Lucisab a její postapokalyptický svět

Moc děkuju holky hrozně moc si vážím tak milých slov

Souhlasím přesně s komentáři! Hrozně moc obdivuju Alexe (ne, obdivuju tebe) za sepsání tak pěkného dopisu. Všechno proložené krásnýma fotkama. Já bych ten dopis nezvládla přečíst, zadrhla bych se už u „Milá rodino" a skončila bych na hromadě na zemi v pláči.
Opravdu krásné a citlivé rozloučení s Alexem. Doufám, že Oxanu stihne nějaký velký trest za to, co provedla. Je to nebezpečný element, kdo ví, čeho se ještě od ní dočkáme.

Moc děkuji Hello ani nevím co říct, úplně se tady červenám, tolik krásných slov si snad ani nezasloužím jsem moc ráda, že se ti dopis líbil popravdě chtěla jsem, aby měl Alex možnost se více projevit a také aby jeho rozloučení bylo malinko jiné jinak popravdě ani já bych to nebyla schopna přečíst dlouho jsem tak vybírala kdo z bunkru by toho mohl být schopen (i když Patrik u toho brečel také) a napadl mě jen Patrik, který má z celého bunkru nejvíc odvahy a také má v povaze schopnost vést, i když tuhle část jeho osobnosti jste zatím neměli moc šanci vidět

Jinak Oxana je skutečně jako nevybuchlá bomba

03x24

Uběhlo několik dní...



...co byla Alexova urna bezpečně uložena v kapličce a všichni v bunkru se zdáli být jiní.. jako kdyby spolu s Alexem odešlo i něco jiného.



Daniela se cítila každý den čím dál tím víc unavená. Její mysl ani srdce se stále nebylo schopno smířit s odchodem jejího manžela. Prožila s ním celý život. Znala ho od útlého věku... často si tak vzpomněla na jeho dětské výstupy při učení... na jeho tajné brnkání na Mathiasovu kytaru, která byla stále příliš těžká než na to, aby ji mohl vzít do rukou. Jak mohl někdo jako on tak snadno zemřít? Opravdu to takhle ve světě chodí?



Nyní si tak často vzpomněla i na své rodiče. Na svoji matku která svým klidem a dobrotou dokázala upokojit kdejaký spor. Na svého tátu a jeho moudrá slova. Znova ho spatřila jak na podlaze vyrovnává nekonečné stohy papírů... vždy měl tolik práce, ale nikdy jí nic neodepřel. Vždy si na ni udělal čas, stejně jako její máma, která v jednom kuse seděla u šicího stroje. Kde jen teď mohli být? Skutečně byli mrtví? Nebo žili na jiném místě v jiném čase? Z očí jí začaly kanout slzy.



Byla si jistá, že by se měla upokojit. Ale jak? Existoval vůbec způsob jak se s něčím takovým smířit? Už od samého počátku věděla, že není nic věčné. Rodiče jí na to připravovali a když později odešli... uvědomila si, že měli pravdu, ale nyní... když stála čelem ke ztrátě milovaného muže, nevěděla jak dál. Možná už byla příliš stará... možná už prostě neměla sílu. Zavřela oči a v ten moment...



...se v pokoji zjevila Anabela.
"Mami!" Zavolala na ni. Daniela se na ni zahleděla a usmála se. Její sluníčko... její holčička. Když se dívala do její tváře viděla v ní Alexe. Jeho šedé oči a světlou pleť, která tupě kontrastovala s jejími havraními vlasy.
"Belinko..." vydechla.
"Můžu... můžu... jít k tobě?" Zašeptala nesměle. Daniela přikývla a poklepala na volné místo postele. Anabela se rychle přisunula ke své matce.
"Tak moc mi chybí..." vydechla tiše Belinka a setřela si slzu. Daniela jí věnovala smutný úsměv a položila si její hlavu do klína.
"Mě také..."
"Co teď budeme dělat... co?"
"Musíme se s tím smířit, holčičko. Nic není věčné, i když bychom si to přáli..."
"Ale já nevím... nevím... jak..." pronesla nešťastně Anabela.
"Čas ti pomůže, věř mi. Slíbíš mi něco?" Anabela se natočila tak, aby na ni mohla vidět. Daniela najednou vypadala o dost starší.
"Slíbím ti cokoliv!" Ujistila ji pevně. Daniela ji pohladila po vlasech.
"Že budeš šťastná. Že se nebudeš bát jít naproti tomu co tě bude dělat šťastnou a usměvavou... vím, že některé věci se ti budou zdát děsivé... ale někdy tě právě ten největší strach dovede tam, kam máš jít. Řiď se srdíčkem..."
"Ale mami..." Daniela ji přerušila.
"Chtěla bych, aby jsi poznala takovou lásku jakou jsem zažila já. Možná tě bude ze začátku děsit... být připoutaná tak silným poutem k jiné bytosti... ale později... pochopíš, že není nic krásnějšího než se vedle někoho takového probudit. Víš, Alex byl často mrzutý a pořád na něco nadával, ale v jádru... byl tak úžasný, že se to nedá ani popsat. Vím, že by mě nikdy nezradil, i kdybychom byli v normálním světě... hodně na nás visel a chtěl nás chránit před vším, co považoval za špatné... proto mu neměj za zlé jeho poslední výstup. Vždycky byl takový, chtěl tě opatrovat. Proto pokud někdy narazíš na někoho... kohokoliv kdo pro tebe mohl znamenat něco takového, nevzdej se ho jen kvůli předsudkům ostatních... i kdyby měl být zvláštní a ostatní by ho nechápali. Protože pokud by tě dokázal milovat tak jako Alex miloval nás všechny... pak budu vědět, že budeš v pořádku... a že budeš šťastná..." Anabela zamrkala.
"Já ti nerozumím, mami..."
"Vím, že na světě už existuje bytost, která by se o tebe mohla postarat tím nejlepším způsobem a proto se cítím klidnější..."
"Proč mi tohle říkáš?" Vyhrkla zoufale.
"Protože vím, že čas si s námi dělá co chce a také vím, že máš strach. Chci ti dodat odvahu, která jistě leží ve tvém srdíčku jenom se jí bojíš použít. Neboj se ničeho moje malá... ať už se bude dít cokoliv, věz že budu vždy na tvojí straně..." Anabele se zamlžily oči.
"Mami!"
"Neboj se... jediná bytost, která mi dělá starost je Oxana... ale nejsi tady sama a... Alan stále vypadá jako solidní hoch..." v jejích očích se odráželo něco zvláštního.
"Ale já myslela, že jsi... jsi..." Daniela se na ni usmála, když viděla, že její dcera není schopna vyslovit svoji myšlenku nahlas. Naštěstí jí rozuměla i tak.
"Já vím, ale na pohřbu jsem pochopila, že nás před ní chrání. Viděla jsem ho, když k nám Oxana vstoupila do jídelny a chtěla mluvit s Patrikem. Odtáhl ji od něj dřív než pořádně otevřela ústa... stále ho vidím někde nablízku ní... a ona z toho nevypadá nadšená. Slyšela jsem ji jak mu nadává a zlostní se na něj, ale on ji ani tak nenechává samotnou. Je to zvláštní hoch, ale myslím, že on je jediným z nás, který jí dokáže pořádně přistřihnout křídla..."
"Ty ho bereš jako jednoho z nás?"
"Proč ne? Nezáleží na tom, že je zelený jako brokolice, jako by to řekl Alex. Důležité je jeho vystupování, nikdy nám neublížil... nikdy nikoho neobtěžoval... jako ona... a teď ji od nás drží dál. Popravdě je mi ho teď spíše líto, když ho stále vídám jak sleduje každý její krok. Copak sis toho nevšimla?" Anabela se zatvářila zmateně.
"Já... já... já... nevím..." vykoktala.
"Budeš mít spoustu času na to zjistit, jaký má charakter, holčičko. Chci jen abys byla šťastná, to je to nejdůležitější..."
"Nerozumím ti..."
"Jen mi to slib, ano?"
"Slibuji, maminko..." vydechla se slzami v očích.
"Dobře... teď už budu moci v klidu odpočívat..."
"Ty chceš dneska spát sama?"
"Ano, chci vnímat tenhle pokoj takový jaký je... víš, že v něm kdysi spali moji rodiče? Chci abys ho vzala jako svůj pokoj až... až..."
"Ne, mami!" Přerušila ji Anabela a zvedla se z jejího klína.
"Nechci o tebe přijít!" Daniela jí věnovala klidný úsměv a objala ji.
"Nikdy o mě nepřijdeš, vždycky budu ve tvém srdíčku. Stejně jako já vím, že já mám svoje rodiče v tom svém..."
"Ale mami..."
"Šššš, to nic... měly bychom jít obě spát. Zítra je taky den..." Anabela se od ní odklonila.
"Ale já tě tady nechci nechat samotnou!"
"Nebudu sama, tvůj táta mi přeci slíbil, že bude pořád tady... takže věřím, že to tak je," mrkla na ni.
"Ale..."
"Žádné ale, děvčátko moje... mám tě ráda, ani nevíš jak moc..."
"Já tě mám taky ráda, maminko..."
"Všechno bude dobré a teď pojďme spát, holčičko moje zlatá," políbila ji na čelo. Anabela se tak pomalu zvedla z postele a tichým krokem zamířila ke dveřím.
"Zítra hned ráno za tebou přijdu... a... a... mám tě ráda..." zašeptala se slzami v očích.
"Já tebe taky, zlatíčko. Dobrou noc," odvětila Daniela jemně, než Anabela vyšla z pokoje. Daniela se zhluboka nadechla a sevřela Alexův polštář do své náruče a přičichla si k němu. Stále z něj cítila jeho přítomnost, proto s ním ulehla a zavřela oči. Chtěla už mít jen klid.

Za několik hodin jí ale vzbudil zvláštní pocit. Jako kdyby už nedokázala jen tak ležet...



...zoufale tedy vytáhla nohy z postele. Potřebovala se napít... podivné sucho svazovalo její hrdlo. Udělala několik kroků od postele, když se jí zamotala hlava až se musela posadit. Malátně se tedy pokusila najít svým pozadím matraci, ale k její smůle se jí podařilo sklouznout na podlahu.



"Ach..." vydechla a chytila se za hrudník. Druhou rukou se snažila znova postavit, ale její tělo ji neposlouchalo. Za několik vteřin tak svoje pokusy vzdala a zavřela oči. Potřebovala se upokojit... potřebovala... až pak ucítila něco zvláštního a zaslechla něčí kroky.



"Nic mi není... jen... jen... mám žízeň a nějak jsem se zamotala a..." snažila se křečovitě vysvětlit příchozímu.
"...a nemůžeš se zvednout?" Ten hlas... už nějakou dobu ho neslyšela... ale to přeci... přeci nemohlo...
"Já ti pomůžu!" Ozvalo se sebevědomě, než na sobě ucítila něčí paže. Až pak se konečně odvážila otevřít oči.



"A...Alexi?!!" Vyhrkla šokovaně.
"Přesně to jsem já," zasmál se, pevně sevřel její ruce a pomohl jí na nohy.



Chvíli tak zůstala stát před ním neschopna slova.
"Ale vždyť... vždyť..." vykoktala.



"Přeci jsem ti něco slíbil, ne? A já vždy dodržím co řeknu, moje krásná," mrkl na ni.
"To přeci není možné... není... sním snad teď?" Alex pokrčil rameny.
"Myslím, že se to dá nazvat více způsoby... ale to nejdůležitější je, že budeme konečně spolu," zvolal nadšeně.



Daniela uchopila jeho tvář do svých dlaní ve snaze pochopit, co zrovna vidí.
"Musela jsem se pomátnout... to přeci nemůžeš být ty... nemůžeš..." zasípala se slzami v očích.
"A to si jako vážně myslíš, že může na světě existovat víc chlapů s takovým obličejem jako mám já? Jsem to skutečně já..."
"Ale to přeci..." Alex zavrtěl hlavou a přitáhl si ji k sobě blíž.
"Dobrá... možná si teď myslíš, že jsem nějaký pitomý duch, ale... znám dost dobrý důkaz, který tě přesvědčí o opaku," zasmál se...



...a přitiskl ji k sobě.



"Jsi to ty!" Zvolala po chvíli.
"Samozřejmě! Jenom mě mrzí, že jsem za tebou nemohl přijít jako mladý švihák... ale nevadí, nemůžu mí všechno, že? Navíc jsem pořád úžasný i v téhle verzi," zasmál se.
"Ale... ale proč? Jak..."
"Na některé věci prostě neexistuje odpověď, Dany. Teď hezky půjdeme spolu..."
"Kam?"
"No... hádám, že někam, kde nám bude moc dobře..."
"Počkej! Ale co Belinka?"



"Belinka bude v pořádku. Musím uznat, že jsem toho zelenáče celkem podcenil... už se těším až ho poplácám po zádech a řeknu mu... brokoličáku, možná se mi nelíbíš, ale zamlouvá se mi to, že moji holčičku stavíš na piedestal..."
"Takže už ho nechceš zaškrtit?"
"Ne, jsem rád, že tam zůstane... teď už vím, že se o ni postará... je sice starý jako Metuzalém, ale... to je fuk... nikdo nemůže být dokonalý... i když co to plácám! Já a můj táta jsme dokonalí... a ty taky... a naše dcera... no... asi jsem se do toho zamotal... už budeme muset jít..."
"Ale... bojím se... naše holčička..."
"Nemusíš se o ni bát, všechno bude dobré, vím to... a já se nikdy nemýlím, nebo mi snad nevěříš?"
"Věřím ti," zašeptala.
"Dobře a navíc si na ně tady ještě budeme moci posvítit, Dany... takže už jenom proto nemusíš mít strach... takže půjdeme?" Vydechl a natáhl k ní paži. Daniela několik vteřin váhala, než k němu vztáhla svoji dlaň.



"S tebou až na konec světa, miluji tě... tak moc jsi mi chyběl..." zašeptala.
"Já vím, ty mě také... ale teď už bude všechno jako dřív... budeme spolu, moje krásná černovlásko..."
"Už neodejdeš?"
"Jasně že ne. Miluji tě, víš to?" Daniela přikývla.
"Tak pojď," mrkl na ni a ruku v ruce s ní zamířil z pokoje...

Šmarjápano, co nám to děláš?? člověk se nestihne vzpamatovat, a najednou prásk, další šlupka Ale je fakt, že ti dva patří k sobě, nemohli by být dlouho od sebe

Fidgety napsal:

Šmarjápano, co nám to děláš?? člověk se nestihne vzpamatovat, a najednou prásk, další šlupka Ale je fakt, že ti dva patří k sobě, nemohli by být dlouho od sebe

Přesně proto jsem je nemohla nechat dlouho od sebe vím, že to je brzy a musím se přiznat, že se mi to psalo strašně... ale myslím, že by nikdy nebyl ten správný čas každopádně na konci tohohle dílu je Dany ještě trochu naživu proto přijde kompletní shrnutí až v příštím dílku už se těším na šťastnější chvíle v bunkru... ty píšu hrozně ráda

Ach jo, to se setkali hodně brzy Vím, dalo se to čekat, ale i tak to člověka sebere

To né, je to tak smutné.    Ale zároveň takovým zvláštním způsobem klidné a uklidňující. Je to moc hezky napsané a hrozně se mi líbí, že pro ni přišel její milovaný Alex. Kéž by to takhle fungovalo i ve skutečnosti, moc bych si to přála  
Co se dá dělat. Hlavně chudák Bellinka, pro ni je to největší rána, takhle přijít o oba během tak krátké doby. Doufám, že Alan jí bude oporou. A snad i Patrik.

Ach jo... to jsem vůbec nečekala. Je to vážně brzy, člověk se nevzpamatoval z jednoho a bum už tu máme další. Ale je pravda, jako by v Daniele velká část zemřela , když odešel Alex, teď už budou spolu a spokojení.

Krásně sepsáno, ale věřím, že se to psalo špatně, takovéhle pasáže se nikdy nepíšou dobře.

Těším se na pokračování.

Díky holky bylo to opravdu náročné a teď nás bude ještě čekat rozloučení mám už pro Dany v hlavě něco připraveného a pak už se posuneme někam úplně jinam každopádně vám mohu slíbit, že druhá část druhé generace by měla ještě vydržet, protože ještě nejsou tak staří... takže pokud mi hra neudělá nějakou čáru přes rozpočet, tak bychom o ně ještě neměli přijít

03x25



Anabela se to ráno vzbudila pozdě. Jako kdyby nedokázala otevřít oči a probudit se z podivného snění... jako kdyby její srdce něco svíralo v železném sevření. V ten moment si uvědomila, že neměla vyhovět své matce. Měla s ní zůstat, ani jedna z nich si stále nezvykla na skutečnost, že je Alex mrtvý. Anabela se otřásla, když stiskla kliku a vstoupila na chodbu. Bunkr byl nezvykle tichý. Dlouhými kroky, tak nakonec narušila podivný klid a zamířila k pokoji své matky. Zlehka tak natáhla paži k hladkému povrchu dveří a několikrát zaklepala. Cukla sebou, když si uvědomila jakým způsobem ten zvuk narušil ticho v chodbě.
"Mami?" Zavolala skrz dveře. Odpovědí jí bylo ticho. Spala snad ještě? Podobně jako ona ani její máma neměla dobrý spánek... ne od chvíle kdy s nimi nebyl Alex. Zhluboka se nadechla, aby zahnala slzy. Její máma ji nesměla vidět takhle. Musely si být oporou, i když se na to ani jedna necítila. Anabele stále scházel její táta. Jeho mrzuté ranní nálady i nekonečné vyhrávání na kytaru. Bylo to jako kdyby spolu s ním zemřela i část bunkru... jako kdyby bylo všechno jiné. Často se tak nachytala, že hleděla v herně na fotografie svého dědy a hledala v jeho očích svého tátu. V ten moment si vždy vzpomněla na Alexova slova, kdy vždy litoval toho, že ho nepoznala. Zavrtěla hlavou.
"Mami?" Zkusila znova zavolat. Jakmile jí ani tak nikdo neodpověděl, až pak se rozhodla narušit soukromí své mámy a opatrně vstoupila do její ložnice.
"Mami, promiň, že..." další slova se jí zadrhla v hrdle.



"MAMINKO!" Vykřikla a okamžitě vykročila k Danielině zhroucenému tělu. Zoufale k ní natáhla paži a zatřásla s ní.
"MAMINEČKO! Co se ti to stalo? Probuď se!" Křičela a otírala si volnou paží obličej. Vzápětí ji natáhla k ní a natočila ji oběma rukama k sobě. Danielin obličej byl křídově bledý a pleť studená jako led. Anabela divoce zamrkala a chytila se za hlavu.
"MAMINKO! NEEE!" Zakřičela z celého srdce.



"Ty nemůžeš být nemůžeš... nemůžeš... NEMŮŽEŠ!" Opakovala stále dokola a snažila se ignorovat Danielin světlý obličej.
"MAMI! MAMI!" Volala na ni neúnavně a třásla s ní oběma rukama ve snaze ji dohnat k nějaké reakci. Až v ten moment se v pokoji zjevil někdo jiný...



"Belinko, co to... proboha..." vyjekli oba muži.
"MOJE MAMINKA! MAMINEČKA! ONA SE NEPROBOUZÍ!" Křičela neuvěřitelně nahlas Anabela a její hlas stoupal o několik oktáv výš a níž. David se k ní prudce posadil a pokusil se nahmatat tep své sestry, ačkoliv už sám tušil, že jí není pomoci.
"ŽE JE V POŘÁDKU? ŽE JEN SPÍ? ŽE SE VZBUDÍ? ŘEKNI TO STRÝČKU!" Davidovi se zaleskly oči a dlouze se nadechl. Proč to muselo přijít teď? Proč? Ptal se sám sebe a otočil se ke své zoufalé neteři.
"Musíš být silná... Dany... ona... ona... je teď na lepším místě," vydechl křečovitě.
"TO NENÍ PRAVDA! JÁ TI NEVĚŘÍM! NEVĚŘÍM! MAMI!" Zakřičela a oběma rukama zacloumala se svojí matkou. David ji rychle chytil za ramena a odtrhl ji od ní.
"NE!" Vyjekla Anabela a prudce se mu vytrhla.
"Odveď ji pryč Patriku... prosím..." vydechl zoufale David. Patrik rychle chytil svoji sestřenici, která se znova snažila vzbudit svoji mámu.
"Belinko... musíš jít pryč," zašeptal k ní.
"NE!" Zařvala na něj zoufale a divoce se mu zamlela v náruči. Patrik ji tak silněji sevřel kolem pasu a nadzvedl ji nad zem.



"Není to pro tebe dobré... pojď..." vydechl a snažil se zahnat vlastní slzy.
"NE! PUSŤ MĚ! MOJE MAMINEČKA! NEMŮŽU JI NECHAT SAMOTNOU!" Patrik ji rychle dotáhl na chodbu, kde ji postavil před sebe a přidržel ji na místě.
"Musím teď jít pomoct tátovi a ty... moje máma aranžuje květiny, jdi za ní... najdeš ji hned tamhle, není daleko... pomůže ti," vydechl ve snaze ji přesvědčit. Anabela prudce zavrtěla hlavou.
"NIKAM NEPŮJDU! MOJE MAMINKA MĚ POTŘEBUJE!"
"Ne, Belinko... proboha prosím, jdi za mojí mámou, prosím!" Vyhrkl a v očích se mu zaleskly slzy.
"NE!" Vykřikla. Patrik zavrtěl hlavou.
"Jdi za mojí mámou... já musím... už musím..." vyhrkl, když si uvědomil co musejí s Davidem provést. Pustil ji a prudce za sebou zavřel dveře Danieliny ložnice a zamkl se.



"NE! PUSŤ MĚ DOVNITŘ!" Volala a bušila na dveře oběma rukama.
"NENECHÁVEJTE MĚ TADY! MAMINEČKO!" Volala neuvěřitelně nahlas a vzlykala. Proč jí to muselo potkat, proč? Ptala se sama sebe. Zoufale se zvedla ze země a otočila se čelem k zahradě. Rostliny... dívala se na zelení obklopené jednotlivé plodiny, které svými lesklými listy dávaly jasně najevo, že jsou naživu. Rozbušilo se jí srdce, když se omámeně vydala k záhonu.



Dívala se tak na jednotlivé sazenice a snažila se upokojit, alespoň tak, aby jí pustili k její mámě. Musela ji ještě vidět... potřebovala ji spatřit... jistě nemohla být mrtvá, nemohla!
"Proč?" Zasípala a zhroutila se do načechrané hlíny.



Zoufale tak zabodla svoje prsty do měkké zeminy. Její srdce při tom bilo tak rychle, že měla pocit, že se udusí. Její táta je pryč... a její máma... máma... vydala ze sebe tenký zvuk a sklonila hlavu k zemi. Volnou rukou, tak našla na svém krku talisman a pevně ho sevřela.



V ten moment sebou Alan v horním patře škubl. Bylo to jako kdyby mu někdo sevřel orgány ve smrtelném sevření. Díky amuletu nemohl Anabelu cítit jako dříve, ale díky části jeho vlastní moci, která věčně proudila v sixamském kameni a chránila jeho majitelku, vnímal podivným způsobem přes něj. Proto když Anabela v zoufalství stiskla vesmírný kámen, bylo to jako kdyby udeřila Alana. Alan sebou trhl a zahleděl se na objekt, který si dal za úkol hlídat. Oxana nadále vysedávala v kuchyni u barového pultu a znuděně čárala na nějaký papír. Stále si namohla zvyknout, že jí byl Alan stále v patách. Dokonce i postával u dveří, když šla do koupelny. Stal se z něj pro ní skutečný strážce, akorát ne takovým způsobem jakým si představovala. Alan bolestně vydechl, když Anabela ještě silněji sevřela talisman. Co se to s ním dělo? Ptal se ve své hlavě, když si v první chvíli nedokázal uvědomit, co se pokouší přitáhnout jeho pozornost. Zavrtěl hlavou a až pak konečně pochopil.



"Belinka..." vydechl tak tiše, že to ani Oxana v kuchyni nemohla zaslechnout. Prudce se postavil...



...a vyběhl bez ohledu na vše.



Když ji nakonec spatřil jeho srdce se sevřelo ještě silněji a tentokrát za to nemohlo jeho pouto k amuletu.
"Belinko," vydechl a díval se na třesoucí křivku jejích ramen. Zavrtěl hlavou a rychle se přemístil před ní a naprosto při tom ignoroval, že si zamaže bílé kalhoty hlínou.
"Belinko," oslovil ji silnějším hlasem a uchopil její drobnou dlaň, kterou měla nadále zabodlou v zemině. Anabela k němu zvedla hlavu a konečně pustila kámen na svém krku.
"Jsem tady," zašeptal jemně. Anabele se zatřásla brada a prudce zavrtěla hlavou.
"Moje maminka... moje... moje..." koktala, přiložila si ruce k hrudníku, který se otřásal prudkými vzlyky a zavřela oči. Alan ji chytil za ramena.



"Ššš," vydechl ve snaze ji upokojit.
"Já chci umřít... chci taky umřít... já..." vzlykala. Alan zavrtěl hlavou.
"Ne, ty nesmíš umřít," pronesl rychle. Anabela k němu zvedla oči.



"Jenže já už nikoho nemám... jsem tak sama... tak sama... maminka a tatínek... já to nezvládnu... nedokážu žít bez nich... mám pocit, že se udusím... že nedokážu..." zavzlykala.
"Ty nikdy nebudeš sama. Máš svoji rodinu..."
"Jenže oni... oni... tak moc to bolí... chci umřít! Chci jít za nimi!" Vyhrkla zoufale. Alan zamrkal a jeho oči se zaleskly.
"To neříkej... bude zase lépe, potřebuješ čas..."
"Jak to můžeš vědět, že to bude lepší?"
"Na téhle planetě jsem ztratil jedinou bytost, která mě kdy doopravdy milovala... mého otce. Nemohl jsem se s ním ani rozloučit... ten výbuch přišel moc rychle a já... už jsem ho nikdy neviděl. Vím jaké to je někoho ztratit, nejdříve máš pocit, že se svět už nikdy nebude otáčet správným směrem, že už nikdy, nikdy nebudeš moci být tím kým jsi byla předtím..." zavrtěl hlavou a po tváři mu sklouzla slza.
"Jak jsi to vydržel?"
"Musel jsem uvěřit tomu, že by si můj táta nikdy nepřál, abych to vzdal. Vím, že by to nechtěl... byl sice samotářský, ale vím, že mě měl rád stejně jako já jeho. Nikdy by netoužil po tom, abych se vydal napospas celému Sixamu zadarmo... chtěl by, abych bojoval a to vlastně dělám dodnes, i když vzpomínka na něj mi už dávno vybledla... čas běží příliš rychle, ale vždy když si na něj chci plně vzpomenout... stačí abych se na sebe podíval do zrcadla, jsem mu podobný a pravděpodobně nejenom vzhledem," vydechl smutně.
"Proč to takhle říkáš?" Zasípala.
"To nic... mysli na to, co by si přáli tvoji rodiče... co by si přáli?" Zeptal se jí klidně.
"Já nevím... nevím..." vykoktala a pod tíhou vlastní bolesti...



...opřela svoje tělo o to jeho. Alan ji objal kolem pasu a přimkl ji k sobě.



"To nic, přijdeš na všechno co budeš potřebovat vědět... čas ti pomůže, ale nevzdávej se. Všichni tě tady milují, nejsi sama... nikdy nebudeš sama," zašeptal do jejího ucha. Anabela se od něj zlehka odklonila a zahleděla se do jeho tmavých očí ve kterých se odrážely různé barvy.
"Ale už nikdy nic nebude stejné..." vydechla nešťastně. Alan přikývl a zasunul jí zbloudilý pramen za ucho.



"Všechno má svůj důvod a každá skutečnost tě posune různým směrem. Jsem si jistý, že to zvládneš, jsi mnohem silnější než si myslíš."
"Jak to můžeš vědět?" Alan se na ni zlehka usmál.
"Cítím to z tebe," odvětil jemně. Anabela zamrkala a prudce se postavila. Alan ji následoval až si zůstali hledět do očí.



"Já... já... měla bych... měla... bych..." koktala a stírala si při tom oběma rukama slzy z tváří.
"Já vím. Vrať se za svými a já půjdu zpět na své místo, ale kdyby jsi něco potřebovala budu tady... za každých okolností," vydechl ve snaze ji ujistit. Letmo se na ni pousmál, než se k ní otočil zády. Anabela sebou škubla. Bez jeho zvláštního pohledu a hřejivého tepla jeho těla se najednou cítila malá, osamocená... prázdná.
"POČKEJ!" Vyhrkla a opřela se o jeho záda. Zoufale omotala svoje paže kolem něj. Alan sebou škubl a zahleděl se na její ruku, která se obtáčela kolem jeho žaludku.



Sám pro sebe se usmál. Bylo sobecké se v téhle chvíli cítit tak dobře? Mít radost z letmého doteku mladé dívky, které se ho dobrovolně dotýkala čistě kvůli svému žalu? Zavrtěl hlavou a chytil ji za nabízenou dlaň, propletl svoje prsty s těmi jejími. Nedělala to se záměrem se k němu více přiblížit, ačkoliv jeho srdce, které s ním prožilo veškerá vítězství i pády, ho toužilo přesvědčit o něčem jiném... toužilo ho uvědomit o tom, že by ho mohla jednou... jednou... zavrtěl hlavou a pokusil se utřídit myšlenky. Anabela potřebovala upokojit a pokud měla pocit, že by on... právě on, nelidský muž, který byl se svojí mocí mnohem nebezpečnější než Oxana... pak byl rozhodnutý jí pomoci, i kdyby ho potom zavrhla.
"Neodcházej... neopouštěj mě," zašeptala. Alan se zhluboka nadechl, když ucítil slabý záchvěv elektřiny ve svých prstech. Pomalu se k ní otočil a jednou paží jí setřel z tváře slanou stopu.
"Neopouštěj mě," poprosila ho znova se slzami v očích. Alan zamrkal, když mu Anabela váhavě položila svoje ruce na ramena. Jeho srdce se silněji rozbušilo, když ji chytil za zátylek a přitáhl si její tvář blíže k té své. Zkoumavě si prohlédl její obličej, než se zlehka naklonil k její tváři a přitiskl své rty k její líci.



Pomalu se od ní odklonil a podíval se do jejích zorniček.
"Neodejdu, pokud si to nebudeš přát," zašeptal.
"Takže se mnou půjdeš kamkoliv?" Vydechla třesoucím hlasem. Alan se na ni usmál a přikývl.
"Půjdu kam jen budeš chtít," odvětil.
"O... o... opravdu?" Vykoktala a setřela si další slzy, které jí nadále kanuly po obličeji. Alan znova zakýval hlavou na souhlas, odstoupil od ní a natáhl k ní paži.
"Veď mě," zašeptal lehce. Anabele se zamlžily oči, ale nakonec...



...vložila svoji dlaň do té jeho.


-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A tady už přichází moje tradiční shrnutí...



- Daniela se dožila krásných 77 dnů
- jako úplně první splnila svoji aspiraci
- jejím celoživotním přáním bylo dosáhnout zlaté svatby, což jsem jí mohla splnit, ale bohužel k tomu nakonec nedošlo
- jinak co jste možná nevěděli bylo to, že Daniela byla také celkem mrzout, protože měla jen jediný bod u mrzoutství
- za svůj život se dokázala neučit neuvěřitelných dovedností, že ani netuším kdy to stihla, měla na maximum techniku, vaření, fyzičku a kreativitu
- vlastnila dva odznaky a to za šití a zahradničení
- v bunkru se především věnovala šití a trochu i malování, takže díky ní nejenom bunkr bohatl, ale také naši hrdinové dostávali nové oblečení

Musím říct, že Daniela mi bude v příběhu také moc chybět, protože ačkoliv byla její povaha spíše mrzoutská v příběhu jsem jí dala takovou smírčí roli, zkrátka něco jako dělala její máma ale bohužel musíme jít dál... a navíc díky novému prostoru v bunkru se tak brzy bude moc zjevit na scéně i 4.generace...

Krásně napsaný díl... po tom šoku je to takové uklidňující. Dany i Alex tam budou hrozně chybět. Líbí se mi pokaždé to shrnutí na konci, to ji teda obdivuju, že se toho stihla tolik naučit za život. 1 bod mrzoutství, to bych do Dany nikdy neřekla, ta smírčí role k ní krásně seděla, nemohli by být všichni mrzouti, to by se tam pozabíjeli
Už se moc těším na další vývoj - Alan s Bellinkou se mi spolu moc líbí. A na čtvrtou generaci jsem moc zvědavá! Naštěstí ještě z předešlé generace máme na nějakou dobu Davida a Chris.

Nádherný díl, i když velmi smutný. Bellinky je mi neskutečně líto za tak krátkou dobu přijít o dvě o soby, které milovala nejvíce je hrozný šok, ale věřím, že to zvládne. Jak řekl Alan: '' Jsi silnější, než si myslíš.'' A já s ním naprosto souhlasím. Chce to jen čas, protože jen ten dokáže zhojit rány.

Stejně, jako Hello musím říct, že spolu s Alanem opravdu tvoří krásnou dvojici a já osobně jsem moc zvědavá na 4. generaci i na průběh Patrika s Oxanou.

P.S. Nádherné shrnutí na konci.

A popravdě toho mrzouta bych do Dany taky vůbec neřekla.

Velmi sugestivně napsaný díl Kdybych si ho nečetla v polední pauze v práci, tak jsem se určitě rozbrečela Daniela prožila krásný život, jak jen situace v bunkru umožňovala, že je mrzout, to bych ani nevěřila

Díky holky za milé komentáře moc si vážím tak krásných slov

03x26

Anabela pevně semkla Alanovu paži a dlouhými kroky ho začala vést do horního patra. Nechal se tak navigovat směrem, pro který se sama rozhodla. Anabela ho pustila až v jídelně.



Udělala několik kroků od něj. Nevěděla, kam chce jít... netušila, co by měla dělat, protože každý kout v bunkru jí jen připomínal ty které ztratila. Stále měla pocit, že se jí to jen zdálo, že zanedlouho spatří svoji matku u barového pultu... že zaslechne svého otce z dílny, kde zase skládá jednu ze svých písní. Jak by se s tím někdy mohla smířit? Jak by si na to mohla zvyknout? Slzy jí stále kanuly po tvářích. Necítila se být dost silná na to kráčet sama světem bez svých rodičů... bez jejich lásky a podpory. Bylo to jako kdyby část z ní zemřela s nimi. Vydala ze sebe přidušený zvuk a chytila se za hrudník, než prudce klesla k zemi. Prázdnýma rukama se dotýkala dřevěné podlahy, která pamatovala už její prarodiče a která by jí mohla vyprávět celou historii bez jediného zaváhání. Proč vlastně její dědeček postavil bunkr? Chtěl snad, aby to takhle skončilo? Aby si každý musel v tak malém prostoru prožít svoji ztrátu? Protože bylo od samého začátku jasné, že lidé nejsou nesmrtelní a jednou... jednou... zoufale vydechla a vydala ze sebe další vzlyk. Alan zamrkal a rychle si sedl k ní.



Své ruce obemkl kolem jejích ramen ve snaze ji upokojit.
"Neplač..." zašeptal jemně.
"Nemohu... nemohu..." vydechla a snažila se, aby jí bylo alespoň trochu rozumět přes třesoucí bradu.
"Já vím... vím... ale... nechci tě vidět... neměla bys... já..." najednou nedokázal dokončit myšlenku. Bylo zlé jí povědět, že jí nechce vidět na podlaze? Že mu trhá srdce ji vidět zničenou? Že by si přál vykouzlit jí na tváři úsměv? Ulehčit její bolest i kdyby jen na několik vteřin? Nevyděsil by ji? Zavrtěl hlavou. Anabela k němu zvedla tvář. Zahleděla se do jeho očí ve kterých se odrazilo několik světlých barev.
"Pojď si sednout tamhle," zašeptal po chvíli, aniž by vyslovil, co zamýšlel původně. Oba se tak pomalu přemístili ke stěně.



Anabela se tak schoulila po jeho levici a Alan jí začal něžně třít ramena. V ten moment nebyl ani jeden schopen slova. Bylo to jako kdyby se čas zastavil. Anabela tak hleděla před sebe a prázdným pohledem sledovala jídelní stůl, kde přesně viděla sedět svoje rodiče jako kdyby to bylo včera... tak moc si přála, aby mohla utéct... aby se mohla ukrýt na jiném místě... někde, kde nikdy nebyla... kde by nemohla cítit tolik bolesti.
"Já... já... moje maminka... Patrik a strýček... já měla bych..." pronesla trhavě a postavila se, Alan ji následoval.
"...musím ji vidět!" Vyhrkla do jeho tváře, když se ocitla ve stejné výšce jako ta její.
"Belinko, to není dobrý nápad. Poslouchej mě..." vydechl a znova ji chytil za ramena.





"Snaž si ji pamatovat takovou jaká byla. Nechtěj si ve své hlavě uchovat myšlenku na to, kdy už ti nemůže odpovědět."
"Jenže já... já... ji potřebuji vidět!" Zakřičela zoufale.
"Belinko," vydechl její jméno. Anabela zavrtěla hlavou.
"Kdysi jsi mi řekl... řekl jsi mi, že Oxana... ona... ona... dokáže něco dělat s mojí hlavou... a ty... pak jsi mi dal tenhle řetízek... a... z toho jsem pochopila, že... že... máte schopnosti.. cokoliv... co... dokáže..." brada se jí nadále třásla a přes svoje slzy nedokázala spatřit jeho zmatek v zorničkách. Co se mu snažila naznačit?
"Nedokážu takhle žít... nedokážu žít bez nich... vím to! A čas... já... neběží dost rychle... mám pocit, že se udusím... proto... tě chci poprosit," její hlas se třásl a paží si setřela slanou vodu z očí.
"O co?" Pronesl.
"Použij tu věc na mě... donuť mě zapomenout! Zbav mě toho... nebo... mě pošli za nimi... nebo když jsi dokázal vytvořit kouzelný amulet... pak... bys mohl... mohl... můj život dát jednomu z mých rodičů! Udělej to!" Zvolala zoufale skřehotavým hlasem. Alanovi oči se rozšířily děsem a ve svém nitru pocítil svoji moc, která se jako na zavolání začala ozývat v konečkách jeho prstů. Prudce zavrtěl hlavou.
"O tohle nikdy nežádej někoho jako jsem já..." odvětil téměř bez dechu.
"Takže bys... mohl... mohl..." koktala. Alan se zhluboka nadechl. Znal odpověď na otázku, kterou nevyslovila celou. Nemohl vracet lidem život, ale kdyby byl u Daniely dostatečně blízko ve chvíli kdy umírala... dokázal by jí dát svoji energii, čímž by jí zachránil a sebe by zabil, v ten moment by mu ani nepomohlo kdyby byl pod vlivem Měsíce. V hlavě se mu tak vybavila lekce od jeho učitele, který mu danou schopnost pečlivě vysvětloval. Podobné oživovací rituály se ale nedělaly často, protože čas na Sixamu plynul opravdu pomalu a tak zdejší obyvatelé žili svoje životy mnohem déle než lidé na Zemi. Avšak v některých chvílích k nim docházelo v případě Královny, kterou se strážci obvykle snažili uchránit. Vzpomněl si na přísahu, kterou učinil před Královnou... kdy jí slíbil, že jí bude chránit na úkor vlastního života. To proto se strážci nikdy nedožívali staršího věku. Většinou vyčerpali svoje schopnosti až do dna ještě dříve, než bylo u Sixamanů obvyklé. Proto byla jeho moc darem i prokletím. Ale pokud by mohl Belince pomoci, pak by jistě daroval Daniele svůj život, pokud by byl včas na správném místě. Jenže nyní... nedokázal vrátit chladnému tělu něco, co již nebylo v jeho dosahu. I jeho moc měla své meze a přes ty nemohl překročit. Zavrtěl hlavou objal jí jednou paží kolem ramen, druhou jí začal hladit po tváři a opřel svoje čelo o její hlavu.



"Kdybych mohl, udělal bych vše pro to, abys byla šťastná... ale nemohu vracet lidem životy... nemohu zachytit, to co již není k dispozici... nejsem kouzelník, i když bych si jím nyní přál být," zašeptal.
"Tak... tak... nech mě zapomenout! Nebo... mě pošli za nimi!" Zvolala svoje odvážná přání.



Alanovi se zaleskly oči. Nechtěl od ní slyšet tyhle slova. Věděl, že by stačilo jí jen přimět aby si sundala amulet a mohl by jí donutit věřit, že jsou její rodiče naživu, mohl by jí vymazat paměť, mohl by jí přimět, aby ho milovala... v podstatě si mohl díky své moci dělat s jejím rozumem cokoliv, co by ho napadlo, nebýt něčeho, co většina strážců nevlastnila. Alan nechtěl nikdy nikoho ovládat, to byla věc, kterou díky nedokončenému tréninku, měl stále v sobě. Většina strážců nebyla schopna zradit svoji Královnu, protože jí byli až příliš nakloněni a netoužili jít proti její vůli. Díky tomu je tak Královna vždy ovládala a řídila jejich kroky bez ohledu na to, jak daná věc mohl být zlá vůči jiným osobám. Byli to právě strážci, kteří přicházeli na Zem ve změněné podobě a zkoumali život lidí. Byli to oni, kteří vytipované osoby unášeli na Sixam za účelem zkoumání. Strážci tak vlastnili jedinou silnou vlastnost, loajalitu vůči Královně a zákonům Sixamu. Zavřel oči. Mohl by jí i zabít kdyby chtěl. Stačilo by jen přiložit svoje paži k jejímu hrudníku a s mocí Měsíce by donutil její srdce zastavit, ale ve stavu ve kterém byl nyní jí byl schopen udělat jen infarkt. Jenže ani jednu z těch věcí činit nechtěl. Netoužil po její smrti ani po nadvládě nad jejím rozumem. Chtěl, aby byla šťastná i kdyby se ho měla nadále bát.
"Tohle po mě nežádej, prosím. Vím, že vypadám jako mimozemšťan, ale... tohle... tohle... chci, aby jsi žila. Nevzdávej se, čas ti pomůže... jsem si jistý. Všechny by zničilo kdyby jsi... taky... nemůžeš to učinit těm, kteří tě milují. Náklonnost druhých je vzácná věc, je to jako květina, kterou se snažíš udržet v nehostinných podmínkách... držíš se jí pevně a když uvadne... zlomí ti to srdce. Proto se drž ostatních lidí, kteří tě milují a mysli na jejich lásku vůči tobě... vůči tvým rodičům. I oni jsou smutní, zlomení a budou tady s tebou... nenechají tě samotnou." Anabela se na něj zahleděla a v hlavě zaslechla jeho slova ...na téhle planetě jsem ztratil jedinou bytost, která mě kdy doopravdy milovala, mého otce... Alan už jednou někoho ztratil a podle toho co jí pověděl, byl na svůj žal sám. Jediná bytost, která ho kdy milovala... copak to se už nenašel nikdo, kdo by ho měl rád? V ten moment se v ní něco zlomilo a instinktivně...



...se přimkla k jeho tělu. Jak bylo možné, že někdo jako on, rozuměl natolik lidským pocitům? Nebyl člověk, a přesto se choval jako kdyby jím mohl být.



Alan váhavě přiložil svoji dlaň k její hlavě. Znova pocítil slabé brnění ve svém těle. Jeho moc se začala silněji ozývat. Zalapal po dechu a snažil se soustředit na drobnou elektřinu, která začala proudit jeho pokožkou. Nechtěl ji vyděsit... nechtěl ji popálit. Stále byl nestabilní a každý silnější úder jeho srdce předpovídal nějakou kolizi uvnitř něj... ale věděl, že jí nemůže pustit. Ani po tom netoužil, proto zavřel oči a zabořil svoji tvář do jejích vlasů. Za oponou vlastních víček tak zřel majestátní Měsíc v celé jeho kráse. Pocítil jeho moc, která se linula z jeho kamenného jádra, které ho naplňovalo silou, kterou si žádný smrtelník nemohl představit. V ten moment byl vždy neobyčejně šťastný a ještě více nebezpečný než byl teď. S mocí Měsíce byl schopen dělat neuvěřitelné věci... to byla jedna z věcí co se naučil. Ale jak se měl nyní upokojit? To netušil, protože tuhle lekci nikdy nedokončil. Byl nejenom rebel a vyhnanec, ale také nestabilní, mocí naplněný muž bez schopností se více ovládat. Pohladil ji po hlavě a snažil se soustředit na její drobné třesoucí tělo.
"Šššš," vyšlo z jeho úst. Anabela se k němu silněji semkla a vydala přidušený vzlyk. Až v ten moment v sobě Alan pocítil změnu. Jeho srdce sice nadále bilo rychleji, ale jeho moc se začala více stahovat do pozadí. Omotal kolem jejího pasu svoji druhou paži.
"Alane... já... na světě... jistě existuje někdo... kdo... tě má rád..." vyšlo z jejích úst trhaně dříve, než si to stačila pořádně rozmyslet. Alan sebou škubl a kousek ji od sebe odklonil. Pátravě se podíval do jejích zraků. Anabela zamrkala. Po jejích tvářích nadále stékaly slzy, ale z nějakého nepochopitelného důvodu se cítila lépe, když se mohla dívat do jeho barvami naplněných duhovek. Alan naklonil hlavu na stranu.
"Belinko?" Zašeptala, když si všiml jejího vzdáleného pohledu. Anabela zalapala po dechu a vymotala se z jeho náruče. Jenže jen co se její tělo ocitlo bez jeho hřejivé náruče, se zapotácela. Alan její pád očekával, proto nastavil svoje ruce dříve, než stačila dopadnout před špičky jeho bot.



"Belinko, měla bys jít do postele... já... odvedu tě k tvým lidem a..." zvolal trhaně a zdvihl ji do své náruče.



"Ne! Nechci... nechci..." zavzlykala a sevřela jeho ramena.
"Proč? V posteli ti bude lépe a tvoje rodina..." Anabela ho nenechala domluvit.
"Slíbil jsi mi... že neodejdeš, pokud si to nebudu přát... pak proč to chceš udělat?" Zašeptala tenkým hláskem.



Alan se zhluboka nadechl. Nerozuměl jí, ale přál si to v té chvíli vůbec? Pomalu ji postavil na zem.
"Zůstanu," vydechl jemně, když viděl její rudý obličej od pláče. Upínala se snad teď na něj? Napadlo ho, ale vzápětí svoji myšlenku zahnal. Stále byl o hodně starší bytostí než ona sama. Zavrtěl hlavou, nesměl tak myslet... nesměl... nesměl... Anabela si otřela obličej oběma rukama, když se znova zamotala a dopadla k zemi. Alan, příliš zamyšlený, než aby její pád dokázal tentokrát zaregistrovat, sebou prudce trhl a rychle napodobil její pohyb.
"Musíš si odpočinout," nabádal ji.
"Proč se to muselo stát... proč? Udělala jsem něco špatně? Neměla jsem ji nechat samotnou!" Zvolala a rozvzlykala se silněji. Alan se natáhl k ní a znova ji sevřel ve své náruči.



"Nikdy jsi neudělala nic špatně, slyšíš mě? Stalo by se to i kdyby jsi s ní v tom pokoji byla," zašeptal. Anabela se od něj odklonila.
"Jak to můžeš vědět?" Zaskřehotala.
"Vím to," vydechl. Jeho oči se zvláštně zaleskly, když se znova sklonil k její líci a přitiskl svoje měkké rty k hladké pokožce její tváře.



Anabela sebou cukla a její bolestí sužované srdce se zachvělo v jiné tónině. Alan se od ní odklonil a zůstali si hledět do očí. Anabela v ten okamžik pocítila něco jiného, jako kdyby se kolem Alana vznášela podivná elektřina. Byl jiný a jeho přítomnost byla vlastním způsobem elektrizující. Sice netušila co přesně se skrývá v jeho nitru, ale byla si jistá, že byl výjimečný... vnímala v něm cosi velkého, něco co dokázalo stvořit amulet na její šijí, který nyní podivně pulzoval. Jako kdyby i on dokázal vnímat sílu svého stvořitele. Pootevřela ústa, ale najednou nedokázala vyslovit ani jednu svoji myšlenku. Dokázala vnímat jen jeho lesklé oči a způsob jakým se na ni díval. Alan vypadal vždy smutně, jako kdyby na jeho bedrech ležel snad celý svět, ale nyní se na ni díval ještě s větším smutkem, jako kdyby se bál... jako kdyby se jí bál víc, než kdy ona jeho. I přes to se však k ní sklonil blíže, až se její smotané dlaně na hrudníku dotkly jeho vlastní hrudi, kde vycítila jeho tlukoucí srdce. Zmateně zamrkala, když si uvědomila, že bylo děsivé, ale zároveň neskutečně příjemné být u něj tak blízko. Alan zavřel oči a dotkl se špičkou svého nosu toho jejího. Anabela zalapala po dechu a stiskla svoje víčka k sobě.





Alan tak pomalu přejel svým nosem od kořenu jejího nosu až k jeho špičce. Byl to tak zvláštní pocit pro oba. Jako kdyby se čas zastavil. Alan dokázal vnímat jen její třesoucí tělo a trhavý dech, který mu ovinoval tvář. Co to vlastně dělal? Měl to dělat? Jak špatné nebo správné to mohlo být? Projelo mu hlavou, ale bylo pro něj už příliš pozdě. Strávil přes padesát let s Oxanou ve vyhnanství. Na místě, kde mohl jen zpytovat svědomí... kde mohl jen uvažovat nad tím jaký by si přál mít život. Chtěl být někdy strážcem? Mužem, který žije a dýchá jen pro Královnu? Nebo chtěl být obyčejným mužem, který by si sice nemohl dělat, co by chtěl, ale byl by svobodnější? A necítil se právě nyní víc volný, než za celé století vlastní existence? Mohl mu uzavřený bunkr dát mnohem víc prostoru k žití, než jeho vlastní planeta? Stiskl silněji její ramena, než špičku svého nosu přemístil do drobné prohlubně vedle jejího nosu.



Anabela vnímala jak jí hoří tváře a instinktivně zvedla svoji hlavu výš k té jeho, najednou její mysl dokázala vnímat jen příjemné teplo, které zahřívalo její poničené tělo a nitro. Alan její němou nabídku neodmítl, pomaličku se sklonil blíže. Ale jak to vlastně bylo dlouho, co něco podobného dělal? A jak se tenkrát cítil? Najednou si nedokázal vzpomenout. Jako kdyby všichny zmizely. Každá žena, kterou kdy miloval jakoukoliv láskou byla pryč. Najednou tu byla jen jediná dívka, kterou neustále sužoval strach. Svoji ruku tak pomalu přesunul k jejímu pasu a překonal tak další drobný milimetr k jejím ústům. Skoro by se tak konečně setkal s jejími rty, kdyby se jídelnou nerozezněl tupý klapot...

Ach jo, tak krásně se to četlo, a bum, zase přerušení v tom nejlepším, to nám děláš schválně !? Jinak jsem ráda, že jsme se dozvěděly něco víc o Alanovi a životě na Sixamu.

Tak to je něco, nečekala jsem, že by mohl mít Alan až takovou moc. Ještěže Alan svoji moc používá jen tím správným a čestným směrem. Ukazuje se síla jeho charakteru. Jsem moc ráda, že Bellinka překonala svůj strach z něho, je to ten správný "člověk" pro ni. Líbí se mi, jak máš vše krásně popsáno a nafoceno, hezké pózy. Je taky moc zajímavé číst o sixamské společnosti. Už se těším na další díl a co si o té situaci na zemi pomyslí ten příchozí

Já ten příběh miluju  A strašně přeju Belince a Alanovi, aby dospěli tam, kam naznačuješ, že by se jejich vztah mohl vyvinout  A Patrikovi kéž by se taky někdo našel, než ta zmije Oxana

Nádherné! Ty pasáže s nimi miluju. Musím říct, že Bellinky je mi vážně líto , ale musí být silná. To by si určitě Daniela a Alex přáli, hlavně nic nevzdávat a navíc se zdá, že ji má někdo opravdu rád. Jinak takhle to utnout u konce .

Těším se na další díl.

Moc děkuji holky za tak krásné komentáře

Ludmi, nedělám to naschvál, ale ještě nepřišel správný čas

Hello, Alan má ještě větší moc než jsem vám stačila říct kdyby byl pod vlivem Měsíce dokázal by třeba vytvářet iluze, hrát si s časem... však uvidíš, jednou se to od něj všechno dozvíš

Fidgety, Patrik to chudák nemá jednoduché... uvidíme, co pro něj čas přinese

Jani, Alex s Dany by určitě nechtěli aby se vzdala, jinak máš s Alanem určitě pravdu... má ji opravdu hodně rád

Jinak dnešní dílek bude kratší, protože ten další bude naopak delší... asi tušíte proč


03x27



Patrik se několik vteřin díval na scénu před sebou jako na špatně nahraný film. Opravdu se mu to nezdálo? Až pak se mu před očima zjevila krátká vzpomínka z události, která se stala sotva před několika minutami.


Oxana si užívala chvíle, kdy ji Alan nechal na pokoji, i když si byla vědoma, že momentálně uklidňoval tu lidskou dívku. Nechápala proč měl vůči ní takové pouto... ani k ní se nikdy tak nechoval. Zavrtěla hlavou a opřela se o vířivku. Zavřela oči a vzpomněla si na chvíle, které spolu strávili na Sixamu. Alan byl dokonalý přítel, milenec a všechno co si od muže mohla přát... a navíc byl mocný. To byla jedna z věcí, která jí na něm přitahovala nejvíce. Proto ho donutila rebelovat dřív, než z něj mohli udělat skutečného strážce, protože ve chvíli kdy by složil definitivní slib, stal by se z něj stroj pracující pro Královnu, který by už neposlouchal nikoho jiného. Upnula se proto na něj, nejdříve kvůli jeho hodně nízkému věku se kterým se objevil mezi trénujícími strážci. Alan byl skutečně nejmladší a jeho moc ho často pohlcovala. V hlavě se jí zjevila myšlenka, kdy ho viděla poprvé. Stál na louce s rukama zdviženými k obloze, kde na něj zářil jasný Měsíc. Byl vlastním způsobem zvláštní se svou štíhlou postavou mladého chlapce a havraními vlasy, které si nechal narůst při svém pobytu na Zemi. Jeho pleť při tom zářila podobně jako Měsíc. Byl tak neuvěřitelně mladý... příliš mladý na to, aby dokázal všemu co v něm dřímalo odolávat. Slyšela o něm že ho zasáhla radiace ze Země a proto se v něm jeho nadání vzbudilo dříve. Jenže ona věděla, že to bylo i jinak. Alan někoho chránil, i když jí nikdy neřekl koho, to proto se jeho moc vzbudila dříve. Protože jí z vlastního strachu o toho někoho vyvolal, aniž by to věděl. Byla si jistá, že se v ten moment nebál o sebe, protože Sixamané jsou vůči radiaci imunní, ostatně jejich planeta byla plná radiace a tak nemusel ani ten jaderný zásah cítit. Jenže Alan jí často vyprávěl o bolesti, kterou cítil, když přes jeho záda prolétl ten tmavý oblak a Oxana se později mohla na vlastní oči přesvědčit, že na něm pozemská radiace zanechala svoje stopy v podobě jizev na jeho zádech. Jenže i tak si byla jistá, že spíše než bolest ze zranění, cítil bol z moci, kterou v sobě vyvolával... kterou vzýval. Jeho síla tak vyplavala na povrch v celé své šíři a vytvořil nad ním a ještě někým pomyslný deštník, který je ochránil před látkou, která padala z nebe. Sixamané na něj tak často hleděli jako na zázrak, když se dozvěděli, že první věc, kterou stvřil byl štít. Jejich šok pak následoval, když se před ně postavil mladý, nepříliš vysoký chlapec, který dokázal se svojí mocí podnítit vzácnou květinu ze Sixamu k růstu a se svojí energií jí přiměl i více zářit. Vždycky ho pozorovala a věděla, že ho chce na svojí straně, protože byl snadno ovlivnitelný a naivní. Bylo pro ni snadné zařídit, aby ji miloval. Stačilo tak málo... věděla, že byl právě díky svému nízkému věku stále dostatečně citlivý, aby ji k sobě pustil. Proto mohla pozorovat jak její spojenec roste a sílí každým dnem. Mohla se dívat jak roste jeho postava do dospělého muže a jeho rysy se z jemného chlapeckého obličeje mění na řezanější mužské. Věděla, že dospíval rychleji díky svému výcviku jako to měli všichni strážci. Za několik let už tak mezi ostatními strážci nepůsobil jako benjamínek. Byl vysoký, udatný a učil se rychle. To byla chvíle kdy se do něj zamilovala. Do sebevědomého, silného muže, který dokázal lusknout prsty a vzít ji na virtuální prohlídku po jiných planetách. S ním chtěla vládnout, dělit se s ním o svoji moc nad Sixamem, ale nyní? Říkal jí, že ho otrávila. Že zničila jeho sny i budoucnost. Že ho ovládala... oddálil se od ní... až nyní si uvědomovala jak moc jí jeho láska chyběla. Jeho bezmezný obdiv, který vůči ní choval. Najednou se na ni díval chladně a svoji náruč nabízel někomu jinému. Byla snad ta malá lidská dívka lepší než ona? Jistě ne. Ona byla stále silnější než ona. Chytřejší a měla plán... plán který jí musel vyjít.



V ten moment zaslechla něčí kroky a spatřila před sebou Patrika. Ten lidský muž se jí vlastním způsobem líbil. Pořád nedosahoval úrovně Alana, ale i tak jí to prozatím stačilo... pro její věc to muselo postačovat.
"Patriku!" Zavolala na něj.



Patrik sebou škubl a zastavil se.
"Co chceš?" Skoro by zapomněla, že se Alanovi podařilo trochu snížit její moc nad ním. Usmála se.
"Už jsi zapomněl, co jsme spolu prožili?"
"Co?"



"Ta noc... ve tvém pokoji... no tak nedělej, že nevíš," mrkla na něj. Patrik stiskl silněji rty k sobě.
"Nemám k tomu co říct," podotkl a otočil od ní tvář. Oxana se zasmála a odněkud vytáhla panenku.
"Takhle se ke mě nebudeš chovat, drahý," mrkla na něj a silněji zasunula špendlík do panenky. Patrik sebou škubl, otočil se k ní...



...a věnoval jí široký úsměv.
"Lásko!"
"To je lepší... co mi povíš o tvé sestřenici?"
"Je to hodná holka, kterou mám moc rád," usmál se na ni.
"A dál?"
"Je to moje sestřenice, máme stejný pokoj a udělal bych pro ni cokoliv."
"Vážně?"
"Ano."



"To je dobré vědět. Víš, kde je teď tvoje neviňátkovská sestřenice?"
"Nevím..."
"Je v jídelně s Alanem."
"S Alanem?" Vyhrkl Patrik.
"Ano, můj společník se mi svěřil... že má s tvojí sestřenicí zvláštní plány, jestli mi rozumíš, človíčku."
"Jaké zvláštní plány?!" Zvolal. Oxana se zasmála. Byla si jistá, že žádný lidský muž nemohl konkurovat Alanovi a tudíž mu ani nemohl ublížit. Ale umírala touhou Alana vyprovokovat k nějaké akci, při které by více ukázal, co se v něm skutečně skrývá a kdyby při tom trochu sežehl Patrika... až tolik by jí to nepřekáželo. Pomalu natáhla paži k Patrikovi a dotkla se jeho ramene.
"No... řekněme, že jí chce ukázat život v trochu jiném světle... chce z ní udělat svoji... jak tomu říkáte? Milenku?"
"Cože?!!" Vykřikl Patrik vztekle a prudce vykročil k obýváku.
"Počkej! No tak... nemůžeš tam takhle vpadnout, musíš si nejdříve promyslet, co chceš udělat," mrkla na něj.
"Chci mu ukázat, že si nemůže s Belinkou dělat, co ho napadne!"
"To je šlechetné... líbí se mi tvůj styl, človíčku... ale než tam půjdeš...," natáhla se na něj.
"...chci mít pocit, že jsem ti chyběla," zavrněla. Patrik se usmál.
"Ty mi chybíš vždycky," zašeptal a sklonil se k ní.



"Odstup od ní!" Zakřičel na něj vzteky rudý Patrik, když se vrátil do přítomnosti. Alan se pomalu zvedl od Anabely a přitom ji pomohl také na nohy.
"Patriku..." zašeptala se slzami v očích.
"Už se NIKDY nepřibližuj k mojí sestřenici! Ona není sama!" Ukázal na něj prstem. Alan si ho změřil a v ten moment jeho vnitřní radary zaměřily i někoho jiného.



"Oxano..." zavrčel.
"Co sem taháš moji lásku! Já ti ukážu! Nebudeš si dovolovat ani k ní ani k Belince!" Zakřičel mu do tváře. Alan nehnul ani brvou a díval se na zeď za kterou cítil Oxanu.
"Já a Alan... já a Alan..." koktala Anabela. Patrik ji ale neposlouchal.
"S Belinkou jsme nic nedělali a ty! Oxano, okamžitě vylez a neschovávej se! Vím, že tohle všechno je tvoje vina!" Zakřičel. Oxana se zasmála a vyšla ze svého úkrytu.
"Já přeci nemohu za všechno, Xaminku," zavrněla.
"Vidím ti až do žaludku, takže se mi nesnaž namluvit něco jiného!"
"Kdyby jsi mi viděl až do žaludku, pak bys věděl, jak moc mi chybíš," zamrkala na něj. Patrik zrudl.
"Takže mi chceš ukrást moji lásku!" Zvolal na Alana, který se na něj ani nepodíval.
"Přestaň plácat nesmysly," pronesl zlověstně směrem k Oxaně, aniž by reagoval na žárlivost Patrika.
"Neříkej, že to necítíš, Xaminku."
"Říkám ti mlč..." v očích se mu mihly barvy. Oxana se zasmála.
"Mě nenaženeš strach, ale tvé malé bys mohl," vydechla nevinně. Patrik se zamračil ještě více, když si uvědomil, že jim nerozumí. Proto popadl ze stolu skleničku a hodil ji po Alanovi. Anabela zbledla.
"Pozor!" Vykřikla. Alan zachytil skleněný předmět těsně předtím, než se ho stačil dotknout a zmateně se otočil na Patrika, který po něm stačil hodit další předmět. Alan měl však mnohem lepší reflexy než normální člověk, proto i další sklenici zachytil, než dosáhla svého cíle.
"Nech toho!" Zavolal na něj. Oxana se zasmála. Alan se znova změřil na ni.
"Přijde ti to vtipné?" Zavrčel. Přitom zachytil další sklenici, která mu málem přistála na hlavě. Anabela prudce vykročila k Patrikovi.
"Nech ho být! Mezi mnou a jím... on... nic mi neudělal!" Zavolala na něj. Patrik sebou škubl a zahleděl se do zarudlé tváře své sestřenice.
"Jak ti mám věřit? Vždyť ty ani sama netušíš, jak to vypadá, když se nějaký idiot snaží... snaží..." zbytek nedokázal vyslovit.
"O co? Snažil se mi pomoct! Dneska mi umřela... maminka... moje maminka... moje... tak se zatraceně přestaň chovat jako PITOMEC!" Zakřičela přes svoje vzlyky. Oxana sebou cukla a podívala se na plačící Anabelu. V ten moment jí připomněla Alexe. Patrik zamrkal.
"Promiň, Belinko..." vyhrkl a rychle ji sevřel v náručí.
"Jen jsem nechtěl... aby tě někdo... někdo obtěžoval... aby si k tobě tenhle zelený něco dovolil..." drmolil.
"Nic si ke mě nedovolil... jen byl se mnou abych nemusela být sama... tak už to pochop a věř mi," zašeptala do jeho ramene. Patrik přikývl. Alan položil skleničky do křesla a zpražil pohledem Oxanu.
"A ty jdeš se mnou," zavrčel na ni tak tiše, že to mohla slyšet jen ona.
"Ale...!" Alan ji přerušil.
"Při Sixamu, už mlč! Vytváříš jenom chaos! Jdeme!" Zavelel a chytil ji za předloktí. Oxana se mu pokusila vyškubnout, ale nebylo jí to nic platné.
"Pusť mě!" Zvolala ve snaze na sebe přitáhnout Patrikovu pozornost. Alan ji však začal rychle táhnout pryč, takže Patrik nestačil její výkřik pořádně zaregistrovat.
"Kam mě to táhneš!"
"Někam, kde tě budu mít pod kontrolou!"
"Zase mě uspíš ty slídile?!"
"Možná," zašeptal.

A zase je na scéně panenka woodoo - Alan by ji už měl najít a Oxanu řádně "poučit", jak se chovat ke zbývajícím nezmutovaným pozemšťanům

Šílené! Jak je mi líto, že se Oxana dostala do bunkru! Doufám, že ji Alan zparalyzuje. Když si představím, co všechno může s tím svým voodoo napáchat... Je to strašně napínavé a čtivé. Jenom si přeju, aby neotravovala mysl Patrikovi a aby neublížila Bellince. Před ní by amulet potřebovali všichni.
Moc se mi líbí, jak nám postupně odhaluješ, čeho všeho jsou tihle mimozemšťani schopní, že jediný rozdíl není ta zelená kůže je to tak krásně napsané

To je taková potvora!!

Neskutečně mi leze na nervy, doufám, že ji Alan na chvilku odřízne od terorizování obyvatel bunkru.

Jinak jsem moc zvědavá, co se o nich ještě dozvíme. Konkrétně o Alanovi, protože se zdá, že má ještě pár tajemství!

Moc děkuji holky hrozně moc si vážím tak milých slov a jsem moc ráda, že vás ti moji simíci pořád baví a slibuji, že se pokusím udržet dynamiku příběhu, i když je pravda, že oproti třetí generaci bude ta čtvrtá slabý čaj (navíc ji pořád nemám promyšlenou a stále si říkám, že už bych měla začít, i když není ještě nikdo ze čtvrté generace na světě )

Ludmi nemusíš se bát, Alan bude mít s Oxanou časem jednu moc důležitou scénu jak pro něj tak pro ni

Hello, amulet by skutečně potřebovali, to je pravda myslím, že nemusím říkat, že Oxana ještě nadělá nějakou neplechu

Jani, Alan má určitě tajemství a některé vás překvapí a jiné možná ne, to se zase nechám překvapit já od vás, jak dobře odhadnete jeho tajemství

03x28

Uběhlo několik dní...



V zahradě panovalo tíživé ticho. Anabela hleděla na urnu před sebou a uvažovala, jakým způsobem jí mohl čas dovést až sem. Nebylo to dlouho, co seděla se svojí mámou v zahradě a společně snili o tom jaké by to mohlo být venku. Daniela jí vždy říkala o tom jak moc by si přála, aby alespoň ona mohla jednou spatřit denní světlo, když už se to nemohlo podařit jí. Ale bylo to pro ni tak důležité? Jak mohl někdo jako ona tak uvažovat? Vyrostla jako skleníková květina pod solárními lampami, obklopená starším nábytkem po prarodičích... v ten moment si uvědomila, že jí nikdy nemohl čerstvý venkovní vzduch nahradit její rodiče. Kdyby si měla vybrat mezi sluncem a rodiči, bylo jasné na co by bez váhání ukázala prstem. Oči se jí zamlžily a otočila se na Patrika. Její bratranec byl v poslední době zvláštní... jako kdyby uvnitř něj sídlil někdo jiný. Ten tam byl muž, který dokázal dělat velké věci... který se nebál vstoupit k teleportu a bez svolení ho začít opravovat. Najednou trávil většinu času s Oxanou. Jeho oči i mysl patřila jí... bylo to zvláštní, skutečně byla taková láska? Anabela zavrtěla hlavou, nebyla si jistá. Osud k ní nebyl tak milý, aby jí dal pocítit něco takového. Jediné co znala byl strach... nekonečný děs, který sužoval její nitro. Měla pocit, že si na ni snad někdo vybíjí svoji zlost... frustrace. Jako kdyby musela zaplatit za něco, co neprovedla. Přišla o rodiče příliš brzy... tak moc brzy... věděla, že se jim narodila v pozdním věku, ale nemuseli být ještě mrtví... nemuseli...



"Myslím, že je na čase abychom se rozloučili s Dany..." ozval se David tiše a promnul si spánky. Všichni se na něj otočili.
"Ale já nevím jak..." pípla Anabela a setřela si z tváří další slanou vodu.
"Uděláme to tak, jak jsme to provedli, když zemřeli naši rodiče... Dany po sobě nezanechala žádný vzkaz ani nic podobného... zcela jistě s ničím takovým nepočítala... nebo alespoň ne teď," zašeptal. Všichni přikývli naprosto neschopni slova.



"Začnu tedy já..." zhluboka se nadechl a pokusil si představit...



...svoji sestru před spoustou let.
"Dany byla srdečná a milá osoba, která by pro nás udělala cokoliv..."



"...pamatuji si ji jako někoho, kdo dokázal najít ke každému problému řešení..."



"...byla praktická a měla nespočet talentů, které se snažila ve svém volném čase rozvíjet."



"Díky ní jsme vždy měli pěkné oblečení..."



"...a nikdy nás nesoudila. Snažila se nás pochopit, i když naše důvody byly mnohdy naprosto hloupé. Jsem jí vděčný hned za několik věcí..."



"...za to, že mi byla sestrou na kterou jsem se mohl dívat s obdivem. Ke které jsem mohl vzhlížet jako ke svému vzoru, když nám zemřeli rodiče. Chtěl bych jí poděkovat za její pomoc a trpělivost. Za její smysl pro humor... za to, že tady byla vždy pro nás. Za to tě budu mít vždy rád, sestřičko. Ať jsi kdekoliv, vím, že jsi šťastná..."



"...už budeš navždy s Alexem a našimi rodiči. Nikdy na tebe nezapomenu..." vydechl trhaně a snažil se zahnat slzy. Christine se po jeho pravici více narovnala a zahleděla se na urnu.



"Dany byla vždy jako moje sestra..."



"...jako někdo kdo dokázal snést moje hloupé narážky i pubertální výlevy. A možná za to mohl Alex a fakt, že byla na naše rodilé mrzoutství zvyklá..."



"...dokázala s ním vydržet ačkoliv se občas hádali takovým způsobem, že by mohli rozbourat bunkr..."



"...vím, že ho milovala a za to ji budu také vždy obdivovat."



"Po smrti rodičů se stala mojí matkou a pečovala o nás všechny, i když to nebyla její povinnost."



"Měla velké srdce a každého se snažila povzbudit, když se cítil zle. Nikdy mezi námi nedělala rozdíly... proto ti chci vzkázat tam nahoru, kde jistě nyní sedíš..."



"...s mým bratrem a smějete se jako sluníčka na hnoji, že ani na jednoho z vás nikdy nezapomene... a je jedno kolik času uběhne. Až tady nebudu ani já, David nebo někteří z našich dětí..."



"...vždy bude existovat každá věc, kterou jste pro nás udělali... každá myšlenka, každý předmět... spolu s námi a s bunkrem. Nadále bude existovat vaše soukromá kapitole v naší kronice, kterou jsme se rozhodli s Davidem sepsat a nebojte se... budeme tam o vás mluvit jen v dobrém... a myslím to i na tebe ty můj šílený bráško... mám vás ráda oba," vydechla ztěžka, odněkud vytáhla světlý kapesník a hlasitě se vysmrkala. Patrik si protáhl prsty a zhluboka se nadechl. Věděl, že Anebela nepromluví, zvláště když viděl její skloněnou tvář. Ale mělo cenu teď vůbec něco říkat? Zavrtěl hlavou. V ten moment pocítil podivné bodnutí uvnitř svého hrudníku. Jako kdyby mu někdo dával znamení. Zmateně se rozhlédl, než pozvedl hlavu výše a rozhodl se promluvit.



"Teta byla výjimečný člověk..."



"...dokázala každého pochválit nebo mu ukázat jeho silnější stránku, když si nebyl sám sebou jistý."



"Sama měla neobyčejný umělecký talent, ale nikdy se jím nechlubila, i když by mohla."



"Byla skromná a nikdy nikomu nic neodmítla. Dokázala nás ale i vychovávat, když byla třeba... ale pokaždé to dokázala učinit tak, že se na ni nikdo nemohl zlobit. Byla diplomatická, rozumná a věděla co povědět ve správný okamžik..."



"Chtěl bych jí proto poděkovat za to, že tady s námi vydržela... že nás měla ráda, takové jací jsme byli. Vždycky pro mě budeš moje neobyčejná teta... někdo na koho jsem se mohl spolehnout. Mám tě rád a vždy budu," vydechl. Anabela k němu zvedla oči. Svým zrakem tak hledala v jeho hnědých duhovkách podporu. Jenže Patrikův pohled byl jiný. Jako kdyby všechno co řekl za něj vyslovil někdo jiný. Proto se váhavě otočila ke svému strýci, který nadále vlastnil svůj milý pohled, nyní pohlcený bolestí, který dříve míval i Patrik. Zoufale k němu natáhla paži a David její dlaň bez váhání přijal. Pevně semkl svoje prsty kolem jejích.



"Moje máma..." vydechla křečovitě a sklonila tvář do svého klína, ve snaze najít znova ztracenou rovnováhu.



"...mi vždy vyprávěla o tom, jak by měla vypadat skutečná rodina. Díky jejímu vyprávění jsem tak měla možnost poznat i svoje prarodiče, za což jsem jí vděčná."



"Se širokým úsměvem mi tak vždy vykreslovala svoje dětství s malým bratrem, který byl na svůj věk až příliš chytrý..."



"...svěřovala se mi se svojí tajnou láskou k mému tátovi, která se později ukázala jako veřejná záležitost. Vždy se smála, když mi vyprávěla, že ve chvíli kdy si myslela, že jsou skutečně inkognito o nich věděli všichni... a možná i lidé venku. Nikdy se kvůli tomu, ale nezlobila..."



"...říkávala, že ve chvíli kdy si přestali hrát na schovávanou, se stala tou nejsvobodnější ženou..."



"...protože ve chvíli kdy mohla vkročit do místnosti s mým tátou ruku v ruce... bylo to pro ni jako kdyby se před ní otevřel svět, ačkoliv byla nadále zavřená v bunkru. Vždy se mi snažila vštípit, že mám být vděčná... vděčná za každý okamžik s milovanými... věděla, co je to ztráta i zisk... věděla, jaké je to naučit se žít bez svých milovaných, i když bez mého táty..."



"...žít nedokázala," její hlas se třásl. Najednou nedokázala mluvit. David jí přiložil rozloženou dlaň na záda.
"Ššššš," pokusil se ji upokojit. Anabela věděla, že musí pokračovat. Její dlaň se automaticky dostala k amuletu, který stiskla.

V ten moment sebou Alan na druhém konci bunkru škubl. Jeho oči směřovali k Oxaně, kterou bezpečně uspal na pohovce. Nechtěl, aby obtěžovala ostatní při jejich smuteční ceremonii. Ale jak dlouho mohl ještě něco takového dělat? Byl si jistý, že musel najít skutečné řešení a ne jen chvilkové zajištění situace. Znova pocítil tlak, když Anabela sevřela kámen ještě silněji. Nemohl za ní jít. Nebyl na pohřbu vítaný a respektoval to, i když by nejraději seděl vedle ní a držel ji za ruku. Ale jak moc správné by to bylo? Zavrtěl hlavou a zaměřil se na Oxanu. Musel ji udržet ve spánku... musel... alespoň pro dnešní den... i kdyby měl vyčerpat veškerou svoji moc. Musel být klidný... musel... až pak ho znova zasáhla bolavá tíseň za kterou mohlo tiché volání Anabely přes talisman. Zavrtěl hlavou a prudce škubl dlaněmi od sebe. V ten okamžik světlo nad jeho hlavou zablikalo. Alan silněji semkl víčka a vypustil část své moci do vzduchu. Jeho kůže začala matně zářit, ucítil v sobě tupou bolest nad věcí, kterou se snažil vytvořit. Jednalo se o iluzi... jev, se kterým by mohl pomoci na dálku někomu pro koho jeho téměř lidské srdce zapomínalo, že už nemůže být takové jako dřív. Zhluboka se nadechl a tiše si setřel krev, která mu začala vytékat z nosní dírky. Silně roztáhl prsty u rukou od sebe a znova dal ruce od sebe. Světlo mohutněji zablikalo a ta podivná část z něj opustila místnost. Až pak jeho ramena klesla, zakašlal, zvedl se mu žaludek a prudce se opřel oběma rukama o koberec na podlaze. Musel znova najít rovnováhu i svůj dech...

Anabela sebou ve spodním patře trhla, když pocítila podivné teplo, které se jí začalo obtáčet kolem ramen. Pustila amulet a otevřela oči. Před svými zraky, ale nespatřila nic, co by tam nemělo být... i tak však měla ve svém nitru pocit... pocit, jako kdyby byl v místnosti najednou někdo další... skoro tak cítila ty neviditelné ruce, jak ji objímají kolem ramen a dávají jí sílu pokračovat... jako kdyby jí to podivné teplo dávalo naději, že to dokáže... že se zvládne rozloučit se svými milovanými. Zhluboka se nadechla a znova se zadívala na němou nádobu před sebou.



"Vždycky je budu milovat..."



"...za každé slovo i podporu, kterou mi dali. S nimi jsem se nikdy necítila méněcenná. Moje máma mi vždy říkala, že nemusím mít spousty talentů pro to, abych se cítila být výjimečná... a můj táta... i když jsem nikdy nedosahovalo jeho kvalit při hraní na kytaru... nikdy mě nesoudil. Byli to ti nejlepší rodiče na světě..."



"Maminka se mě vždy snažila naučit všechno, co jsem pro život potřebovala znát... a můj tatínek se mi snažil vštípit všechno, co jsem potřebovala vědět pro přežití mezi hyenami, alespoň tak mi to vždy říkával. Vím, že jsme nikdy nebyli skutečně svobodní, ale díky nim jsem na to dokázala zapomenout a nejde jen o to, že nevím jaké je to být venku..."



"Už dávno vím, že nezáleží na tom, kde jsem... ale s kým jsem... mohla bych žít třeba na opuštěném ostrově nebo v královském paláci, ale pokud by tam se mnou nebyl někdo... kdokoliv s kým bych mohla sdílet svoje radosti i starosti... pak bych mohla ležet třeba v tom největším bohatství, ale nikdy bych nedokázala být šťastná a za to vás budu vždycky milovat..."



"Byli jste pro mě vzorem, oporou... vychovali jste mě a snažili jste se mi naznačit jakým směrem bych měla jít... a já jen teď doufám... věřím, že vás nezklamu... že až nadejde čas, kdy vás znova spatřím... budu se vám moci podívat do očí a říct... žila jsem krásný život, který byl plný vzestupů a pádů, ale i přes to byl tak báječný, že bych ho klidně prožila celý znova."



"Vždycky vás budu milovat, maminko a tatínku... vždy budu myslet na vaše úsměvy a doufám, že budu mít dost štěstí a nikdy nezapomenu tón vašich hlasů... na každé vaše slovo... vždycky vás budu nosit ve svém srdci... vždycky," zašeptala a zakryla si tvář jednou dlaní. David silněji semkl její prsty. V ten moment si všichni uvědomili, že se jejich svět začíná otáčet jiným směrem...

Moc krásné a dojemné rozloučení Snad budou příští díly aspoň o chlup veselejší ...