Lucisab a její postapokalyptický svět

Myslím, že Alanův zásah proti Oxaně byl naprosto v pořádku, měl by své schopnosti používat proti ní tímto způsobem častěji

Díky holky, moc si vážím každého slova když ono je nejhorší, že je někdo vyrušit musel a Daniela byla opět ta nejlepší možnost však uvidíte v příštím dílku pokusím se ho dodat co nejdříve, jen co se mi podaří dofotit pár drobností jinak Alanovi schopnosti určitě ještě v akci uvidíš, Ludmi jen je otázka jakým způsobem je využije

Nádherný dílek!
Skoro jsem Bellinku nepoznávala, jak se o Alana strachovala. Už je v tom až po uši . Jsem také zvědavá na Alanovi schopnosti a jestli se mu povede zastavit Oxanu a její podivné plány.

Díky Jani popravdě Belinka má teď v hlavě pořádný guláš


03x20



"Co tady vy dva děláte?" Zeptala se klidným hlasem Daniela. Anabela zrudla.
"Mami já... já..." koktala.
"Vůbec nic. Belinka mi půjčovala jen kapesník," ozvalo se za jejími zády. Anabela se letmo ohlédla jeho směrem. Způsob jakým vyslovil její jméno donutilo tlouct její srdce rychleji. Oslovil ji vůbec někdy? Prudce se otočila zpět k matce.
"Copak to máš rýmu?"
"Ne, ale trpím na krvácení z nosu a nikde jsem nemohl najít nějaký ubrousek..." odvětil pevně. Anabele přejel mráz po zádech... skoro to byla pravda... téměř. Stydlivě sklonila hlavu. Proč se musela dostat do této situace? Proč?
"Ubrousky jsou v kuchyni. Každopádně je milé Belinko, že jsi chtěla pomoci Alanovi, to bych od tebe nečekala. Takže už se ho nebojíš?" Anabela prudce zamrkala a zalapala po dechu.
"Já... já... raději půjdu pro ten vaječňák..." vyhrkla trhaně a otočila se směrem k terase.
"Holčičko! Kuchyně je tímhle směrem," ukázala jí prstem Daniela. Anabela zrudla ještě více pokud to bylo vůbec možné. S nesrozumitelným zamumláním zamířila do kuchyně. Za několik vteřin se tak vrátila s lahví v rukách.
"Jen mi ji dej, Belinko. Děkuji," usmála se na ni.
"Já... nemáš... za co," vykoktala a trhaně se ohlédla na Alana, který stále stál na stejném místě jako předtím.
"A co se stalo jí?" Ozval se znova Danielin hlas.
"Usnula," podotkl bez jakéhokoliv jiného vysvětlení Alan.
"Aha... ta má hodně tvrdý spánek... no nic... počkat!" Zvolala, když spatřila Alana, který začal pomalu kráčet k terase. Oslovený sebou škubl a otočil se na ni.
"Tak mě napadá, když tě tady tak vidím... umíš tancovat?" Anabela zbledla.
"Co...cože?!" Vyhrkla.
"Ale no tak holčičko... celé odpoledne jen vysedáváš v tom mizerném křesle, protože nemáš tanečníka... a tenhle mladík vypadá, že by mohl něco zvládnout," mrkla na Alana.
"Já nejsem dobrý tanečník, madam. Navíc to nepovažuji za dobrý nápad, váš manžel..." Daniela mávla rukou.
"Alex to přežije, když se k sobě nebudete moc mačkat nebo snad něco jiného," zvolala vítězně. Anabelu znova polila červeň.
"Stejně to nepovažuji za dobrý nápad. Tohle je vaše oslava a někdo jako já by se neměl podobných věcí účastnit..." pokusil se ze situace vymotat Alan.
"S Alexem si promluvím a pochopí to... takže co? Jsi ochotný pomoci mé dceři si zatančit alespoň jeden tanec? Za celý den si ještě nezatančila ani jednou," mrkla na něj.
"Bylo by mi ctí s ní tančit, i když to neumím tak dobře. Ale nechci ji k ničemu nutit a vaše rodina..."
"Přestaň se vymlouvat a Belinka bude jistě ráda. Je jako já, miluje tanec... takže pojďte," zvolala nadšeně. Oba tak rozpačitě nakonec vstoupili společně do hudební místnosti. Jenže jen co Alan překročil práh drobné místnosti, všechno utichlo.
"Co tady dělá ten zelenáč!" Zvolal Alex a přistoupil ke svojí ženě.
"Belinka potřebuje tanečníka," pronesla pevně.
"Tak se jí ujme náš mladý hlavoun!"
"Patrik si užívá to, co dělá teď a všichni chceme tancovat, takže... nech prosím naši dceru, aby si s námi se všemi mohla zatančit..."
"Opravdu po mě chceš abych tomuhle břečťanovi dovolil sahat na NAŠI DCERU?!"
"Budou spolu jen tančit, přestaň vyvádět! Navíc Alan se jeví jako rozumný člověk! A budeš poblíž, takže ho budeš moct zpražit, když se ti něco nebude zdát!" Alex se zamračil ještě víc.
"On není člověk!" Alan sebou cukl.
"Má pravdu..." zašeptal. Daniela se podívala jeho směrem.
"Nic neříkej... Alexi, přestaň se chovat jako jeskynní muž. Budou tady tančit s námi. Nic se nestane... navíc budeš poblíž, ano?" Oponovala mu pevně.
"Nevidím důvod...!" Daniela ho přerušila.
"Alexi!"
"FAJN! Ale jestli se jí dotkne jen jediným prstem navíc... utrhnu mu hlavu! Slyšíš mě, zelenáči? Jen jediný pokus a roztrhnu tě jako hada!" Alan zamrkal. Daniela si promnula spánky.
"Pojď... mám ten vaječňák... Patriku! Začni zase hrát... na co se tak díváte? Bráško, můžeš zase začít tančit?" Pokusila se všechny přítomné upokojit Daniela. Alex vytrhl Daniele z rukou vaječňák a nalil si do sklenice, kterou vzápětí vyprázdnil a nalil si další.
"Tohle se mi nelíbí!" Zamával rukou směrem k Alanovi s Anabelou, kteří nadále stáli mezi dveřmi neschopni pohybu.
"To mě taky ne, máš pravdu! Měli by tancovat!" Zvolala Daniela a vykročila k mladé dvojici. Alex se málem zadusil vaječňákem.
"Takhle jsem to nemyslel do prkýnka!" Daniela mezitím dorazila ke svému cíli.
"Nestůjte tady tak, když jsem vám to zařídila!" Zvolala nadšeně a zatáhla je oba více do místnosti.
"Já..." zašeptal Alan.
"Nikdy jsi to asi netančil, ale Belinka ti jistě poví jak na to. Drž se hudby a mojí dcery, ano?" Alan zamrkal. Daniela zavrtěla hlavou a sama umístila jejich paže do správných pozic. Anabela zrudla.
"Užijte si to! A nebojte, Alexe zvládnu," pronesla tiše se šibalským úsměvem, než se vrátila ke svému naštvanému manželovi. Alan se podíval na jejich chodidla.



"Ehm... je to už dlouho, co jsem něco takového tančil," vydechl nejistě. Anabela k němu zvedla oči.
"Ty... ty... jsi... někdy... něco...?" Nebyla schopna složit rozumnou větu. Alan jí ale nějakým zvláštním způsobem rozuměl.



"Nejsem na vaší planetě poprvé. Kdysi jsem tady strávil spoustu času," odvětil a jeho pohled se zdál najednou vzdálený.
"Ale... ale... proč?" Alan pokrčil rameny.
"Protože to moje Královna chtěla. O osudu každého Sixamana rozhoduje ještě dřív, než se narodí. Sixam je vlastně plný politicky výhodných rozhodnutí... není tam moc prostoru pro volné slovo," odpověděl jí klidně a sevřel silněji její pas. Anabela znova pocítila zvláštní pocit ve svém nitru a její obličej polila další várka červeně. Najednou měla nutkavý pocit, že dotek jeho paže způsobuje na její pokožce podivné brnění... Zavrtěla hlavou a snažila se raději soustředit na jeho slova.
"A... a... tohle... je taky její rozhodnutí?" zašeptala po chvíli.



"To určitě ne. Jejím skutečným rozhodnutím bylo, abych strávil s Oxanou sto let v Trojjazersku... za trest," odvětil tiše.
"T... t... rest?" Vykoktala.
"Ano, Oxana vám lhala. Nikdy jsme nevlastnili Trojjazersko. Vlastně to bylo naše osobní vězení, kde jsme měli přijít k rozumu. Nutno podotknout, že každý z nás svůj čas tam využil jiným způsobem..."
"J... ja... k?"
"Až tam jsem opravdu dospěl, Belinko. Pochopil jsem spoustu věcí... zjistil jsem, co už nechci nikdy udělat..."
"A co?"
"Zradit něčí důvěru. Královna měla pravdu a já jí nevěřil... pak by byl můj osud jiný... a já... nikdy bych tě nepoznal," to poslední vyslovil mimořádně tiše, ale i tak ho Anabela slyšela.
"Pr... pr... oč? Vždyť jsi... jsi... říkal... že... čas... tam... tam," vykoktala další téměř nesrozumitelné slovní spojení. Alan jí věnoval smutný úsměv, pevněji sevřel její dlaň a zatočil s ní. Když nakonec stanuli k sobě opět čelem, Anabela se namohla z nepochopitelného důvodu ubránit slabému úsměvu. Alan uměl tančit.



"Můj osud už byl daný, četl jsem ho. Měl jsem zemřít při obraně Sixamu a pak jsem měl získat veškeré posmrtné pocty, tak to bylo dané."
"Ale... ale... proč?"
"Belinko, někdo jako já vždy skončí takhle. Jsme zrozeni k něčemu takovému... to že jsem tady je vlastně rebelie už od samého začátku..."
"Ale... ale..."
"Nemysli na to. Co půjde to napravím, to ti slibuji."
"Ale... ale.. já nechci, abys...!" Slova se jí zadrhla v hrdle a najednou nedokázala dokončit myšlenku. Opravdu nechtěla, aby umřel... a bylo vůbec možné, aby někdo dokázal naplánovat něčí osud? Co byla vlastně ta Královna zač? Copak to viděla do budoucnosti? Zavrtěla hlavou. To nemohla být pravda... protože pokud by skutečně dokázala znát budoucnost, pak by přeci musela vědět i o tomhle, nebo ne? A musela by vědět, že ji Alan s Oxanou zradí. Znova s ní zatočil čímž na chvíli rozehnal její i svoje myšlenky. Proč jí vlastně tohle říkal? Proč nemlčel? Zamrkal. Nebyl si jistý, protože když se díval do jejích doširoka rozevřených šedých očí, které na něj hleděly s dětským strachem, nedokázal jí říct ne. Protože za tím strachem vnímal i něco jiného, něco... co spatřil před krátkou chvílí a to něco ho nutilo jí plně věřit a říkat jí věci, které jí hned prozrazovat nechtěl.
"Nic se nestane nebo alespoň ne hned. Teď si svůj osud píši sám podle okolností, které mi vstoupí do života," pronesl nepřítomně.
"Ale..."
"Poslouchej..." vydechl jemným hlasem. Anabela se pokoušela soustředit na hlas Patrika a tóny jeho kytary. Tuhle písničku znala. Byla jedna z prvních, které napsal její děda.
"Tuhle jsem měl vždy rád... Mathias měl vždy dobré písně," zašeptal.
"Ty... ty... jsi znal mého dědu?" Vyhrkla šokovaně.
"Mathias je tvůj děda?" Anabela přikývla. Alan vypadal překvapeně, vzápětí se usmál.
"Páni... u Sixamu... no to bych nečekal..." zamumlal.
"Já vím... nejsem jako on... nemám jeho odvahu ani talent oproti němu jsem jen... nikdo," vydechla smutně. Alan zavrtěl hlavou.
"To přeci není pravda, Belinko. Ty jsi úžasná, chytrá, krásná, milá, něžná... jsi jedinečná a odvahu máš už jen tím, že se mnou vydržíš v jedné místnosti," mrkl na ni. Anabela zrudla ještě více.
"Ale... já... já... proč...."
"Zapomněla jsi, kdo jsem? Tvůj táta o mě říká, že jsem zelenáč. Nejsem tak úplně člověk, i když mám dvě ruce a nohy jako ty... není zcela tradiční, aby mě někdo snadno přijal ve svém životě i kdyby jen jako spolubydlícího. Lidé přede mnou obvykle utíkají... proto si vážím každého, kdo činí jinak. Kdo se nebojí, že ho uhranu nebo něco takového..."
"A... a... mohl bys... něco takového... udělat?"



"Jsem Sixaman a věci, které jsou pro nás běžné, pro vás nejsou. Umíme pár věcí, které jsi mohla bohužel vidět u Oxany... ale nemusíš se bát, když budeš nosit ten talisman... nic takového se už nestane," pokusil se ji ujistit. Takže Alan měl schopnosti? Jaké přesně? A kdy je naposledy použil? Přejel jí mráz po zádech.
"A... a... použil jsi někdy... ty vaše běžné věci... na někoho z nás?"
"Ne, jak už jsem ti řekl, dospěl jsem. Padesát let s Oxanou v Trojjazersku mi hodně dalo i vzalo, věř mi. Takže jsem teď technicky skoro člověk," pousmál se.
"Ale..."
"Šššš," přerušil ji.
"Poslouchej hudbu," zašeptal něžně. Něco v jeho hlasu ji přimělo pocítit zvláštní brnění v žaludku. Zamrkala. Co se to s ní dělo? Proč se jí tolik líbilo pozorovat jeho zvláštní obličej? Nebyl člověk... a řekl jí, že je krásná... zavrtěla hlavou.
"Jen poslouchej," ponoukl ji znova, když sevřel obě její ruce a začal s ní tančit trochu jiným způsobem.

Parádní díl zase jsem se moc nasmála u toho, jak Alex protestoval a nazval Alana břečťanem

Opět parádní díl!
Musím říct, že stejně jako Hello, jsem se nasmála u pasáže s Alexem, kde na ty přirovnání chodíš .
Jinak se budu opět opakovat, ale mohla by to být pěkná dvojice
Těším se na pokračování.

btw.: Dost mě překvapilo, že Alan zná Mathiase...

Janika31 napsal:

btw.: Dost mě překvapilo, že Alan zná Mathiase...

No jo, to mě taky šokovalo, něco takového, že poslouchal jeho hudbu, bych nikdy nečekala  a Alan s Bellinkou se mi moc líbí. Hlavně uchránit všechny ostatní před Oxanou. Tam se docela bojím, čeho všeho se dočkáme.

Jééé, to je tak krásnééé A palec nahoru pro Danielu No, a Břečťan mě pak úplně dorazil
Mě asi nijak nezarazilo, že Alan zná Mathiase, zdálo se mi to i logické Ale chci znát souvislosti - víc, víc, víc souvislostí a informací o tom, co Alan zažil na naší planetě v minulosti, i o jeho vztahu k "našim" hrdinům, prosííím

Tento díl jsem si četla tajně v práci a měla jsem co dělat, abych se taky tomu "břečťanovi" nezačala smát nahlas A že by se Alan v minulosti setkal s Mathiasem to mě taky nenapadlo, spíš jsem myslela na Caroline

Díky holky, moc mě těší, že vás ten můj bunkr pořád baví

Ráda bych vám toho pověděla víc, ale... zkusím aspoň pár střípků   Alan má za sebou moc zajímavou minulost a na Zemi byl v hodně mladém věku (taky je jenom o pár let mladší než naše první generace kdysi jsem se to dokonce pokusila vypočítat a podle délky děje a stáří našich hrdinů, tak má aktuálně 100 lidských let ) je přímo spojen hlavně s jednou postavou, kterou znáte, což už tak nějak víte mohu vám všem slíbit, že se to brzy dozvíte Belinka bude mít v příštích dílech hodně možností s Alanem víc mluvit, i když to bude za ne moc dobrých podmínek... popravdě původně jsem měla v plánu tenhle dílek udělat delší, ale nechtěla jsem kazit jeho atmosféru... a myslím, že tím co tady říkám vám tak nějak dojde, co bude v příštích dílech následovat pokusím se ho dodat co nejdříve (možná to zvládnu i dnes, ale nejdříve chci dodat dílek k Nervóznímu )

Jinak Hello, Oxany je opravdu důvod se bát... tahle generace to opravdu nebude mít jednoduché naštěstí ale naši hrdinové na to nejsou sami a brzy po smutnějším období zase vysvitne sluníčko, to vám slibuji

03x21



"Dany... tohle... nemůžu se soustředit! Ti dva... zatraceně... podívej se na ně!" Klel Alex. Daniela se letmo otočila a oba tak přestali tančit a zaměřili se na mladou dvojici.





"Co má tohle být za tanec! Co si ten salát o sobě myslí!" Zvolal.
"Alexi! Jen tančí, nic víc!"
"Tohle není klasický tanec! Drží ji za obě ruce!"
"A to je snad zlé? Co bys dělal kdyby spolu začali tančit sambu?" Alex zrudl.
"Tohle přesně je ta chvíle kdy jsi osina v zadku," zamumlal vztekle.
"To ty taky," procedila. Alex se zamračil ještě více.
"Do prkýnka! Celý večer se mi tím zkazil! Jdu jim to hned zatrhnout... podívej se na něj... vždyť on se na ni směje... a ona... do prčic! Ona taky! Co když se zamiluje?!"
"A v tom by byl nějaký problém?" Alex se k ní prudce otočil.
"To myslíš vážně?! Uvědomuješ si kdo je ten šílený špenát?! Oči má jak černé díry a chová se podezřele! A navíc přeci řekl, že je o hodně starší! Opravdu chceš aby si NAŠE DCERA začala něco s týpkem který není člověk a je starší než já?!"
"No tak je zelený a má černé oči... mohlo by být hůř... má dvě ruce a nohy jako my... a tělesnou konstrukci má jako člověk, takže to je něco co mě trápí úplně nejméně... a že je starší? Nevypadá na to a to je důležité... na obličeji nemá jedinou vrásku a rostou mu tmavé vlasy... takže ať je starý jak chce, ty léta se na něm nepodepisují jako na nás..."
"Tím chceš naznačit co? Že jsem přestárlý?! Já jsem v té nejlepší kondici! Vidíš?!" Vyhrkl a začal před ní předvádět pozice jako profesionální bodybuilder, čímž mu akorát křuplo v zádech.
"Au!" Zaječel a chytil se za kříž. Daniela si ho změřila. Někdy se Alex choval jako dítě.
"Nikdy jsem neřekla, že nejsi v dobré kondici, Alexi. Ale naše dcera potřebuje mít v životě někoho výjimečného... někoho s kým by mohla prožít něco takového jako máme my..."
"Co...cože?!!" Zvolal šokovaně.
"Ano! Napadlo mě to hned, když jsem ho viděla... když jsem pochopila, že je to celkem klidný chlapec... ne jako ta podivná Oxana... ta se mi nelíbí ani trochu. A on s ní netráví ani čas... a nevypadá tak zle, když si odmyslíš ty oči pleť..."
"Takže tys ho pozorovala?! Snad mi nechceš říct, že jsi začala letět na tenhle typ kreatur?! Už ti nestačím?! Můj otec je Mathias! Jsem rozhodně větší třída než on! Jsem talentovaný, okouzlující, mám talent a jsem vyšší!" Daniela zamrkala.
"Přijdete mi stejně vysocí... ale to není podstatné..."
"Takže se ti líbí?!" Vyhrkl vztekle a přiblížil k ní blíž svůj rudý obličej. Daniela zavrtěla hlavou.
"Alexi..." vydechla jemně a vtiskla mu letmý polibek na rty. Alexovi mírně povolily svaly v obličeji, ale i tak se tvářil, že by mohl někoho zavraždit.
"Zbytečně se rozčiluješ, ty víš, že miluji jen tebe," mrkla na něj a poplácala ho po tváři.
"Tak proč o něm tak básníš?!"
"Protože mi přijde jako dobrá partie pro Belinku... v okolí nejsou žádní kluci pro ni... a pokud by s ním mohla být šťastná, tak proč ne..."
"NIKDY nedovolím, aby se jí ten zelenáč víc dotkl! Budou spolu jen přes moji mrtvolu!"
"Nepřeháněj... copak ty nechceš, aby byla naše dcera šťastná?"
"ANO! Ale ne s tímhle...! Zatraceně! Nemůžeme přeci takhle zkazit můj dokonalý rodokmen... tátu by jistě kleplo kdyby tohle viděl... to tak abychom měli v rodině zelené lidičky... víš co by si o nás mysleli kdyby se otevřel bunkr? Celá NAŠE POVĚST by šla do kytek!"
"To je absurdní..."
"Kulový! Jdu jim to zatrhnout... nebudou mi tady běhat mrňaví zelení mužíčci, co na mě budou řvát dědo... to určitě!"
"Alexi!" Zavolala na něj, ale bylo už pozdě.
"HEJ VY TAM!" Zavolal na ně. Anabela s Alanem sebou škubli a přestali tančit. Alex se prudce postavil před Alana a zpražil ho pohledem.



"Už bylo dost šaškování! Nemysli si, že tě jen tak nechám běhat za MOJÍ HOLČIČKOU! Je na tebe moc mladá!" Alan polkl a zacouval.
"Ano, jen se mě boj! Možná nevypadám jako vesmírný, přestárle nedozrálý Adonis, ale pořád dokážu svoji malou ubránit před kýmkoliv, kdo si na ni dovolí! MOJE Belinka není jen tak pro někoho! Takže tě varuji... RUCE PRYČ!" Ukázal na něj prstem.
"Omlouvám se pane... nikdy jsem neměl v úmyslu..." koktal Alan, šokovaný jeho prudkou reakcí.
"A taky nebudeš mít v úmyslu! Moje dcera je výjimečná!"
"To já vím," potvrdil jeho slova Alan. Alex se jízlivě usmál.
"Tak vidíš... POČKAT! Nebudeš si dělat u MOJÍ HOLČIČKY plusové body! Okamžitě mazej pryč dřív, než tě osobně nakopnu až poletíš na ten tvůj Saxam!" Alan prudce zamrkal, než zacouval a rozhodl se ustoupit před vzteky běsnícím Alexem. Jen co byl s doslechu se Alex vítězně ohlédl na svojí ženu, která se držela za hlavu. V místnosti bylo pusté ticho. Všichni zbylí lidští obyvatelé bunkru hleděli na nejstaršího člena bunkru téměř s otevřenými ústy.
"Co je?!" Vyhrkl směrem k Daniele.
"Bože můj Alexi... ještě nikdy jsem se tak příšerně nestyděla... co to s tebou je?" Alex si zkřížil ruce na prsa.
"A co?! Copak ty jsi s ním ještě chtěla tady být?" Vyjel na Anabelu. Ta jen zacouvala.
"Tati já... já..." nebyla schopna dokončit větu. Dokázala vnímat jen neobyčejný strach, který měla z jeho postoje.
"Takže mi ani nepoděkuješ? Ach... to se mi snad jenom zdá! Všichni jste se proti mě spikli! A víte co? Jdu dolů a nechci, aby mě někdo otravoval!" Zakřičel a popadl z blízkého stolku lahev se zbytkem vaječňáku.
"Tati!" Zavolala do jeho zad Anabela, jenže Alex ji ignoroval. Odhodlaně kráčel od nich za zvuku šplouchajícího vaječňáku v lahvi, kterou třímal v ruce.
"Nech ho holčičko... tvůj táta je horká hlava a potřebuje vychladnout. Do večera bude zase v pořádku, možná trochu mrzutý, ale ne vzteklý," pokusila se ji ujistit a sevřela její ramena.



Alex energicky mířil k malířskému plátnu. Potřeboval se upokojit. Jak je možné, že ho nikdo nechápe? Copak to jsou všichni zrádci? Vztekle zatnul pěst a raději se zaměřil na způsob,...



...jak si dostat z hlavy tolik nahromaděného hněvu. Uběhlo několik hodin a Alex se i nadále cítil neobyčejně rozčilený, zvláště když se mu podařilo vycákat barvu na podlahu. Vztekle zahodil štětec a v ten moment pocítil slabost. Prudce se chytil stěny a zhluboka se nadechl. Potřeboval si odpočinout,...



...proto pomalým krokem zamířil do své ložnice, kde měl v plánu spát až do rána, aby mohl hned zítra každému vytmavit, že nestáli na jeho straně. Jenže jen co se za ním zavřely dveře...



...v chodbě se zjevil někdo další.



Tak tady jsi... pomyslela si ve své hlavě Oxana, které se podařilo probudit z Alanova očarování před krátkým momentem. Ani ona neměla klid. Měla obrovský vztek na svého společníka. Proč jí tohle udělal? Nebyli snad vždy na jedné lodi? Zavrtěla hlavou. Nebyla zvyklá, že něco nešlo podle jejího plánu, zvláště v případě Alana... on byl její jistota... její vstupenka do vyšších sfér Sixamu, kam se chtěla vždy dostat. Jenže teď se choval jinak... zavřela oči a vzpomněla si na jeho usměvavou tvář před padesáti lety... miloval ji a obdivoval... kvůli ní dělal věci o kterých se jí nesnilo, ale teď? Choval se k ní jako kdyby mu byla volná... jako kdyby ty předchozí roky vůbec nebyly... mohla za to snad ta mladá lidská dívka? Zavrtěla hlavou... už předtím se choval podivně a odmítal s ní cokoliv mít. Ještě v Trojjazersku ji nazval svojí největší chybou a ignoroval ji možná dvacet let v kuse. Jak jen ho za to nesnášela, ale zároveň... byla na něj zvyklá... na jeho jistotu... na jeho moc, která se mu stále odrážela v očích, a které se jí podařilo nyní část ukradnout. Spokojeně si pohladila místo kam daný předmět uložila. Možná nemohla mít Alana, ale mohla mít část jeho... a potom... kdo ví. Spokojeně se usmála, když její oči opět upoutaly zavřené dveře Alexovi ložnice. Ten lidský muž se jí líbil a imponovala jí jeho silná povaha. Takové muže chtěla mít vždy po svém boku... ten by dokázal vést davy a ne Alan, který moc přemýšlel... a v poslední době se více podobal spíš lehkovážným lidem než Sixamskému strážci, kterým měl být. Proč musel Osud plýtvat mocí na něm? Napadlo ji, vzápětí svoji myšlenku zahnala. Chtěla ho... pořád... bez ohledu na jeho protesty i absurdní, naprosto nesmyslné názory... věděla, že ho dostane zpět... a tenhle lidský muž? I s ním už měla své plány. Její úsměv se prohloubil, když sevřela tajnou kapsu na svém obleku ve kterém uchovávala Alexovi vlasy. Vždy byla na vše připravená.

Bez jakýkoliv okolků tak nakonec sevřela kliku a bez zaklepání vstoupila k Alexovi.



"Zatraceně! Už jsem řekl, že nechci nikoho vidět!" Zařval a otočil se. V ten moment se zamračil ještě víc, pokud to bylo vůbec možné.



"V které pošahané džungli jsi vyrostla, že tě nikdo nenaučil klepat, kreaturo!" Měl sílu... cítila ji z něj, že se jí mohla dotknout. On by byl dokonalým exemplářem pro její opylovací pokus... škoda, že byl tak starý... zalitovala znova a usmála se.
"Už jsi přemýšlel o mé nabídce, Alexandře?"
"NE! Nemusel jsem, protože moje odpověď je ne ve všech živých i mrtvých jazycích! Jdi se bodnout a vypadni z mého pokoje!"
"Nikam nepůjdu, Alexandře. Tvůj čas už se chýlí ke konci... i ty to víš.. držíš se svého vzteku jako záchranného lana, ale bez mé pomoci to lano stejně praskne a ty... skončíš... a nikdo si na tebe už nikdy nevzpomene, ale pokud přijmeš moji nabídku... budeš nesmrtelný a všichni tě budou vzývat jako hrdinu... s tvým talentem... budeš mít všechno o čem se ti ani nesnilo," zavrněla.



"Jestli se snažíš tvářit jako pokušitelka, tak ti mohu sdělit, že ti to vůbec nejde! Jsi zelená jako starý plesnivý sýr! Nemám zájem! Jsem slavný už teď... nepotřebuji ty tvoje podivínské triky, abych se cítil líp! Takže odpal!" Oxana k němu přistoupila blíž.
"Je to škoda... taková škoda... jsi dokonalý a máš tak silný charakter..." vztáhla k němu paži, ale Alex od ní prudce ustoupil.
"NESAHAT! Myslím, že jsem ti to posledně vysvětlil dost jasně!" Zaprskal.
"Takže tvoje poslední odpověď zní jak?"
"NE, NE A NE! Zmiz z mého pokoje!" Zařval do její tváře, když pocítil bodnutí v hrudníku. Rychle se chytil za postižené místo.
"Ach..." vydechl, než se zapotácel a skácel se k zemi.



Oxana se několik vteřin dívala na jeho tělo a usmála se.



Poté si k němu klekla a letmo se dotkla jeho obličeje.
"Však se neboj, bojovníku... my dva se určitě nevidíme naposledy," zašeptala jeho směrem a pročísla jeho vlasy.
"Neboj se, můj drahý," vydechla znova. Jenže jejich ne zrovna tichý rozhovor zaslechl i někdo další...



Patrik vyběhl ke strýcově pokoji. Moc dobře věděl z Alexova vyprávění, že ho Oxana obtěžovala, proto...



...bez zaklepání vrazil do Alexova pokoje. To co spatřil mu na místě málem vytrhlo srdce z hrudi. Několik vteřin tak hleděl na výjev před sebou jako kdyby tomu nemohl uvěřit, než se vztekle otočil k Oxaně, která nadále nenuceně vysedávala u bezvládného Alexe.
"Co jsi mu provedla?!" Obořil se na ni. Oxana se s úsměvem zvedla ze země.



"Absolutně nic," pronesla nevinně.
"Okamžitě mi vysvětli co se tady stalo!"
"Vy lidé jste tak hloupí... nic zvláštního... tohle je přeci normální, ne?" Poukázala na ležícího Alexe. Patrik zrudl a pokusil se dostat ke svému strýci, ale Oxana mu vždy zastoupila cestu. Byla mnohem rychlejší než on sám... jako kdyby měla až příliš dobré reflexy.
"Přestaň mi bránit jít k němu! Uhni mi z cesty!"
"Ty máš odvahu," vydechla aniž by mu vyhověla.



"Okamžitě mě k němu pusť! Co jsi s ním zatraceně provedla! Vždycky jsme k tobě byli milí, tak proč tohle?! Odejdi z Alexova pokoje!" Zařval. Oxana se usmála ještě víc, když skrz stěny pocítila Alana. Jeho moc ho vždy prozradila, když byl rozladěný. V ten moment její úsměv povadl.
"Přestaň ječet!" Přikázala mu. Rozhodně nechtěla, aby jí tady objevil Alan, protože pak... po tom jak se k ní v poslední době choval... si nebyla jistá, co by provedl. Sice byl stále nestabilní, ale jeho moc... zkrátka netoužila po tom, aby ji použil v silnějším rozsahu proti ní.
"Nic mi nebudeš přikazovat! Hned odsud zmiz!" Zakřičel silněji.
"Fajn... řekl sis o to..." procedila a zahleděla se do jeho očí. Patrik zalapal po dechu. Její pohled... měl pocit jako kdyby ho stahoval dolů, skoro vnímal tu černotu jejích zraků, která ho obklopovala... jako kdyby se mu chtěla dostat do hlavy.
"Co to..." zamumlal a zatřásl hlavou, ve snaze ten divný pocit dostat ze svého mozku. Oxana se usmála, vzápětí se zamračila. Nikdo nesměl vědět, že byla tady u Alexe... a byla si jistá, že tenhle mladý mlčet nebude... proto nakonec vytáhla z úkrytu tu podivnou věc, kterou ukradla Alanovi.



Chvíli tak hleděla na panenku ve svých rukou...



...než ji pozvedla do vzduchu. Ze zvláštního předmětu tak začala unikat světlá pára. Oxana cosi vyslovila v podivném jazyce, když se pára vznesla a dopadla na Patrika. Ten jen zalapal po dechu a chytil se za hlavu. Oxana tak kouzelnou panenku uložila zpět a odhodlaně vyčkávala na Patrikovu reakci.



"Tak co mi povíš?" Zeptala se ho mile. Patrik si promnul spánky a pomalu k ní zvedl hlavu.
"Já... já..." vykoktal.
"No?" Pobídla ho. Patrik vytřeštil oči a zalapal po dechu.
"Miluji tě!" Vyhrkl a chytil ji za pas.
"To je lepší," mrkla na něj a přitiskla se k němu blíž.

Panebože, ten konec mě šokoval! to se mi snad zdá! Přitom ten díl začínal tak krásně a začátek byl zase hodně vtipný, ty Alexovy nadávky mě nikdy nepřestanou bavit no a pak to teda začalo mít pořádný spád! Opravdu mistrovsky vymyšleno, sepsáno, nafoceno

A sakra! Ta Oxana je teda pěkná potvora, ale to jsme věděli, že  Ale souhlasím, je to zase parádní díl, Daniela je skvělá, jak Anabele přeje štěstí (a já s ní souhlasím)  No a Alex a jeho špenát a starý plesnivý sýr nemají chybu Co ale má chybu, je vidět ho bezvládného na zemi

No teda, co nám to děláš . Ten konec mě naprosto odzbrojil! To jsem vážně zvědavá, jak tohle bude pokračovat.
Doufám, že ta potvora jen tak nevyhraje*grr*

Jinak začátek dílu mě vážně pobavil, jak už bylo řečeno, Alexovo prskání a nevrlost mě nepřestane bavit.

No nazdar, ta Oxana je ale **** (samocenzura, co kdyby to tu náhodou četly děti) ! Doufám, že se Alex z toho dostane a Patrik snad taky ! Může Alan zase nějak zakročit ?

Páni holky, hrozně moc děkuji vaše slova mě hned motivovala k dalšímu pokračování hrozně moc děkuji za tak krásná slova

Ludmi, Alan bude určitě mít s Oxanou rozhovor až se dozví, že mu ukradla tu voodoo panenku... a co se stane až se dozví, co provedla s Patrikem a co způsobila Alexovi... no... bude to zajímavé a určitě ne tak úplně tradiční... tahle generace je jako horská dráha a budou v ní otestovány všechny rodinné vazby a možná se nakonec v té nejděsivější chvíli postaví na odpor někdo, do koho byste to nikdy neřekli

Ještě se mi nechce spát, takže sem přidám dílek ještě dnes... vím, že mě za něj nebudete mít rádi, ale všechno má svůj důvod tohle se nebude vůbec psát dobře...  

03x22

Daniela už měla dost vyčkávání na Alexe, který se očividně rozhodl trucovat nejen celé odpoledne, ale i večer, proto se rozhodla v pozdních večerních hodinách prolomit ledy.



"Alexi! Já vím a nic neříkej! A nevyhazuj mě, protože jsem tvoje žena a tenhle pokoj je taky můj! Hodlám si s tebou promluvit o..." v ten moment se jí zadrhl hlas v hrdle.



Alex ležel na podlaze a nehýbal se. Daniele se roztřáslo tělo. To není možné... není... opakovala si v hlavě. Zamrkala.
"ALEXI!" Vykřikla a klekla si k němu. Byl neuvěřitelně studený a jeho tělo se zdálo být menší. Jako kdyby z něj chladná zem vysávala jeho sílu i hněv, který vždy zbarvil jeho tvář do brunátna. Nyní však jeho obličej nesl podivný světlý odstín.
"ALEXI!" Zatřásla s ním zoufale.
"ALEXI!!!" Zakřičela a silněji s ním zacloumala. Alex zachrčel a pootevřel oči.
"ACH MŮJ BOŽE!" Vykřikla a sevřela jeho hlavu. Alex natáhl svoje chladné dlaně k ní a slabě opětoval její objetí.



"Co se ti stalo, miláčku? Zase jsi se zamotal, upadl jsi? Uhodil ses?" Ptala se stále dokola a její slzy mezitím začaly smáčet i jeho obličej. Alex zakašlal a Daniela se od něj kousek odklonila.
"Je mi dobře... teď když jsi tady... teď... už tady není taková zima..." vyšlo z jeho rtů tiše. Daniela se pokusila zaostřit na jeho obličej a chytila jeho tvář do svých dlaní.
"Co mi to tady povídáš? Je ti zima? Počkej... ach nezvednu tě... ale stáhnu deku a dojdu pro Patrika a Davida..." slova jí padala z úst jako vodopád, ale Alex ji zastavil. Zlehka stiskl její paži.
"Ne... nikam nechoď, nechci být sám. Vím, že jsem se občas choval jako pitomec, ale miluji tě, víš to?" Daniela ucítila v hrudi podivné bodnutí a v krku se jí usídlil pevný knedlík.
"Co... co to povídáš?" Vykoktala.
"Miluji tě, moje krásná černovlásko... v horním šuplíku v komodě jsem pro vás všechny něco nechal... chci, aby to četl Patrik... protože vím, že jeho hlas bude znít nejlépe," zašeptal.
"Co to říkáš?! Dojdu pro kluky! Pomůžou ti do postele! Co se ti stalo?"
"Zařiď to prosím," vydechl jako kdyby ji neslyšel.
"Udělám co budeš chtít, miluji tě, ale přestaň říkat ty divné věci! Jak ses dostal na zem?!" Alex zamrkal. Vypadal, že skoro zapomněl kde je.
"Tak co se stalo?!" Dožadovala se odpovědi Daniela a zoufale semkla jeho studenou ruku. Alex se na ni konečně podíval.
"Byl jsem naštvaný... a chtěl jsem jít spát... a pak... pak... ta zelenka... zase mi nabízela ty svoje nesmysly... odmítl jsem... a... a... pak mě začalo bolet tady," přiložil si druhou paži na hrudník.
"Dojdu okamžitě pro kluky! A té mrše nakopu zadek! Jak se opovažuje tě takhle obtěžovat?!" Zvolala a cítila jak se jí v žilách nahromadil adrenalin. Alex semkl její paži.
"Nikam nechoď... zůstaň tady... zůstaň... přijdu si pro tebe až přijde čas," vydechl, než se jeho oči pomalu zavřely. Daniela zamrkala a divoce s ním zacloumala.
"Alexi!" Vykřikla. Jenže Alex tentokrát nezareagoval.
"DAVIDE! PATRIKU!" Zakřičela do ticha. Pak se sklonila zpět nad svého manžela.
"Budeš v pořádku, slyšíš mě? BUDEŠ!" Její hlas stoupal a kolísal...

Uběhlo několik dní...



Daniela si z těch dní toho moc nepamatovala. V její hlavě se jí jen zjevila vzpomínka na jejího bratra, který se skláněl k Alexovi a se smutným výrazem, konstatoval to co už dávno v koutku duše tušila. Vzápětí viděla sebe, jak hledí téměř s němým úžasem na Oxanu a Patrika, kteří leželi propletení v posteli. V ten moment si uvědomovala jak stáhla Oxanu z postele a vztekle na ni začala křičet slova, které si nedokázala vybavit. Vnímala v sobě ten vztek a bezmoc, které jí daná situace přisoudila. A se stejným zoufalstvím se tak vrhla na Oxanu a začala jí uštědřovat pohlavky. Vzpomněla si, jak je od sebe trhal Patrik a z nepochopitelných důvodů se stavěl na stranu své milenky. Vzápětí její mysl zaplavila myšlenka na Belinku a jejich proplakané noci, které spolu strávily v objetí v její malé posteli. Jenže teď se cítila zvláštně. Při pohledu na drobnou nádobku, kde měl být její věčně mrzutý manžel... mohl se tam vůbec vejít? A bylo to vůbec možné? Někdy měla pocit, že se probudí a Alex bude ležet vedle ní, naštvaný na celý svět jenom proto, že si zase otlačil ucho o polštář, který podle něj přežvýkal orangutan a díky tomu výplň nebyla tak dobrá jako dříve. Zavrtěla hlavou. Cítila se prázdná... jako kdyby už nedokázala plakat... jako kdyby se nedokázala dívat na zarudlé obličeje své rodiny. Zoufale stiskla látku své sukně. Jak se měla s něčím takovým smířit?

A v ten moment z chodby vyšla osoba, kterou většina z lidských obyvatel nechtěla ani vidět.



Oxana si všechny prohlížela s úsměvem. Necítila žádné zklamání, měla už svůj plán a trocha hněvu té staré ženy jí nemohla ublížit. Nadšeně se otočila směrem k Patrikovi a zamávala mu.
"Lásko!" Vyhrkl a jako v transu se vydal k ní...





...a pevně ji sevřel v náručí.
"Jsem tak rád, že jsi tady!" Oxana se zasmála. Daniela k ní pomalu zvedla hlavu. Její obličej byl bez emocí, cítila se vnitřně natolik mrtvá, že se nedokázala ani v dané chvíli k celé záležitosti vyjádřit.
"Můžeš tady být s námi!" Zvolal nadšeně Patrik.
"To není vhodné!" Zakřičela Christine.
"Proč mami? Miluju ji!" Christine se zamračila tak, že připomínala svého bratra.
"Koukej si sednout! A ty! Jestli máš aspoň kousek slušnosti, tak odsud vypadneš," zavrčela Oxaniným směrem Christine.
"Mami, nemluv s ní takhle!" Osočil jí prudce.
"Přestaň být drzý ke svojí matce!" Pokusil se ho usměrnit David.
"Já ji miluju a chci ji mít tady u sebe! I ty tady chceš být, že ano?" Usmál se na Oxanu.
"Samozřejmě," zavrněla.
"Chce být tady se mnou!" Zvolal vítězně Patrik a chytil ji za paži. V ten moment se však v zahradě zjevil i někdo další.



"Oxano, ty tady nemáš co dělat," ozval se chladný hlas. Oxana se letmo ohlédla, i když to vlastně nepotřebovala.
"Pokud mě tady Patrik chce, pak tady budu... ale nemusíš žárlit Xaminku," zašeptala jeho směrem.
"Říkám, že půjdeš pryč," zopakoval ji po slabikách a chytil ji za loket. Jen co to však učinil ho něčí jiná ruka za chytila a prudce od ní odtrhla.
"Neubližuj mojí lásce!" Zvolal Patrik. Alan nechápavě zamrkal a zahleděl na Oxanu, která jen pokrčila rameny.
"Konečně mě někdo miluje takovou jaká jsem," oznámila mu vítězně. Alan zalapal po dechu, když do něj Patrik strčil. Alan sebou škubl, ale nepohnul se ani o píď. Šokovaně se na něj zahleděl. V tu chvíli se v něm cosi probudilo.
"Jdeme Oxano," vyšlo z jeho úst, aniž by se na ni podíval.
"Ona nikam nepůjde," oponoval mu pevně Patrik a silně sevřel jeho předloktí. Alan se zhluboka nadechl. Cítil v sobě pocity druhých. Bolest smíšenou se vztekem, které atakovaly jeho vlastní jádro a to přinutilo jeho moc opět vyvstat na povrch. Alan ucítil, jak mu po kůži začaly tančit jiskřičky a v očích se mu zjevilo více barev. Bylo to jen několik vteřin a nikdo z lidských obyvatel ani nestačil zaregistrovat, když Alan pootevřel ústa.
"Přestaň se chovat jako pitomec. Buď jako dřív a starej se o svoji rodinu, protože to je to nejdůležitější na světě," vydechl rychle, že to dokázal Patrik zaznamenat jen podivnou částí vlastního rozumu. Alan se zahleděl hlouběji do jeho očí, způsobem kterým mohl jen on. Jenže jakmile se pokusil mu svoje pokyny předat dál, ucítil podivné bodnutí v hrudníku. Jako kdyby měl Patrik v hlavě barikádu. Podíval se na něj urputněji a v očích se mu objevilo více odlesků. Patrik zalapal po dechu a zůstal na něj tupě hledět. Oxana, která jako jediná mohla vidět rychlou reakci Alana vykulila oči. Musela donutit Alana, aby toho nechal... musela... jinak by Patrik... mohl by... Alan se zaměřil na ruku se kterou se spojoval s Patrikem.
"Buď jako dřív," pronesl znova a v ten okamžik, se kdesi v bunkru z voodoo panenky napůl vytáhl zasunutý špendlík.
"Ne!" Vykřikla Oxana a cukla s Alanem, který ztratil kontakt s Patrikem. Věděla moc dobře, že v panence byla Alanova moc a kdyby ji použil dostatečně silně na člověka, který jí byl ovládán, pravděpodobně by kouzelný předmět dokázal i na dálku znehodnotit. Alan se na ni vztekle otočil. Z jeho nosní dírky začal vytékat tenký proužek krve.
"Ty jdeš se mnou. Nebudeš obtěžovat tyhle lidi," procedil. Oxana se zoufale otočila na Patrika, který si mnul oči.
"Patriku!" Zavolala na něj, když za ni Alan zatáhl a začal ji táhnout za sebou. Patrik si ji nechápavě změřil. V ten moment si nebyl jistý, proč zrovna u něj hledá oporu. Zmateně zavrtěl hlavou a vrátil se na svoje místo. Alan mezitím dotáhl Oxanu do chodby.
"Okamžitě mě pusť!" Zaječela na něj a prudce sebou škubla až se jí podařilo vytrhnout z Alanova sevření.



"Jak se opovažuješ mě takhle odtáhnout! Ty nejsi můj panovník ani strážce!" Alan se hořce zasmál.
"Nejsem tvoje ani jedno! Ale nedovolím ti, aby ses těm lidem pletla do něčeho takového..." zuřivě zamával směrem k ceremonii, která se odehrávala v zahradě.
"No a co? Je to jen lidská šaškárna! Smrt je přirozená! I na Sixamu se s tím denně musíme smířit, tak co? Takové posmrtné oslavy se přeci dělají jen pro Královnu!" Zakřičela vzdorovitě.



"Oni nejsou jako my! Je smutné, že jsi už zapomněla jaké je to na Zemi! Přestaň všechny porovnávat se sebou! Tady nejsme na Sixamu! Proto ber ohledy na ty se kterými žiješ!"
"To právě dělám!"
"Neděláš! Nemysli si, že nevím co jsi udělala Alexovi... přísahám při Královně, že kdybych měl zpátky svoji plnou moc, tak bych ti..." zatnul pěst.
"Co? Ublížil bys mi?!"
"Ne! Dostal bych tě před Sixamský soud," Oxana se ušklíbla.
"Tak to bys tam pak musel taky..."
"Já vím, ale všechno je lepší než se dívat na to co děláš... od teď ti budu v patách, je ti to jasné? A jestli se přiblížíš k těm lidem a zase někoho utrápíš k smrti tak... tak..."
"CO? Za smrt Alexandra jsem nemohla! A také nezapomeň, že když použiješ svoji moc víc... tak umřeš," mrkla na něj.
"Prostě budeš mít co do činění se mnou!"
"Nebojím se tě! Stejně jsi jen bláznivý chvastoun!" V ten moment se v Alanových očích zalesklo, sevřel její ramena a zvedl ji do vzduchu.
"Co to děláš?" Vyhrkla šokovaně.
"Možná tě uspím na celý měsíc, co na to říkáš? Bude aspoň od tebe klid!"
"To nemůžeš! Nemůžeš... jen si vezmi... co by na to řekli ostatní? Co by na to řekli ti lidé, které tak chráníš až by jim došlo jakou mocí vládneš? Jak bys jim to vysvětlil? Co ta mrňavá? Začali by se tě bát!" Chrlila ze sebe ve snaze se uchránit. Alan silněji sevřel její ramena. Věděl, že to nemůže udělat. Nechtěl, aby se ho někdo bál. Před očima se mu zjevila Anabela a zavrtěl hlavou.
"Tak budeš spát aspoň dnes a dáš jim pokoj," zašeptal.
"Ne!" Vyhrkla a pokusila se mu vyškubnout, ale bylo pozdě. Jeho oči se spojily s jejími a v ten moment její tělo ztratilo vládu a společně tak s Alanem, který se nedokázal udržet na nohou, spadla na podlahu. Alan se chytil za hrudník a zůstal na všech čtyřech. Cítil silnou bolest. Věděl, že ho jeho moc ždíme, ale tohle se mu nemělo stát. Sice věděl, že v posledních dnech svoji moc využíval více, když se pokoušel rozsévat po bunkru uklidňující energie, ale tohle... kouzlo na uspání Oxany mu mělo v podstatě dát jen pohlavek a to samé se dalo říct o přimění Patrika se chovat normálně... jenže tam se něco zadrhlo... jako kdyby narážel na něčí moc... jako kdyby se nedokázal dostat do jeho mysli. Byla pravda, že tohle nedělal rád, ale nedokázal se dívat jak jindy rozumný Patrik podivně podlehl Oxaně, která si očividně užívala jeho naprosto nevhodné rebelství vůči rodině. Zavrtěl hlavou. Něco tady nehrálo. Takhle se neměl cítit... vnímal jak se mu třesou paže a v ústech cítil kovovou pachuť vlastní krve. Musel využít více vlastní moci... a byl si nyní přesně jistý kde. Prudce se otočil zpět k zahradě. Patrik musel být ovlivněný, ale... ale... jak? On na něj nic neseslal a Oxana... neměla žádnou hlubší moc... zmateně se zahleděl do jejího spícího obličeje. Něco tady nesedělo. Pokusil se zvednout ze země a chytil se za hlavu, která se mu zatočila.
"Budeš mi toho ještě muset hodně vysvětlit," zavrčel na Oxanu na podlaze, zvedl ji a podepřel ji jak mu to jeho oslabené tělo dovolovalo. Byl si jistý, že Oxana musela něco podivného provést s myslí Patrika, jen si nebyl jistý co, a v ten okamžik si slíbil, že udělá všechno pro to, aby to zjistil.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Já vím... tenhle dílek se psal hrozně a musím říct, že začátek mi víc než jen lámal srdce...



...protože Alex je prostě Alex... a je to pro mě jako kdybych v příběhu přišla o druhého Mathiase co mohu ale říct dopředu je to, že jsem se opět rozhodla využít možnost v pravidlech, abych chtě nechtě posunula trochu děj dopředu dřív, než naše třetí generace bude opravdu hodně stará takže ano, Alex je vlastně aktuálně mutant. Tedy fyzicky mrtvý není a aktuálně si hoví v domě se svými rodiči, což je jediná polehčující událost v tomhle díle vím, že tím přijdu o body, ale myslím, že už to teď tolik neřeším... doufám, že mi to odpustíte

Jak jsem kdysi slíbila po úmrtí dalšího člena přichází i moje tradiční shrnutí...

- v příběhu se dožil krásných 76 simích dnů, což je opravdu úctyhodný věk
- jako druhý naplnil svoji aspiraci, což se stalo chvíli po svatbě s Danielou
- jeho celoživotní přání bylo stát se iluzinostou, což samozřejmě nikdy nesplnil
- zdědil čisté mrzoutství po svém otci, což tak nějak víte
- za svůj život zvládl naplnit na maximum svoji kreativitu a techniku (to druhé ani nevím, kdy se naučil, protože opravoval vždy hlavně David )
- zároveň měl i stříbrný odznak ze zahradničení, což také pořádně nevím jak zvládl, protože hrabání v hlíně vždy nesnášel



- za svůj život také zvládl prožít dvakrát Vánoce, což se jeho rodičům nepovedlo ani jednou
- jinak také právě díky němu můj bunkr tolik zbohatl, protože to byl právě on, který aktivně namaloval nejvíce obrazů a zachránil tak naše obyvatele před kovanou bídou

Doufám, že mi tedy odpustíte, že jsem ho dříve poslala z kola ven příští dílek bude ještě horší než tenhle... už dávno mám v hlavě Alexovo rozloučení a bude to... no... uvidíte

(jinak doufám, že se vám načtou obrázky, protože mi to teď tady nějak zlobí )

To neeeeee  je to tak smutné! I pro mě je hrozně těžké vidět takhle Alexe je to strašně smutné. I když bylo jasné, že k tomu někdy musí dojít, není o nic lehčí se s tím srovnat. Hlavně způsob, jakým se to stalo! Nejraději bych Oxanu osobně vykopala z bunkru  Jediné, co mě těší - že mimo příběh je teď u svých rodičů a v pořádku.    
A je mi strašně líto Patrika, doufám, že se Alanovi podaří přijít na to, jak ho dostat z její moci. O něho se taky bojím, snad se mu nic nestane.

Většina obrázků se načetla v pořádku, nefungují mi jenom 3:   první je nad dovětkem „...a pevně ji sevřel v náručí.", další jsou ty dva úplně poslední v tvém doslovu.
Moc se mi líbí to tvé srovnání na konci, je zajímavé si přečíst tyhle statistiky. Dalšího dílu se obávám, ale zároveň se na něj moc těším a nemůžu se dočkat, jak se tohle drama rozuzlí.

EDIT: Teď už se všechny obrázky zobrazují

Ach jo. To byl vážně smutný díl, nějak jsem to nečekala takhle rychle. Bohužel, jak řekla Hello, jednou to přijít muselo.

K pošahané Oxaně se snad ani vyjadřovat nebudu, protože bych se rozžhavila do ruda a za to mi ta potvora nestojí. Jediné, co mě uklidňuje je, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě a já věřím, že bude řádně potrestána i když si na to budu muset asi ještě chvilku počkat.

Jinak se bojím i o Alana, snad se mu nic hrozného nestane.

A nevím jestli se hodí říct, že se těším na další, protože popravdě moc ne . Mám obavy, že to obrečím.

Každopádně tvůj styl psaní je božský, všechny ty detaily...

Ach jo, smrt patří k životu, jen je vždycky problém se s ní vyrovnat. Alan musí patrně najít tu zatracenou woodo panenku, co mu Oxana šlohla - s tou by snad měl Patrika zbavit Oxaniny moci ?

Jo, a obrázky se mi načetly všechny. Závěrečné shrnutí mě překvapilo, chudáka Alexe si při práci v zahradě nějak nedokážu představit

 Neeeee!!! I když je mrtvý jen příběhově, bude mi tam sakra chybět  A horší, to snad nééé!
Já bych té Oxaně zakroutila krkem Ale jinak je to samozřejmě zase super díl, píšeš fakt poutavě a já jsem napnutá jak kšandy

Díky holky strašně moc si vážím vašich slov   psaní předchozího dílu pro mě bylo hodně emotivní a už teď vím, že ten další bude ještě silnější, protože se tam bude Alex loučit přes dopis, který bude číst Patrik   už mám pro celou pasáž připravené obrázky i text v hlavě, ale myslím, že to psaní nechám až na víkend kdy nebudu mít hlavu jak kolotoč ze zkoušek a budu se moci do celé pasáže pořádně vžít  

Jani, v mých příbězích většinou boží mlýny sice melou pomalu, ale určitě jistě

Ludmi, kdyby Alan našel tu panenku, tak by určitě Patrika úplně osvobodil, ale nejdříve bude muset přijít na to, že mu ji Oxana sebrala naštěstí hloupý není, ale chvíli to potrvá, protože teď bude mít i jiné starosti

Fidgety, souhlasím, že tam bude chybět   ty jeho protesty se vždycky psaly tak úžasně... ale nemusíte se žádná z vás bát, že by už žádná sranda v bunkru nebyla, možná se časem zjeví někdo, kdo bude mít také zajímavé nápady  

03x23

Později naši zbylí lidští obyvatelé bunkru započali ceremonii, o které ani jeden příliš netušil.



Patrik pomalu došel k mikrofonu s několika stránkovým dopisem, který Alex napsal jen několik týdnů před tímhle vším. Mohl to snad tušit? Určitě ne... to bylo všem jasné.



Patrik zlehka uchopil mikrofon do své dlaně a sevřel ho prsty. Proč si zrovna Alex vybral jeho? Proč zrovna on měl být ten, který měl začít mluvit? V hlavě se mu zjevila krátká vzpomínka na něj a jeho pokřivený úsměv. Musel mít nějaký důvod... a možná se ho měl dozvědět právě z hustě popsaných stránek, které nyní tiskl ke svému boku. Zavrtěl hlavou a pohlédl do očí své rodiny. Díval se na Belinku a její zarudlé oči, na svého otce a jeho unavený pohled, na Danielu a její prázdné oči... na jeho mámu a její slzy, které nechávala bez jakéhokoliv nářku téct na své tváře. Zhluboka se nadechl.



"Dřív než začnu tohle všechno číst... chtěl bych strejdovi poděkovat, protože ačkoliv nám všem především vždy nadával vím, že nás měl rád. Možná prosazoval svoje názory hodně prudce, ale nikdy to nemyslel zle. Měl jsem ho rád pro to jaký byl i jaký nebyl. Dokázal za vámi přijít a říct, že vypadáte jako oškubané kuře, ale zároveň vás dokázal chránit... byl výjimečně nadaný a zbudou nám po něm další hory písní, které budeme předávat dál, tím jsem si jistý...



"...a už jenom proto na něj nemůžeme nikdy zapomenout. Jsem si jistý, že po něm zůstane v naší rodině díra, místo které už nebude mít kdo zaplnit, ale věřím... věřím, že čas... jak se říká v knihách... nám pomůže, vím že by to tak chtěl, protože neměl rád emocionální výstupy a jistě by mi dal co pro to i za to co tady říkám," pousmál se a v očích se mu zaleskly slzy.
"Vynadal by mi že obcházím jeho vůli a nečtu jeho objemný dopis... takže promiň strejdo, jdu to napravit a ať už jsi kdekoliv... mám tě rád, vždycky zůstaneš v našich srdcích jako někdo..."



"... kdo se nikdy neptal na povolení a prolamoval tabu... jako někdo kdo se nebál postavit na vlastní stranu a jít si za svým... jako někdo kdo se nikdy nevzdal. Vždycky budeme milovat tvoji hudbu ať už byly tvoje texty jakkoliv absurdní... a vždy budeme na Vánoce pít vaječňák na tvoji počest, protože jeho také nikdy nebylo dost, že? Mám tě rád strejdo... ale teď už k tvému poslednímu přání," vydechl těžkým hlasem a rozložil první stránku před svoje zraky.

Milá rodino,...



...zatraceně mě štvete! Někdy si říkám proč mě sem vůbec ten pošahaný osud zavedl!



Zrovna jsem přišel od výživné debaty s našimi hlavouny... ti zelenáči nás bezpochyby zničí, ale vy si to ani neuvědomujete! Ale co bych také mohl čekat že... a právě tohle mě přimělo vám napsat tenhle dopis... takže na základě vaší blbosti vám všem píšu tyhle řádky... a slibuji, že už budu milejší... i když já nikdy nebyl zlý nebo snad ne? Protože pakliže považujete moje slova za špatná, pak nevíte kde je pravda... protože já mám VŽDY pravdu... však uvidíte...



Ale nechci jen nadávat, protože kvůli tomuhle jsem se na tohle nedal... čas běží... utíká tak rychle, že mám pocit, že mohu být rád za každý okamžik, který mi byl dopřán...



Ale možná bych měl začít od začátku... měl jsem ty nejbáječnější rodiče na světě...



A nikdy jim nepřestanu být vděčný za všechno co pro mě udělali... moje máma byla příkladem dokonalé harmonie. Přál bych si, aby ji mohla Belinka poznat a vidět jak moc se jí podobá... protože ano, holčičko... vždycky jsi za mnou chodila a říkala jsi mi, že bys chtěla být jako já nebo Dany, ale ty jsi získala ten nejmilejší charakter jaký kdy svět mohl spatřit...



...získala jsi něžnost mojí mámy. Její srdce bylo tak dobré, že by se do něj vešla všechna láska světa a i když možná vypadala, že se touží stranit ostatním a nejvíce visela na tátovi... vím, že nás všechny milovala svým vlastním způsobem. Milovala rostliny jako ty a ne jako já...



...který jsem je byl schopen zahubit jen pohledem... jsi výjimečná, maličká. Možná nezpíváš jako já... ale tvůj charakter je natolik ryzí, že to vyváží všechno, proto se už nikdy nepodceňuj a věř si. Vždycky budu na tvé straně a je jedno jak daleko budu. Jsem si jistý že veškerá tvoje rozhodnutí budou mít dobrý důvod, proto se jich neboj... možná bych s některými nesouhlasil, ale co bych to byl za rodiče kdybych tě nenechal se jednou spálit? (tuhle řádku bych nejraději smazal... začíná mi cukat obočí... myslím, že jediný důvod proč tě nechám se spálit je ten, že s tebou nebudu fyzicky, ale kdybych tam byl... dokud mi budou sloužit ruce i nohy nakopu každého, kdo se ti pokusí zkřivit vlas, to mi věř!)



Mám tě rád děvčátko moje...



...vzpomínám si na první okamžik kdy mi Dany řekla, že budeme mít miminko... šťastnější jsem už snad nemohl být! Vždycky jsem si přál velkou rodinu... spousty dětí, kterým bych mohl předávat svoje umy...



Rostla jsi každým dnem a já snil o tom jak tě budu držet v náručí... jak budeš dokonalým propojením mě a mojí úžasné, milované Dany...



A pak když jsi najednou byla tady... nevěděl jsem co s rukama... v té chvíli jsem se ptal, jaký budu táta? Nikdy jsem nechtěl, aby se za mě táta styděl... ale ty... bylo jednoduché ti být otcem, protože jsi nikdy nebyla tvrdohlavá... nikdy jsi neodmlouvala...



Pilně jsi naslouchala mým kázáním a nikdy jsi nic nenamítala... byla jsi tak pokorná... přesně jako moje máma. Vidím tě v ní, ale zároveň... nikdy se neboj říct svůj názor nahlas a kopni, pokud do tebe kopnou druzí. Chraň co toužíš opatrovat, stůj si za svým a nenech se strhnout i když bude situace vypadat jakkoli špatně, protože nic není ztracené dokud ti bije srdíčko v hrudi... jako mrtvá toho moc nezmůžeš, ale jako živá... panečku i chlupy by mohli lítat... hlavně na mě nikdy nezapomeň a pokud budeš mít děti... vyprávěj jim o mě a mém tátovi, protože ten byl vždy hlavní hrdina...



Můj táta vždy toužil být nesmrtelný. Byl hrdý, moudrý a stejně uštěpačný jako já nebo Chris. Ale měl zlaté srdce, i když o něm ostatní rádi vykládali jaký to byl kecal... vím, že všechno co kdy udělal vytvářel pro nás... vyčiňoval nám, protože z nás chtěl mít dobré lidi, skládal pro nás písně a vyprávěl nám o svém životě venku tak živě... že jsem měl občas pocit, že mohu cítit vítr ve vlasech, když se řítíš na motorce z prudkého kopce. Chtěl bych mu znova poděkovat a i když nás od sebe život odtrhl chtěl bych jen říct... tati, tohle byla jízda na kterou nechci nikdy zapomenout. Možná jsem celý život žil zavřený v betonové krabici, ale byl to ten nejlepší život jaký jsem mohl mít. Že jsem nebyl slavný? Ale byl! Sláva přeci není jen o fanoušcích je to o tom co nosíme v srdci... a já byl vždycky celebrita, i když jsem nikdy nestál na pódiu a nemám tušení jaké je to vyprodat celý sál.



Mohl jsem skládat nespočet písní a lidé mi naslouchali, i když mi občas Chris oznámila, že jsem opět napsal další odpad... ale co na tom záleží? Do všech svých skladeb jsem vždy dával své srdce, své starosti, své touhy... takže ano tati, klidně bych si tohle všechno prožil znova i v betonové bedně obklopený hlavouny... protože právě to jak jsme každý jiný... mě přimělo je mít rád, stejně jako kdysi tebe. Tvoje přátelství se strejdou Juliánem bylo výjimečné... mrzí mě, že jsme se nemohli znova setkat a pokud by ses přeci jen někdy vrátil s mámou... nebuď smutný, že tu nejsem. Tvůj odkaz žil dál a to je důležité. Mám tě rád, tebe i mámu ať už jste jakkoli daleko. Nikdy jsem na vás nezapomněl a vždycky vás budu nosit ve svém srdci... ale posuňme se teď raději dál, protože se mi podivně mlží oči...

Moje krásná černovlásko...



...nikdy jsi mi nevěřila, že nakonec zůstaneme spolu.



Vždycky jsi chtěla jít proti proudu a nechtěla sis připustit, že si jsme souzeni.



Že tomu ani teď nevěříš? Pche! Mě to bylo jasné už od samého začátku, i když ses posmívala mým tanečním kreacím a stále jsi mi opakovala, že ustavičně mluvím jen o tom co říká táta...



...ale copak to nebylo právě to správné? Táta měl vždy dokonalé názory a dokonce mi neváhal poradit s naším prvním polibkem, u kterého jsem se bál, že snad ani nikdy nenastane...



...a byla to právě moje hudba, která tě nakonec přiměla mě milovat. Respektive milovala jsi mě už dávno, ale byla jsi odjakživa rebel, což jsem na tobě obdivoval, ale trochu mi to ze začátku podráželo sebevědomí, když jsi mě pořád jen posílala do kopru.



Naštěstí jsem si tě pak získal... a naše tajné chození byla taky jízda...



...bylo zajímavé se s tebou po nocích ukrývat v bunkru... o to větší šok pro nás byl když jsme vlastně přišli na to, že už to všichni stejně dávno ví... až pak jsme byli konečně svobodní.



Kdysi jsi mi řekla, že jsi nečekala, že tě požádám o ruku krátce po svých prvních dospělých narozeninách. Možná to bylo brzy, ale co je na tom? Stejně jsem vždy věděl, že nechci být s někým jiným bez ohledu na naši situaci...



...protože proč bych chtěl být s někým jiným, když jsem měl tebe? Moji milovanou ženu, která u mě dokázala vždy uhodit hřebíček na hlavičku? Dokázala jsi mě rozčílit doběla, ale zároveň jsi byla jediný člověk na světě, který ve mě uměl číst.



A nikdy nebudu litovat ani jediné minuty s tebou. Miluji tě, ty moje černovlásko stejně jako tenkrát tak jako teď, když mám na hlavě bílou slámu a každou chvíli se zadýchám. To jsme si přeci v náš svatební den slíbili, ne? Až dokud nám nezešednou vlasy a to se stalo. Jsem šťastný za každou minutu kterou jsme spolu mohli strávit...



Za každý tanec, kterým jsem ti mohl dokázat, že nejsem žádné zatracené dřevo!



Za každou soukromou chvilku, která nám byla dopřána. Chtěl bych ti poděkovat za všechnu tvoji něhu, péči, lásku...



...za naši báječnou dceru díky které budeme žít dál. Miluji tě a neboj se... vím, že máš teď strach a já bych ho měl také... vždycky jsem se bál, že o tebe přijdu... že mi tě čas vytrhne z náručí a mě nezbude nic jiného než čistý vztek, ale život rozhodl jinak... v poslední době jsem to věděl... cítil jsem, že to budu já... a proto se neboj miláčku můj, slibuji ti, že se zase shledáme... nevím kdy ani jak, ale věř mi, že nikam bez tebe nepůjdu. Pěkně na tebe počkám... takže ani teď nejsi sama, prostě vyčkej dokud se čas nepřesype stejným směrem jako nyní ten můj a pak přijdu... a do té doby pečuj o naši dceru stejně jako jsi to činila doteď. Miluji tě, nikdy na to nezapomeň... a teď k mojí báječné, bláznivé, nesnesitelné sestře...



...Chris... co ti mám jen povědět? Dokázali jsme se pohádat takovým způsobem, že kdyby mohla naše slova zabíjet jistě bychom se nedožili ani dospělosti. Vždycky jsi mě neuvěřitelně rozčilovala... tvoje dětinskost, touha po tom být vidět... a to jak jsi mi odporovala i když jsem měl vždy pravdu... ach...



...ale nikdy bych tě neměnil. Vím, že mě máš stejně ráda jako já mám rád tebe...



A musím přiznat, že jsem byl vždy vlastním způsobem hrdý, že jsi moje sestra... ne snad kvůli tvým uštěpačným poznámkám na moji osobu, ale kvůli tobě samotné... protože vím, že hlavní důvod proč jsme vždy šli proti sobě byl ten, že jsme oba stejní... ano až teď jsem to schopen připustit, možná stárnu? Mám tě rád sestřičko, i když jsem ti měl vždy chuť nakopat zadek a vím, že ty mě také...



Ale takové přeci sourozenecké vztahy být musí... aspoň nemůžeš říct, že by ses se mnou nudila. A neplač, protože vím, že i když to nebudeš chtít přiznat... teď tam někde sedíš a troubíš jako slon, kterého jsem nikdy neslyšel... máš to tam teď na starosti, tak zařiď ať jsem pyšný, protože vím, že odkaz našeho táty poneseš se stejnou hrdostí jako já sám... takže znova... mám tě rád a věř mi, že jsem ti to nikdy neříkal často právě proto, aby sis toho slovního spojení ode mě mohla pořádně vážit.



Davide... Davide... vždycky ses mě bál, což mi svým vlastním způsobem imponovalo. Ale jsem moc rád, že ses toho absurdního strachu časem zbavil...



...protože jsi nikdy ve skutečnosti neměl důvod mít ze mě bobky. Udělal bych ti něco jedině tehdy, pokud bys něco provedl lidem, které mám rád... vždycky jsi pro mě byl neobyčejně chytrý kluk, který byl příliš nesmělý, než aby dokázal oponovat mojí drzé sestře... nechával ses zneužívat a klidně by ses pro ni obětoval kdyby to šlo. Myslím, že tvoji oddanost vůči ní jsem obdivoval vždy, protože není jednoduché být doopravdy s mojí sestrou. Ale ty jsi to dokázal a vím, že se o ni postaráš tím správným způsobem.



Vyrostl jsi mi před očima a vím, že s tebou bude bunkr žít klidným životem. Vždycky ses o nás staral, i když jsi trpěl, nezapomněl jsi na nás... takže i tebe mám rád, i když jsi mě rozčiloval svými moudrými řečmi, kterým jsem nikdy nerozuměl. A vím, že pokud někdo přijde na to, jak nás dostat z bunkru, budeš to ty nebo Patrik...



Teď už se dostávám i k tobě Patriku. Ptáš se proč jsem chtěl, aby jsi to četl ty? Protože máš podobný hlas jako já, i když ho máš malinko vyšší, pořád máš stejnou tóninu... navíc, vždy jsi měl nejvíce odvahy a síly. Vím, že s tebou bude také bunkr v pořádku... jistě dokážeš ochránit Belinku a společně budete čelit všemu, co vám osud připraví, až už na světě nebude ani jeden z nás starých... Vím, že si poradíš, věřím ti... ale chtěl bych tě o něco poprosit.



Máš talent a i když se mu plně nevěnuješ... nezapomeň na něj a pokud budeš mít ty nebo moje úžasná Belinka děti... věnuj se jim a vlož jim do srdce hudbu, pokud ji budou cítit, protože tak jedině bude naše hudba stále nesmrtelná a to je něco, co bych si přál nejvíc na světě... ale i ty Belinko se jim můžeš věnovat, nemysli si že bych nikdy nebyl hrdý na tvoji hru na klavír, holčičko moje zlatá, ale pokud budete chtít vaše děti učit... budete muset oba a nejvíce Patrik... slibte mi prosím tohle a nezapomeňte na moje slova. Dále jsem na tobě Patriku vždy obdivoval tvoji odvahu i chuť učit se všechny ty blbosti kolem bunkru (co si budeme povídat, nejsou to pitomosti, ale vážně... kolik lidí na světě rozumí tolika chemickým vzorcům, technickým detailům... a co teprve ten šílený teleport složený ze starých palet! Na tom mi nikdy nepřestane rozum stát...). Jsi předurčený pro velké věci a vím, že pokud to bude v tvých silách jistě vymyslíš cokoliv, aby jsi nám vylepšil život. Také tě mám rád, jsi můj zlatý přechytračený synovec! Hlavně se stále drž svých zásad a nenech se nikým ani ničím ovlivnit. Věřím ti.



"A co bych vám dál měl říct? Snad jen držte se a mějte se rádi. Věřte mi, že kdybych mohl, zůstal bych s vámi navěky, ale žádný člověk nemůže žít věčně... bohužel. Ale kdyby mi někdo dal možnost žít znova, jistě bych si vybral právě tenhle život, protože tolik dokonalé zábavy, vzteku a lásky bych nezažil nikdy v žádném jiném životě. Mám vás rád... nezapomeňte na mě. A hlavně si na mě vzpomeňte až přijdete na to, že vám ti zelenáči pořádně změní život... já se totiž NIKDY nemýlím! Myslete na mě tedy v dobrém a neplačte pro mě moc... nemám to rád, raději ať David vytáhne pořádnou lahev vína a napijete se na mě. Jsem pořád s vámi. A žijte každý váš den tak, jako kdyby měl být poslední. Váš Alex..." Patrik měl co dělat, aby dokázal poslední slova srozumitelně vyslovit. S třesoucí bradou tak složil poslední Alexův odkaz a pohlédl na svoji nešťastnou rodinu. Byl si jistý, že pro ně začíná nová etapa, jen si nebyl jistý, co pro ně bude znamenat.

Teda takový krásný dopis na rozloučenou bych určitě nedokázala ani přečíst, natož napsat ! A ty perfektní retrospektivní obrázky k tomu !

Ty jsi mi dala.
Nádherný dopis, který se musel neskutečně těžce psát. A obdivuji Patrika, který to dokázal takhle přečíst, bez zádrhelu. Já už bych řvala, jako dítě.

Opravdu to bylo krásné rozloučení. Nezapomněl na nikoho

+Ty fotky jsou nádherně udělané, krásná práce!

Těším se na pokračování.