Oxana tak tiše zavřela oči.
"Jen spi..." pronesl něžně Alan a poponesl ji na gauč. Nějakou dobu tak na ni zůstal hledět a vnímal neutuchající bolest v hrudníku, která ho okrádala o dech. Klekl si ke gauči, aby nabral ztracený vzduch.



"Oxano, řekni mi... proč mi to děláš? Proč mě tohle nutíš dělat?" Zeptal se jí a díval se při tom do jejího spícího obličeje. Nerad na někoho využíval svoji moc, ale ona ho k tomu nutila. Provokovala ho, ale on neměl být takový... měl se umět ovládat... jenže to nedokázal a jeden z těch důvodů byl i fakt, že nikdy nedokončil svůj trénink. Zoufale zavrtěl hlavou. Cítil se zle, nejen po fyzické stránce, ale i po psychické. Měl pocit jako kdyby běžel míle a neznal svůj cíl... cítil se tak unavený, tak zničený... až pak jeho zamotanou mysl zaměstnala cizí emoce.



Anabela, kterou vyslala její matka pro zbytek vaječňáku, nyní stála v obýváku a snažila se pochopit výjev před svýma očima. Alan pozoruje Oxanu při spánku? Napadlo ji a ve svém nitru pocítila něco zvláštního. Má ji rád? Vpadlo do její mysli. Zavrtěla hlavou, nic jí po tom přeci nebylo a hlavně jí to ani nemuselo zajímat. Alan se k ní otočil. Anabela zalapala po dechu. Alan vypadal jinak. Jeho zelená pokožka byla světlejší, pod očima měl tmavší kruhy a co bylo nejhorší... z jedné nosní dírky mu vytékal tenký proužek karmínové krve, stejné kterou v sobě chovala i ona sama.
"Alane!" Zvolala. Oslovený sebou škubl. Proč byla Anabela najednou tak vyděšená? Napadlo ho a postavil se, což způsobilo, že se mu jen zamotala hlava. Anabela ho rychle chytila za ramena ve snaze mu nabídnout oporu.



"Co se ti to stalo? Udělala ti něco? Teče ti krev... proboha! Krvácíš... ach..." koktala a odněkud vytáhla světlý kapesník se kterým se pokoušela setřít pramínek životadárné tekutiny. Alan se na ni díval a věnoval jí drobný úsměv.



Starala se o něj. Nebála se jeho... ale o něj. Jeho srdce se rozbušilo, když si uvědomil tu změnu.
"Tak odpovíš mi? Co ti ta příšerná osoba provedla?! Nikdy se mi nelíbila... je vlezlá... otravná... a říká divné věci... ty tedy také někdy, ale... zatraceně... co ti provedla? Řekni mi to!" Zvolala a snažila se ze všech sil setřít poslední zbytky krve pod jeho nosem, čímž se byla k němu nucená víc přiblížit. Alan ji chytil za ruku ve které třímala kapesník. Anabela sebou cukla a podívala se na jejich dlaně. Uvědomila si jakým způsobem oproti sobě jejich barvy pleti kontrastovaly.



"Všechno je v pořádku," zašeptal něžně.
"Jak v pořádku?! Tahle sépie si tady chrní a ty tady krvácíš a vypadáš, že tě klepne! Jestli mi to neřekneš, tak ji půjdu vzbudit! Potvora jedna! Každého tady jenom obtěžuje a když už si dovolí i na tebe...! To je...!" Alan se zasmál, nikdy ji takovou neviděl. Bylo to jako kdyby ji najednou spatřil v jiném světle. Kde byla ta křehká dívka? V ten okamžik působila tak silně, že se začal docela obávat i o Oxanu.
"Dobře... jdu tu potvoru vzbudit! Nejdříve škube vlasy mému tátovi a teď ty! Tak to ani náhodou... jen počkej... já ji dám nějaké pokusy...!" Zbytek nestačila doříct, protože udělala krok od Alana, ale ten ji přitáhl k sobě zpět, čímž se jí zamotaly nohy a musela se ho chytnout. Alan ji přidržel u sebe za pas a druhou dlaň ji přiložil ke tváři.



"Děláš si o mně víc starostí, než si skutečně zasloužím, ale děkuji ti. Už dlouho pro mě nikdo něco takového neudělal," vydechl jemně. Anabela zalapala po dechu, najednou nevěděla co říct.
"Kde máš talisman?"
"V... v... v... pokoji," vykoktala. Alan přejel svými prsty po hraně její čelisti a věnoval jí další úsměv.
"Nos ho prosím, je to důležité... ochrání tě..."
"Před čím?"
"Před ní... přede mnou... před někým jako jsme my. Měj ho pořád při sobě," zašeptal jí do tváře.
"Do...do...bře," odvětila trhavě. Její srdce se rozbušilo a tváře jí polila červeň, co se to s ní dělo? Co to s ní dělal? Alan se na ni široce usmál. Najednou se cítil lépe. Jeho moc nyní pomalu plynula jeho žilami a nenutila ho vybuchnout.



"Děkuji ti," vydechl. Anabela zamrkala.



Najednou nevěděla kam s očima. Jedna její část chtěla okamžitě utéct, aniž by se na něj jedenkrát podívala a ta druhá... toužila si ho pořádně prohlédnout. Jeho zvláštní křišťálové oči, špičatý nos a jeho pěkně tvarované rty, které nesly spolu s částmi jeho uší jedinou růžovou barvu na jeho hlavě. Nesmíš takhle uvažovat! Přikázala si... ale bylo už pozdě. Její ruce jí najednou nešly sundat z jeho těla a jeho dlaň ji příjemně hřála i brněla na její líci. Alan jí tak přestal hladit po tváři a jenom se na ni díval. Jako kdyby byli ve své osobní mýdlové bublině a nikdo jiný tam nebyl. Ani spící Oxana nebo snad hudba z vedlejší místnosti. Na světě v ten moment byli jen oni dva. Alan jí zastrčil osamělý pramen za ucho a sklonil se blíže k ní. Jeho nos se dotkl jejího a zavřel oči. Anabela jeho gesto napodobila jen k němu naopak hlavu zvedla. Alan se k ní sklonil ještě blíž, že málem pocítil dotek jejích rtů, ale v ten moment jeho duši zasáhly cizí emoce, které se probojovaly skrz jeho zamotanou mysl. Byl to úlek, ale nepatřil Anabele. Škubl sebou a otevřel oči.



"Anabelo!" Ozval se hlas Daniely. Anabela sebou trhla a napodobila Alanovo gesto, díky čemuž mu zůstala hledět zblízka do očí.

To snad ne, zase je přerušila Daniela Konečně jsem dohnala poslední díly a jsem úplně nadšená, píšeš tak krásně. Jenom je mi líto, že Dany vždycky přijde v tom nejlepším okamžiku Ale myslím, že to není nic platné a že teď už ani amulet v ničem nepomůže.