Lucisab a její postapokalyptický svět

Nádherný díl!

Romantická chvilka mezi Alanem a Bellinkou byla moc krásná pasáž. Osobně jsem moc zvědavá, jestli dojdou k závěru, kdo skutečně byla Sára, respektive k tomu, proč je jí Bellinka tak podobná

Jinak na vymydleného Patrika se taky těším, jak se zdá, asi mu vážně někde v hloubi duše záleží na tom, jak bude vypadat před Lilianou

Těším se na další dílek!

Díky holky popravdě jsem zvědavá, co budete říkat na skutečně "vymydleného" Patrika


03x47

Brzy ráno Anabela zjistila, že její milý opustil vyhřáté místo vedle ní. Na kratičký okamžik pocítila strach, než u polštáře nalezla tenký lístek.

Nechtěl jsem tě budit. Šel jsem do zahrady, miluji tě. A.

Hlásil jeho úhledný rukopis. Anabela se pousmála, když si uvědomila, že jí slíbil, že postará o roubování nových rostlin. Alan byl v tomhle neobyčejně dobrý za což mohlo, že část svého života prožil na farmě. Dlouze se nadechla, než vytáhla chodidla z peřin a rozhodla se ho následovat.





Její nohy jí tak donesly až na zahradu, kde mohla spatřit Alana při práci.
"Alane!" Zavolala na něj. Oslovený sebou škubl a narovnal se.



Pomalu se otočil...



...a věnoval jí široký úsměv.



"Páni, ty jsi dneska hezká," vydechl se širokým úsměvem.



"Líbí se ti? Včera jsem je dokončila. Jsou to první šaty, které jsem nedostala od mámy a..." zavrtěla hlavou. Alan k ní pomalu přistoupil a chytil ji za pas.



"Jsou dokonalé stejně jako ty," zašeptal. Anabela mu věnovala zasněný výraz.



"Měla jsem obavy, aby se podařily... protože... moje máma... chtěla bych, aby na mně byla pyšná."
"Myslím, že by byla víc než jen pyšná. Jistě z tebe bude dokonalá švadlenka celého bunkru," vydechl jemně. Anabele zrůžověly tváře.
"A mohu něco ušít i na tebe? Budeš mi stát modelem?"
"Klidně celý den," mrkl na ni.
"A nebude ti vadit, když se na tebe budu dlouze dívat a brát ti míry?"
"Nebude... akorát budu mít problém zůstat jen tak na místě," uchechtl se. Anabela zrudla až ke kořínkům vlasů.
"Já... já..." Alan ji pohladil po tváři.
"Neboj, jsem dostatečně starý abych udržel svoje pubertální já na místě," pronesl tiše.
"Pubertální já? A co by se dělo kdyby jsi ho vypustil?" Alan zavrtěl hlavou až se mu část vlasů dostalo do očí.
"To ti nemohu povědět."
"Proč? Já bych to chtěla vědět!" Zvolala netrpělivě. Alan se zasmál.
"Pověz mi to," dožadovala se, když nadále nereagoval na její žádost. Alan si vzdychl a pomalu se sklonil k jejímu uchu.
"Copak to ani trochu netušíš?" Vydechl tiše. Anabela zamrkala.
"Já... já... no... já... nemluv se mnou v hádankách," prohodila nejistě. Alan zakýval hlavou, ještě více se přiblížil k jejímu sluchu a začal jí šeptat slova, která jí přiměla ještě více rozežhnout celý její obličej. Alan se zlehka vzdálil od jejího ucha a vtiskl jí na tvář polibek. V ten moment Anabela netušila zda jí tak rychle bije srdce kvůli rozpakům nebo kvůli letmému doteku jeho rtů.
"Ty mi nic nepovíš?" Vydechl něžně. Anabela na něj zůstala hledět téměř s otevřenými ústy.
"Já... já..." koktala.
"Neboj, nebudu dělat nic co by sis nepřála," pronesl klidně a mrkl na ni. Jenže Anabela v ten moment nevěděla, co by si přála více, zda kdyby jí klidně stál modelem nebo kdyby... kdyby... Vydala zvláštní zvuk a prudce ho stáhla do svého objetí. Alan se tiše zasmál.
"Jsi v pořádku?"
"Ano... ale nedívej se na mně..."
"Dobře," slíbil jí a pročísl jí vlasy. Anabela sebou škubla. Jak bylo možné, že stačil jen letmý dotek konečků jeho prstů ve vlasech, díky kterému začala cítit ve svém nitru legrační věci?
"Jak to děláš?" Vypadlo z ní po chvíli.
"Co?"
"Tohle?" Alan ji pohladil po zádech, čímž vyslal dalších milion jiskřiček po jejím těle.
"Nevím o čem mluvíš," odvětil popravdě.
"Jsi tak... tak... jako... jako... elektřina..."
"Elektřina? Myslíš teď moji moc?"
"Myslím, že to o čem mluvím nemá s tvojí mocí co dělat..." procedila tiše.
"Pověz mi, co tě trápí?"
"Když jsem s tebou tak... tak... nedokážu to říct... ale chtěla jsem se tě zeptat ještě na něco jiného..."
"Jen se ptej," vyzval ji.
"Kdysi mi Oxana řekla, že tvoje city nejsou příliš silné a... že chceš být jedině s Královnou... a..."
"Ty jí věříš?" Vydechl zmateně Alan.
"Ne, ale..." Alan ji od sebe kousek odklonil.
"Belinko, nikdy jsem nedokončil trénink, proto nejsem tím nejlepším příkladem strážce..."
"Proč?"
"Protože kdybych ten trénink dokončil něco ve mně by se vypnulo, Belinko. Až pak bych skutečně myslel jen na bezpečí Královny. To je přesně ten důvod, proč většina strážců nemá přímé potomky, protože buď zemřou příliš mladí nebo na to prostě nemají čas."
"Takže by jsi nebyl takový jaký jsi?"
"Ne, byl bych více uzavřený, řekl bych... sice tahle část je pořád ve mně, ale nemůže se sama probudit..."
"Takže by ses tím uzavřeným strážcem mohl stát i dnes?"
"Ano, mám k tomu předpoklady. Vím, že moje pouto ke Královně existovalo..."
"Takže jsi ji miloval?"
"Ne, chtěl jsem ji chránit... byla to touha po tom ji udržet v bezpečí a nic víc... ale díky tomu, že jsem díky Oxaně začal rebelovat se moje pouto k ní nezpevnilo natolik, abych jí věnoval svoji plnou věrnost. Díky tomu jsem si zachoval svůj původní lidský rozum," odvětil se vzdáleným pohledem.
"Pak bych asi měla být za něco Oxaně vděčná..." pronesla nepřítomně Anabela. Alan sebou cukl.
"Za co?"
"Za to že tě nenechala na pokoji. Protože kdyby jsi dokončil trénink, pak bych tě nikdy nepotkala," vydechla a v očích se jí zjevily slzy. Alan uchopil její obličej do svých dlaní.
"Pokud by to byl můj osud, pak bych tě poznal stejně. Ale nemusíme na to myslet, protože se ze mne už nikdy plný strážce nestane. Navždy budu jen tvým Alanem, nikoliv Xenorixiusem č. 99871, strážcem Sixamu," mrkl na ni.
"Opravdu?" Vydechla se slzami v očích.
"Přísahám," zašeptal a přitiskl své rty k těm jejím.



Po chvíli se od sebe odtrhli.
"A co je to vlastně Xeno... proč tě takhle pojmenovali?"
"Xenorixius znamená kříženec, hybrid a číslo mám podle svého opylovacího technika."
"Takže všichni jako ty se jmenovali na Sixamu takhle?"
"Ano."
"Ale jak jste se rozlišovali?"
"Málokdy se oslovujeme, ale pokud se tak stane, tak se oslovujeme čísly," odvětil.
"Čísly?" Vyhrkla zděšeně Anabela.
"Vím, že to zní zvláštně, ale na Sixamu znějí číslice melodičtěji, než klasická slova. Chceš slyšet moje oficiální jméno v sixamštině?" Anabela přikývla. Alan pootevřel ústa a z jeho hrdla vyšlo cosi, co znělo jako tichý zpěv. Škubla sebou a pokusila se jeho tóninu napodobit.
"Nejde mi to..." vydechla zklamaně.
"To nevadí, nemusíš mi tak říkat. Postačí mi Alan," pokusil se ji ujistit s lehkým úsměvem.
"A máš nějaké příjmení?"
"Sixamané je nemají, ale můj lidský otec... myslím, že se jmenoval Florián," pokrčil rameny.
"Alan Florián..."
"Zní to hrozně. Můj lidský otec mi chtěl dát zvláštní jméno, ale to se ve výsledku nehodí k tomu jeho... proto jsem byl vždy jen Alan, ostatně, pro okolní svět jsem ani neexistoval," pronesl popravdě.
"Pro mne ale budeš vždy existovat!" Zvolala.
"Stejně jako ty pro mně," zašeptal a znova si ji k sobě přitiskl a aniž by to jeden z nich tušil, se za nimi zjevila tichá postava.



Liliana několik vteřin sledovala mladý pár před sebou a nemohla se ubránit úsměvu. Sice nerozuměla lidské lásce, ale dokázala ji cítit. Díky tomu moc dobře věděla, jak silné jejich pouto bylo. Zavrtěla hlavou a rozhodla se kolem nich proplížit aniž by byla viděna. Jenže i tak nedokázala svoje chodidla udržet od těžších kroků, které vytvářela vždy když toužila být neviditelná.
"Lily! Potřebuješ něco?" Ozval se Alan. Liliana sebou škubla a otočila se za ním. Věnovala mu rozpačitý úsměv.
"Nechci rušit..."
"Jen povídej," ozvala se z Alanovi náruče Anabela. Liliana se podrbala na hlavě.
"Mám v puse chuť jako kdybych spolykala cibuli s kedlubem polité octem... a tak mě napadlo, zda tady nemáte někde něco čím bych mohla tu věc dostat z úst..." pokrčila rameny. Anabela se otočila.
"Tak si vezmi kartáček a pastu z koupelny. Můžeš si s tím vyčistit i zuby..."
"Vy byste mi půjčili svoje vzácné vynálezy?" Vydechla šokovaně Liliana.
"Nejsou až tak vzácné a klidně si je vezmi," pobídla ji Anabela s úsměvem.
"Já nevím co říct! Děkuji! A počkat... kde je najdu?"
"V koupelně na komodě hned vedle wc," navigovala ji Anabela.
"Strašně moc děkuji a klidně se muchlujte dál!" Zvolala Liliana než vyběhla do chodby, kde se prudce zastavila.
"U králičího bobku, co to žvaním," podrbala se zahanbeně na hlavě a letmo se ohlédla na zamilovaný pár, který se opět věnoval sám sobě. Zavrtěla hlavou a zaměřila se na správné dveře. Jenže jak vlastně ten kartáček s pastou vypadal? Vydala frustrovaný zvuk. Sice věděla, že si s ním lidé čistí zuby, což jí i Anabela potvrdila, ale dál... zmateně se ohlédla. Její oči tak zřely líbající Anabelu s Alanem a byla si jistá, že tenhle moment jim nemohla kazit tak hloupou otázkou ve stylu jak vypadá zubní kartáček. Unaveně si vzdychla, než vztáhla ruku ke klice. Přeci to nemůže být tak těžké, ne? Kartáček musí vypadat jako nějaký kartáč, který by se vešel do úst a pasta? Vydala podivný zvuk a zatřásla hlavou až se jí z drobných výtrusnic uvolnilo část pylu.
"To zvládneš Liliano, nejsi včerejší..." procedila. Vzápětí sebou škubla. Jenže ona byla včerejší. Bouchla se do čela. V ten moment byla ráda, že ji nikdo nemohl vidět. Odhodlaně stiskla kliku a otevřela dveře dokořán. V ten moment jí ovanulo velké množství těžké páry.
"Co to..." zamumlala, než vstoupila dovnitř a zavřela za sebou.
"DO HÁJE!" Zaslechla za sebou mužský hlas. Prudce sebou trhla a otočila se za zvukem. To co spatřila jí naprosto sebralo slova z úst.



Její oči okamžitě zaujal odhalený mužský hrudník obalený pevnými svaly. Liliana nikdy neviděla něco takového. Díky svým vlastním krátkým vzpomínkám si v hlavě zachovala jen myšlenku na simorosty, kteří nosili podobný úbor jako nyní ona sama, ale viděla je snad někdy takto? Určitě ne, tím si byla jistá.
"Nechceš mi k čertu vysvětlit, co tady děláš?!" Zařval na ni vzteky rudý Patrik.



"U králičího bobku..." pronesla místo čehokoli srozumitelnějšího.
"Oči mám tady!" Zakřičel na ni a ukázal pravou rukou ke svým zrakům. Liliana zamrkala, než se nechala navést správným směrem. Zamrazilo ji, jeho oči bodaly jako tisíce jehel. Pro co si to vlastně přišla?
"Ptám se znova CO TADY DĚLÁŠ?!" Dožadoval se hlasitě její odpovědi. Liliana znejistěla.
"Já..." rozhlédla se, než popadl první věc, co jí přišla pod ruku.
"...přišla jsem si jen pro tohle..." vyhrkla rychle a prudce vyrazila z koupelny.
"HEJ! TO JE MOJE OBLEČENÍ! OKAMŽITĚ MI TO VRAŤ!" Zavolal za ní divoce a rychle ji následoval.



Liliana ho ale neposlouchala. Zoufale toužila být co nejrychleji z jeho dosahu.
"DEJ MI MOJE OBLEČENÍ!" Vyhrkl prudce, chytil ji za loket a otočil ji čelem k sobě.
"Co chceš?" Pípla s očima přikovanýma k těm jeho.
"Moje oblečení," slabikoval jí postupně a ukázal na hromádku v jejích rukách. Liliana prudce zamrkala a zalapala po dechu.
"Tvoje oblečení?" Vydechla po chvíli. Patrik ji prudce pustil.
"ANO! Moje oblečení co jsi mi sebrala z koupelny! Nechceš mi vysvětlit o co ti jde?!" Zakřičel.
"Tohle je přeci... TVOJE OBLEČENÍ!" Zvolala jako kdyby se nevinných kusů látek sama vyděsila a hodila je po něm. Díky její vlastní nešikovnosti se jí zamotaly nohy a dopadla na zem. Patrik, který její výpad nečekal, dostal přímý zásah do hrudníku, než jeho čisté oblečení spadlo také na podlahu.
"MĚ Z TEBE KLEPNE!" Zaťukal si na čelo Patrik a ohnul se pro svoje svršky, jenže v ten moment se jeho zamotaný ručník rozvázal a dopadl na dřevěné parkety podobně jako jeho oděv.



"AAARGH!!" Vyjekla svým vysokým hlasem Liliana, když zřela to co z něj dělalo muže.
"KRUCINÁL!" Zakřičel úplně rudý Patrik a zoufale se snažil zahalit dlaněmi.
"Tohle je tvoje VINA!" Zavolal na ni, jenže Liliana ho už neslyšela. Její mysl se zahalila do temnoty, než ze samého úleku ztratila vědomí.



"LILY!" Pokusil se ji vzkřísit.
"Do prčic! Zatracená zelená... kruci... do háje!" Klel, než k ní vykročil oblečený neoblečený...



...a pokusil se jí instinktivně najít tep.
"Díky bohu tě netrefilo doopravdy..." vydechl po chvíli. Několik vteřin tak zůstal hledět do jejího klidného obličeje.
"AAAHHH!" Patrik sebou prudce trhl a otočil se za zvukem. V ten moment hleděl do obrovských očí své sestřenice.
"PROČ SEŠ PROBOHA NAHATÝ?!" Zakřičela a divoce si zakryla oči oběma rukama.
"Za to nemohu já, ale ona!" Ukázal na nehybnou Lilianu.



"PROČ SE NEOBLEČEŠ?!"
"Protože jsem na to ještě neměl čas, tahle zelená sebou práskla o zem... a... to je FUK!"
"Co je fuk?" Rozezněl se chodbou další hlas. Patrikovi přejel mráz po zádech.



"JÁ TI VYPRÁŠÍM KOŽICH! PROČ SI TADY HRAJEŠ NA MIZERNÉHO EXHIBICIONISTU, MIMINO... PROVOKATÉRA?! KOUKEJ SE KONEČNĚ OBLÍKNOUT, NEBO TO UDĚLÁM JÁ SAMA, TY OSTUDO JEDNA!" Ozval se autoritativní hlas jeho matky.
"Můžeš mi vysvětlit proč běháš po bunkru nahý, to ti přeskočilo?" Zeptal se ho se zvedlým obočím David. Patrik se prudce postavil v momentu, kdy Anabela sundala svoje dlaně ze svého obličeje.
"BOŽE MŮJ!" Vyjekla znova a rychle schovala svoji tvář do Alanova ramene. Patrik si divoce uvázal ručník kolem pasu.



"Já za nic nemůžu, to ONA!" Ukázal na Lilianu.
"Nemůžu si pomoci, ale tahle zvadlá květinka nevypadá, že by tady z tebe servala šaty," procedila znechuceně Christine a dala si ruce v bok.
"Takže mi nevěříš?!"
"Jak ti mám věřit, když se tady vystavuješ jako nějaký muzejní exponát! Koukej se dát dohromady!"
"Víte co? Fajn! Věřte si čemu chcete!" Zařval, než popadl z podlahy svoje oblečení a zamířil zpět do koupelny.

Tak to je výborný díl, úžasně jsi mi zvedla náladu, aneb, co dokáže napáchat touha vyčistit si zuby  Ale Patrika je mi chudáka líto, ten k tomu přišel tentokrát fakt jak slepý k houslím

Tak to je konec. Musím říct, že jsem se neskutečně pobavila, takovéhle odlehčení to potřebovalo . Patrik exhibicionista je top, hned po kudrnatém smraďochovi. Ach jo.
Kam na takovéhle nápady chodíš?

Moc se těším na pokračování.

Teda omdlít při spatření nahého mužského, to musí být velejemná povaha, to bych do Lily nikdy neřekla Díky moc za tento díl, moc jsem se zasmála !

Jsem ráda, že jsem vás pobavila, holky

Jinak si prosím nevšímejte, že se na jedné fotce zjeví krabice s poseboxem   při focení mi to uniklo a všimla jsem si toho až teď   fotek mám samozřejmě víc, ale tahle mi přišla nejlepší, tak to prosím ignorujte  


03x48

Za několik minut se Liliana probudila ze svého úleku. K překvapení ostatních se zdála v pořádku a z jejích úst nevyšlo ani slovo proti Patrikovi.
"Co se tady stalo?" Zpovídala jí nadále zamračená Christine.
"Chtěla jsem si vzít kartáček s pastou z koupelny a... byl tam Patrik. Vlezla jsem mu tam..."
"A proto se svlékl?" Vyhrkla Anabela.
"Ne, ručník mu spadl, když sbíral svoje oblečení ze země..."
"A jak se dostalo jeho oblečení na zem?" Zvolal David šokovaně.
"Já... můžu za to já... nemyslete si nějaké šílenosti o Patrikovi. Nesundal si to jen tak... byla to moje vina..." zavrtěla hlavou zahanbeně.
"Ale jak..." vyhrkla Christine, ale David ji přerušil.
"Myslím, že to necháme být, ano? Věřím tomu, že nám Lily říká pravdu. Navíc Patrik má na ni alergii... pochybuji, že by se před ní svlékl za nějakým účelem."
"Já nevím... v poslední době je tak neuvěřitelně divný! Dobře, nebudu mu nic říkat a nedívej se na mne tak! Ale už ho nechci nikdy vidět dělat takové věci! Ať už se tady stalo cokoliv, nesmí se to opakovat, je vám to jasné? Nebo si na vás oba posvítím a to pořádně!"
"Teto..."
"Ne, Belinko! Už jenom pro tvého otce to musím udělat! Mého bratra by tady z tohohle jistě kleplo podruhé!" Zvolala než se otočila a začala kráčet do zadní části chodby.
"Chris!" Zakřičel za ní David a následoval ji. Zanedlouho tak Liliana osaměla s Anabelou a Alanem.



"Věřte prosím tomu, co říkám. Patrika sice považuji za divného člověka, ale... za tohle opravdu můžu já..." snažila se přesvědčit mladé obyvatele bunkru.
"Já ti věřím," vydechla Anabela. Liliana jí věnovala drobný úsměv.
"Jen mohla bych se na něco zeptat?" Ozvala se po chvíli nesměle Liliana. Anabela přikývla.



"On... chci říct... já... nevím jak začít, ale... tvůj přítel... není člověk, že ne?" Vydechla trhaně.



"Alan je... skoro člověk," doplnila po chvíli svoji odpověď.
"Skoro člověk?"
"Jsem z jiné planety," promluvil Alan.
"Z jiné planety? Copak jich je víc obydlených?"
"Znám kolem 30 obydlených planet."
"Páni... to... bych nečekala..."
"Ty jsi přeci také z jiné planety," pronesla Anabela.
"Ne, já jsem odsud. Už jsem to říkala a jsem člověk."
"Ale vždyť máš na hlavě... no..." Anabela nedokázala nalézt správné slovo na drobné kuličky, co zdobily Lilianinu hlavu.
"Spóry... vlastně jsem výsledkem genetické mutace, která vznikla díky touze jedné ženy, která se později stala naší zakladatelkou..." Anabela na ni vykulila oči, nerozuměla jí ani slovo.
"Takže jsi mutant?" Vyhrkla. Liliana zavrtěla hlavou.
"Ne, jsem simorost, ale tam uvnitř jsem člověk... nevím, jak vám to povědět. Kdysi dávno na simorostství existoval i antigen, který nás dokázal přeměnit zpátky na lidi..."
"A jak tohle všechno víš?" Ozval se Alan.
"Mám vzpomínky předků... respektive ty které jsem stačila vstřebat, když jsem byla malá spóra... nyní jsem od všeho odříznutá, protože... protože jsem pravděpodobně poslední..." v jejích očích se objevily slzy. Anabela k ní váhavě natáhla dlaň, ale vzápětí jí stáhla. Liliana si jejího gesta všimla a věnovala jí drobný úsměv.
"Sice nevím, co všechno se přesně tady odehrálo, než mě sem Patrik odnesl, ale mohu vám slíbit... odpřisáhnout, že bych nikdy neudělala nic špatného... vím, že tady kdysi byla nějaká jiná zelená žena, která tady nadělala pořádný nepořádek, ale já... já nejsem ona. Nevím kým byla, ale... já jsem simorost a nikdo z nás nedokázal dělat špatné věci, cítíme hlubokou lásku k přírodě a ke své rodině, to je jediná věc, která nás zajímá. Nejsem žádná příšera, která vám udělá ze života peklo, vlastně bych to ani nedokázala udělat... ani neumíme pořádně lhát, což nás dostává do šílených situací... a..." odmlčela a zavrtěla hlavou. Anabela se několik vteřin dívala do její tváře, než se pokusila Lilianě věřit.
"Já ti věřím," vydechla klidně. Liliana k ní prudce zvedla tvář.
"Opravdu?" Pronesla šokovaně.
"Ano... sice je pravda, že jsme v poslední době zažili opravdu šílené věci. Ta druhá zelená žena... Oxana... zničila Patrika, zlomila ho... a to není vše... můj otec a následně máma nás opustili... a pak Alan... málem zemřel... možná ti to jednou budu vyprávět, ale... chci věřit, že jsi hodná, protože už bych nesnesla další zlo. Bojím se ho... bojím se, že bych mohla ztratit někoho dalšího... už nechci někoho vidět zemřít pod rukou nějakého blázna, co nás chce ovládat... už nechci..." zašeptala. Alan tiše sevřel její pas a opřel svoji tvář o hranu její hlavy.
"Nic takového se nestane," vydechl do jejího ucha, čímž si od ní vysloužil úsměv.



"Vím jaké to je někoho ztratit a souhlasím s tebou... sice už nemám rodinu, ale... nikdy bych nedokázala zradit důvěru kterou do mne vložila máma, když se mě rozhodla napříč všemu zachránit. Vždycky je budu všechny milovat... vždycky... ale nebudu už plakat, raději se postarám o vaše rostliny!" Zvolala a pokusila se o veselý tón, ačkoliv její tvář odrážela něco jiného.
"Věříme ti," pronesl Alan jejím směrem a v jeho očích se zjevilo několik barev.
"Děkuji," zašeptala Liliana, než se pomalým krokem vydala do zahrady.



Potřebovala být sama.



Proč se jí tohle muselo dít? Měla to zapotřebí? Nebylo by pro ni jednodušší kdyby zemřela se svojí rodinou? Z očí jí začaly unikat slzy. V ten moment se několik rostlin sklonilo k jejím nohám. Liliana se k nim sehnula a pohladila jejich listy.
"Já vím... není horší věc, než smutný simorost... bude mi lépe, vážně," slibovala jim. Musela být silná... musela to vydržet... kvůli těm které dříve milovala. Před očima tak spatřila tvář své matky i ostatních z rodiny simorostů. Všichni ji měli rádi stejně jako ona je, to byla podstata všech simorostů. Zhluboka se nadechla a setřela si slanou vodou z tváří.
"Vzchop se..." nabádala se tiše a pomalu se sklonila k plevelu, který objímal ve své náruči několik nevinných rostlinek u jejích nohou.



"Možná si nikdy nezískám plnou důvěru zdejších ale... to neznamená, že se nemohu starat o vás," zašeptala němým plodinám. Oběma rukama tak začala vytrhávat jednotlivé trsy zeleného plevele. Věděla, že potřebovala najít zpět svoji rovnováhu za každou cenu.

Mezitím Patrik klel v koupelně.



"Co si o sobě ta zelená myslí?" Zuřivě bouchl do umyvadla až se místností rozezněl zvonivý zvuk porcelánu.



"Takhle mě zesměšnit... všechno je to jenom její vina! Teď si o mě všichni myslí... že jsem magor! Tohle jí nedaruju... tohle..." zasyčel.

Za delší dobu, kdy se hádal sám se sebou, vyrazil z koupelny...



"Najdu ji a dám jí co proto..." mumlal sám pro sebe vztekle a vydal se ji hledat.



K vlastnímu překvapení ji nalezl při provozování podivného tanečku. Se šokovaným výrazem míseným se vztekem tak pozoroval její podivné pohyby, doprovázené o klepot dlaní o části jejího těla. Co to dělá? Ptal se sám sebe.





Co to proboha má být? Vyptával se dál svého rozumu, ale nebyl si jistý. Nechápal proč se zvláštní zelená žena plácá přes zadek, proč vydává podivné zvuky... snažila se je snad začarovat? Zavrtěl hlavou, věděl že by jí měl cokoliv, co se právě snažila činit měl zatrhnout, ale z nějakého nepochopitelného důvodu nemohl. Jako kdyby ho zároveň to co dělala podivným způsobem fascinovalo, že toužil po tom zjistit co bude následovat. Liliana se několikrát plácla přes stehna než se za zvláštního dupotu otočila k narušiteli. V ten moment její pohyby ztuhly.
"ÁÁÁÁ!" Zakřičela vysokým hlasem.
"AHHHH!" Zopakoval po ní Patrik, který nečekal její výkřik.
"Co tady děláš?!" Zavolala na něj.



"To spíš já se ptám co tady děláš? A proč tak strašně řveš?!"
"Křičím, protože jsi mě vyděsil!"
"Takže už se mě konečně bojíš?"
"Co je tohle za otázku? Nebo máš snad pocit, že když jsem viděla... viděla tvoje... tvoje... že mám z tebe strach? Pak ti musím říct, že to tak není... jen jsi mě totálně znechutil... za celý svůj život jsem ještě neviděla tak ohyzdné části cizího těla!" Respektive nikdy jsem neviděla žádné takové části těla... ozval se v její hlavě tenký hlásek, který se rozhodla ignorovat. Patrikovi zrudla tvář.
"Nepřišel jsem se tě ptát na to jestli se ti líbilo, co jsi viděla! Chci jen aby sis konečně zapsala za uši, že mě máš nechat být!"
"A co já ti dělám?!"
"Vlezla jsi mi do koupelny a ukradla jsi mi oblečení!"
"To bylo omylem!"
"Omylem?! Nevěřím ti ani slovo!"



"Tak si věř čemu chceš... třeba ničemu... a radši mě nech být," odbyla ho, pokusila se k němu otočit zády, ale Patrik ji zpět stočil jeho směrem.
"Ještě jsem nedomluvil," zavrčel.
"Fajn, tak mluv..." odpověděla mu unaveně.
"Přestaň se mi plést do cesty!"
"Vždyť teď jsi mi do ní vlezl sám!"



"To proto, že jsem byl dnes kvůli tobě zostuzen před celým bunkrem! Takže si zapamatuj... nevyhledávej mne, nemluv na mne, nedívej se na mne... tvým úkolem je mi pouze odpovídat na otázky jinak nic, rozumíš?!"
"NE, ty diktátore! Co si vlastně myslíš, že jsi? Pupek světa? Protože na to ti hluboce kašlu! A jen aby jsi věděl... všem jsem vysvětlila, jak to bylo, takže se nemusíš bát, že by tě všichni měli za to, že jsi jim chtěl tady předvádět svoje... svoje... podivné části..."
"Nežádal jsem tě o milodary..."
"To nebyl milodar, říkání pravdy mi nedělá problém," procedila.
"Ty neumíš říkat pravdu," zasyčel.
"A na to jsi přišel jak? Vůbec mě neznáš a teď kdyby jsi dovolil... nechceš přeci abych na tebe mluvila, tak mě nech dokončit můj tanec."
"Tanec? Tohle dupání a plácání považuješ za tanec?" Uchechtl se ironicky.
"Je vidět, že ničemu nerozumíš! A jistě ani sám tancovat neumíš!"
"Umím tančit na rozdíl od tebe."
"Jo? A jak? Boucháš s cizí hlavou o stěnu? Protože podle toho jaký jsi vztekloun vzteklá bych ani nic jiného nemohla čekat!" Rozhodila rukama Liliana. Patrik vydal neartikulovaný zvuk a prudce si ji za pas přitáhl k sobě.



"Myslím, že bych ti měl ukázat skutečný tanec," zavrčel vztekle.
"To není nutné," odvětila s pohledem upřeným od jeho očí.
"Podívej se na mne..."
"Ne! A koukej mě pustit, nebo tě nakopnu, že budeš vidět hvězdičky!" Vyhrkla bez toho aniž by mu věnovala pohled. Patrik cosi zamumlal, než ji chytil za její drobnou dlaň a pokusil se s ní udělat piruetu. Lilianiny nohy se zamotaly až dopadla do jeho náruče.



Šokovaně zůstala hledět do jeho tváře, která se prudce přiblížila k té její.
"Zapamatuj si, že se mi nemáš plést do cesty," zavrčel.
"Nic takového nedělám," odvětila prkenně. Její zvláštně zelené oči se při tom vpíjeli do jeho čokoládově hnědých. Najednou nedokázala správně zareagovat.
"Řekneš mi konečně co potřebuji vědět?"
"Co myslíš?"
"Co je to simorost a proč jsi tak důležitá... proč?"
"Jak to mám vědět? A žádná tajemství simorostů ti prozrazovat nebudu, protože si toho neumíš vážit!"
"FAJN! Však já to z tebe jednou dostanu!" Zvolal a pustil ji. Liliana tvrdě dopadla svojí zadní části na podlahu.



"Můj zadek!" Zaprotestovala, ale Patrik ji ignoroval.
"Ten jeden ignorantský... věčně vzteklý... nesnesitelný..." pěnila, než se prudce vydala za ním.
"Koukej stát!" Zavolala na něj a zatarasila mu cestu.



"Co chceš?! Už jsem ti řekl, že na mě nemáš mluvit!"
"Tak ty mě hodíš jak pytel brambor na podlahu a já mám mlčet?! Tak to ani náhodou! Aby jsi věděl, nejsem žádná moderní verze boxovacího pytle, takže se ke mě takhle chovat nebudeš!" Pohrozila mu.



"Já si můžu dělat co mě napadne."
"TY...!" Patrik ji přerušil.
"Absolutně mě nezajímá co mi tady říkáš," pronesl jízlivě a obešel ji.
"Zmetek..." zavrčela, než ho předešla a oběma rukama do něj strčila. Patrik, který nečekal její výpad, instinktivně zacouval až narazil zády do stěny. Liliana k němu přistoupila a ukázala na něj prstem.
"Mrzí mě, že jsem ti dnes vlezla do koupelny, takže za to se ti omlouvám, ale tohle... nevím co ti ta druhá provedla, ale znova ti opakuji, že já nejsem ona! Takže si ty zapiš za uši! A stejně jako tebe nezajímá, co ti říkám, tak stejně mě nezajímá tvůj vztek vůči ní! Já za to nemůžu!" Zopakovala mu znova rozčileně. Patrikovi se v očích mihl stín, než chytil její nataženou dlaň a přišpendlil ji ke stěně.



"Nezahrávej si se mnou!" Zvolal. Jeho oči byly v ten okamžik podivně divoké, až se do Lilianina srdce vlila nová dávka adrenalinu.



"Já ti přeci absolutně nic nedělám! Pusť mě!"
"Tak mě konečně přestaň atakovat!"
"Nebudu to dělat, když se ke mě začneš chovat jako k člověku!"



"Jenže ty nejsi člověk..."
"Ale jsem! To že mám na hlavě listí nic neznamená! Jsem stejná lidská bytost jako jsi ty... akorát... akorát nemám... nemám... tu tvoji... tu..." zrudla a nebyla schopna dokončit myšlenku. Patrik překvapeně zamrkal, když zřel růžové flíčky na jejích tvářích. Letmo pustil jednu její dlaň a pomalu přejel po jedné její líci několika svými prsty. Liliana šokovaně zalapala po dechu. Jeho dotek byl tak jemný... něžný, že se to k jeho vzteklé povaze, kterou měla šanci poznat, vůbec nehodilo. Patrik opatrně přejel konečky svých prstů po místě, kde se zjevila šarlatová barva až k její bradě za kterou ji lehce chytil. Až pak k ní znova zvedl oči, které Lilianu přiměly divoce zamrkat. Jeho zraky se na ni dívaly smutně. Díky tomu tak Lilianu napadla jediná myšlenka... byl celkem hezký... se svými neposednými vlasy, dětsky obsypaným nosem pihami a čokoládovýma očima, které byly tak velké, když se nemračil, že měla pocit, že by v nich mohla snad zřít i budoucnost celého světa. Zalapala po dechu a Patrik sklopil oči k jejím rtům. Byla skoro jako člověk... skoro... téměř... že ho na kratičký okamžik napadlo... že byla celkem roztomilá se svými rudolícími tvářemi, které nečekal, že na ni spatří. A její rty byly tak... tak... prudce zavrtěl hlavou a ustoupil od ní.
"Nenávidím sám sebe..." vydechl téměř neslyšně, než prudce odběhl pryč. Liliana si instinktivně přiložila dlaň na místo, kde před chvílí cítila jeho dotek. Co se to právě stalo?

A jéje, něco se nám tu rodí, že by opět přicházela po špičkách láska ? Krásný díl !

Moc pěkný díl
Nestačím zírat, jak se Patrik občas změní, někde tam to jeho dobré srdce je, vím to.

Doufám, že to nebude dlouho trvat a to, co se stalo s Oxanou brzy hodí za hlavu.

Zase krásný díl... Patrik mi teď přijde trochu jako malé uražené děcko, ale má na to právo. Už se těším, až ho to přejde I když to jejich dohadování je moc zábavné, takže ještě chvilku bych ho nechala soptit

Tak jsem tady trochu usnula   moc děkuji za milé komentáře holky

Fidgety, nemusíš se bát, že by Patrik jen tak snadno přestal soptit


03x49

Později se Christine s Davidem sešli v ložnici.



"Musíš Patrikovi vysvětlit, že se nebude takhle chovat! Copak to mu úplně přeskočilo? Nejdříve na sebe nedbá a pak se producíruje po bunkru jako nějaký oškubaný kohout?! Takovou ostudu nám udělal! Jestli mu to nevysvětlíš ty, tak to udělám já!" Rozčilovala se hlasitě Christine. David si vzdychl.



"Myslím, že to neudělal schválně, Chris..."
"A jak jsi na to přišel?"
"Znám ho... nemá Lily rád a pochybuji, že to mělo z jeho strany nějaký jiný význam."
"Kdo ví! Možná se mu začínají zapalovat lýtka! Nejraději bych tu zatracenou zelenou vobludu zamordovala! Vím moc dobře, že spolu měli mnohem hlubší vztah... udělala si z něj zatraceného nafukovacího panáka! Kdyby se mi tak dostala do rukou... dostala by takovou příučku, že by na ni do smrti nezapomněla!"
"Chris, to už teď stejně nemá smysl. Nejdůležitější je, aby se z toho náš syn brzy dostal. Jsem si jistý, že jeho největším problémem je, že se cítí zneužitý... neměl sám nad sebou nadvládu a teď když si uvědomuje všechno co ho nutila dělat... co dělala i jemu... nechce se mnou mluvit, ale vím, že ho trápí všechno co se stalo... musíme mu dát čas..."



"Ty jsi upadl, že jo? Mám ti spočítat kolik už uběhlo času? A pořád se nic do prkýnka neděje! Nemá úctu ani k jednomu z nás a teď sem přitáhl tu rostlinatku! Mě z toho všeho už snad klepne!"



"Chris, musíme být trpěliví. Jsme jeho rodiče, nic jiného nám nezbývá. I když na něj budeme křičet třeba celý den, nic to nezmění."
"Takže budeme sedět s rukama v klíně a dívat se jak kope kolem sebe?!"
"Ne, ale nebudeme se snažit ho zlomit k obrazu svému. Jsem si jistý, že je Patrik tak uvnitř pořád stejný, jen potřebuje čas se s tím vyrovnat. Věřím, že by mu pomohlo změnit prostředí, ale něco takového se v našem případě nemůže stát. Takhle tu ženu vidí na každém kroku... je mi tak moc podobný..."
"To máš pravdu! Do dneška vidím, jak jsi se ztratil... všichni si mysleli, že se ti něco stalo, ale... ale... do háje! Co tedy budeme dělat?"
"Počkáme a když bude třeba tak zasáhneme, ale nebudeme za ním chodit jako bachaři. Patrik je pořád naše dítě a v jeho srdci nadále dříme jeho staré já. Až přijde čas bude zase takový jakého jsme ho znali, nebo bude alespoň méně naštvaný."
"Ty tomu opravdu věříš?"
"Ano, zkusme to prosím," požádal ji klidně. Christine dlouze vydechla.
"Fajn, ale nečekej, že budu mlčet, když se bude chovat jako klacek vytažený ze žumpy!" David se pousmál a zavrtěl hlavou.
"Nic jiného bych od tebe ani nečekal, Chris. Jsi pořád stejně temperamentní jako před lety," uchechtl se.
"A ty jsi pořád stejná hlavička... možná proto jsi mi ukradl srdce a ještě jsi mi ho nevrátil," mrkla a ukázala na něj prstem. David se zasmál.
"Ani ti ho nemám v plánu vrátit," ujistil ji. Christine do něj letmo šťouchla.
"Taky bych ti dala kdyby jsi mi ho chtěl vrátit! To ani náhodou! Navíc já mám to tvoje zamčené ve svém osobním sejfu, kam by ses nedostal, i kdyby jsi rozluštil třěba vznik celého vesmíru! Jsi celičký jenom můj!" Zvolala. David si pročísl vlasy.
"A ty jsi moje, navždycky a tohle společně zvládneme až do konce... Patrik bude v pořádku," zašeptal. Christine mu věnovala drobný úsměv, než se přivinula k jeho ramenu.

Mezitím v horním patře Patrik stanul před klavírem. Svým zrakem pozoroval jednotlivé klávesy a snažil se soustředit... myslet na cokoliv jiného, co by mu nepřipomínalo tu příšernou osobu. Opatrně se usadil ke klavíru a zhluboka se nadechl. Stále ho viděl... jeho bezvládné tělo na podlaze. Vždy byl tak neuvěřitelně prudký a bylo ho plno, ale najednou... najednou se nehýbal... jako kdyby se zmenšil a on nemohl nic dělat... tolik mu toužil pomoci, ale pak... Oxana... jako kdyby se jeho rozum změnil a všechno mu bylo volné kromě ní. Najednou mu nezáleželo na Alexovi a jeho zhroucené postavě, která potřebovala pomoci. V ten moment toužil jen po Oxaně, po jejím doteku, po její lásce... složil by jí k nohám celý svět, proto se otočil a odvedl ji k sobě do pokoje. Co se dělo poté... na to už vůbec nechtěl myslet. Myslel si že dosáhl největší lásky, ale opak byl pravdou. Otočil se ke své rodině zády a zvolil si ji. Nechal se omotat její přítomností jako pavučinou a dělal co po něm chtěla. Stále se nemohl zbavit i myšlenky na svého otce, který poklekl před ní... a on neudělal nic, jen tam stál za ní... copak mohlo jediné kouzlo změnit jeho priority? Jak ho mohlo vůbec napadnout, že by mohl své sestřenici ublížit? Ale on to chtěl udělat... věděl, že by toho byl schopen... pro Oxanu. Ta žena ho zničila, rozdrtila jeho ideály, jeho sebedůvěru, změnila jeho myšlenky. Byl její loutkou... panákem, kterého si zavolala, když ho potřebovala. Moc dobře věděl, že vůči němu nikdy nechovala žádné sympatie, toužila jedině po tom, co z něj dělalo muže. Udělala si z něj svého trubce... nutila ho dělat všechny ty věci, které mu ze začátku činily radost, ale nyní... nyní když si na to vzpomněl... nejraději by se vydrbal tou nejdrsnější žínkou jen aby mohl smazat stopy jejího doteku. Nenáviděl ji... nenáviděl sám sebe, že nezakročil... že nepomohl Alexovi, protože možná... možná kdyby něco učinil... pak by jeho strejda, zde mohl stále být. Byla to jeho vina... měl být silnější, měl ji odstrčit a rychle pomoci Alexovi. Neměl tam jen stát jakou idiot a čekat co ta šílená mimozemšťanka provede. Neměl brát ohled na její očividně ženský vzhled... měl zakročit a ne se nechat jí omámit a pak... pak jí darovat veškeré svoje iluze. Pomalu položil dlaně na klávesy.



Alex vždy chtěl aby hrál, zpíval... aby využíval svůj talent. Ale on na to nikdy neměl čas, vždy ho více lákaly vědecké a technické věci. Ale dnes chtěl udělat výjimku, skoro si přál ducha svého strejdy vylákat z úkrytu, aby se mu mohl omluvit. Aby mu mohl povědět, jak moc ho mrzí, že nic neudělal. Jeho prsty začaly pomalu tančit po klavíru a z pod jeho doteku se tak bunkrem začal rozeznívat hudba, kterou bunkr už dlouho neslyšel. Patrik pevně semkl víčka k sobě a otevřel ústa. Z jeho hrdla začal vycházet nádherný zpěv. Každý kdo by ho slyšel by měl pocit, že jeho hlas zní ještě lépe než kdy předtím. Možná za to mohla jeho bolest... jeho potupa... nebo i fakt, že se rozhodl pět píseň, kterou kdysi složil Mathias v jednom ze svých srdečnějších obdobích.

(mohlo by se jednat o tuto píseň   : https://prekladpisni.cz/index.php?pisen=Fall%20on%20Me&autor=Andrea%20Bocelli&id=1284)

Tolik si přál, aby se u něj Alex mohl objevit, aby mu mohl říct, jak moc ho to mrzí, jak moc by si přál vrátit čas. Zhluboka se nadechl a snažil se udržet svoje hlasivky ve správné tónině zatímco z koutku jeho oka začala vytékat zbloudilá slza.



Liliana sebou škubla. Co to bylo? Kdo to tak krásně zpíval? Ptala se sama sebe a zakývala sklenicí v ruce až se drobná hladina zachvěla. Nebo se už zbláznila a zdálo se jí to? Udělala několik kroků od chladničky a zpěv ještě zesílil.



Ten hlas... hlas... skoro to znělo... jako Patrik? Prudce zamrkala. Ale copak byl on něčeho takového vůbec schopný? Většinu času jen zuřil a klel, ale tahle píseň... byla tak smutná, něžná, ale zároveň... přejel jí mráz po zádech a odložila sklenici na bar. Musela za každou cenu zjistit pravdu. Dlouhými kroky zamířila do dílny...



...a v ten moment se její srdce rozbušilo. Byl to on... ten nejméně sympatický obyvatel bunkru, který rozezníval starý kus nábytku do té nejjemnější písně, kterou kdy mohla zaslechnout. Ale proč zpíval... ale co bylo nejdůležitější... proč u toho plakal? Srdce se jí sevřelo a v tu chvíli ho zatoužila obejmout, přimknout ho k sobě a dát mu sílu... ale nevěděla, zda smí. Patrik byl jako nevybuchlá bomba a i když se nyní zdál téměř zranitelný, věděla, že stačil jen jediný špatný krok a mohla v něm vzbudit jeho zlé vlastnosti. Zlehka pootevřela ústa, ale vzápětí je zavřela. Cítila z jeho hlasu bolest... bol, který jí přiměl cítit to samé. Vnímala jeho utrpení až se v jejích očích zjevily slzy. Simorosti byli vždy citlivější na různé emoce a Liliana nebyla výjimkou. Byla vnímavější než druzí, což jí dělalo zranitelnější vůči různým pocitům. Těžce se nadechla. I přes to, že ji nenáviděl, si přála ho nevidět v takovém stavu. Uvědomila si, že by ho raději zřela zuřit, než brečet. Jeho vlnité vlasy sice téměř skrývaly daný fakt, ale ona věděla, že pláče. Tiše a bez toho aniž by narušil zvuk písně. Skoro ho obdivovala jakým způsobem dokázal pět bez toho, aniž by se mu zachvěly tóny v hrdle. Po chvíli se rozhodla tiše vyčkat až do konce. Patrik nadále zpíval zatímco jeho prsty vytvářely hudbu. Lilianě připadal jako kouzelník. Jako někdo kdo dokáže stvořit z ničeho hudbu. Zalapala po dechu a tiše si setřela slanou vodu z tváří.

Patrik po chvíli ustal v hraní a jeho ramena se roztřásla. Liliana udělala několik váhavých kroků k jeho postavě a zlehka přiložila několik svých prstů na jeho rameno. Patrik sebou škubl a zvedl k ní zarudlé oči. Několik vteřin na hleděl jako kdyby nemohl pochopit, že tam stojí.
"Neplač," zašeptala. Patrik zamrkal.
"Co tady děláš..."
"Slyšela jsem tě a..." zbytek nestačila doříct, protože ji Patrik prudce přerušil.
"NECH MĚ NA POKOJI!" Zakřičel. Liliana ucukla a rychle stáhla svoji dlaň od něj.
"NA CO SE TAK DÍVÁŠ?! VYPADNI!" Zařval. Liliana sebou trhla...



...a vyděšeně vyběhla z jeho dosahu. Patrik se několik okamžiků díval na místo kde stála, než si zakryl tvář oběma rukama.
"Nenávidím sám sebe..." zašeptal.

Moc hezký díl!
Patrik je neuvěřitelně zraněný, je mi ho líto... ale potřebuje čas a to, že ubližuje ostatním není vůbec hezké. Doufám, že se Lilianě omluví, třeba, jednou...

Doufám, že Patrik už brzy začne "fungovat" normálně a že se s Lilianou dají dohromady

S Patrikem to bude ještě komplikovanější než se v něm něco změní ale nebojte přijdou i lepší věci v blízké době

Prosím ignorujte rozjetou grafiku i fakt, že v jedné pasáži zmizí jedna miska   prostě jsem nechtěla, aby se za ní schovala jedna důležitá věc  



03x50

V poklidu uběhlo několik dní...

Liliana se zoufale snažila vyhýbat Patrikovi, který se zdál od posledního incidentu poněkud mlčenlivý. Občas se tak přistihla, že tajně hleděla na jeho štíhlou postavu a zvažovala na co může myslet. Jenže Patrik nikdy neměl zájem o hlubší kontakt, i kdyby se ho snad snažila vyhledávat, což nečinila, protože měla z jeho projevu obavy. Stále však nemohla zapomenout na jeho slzy. Proč plakal? Honilo se jí hlavou. Bylo to snad kvůli něčemu co se stalo v minulosti? Věděla moc dobře, že než přišla do bunkru nadělala v něm nejdříve nepořádek jistá Oxana, která byla partnerkou Alana. Jenže co všechno musela provést, aby jí Patrik začal tak hluboce nenávidět? Respektive co musela udělat, aby jí začalo nenávidět celé místní obyvatelstvo? A kam se vůbec poděla? Podrbala se na hlavě, když si všimla Anabely, která začala připravovat snídani.



"Dobré ráno," pozdravila ji. Liliana sebou škubla, ale věnovala jí úsměv.
"Dobré..." odvětila.
"Chceš také něco k snídani? Nikdy jsem tě neviděla jíst s námi a tak mě napadlo..." Anabela nebyla schopna dokončit myšlenku. Liliana zavrtěla hlavou.
"Je to od tebe moc milé, ale... technicky... no... simorosti nemusejí jíst," pronesla tiše. Anabela zbledla.
"Jako nikdy?" Vyhrkla.
"Je to zvláštní, ale ne... stačí mi k životu voda a sluneční svit, kterého je zde s podivem dostatek jinak bych už byla dávno mrtvá," podotkla a zvedla tvář k zářícím světlům nad její hlavou.
"Strejda mi kdysi řekl, že jsou tahle světla solární a prý to je skoro jako sluneční svit... ale nerozumím tomu přesně, takže ti to nemůžu vysvětlit," pokrčila rameny Anabela.
"To nevadí, myslím, že na tom nezáleží, hlavně že to funguje," mrkla na ni.
"Mohu se tě ještě zeptat na něco s tím jídlem?" Vydechla nesměle Anabela. Liliana přikývla.
"Jen povídej," pobídla ji s úsměvem.
"Takže jídlo ani jíst nemůžeš nebo ti nechutná?" Vyslovila svoji otázku. Liliana se zhluboka nadechla a natáhla se ke krabici s cereáliemi ze které si odsypala drobnou hrstku kukuřičných lupínků.
"Mohu jíst, jsem stále člověk... ale..." ustala v hovoření a vložila si do úst několik křupavých vloček. Anabela téměř se zatajeným dechem pozorovala výraz v její tváři. Jenže Liliana se tvářila stále stejně.
"...nemám potřebu jíst, necítím hlad. Vaše jídlo mi chutná, technicky jsem člověk jako ty, ale... zároveň jsem i rostlina, takže je to složité. Navíc si nejsem jistá, co moje tělo bude dělat s jídlem v žaludku," zavrtěla hlavou.
"Bude ti špatně?"
"Ne, možná mi bude těžko, protože na to nejsem zvyklá, ale vydržím to. Navíc ty tvoje cereálie vypadají opravdu moc dobře," mrkla na ni se širokým úsměvem.
"Jsi moc hodná... jsi úplně jiná, než... než Oxana... moc mě mrzí, že tě nemohl Patrik přivézt dříve, protože pak by se mu nemuselo stát všechno to..." Anabela si dlouze vzdychla bez toho aniž by dokončila svoji řeč. Liliana zvážněla.



"Proč myslíš, že by se to nestalo? Nejsem si jistá jestli bych dokázala nakopat zadek mimozemšťance," podotkla upřímně.
"Kdyby tě Patrik poznal jako první, možná by se do tebe zamiloval a pak... pak... by poznal mnohem více věcí dřív, než by ho zlomila," zašeptala.
"On? Zamilovat se do mne? To by se přeci nemohlo nikdy stát! Vždyť mě nenávidí!" Anabela zvážněla.



"Ale to je jen kvůli tomu co se stalo... kdyby jsi ho poznala před ní... setkala by ses s tím nejstatečnějším, nejnadanějším, nejmilejším mužem z celého bunkru. Patrik byl srdečný, možná trochu zbrklý a do všeho se hnal po hlavě, ale... kdyby si tě přivedl dříve, zajímala by jsi ho jako bytost. Pravděpodobně by se s tebou pokusil trávit víc času, ale nebyl by na tebe zlý... zajímala by jsi ho. Byla by jsi pro něj jako rébus, který chce vyřešit... jenže takhle vidí jen tvoji zelenou pleť a začne se chovat jako šílenec," vydechla smutně. Liliana před sebe natáhla svoje dlaně a několikrát je otočila. Byla zelená o tom nebylo pochyb, ale v žádném případě její pleť nenesla stejný odstín jako měl Alan.
"Jsem jí podobná?" Vydechla po chvíli. Anabela zavrtěla hlavou.
"Ne, vypadáš milejší... a máš... to... na hlavě... no..." Liliana jí věnovala téměř mateřský pohled.
"Neurazím se, když mi řekneš, že mám na hlavě listí, vždyť je to pravda. A kromě jiného mám i tohle," opatrně si vyhrnula rukách a ukázala jí předloktí. Anabela si zmateně prohlédla její odhalenou paži a až za několik vteřin si všimla různě dlouhých zvlněných čar, které se táhly v různých šířkách či délkách po její pleti.
"Co to je?" Zvolala zmateně.
"To je něco co dělá z každého simorosta originál. Je to vlastně otisk všech mých předků, jejich životních linií. Mám je po celém těle a díky tomu vím, že nikdy nebudu úplně sama," zašeptala a její pohled se najednou zdál vzdálený.
"Copak to něco díky nim cítíš... divného?" Vykoktala Anabela.
"Ne, ale vždy když se na ně podívám připomene mi jakou cestu museli moji předci ujít. Vím, že je to možná divně řečené, ale... cítím to takhle," Anabela zamrkala.
"Není to divné... jen je to nezvyklé, ale mám pocit, že bych si měla na podobné věci zvykat," vydechla nervózně.
"Myslím, že to pro vás pro všechny musí být vůbec všechno divné..."
"Co mi tím chceš říct?"
"Do vašeho života přišli tři zelené bytosti... sama nevím jak bych se cítila kdyby do naší kolonie přišel někdo úplně cizí..."
"Takže byste cizince vyhodili?"
"Ne, simorosti jsou hodně pohostinní. Je ale pravda, že bychom byli opatrní... vzpomínám si, že spousta z vás od nás chtěla získat... získat... naše spóry," vydechla smutně.
"Ubližovali jsme vám?"
"Spíše ne... nebo alespoň podle toho, co jsem stačila získat z paměti předků..."
"Tak co jsme vám dělali, když jsme chtěli získat vaše spóry?" Liliana se chytila za hlavu.
"Ach... nemohu ti to zatím prozradit... já... bože můj, je to pro mě těžký! Lidé jako jsem já moc neumí lhát a hlavně... něco skrývat..."
"Tak mi to pověz až budeš chtít," mrkla na ni Anabela.
"Já bych ti to řekla hned, protože mi přijdeš jako moc milá holka, vážně, ale tvůj bratranec... nechci aby něco věděl navíc... nenávidí mě a... to je fuk... chceš být moje kamarádka?" Ozvala se po chvíli Liliana. Anabela zalapala po dechu. Kamarádka? Nikdy by jí nenapadlo, že by nějakou mohla mít. Její život se točil kolem její rodiny a později kolem Alana... ale přátelství? Mohla by něco takového poznat? Liliana se bouchla do čela.
"U králičího bobku, co to zase žvaním... promiň, vím že to zní divně, ale... musím se naučit mluvit jako člověk!"
"Mě se zdá, že mluvíš jako člověk," usmála se na ni Anabela.
"Vážně? Chci říct... kromě toho, že jsme strašní co se týká tajemství... hrozně rádi vyslovujeme svoje přání nahlas, takže pokud někdy vyslovím něco divného... zahoď to za hlavu prosím," pronesla tiše s citelnými rozpaky.
"Mně to nevadí, Lily. Nikdy jsem žádnou kamarádku neměla, celý život jsem tady, ani nevím jaké je to být venku takže... pokud jsi opravdu taková jaká se na první pohled zdáš, pak ráda budu tvoje kamarádka." Liliana nadšeně nadskočila na barové židli.
"Skutečně? Mám velkou radost! Páni... já nevím co říct!" Anabela se musela zasmát jejímu téměř dětskému nadšení.
"U hlávkového salátu, co bych teď měla dělat? Páni!" Zatřásla hlavou až se ní snesl pyl, který nepatrně pokryl Anabeliny misky plné cereálií. Liliana sebou škubla.
"Do prčic... promiň... zničila jsem ti jídlo!"
"To nic, vždyť je to jen... no... hm..." Anabela netušila jak to pojmenovat. Liliana zrudla.
"To je pyl... z tohohle," ukázala na útlé tobolky, které rostly z její hlavy.
"A k čemu je to dobré?"
"Vlastně k ničemu... měla jsem raději vypustit výtrusnice štěstí!" Zvolala. Anabela zamrkala. Liliana ztuhla.
"Já... už musím běžet... slíbila jsem rajčatům, že je podrbu pod listy, zatím pááá!" Divoce jí zamávala, než zahanbeně zmizela z kuchyně. Anabela se za ní několik vteřin dívala a snažila se pochopit co pro ni vlastně znamenal jejich rozhovor. Čím byly výtrusnice štěstí a proč lidi tolik zajímaly simorostí výtrusy? Zavrtěla hlavou. Měla více otázek než odpovědí, ale byla si jistá, že nebude Lilianu trápit dalšími dotazy. Navíc byla nyní její kamarádka, ať už to pro ni znamenalo cokoliv. Sama pro sebe se usmála. Nikdy by jí nenapadlo, že ve svém životě se seznámí s láskou i přátelstvím. Až pak se jí před očima zjevil obličej jejího bratrance.
"Kéž by i on mohl něco takového zažít," zašeptala smutně, než se pustila do nové přípravy snídaně.

Později se sešla v jídelně s Alanem...



"Alane? Mohu se tě na něco zeptat?"
"Jen povídej, Belinko," vybídl ji s úsměvem.



"Měl jsi někdy nějakého kamaráda?" Zašeptala nesměle. Alan zavrtěl hlavou.



"Celé dětství jsem strávil zavřený ve stodole, kde mým jediným občasným společníkem byl můj otec a na Sixamu na to nebyl čas," pokrčil rameny.
"Takže nevíš jaké to je?"
"Ne, ale proč se na to ptáš?"



"Lily mě dnes požádala o přátelství... ale já nevím jak se chovat."
"A jak by jsi se chtěla chovat?"
"Já nevím... nikdy jsem nebyla kamarádkou pro nikoho a..." odmlčela se.



"Belinko, myslím, že podobně jako na lásku, tak ani na přátelství neexistuje vzorec. Prostě dělej a říkej, to co cítíš," mrkl na ni.
"Myslíš, že dokážu být... kamarádka?"
"Co to povídáš? Samozřejmě, že ano. Jsi úžasná, chytrá, milá, něžná, krásná... všichni tě musí milovat." Anabela zrudla.
"Alane..."
"Já to myslím vážně. Jsi báječný člověk a v Lily zatím nevidím žádný problém, přijde mi celkem sympatická. Jsem si jistý, že budete báječné kamarádky," Anabela natáhla k jeho dlani svoji paži a stiskla ji.
"Také mě napadlo... že bych jí zkusila ušít nějaké oblečení, ale nevím jestli by to nebylo divné..."
"Proč by to mělo být divné?"
"Já nevím..."
"Belinko, nemáš důvod se toho bát. Jsi jako tvoje máma, takže jen do toho. Nové oblečení se jí určitě bude hodit, pořád chodí jenom v jednom."
"A myslíš, že to co má na sobě... není součástí jí?" Vydechla s rudým obličejem. Alan se zasmál.
"To netuším, ale myslím, že to jsou prostě šaty složené z listí," pokrčil rameny.
"To je ostuda... na to se jí nikdy nemohu zeptat!"
"Ale můžeš. Prostě se jí zeptej jestli jí můžeš ušít nějaké oblečení a pokud ti řekne, že to listí je součástí jí, budeš mít před sebou velkou výzvu," mrknul na ni s potutelným úsměvem. Anabela vydala frustrovaný zvuk.
"To nezvládnu..."
"Ale zvládneš," pokusil se ji ujistit.
"A půjdeš se jí na to zeptat se mnou?"
"Samozřejmě, ale nechtěj po mně abych se jí ptal, zda jsou její šaty svlékací," zasmál se. Anabela ho letmo plácla do ruky.
"To bych ani nechtěla! Ještě by ses do ní zamiloval!" Alan zavrtěl hlavou.
"To je přeci nesmysl."
"Ale není! Lily je moc hezká a milá..."
"Možná ano, ale já miluji tebe, rozumíš? Pro mě není nikdo krásnější než ty," Anabela zrudla až ke kořínkům vlasů, než se nahnula a ukradla mu polibek.
"A já miluji tebe," odvětila. V Alanových očích se zalesklo několik barev. Alan pomalu natáhl paži k jejímu obličeji, když se mu podařilo shodit na zem lžíci. Kovové nádobí zazvonilo o podlahu až oba nadskočili.
"Já... já... měla bych to jít hodit do myčky!" Zvolala a prudce se postavila.
"Belinko! Počkej!" Anabela sebou trhla a postavila se k němu.
"Copak?"
"Posaď se sem ještě ke mě na chvíli, prosím..."
"Proč?"
"Prosím," Anabela překvapeně zamrkala, ale rozhodla se mu vyhovět.



"Děje se něco?" Alan se zhluboka nadechl.



"Dlouho jsem přemýšlel a pochopil jsem, že spousta věcí je pro tebe důležitá, i když to nevyslovíš nahlas. Pak jsem si uvědomil, že to co je podstatné pro tebe je i pro mne. Proto jsem se rozhodl tajně navštívit vaši knihovnu... je pravda, že jsem strávil nějaký čas tady na Zemi jako chlapec, ale... nechci něco pokazit, i když zhruba tuším, co to obnáší," zavrtěl hlavou.



"O čem to mluvíš?" Zeptala se zmateně.



"Uvnitř mě koluje velká část mimozemské DNA a jen něco malého ve mně je lidské. Jsem více Sixaman než člověk a k tomu strážce. Kdybych dokončil svůj výcvik, nikdy bychom se nepotkali a pokud ano, chtěl bych aby jsi dokázala utíkat rychleji než já. Sixamané nemají na lidi alergii, ale jsou posedlý zkoumáním a objevováním nových věcí. Ale já jsem se nikdy nestal někým takovým. Můj učitel o mě říkal, že stejně jako se moje moc vzbudila dříve, tak moje lidské já zůstane na svém místě do doby, než svoji oddanost navždy věnuji Královně... až pak by se ze mě stal skutečný strážce. Možná se ptáš, zda bych takový nechtěl být. Skuteční strážci jsou opravdu mocní, znají veškeré triky, vědí si rady téměř se vším a všechno vždy dělají na úkor sebe. Jejich největší touhou je chránit Sixam a Královnu. Vždy umírají mladí, ale jejich smrt je hrdinská ačkoliv se poté stanou jen bezejmennými strážci, kteří opatrovali Sixam a položili za něj život. Žádný z nich by toho nikdy nelitoval, nebojí se smrti, ale selhání. To je něco co mě s nimi jako jediné spojuje. Sixam má svoje kouzlo... občas se zdá jako nejjasnější hvězda ve vesmíru. Rostliny tam září a opravdu nikdy tam nezahlédneš slunce, o to více si užíváš když vystoupí na oblohu Měsíc. Přál bych si aby jsi ho mohla někdy vidět. Dodává planetě život a ty to z něj můžeš cítit... vnímat tu obrovskou moc se kterou ovládá všechno co se na Sixamu nachází. Je sice méně nebezpečný než vaše slunce, ale o to více je mocnější. Někdo by řekl, že je to jen těleso na obloze, ale není to tak. Pro Sixam je Měsíc něco jako pro některé z vás bůh. Sixamané u něj hledají útěchu a my strážci z něj čerpáme sílu. Když se na tebe dívám, vím, že nerozumíš proč ti to všechno říkám," Anabela přikývla.
"Když jsem se rozhodl rebelovat věděl jsem, že o tohle všechno přijdu, ale miloval jsem Oxanu, nebo jsem si to aspoň myslel. Kvůli ní jsem zradil svoje druhy, podvedl jsem je... udělal jsem něco, co se neomlouvá a za co by mě měli svrhnout do Xarské sopky. Žádný strážce ani ve výcviku něco takového neudělal, byl jsem první nebo se o nikom jiném nemluví. Ale Královna mě nepotrestala až tak tvrdě, někdy si říkám, že tohle všechno věděla a zařídila to tak, aby se její proroctví mohlo splnit. Jistě to mělo nějaký hlubší význam, cítím to... ale jsem za to rád. Teď už vím, že se nechci vrátit na Sixam. Nechybí mi moje moc, vlastně jsem si ani nikdy nepřál být strážcem. Vím, že by mi nestačila ani celá síla světa, Měsíce, nebo čehokoli jiného abych po ní nyní začal toužit. Nepotřebuji žít dalších sto let abych se cítil šťastný, protože milerád věnuji zbytek svého času tobě a je jedno jak dlouhé to bude. Ve vyhnanství jsem se naučil být pokorný, trpělivý a naučil jsem se vážit si věcí, které mám. Proto si tě vážím, Belinko. Miluji tě. Jsi první člověk, který vstoupil do mého života a rozhodl se v něm zůstat napořád, ale to není ten důvod proč tě miluji. Je to tebou, tvojí báječnou povahou, která se na první pohled zdá vyděšená a křehká, ale v jádru jsi silná a statečná. Vlastně mě nepotřebuješ, i když si myslíš, že ano. Chtěl bych zasvětit svůj život tomu, aby jsi poznala kým jsi. Aby jsi pochopila, jak úžasná jsi a že nezáleží na tom, zda máš talent nebo sílu jako Herkules. K velkým činům tohle všechno nepotřebuješ. Chci stát po tvém boku a zestárnout s tebou a proto jsem se rozhodl..." odmlčel se a začal cosi vytahovat z kapsy svých kalhot. Anabela se snažila zahnat slzy. Co se jí to Alan snaží povědět?



"Tuhle krabičku jsem si půjčil z tvé komody, doufám, že se na mě nezlobíš. Ale obsah jsem se pokusil vyrobit sám. V jedné z vašich knihoven byla zajímavá kniha o různých výrobcích... nejsem sice v tomhle moc zdatný, protože všechny věci, co jsem kdy vyrobil byly ze slámy nebo klacíků, ale to by v téhle chvíli nebylo dobré..." zavrtěl hlavou. Anabele zrudly tváře, bylo to snad... bylo?
"Alane co se mi..." Alan ji přerušil.
"Počkej prosím... vím, co je to manželství, ale nikdy jsem žádné neviděl... tedy do chvíle než jsem přišel sem. Na Sixamu žádné svatby neprobíhají, není to naše tradice, ale... já nejsem tradiční Sixaman a i když mám v sobě víc mimozemské krve, než lidské... líbí se mi představa, že tě uvidím jako bílou princeznu... tedy pokud budu mít dost štěstí a ještě jsem tě svým proslovem neodradil." Anabela si zakryla ústa.



"ALANE!" Vykřikla téměř hystericky.
"Belinko, miluji tě a nedokážu si už ani představit, že bych žil sám nebo snad s někým jiným. Chceš si mě vzít, i když nejsem člověk a občas jsem jako elektrický vodič? I když jsem o spoustu let starší než ty? Vlastně bych mohl být tvůj dědeček a..." Anabela ho přerušila.
"ANO, ANO, ANO... milionkrát ANO!" Zakřičela a pokusila se na něj natáhnout, ale Alan jí uhl.
"Počkej, podívej se nejdříve na ten prsten. Co když se ti nebude líbit?"
"Chci tebe i ten prsten ať už vypadá jakkoliv!" Vykřikla, popadla jeho obličej do svých dlaní a prudce narazila svými rty do těch jeho až jim oběma cvakly zuby. Po chvíli se od sebe odtrhly téměř bez dechu.
"Belinko... Belinko... podívej se prosím na ten prsten," požádal ji zadýchaně. Anabela se zasněně zasmála, narovnala se na židli a uchopila do ruky krabičku.







"Vím, není to úplně dokonalé, bojím se jestli ti vůbec půjde... a pokud se ti nebude líbit, budu ho vyrábět tak dlouho, dokud nebude perfektní..."



"Co to říkáš, vždyť je perfektní!" Zvolala a ignorovala drobné nedostatky na prstenu, který se zaleskl pod světlem zářivky. Opatrně ho vyjmula z krabičky.



"Takže se ti líbí?" Vydechl a sledoval kámen, který se mu podařil na obroučku umístit mírně nakřivo.



"Je perfektní, dokonalý, božský, neuvěřitelně nádherný!" Zvolala a druhou paží si snažila setřít slzy, co jí stékaly po tvářích.
"Budu ho nosit už navždycky!" Vyhrkla a rychle si začala navlékat kroužek na prst.



Mírně sebou škubla, když pocítila nepatrnou hranu na obroučce, která letmo poškrábala citlivou kůži na jejím prsteníčku, ale bylo jí to jedno. Tenhle prsten pro ni vlastníma rukama vyrobil Alan a i kdyby jí to mělo prst utrhnout, nosila by ho až do konce svých dní.
"Miluji tě!!" Zavolala na něj a divoce na něj skočila, čímž se oba sesypali na zem.



Po chvíli se zvedli z podlahy a Anabela začala táhnout svého snoubence z jídelny.



"Kam mě to táhneš?" Ptal se se smíchem Alan.
"Dneska chci být jenom s tebou, ať se třeba celý svět mezitím rozpadne!"
"Kdyby se rozpadl svět, tak by nám to nemohlo být tak úplně jedno," mrkl na ni. Anabela zavrtěla hlavou a skočila na něj. Alan ji zachytil a Anabela ho objala kolem krku.





"Pokud by se rozpadl a já bych mohla být celou dobu s tebou, tak mi to bude jedno," zašeptala. Alan se zasmál.
"Dobrá, takhle se mi to už také zamlouvá... akorát je pravda, že bych přišel o tu chvíli kdy budeš princezna," vydechl jemně.
"O to nepřijdeš! Ani já nechci přijít o moment, kdy budeš jako princ," pronesla tiše a zahleděla se znova na prsten.
"A kde jsi ho vůbec vyrobil?"
"Ve strojovně... tajně jsem se tam v noci proplížil, protože jsem se v knize dočetl, že je ten stroj v suterénu," zamumlal.
"Alane! Co kdyby tě viděl Patrik?"
"Asi by mě něčím přetáhl, ale měl jsem štěstí, takže si s tím nelam hlavu."
"Ale..." Alan ji přerušil polibkem.



"Žádné ale... nechtěla jsi mě někam odvézt?" Anabela se nervózně zasmála, než společně vykročili z kuchyně.

Ale že to Alanovi trvalo, než se odhodlal A jaké šaty asi budou Lilianě slušet - a mimochodem, půjde ji vůbec převléknout ?

 Jéé, to je tááák krásné  už se těším na Belinku v bílém
A Liliana se mi líbí čím dál víc, a Belinka má pravdu, škoda, že ji Patrik nepoznal dřív než Oxanu... Jenže nebýt Oxany, čert ví, jestli by se s ní kdy setkal, takže vlastně to tak asi muselo být

Nádherný díl!
Liliana je kouzelná, ty její hlášky mě dostávají do kolen Ale jsem ráda, že si holky padly do oka.

Jinak milé překvapení se zásnubami Alan je kouzelnej, naprosto Bellinku chápu, že vlastnoručně vyrobený prsten nechce nikdy sundat. Takových věcí si člověk váží o to víc.

Jsem moc zvědavá, jak to bude Bellince slušet v bílých šatech, určitě bude jako princezna.

Už se těším na pokračování!

Tak jsem konečně po třech dnech dočetla tohle veledílo.. od února jsem měla co dohánět. Lucisab tenhle příběh je naprosto dokonalý na nějaké strhávání bodů se vyprdni, na to se tu už myslim stejně nehraje nasmála jsem se při tom díle, jak Patrikovi sklouzl ten ručník. Ten záběr na Lily s otevřenou pusou je dokonalej už se moc těším na pokračování! Teď to bude horší, když jsem dočetla až sem, tak teď musím čekat asi začnu ještě s tím tvým Nervózním jedincem
Vážně skvělá práce

Díky holky

Ludmi, simorosti jdou ve hře převlékat, akorát mají po těle zvláštní čáry takže vlastně Lily vypadá jako když je potetovaná uvidíme co bude příběhově, akorát výběr oblečení na ni bude šílený oříšek, pokud nějaké oblečení přeci jen získá  

Fidgety, kdyby se Oxana nezjevila Patrik by s Davidem dál pokračovali na teleportu a možná by se časem přeci jen někam teleportovali těžko říct jak brzy, ale určitě by Lily poznal akorát je pravda, že kdyby nebyla Oxana, tak by nebyl ani Alan

Jani jsem moc ráda, že se ti Lily líbí chudák ještě moc neumí chodit mezi lidmi, takže ti mohu slíbit ještě aspoň milion jejích hlášek

soarko, strašně moc si vážím tvých slov moc mě těší, že ti udělal můj příběh radost a že jsi se k němu po takové době vrátila moc děkuji za tak krásný komentář nevím vůbec co říct snad jen, že jsem ráda, že jste se mnou všichni vydrželi až do dnešního dne a doufám, že se mnou ještě nějakou dobu přežijete, než se dostaneme do páté generace jinak pokud se pustíš do Nervózního, tak doufám, že se ti bude zamlouvat je to zase něco maličko jiného ještě jednou moc děkuju

Vím, že jsem to tady teď docela zanedbávala, ale dlouze jsem uvažovala jak napsat co nejlépe následující dílek a po něm i ty další, tak mi to doufám odpustíte

03x51

V bunkru mezitím nastal na několik týdnů pokoj. Starší generace se věnovala dávno zapomenutým projektům, zatímco ta mladá se věnovala především sama sobě. Patrik nadále ležel v listinách o bunkru a tajně po očku pozoroval Lilianu a snažil se najít spojitost s ní a jejich domovem. Co by ho mělo přimět ji v budoucnu tolik zde chtít? Proč byla tak důležitá? Kvůli čemu? Ptal se sám sebe zatímco si měřil její drobnou postavu. Liliana si ho mezitím snažila příliš nevšímat, i když i tak mezi nimi došlo hned k několik potyčkám, které ve velké většině skončily okopanými Patrikovými lýtky. Ti dva si stále nerozuměli, i když Liliana nebyla schopna zapomenout na den kdy ho viděla plakat. Co se mu muselo stát tak hrozného, že kvůli tomu brečel? On, ten nejméně sympatický obyvatel bunkru? To jí bylo nadále záhadou.

Alan se v mezičase snažil stvořit snubní prsteny a Anabela se každým dnem snažila ušít vlastní svatební šaty. Oba měli pocit, že musejí pohořet, ale i tak se nadále snažili připravit se na svůj velký den s co možná největší vervou.

Proto když nakonec nastal den D byli všichni nervóznější než kdy předtím.



"Jsi si jistý, že opravdu víš, co je to manželství?" Zeptal se ho už možná posté David. Alan mu věnoval úsměv a přikývl.



"Samozřejmě, nemusíte mít strach. Miluji Belinku, opravdu... a chtěl jsem vám poděkovat za půjčení obleku, vážím si toho," vydechl pevným hlasem.



"Jsem rád, že ti padne," odvětil David. Christine si dlouze vzdychla zatímco její zraky nadále směřovaly ke dveřím.
"Davide... víš, kde je náš syn?" Vydechla, aniž by řádně zaznamenala jejich předchozí rozhovor. David se na ni ohlédl.
"Netuším, naposledy jsem ho zahlédl ráno," pokrčil rameny. Christine si vzdychla a stiskla svoje drobné paže do pěstí.
"Jen doufám, že neprovede nějakou hloupost... už toho bylo dost," zašeptala.
"Nikdy jsem nechtěl Patrikovi jakkoliv ublížit," pronesl jejím směrem Alan. Christine mu věnovala unavený pohled.
"Jenže to se stalo ve chvíli, kdy jsi sem přišel s tou odpornou příšerou! Jen doufám, že je opravdu už nadobro pryč!" Zvolala rozčileně. Alan si vzdychl.
"Omlouvám se za ni, ale nemůžu smazat, to co se již stalo... mohu jen slíbit, že se Oxana už nevrátí. Je zpátky na Sixamu... těžko říct, co s ní nakonec provedli..."
"Pro mě za mě ať ji třeba vystřelí do jiné galaxie! Hlavně ať už neotravuje!" Alan pokýval hlavou.
"Jsem přesvědčený o tom, že už ji neuvidíte," podotkl klidně.
"Jen doufám, že ti to není líto!" Uhodila na něj.
"Samozřejmě, že ne. Mezi mnou a Oxanou všechno skončilo už dávno. Nechybí mi..."
"Dobře... stejně si na tebe budeme dávat pozor, na to nezapomeň!" Pohrozila mu. Alan přikývl.
"Počítám s tím... slibuji vám, že vás nezklamu," David přikývl.
"Hlavně neubliž Belince, to je pro nás nejdůležitější," ozval se David.
"To bych nedokázal. Spíše bych ublížil sám sobě než jí. Chci s ní být, proto tu stále jsem..."
"Co tím myslíš?" Vydechla Christine, když je vyrušily cizí kroky.





Anabela se několik krátkých vteřin dívala na svého milého. Kochala se pohledem na jeho nažehlený oblek i černé vlasy, které se mu vlnily podél obličeje. Alan k ní zvedl zrak a jeho koutky se roztáhly do širokého úsměvu. Bylo to pro ní jako kdyby se na ni rozsvítilo slunce. V jeho očích se odráželo hned několik barev. Vypadal téměř kouzelně, nadpozemsky... téměř se zdál, že snad ani není skutečný.
"Alane..." zašeptala jeho jméno. Alan se pomalu zvedl a postavil se před ní ve své výšce.



"Jsi překrásná," vydechl a Anabela zrudla.
"Ty... ty... také," vykoktala. Alan zakýval hlavou až mu pramen vlasů dopadl více do čela. Anabela váhavě natáhla paži k jeho tváři a vlasy mu zpátky urovnala na místo.
"Jsi princ," zašeptala.
"A ty jsi princezna," pronesl tiše.
"Opravdu si mě chceš vzít?"
"Na co se mě to ptáš? Samozřejmě, že si tě chci vzít," vydechl jemně a stiskl něžně její paži.



"Jsi připravená?"
"S tebou na cokoliv," odpověděla s lesknoucíma očima. Alan jí letmo pohladil po tváři. Ani jeden si tak nevšiml...



...tiché postavy za jejich zády.



Liliana byla fascinovaná tím co viděla, ale netušila jak reagovat. Díky pamětím předků věděla, co je to svatba, ale mohla jít mezi ně... nebo snad ano? Nebylo to až moc soukromé? Dlouze si vzdychla a opřela se o kovový žebřík. Chtěla se na ně dívat. Chtěla si vytvořit vlastní vzpomínky na pojem svatba. Chtěla porozumět tomu, proč to lidé vůbec dělají. Byla to přeci jen slova vyslovená do vzduchu a přesto se zdálo jako kdyby se jednalo o něco víc. Jako kdyby tento možná na první pohled nedůležitý moment byl podstatnější než cokoliv jiného. S obdivem pozorovala Anabeliny dlouhé šaty i vyčesané vlasy a uvažovala nad tím, zda by něco takového chtěla i pro sebe. Přála by si snad něco takového zažít? Stát s někým pod starými, bzučícím zářivkami bunkru, který byl jejich domovem. Místem, kde mohli svobodně dýchat bez toho aniž by je zasáhla radiace, která nadále sužovala venkovní svět. Liliana si tak často snažila představit, jak to vypadá za zdmi bunkru. Pokoušela si představit přeživší lidi, kteří se potáceli přírodou spálenou radioaktivními látkami. Vždy jí bylo do pláče. Milovala přírodu... cítila k ní hlubokou lásku, která jí pohlcovala a ve svém nitru si zoufale přála pomoci... jenže jak? Byla jen simorostem a kdyby se dostala ven, byla by první kdo by po prvním nádechu zemřel. Její duše i část těla byla sice lidská, ale ta druhá polovina byla rostlinná... dokázala tedy vnímat zvuky plodin, které nikdo jiný nemohl slyšet. Byla jako lesní víla, skřítek... uměla komunikovat s přírodou, ale nedokázala je plně ochránit. Otřela si zbloudilou slzu a raději se rozhodla ze své vzdálenosti pozorovat svatební obřad.



Alan odněkud vytáhl zlatou obroučku, která se pod solárními světly zaleskla jako ten nejzářivější diamant.



"Belinko... dlouho jsem přemýšlel, co všechno bych ti chtěl říct. Jak vlastně začít? Kdysi ses mě ptala, zda si pamatuji kdy jsem se narodil a já ti odpověděl, že si nejsem jistý, protože s otcem jsme moje narozeniny slavili ve chvílích kdy byla nejlepší možnost. Kdy jsem mohl s ním jít ven na procházku, ale nyní... nyní už to vím. Prohledal jsem svoje deníky a zjistil jsem, že jsem se narodil v lednu roku 2005 a tudíž jsem skoro o 60 let starší než ty. Mohl bych být tvůj děda a vlastně bych tu ani neměl být, ale osud zjevně chtěl, aby to bylo jinak... abych byl tím nejdéle žijícím strážcem, kterého kdy nosil svět. Nikdy se nedozvím, zda za tohle všechno může Královna, ale ať už je to jakkoliv, jsem za to rád. Než jsem tě poznal, byl můj život jako lavina... jako obrovská hora kamení, která se řítila neobyčejnou rychlostí ze samého srázu jen kvůli tomu, aby neomylně dopadla na samé dno. Skutečně jsem padl, žil jsem 50 let ve vyhnanství a přál si zemřít. Chtěl jsem změnit svůj život, obrátit ho naruby a napravit vše co jsem provedl. Ale nebylo mi to dopřáno, žil jsem každý den mezi hologramy a Oxanou, kterou jsem nenáviděl stejně jako sám sebe a pak... pak jsi přišla ty. Byl to jako blesk s čistého nebe. Byla jsi tak vyděšená a bála ses na mne pohlédnout, zatímco já... nedokázal jsem se na tebe nedívat. Byla jsi tak krásná se svýma velkýma očima plnýma strachu a tmavými vlasy, do kterých ses snažila skrýt svoje pocity. Byla jsi pro mě jako magnet, tak moc jsem si přál tě přesvědčit o tom, že bych ti nikdy nic neprovedl, ale zároveň jsem se bál k tobě přiblížit. Působila jsi jako porcelánová panenka. A pak... pak když jsem skončil zde spolu s Oxanou a mohl jsem tě vidět každý den... přišlo mi, že jsem nikdy nemohl mít větší štěstí. Protože moci tě potkat každý den byl pro mě dar, který byl nad všechny výhody, které jsem kdy získal. Pochopil jsem, že i přes moji moc, se kterou bych mohl dokázat téměř cokoliv, i přes léta, která nesu na svých bedrech... i přes bojovné techniky, které jsem se naučil na Sixamu... jediná věc na světě po které toužím jsi ty a je mi jedno zda u toho zestárnu, protože tak to přeci má být, ne? Nevadí mi zemřít jako člověk, nemusím mít žádnou slávu ani nemusím se svojí mocí získávat výhody. Miluji tě, patří ti můj život a pokud ho bude někdy potřeba směnit za ten tvůj, pak to udělám. Chci být s tebou, chci s s tebou prožívat tvé radosti i starosti. Chci se dívat na to, jak se budeme měnit... chci tě držet za ruku a užívat si každý den jako kdyby měl být poslední. Je mi jedno jak dlouho to bude trvat, jak dlouho budu schopen ještě žít... chci ti věnovat každou vteřinu mého života... dávám ti svoji věrnost, lásku, zbytek mé moci... patří ti všechno. Proto se tě ptám... vezmeš si mě? Ačkoliv jsem o tolik let starší, jsem zelený jak brokolice a občas elektrizuji? Ačkoliv člověka připomínám jen vzdáleně?" Anabela zalapala po dechu. Otřela si jednou paží slzy a přikývla.
"Ano, ano... ANO!" Ozval se její skřehotavý hlas. Alan se široce usmál a...



...něžně uchopil její dlaň.



Pomalu začal navlékat prsten na její prst.
"Slibuji ti, že tě už nikdy neopustím a také, že se naučím v sobě krotit moji nestabilní moc. Budu tady když potřebovat pomoc, budu tě opatrovat a chránit. Miluji tě," zašeptal a pohlédl do jejích očí. Anabela popotáhla.
"Alane..." pohladila jeho dlaň. Tolik ho toužila sevřít v náručí. Bylo to jako kdyby tam nikdo jiný kromě nich nebyl. Jako kdyby všichni zmizeli.
"Alane..." zopakovala jeho jméno...



...a vzala do ruky druhý prsten. Po chvíli nalezla svůj hlas.
"Alane... někdy mám pocit, že ani nejsi skutečný. Když jsem byla malá, vždycky jsem věděla, že budu sama, že nikdy nepoznám lásku. Byla jsem s tím smířená... a pak... pak jsi přišel ty. Před chvílí jsi řekl, že jsem byla jako blesk z čistého nebe... sice je pravda, že nevím jak vypadá skutečný blesk, ale myslím... jsem si jistá, že ty jsi pro mě byl to samé. Neočekávala jsem to... nečekala jsem tohle všechno. Představovala jsem si svůj život jako prosté žití s mým bratrancem, kdy oba budeme čekat na zázrak nebo na smrt. Jenže pak jsi přišel ty... nejdříve jsem se tě opravdu bála, byl jsi tak jiný a vlastně pořád jsi. Ale později jsem poznala, že jsi ten nejlaskavější muž na světě... jsi hodný, obětavý, milý, krásný. Velice brzy jsem zjistila, že jsi hodný. Možná nejsi tak úplně člověk, ale miluji tě. Dokázal jsi ve mně vzbudit tolik věcí... vjemů, které jsem ani nevěděla, že existují. Dostal jsi se do mého srdce, pomalu a trpělivě... a pak... málem jsi zemřel a já pochopila, jak moc by byl můj život bez tebe prázdný a nicotný. Tvoje přítomnost je elektrizující nejenom kvůli tvé moci, ale také kvůli tobě samému. Svět by byl bez tebe chudý a prázdný. Ani se nedivím, že ti byl dopřán tak dlouhý život... zasloužíš si ho, protože bytostí jako jsi ty je na světě už málo." Dlouze se nadechla a otřela si slzy.
"Přála bych si s tebou prožít všechno, co život může nabídnout. Chci s tebou plakat, radovat se, poznávat nepoznané, milovat tě... chci se dívat do tvých křišťálových očí každý den, protože jen ony mi dávají sílu vstát a svádět boj s časem. Možná nikdy nespatřím slunce, ale vím, že dokud budeš se mnou, nepotřebuji ho. Ty jsi moje slunce, můj vítr, můj déšť, moje hvězdy. Vyrostla jsem tady, zavřená v bezpečí protiatomového krytu jako skleníková květina, ale netrápí mě to... jsem šťastná, že jsem mám tak velké štěstí a mohu být s tebou... že mě miluješ... i když jsem věčně vyděšená, zbabělá... i když pláču, když něco zkazím... jsi můj průvodce, moje opora, moje všechno. Nemám moc jako ty, neumím zastavit čas ani teleportovat nikoho napříč časem a prostorem, ale dávám ti svoje srdce, svoje dlaně, svoji duši. Jsi moje jediná láska a to se nikdy nezmění. Děkuji ti za veškerou trpělivost co se mnou máš, děkuji ti, že jsi... že mi nasloucháš... děkuji ti za všechno. Těším se na každý den, který spolu prožijeme... a že jich bude ještě spousty. Lidský život možná není tak dlouhý jako ten sixamský, ale jsem si jistá, že každá vteřina co strávím po tvém boku, bude nezapomenutelná. Miluji tě navždycky... chceš si mě tedy vzít? Chceš?" Zašeptala. V Alanových očích se zjevilo několik nových barev, než se tiše zasmál.
"Ano, moje odpověď bude vždy ano. Miluji tě, Belinko," vydechl a natáhl k ní správnou ruku.



Anabela svými třesoucími prsty umístila hladký kroužek na své místo a zhluboka se nadechla. Z jejích očí vytékaly slzy.
"No tak... šššš... všechno pro nás začíná," zašeptal a sevřel její dlaně mezi své.



"Opravdu? Mám pocit... jako kdyby to ani nebyla pravda..."



"Tohle je ta největší pravda," vydechl tiše a zaměřil se na jejich ruce, které společně vytvářely dokonalý kontrast. Pomalu k ní zvedl hlavu zpět.



"Myslím, že jsem připraven s tebou zešedivět," pronesl ve snaze vykouzlit na její tváři úsměv.



Anabela mu věnovala úsměv.
"A budu se ti tak líbit?" Zašeptala kolísavým hlasem.
"Budeš se mi líbit ve všech tvých podobách," odvětil,...



...než si ji přitáhl k sobě pro polibek.



Lilianě tiše zavzlykala. Tohle bylo něco... něco... co ani nedokázala nijak pojmenovat. Tohle nebyla jen slova vyřčená do vzduchu... bylo to něco, co se dokázalo dotknout i jejího srdce. Otřela si slanou vodu z lící. Až pak se v její mysli zjevilo něco, co by jí nikdy nenapadlo. Mohl by někdo takhle milovat ji? A dokázala by ona někoho milovat? Zhluboka se nadechla, když zaslechla kroky na schodech. Za několik vteřin, mohla spatřit autora zvuku. První čeho si všimla byly jeho divoké kaštanové vlny, které se pohupovaly v rytmu jeho rychlé chůze. Patrik... byl to on a zdál se vzteklejší než kdy předtím.



"PŘESTAŇTE UŽ S TOU KOMEDIÍ!" Ozval se jeho rozzuřený hlas. Anabela se k němu prudce ohlédla.
"Patriku..." vydechla nešťastně jeho jméno.

Tak krásný obřad a ten mešuge Patrik ho musí takhle zkazit, sice se ho snažím pochopit, ale tohle je na mě už trochu moc

Nádherná nevěsta  A ty proslovy byly opět krásné   To je dobře, že je Patrik nepřerušil dřív, to by byla škoda. Ale tak nějak celou dobu jsem čekala, kdy tam vtrhne.. Tak snad jim ten den úplně nepokazí, nejvyšší čas, aby se vzpamatoval

Patrikovi slusne hrabe, jeste ze neprekazil tak krasnou svatbu uplne :)

Nádherná svatba a krásné proslovy Všechno jsi tak krásně vystihla. Moc jim to přeju.

A Patrika už bych nejradši nakopla, nebo vykopla na měsíc.

Díky holky no s Patrikem zažijeme ještě spousty zajímavých věcí... jinak, jelikož jsem to tady celkem zanedbávala, rozhodla jsem se, že přidám dílek už dnes


03x52



"Patriku," zašeptala znova jeho jméno Anabela. Patrik se zamračil ještě více pokud to bylo ještě vůbec možné.



"Nechápu jak jsi se mohla nechat takhle zblbnout! Jenom tě omámil! Ukradl ti rozum a zničí tě stejně jako to mě udělala jeho společnice!" Uplivl si. Alan dlouze vydechl.



"Fajn... vraž mi," vyzval ho Alan klidným hlasem. Anabela ho divoce chytila za předloktí.
"Ne!" Zvolala a držela svého novomanžela u sebe. Patrik znechuceně hleděl na scénu před sebou.
"Nebudu dělat co mi řekneš!" Zakřičel na něj.
"Pokud ti to pomůže, tak to udělej. Vím, že ti připomínám Oxanu, ale to neznamená, že jsem ta samá bytost. Jsem zelený a částečně pocházím ze Sixamu, ale nejsem jako ona. Mrzí mě, že jsi neměl možnost si to s ní osobně vyříkat, ale stejně by to nemělo cenu, věř mi. Oxana byla hluchá i slepá k věcem o kterých nechtěla nic vědět. Nezáleželo by jí na tvých pocitech ani na ničem jiném. Jejím jediným cílem bylo její blaho, nedokázala by se do tebe vcítit, spíše naopak... nedokázal by ses dostat přes její vlastní pýchu k jejímu svědomí, které leželo v hlubinách její duše rozdrcené na milion kousků. Nepochopila by tě, ublížila by ti naopak ještě víc. Byla perfektním manipulátorem, tyranem... byla chorobně posedlá mocí, proto jsem se jí hodil já, protože jsem byl hloupý, příliš mladý a opuštěný. Oxana byla starší než já a věděla co má dělat. Nikdy jsem nebyl jako ona, i když jsem ji ve své době miloval... ale pokud ti pomůže, když mi jednu vrazíš, si vyřešit věci v sobě, tak ti klidně nastavím svoji tvář. Byla to přeci jen i moje vina... nechal jsem se okrást a nevšiml jsem si toho včas. Takže se ti omlouvám, Patriku... omlouvám se ti, že jsem nezasáhl včas, že jsem tě nechal okusit největší část její medicíny... že jsem nebyl skutečným strážcem ve chvíli, kdy mě bylo opravdu třeba." Alanův hlas byl pevný a jeho křišťálové oči hleděly do zorniček svého společníka. V bunkru zavládlo ticho. Patrik prudce zavrtěl hlavou.
"Nesnaž se mi hrát na city! Nevěřím ti ani slovo! Osoby jako jsi ty jen ustavičně lžou! Řekni mi jediný důvod proč bych ti měl věřit?! Jak bych ti vůbec mohl věřit?! Vrazili jste sem jako velká voda a na nic jste se neptali! Já jsem nebyl ten, který by vás sem pozval, prostě jste se sem dostali násilím! Tak jak mám věřit tomu, že nechceš přes svoje čáry máry ublížit mojí sestřenici?!"



"Nemohl bych jí ublížit, protože ji miluji."
"Nevěřím ti! Chci aby jsi od ní dal ruce pryč!"
"To neudělám. Pokud mě tady Belinka chce, pak tady i zůstanu a budu tady s ní, dokud si to bude přát."
"Samozřejmě, že si to bude přát, když jsi jí vlezl do hlavy!"
"UŽ TOHO NECH, PATRIKU! Miluji Alana a musíš se s tím smířit! Máš pravdu, že mi vlezl do hlavy, do srdce i do duše, ale nepoužil k tomu žádnou moc! Miluji ho pro něj samého!"
"A jak to můžeš vědět?! Něco takového by jsi nikdy nedokázala rozeznat!" Zakřičel na ni. Anabela prudce zavrtěla hlavou.
"ALE DOKÁZALA! Miluji ho a na tom nic nezměníš, i když tady budeš křičet třeba celý den!"
"Ale změním! Pokud toho mizeru dostanu z bunkru pryč!"
"Ani se ho nedotkneš! Alan je můj manžel a sáhneš na něj jedině přes moji mrtvolu, je ti to jasné?! NIKDY TI NEDOVOLÍM, ABY JSI MI HO VZAL!" Zakřičela na něj autoritativně a v jejích očích se objevil zvláštní lesk, který dříve patřil jejímu otci i dědovi. Byla to síla její osobnosti, kterou ani netušila, že vlastní. Alan se na ni ohlédl a s obdivem pozoroval její útlou postavu, kterou se držela u jeho těla. Vnímal její hrdost, která z ní křičela způsobem, který si nedokázal představit. Anabela byla silná, i když o tom ani sama nevěděla, v ten moment to znova spatřil. Viděl to v jejích jemných rysech v obličeji, když se tyčila před svým rozčileným bratrancem a bez jediného náznaku strachu opětovala jeho bodavý pohled.
"Udělám co bude třeba!" Oponoval ji prudce.
"Nedovolím ti to!" Ozvala se ostře a předstoupila před Alana.
"Ne Belinko... ne..." zašeptal Alan a stáhl ji znova za sebe.
"Snažíš se ji ovládat!" Zvolal vztekle Patrik a udělal krok k nim.

Byla to možná jen vteřina, drobný okamžik, když sebou Liliana u kovového žebříku cukla. Takhle si svatbu v žádném případě nepředstavovala. Zakryla si ústa. Takhle to přeci nemohlo skončit... nemohla dovolit, aby měla Anabela zkaženou svatbu... nemohla nechat Patrika, aby udělal co toužil učinit, ale co by měla provést? Až pak pocítila známé zabrnění ve svých listech. Výtrusnice štěstí... to byla jedna z mála věcí, které jako simorost dokázala vypustit. Jenže... v poslední době nebyla příliš šťastná, nebyla si jistá jak moc by to mohlo fungovat, ale byla rozhodnutá se o to alespoň pokusit, protože... protože jí Anabela nabídla přátelství a i když si nebyla příliš jistá jaké by fungovat kamarádství mezi někým jako je ano a člověkem... ale i tak byla rozhodnutá učinit cokoliv, aby zachránila den, který pro Anabelu tolik znamenal. Dlouhými kroky vystoupila ze svého úkrytu.
"HEJ!" Zakřičela na Patrika. Oslovený sebou škubl a jeho pěst se zastavila v půli cesty od Alanova obličeje. Prudce se ohlédl.
"TY!" Zasyčel.
"Ano, já," ujistila ho.
"Taky se mi kliď z cesty!" Zařval a otočil se zpět k mimozemšťanovi, když k němu Liliana vyběhla, silně semkla jeho dlaň a vši silou ho stáhla k sobě blíž. Patrik, který nečekal její výpad zavrávoral, ale nakonec zůstal stát na místě. Jednu paži mu přiložila na tvář a zlehka zatřásla s hlavou. V ten moment se z jejích tobolek začalo vznášet cosi drobného... jemného natolik, že to mohla zřít jediná bytost v místnosti... Alan. Zelený Sixaman hleděl téměř s otevřenými ústy na zvláštní prášek, který začal stoupat z její hlavy a pak to ucítil... byla to vůně jako rozkvetlá louka... jako něco co nikdy nemohl cítit pořádně, ale přesto se v jeho srdci usídlil hřejivý pocit... pocit domova. Zlehka vydechl... bylo to příjemné, natolik uhrančivé, že nedokázal nic povědět... jediné na co se zmohl, bylo omotat svoji paži kolem Anabelina pasu a začít zasypávat její tvář polibky. Anabela se zlehka naklonila k němu a vyměnila svoje líce za svoje rty. Najednou se nedokázali soustředit na nic jiného než na štěstí, které se zarývalo do jejich duše jako opojný parfém. Podobně na tom byli i David s Christine, kteří šok z chování vlastního syna nahradily za svoje spojené ruce. Patrik zalapal po dechu...



...a zoufale se chytil jejího pasu. Měl pocit, že upadne. Jeho hlava se točila v divokých vírech. Liliana ho pohladila po hlavě.
"Nedělej tohle prosím, řekli mi, že jsi nebyl zlý... pak neubližuj lidem, kteří tě milují," požádala ho klidně. Patrik k ní zvedl tvář. Jeho pohled byl najednou jiný. Čokoládová barva jeho duhovek se zdála najednou hřejivá jako kdyby se v ten okamžik dívala do očí skutečného Patrika.
"Nechci aby někdo ubližoval mojí rodině... nechci, aby někdo musel cítit to co cítím já," zašeptal a v jeho očích se objevily slzy.
"Šššš... pak to vypusť ze svojí hlavy, zlost je k ničemu..." Patrik se několik vteřin díval do jejích zvláštně zelených očí, když se jeho srdce rozbušilo.
"Nedokážu to... bolí to... tak moc to bolí..." vydechl tiše.
"Pak nenech, aby to nad tebou převzalo vládu. Nauč se s tím žít... život nedává na výběr, ani mě nedal... kdybych mohla, zůstala bych se svojí rodinou, ale místo toho jsem zde... mezi vámi... s tebou... a ty mě nenávidíš," zašeptala. Patrik několikrát zamrkal a v jeho očích se zjevilo něco zvláštního.
"Není pravda, že bych tě nenáviděl... jen mám strach," odvětil. Liliana šokovaně zalapala po dechu. Věděla, že říká pravdu. Její výtrusnice štěstí sice nefungovaly jako sérum pravdy, ale z nějakého nepochopitelného důvodu na ně Patrik reagoval zrovna tímhle způsobem. Jako kdyby měl po pocítění uměle vyvolaného štěstí chuť se jí svěřit. Jako kdyby něco malého v něm čekalo na chvíli kdy bude moci začít vyprávět o svých děsech. Patrik zavrtěl hlavou, když se z jeho mysli začínalo dostávat opojení z věci, která se vznášela ve vzduchu.
"Co se to se mnou děje..." zamumlal a chytil se za hlavu. Liliana se zděšeně rozhlédla, ale kromě ní si Patrika nikdo nevšímal.
"Pojď se mnou!" Zvolala, pevně omotala svoje prsty kolem jeho dlaně a začala ho rychle táhnout do chodby. Patrikovi se pletli nohy, ale poslechl ji. Zmateně došel až na samý konec chodby kde se zastavil.
"Co to... počkat... to... ty jsi mě očarovala!" Zařval, když se pořádně uvědomil skutečnosti, které se udály.



"Já neumím kouzlit, takže si mě nepleť s nějakou čarodějnicí!"
"Tak co jsi před chvílí udělala?!" Zakřičel.
"Kdyby sis ráčil přečíst všechny ty šílené knihy co tady máš místo opruzování ostatních, tak by jsi to možná věděl!" Odsekla.



"Koukej to vyklopit!"
"Trhni si stvolem!"
"To ty si trhni stvolem! Nikdo mě nebude ovládat! Už nikdy!" Zakřičel prudce.
"Jenže já jsem tě neovládla, ty blbečku! Jenom jsem tě nechala pocítit štěstí!" Zvolala vztekle. Patrik sebou škubl.
"Přestaň si se mnou hrát! Mám toho tak akorát dost! Jdu zpátky!" Liliana mu zatarasila cestu.
"Nikam nepůjdeš!"
"A jak mi v tom chceš zabránit, králičí bobku? Očaruješ mě abych se nemohl pohnout?!"
"Udělám něco lepšího kudrnatý smraďochu!" Vyhrkla divoce a vší silou mu dupla na nohu.
"AU! Okamžitě toho nech!" Zacouval od ní.
"Naučím tě, aby jsi se přestal chovat jako mizerný plevel! Už nebudeš ubližovat nikomu a to ani sám sobě!" Zakřičela zatímco atakovala jeho chodidla. Patrik cosi zamumlal, než ji divoce přitiskl k sobě, čímž ji zamezil další možnosti k jejím výpadům.
"Pusť mě!" Zamlela se v jeho náruči.
"Neustále mě okopáváš jako zatracený záhonek a narušuješ můj osobní prostor! Proč mě prostě nemůžeš dát pokoj?! Ale víš co? Teď ti dokážu, že si se mnou nemůžeš dělat co tě napadne!"
"A jak? Uhodíš mě, protože jsem zelená žena?!"
"Ne, naruším tvůj osobní prostor jako všehoschopný lidský muž," procedil, než...



...prudce přitiskl svoje rty k těm jejím.



Liliana se mu pokusila vytrhnout, ale jeho paže byli příliš těsně omotané kolem ní. Její srdce se prudce rozbušilo. Bylo to tak zvláštní... tak jiné... tak podivně elektrizující. Zmateně zalapala po dechu, když silně přitiskl svoje měkké rty k jejím ústům. Co se to s ní dělo? Co to s ní dělal? Ptala se sama sebe, když sevřel její zápěstí...



...a začal s ní couvat směrem ke stěně.



Jeho polibky byly divoké jako on sám... prudké, neočekávané jako jarní déšť a přesto v ní zanechávaly zvláštní dojem... dojem, který jí přiměl mu začít polibky vracet ačkoliv si ani sama nebyla jistá, co zrovna dělá. Patrik šokovaně zalapal po dechu a odtrhl se od ní. Několik vteřin se díval do jejích duhovek, než pustil její zápěstí a něžně přejel svými prsty po její tváři.
"Lily..." vydechl její jméno, opatrně uchopil její zátylek a sklonil se k ní pro další polibek.



Tentokrát byly jeho rty něžné. Zlehka se otíral o její ústa tím nejzvláštnějším způsobem jaký si kdy dokázala představit. Její srdce se divočeji rozbušilo a obě své dlaně přitiskla pevněji k jeho hrudi. Simorosti něco takového nikdy nedělali. Její druhové žili pohromadě jako rodina a jejich láska byla vždy čistě bratrská a sesterská, jenže tohle... tohle bylo něco jiného. Bylo to něco, co neznala ani ze vzpomínek předků. Patrik několikrát přitiskl svoje rty k těm jejím, než se od ní odtrhl a opřel svoje čelo o to její.



"Co to dělám?" Zamumlal se zavřenýma očima zatímco jeho životadárný orgán vytvářel v jeho hrudním koši podivné gymnastické kreace.



"Já nevím," odvětila tiše, neschopna jakékoliv další odpovědi. V ten moment dokázala vnímat jen teplo jeho náruče spojené s hřejivým stiskem jeho široké dlaně, která perfektně pasovala k té její.
"Já to také nevím... ale... ale... vím, že bych to neměl dělat... neudělám ti to, co provedli mně..." zašeptal a opatrně se vyvlékl z její náruče.
"Promiň," vydechl a rychle zmizel v prvních dveřích, které mu přišly pod ruku. Liliana si přiložila dlaň k ústům, kde nadále tušila hebkost jeho rtů.





Takže tohle byl polibek... její první polibek. Jenže... neměla by ho nenávidět? Ale jak by vůbec na něco takového mohla myslet? Jak? Když větší část její osobnosti v ten moment zatoužila po tom, aby tohle nebyl její první a zároveň poslední polibek.
"Patriku..." vydechla jeho jméno. Co se to s ní dělo? Ptala se sama sebe.

To je fakt paráda, ráno jsem jen rychle nakoukla, když si holky hrály - nečekala jsem nový díl, ale byt tu  Neodolala jsem, a musela jsem si ho hned přečíst  Bylo to dokonalé Jen mě trochu rušily dotazy "Mamí, a proč je ta paní zelená?" - "A proč ten pán není zelenej?".. Ale jeden to vystihl - "Mamí, a ta paní toho pána miluje?" No, osobně myslím, že k tomu spějí, a moc se těším, jak se to bude vyvíjet, než k tomu oba dojdou