Lucisab a její postapokalyptický svět

Moc děkuji holky moc si toho vážím

Jinak s Patrikem to bude ještě složité a popravdě jsem už moc zvědavá co budete říkat na další vývoj

Hello, těším mě, že se ti líbí i Nervózní

Jani, u Patrika je problém, že on tohle zatím nevidí je zklamaný sám ze sebe a zoufale se snaží napravit něco, co už ani nejde

Ludmi, s tím svěřením máš určitě pravdu jinak nová generace určitě nějaká bude, ale sama ještě nevím jak dlouho to bude trvat ani kdo je bude mít nakonec na svědomí technicky je může i vyklepat Lily z hlavy, ale to by pak nebyli příbuzní s originálními obyvateli bunkru   každopádně už dopředu znám jejich jména a čím se budou zabývat doufám, že se mi podaří všechno správně napsat


03x78

Později se Anabela sešla s Alanem v kuchyni...



"Alane, chtěla jsem s tebou probrat... teta bude mít narozeniny a... chtěla jsem jí udělat oslavu..."
"To je milé, Belinko. Určitě ti pomůžu, ale myslím, že tě něco trápí." Anabela mu věnovala nervózní úsměv.



"Mně? Nic... vůbec nic mě netrápí, opravdu."
"Belinko, vím, že tě něco trápí, tak mi to pověz..." Anabela sklonila hlavu.
"Víš, přemýšlela jsem... já..." dlouze se odmlčela, než zvedla ke svému muži svoji tvář. V jejích očích se odrážely slzy.
"Proboha co se děje?" Zvolal nervózně Alan. Anabela pokrčila stydlivě rameny.
"Je to hloupé... vážně hloupé, máme se dobře a..."
"A?"
"Víš, když jsem byla mladší, nikdy jsem nepočítala s tím, že budu mít rodinu, manžela... myslela jsem si, že tady dožiji s Patrikem a nikdy nepoznám lásku ani nic dalšího jenže... pak jsi přišel ty a já... začala jsem přemýšlet, že bychom my dva mohli..."
"Mohli?"
"Mohli... mohli..."
"Belinko, počkej... ty mluvíš o dětech?" Anabela zrudla až ke kořínkům vlasů a znova sklonila hlavu k zemi. Nervózně pokývala hlavou na souhlas. Alan zmateně zamrkal.
"Vím, že si nemohu stěžovat a tak dál, ale... je to určitě moje vina..." Alan vydal zvláštní zvuk a jedním prstem zvedl její tvář k té své.
"Co to povídáš, ve skutečnosti je to moje vina," zašeptal.
"Cože?" Alan se pousmál.
"Vždycky mě dojme, jak nevinná stále jsi. Za to, že nemáme děti můžu já. Sice si nejsem úplně jistý jestli je mohu mít, jsem kříženec, ale technicky jsme se nikdy o děti nepokusili..." pronesl tiše.
"Ale... ale..."
"Prostě jsem nikdy nepočítal, že by jsi chtěla mít dítě se mnou... s někým jako jsem já. Jsem hybrid mezi člověkem a mimozemšťanem a mám zvláštní schopnosti. Jak by jsi to mohla vůbec chtít..."
"Ale já bych ho s tebou chtěla mít!" Zvolala prudce až sebou Alan cukl.
"Ale co když bude zelené, co když bude světélkovat a mít schopnosti... co když bude mít zvláštní rysy?" Šeptal zatímco se v jeho očích odrážela zvláštní obava. Anabela mu věnovala široký úsměv.



"Ale bude tvoje a je mi jedno i kdyby bylo fialové. Miluji tě takového jaký jsi... zelený, fialový nebo žlutý, jsi to ty. Pro mě nejsi kříženec, pro mě jsi ta nejlepší bytost na světě a jestli bude mít naše dítě schopnosti, jen ať je má. Možná mu to v životě pomůže víc, než všechno učení světa," pronesla jedním dechem. Alan se pousmál a v jeho zrakách se zjevily zvláštní barvy.



"Vážně to chceš se mnou zkusit... ani sám nevím jestli to bude fungovat, ne nadarmo strážci často děti nemají... i když je pravda, že na Sixamu nikdy nežijí dost dlouho na to, aby si mohli najít partnerku... opravdu to tedy chceš riskovat?"



"S tebou cokoliv," odvětila.
"Takže to zkusíme," zašeptal.
"A chceš to i ty?"
"Samozřejmě, mít dítě s tebou je ta nejkrásnější představa, kterou si dokážu v hlavě vyjevit. Mít rodinu... to je něco po čem jsem vždy toužil mnohem více než po moci, která mi byla dána... možná budu ten nejstarší otec na světě, ale vždycky bych to chtěl s tebou zkusit... s tebou," vydechl jemně, než jemně uchopil její zátylek...



...a vtiskl jí polibek, který v sobě nesl mnohem větší příslib než si mohl kdokoliv z nich představit.

Uběhl další čas při kterém se každý věnoval svým záležitostem...



Christine začala trávit více času u plakátů svého otce. Skoro se zdálo jako kdyby se snažila si skrz jeho mlčenlivou, mladistvou tvář urovnat život.



Téměř jako kdyby si začínala uvědomovat, jak se její život začal pomalu zkracovat...

Mezitím se snažil David nalézt cestu zpět ke svému synovi, který se jen málokdy objevoval na snadno přístupných místech v bunkru.



"Patriku, co to tady kutíš?" Vyptával se ho stále dokola.



"Nic zvláštního tati... jen jsem potřeboval opravit jednu součástku v generátoru tepla..."



"A?"
"A nic..." chvíli nastalo ticho, než si David promnul spánky.
"Já vím, že se ti nechce moc mluvit a vlastně ti i rozumím. Byl jsem úplně stejný ve tvém věku, ale... jen chci aby jsi věděl, že jsi stále můj syn a můžeš za mnou přijít s čímkoliv budeš potřebovat. Jsme jen lidé a jsou občas chvíle kdy je nutné vylézt z ochranné ulity. Já tě nikdy nebudu soudit, chlapče. Sám jsem udělal za svůj život nespočet hloupostí. Mám tě rád," usmál se na něj. Patrik sebou cukl a znova na něj pohlédl. V jeho očích se odrážel zvláštní smutek.
"Taky tě mám rád tati. Ať už se stane cokoliv, vždycky tě budu mít rád... tebe i mámu. Nikdy si nepřestanu vážit všeho co jste pro mě udělali, jen doufám, že mi někdy dokážete odpustit... odpustit..." dlouze vydechl, odložil nářadí a sklonil hlavu nad pracovní desku.
"Co?" Co bychom ti měli odpustit?" Patrik sebou cukl a zvedl k němu tvář.
"Nic... nic... já... já... musím splnit svůj úkol a... musím jít... pa tati..." vydechl trhaně a divoce utekl z místnosti. David se za ním ohlédl. O jakém úkolu to mohl mluvit?

Liliana se mezitím snažila přijít na jiné myšlenky po svém...



"Ne, pomerančovníku nejsem uražená... snažím se zalévat květiny, které nemají tolik nakecáno jako dneska ty," ohlédla se směrem ke stromu, kterého mohla slyšet jen ona sama.
"Nechytla jsem plíseň, možná jsem jen unavená a ty mi teď moc nepomáháš!" Divoce zavrtěla hlavou.
"A nejsem ani jako ptáci v říji... jasněže jsem si nevyhlídla toho nejvíc nepříjemného... cože, neříkej mu proboha lidský samec..." její tváře zrůžověly.
"Co to říkáte? Můžete mě nechat přemýšlet? Rajče... nic už neříkej prosím... ach jo, být jediným simorostem na tomhle místě je fuška... asi si radši zazpívám..." procedila a začala opatrně sklízet zralé plody. Při tom nechala svůj vysoký hlas naplnit úzkou zahradu, která pamatovala už tři generace žijící v protiatomovém krytu.
"ÓÓÓ rajčata, ředkve, banány... óóó žijí si v souladu s havrany... óóó horká láva sviští, jak bažantí svišti... óóó lalala!" Křepčila neuvěřitelně nahlas za nesouhlasného bručení okolní přírody.



Při vlastním rozpoložení si ani nevšimla tichého příchozího, který se nemohl ubránit...



...uchechtnutí, když slyšel její text i hlas, který byl víceméně nervy drásající.
"Proboha okurko snažím se soustředit a..." slova se jí zadrhla v hrdle, když vzhlédla a zřela zářivý úsměv toho nejzasmušilejšího obyvatele bunkru.
"DO KRÁLIČÍHO BOBKU!" Vykřikla a omylem si sklizené jahody přimáčkla na svoje světlé šaty. Zmateně se zahleděla na rudou skvrnu, která křiklavě narušovala bělost jejích šatů.
"DO ZELENAVÉ ZAHRADY STREJDY HNIDOPICHA!" Patrik sebou cukl. Liliana začala zoufale třít skvrnu až byla nakonec natolik velká, že zakryla jednu z květin, které se původně vyjímaly na světlé látce.
"Jak tohle Belince vysvětlím... ehm... zdárek Patriku!" Zavolala na něj s rudými tvářemi. Patrik sklonil hlavu k zemi.



Chtěl ji jenom vidět a ne s ní mluvit... jenže Lilianina přítomnost pro něj byla natolik osvěžující, že se na ni nedokázal dívat jen z dálky. Byla tak zvláštní, hlasitá, praštěná... byla úplně jiná než on sám.



"To jsi oněměl? Jen jsem ti chtěla říct, že tamto... tamto... tamto... co jsem ti řekla..." koktala.



"I já jsem ti chtěl něco říct," přerušil ji tiše.
"Fakticky?" Vydechla šokovaně se stále nasazeným úsměvem.



Jenže co jí chtěl říct, co? Neměl v plánu s ní mluvit... nechtěl to, ale věděl, že něco musí udělat.
"Chtěl jsem ti jen říct... povědět... že to co si myslíš, že cítíš není to co si myslíš, je to nesmysl. A přejde to... ten pocit, vím to a teď... teď... už musím jít..."
"Ale... POČKEJ!"
"Nemohu čekat, musím něco dokončit... nemůžu se zdržovat, už se čekalo hodně dlouho... věčnost..."
"Cože? Patriku!" Zavolala za ním, když od ní utekl. V Lilianiných očích se zjevily slzy. Proč jí říkal tyhle věci?

Za několik hodin se Patrik zjevil u stroje,...



...který jeho děda vymyslel před spoustou let. Nyní se cítil neobyčejně nervózní. Jeho duši sužovala zvláštní obava z úprav, které na starém stroji provedl. Věděl, že nikdy nebude moci ostatním přiznat jakým způsobem upravil teleport. Zhluboka se nadechl a odněkud vytáhl hustě popsaný list s několika žlutými skvrnami, které jasně vypovídaly o jeho stáří.
"Už přišel čas," vydechl a uložil papír zpět do kapsy. Dal si ruce v bok a pokusil se o úsměv.



"Zvládnu to... za každou cenu," zašeptal a udělal krok k panelu, který se zdál o něco jinačí než ten originální. Stiskl několik tlačítek, díky kterým se dal starý stroj do pohybu. Jeho zvuk se zdál tišší a světla nad jeho hlavou mírněji zablikala. Dal ruce podél těla a stiskl pěsti.



Kdy naposledy se cítil takto nervózní? Kdy? Nebyl si jistý. Pročísl si vlasy, dlouze se nadechl, než vstoupil do kovové nádoby naplněné speciální tekutinou.
"Nechť to stojí za to," vydechl a stiskl obě páčky. Světlo se silněji zachvělo, když začala proudit do nejmladšího obyvatele bunkru elektřina. Patrik však netušil, že se někdo další nacházel blízko něj. Liliana sebou škubla, když zahlédla mihotání světel a prudce vyběhla směrem, kterým tušila, že za podobný jev může. Srdce se jí zastavilo, když na vlastní oči zřela Patrikovo teleportování bůh ví kam.



"PA...PA...PATRIKU!" Vykřikla, ale oslovený ji už nemohl slyšet.
"Co jsi to provedl... co... ale... ale..." divoce vykročila k ještě teplému stroji. Zoufale se pohlédla na místo kde bylo ovládání. Na matném displeji, tak mohla spatřit souřadnice, kam se její druh vydal.
"Půjdu za tebou... to tak, že tam půjdeš sám! Já půjdu za tebou!" Zvolala prudce a bezmyšlenkovitě vběhla do nádoby. Pevně tak stiskla páčky. Stroj se tak dal znova do pohybu. Světla znova zablikala... za několik vteřin, tak zmizel další obyvatel bunkru kdesi v prázdnotě...

No nazdar   Co to ti dva vyvádějí? To jim to jednou nestačilo?   Tohle smrdí průserem. Doufám, že se Patrik nevydal nakopat zadek Oxaně   

Nádherný dílek plný zvratů. Jsme zvědavá jestli se zadaří pokus o miminko, moc bych to Alanovi a Bellince přála. 

A taky doufám, že se druhé dvojici nestane nic zlého nebo nezmění přítomnost. 

Strašně se těším na pokračování! 

Přesně tak, co vyvádějí???  Teda Patrik jako dejme tomu, asi tomu přístroji i rozumí, to by ještě jeden pobral. Ale co to praštěné stvoření?? Holka bláznivá, měla letět pro Davida Tak jen doufám, že budou oba v pořádku.
Jinak jsi mi udělala radost, dvěma pokračováními tak po sobě. Po tom prvním, jsem byla posmutnělá, že se zatím nerýsuje miminko. Ani jsem nestihla napsat, a je tu další dílek Tak snad se těm dvěma brzy zadaří

Ježkovy zraky, to nám to teda komplikuješ, Lucisab ! Na jednu stranu se člověk těší na potomka Anabely a Alana, na druhou stranu se zase vyděsí z teleportu Patrika a Lily, prostě žádná nuda

No tohle, jsem úplně v šoku  Ten začátek byl takový poklidný a bylo to tak příjemné čtení, že mě to úplně ukolébalo      (hrozně se těším na novou generaci a Bellinka s Alanem jsou spolu tak roztomilí ) ... prostředek s Davidem a Patrikem se mi taky moc líbil (hlavně to, jak David nabídl pomoc Patrikovi, ale bylo mi líto Patrika, jak se pořád obviňuje, vůbec za to nemůže...  myslím, že jeho myšlenky vystihuješ hodně dobře a že z takových traumat se lidi těžko a dlouho dostávají a nemůžou si to odpustit, i když přímou vinu na tom neměli) ... a u části se zahradou jsem se tu smála, zbožňuju tyhle pasáže  ... zato co přišlo pak, to jsem nečekala a vyrazilo mi to dech     Doufám, že budou v pořádku! Úplně jsem se bála, že to Patrik udělá a vstoupí do teleportu a tak moc jsem si přála, aby to nedělal. A teď je v tom i Lily... hrozně moc doufám, že se jim nic nestane. Nejdřív mě napadlo, že se třeba vrací někam do předbunkrové doby Juliána, ale jestli to bude tak, jak píše Janika  což by klidně mohlo tak být - tak mám opravdu strach. Oxana je zákeřná a hrozně nebezpečná!  Ale jestli Patrik cestuje do minulosti, tak se o ně bojím taky. Není radno si zahrávat s minulostí... člověk neví, co se může pokazit, stačí i ten nejmenší detail a všechno může být jinak. Snad to ti dva zvládnou a podaří se jim dostat brzo domů.

Díky moc za další díl, bylo to strašně napínavé a pěkné čtení. Moc se těším na další pokračování, jsem napjatá, co se bude dít dál

Moc děkuju holky za komentáře moc si vážím všech slov Patrik se holt do všeho vrtá po hlavě, což je jedna z věcí co mu zůstala v povaze a Lily... máte pravdu, že je trochu bláznivá a v tomhle i trochu podobná Patrikovi, i když ten je často rozumnější než ona, i když se to na první pohled moc nezdá



03x79

Kdesi na neznámém místě, neznámého času...



Ve vzduchu se nesl jemná vůně mechu a kapradí... Liliana se cítila jako kdyby snila... jako kdyby... zhluboka se znova nadechla aniž by otevřela oči.



Bylo to zvláštně osvěžující, jako kdyby její plíce ani nemohly řádně pobrat tolik čerstvého vzduchu, kterého se jí dostávalo. Zemřela snad? Ocitla se v nebi? A co se vlastně stalo? Ptala se sama sebe, než se odvážila otevřít oči.

První co spatřila byly pokřivené větve stoletých stromů jež se skláněly nad její štíhlou postavou ukrytou v přerostlé trávě. Zalapala po dechu, když zřela majestátního opeřence, který se ladně prolétl na modravé obloze. Liliana sebou cukla. Tohle nebyl bunkr... tohle bylo... až pak jí to došlo a prudce se posadila.



"Kam jsem se to teleportovala?" Vyhrkla a rozhlédla se.
"PATRIKU!" Zvolala, ale odpovědí jí byl jen šelest lesní zvěře, která se snažila uniknout od narušitele jejich klidu. Liliana pevně zabořila své prsty do hlíny a znova se rozhlédla.



Vnímala jak se její mladé srdce rozbušilo v divokém rytmu paniky.
"Co to... co... co... do králičího bobku!" Vyhrkla zoufale. V ten moment se jejím směrem začaly sklánět rostliny, které mnohé pamatovaly.
"Co...cože? Co tím myslíte, že tady pro mne není místo?" Pronesla nahlas a ohlédla se na zelenavé keře pokryté měkkými listy.
"Co myslíte tím... někdo jako já... jako... myslíte simorosty? Teď zase nerozumím já vám! A... a... neviděli jste tady krásného muže? Má vlnité vlasy, pihy na obličeji a obrovské čokoládové oči a... neviděli jste ho... ale... ale... já se teleportovala správně nebo ne... já vím, že nevíte co je to teleportace, ale... co myslíte tím někdo jako já? Ono je nás tady víc? Viděli jste snad tady ještě někoho jako jsem já? Proč vám to přijde vtipné? Já jsem tady do před chvíle nebyla! Tak víte něco o simorostech?" Vyhrkla. Les zašuměl, než se vedle ní ozval v její mysli melodický hlas. Liliana sebou cukla a s hrůzou pohlédla na statný strom s pokrouceným kmenem, který se pohnul jejím směrem. Vypískla.
"EDMUNDE?!!" Strom ustal v podivném pohybu, než svěsil své mohutné větve, které se k útlému kmeni vůbec nehodily.
"Ty jsi můj bratr... ten kterého proměnila jako prvního a nepovedlo se jí to... ty jsi..." strom prudčeji zašuměl až se keře snažily dostat svoje větve z jeho dosahu.
"Jen klid Edmunde... já... já... prostě vím, že to jsi ty! Já... já... slyším paměti předků... chápeš? Já vím, že mi nerozumíš, ale to já také ne... vždyť je to celé absurdní! Ty jsi strom a já... já... vždyť já už ani nevím co jsem v téhle chvíli..." Edmundovi haluze silněji zašuměly, když se ozval podivný zvuk lámajícího dřeva. Les podivně utichl. Liliana se snažila v děsivém stvoření, které nebylo člověkem, stromem ani rostlinou najít cokoliv přátelského, cokoliv... jenže jeho myšlenky byly zmatené... až pak její zrak cosi upoutalo... skoro se jí zdálo, že na pravé straně mohla zřít část oděvu, který jakoby náhodou nedbale visel na jedné ze silnějších větví. Tupě hleděla na kdysi bílou látku na jejímž konci byl vidět část volánu... mohlo se jednat o rukáv... až pak se jí před očima zjevila vzpomínka, která nepatřila přímo jí... paměti předků se před ní rozvinuly a nabídly jí obraz lidského Edmunda. Mohla zřít jeho moudré čokoládové oči, blonďaté vlasy, které nesl jako svatozář... mohla spatřit jeho údy pokryté pevnými svaly. Edmund byl ze sourozenců nejsilnější... byl lesníkem, dřevorubcem, lovcem... byl vším čím si mohl přát. Právě proto si ho jeho matka vybrala jako prvního, protože ho považovala za nejsilnějšího... jenže pak... pak... Liliana sebou cukla, nechtěla se znova dívat na Edmundovu proměnu, netoužila po tom slyšet jeho křik... nechtěla... silně semkla víčka k sobě. To co zbylo z Edmunda v ten moment vydalo podivný zvuk. Liliana divoce otevřela oči ve chvíli, kdy vedle ní dopadla jedna z jeho větví.
"EDMUNDE! CO TO DĚLÁŠ?!" Zvolala. Prudce vstala a snažila se ignorovat strach, který jí začínal pronikat do těla jako mor.
"Já... já... není pravda, že bych se na tebe nedokázala podívat! Vždyť se na tebe dívám! Jen... jen... nerozumím tomu... nejsem hloupá! Edmunde prosím... já..." Edmund ji nenechal dokončit vetu a místo toho jejím směrem prudce mrštil jednu ze svých větví. Liliana bolestně dopadla na zem.
"Edmunde..." zašeptala, než se bláznovstvím obdařený tvor sehnul nad ní, jak to jen dokázal. Liliana už na nic nečekala, začala od něj pozadu couvat, než se zvedla a prudce vyběhla z jeho dosahu. Edmund se zoufale natáhl za ní, ale jeho kořeny, které mu začaly růst několik dní po proměně, byly již příliš silné. Vydal podivný bolestný zvuk, než utichl nadobro.

Liliana mezitím běžela o život, který měla jen jeden. Tohle nebylo něco, co si představovala... tohle nebylo vůbec takové jaké si to vysnila. Kdysi jí napadlo jaké by to bylo kdyby se měla šanci potkat se svojí rodinou... jenže... Edmund byl její rodina, ale... technicky byl živý, ale zároveň... jak správně definovat jeho stav? Divoce zavrtěla hlavou a snažila se zahnat slzy, které se jí draly do očí. Kde to vůbec byla? Kde? Zoufale se rozhlédla, když si všimla, jak před ní několik keřů prudce natáhly své větve, aby jí zabránily v průchodu. Liliana divoce zastavila.
"Co?" Zašeptala a snažila se popadnout dech. Keře jemně zašuměly. Až pak to spatřila...



Tmavý dům, který se téměř ztrácel v lese a dva mladé vojáky.



"Kde to jsem? Kde... snad... snad..." zakryla si ústa. Tohle byl ten dům. Tohle bylo to místo, kde to všechno začalo. Zalapala po dechu.
"Uklidni se... uklidni..." šeptala tak tiše, že to mohla zaslechnout jen okolní příroda.



"...to stavení zcela jistě již nikdo nebude chtít obývat," vydechl zrzek.  
"I tak je naší povinností tady držet stráž."
"Ano, pane Lendere. Má žena však pojala podezření, zda nemohu to ďáblovo sémě donést i do našeho domu. Jen nerad bych ohrozil svůj rodinný krb, jestli mi rozumíte..."
"Jsi ještě příliš mladý, jinak by jsi věděl, jak svoji mladou ženušku upokojit. Můj otec vždy říkal, že bůh mládím plýtval právě na mladých. Až nyní, kdy stříbrný vous začíná zdobit i moji tvář, si začínám uvědomovat pravdivost jeho slov. To co činíme má vyšší mocnost než touhy tvé mladé ženy, která peklo nezřela ani jediným kouskem svého zraku. Měla by být vděčná za tvoji službu vlasti i bohu. Proto se tady přede mnou nerouhej a buď vděčný. V tomto domě se udála spousta zlých věcí a v lesích se nadále potulují bytosti, kterým nerozumíme... musíme být obezřetní."
"Nejsem nevděčný, pane Lendere. Ta čarodějnice se již týden zpovídá našemu stvořiteli, ale i tak jsou všichni ve vesnici neklidní. Mnozí by rádi toto místo změnily na prach, protože zde, přesně jak říkáte číhají ty bytosti... ďáblové, kteří dříve bývali lidmi. Dovolím si proto vnímat obavy místních také, vzhledem k mé rodině. Proto jsem vás chtěl požádat o přeložení..."
"Přeložení? To neexistuje! Žádný dospělý muž by neměl podlehnout strachu a naříkání ženy, která nerozumí vážnosti našeho údělu! TY zůstaneš tady, pokud je ti tvá čest drahá!" Zrzek sebou cukl a sklonil hlavu.
"Ano, pane..."
"Žádný muž se nesmí podřizovat své ženě! Úděl manželek je péče o rodinu, starost o bezpečí je v našich rukách! Zapamatuj si to!" Zrzek sebou cukl, dlouze vydechl a cosi zamumlal. Liliana se více natáhla přes keř, když zahlédla podivný pohyb pod svýma nohama. Divoce vypískla, když zřela hada, který se tiše plazil do svého úkrytu pod keřem. Dvojice mužů se ohlédla za zvukem.
"Do králičího bobku," vydechla plna strachu Liliana, než rychle vyrazila kupředu.
"To je jedna z nich! Za ní!" Zavelel blonďatý voják a spolu se zrzkem...



...vyběhli za ní. Liliana se zoufale snažila stranit všudypřítomným rostlinám, které se jí snažily uhnout z cesty. Skoro se zdálo jako kdyby i ony dokázaly vnímat její strach. Několik vteřin tak měla pocit, že jim může uniknout. Zoufale se ohlédla, když se jí pod nohy dostal kámen. Prudce vydechla, než se zřítila k zemi před muže, kterým se podařilo lstí dostat před ní.



"Co s ní budeme dělat?" Ozval se viditelně otřesený zrzek.
"Uděláme přesně to, co se přihodilo její matce..."
"Odvedeme ji před spravedlnost?"
"Ano, nechť bůh rozhodne o jejím osudu... sežeň mi pochodeň a dostatek suchého dřeva..."
"Vy... vy... tady chcete zapalovat hranici?"
"Znám tady jedno místo, kam ji můžeme zavést. Tam bude moci dokázat, zda je i přes svůj vzhled čestnou ženou..." Liliana se roztřásla. Hlas se jí zadrhl v hrdle. Co to s ní chtěli udělat?
"Avšak její čest je nám už známa vzhledem k oděvu, který si rozhodla obléci..." podotkl blonďatý voják. Liliana sebou cukla, co bylo zlého na jejích šatech?
"Ale já... já... nejsem...!" Vyhrkla instinktivně. Blonďatý muž jí však nenechal domluvit.
"Mlč, ďáblovo stvoření!" Okřikl ji prudce. Liliana sebou cukla.



"Proč tady ještě stojíš?! Jdi pro to dřevo!"
"Copak to necítíte... to... to... hmmm..."
"Co je to s tebou? Vzpamatuj se! To... už to cítím... to je... je..."

Liliana si zakryla oči oběma rukama ačkoliv i ona to cítila. To něco... něco tak známého... tak jemného... tak... najednou začala vnímat ve svém nitru podivný pocit klidu, který naplnil její vyděšenou duši.



"Jen slyš... vnímej... dýchej..." šeptal ten zvláštní mužský hlas.



"Naslouchej přírodě... vnímej její lehkost... vnímej její krásu... zavři oči... nedívej se..." ozval se druhý hlas.
"Všechno co náleží matce přírodě je posvátné..."
"...lidé, zvířata, rostliny..."
"...před naší matkou si jsme všichni rovni..."
"...před ní nemusíme mít strach..."
"...nemusíme cítit zášť..."
"...nemusíme se ztrácet v samotě..."
"...před ní jsou naše srdce jako kořeny..."
"...pevně semknuté kolem země, která nás nosí..."
"...jen s ní dokážeme cítit její lásku..."
"...něhu, která nám dá sílu vnímat skutečný domov..."
"...stačí jen okamžik na to, aby to všichni pochopili..."
"...otevřete svá srdce..."
"...nechte se unést životem..."
"...duší naší země..."
"...duší Květoluk..."
"...dýchejte s námi... spěte..."
"...abyste se mohli znova zrodit..."
"...spěte..."
"...abyste mohli všechno pochopit." V ten moment oba vojáci padli k zemi. Liliana letmo zvedla svoji tvář.

"Pro Kristovi drahé rány... Mario Antonio, co to máš na sobě?" Liliana zalapala po dechu, než se její mysl rozhodla ulevit jejímu strachu. Jako kláda tak padla čelem k zemi.
"Naše sestra ztratila již veškerý stud. Ani se nedivím, že byl Edmund tak rozrušený..." procedil jeden z nich. Ten druhý zavrtěl hlavou a rychle zvedl Lilianu ze země.
"Na otázky je času dosti. Až znova nabyde vědomí, dozvíme se vše, co je třeba." Odvětil a začal pomalu kráčet.



"Wille!" Oslovený se k němu otočil.
"Ano?"
"A co tihle dva?"
"Nemám tušení Edwarde, na rozdíl od nich nejsem vrahem ani démonem, leč oni si myslí opak. Musíme najít matčinu knihu, proto jsme sem přišli..."
"Ale proč nás sledovala i Maria Antonia?"
"Nemám zdání. Dosti však už řečí, musíme si pospíšit..." vydechl a pobídl svého bratra ke kroku...

 Já nestačím zírat. Nádherně jsem si početla. 

Moc se mi líbí tvůj styl psaní, slovní obraty, krásná přirovnání. Člověk si připadá, jako by byl hrdinou z tvého příběhu sám.

Musím říct, že tohle jsem absolutně nečekala   Vůbec nemám ponětí, co bude dál a kam zmizel Patrik a jaká bude reakce, když zjistí, že Liliana zmizela z bunkru? 

Dílek plný zvratů, ale rozhodně bude zajímavé se dozvědět něco více o simorostech.

Jsem strašně zvědavá na další vývoj 

Už teď se nemůžu dočkat.

P.S.: Nádherné fotky! 

Moc krásný, byť komplikovaný díl ! Mám docela strach o Lily, i když ti dva Simorosti vypadají sympaticky Hodně mě zaujala ta jejich hypnotizující slova, ta mě fakt vzala za srdce

No tohle! Tak to byl dokonalý díl. Nestačím se divit, kam se to Lily dostala. Kde je asi Patrik?
Měla jsem o Lily hrozný strach už od první chvíle, ale když na ni začal Edmund házet větve - a pak se dostala k tomu strašidelnému domu... hrůza! Děkuju, žes to neutla v tom okamžiku, kdy ji vojáci dostihli, protože bych se bála až do příštího dílu, co bude dál. Hrozně mě zajímá, co jsou vlastně zač a proč takhle škodí zrovna těmto stvořením.
Jsem moc zvědavá, kam ji simorosti dovedou (přišli opravdu za pět minut dvanáct) a jestli tam bude někde i Patrik. Doufám, že oba budou v pořádku. Mají teda díky teleportu moc zajímavé výpravy. A všechny jsou plné nebezpečí a nástrah. Ne nadarmo se bunkru říká bunkr je to takové bezpečné útočiště pro celou rodinu. S výjimkou období, kdy se tam dostala Oxana. A to zase kvůli teleportu. Ale každá ta výprava přinesla i něco pozitivního (případně někoho ). Doufám, že tato výprava skončí dobře. Těším se, až se zase něco více dozvíme o simorostech... nemůžu se dočkat dalšího dílu! A stejně jako ostatním se i mně líbila ta hypnotická pasáž. Lidé by měli žít v souladu s přírodou.

Moc děkuju holky za milé komentáře moc si jich vážím jinak nemohu uvěřit tomu, že už píšu za třetí generaci už 80.část   běžně měla jedna generace kolem 30 částí...   asi jsem se tady vážně zasekla, doufám, že se kvůli tomu nezlobíte  


03x80

William donesl Lilianu do tmavého domu, který dříve nazýval domovem. Tiše tak spolu s bratrem sledovali její tichý obličej, který se jim zdál známý, ale zároveň... mohla tohle být jeho sestra?



"Tato situace zdá se mi podivná..." ozval se po chvíli Edward. William zvedl tvář ke svému druhovi.



"Nač myslíš bratře?"
"Tato žena, nezdá se mi býti naší sestrou. Její podivuhodný oděv i vystupování..."
"Však neslyšel jsi ji zatím promluvit, Edwarde. Domnívám se, že se dozvíme co bude třeba až otevře své zraky... avšak..."
"Také na to myslíš?"



"Nejsem si jist, zda se naše myšlenky dokázaly propojit, ale... pakliže nám bůh vnukl stejnou vizi, pak... naše matka by se musela dopustit mnohem většího hříchu, než jsme očekávali..." Edward sklonil hlavu.
"Sdělil ti cokoliv potřebného Edmund?"
"Nikoliv Wille. Byl příliš rozrušený než aby dokázal používat zbytky rozumu, které nadále zůstaly viset v jeho kůrou pokrytém těle. Tato dívka, nechť je kýmkoliv, měla štěstí, neboť pokud by nedokázala utéct... jsem si jist, že by ji zlomil."
"Nevyslovuj to nahlas Edwarde!" Ohradil se jinak klidný simorost.
"Musíme si přestat lhát Wille. Oba víme, že je Edmund nadosmrti ztracený..."
"Však naděje je stále mezi námi!"
"Jenže čas již ne. Matka je mrtvá, slyšíme jen přírodu a náš lid si myslí, že nás posedl ďábel..." William k němu natáhl ruku, aby ho zarazil.
"Tato slova zde nevyslovuj. Možná se naše matka dopustila hříchu, avšak bylo to kvůli osudu, který zlomil její vůli."
"Cožpak ty nepociťuješ vůči ní... ní... hněv? Copak nevnímáš o co všechno jsou naše duše ochuzené? Ty ženit ses měl za šest neděl..." William se nahrbil a v očích se mu objevila bolest.
"Chtěl jsi pojmout Aniku za ženu před bohem i celým světem. Tvrdě jsi pracoval každý den, aby jsi pantátovi ukázal, že schopný jsi muž nejen rozumem, ale i silou. Dvě léta jsi nosil dýně z panského pole, lámal ses, aby jsi získal dostatek peněz pro svoji budoucí rodinu. Vzpomínám si, jak jsi každý den s očima sotva otevřenýma počítal zlaté mince v měšci. Nikdy nezapomenu na den, kdy se tvůj zrak rozsvítil nad obsahem tvého skromného majetku. V ten den jsi se vydal na cestu v nejlepším šatu jen proto aby jsi u pantáty strávil další dvě léta s jediným cílem, získat jeho dceru. A dokázal jsi to. Anika ti slíbila své srdce a její otec její paži. Tvůj sváteční šat je stále ještě složen ve velké truhle. Chtěl jsi vystoupit z lesa se vztyčenou hlavou a dát své jméno mladé ženě, vybudovat rodinu, ale nyní... nyní máš jen nás..."
"Anika mě už nikdy nesmí zřít..."
"Však ona tě viděla. Byla první, která se vydala do lesa, když se kolem nás roznesly všechny klepy. Byla to ona, kdo tě chtěla vysvobodit ze sklepa, když člověkem ještě byl jsi, ale matka ji vyhnala. Později tě pak viděla, když jsme konečně nabyli svobodu. Ona se tě nechtěla vzdát, ale ty jsi utekl, viděl jsem tě..."
"Už ji nemám co nabídnout! Ani nevím čím jsem... mám ji snad nabídnout život ve strachu? Chci, aby štěstí provázelo její život, nikoliv obavy z každého rána. Bude ji lépe v jejím světě... ve světě lidí. My ostatní zůstaneme spolu na bezpečném místě, dokud... dokud bůh nám nedá další znamení..."
"Co když na nás bůh zapomněl? Zelení jsme jak lesní skřítci!"
"Na tom nezáleží Edwarde. Víra je to jediné, co nám zbylo. Matka je mrtvá... nyní musíme pomoci této dívce..." v ten moment se Liliana letmo zavrtěla, než otevřela oči. Dlouze vydechla. William se tiše zvedl a spolu s bratrem se nad ní sklonili.
"Jsi na místě, kde ublížit ti nemohou, leč... kým jsi?" Zašeptal William. Liliana vykulila oči.
"DO KRÁLIČÍHO BOBKU!" Zakřičela. Oba simorosti sebou cukli a narovnali se. Liliana se narovnala a usadila se na lavici.
"Co...co...co..." koktala a těkala po zvláštně zařízené místnosti. Chloupky na krku se jí zvedly do pozoru, když pocítila studený vítr, který jí laskal po kůži skrz rozbité okenní tabulky. William se podrbal na hlavě a co nejopatrněji si k ní přisedl.
"Jak ti říkají?"
"Vy... vy... jste jako já," vydrmolila.
"PROKRISTOVI DRAHÉ RÁNY! To značí, že naše matka... matka... Wille!" William k němu natáhl paži, aby ho umlčel.
"Ty nejsi naše sestra?" Liliana zavrtěla hlavou, v ten okamžik nebyla schopna lhát. Až pak jí došlo, že nikdy nebyla schopna dobře ukrývat věci. Sklopila zrak.
"Odkud jsi?" Pokrčila rameny.
"Co když jí ten jed začaroval mysl?" Ozval se Edward. William přikývl. Byl si jistý, že vinou proměny Liliana neznala svoji minulost.
"Netrap se děvče... pakliže rodinu svou neznáš, pak rodinou tvou budeme my. Od nynějška jsi naší krví i duší. Nechť příroda stále vzývá tvé srdce a slunce září na tvoji cestu," vydechl jemným hlasem William.
"Co budeme činit?" Pronesl prkenně Edward.



"Najdeme knihu a odvedeme ji k sourozencům. Je jako my, nenecháme ji tady," odvětil pevným hlasem William.
"Ale co její šat? Takto ji nemůžeme nikam vzít," poukázal na její šaty. Liliana se zmateně zahleděla na své oblečení. Proč jim překáželo?
"Máš pravdu, ale to nyní není náš hlavní cíl. Nalezneme knihu a pak vezmeme nějaký šat od našich sester..."
"Dokážeš tady chvíli vyčkat?" Zeptal se Liliany Edward.
"Já... já... já... jsem Liliana..." pronesla aniž by dokázala skutečně reagovat na jeho otázku.
"Takže máš jméno!" Vyhrkl Edward.



"Takže víš odkud pocházíš? Jsi z vedlejší vesnice? Nebo jsi sirotek?" Vychrlil na ni své otázky William. Liliana si nebyla jistá co odpovědět, proto jen odvrátila pohled.



"Květoluky..." vydechla.
"V nich nyní nacházíš se..."
"Ta dívka je zmatená Edwarde...," vydechl William, než se ohlédl zpět k Lilianě.
"Jen bůh ví, jakým způsobem ses dostala až k nám, avšak pokud jsi přišla z dobrým úmyslem a zlo nevede tvé kroky, pak přijmeme tě Liliano." Její oči se zaleskly. Ani ji neznali, ale přesto byli ochotní ji přijmout mezi sebe. Edward váhavě přikývl.
"Budeš naší novou sestrou."
"Děkuji, ale... ale..."



"Nemusíš se nyní trápit... Lily... mohu ti tak říkat? Já jsem William, syn zesnulého Floriana, lesníka z Květolukských hradních lesů a tohle je můj bratr Edward. Až nastane správný čas, ukážeme ti cestu k našim sourozencům. Společně se pokusíme přijít na to jak prolomit naše prokletí," usmál se na ni hřejivě.
"Prokletí?" Pípla.
"Ano, náš současný stav se nedá považovat za chvalitebný. Naše pověst byla zpochybněna před celým světem avšak naše srdce jsou nadále čistá, máme naději a to nás musí vést dál, Lily. S Willem vyhledáme knihu naší matky a přijdeme na to jakým způsobem přiměla naše tělo souznít s přírodou ve vyšším smyslu. Až pak učiníme vše pro to, abychom mohli znova sami sebe nazývat lidmi." Vydechl pevným hlasem Edward. Liliana pootevřela ústa, ale vzápětí je zase zavřela.
"Nemusíš mít strach, pomůžeme ti."
"Wille, měli bychom jít pro tu knihu..."
"Máš pravdu..." zašeptal William zvedl se, Liliana ho následovala.



"Ty s námi jít nemůžeš," zarazil ji Edward.
"Ale... ale..."
"Edward má pravdu, je to nebezpečné. Bude pro tebe lepší zůstat zde. Ti vojáci venku jsou stateční jen před naším prahem. Dovnitř se neodváží, jejich vlastní mínění je nutí věřit, že se zde ve vzduchu nachází naše prokletí, které je může proměnit na rostlinné bytosti. Proto nám rozbili okna, aby snad ti podivní démoni mohli najít cestu ven a poprat se s ranním sluncem. Zůstaň proto zde a nedělej hluk. Brzy se pro tebe vrátíme, to ti slibuji na svoji čest," pokusil se ji ujistit William. Liliana zalapala po dechu.
"Nechť je slunce na tvé straně,..." pronesl klidným hlasem Edward.
"...a světlo neopustí tvoji duši." Přidal se melodickým hlasem William.
"To co se zdá ztracené..."
"...může znova navrátit se..."
"...tak jako jasný den..."
"...jako déšť..."
"...jako naděje, jejíž kořeny prorůstají i tou nejméně úrodnou půdou až do samého konce..."
"...kdy najdou se ruce..."
"...jež ji vyhloubí a dají jí nový domov nebo..."
"...ji neodvratný osud zahubí v následcích, které nám byli dané."
"Naslouchej naší matce přírodě..."
"...poslouchej ji a neměj strach..."
"...ona bude vždy na tvé straně..."
"...může ti pomoci, když jí budeš doopravdy věřit."
"Ona tě nenechá samotnou..."
"...mysli na to, když ti bude nejhůře."
"Ty nejsi démon..."
"...jsi dítětem své země bez ohledu na mínění druhých."
"My se vrátíme, ale ty..."
"...začni mezitím věřit svému údělu a svým činům."
"Mysli..."
"...dýchej..."
"...věř..."
"...nezapomeň." Jejich slova se zdála téměř hypnotická... téměř... Liliana zamrkala. Najednou se cítila lépe, jako kdyby dokázala vnitřně vnímat slova starých simorostů, kteří se zdáli, že znali mnohem více věcí než ona sama.
"Děkuji," zašeptala jediné slovo, které jí připadalo správné. Oba bratři přikývli a věnovali jí úsměv.
"Jsi podobná naší sestře. Ani jí ten odvar nezměnil uši jako nám dvěma. Budete si rozumět," zašeptal Edward.
"Nechť je příroda s tebou," vydechli oba najednou, než nechali Lilianu v pokoji samotnou.

Uběhlo několik nekonečných minut...

Liliana tiše postávala u staré lavice a přemýšlela. Všechno tohle se jí zdálo nesmyslné a podivné... byla tu sama... sama... kdy naposledy se cítila tak opuštěná? Možná jedině v lednici, kde strávila většinu svého času jako spóra. Tohle se nemělo stát. Nikdy neměla následovat Patrika, který se bůh ví kam poděl. Co když se teleportovala někam úplně jinam a už ho nikdy neuvidí? Co když... co když... oči se jí zalily slzami. Milovala ho i přes to jaký byl a nyní... už ho neměla nikdy spatřit. Měla se stát součástí minulosti o které nic nevěděla. A co hůře... co když tím něco změní? Co když její přítomnost v minulosti mohla obrátit všechno naruby? A jak vůbec mohla dokázat navždy lhát simorostům? Jak? Oni sami ovládali podivné umění hypnotizace nebo něčeho takového a ona uměla jen vrhat pyl ze svých spór. Nebylo to možná tím, že sama byla už tolikrát znova zasezena, že na všechno zapomněla? Co když měli oba pravdu a musela se znova naučit naslouchat přírodě? Jenže ona ji slyšela. Vnímala její šum, dokázala hovořit s rostlinami, pak v čem se měla ještě zlepšit? V čem? Až pak to zaslechla. Vykulila oči.
"Kde?" Zašeptala do vzduchu. Několik plodin zvenčí zašuměly v divoké odpovědi. Lilianě přejel mráz po zádech a rychle se ukryla za lavici.

Za krátkou chvíli se pokojem rozezněly kroky...



"Já se vás nebojím démoni! Na mně si nepřijdete!" Ozval se muž.



"Jsem si jistý, že jediný způsob jak se zbavit prokletí této země je se postavit čelem k tomu co ji sužuje. Vstaň démonská bytost! Zřím tvůj stín za lavicí, již neutečeš mi!" Vyhrkl divoce. Liliana sebou škubla, rychle se postavila a pokusila se o útěk. Voják byl však rychlejší a prudce ji přirazil svojí silou ke knihovně.



"Pusť mně!" Zavzlykala.
"Propustím tě až ve chvíli kdy před naším pánem zpovídati se budeš!"
"Jakému pánovi?" Špitala vyděšeně Liliana. V očích vojáka se objevila podivná divokost.
"V náručí našeho nejvyššího pána. Nechť bůh soudí tvoji duši, ale dříve... chci vědět, kde se skrývají tobě podobní!"
"Já nic nevím!" Vyhrkla.



"Lžeš démone! Lžeš! Já však znám způsob jak donutit tě mluvit pravdu!" Liliana zalapala po dechu, když znova zaslechla ve svých uších slova původních simorostů. Naslouchej naší matce přírodě... naslouchej... Rostliny se stočily jejím směrem, když zaslechla něco jiného... byl to silnější šum čehosi... čehosi... v dálce se ozval Edmund, který svými mohutnými větvemi začal bušit do země. Příroda znova zaševelila, když se všechny živé zelené plodiny začaly stáčet k nešťastné simorostce.



"Patriku..." vydechla jeho jméno tak tiše, že jí její věznitel nemohl zaslechnout. Z očí jí vytekla slza, která tiše dopadla na podlahu. Listí znova zašustilo. Až pak zaslechla volání všech rostlin, které se nacházely v domě. I ony volaly to jméno... jméno muže v jehož žilách kolovala krev člověka, který stvořil bunkr i stroj času. Zavřela oči a představila si jeho obličej. Ve své mysli mohla zřít jeho zvláštní pohled i pihy, které zdobily jeho pleť. Chtěla myslet na něj protože jestli tohle měli být poslední okamžiky jejího krátkého života, pak je chtěla strávit s pohledem do jeho tváře.
"Mluv démonko!" Nutil ji k hovoru voják, ale Liliana ho ignorovala. V ten moment dokázala jen vnímat rostliny, které na ni volaly. Ale co to bylo? Cítila se jako kdyby ztrácela pevnou zem pod nohama... možná byla už příliš unavená, možná... možná... měl takhle vypadat její konec. Možná tohle měl být skutečný konec simorostů... možná... plodiny utichly, když zaslechla rytmické kroky, které se podobaly vojenskému pochodu...

Bože, Lily, doufám, že záchrana je na dosah a že se jí nic nestane A opět ta uchvacující hypnotická slova a zvláštní šroubovaná řeč Simirostů Krásně napínavé čtení jsi nám připravila, Lucisab, teď budu netrpělivě očekávat další díl

Ludmila přesně shrnula moje pocity - byl to úžasný díl! Mám o Lily opravdu velký strach... a vlastně i o Patrika. Tohle musela být hodně drsná etapa v historii simího světa, hlavně pro simorosty je mi jich hrozně líto. Máš to opravdu perfektně vymyšlené. Moc se mi líbí, že přesto, že naši milovaní simíci jsou v bunkru, dostanou se i tak ven a díky tomu se můžeme dozvědět mnohem víc o světě tam venku. Moc mě to baví.
Nemůžu se dočkat dalšího dílu - snad bude Lily v pořádku.
A jak píšeš v úvodu, je neskutečné, že tohle je už 80. díl této generace, ale vůbec mi to ani nepřijde, tak moc mě tvoje příběhy baví a fascinují

Lucisab, co mi to děláš??? Taky se o Lianu bojím, a tak mi nezbývá než věřit, že se objeví záchrana, nejlépe Patrik samozřejmě I když kdo ví, kde jemu je konec, ale stejně doufám, že jí nějakým zázrakem najde (jakože nějak musí zjistit, že necestoval sám). A když ne on, tak určitě Edmund někoho přivolal, i když už mu "hrabe" .
Každopádně i přes mé obavy to byl skvělý díl, ta mluva, to smekám A jdu se těšit na pokračování, jak tato lapálie dopadne

No teda....Nemám slov. Vůbec netuším, jak z takové šlamastiky Liliana vybruslí . Dost se o ni bojím, ale zároveň doufám, že v sobě objevila skryté dovednosti, kterými všem vytře zrak.

A kde je vlastně Patrik? Vůbec se mi to nelíbí, doufám, že to dopadne dobře!

Jsem strašně zvědavá na další díl.

Díky holky už vás nebudu napínat a přidám dílek teď


03x81

"Mluv démonská bytosti! Hovoř, nebo ti snad démon z hrdla jazyk vyřízl?!" Liliana se třásla. Její tělo zachvacovaly vlny strachu, které zahlcovaly její rozum. Vnímala jak pomalu ztrácí pojem o čase. Tolik si přála, aby se něco přihodilo, aby... byla zachráněna z této situace. Ten muž byl příliš silný... příliš zfanatizovaný vlastními myšlenkami, kterým věřil víc než vlastnímu bytí. Rostliny tiše zašustily, když se v místnosti zjevil někdo další. Ten člověk se zprvu nezdál ani jako lidská bytost. Pohyboval se pomalu jako kočka, která útočí na kořist. Jeho kroky byly tiché a jemné jako pápěří. Černá kápě, která pokrývala celou jeho bytost, ho chránila před snadným prozrazením. Na chvíli se zastavil, když zaregistroval situaci před sebou. Skoro se zdálo jako kdyby ho to vyděsilo. Až pak vytáhl z pod svého roucha podivné dvě dlouhé krabičky pokryté tenkými drátky. Udělal dlouhý krok směrem k vojákovi, který nadále nenávistně hovořil k na smrt vyděšené Lilianě. Umístil do každé své ruky jednu z krabiček a divoce se rozpřáhl nad blonďatého muže. Jen co se drátky z krabiček dotkly jeho hrdla se muž celý roztřásl a padl k zemi, kde se ještě několik vteřin klepal dokud neupadl do bezvědomí. Liliana zděšeně klesla k zemi.



"Jestli... jestli... jestli... jsi mě přišel taky zabít protože jsem simorost... tak... tak... tak..." koktala a nebyla schopna dokončit větu. Její zachránce cosi zamumlal, než si sundal kapuci.

(omlouvám se, že ve skutečnosti kápi nemá, ale nepodařila se mi žádná nalézt )


"Můžeš mi doprčic říct, co tady děláš?" Vyhrkl vztekle Patrik. Liliana sebou cukla, když poznala známý hlas a zvedla k němu tvář.
"Ty... ty... Patriku?" Vydechla jako kdyby tomu nemohla uvěřit. Patrik na ni hleděl svým nasupeným pohledem, který jasně naznačoval, že chce slyšet vysvětlení.
"No? Tak co tady děláš?!" Vyjel na ni.
"Já... já..." štkala, než ukryla svůj obličej. Patrik zamrkal. Až pak si všiml, jak se její tělo třáslo. Dlouze vydechl a tiše si k ní klekl. Zlehka uchopil její bradu a zvedl její tvář k té své.



"Dobře, nebudu tě zpovídat... nebo aspoň zatím ne. Ale budu pak chtít vysvětlit, proč jsi tady se mnou, ano?" Liliana přikývla.
"Stejně je divný, že skoro nemluvíš... jen doufám, že jsi nekomunikovala s nikým z místních... teda kromě tohohle idiota. Doufám, že mu elektřina neudělala moc velké rány jinak si o simorostech budou všichni ještě více myslet... všechno možný," zamumlal.



"Oni nás nenávidí..." pípla. Patrik přikývl.



"V téhle době bylo všechno co se lišilo nenáviděné, Lily."
"A jaký je vůbec rok?" Patrik se pousmál.
"Nejsem si tak úplně jistý, ale podle propočtů tak konec 16.století."
"Takže... takže... jsi cestoval jen tak?"
"Ne a teď se o tom s tebou tady nebudu bavit. Měli bychom odejít. Tenhle dům bude za chvíli celý hořet..."
"Ho.. ho... HOŘET?!"
"Ano," odvětil pevným hlasem a pokusil se zvednout, ale Liliana ho k sobě stáhla. Její tělo se stále třáslo.
"Mám hrozný strach," vydechla se zvláštním tónem v hlase. Patrikovo srdce se rozbušilo, když instinktivně přiložil k jejímu zátylku svoji dlaň.



"Teď už to bude dobrý, ano? Nejsem žádný bojovník, ale pojistil jsem se s tím co mi jde nejlépe. S technikou a ta jak se zdá funguje lépe než moje pěst," zašeptal do jejího listí.



Liliana se přitulila k jeho rameni a dlouze vdechla jeho vůni, které se mísila ještě se zvláštní vůní kápě, která zakrývala jeho postavu.
"Jsem ráda, že jsi tady," zašeptala a odklonila se od něj, aby mu mohla vidět do očí.
"Bála jsem se, že tě už nikdy neuvidím," pronesla třesoucím hlasem. Patrik zamrkal. Najednou nevěděl, co odpovědět. Liliana se zaměřila na jeho rty, které zůstaly pevně zavřené. Jako ve snu zavřela oči a natáhla se k němu pro polibek.



Patrik si ji šokovaně změřil. Chtěla ho políbit... ale chtěl to on? Chtěl to zrovna teď? Na nepřátelském území? Chtěl to vůbec někde jinde? Toužil po jejích rtech jako ona toužila po těch jeho? Zamrkal. Liliana se přiblížila až k němu a přitiskla svá ústa k těm jeho. Patrik sebou cukl, ale neuhnul jí. Vnímal, jak se jeho srdce ještě více rozbušilo. Proč se mu to dělo? Proč? Prohnalo se mu hlavou...



...než zavřel oči a polibek jí vrátil.



Skoro se zdálo jako kdyby pro ně svět na chvíli přestal existovat. Jako kdyby se všechno ostatní rozplynulo... strach... nebezpečí... cestování v čase o kterém toho ani jeden z nich příliš nevěděl. Z jejich osobní bubliny je až vyrušil hlas, který recitoval starodávnou modlitbu. Patrik se odtrhl od Liliany a rozhlédl se.
"Musíme vypadnout," pronesl rychle a pomohl jí na nohy. Liliana pevně semkla jeho dlaň a...



...společně vběhli do tmavé chodby.
Démoni, opusťte toto stavení... opusťte... slyšeli za hlavními dveřmi, než se ozval zvuk starého kovu. Patrik se rozhlédl až mu vlnité vlasy dopadly do očí. Divoce chytil Lilianu za pas a stáhl ji sebou za masivní skříň.



Pevně ji přitiskl ke svému hrudníku v ochranném gestu, zatímco vnímal, jak adrenalin čím dál tím rychleji zaplavuje jeho tělo.

Mezitím se v chodbě zjevil druhý voják...



"Démoni! Odpusťte, že ruším vaše počínání! Avšak můj druh jest zde a já... slíbil na svoji čest... bože pomoz mi!" Vyhrkl z ničeho nic a rozhodil rukama.



"Co činiti mám... co... mám ženu a děti, nemohu je... nesmím... nesmím..." opakoval stále dokola zatímco se divoce rozhlížel po skromně zařízené chodbě.
"Toto jest démonské sídlo," pronesl tiše, než udělal krok ke schodům.

(omlouvám se, že to utnu tady, ale kvůli příštímu dílku to jinak nešlo slibuji, že vás nebudu napínat dlouho )

 Huráááá, vážně přišel Patrik!!!! Jupííííí!!!!! A to jeho proč, proč... No, protože ji miluješ, pitomečku  
Prostě zase krásnýýý díl, děkuji  Ale takto nás napínat? To je sice malý vroubek, jenže k dobrému příběhu to prostě patří  Závidím, mně se takový napínák podaří....no asi tak jednou za 100 dílů    Takže se opět těším na pokračování, a opět věřím, že se z toho ti dva vymotají - mají víc štěstí, než rozumu, i když k tomu druhému snad brzo taky dospějí

Tak to bylo něco! Krásný napínavý díl. Konečně se tu objevil Patrik! Zrovna v pravý čas. Zato na konci se objevila určitá osoba v nepravý čas... to se nemělo stát. Hrozně moc doufám, že si jich nevšimne a snad celá výprava dobře dopadne a nikomu se nic nestane... taky doufám, že to jejich počínání nějak nenaruší časovou linii.

Trochu mě mrzí, že Patrik je pořád takový zmatený a že se až tak vztekle utrhl na Lily (z toho jeho výrazu jde až strach ) - chápu, že je pořád zničený z Oxany a zároveň zmatený ze svých pocitů a naštvaný, že Lily taky použila teleport... a určitě v tom byl zamíchaný taky strach o ni... vlastně úplně chápu, že je tak naštvaný a rozrušený z toho všeho. Taky ten vnik do budovy, vojáci, je to hodně adrenalinu, nebezpečná situace... snad je to všechno jenom tím, doufám, že se až tolik povahově nezměnil už napořád - kdysi to býval takový příjemný bezstarostný usměvavý akční kluk. Na druhou stranu se za chvilku jakž takž vzpamatoval Kdo jiný, než Lily by mu mohla z té hrozné deprese a nesmyslného sebeobviňování pomoct?

Potřeboval by někoho jako Fidgety, kdo by mu přesně takhle vysvětlil, co vlastně cítí
Věřím, že na to přijde a snad potom už bude šťastný a zase sám sebou hrozně moc mu to přeju po tom všem utrpení. A taky celé rodině, protože si s ním taky užili až až.

Neomlouvej se za utnutí v tom napínavém okamžiku myslím, že je to přerušené v ten pravý čas, je to ještě o to napínavější. Hrozně moc se těším na pokračování teprve jsem dočetla a už se nemůžu dočkat dalšího dílu

Ufff, to je fajn, že se Patrik ukázal v pravý okamžik ! Snad se z tohoto dobrodružství vymotají oba v pořádku, uvědomí si, že k sobě prostě patří a přestanou blblnout - ale to by pak zase nebyli oni, že A to napětí příběhu, to krásně graduje - co ti vojáci a ti dva Simorosti, když má ten dům začít hořet ?

Moc děkuji holky

Fidgety, úplně jsi mě s tím pitomečkem rozesmála    máš pravdu každopádně, Patrik je řádný pitomeček, ale nikdo mu to raději neřekne, ptž je schopen každého sežehnout    jinak tvůj příběh je rozhodně úžasný a má spoustu momentů, kdy se zase a znova musím těšit na pokračování  

Hello, u Patrika je problém, že se v něm mlátí jeho zkušenosti a zároveň i povaha. Je dokonalým mixem Mathiase, jeho otce a zároveň Juliána, v jádru však zlý není, jen je strašně popudivý a vznětlivý, řekla bych že tuhle část jeho osobnosti v něm hodně vzbudila Oxana    Každopádně máš pravdu v tom, že byl rozčilený hodně z celé té situace. Lily tam opravdu neměla co dělat, dost ho překvapilo, když ji tam našel a ještě kvůli ní musel ataknout toho vojáka... řekla bych, že z něj mluvil strach a zuřivost, že ho prostě Lily neposlouchá a klidně se bezhlavě vrhne do teleportu aniž by věděla kam míří   . Jinak máš ale pravdu, že by potřeboval domluvit od Fidgety    doma poslechne tak možná svoji mámu, ale jinak si s ním spíš nikdo neví rady a ten kdo by tušil, tak toho pošle do háje...  

Ludmi, máš pravdu, to by opravdu nebyli oni, aby se aspoň ještě milionkrát nepohádali, nenandali si tisíce šílených přezdívek a zároveň se pak někde na tajňačku nešmajchlovi    bude to ještě dost zamotané no...

Jinak se znova omlouvám za chybějící kápi  


03x82



Voják zůstal stát na místě jako kdyby najednou zapomněl, jak vypadá běžná lidská chůze.
"Bože můj... zde sídlí ďábel, nechť má duše dokáže zvládnout takové pokušení! Bože dej mi sílu! Sešli znamení mi..." v ten moment se v domě ozval podivné bouchnutí. Skoro se zdálo jako kdyby něco neuvěřitelně těžkého dopadlo na podlahu. Voják sebou škubl.



Tiše se sehnul a snažil se v horním patře zřít původce toho zvuku.
"Démone! Jest zde jsi? Démone! Ukaž mi svoji tvář! Má duše patří Bohu, nebojím se tě!" Zakřičel divoce, ačkoliv se celé jeho tělo třáslo. Až pak jeho tvář zbledla. Do dolního patra se začal táhnout štiplavý zápach hořícího dřeva.
"Oheň! Ušetři mne démone! Ušetři mne! Ženu a děti mám... ušetři mne!" Zvolal divoce, než prudce vyběhl z hlavních dveří ven. Patrik silněji semkl Lily k sobě.
"Musíme hned vypadnout!" Vyhrkl.
"Ale jak... jak..." koktala Lily zděšeně.
"Tudy!" Zvolal a pevně stiskl její dlaň. Divokou rychlostí vyběhl k opačným dveřím než byl hlavní vchod a otevřel je dokořán. Před Lilianou se tak rozprostřel nevelký prostor plný rostlin v policích, které zoufale prahly po zálivce. Vnímala jejich strach i bolest se kterou tušily co je čeká.
"Ach... ach... Patriku nemohla bych..." letmo natáhla volnou paži k polici, když ji Patrik prudce přitáhl k sobě.
"NE! Už takhle jsme toho změnili dost!" Vyhrkl a odtáhl ji k úzkým dveřím vedoucích ven na nízkou verandu. Vzápětí si ji hodil na záda.
"Drž se mně!" Zvolal, když se rozeběhl směrem k vysoké zídce pokrytou břečťanem. Rychle vtiskl jedno svoje chodidlo do mezery mezi kameny a začal neohrabaně šplhat po zdi. Svoje krátké nehty pokryté hustou špínou, znova a znova mačkal mezi neopracované staré kamení, které bylo na sebe postaveno pevněji než cokoliv, co kdy mohl za svůj život vidět. Liliana se pevně držela jeho postavy zatímco slyšela přírodu kolem sebe cosi volat. Byl to skoro křik a ona věděla co to znamená. Její rodina... cítila je... cítila zbytek simorostů a hlavně... hlavně vnímala Mariu Antonii, její přímou prapředkyni. Ona byla v podstatě jejím klonem tím si byla jistá. Dlouze vydechla. Bylo v pořádku, že nyní její nitro toužilo vyrazit do lesů a pomoci své rodině? Co se to s ní dělo? Otřásla hlavou až jí začal vylétávat pyl. Jen klid... klid... volala na sebe ve své hlavě. Nemohla za nimi jít... nemohla opustit Patrika. Až pak pochopila v čem byla celá síla simorostů... až pak tomu začala rozumět. Zoufale zavřela oči a ukryla svoji tvář do Patrikových vlasů. Ten mezitím co nejrychleji dorazil na vrcholek, na který se usadil.
"Teď musíš přelézt dopředu..." navigoval ji zvláštním hlasem. S jeho pomocí ho tak objala kolem hrudníku čelně. Její srdce se rozbušilo, když zřela dění za nimi. Dům hořel. Jasné plameny olizovaly v několika oknech střechu.
"Co se to stalo?" Pípla. Patrik zavrtěl hlavou. Objal ji kolem pasu jednou paží.
"Na tři..." vydechl.
"Cože?"
"Raz... dva..."
"Co?"
"...tři," vyhrkl a druhou paží se odrazil a seskočil na druhou stranu zídky. Jen co se jeho chodidla dotkla země, pocítil ve svých kotnících zvláštní bodavou bolest. Instinktivně se chytil stěny, aby zůstal stát. Liliana si ho zděšeně měřila.
"Jsi... jsi... v pořádku?"
"Ano, ale bude mi líp, když ze mě slezeš..." pronesl zadýchaně. Liliana se opatrně postavila na zem. Až nyní si všimla jak silnou červeň měl na sobě Patrik. Jeho tvář se leskla potem. Předehnul se a pokusil se popadnout dech.
"Na tohle mě nikdy bunkr nemohl připravit... ale musíme jít..." pronesl zadýchaně.
"Ale..."
"Nic... prostě pojďme..." vyhrkl. Znova ji uchopil za paži a vyrazil kupředu. Ve svých chodidlech nadále pociťoval lehké bodání, ale nemohl zastavit. Potřeboval najít to místo... místo, kde mohl s klidným svědomím vytáhnout ovládání od teleportu a vrátit se konečně domů. Za několik minut tak Lilianu dovedl...



...k lesklému jezírku na jehož hladině se odrážely tváře stromů.



Liliana tiše naslouchala přírodě, která jí radila, aby rychle vzala nohy na ramena. Skoro vnímala tu naléhavost se kterou k ní vzhlížely staré rostliny. Ony znaly její tajemství... moc dobře věděly, že ani jeden z nich dvou neměli v této době co pohledávat. Liliana si ale byla jistá, že by nikdy nedokázaly nic z toho vyzradit. Příroda byla na její straně, vždycky se na ni mohla spolehnout... vždy... dnes už si tím byla jistá. Patrik se zastavil u jezírka a zahleděl se na svůj pokroucený obraz ve vodě. Cítil se unavený... tak vyčerpaný, že toužil jen po tom si lehnout do trávy a usnout. A jaké by to vůbec bylo? Uložit své tělo na do náruče zeleného koberce, který působil jako ta nejjemnější poduška? Patrik nic takového neznal. Žil jako skleníková květina, ale nyní... měl všechno na dosah ruky. Mohl se vydat více do lesa a nalézt lesní jahody nebo borůvky... mohl zjistit, jak chutnají houby, ale... nemohl. Musel se vrátit zpět. Tohle nebylo něco, co by mu bylo dáno. On byl dítětem bunkru... zhluboka se nadechl a plně se narovnal. Až pak ucítil jemnou kapku, která dopadla na jeho čelo. Zmateně jí jednou rukou setřel. Vzápětí zvedl hlavu k obloze, kde spatřil šedivá mračna. K jeho tváři se začaly snášet další krůpějky vody.
"Prší..." vydechl překvapeně a natáhl ruce před sebe, aby mohl zachytit další vodu. Takže takhle vypadal déšť... takhle... Několik vteřin hleděl na daný úkaz jako dítě, které toužebně hledí do hračkářství na svoji vysněnou hračku. Liliana k němu přistoupila a změřila si ho. Vnímala jak se listí na její hlavě natahuje blíže k nebi za účelem zachycení další vody. Zavrtěla se. Skoro zapomněla, že něco takového její listová koruna dělá. Zavřela oči. Cítila se jako doma. Vůně přírody... deště... jemného větru... tak moc jí to chybělo... tak moc... hluboce se nadechla a otevřela oči. Její zrak, tak zaujal Patrik, který byl očividně také fascinovaný deštěm. Paže měl nadále natažené před sebou jako kdyby nevědomky vzýval matku přírodu.
"Patriku..." zašeptala jeho jméno. Patrik sebou cukl, složil ruce k bokům a otočil se k ní. Jeho čokoládové oči se zdály najednou tmavší, ale zároveň... odráželo se v nich tolik světla, že ho zatoužila obejmout.
"Patriku..." zašeptala znova. Oslovený zavrtěl hlavou, až mu od lesklých kudrn odlétlo několik kapek vody. Rozhlédl se a zmateně se zasmál.
"Jen jsem nikdy neviděl déšť..." zamumlal a začal se přehrabovat v kapsách pod kápí.
"Kde jsi vlastně vzal... tu věc?" Ukázala na jeho tmavou kápi. Patrik sebou cukl a založil si ruce na prsa.



"Nalezl jsem v bunkru jednu knihu a podle ní jsem si tohle vyrobil..."
"Ty sis to ušil?" Vydechla šokovaně.
"Nemohl jsem říct Belince... a chtěl jsem být nenápadný... není to ale zrovna ideálně ušité, abych pravdu řekl... sestřenčině kvalitě oblečení se to nikdy nemůže vyrovnat," pronesl prkenně. Skoro se zdálo jako kdyby se za svoji zkušenost se šitím styděl.
"Podle mě to vypadá moc dobře a... a..."



"Co?"



"Děkuji..."



"Na děkování a vysvětlování budeš mít čas až nás dostanu zpět... neměli bychom se tady už zdržovat..." zamumlal a začal znova hledat ovladač od teleportu.



"Ale chtěla jsem ti... chtěla... ani nevím jak ti to říct. Měla jsem o tebe strach, proto jsem šla za tebou."
"Nemusíš se o mě bát, vím co dělám a už nikdy za mnou nelez do teleportu! Dovedeš si představit, že by se nějakým způsobem posunulo nastavení  souřadnic a ty by jsi skončila někde uprostřed ničeho? Proboha Lily!" Vyhrkl divoce.
"Na to jsem nemyslela..."
"Já vím, o to víc mě to štve," prohodil vztekle a vytáhl ovladač.
"Takže to už nikdy neuděláš a hotovo! A teď pojď sem..."
"Já vím, že jsem se zachovala hloupě, ale to neznamená, že se mnou můžeš jednat jako s mšicí!" Zvolala rozhořčeně.
"Nic takového nedělám! A teď sakra pojď sem!"
"Fajn omlouvám se, ano?" Patrik cosi zamumlal, než si ji přitáhl k sobě.
"Musíme odsud vypadnout, zatraceně! V okolí jsou mraky vojáků. Vážně chceš skončit na šibenici? Tak mlč a nech mě dělat co musím..." procedil vztekle. Jeho oči při tom bodaly jako tisíce jehel. Prudce vytáhl ovladač nad jejich hlavy.



"Vážně mě to mrzí, neuvědomila jsem si, co by se mohlo stát..." pípla.
"Fajn, ale teď už mlč..." zašeptal.



Z ovladače vyšlo tenké pípnutí. Patrik pevně stiskl správné tlačítko...



...vzápětí se s nimi začal svět otáčet. Ta elektřina byla tak silná... tak mohutná... že měli oba pocit jako kdyby je to mělo roztrhnout vedví. I tak však stačila Liliana zaslechnout jemné zaševelení stromů kolem ní... nebo to snad byla jen její fantazie? Nikdy nezapomeň... tvůj život může být jiný... jiný... úplně jiný... Znělo její hlavou, než z bouchnutím dopadla s Patrikem na podlahu.



"Promiň..." zašeptala.



Patrik pootevřel ústa, ale vzápětí je zase zavřel. Skoro se zdálo jako kdyby mu najednou došla slova.
"Měl bych jít..." procedil, setřásl ji ze sebe a postavil se. Liliana ho následovala.



"Myslela jsem, že si promluvíme!" Zavolala za ním.
"Až jindy... a nepronásleduj mě!" Vyjel na ni prudce, než za sebou zavřel dveře. Liliana zalapala po dechu. Někdy byl tak... tak... dlouze vydechla a pokusila se upokojit. Až pak si všimla tenkého lístku, který zůstal ležet na podlaze. Zatvářila zmateně a zvedla ho ze země. Vzápětí se její oči rozšířily šokem, když zřela jeho obsah.

To je zase napínavé.

Oba dva dílky byly naprosto boží. Jednu chvíli jsem se o Lily docela bála . Naštěstí Patrik zachránil celou situaci.  Jsem ráda, že se jim nic nestalo a vrátili se v pořádku domů.

Jen je zajímavé, jak Patrik věděl, co se stane  A co vlastně v téhle době dělal?  Tolik otázek mi lítá hlavou, že to není ani možný. Pevně doufám, že se na ně brzy dozvím odpověď, abych mohla v klidu spát  .

Jsem i docela zvědavá, jestli se jim povedlo změnit budoucnost a co ten lístek, který našla Liliana?

No hrozně se těším na pokračování!

Doufám, že nás nenecháš dlouho napínat !

btw.: Nádherné fotky Les se ti ohromně povedl

Moc zajímavé čtení Odpověď na otázku, co se stalo s těmi Simorosty a vojáky, už je patrně zbytečná - vše zmizelo v propadlišti dějin ... A jak oba prožívali dešťové kapky, které dosud neměli šanci poznat ! Je fajn, že se vrátili v pořádku, ale co ten Patrikův lístek ?

Další napínavý díl! Byla to bomba. Tahle výprava byla zase hrozně nebezpečná, měla jsem o ně po celou dobu velký strach. Naštěstí se vrátili domů - a budu doufat, že nijak nezměnili časový rámec... ale co když se přece jen něco změnilo? Snad ne
- Líbila se mi jejich schovka za skříní, vůbec je tam nebylo vidět.
- Les je úplně čarokrásný, pěkně hustý a zarostlý, jak má být, strašně moc se ti povedl i s moc hezkým jezírkem
- Taky se mi strašně líbil popis deště, opravdu nádherně a realisticky jsi popsala, jaké to musí být pro člověka, který to ještě nezažil. Musí to působit jako zázrak na mě takhle každý rok působí sníh i přesto, že už to za ty roky samozřejmě dobře znám, ale vždycky je to tak pěkné a úplně fascinující
- Jak píšou ostatní, i mě by zajímalo, jak dopadli ti Simorosti, jak se podařilo uhasit ten oheň - třeba i déšť mohl pomoct a právě proto to nic neovlivnilo v budoucnosti?
- Škoda, že návratem domů se i Patrik navrátil zpátky do své ulity protivnosti vůči Lily, která si to teda vůbec nezaslouží
- No a na závěr ten nález tajemného papírku, copak na něm asi je?

Moc děkuju holky a moc děkuju i za pochvalu lesa, popravdě jsem ho vytvářela hodně narychlo, tak jsem ráda, že se vám líbil i tak    

Brzy se dozvíte všechna tajemství, ale nejdříve bude muset být náš bručoun sdílnější  každopádně možná se i dozvíte co se stalo potom co naši cestovatelé odešli



03x83



Zatímco se Patrik snažil v tajné místnosti najít ve starých dokumentech něco co znal jen on sám...



...se na druhém konci bunkru snažila Liliana pochopit obsah lístku, co našla na podlaze.



Možná hodinu hleděla do herbáře i na neznámí papírek, než se její podezření potvrdilo. Patrik hledal způsob jak vytvořit simorosty, ale proč to chtěl vědět? K čemu mu byl recept na podivný lektvar, který nemohl nikdy fungovat, protože žádný normální smrtelník mimo Liliany, která znala staré způsoby bab kořenářek, nemohl vědět kdy a jakým způsobem se sbíraly určité byliny.



Nemohl to znát... prostě ta možnost neexistovala, tím si byla Liliana jistá, ale k čemu by mu to bylo i kdyby by ten lektvar měl? Chtěl se snad sám stát simorostem? Nebo proč nad tím bádal? Zavrtěla hlavou, až jí z výtrusnic vylétlo trochu pylu. Nebyla hloupá, ale tomuhle nerozuměla. Patrik měl alergii na kohokoliv se zelenou pletí, pak proč by se zajímal hlouběji o simorosty? Zmateně zavřela herbář. Ve svém nitru se ho na to toužila zeptat, ale nebyla si jistá, jak by to měla učinit. Patrik byl jako výbušnina... byla si jistá, že bude zuřit už jenom když se dozví, že má ten papírek... dlouze vydechla. Dnešní den byl pro ni natolik náročný, že už nad ničím nechtěla uvažovat...

Druhý den...



"Já vím pomerančovníku... vím, že to není dobrý nápad, ale co mám dělat? Co myslíš tím, chytit fotosyntézu? Myslím, že Patrika nedonutím, aby ji chytil!" Zvolala rozhořčeně. Rostliny nesouhlasně zašuměly.
"A nemá plíseň, do králičího bobku... vy mi tedy dáváte rady... ne, rajče nemůžu Patrika pohnojit... opravdu... vážně i kdybych ho zasypala granulemi, tak to jeho vztek nezmírní... do zelenavé zahrady strejdy Hnidopucha... nebudu ho řízkovat! To si jako vážně myslíte, že když mu useknu prst, zasadím ho, že mi z něj vyroste jeho milejší já? Patrik není rostlina, ale člověk! Myslím, že tomu rozumím víc než ty okurko... ach joo..." vzdychla si, když její společníci nebyli schopni vymyslet cokoliv logického proti Patrikově vzteku a proměnlivým náladám.



"Možná bych mu to mohla prostě říct... třeba by to pochopil a... ne, nemám nahnáno... nebo vlastně mám, ale... do králičího bobku," zvolala otráveně a pustila se znova do okopávání záhonku.
"Nemusím mu to přeci říkat hned... zatím to můžu nechat být... zatím..." šeptala a aniž by si toho všimla...



...se u ní zjevila Anabela.
"Ahoj Lily, děje se něco?" Liliana sebou škubla, zvedla se a otočila se. Věnovala příchozí široký úsměv.
"Zdárek Belinko! Nic se neděje! Jen pomerančovník zase..." prudce se zarazila v půlce věty a nervózně se zasmála.



"Takže ty je vážně slyšíš?"
"Koho?"
"Rostliny," usmála se na ni.



"No... možná... trošičku... ehm..."
"Neboj, nebudu se zatím ptát na to co si o nás myslí. Hledala jsem tě..."



"Kvůli čemu?"
"Napadlo mě, že bychom mohli zkusit na tebe nový druh oblečení, co na to říkáš? Třeba dlouhé kalhoty," mrkla na ni.
"Ty mi chceš ušít nové oblečení?" Vydechla šokovaně.



"Ano! Hrozně moc mě to baví a ty jsi ta z nás, která má nejméně oblečení, takže... takže jsem si říkala, že bych mohla něco nového ušít pro tebe!"
"Páni... nejsem zvyklá na tolik oblečení, ale děkuji, mám z toho radost," usmála se na ni přátelsky.



"Počkej až uvidíš moje nápady! Mám tolik návrhů..." Anabela dál mluvila, zatímco si ani jedna z nich nevšimla nového příchozího. Patrik, který nečekal, že nalezne Lilianu ve společnosti jeho sestřenice se na chvíli zarazil.



Bylo pro něj zvláštní je vidět takhle spolu. Liliana mezi ně zapadla... to bylo první, co mu přišlo na mysl. Ale jak to dokázala? Byly v tom snad nějaké čáry simorostů nebo byla přirozeně sympatická? Jak mohla za tak poměrně krátkou dobu získat tak silnou důvěru jeho rodiny? A věřil jí i on sám nebo ne? Odkašlal si.
"Ahoj Patriku!" Zvolala Anabela a věnovala široký úsměv svému bratranci, který se nadále tvářil jako kdyby byl raději venku mezi mutanty. Liliana se při zvuku jeho jména otřásla a uskočila.
"Do býčích koulí!" Vyhrkla a vzápětí si zakryla ústa. Patrik pozvedl jedno obočí a Anabela se rozesmála.
"Takhle se zdravíte mezi simorosty?"
"Vlastně ne... jen... jen... měla bych... jít zkontrolovat sedmikrásky pod postelí..." Patrik se zatvářil zmateně. Liliana udělala krok dopředu, ale Patrik ji zatarasil cestu.
"Počkej chvíli, chci s tebou mluvit," vydechl co nejklidněji.
"Se... se mnou?" Vykoktala.
"Jasně," zabručel.
"Dobře, já vás tedy nechám samotné... hlavně se nezačněte zase hádat. Chovej se slušně Patriku... a ty Lily, nechám ti u tvých věcí jedny kalhoty, tak je pak zkus," mrkla na ni, než zmizela v chodbě. Liliana se pokusila o úsměv.
"Děje se něco?" Vydechla nervózně.



"Myslím, že máš něco, co je moje," vyhrkl na ni bez obalu.
"Co myslíš?"



"Ty moc dobře víš co myslím," ukázal na ni prstem.
"Já?" Podrbala se na hlavě.
"Ano ty."



"Já si ale nejsem jistá o čem mluvíš..." pronesla zvláštním hlasem.
"Přestaň si hrát na hloupou! Máš u sebe můj papírek!"
"Pa...pa...pírek?"
"Ano, papírek."
"Já měla bych... jít na ty sedmikrásky..." zvolala divoce a rozhodla se mu uniknout, ale Patrik ji chytil za zápěstí a přitáhl zpět k sobě.



"Už mám dost toho, jak se mi všichni snaží lhát! Vyklop to! Kde je můj lístek?!" Lilianě se roztřásla kolena. Zavrtěla hlavou.



"Já... já..." jak mu to mohla říct, když ji nyní tak děsil? Jak? Jeho oči bodaly jako tisíce jehel. Proč se tolik staral o ten recept na simorosty? Proč?
"Co na něm bylo?" Vypadlo z ní nakonec.



"Do toho ti nic není," zavrčel.
"Proč je pro tebe tak důležitý?"
"Proč se mě tak ptáš?! Chci ho prostě zpět, protože je můj! Tak mi ho dej!"
"Já... já..."
"Nehraj si na nevinnou! Kde je ten papírek?! Schovala jsi ho snad někde v zahradě nebo v bunkru?! Tak kde je!"
"Já... já... já..." Liliana najednou nevěděla co říct. Patrik s ní zatřásl jako kdyby se z ní snažil informace vysypat.
"Prý, že simorosti neumějí lhát! Nejenom, že se ženeš za mnou do teleportu a riskuješ svoje zdraví, ale teď mi ještě nechceš říct pravdu! Proč mají všichni potřebu mi lhát!" Zakřičel.
"Přestaň tak křičet a pusť mě!" Zvolala.
"Ne, dokud mi neřekneš kde jsou moje zápisky!"
"Přestaň s tím už! Nemám ti co říct!" Zakřičela mu do tváře. Patrik se zarazil. Že by ho přeci jen neměla a on se mýlil? Že by? Zmateně ji pustil.
"Takže ho nemáš?" Liliana divoce zamrkala. Co měla říct? Co? Její nitro na ni křičelo stejně jako rostliny kolem, které Patrikovi vyhrožovaly milionem rostlinných škůdců. Mladá simorostka si začala místo odpovědi divoce upravovat šaty.
"Fajn... promiň myslím... jsem už asi vystresovaný z toho, co se stalo včera a... jsem asi unavený... možná bych měl víc spát jako mi to říká máma... možná..." zavrtěl hlavou a promnul si oči. Liliana k němu zvedla zraky. On se jí omluvil? Zalapala po dechu.
"Já..."
"Něco ti upadlo," vydechl Patrik, když otevřel oči a sehnul se k zemi ze které zvedl drobný lístek. Jeho oči se rozšířily, když poznal co hledal.
"TY JSI MI LHALA!" Zařval zuřivě. Liliana ucouvla.
"K ČERTU S TEBOU!" Zaječel vztekle a divoce od ní odkráčel směrem do chodby, aby se nedopustil něčeho, čeho by později litoval. Lilianě se vehnaly slzy do očí.
"Počkej! POČKEJ! JÁ TI TO VYSVĚTLÍM!" Zavolala za ním a následovala ho do chodby.
"ZASTAV SE, PROSÍM!"



Patrik se prkenně zastavil. Jeho tělo se třáslo vztekem.



"CO?!" Zasyčel aniž by se na ni otočil.
"Našla jsem ten lístek, když jsi odešel... ležel na zemi, musel ti vypadnout... a... teď..."



"Teď co?!" Otočil se k ní prudce.
"Měla jsem strach ti říct, že ho mám," vzlykala Liliana.



"NEVĚŘÍM TI! Proč si všichni jako ty myslí, že mi můžou pořád jen lhát! Já nejsem hlupák! Už nejsem ten mrňavý, hloupý kluk z bunkru, který nikdy neviděl svět! UŽ SE NIKDY NENECHÁM ZBLBNOUT! I ta předtím si myslela, že mě může obalamutit, ale to se už nikdy nestane!"
"JÁ ALE NEJSEM OXANA, PATRIKU!" Vyhrkla zoufale.
"Ale jsi jako ona! Tvrdíš, že mě miluješ a pak mi do očí lžeš! Už mám vás všech divných bytostí plný zuby! Snažíte se mi dostat přímo sem a pak mě zase a znova jen zradíte!" Křičel a bouchl se do hrudníku.
"Patriku... ale to... já tě opravdu miluji!"
"Nevěřím ti ani slovo! JDI K ČERTU!"
"Patriku..."
"Myslel jsem si, že jsi jiná... doufal jsem... možná jsem si to i přál, ale teď už vím, že se vám zeleným nedá věřit... chtěl jsem ti pomoct... chtěl jsem... TO JE FUK! Nenávidím tě a nechci tě už nikdy vidět!" Zařval.
"PATRIKU!" Snažila se ho zastavit, ale Patrik ji ignoroval a utekl pryč.

O několik hodin později...



Lilianě došly slova. Bylo to jako kdyby ji někdo udeřil... jako kdyby jí Patrik vrazil tak silnou facku, že už nemohla nikdy vyslovit ani jediné slovo. Nenáviděl ji... zase. Říkal, že jí chtěl pomoci... ale s čím? S čím by ona mohla chtít, aby jí pomohl? Zavrtěla hlavou a setřela si slzy z tváře. Nevěřil tomu, že ho miluje... nevěřil tomu. Nikdy k ní neměl plnou důvěru a teď na tom byla ještě hůře. Jak mu to mohla vysvětlit... jak? Jak mohla znova vzbudit jeho důvěru v ní? Byla zelená a on nikdy zeleným nevěřil... nikdy... a za to mohla Oxana, kterou Liliana nenáviděla, ačkoliv ji nikdy neviděla. To ona mohla za jeho stav. To ona... ale teď... co mohla udělat... co? Simorosty v minulosti všichni nenáviděli... v nové době je měli lidé rádi pro jejich zahradnické schopnosti... původní simorosti přišli o tolik věcí ve svém životě, když je jejich matka přiotrávila zvláštním odvarem. To ona ve skutečnosti mohla za to, že byla nyní zelená. Až pak znova pocítila silnou touhou po tom být člověkem... být tím kým byla dříve... mnohem dříve, než se její nynější srdce narodilo. Po dlouhé době se v její mysli zjevily myšlenky její předchůdkyně... první simorostky, která dala vznik jejím genům. Maria Antonia nikdy nechtěla být simorostem vždycky milovala svoji svobodu, dlouhé vlasy a přírodu. Možná pro ni byla proměna nejhorší ačkoliv k ní byla mnohem šetrnější než k jejím sourozencům, kterým se v mnoha ohledech změnilo i několik rysů na těle. Byla poslední kterou její matka proměnila. Před jejíma očima se vyjevila vzpomínka, kdy ji její matka naháněla po lese. Maria Antonia se držela svého koně bez sedla i otěží jako klíště a snažila se jí uniknout po tom co viděla co se stalo Edmundovi. Vlastně netušila kam jede nebo co chce ve velkém světě dělat, ale byla si jistá, že chtěla zachránit sebe i své sourozence. Později však byla chycena Edmundem, který v pološílenství znenáviděl každého, kdo se k němu přiblížil. I ona tak dostala svoji dávku séra a změnila se v simorosta jako její sourozenci. Liliana se otřásla... Maria Antonia nenáviděla svůj nový stav a pro výrobu vlastních simorostíků se rozhodla jen kvůli strachu z osamění. Stejně jako Liliana, tak i ona milovala svoji rodinu a nikdy ji nechtěla opustit. Proto s nimi zůstala a pokračovala ve svém životě ačkoliv ho nenáviděla. Maria Antonia nenáviděla, že nedostala na výběr... její matka jí život dala, ale vzápětí jí ho v podstatě vzala. Ukradla jí možnost se provdat a poznat lásku. Odsoudila ji k životu na útěku... už nikdy nemohla mít klid.

Liliana sebou cukla a přiložila si k hrudníku jednu svoji dlaň. Až nyní pochopila co musela udělat. Možná kdyby nebyla simorost... možná kdyby... kdyby... pak by mohla napravit starou křivdu a... mohla si získat důvěru Patrika. Narovnala se a pohlédla na rostliny kolem sebe, které nechápaly co ji zrovna napadlo.
"Mám vás ráda," zašeptala a s pláčem utekla dříve, než mohli plodiny jakkoliv zareagovat.

Její nohy jí donesly až do kuchyně...



Liliana možná nebyla babka kořenářka, ale narozdíl od Patrika tušila co by mohla udělat. Opatrně si vyškubla výtrusnici z hlavy a zahleděla se na ni. Její ruce se třásly, když se rozhlédla po tiché kuchyně.
"Zvládnu to..." zašeptala a začala neohrabaně hledat věci, které tušila, že bude potřebovat. Zanedlouho tak míchala v míse neuvěřitelně páchnoucí směs.



Liliana si matně pamatovala počínání ženy, která stvořila simorosty. Snažila se proto napodobit její jednání.



Opatrně tak vytvářela cosi o čem tušila, že by mohlo její tělo proměnit zpět... zpět na něco čím ve skutečnosti nikdy nebylo...

Zhruba o další hodinu, tak stvořila podivnou mísu odvaru, který svojí konzistencí připomínal rozemletou hlínu. Hleděla na daný odvar ve své sklenici a plakala.



Byla na to připravena? Co když jí to zabije? Věděla, že několika simorostům se to povedlo, ale několika po pozření vlastníma rukama vyrobeného odvaru přestalo bít srdce. Alespoň se to říkalo... zhluboka se nadechla. Ale ona byla silná... chtěla tomu věřit... chtěla věřit tomu, že se její tělo promění na lidské. Přála si vypadat jako Maria Antonia... toužila po barvě její pleti i dlouhých vlasech, které jí vlály ve větru, když jela na koni. Chtěla být člověkem. Znova se zhluboka nadechla, než si přiložila k ústům sklenici...



...a vypila ji do dna. Zakuckala se. Odporná chuť jí připomněla příchuť odvaru na vytvoření simorostů. Odložila sklenici do dřezu. Až pak se její svět začal točit. Zoufale se chytila za hlavu a začala znova kašlat...



...než její tělo dopadlo na zem a všechno v její hlavě utichlo...

No neeeeee!!! Co mi to děláš??

Patrika bych teď nejradši nakopala do zadku!! Myslím si, že za tu dobu, co je Liliana mezi nimi ji už dokázal trochu poznat a rozhodně to není bestie, jako Oxana. To si sakra neuvědomuje, jak jí tahle slova dokážou ranit? To je tak neskutečně natvrdlej nebo ? Fakt mám na něj neskutečný vztek....

Možná se jí snažil pomoct, ale tohle se mu teda vůbec nepovedlo...

Jestli se jí něco stane, tak ať si mě nepřeje.... Opravdu doufám, že bude Lily v pořádku.

Jinak aspoň na začátku dílku jsem se zasmála nad radami rostlin Lilianě To nemělo chybu. Zasazení Patrikova prstu do hlíny v očekávání, že vyroste jeho lepší dvojče ( jako v Arabele )

Nádherný díl

Neskutečně se těším na pokračování až se dozvíme, jak to s Lily dopadlo!

Bože, Patriku, co se ti to zase povedlo, či spíše nepovedlo Doufám, že Lily brzy někdo najde ! A snad si Patrik uvědomí, co způsobil a napraví svou chybu Zase nás tak napínáš, Lucisab, nemůžu se dočkat pokračování !