Lucisab a její postapokalyptický svět

Patrik napsal:

Už nejsem ten mrňavý, hloupý kluk z bunkru, který nikdy neviděl svět!

-> Právě naopak kdysi jsi míval úroveň, teď jsi akorát ubožák, co umí každého kolem sebe akorát ranit.

To je neskutečné mně je tak smutno z toho, jaký Patrik býval kdysi a jak se proměnil kvůli odporné Oxaně. A teď si to vylívá na chudákovi Lily, přitom je taková hodná a příjemná a je v tom nevinně. Úplně jsem se bála, že Lily nějak ublíží (fyzicky - jak s ní třásl) - ale bohužel psychické rány jsou snad ještě horší  
Nemůžu uvěřit tomu, co se právě stalo - doufám, že Lily bude v pořádku   Patrik se chová jako hlupák...  samozřejmě chápu, že si toho hodně prožil a je taky psychicky zničený kvůli Oxaně, ale co je moc, to je moc
Hlavně aby Lily někdo rychle našel a dokázal jí pomoct. Mám ji moc ráda. Co teď? Teď se nebudu moct dočkat dalšího pokračování!        Byl to opravdu úžasný díl! Ale mám o Lily velký strach...
Taky se těším, až se přesně dozvíme, o co se Patrik pokoušel s tím papírkem atd.

Btw. ten zelený lektvar vypadá jako opravdu nechutná břečka
A ty zelené šaty Lily moc sluší a pěkně ladí ke kůži...    jsem zvědavá, co se stane dál, jestli bude v pořádku, jestli zůstane simorostkou nebo se změní na člověka...     zbožňuju její rozmluvy s rostlinami  je to hrozně vtipné, obdivuju tě za ty perfektní hlášky!   A bylo to dobré odlehčení před tím, co potom následovalo

Tak to je síla - nemohla jsem se dočkat, až budeme doma, protože na mobilu mi nechtěly pořádně najet obrázky. A teď nestačím zírat
Patrika bych nakopala do zadku za to, k čemu Lily (i když nechtěně) dovedl Ale prostě každé chování má své důsledky Tak snad bude holka v pořádku, a jemu se rozsvítí konečně  Tím ale neříkám, že ho ani trochu nechápu - po tom co prožil, je logicky nedůvěřivý, a Lily to s tím lístkem trochu zamotala Ach jo, to jsou dramata! Moc se těším na pokračování

Patrik je bohužel tvrdá palice, každopádně ale pořád oficiálně zlý není... je prostě jen totálně zabedněný a alergický na lži vůči své osobě, takže trochu bouchl   . Dneska se ale už konečně dozvíte, co bude s Lily  

Hello, ten zelený lektvar je spálená babiččina bramboračka  naše simorostka holt neumí vůbec vařit  předtím se málem zapálila v kuchyni, když šla sama od sebe vařit a to jíst vlastně vůbec nemusí takže nevím co tím vůbec sledovala

Jinak, když vynecháme možnost Lilianina jiného konce... chtěli byste aby zůstala simorostem nebo naopak, aby se proměnila v člověka či něco úplně jiného?


03x84

"Na co máš chuť?" Ozval se jasný hlas Anabely v horním patře bunkru.



"Já nevím. Cokoliv co si uděláme bude skvělé..."



"Víš co na tobě miluji? Že nejsi vůbec vybíravý... sníš úplně cokoliv," pronesla se širokým úsměvem. Alan zavrtěl hlavou.



"Možná je to tím, že na Sixamu jsem zrovna neměl na výběr. Buď bych jedl nebo bych měl hlad. Ale ty vaříš samozřejmě naprosto úžasně, takže to není tím, že bych jedl, protože nechci mít hlad, ale jím to proto, protože miluji tvoji kuchyni," mrkl na ni. Anabele zrůžověly tváře, když si všimla několika nových barev v jeho očích, které jí nadále uchvacovaly, i když se do nich mohla dívat celý den.
"Jsi báječný manžel."
"A ty skvělá manželka, žena, bytost... víš, že bych kvůli tobě klidně cestoval několika galaxiemi?" Anabela se tiše zasmála, když si ji Alan přitáhl k sobě. Jeho nos se jemně dotkl toho jejího a až pak to zaslechl... něco, co mohl slyšet jen on sám... něco co by jinak lidským uším zůstalo utajeno. Něčí srdce... které se chvělo jako ptačí křídla. Alan zamrkal, pustil Anabelu a udělal několik pevných kroků k místu, kde tušil zvuk.
"U Sixamu..." vydechl šokovaně, když zřel pokroucené tělo mladé simorostky na podlaze.



Anabela se tiše vydala k jeho boku, vzápětí se její oči rozšířily hrůzou. Tohle už zažila... tohle... divoce se vrhla k nehybné bytosti, kterou za její nepříliš dlouhý pobyt považovala za kamarádku.



"NE! TOHLE SE NEMŮŽE ZASE DÍT! PROČ POŘÁD VŠICHNI KONČÍ TAKHLE?! PROČ!!" Křičela nahlas. Alan se sklonil k ní, semkl ji kolem ramen a volnou paží se natáhl k Lilianě.
"Ona dýchá, neboj se," zašeptal jemně. Anabela sebou cukla a otočila se k němu s očima plnýma slz.
"Ale co se jí stalo?"
"Nevím, ale cítím... cítím z ní..." ten podivný pach ho mátl. Nebyla to její typická simorostí vůně, která doprovázela její kroky kamkoliv se hnula, bylo to... něco jiného... něco, co neznal ani Alan, který na svých bedrech nesl hned několik lidských let. Byl nejstarší bytostí, ale zároveň si nebyl jistý, co se tady vlastně stalo... a proč ten zápach. Zavřel oči. Jeho srdce se rozbušilo, když znova pocítil svoji moc, kterou držel pod pokličkou celou věčnost. Znova se ozvala a on ji musel umlčet, ačkoliv jeho nitro cítilo zvláštní nebezpečí, kterému nemohl nikdo rozumět... které mohl chápat jen strážce ze Sixamu. Jeho síla se snažila dostat na povrch, probojovat se skrz jeho pevné zábrany, které ho před ní chránily... které ho téměř konzervovaly před něčím k čemu byl ve skutečnosti stvořen... ke smrti, která měla jeho život už dávno odnést daleko a on měl usnout jako jemu podobní. Dlouze se nadechl, když ucítil jak s ním někdo třese.
"ALANE!" Alan sebou cukl a otevřel oči ve kterých zářilo hned několik barev ze kterých Anabela okamžitě pochopila co se s ním odehrává.
"NESMÍŠ TO POUŽÍT!" Vyhrkla na něj téměř hystericky. Alan se pokusil o úsměv, než se prudce rozkašlal. Za několik vteřin znova zvedl svoji tvář směrem ke své vyděšené ženě a konečně se napevno usmál.
"Jsem v pořádku," pokusil se ji ujistit.
"Málem jsi se rozsvítil jako žárovka," zvolala skřípavě.
"Ne... to určitě ne... a teď měli bychom pomoci Lily... nevšímej si mně..."
"Ale... ale..." Anabela se přisunula k nehybné simorostce a jemně se dotkla jejích rukou, které byly studené jako led. V ten moment se jí před očima zjevila vzpomínka na její matku... na její šedou pleť, která... která... zavrtěla divoce hlavou až se jí tmavé kadeře rozlétly kolem hlavy. Až pak se znova rozvzlykala.
"Nedokážu to... nedokážu," štkala nešťastně. Alan se posunul blíže k ní, jenže sotva ucítil znova ten podivný zápach... se jeho chloupky po celém těle zvedly. Co se to s ním dělo? Co to bylo s Lily? Mohl za to fakt, že byla simorostem? Vztáhl k ní dlaň ve snaze se jí dotknout, když znova ucítil svoji moc, která se odmítala vzdát své příležitosti sežehnout v rámci bezpečí poslední vlákna jeho bytosti. Heknul a couvl. Svoji tvář sklonil k podlaze, než znova zvedl obličej k nevinně vyhlížející simorostce. Co se to dělo?
"Nemohu ji pomoci... musí jí pomoci někdo... někdo jiný... člověk..." vydechl a postavil se. Anabela si ho užasle změřila z podlahy. Alan zavřel oči a rozhodl se soustředit na jediné dva lidi z bunkru, které považoval za dostatečně chytré na to, aby mohli Lily pomoci. Jeho nelidský sluch, tak jako první zaslechl těžké oddechování nejstaršího obyvatele bunkru. Polkl, když nakonec zaslechl budoucího dědice bunkru Patrika, který rozčileně kráčel ve spodním patře a cosi vztekle bručel kolem sebe. Prudce otevřel oči. Možná to nebyl dobrý nápad. Patrik neměl Lily rád, i když ji ve skutečnosti miloval... ale nebyla právě ona láska, kterou si nikdy nedokázal připustit, protože odmítal milovat kohokoliv z důvodu vlastního nekonečného strachu z bolesti a ponížení, právě ta, která ho mohla přimět zachránit Lily? Alan věděl, že je Patrik chytrý... možná až příliš. Stále si vzpomínal na moment kdy nalezl spolu s Lily jeho staré zápisky z dob kdy se učil matematiku. Jeho znalosti byly pokročilé již v době kdy byl jen malý chlapec co si hrál s autíčky. Zvládal kvantovou fyziku v pouhých osmi letech. Bylo to možná až děsivé, ale zároveň pro bunkr přínosné, pokud se ovšem Patrik rozhodl své vědomosti využít pro dobro všech. Alan zavrtěl hlavou. Byl si nadále jistý, že vnuk Juliána nebyl ztracený, možná zabedněný, ale nebyl úplně pryč. Dlouze vydechl než se rozhodl vyslovit své myšlenky nahlas.
"Dojdu pro Patriku," pronesl pevně.
"Ale..." Vyhrkla Anabela, ale zároveň se zarazila.
"Hlavně buď opatrný," zašeptala, když uznala, že měl vlastním způsobem pravdu. Alan pokýval hlavou a zamířil za mužem, který ho nenáviděl.



"Nechápu to... nechápu! NECHÁPU! Proč mi lhala? Proč? Jsem opravdu tak zatracený tupec?!"



"Samozřejmě, že jsem! Všechno si to zasloužím! Neměl jsem jí nikdy věřit! Dalo se čekat, že mě zradí!" Patrik se udeřil do hlavy rozevřenou dlaní.
"Jsem zatracený idiot! O to víc, že mám chuť jít za ní! A víš co mám chuť udělat dědečku Mathiasi? Nemám chuť se jí pomstít... něco ve mně chce zjistit jestli ještě pláče a chce ji utišit! Do prčic! Jsem zatracený kretén! Proč se do mně musela dostat, proč? Jsem opravdu tak strašně snadno ovlivnitelný?! Jsem opravdu tak neskutečně hloupý?! Ale nepůjdu za ní, i když mě to trhá na kusy!" Zařval a z očí mu vyklouzla slza, kterou vzápětí divoce setřel.
"Jsem vůl... ten největší kterého kdy nosil svět. Proč mi to udělala? Proč?" Ptal se němého plakátu prudce. Nevědomky tak svojí divokostí připomínal muže na kterého se zrovna díval a kterého neměl nikdy šanci poznat.
"Měl bych ji nenávidět... měl bych... do králičího bobku!" Zařval ve chvíli kdy do místnosti vstoupil někdo další. Patrik se divoce otočil a změřil si svého soka ještě zuřivějším pohledem. Alan vnímal jeho temperament, který byl zápalnější než benzín.
"Co ty tady chceš?!" Zaprskal na něj zuřivě. Alan se zhluboka nadechl a rozhodl se být klidný, opatrně k němu přistoupil.



"Přišel jsem za tebou abych ti něco řekl..."
"A co? Chceš se mi posmívat?!"



"Ne, to nemám v plánu... chtěl jsem ti říct...," Patrik ho divoce přerušil.



"ROZHODNĚ NECHCI NIC SLYŠET! A to spíš ne od tebe! Stačí, že tě musím snášet kvůli Belince, ale to neznamená, že jsme kamarádi, já ti stejně nevěřím!"
"Já vím, ale teď by jsi měl... jedná se o Lily..." Patrik zavrtěl hlavou.
"Snad ses nedostal pod kůži i jí! Něco ti řeknu... možná je to jen simorostka, která se občas chová roztržitě, ale poslouchej mě dobře... NIKDY TI NEDOVOLÍM, ABY JSI JÍ VYMYL MOZEK! Jestli se jí někdo z tvých lidí dotkne, tak se srazí se mnou a je mi jedno, že jsem jenom člověk!" Zaprskal divoce.
"Záleží ti na ní," odvětil jemně Alan. Patrik se zarazil a ucouvl od něj.
"NE! Nikdy mi na ní nezáleželo! NIKDY!" Zařval.
"Já si ale myslím opak... staráš se o ni a už jenom proto by jsi měl vědět, že se Lily něco stalo..." Patrikova tvář se uvolnila až mohl konečně Alan zřít Patrikovi duhovky.



"Co... co... co se jí stalo?" Vyhrkl zděšeně.
"Našli jsme ji na podlaze v kuchyni, má zvadlé listy na hlavě. Potřebuje tvoji pomoc, jsi možná jediný, který jí může zachránit," pohlédl na něj. Patrik zalapal po dechu a zacouval. Měl pocit jako kdyby se s ním zatřásla zem. Lily... Lily... ta otravná... Lily... jeho Lily... ta co ho nazývala smraďochem... ta co... a pak si vzpomněl na den kdy ji viděl poprvé...



...najednou si dokázal vybavit její bojový postoj i způsob jakým mu dokázala vynadat, protože si myslela, že ji ukradl z jejího palouku. Byla odvážná a tak tvrdohlavá...



...nikdy se s nikým necítil tak trapně...



...a zároveň tak překvapivě jinak. Zavřel oči a vybavil si...



...si všechny jejich divoké hádky, které mohli skočit jakkoliv, ale většinou to bylo zakončeno výbuchem čehosi, co z něj vyvěralo jen pro ni. Dráždila ho, bila, znala ty nejdivnější přirovnání a urážky... mluvila s rostlinami a zároveň jako jediná dokázala nevědomky číst i v něm...



Dokázala být něžná i divoká zároveň. Několikrát ho srazila k zemi, ale často ho i z ní zase zvedla. Byla bytostí nevídanou, překvapivou, paličatou...



...hlavně když se střemhlav vrhala do míst kde neměla co dělat. Tvrdila, že ho chtěla zachránit, ale to on svým způsobem chtěl také o to víc ho tahle část její osobnosti rozčilovala. V ten moment si vybavil na pocit, který vnímal, když ji viděl v nebezpečí. I když moc dobře věděl, že se neměl ukazovat, stejně vystoupil ze svého stínu a použil to jediné co věděl, že mu pomůže... vědu... elektřinu, která v daném století existovala jen v blescích, které křižovaly oblohu. Vyrobil tomu muži neznámé jizvy a možná tím i změnil budoucnost pokud přežil... pokud... na něco takového nechtěl myslet... nechtěl... zamrkal...



...možná pro něj nebyla její přítomnost dobrá, protože ho rozptylovala. Protože se tajně smál jejímu křepčení... protože se rád díval, když se smála... rád vnímal její radost i praštěnost se kterou nadávala pomerančovníku, který k ní měl poznámky, které mohla slyšet jen ona sama.

Jenže on sám byl tak výbušný... před chvílí ji donutil plakat a nyní si to vyčítal způsobem, který si nikdo neuměl představit. Chytil se za hrudník... kdysi mu řekla, že ho miluje a možná tomu i nyní věřil... možná... možná...

Zvedl svoji tvář k Alanovi, který ho mlčky sledoval a čekal na jeho reakci. Jeho mimozemské oči pozorovaly ty lidské ve kterých se zjevil strach. Patrik se roztřásl a v jeho zrakách se objevily slzy.
"Lily... Lily!" Vykřikl a...



...vyběhl. Alan se za ním ohlédl a najednou měl pocit, že se v Patrikovi něco zlomilo... něco... něco, co ho drželo stranou.

Patrik dorazil do kuchyně téměř v rekordním čase. Anabela se ho skoro lekla, když ji odstrčil a zvedl Lilianu z podlahu do své náruče.



"Proboha Lily..." zašeptal a začal hledat na jejím těle známky života. K vlastní radosti pocítil její tep, který se nadále nevzdával čemusi co se jí stalo.
"Co se stalo proboha... co..."
"Myslím, že za to může ta věc, co je na lince..." ozvala se Anabela. Patrik na ni pohlédl.
"Jaká?"
"V míse je tady něco, co příšerně smrdí a určitě to nikdo z nás nevytvářel. Myslím, že Lily vyrobila něco zvláštního kvůli bůh ví čemu..." Patrik opatrně položil Lilianu na podlahu a zvedl se ze země. Pomalu se přiblížil k zapáchajícímu odvaru. Několik vteřin hleděl na jeho odporně vyhlížející konzistenci.
"Co to proboha je... co... co jsi to udělala Lily?" Zašeptal a divoce se otočil k ní.
"Zachráníš ji?" Zavzlykala Anabela. Patrik mezitím zvedl nehybnou simorostku do své náruče.



"Nevím... nevím... hlavně tu věc nevylívej... já teď... teď... dostanu to zní..." vyhrkl rychle a vyběhl z kuchyně. Jeho nohy do donesly do jediné koupelny v celém bunkru.



"Dostanu to z tebe... dostanu... dostanu... za každou cenu... slyšíš mě?" Šeptal dokola jako mantru. Opatrně ji umístil před záchodovou mísu a vsunul jí vlastní prsty hluboko do úst. Liliana vydala zvláštní zvuk a zakousla se do cizí ruky. Patrik bolestně heknul, ale nepokusil se ji osvobodit, místo toho se více pokusil o to, aby jeho společnice vyhodila ten podivný lektvar ze svých útrob. Liliana se rozkašlala, než bylo nakonec Patrikovo snažení odměněno úspěchem. Patrik opatrně stáhl Lilianu k sobě do klína a otřel ji jemně ústa toaletním papírem.
"Lily... Lily..." šeptal její jméno a hladil ji po povadlých listech. Simorostka se dlouze nadechla, než otevřela oči a zřela pár čokoládových duhovek, které mířily přímo na ni. Skoro ji vyděsil pohled kterým se na ni díval.
"Patriku..." vydechla. Její hlas zněl chraplavě. Znova se rozkašlala a pokusila se o úsměv a letmo se dotkla jeho zadní strany hlavy, skoro se zdálo jako kdyby se propletením svých prstů do jeho vlasů chtěla ujistit o skutečnosti daného momentu.



"Ty pláčeš..." pronesla tiše.



"Co jsi to chtěla udělat? Proč? "
"Chtěla jsem být... chtěla jsem se stát... člověkem..."
"Proč?"
"Myslela jsem, že pak... pak... pak by jsi mi mohl věřit... kdybych byla jako ty..." sípala. Patrik zavrtěl hlavou.
"Strašně moc mě to mrzí Patriku... tak strašně moc... nechtěla jsem ti lhát, ale měla jsem strach... měla jsem..." znova se rozkašlala. Patrik ji přidržel u sebe, než ji přiměl, aby se znova zahleděla do jeho tváře.
"Byl jsem idiot. Neměl jsem na tebe tak křičet... vybuchl jsem... a... bože strašně moc mě to mrzí Lily... kvůli mně se nikdy nemusíš měnit..." vydechl třesoucím hlasem.
"Takže... takže... mi věříš, i když jsem pořád zelená?" Pronesla šokovaně.
"Vždycky jsem ti věřil... od doby kdy jsem tě lépe poznal a věřím ti i nyní... měl jsem tak strašný strach! Už to nikdy neudělej, i když si budeš myslet, že tě budu více brát jako člověka... není to pravda!" Zvolal. Liliana sebou cukla.
"Ale... ale..." Patrik ji přerušil.
"Počkej... já..." chytil se za hlavu.
"Jako člověk bych nebyla zelená a měla bych vlasy a..." Patrik jí znova skočil do řeči.
"Na tom přeci vůbec nezáleží, mně nevadí, že máš listí na hlavě ani zelenou pleť..." Liliana ho přerušila s vykulenýma očima.
"Tobě nevadí, že jsem zelená?" Patrik frustrovaně vydechl.
"Do králičího bobku jasně že ne! Pro mě za mě buď třeba oranžová a měj na hlavě třpytky, stejně bych byl do tebe zamilovaný jako blázen!" Patrik se zarazil a Lilianin obličej zbledl. Opravdu řekl králičí bobek? A co je nejdůležitější... opravdu to vyslovil? Opravdu řekl, že ji miluje? Zalapala po dechu. Patrik si zakryl obličej jednou dlaní.
"Ty... ty... ty..." Liliana nebyla schopna dát dohromady souvislou větu.
"Ano, je to pravda... nechtěl jsem si to připustit, ale teď když jsem tě viděl... když jsem tě málem ztratil... pochopil jsem to. Už nikdy nepij žádné zatracené lektvary!" Zvolal a pohlédl na ni naléhavě.
"Já... já... já... já tě taky miluji," pípla naprosto neschopna jakéhokoliv jiné věty. Patrik zamrkal.
"I když jsem osina v zadku a dneska jsem na tebe řval jako neandrtálec?"
"Ano, i tak," zašeptala. Patrikův obličej dostal jemnější výraz. Něžně ji pohladil po tváři.
"Jsem vážně idiot... slibuji ti, že se pokusím být klidnější... chovám se jako lavina bez mozku, ale pokusím se být svým nejlepším já. Chci aby jsi byla v pořádku... zapiš si za uši, že kvůli mně nebo komukoliv jinému se nemusíš měnit. Ty jsi ty, nikdo další jako ty už na světě není. Buď sama sebou, dohaduj se s rostlinami, sprchuj se nadále celé dvě hodiny v kuse... buď tím kým jsi," zašeptal. Liliana se na něj usmála zatímco se v jejích zrakách zjevily slzy.
"Budu... a ty... víc se usmívej, ale jinak buď nadále přechytračený trouba," Patrik se zasmál.
"A ty buď stále moje rostlinatka s prořízlou pusou," pronesl tiše a sklonil se k ní.
"Takže teď se budeme míň hádat?"
"To doufám... tedy pokud mě zase nebudeš následovat do minulosti," mrkl na ni.
"Ale já ráda cestuji s tebou!" Zaprotestovala. Patrik se zakřenil.
"Možná tě někdy vezmu sebou, ale rozhodně to nebude do doby kdy naháněli všechny simorosty jako štvanou zvěř," pronesl klidně. Liliana mu znova věnovala úsměv, než se jí začaly klížit oči.
"Chce se ti spát?"
"Ano... jsem nějaká unavená," zašeptala.
"Určitě je to z toho odvaru... odnesu tě do postele a budu na tebe dávat pozor..."
"Budeš mě hlídat?" Vydechla tiše se zavřenýma očima zatímco ji Patrik zvedl v náručí z podlahy.
"Budu jako tvůj strážný anděl," odvětil a dlouhými kroky vykročil z koupelny.

 Konečně se probral, paličák jeden  (Pardon za záplavu smajlíků, ale v duchu tady skáču radostí, a usmívám se jak měsíček na hnoji  ) Jednom doufám, že tentokrát mu to vydrží Samozřejmě malinko pohádat se můžou, oni jsou u toho legrační  Ale už žádné zabedněné trucování
Tohle byl prostě parádní díl, možná jsem ve krytu duše chtěla, aby to Lily vyšlo. Chtěla bych vidět, jak by vypadala jako člověk. Ale Patrik to krásně vystihl, a je dobře, že jí od toho pomohl. Pokud se mu to tedy povedlo, a lektvar ještě nezačne účinkovat se zpožděním ve spánku

Uffff, mám stejnou radost jako Fidgety  Konečně mu to došlo!! Jsem tak ráda, snad se všechno dostane do normálních kolejí    Patrikovi trvalo hodně dlouho se probrat (je to docela pochopitelné po takovém traumatu) a je mi líto, že Lily udělala něco až tak extrémního. Snad bude v pořádku  vzkaž Patrikovi, ať ji dobře hlídá    musí se naučit důvěřovat lidem/simorostům kolem sebe  ale když se mají rádi a uvědomili si to,  doufám, že teď už to půjde jedna báseň  opravdu krásná zápletka, jsi mistr příběhů  

Jinak se mi Lily hodně líbí jako simorostka, nikdy jsem za ně moc nehrála, tak se mi líbí její vzhled i charakter a hlášky vždycky obdivuju ten její zelený skin s ornamenty. Tak za mě - sice by bylo dobré se podívat, jak by vypadala jako člověk, ale mám ji ráda jako simorostku...  i když ji budu mít určitě ráda v jakékoli podobě  tak už se moc těším, co dalšího vymyslíš v dalších kapitolách díky moc za tenhle krásný příběh!

EDIT: Ta bramboračka mě dostala

Pěkně jsi nás napínala, Lucisab ! To je fajn, že Patrik Lily zachránil, konečně mu došlo, co vlastně cítí (jen ho k tomu musel někdo prostě přistrčit ) ! Jsem moc ráda, že nepřijdeme o tak sympatickou hrdinku z bunkru A i kdyby se z Lily stala normální žena, myslím, že její povaha by se určitě nezměnila, to s celkovým vzhledem nesouvisí

Tentokrát s opravdu obřím zpožděním přidávám další dílek

Fidgety, nemusíš se bát, že by se už nikdy nepohádali, oni jsou už s těmi svými neshody ikoničtí

Hello, určitě mu to vzkážu, ale myslím, že už dostal dost za uši i když je to pořád hlava dubová

Ludmi, máš pravdu, že by Lily byla jako člověk úplně stejná jako teď

Jinak vám moc děkuji za krásné a povzbudivé komentáře


03x85

Později skončila naše dvojice v peřinách, kde se oba snažili nalézt svůj klid.



Jejich myšlenky tak byly odneseny daleko... tak daleko, že k nim nikdo nemohl vztáhnout ruku a vzít jim je. Díky spánku si tak ani nevšimli návštěvy, která se na ně přišla podívat.



Mladý pár se zastavil jen několik metrů od nich a s podivnou úlevou sledovali jejich klidné nádechy a výdechy. Anabela s Alanem si rozuměli beze slov a věděli, že už nyní mezi nimi bude vše tak jak to měli být už dávno.



Jen Alan však cítil něco nového... něco... něco co nedokázal řádně pojmenovat. Otřepal se a založil si ruce na prsa.
"Jsi v pořádku?" Zeptala se ho šeptem jeho společnice. Alan přikývl, ačkoliv si nebyl tak úplně jistý svojí odpovědí.
"Ano... jen jsem rád, že jsou oba v pořádku," odvětil poněkud prkenně, ale Anabela si toho nevšimla.
"Myslíš, že se ještě budou hádat?"
"Možná, to uvidíme... teď ale půjdeme, nepotřebují nás," zašeptal. Anabela přikývla a zavěsila se do jeho nabízeného rámě. S úsměvem na tváři tak vyšla s Alanem z Patrikova pokoje.

O několik hodin později...



Patrik sebou škubl, když zaslechl vrznutí vzdáleného prkna kdesi nad sebou. Dlouze vydechl a otevřel oči. Až pak si uvědomil koho drží ve své náruči. Liliana opírala celý svůj obličej o jeho hrudník. Juliánův vnuk se pousmál. Jak mu mohla někdy připadat její existence nepříjemná? Nyní se musel pousmát jejímu pomuchlanému profilu, který se tiskl k jeho prsům. Byla roztomilá, překvapivá a drzá jako opice, ale za to ji miloval, to nyní věděl. Tiše natáhl svoji paži k její hlavě, ale vzápětí svoji dlaň stáhl. Nechtěl ji znova vyděsit... už dávno věděl, že nepotřebovat její výtrusnice, které zjevně stále ve skutečném světě znamenaly mnohé. Tiše zakuckal čímž přiměl Lilianu znova přijít k sobě. Ta se jen tiše zavrtěla, než otevřela oči a první co zřela byla tmavá barva jeho trička. Zmateně zamrkala, než jí došlo na co hledí. Tiše se dotkla pevné látky, která zakrývala jeho hruď, odtáhla se a až pak vykulila oči.
"DO KRÁLIČÍHO BOBKU!" Zvolala a začala divoce otírat tkaninu o svoji paži. Patrik sebou šokovaně trhl a změřil si ji.
"Co se proboha děje?" Vyhrkl. Liliana zavrtěla hlavou a nadále třela o svoji ruku místo na jeho tričku.
"Nic... nic... NIC! Jen... jen... máš tady... tady... hlínu..."
"Hlínu?" Vydechl zmateně.
"Nenenene... NE! Chci říct, že tady máš masařku! Proboha co to žvaním?!" Zvolala zoufale.
"Masařku? Lily... jen klid," vydechl jemně a uchopil její prsty. Zlehka ji tak přiměl pustit jeho oblečení, aby se mohl sám podívat. Tiše se zasmál, když zřel vlhké kolečko na tmavém tričku.
"Ty jsi mi poslintala tričko," uchechtl se. Liliana se zamračila.
"Já... já... já... nesměj se mi! To je tím, že simorosti běžně nespí a pak... pak... víc fotosyntézujeme a děláme simorostí věci, které ti nebudu teď vysvětlovat a... a..." Patrik ji nenechal domluvit a prudce ji převalil na záda. S úsměvem se nahnul nad ní a jemně ji chytil za hlavu tak, aby se nedotýkal výtrusnic.



"I my lidé občas slintáme na věci ve spánku," mrkl na ni a zasmál se až mu kudrny napadaly do očí.
"Pořád se mi pošklebuješ," zabručela, ačkoliv jí cukaly koutky. Patrik si prohrábl vlasy.
"Tak to není, já jen že jsi občas tak... děláš si hlavu s věcmi, které nejsou žádná tragédie."
"Takže ti nevadí, že máš na sobě moje sliny?"
"Ne, navíc toho mám na sobě mnohem víc," uchechtl se.
"COŽE? CO?!" Vyjekla.
"Například tvůj pyl, myslím, že ležet s tebou bude sranda. Koukni na můj rukáv," poukázal na lehce nazelenalý odstín svého ramene. Liliana divoce stiskla postiženou látku.
"CO TO...? ALE JÁ TAKHLE BĚŽNĚ NEPOUŠTÍM!" Zvolala šokovaně.
"A taky tohle," zamával jí listem, který nalezl na polštáři a zamával jí jím před obličejem. Liliana mu ho vytrhla a stiskla ho ve své dlani.
"Do zelenavé zahrady strejdy Hnidopicha! Vždyť ještě není podzim, nebo snad jo? TO JSEM SPALA TAK DLOUHO?! Kde se stala chyba?! Teď opadám jako modřín a budu vypadat jako muchomůrka!" Vyhrkla zděšeně.
"Vy simorosti opadáváte?"
"Vlastně ne, ale jednou za čas se nám mění listí... proč zrovna teď, když se ti začínám líbit!" Pronesla rozhořčeně. Patrik se zatvářil zmateně, než z jeho úst vyšel zvláštní zvuk a svalil se na záda a začal se divoce řehtat. Liliana se k němu otočila a změřila si ho vzteklým pohledem.
"Jenom se pošklebuj nešťastně simorostce ty kudrnáči jeden! Můžeš být rád, že nejsme jako zmijovec," zabručela.
"Proč?" Vydechl mezi křeněním.
"To je fuk..." Patrik si pročísl vlasy a přetočil se k ní zpět.
"Jsi ta nejlegračnější bytost na světě."
"A ty jsi občas ten největší blbeček," procedila. Patrik se zasmál.
"Víš, že tě miluju?" Vydechl s úsměvem. Lilianin pohled změkl.
"A já miluju tebe," odvětila. V Patrikových očích se objevilo něco zvláštního, než se přes ní přehoupl ve snaze se dostat z postele.
"POČKEJ! Kam jdeš?" Zaprotestovala a chytila ho za tričko. Patrik dopadl zpět na její hrudník.
"Nikam daleko," mrkl na ni.
"A... a... pusu mi nedáš?" Pípla. Patrik zavrtěl hlavou, pročísl si vlasy a jemně se sklonil k ní, než...



...jemně přitiskl své měkké rty k těm jejím.
"Teď už mě pustíš?" Liliana omámeně přikývla. Patrik se uchechtl a prudce se vyhoupl na nohy. Jedním krokem se tak přemístil ke komodě. Liliana se mezitím posadila na posteli. Patrik jí věnoval další úsměv, než si přetáhl tmavé tričko přes hlavu a hodil na podlahu, vzápětí se otočil ke komodě a otevřel jednu zásuvku.



Lilianě se v ten moment nahrnula krev do tváří. Byl tak štíhlý... tak... polkla.
"Měl bych se převléknout. Potřebuji tě prohlédnout, vypadáš sice v pořádku, ale stejně... možná bych mohl říct i tátovi, má víc zkušeností než já, takže..." otočil se k ní a znova se zasmál.



"Co je?"



"Do králičího bobku... to je zadek..."
"Cože?" Liliana sebou škubla.



"JÁ TO ŘEKLA NAHLAS?!"
"Co?"
"Takže neřekla... já... já... já... ach... nic... co jsi to vlastně říkal?"
"Že se potřebuji převléknout a také, že tě musím ještě vyšetřit."
"Vyšetřit? Je mi přímo... FANTASTICKY!" Rozhodila rukama, zatímco její oči nadále kmitaly mezi jeho zadkem, hrudníkem a obličejem.
"Stejně tě prohlédnu," mrkl na ni a znova se zaměřil do svého šuplete ze kterého začal vytahovat černá trička. Liliana divoce zamrkala a rychle se postavila.
"POČKEJ! Copak to tam nemáš něco jiného?" Zvolala a odstrčila ho ve snaze ze sebe setřást rozpaky. Za několik krátkých vteřin tak vytáhla džínovou bundu světlé barvy.
"Ta je krásná! A ty barvy!" Vyhrkla nadšeně. Patrik si od ní jemně převzal svoje staré oblečení.
"Tohle jsem měl naposledy na sobě než umřel strejda... ušila mi ji teta," zašeptal něžně a v jeho očích se objevil smutek. Zlehka k sobě bundu přitiskl.
"Promiň já..."
"To nic... myslím, že bych si ji měl vzít. Už celou věčnost chodím jen ve tmavém oblečení a tuhle jsem měl moc rád... byla moje nejmilejší..." zašeptal, než vytáhl z komody tmavě šedé tričko, které si přetáhl přes hlavu a vzápětí si přes tmavé oblečení vzal něco, co kdysi symbolizovalo starého, veselého Patrika.
"Tak jak vypadám?" Pronesl skoro nesměle a usmál se.



"Moc ti sluší," zašeptala.



Patrik si pročísl své divoké vlasy zatímco se jeho úsměv ještě prohloubil.
"Teta říkávala, že chtěla, aby mě ta bunda symbolizovala. Prý měl každý z mé rodiny něco takového."
"A v čem tě symbolizuje tahle bunda?"
"Spousta barev a znaků kvůli mé povaze. Podle ní jsem byl neohrožený, chytrý, talentovaný a milý," zavrtěl hlavou jako kdyby tomu sám nevěřil.
"Ty si myslíš, že takový nejsi?"
"Spíš jsem blázen. Snadno vším nadšený, plánovací maniak toužící po světovém řádu bez radiace a zlověstných bytostí, které dokáží lidem převrátit život naruby..." Liliana zesmutněla.
"Takže si pořád myslíš, že i já jsem taková bytost?"
"Ne, už dávno ne. Pro mně jsi někdo, kdo mě vytáhl z mé ulity a udělal ze mně lepšího člověka, který nemá chuť všechny uškrtit," mrkl na ni, než se k ní sklonil a vtiskl jí lehký polibek. Po chvíli se od ní odklonil.
"Budeš se chtít také převléknout?" Liliana přikývla.
"Odvedu tě tam," mrkl na ni. Liliana znova pokývala hlavou na souhlas, než společně vykročili z pokoje.

To jsou takoví miláčci  Mám z nich moc radost, snad jim to vydrží
Jen se trochu bojím o Alana, hned mě napadaly černé scénáře Ale teď mi přišla na mysl ještě jedna teorie. I když to bude asi blbost, stejně budu optimisticky doufat, že se třeba trefím (A nebo že to bude cokoli jiného, ale dobrého!!!)

Jsem moc ráda, že Lily a Patrik jsou konečně schopni spolu strávit čas, aniž by se chtěli povraždit. Sice to mezi nimi jiskří, ale teď tím nejsprávnějším způsobem A co se týče Alanových pocitů, taky mě něco napadlo, taky něco optimistického, a taky budu doufat, že se trefím Moc pěkný díl !

Úplně jsem zapomněla okomentovat předchozí díl a to jsem ho poctivě přečetla.., moc se omlouvám.

Patrik mi naprosto vyrazil dech, jak je vidět jeho srdce není úplně tak z kamene a Lily v něm má obrovské místo. Moc se mi líbilo s jakou starostí se o ni postaral a konečně si své city uvědomil, respektive je nechal vyplout na povrch.

K tomuto dílku...opět nádherně napsáno , Lily je kouzelná se svými průpovídky, když se dostane do rozpaků pasáž s poslintaným tričkem mě dostala .

Plně doufám, že jim tohle zamilovaném rozpoložení už zůstane, protože tahle podoba Patrika se zamlouvá o dost víc než ta před, kdy se na jeho rtech úsměv skoro nikdy neobjevil. Už jsem skoro zapomněla, jak úžasný byl než poznal Oxanu.

Moc se těším na pokračování a mimochodem, docela by mě zajímalo co cítil Alan trochu mě to děsí, snad to nebude nic zlého.

Hurááá, konečně se nám vrací starý Patrik, jak ho máme rádi Po dlouhé době je vidět na jeho tváři úsměv. Mám z jejich sblížení hroznou radost, tak moc se k sobě hodí. A ty hlášky od Lily nikdy mě to neomrzí
Doufám, že Alanovi se nic špatného nestane a že snad ani nikomu dalšímu z obyvatel bunkru nic špatného nehrozí.

Moc vám holky děkuju za krásné komentáře jsem moc ráda, že se vám znovuzrození starého Patrika líbí jinak jsem moc zvědavá co vás napadlo ohledně Alana třeba se některá z vás trefí


03x86

Později se Liliana rozhodla vyhledat Patrika. K jejímu překvapení ho nalezla na tom nejméně pravděpodobném místě.



S úžasem hleděla na jeho paže, kterými obratně vytrhával plevel. Její srdce se rozbušila, když zaslechla jeho jemný hlas, který se tiše rozezníval útlou zahradou. Patrik měl talent, který plně nevyužíval o to více si Liliana uvědomila jak moc milovala, když ho slyšela zpívat. Zdál se tak živý... tak jiný... tak... dlouze vydechla a její koutky se více rozšířily.



Opravdu byl vždy takový? Připadal jí najednou klidnější... méně rozčilený na celý svět... více veselý, dokonce i při plení se mírně usmíval, což ji nutilo ještě více napodobovat jeho náladu. Patrik opatrně vytrhl další travinu, když zvedl oči k příchozí. Zamrkal.
"Hej ty tam víš, že když na mně budeš jen koukat, že se to tady nedá dohromady?" Zvolal a s rozpustilým pohledem si ji měřil. Liliana zalapala po dechu. Jeho čokoládové oči měly najednou neuvěřitelně hřejivý nádech, který nepramenil pouze z jejich barvy. Díval se na ni jinak.
"Ehm... eh... no... no..." koktala. Patrik zavrtěl hlavou, vzápětí k ní znova zvedl oči a prohrábl si své divoké kudrny. Pomalu se zvedl do své výšky a dlouhými kroky přešel k ní.



"Jsi roztomilá, když se takhle zasekneš," pronesl hravým tónem.
"Já... já... se nezasekla... já... já... jen... sleduji slunce," vyhrkla aniž by nad svými slovy více přemýšlela. Patrik se zasmál a prudce si ji přitáhl k sobě.



"Tak slunce... to bych jím musel být já sám."



"Možná jím jsi," vydechla zadýchaně, zatímco plně vnímala jeho paže kterými svíral její pas. Bylo to jako kdyby do ní vysílal zvláštní jiskřičky čehosi, co nutili její nitro reagovat na jeho přítomnost mnohem více než kdy předtím.



"Ale já nejsem slunce," vydechl jemně.
"Proč by jsi jím nemohl být?"
"Například nezářím," mrkl na ni.
"Ale to není pravda, ty záříš... jsi jiný než jsi byl předtím... jsi tak... tak..."
"Jaký? Myslíš divný?" Uchechtl se.
"Ne, vypadáš šťastný. Nemračíš se."
"Taky nemám důvod se mračit. Ty jsi doslova moje mráčky odehnala kamsi do neznáma. Už je to dlouho co jsem se cítil takhle... mám pocit jako kdybych ještě včera chtěl najít Oxanu a zabít ji. Dokázal jsem si představit, že ji uškrtím vlastníma rukama a pak... pak zmizím i já... za to co se stalo... moje teta a strejda... ale teď... cítím, že by to nechtěli. Myslím, že by netoužili po tom, abych ji vyhledal a potrestal ji... jakkoliv. Jsem si jistý, že ji Alan poslal na místo, které je mnohem horší než to které jsem si pro ni vysnil já. A právě kvůli tomuhle... mám pocit, že mohu zase dýchat. Ta vina sice nikdy neodejde, ale cítím se teď lépe a řekl bych, že za to můžeš i ty. Nechtěl bych aby ses na mě dívala jako na vraha a tím bych se stal kdybych za ní šel. Ztratil bych ještě víc sebe. Už bych se sem nikdy nemohl vrátit... takže jsem moc rád, že jsem si tě sem sám zanesl, i když mi to dřív hrozně vadilo," zavrtěl hlavou.
"Neměl jsi mě rád, protože jsem byla zelená?"
"Dlouho jsem o tom přemýšlel, ale nebylo to kvůli tomu. Spíš jsem byl alergický na cizí osoby, zvláště ženy... o to víc na ty, které se mi líbily," pousmál se.
"Já jsem se ti líbila?" Zvolala šokovaně.
"Ano, teď už vím, že ano. A čím víc ses ke mně dostávala, tím víc jsem se tě snažil odehnat, ale ty jsi byla jak to nejkvalitnější lepidlo z dob mého dědy Juliána. Neoblomná a drzá jako opice, dokonce jsi se nebála mě bít, což bylo opravdu hodně šílený..." zasmál se.
"Co? Copak to by jsi mě udeřil zpět?"
"Ne, možná jsem měl vztek, ale nikdy bych se nebil s někým kdo mi to nemůže vrátit a navíc... ženy se nebijí," mrkl na ni.
"Tak proč to bylo šílený?"
"Protože jsem... počkej budu citovat svoji mámu... byl osinou v zadku prvotřídní kvality a ostuda všech synů. Prý ze mě šel strach a nikdo nevěděl co udělám nebo na co myslím, ale ty jsi z mého démonského já neměla absolutně žádný respekt."
"A nemám ani teď," vyplázla na něj jazyk. Patrik se uchechtl jejímu dětinskému projevu.
"S tím počítám a hádám, že s tím už nic nenadělám."
"To ne," ujistila ho pevně zatímco její tváře zrudly. Patrik si ji tiše k sobě více přimkl.
"Hádám, že jsou mi zelené ženy asi souzené... miluji tě Liliano bez příjmení..." Lilianinu tvář pokryla větší vrstva červeně.
"A já miluji tebe Patriku s příjmením, které si nepamatuju a ani nevím jestli někdy budu protože... protože..."
"Patrik Simlone..."
"Nebo Patrik Bunkrovský," její společník se divoce zasmál.
"Bunkrovský?"
"Jo," přitakala.
"Pak ty budeš Liliana Spórová," Liliana vykulila oči a zlehka ho bouchla do ramene.
"To je příšerný! Nemůžeš mi takhle říkat... to je naprosto... do králičího bobku! Je to totiž..." Patrik ji přerušil, když prudce...



...přitiskl své rty k těm jejím, čímž přerušil souvislý tok jejích myšlenek.



Jak mohlo být tak snadné být najednou s ním... a nezdálo se jí to jen?



Nyní se v něm mísily obě stránky jeho já... milá, která s ní byla schopna řádně komunikovat bez zlosti a divoká, která nyní rozehřívala její nitro tím nejzvláštnějším způsobem. Simorosti nebyli v originále příliš schopni skutečné lidské lásky, protože ji nepotřebovali. Jejich srdce naplňovala jen něha jejich rodiny a spór, které zasazovaly každý rok. Nyní už Liliana věděla, že se jednalo pouze o klony jich samotných... možná i díky tomu se nikdy žádný simorost nezkřížil se svým druhem. Technicky byli totiž všichni nadále příbuzní. Stále byli sourozenci, protože po staletí jen klonovali sami sebe do dalšího pokolení, čímž neztrácely sice svoji existenci, ale lidskost ano. Stali se z nich skuteční lesní skřítci a podivný odvar, který je kdysi proměnil v rostlinné bytosti se s nimi spojil navždy. Byli navždy otráveni vlastní matkou, která toužila po hlubším spojení s matkou přírodou. Ale Liliana věděla, že je jiná a nyní to cítila ještě více, když se tiskla k mladému muži, který se narodil v protiatomovém krytu. Toužila být s ním a propojit s ním svoji duši různými způsoby, ačkoliv si nebyla jistá o jaké by se mělo jednat. Její mysl se točila v kruzích, které netoužila rozehnat. Dlouze vydechla, než znova přišla o dech. Pevně se chytila jeho límce u bundy a přimkla ho k sobě více. Ve vlastním rozpoložení si ani nevšimla...



...nové příchozí. Anabela se na chvíli zarazila, když je viděla spolu takhle.



Na její tváři se zjevil úsměv. Takže si to konečně opravdu uvědomil... konečně. Dlouze se nadechla a rozhodla se je ponechat o samotě. Ve chvíli kdy však udělala krok se od sebe odtrhli.
"Jééé Belinko!" Zvolal Patrik a přitiskl si ke svému boku Lilianu.



"Stalo se něco?" Zeptal se jí klidně, zatímco se nepřestával usmívat. Anabelu zachvátil příjemný pocit. Kde byl jeho naštvaný výraz? Najednou byl tak jiný, že se jí chtělo skoro plakat. Byl šťastný... byl jako dřív.
"Patriku..." vydechla dojatě. Patrik zmateně zamrkal.
"Co se děje? Ublížil ti někdo? Bolí tě něco? Mám dojít pro tátu? Nebo mám skočit pro něco do kuchyně? Rozbil se ti šicí stroj?" Vyhrkl pln starostí o svoji drobnou sestřenici. Anabela si otřela z očí slanou vodu.
"Nic jen... jsi tak... tak... to nic. A ta bunda... mojí mámě by udělalo velkou radost kdyby věděla, že ji zase nosíš," pousmála se. Patrik si letmo upravil lem svého staronového oblečení a usmál se.
"Máš pravdu... nevím, proč jsem ji přestal nosit," zašeptal téměř nesměle.



"Mám velkou radost z vás obou. Lily, jsem ráda, že jsi v pořádku, dělala jsem si o tebe s Alanem velké starosti. Hlavně už nikdy nedělej podobnou blbost," upozornila ji jemně. Liliana přikývla.
"Jasně, už nikdy nebudu nic míchat, stejně mi to nejde," pronesla s rozpaky.
"Ten odvar smrděl otřesně, stejně by mě zajímalo co jsi do něj dala," ozval se vedle ní mužský hlas. Liliana se k němu otočila a změřila si ho.
"To je tajemství, ale není to nic šílenýho a nesmrděl ještě tak hrozně."
"Byl cítit jako stoletá propocená fusekle, vymáchaná v odpadu a pokrytá pukavci. Snad si ani nechci představovat, co všechno jsi tam dala," uchechtl se. Liliana se zamračila.
"Nebuď zlý, nesmrděl tak hrozně! Byl pro tebe divný, protože nejsi na něco takového zvyklý, to je všechno..." Liliana se zasmála jejich jemnému hašteření.
"Je jedno jak byl cítit, důležité je, že se ti nic nestalo," pronesla Anabela. Liliana jí věnovala úsměv.
"Slibuji, že už nic nebudu míchat," pokusila se ji ujistit. Anabela přikývla.
"Dobře, nechám vás teď být. Chtěla jsem jen jít za rodiči," zašeptala.
"Taky za nimi zajdu, chtěl bych jim něco říct." Anabela se pousmála.
"Určitě tě rádi uslyší," vydechla něžně. Patrikův pohled zvážněl, než přikývl.
"Asi ano... doufám v to..." Anabela přitakala na souhlas než zmizela v chodbě.

O několik hodin později se Patrik rozhodl zasvětit Lilianu do svých původních plánů.



"Takže jsi se rozhodl pomocí starých knih a dokumentů najít počátek mojí rodové linie?" Pronesla Liliana šokovaně.
"Ano," odvětil pevně.
"Ale proč?"
"Tvoje výtrusnice skvěle reagují na radiaci..."



"Co tím myslíš?"
"Vzpomínáš si na ty sušené výtrusnice co jsem vzal dědovi z koše?" Liliana zmateně přikývla.
"Otestoval jsem je. Jejich složení dokázalo i ve vysušeném stavu zničit stopy radiace v různých předmětech, to je zázrak."
"Počkej... ale... snad jsi nechtěl oškubat všechno moje prapříbuzné!" Zvolala divoce. Patrik se zasmál.
"Jasněže ne... chtěl jsem zjistit recept na odvar, kterým jste byli proměněni..."
"Chtěl jsi se stát simorostem?!"
"Ne... víš, můj děda mi tady zanechal jistý projekt, kterým by se měla odstranit radiace z ovzduší a půdy. Problém je v tom, že vývoj dané látky, která by to měla učinit ještě není hotový... děda to nestihl, můj táta to načal a já... no chtěl jsem to dokončit. Nehledal jsem recept na ten odvar kvůli proměně kohokoliv, chtěl jsem ho abych mohl tu správnou složku použít pro tu látku, ale bylo to složité... našel jsem pár knih, které popisovaly jistou proměnu lidí v zelené bytosti, ale byly to jen pohádky. Snažil jsem se to tedy spojit s určitým časovým obdobím pomocí starých kronik, které máme uložené ve skladu. Až tam jsem našel jisté útržky o velkých honech na zelené bytosti posedlé ďáblem, až pak mi došlo, že jste to museli být vy. Spojil jsem více informací dohromady a vydal jsem se na průzkum... poprvé jsem byl napaden stromem, protože jsem se teleportoval příliš blízko u něj... napodruhé jsem byl svědkem obrovského požáru domu u kterého jsem zahlédl z dálky několik lidí jako jsi ty. Rozhodl jsem se tedy teleportoval napotřetí, ale neměl jsem štěstí... dům hlídali vojáci a mě se nepodařilo proklouznout, až pak jsem našel místo kudy jsem se mohl dostat do domu, ale to už zase začal hořet a musel jsem se vrátit zpět... no a napočtvrté jsi byla se mnou ty," vydechl rozčileně.
"Po... počkat... ty jsi byl napaden Edmundem?! A cestoval jsi časem do té doby... čtyřikrát?! DO ZELENAVÉ ZAHRADY STREJDY HNIDOPICHA! Vždyť ty si koleduješ o pořádnou plíseň! Copak to tady všichni neříkají, že se nemáme teleportovat a ty sis z toho udělal odletové středisko do teplých krajů!" Vyhrkla divoce. Patrik zavrtěl hlavou.
"Musel jsem nějak získat ten recept," pokrčil rameny.
"Takže kdyby jsi musel kvůli tomu cestovat do pekelný díry, tak by jsi tam vlezl?"
"Ano, chci dokončit projekt svého dědy."
"Do králičího bobku! Vždyť tě to může zabít! Příště půjdu s tebou! To tak aby jsi tam lezl sám!"
"Ne! Je to nebezpečné! Při poslední návštěvě... málem jsem tě ztratil!" Liliana zalapala po dechu.
"Málem jsme umřeli oba," pípla.
"A právě proto tě nemůžu brát sebou..."
"To je pořádná špenátovina! A byla ta cesta aspoň k něčemu? Našel jsi co jsi hledal? Pomohl ti ten papírek?"
"Vlastně moc ne... zatím ho luštím... tvoje pramatka psala divným jazykem, který se nedá vyhledat v žádné knize."
"Je to simoroština..."
"Ty to dokážeš přeložit?!"
"Ano, ale nemysli si, že ti přeložím cosi, aby jsi někde lítal jako semena pampelišky!"
"Nemám v plánu teď nikam chodit... vážně. Přeložíš mi to prosím?" Liliana si vzdychla.
"Fajn, ale jedině když mi slíbíš, že potom celý šťastný nepoletíš o několik století zpět," ukázala na něj prstem. Patrik uchopil její nataženou ruku a políbil ji.
"Slibuji," zašeptal.
"Do... dobře... a co je to vůbec za projekt?" Patrik se pousmál a začal jí trpělivě vyprávět o Juliánově plánu.

O půl hodiny se tak Liliana snažila pochytit z dokumentů i Patrikova vyprávění složitý mechanismus děl.



"Takže máme u bunkru hlavní dělo, které by mělo díky atmosférickým tlakům... tlakům... změnit ovzduší?"



"Měl by začít pršet antiradioaktivní déšť..."



"Nechci být zlá, ale přijde mi to jako hodně velký projekt, který..."
"Ty mu nevěříš?"
"Nevím, přijde mi to hodně složitý... kolik procent pevniny je vlastně venku zasaženo radiací?"
"To si nejsem jistý... ale ty děla jsou rozmístěna různě, my máme to hlavní. Viděl jsem jeho panel, když spustím ten náš, tak se zapnou i ta ostatní."
"A jak se ta látka dostane i k nim?"
"Pod námi je staré potrubí, které je propojuje."
"Co když je už rozbitý po tolika letech?"
"Lily, to je to co musím zjistit... ale ze všeho nejdříve potřebujeme tu látku až pak budu přemýšlet nad dalšími věcmi."
"Dobře..." zašeptala. V ten moment pocítila něco zvláštního ve svém těle. Zavrtěla se.
"Lily?"
"Ano?"



"Je to normální?"
"Co?"
"Vypouštíš cosi do vzduchu."
"Co...cože?" Liliana si divoce sáhla na hlavu.
"Jdou ze mě výtrusnice štěstí?! Ale jak to... jak... jak..." koktala zděšeně zatímco si tiskla dlaně na vrcholek hlavy.
"Už je vypouštíš delší dobu."
"Ale... jak? Já... já... tohle se mi normálně nestává! A ty se cítíš dobře?"
"Jo, jen tě mám chuť už delší dobu políbit, jinak jsem v pohodě... vlastně když nad tím tak přemýšlím, tak mám chuť tě..." natáhl se k ní blíž. Lilianě zrudl obličej až ke kořínkům listů.
"Já..." vykoktala, než se ozvalo kručení.
"Patriku, ty máš hlad!" Zvolala a posunula se z jeho dosahu. Patrik, viditelně omámený jejími výtrusnicemi, se zatvářil zmateně. Sáhl si na břicho.
"Já mám hlad?" Zeptal se jí jako kdyby to nedokázal sám poznat.
"Jasně! Pojď si dát něco k jídlu... pak... pak... mi můžeš dál vyprávět," odvětila prkenně, když se k ní Patrik přiblížil a začal ji líbat na krk.
"Mám hroznou chuť s tebou..." sklonil se k ní a zašeptal jí do ucha cosi, co donutilo její tep zrychlit. Zalapala po dechu a posunula se ještě dál do něj.
"Jsi omámený... já... já... pojď si dát něco k jídlu..." drmolila nervózně.
"Jenže já nemám chuť na jídlo... mám chuť na tebe," odvětil se zvláštním podtónem v hlase.
"Pa...Patriku! Já... já... pojď do kuchyně... pojď... pojď..." zvedla se a chytila ho za ruku.
"Pojď se mnou," Patrik se na ni hřejivě usmál a zvedl se z pohovky.
"Až na konec známého světa i dál," odvětil. Liliana zamrkala. Byl roztomilý se svými pihami a zvláštním pohledem, který patřil jen jí.
"Já... já..."
"Opravdu si mám jít udělat něco k jídlu?"
"Ano," vyhrkla a silněji semkla jeho dlaň. Patrik se k ní přiblížil a vtiskl jí polibek na čelo.
"I tak tě miluji."
"A já miluji tebe," odvětila s rudými tvářemi. Patrik pokýval hlavou a společně zamířili do kuchyně.

Aby nám Patrik Lily samou láskou nesnědl Krásný díl, dověděli jsme se opět něco nového nejen o vybavení bunkru a jeho možnostech, ale i o Simorostech, máš to moc pěkně rozpracované, Lucisab ! Kdybys tento příběh vydala třeba knižně, určitě by se shledal s úspěchem !

Parádní dílek!!

Moc se mi líbí, jak Patrik dostal jinou, zdravější barvu. Lilianina přítomnost mu svědčí! Jsou pro sebe, jak stvoření. Moc jim to přeju.

Musím říct, že mě neskutečně pobavil konec příběhu, když se podařilo Lily nekontrolovatelně vypustit výtrusnice štěstí a na Patrikovi to zanechalo zajímavý efekt Byl naprosto k sežrání

Jinak to máš krásně vymyšlené, tolik detailů nestačím zírat. Navíc jsme se zase dozvěděli plno nových věcí a možná se Patrikovi s pomocí Lily jeho plán přeci jen podaří uskutečnit. Julián by na něj byl pyšný!

P.S.: Nádherné fotky Ty pózy tak krásně sedí do daného momentu!

Už se těším na pokračování!

Nádhera! Krásný pozitivní díl Mám tak velkou radost, že náš starý Patrik je zpátky. Teď působí úplně jinak, stará bunda mu sedí Strašně jsem mu přála, aby se z toho vyhrabal. Bylo mi ho tak líto, prožil si takové trauma. Jeho celé okolí tím tolik trpělo. Naštěstí Lili ho přivedla „zpátky na zem", i když to chvilku trvalo (není divu) spolu jim to strašně moc sluší.

U některých fotek často úplně zatajím dech, tak krásně to máš nafoceno Používáš netypické úhly focení, moc hezké pózy... výsledek působí dokonale
A podobně jako ostatní při čtení vnímám tu propojenost generací a logickou stavbu příběhu, to je prostě úžasné! Moc se mi líbí, když se takhle pořád dozvídáme nějaké nové věci, postupně nám odkrýváš různé zápletky a informace a je to hrozně napínavé. Jsem zvědavá, co se bude dít dál kdyby tak mohli spustit ten antiradioaktivní déšť! A co přeživší v těch jiných bunkrech, jestlipak tu katastrofu někdo další přežil? Čím více odpovědí, tím více otázek už se hrozně těším na další díly a jak se to bude vyvíjet. Miluju tvoje příběhy! Souhlasím s Ludmilou, taky mě už párkrát napadlo, kdyby se ti to tak podařilo vydat knižně - to by byla bomba!

Holky moc si vážím vašich slov   . Ani nevím co říct...   opravdu moc děkuji   . Popravdě vždycky jsem snila, že vydám knížku, hrozně by se mi líbilo vidět můj příběh v nějakém pěkném přebalu, ale uvidíme zatím. Strašně moc bych si přála kdybych měla víc času... snad se mi jednou zadaří a já se vám pak tady svěřím, že jsem něco vydala    



03x87

Patrik se pustil do přípravy jednoduchého hamburgery zatímco ho Liliana se zájmem pozorovala.



"Ani nevím, že bych měl hlad... říkáš, že jsem omámený tvými výtrusnicemi?" Liliana se nervózně zasmála.
"Trošku... dokážu je vypouštět, když jsem sama dostatečně šťastná a tím dokážu přinést pocit štěstí i ostatním..."
"Takže vlastně jsi čarodějka?"
"Ne... dokážu sice mluvit s rostlinami, ale nedokážu změnit počasí nebo zařídit, aby čerstvě zasazené semínko vyrostlo do zítra... nejsem žádná šamanka... ale stejně nechápu..."
"Co?"
"Jak se mi to mohlo stát? Ještě nikdy jsem nevypustila svoje výtrusnice jen tak... nikdy. Většinou je to pro mne docela komplikovaný proces, ale teď byly najednou venku a já vlastně ani nevím, kdy vylétly..." uchechtla se zahanbeně. Patrik na chvíli ustal v práci a zahleděl se na ni svýma velkýma čokoládovýma očima.
"Co?"
"Jsi moc hezká," zašeptal. Liliana jemně zrudla.
"Do králičího bobku... doufám, že to z tebe rychle vyprchá." Zavrtěla hlavou. Patrik se zasmál, ale dál na její poznámku nereagoval a raději se pustil do výroby chutných hamburgerů.





"Půjdeš se mnou do jídelny?" Vyzval ji s úsměvem. Liliana přikývla a následovala ho.



Spokojeně pak hleděla na svého milého, jak ukusuje svůj vlastní výrobek.
"Je to dobré?"
"Belinka dělá lepší, ale něco jsem se od ní přiučil... chceš ochutnat?" Liliana se zarazila. Vůně čerstvě opečené masové placky ji uhodila do nosu div se nezakuckala. Její srdce se rozbušilo. Patrik sebou škubl.



"Promiň... já vím... vím, že nejíš... nevím co to žvaním," zasmál se.



"To nic, nejsi zvyklí na všechny moje podivnosti ještě," zakřenila se.
"Takže nikdy nemáš hlad..."
"Ne, ani mi nekručí v žaludku jako tobě. K životu potřebuji jen vodu, slunce a lásku, nic dalšího... když nad tím tak přemýšlím, tak nás pramatka stvořila jako docela jednoduché bytosti," pronesla nervózně.
"Takže potřebuješ lásku?" Usmál se na ni se zvláštním leskem v očích. Liliana zamrkala a než stačila cokoliv říct se k ní Patrik natáhl a vtiskl jí polibek na rty. Za několik krátkých vteřin se od ní odklonil. Liliana dlouze vydechla.
"Jenže takhle simorosti obvykle nezískávají lásku..." zamumlala se zavřenýma očima.
"Takže takhle ji čerpat nemůžeš?" Liliana na něj pohlédla.
"Mohu, ale běžně ji získáváme od své rodiny, rostlin a to pěkně pozvolna. Od tebe je to spíš jako zásah bleskem," Patrik se zarazil.
"Takže ti tím ubližuji?"
"Ne, je to skvělý a naprosto slunečnicový! Rozhodně nechci, aby jsi přestal dělat... tohle všechno," rozhodila rukama.
"A to mohu dělat i něco jiného ještě..." mrkl na ni a rychle si strčil do pusy svůj hamburger. Liliana zalapala po dechu. V mysli jí vytanula jeho slova, které jí šeptal sotva před necelou hodinou v obýváku. Odkašlala si a navlhčila si rty, které se jí najednou zdály suché. Divoce sebou cukla, když pocítila na svých chuťových pohárcích cosi neznámého... cosi... zmateně si sáhla na rty a zahleděla si na prsty, kterými si očistila ústa. Zřela na nich drobnou čmouhu od kečupu. Zamrkala, než si ušpiněný prst strčila do pusy. Překvapeně zamrkala, když si uvědomila, že ta chuť... ta chuť... nebyla jí nepříjemná. Nebyla... v ten moment si vzpomněla, že kdysi se pokusila ochutnat lidské jídlo... tenkrát to pro ni bylo jako kdyby se pokusila jíst hlínu, ale nyní... nyní. Její dech se zrychlil, když ucítila drobné brnění v oblasti svého břicha. Zoufale si ho zakryla oběma rukama. Co se to děje? Ptala se sama sebe zděšeně a divoce se postavila, když se podivný úkaz vrátil.
"Lily?" Změřil si ji překvapeně Patrik.
"Já... já... jen... jen... vzpomněla jsem si... že... brní mě listy!" Zvolala a obešla stůl na druhou stranu naproti Patrikovi, kde se k němu postavila zády. Ten si ji zděšeně měřil. Co se to s ní najednou dělo?
"Jsi v pořádku?" Liliana se k němu otočila.
"Jasně! Úplně... naprosto... do zelenavé zahrady strejdy Hnidopicha! Jasný slunovrat že jo!" Vyhrkla přehnaně nahlas, než umístila své pozadí na nejbližší židli u stolu. Patrik zamrkal. Nastalo mezi nimi ticho, kdy se ani jeden z nich nedokázal pohnout. Až pak se do mlčenlivého prostředí, kde by byl snad slyšet i pád zrnka mouky, ozvalo zakručení. Oba zúčastnění sebou škubli.
"Lily?"
"Hmmm?"
"To jsem nebyl já..."
"Vážně?" Pípla.
"Určitě... Lily... ty... máš hlad?" Liliana vydala zvláštní zvuk, než si zakryla obličej oběma rukama.
"Je ti dobře?" Ozval se znova Patrik.
"Ano..." odvětila po chvíli zpoza svých paží Liliana.
"Je možné, že by se simorostům někdy vrátil hlad?"
"Nevím... nikdy jsem o ničem takovém neslyšela..."
"Ale ty máš hlad... měla by jsi něco sníst..." Liliana sundala ze svého obličeje svoje dlaně.
"Ale já jsem simorost," pronesla nešťastně. Patrik k ní přisunul vlastní talíř s hamburgerem.
"Možná za to může ten lektvar, zjistím co se s tebou děje, ano? Ale teď by jsi to asi měla sníst," Liliana zamrkala a zoufale se zahleděla na nabízené jídlo.
"Ale já nevím jaké to bude... tohle... tohle... voda se do mě vstřebává, ale tohle... tohle..."
"Chození na záchod není taková hrůza," pokusil se ji povzbudit jemně.
"Počkej... máš pravdu... já... DO KRÁLIČÍHO BOBKU... vždyť já potom budu moci kadit!" Zvolala příliš nahlas. Patrik sebou cukl, ve svém nitru měl co dělat, aby se nepousmál dané situaci. V ten moment se znova ozval Lilianin jindy mlčenlivý žaludek.
"Ani to není nic strašného... zkus to, prosím... nechci, aby jsi měla hlad..."
"Ale vždyť je to tvoje jídlo a měl jsi hlad a..."
"Já si myslím, že jsi měla hlad jen ty Lily... prosím, zkus něco sníst, kvůli mně," vydechl jemně. Liliana si ho změřila. V jejích očích se odrážel upřímný strach. Po krátké chvilce přikývla.



Třesoucí dlaní se letmo dotkla zlatavé housky před sebou.



Zlehka stiskla hamburger ve paži a zvedla ho. Několik vteřin ho pozorovala jako vzácný drahokam. Tohle měla jíst? Tohle? Jak vůbec mohla? Jak? Vnímala jak v ní narůstala nervozita spojená s podivnou chutí to opravdu udělat. Ale co to bylo za pocit? Tohle neznala... možná jedině ve spojení s Patrikem. Byla opravdu tak jiná? Mohla být až tak podivná, že dokonce začala mít hlad, ačkoliv její rostlinní předci nikdy nejedli? Mimo ty úplně nejvzdálenější lidské? Skutečně se mohla tak proměnit díky lektvaru? Zamrkala, než nakonec...



...napodobila Patrikovo počínání s jídlem. Tentokrát jí pokrm nepřipadal podivně nepoživatelný... nyní se zdál jiný. Vnímala jak se její chuťové pohárky natahují po nových možnostech, které jí nabídla obyčejná obložená houska. Něco takového neznala, netušila... nemohla vědět jaké to bude. Takže takhle se cítil člověk co ochutnával nové věci? Takové to bylo když někdo objevoval nové chutě? Najednou se cítila podivně poctěná a vnímala jak se do jejích očí dostávají slzy. Ale proč se jí chtělo plakat? Až pak se před jejíma očima zjevila její pramatka, která držela její lidskou prapředkyni, která nikdy nechtěla být simorostem. Mohla mít podvědomě radost za ni? Ale proč by měla? Opravdu s ní byla natolik propojená? Byla jejím několikátým klonem, který částečně kopíroval její přání. Jak by mohla? Jak? Existovala možnost, že s ní měla stále silné pouto ačkoliv uběhlo několik století? Polkla a vnímala jak jejím nikdy řádně využívaným hltanem klouže jídlo směrem do žaludku. Byl to pro ni podivný pocit, který jí donutil se otřást. Ale byla na to stavěná? Stále byla simorostkou, která se zrodila z výtrusnice zasazené v zemi. Nikdy se nenarodila jako člověk... mohlo to její tělo zvládnout? Nakolik byla vlastně člověkem? Patrik ji mezitím pozoroval.



Jeho čokoládové oči mířily přesně na ni, na její zelenavou pleť pokrytou pokroucenými ornamenty. Ten lektvar s ní něco udělal, tím si byl jistý. Jenže jeho výzkum nic zvláštního v jeho konzistenci neodhalil... nebo se snad díval špatně? Použil zlou techniku? A co vlastně přesně dala Lily do něj? Jedním si byl však nyní jistý... ten odvar musel fungovat, byť jen částečně z ní pravděpodobně udělal lidskou bytost. Ale nemohlo jí to ublížit? Byla nadále simorostem, ale nyní se více zajímala o něj samotného nebo nyní o hamburger, který by nikdy nečekal že ji uvidí ho jíst. Vrátil se jí hlad... co se navrátí zítra? A nemůže se stát, že se z ní stane člověk? Zamrkal. Jaké by to bylo kdyby se z Lily stal člověk? Zavrtěl hlavou. Musel tomu přijít na kloub.
"Lily?" Liliana k němu zvedla tvář. Dívala se na něj skoro provinile, jako kdyby se musela stydět za to, že nyní jedla jako člověk.
"Ano?" Pípla.
"Potřeboval bych ti odebrat krev," vybalil to na ni bez obalu. Liliana se zatvářila zmateně.



"Proč?"
"Něco se s tebou děje, víme to oba. Dovolíš mi to?" Liliana sebou cukla, ale nakonec bez jediného slova přikývla. Neměla na výběr, nyní si ani sama nebyla jistá, co má dál očekávat. Pomalu dojedla zbytek hamburgeru a zvedla se ze židle.
"Tak pojď ať to mám za sebou..." vydechla odevzdaně a vyrazila z kuchyně.



Patrik, který nečekal tak rychlý její odchod se zvedl až o několik krátkých vteřin, kdy si všiml několika pokroucených lístků na podlaze. Zmateně je zvedl ze země a udělal krok z jídelny. Jemně je semkl v dlani. Něco se s Lily dělo a on byl připraven zjistit co.

Zhruba o hodinu později a jednom krevním odběru, tak nalezl vyčerpanou simorostku v jeho pokoji.



Její tělo nehybně spočívalo na matraci a její ramena se tiše zvedala a klesala. Spala... znova.



V Patrikovi narůstaly obavy, které ho nyní pálily jak žhavé uhlíky na holé kůži. Nerozuměl tomu a na světě neexistovala jediná kniha, která by mu mohla pomoci danou problematiku objasnit.



Nikdo jemu podobný se s ničím takovým nesetkal... nikdy. Byl si jistý, že ani Julián by o něčem takovém netušil... nebo snad ano? Hlavou mu prolétl zběsilý nápad, který vzápětí zahnal. Jak by mohl navštívit svého dědu a kontaktovat ho? Jak? A nenarušil by tím svoji vlastní budoucnost? A věřil by mu vůbec? Dlouze se nadechl. Nemohl hledat odpovědi u lidí, kteří v jeho době již žít neměli. Nyní si byl jistý, že musel zůstat ve svém roce. Musel zůstat na místě kde jeho srdce začalo bít a poradit si po svém. Jeho otec o něm s hrdostí říkával, že byl neuvěřitelně chytrý... prý možná i chytřejší než Julián, ale Patrik mu nikdy nevěřil. Nikdy sám sebe nepovažoval za nejchytřejší bytost... nikdy. Spíše se vždy považoval za blázna, který se do všeho vrhal po hlavě. I tak si však nyní byl jistý, že použije veškeré své vědomosti, aby přišel na to, co se děje se ženou kterou miloval. Tiše se k ní přiblížil a posadil se na postel po jejím boku. Matrace se pod jeho pozadím snížila, ale ani tak se Liliana neprobrala. Patrik tiše natáhl dlaň k její hlavě.



"Lily..." zašeptal její jméno, že to skoro nikdo nemohl zaslechnout.
"Zjistím, co se s tebou děje... zjistím to, za každou cenu," pronesl jemně svoji přísahu, kterou Liliana nemohla slyšet a která i přes danou skutečnost byla pro Patrika závazná stejně jako péče o bunkr. Až pak jí vtiskl na čelo polibek. Na jejím vrcholku hlavy se zdržel o něco déle, než se od ní odklonil a zvedl se z postele.
"Vrátím se..." přislíbil jí tiše, než vykročil ze dveří s novým úkolem, který rozpohyboval jeho štíhlé, mladé tělo. Dříve prahl po pomstě vůči Oxaně, ale nyní... nyní toužil po záchraně ženy kterou miloval.

Moc krásné pokračování Tvoje příběhy zbožňuju
Bylo to moc zajímavé a pěkně čtivé, moc pěkně jsi popsala ten její hlad a chutě na jídlo.
Ale co přišlo potom - chudák Lily! Asi tuším, co se s ní děje, ale mám o ni strach. Doufám, že Patrik brzo všemu přijde na kloub. Moc jim to spolu sluší Mám takovou radost, že se mezi nimi všechno urovnalo, i když to jejich štěstí moc dlouho netrvalo snad se brzo Lily uzdraví a všechno bude zase v pořádku a oni si ten strach potom spolu vynahradí.

Nad některými fotkami jsem úplně užasla je to tak krásně nafoceno a ta grafika je tak čistá a úhledná... naprosto mě dostala ta fotka. kde se Lily dotýká burgeru (8. fotka shora), jak pěkný skin s ornamenty má, pak ta květinová halenka k tomu... úplně jasné oči a výraz a ten burger, mňaaam, úplně jsem na to jídlo dostala chuť Všechny obrázky jsou pěkně nafocené, ale speciálně mě zaujaly taky fotky, kde leží na posteli, zase je tu použitá moc pěkná póza. Snad bude v pořádku. Moc díky za nový díl a už se hrozně těším na další pokračování, jsem napjatá, co se bude dít dál! Máš ty zápletky moc pěkně vymyšlené

Taky jsem napnutá jak kšandy, co se to s Lily vlastně děje - že by přece přeměna v Siminku ? Prošla jsem si zběžně příběh od samého začátku a napadla mě jistá souvislost, kde asi tak může Patrik hledat pomoc, ale třeba se pletu ...
A mimochodem, ta květinová halenka se mi taky moc líbí, moc se k Lily hodí !

To byl úžasný dílek!

Moc se mi líbí všechny ty detaily tvého popisování Musím uznat, že Patrikovi se hamburgery moc povedli i já sama jsem na ně dostala chuť! Naprosto chápu, že i Lilianě začalo kručet v žaludku i přesto, že nepotřebuje jíst, takovou dobrotu by si nechal ujít jen blázen .

Popravdě, zajímavé události ohledně Lily. Osobně si myslím, že lektvar začal působit a možná se přeci jen z Lily stane člověk, to by byl pěkný zvrat . Docela by mě zajímala její člověčí podoba, ale ať už je to cokoliv, doufám, že bude v pořádku a o nic vážnějšího nepůjde.

Musím pochválit i Patrika, jak ochranářsky se o Lily stará.

Krásně jsem si početla a pokoukala, krásné fotky a zachycené momenty.

Už se nemůžu dočkat pokračování!

Holky moc děkuji za takovou hromadu chvály  

Hello, moc děkuju za tak krásná slova   . Popravdě co se týká grafiky, tak jsem hrozně moc ráda, že už se mi simíci nerozpadají jako dříve, teď už můžu konečně používat a dělat si s nimi co chci ne jako dříve, že jsem musela hodně přemýšlet co dělám  

Ludmi, jsem zvědavá jestli se nakonec trefíš, popravdě asi ale tuším koho myslíš  

Jani, jsem moc ráda, že jsi taky dostala na burger chuť  já vždycky když vidím tohle jídlo tak mám na něj taky chuť  je to skvělý down, bohužel je už ale starý jako betlém takže vůbec nevím odkud ho mám  


03x88

Patrik dlouho bloudil bezcílně bunkrem, než narazil na nejstaršího obyvatele bunkru. David si svého syna změřil a věnoval mu váhavý úsměv k jeho vlastnímu překvapení mu Patrik gesto opětoval.



"Ahoj tati," pozdravil ho jemně. David zamrkal. Patrik ho jen tak neobešel a nezmizel? Překvapeně vydechl.
"Ahoj synku, stalo se něco? Nebo proč jsi vzhůru tak pozdě?" Patrik pokrčil rameny.



"Popravdě mám teď hodně přemýšlení... viděl jsi výsledky rozboru toho odvaru co vypila Lily?"
"Ne, je snad něco s Lily špatně?"
"Začínají se u ní projevovat lidské potřeby..." pípl.



"Lidské potřeby?" Zvolal zmateně David.
"Od té doby co to vypila tak často spí a dnes dokonce měla hlad a snědla kousek hamburgeru..."
"Počkej... Lily jedla lidské jídlo?" Vyhrkl překvapeně David.



"Ano tati... popravdě mám o ni starost... myslíš, že je možné, že by ten odvar přeci jen mohl účinkovat?" David se podrbal na hlavě.
"Je potřeba udělat další rozbory, aby to šlo vyhodnotit správně Patriku..."
"Dneska jsem odebral Lily krev... dal jsem ji do přístroje kvůli rozboru, ale bude to zřejmě trvat déle než jsem čekal... tati, mohl bych tě o něco poprosit?"



"Samozřejmě chlapče," pousmál se David.
"Zůstaneš u toho přístroje po dobu, co budu hlídat Lily? Nechci ji nechat samotnou... kdyby se opravdu měnila na člověka... co kdyby potřebovala pomoc? Nechci ji najít mrtvou nebo... nebo..." David položil rozevřenou dlaň na rameno svého syna.
"Klid synku, Lily bude v pořádku. Půjdu se teď dolů podívat na její krevní výsledky a také na rozbor toho odvaru. Sice už dávno nemám takové vědomosti jako ty, ale udělám všechno v mých silách, abych to řádně prostudoval," mrkl na něj.
"Tati, neříkej takové věci, ty jsi chytrý a hlavně trpělivý, to já nejsem..."
"Jsi v tomhle jako tvoje máma, hlavu máš jako železnou pěst, ale zároveň uvnitř té pěsti je tolik vědomostí, že snad ani celá naše knihovna ji nemá," Patrik zavrtěl hlavou. Nikdy se necítil takhle chytrý, nikdy... a už vůbec ne teď. I přes to se však na svého otce usmál.



"Díky tati, že se na tebe mohu spolehnout a že mi pomůžeš. Jsem hrozně bezradný a nerozumím tomu co se děje... nechci, aby se jí něco stalo."



"Na mně se můžeš vždycky spolehnout Patriku."
"Popravdě po tom jak jsem se choval bych si spíš zasloužil kopanec do zadku, vím, že jsem byl víc než jen osina v zádeli..."
"To nic, já ti rozumím. Taky jsem nechtěl nikoho vidět, když jsem měl pocit, že mě zradila tvoje máma. Bylo mi zhruba jako tobě, ale já to vyřešil tím, že jsem se rozhodl žít ve strojovně a na tajňačku jsem chodil v noci krást jídlo do obytné části bunkru. Bylo to z mé strany poněkud malicherné. Upřímně, kdyby pro mně tenkrát nepřišel tvůj strejda, tak bych tam možná seděl do teď. Proto ti rozumím... ty jsi aspoň svoje bolístky nevyřešil útěkem, zůstal jsi s námi, i když jsi nebyl ve své kůži..."
"A choval jsem se jako idiot..."
"Choval jsi se jako někdo kdo měl zlomené srdce. Už se tím netrap Patriku, všichni víme, že jsi trpěl a máme tě rádi i tak... o to větší mám radost, když vidím, že jsi to konečně ty. Máš zase lesk v očích, i když je teď vidět, že máš starosti. A dokonce... páni, máš bundu od Dany, strašně dlouho jsem ji na tobě neviděl," zvolal nadšeně. Patrik se zahleděl na starou bundu na svém těle a usmál se.
"Za to, že jsem si ji dnes vzal může Lily... a popravdě teď opravdu netuším proč jsem ji přestal nosit... Slibuji, že už se nebudu chovat jako pitomec a o Oxaně už nebudu mluvit pokud to nebude nutné..."
"Už se na ni nezlobíš?"
"Já nevím... myslím, že ji pořád nesnáším, ale... už nemám takovou potřebu ji najít a vytlouct z ní život nebo ji nějakým způsobem potrestat... teď věřím, že trpí jak si zaslouží díky Alanovi, který ji teleportoval mimo bunkr na Sixam. Věřím že mimozemšťané mají vlastní způsoby jak někoho potrestat."
"Jsem moc rád, že už tomu věříš."



"Teď už ano, cítím se díky tomu... svobodněji," vydechl pevným hlasem a v ten moment věděl, že to tak cítí doopravdy.
"Mám z toho velkou radost, synku," pronesl téměř dojatě než se natáhl a...



...semkl svého syna v objetí, které matně připomínalo gesto na uvítání. Možná to tak pro ně i bylo... možná to bylo jako kdyby se Patrik po dlouhé době konečně vrátil domů.
"Jsem šťastný, že jsi spokojený," zašeptal do jeho ramene David.



"Za to může jen Lily... jen díky ní se cítím lépe..." David se od něj odklonil.
"Pak ji mám ještě raději než předtím. Půjdeš teď za ní?"



"Ano, chci za ní chodit v určitý interval a pak se budu vracet za tebou. Přinesu z dědova pokoje nějaké knihy, myslím, že jsem tam ještě viděl něco zajímavého..."
"Dobře, dáme hlavy dohromady a všechno bude v pořádku," zašeptal David s úsměvem.



"Díky tati! Mám tě moc rád."
"Já tebe taky a teď běž," vyzval ho. Patrik mu věnoval ještě jeden úsměv než vyběhl za svojí milou.

Brzy ráno...

Patrik s Davidem strávili celou noc pátráním po látce, která skutečně něco dělala s Lilianinou DNA. Oba muži tak téměř vyčerpáním usínali na kovových stoličkách s hučícími stroji v pozadí, což pro někoho mohlo působit rušivě, ale na ně to mělo opačný účinek. Díky tomu se aniž by to tušili podobali Juliánovi, který měl zcela stejné myšlenkové pochody.

Později se však oba rozhodli alespoň se převléct a opláchnout si obličeji. Zhruba o hodinu později tak Patrik nalezl Lilianu v chodbě.



Její postava se vyjímala v dlouhé chodbě jako drahokam. Nedívala se však na něj. Její oči mířily na starý obraz neznámého malíře, který Patrik znal již od plenek.
"Lily?" Oslovil ji váhavě skoro jako kdyby nemohl pochopit, že konečně vstala a dokonce se i převlékla. Lily sebou cukla a ohlédla se.
"Dobré ráno!" Pozdravila ho vesele ačkoliv se vnitřně necítila příliš dobře.
"Jak se cítíš?" Zeptal se jí vážně. Liliana zavrtěla hlavou, vzápětí se zasmála a vrhla se do jeho náruče.



"Mnohem lépe! Myslím, že nasbírám za tyhle dny veškeré dny kdy jsem nespala!" Snažila se o veselý tón zatímco se snažila ignorovat úporné svědění, které zasáhlo celé její tělo.
"A nelžeš mi?"
"Do králičího bobku... JASNĚŽE NE!" Vykřikla příliš nahlas. Patrik zavrtěl hlavou.
"Je moc milý, že si o mě děláš starosti..." odvětila vzápětí ve snaze odvézt téma jinam. Patrik ji věnoval zvláštní úsměv.



"Miluji tě, samozřejmě, že si o tebe dělám starosti. A v čem je ti dnes lépe?" Liliana se snažila zamyslet, než přišla na jednu drobnost.
"Nechce se mi teď spát," zvolala vítězoslavně.
"A dál? Máš hlad?"
"Teď zrovna ne."
"A změnilo se něco?" Zeptal se jí na rovinu, když si všiml jedné její paže, která zoufale třela svědící pokožku.
"Hmmmm... já... možná... možná bych... měla zkontrolovat kopřivy... kopřivy... pod postelí!"
"Lily, já to myslím vážně..."
"Fajn... trochu mě svědí tělo, ale jinak jsem v pohodě!"
"Ukaž mi tu ruku..." natáhl k ní paži a Liliana mu vložila svoji dlaň do té jeho.
"Nic zvláštního tady nevidím..."
"Vždyť to říkám... nic to není," mrkla na něj nervózně.
"Lily... něco se s tebou děje... tvoje krev... potřebuji si od tebe vzít další odběr..."
"Další?" Zvolala nešťastně Liliana.
"Ano, jedině tak zjistím jak rychle... jak rychle..." odmlčel se jako by se to bál vyslovit.
"Co?"
"Ve tvé krvi došlo k určitým změnám... potřebuji tě s tátou prohlédnout... musím zjistit přesně co se s tebou děje a případně vytvořit antigen na ten odvar co jsi vytvořila..."
"Antigen? Co to proboha je?"
"Něco jako protijed... půjdeš se mnou?" Liliana přikývla. Patrik pevně semkl jednu její dlaň a vykročil.
"Patriku... Patriku... počkej..." Patrik se zastavil a otočil se k ní.
"Copak?"
"Kdybych se přeci jen proměnila... kdybych byla člověk... miloval by jsi mě i tak?" Patrik jí věnoval zvláštní pohled.
"Co to říkáš... miloval bych tě i kdyby jsi byla fialová... tohle si vyhoď z hlavy, teď zjistíme co se s tebou děje," Liliana pokývala na souhlas než se vydala se svým milým směrem do útrob starého bunkru.

Lily se nám zjevně mění před očima, otázkou je, jak to dopadne. Je dobře, že už se do zkoumání mohl zapojit i David, víc hlav víc ví. Ještě ale existuje jedno místo, kde by se Patrik teoreticky mohl dozvědět víc ...

Tak to jsem napnutá, jak kšandy, jak to s Lily dopadne Doufám, že dobře, ať už zůstane simorost, nebo se s z ní stane člověk Já ten jejich příběh prostě miluju A i když třeba hned nenapíšu, čtu poctivě a vždy netrpělivě vyhlížím pokračování

Krásný díl! Mám úplně pocit štěstí z toho, jak se nám vrátil starý Patrik a to objetí a rozhovor s Davidem... to je úplně dojemné. Konečně! Jsem tak ráda, že se to ustálilo a Patrik je zase sám sebou.

Takže s Lily to opravdu vypadá tak, jak jsem myslela... doufám, že hlavně bude v pořádku Je mi sympatická jako simorostka, ale určitě mi ani v nejmenším nebude vadit ani jako člověk (i když teda doufám, že si uchová svoji povahu a ty svoje vtipné rostlinné hlášky ) - pokud nenajdou nějaký protilék. Je to moc napínavé. Lily se určitě nemusí bát, že by ji přestal Patrik mít rád, i kdyby byla člověkem. Ti dva k sobě patří Hlavně aby byla v pořádku, aby se jí nic nestalo, mám o ni strach.

Btw. ty burgery jsou z MTS, taky je mám moc ráda
https://modthesims.info/d/305051/blt-burger-for-lunch-dinner.html

Parádní dílek! Jsem nadšená, jak se Patrik změnil, konečně na povrch vyplouvá jeho staré já a to věčně napružené zapadá kamsi do útrob a to mě moc těší.

Moc se mi líbí, jak opět komunikuje s Davidem a společně se pokusí přijít na záhadu, která se odehrává v Liliiném těle. Jak už bylo zmíněno: Víc hlav, víc ví.

Jsem zvědavá, jak to dopadne a co testy ukážou. Snad se Lily nemění v něco jiného než člověka To by bylo teprve překvápko, kdyby si z ní stal například lenochod.
Teď se snažím jen odlehčit situaci, samozřejmě doufám, že bude v pořádku!

Moc se těším na pokračování!

Moc děkuju holky za krásné komentáře

Ludmi, máš pravdu, že určitě existuje někdo kdo by věděl víc

Fidgety, moc mě těší, že tě příběh tolik baví moc si toho vážím

Hello, máš pravdu, že by ji Patrik nezavrhl kdyby byla člověkem uvidíme, kam se to ještě všechno vrtne a moc děkuji za odkaz, zjistila jsem, že mám od autorky docela dost jídla  

Jani, s tím lenochodem jsi mě pobavila byl by to zajímavý zvrat, i když i trochu smutný, to už by musel mít Patrik opravdu neuvěřitelnou smůlu

Dnešní dílek bude kratší, tak mi to doufám odpustíte

03x89

Po odběru a jednom dlouhém rozhovoru ve strojovně se Patrik znova ocitl s Lilianou v obyvatelné části bunkru.



"Takže říkáš, že se mi něco děje s krví? A co přesně?"
"Něco se ti děje s krvinkami, zatím ale s tátou nejsme schopni přijít na to co to přesně je. O takových věcech se v žádných knihách nepíše..." Liliana si dlouze vzdychla.
"No je pravda, že ani o mě se moc nepíše... jsem vlastně otrávený člověk někde v roce jedna," zasmála se hořce.



"Takhle dlouho není tvoje rodina simorostí... co jsi vlastně všechno dala do toho odvaru?"
"Ani nevím, řekla bych, že všechno možný... rajčatový, paprikový, jahodový, pomerančový a nevím ještě jaký prášek z vašich rostlin. Listí všeho druhu, hlínu, trávu, bylinky, můj pyl a jednu výtrusnici..."
"Počkat... ty jsi dala do toho odvaru svoji výtrusnici?" Liliana zmateně přikývla.
"Proč?" Zeptal se jí rychle.
"Myslela jsem, že když chci vyrobit protilék na můj stav, tak tam musím mít něco svého," vydechla zahanbeně.
"A dala jsi tam ještě něco speciálního?"
"Půlnoční bylinu," pípla.



"Půlnoční bylina? Co to proboha je a kde jsi ji vzala?" Zvolal šokovaně.
"Jak jsme byli v minulosti u domu mé pramatky... tak se mi nějaké rostliny dostaly do bot," pronesla tiše.
"Ale co je půlnoční bylina?"
"Neznám její jméno ze současnosti. Pamatuji si ji díky pamětím předků, ale nevím jestli vůbec v dnešní době ještě existuje..."
"To se mi snad jenom zdá! A jak vypadá?!" Vyhrkl divoce až Liliana nadskočila.
"Středně velká, zvlněné drobné listy... má bílý květ se zeleným středem. Roste hlavně v lese v polostínu pod stromy..." Patrik divoce zamrkal.
"Neznám ji... bože můj Lily! Proč zkoušíš cizí rostliny!"
"Ale ona nebyla cizí! Moje pramatka ji použila když nás vytvářela... samozřejmě k tomu měla ještě jiné bylinky, ale půlnoční bylinu využila nejvíc..." Patrik se udeřil do čela.
"A máš ještě nějakou u sebe?"
"Ne, ale schovala jsem si nějaká semínka... myslela jsem, že ji zkusím zasadit jestli se jí tady bude dařit..." šeptala zahanbeně.



"Proč jsi mi to proboha neřekla!" Vyjel na ni.
"Nepřišlo mi to tolik důležité..."
"Všechno je důležité Lily a složení tvého odvaru vůbec! Donesu teď herbáře a zkusíme ji tam najít... bojím se ale že už neexistuje..." pronesl než divoce vyběhl z místnosti.

Zhruba za hodinu již oba aktivně listovaly obrovskými knihami s fotografiemi různých rostlin.
"Není tady... nikde tady není, že ne," zvolal frustrovaně Patrik. Liliana si vzdychla a odložila obří svazek na stůl.
"Ne... možná byla do 21.století úplně zničena, že ji žádný přírodovědec nepopsal do knih," zašeptala zklamaně.
"A kde máš ty semena?"
"Schovala jsem je ve svých věcech..."
"Pak je hned teď zasadíme!" Vyhrkl divoce a zvedl se, jenže Liliana ho chytila za dlaň a stáhla ho zpět k sobě na pohovku.
"NE! Počkej... tohle je půlnoční bylina a může být zasazena jedině tehdy kdy je měsíc nejvýš na obloze, dřív ne... pak by neměla takovou sílu..."
"Cože?"
"Já vím, že to zní jako špenátovina, ale věř mi prosím. Můžeme ji zasadit, až bude úplněk, což bude za dva dny. Jediné, co mě trápí... trápí je to, že nemáme žádné jehličnany. Půlnoční bylina se k nim hodně váže... zkusíme to ale s pomerančovníkem, třeba bude jeho stín stačit... on sám z toho radost nemá, ale bude si muset na spolubydlící zvyknout. Jestli je pravda, že je půlnoční bylina v našem čase už mrtvá, pak mám ještě větší chuť ji zasadit," zašeptala, než se rozkašlala. Její prudké pohyby způsobily, že se jí z hlavy uvolnilo několik výtrusnic, které se s klapotem rozsypaly po zemi spolu s několika jejími listy. Patrik se instinktivně natáhl k Lilianě a chytil ji do náruče. V jeho očích se odrážely obavy.
"Musím na to přijít... na to co se s tebou děje..." Liliana se od něj na kousek odklonila.
"Možná prostě jen opadám," zasmála se nervózně ve snaze odlehčit situaci. Patrik zavrtěl hlavou.
"Bojím se o tebe," zašeptal.
"Budu v pořádku," usmála se na něj a přimkla se k němu.



"Jsem simorostka, která dokáže žít i v radiaci. Jsem člověk i rostlina... a podle toho co víme, jsem několikátý klon mé lidské prapředkyně... vlastně jsem docela podivná i na dnešní zmutovaný svět," uchechtla se.
"Pak jsme divný oba. Jsem člověk narozený pod zemí a slibuji ti, že na to přijdu... vyléčím tě," zašeptal. Liliana se dlouze nadechla, než pocítila další vlnu únavy, která v poslední době zachvacovala její tělo celkem často.
"Miluji tě," pronesla tiše.



Patrik se pousmál a semkl ji silněji ke svému tělu.
"A já tebe..."
"Jsem tak ospalá..." pronesla po chvíli. Patrik ji od sebe odklonil, aby mohl vidět do jejích zraků. Zatvářil se zmateně... neměla Liliana zelenější oči? Zavrtěl hlavou.
"Tak si pojď lehnout," vyzval ji klidně a lehl si spolu s ní na pohovku, která i přes svoje stáří, byla nadále neuvěřitelně pohodlná. Lilianě se okamžitě zavřely oči a aniž by to tušila se z jejích výtrusnic začaly opět vznášet spóry ve větším množství, což mělo na vině, že Patrik za několik minut ztratil vědomí také. Jeho paže, tak bezvládně zůstala viset z gauče směrem na zem.



Všechno se s nimi točilo... každý nádech... každý úder srdce... každé zabzučení žárovky...



Všechno se mohlo změnit... všechno... Liliana se sípavě nadechla, ale její oči zůstaly zavřené... znova ji viděla Mariu Antoniu... její plavé vlasy vlající ve větru...



...viděla ji běžet. Vnímala každý její krok, každý její nádech i srdce, které celý svůj lidský život toužilo po jiném osudu než mu bylo dáno. Maria Antonia nechtěla žít výjimečný život... toužila po zcela běžných věcech, které člověk jejího postavení mohl mít, jenže ona ne... její matka... její matka... tolik chtěla utéct od toho co provedla s jejími sourozenci. Zatnula pěsti a silněji sevřela látku své sukně až pak více natáhla nohy a uháněla lesem jako poslední lidský přeživší ze svých sourozenců. Avšak neměla šanci... její tělo ji zrazovalo... její mysl... všechno ji svědilo, každý milimetr její světlé pleti...

Liliana se mohutněji zavrtěla a světlo nad její hlavou bliklo. Její mysl se však nemohla vrátit... nyní byla ona Marií Antonií... nyní s ní splynula, tak silně jak jen to bylo možné...

Ten odvar vlastně neměl ani tak hroznou chuť jak si představovala... horší bylo co následovalo. Její tělo se měnilo. Vnímala tu změnu jako jasný sluneční svit letního poledne, který se zařezával do její kůže jako žiletky. Všechno jí svědilo... ani netušila kdy a jakým způsobem zmizely její plavé kudrny, které kdysi zdobily její hlavu jako zářivá koruna. Její pleť zezelenala a na místě jejích největších pih se objevily pokroucené ornamenty, které objímaly její tělo jako šlahouny břečťanu. Vykřikla, když si sáhla na hlavu a pocítila listí, které neomylně vyrůstalo na místě jejích vlasů. Až pak se její mysl nad ní smilovala a ona omdlela... ale pro Lilianu to neskončilo. Ta bolest mísená s něčím dalším ji zachvátila příliš tvrdě. Čím vlastně nyní byla? Byla lidskou bytostí? Simorostem? Čím byla? Její mysl zčernala než spatřila své ruce, kterým připravovala svůj odvar... vnímala jeho vůni, kterou matně připomínal ten, který kdysi vypila Maria Antonia. Prudce sebou cukla... její srdce se ještě silněji rozbušilo jako kdyby se snažilo před něčím utéct... její vzpomínky se mísily s cizími... tentokrát to byla Liliana která cválala na koni bez sedla. Byla to ona, která projížděla starodávnou vesnicí, zapáchající po rybině. Na ni si ukazovali... jí říkali lesní dcera. Byla to nyní ona, která pobídla koně ke klusu a donutila ho přeskočit několik sudů plných ryb. Na venkovní svět byla příliš divoká... na svět uvnitř své rodiny byla trpělivější, ale ne dostatečně poslušná, aby poslouchala matku na slovo, zvláště když začala mluvit o souznění s přírodou a věčné lásce matky přírody. Maria Antonia a její rodina se nemodlila ke klasickému bohu... byli pohani, hrdými na své kořeny. Zároveň však byli natolik chytří, aby o své víře nehovořili mezi ostatními. Za slunovratů tak chodili oděni do tradičních úborů ke starým menhirům uprostřed lesů, kde vytvářeli rituály, kterým běžní lidé už dávno nemohli rozumět. Byli až neuvěřitelně úspěšní v pěstováno rostlin, což mnozí považovali téměř za čarodějnictví. Lidé starého světa se jich báli, ale zároveň je nemohli kvůli vlastnímu životu potopit, protože ať už se jejich schopnosti v pěstování zdály jakkoliv podivné, tak to byli často právě oni, kteří zachraňovali vesnici před hladomorem. Liliana sebou znova divoce škubla až Patrikova paže více klesla na zem.



Patrik sebou trhl také, ale ani to ho nedonutilo prozřít. Maria Antonia nechtěla být simorostem, i když milovala přírodu jako celá její rodina. Toužila být normální... nenáviděla skrývání se uvnitř lesů v jeskyních... netoužila vychovávat své děti na tak zapadlém místě. Chtěla pro ně svobodu, proto jim o ní vždy vyprávěla a nevědomky, tak předávala svoje vědění dál. Maria Antonia zemřela jako poslední z nejstarších simorostů, ale byla si jistá, že její život bude pokračovat dál.

Liliana prudce zakašlala... všechno jí tak svědilo... a to teplo... teplo, které najednou vnímala na svém krku ji uklidňovalo a děsilo zároveň. Co se to dělo? Co? Ptala se sama sebe, když její tělo zachvátilo zvláštní brnění, které prošlo postupně celým tělem až do konečků jejích prstů. Prudce vykopla nohama...



...než její mysl zcela zčernala a myšlenky v její hlavě utichly...